ZAMYŠLENÍ: Střízlivý pohled na osobu Václava Havla

středa 21. prosince 2011

Přiznám se, že jsem se k odchodu bývalého prezidenta České a Československé republiky zprvu vůbec vyjadřovat nechtěl. Především mě k tomu vede současné mediální a jiné třeštění, ale mám také pocit, že na tomto blogu by pár slov o něm nemělo chybět.

Zprvu je třeba si připomenout, že skon Václava Havla nebyl nečekanou a překvapivou záležitostí, neměl by tím pádem být ani tolik zdrcující. Zemřel starý, těžce nemocný a životem těžce zkoušený člověk, smrt ve spánku pro něj byla vysvobozením a důstojným završením jeho života. Pro blízké zemřelého člověka je smrt vždy strašlivá, protože má v sobě cosi nezvratného: teď však mluvím o lidech skutečně jemu blízkých. Ne o profesionálních plačkách, ve které se proměnila snad půlka republiky.

Mediální kanonizace jeho osoby, která ovšem započala už za jeho života, mě poněkud děsí. Zejména novináři (byť od těch nejvíc aktivistických jsem to čekal), kteří by si už z titulu svého povolání měli za každou cenu zachovat kritický odstup, se chovají tím nejstádnějším způsobem, prolévají krokodýlí slzy a teskní tak okázale, že by si jeden mohl myslet, že zemřel nikoliv demokratický prezident, ale nějaký diktátor, po kterém média pláčou jen z povinnosti. Vrchol pokrytectví předvedl server Babišovapozice.cz, který se v neuvěřitelně devótním článku pohoršoval nad úrovní internetových diskuzí a příspěvků o Havlově smrti. Nechce se mi věřit, že by si nevšimli, že se internetoví frustráti ukájeli už dávno před Havlem a že ve svých výblitkách měří spíš stylem padni komu padni.

Ačkoliv tato myšlenka v hlavním proudu patrně nezazní, Václav Havel jako politik i jako člověk rozhodně nebyl bez chyb. Osobně hodnotím jeho roli ve fungování tohoto státu jako velmi kontroverzní až spornou. Na jedné straně nemůže být pochyb, že prvních porevolučních měsících až letech se zasadil o to, že jsme vykročili v podstatě správným směrem - rétoricky byl Havel vždy prozápadní antikomunista, na straně druhé už tehdy zaručil na tajných jednáních komunistům beztrestnost a do funkce prezidenta jej všemi hlasy zvolil komunistický parlament. Na to bychom neměli zapomínat. Tehdy se Havel také zavázal, že dovede národ k prvním svobodným volbám, a tam jeho role skončí. Tento slib nesplnil. Bohužel, protože tehdy se mohl ukázat jako skutečný velikán.

Do praktické politiky se filosof Havel na první pohled příliš nehodil. Někomu mohl připadat jako utopistický snílek a brepta, je však nasnadě, že v zákulisí se mnohem rychle naučil technologii moci, který uměl briskně zlikvidovat své politické odpůrce. Alexandr Dubček či Josef Bartončík by mohli vyprávět, stejně jako někteří disidenti. Ke konci jeho třetího a čtvrtého mandátu jsem se za prezidenta, který se místy choval jako absolutistický monarcha, místy jako pletichář a mistr zákulisních intrik (pád vlády v roce 1997 podle všeho sám umně zrežíroval), který na Hradě stvořil jakési paralelní, opoziční mocenské centrum, už nepokrytě styděl. Třeba říci, že tyto vlastnosti po něm do jisté míry zdědil jeho nástupce, byť se proti nim před nástupem na trůn aktivně vymezoval. Patrně je to nakažlivé...

V seznamu jeho "hříchů" by se dalo pokračovat, ale neudělám to, protože jsem přesvědčen, že jeho skutečný přínos české společnosti by měli soudit historici. Ale skutečně nezávislí, tedy nejdříve za padesát let. I z těchto důvodů nechápu dnešní dvaceti až třicetileté, kteří na sociálních sítích typu Facebook dávají okázale najevo svůj neuvěřitelný zármutek a brečí, že to tady teď bez Havla nezvládeme. Sociální sítě jsou v tomto směru úžasná věc pro sociální deprivanty, kterým chybí vlastní život: tím, že se přidám do skupiny "zapal svíčku pro Václava Havla", ukážu, že někam patřím. Rozbrečet se v hospodě plné lidí, to jen tak někdo neumí, virtuální slzy se roní daleko snadněji.

Naprosto pomýlené jsou i názory, které jsem už také někde četl: bez Václava Havla bychom prý neměli internet, nemohli bychom cestovat, neměli bychom svobodu. To je naprostá zhůvěřilost. Václav Havel nás totality nezbavil. Sovětský blok se vlastní vahou zhroutil ve všech zemích, přičemž Česká republika prodělala tuto změnu jako poslední. Václav Havel byl narychlo vybrán jako symbol. Mýtus. A Češi symboly i mýty milují. Proto ten okázalý pohřeb na lafetě děla s vraníky...

Zbytečný prostor dostali v souvislosti s Havlem i mladí komunisté, kteří prý spustili "nenávistnou kampaň". Toto marginální sdružení intelektem nepříliš zatížených puberťáků tak dostalo přesně to, co chtělo. Jejich jednání sice moc nechápu - sami by se Havlově památce měli klanět, protože jestli něco skutečně ovlivnil a zařídil, pak patrně to, že se jejich starší soudruzi v revolučním kvasu nehoupali na lucernách - ale co, vždyť jsou to pitomci. Osobně bych otevíral šampaňské při zprávě o skonu každého jednoho z nich, kdybych se něco takového měl šanci dozvědět.

Symbolické poslední pomazání poskytl Havlovi dalajlama, nejblíž měl tedy patrně k buddhismu. Proto mu nezbývá než popřát, ať je ve svém dalším životě, ať už v jakékoli formě, šťastný. Čest jeho památce.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Až příliš černobílá pražská radnice

čtvrtek 1. prosince 2011

Bývalý premiér ČR Mirek Topolánek na své včerejší přednášce v Občanském institutu, které jsem se zúčastnil, vyřkl tato slova na adresu nejnovějšího kuropění na pražské radnici, tato slova: "Když čtu v novinách, jak dobro zvítězilo, zlo prohrálo a kmotři dostali na frak, musím se smát."

Nechci však v tomto textu mluvit o Topolánkovi, byť se mi jeho přednáška velmi líbila a během ní jsem několikrát zalitoval, že tenhle svérázný chlapík už nestojí v čele ODS, potažmo vlády ČR.
Text by měl sice primárně pojednávat o tom, co se vlastně na magistrátu (a hlavně v pražské buňce Občanské demokratické strany) dělo, ale ani nějaký sled událostí či jejich komentování není mou hlavní myšlenkou. Když dovolíte, vezmu to oklikou. V některém ze svých starších textů jsem se už zmínil, že média mají rády co jednoduché příběhy a úplně nejraději pracují s dichotomií dobro versus zlo. Tuto archetypální symboliku známe z pohádek či mýtů a je na ní postavená vlastně naše celá kulturní tradice. Jak ale mnozí z nás vědí, skutečný život na těchto postulátech nelze stavět. Není jen černá a bílá, dobro a zlo. Jak jsem už kdysi někde četl, zmrzlina je dobrá věc, ale dejte si ji, když máte hnisavou angínu. Navíc já třeba nemusím některé její příchutě, po kterých se jiní mohou utlouct a tak dále.

U našich hlavních médií to funguje jinak. Klasické případy jsem už demonstroval. Klaus je zlo, kdežto Havel dobro, George W. Bush = zlo, Obama = dobro, podobných případů naleznete jistě více. Nakonec i v tomto novém příběhu překotně se měnící situace na pražské radnici. "Dobro" představuje tentokrát primátor Bohuslav Svoboda, kdežto "zlo" jsou předseda pražské ODS Boris Šťastný plus takzvaní "kmotři", jako jsou Tomáš Hrdlička a jakýsi mýtický Roman Janoušek, jehož drtivá většina českých novinářů nikdy neviděla, nikdy s ním nemluvila a neví, kdo to je a co dělá. Ví se jen to, že je "kmotr", přičemž ohledně definice tohoto termínu existují značné dohady a spory a ještě jsem vlastně neviděl dva lidi, kteří by se na jeho deskripci společně shodli.

Na tenhle prostý příběh vážně odmítám naskakovat. Aby bylo jasno, jsem docela rád za tu změnu, která na radnici proběhla. Koalice ODS a ČSSD mi vadila nejvíc z principu. Na účelovém spojení dvou protichůdných stran nevidím nic dobrého, nic co by se té či oné straně dlouhodobě vyplatilo. Spojení ODS a TOP 09 s levicí v opozici mi přijde z programového hlediska logičtější a efektivnější. Bude-li to pozitivní pro Prahu jako takovou, to teprve uvidíme.

Každopádně onen partyzánský způsob, jakým nakonec pan Svoboda převezl své spolustraníky, kteří mu - nezapomínejme na to - nasadili na krk zlatý řetěz, je nehorázná prasárna. Ano, možná tím předběhl nějaké větší prasárny. Možná že nebýt jeho kroku, hádali by se hoši na magistrátu ještě do Vánoc. Možná že účel světí prostředky. Ale pokud tady máme nějaké zavedené demokratické mechanismy, tak si jimi pan primátor Bohuslav Svoboda exportně vytřel pozadí, a to v přímém přenosu a za hlasitého potlesku médií i veřejnosti. Protože model autoritářského vůdce, který něco rozhodne a jeho poskoci mohou akorát kývat, jsme tu už měli, nemýlím-li se, za vlády jedné strany.

Byl to navíc Svoboda a nikdo jiný, kdo se nejdříve zaklínal jednotou ODS, aby vzápětí posílal do novin prohlášení o tom, jak se ho vlastně chtěli zbavit. Tomu nevěřím už vůbec, protože staří pragmatici dobře vědí, že jiného primátora prostě nemají. Vystřídat jej kontroverzním Rudolfem Blažkem? To by si pánové Šťastný a spol. mohli rovnou podávat přihlášky do jiných stran. Předseda Nečas, který Svobodu od začátku podporoval, už několikrát prokázal, že se se svými spolustraníky nepáře, pokud něco zvorají. Takový Petr Tluchoř, který svým hujerstvím parádně zpackal operaci "koalice bez VV", by mohl vyprávět.

Jsem přesvědčen, že tohle novináři všechno vědí. Ale oni stvořili hodného, čistého a neúplatného Svobodu, který zatočil s kmotry. Proto o něm budou tak psát, stejně jako se bude donekonečna mluvit o tom, že zpěvačku Tonyu Graves napadli "pravicoví radikálové". Tuto story mimochodem médiím rozeslal management kapely. Jistě ne proto, aby zviditelnili jméno hudebního tělesa, na které už lidi pomalu začali zapomínat/kašlat. Ale to už je jiný příběh.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Andrej Babiš. Nový guru českých bezmozků.

středa 16. listopadu 2011

Z vystoupení nejnovějšího a nejhlasitějšího bojovníka s korupcí v Česku Andreje Babiše v nedělních Otázkách Václava Moravce se mi udělalo špatně. Kde jsem už tuhle ukřičenou, na primitivní pudy jasně cílenou rétoriku už viděl, přemítal jsem. Vladimír Mečiar? Jörg Haider? Posléze mi došlo, že příchod podobné "osobnosti" byl bohužel nevyhnutelný. Andreje Babiše jsme si vypěstovali sami.

Pohleďme třeba na diskuze v internetových médiích, které jsou doslova smetištěm, ve kterých se rochní ta největší myšlenková lůza. Z hlasité chvály, která tato odpadní stoka veřejné sféry na Babiše pěje, je zřejmé, že nový spasitel bezmozků právě přišel. Ale kolikátý už? V podstatě podobnou rétorikou zaujmul v roce 2005 intelektuální (ho)spodinu Jiří Paroubek, o pět let později přebrali část věčně nespokojených voličů Vít Bárta s Radkem Johnem. Jejich bubnování proti korupci a rozkrádání veřejných financí bylo od začátku směšné, ale velká část levicového elektorátu na ně bohužel slyšela.

Dopadlo to jak to dopadlo: jejich svéráznou představu boje s korupcí už pochopili i ti nejpomalejší, za dva roky se za Věcmi veřejnými navěky zavře voda a bude to jen dobře. Ladem ležící procenta ale sebere někdo jiný, a teď to vypadá, že to nebudou vyčpělí komunisté (zaplať Pánbůh), ani zprofanovaný Paroubek a jeho nová strana (ditto), ale právě Andrej Babiš.

Ten přitom neříká nic jiného, než co by se už léta nepovídalo v hospodách. Jeho genialita ovšem spočívá právě v tom, že on tím hospodským jazykem skutečně mluví. I v novinách i v televizi! Paroubek i John se k tomu, pravda, přibližovali, ale postupem času i oni dva nahradili plamennou rétoriku floskulemi a politickým pdytepe, kterému bezmozek nerozumí. On nechce slyšet termíny jako akcie na doručitele či sporný tendr. Vyhovují mu jasná pojmenování jako krádež, zlodějna. Na představě, kterou vykreslil Andrej Babiš ((či další bojovník, spisovatel Michal Viewegh ve své nejnovější knize) o Česku jako druhém Palermu, kde si jacísi "kmotři" předávají v cukrárně pytle s ukradenými miliardami a Prahou pobíhají nájemní vrazi s brokovnicemi s upilovanou hlavní, aby na zakázku politických špiček likvidovali jejich oponenty, je totiž něco romanticky vzrušujícího. Pozor, teď neříkám, že se to neděje. Důkazy k tomu ale nemám žádné a doposud také nikdo žádné neukázal.

Psát o Babišovi, že on sám nosí na hlavě kýbl s máslem, že on sám byl největší "hvězdou" těch nejvíce podezřelých privatizací, že zkorumpoval prakticky celou sněmovnu, aby hlasovala pro škodlivý zákon o biopalivech, by bylo spuštění se na jeho rétorickou úroveň a navíc to už vědí všichni. Musím se však vrátit k tomu, co jsem už nastínil v perexu: Nedivím se nástupu Babiše ani za mák a vlastně jsem ho čekal. Posledních pár měsíců se opět utvrzuji v tom, že vládní garnitura nám kálí do úst stylem doslova neuvěřitelným. Jeden příklad za všechny z poslední doby: Kdo sledoval tiskovou konferenci pana exministra Kocourka za ODS, dost pravděpodobně ví, o čem mluvím. Nedivím se proto, že lidé v Česku jsou nasraní. V takovéhle atmosféře většinou přichází diktátor. Možná má ten příští podobu Andreje Babiše.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Až příliš komediální vyústění kauzy neonacisty L.B.

středa 31. srpna 2011

"Kauza Bátora" skončila tím nejhorším - ovšem zřejmě jediným možným - způsobem. Dalo by se říci, že knížecí vlk se nažral a véčkařské kozy zůstaly (zatím) celé, jenže to by zde enormně nesměla být cítit pachuť skutečnosti, že někdo je tady za blbce. A jsou to občané České republiky.

Zrekapitulujme si události. Již dlouho v době, kdy se první stránky médií doslova prohýbaly články o nejnebezpečnějším extremistovi, jehož nástup na ministerstvo školství nemůže v dohledné době nevyústit v druhý holocaust, strana TOP 09 dávala najevo, že ani neví, že někdo takový jako Bátora existuje. Potom proběhla nějaká přestřelka v médiích, Karel Schwarzenberg prohlásil něco o osině v prdeli, Bátora napsal svým kámošům na facebook že kníže je chudáček starej a TOP 09 kvůli tomu málem shodila vládu.

Jejich postoj, byť podle mého zbytečně vyhrocený, jsem v zásadě chápal. Žijeme v době, kdy za pomlouvání svého šéfa na facebooku můžete být vyhozeni z práce. Na straně druhé, ten samý postih vás ale může potkat, když budete mít v zaměstnání neomluvené absence. Rád bych viděl vrcholového manažera, který by přestal chodit na zasedání představenstva firmy jen proto, že vrátný říká v hospodě kamarádům, že jeho šéf je kokot. Jakousi povinnou porci loajality k zaměstnavateli by však člověk měl ctít a těžko si představit vládního úředníka, který byť ve svém volném čase pobíhá po Praze s transparenty, denuncujícími vládní politiku nebo její kroky.

No a teď ke grandióznímu finále. Ministr Bátoru neodvolal, ale přesunul ho na jiné místo. Prý ho tím vlastně povýšil. TOP 09 jeho odvážnému kroku zatleskala, její šéfové zabrblali do médií, že teď je už vše v nejlepším pořádku, nebezpečí koncentračních táborů v České republice zažehnáno (ne vážně, tady trochu nadsazuji, ale neslyšeli jste snad knížecí poznámku o protektorátu?!) a nejstátotvornější strana se může milostivě vrátit k vládním jednání.

Vypůjčím si citát Ondřeje Neffa z dnešních LN: "Těžko si představit větší výsměch jejich ultimativním požadavkům. Psanec Bátora prostě přešel z jednoho kanclu do druhého a nic víc se nestalo. Ono se ani stát nemohlo". Marné jsou řeči spokojených topkařů o tom, že nová pozice obávaného extremisty (vicekancléř - proboha, odkdy mají ministři své vicekancléře? To jen tak na okraj) je vlastně taková sekretářka v mužském podání a že už nebude mít ten potřebný vliv udělat z ČR ráj neonacistů, jak jistě ve své funkci ředitele personálního odboru zamýšlel. Co je to probůh za komedii? Alespoň že kníže Schwarzenberg včera před novináři přiznal, že o onu "urážku na facebooku" vlastně vůbec nešlo a že to byla z jejich strany spíše záminka k tomu, aby mohli kontroverzního úředníka konečně sestřelit. V zásadě nic proti, jen by mohl ještě přiznat, že daleko spíš než o Bátoru šlo o demonstraci síly směrem k premiérovi, která se Topce poněkud vymkla z ruky, až nevěděla, jak z ní ven - takže nakonec s ulehčením přijala jakékoliv rozuzlení, byť by bylo sebepitomější, což bylo.

Ale co. Celá tahle kauza byla šaškárnou od samého začátku, takže snad byste nečekali nějaký závažný konec.

Zobrazit celý článek

KOMENTÁŘ: Časy se mění

úterý 16. srpna 2011

Když jsme začínali psát Nekorektně.com, bylo hodně věcí jinak. Politická korektnost zabraňovala otevřeně se v masových médiích vyjadřovat k problematickým otázkám například ohledně přistěhovalectví či sexuálních menšin jinak než zcela pochvalně. Tehdy jsme s kolegou Templatem pocítili silnou potřebu psát to, co se otevřeně říkat jen tak nemohlo. Za tu dobu se svět výrazně změnil, zejména s finanční krizí, kdy lidé si zvykli na poslouchání špatných zpráv (ano, málokomu to tak dnes přijde, ale před rokem 2008 byly špatné zprávy zejména charakteru ‘okradl stařenku a kousl jejího psa’). Změny ale byly hlubší.

Na jednu stranu se dá říct, že jsme uspěli s misí, s jakou jsme zakládali tento server. Věci, které jsme poměrně odvážně tehdy psali, ke kterým se nikdo moc nevyjadřoval, jsou dnes součástí mediálního mainstreamu. I když se stalo něco, co jsme si přáli, osobně nevím, jestli z toho mít velkou radost. Čím více opravdová politická korektnost slábla, tím více se objevovalo bojovníků proti ní, až jsme dnes dospěli do stavu, kdy ‘bojovat proti politické korektnosti’ jde prakticky každý bloger nebo novinář, ale už není moc proti čemu bojovat. Stará politická korektnost, která zakazovala se jakkoliv kriticky zmiňovat například o přistěhovalectví, je už minimálně od vydání Sarrazinovy knihy mrtvá. Evropská unie, mimo jiné díky Lisabonské smlouvě, získala větší demokratickou legitimitu, reálná moc v EU se přenesla od dříve nikým přímo nevolené Komise k lidem – voličům EP, který musí schválit každého komisaře a může Komisi rozpustit, jakož i k voličům národních parlamentů, které s Lisabonskou smlouvou získaly pravomoci vstupovat už do procesu vytváření evropské legislativy. Zapomeňte na to, co říká prezident a přečtěte si Smlouvu o fungování EU a Smlouvu o EU ve verzi Lisabonské smlouvy a porovnejte to se Smlouvou o Evropském společenství a Smlouvou o EU ve verzi z Nice a sami poznáte pravdu.

Co se změnilo poměrně zásadně je to, že z dřívější politické nekorektnosti se stala nová politická korektnost. Změnil se slovník, změnily se názory, ale samotná touha cenzurovat a zesměšňovat menšinové rýpavé názory zůstala. Tak, jako před pěti lety přijít s čímkoliv konstruktivním na téma imigrace je dnes těžké přijít z čímkoliv konstruktivním na téma Evropské unie nebo odporu vůči ultrakonzervativním fanatikům, kteří, k mému zděšení, v jinak liberální ČR, infiltrují nejvyšší posty aniž by je do nich kdokoliv volil. Kdykoliv totiž někdo přišel s ryze euroskeptickou nebo ultrakonzervativní agendou do voleb, byl to, včetně roku 2010, naprostý propadák. Proto se ptám – kdo jsou ti nikým nevolení úředníci, kteří nám tady říkají DOST? Jakým právem, jakou demokratickou legitimitou za nás mluví? Jak se to vůbec stalo, že se tak obrátily nálady ve společnosti?

Padaly zde v diskusi dotazy na redakci, jak si představujeme, s kým vlastně jsme. Za sebe odpovídám, že jsem za racionální a kritickou diskusi a za pragmatismus a racionalismus, jehož cílem by měla být situace, v níž je pro jednotlivce, občana, co největší prostor pro jeho osobní svobodu. Ne pro stát, ne pro ‘antiimigranty’ ani pro ‘imigranty’. Státní suverenita je mi naprosto ukradená, stejně tak suverenita každého, kdo se rozhodl jednat v mém jménu, protože já, stejně jako všichni další obyvatelé tohoto světa, sám za sebe, jsme suverénní a není mi lhostejné, že mi někdo mou osobní suverenitu chce zneužít pro své cíle.

Je mi smutno, když vidím, jak lidé, kteří údajně ve jménu svobody bojovali proti politické korektnosti pod taktovkou levice, dnes stojí na barikádě proti svobodě slova pod taktovkou nacionálních konzervativců. Nešlo jim o svobodu jako takovou, šlo jim o to, aby jejich ‘pravda’ byla tou hlavní.

Od založení tohoto serveru uplynula dlouhá doba, ale stejně jako na začátku říkám, že hlavním účelem tohoto serveru je nalézat pravdu. Ne stranit jedněm či druhým, ne tahat se po nicneznamenajících sporech typu bitek mezi Spartou a Baníkem, ale vrtat do dominantní ideologie, podvracet ji a klást nepříjemné otázky – to je cíl, s jakým jsem psal a s jakým chci psát nadále.

Doba se mění, ale cíl je stále stejný. Přinášet racionální, chladnou úvahu tam, kde planou pochodně ideologů.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Prvomájový průvod 2011

středa 10. srpna 2011

Dlouho jsem nevěděl, jak začít tenhle příspěvek. Ale před chvílí mi na Facebooku v jedné diskuzi mně neznámý politicko-korektní aparátčík vyrazil dech: Buď prý podporuji pochod homosexuálů Prahou, známý jako Prague Pride, nebo jsem "fašista" stejně jako Roman Joch, Václav Klaus a Petr Hájek, v tomto pořadí.
Takže tímto mu děkuji za úvod a popojedem.

Prahou občas pochoduje kde kdo. Nedávno to byli odboráři, občas náckové, krojovaní hudebníci, teď to budou homosexuálové, pardon, LGBT komunita (takhle se dnes politicky korektním jazykem ve zkratce) označují. Nebyla by to záležitost hodná většího povšimnutí, ostatně podobný průvod se už před pár lety konal v Brně a velká sláva z toho nebyla. Tentokrát to ale vypadá, jako kdyby si snad organizátoři nenajali jistý "zpravodajský" server jako součást své public relations a ten spustil sérii kontroverzních článků, založených na výrocích Petra Hájka. Kterému mimochodem často novináři i ze seriózních médií sami volají, aby mohli z jeho slov uvařit "skandál". Vím, o čem mluvím.

A náhle je to záležitost celospolečenského významu, ke které se dvakrát (!!!) vyjadřuje i prezident. Ale copak prezident! Zburcovali se i velvyslanci ze třinácti zemí, kteří si (poté, co byly výroky dvou státních úředníků značně mediálně přežvýkány a zveličeny) nejspíš mysleli, že v ČR dochází k vraždění homosexuálů, nebo k něčemu podobného. Nad jejich dopisem se mimochodem pozastavil i šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg, jehož kritiku média nechala bez povšimnutí. Na rozdíl od té prezidentovy, ale my už víme, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Vřískot politicky korektních blbů ze všech koutů zeměkoule na sebe nenechal dlouho čekat. Z akce lokálního charakteru, na kterou by si přijelo "nablýskat prdelky" asi jen několik exhibicionistů (a tato slova volím záměrně, mám dojem že většina "normálních" homosexuálů nemá zapotřebí okázale demonstrovat svou "jinakost" v ulicích. Také proč, když je to podle nich normální?) se stal něco jako prvomájový průvod, kam se už chystají lovit hlasy politici napříč spektrem (včetně Jiřího Paroubka i s jeho ženou, jak se nechal slyšet), přičemž za normální situace by si tuhle parádu nenechali ujít asi jen Ondřej Liška s Džamilou. A právě tohle obludné zpolitizování celé akce musí podle mě nejvíc štvát především všechny gaye, které povykování v ulicích nezajímá a chtějí jen normálně žít a mít klid.

A aby bylo jasno: Nikdo u nás homosexuály nediskriminuje, nikdo jim neupírá právo šaškovat v pražských ulicích. Ani Joch, ani Klaus, ani Hájek, ani já. Jediné v čem jsou u nás a všude na světě diskriminováni je nemožnost plodit svými intimními kratochvílemi děti, a to si asi nevyřvou, ani kdyby profesionální aktivista Jiří Hromada stokrát křičel do světa, že Klaus je buzerant.

Zobrazit celý článek

NORSKÁ TRAGÉDIE: Vraždící "pravičák" a česká média

neděle 24. července 2011

Předem se omlouváme těm čtenářům, kteří nám ještě zbyli a kteří s námi po několika dlouhých měsících jarně-letního spánku měli trpělivost.
Naše pauza v psaní měla několik důvodů. Jednak jsme čím dál tím více časově zaneprázdněni, jednak jsme se já i Finrod shodli na tom, že jsme v poslední době trpěli akutním záchvatem tzv. "writers-blocku", který nám jaksi znemožňoval psaní, no a já...jsem už nechtěl psát o Věcech veřejných :-)

Norská tragédie (se vší svou závažností a obludností) je snad něco, co by nám mělo pomoci onen zákeřný spisovatelský blok, který občas dosedne i na ty nejlepší z nejlepších, prolomit. I proto, že se jedná o Finrodovu téměř domovinu, doufám, že bude na mé následující řádky alespoň polemicky reagovat.

S přihlédnutím k výše uvedenému se nebudu pouštět na tenký led, protože neznám norské poměry tak dobře jako kolega - v podstatě je neznám vůbec. Neznám ani skandinávská média a netuším, jak o události informují a jak se v tomto směru liší od těch českých. Ta tuzemská totiž mají jasno. Vraždil pravičák. Krajní pravičák. Ultrapravičák. Extrémní pravičák. Pravice je fuj. Pravice je zlo.

Například v tomto náhodně vybraném článku je pětkrát včetně titulku použito slovo "pravice", vždy v negativní konotaci a souvislosti s osobou šíleného střelce. Jedná se samozřejmě o mediální zkratky, ale toho si přece musí být jejich tvůrci vědomi. Na Facebooku mě kdosi odkázal na zeď předsedy ČSSD Sobotky a úplně jsem se zděsil z toho, kolik příznivců přítele předsedy dává přímé rovnítko mezi toho střelce a například Petra Nečase! Oba přece jsou podle médií "pravičáci"...

Právě takto dostává celá tragédie naprosto šílený rozměr - ta stovka obětí bude doslova katastrofálně politicky zneužita. Levice po celém světě má své mučedníky a vykládejte jim něco o tom, že žádný z jimi oslavovaných hrdinů se s lidskými životy nemazlil. Jejich duševně omezení příznivci budou ještě hlasitěji řvát o tom, že všichni pravicově smýšlející jsou vrazi (jen se koukněte na diskuzní fóra!) a "intelektuální elity" v podobě soudruha profesora Kellera jim k tomu budou blahosklonně přikyvovat. Konspirační weby spouští svou pohádku o tom, že celá akce se dohodla na Bilderbergu (nebo kde) s úmyslem jednou provždy zdiskreditovat konzervativní, euroskeptické kruhy. Jiří Pehe ještě dnes napíše, že za to vlastně může Václav Klaus, vždyť ho ten magor ve svém soukromém meinkampfu přece citoval.

Nikdo mi ovšem uspokojivě nevysvětlil, jak moc a proč vlastně byl Anders Breivik pravicový. Snažil jsem se dokonce i přelouskat i stránky jeho blábolu, ani tam jsem žádné pravicové myšlenky ani elementy nenašel. Postřílel snad ty děti na ostrově proto, že se dožadoval větší svobody jednotlivce, volného trhu? Bojoval tím za snížení daní a menší přerozdělování? Vyhazování vládních sídel do vzduchu, typická to kratochvíle "levicových" anarchistů rovněž nepatří do arzenálu konzervativců. Ovšem aby bylo jasno - já za "pravičáky" nepovažuji, na rozdíl od pana prezidenta, ani Janu Bobošíkovou a Ladislava Bátoru.

Ano, ten člověk byl s největší pravděpodobností podle všeho náboženským fanatikem, fundamentalistou, rasistou a militantním xenofobem - což jsou zhruba ty přívlastky, kterými se česká (a možná nejen ta) média rozhodla bůhvíkdy a bůhvíproč nálepkovat pravici. Co však už média a jejich konzumenti jaksi nedomýšlejí, jsou skutečné pohnutky toho střelce - jak by "pomohl" norské a jakékoliv pravici tím, že vystřílí tábor mladých levičáků? Breivik byl možná přesvědčený, že právě koná hrdinský čin, ale bottom line je, že pokud něco takového - jako je vystřílení tábora plného mladých lidí - zorganizujete a učiníte, pak jste v první řadě blázen a až potom pravičák nebo levičák. Něco takového neuděláte, pokud k tomu nemáte dispozice, ať už si je oddůvodníte jakkoli, třeba jako zvláštní úkol daný samotným Bohem, jak si to pravděpodobně Breivik myslel.

Na vraždě totiž nic "pravicového" ani "levicového" není. Škoda, že si to novináři neuvědomují.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Stručná rekapitulace vládní "dohody"

úterý 19. dubna 2011

Radujme se, vládní krize je prý po včerejším nočním jednání alespoň dočasně zažehnána! A co z toho vlastně plyne? Samá pozitiva a sociální jistoty!


Ministrem vnitra je Jan Kubice.
To snad může mít jediný "pozitivní", byť spíše komický efekt - sociální demokraté v čele s poslancem za Ústecký kraj Jiřím Paroubkem musí teď doslova prasknout. Paroubek svého času, jestli si čtenáři ještě pamatují, vytvořil z bývalého šéfa ÚOOZ jakéhosi démona v lidské podobě, který mohl v podstatě za všechno: Za to, že Jiří nevyhrál volby v roce 2006, za to, že Jiří nesestavil vládu v roce 2010, za to, že se od Jirky odvrátila vlastně celá ČSSD, a za to, že před čtrnácti dni byla kosa a pršelo. Však už se Paroubek nechal slyšet, že příště by mohl Petr Nečas do funkce jmenovat Jiřího Kajínka. Vítr může mít z Kubiceho ale i Ivan Langer, který přinejmenším přijde o část dodnes trvajícího vlivu na vnitru. I když některé kuloární zprávy prý hovoří o tom, že Langer měl Kubiceho Nečasovi sám doporučit.

Jinak si myslím, že je to změna spíše kosmetická a velká pozitiva ve jmenování tohoto bývalého elitního vyšetřovatele, který už z titulu své funkce může vědět všechno na všechny, nevidím. Připomeňme si, že i Kubice se už pár let živí soukromou bezpečnostní agenturou, tedy špiclováním lidí, tím pádem mezi jím a Bártou není technicky rozdíl. Samozřejmě, Kubice zřejmě není megaloman a psychopat, ale buďme si jisti, že opozice této munice ráda a náležitě využije.

Radek John se stane jakýmsi vicepremiérem pro boj s korupcí.
Bingo. Měl by mi někdo vysvětlit, jak souvisí "rozpočtová odpovědnost", kterou se tato vláda ráda zaklíná, s vytvářením zbytečných postů, které samozřejmě potřebují nějaký úřad, nějaké zaměstnance, nějakou agendu...tedy další a další prachy daňových poplatníků. Také budu rád za podrobné vysvětlení, jak tenhle nový úřad vlastně chce zatočit s korupcí a jak je to vůbec z pohledu úřadu možné. Že by se tam jenom tiskly další protikorupční manuály (z veřejných peněz), které jsou každému pro smích?

Josef Dobeš zůstává na ministerstvu školství.
To bylo řečí! Jak asi reaguje ODS na to, že se premiér Nečas, jako už ostatně poněkolikáté, opět před nátlakem Věcí veřejných nadělal do gatí a návrh na odvolání největšího průseráře téhle vlády, které už před týdnem slavnostně přinesl na Hrad prezidentovi, zase stáhne, ještě s výmluvou na "politický kompromis"? Josef Dobeš, ve skutečnosti na rozdíl od Radka Johna, byl členem představenstva firmy oné tolik démonizované (ať už právem či neprávem) společnosti ABL. Napadá mě, že kdyby tehdy skutečně prezident okamžitě konal, dneska už se asi by nebylo o čem bavit.

Ministrem dopravy bude Radek Šmerda.
Bártův náměstek. To nepotřebuje žádný další komentář.

Chápu, že tyhle ústupky musel Nečas udělat v první řadě proto, aby si zachránil vlastní zadek a pokusil se táhnout tuhle značně rozklíženou káru trojkoaličního kabinetu dál. Směrem ke slibovaným "reformám", kterých jsme se zatím nedočkali a mám-li se pokusit být věštcem, nejspíš ani nedočkáme. Ale viníka nelze hledat primárně v Nečasovi (tyhle problémy měl i Topolánek, Špidla, Klaus...). Zkrátka dokud tuzemský volební systém dovolí vítězům voleb sestavovat plichtoidní koalice s malými vyděrači, tak se v zásadě nic nezmění a co čtyři (případně dva, tři) roky si tu můžeme říkat, že teď už k volbám fakt nepřijdeme, nebo budeme volit extremisty. Jednou jsou těmi vyděrači Unie svobody, podruhé Zelení, dnes Věci veřejné. Další problém je volič sám, který neustále skáče na vějičku mladých, neokoukaných, nezatížených...zatím nám tahle strategie přinesla Grosse, Němce, Kočí a Babáka. Just perfect.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Vítejte na palubě Titaniku

neděle 10. dubna 2011

Ministr financí Kalousek objevil v uplynulém týdnu Ameriku a přišel se zásadním prohlášením, že "existuje tady vážné podezření, že celá politická síla, která je naším koaličním partnerem, vznikla jako podnikatelský projekt s relativně úzkými podnikatelskými zájmy" (více zde). Kristýna Kočí prozřela a vytrubuje do světa, že Věci veřejné jsou sekta. Kateřina Klasnová prohlašuje, že vlastně spolu nikdy nebyly kamarádky. A já marně přemýšlím o tom, kdo se tady vlastně zbláznil.

Když se před tři čtvrtě rokem s velkou slávou sestavovala "pravicová" vláda s mandátem sto osmnácti hlasů, mnoho mých přátel jásalo. Aniž bych chtěl být po bitvě generálem, je třeba říct, že už tehdy jsem byl skeptický a jak se záhy ukázalo, měl jsem důvod.

Nesčetněkrát jsem měl potřebu zchladit jejich nadšení a upozorňoval jsem na to, že jestliže se do vládní koalice dostala bezpečnostní agentura maskovaná za politickou stranu, navíc vedená (pomiňme loutkového "předsedu") člověkem, který typově a charakteristicky jako by vypadl ze seriálů o sicilské mafii, nemůže to věstit nic dobrého. Přičtěme naprostou ideovou flexibilitu, populistická hesla, rétoriku (a voliče) z ultralevé části politického prostoru a mohlo být všem jasné, že na Stranu zelených v Topolánkově vládě a Luxovu KDU-ČSL ve vládě Klausově budeme ještě se slzou v oku vzpomínat (stejně jako na Jiřího Paroubka, v případě, že se Vít Bárta jednoho dne stane premiérem - v Kocourkově je nakonec možné všechno, i tohle).

Je mi zkrátka jen divné, že Kalousek, ten nejobratnější stratég ze stratégů (a s ním i ostatní další), tohle všechno nevěděl už dříve. Také Petru Nečasovi jeho dnešní bouchání pěstičkou do stolu těžko pomůže - navždy bude vnímán jako premiér, který přepustil ministerstvo vnitra soukromé bezpečnostní agentuře, která byla navíc už v té době v hledáčku protikorupční policie.

Z dnešního pohledu je už vlastě jedno, kdo uplácel, kdo komu dal půl milionu v deskách, kdo si koho nahrával a kolik trestních oznámení ještě padne. To je všechno jen taková hra. Hloupé je, že na to opět doplatíme my všichni rozumní občané Kocourkova. Nejpesimističtější (ale dnes asi také nejreálnější) varianta je taková, že už brzy budeme nuceni jít k předčasným volbám. A mám obavu, že donutit se nechají vážně už jen voliči komunistů a všech těch dělnických stran.

Opozice je sice bezzubá (a s šedou úřednickou myší bez jakéhokoliv charisma v čele ještě bezzubější), ale v téhle situaci se můžou socialisté jen smát. Šance na utvoření normální pravicové vlády byla trestuhodně promarněna. Protože všechno, co tento "reformní" a "protikorupční" kabinet zatím vykonal, bylo neustále řešení skandálů toho či kterého ministra - a i kdyby to nakrásně nebyla pravda a vlastně by nám noviny lhaly, důležité je, jak to vnímá volič. Krásně to nakonec shrnul nespokojený bývalý příznivce strany ABL, pardon VV, Jaromír Bartoň na rádiu Impuls, kde se emotivně vyžvejkl, že "tomu Jónovi fakt věřil" a že teď "bude volit bolševiky", protože nikdo jiný nezbývá.

S lehkou škodolibostí se ovšem těším na to, až si Radek John po svém odvolání vzpomene na své bývalé novinářské zaměstnání a s pomocí kolegů bude na denní světlo vytahovat různé kostlivce ze skříní ministerstva vnitra. Třeba to, že Otakar T. vlastně žádnou Aničku nezabil a že je o tom policie (stejně jako já) z velké části přesvědčena, nehledě na její mediální proklamace.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: O duši a o těle

úterý 5. dubna 2011

Jak se tak probírám denním tiskem a komentáři, tak jsem poslední dobou zaznamenal několik zajímavých témat, které spolu na první pohled nesouvisí, ovšem přesto mají něco společného – mají vážné společenské důsledky proto, že příliš mnoho lidí nedokáže pochopit, že živá bytost není stroj a že tělo není to jediné, co se počítá.

Začalo to sérií článků na téma “nevychovaných spratků”, myšleno tím dětí. U dětí, které jsou asociální (= nevychované) a dovolují si v pozdějším věku různé krutosti, vůči jiným dětem, zvířatům i učitelům. Tak si říkám, kde se stala chyba a proč například zde v Nizozemí to není takový problém? Že by to bylo tím, že se tady dětem naslouchá, a zejména udržuje se vůči nim zodpovědný, ale spravedlivý přístup? Dítě má velmi jasno o tom, co je to spravedlnost, nemyslete si. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl dítě a jak jsem prožíval, když se nějaká nespravedlnost, třeba ve škole, stala (někdo byl nespravedlivě potrestán, nad něčím se mávlo rukou, atd.) Tady v Nizozemí když jedno dítě udělá něco jinému a pak se rozjede spor, tak se to neřeší tak, že se potrestají všechny a buďte ticho, vy smradi, jak je zvykem v českých školách a bohužel kolikrát i u českých rodičů, zejména z nižších vrstev. To, co může vypadat jako trapný spor, ono klasické “on mně, já jemu”, děti vidí jako věc zásadního významu. Kde v tomto momentu dospělý zasahuje “hlava nehlava”, hlavně aby už byl klid, vychovává tak další generaci lidí, kteří dodržují zákon jen proto, že se bojí trestu, ale pojetí o spravedlnosti moc nemají. Takové ignorování dětské duše je trestuhodné a vrací se pak v agresivitě dětí, z níž se vyklube agresivita dospělých. Neříkám netrestat – říkám trestat spravedlivě. Zajímat se, co se doopravdy stalo, trestat viníky, dát si práci s tím, zjistit, kdo to ti viníci jsou, trestat adekvátně. Jak přístup “ať si děti dělají, co chtějí”, tak přístup “seřežte je na jednu hromadu” pomíjí fakt, že dítě je živá bytost s vlastním úsudkem a vlastním “softwarem” (duší, chcete-li), a budete-li to ignorovat, zaděláte si na větší problémy v budoucnu.

Druhá věc – na iDnes vyšel rozhovor s transsexuálem (z ženy na muže) o tom, jak procedura proběhla, jak se mu žije, atd. Nic zvláštního, až na ty komentáře. Naprostá většina z nich se nesla téměř v duchu “zabijte tu zrůdu” – absolutně jsem nechápal proč. Většina lidí argumentovala tak, že je to “nepřirozené”, že rozdíl v pohlaví psyché (duše, chcete-li) a těla je kravina, že o pohlaví rozhoduje vždy a jen primární pohlavní znaky. Zkrátka jaké je tělo, takový je člověk. Něco jako že ten člověk se cítí lépe, může díky operaci normálně fungovat ve společnosti, necpe se antidepresivy a je naprosto vyrovnaný, takže se může soustředit na práci a místo aby byl na nemocenské, tak tvoří hodnoty a platí daně – to lidi absolutně nezajímá. To, že se ten člověk cítí lépe a že prostě se přišlo na způsob, jak jednomu konkrétnímu člověku pomoct od něčeho, co ho trápilo, je jim taky ukradené. Hlavně, že to není “normální”. Všem obhajovatelům normality navrhuji, ať se odstěhují do jeskyně, žerou syrové maso a nepoužívají ani oheň, natož elektřinu.

Třetí věc – médii se začala šířit hysterie na téma psů, jak jsou psi zlí, koušou, některá plemena by bylo třeba zakázat, ne-li rovnou zlikvidovat. Přitom podle mé zkušenosti problémoví psi jsou prakticky výhradně důsledkem nezvládnuté výchovy, často “výchovy”, kterou si majitel představuje tak, že psa periodicky bije bez ohledu na to, co pes dělá (tento zvyk je běžný zejména na venkově), případně kterou si majitel představuje jako to, že ho nechá růst jako dříví v lese a chová se k němu jako k plyšákovi (tento zvyk je běžný zejména ve městě). Ani jeden typ lidí by radši psa neměl mít vůbec. První by si měli pořídit na komandování počítač a druzí plyšáky, bylo by to bezpečnější. Opět, když čtu diskusi k tématu, je to samé “Rottweiler, ten vždycky kouše, zakázat!!!” – tak si říkám, jak jen málo lidí napadne, že i pes má nějakou osobnost, a že pokud se zničí, tak se holt zničí a následky nese okolí.

Připadá mi, že výše uvedené příklady mají společné zejména to, že mnoho lidí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku odmítá pochopit, že jakákoliv živá bytost má svoji integritu, psychickou i fyzickou, která by měla být respektována. Že má, mluvíme-li o vyspělejších organismech, zahrnující prakticky všechny savce, osobnost. Stejně tak mi přijde, že se jedná o pozůstatek takového toho komunistického “poručíme větru dešti” a “člověk je pánem světa, a co si z přírody zamane vzít, to mu patří”. Je to pozůstatek takového toho myšlení typu “já jsem tady pán, já mám moc a i kdybych vydával naprosto hloupé rozkazy, musí se plnit”. Není na čase se trochu civilizovat a začít mít respekt vůči živým bytostem, ale konec konců i věcem kolem sebe?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: ČR jako most mezi Západem a Východem? Zbourat!

čtvrtek 24. března 2011

Takřka kdykoliv, když se stane něco významného, u čeho se očekává české vyjádření k věci, se věci odehrají podle následujícího scénáře: společenské elity země s výjimkou “lidového” prezidenta zaujmou stanovisko typické pro západoevropské země nebo USA, a “lid prostý” spolu s prezidentem stanovisko přesně opačné. Proč?

Je to jako s politickou korektností – nikdo to neřídí, ale každý podvědomě tuší, co politicky korektní je a co není, byť jde o úplně novou bezprecedentní událost. Česká veřejnost se tak ve valných počtech, často zaštítěna prezidentem, staví na stranu “pevné ruky” a “suverenity”, i když je člověku s elementárním etickým cítěním jasné, že podporují zločince. Když Rusko zasáhlo v roce 2008 v Gruzii, český internet se hemžil (s podporou prezidenta republiky) hlasy podporujícími Rusko. Týž český internet (opět s podporou prezidenta republiky) si prožívá svou orwellovskou minutu nenávisti, pokud jde o útok na síly diktátora Muammara Kaddáfího. Hovořilo se o “humanitárním bombardování nevinných civilistů” ještě před tím, než vůbec nějaká akce začala. Samozřejmě to, že Kaddáfí povraždil tisíce lidí během několika dní s pomocí žoldáků, které si najal v Africe, je jen “vnitřní libyjská záležitost, do níž bychom neměli zasahovat”. Co je za postoji tohoto druhu? Touha po opačnictví za každou cenu, kterou tak vytrvale prezentuje Václav Klaus, nebo pokřivená normalizační mentalita, která říká “nehas, co tě nepálí”, ale zároveň si pamatuje cosi o “agresivních imperialistických Američanech”?

Je to jako velmi jasný vzorec. Dá se očekávat, že během měsíce až dvou se začne situace vyhrocovat v Sýrii. Je možné, že se tam bude opakovat libyjský scénář, jakož i západní účast podobného charakteru. V Sýrii se nevyskytuje žádné významné ložisko ropy (ve srovnání s jinými blízkovýchodními zeměmi), ale přesto už vidím ty rozzuřené tváře českých zápecníků ječící “Ropa! Agrese! Imperialisti útočí na posvátnou syrskou suverenitu!”. Úplně stejně, jako se přízni těší/těšil Putin, Chávez, Mubarak, Ben Alí, Kaddáfí, Lukašenko, Janukovyč, bude se těšit hradní a lidové přízni i Assad. Naprosto stejně, jako když se rozhodovalo o umístění amerického radaru na území ČR – sedmdesát procent obyvatelstva vyskočilo a začali jak najatí (opět za tiché podpory Hradu) křičet něco o americkém pokusu o agresi vůči Rusku. Kde se tohle všechno bere?

Podle mého názoru je zakopaný pes v Edvardem Benešem (a dnes Václavem Klausem) podporované tezi o Českých zemích jako o mostě mezi Východem a Západem. Proti této tezi stojí teze, za níž stojí Václav Havel, kníže Karel ze Schwarzenbergu a za níž stával Mirek Topolánek nebo i svého času Tomáš Garrigue Masaryk či Karel Havlíček Borovský, totiž že osud Českých zemí je jednoznačně spjat se Západem a jedině a pouze se Západem; Východ představuje sice ekonomický potenciál, ale je nám myšlenkově, kulturně i historicky cizí. Osobně se přikláním k druhé ze zmíněných teorií, leč bohužel, většina národa odchovaná bolševikem, včetně prezidenta, má stále ještě do hlavy nalito, že Západ jsou vlastně ti “imperialisti” a že ti, kteří proti němu stojí, reprezentují “lid”. Na tom totiž teorie “mostu” stojí. Postoj je to o to falešnější, že tím Východem tito lidé často opovrhují – sami by nechtěli být přímo jeho součástí. Spíš se cítí jeho mluvčím, či ještě lépe tím, kdo jedná se Západem suverénně jako rovný s rovným, s Východem v zádech, s Východem, který může český lev ovládat jako hordu barbarů, jimiž se vyhrožuje Západu v případě neuposlechnutí českých požadavků. Benešova touha takhle manipulovat Západem se Stalinem v zádech, jakož i Klausova touha takhle manipulovat se Západem s Putinem (a n dalšími diktátory) v zádech, logicky nemůže vést k ničemu dobrému.

Mnozí namítnou – “Proč Západ nezasahuje jinde? Proč se stará o to, kde má své zájmy? Neměl by to dělat!” – a zapomínají přitom na to, že 1) i my jsme Západ a i v našem zájmu je to dělat. 2) Není nic špatného jít za svým zájmem a není v silách nikoho pomoci všem. Stačí pomoci někomu. Komu, to je na pomáhajícím, aby si vybral, třeba podle svých zájmů. Proč byl Kaddáfí donedávna “kamarád” a dnes je z něj nepřítel? Je to jednoduché – protože se předtím choval jako kamarád a když pak začal masově vraždit vlastní lidi, stal se z něj nepřítel. Dělat politiku tak, že si vyberu osobnosti světového dění, národy či státy a rozdělím je do skupin “věční přátelé” a “věční nepřátelé” je možná romantické, ale především je to naprosto hloupé. Není nic pokryteckého na tom bombardovat někoho, s kým jsme se nedávno objímali – pokud se mezitím staly okolnosti, které tuto změnu ospravedlňují. A to, co dělal Kaddáfí svým lidem, to ospravedlňuje dostatečně.

Česká republika jako stát má vcelku rozumné vedení (kromě prezidenta), ovšem názory většinové populace jsou naprosto nedůstojné občanů civilizovaného světa. Měli bychom se v roce 2011 ptát, jestli pořád ještě potřebujeme být vyvažovacím elementem mezi Východem a Západem, mostem, který realisticky řečeno jen riskuje, že poslouží jako cesta pro Východ, aby zaútočil na Západ. Není už čas skončit s tou falešnou třicetikorunovou lidovostí, s obdivem vládců - zastánců “tvrdé ruky” a s neustálým se vymezováním vůči Západu? Vážení, my jsme Západ, ať se vám to líbí, nebo ne. Už byste si na to konečně mohli taky zvyknout. Proto říkám – český most mezi Východem a Západem konečně zbourat! Ať klidně stojí, ale někde jinde, alespoň pár tisíc kilometrů východním směrem od nás.

Zobrazit celý článek

REPORTÁŽ: Nekorektně.com mezi socialisty

sobota 19. března 2011

Že se předsedou sociální demokracie stal ten horší z obou kandidátů (více spjatý s bývalým vedením, více levicový, mnohem větší etatista, jen to nulové charisma mají oba stejné) už zřejmě čtenáři z médií vědí. Serveru Nekorektně.com se nicméně podařilo zákeřně infiltrovat tábor socialistů, provizorně rozbitý v prostorách brněnského Výstaviště, a tak můžeme přinést poměrně aktuální postřehy.

Na místo jsem dorazil v momentu, kdy se budoucí vítěz chystal k úvodnímu projevu. Pohledy vyhladovělých novinářů mě ujišťují, že rozhodně nemám čekat žádný opulentní raut. Pár oschlých chlebíčků, jeden skoro za dvacet korun, mi ovšem ke sjezdu socialistů pasují tak nějak lépe. Holt třistamilionový dluh, nesaturovaný po ne-vyhraných volbách, když nebylo dobře možné dosadit své lidi na klíčová místa v dozorčích radách polostátních podniků typu ČEZ a Lesy ČR, udělal své.

Ač to přiznávám nerad, v úvodním Sobotkově projevu (a v dalších projevech kandidátů)nacházím místa, se kterými musím souhlasit. Korupční kauzy současného kabinetu, které jeden ministr vytahává na druhého, už musí úplně všem lézt krkem. Je jasné, že socani by si především měli zamést před vlastním prahem, jenže je to momentálně munice, s kterou mohou velmi úspěšně nabíjet. Navíc, socialisté se během celého sjezdu zaklínala progresivním zdaněním, které chtějí okamžitě po svém znovuovládnutí státu zavést. V pořádku, je to transparentní a zejména proto bych je nikdy nevolil. Bohužel ale jak se zdá, daně mi zvýší i současná vláda, která se deklaruje jako "pravicová".

Projevy delegátů jsou velkou většinou strašně nudné. Soudruzi a soudružky, pardon, přátelé a přítelkyně, které všichni vypadají jak z kulis seriálu Žena za pultem, hořekují nad asociální vládou a zaklínají se, jak bude všem lépe, až oni začnou konečně opět budovat "reformní" socialismus. Zaznívají hesla jako jednotná, sebevědomá a silná sociální demokracie. Jak jednotná strana opravdu je, se později ukáže.

Legrace začíná být v momentě, kdy se konečně pár delegátů osmělí a řeknou plénu, že vlastně za všechno může Paroubek. Bývalý předseda, který přesně v intencích svého zhrzeného, velikášského mindsetu vzkázal straně, že když tedy před ním nehodlá rozvinout červený koberec, tak ať si celý sjezd a celou ČSSD strčí někam, na mecheche chyběl. Zřejmě proto nachází delegáti odvahu veřejně mu vzkázat, že za nevýhru ve volbách může téměř výhradně on. To je jistě z větší části pravda, nelze se ale nezamyslet nad tím, proč Paroubkův styl nikdo nikdy nekritizoval, když on byl předsedou. Všichni poslušně drželi ústa, protože z něj byli podělaní až za ušima, leč teď do politické mrtvoly kopou. A to včetně Bohuslava Sobotky.

Konečně se začíná volit předseda a na pódiu hřímá Walter Komárek jako starozákonní prorok. Jeho hromový řev probouzí i ty delegáty, kteří při předchozích projevech usnuli. Nikdo nemůže rozumět tomu, co chce vlastně básník říci (včetně mé maličkosti), o sociální demokracii to nebylo ani omylem, možná si spletl čas a místo, těžko říct. Ale protože tak trochu připomíná Lawrence Oliviera v hlavní roli Dia v Souboji titánů, tak je to aspoň nějaké oživení.

Nevíš, kolik stojí hlas?
Volební lístky jsou spočítány a nastává problém. Ani jeden z kandidátů nepřesáhl potřebných padesát procent a Sobotkovi volba unikla doslova o jeden hlas. V sále nastává menší panika. "Budeme tu do rána," zní mezi sociálními demokraty. Lobbisté začnou pobíhat v sále, mobilní telefony jako přibité k tvářím. "Teď se kupují hlasy. Nevíš, kolik stojí jeden?" glosuje situaci s poťouchlým úsměvem redaktor České televize. Od ostatních novinářů se dozvídám, že Sobotkovi lidé případnou výhru Haška prý stejně neuznají. V hektické atmosféře potkávám poslance Jandáka a nedá mi, abych se ho nezeptal, jak se těší na slavnostní premiéru Havlova filmu Odcházení. "Já už to viděl, nashledanou," odbývá mě bývalý herec, který si udělal kariéru rolemi zasloužilých soudruhů a ve svém životním partu autentického socana se tak zabydlel, že mu už zůstal. Předsedající schůze žádá delegáty, aby nekreslili na hlasovací lístky "nějaké malůvky". Nemusím být velkým prorokem, stejně si dokážu představit, co tam asi tak kreslili.

Nebyli by to ale sociální demokraté, aby ve volbě předsedy nebyl nějaký čert. V momentě, kdy je ohlášena pauza na večeři, to najednou v tiskovém centru zašumí. Zvolili Sobotku, nese se sálem. A skutečně, ve chvíli, kdy je naprostá většina sociálních demokratů na večeři a téměř nikdo si tak nemůže vychutnat slavnostní okamžik, už nový předseda kyne médiím. K velké nelibosti nejen ostatních delegátů. Bulvární novináři si vychutnávají naprosto zdrcený obličej Michala Haška. Ksichty, které vysílá ke svému soupeři, jenž ho nakonec porazil o několik hlasů, při jeho vítězném projevu, jsou všeříkající. Přesto se však dokáže ovládnout a jeho následující projev je plný upřímného blahopřání, optimismu a jednoty.

Tu však záhy naruší Zdeněk Škromach, jehož nepokrytě "antisobotkovský" projev mě přesvědčí, že ten chlap vážně má koule. Legrace nekončí. Nastupuje Richard Falber, kdysi táta odborářů, dnes profesionální spáč v Europarlamentu. "Po dnešku už Zdeňku Škromachovi nepodám ruku. Chová se jako dobytek," křičí Falber a síla, spojenectví, jednota a solidarita dostávají na zadek. V sále je znatelné, jak rády by se tábory haškovců a sobotkovců v této chvíli vzájemně povraždily. A hle, v další pauze na druhou, půlnoční večeři se po sociálnědemokraticku zvolí druhý Hašek jako statutární místopředseda. Na dohodě lobbistů Tvrdíka a Pokorného, o které před časem referovala média, bylo zřejmě něco pravdy...

"Ještě že nezvolili obecního blba Zaorálka. Vždyť ten tam žvanil jak ponocnej. Tyhle kecy ať si nechá do sněmovny," glosuje volbu statutárního místopředsedy delegát Ústeckého kraje Rudolf Kozák. Samozřejmě tak, aby to slyšelo minimálně dvacet lidí kolem. A první den sjezdu silné, sebevědomé a jednotné strany se pomalu chýlí ke konci. Dnes možná přijede Jiří Paroubek, aby oznámil odchod ze strany. Nechme se překvapit.

Zobrazit celý článek

Z ČESKÉ KOTLINKY: Prezident se už asi definitivně zbláznil

pondělí 28. února 2011

Médii cloumá další kauza – nabídnutí nejprve funkce náměstka ministra školství, později, po kritice, jen poradce ministra školství Dobeše Ladislavu Bátorovi, jednomu z iniciátorů manifestu D.O.S.T. Stejně jako kolega template se podivuji, proč se do této věci tolik míchá prezident, ovšem navíc se i divím, proč takového šíleného člověka prezident vůbec z titulu svého úřadu brání.

Můj první kontakt s panem Bátorou byl asi před rokem, kdy jsem s ním měl tu čest diskutovat na facebooku pod profilem jednoho mého kamaráda. Bavili jsme se, tuším, o konzervatismu a o tom, jak to dopadá, zmocní-li se ho široké masy. Na moje argumenty reagoval v diskusi jen tak dlouho, dokud si nevšiml, že mi je pětadvacet – tehdy mi totiž napsal, že diskusi končí, protože má zásadu, že se s lidmi pod třicet nebaví. Dobrá zásada pro člověka, který by měl být náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy, že?

Co se týče jeho agažmá a názorů – jsou naprosto mimo. Z diskuse, kterou jsem s ním vedl, jsem si odnesl, kromě výše uvedeného poznání, i to, že tento člověk vůbec neumí diskutovat – neustále pouze opakuje ideologická hesla jako dogma a odmítá reagovat na konkrétní argumenty jinými logickými konkrétními argumenty. Tímhle mi velice připomněl prakticky každého komunistu, s nímž jsem měl tu čest hovořit. K jeho názorům samotným – pan Bátora není neonacista, je “jen” rasista, nacionalista, šovinista (sexistický i nacionalistický), opakovač jiráskovských báchorek a politický turista. Nejprve byl u ČSS (čili u téže strany jako mladý Jiří Paroubek), kam vstoupil v roce 1983. O této straně se vyjadřoval jako o spolku opravdových vlastenců a antikomunistů, zatímco o Chartě 77 se vyjadřoval jako o spolku bývalých komunistů. Nu, udělejte si obrázek sami. Dále pak byl u ODA, u České strany národně sociální, u Národní strany Petry Edelmannové, u Machovy Strany svobodných občanů a u strany Suverenita Jany Bobošíkové. Jak takový antikomunista a – podle prezidenta “správný pravicový konzervativec” mohl vejít do strany, jejíž předsedkyně kandidovala za KSČM na prezidentku, je mi záhadou, ale budiž.

Z výše uvedeného vyplývá, že takový člověk by správně neměl ve vládě, natož na ministerstvu školství, kde jde (nebo by aspoň mělo jít) o vzdělávání mladých lidí, vůbec cokoliv dělat. Považuji proto způsob boje, který proti němu vede MF Dnes, za naprosto správný a legitimní. Jak se ale mohl někdo takový k tak vysokému postu dostat? Měl bych nápad – prezidentovi oblíbenci z SSO dostali parádní volební výprask. Ukázalo se, že jejich eurofobie nedokáže oslovit prakticky vůbec nikoho, a to navzdory velké internetové kampani či podpoře Nejvyššího z Hradu. Nešlo to skrze volby, holt to půjde jinak – skrze jmenování svých lidí do bankovní rady ČNB, či dosazování na různá ministerstva (Drobil, Chalupa), nebo jiné významné posty (Bátora). Zajímalo by mě, kam umístí prezident úpadce a zakládajícího člena SSO Františka Matějku. Když koukám na to, jakým způsobem se projevuje Klausův vliv, nějak mi to nesedí k tomu, co prezident říkal o demokracii před svým prezidentským mandátem – že v demokracii se myšlenky prosazují skrze volby a politické strany na základě vítězství v čestné soutěži jednou za čtyři roky. Není takhle náhodou to, co poslední dobou předvádí, jen jinak nazvaná nepolitická politika, za kterou tolik kritizoval svého předchůdce?

Když sleduji současnou kauzu Bátora, říkám si, co ještě všechno budeme muset do roku 2013, kdy se Klause konečně zbavíme, sledovat. S jeho snahou být a priori proti proudu, ať proud říká cokoliv, by mohl dřív nebo později třeba popírat holocaust (divím se, že se toho ještě nedotkl, bylo by to přesně v jeho stylu popírání všeho, na čem souhlasí většina lidí). Na jednu stranu by to byla velká světová ostuda, ale na druhou stranu by se za to dal konečně odvolat a my bychom od něj mohli mít dřív pokoj. Tak či tak, dva roky jsou velmi, velmi dlouhá doba a člověk aby jen trnul, co z Hradu přijde příště.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Bátora, Klaus, náckové a další

Pseudokauza jakéhosi nepříliš důležitého chlapíka, který si v minulosti zadal s nějakou nepříliš důležitou stranou a který měl (pouze podle médií) obsadit nějaký nepříliš důležitý post na jistém nepříliš důležitém ministerstvu, by za normálních okolností ještě chvilku rozhořčovala strážce posvátné politické korektnosti a pak by chcípla.

Kdyby se do ní k mému velkému zděšení dnes nevložil prezident České republiky.

Prezident této země by se podle mého soudu měl vyjadřovat k mnoha věcem. Ačkoliv velké procento občanů (a hlavně zákonodárců) by v této funkci nejraději viděla nevýrazného kladeče věnců, který by sem tam utrousil nějaké to filozofické moudro, já jsem toho názoru, že je spousta ožehavých témat, na které bych rád znal prezidentův pohled. Například se nedávno zjistilo, že při českém předsednictví EU zmizely stamiliony z veřejných peněz. Nepamatuji si, že bych k tomu kdy četl nějaké zásadní stanovisko hradního pána, byť by se to zřejmě slušelo a patřilo.

K vyprodukování sáhodlouhého textu Václava Klause vyprovokovala až "kauza Bátora". Dle mého názoru naprostá pseudokauza, u níž bych skoro uvěřil, že má jediný cíl: odvést pozornost novinářů a veřejnosti od daleko závažnějších problémů. Například od těch na ministerstvu školství, které momentálně vede nekompetentní tatrman zvolený za stranu ABL, ale to je teď vedlejší. Mám dlouhou dobu pocit, že se to tak nějak běžně praktikuje. Shrňme si fakta. Kdybych občas masochisticky nečetl jistý web, absolutně bych netušil, kdo to ten chlápek je. Pak jsem si v novinách přečetl, že je to extrémista, nacista, neonacista, rasista a (samozřejmě) pravičák. Jak jinak. Pak jsem se taky dočetl, že chtěl poslat cikány do Indie a že jeho vzorem je Jörg Haider.

Chudák český bezmozek, musí mít dojem, že MŠMT jde šéfovat klon Adolfa Hitlera.

Po chvilce googlování jsem zjistil, že je to vlastně všechno jinak, uvedené výroky nikdy neřekl, a že místo rasisty a neonacisty máme spíš co dělat s do sebe zahleděným popletou a grafomanem, snílkem, který žije ve svém vlastním světě první republiky, který v životě vystřídal milion zaměstnání, několik politických stran a občas chodí někam demonstrovat. O tom, že by měl dělat náměstka ministra se údajně dozvěděl až z médií, nikdo mu nic takového oficiálně nenabídl a i kdyby, těžko si lze představit, že by tam udělal větší škody, než současný ministr se svou milenkou, jíž vyplácí statisíce ze státní a evropské kasy a svým týmem fízlů, který jeho podřízeným čte e-maily.

Nic z toho není problém, ale kdyby tam náhodou pracoval někdo, kdo byl v minulosti kandidátem Národní strany, to už by problém byl (kolik je asi na MŠMT bývalých komunistů? Vím minimálně o dvou). Dokonce takový, že ho musí řešit Nečas i Klaus!

Apropos, Národní strana. To je co? V posledních volbách měli asi 0,1 procent, nebo ještě méně. Čeští nacionální socialisté se od ní tehdy znechuceně odvrátili a dle své přirozenosti volili raději postkomunistickou DS(SS). Mimochodem proč byla ta pidistrana řádně registrovaná na ministerstvu vnitra, když to jsou takoví extremisté, že teď ani jejich kandidáti nesmí pracovat nikde ve státní správě? Proč jsme je tehdy vlastně rovnou nepostříleli, vážení pánové?

No a zpátky k tomu Klausovi. Ne že bych mu proboha upíral (jako pan Pehe a další) právo na vyslovení svého názoru. Jen mi hlava nebere, proč se vyjadřuje zrovna k tomuhle. A ještě stylem - neznám ho, nic jsem od něj nečetl, ale vím, že je to autentický pravičák. Chápu, že Klaus měl opět potřebu rýpnout si do fanatického svazáctví českých politicky korektních, připosraných novinářů a politiků, ale ať se na mě nikdo nezlobí, tento styl "obhajoby" je těžce mimo mísu a bohužel jen bude dále a dále rozviřovat tuhle imbecilní a na hlavu postavenou pseudoudálost.

To, že s částmi jeho reakce (zejména s tou o potřebě seriózního dialogu) velmi souhlasím, nic nemění na tom, že se Václav Klaus, jako už poslední dobou víckrát, velmi, ale velmi nešťastným způsobem vměšuje do veřejné debaty a ač sám apeluje na zdravý rozum, poskytuje tomuto službu vpravdě medvědí.

A ta poznámka k panu Halíkovi je vážně drsná, nedůstojná prezidenta. To říkám s vědomím, že Tomáše Halíka coby veřejnou osobu rovněž moc nemusím.

Zobrazit celý článek

SVĚT: Pokrytectví Západu vůči arabské revoluci

pondělí 14. února 2011

Revoluce, která začala v Tunisku a která se odtud přelila do Egypta, Alžírska, Maroka, Jordánska či Jemenu, je důležitá a dobrá věc. Ano, jsem si vědom toho, že existují hrozby jako je Muslimské bratrstvo, ale považuji zdůrazňování těchto hrozeb jako motiv odmítnutí arabské revoluce za nestoudné, protože podobnou situaci jsme už zažili – v roce 1989, a tam byl tehdejší Západ jasně na straně nově se rodících demokracií.

Připomeňme si, co se dělo po roce 1989 kromě všeobecně známých faktů. Ačkoliv si to neradi připouštíme, i postkomunistický svět měl svá “Muslimská bratrstva” – jedno například sedí dodnes v české Poslanecké sněmovně; říká si KSČM. Podobnými “Muslimskými bratrstvy” v postkomunistické Evropě lze označit všechna antidemokratická hnutí, která samozřejmě začala těžit z toho, že už nebyla kontrolována komunistickou diktaturou. Jmenovitě – v NDR, která neprošla denacifikací, se začalo dařit v Západním Německu ostrakizované neonacistické NPD, v České republice můžeme kromě KSČM zavzpomínat na Miroslava Sládka a jeho SPR-RSČ, svým způsobem je produktem postkomunismu a ohavnou antidemokratickou silou Jana Bobošíková v každé své podobě. Na Slovensku se této úlohy zhostil Vladimír Mečiar, v Maďarsku Jobbik, v Polsku PiS, LPR a Samoobrona, už vůbec nemluvě o tom, že v mnoha postsovětských zemích pád SSSR znamenal akorát vytvoření nových, opět Západu nepřátelských diktatur – mohl bych jmenovat Bělorusko, Turkmenistán nebo Uzbekistán. Stejně jako dnes, mohlo si i v roce 1989 plno expertů hrát na chytré předvídače a říct, že lepší je komunismus ve východním bloku, který známe, než různá extremistická hnutí, která mohou přijít k moci, a o nichž nevíme zhola nic.

Ano, vážení přátelé, pokud jde o stabilitu a čitelnost území, které patřilo pod východní blok, tak ta se z pohledu Západu jednoznačně zhoršila! Jak jednoduchý to byl svět – hranice byla jasná, byly dva bloky, každý fungoval nějakým způsobem a svět byl jasný a přehledný. Přesto za tu přehlednost platily stovky milionů lidí, kteří byli celý svůj život otroky totality a státního násilí. Stála taková stabilita za to? Asi nemá cenu připomínat, že po roce 1989 hrozilo velice silně, že se budou ztrácet ruské jaderné zbraně do nepovolaných rukou, nebo že mohlo docházet k obrovským migracím chudých lidí z Východu na Západ. A ano, ono k tomu také i docházelo – ale Západ to vydržel a rozhodně se nemá zle, naopak, svoje hranice podstatně rozšířil a na nových územích v rámci nových hranic západního světa se velmi rychle usazují západní hodnoty. Stejně jako by znělo naprosto cynicky a nepředstavitelně, kdyby někdo na jaře roku 1989 vyzval Polsko k likvidaci Solidarności, protože přeci “ohrožuje stabilitu”, zní dnes naprosto samozřejmě, když říkáme “hlavně žádnou demokracii Arabům, ještě by zvolili nějaké fanatiky”.

Mnoho lidí v původním západním světě absolutně nechápe změny na světě. Mají za to, že co se o světě naučili ve škole, když jim bylo šestnáct, to jim jaksi stačí i dnes. Proto i kdybychom se stavěli na hlavu, budeme pořád Československo a budeme pořád chudou východoevropskou zemí, i kdyby tomu tak stokrát nebylo – a budou s námi takoví lidé také tak jednat. Jenže tohle není problém specificky západní, to je problém každé společnosti která je natolik bohatá, že se nemusí koukat na své okolí, aby přežila. Ačkoliv si to mnozí Češi nemyslí, jsou mnohem bohatší, než byli v roce 1989 a jejich životní úroveň se dostala do bodu, kdy ani oni se nemusejí starat o vývoj v okolním světě. Bohužel, i kdyby nakrásně Rumunsko ekonomicky předběhlo Českou republiku, moje generace, která si před pár lety vtisklo do paměti věci jako prezenatce “Welcome to Romania”, Rumunsko zesměšňující jako zaostalou zemi, jej tak uvidí i nadále, byť by se to naprosto míjelo s realitou.

Podobně je to s vnímáním arabských zemí – už tohle léto jsem byl upozorněn svou velmi dobrou kamarádkou, Židovkou, která se zajímá o arabskou kulturu a islámskou teologii, že se něco chystá. Strávila totiž asi pět měsíců v Egyptě a protože mluví arabsky a snažila se s těmi lidmi žít, zjistila mnoho zajímavých věcí. Její zpráva byla více méně taková: “Mnoho lidí má v Egyptě všeho po krk, chtějí nejen mít to, co Evropané (ve smyslu zboží), ale chtějí tak také žít, chtějí mít takovou politiku, chtějí mít normální demokracii a většina lidí chce žít v sekulární společnosti. Něco se chystá.”

Nejen odtud jsem měl signály, že se něco významného děje, například v Turecku, navzdory tomu, že Turecko není arabská země. Turci, které jsem poznal, mi naprosto otevřeně říkali, že hodnotím-li Turecko, neměl bych se koukat na turecké komunity v Evropě – ty jsou totiž, zejména ve druhé generaci, často mnohem konzervativnější, než zejména západní a pobřežní část samotného Turecka dnes. Za tu dobu, co se Západ nedíval, totiž v muslimském světě vyrostla celá jedna nová generace, která se na svět dívá zase docela jinak, než generace jejich rodičů, kterou jsme poznali tady v Evropě. Zejména v Tunisku vyrostla naprosto slušná a rozsáhlá střední třída, která je opěrným bodem každé funkční demokracie. Řady takových se rozšiřují i v Egyptě, bez ohledu na to, že tam jsou masy lidí, kteří chtějí všechno, jenom ne pokrok a demokracii. Tím, že se budeme na lidi, kteří upřímně proetstují proti zkorumpovaným diktátorům, dívat podezíravě, si je akorát znepřátelíme. Vrcholem všeho cynismu jsou lidé, pocházející z bývalého východního bloku, kteří nadávají na demonstrace v arabském světě, protože nemůžou odjet na klidnou dovolenou. Takové sobectví bych u lidí, kteří si ještě pamatují, co za štěstí pro ně byl rok 1989, snad ani nečekal.

Ano, svět se mění a nikdo nemůže přesně vědět, co se v arabském světě v nejbližší době stane. Ale i kdyby to mělo dopadnout tak, že v Egyptě se vlády zmocní Muslimské bratrstvo (jakkoliv je to nepravděpodobné, pravděpodobný scénář je ten, že bude fungovat podobně, jako KSČM v ČR, čili jako sice početná, ale ostrakizovaná parlamentní skupina), zatímco třeba v Tunisku, v Maroku či v Alžírsku nastanou normální demokratické a otevřené poměry, bude to mít celé smysl. Paternalistickým pohledem, kterým jim vlastně říkáme, že ještě nejsou dostatečně dospělí, aby mohli o sobě rozhodovat, totiž vůbec ničemu nepomůžeme.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Nepřeháníme to s ochranou dětí trochu?

neděle 13. února 2011

Doufám, že se to smí říct – Adolf Hitler napsal ve své knize Mein Kampf jednu velmi důležitou myšlenku: “řekněte lidem, že to, co děláte, děláte pro bezpečnost jejich dětí a oni se vzdají jakékoliv své svobody”. Kdo jiný, než strůjce šoa a původce jedné z nejhrůznějších totalit všech dob, byl natolik kvalifikovaný, aby mohl ze své praxe něco takového potvrdit? Co hůř – je to pravda pravdoucí a kdo si to neuvědomuje, může o svobodu nechat připravit sám sebe i své děti a to zcela dobrovolně.

Nicole Sprinkle napsala v The New York Times v prosinci loňského roku článek “Seeing All Men as Predators”, čili volně přeloženo “Všichni muži coby sexuální násilníci”, který se setkal s velmi velkou čtenářskou odezvou. Autorka v něm popisuje, jak hledala někoho na hlídání dětí a přihlásil se student žijící blízké jejího domu, s jehož maminkou se autorka znala, o němž se vědělo, že je naprosto bezproblémový člověk a chce si akorát trochu přivydělat – přičemž se rád stará o děti. Dotyčného nakonec nevzala – protože byl muž. Diskriminace jako vyšitá, dokonce sama si v článku v podstatě vylévá svědomí, řka, že to bylo nefér, ale už má tak médii vycvičené instinkty, že by nemohla nechat jakéhokoliv muže se přiblížit takhle blízko svým dcerám. Co je zajímavé – a volně tím navazuji na Hitlerův citát v úvodu článku – trochu jsem si pohrál s Wordem a nahradil jsem v článku slova “muž”, “muži”, “mužský” slovy “Žid”, “Židé”, “židovský” a výsledek, když jsem pak znovu četl článek po této úpravě, byl dost děsivý – za takový text by se totiž nestyděl ani nacistický plátek Der Stürmer. Kdo kdy nějakou nacistickou propagandistickou literaturu četl, ten ví, jakým způsobem byli očerňováni Židé či například homosexuálové – žádný frontální útok ve stylu “Židé jsou morem světa”, alespoň před válkou nic takového. Spíše přesně v autorčině duchu, čili něco jako “To víte, já se necítím dobře, když je nějaký poblíž, mohl by něco udělat mým dětem”. Co je neuvěřitelné, že takový text by nejspíš skončil veřejným pobouřením, zmiňoval-li by černochy, Židy, homosexuály, muslimy nebo kohokoliv jiného, ovšem psát doslova nacistické texty proti bílým heterosexuálním mužům vlastně není problém.

Článek mě zaujal, proto jsem googlil trochu dál – velmi zajímavý byl blog, na nějž bylo několik tisíc odpovědí, kde se autor ptal mužů, co by udělali, kdyby viděli ztracené plačící dítě v nákupním centru. Většina by neudělala nic, ne ovšem kvůli necitelnosti, ale takřka všichni unisono říkali, že jim to nestojí za případné problémy. Přiblížit se k cizímu dítěti znamená, zejména v anglosaských zemích, ale už se to šíří i dál, být jednou nohou v kriminále. Jaký je tedy výsledek? Ztracené dítě má mnohem větší šanci, že ho najde skutečný pedofil, který se nebude státního aparátu bát a jednoduše dítě unese. Z informací, které jsou k dispozici, to vypadá na to, že muži se stávají čím dál častěji obětí současné posedlosti po bezpečnosti dětí za každou cenu.

British Airways, Quantas a Air New Zealand měly od poloviny devadesátých let do roku 2010 takovou politiku, že cestovalo-li někde nedoprovázené dítě, nebo dítě, které dostalo sedadla jinde, než rodiče, nesměl vedle nich sedět žádný muž. Po průlomovém rozsudku z loňska, kdy se lucemburský cestující dopálil, šel se s BA soudit a vyhrál náklady na řízení i kompenzaci, kterou pak dal na dětskou charitu, byla tato politika zrušena u British Airways; u Quantas a Air New Zealand zrušení této politiky následovalo vzápětí.

Jakkoliv to může znít pro mnohé překvapivě, za touto hysterií, která dělá ze všech mužů násilnické pedofily, nestojí feministky, ale zejména rodičovské a církevní organizace. Naopak – zejména v USA i UK, ale i v dalších zemích, se současné feministky v této věci mužů zpravidla zastávají – viz například dopis předních švédských feministek prokuratuře, která chce vydat šéfa Wikileaks Juliana Assangeho do Švédska za údajné znásilnění, v němž Assangemu vyjadřují podporu a tvrdí, že ty dvě ženy akorát svým hloupým chováním poškozují dobrou pověst žen jako celé skupiny. Jak jsem řekl – jde to zejména od rodičovských organizací, které sdružují rodiče, kteří jsou paranoidní ve vztahu k potenciálním rizikům, které mohou jejich děti potkat. Tato občanská sdružení jsou silná zejména v USA a v UK; v USA se prosazují ruku v ruce s protestním hnutím Tea Party. Jsou zároveň i zdrojem, odkud pocházejí hrůzy typu amerického federálního Megan’s Law, či britského ekvivalentu zvaného Sarah’s Law, čili zákony nutící “sexuální zločince”, vymezené velmi, velmi široce, k registraci a ke zveřejnění všech svých osobních údajů na internetu.

Případů, kdy na nich skončili nevinní, je tolik, že státní policie v USA poslední dobou nadávají na federální vládu, že kvůli těmto seznamům mají akorát spoustu zbytečné práce navíc a skuteční pedofilové jsou (ne)postižitelní jako před zavedením tohoto zákona. “Protipedofilní” hon na čarodějnice zaplavil i Spojené království – známé jsou případy jako brutální vražda nevinného vozíčkáře v anglickém Birminghamu, který měl bohužel stejné jméno jako sexuální násilník bydlící o ulici dál, či případ na poslední chvíli zastaveného lynče ve Walesu, kdy lid obecný zblblý bulvárem nepochopil, co znamená na dveřích místní doktorky slovo “pediatr” a spletli si to se slovem “pedofil”. Druhá věc je, že se na těchto iniciativách v anglosaském světě často přiživují křesťanské organizace, které jsou spravedlivě doběla rozhořčené, kdykoliv se někde objeví něco, co má něco společného se sexem a jmenovitě s penisem. Obraz muže-zvrhlíka, který “przní nevinnou pannu”, tady byl dávno před feminismem – šíří ho úspěšně už po mnoho století různí křesťanští i muslimští ideologové.

Když si vzpomenu na to, že jsem jako malý jezdil sám do školy od primy osmiletého gymnázia metrem po Praze, často jsem byl doma sám, když byli rodiče v práci a chodil jsem se psem, četl si, seděl u internetu a hrál různé hry s kamarády – a jako pole působnosti jsem měl celou Prahu, zní to doslova jako rajská hudba v porovnání s tím, co zažívají dnešní děti dnes. Nemluvě samozřejmě ani o tom, že jsme lezli po prolézačkách, které měly pod sebou beton, z nich jsme viseli hlavou dolů, lezli jsme po stromech a samozřejmě nebyly žádné mobily, takže jsme nebyli kontrolovaní co půl hodiny. Dnes by nejspíš někdo moje rodiče za to, že to dovolili, udal a zavřel je za zanedbání péče, přitom já na své rodiče nedám dopustit – měl jsem díky nim a volnosti kombinované se zodpovědností krásné dětství. Mnohem lepší, než někteří chudáci spolužáci, co měli paranoidní matky-samoživitelky, z nichž se bohužel za těch dvacet let stala norma.

A vůbec – kdo jsou to děti? Může mě vzít čert, když čtu něco o tom, jak se na maturitu připravují “děti” či když někdo za “dětské porno” označuje nahou fotku sebe sama, kterou třeba šestnáctiletá slečna pošle svému příteli (v USA se tomu říká “sexting” a už za to padly dost tvrdé tresty). Když vidím i v České republice různé spolky “znepokojených rodičů”, jak melou s dovolením nesmysly o tom, kterak porno na internetu škodí dětem a nejradši by se dovolávali cenzury internetu, tak se mi chce doslova řvát. Copak je tyhle věci nezajímaly, když jim bylo deset? Situace, kdy někdo pokoutně sehnal pornočasopis a šel ho zhruba v tomhle věku ukázat do školy spolážkům, zažil snad téměř každý. Připadají si takoví lidé jako osoby, kterým to duševně uškodilo? Na jedné straně sex i na druhé straně svět se všemi svými tvrdými betony, na něž lze spadnout, ulomené větve, z nichž lze sletět na zem či větvemi, na něž je možné se napíchnout, přeci k životu patří. Až si budeme za pár let stěžovat, že jsou mladí lidé naprosto nezodpovědní a nesamostatní, komu to budeme dávat za vinu? Neměli bychom raději s touhle nesmyslnou “ochranou” polevit? Není tahle “ochrana” spíše zavíráním sebe samých i našich dětí do klece, byť vkusně vypolstrované a se zlatými mřížemi? Kde zůstala svoboda?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Přistěhovalectví a přizpůsobivost

úterý 8. února 2011

Na téma přistěhovalců ze všech možných koutů světa bylo již řečeno mnoho, přesto se podle mého názoru často používají pro popisy problémů špatné názvy, které porozumění celé problematiky jen deformují.

Ano, je pravda, že nejvíce problémových přistěhovalců v Evropě je mezi přistěhovalci muslimskými. Přesto ovšem nelze tvrdit, že každý muslim je a priori špatný a islám je to, co je zdroj problému – takový názor totiž lze snadno vyvrátit poukazem na to, že kritizované jevy se vyskytují i u nemuslimských komunit, zatímco existují celé muslimské komunity, kde se zase nevyskytují. Podíváme-li se na to, co Evropanům na jistých přistěhovalcích vadí a rozebereme-li příčiny této nechuti, zjistíme, že to není nějaké konkrétní náboženství a jeho praxe, ale tradičně-klanový patriarchát – a v takovém případě je úplně jedno, odkud pochází. Přiznejme si to otevřeně – nevadí nám, když se někdo modlí směrem k Mekce, ale vadí nám, když je to takový ten agresivní sameček, co má pocit, že když někoho nezbije nebo neznásilní, tak nebude dost mužný. Všimněme si rovněž, že problémy jsou v muslimské komunitě v Evropě takřka výhradně s muži, takřka nikdy se ženami. Ženy-muslimky jsou obětí násilí páchaného muslimskými muži častěji, než původní Evropané. Jenže nejde jen o islám – stejný patriarchální model je typický i pro Balkán, východ Evropy či většinu Afriky i Latinské Ameriky.

Mluví-li se o odporu vůči islámu v Evropě, často se šermuje slovy jako vraždy “ze cti”, ženská obřízka, pootlačovaná sexualita nebo agrese. Nejsou ale tyhle problémy naprosto identické v křesťanských či animistických zemích Afriky? V mnoha muslimských zemích, čili prakticky ve všech mimo Afriku, zase vůbec není praktikovaná ženská obřízka. Ženská obřízka tedy není problém muslimský, ale africký. Vraždy “ze cti” se donedávna vesele praktikovaly, a dodnes ještě občas praktikují, i na Balkáně nebo v jižní části Itálie. Ne každá vražda, za kterou stojí ‘Ndrangheta nebo Cosa Nostra je pouze trestem za neodevzdané výpalné – mnoho jich je skutečně kvůli “rodinné cti”. Jak se liší občasný mrtvý “ze cti” zabitý muslimem a “ze cti” zabitý Siciliánem? Mrtvý jako mrtvý, nebo se pletu? Potlačovaná sexualita, která má za důsledek, že kdykoliv se objeví normální sexuální podnět, lidé z příliš puritánských prostředí mají tendenci nad sebou ztrácet kontrolu, také není ryze muslimský problém – poptejte se v liberálním Amsterdamu na návštěvníky z Polska nebo amerického Středozápadu – zatímco Holanďan nebo Čech, zvyklý na porno ze všech stran odmalička, kolem nahé ženy projde jako by tam nebyla, běžný Polák vychovaný v katolickém puritánství zareaguje podobně, jako běžný muslim vychovaný v puritánství islámském – okamžitě bude myslet na sex, a bude-li primitivnější a “pudovější”, ženu znásilní. Ne proto, že by byl Polák nebo muslim, ale proto, že pochází z kultury, která sex tabuizuje.

Mluví-li se o přizpůsobivosti imigrantů, debata by se neměla podle mého názoru degradovat na to, že “černé a muslimy nechceme”, protože za prvé to může ublížit těm slušným a za druhé to úplně míjí problém, který cítíme. Místo toho, abychom jasně řekli, že nesnášíme příliš hlučné, agresivní a sexuálně frustrované jedince, kteří mají navíc pocit, že každá žena je pro ně buď hračka na sex, služka či obojí dohromady, tak vytváříme škatulky podle národnosti či vyznání, které ovšem nefungují, takže ve výsledku slušným lidem ublížíme a neslušné tady máme stejně – akorát se rekrutují z jiných skupin obyvatelstva.

Abychom ale dospěli k tomuhle závěru, je třeba, pro mnohé poměrně bolestivě, připustit, že primitivové jsou i mezi námi, můžou mít i český pas a být bílí jako sníh. Musíme dospět k tomu, že není žádná omluva pro to, když je člověk agresivní vůči svému okolí, stejně jako k tomu, že to, co nám vadí, je agrese, ne něčí vyznání. Bohužel, plno lidí pořád ještě věří na svět, ve kterém “národní státy” jsou jako jedinci, kteří spolu zápasí. Ne, svět se nedělí podle identity na státy; státy jsou akorát instituce, kterým platím daně výměnou za ochranu; ani na národy, kde ten náš je čistý jako lilium, ale ty ostatní jsou zlé. Svět se dělí na lidi slušné a neslušné. Lidi, kteří žijí a nechají žít a lidi, kteří mají pocit, že mají vyšší poslání nutit ostatním svůj způsob života. Lidi, kteří volí kompromis a dohodu a lidi, kteří se snaží svůj postoj vnutit druhým násilím. Stručně a jednoduše – zatímco ti první jsou ve slušném a civilizovaném státě vítaní, ti druzí patří buď do vězení, nebo za hranice. Bez ohledu na to, v co věří, jakou mají barvu pleti nebo jakoukoliv jinou charakteristiku. Náš cíl by totiž neměl být žít v české či evropské společnosti, ale ve slušné společnosti. V takové se totiž bude žít nejlépe.

Zobrazit celý článek

PRÁVO: Trh s hudbou potřebuje zásadní inovaci

čtvrtek 13. ledna 2011

Skutečnost, že je současný model prodeje hudby a celého řešení autorských práv nevyhovující, se ví už dlouho. Jako problém v celospolečenské diskusi ale vidím především to, že se otázka staví jako konflikt mezi kupováním CD v kamenných obchodech na straně jedné a pirátstvím na straně druhé. Tím se odvádí pozornost od možných způsobů inovace tohoto trhu tak, aby byli spokojeni autoři i jejich posluchači – a o právě tyto dvě skupiny by mělo v hudebním průmyslu jít především.

Nevěřím tomu, co říkají autorské svazy, že lidé (a hlavně ti z postkomunistické Evropy) mají pirátství doslova v krvi a proto je na ně potřeba přísnost. Důkazem pro falešnost tohoto tvrzení je to, s jakou lehkostí majitelé iPhonů a iPodů Touch nakupují legálně aplikace, je-li jim to umožněno. Apple AppStore funguje tak, že uživatel si na začátku používání přístroje spáruje přístroj se svou platební kartou a kdykoliv si pak chce něco koupit, má možnost to dělat jen po vyplnění hesla od svého účtu. Jednoduše, lehce, elegantně a v částkách od 18 Kč za nejlevnější aplikace po například 100 Kč za ty dražší (většinou poměrně kvalitní hry). Lehkost, uživatelská přívětivost a jednoduchost takového nákupu vede k tomu, že se málokdo obtěžuje s pokoutným sháněním nelegálních aplikací (warezu) a na těchto miniaplikacích se rozjel obrovský byznys.

Proč to funguje v případě takových prográmků a ne v případě hudby? Trh se softwarem je totiž, na rozdíl od hudby či filmů, plně globalizovaný a Češi tak nemají přístup pouze k tomu, co někdo určil pro český trh, ale k jakémukoliv obsahu na celém AppStore. Zároveň se uplatňuje velmi účinné pravidlo, že člověk radši vydá víckrát malou částku, než jednou za čas ekvivalentní částku velkou. Aby tento obchodní model mohl začít fungovat i v případě hudby (a filmů) je pro to rozhodující udělat především dva kroky. První – dát autorská práva za digitální obsah z národní na evropskou úroveň a druhý – uzavřít úmluvu o sdílení digitálního obsahu mezi EU a USA. Samozřejmě se něčeho podobného jen tak nedočkáme, protože distributoři, jejichž pozice je dosti anachronická, lpí na starých pořádcích a mají vynikající lobbying u každé vlády jednotlivých členských zemí. Jak to funguje v České republice, odhalil nedávno Českou pirátskou stranou provozovaný server PirateLeaks, který zveřejnil ukradená data z ministerstva kultury o nezdravých kontaktech mezi (zejména) OSA a vládou. Současný stav je totiž takový, že zatímco mohu sednout do auta a (za předpokladu, že žiju v Praze) dojet za tři hodiny do Norimberka a tam si zcela legálně koupit levnější CD s hudbou, která se prodává i v ČR a přivézt si ho zpět, aniž by mě zastavila jediná kontrola, elektronicky totéž udělat nelze. Kvůli nepřenesení autorských práv na evropskou úroveň totiž hudební vydavatelství dělají něco, co by žádnému jinému průmyslu nikdy neprošlo (bylo by to v rozporu s články 101 a 102 Smlouvy o fungování Evropské unie a Nařízeními EU 1/2003 a 330/2010), totiž rozdělují trhy. V reálném, nikoliv virtuálním světě už od případu Consten & Grundig je rozdělování trhů zakázané a tudíž panuje na evropském trhu zdravá konkurence. Kvůli tomu, že autorská práva nespadají do kompetencí EU, tak jednotlivá vydavatelství vytvářejí oligopoly, které kontrolují a udržují ceny uměle na vysoké úrovni – což brání další inovaci v oboru.

O jakou inovaci by mohlo jít je nasnadě – už dnes, když existuje mnoho internetových rádií, by bylo možné zavést zcela nový systém distribuce hudby. Představte si následující situaci: posloucháte písničku, která se vám líbí. Na stránkách internetového rádia se ukazuje její jméno, jméno autora, text a cover obrázek. Vedle toho všeho je tlačítko “koupit”, kde když si kliknete, po jednoduchém vyplnění čísla karty, platnosti, vašeho jména a kódu CVV ji máte hned v počítači třeba za dvacet korun. Kdo by tu dvacku nedal, když ho písnička osloví? Nemusíte přitom pátrat nikde po torrentech, Rapidsharu ani dalších místech, bát se virů nebo čehokoliv dalšího. Umím si představit i pokročilejší verzi – díky digitalizaci rozhlasového vysílání by něco takového mohlo být bez problémů možné i u pozemního, nejen internetového vysílání. Pak by to bylo ještě jednodušší – se svým autem, domácím rádiem či jiným spotřebičem byste měli spárovanou svou platební kartu, u toho nastavený denní limit (aby se nemohlo stát, že v případě odcizení vám někdo kartu na písničkách vyluxuje) a pak jen jednoduché tlačítko “koupit písničku”. Tu by vám rozhlasová stanice poslala do mailu. Jsem absolutně bezvýhradně přesvědčen o tom, že tento model by přinesl mnohem více peněz autorům, než ten současný a zároveň by zásadně snížil pirátství. Jediný, kdo by byl bit, by byly současné nahrávací giganty. A upřímně – alespoň já pro ně plakat nebudu.

Co takové inovaci brání? Jak jsem řekl výše, neexistence (minimálně) celoevropského, nejlépe však globálního trhu s hudbou a filmy. Dále pak diskriminace na základě původu – nákupčí je dnes kádrován podle toho, ve které zemi žije a kde má zaregistrovanou platební kartu. Dalším problémem je zkostnatělý bankovní sektor, který by, nebýt EU, dodnes odesílal transakce v rámci stejné banky v řádu dnů a který dělá drahoty kolem vydávání embosovaných platebních karet běžným klientům. V západní Evropě je už dávno standardem, že prakticky každá vydaná platební karta je embosovaná – v České republice, Polsku, na Slovensku či v Maďarsku se takové karty sice vydávají, ale často si o ně člověk zvlášť musí říct. Už to je dostatečně silná bariéra pro to, aby člověk, který není zvyklý platit s kartou po internetu, tak platit ani nezačal. Velká hudební vydavatelství jsou dnes sama globalizovaná, leč výhody globálního trhu nedopřávají svým zákazníkům, naopak je odírají. Právě kvůli jejich globálnímu charakteru nejsou jednotlivé státy z to s nimi cokoliv dělat, protože vždy je snadné začít vyhrožovat stažením se z toho jednoho konkrétního trhu. Pro globální firmu je to prakticky bezbolestné, pro stát to může znamenat významnou ztrátu. Nové distribuční firmy se uchytí jen těžko, protože jim autorská práva nikdo neprodá (nemají totiž distribuční kanály). Kvůli nepostižitelnosti distributorů hudby a filmů podle stejných pravidel, jako platí u jakýchkoliv jiných firem tak dochází k tomu, že nejen že vydavatelství rozdělují trhy a fixují ceny, ale dokonce i nutí prodejce k tomu, aby braly zboží výhradně od nich a ne od konkurence. Tyto vertikální dohody jsou – opět, všude kromě autorských práv za hudbu a filmy – tvrdě nelegální pod unijním právem i právním řádem všech jejích členských zemí zvlášť. V USA se například trestají ještě přísněji, než v EU.

Z výše uvedeného vyplývá, že prakticky jediný způsob, jak se vymanit z diktátu velkých vydavatelství a rozhýbat trh s hudbou (zároveň dopřát autorům více peněz a posluchačům či divákům větší úspory) je přenesení tohoto práva na evropskou úroveň a uzavřít patřičné dohody s USA, odkud většina produkce pochází. Sečteno a podtrženo – kdo si v Evropě pokoutně stahuje Big Bang Theory, dělá to v době, kdy běžný Američan může udělat totéž jednoduše, oficiálně, zcela legálně a zdarma. Jen proto, že je z Evropy, ho distribuční společnosti nutí čekat na uvedení téhož v Evropě. Když dotyčný navíc žije v České republice, dostane možnost to vidět až po několika letech a ještě jen s českým dabingem v nějaké televizi. Kdo si chce koupit třeba nějakou country hudbu z Tennessee a bydlí v Praze má rovněž smůlu – pokud nemá americkou platební kartu a nepřipojí se přes americký proxy server. Totéž platí i o někom, kdo by chtěl z nějakého důvodu si koupit Karla Gotta z českého serveru i-legalne.cz (pokud vím, jediného s tímto účelem) třeba ve Francii. Otáži se klasicky – komu to nejvíce svědčí? Posluchačům či divákům? Autorům snad? Ne, jen distribučním společnostem. Jakou tyto společnosti tvoří jinou hodnotu než to, že distribuují něco, co by se bez nich distribuovalo levněji, lépe a efektivněji, nebýt starých a zkostnatělých umělých zákonů, které si vylobbují, protože je každý jeden členský stát EU slabší, než ony? Nepřišel už konečně čas poslat je do stejného muzea, jako například obchodníky se svítiplynem, či koňské handlíře?

Zobrazit celý článek

ODCHODY LÉKAŘŮ: Co prezident nepochopil

pondělí 3. ledna 2011

Ačkoliv se v poměrně bezzubém (takový je ale konstantní vývoj) novoročním projevu Václava Klause dalo s mnohém souhlasit, v pasáži, kde hovoří o odchodu lékařů do zahraničí, bylo vidět, že buď daný problém vůbec nepochopil anebo (a to spíš) jej sice pochopil, ale záměrně jej dezinterpretoval, aby tak zalichotil bezmozkům.

"Byly doby, kdy snad mělo jistý smysl odcházet "za lepším" do ciziny, ale dnes tomu tak určitě není. Výzvy, aby se v některých profesích organizovaně, kolektivně a hromadně odcházelo do ciziny, jsou něčím, s čím se nemůžeme smiřovat. Je to nepřijatelné vydírání. Známá varovná slova o opouštění vlasti z básně Viktora Dyka platí i dnes ve světě mobilů a internetu."

Aniž by mě kdejaký strážce národní hrdosti snad mohl obvinit z oikofobie, kterou i přes snahy mých spoluobčanů zatím příliš netrpím, tato slova mi přijdou jako vystřižena z dob nedávno minulých, kdy nejen lékaři hromadně opouštěli československý ráj na zemi přes ostnaté dráty. Prezident takhle vědomky či nevědomky přitakává názoru rozšířenému právě v těch dobách, že "emigrace" je něco hnusného a zavrženíhodného.

Přitom ten problém je úplně někde jinde. Ano, myslím si, že současný exodus lékařů je ve světle, v jakém je veřejnosti prezentován (což se mimochodem nutně nemusí shodovat s realitou), špatný. Ovšem pozor - nikoliv proto, že by se ti zrádcové rozhodli opouštět naši draze milovanou vlast.

Dnes se totiž naštěstí může každý sám svobodně rozhodnout, jaké zemi půjde své služby nabídnout a dále je to právě na té zemi, uváží-li dané služby přijmout a patřičně ocenit. Václav Klaus, považuje-li se za pravicového politika, by měl naopak co největší pohyb osob, zboží a služeb podporovat. Pravda, od té doby, co téměř nostalgicky zavzpomínal na hranice a celníky, od něj v tomto duchu může máloco překvapit. Čili i kdyby se všichni lékaři rozhodli spontánně podat výpovědi a zkusit štěstí kdekoliv na světě, bylo by to jen a jen rozhodnutí jejich svobodné vůle, do které by neměl co kecat ani prezident republiky.

Problém je ale právě v té spontaneitě rozhodování, která mi v celém procesu jaksi chybí. Stratégové akce "odchod lékařů" se totiž ani netají tím, že celý tento mediální event podpořili profesionální PR kampaní, která podle jejich slov měla úspěch. A jak víme, takovými kampaněmi se dá docílit mnohého. Třeba přesvědčit lidi, že někdo, jehož obličej vídáme denodenně už několik desetiletí, je vlastně zbrusu novou a neokoukanou tváří. Nebo že když zvolíme neznámého černocha prezidentem, nastane ráj na zemi, ve kterém už nikdo nebude muset chodit do práce. Nebo vygenerovat početnou skupinu lidí, která bude při demolování veřejných prostor skandovat jméno člověka, o kterém ještě před týdnem nic nevěděla...a tak dále. Mnozí lékaři se tak nerozhodli svobodně ale podlehli nátlaku - a jsou tak v roli užitečných idiotů socialistických odborářů. A právě tuto skutečnost měl Klaus ve svém projevu tepat, nikoliv pateticky mávat národní vlajkou.

Zobrazit celý článek