ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Konec Petra Macha

středa 30. srpna 2017

Předseda strany Svobodných občanů spáchal odporný zločin - splnil svůj předvolební slib. Před blížícími se volbami do poslanecké sněmovny totiž rezignoval na lukrativní post poslance Evropského parlamentu tak, jak deklaroval svým voličům již před svým zvolením. Vybral si tedy opačnou cestu, než všichni domácí politici, a dal přednost zájmům svých voličů před sebou samým, za což ho stihne spravedlivý trest. Najednou jde veškerá politická rivalita stranou, když je třeba se spojit proti vlastizrádnému euroskeptikovi.

Petru Machovi lze vyčítat ledacos. Neurvalý způsob vyjadřování, rozdmýchávání homofobní a islamofobní hysterie, skok na špek Zemanovi, pláč nad pomazánkovým máslem, zavinění rozpadu vlastní strany a dopuštění jejího převzetí ze strany pološílených rasistů a ultranacionalistů. A tak dále, mohl bych jistě pokračovat do nekonečna.

Na druhou stranu byl Mach prvním a dlouho jediným politikem, který vytrvale, věcně a konkrétně kritizoval Andreje Babiše, a to v době, kdy dnešní antibabišovci tančili na Čapím Hnízdě tak, jak Andrej pískal. Mach se pokoušel oslovit širokou veřejnost primitivními hesly a snížil se tak na úroveň svých protivníků, ale v dnešní době to asi jinak nejde. Nakonec mu to ale stejně žádné politické body nepřineslo. Heslo „Za všechno může EU“ zní sice směšně, ovšem obrana EU za každou cenu je ještě směšnější. Tvrdit, že za drahé máslo, odporné zateplení historických budov, dotační korupci a spoustu dalších věcí EU vlastně nemůže, není pravda. Připomíná to scénu z filmu Collateral, kdy nájemný vrah říká „Já ho nezabil, já ho jenom střelil, zabil ho až pád z okna“. Jde o to, že rozumní euroskeptici (než vyhynuli a byly nahrazeni různými Okamurami) varovali před EU ve smyslu:
Nezavádějte dotace, rozkrade se to a postaví se za to nesmyslný projekty“.
Eurohujeři je neposlouchali a dnes říkají:
EU nemůže za rozkrádání a stavění nesmyslných projektů“.
Ale chápu, že tato konstrukce je pod rozlišovací schopnost ortodoxních „Evropanů“.
Zcela nejhorší je v daném kontextu Machova konce naprosto nesmyslná a trapná kritika Petra Macha za to, že jako euroskeptik členem Evropského pseudoparlamentu vůbec byl. Řeči o „evropských penězích“, které Mach údajně bral, svědčí o naprosté intelektuální nevyzrálosti. Peníze, která Mach dostával, byly proporcionálním rozdělením vytaženy z kapes jeho voličů. Něco jako evropské peníze neexistuje, pokud nepočítáme ty, které si Evropská unie sama vesele tiskne, za což se dříve dávala kulka (nacisté dokonce za války na Británii shazovali falešné peníze, aby zničili tamní ekonomiku).

Mach prý neměl právo v europarlamentu sedět, když za svůj cíl považuje zničení Evropské unie nebo aspoň vystoupení České republiky. Tento názor ukazuje, že lidé stále ještě nechápou principy zastupitelské demokracie a parlamentní opozice. Nebo, a to je horší, tyto principy chápou, ale záměrně jimi pohrdají. Mach skončí (nutno podotknout, že zaslouženě) na smetišti dějin, ale političtí analfabeti, kteří jeho členství v EP takto kritizovali, s námi bohužel dále zůstanou. A to je mnohem horší, než tisíc Machů.

Wasill 

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Kriminálka Andrej

úterý 15. srpna 2017

„Česká republika se změnila. Cítím to ve vodě. Cítím to v půdě. Cítím to ve vzduchu. Mnohé, co kdysi bylo, je ztraceno.“

Před čtyřmi lety padla vláda po nehorázné ostudě jejího slabošského předsedy a řádění jeho žárlivé milenky v ústředí tajných a vojenských služeb. Prokurátoři pořádali tiskové konference a promítali ve veřejnoprávních pořadech záběry ze zatýkání podezřelých, a bombasticky přitom sdělovali národu, jak se jim podařilo skřípnout velkou rybu - tedy vlastně chobotnici. Dnes se ti samí "orlové práva" a bijci za spravedlnost naopak sami největšímu zloději našich novodobých dějin omlouvají za žádost o jeho vydání ze spárů poslanecké žvanírny.

Od dob tzv. „Sarajevského atentátu“ a Zemanovy akce „Čisté ruce“ volal vždy spravedlivě rozhořčený hlas ulice po trestu nejvyšším pro každého byť jen podezřelého politika. Dnes mlčí.  Snad kromě hejtmana Ratha, ministra Ivo Svobody a pár nižších šarží z ODS nebyl nikdy od revoluce žádný politik v přímém přenosu tolikrát přistižen při onom slavném „rozkrádání“, o kterém se u nás dlouhá léta mluví jako o největším zlu bez kterého by Česká republika byla již dávno rájem na zemi.

Nejčastější argumenty na obranu Andreje Babiše znějí v tom smyslu, že předchozí politické garnitury kradly daleko více a nikdy nic se jim nestalo. Polistopadový režim prý umožnil daleko větší a odpornější rozkrádání pomocí zločinu zvaného privatizace (tomuto pojmu ovšem jeho kritici absolutně nerozumějí a používají ho nesprávně jako zkratku pro „kupónovou privatizaci“). Posledních 28 let lidé ze všech stran poslouchali pohádky a divokých devadesátých letech a o spálené a zkorumpované zemi. Tyto báje mají asi stejný reálný základ jako pohádky o Divokém západě, kde ve skutečnosti při největší přestřelce zemřelo celých devět(!) lidí a násilná kriminalita byla řádově o dost nižší, než dnes. Ponechme stranou, že největším beneficientem těchto „divokých“ devadesátek byl bezpochyby přímo Babiš, sám dnes používající jako příměr pro tuto dobu mafiánské město „Palermo“.

Andrej Babiš měl při svém vstupu do politiky obrovskou výhodu v tom, že si tyto výše uvedené hoaxy nemusel sám vymýšlet a vtloukat je lidem do hlav. Úlohu užitečných idiotů mu hráli takřka všechny politické strany v čele s milovaným prvním prezidentem a partaj, která tu od roku 1989 vládla nejdéle, a přesto se pořád tváří, jako by byla proti někomu v opozici. Mediální figurky, herci, protikorupční spolky miliardářů, někteří aktivističtí novináři (ke kterým se časem přidávali internetoví opinion-makeři), ti všichni když se to hodilo jim  opakovali bláboly o rozkrádání, korupci a nemorálnosti, a kteří teď pokrytecky před Babišem varují a volají po záchraně svobody, kterou sami pomáhali „ve jménu dobra“ ničit. Do této atmosféry přišel Babiš, intelektuálně neschopen tyto myšlenky sám zformulovat, a zvedl je ze země.

Další obrovskou výhodou Andreje Babiše je, že nemusel budovat mocenský aparát. V roce 1997 proběhla u nás druhá, o něco nenápadnější revoluce než ta sametová, kdy došlo k zatažení za záchrannou brzdu a k otočení kormidla od svobody zpět k socialismu. Tato plíživá revoluce probíhala tak pomalu, že si jí nikdo skoro nevšiml a jako těžkopádná sněhová koule na sebe postupně nabalovala další a další omezování svobody a nové kompetence pro stát, prosazované vždy se stejným vysvětlením, že slušný člověk se nemá čeho bát a že zákony, které jsou schvalovány pro naše blaho, nikdo nebude nikdy zneužívat.

Mimochodem: EET, které jako jediné zavedl sám Babiš, mezi mocenské nástroje nepočítám. Princip sledování tržeb je totiž jen vedlejší funkcí tohoto šikanózního opatření. Evidence tržeb je pouze největší a nejdražší předvolební kampaní v našich dějinách, za kterou místo hnutí ANO zaplatili podnikatelé, spotřebitelé a prostřednictvím reklam ministerstva financí i ostatní daňoví poplatníci.

Nabotnalý stát plný všemožných úřadů operujících změtí vzájemně si odporujících právních norem a armádu ochotných vykonavatelů vybavenou totalitními pravomocemi dnes všem před nosem vyfoukl někdo, kdo má touhu (a hlavně drzost) tyto nástroje využívat ve svůj prospěch. Nic z toho by Babišovi neprošlo, kdyby nebylo obyvatelstvo ze všech stran masírováno dogmatem, že svoboda je sprosté slovo, protože svoboda znamená mimo jiné i povinnost nechat jiné lidi na pokoji a nepřivlastňovat si plody jejich práce. Na voliče ANO se ale nezlobím. Lidé s takovými názory a intelektuální výbavou mezi námi budou vždy a nic se s tím nedá dělat. Zlobím se na všechny ostatní, kteří tento stav dopustili, protože ignorovali všechna varování a ještě se jim vysmívali. Babišovi voliči jim za to mohou děkovat. Mohou teď proti nim použít zbraně, které jim oni sami nabili ostrými náboji a vložili do ruky.

Wasill

Zobrazit celý článek