UKRAJINA: Rok a měsíc(e) poté, část IV.

úterý 24. března 2015


(Čtvrtá a závěrečná část Komova vyčerpávajícího eseje o ukrajinské krizi. Zvítězil Kyjev, nebo Majdan?)
Zvítězí Kyjev nebo zvítězí Majdan?
Začátkem července Kyjev opět zahajuje boje a úspěšně postupuje. Zdá se, že ruská podpora separatistům zaspala, zřejmě čekali zamrznutí konfliktu. 5.7. centrální kyjevská vláda znovuzískává Slavjansk a další města. Porošenko odmítá s povstalci jednat, dokud nesloží zbraně. Začíná se bojovat o samotná hlavní města Luhansk a Doněck. V červenci Evropská Unie rozšiřuje sankce, Rusko oplácí protisankcemi. Koncem července se sice rozpadá Jaceňukova vláda (strany UDAR a Svoboda odchází z koalice), ale na boje to snad nemá vliv, parlament Jaceňukovu demisi zamítá.
Ve zhoršující se humanitární situaci v Doněcku a Luhansku žádá Rusko OSN o pomoc pro místní obyvatele. Bezvýsledně. Co na to Syřané v Aleppu, nevím. Rusko nakonec vyšle na východní Ukrajinu ten kontroverzní konvoj (a nakonec dalších asi 15), nebudu to rozebírat, ale nepochybuji, že v některém z těch pozdějších nebyla jen humanitární pomoc. Ostatně, rebely Rusko podporuje i jinak. Zajímavé ale je, že někteří ministři ukrajinské vlády proti prvnímu konvoji (22. srpna překročil hranice) protestují a označují ho za vměšování, jiní (ukrajinská ministryně Denisovová např.) ho uznávají za humanitární.
Během srpna se zdá, že separatisté prohrají. Avšak taktéž narůstá počet incidentů na hranicích, chycených ruských vojáků, co „omylem“ přešli hranice, je více záběrů vojenské techniky na Ukrajině, co může pocházet pouze z Ruska, apod. Koncem srpna Porošenko prohlašuje, že ruští vojáci podnikli invazi na Ukrajinu, Rusko připouští, že na východní Ukrajině má dobrovolníky (a dovolenkáře). Elle Poljakovové z (ruské) prezidentské rady pro lidská práva ujede věta, že Rusko podniklo na Ukrajinu invazi.

Obrat ve válce
Koncem srpna otevírají separatisté novou frontu na jihu, dobývají Novoazovsk a jsou na postupu. Karta se obrací. Panují obavy, že Rusko si takto chce vydobýt pobřežní koridor od svých hranic přes Mariupol až na Krym. Někteří odborníci a analytici dokonce varují, že cílem Ruska je zabrat celé pobřeží a dostat se až k Moldavsku. Což se tak nějak ani trochu nevyplnilo. U Ilovajsku dojde k velké porážce kyjevských vojsk. Situace se poté zopakuje koncem února roku 2015, jen porážka bude mít jméno Delbacevo. A Mariupol je stále v rukou Kyjevu.
A Zeman, samozřejmě myslím toho moc moc zlého, proruského, prokremelského, proputinovského odporného českého prezidenta, co samozřejmě není mým prezidentem, protože jedině Karel na hrad, woe, tak tenhle samej Zeman v reakci na události veřejně podporuje tvrdší opatření proti přítomnosti ruských vojáků a podpořil českou účast při cvičení NATO. Zeman je dokonce pro větší sankce proti Rusku, které navrhuje západ, ale (vice)premiér :) Sobotka váhá.
Mimochodem, NATO provádělo cvičení ve východní Evropě v červnu, v polovině září provede cvičení přímo na Ukrajině. Bylo plánované, ale samozřejmě nešlo vzhledem k situaci odvolat, stejně jako plánovaná cvičení Ruska u ukrajinských hranic, která se nám ale na rozdíl od těch NATO nelíbí, média nám dávají o nich podrobné informace a určitě je v tom vojenská a morální podpora separatistům :)
27.8. se Porošenko a Putin poprvé setkávají. V Minsku je poté 5. září dohodnuto příměří, které fakticky trvá dodnes a ještě faktičtěji ho nikdo nikdy nedodržoval. Porošenko 15. září předkládá (a parlament schválí) vstřícný zákon o statusu zemí ovládaných separatisty, o amnestii, právu užívat ruštinu, spolupráci se zahraničím atd. Ale separatisté ho odmítají - ačkoli ještě o dva týdny dříve na mírových jednáních v Minsku navrhovali, že zachovají celistvost Ukrajiny za zvláštní status obou republik a ruštiny. Sami chtějí vlastní volby a vlastní státy. Kyjevu nevěří. Což je vzhledem k tomu, že na ně Kyjev poslal tanky, tak nějak pochopitelné.
26. října se konají volby. Putin předem řekl, že jejich výsledky uzná. Vítězí v nich strany Jaceňuka a Porošenka. Čímž má konečně i složení parlamentu demokratickou legitimitu a já jsem za to rád. Dobrou zprávou pro budoucnost je, že radikální Pravý sektor se ani do parlamentu nedostal (a získal asi 2% hlasů). O pár dní později postoje Ukrajinců potvrzují výsledky v jednomandátových obvodech, radikální Svoboda a Pravý sektor mají pramalou podporu, hodně se propadla Tymošenková.
2. listopadu ve volbách na východě vítězí Zacharčenko (Doněcká lidová republika) a Plotnickyj (Luhanská lidová republika). Což nikoho nepřekvapuje, vzhledem k tomu, jakou frašku opět z voleb učinili. Zde pouze Rusko uznává jejich výsledky. Oba vítězové jsou rodilí Ukrajinci. V reakci na to přestává Kyjev na východ dodávat peníze ze státního rozpočtu (na důchody apod.).
27. listopadu je Jaceňuk zvolen premiérem, 2. prosince dostává jeho vláda důvěru. Má v plánech samozřejmě reformy, rozvoj a podobné věci. A členství v EU a NATO. 23. prosinec ukrajinský parlament ruší neutralitu a rozhodl se usilovat o vstup do NATO. Rusko to označilo za nepřátelský krok a varuje, že to zvýší napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Což zní vzhledem k anexi Krymu a podpoře separatistů jako dost špatný vtip.

Rusko a reálpolitika
Rusko už Ukrajinu ztratilo, Krym si utrhlo. A Krym jen tak bokem také uchránilo od občanské války. Podobně od války a tisíců mrtvých kdysi NATO uchránilo Kosovo zásahem do vnitřních záležitostí jiného státu. Na Krymu (a v Kosovu) lidé kvůli válce neumírají, to jsou fakta. V principu je obojí vměšování se špatné a roztrhlo státy, pragmaticky obojí zachránilo lidské životy.
Jak moc zbídačený skončí východ a zbytek Ukrajiny, to je na Rusku. Konflikt pokračuje a pokračovat bude, dokud se Rusko nerozhodne jinak. Bylo to jasné předem. Teda vyjma časové osy cca od vzniku Majdanu do konce olympiády, kdy si západ zřejmě myslel opak. Už jsem tu reálpolitiku párkrát naťuknul, tak ještě je třeba zmínit tu.
Reálpolitika nerozlišuje dobro a zlo, pyšní se naopak snahou popsat věci takové, jaké jsou. Někdy zní až cynicky, za hlavní faktor v mezinárodních vztazích považuje moc. Za sebe tvrdím, že reálpolitika vždycky chápala stav věcí (a uměla předpovědět následky) víc než postoj, který rozlišuje dobré a zlé (státy, politiky). A v případě Ukrajiny mnohým zastáncům druhého postoje asi přeskočilo, když fakticky ospravedlnili jakýkoli postup „dobra“ (západu, EU, Majdanu, Porošenka) a démonizovali jakýkoli postup „zla“ (Ruska, Putina, Janukoviče, separatistů)
Rusko považuje Ukrajinu za svoji sféru vlivu, strategickou zemi a její ztrátu vnímá jako své ohrožení. Ano, je to nesmysl, NATO a západ na Rusko nezaútočí (vojensky). Můžeme brát postoj Ruska za paranoiu a vyčítat jim, že nenechá Ukrajinu jít vlastní cestou. Ale nemůžeme jejich postoj ignorovat.
Rusko je jaderná velmoc a považuje Ukrajinu za kolébku své státnosti a svůj důležitý stát, spojence či bývalou kolonii, které se rozhodně nikdy nevzdá. Opět nehodnotím, jak takové „spojenectví“ vypadá. Když budeme do toho šťourat i my, jako západ, Rusko zasáhne. To bylo předem jasné! A teď se divíme, že to udělalo (byť samozřejmě říká opak) a obviňujeme ho. Což vede k další agresi ze strany Ruska a k dalšímu prohlubování jeho nenávisti k západu. Rusko Ukrajinu nepustí. Leda by bylo slabé, jako při rozpadu SSSR, kdy se nám a dalším státům střední Evropy podařilo z ruského vlivu vymanit.
Je-li jedna mocnost oslabena, dochází k změnám rovnováhy moci, státy se mohou nenásilně přesunout do jiné sféry vlivu. Nyní se Rusko nehodlá chovat slabě, to je od nástupu Putina také jasné a tudíž některé věci (jako vstup Ukrajiny do EU či NATO) se bez ozbrojeného konfliktu neobejdou. Putin má o Ukrajinu větší zájem než západ a bude vždy víc ochoten konflikt eskalovat, aby dosáhl svého. Byť se nám to nemusí líbit, byť je to špatné pro Ukrajince, byť na to západ nejspíš ani nemá a byť to vůbec není rozumné. A Rusko si oprávněně myslí, že se takto západ pokouší Rusko oslabit.
Nezapomínejme, že to byl západ, kdo Majdan od začátku podporoval a kdo se skrze asociační smlouvu s EU snaží Ukrajinu (pro nějaké dobro) vytáhnout z ruské sféry vlivu. Nebyla to žádná ruské agrese nebo nepřijatelné ruské požadavky jako agresora. Typu jaké požadavky měl Hitler ohledně Rakouska, Československa či Polska. Agresora, za jakého Putina považujeme a s Hitlerem srovnáváme.
Podobně vnímalo např. Srbsko svůj vztah ke Kosovu (že to bylo integrální součástí Srbska, na věci nic nemění). Ale Srbsko není jaderná supervelmoc. Ukrajina je ve sféře zájmu/vlivu Ruska jako supervelmoci, ať se nám to líbí nebo ne. Ignorování tohoto faktu povede k mrtvým. A tuto ignoraci západ podporou Majdanu projevil.
K (neo)realistickému postoji doporučuji článek amerického profesora Johna Mearsheimera, co vyšel v září 2014 na idnes.cz a ve Foreign Affairs. Opět nám může znít cynicky, prorusky, putinovsky, klausovsky, ale on je jenom realistický. Ostatně se západním postojem nesouhlasí ani takový bojovník s komunismem a Sovětským svazem, jako je Henry Kissinger. George Kennan, než zemřel, byl proti rozšiřování NATO (co by asi řekl nyní?).

Dobro a zlo
V čem je zásadní problém opačného a ne-realistického postoje, postoje rozlišování dobra a zla. A to nejen v tomto případě, ale vlastně obecně:
1) Absolutní neobjektivita. Neschopnost přiznat těm druhým, těm „špatným“, stejná práva jako té „správné“ straně. A tak když Evropská Unie jedná s Ukrajinou, tedy aby ji zatáhla do vlastní sféry vlivu, je to v pořádku. Pokud Putin dá lepší nabídku a snaží se naopak dohodnout členství Ukrajiny v nějaké té Eurasijské unii, je to zlosyn. Všechno zlé házíme na Rusko a nejsme schopni pochopit, že by Rusko naše jednoznačně protiruské kroky (tj. proukrajinské v tom smyslu, jak si myslíme, co je pro Ukrajinu dobré), mohlo chápat jako zlo.
Z čehož plyne 2) Cokoli udělají ti dobří, je v pořádku a ospravedlnitelné, udělají-li totéž ti špatní, je to automaticky špatné. Když se vzbouří lid proti Janukovičovi, je to v pořádku. Když se vzbouří lid proti Majdanu, rozhodně neměl stejně ušlechtilé úmysly. Když Porošenko pošle na Ukrajince tanky, je to v pořádku, když totéž neudělá Janukovič, stejně je větší zlosyn. Rusko nesmí podporovat vzpouru proti centrální vládě, západ může (jako třeba v Libyi). Západ smí podporovat Majdan, dodávat půjčky, uvažovat o dodávkách zbraní – Rusko je špatné a proto nesmí pomáhat druhé straně, ani kdyby to bylo v reakci na naši podporu první strany (Majdanu).
3) Absolutní neúcta k názorům a postojům té druhé, „špatné“ strany, neschopnost pochopit jejich postoje a vcítit se do nich. A tak nepřiznáváme východním Ukrajincům, natož „rusákům“, pardon, rusky mluvícím, právo protestovat proti Kyjevu a Majdanu, vytvořit si vlastní republiky (jako to udělal Lvov ještě za Janukoviče). Neakceptujeme, že by Rusko mohlo mít nějaké svoje zájmy, odlišné od našich evropských, že by mohly kolidovat a že některé kroky západu může Rusko chápat jako nepřátelské. Což mi připomíná onu smutnou mapu, na níž jsou zakresleny základny NATO v Evropě, Asii a Africe a pod tím nápis „Rusko chce jistě válku, podívejte, jak blízko postavilo svoji zem k našim vojenským základnám“ (přehoďte si ve svých hodnotách Rusko a NATO a schválně jak se budete cítit).
Podobnost je čistě náhodná s anekdotou – tým amerických geologů objevil nad zásobami americké nafty jakýsi neznámý arabský stát. To neznamená, že bych Rusko nepovažoval za mnohonásobně větší hrozbu, než kroky NATO. Jen tvrdím, že západ ohledně Ukrajiny šlápnul hodně vedle. Nezapomínejme ale, že NATO se také změnilo, od bombardování Srbska přestalo být čistě obrannou aliancí. My sice víme, že NATO na Rusko nikdy nezaútočí, ale budeme-li se opravdu pro změnu snažit pochopit postoj Ruska – má Rusko doopravdy záruku, že jestli bude někdy oslabené, že toho NATO (či EU, USA nebo zkrátka západ) nevyužije? Mělo Srbsko či Libye tu záruku (má ji Sýrie)?

Závěrem
Pár poznámek na závěr. Kritizujeme, že Rusko zasahuje do vnitřních záležitostí jiného státu. Dovedete si představit, že by Spojené státy dokázaly udělat něco podobného? Že by zasahovaly do záležitostí nějakého státu, strategicky umístěného blízko USA, třeba Kuby, posilovaly odboj proti kubánské vládě, snažily se svrhnout jejího vládce, poslaly by ozbrojené složky na jeho území (třeba do Zátoky sviní) s cílem stát destabilizovat bez vyhlášení oficiálního ozbrojeného konfliktu? ;)
Komu nyní navzdory všemu fandím? Kyjevu, Porošenkovi.
Co s ruskou menšinou na našem území nebo v Pobaltí? Jasně dát najevo, že jakýkoli zásah do vnitřních záležitostí státu NATO bude brán jako útok. Jasně říct Putinovi/Rusku, že nemá právo jakkoli zasáhnout na území státu NATO, a to ani na ochranu ruské menšiny. Jasně říct ruské menšině, což ostatně platí i pro další menšiny (kdo řekl muslimy?), že bude dodržovat zákony, jak se trestá vlastizrada/velezrada a že celá síla NATO se proti Rusku postaví. Jestli se Vám to nelíbí, sbalte se, to vaše Rusko je veliké.
Jsem rád, že se NATO rozšiřovalo a že jsme v NATO? Rozhodně, jednoznačně. V otázce vlivu Ruska na ČR to vnímám jako důležitější krok než členství v EU. Jsem rád za současnou situaci s členstvím ČR v NATO. Nevím a nepřemýšlel jsem, zda by byl funkčnější model, kdy by se v 90. letech dodala SSSR/Rusku hospodářská pomoc a vůbec by se s ním zacházelo jako s Německem po druhé (nikoli první) světové válce a NATO se zároveň nerozšiřovalo – nebo by eventuelně zahrnulo jednoho dne i Rusko.
Vzhledem k výsledkům referend v Doněcku, Luhansku a na Krymu je jasné, že byla dost zfalšována, známe to z dob komunismu. Také ale známe větu, že lidé nejlépe hlasují nohama, čímž se ukazuje, kdo či co je lepší. Jak hlasují nohama lidé postiženi občanskou válkou? Utíkají na východ do Ruska nebo na západ? Kde vidí naději a které strany konfliktu se bojí? Nebo je označíme za zmanipulované propagandou?
Souhlasím se sankcemi proti Rusku? Ano. Putin porušil Budapešťské memorandum, porušil mezinárodní dohody, musí přijít odvetný krok. Kdo ví, jestli Rusko poruší dohody i v budoucnu? Zaručené ale je, že bez naší odvety, by je s chutí kdykoli bez obav porušilo zase. Ostatně Rusko není jediné, kdo porušuje dohody, vůdci Majdanu o tom ví své. Nediv se, čtenáři, mám stejný přístup ke všem, dohody porušil Majdan i Rusko.

Shrnutí
Majdan svrhl nenáviděného Janukoviče a hned potom učinil vše proto, aby znepokojenou rozbouřenou zem ještě více zradikalizoval a především navzájem znesvářil. Východ povstal samovolně. Za to Putin nemůže. Východ neuznal nedemokratickou nelegitimní (po jejich činech tuplem) vládu v Kyjevě, vzniklou také nedodržením dohody s „jejich“ Janukovičem.
Džin byl z lahve otevřen, šťouralo se do toho, do čeho se nikdy šťourat nemělo. Co na tom, že Porošenko pak zas slíbil autonomii regionům, jazykový zákon a ruštinu jako druhý jazyk. Jak už jsem psal, východ si uvědomil svoji jinou identitu a už začal se separací (květen). Už Kyjevu nevěří. Kór když vládne (do voleb) Majdan – tj. ti, co s východem vyjebali, co sami nedodrželi dohodu s Janukovičem! Majdan rozvrátil Ukrajinu!
Jakou budoucnost může Kyjev východu slíbit v případě míru? Amnestii? Že nevymění ozbrojené složky za své lidi? Že nezneužije přírodního bohatství k obchodu se západem a východu nedá nic? Že nepřeruší obchod s Ruskem? Místo toho začal Kyjev s vojenským tažením proti separatistům. Že je podpořil Putin, je pochopitelné, ale nikoli klíčové v tom, že Majdan může za rozdělení Ukrajiny a ztrátu východu. Putin nedopustil a nedopustí, aby se celá Ukrajina přidala k západu, k Evropské Unii, k NATO. Nelíbí se mi to, ale tak to je.
Chtěl Porošenko po povstání východu jednat? Nebo ustoupil tlaku radikálů/nacionalistů/ulice? Nevím. A proč západ, co celou dobu Majdan podporuje, jednoduše nenařídil Porošenkovi a spol., aby s východem země jednal za (téměř) každou cenu? Proč akceptoval jeho postoj, odmítání s „teroristy“ jednat a nechal situaci vyhrotit tak, že separatisté úplně přestali Kyjevu věřit?
A Rusko separatistům pomohlo, jaké nečekané překvapení, a bude pomáhat třeba desítky let. Co kdyby v červenci roku 2014 armáda Kyjeva zvítězila a dostala celý východ pod kontrolu? Inu měla by východní regiony kdykoli připravené kolaborovat s Ruskem a vyvolat povstání. A nebyl by to civilizovaný pokus o odtržení, o jaký se pokusili Skotové. Ostatně, jak jsou východoukrajinští separatisté civilizovaní dle našich měřítek, to už měsíce vidíme sami.

Komo

Zobrazit celý článek

UKRAJINA: Rok a měsíc(e) poté, část III.

pondělí 23. března 2015



Třetí část Komova textu o ukrajinské krizi. Uchvátilo Rusko Krym, nebo jej naopak zachraňovalo?
Krym je první
Asi od 27. února může každý zastánce reálpolitiky v mezinárodních vztazích říkat o Ukrajině: „Já vám to říkal, bylo jasné, že Rusko jednou zasáhne.“ 27. února, krom toho, že Jaceňukova vláda dostala důvěru, se vypuštění džina poprvé projevilo. Také skončila olympiáda v Soči, takže Rusko přestalo pasivně přihlížet a komentovat dění a začalo s vojenským cvičením u Ukrajinských hranic. Na jednu stranu je logické, že jeden stát posílí vojska u hranic se zemí, kterou zmítají nepokoje, na druhou stranu je to jasný vzkaz podpory jakýmkoli povstáním proti Kyjevu. Má-li Majdan jasnou vinu za rozpoutání nepokojů, Rusko od této chvíle začíná s kroky, kvůli kterým je jeho jasná vina za eskalaci nepokojů nepopiratelná.
27. února krymský parlament obsazují ozbrojenci a vyhlašují referendum o více autonomie. To už ostatně plánoval původní krymský parlament, ještě v únoru za Janukoviče. Autonomní vláda přebírá kontrolu nad Krymem a žádá Rusko o pomoc. Neoznačení ruští vojáci se pohybují po Krymu, fakticky v území, které fandí Rusku a silně se staví proti současnému kurzu v Kyjevě.
Krym se odtrhuje od Ukrajiny a připojuje k Rusku. 6.3. Krymský parlament odhlasoval připojení k Rusku, 17.3. to potvrzuje referendum, a poté Rusko (21.3.). Na Krymu je skoro 60% Rusů a u nich lze po tom všem očekávat drtivě většinovou podporu připojení k Rusku. Dále tam žije skoro 15% Tatarů, kteří budou drtivě chtít zůstat s Ukrajinou. Co zbytek obyvatel Krymu? Myslím, že referendum by bylo těsné, kdyby bylo férové. A tak si jeho výsledek Putin pojistil invazí. Putin o přítomnosti Ruských vojáků na Krym neustále lže až do 19. dubna. Kdy je vyznamená za jejich činnost. Referendum na Krymu samozřejmě považuji za totálně zfalšované, to už jen podle výsledků (96,8% pro při 83% účasti), které jsou tak podobné těm z doby komunismu u nás.
Proč vlastně Rusové na Krymu hlasovali o připojení k Rusku? Proč se vzdávají komunikací a styků s Ukrajinou a snaží se navázat spojení s Ruskem? Důvody jsou jednoznačně nerozumné, jednak historické a jednak je důvodem – opět naděje (tak to ostatně popisují i zahraniční západní média). Do paralely s postojem Skotů v jejich referendu o vystoupení (září 2014) se pouštět nehodlám.
Proč to vše Rusko provedlo, ačkoli to mělo za následek ekonomické sankce západu, bojkot zasedání G8 ze strany ostatních států a úplnou ztrátu reputace a důvěryhodnosti, jelikož tak porušilo Budapešťskou deklaraci z roku 1994 (a vůbec zásady OSN), v němž se zavazovalo ctít územní suverenitu Ukrajiny? Šlo mu podle mě hlavně o to zajistit si Sevastopol, důležitou námořní základnu (Putinovi vůbec nešlo o ruskou menšinu). Prozápadní majdanská vláda v Kyjevě by klidně mohla nabrat zahraniční orientaci směrem k západu, ke vstupu do NATO a tím by se nakonec snadno mohl stát Sevastopol důležitou základnou v Černém moři, ale základnou NATO/USA. Ostatně legitimní Jaceňukova vláda vzniklá po podzimních volbách 2014 si dala za cíl do NATO vstoupit, Porošenko (tehdy už legitimně zvolený prezident) s tím souhlasil. O vstupu do NATO Kyjev nahlas uvažuje od dubna 2014, Rusko je pochopitelně proti.

Východ přechází od slov k činům
Situace na Krymu v březnu vede k vyostřování situace na východě Ukrajiny. V Doněcku, Luhansku, Charkově, Oděse a v dalších městech různě lidé protestují. Většinou z důvodů, že jsou proti radikálům z Pravého sektoru (jejichž předseda má ostatně díky Majdanu vysokou funkci ve státním aparátu) a že Kyjev chce trestat menšinové Rusy a užívání ruštiny (což vláda v Kyjevě učinila). Jindy se jim nelíbí, když Kyjev odvolá gubernátora Doněcku. Proruští protestující různě obsazují v různých městech vládní budovy, někde jsou poté vyhnáni.
V polovině března Kyjev v reakci na zabrání Krymu schválil vznik národní gardy čítající až 60 tisíc dobrovolníků (z Majdanu většinou), jejímž cílem je ochrana hranic a boj s terorismem. Jelikož ukrajinská armáda je fakticky rozložena. Už tehdy žádá Kyjev USA o vojenskou pomoc a zbraně (z Washingtonu pochopitelně přijde odpověď, aby se soustředili na hospodářství). A při srážkách mezi proruskými a proukrajinskými demonstrujícími dochází k prvním střelbám a umírají první lidé.
Kyjev stahuje vojáky bez boje z Krymu a další mobilizuje z obav před ruskou akcí na východě Ukrajiny. Rusko opět pořádá vojenské manévry u hranic s Ukrajinou a hrozí zásahem na ochranu Rusů. Manévry a cvičení u ukrajinských hranic bude pořádat následující měsíce každou chvíli, takže pro separatisty je to jasný náznak podpory a povzbuzení k protikyjevské akci. Zároveň Rusko i USA veřejně prohlašují, že na Ukrajinu nevpadnou. Po několik týdnů poté Rusko tvrdí, že stahuje vojáky, z NATO zaznívá, že tam pořád jsou (i tato situace se pak několikrát bude opakovat).
21. března Putin podepisuje přijetí Krymu do Ruské federace, čímž potvrzuje jeho anšlus a definitivní nezájem na dodržování Budapešťského memoranda z roku 1994. Jaceňuk podepisuje politickou část asociační dohody. Což znamená, že majdanská vláda (nemusím snad pořád opakovat, že bez řádné demokratické legitimity) jasně stanovuje proevropský kurz, který poškodí obchod s Ruskem, tedy východní část Ukrajiny, která se bouří. Plán na rozvoj východu žádný nepředkládá, nedává východní části země naději. Tj. opět tu naději, o níž byl Majdan.
Koncem března se kyjevská vláda dohodne s MMF o půjčce pro Ukrajinu. Dodneška MMF, státy EU a západní svět nalévají do Ukrajiny peníze – z mého pohledu bez jakéhokoli výsledku. Majdan povstal proti oligarchovi, kterého si původně sami Ukrajinci demokraticky zvolili, povstal za lepší zítřky, ekonomiku a přiblížení k EU. O rok později mají Ukrajinci jiného oligarchu (Porošenka za oligarchu označují i česká média, to není žádná ruská propaganda), kterého si demokraticky zvolili, ekonomicky jsou na tom hůř, navíc fakticky jsou v občanské válce a s EU mají podepsanou asociační smlouvu. Což je asi tak všechno, co se výhod od EU týče. Jo, ale západ je stále dotuje. Ani se nechci ptát, jestli za to bude muset Ukrajina jednou platit i s úroky (jako Řecko).

Východ se odštěpuje
31.3. v Charkově stoupenci ruskojazyčné autonomie zakládají hnutí jihovýchod jako zárodek vlastní federativní republiky. 6. dubna radikálové v Doněcku a Charkově obsazují administrativní budovy (jako to činili o čtvrt roku před tím promajdanovští Ukrajinci v jiných městech). Tvrdí, že jsou potlačována práva ruské menšiny a panují snahy umlčet proruskou opozici. V Luhansku, Dněpropetrovsku, Mariupolu a dalších městech také protesty proti Kyjevu nabírají na intenzitě. O den později (7.4.) vyhlašují nezávislou republiku v Doněcku a Charkově (a žádají Rusko o pomoc, plánují referendum), Luhansk také plánuje vlastní republiku. Kyjev pochopitelně obviňuje Rusko z pokračování krymského scénáře.
Až 11. dubna Jaceňuk navštěvuje východ země a snaží se uklidnit situaci, slibuje více pravomocí regionům, zákon o místních referendech, zaručení jazykových práv Rusům na Ukrajině. Násilnosti propukají také v Oděse. Kyjevská vláda dává vzbouřencům ultimátum (do 11.4.), buď se vzdají a budou automaticky amnestováni, nebo zasáhne proti vzbouřencům silou.
Základní fatální chybou majdanské vlády od počátku (samozřejmě) je výše dlouze popsané zrušení jazykového zákona. Řetězec chyb Majdanu pokračoval tím, že od té únorové chvíle nebyli Jaceňuk, Kličko a spol. nonstop přítomni na východě země, aby situaci vysvětlovali, omlouvali se za tu svou fatální chybu a vyzývali k jednotě země. A např. to podepsání asociační dohody s EU bylo další kapkou.
Není divu, že Rusové na Ukrajině vzhlíží k Rusku. Jeden z cílů Majdanu od počátku je sbližování se EU, podpis asociační smlouvy. To zničí obchod východoukrajinských regionů s Ruskem, což je podstatný zdroj obživy místních. Místo toho, aby Jaceňukova vláda ihned v únoru prohlásila, že jejím cílem je sice sbližování s EU, ale zároveň má plán, jak toto sbližování neublíží východu (a okamžitě ho jeli její členové do východních regionů obhajovat a občanům naslouchat), tak zruší jazykový zákon. Putin a Rusko jsou jediní, od koho může východ Ukrajiny čekat zastání, když ne od vlastní centrální vlády.

Ozbrojený konflikt začíná
12. dubna rebelové ve Slavjansku obsazují další budovy a ozbrojují se. Toto datum je považováno za počátek vojenského konfliktu na Ukrajině, který trvá dodnes. Je to den po vypršení ultimáta. Kontrolní otázka, dáte-li někomu ultimátum, on vaše podmínky nedodrží a vy v reakci nic neuděláte, jak váženě vás bude brát?
Až 13. dubna (dva dny po vypršení ultimáta) vyhlašuje dočasný prezident Turčynov protiteroristickou akci (a slibuje amnestii těm, kdo se vzdají do 14.4.). Policie zasahuje ve Slavjansku, ale naopak provýchodní/proruští rebelové obsazují radnici v Mariupolu, bouří se další města, např. Horlivka, Kramatorsk. Na 22. dubna plánuje návštěvu Ukrajiny viceprezident USA Biden. Ministr zahraničí USA, Kerry, již Ukrajinu navštívil začátkem března. Nikomu to nevadí, ale udělat to třeba ruský Lavrov, už vidím ten pokřik o vměšování a zaručené zprávy o tom, jak ukrajinským představitelům za zavřenými dveřmi vyhrožoval.
Radikálové z Pravého sektoru vyhlašují mobilizaci se záměrem zasáhnout proti vzbouřencům na východě, vládu v Kyjevě obviňují z nečinnosti. 15. dubna Kyjev posílá na východ armádu. Rusko situaci komentuje tak, že je právě Ukrajina na počátku občanské války. Což je pravda. Osobně si ale myslím, že nebýt ruské pomoci východu Ukrajiny, občanská válka by po pár týdnech či měsících skončila. Východ by byl poražen, rozstřílen, zničen. A kdykoli připraven zradit zbytek Ukrajiny a s pomocí Ruska se vzbouřit v příhodnější dobu.
Ukrajinská armáda nemá dostatečné prostředky na razantní rychlý zásah. Ukrajinští vojáci dezertují, nechtějí střílet do vlastních spoluobčanů. Taktéž opět ruští neoznačení záškodníci kradou zbraně ukrajinské armádě. Rusko pochopitelně svou účast popírá, dodneška. Zároveň otevřeně vyhlašuje svoje právo zasáhnout silou. Jeden by řekl, že teď už se muselo v hlavě rozsvítit všem, komu nebylo už předem jasné, že Ukrajinu Rusko nepustí, ale popírání reálpolitiky ze strany západu pokračuje.
17.4. dochází k Ženevě k první schůzce mezi představiteli Ruska, Ukrajiny a západu. Ta nic fakticky nevyřeší, stejně jako všechny ostatní, konané často v běloruském Minsku. Zajímalo by mě, jestli každá taková schůzka začíná tím, že zástupci západu v dlouhém monologu Lukašenkovi a Putinovi připomenou otázku lidských práv, aby je správně naladili na vstřícný postoj, ale budu předpokládat, že ne :) Václav Havel musí rotovat v hrobě, jak západ ničí jeho odkaz :)
Kyjev nabízí řešení (amnestii, rozsáhlou autonomii, decentralizaci, zvláštní postavení ruštiny v ústavě) a čas od času ho v příštích měsících bude opakovat. Jenže nabízí ho až v důsledku separatistických tendencí, místo toho, aby s něčím podobně vstřícným přišel hned v únoru (místo toho ale navrhl pravý opak). Východ ale již Kyjevu nevěří – ostatně proč by měl, v Kyjevě vládnou lidi, co nebyli schopni dodržet dohodu s Janukovičem ani pár hodin.
Průzkumy, které ani česká média neoznačují za ruskou propagandu a sama je zveřejňují, hovoří takto: V Doněcku je třetina oslovených pro připojení k Rusku, pětina podporuje Jaceňuka. 75% oslovených na východě nepovažuje Jaceňuka a Turčynova za legitimní. Zároveň se ale nejdou stovky a tisíce ochotných veřejně demonstrovat na východě za celistvost Ukrajiny. To přece není jen o propagandě a strachu z ruských neoznačených vojáků.
25. dubna Luhansk vyhlašuje samostatnou republiku, Doněck poté také. Separatisté fakticky ovládnou města a plánují referenda. Kyjev chce spolu s květnovými prezidentskými volbami uspořádat referendum o celistvosti země a dál opakuje záruky východu. Východ ale již s Kyjevem nechce mít nic společného, předem oznamuje, že prezidentské volby neuznává. 1.5. zavádí Kyjev brannou povinnost, 3.5. Luhansk vyhlašuje všeobecnou mobilizaci.
2. května dochází tragické události v Oděse, kdy po střetech mezi proruskými a prokyjevskými demonstranty uhoří desítky prorusky orientovaných demonstrantů v budově odborové organizace. Nikdy se nedozvíme, jak to vlastně bylo – přiznává i idnes. Stejně tak se nikdy nedozvíme, jak to bylo s ostřelovači na Majdanu nebo se sestřelením letu MH17 dne 17.7. (zde si osobně myslím, že na 60% to provedli separatisté, na 90% to byl omyl a nikoli zoufalý záměr upoutat na konflikt pozornost světa).

Volby a referenda
10. května uskuteční separatistické republiky referenda (navzdory návrhům Putina, aby je odložili). Týkají se oblasti, kde žije asi 6,5 milionů lidí, pro představu Ukrajina má celkem cca 43 milionů obyvatel. Západní Evropa jejich výsledky předem neuznává. Jejich průběh je úplná fraška, stejně jako výsledky, které extrémně neodpovídají průzkumům starých necelý měsíc. 89% v Doněcku a 96% v Luhansku je pro samostatnost. Oba státy zvou ruskou armádu k ochraně, chtějí připojení k Rusku po vzoru Krymu. Začínají hovořit o spojení do jednoho státu Novorusko, což se jim kvůli vnitřním rozepřím fakticky dodneška nepodaří (i když 24. května byl stát Nové Rusko vyhlášen jako spojení Luhanské a Doněcké republiky).
Suše konstatuji, že 16.5. OSN suše konstatuje, že zpráva OSN suše konstatuje, že od začátku protiteroristické akce (13. dubna) zemřelo více lidí, než mezi ní a začátkem nepokojů na Majdanu v listopadu 2013. Good job, Majdane.
25. května v prvním kole prezidentských voleb vyhrává Porošenko. Oligarcha Porošenko. Některé věci se nemění :) Za oligarchu ho správně označují i česká média. Ale to nevadí, asi to bude hodný a demokratický oligarcha. Putin to respektuje, jak předem řekl, separatistické republiky nikoli. Jak předem řekly. Ničí volební prostředky a volbám brání, z cca 35 milionů oprávněných voličů se asi tak desetina nemůže voleb zúčastnit. V projevu Porošenko oznamuje, že federalizace nebude (tu navrhuje Rusko, občas i separatisté) a že s východem nehodlá vyjednávat, dokud nesloží zbraně. Východ chápe, že by beze zbraní nemohli jednat jako rovný s rovným, Kyjev by mohl jednat z pozice silnějšího a samozřejmě Porošenkův první návrh přispěl jen k eskalaci konfliktu.
Porošenko chce situaci vyřešit silou a nastolit pořádek (o tom ostatně je vláda). Prohlašuje, že na východě je válka a že konečně naplno zahajuje protiteroristickou operaci. Zvažuje výjimečný stav. Do bojů se na obou stranách zapojují různí profesionálové, poloprofesionálové a nadšenci. Ti si často nelámou hlavu s posloucháním centrálního velení nebo ženevskou konvencí. Třeba takoví Čečenci bojují na obou stranách. Známé jsou např. prapory Vostok a Smrt na straně separatistů, proti nim stojí prapory jako Donbas, Azov, Ajdar, zformované Pravým sektorem. Prapor Azov má klidně ve znaku žlutou vlajku s vlčím hákem, symbolem používaným kdysi v jedné divizi SS. Ale nikomu to nevadí a ze strany Ruska a proruských separatistů se beztak již měsíce hovoří o boji proti fašistům z Majdanu.
7. června při své inauguraci už ale Porošenko chápe, že se přepočítal. Že východ země silou rychle zpět nezíská. Navrhuje opět vstřícné kroky (decentralizaci, jazyková práva, amnestii), vyzývá ke složení zbraní. Východ to opět odmítá, nevěří Kyjevu. Zároveň Porošenko slibuje podepsat i ekonomickou část asociační smlouvy s EU (a 27.6. to provede, společně s Moldavskem a Gruzií). Během června několikrát navrhne i zrealizuje jednostranné příměří, ale separatisté ho porušují a odmítají složit zbraně. Ze lží, propagandy a používání zakázaných zbraní se obviňují obě strany tak dlouho, až to nikoho nebude zajímat.
Zajímavou věcí je, že Lysyčansk si vytváří vlastní autonomní republiku (12. června), což ukazuje na rozkol mezi separatisty, zároveň oficiálně vzniká 26. června Novorusko, s vlastním parlamentem, avšak oficiálně tento stát nikdo neuzná, ani Rusko.


Pokračování příště

Komo

Zobrazit celý článek

UKRAJINA: Rok a měsíc(e) poté, část II.

pátek 20. března 2015



 Druhé pokračování Komova seriálu o ukrajinské krizi.

Přelomové dny
22. únor 2014, den, kdy nenáviděný Janukovič uprchl ze země. Kdy Majdan obsadil parlament, prezidentské sídlo a celý Kyjev. Kdy Majdan porušil dohodu podepsanou Janukovičem, vůdci Majdanu, zástupci EU i Ruska. Kdy poslanci ze Strany regionů houfně přecházejí k opozici. Kdy takto nově poskládaný parlament Janukoviče odvolává a určuje termín voleb. Tento den se stává ještě něco jiného, co by mělo majdanskou opozici nabádat k obzvláště velké opatrnosti... ačkoli by tato opatrnost měla být pro jakékoli ukrajinské politiky v této od počátku rozdělené zemi samozřejmostí.
Ukrajina je od rozpadu SSSR nový, ale vnitřně rozdělený stát. Prostě je. Není homogenní. A jako takový stát pro své zachování musí brát ohled na ruskou menšinu. Pro zachování Ukrajiny nikoho nesmí ani napadnout natož udělat radikální řezy, které menšinu nebo většinu nějak ohrozí. Tj. změny typu zahraniční směřování země nebo zahraniční obchod nebo zákony o jazyku, menšinách, autonomii, vůbec o budoucnosti. Taková témata se musí se všemi relevantními menšinami prodiskutovat, nebo se někdo obrátí proti nejen konkrétní vládě u kormidla, ale proti celému zřízení vůbec.
Krym, který nejhlasitěji Janukoviče podporoval a který po něm chtěl tvrdší zásahy proti demonstrantům, prohlašuje kroky parlamentu za nelegitimní a výsledek prezidentských voleb odmítá předem uznat. Žádá Moskvu o pomoc. Mnohé regiony z východní Ukrajiny taktéž odmítají uznat legitimitu revoluční vlády vzniklé z převratu a kroky parlamentu učiněné pod nátlakem revoluce. To není žádná ruská propaganda, vláda je revoluční (i dle idnesu), což je přesný termín. A jeden by čekal, že se vláda bude chovat s ohledem na okolnosti a především svoji legitimitu.

Usmívejte se, bude hůř
Co je však nejhorší, 23. února 2014 ukrajinský parlament velkou většinou hlasů zrušil platnost jazykového zákona z roku 2012. Zákon povoloval jazyk menšiny jako druhý úřední jazyk v regionech, kde je víc než 10% národnostní menšina. Dále ruší ústavu zaručující širokou autonomii regionům. O několik dní to prozatímní zastupující prezident Turčynov vetuje, ale to není již tolik podstatné, stejně jako že 26.2. prozatímní revoluční vláda v čele s jedním z lídrů Majdanu, s Jaceňukem, dostává definitivní podobu. Parlament většinou hlasů potvrdí Jaceňukovu vládu (27.2.).
Džin z lahve byl vypuštěn.
Je revoluční parlament a vláda vzniklá z převratu, jsou to politici jednající pod nátlakem ulice (nebo zastupující ulici). Podstatná část poslanců (tj. hlavně původní Strany regionů, takže bych i řekl, že většina) převlékla kabáty. Ať už ze strachu nebo z oportunismu. A zrazuje své voliče a výše uvedenými kroky i všechny občany. Mimochodem předsedu Pravého sektoru (Jaroše), radikálů, co je i západ označuje za neonacisty (a co pochodují s neonacistickými symboly a nejvíc bojovali s policisty během Majdanu), tak toho tato revoluce – vynesla na pozici zástupce šéfa Národní bezpečnostní a obranné rady.
Schválením zrušení jazykového zákona, zaručujícího rusky mluvícím občanům běžné užívání ruštiny na úřadech, a částí ústavy zaručující širokou autonomii regionům, si poslanci doslova vytírají -doplň si sám, čtenáři- s miliony lidí, s miliony vlastních občanů. Parlament šťourá do toho, do čeho nikdy nesměl ani pomyslet šťourat. Což ukazuje jen na to, co je to za diletanty.
Slušná práce na vládu, která ještě nemá důvěru parlamentu (proti tomu jsou kroky Rusnokovy vlády bez důvěry maličkosti). A slušná práce na parlament, který nemá zrovna demokratickou legitimitu od voleb, ale jedná pod tlakem ulice. Je sice hezký vidět, že nejen u nás v ČR nám vládnou neschopní a zároveň všehoschopní pitomci, avšak smůlou pro Ukrajinu je, že jí takové vládnou zrovna v tak těžké situaci.
Je to totéž, jako kdyby hypoteticky československá vláda v prosinci 1989 odsouhlasila, že se zakazuje slovenština (a třeba i moravština). Nebo kdyby Rusnokova vláda, vládnoucí bez důvěry parlamentu, zakázala moravštinu (nebo nějaký dialekt dostatečně nesrozumitelný pro Pražáka). Nebo kdyby švýcarský parlament jen tak mimochodem odhlasoval, že jeden z úředních jazyků Švýcarska přestává být úředním jazykem. Snadný návod na rozpad země nebo občanskou válku.

Co jste to provedli?
Východ Ukrajiny spíš podporoval Janukoviče. Celé dění s Majdanem mu bylo víceméně ukradené (snad až na radikálnější Krym) a vnímal ho spíše jako další způsob boje o moc. Jako další revoluci a protesty, jako byla oranžová revoluce či protesty Tymošenkové po volbách 2010.
Lidé na východě Ukrajiny si najednou uvědomují, jak je s nimi vyjebáváno. Pokládají si otázku legitimity nové vlády. Jestli ji mají poslouchat, jestli se proti ní mohou vzbouřit. Stejně, jako se západ Ukrajiny a Kyjev vzbouřil proti „jejich“ Janukovičovi. A hlavně si pokládají otázku, jestli se vůbec cítí být Ukrajinci. A vytřete-li si pr.. podlahu s částí obyvatel země, nemůžete čekat, že se budou cítit být s vámi na jedné lodi. Tím spíš, když to před tím pro ně spíš neznamenalo tu prvořadou otázku.
Btw. po těchto krocích Kyjeva je úplně jedno, jestli se východ vzbouřil zcela sám (a Rusko je podpořilo), nebo jestli tomu pomohla nějaká infiltrace ruskými agenty, která východ pošťouchne k nepokojům. Západ také po světě z různých důvodů podporuje ta či ona povstání proti centrální vládě (typu Jugoslávie, Sýrie, Libye). Ne že bych s tím pokaždé nesouhlasil, to v žádném případě, ale nemůžeme Rusku vyčítat, koná-li totéž.
Nejde ani o to, jestli občané politický systém podporují či trpí na jedné straně, nebo proti němu bojují na straně druhé. Nejde tu ani o asociační dohodu s EU a o směřování zahraniční politiky (a s tím spojeného obchodu a s tím spojeného jakéhos takéhos životního standardu). Jde o to, jestli se rusky mluvící Ukrajinec – vůbec ještě cítí být Ukrajincem. Pokud ne, stává se z hodiny na hodinu cizincem ve vlastní zemi. Představte si ten pocit, kdyby se Vám to stalo, vy podporovatelé Majdanu!
To je ten džin, o kterém jsem psal výše. Proto zcela nezáleží na tom, že prezident vetoval ty šílenosti, co parlament schválil. Co si revoluční vláda a parlament vymyslí příště? Co když to bude horší nápad a prezident ho nevetuje? V normální demokratické společnosti bychom počkali do voleb a učinili maximum pro to, aby se do zákonodárných orgánů dostali ti, kteří podobné šílenosti opět zruší.
Jenže tohle je Ukrajina a tohle je vláda vzniklá z revoluce na Majdanu. Východ se dostává do střetu s lidmi, kteří nedrží dohody (jako tu s Janukovičem). S lidmi, kteří sami nečekali do voleb a svrhli demokraticky zvoleného prezidenta, se kterým o den před tím uzavřeli dohodu, ve které nic o jeho svržení nebylo.

Viníci a oběti
Rusové na Ukrajině byli výsledkem činů Majdanu uvrženi do stavu, který je nutil odepřít loajalitu celé Ukrajině. Kyjev/Majdan si s nimi vytřel pr.. podlahu, jejich identita byla zneuznána. Přestali mít pocit, že Ukrajina je i jejich státem. Dřívější systém sice mohl být ve stylu, že jednou vládne oligarcha z východu, jednou ten ze západu, nu což, ale do určitých věcí nešťourá. Východ Ukrajiny se brání novým poměrům.
Čtenáři, žádám po tobě jediné, aby ses na věc podíval z pohledu východního Ukrajince (rusky mluvícího) a oprostil od toho, že fandíš možná myšlenkám Majdanu (stejně jako já spíš fandím idealistickým myšlenkám Majdanu než Janukovičovi, byť o metodách jsem na pochybách; a stejně tak bych idealisticky raději viděl Ukrajinu svobodnou a zcela nezávislou na vlivu ruských zájmů).
Co když si tedy demokraticky východ v legitimních volbách většinou hlasů prosadí pro-východního prezidenta a parlament – a další Majdan vše opět svrhne? Má východ demokratickou záruku, že volbami se může politika změnit v jeho prospěch? Má jednu z nejzákladnějších záruk demokracie? Absolutně nemá! A mají Rusové na Ukrajině naději? To je mimochodem to, o čem bylo majdanské hnutí.
V tom se budoucí vzpoura na východě odlišuje od vzpoury v západních provinciích – nezapomínejme, že např. Lvov před pádem Janukoviče vyhlásil úplnou nezávislost na Kyjevu. Cca polovina země najednou neuznává Kyjev a ten si za to může sám.
Západní Evropa podporuje Kyjev. A tedy i jeho chování k občanům na východě Ukrajiny. Bez ohledu na to, že vláda nemá demokratickou legitimitu z voleb. Východ přestává být v klidu, neb přestává být hájen Janukovičem, který je kdovíkde schován. Proč západ nečeká na výsledky voleb, aby bylo jasné, jak to doopravdy Ukrajinci cítí? Proč západ, co jinak podporuje volby (a revoluce jen proti nedemokratickým vládcům – což Janukovič nebyl!) a demokracii, najednou nečeká na volby a jedná s revolucionáři?
Bojí se, že by voliči (tj. hlavně východ) zvolili Janukoviče? Který sám slíbil (a dohodl s Majdanem) volby na podzim, které se také v dohodnutém termínu beztak nedávno konaly? Proč není vláda jako přechodná a podle toho se chová a podle toho ji západ bere a neuzavírá s ní smlouvy a dlouhodobé plány?
Jaké jsou zásady západu, když uzná odtržení Kosova, kde se Albánci a Srbové vyvražďovali mezi sebou hlava nehlava? Pragmaticky asi bylo pro Srbsko a hlavně lidské životy lepší, když se z Kosova stal samostatný stát a násilí bylo ukončeno. Ale z téhož pragmatického pohledu je pro Ukrajinu lepší, aby se některé východní kraje odtrhly. Jaktože západ uzná Kosovo, ale ne Doněck nebo Luhansk? Jde o lidská práva a životy? Vůbec.
Jak to, že uzná revoluční převrat na demokraticky zvoleného prezidenta (volby za demokratické byly uznány mezinárodními pozorovateli i západu, tečka)? Uznal by u nás hypotetický revoluční převrat na Zemana? Anebo naopak hypotetičtější převrat zemanovců na Schwarzenberga? Ano? Ne? Proč, podle jakých zásad a hodnot?
Co chce Majdan? Svobodu? Právo? Prosperitu? Bezpečnost? Do Evropy? A je ochoten to poskytnout i východním regionům? Je ochoten respektovat, že východ do Evropy nechce a vidí v tom ztrátu prosperity? Je ochoten připustit, že jako Majdan nevěří Rusku, východ země nevěří západu? Ptá se na názory východu? Zeptá se i východu, třeba skrze volby, na jeho názor ještě před tím, než učiní kroky směrem k Evropě? Nebo jsou snad majdanští politici ještě pitomější než ti naši, že předpokládají, že východ země podporuje jejich myšlenky, navzdory faktické a viditelné podpoře Janukovičovi z východních regionů?
Co kdyby Janukovič svého času nahnal milion lidí z východu do Kyjeva a formou svého Majdanu svrhl třeba Juščenka jednajícího o asociační smlouvě s EU? A poté ostře otočil kurs k Rusku, aniž by se západu země ptal nebo dokonce čekal na výsledek voleb? Bylo by to v pořádku? A s podporou západu minimálně ve stylu „nelíbí se nám to sice, ale je to vaše právo a to my uznáváme“?

Pokračování příště.

Komo

Zobrazit celý článek