Z ČESKÉ KOTLINKY: Klip ODS a davy těch, kteří nepochopili

pondělí 30. března 2009

ODS na svém internetovém kanálu na serveru youtube.com publikovala video, v němž dává do souvislosti Mnichov, komunistický puč, okupaci v roce 1968 a události posledního týdne. Mnozí, překvapivě včetně Ondřeje Neffa, jsou pobouřeni, tvrdí cosi o svatokrádežnictví a zlehčování historických tragédií. Je tomu ale opravdu tak?

Jestli ODS myslí toto video vážně (jako že nejspíš ano, protože zapadá do logického kontextu jejich politiky), stala se pod Topolánkovým vedením z ODS strana jednoznačně západního charakteru. Můžeme se dohadovat o tom, jaké je orientace, v tomto smyslu pojmy levice/pravice tak trochu postrádají smysl. Mirek Topolánek, který straně vtiskl charakter obránce západní tradice a západního myšlení v ČR, tak učinil z ODS stranu, která západně opravdu uvažuje - pokud nepovažujeme za jeho straníky lidi jako jsou Tlustý, Bém či Jančík, kteří jsou poslední dobou jednou nohou venku a uvnitř zůstávají jen proto, aby mohli dělat Topolánkovi Klausova trojského koně. Nutno říci, že i ČSSD měla takové své období - za předsednictví Vladimíra Špidly; to však bohužel skončilo a bylo nahrazeno knedlíkářskou buranskou autoritou na čele s Jiřím Paroubkem, který, svorně s komunisty i s Václavem Klausem, brnkají u lidí na strunu izolacionismu, nedůvěry k Západu a k obracení se na Východ.

K samotnému videu: za sebe říkám, že má naprostou pravdu. Myslím si to proto, že se nedomnívám spolu s našimi dějinnými katastrofisty uctívajícími naše slavné prohry, že by události jako Mnichov nebo komunistický puč byly zradami zvenčí, ale důsledek dlouhodobé neschopnosti českých elit. Mnichov i komunistický puč měly svůj "pád vlády v době předsednictví", tedy jakousi událost, v níž se rozhodovalo, několik let předtím. V době, kdy zasedala v Mnichově konference nebo kdy na Staroměstském náměstí hřímal Klement Gottwald už bylo samozřejmě na jakékoliv změny pozdě - ty se měly dělat dřív. Stejně tak to neznamená, že ODS tímto klipem tvrdí, že jsme teď prožili alternativu Mnichova, nebo komunistického puče - to tam, pokud vím, nikde nezaznělo a než jsem si tento názor přečetl v diskusi na Lidovkách, ani mě taková alternativa nenapadla. Klip poukazuje na smutnou pravdu, kterou většina hurávlastenců nerada vidí, a sice že za Mnichov nemohly západní mocnosti, ale naprosto neschopná československá zahraniční politika posledních let před krizí (až 13 let - Locarnská smlouva v roce 1925 byla prvním hřebíkem do mnichovské rakve) kombinovaná s ignorováním krize identity státu, která začala už rokem 1918 (odpověď na základní otázku: kdo jsou Čechoslováci?) a dalšími dilentantismy. Takovým diletantismem, takovým hřebíkem do rakve budoucí katastrofy, bylo i vyjádření nedůvěry vládě v době předsednictví.

Na klausovském serveru EUportál.cz zazněly názory, že o nic nejde, protože totéž se stalo Dánsku nebo Itálii - jenže rád bych kolegy z tohoto serveru upozornil, že Dánsko i Itálie se díky neizolovanosti těšily důvěrné známosti ze strany ostatních západních států. Izolacionismus, zavedený v českých zemích Benešem a prohloubený komunisty způsobil, že o ČR dodnes takřka nikdo nic neví. Ono se to lidem, kteří uvažují způsobem "ČR pupek světa" špatně poslouchá, ale Česká republika je na okraji světového zájmu a geografický střed Evropy v tom rozhodně nic neznamená. Místo aby se české politické elity snažily, aby se o České republice svět dozvěděl a aby ČR před světem obstála (tohle dělala celkem úspěšně Topolánkova vláda během předsednictví), většina našich hrdých vlastenčíků uvažuje způsobem "když o nás, velkých nás nic nevědí, tak ať si trhnou, my je nepotřebujeme". Takový přístup je dalším hřebíkem do rakve budoucí katastrofy, v níž zase budou Češi nadávat, jak je každý opustil a zradil.

Reakce ve společnosti na pád Topolánkovy vlády bohužel ukazují, že není otázka jestli se to stane, ale spíše kdy k podobné katastrofě dojde. Ukazují, že česká společnost ještě natolik nedozrála, aby si byla schopná uvědomit vlastní velikost (malost) a podle toho se chovat - tedy trpělivě pracovat na zlepšování obrazu země, čemuž by mělo být podřízeno prakticky vše. Touto cestou se vydali Slováci a bude velmi zajímavé sledovat, jak za několik let bude Slovensko mnohem více geopoliticky důležité a respektované, nežli Česká republika. Závěrečná věta pana senátora Töpfera o tom, že jsou Češi nebezpeční zejména sami sobě by se měla do kamene tesat. Ostatně proto, byť nepovažuji Lisabonskou smlouvu za nějaký dar z nebes, po ní volám ať je tu co nejdřív, protože žádný, ani ten nejdémoničtější bruselský úředník nemůže poškodit budoucnost českých zemí více, než cca 60% jejích vlastních občanů, kteří ji dlouhodobě stahují do východního svrabu a izolace.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Abstraktní identifikace nebezpečí

čtvrtek 26. března 2009

Historie takových případů zná mnoho. Padne tyranie, okupace či jiná forma nedobrého období a hledají se příčiny - a způsoby, které by měly opakování takové epizody odvrátit. Leč ono se to kolikrát nedaří a nedaří, neboť se ošklivé epizody opakují znovu. Čím to? Ti, kteří se do podobných analýz pouštějí, totiž často neumějí odolat líbivému svodu: označit za příčinu problémů konkrétního činitele, nikoliv abstraktní princip.

Coby západní společnost si v současné době (soudě podle přístupů k totalitním hnutím a ideologiím) zaděláváme opravdu na nejlepší cestu k nějaké katastrofě. Obecně, až na různá extremistická hnutí, platí přesvědčení, že ani komunismus, ani nacismus zpět nechceme. Snažíme se nacházet způsoby, jak nástupu podobných ideologií zamezit, jenže tyto jsou jako bájná saň - kde usekneme jednu hlavu, narostou dvě další. Proč tomu tak je? Podléháme totiž jednomu zásadnímu omylu, který je sice přirozený, ale protože jsme rodu homo sapiens sapiens, tedy člověk rozumný, měli bychom umět odložit pudy a podívat se na věc kriticky.

Chyba, které se například při pokusu o eliminaci nacismu dopouštíme spočívá v tom, že nesmyslně buzerujeme příslušníky etnických skupin případně přehnaně chráníme příslušníky jiných etnických skupin, podle vzoru "pořádků" Třetí říše. Tedy jsme extrémně podezřívaví vůči dnešním Němcům (proč například němčina není jednacím jazykem EU, když německy mluvící občané EU mají největší podíl?) a všemu, co má podobu běžné národní hrdosti ve vztahu k Německu - a na druhou stranu prosazujeme velmi pokryteckou servilnost vůči Židům a Romům, kteří byli oběťmi nacistů. Proč pokrytecky? Protože velká část z nás občanů začne na Židy i Romy nadávat jen jak mají pocit, že se nikdo nekouká - a například publikuji-li článek zastávající se Židů ne proto, že to jsou Židé, ale proto, že jsou v právu, sesype se na mě sprška nadávek. Kam takový přístup vede? Má to více rovin dopadů. V té první dojde k tomu, že mladé Němce, kteří zcela oprávněně nemají proč se cítit méněcenní za to, co udělali jejich prarodiče, povede náš přístup k frustraci, která je pak učiní náchylnějšími k agresivitě. Není to ovšem jejich "německost", která k tomu vede, ale to, že se s nimi nejedná fér. Ve druhé rovině je důsledek takový, že bude-li se na straně zažitých "obětí" schylovat k nacistickým praktikám, neodhalíme to včas, protože nebudeme umět pochopit, že se nacistické myšlení rozmáhá.

Podobné je to například u analyzování příčin komunistického režimu. Současná doba v České republice se bohužel až příliš mnoha ukazateli podobá době mezi lety 1946-1948 (nenarážím na institucionální uspořádání, ale na nálady ve společnosti), nehledě na to, že prezident Klaus se vidí ve zločinci Benešovi, jehož si bere za vzor - jakož i nehledě na skutečnost, že i my máme takového dnešního Gottwalda, který stejně jako ten pravý soudruh Klement z roku 1946 slibuje všechno všem, jistoty a prosperitu pro každého. A o kterém nepochybuji, že by byl schopen uspořádat si svůj únorový puč, kdyby k tomu dostal příležitost a kdyby nazrály okolnosti. Ne, nemůžeme říkat, že nám komunistické nebezpečí nehrozí, poněvadž KSČM je zatím relativně slabá. Je třeba sledovat abstraktní model, algoritmus, který říká "komunismus či nacismus nastává, když jsou splněny podmínky XYZ, společnost slyší na argumenty ABC, apod."

Analyzujeme-li minulá selhání, je dobré si uvědomit několik zdrcujících pravd: 1) nejsme lepší než jsme byli dřív, 2) nejsme o nic lepší, než jiné národy ve schopnostech odolat lákadlům totalitních hnutí. Totalitní myšlenky, jakož i procesy, totiž stojí na jedné velmi základní premise - v každém člověku, ve mně, ve vás, v nás všech, existují určité náchylnosti k akceptování jistých myšlenek, které popisují zejména slova jako "stádo", "jednotnost", "šikana těch, kdo nejdou s námi". Totalitní hnutí zpravidla mají velmi dobře vypracovanou strategii, jak apelovat na tyhle nejprimitivnější stránky lidské osobnosti a prostřednictvím jejich stejnosti u všech lidí vytvořit unifikovanou společnost otroků zrůdnému režimu. Člověk v takovém případě funguje jako mnohokrát zkopírovaný počítačový program, pracující na jednoduchém principu: IF a=... AND b=... AND c=... THEN ... Myslíme si o sobě příliš mnoho, pokud toto popíráme - a neschopnost si tuto věc připustit vede právě k tomu, že neumíme odhalit splnění všech vstupních předpokladů pro běh programu. Jenže my nejsme celou osobností počítačové programy a tak bychom měli mít schopnost poznávat sebe sama a zamyslet se nad pudovostí vlastního jednání - a potlačit ji. Měli bychom se nad tím hluboce zamyslet dřív, než se v české společnosti předpoklady pro spuštění viru jménem totalita naplní. Už je jich přítomných víc, než by bylo příjemné.

Zobrazit celý článek

GLOSA: Padne za pár hodin vláda, nebo ne?

úterý 24. března 2009

Ačkoliv nás deníky straší bombastickými titulky, že Paroubek má vyhráno, a doslova se tetelí nad představou, že bude příštím premiérem (a to včetně těch, které se dřív prezentovaly spíše jako konzervativně liberální, viz například Hospodářské noviny, které popisují jeho totalitářský sjezd, jenž si nezadal s těmi bolševickými, jako zahájení modernizace strany západním směrem), osobně bych si dovolil tipnout, že dnes k tomu s větší pravděpodobností nedojde.

Status quo totiž Jiřímu Paroubkovi vyhovuje jako nikdy předtím a věřím, že ve skrytu duše by byl tím posledním, kdo by si teď přál předčasné volby - když sociální demokraté pomalu demolují svá krajská území, vytváří čím dál tím větší chaos v (ne)placení poplatků a klesají jim preference. To jen jeho zbytnělé ego se nemůže vyrovnat se skutečností, že jeho největší politický konkurent vede Evropu poměrně s úspěchem. Proto se rozhodl rozpoutat mediální divadlo, které je z větší části atrakcí pro novináře a z menší pro ty méně inteligentní spoluobčany - voliče sociální demokracie.

Samozřejmě, nejnovější kauza "Dalík - Wolf" je ostudou jak Brno. Nic jiného - Dalík nikoho nekorumpoval ani na nikoho nevyvíjel nátlak. Ostuda to ovšem je a poukazuje to na poněkud zvláštní praktiky na politické i mediální scéně. Zdatný stratég jeho formátu by se měl hanbit a do krve rdít, že udělal stejnou chybu již podruhé, a co se týče premiéra, měl by se svého kontroverzního fámula již jednou provždy zbavit.

Současná situace nahrává sociální demokracii, kteří mají také ovšem pořádný džber živočišného tuku na hlavě. Být Paroubkem, nedovoluji si říct na adresu ODS ani slovo poté, co prasklo, že špičky ČSSD neslýchaným způsobem vydíraly deník Právo, o kterém byl Lidový dům dlouho přesvědčen, že je stranickým věstníkem (ne, že by to tak nepůsobilo). Bohužel, ať již vláda padne nebo nepadne, opět to může na voliče působit, že ve vysoké politice jsou zřejmě všichni zkorumpováni. Jistě by nebyli daleko od pravdy. A proto tato situace je ještě než pro ČSSD příznivější pro extremisty. A to hlavně pro ty, které už máme zastoupené v Poslanecké sněmovně.

Ti totiž mohou svým voličům bez uzardění říci, že oni nikdy nikoho nekorumpovali. A měli by pravdu. Ti totiž své odpůrce rovnou zavírali a vraždili.

Uvidíme za pár hodin.

Zobrazit celý článek

SLOVENSKO: Prezidentská obamománia po slovensky

úterý 17. března 2009

Slovensko čekají za čtyři dny prezidentské volby. Volební kampaň je nesmírně zajímavá, a sice jak profil jednotlivých kandidátů, tak poměr hlasů, které jednotliví adepti na prezidentskou funkci mají. Co je na věci z pohledu českých médií ještě zajímavější, je skutečnost, že se v českém mediálním prostoru slovenským prezidentským volbám nevěnuje prakticky vůbec žádná pozornost; proto náš server přichází s analýzou, která českému čtenáři přinese alespoň základní možnost, jak se orientovat v problematice.

Jak už to tak v prezidentských volbách v různých zemích bývá, stojí proti sobě dva hlavní rivalové a blíže neurčená skupina „menších“ kandidátů. V případě slovenské verze duelu hlavních kandidátů jde o obhájce současné prezidentské funkce Ivana Gašparoviče a horkou kandidátku Dzurindovy SDKÚ-DS, KDH a SMK-MKP (Strana Maďarskej Koalície – Magyar Koalíció Pártja) Ivetu Radičovou. Vedle těchto dvou kandidátů je na výběr ještě František Mikloško ze strany „Konzervatívni demokrati Slovenska“, což je odštěpená frakce katolické KDH, neoliberálka Zuzana Martináková ze Slobodného fóra, svými názory blízká Declanu Ganleymu, Milan Melník, nezávislý kandidát z akademického prostředí, ovšem nominovaný Mečiarovou ĽS-HZDS, levicová kandidátka Dagmara Bollová a komunista Milan Sidor. Podle posledních průzkumů veřejného mínění nemají tito ostatní kandidáti reálnou šanci být na prezidenta zvoleni, takže hlavní boj je opravdu mezi Ivanem Gašparovičem a Ivetou Radičovou.

Coby externího pozorovatele mě na Radičové zaujalo několik zajímavých bodů – v průběhu její kampaně došlo ke změně v charakteru jejího elektorátu, kdy se od ní na začátku, coby od kandidátky Dzurindovy SDKÚ-DS, očekával typický liberalismus ve smyslu snižování daní, nesouhlasy s politikou premiéra Roberta Fica, zkrátka jasný pravicový program, který umí artikulovat své zájmy tak, jako to dokázal Mikuláš Dzurinda. Bohužel místo toho, po uplynutí nějaké doby její volební kampaně, začaly na Facebooku vznikat iniciativy typu „nevolím Radičovú“ právě z liberálních pozic – kde tedy k té změně došlo? Radičová se totiž ve své kampani spolehla na opakování americké „obamománie“ a místo toho, aby jasně definovala své zájmy a postoje, nezmohla se na nic víc, než na opakování frází typu „Yes, We Can“ (v jejím podání „Dokážeme to!“) a stejně tak začala po obamovsku slibovat všechno všem. Místo toho, aby se opřela do Fica (nebo ho na druhou stranu třeba i podporovala), nedokázala k vládě vyjádřit žádné přesnější stanovisko. Ano, v televizních duelech proti Ivanu Gašparovičovi mu odporovala a na svých stránkách poukazuje na Gašparovičovy velmi trapné přehmaty. To ale podle mého soudu na prezidentskou funkci v zemi s přímou volbou nestačí. Vznikla tak situace, kdy Radičové elektorát je jen velmi obtížně definovatelný, protože nikdo vlastně s určitostí nemůže říct, jaké názory vlastně zastává. Ve své kampani totiž kombinuje argumenty neoliberální s argumenty sociálními, ochranu všech, prosazování zájmů všech. Svými argumenty mi tak připomíná ideologii, která se v americké terminologii označuje jako „liberal“. Tedy máme rádi všechny, všichni se milujeme, všichni společně budujme lepší svět, odzbrojme, vždyť zbraní je na světě dost – ovšem praktický skutek utekl. Ideologové tohoto typu, reprezentovaní v České republice například Stranou zelených, vědí velmi přesně, jaké vysoké cíle je třeba ve společnosti zavést, ovšem nemají zpravidla ani ponětí o tom, jak to udělat, tedy konkrétně komu co říct, jaký zákon vydat, jak nastavit daně, co zadat jednotlivým resortům aby udělaly. Těmto lidem zkrátka stačí mít utopický cíl – a je až hrůzostrašné, kolik voličů na to slyší.

O Ivanu Gašparovičovi nemá smysl dlouze mluvit, jeho první období bylo všechno, jen ne dobré – člověk, který si plete geografické názvy, jména význačných světových osobností (například Benedikta XVI. označil za Dominika XVI.) a vystupuje tímto způsobem oficiálně, se do prezidentské funkce opravdu nehodí. O Gašparovičově minulosti a podivných vazbách na HZDS a SNS radši ani nemluvě. Slovenské prezidentské volby mají poněkud hořkou příchuť; menu je sice dobré (kandidáti Mikloško i Martináková opravdu nějaké konkrétní hodnoty nabízejí a dávají tak všanc to, že je v případě jejich zvolení bude někdo opravdu kontrolovat, zda je dodržují), ale průzkumy poukazují na to, že se hlavní klání odehraje mezi špatným a ještě horším populismem.

Zobrazit celý článek

POLITIKA: Změna volebního zákona

pondělí 16. března 2009

Vládní koalice v současné době probírá možnou změnu volebního zákona, která by měla zamezit pokud možno opakování takových patů, jakých jsme byli svědky v roce 2006. Ozývají se výkřiky pocházející od malých stran, jakož i od jejich sympatizantů, že je nový volební systém zničí a proto je špatný. Je tomu ale opravdu tak?

Samotný návrh nového volebního zákona počítá s tzv. řeckým modelem, tedy s takovým, v němž vítězná strana dostává bonus, aby mohla snadněji sestavit vládní koalici. V prvním skrutiniu (přepočítávání hlasů na mandáty) se mandáty rozděluji podle nově vytvořených volebních krajů se srovnatelným počtem obyvatel, v druhém skrutiniu se rozdělují neobsazené mandáty – které připadnou jako bonus vítězi. Samozřejmostí (a zároveň důsledkem posledních voleb) je současně změna počtu mandátů na lichý počet – což je ovšem už spíše jen kosmetická změna. Navzdory dojmu, který se snaží tzv. malé strany vyvolat, tedy že se zde zavádí většinový systém, je třeba říci, že nemají pravdu – a z mého osobního hlediska musím říci, že bohužel. Návrh novely volebního zákona nijak nevyřazuje malé strany z parlamentu, naopak – současná verze volebního zákona, která počítá s upravenou d’Hondtovou metodou právě malé strany oslabuje, pokud jde o přepočítání poměru hlasů na mandáty. Co by novela řešila je hlavně umožnění vítězné straně sestavit stabilní vládu, aby se nemusela opírat o různé jazýčky na vahách v podobě různých přeběhlíků, pidistran v koalici a různých podobných vyděračů, kteří v současném systému mají nepoměrně více moci, než kolik jim dává volební výsledek. Takový a ne jiný je „omezující“ efekt, který by měl poškodit v něčem malé strany. Kámen úrazu ovšem spočívá v tom, že je neomezuje, pouze jim navrací takovou míru pravomocí, jaká odpovídá jejich volebnímu výsledku. Vládní návrh tak pouze napravuje nedostatky současného volebního zákona, spočívající v typickém rovnostářském přístupu, podle něhož by neměl být vítěz zase tak moc silným vítězem a poražený zase tak moc poraženým. Dovolím si tvrdit, že s ohledem na hodnoty, jimiž se řídím, s takovým přístupem hrubě nesouhlasím. Zároveň musím připomenout, že navrhovaný volební systém už z principu musí zachovávat poměrný charakter – jinak by totiž musela jeho novelizace proběhnout odhlasováním ústavního zákona – což bezesporu pro současnou vládní koalici za stavu ve Sněmovně jaký je, zhola nemožné. Nářky především lidovců a zelených, že dojde ke změně na většinový systém, tak jsou liché.

Otázka však je, proč se většinového systému bát – podíváme-li se na realitu, nikoliv na nálepky na české politické scéně v současnosti, zjistíme, že on ten bipartismus, coby logický důsledek většinového volebního systému, je už dávno zaveden – pouze s tím rozdílem proti bipartismu faktickému, že kdo se chce v současném stranickém systému vyznat, musí být buď politolog, nebo musí sledovat vývoje uvnitř jednotlivých stran tak, jako kdyby politologem byl. Schválně se na ty malé strany, o něž bychom byli „ochuzeni“, podívejme: KDU-ČSL je rozštěpená přinejmenším na tři frakce, z nichž jedna inklinuje k ODS (Kalousek a spol.), druhá k ČSSD (Svoboda a spol.) a jedna neinklinuje k nikomu, protože v české politice není obdoba polské strany Prawo i Sprawiedliwość – tedy ti, co se nazývají „katolické jádro strany“. Pravda, ono katolické jádro by nejspíše kvůli většinovému systému přišlo zkrátka, ale uvědomíme-li si, že reprezentuje cca 3% voličů, je v pořádku, aby zbylých 97% trpělo důsledky špatného volebního systému pro dobro těch 3%, které často vznášejí takové požadavky, jež v parlamentním systému nemají absolutně žádnou šanci projít? U Strany zelených je situace obdobná, ovšem obohacená ještě o čtvrtý tábor. Mezi zelenými totiž jsou jednak „pragmatici“ klonící se spíše k ODS (Bursík a spol.), „socialisté“ klonící se spíše k ČSSD (Zubová a spol.), radikální environmentalističtí fanatici (Kuchtová, Stropnický a spol.) a Havlisté (Kocáb a spol.) Uvážíme-li, že Strana zelených získala cca 6% voličů v roce 2006, zjistíme, že do bipartismu neintegrující se frakce (Havlisté a environmentalističtí fanatici) představují každá něco mezi 1-1,5% elektorátu. Uvážíme-li, že Havlisté disponují značnou neformální mocí a autoritou, k níž stranický systém zpravidla nepotřebují, takže zkrátka nepřijdou, a fanatici tvoří tak minimální podíl elektorátu, že ani nestojí za zmínku, naskýtá se otázka tatáž, jako u katolického jádra KDU-ČSL – tedy je v pořádku, že kvůli dobru 1% populace, která stejně nemá šanci se kvůli svým radikálním nekompromisním požadavkům v parlamentním systému prosadit, bude zbylých 99% populace trpět důsledky špatného volebního systému? Třetí „malá“ strana, tedy KSČM, je už dnes více či méně otevřeně ve volební koalici s ČSSD, přičemž její „rozpuštění“ v rámci ČSSD je poměrně žádoucí, vzhledem k tomu, že nelze čekat na její zákaz – ačkoliv by to bylo příjemné, nevěřím, že k tomu někdy dojde. Pokud identitu KSČM jako strany pro outsidery nahlodá změna volebního zákona a změna systému na většinový, považuji to za jednoznačně pozitivní dopad.

Často padají námitky na demokratičnost většinové volby, neboť se velká část občanů domnívá, že většinová volba, která oslabuje malé strany, znamená proto riziko pro demokracii. Toto tvrzení musím dementovat. Osobně se mi z většinových systémů líbí takový, kdy by volba probíhala podobně jako v současnosti do Senátu, tedy dvoukolově většinově v jednomandátových obvodech. Nebylo by od věci, kdyby počet takových volebních obvodů odpovídal počtu obcí s rozšířenou působností a hranice volebních okrsků by podle toho vypadaly – podobný princip by měl za důsledek posílení vazby občan-poslanec, bylo by daleko jasnější, komu je poslanec ve Sněmovně odpovědný – vždyť kdo z dnešních sněmovních zákonodárců je schopen tohle povědět? Dále důsledek většinového systému, tedy oslabení malých stran, nepovažuji za ohrožení demokracie z toho důvodu, že nedojde k eliminaci myšlenek na politické scéně, nýbrž pouze k eliminaci počtu stran – ničeho jiného. Jak jsem již demonstroval v předchozím odstavci, je pouze malá skupina idejí, které by v novém systému jen těžko hledaly uplatnění – nicméně vzhledem k tomu, o které proudy se jedná, půjde nikoliv o eliminaci jejich hlasu, ale spíš návratu hodnoty jejich hlasu na reálnou úroveň – protože dnes jsou silně nadhodnoceni v roli různých „jazýčků na vahách“. Existují hlasy tvrdící, že by většinový způsob volby do Sněmovny znamenal narušení konzistence celého systému, neboť tímto způsobem se volí do Senátu – a podle představ některých politologů a ústavních právníků by různost volebních systémů měla zaručit eliminaci vedlejších jevů ovlivňujících samotné přepočítávání hlasů na mandáty (tzn., aby se neprojevovaly výhody ani poměrného ani většinového systému). Přesto si umím představit takový systém, kde se do obou komor bude volit většinově – roli Senátu coby pojistku demokracie by mohl dostatečně plnit charakter obnovy po třetinách každé dva roky s funkčním obdobím šesti let jak je tomu dosud, nicméně způsob volby by mohl být dvoukolový většinový se 14 obvody (podle počtu krajů) se třemi až čtyřmi zástupci na kraj (zde bych upozornil na podobnost se Senátem amerického Kongresu, kde má každý stát dva zástupce bez ohledu na svou velikost) – tím by se vyvážila jak volba zohledňující počet obyvatel (ve větších krajích by bylo více poslanců z toho kraje), tak volba zohledňující rovnost jednotlivých krajů (Senát). Vzhledem k pozitivnímu decentralizačnímu trendu a posilování pravomocí krajů by podobné rozdělení obvodů bylo mnohem aktuálnější, nežli je tomu dnes. Na základě principu, který jsem demonstroval výše se tedy domnívám, že ačkoliv nový volební zákon většinové prvky rozhodně nezavádí, sám většinový systém by v České republice mohl být prospěšný – a v konečném důsledku i efektivnější než ten, který máme dosud.

Zobrazit celý článek

HISTORIE: Výročí začátku konce, nebo důsledku začátku?

neděle 15. března 2009

15. března 1939 si připomínáme letos smutné sedmdesátileté výročí počátku nacistické okupace českých zemí. Přesto bych rád v tomto článku, podobně jako v článku, který jsem psal loni o výročí Srpna 1968, zkusil spíše tlumit emoce typu "tisíc let jsme trpěli" a nakolik je to možné, podíval se na situaci reálnýma očima.

Když mocnosti Dohody pod vyhlášeným právem na sebeurčení bořily Rakousko-Uhersko, měly dost pravděpodobně pocit zadostiučinění a zejména Francouzi si opět připadali jako velcí páni, kteří opět po téměř století určovali, kudy v Evropě povedou jaké hranice. Málokomu došlo, v čem spočívá historická úloha habsburské monarchie, a leckdo podcenil důsledky dvojího metru vůči národům "vítězným" a "poraženým". Výsledkem konferencí ve Versailles, Trianonu a Saint-Germain-en-Laye bylo, že na základě minulých rozhodnutích, při nichž zúčastněné strany nebyly upozorněny na riziko "trestu", byly některé národy přesunuty do druhé kategorie - a nejvíce to pocítili Maďaři. Když si tito v roce 1867 vymohli dualistické Rakousko-Uhersko, šlo o výsledek stejných emancipačních snah, jaké tou dobou měli i Češi a Poláci - pouze s tím rozdílem, že zatímco Češi a Poláci nebyli tak důslední, Maďaři ano a uspěli. Přesně v tomto momentu se rozhodlo o budoucí maďarské spoluvině na účast v ústředních mocnostech, třebaže se v nich stejně účastnili i "zvítězivší" Češi, Poláci, Chorvaté či Slovinci.

Došlo tak k tomu, že některé národy monarchie byly proti vší logice označovány za "vítězné" a jiné za "poražené", přičemž základním kritériem dohodových sociálních inženýrů byl jazyk, kterým hovoří. Skutečnost, že německy hovořící Rakušané byli kulturně od Němců naprosto odlišní a na rozhodnutích monarchie měli podobný podíl jako Maďaři, Češi, Poláci, Chorvaté, atp., samozřejmě nikoho z diplomatů a politiků Dohody příliš nevzrušovala. Všichni tito měli své sněmy, v nichž rozhodovali, a zároveň všichni tito měli své vojáky v císařské armádě – jaký tedy byl mezi nimi rozdíl? Přesto přístup dohodových mocností vůči "vítězům" a "poraženým" byl naprosto diletantský a zrůdný - pokud šlo o "vítěze", ti si směli vzít své "národní sebeurčení" a ještě i něco navíc, co se jim hodilo - typicky Slováci, kteří si přičlenili maďarsky mluvící území, na která neměli sebemenší právo, jakož i Rumuni, kteří udělali totéž v případě území na západě dnešního Rumunska (kde jim šlo o postavenou železniční trať, nic víc a nic méně) a Sedmihradska. Češi aspoň v případě Sudet, Šumavy a jižní Moravy mohli přinést v argument to, že to jsou historické hranice českých zemí. Jenže proč se potom Československo označovalo za stát etnického národa československého a proč se připomínalo právo na sebeurčení, když ani v případě Čech, ani v případě Slovenska, se tímto principem nikdo neřídil?

Komu bylo sebeurčení upřeno, byli obyvatelé monarchie německy a maďarsky hovořící. Skutečnost, že se jen tak ze dne na den ocitlo 3,3 milionu etnických Maďarů za hranicemi svého státu aniž by dostali sebemenší možnost si na to stěžovat a mezinárodní společenství to bez problémů odsouhlasilo, byla nutně předzvěstí budoucích problémů. Ale bral to někdo vážně? Všichni z dohodových mocností, zejména Francouzi, věřili, že zajistili "pořádek" v Evropě a to pokud možno "na věčné časy". Jak se ovšem pletli! Svými rozhodnutími totiž způsobili to, že rozdrobili a rozeštvali proti sobě národy středoevropské velmoci, jejíž úloha byla jasná - nedovolit Německu, Rusku a Turecku si dovolit jakékoliv vojenské dobrodružství v oblasti.

Zahraniční politika všech států střední Evropy tomu v meziválečném období samozřejmě odpovídala. "Vítězné" národy se více než se sousedy uměly dohodnout s mocnostmi Dohody, které samozřejmě měly posléze co dělat s tím, aby zabezpečily samy sebe, ne to aby ještě za někoho bojovaly, a když se mezi sebou chtěly spojovat národy "poražené", mezinárodní společenství to 1) zakazovalo, 2) když už nemohlo zakazovat, tak to alespoň označovalo za hrozbu míru v Evropě. Chtělo se jim říct: co jste si nadrobili, to si i snězte. Jenže to, že rozdrobením střední Evropy došlo vpravdě ke geopolitické katastrofě si někde uvědomili až s rokem 1938, někde si to neuvědomili dodnes a staví na nesmyslných principech "národního sebeurčení" proti "žaláři národů", jímž se zpravidla myslí rakousko-uherská monarchie. Pro nezávislé pozorovatele, nezatížené nacionalismem "vítězů" první světové války tak muselo už nejpozději v roce 1920 být jasné, že je v budoucnu nějaký ten den, který shodou okolností přišel 15. března 1939, nevyhnutelný. Vzpomeňme si na to, až budeme zase slavit výročí založení republiky.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Pandořina skříňka s nápisem "Ve jménu Lidu"

čtvrtek 12. března 2009

Anglosaské právo, postavené na precedentech, si už dlouhodobě uvědomuje jejich sílu. Ne nadarmo se říká, že zabít myšlenku je nemožné - a čím víc si na myšlenku zvykáme, tím normálnější nám přijde.

To, co nás jednou zhrozilo nás posté otupí - ruku na srdce, kdo z vás čtenářů opravdu cítí šok z každého sebevražedného atentátu v Iráku či jinde? Šok, který jste cítili, když se to stalo poprvé? Člověku je otupění k hrůzám vrozené a je to zčásti dobře - jinak by brzy nejspíše zkolaboval. Jenže ono otupění je zároveň nebezpečné, protože z ojedinělého excesu dělá pravidlo, jehož se špatně zbavuje. Protože jsem pevně přesvědčen, že je bezpodmínečně nutné si připomínat nejen dobrou, ale i špatnou minulost, aby se ta špatná neopakovala, dovolím si dnes takové menší zamyšlení na toto téma.

Na českém internetu existuje jeden velmi zajímavý web, zanikleobce.cz. Monitoruje nejrůznější data o obcích zaniklých z různých důvodů v České republice po roce 1945, ať už šlo o vyhánění obyvatel z důvodu jejich etnicity, povrchovou těžbu uhlí či stavění přehrad. Proč se věnuje zaniklým obcím až po roce 1945? Z jednoduchého důvodu - před tímto datem v české kotlině obce s výjimkou Lidic a Ležáků nezanikaly. Lidice i Ležáky jsou v tomto případě výjimkou - události, které se tam staly, byly už ve své době a jsou dodnes chápány jako bezprecedentní zločin, jehož oběti mají své pomníky a za něž se dodnes konají vzpomínkové akce. To je naprosto v pořádku a má to tak být - jenže po roce 1945 se začaly obce i s obyvateli přesouvat a likvidovat zcela samozřejmě a to, co se stalo v Lidicích a Ležácích, se bez větších problémů opakovalo v mnoha sudetských, šumavských a jiných německy mluvících obcích. Píše se rok 1946, Němci jsou pryč, dílem vyvraždění, dílem vyhnaní. O správnosti "svatého vypořádání se" téměř nikdo nepochybuje. Zkrátka dokonáno jest, jak se píše na leštinském pomníku oslavujícím ony události. Píše se rok 1951 a obyvatelé mnohých šumavských obcí musejí nuceně opouštět své domovy, protože komunistická zvůle si usmyslila vytvořit Pohraniční pásmo. Tentokrát se to už obešlo bez zabíjení - samozřejmě o nějakém odškodnění si mohli dotyční nechat zdát. Jenže u toho to neskončilo - stavba Vltavské kaskády pohltila další obce, jakož i povrchová těžba uhlí v západních Sudetech či vytváření nových vojenských výcvikových prostorů (například Doupov). Takto byl zničen například překrásný starý Most - jenže koho to zajímalo? Obcí a měst, které byly do té doby (1980) zničeny, bylo v České republice 1635. Když v současné době Mostecká uhelná tlačí na vládu ve věci prolomení těžebních limitů a likvidace města Horní Jiřetín (Obergeorgenthal), má po ruce silný argument: město bude v pořadí tisíc šestisté třicáté šesté. Jednoduché, že? Nač přicházet o možnost těžit uhlí, když se lidé můžou přestěhovat, tak jako to dělali vždycky? Tady si dovolím upozornit na to, že v roce 1942 bylo kompletní do základů zničení obce Lidice českou společností viděno jako naprostý šok, a to nejen kvůli smutnému osudu lidických občanů, ale právě kvůli zničení obce tak, aby nezůstal kámen na kameni.

Podobné je to se skupinovým bezprávím - je to nesmírně lákavý způsob "řešení" problémů, ale kdo zaručí, že ten, kdo o podobném řešení rozhodoval, se nestane příště jeho obětí? Vyvlastnění majetku bez náhrady bylo až do roku 1918 prakticky od Bílé hory naprosté tabu. I ti největší odpůrci habsburské monarchie jako Karel Sabina a Josef Václav Frič za svou činnost sice byli zatčeni, odsouzeni a ve výkonu trestu, ale jejich majetek si nikdo nedovolil sebrat. Přesto v roce 1918 pozemková reforma bez náhrady okradla mnoho šlechtických rodů i katolickou církev - argument byl jasný, k čemu jim takové bohatství je na úkor prostých lidí? Jenže u toho to nezůstalo. Jaký mohl mít argument Beneš, když prostřednictvím svých dekretů sebral Baťovi továrnu či hromadně kradl majetek tzv. "nespolehlivým osobám"? Mohl snadno říct, že konfiskoval i Masaryk - a měl pravdu. Když se Gottwald pustil do hromadných krádeží průmyslu, půdy a osobních úsporů občanů, už se nikdo tolik divit nemohl, protože se z krádeže státem stal zaběhlý zvyk. Dnes máme demokratické instituce a více či méně demokratickou společnost. Přesto šikana ve jménu Lidu pokračuje - když se dnes lidé jako Markéta Regecová domáhají svého práva na půdu, kolik lidí se jí zastane? V současné době se český stát chová k vietnamským přistěhovalcům naprosto proti jakýmkoliv zásadám slušnosti a férovosti - a nevidím až na malé skupinky nikoho, kdo by se jich zastal. Kdo z vás, kterým to není proti srsti, si je jistý, že nebude další na řadě? Vždyť všichni tito jsou jen další v seznamu postižených... v seznamu, kteý se začal psát rokem 1918.

Zobrazit celý článek

STŘEPINY 20. STOLETÍ: Arabové ve službách Třetí říše

čtvrtek 5. března 2009

Druhá světová válka byla válkou ještě světovější a globalizovanější, nežli ta první. Zatímco první světová válka byla konfliktem evropských velmocí se svými spojenci mimo Evropu a v rámci kolonií, druhá světová válka byla konfliktem ideologickým, který byl doslova globální. Své místo v něm sehrávaly i národy Blízkého východu, a sice nejen takoví Peršané, kteří stáli na straně západních spojenců, ale i Arabové, kteří často sympatizovali právě s nacistickou Osou.

Kořeny arabské příchylnosti k nacismu je třeba hledat ve způsobu, jakým Adolf Hitler vedl svou rétoriku. Předně je třeba uvědomit si to, co je zjevné například z jeho nesčetných projevů k lidu v Německu, a sice že to nebyla pouze struna antisemitismu, na kterou hrál. Antisemitismus byl důsledkem rétoriky zneužívající pudů mnohem hlouběji zakořeněných a mnohem horších - závisti, touze po tzv. "beztřídní společnosti" a "odstraňování boháčů". Velká část intelektuálních elit v současné společnosti nemá dostatek odvahy ke kritice marxistického smýšlení - toto je často považováno jako naprosto svébytná filosofie, která má své místo po boku Hegela, Kanta či dalších slovutných filosofů. Těžko se přijímá skutečnost, že to nebyl jen Lenin a Stalin, ale i Hitler, kdo se dostal k moci opřen o marxistickou argumentaci - nicméně proto je třeba na to poukázat.

Hitler svou zlobu mířil následujícím způsobem: nejprve je třeba se "podívat na zoubek" "nepřátelům lidu", myšleno tím mas, zejména dělnických (v jeho podání "nadřazených německých dělníků"), tedy takzvané "reakci". Reakcí se obecně rozuměli "vykořisťující kapitalisté", kteří způsobili těžkou finanční situaci německých dělníků, jakož i německé ponížení po první světové válce. Reakcí měl tedy Hitler konkrétně na mysli: "anglofrankoamerickou buržoazii" a pak všechny, které označil za nečisté konspirátory proti "prostému lidu", tedy právě mezi jinými Židy, Svobodné zednáře, "Ilumináty" a jiné podobné skupiny. Pokud si vzpomeneme na to, s kým se Hitler v době začátku války paktoval proti komu a proč, zjistíme následující: Hitler stál proti "buržoazní" Británii a Francii, společně se Sovětským svazem, s nímž sdílel týž cíl "likvidovat reakci". Propagandisticky samozřejmě mělo zmínění "reakce" jako hlavního nepřítele velký význam - ostatně i takový, že se dostal do nacistického dovětku ke státní hymně Třetí říše (tzv. Horst Wessel-Lied), kde se zpívalo následující:

Kameraden, die Rotfront und Reaktion erschossen,
Marschieren im Geist in unseren Reihen mit.


tedy česky "Kamarádi, zastřelení rudou frontou a reakcí pochodují v duchu v našich řadách". Horst Wessel napsal tuto píseň v roce 1929, tedy ještě před německo-sovětským sbližováním, v době, kdy v Německu NSDAP bojovala o stejnou členskou a voličskou základnu proti místním komunistům. Pokud by byl základním kořenem Hitlerovy nenávisti antisemitismus, zpívalo by se v této písni něco o Židech - což se nedělo, neboť Židé bylil Hitlerem zahrnuti en bloc mezi reakci, ve které byli právě se všmi ostatními "nepřáteli prostého lidu".

Jak s tím souvisejí Arabové? Je totiž nutné se podívat, na co Arabové slyšeli, když si je Hitler namlouval. Pravda, palestinští Arabové (tou dobou žijící pod britskou správou) bledli závistí vůči tam žijícím (a mnohem úspěšnějším) Židům, takže kromě rétoriky proti "britským okupantům" se hodil Hitlerovi i antisemitismus. Antisemitismus samozřejmě v arabském světě zabíral i jinde, nicméně sám o sobě by nestačil, protože v zemích jako je Alžírsko, Maroko či Egypt bylo Židů tak málo, že pro Araby nepředstavovali někoho, s kým jsou každodenně konfrontováni - tam se dal opřít maximálně o některé verše z Koránu (5:51, súra Al-Má´ida: Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý), které jsou spíše abstraktní, než konkrétně navádějící k antisemitským projevům (mimochodem tahle súra je z těch o Židech, které jsem našel, taková nejtvrdší, takže na samotném Koránu takhle zničující nenávist postavit nešlo. Muselo přijít něco jiného - a také přišlo. To, čím Hitler na svou stranu získal Araby odjinud než z Palestiny bylo téma kolonialismu. Aby si Hitler získal Araby, kombinoval rétoriku německou (tzn. "počestní dělníci" vykořisťovaní "zlými reakcionáři"), což ovšem přibarvil podle potřeby severní Afriky a Blízkého východu právě antikolonialismem a poukazováním na nelegitimitu britské a francouzské koloniální moci a na to, že pomáhá Arabům v "boji za svobodu". Myslím, že by současní skalní antikolonialisté, řadící se zpravidla mezi politicky korektní marxistické intelektuály neradi slyšeli, že mezi prvními, kdo jejich myšlenky prosazovali, byl právě Adolf Hitler.

Co se týče Hitlerovy kampaně v Palestině, tam se německý Führer opíral především o antisemitismus, nicméně i tam poukazoval na koloniální "útlak", což dokazoval tím, že Britové umožnili, aby Židé "zabrali" (rozumějte: skoupili) "arabskou půdu". S touto rétorikou vytvořil jeruzalémský Velký Muftí Mohammad Amin al-Husajní muslimské dobrovolnické brigády Waffen-SS, jakož i některé jednotky Wehrmachtu, které se podílely zejména na masakrech Židů v Palestině, jakož i například v bývalé Jugoslávii. Al-Husajního jednotky sestávaly především z Arabů a Bosňáků a plnily bojové úkoly zejména v oblasti Bosny, kde spolu s chorvatskými nacistickými Ustašovci usilovali o vyhlazování především Židů a Srbů. V Palestině se al-Husajního jednotky nezabývaly zpravidla bojem, jako spíš pogromy či jinými útoky na židovské obyvatelstvo (například neúspěšný útok chemickými zbraněmi proti Židům v Tel Avivu).

Důsledky arabského angažmá pro Třetí říši jsou patrné dodnes - Mein Kampf je otevřeně prodávaná kniha ve svém arabském překladu a hnutí Hamás se hlásí jak k odkazu Velkého Muftího al-Husajního, tak i k nacistickým myšlenkám. Bohužel, arabská nacistická střepina dvacátého století byla jedna z mála, které se dostaly až do století jednadvacátého.

Zobrazit celý článek