VÝROČÍ: Je to na nás

úterý 28. října 2008

Samostatný český stát má za sebou devadesát let složité historie. Více než polovinu té doby byli lidé na jeho území z nějakého důvodu nesvobodní a tento fakt je stále znát. Kdo ví, co uvidíme, až uplyne celé století?

Naše země není velká, ale je líbezná a relativně vzdálená těm nejničivějším přírodním katastrofám. Bývala i bohatá na mnohé nerostné suroviny, ale co se jejich většina nachází už jen ve sbírkách Národního muzea, zůstává její největší bohatství v lidech. V jejich společnosti, tvůrčích schopnostech, v jejich sepětí s krajinou, s historií. V jejich oddanosti, houževnatosti, nápaditosti a pracovitosti. V jejich schopnosti zemi nejen využívat, ale i milovat a chránit.

Jenže právě lidé nejsou v této zemi spokojení. Absolutně vzato – kdo je doopravdy spokojený, že? Potíž je v tom, že přestože z historického hlediska nikdy nebylo Čechům a Moravanům lépe než poslední roky, nespokojenost a frustrace narůstá. Proč? Není velká, ta země, ale je naše, ne?

Je? Doopravdy? Ale jistě, máme státní suverenitu, stát funguje vevnitř i navenek. Česká republika je součástí různých mezinárodních seskupení, žádný stát nás neokupuje, jsme svobodní. Už vidím, jak mnozí z vás krčí nos, a říkáte si – jo stát funguje, ale jak? Blbě! Jsme svobodní, ale na jak dlouho? Copak nevidíte, kam to ti politici vedou?

A jsme u toho. Navzdory tomu, že tato země je opravdu naše a my máme co říct k tomu, kým a jakým způsobem je vedena, opět se tu, zdá se, vyskytují jacísi ONI. Oni, kteří lžou, kradou, pořádně nepracují a za všechno můžou. Že jsou to lidé, které jsme si sami zvolili? Ale prosím vás, vždyť není koho volit – samí gauneři tam jsou a obyčejní lidé jsou jim jedno! Kdo si má mezi nimi vybrat? Fuj!

No, ne že by mě tato tvrzení taky nenapadla. Zoufalé výpočty menšího zla jsou bohužel častou součástí přemýšlení nad volebními lístky. Jenže napadlo vás někdy, že ti politici jsou tak bezostyšně zkorumpovaní a nemravní taky proto, že jim to jako jejich voliči dovolíme? Ano uznávám, že člověk vstupující do politiky musí mít hodně silný žaludek, stejně jako bezpečně vím, že moc korumpuje. Na to nemusím sledovat vrcholnou politiku – stačí úředník vládnoucí potřebným razítkem.

Proč se vůbec tak málo ozýváme? Proč dělíme společnost na MY a ONI? Vezměte si takový obyčejný příklad. Jednou z "výsad", které vrcholní politici pokládali za samozřejmou, byla nebezpečná jízda v autě – ignorování veškerých předpisů, alkohol... na co si vzpomenete. Kupodivu na bezostyšnost tohoto druhu jsou u nás lidé citliví. I byli papaláši přichyceni (mnohokrát) na švestkách, protože společnost se rozhodla, že tohle jim tolerovat nebude. A co se stalo?

Dříve naprosto běžné zprávy o tom, jak předseda té a té strany (dosaď libovolnou) překročil všechny rychlostní limity či poslanec ten a ten sednul opilý za volant a boural, přece jenom značně prořídly. Nedělám si iluze, že všichni jezdí podle pravidel, ale minimálně si už dávají pozor. Patrně žerou, ale nemlaskají. Proč to nejde i v jiných oblastech?

Nepustím se rovnou do podezření z korupce, začnu u jednodušších věcí. Nemusíte číst zrovna bulvární tisk, aby vám neuniklo, že předsedové obou velkých stran včetně prezidenta republiky rozhodně neoplývají ctí a slušností, pokud jde o jejich rodinný život. Lidé u nás svým představitelům promíjejí činy, které by jim jinde zlámaly vaz. Proč? Kde se bere taková shovívavost?

Možná ve vlastním svědomí – každý se přece může rozvést! Ale jistě, může, a také to dělá. Někdy vztahy prostě nevyjdou. Jenže tihle lidé za nás podepisují zákony a smlouvy, které ovlivní nejen život náš, ale kolikrát i život našich dětí a vnuků. Uznávám, že se někdy člověk nechtěné lásce neubrání, ale my sledujeme bezostyšné veřejné lhaní, podvody a jiné zákeřnosti. Ať chcete nebo ne, i tohle vypovídá o charakteru dotyčných politiků a proč věřit, že se v jiných oblastech chovají poctivě a slušně, když tady se nenamáhají? Že je to jejich soukromá věc? Právě, že není! Ne, pokud reprezentují stát.

Zkusím to vysvětlit. Mně jako člověku je jedno, kolik má ten který milenek a jak zametl se svojí (ex)manželkou. Jenže nestoudnost, s jakou se někteří naši politici ani nesnaží tvářit, že jsou slušní lidé, znamená, že mnou jako voličem opovrhují. Je jim jedno, co si o nich kdo myslí. Však oni zase projdou a u svých koryt se udrží. Tak proč se přetvařovat? A my je v tom utvrzujeme.

Přitom bychom jim to mohli minimálně znepříjemnit. Mohli bychom je donutit, aby si aspoň dávali pozor. Hlas lidí totiž může být slyšet a to nejen při volbách. Už slyším tu námitku – a koho tedy máme volit, když je to tam samej gauner? Uznávám, že to dá práci, ale na kandidátních listinách přece existují preferenční hlasy, ne? Co takhle nevolit ty, jejichž jména si člověk pamatuje jen podle skandálů, ale naopak je důsledně ignorovat? Nebo nám ti gauneři imponují? No ale potom si nemáme na co stěžovat.

Ne, tohle opravdu není oslavný článek k devadesátému výročí založení samostatného státu. Je takový, jaký je, protože mám tuhle zemi ráda a velmi mi na ní záleží. Protože vím, že tu žije spousta schopných a pracovitých lidí. Jenže tu také přetrvává ona nebezpečná představa, že za všechno mohou ONI. MY si můžeme akorát tak zanadávat a táhnout to dál, nejlíp, jak to za daných podmínek jde.

Ale to není pravda. Dnes už ne. Nemusíme se nechat bezostyšně využívat, nemusíme jít se stádem. Tohle je naše země, a když si v ní neuděláme sami pořádek, kdo to udělá za nás? A věřte, že by se takoví našli, kdo by tu svoje pořádky zaváděli s velkou chutí!

Nejsou oni, jsme jenom my. A na to bychom neměli nikdy zapomínat.

1 Comment:

oz řekl(a)...

Tak tento článek se, přijde mi, trochu vymyká zavedené rétorice na tomto serveru a je to příjemné (aniž bych tím mínil jakoukoli narážku na ostatní).

Díky, souhlasím. Teď to nějak převést do praxe :).