EKOLOGIE: Klimatická hysterie je nutná. V našem dobru.

pátek 29. ledna 2010

Pročítaje se internetem, všude vidím, kolik lidí se přiživuje na "senzačním" odhalení některých podvodných měření ve věci klimatických změn. Nazývají celou "aféru" Climategate, podle slavné aféry Watergate, kdy Richard Nixon dal špehovat kancelář Demokratické strany. Oba druhy podvodů jsou samozřejmě neetické, nicméně oba - a především ten klimatický - jsou pochopitelné. Jsou totiž kompenzací onoho demokratického defektu, kdy i hloupým lidem je dovoleno se politicky projevovat.

V lidské populaci, a to kdekoliv na světě, se vyskytuje velmi masivní zástup blbců, kteří si nevidí ani na špičku nosu, leč o to radši a o to hlasitěji by rozhodovali o společenském a politickém vývoji přinejmenším vlastní země, nejlépe celého světa. To je jedna z největších vad demokracie jako společenského systému, která je však nezbytná proto, abychom mezi obrovskou skupinou lidí mohli dát možnost těm opravdu schopným se projevit. Existence blbců však nutí architekty demokratického systému podnikat ne úplně transparentní kroky, jejichž cílem je na jednu stranu umožnit všem schopným dostat se nahoru a zároveň zaměstnat nesmysly všeho druhu ty hloupé, aby se do vážných věcí pokud možno nepletli. Může se nám to nelíbit, ale tak to chodí; je to naše daň za všeobecné volební právo. A musím říct, že celkem spravedlivá, protože kdo není tupec, tak celkem snadno pochopí, proč je celé tohle divadlo - bohužel - nutné.

Klimatické změny problém jsou ne kvůli tomu, že je to jistá záhuba a katastrofa, jak se tvrdí, ale protože stojíme tváří v tvář něčemu, co nejsme tak docela schopni předpovědět. Falšování dat v IPCC, které mělo za cíl ukazovat zvyšování průměrné roční teploty na všech místech na Zemi fakticky naopak mnohem větší problém zakrývalo - skutečnost, že někde soustavně teplota roste a někde ne je pravděpodobně mnohem horší, než kdyby nárůst průměrné roční teploty byl všude stejný. Jak známo, mořské i atmosférické proudy vznikají a fungují na principu rozdílu teplot, jejich pravidelnost tedy závisí na tom, že někde na naší planetě je tepleji a někde chladněji. Nárůst ročního teplotního průměru o jeden-dva stupně by globálně nebyl problém, ovšem pokud je tento nárůst znatelný v Arktidě (a je, díky tomu se rozbíhají projekty na donedávna nemyslitelnou těžbu ropy a zemního plynu v Barentsově moři či v Grónsku, nebo možnost úspěšně proplout plavební cestou kolem Ruska i s obyčejnou lodí, ne s ledoborcem - provedeno v minulém roce) a prakticky neexistující v Mexickém zálivu, může snížení teplotních rozdílů způsobit zpomalení Golfského proudu, na němž prakticky závisí přežití evropské civilizace. Umíte si představit, že by v Paříži byly teploty podobné, jako na Newfoundlandu? Já ne. Klimatické změny tím, že zvyšují průměrnou roční teplotu zpravidla tam, kde je chladněji a nezvyšují ji v dnes teplých oblastech (toho se také týkal ten podvod, falšovaná data poukazovala na zvyšování teploty především tam, aby se poukázalo na dezertifikaci atd.) způsobují nivelizaci teplot v rámci různých míst Země, což v určitém bodě může způsobit totální překreslení všech mořských i vzdušných proudů. Pravda, nemusíme z toho ani v tomto případě vyjít zle, ale můžeme - a právě to, že není technicky možné spočítat průběh toho, co se stane a to, že čelíme změnám, na které nemáme šanci se připravit, protože nevíme, o jaké změny půjde, je největší problém.

Samotný alarmismus a hysterie kolem klimatických změn má však mnohem hlubší pozadí. Jakkoliv je to otázka sama o sobě k zamyšlení důležitá, je to velmi dobrý způsob, jak prosadit jadernou energii (za poslední dva roky bylo v Evropě započato více nových projektů na stavby jaderných elektráren, než za předchozích dvacet), která dodává čistou a levnou energii, která je především nezávislá na různých odporných státech typu Saúdská Arábie nebo Rusko, které na exportu surovin stavějí svou zahraniční politiku a jsou ochotny kdykoliv slušné země vydírat. Vzhledem ke složitosti takového zařízení, jako je jaderná elektrárna a tomu, že si většina lidí ani když je poučíte neumí reálně představit, jak funguje, není se čemu divit, když se jaderné energie lidé zkrátka bojí a přes její bezpečnost a výhodnost jsou radši ochotni vyjít na milost a nemilost prodejcům fosilních paliv. Nepředpokládám, že by vrcholní politici západních zemí (jen tak mimochodem včetně George W. Bushe za doby jeho mandátu) byli takoví hlupáci, aby vytvářeli programy za tak obrovské sumy, které nic nepřinesou. Z geopolitického hlediska znamená "boj proti klimatickým změnám" především způsob, jak se vypořádat se závislostí na odporných režimech v zemích, které akorát měly to štěstí, že mají dost surovin. Využít tak hlouposti jedné skupiny lidí (aktivisté, kteří se dají motivovat na jakoukoliv "záchranu světa", během níž si budou připadat užiteční) proti jiné hloupé části populace, aby se za jejich zády dala prosadit právě například jaderná energie považuji za naprosto mistrovský tah.

Celé toto jednání typu "divide et impera" je však mnoha lidem nepříjemné, protože to uráží jejich ego. Ukazuje jim to totiž, kde je reálně jejich místo v rozhodovacím procesu a to, že se "zdravým selským rozumem" nemají šanci rozhodovat o velkých problémech tohoto světa. Jestli někdo očekává, že vrcholní světoví politici, kteří prosazují "boj proti klimatickým změnám" se "přiznají" a řeknou, že to dělají, aby zmátli hloupé lidi, tak je naivní hlupák sám, protože by potom ta strategie samozřejmě vůbec nefungovala. Nezbývá než říct jediné - tohle je způsob, jak mohou elity, které mají aspoň nějaký rozumný plán například na naši energetickou bezpečnost, alespoň trochu efektivně řídit země, které vedou a komu se to nelíbí, má smůlu. Za sebe říkám, že takové manipulaci s veřejným míněním rozumím a kdybych byl na místě těch politiků a opravdu chtěl prosadit právě například jadernou energii, tak bych - klidně i na základě naprostého přehánění - klimatickou hysterii propagoval také. Lidská hloupost je totiž nezměnitelná realita a tak holt nezbývá, než tomu přizpůsobit praxi vládnutí.

Zobrazit celý článek

VÝROČÍ: 65 let konce tábora Auschwitz-Birkenau a ponaučení pro dnešek

čtvrtek 28. ledna 2010

Dnes je tomu 65 let, co byli osvobozeni vězni z nacistického koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau, který se stal symbolem šoa, genocidy, která předčila svou organizovaností, pečlivostí svého provedení a masovostí všechny co se staly do té doby. Zlo, které však ten tábor postavilo, nespadlo jen tak z nebes a pokud si neuvědomíme jeho příčiny, nikdy nemůžeme vyloučit, že by mohlo nastat znovu.

Ve východním bloku bylo zvykem vykládat nárůst preferencí nacismu v Německu víceméně tak, že Němci mají doslova ve své krvi zakořeněný militarismus a nesnášenlivost (tuto představu mimochodem pěstoval už Masaryk) a že pak přišel nějaký blázen Hitler a protože jsou Němci takoví militaristé, nebyl problém je "přimět pochodovat". Toto pojetí je velmi zcestné a řekl bych až nebezpečné - pohodlně vůči sobě samým totiž opomíjí univerzálnost varování, které nám ze šoa plyne - totiž že podobně zrůdného zločinu je schopná jakákoliv společnost kdekoliv, pokud k tomu budou nastaveny podmínky. Ve skutečnosti Němci nebyli apriorní militaristé (sami měli po první světové válce válčení často dost) a Hitler nebyl blázen. Naopak, Hitler velmi dobře věděl, co dělá, uměl vycítit nálady ve společnosti a zneužít je pro svoje plány. Představovat si nástup nacismu jako lidi bez příčiny uchvácené křičícím hysterikem je sice snadné, leč budeme-li takto interpretovat dějiny, pak se nebudeme moci divit, když nám někde vyroste takový Hitler nový.

Antisemitismus, prakticky nejvýraznější součást nacistického režimu, totiž nebyl srovnatelný s do té doby známými šikanami jiných menšin - byl to útok na elity živený především chorobnou závistí. Stejně jako Voltaire říkal, že "kdyby nebylo Boha, museli bychom si ho vymyslet", totéž se dá říci o Hitlerovi ve 30. letech; on osobně nebyl ztělesněním zla, on byl jeho manažerem. Ztělesněním zla byla velká část tehdejší německé společnosti, která měla pocit, že jsou její životní ambice dostatečně nenaplněné a která hledala, jak ukojit svou potřebu po tom sebrat sousedovi jeho "nemorálně velký majetek" a něčím si to ospravedlnit. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby se Hitler nakonec stal malířem a nepouštěl se do politiky, našel by se někdo jiný, kdo by na tuto politickou poptávku odpověděl. Málokdo ví, že nacismus a komunismus byly ideologie, které spolu především ve 20. letech v Německu ostře soupeřily míříce na tentýž dav prakticky těmitýž argumenty; obě skupiny se od sebe nelišily víc, než se od sebe liší fanoušci Sparty a Baníku. Pokud by tento souboj nevyhrál Hitler, velmi pravděpodobně by jej vyhráli komunisté, kteří měli rovněž své pochodující polovojenské jednotky "proletářů" a kteří by velmi pravděpodobně způsobili holocaust ve své verzi - v němž by byli rovněž zabíjeni Židé. Proč? Protože byli pracovití, bohatí a uměli to, co jiní ne - a to se mezi závistivou lůzou neodpouští.

Pokud si uvědomíme závist a chorobnou paranoiu ve smyslu že existují nějací "oni", co "nás" všechny ovládají a řídí jako skutečný původ tragédie, která skončila před 65 lety vysvobozením lidí z vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, stane se očividným, že všechno ostatní v nacistickém režimu (militarismus, rasismus, touha po "novém životním prostoru", teorie nadčlověka, atd.) byla prakticky jen omáčka; důsledek hniloby, kterou v lidech tvoří právě rovnostářská touha nikoliv vést společnost tak, aby měl každý tolik, kolik je schopen si zaopatřit, ale každý stejně, a to nejlépe tak, že se ti úspěšnější a bohatší okradou (v nacistickém případě i vyhladí). Uvědomíme-li si tohle, vystavíme se tomu, že budeme schopni nástupu podobně zločinného systému v budoucnosti zabránit, ale na druhou stranu nás to přinutí neustále myslet na to, že "my" nejsme o nic lepší a pokud se nebudeme starat o to, aby lidé závistiví a záštiplní byli pokud možno natolik nasycení svým Bleskem a Novou, aby jim nezbýval čas na nic jiného, může se podobná tragédie stát znovu. Lidí, kteří jsou schopni vytvořit takový režim, je v každé společnosti co jich na světě je něco okolo poloviny. Když se postavíte v Praze v metru pod eskalátory a budete počítat lidi, co přijedou, každý druhý je potenciální přívrženec nějakého hnusného režimu a zločinec, budou-li k tomu nastaveny společenské podmínky. To je memento, které bychom si měli po 65 letech pamatovat a pokud budeme, SNAD se to, co se dělo za Třetí říše, nestane znovu.

Zobrazit celý článek

AMERIKA: Pravicová "revoluce" v jednom z nejlevicovějších států? Poděkujte Obamovi!

pátek 22. ledna 2010

Vítězství republikánského kandidáta Scotta Browna v senátních volbách ve státě Massachussetts, USA, by se dalo přirovnat k hypotetické výhře ultralevicového přistěhovalce, který by měl na programu zákaz držení všech střelných zbraní a hromadnému propuštění všech vrahů z vězení, v Texasu. Přesto se tak stalo. Proč? Protože Barack Obama.

Na mapě Spojených států amerických by člověk těžko hledal "modřejší" (tedy v americké barevné symbolice liberálnější, ergo levicovější) stát, než je Massachussetts. Jako v historicky prvním z amerických států se zde legalizovaly svatby homosexuálů (v roce 2004, tehdy se tak stalo vůbec pošesté na celém světě, po velmi liberálním Holandsku, Belgii a třech kanadských provinciích). Představitelé Massachussetts v Kongresu jsou bez výjimky členy Demokratické strany. Co se Senátu týče, republikánský kandidát zde nebyl zvolen od roku 1972.

Až nyní. A to i přesto že protivníkem Scotta Browna byla žena, Martha Coakley (tato skutečnost sama o sobě znamená v tradičně liberálním státě velkou výhodu), že ji automaticky favorizovala veškerá místní média a že ji v kampani přijel podpořit sám Barack Obama!

Deník Boston Globe, o kterém se v amerických kruzích mluví jako o ultralevých, zkorumpovaných novinách, ještě před definitivním uzavřením volebních místností informoval na internetu o vítězství demokratické kandidátky - zveřejnili dokonce percentuální výsledky. Coakley měla mít 50%, Brown 49%, třetí, nezávislý kandidát jedno procento. Jakmile se však na diskuzních stránkách začaly množit dohady, jak to, že mohou mít výsledky už v době, kdy voliči ještě přicházeli k urnám, článek byl okamžitě s omluvou stažen - zdroj ZDE.

Brown nakonec ovšem zvítězil s výsledkem 62 procent - což je ve světle výše uvedených skutečností historickým momentem. Česká média k události spíše mlčela (až na výjimky), přitom se jedná o událost celosvětově zajímavou. Proč? Protože v Massachussetts se jednalo spíš než o senátní volby jako takové o referendum o prezidentu Obamovi - především o jeho zdravotnické reformě.

Které Evropa tleská, američtí levicoví intelektuálové taktéž. Volič v USA si ovšem drbe hlavu, proč v listopadu 2008 vůbec do urny lístek s Obamovým jménem házel a "socialistické" reformy zdravotnictví se bojí. Scott Brown chce být právě tím jednačtyřicátým hlasem v Senátu, který Obamův levicový experiment shodí - a ať už je to dobře nebo špatně, voliče i v nejlevicovějším americkém státě o tom dokázal přesvědčit.

Ostatně i hysterická reakce z tábora Demokratů, kteří z prohry Marthy Coakley teď viní právě Obamu a jeho strmě klesající popularitu - jako by jí udělil polibek smrti - svědčí o tom, že nad hlavou muže, jehož popularitu stvořila média a jenž měl být postmoderním Mesiášem 21.století, se stahují mračna.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOTLINKY: Hniloba v české společnosti má jméno proletářství

Každá společnost, co jich na světě je, inklinuje k hnilobě, úpadku a zhovadilosti svého druhu, tu českou nevyjímaje. Způsoby, kterými se tyto zkaženosti projevují se, ovšem, společnost od společnosti liší; stejně jako ochota s nimi něco dělat a snažit se je potírat. Dlouho jsem přemýšlel, co je společným jmenovatelem té české, až to ideální jméno jí dal Luděk Frýbort v Novém Polygonu: proletářství.

Vzhledem k tomu, že v současné době pobývám v Polsku, nestačím žasnout nad rozdílností polské společnosti od té české a snažím se tomu rozdílu porozumět. To, že jak Češi, tak Poláci mají své zhovadilosti, s nimiž by měli něco dělat, mi je očividné už dlouho a právě proto, že v polské společnosti částí své nohy stojím, přičemž si zachovávám odstup, je pro mě snazší pojmenovat tu polskou než tu českou, která mi pije krev velmi dlouhodobě. Akorát včera jsem se bavil se svou slezskou kamarádkou Marysiou o česko-polských rozdílech – i pro ni, coby (polskou) Slezanku, je toto téma nesmírně zajímavé, protože ona sama se považuje někde mezi oběma národy – a chtěl jsem jí dokázat svou teorii o všudypřítomnosti zhovadilosti v každé společnosti tím, že jí srovnám zhovadilost polskou a českou. Leč seznal jsem, že člověku neznalému každodenní české reality je velmi těžké popsat to, co mně i mnohým našim čtenářům na české společnosti tak neskutečně vadí a nazvat to jedním slovem. Říkal jsem jí – malost, závist, strašná ohraničenost pohledů, až paranoidní strach z cizinců, nechuť k emigrantům, neschopnost unést kritiku… Jenže ona řekla – to všechno je, až na tu nechuť k emigrantům, v Polsku také; měla pravdu, leč nedokázal jsem jí vysvětlit ten rozdíl. Po dnešku dokážu – díky panu Frýbortovi.

Specifičnost českého primitivismu a všeho špatného, co jsem jmenoval výše, totiž, jak jsem nastínil již v úvodu, nazval pan Frýbort proletářstvím. To doslovně popsal jako závistivou, záštiplnou, sprostou a podlou karikaturou lidovosti – přesnější popis toho, co cítím shnilého v království českém, jsem dosud neviděl. Je to právě tato forma poníženého plebejství, jakási hrdost na vlastní jednoduchost a primitivnost, „lidovost“, jak se říká, okořeněná závistí vůči všem schopnějším a potřebou okopávat kotníky komukoliv, kdo by mohl mít něco, co náš proletář nemá. To se liší od polského primitivismu – ten se zpravidla projevuje kultem a hýčkáním uraženosti, agresivitou psychickou i fyzickou (tu u nás moc neznáme), až patologickým hýčkáním národní minulosti včetně všech proher (v tom jsou Poláci tak podobní Srbům, až to bolí), nábožensko-společenským fundamentalismem a buzerací, chorobnou potřebou vytvářet „jednotu“ a odstraňovat všechny elementy „jednotu“ narušující – a nástroji těchto sentimentů jsou nám dobře známé prvky jako malost, závist, ohraničenost pohledů, strach z cizinců, jinakosti, neschopnost unést kritiku… Počet primitivů v obou společnostech mi přijde, že je zhruba tentýž a ochota primitivismus potírat je v obou společnostech stejně nedostatečná, i když se v obou zemích slušní aktivní lidé, kteří se snaží něco změnit a něco pro to obětovat, najdou.

Abychom pochopili, v čem tkví původ českého proletářského primitivismu (a zároveň odpověď na otázku, proč si Češi jako jediní zvolili komunisty a navíc je pak ze všech nejvíc podporovali), musíme se vrátit do 19. století a národního obrození. Jiráskovské žvásty implikující zlé rakouské dráby stojící s bičem nad každým, kdo by promluvil slovo česky, můžeme nechat stranou, protože by neobstály ani mezi druhou ligou science fiction. Srovnávat je s literaturou faktu by bylo úplně mimo mísu – realita předobrozeneckých Čech byla totiž jiná. Pro české země (na rozdíl od Polska či Francie) byla odjakživa typická identifikace se zemí, kde žili, ne s vládou nebo s jazykem. Důležité bylo, aby česká země vzkvétala, byla nejkrásnější, nejvyspělejší a nejvíc podobná rozkvetlé zahrádce – a na trůnu mohl sedět, kdo si chtěl, pokud nešlapal lidem moc na krk a zahrádka české země neprorůstala plevelem. Pak přišla móda národního obrození, „návratu ke kořenům“ a obnova téměř zaniklého jazyka. Vzhledem k vyspělosti českých zemí, která stála na průmyslu a obchodu především s německojazyčnými zeměmi, bylo běžné, že kdokoliv, kdo něco znamenal a nebyl zrovna „od lopaty“, mluvil především německy, protože potřeboval dojednávat zakázky, prodávat na obrovský německojazyčný trh – a nevypovídalo to vůbec nic o tom, jestli se cítili jako Češi nebo ne. Když tedy obrozenci chtěli módně „pátrat po kořenech“ a navracet se k nim, museli se přesně z výše uvedeného důvodu obracet k těm nejhorším společenským vrstvám, lidem omezeným, nevzdělaným a jejichž obzor sahal přinejlepším k nejbližšímu městu. Jejich život, jednoduchost a přístup k životu romanticky glorifikovali, ze ctnosti z nouze dělali chlouby hodnou přednost. Vzhledem k tomu, že počátky českého (na jazykovém principu postaveného) nacionalismu šly ruku v ruce s myšlenkami všeslovanskými, stal se mezi českými intelektuály a národně uvědomělými ztělesněním společenského vzoru ruský mužik. Ruský mužik, slovansky vzájemný, prostý, bodrý, lidový, se měl stát vzorem pro národní obrození české společnosti. Je jasné, že takové ideologické podhoubí bylo mnohem příznivější pro usazení komunistické zhovadilosti (rovněž na principu života ruského mužika postaveném), než katolické prostředí romanticko-hrdinského kultu v Polsku či aristokraticko-statkářského prostředí v Maďarsku.

Česká společnost, i když to tak na první pohled nevypadá, se za posledních dvacet let zkultivovala. Pro všechny, kteří by o tom pochybovali, doporučuji cestu na Ukrajinu, která je mentálně přibližně na té samé úrovni, na jaké byly české země začátkem 90. let – ten pokrok v Čechách tedy samozřejmě je. Je ovšem třeba nezapomínat na to, že dobojováno zdaleka není; určitým způsobem může pomoci postupná generační obměna (tedy vymření lidí odchovaných na proletářském kultu, stejně jako lidí, kteří byli nejaktivnější v 90. letech, kdy měli pocit, že je dovoleno jakékoliv křiváctví), ale sama o sobě nestačí. Velmi chvályhodný je v této souvislosti program Erasmus, který nenuceně proletářskou zvrácenost odbourává, leč stále se ještě netýká příliš mnoha lidí. Česká společnost potřebuje pozitivní vzory, kterých se nedostává a dlouho ještě se dostávat nebude, ale kterých je zároveň rok od roku víc. Pokud vše půjde dobře, za dalších dvacet let bude český proletářský primitivismus upozaděn a odstrčen od moci a potřeby se vyjadřovat ke všemu bez ohledu na to, jak tomu rozumí, „k lopatě“, kde byl v první polovině 19. století. Velmi silně doufám v to, že až budou mé děti v mém současném věku, bude Česká republika – ať už z Prahy nebo z Bruselu řízenou, to je jedno – rozkvetlou zahrádkou, nejupravenější a jednou z nejpříjemnějších zemí k životu.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Vyhazov z práce za modlitbu? Opravdu?

úterý 19. ledna 2010

Přečetl jsem si článek o tom, že vedení školy v Británii propustilo učitelku z důvodu, že se modlila za svoji nemocnou studentku. Původně jsem se chtěl rozohnit o další oběti politické korektnosti, která starou dobrou Anglii sžírá jako mor. Protože jsem ale nechtěl čerpat jen z tuzemského (a značně zaujatého) zdroje, přečetl jsem si místní zpravodajství a zjistil, že se celý příběh mohl odehrát také úplně jinak.

O co tedy šlo? Celou story kompletně popisuje tento článek, který sice stojí na straně poškozené učitelky, nicméně je psán v poměrně objektivním duchu, názor tedy dostala i protistrana, což je podle mého názoru klíčové. Podle všeho silně křesťansky založená Olive Jonesová, která pracovala nikoliv jako učitelka ale jako doučovatelka dlouhodobě nemocných dětí, navštěvovala čtrnáctiletou dívenku nemocnou leukémií. Podle svých slov nabídla prý jejím rodičům, že se bude za dívenku modlit. Byla ujištěna, že rodina oné dívky není věřící, takže v tomto tématu dále nepokračovala. Matka oné dívenky si nicméně stěžovala zaměstnavateli a pobožná kantorka dostala výpověď z práce.

"Kdybych spáchala zločin, reakce by byla zřejmě stejná," rozhořčeně reagovala vyhozená pedagožka.

Až potud děsivý příběh. Článek nicméně cituje také rodiče té dívky, podle nichž časté návštěvy paní Jonesové "traumatizovaly" jejich nemocnou dceru. Paddy a Stephanie Lynchovi řekli deníku Daily Mail, že paní učitelka říkala jejich dceři, že když mladí lidé zemřou, přijdou do nebe, z čehož byla mladá dívenka "velmi rozhozená". "Sezení s učitelkou Jonesovou zvyšovala její trauma a proto jsme se rozhodli, že ta dáma nebude nadále vítána v našem domě," citují britská média rodiče. Jonesová navíc prý ignorovala jejich opakované výzvy, aby "přestala s kázáním".

Ať se na mě moji křesťanští přátelé nezlobí, ale být já v pozici otce, jehož čtrnáctiletá dcera bojuje se smrtelnou nemocí, vyprovodil bych svíčkovou bábu ze dveří, sotva by jen stačila ceknout něco o posmrtném životě. Ještě bych se moc držel, abych ji na schodech nenakopal do pozadí.

Co se týče vyhazovu z práce, takový "trest" se mi nejdřív zdál příliš tvrdý. Jenže je třeba si uvědomit, že celý problém neleží ve svobodě slova a náboženského vyznání, jak se to paní Jonesová a její souvěrci snaží interpretovat. Vůbec ne! I čeští katolíci se mýlí, když ve svém článku píší, že Jonesová navštěvovala nemocnou dívenku ve svém osobním volnu. Ta dáma byla přece placená za doučování mimo školu.

Z čehož vyplývá to, že dívku s leukemií měla jen a pouze učit matematiku (což by jí patrně rozptýlilo a pomohlo) a nikoliv jí dávat kázání o tom, co přijde po smrti. Za to jí zaměstnavatel nejspíš neplatil. Ve světle těchto informací se pak zdá, že milá dáma dostala vyhazov nikoliv za své náboženské přesvědčení, ale za zneužívání pracovní doby k ryze soukromým účelům.

Chápu však, že takové vysvětlení se křesťanským fundamentalistům, kteří jsou ve svém svatém rozhořčení stejně krátkozrací jako jejich odpůrci, ani trochu nehodí do krámu.

Zobrazit celý článek

VOLBY 2010: Topolánkovi pomůže Zeman...nebo zázrak

neděle 17. ledna 2010

Také se už těšíte na květnové volby a na to, jaká plichta z nich zase vzejde? Zde je širší úvaha nad všemi možnými scénáři, jak to vlastně může dopadnout. A ani jeden není bohužel příliš optimistický.

Je teď už zřejmé, že vítězi posledních voleb se výhra v roce 2006 bude obhajovat velmi, velmi těžko. Kauza plzeňské právnické fakulty, kauza Opencard, tichý souhlas s přijetím pro tuto zemi katastrofálního rozpočtu - tohle všechno voliči vnímají především jako průšvihy Občanské demokratické strany. Velkou roli hraje i čím dál tím viditelnější rozkročení této kdysi pravicové partaje do takzvaného politického středu (politicky korektní termín pro levici), stejně jako vnitřní pnutí a rozhádanost uvnitř strany.

ODS si je bohužel dobře vědoma toho, že pravicoví voliči u nás nejsou. Pokud ano, patrně by nestačili k překročení pětiprocentní hranice. Levicové smýšlení je v Česku celoplošně dominantní, a to navzdory tomu, že se spousta lidí tak označuje jen proto, že nemají rádi komunisty a asi i sociální demokraty, zvláště v současné podobě. To samo o sobě nestačí, protože často s hrůzou zjistíte, že slyšíte z úst vašich "antikomunistických" přátel perly typu "stát se musí postarat o bezdomovce", "zdravotnictví je přece zadarmo", "soukromé nemocnice by se měly zrušit" a podobné - každý má jistě dostatek zkušeností, aby mohl další zhůvěřilosti dosadit sám.

K pesimistickému odhadu, že vítězem příštích voleb bude nejspíš ČSSD, mě vede hlavně následující myšlenka. Voliči ODS totiž, na rozdíl od voličů sociálních demokratů, nejsou hloupí. Straně, které v minulosti dali své hlasy, nic neodpustí a v úvodu článku jsem vyjmenoval dostatek příkladů, proč by se mohli (či měli) od Topolánka odvrátit. Kdežto v táboře socialistů, tam je věc jiná. Nepopírám, že někde existují poměrně inteligentní voliči ČSSD, pokud je již Paroubek s Rathem úplně všechny neodradili. Většina jejich elektorátu se ovšem skládá z bezmozků, kteří nevidí za roh a za horizont příštího dne. Jde jim jen o to, aby se teď hned měli pokud možno dobře. Ti už dávno zapomněli na to, že Jiří Paroubek svrhl vládu uprostřed úspěšného českého předsednictví Evropské unie, a tím zadělal na ostudu nevídaného formátu. A ti, kteří náhodou nezapomněli? Těm je to srdečně jedno. Stejně jako bezostyšné ohrožení české vojenské mise v Afghánistánu, trapnosti okolo předčasných voleb, stejně jako skutečnost, že Paroubek chce zadlužovat zemi tak dlouho, až už jednoho dne zkrátka nebude kde brát. Tohle voliče ČSSD nezajímá, protože si to neumí představit a ohledně státního dluhu ví jen to, že se přece neplatí a zdroje že jsou.

V případě vítězství ČSSD jsou ve hře následující varianty. Tou první je velká koalice, na kterou, zdá se, mezi řádky tlačí prezident Václav Klaus. Zjevně si přitom neuvědomuje velké nebezpečí - takové řešení by nevyhnutelně vedlo za prvé k daleko většímu prohloubení tradiční české skepse, že volby jsou vlastně zbytečné (ostatně tomuto vidění světa zdařile napomáhá existence současné Fischerovy vlády), za druhé k výraznému nárůstu preferencí extremistických stran. V dalším volebním období bychom se mohli všichni divit.

Druhá a možná pravděpodobnější varianta je koalice ČSSD s TOP 09. Hlasy o tom, že toto řešení přichází asi nejvíc v úvahu, tiše zaznívají nejen z poslaneckých a vládních kuloárů (a autor těchto řádků je již na vlastní uši zaznamenal), ale také z médií. Velmi opatrně o tom mluvil například předseda Karel Schwarzenberg v rozhovoru pro Týden, kde na otázku, zda by se jeho strana po volbách spojila s ODS, začal mlžit něco o "rozumných sociálních demokratech".

Jeho postoj úplně chápu. TOP 09 si totiž velmi správně uvědomila, že chce-li uspět ve volbách, nesmí a nemůže být chápána jako pouhý přívěšek ODS. To by do volebního klání vůbec nemusela jít. Naopak, Topolánek pro ně musí být soupeřem, vůči kterému je třeba se ostře vymezovat za účelem přetažení oněch nespokojených "pravicových" voličů, kteří si v médiích nechávají nakukat, že tato strana je partají novou, křišťálově čistou.

Což samozřejmě není pravda. TOP 09 ve skutečnosti žádnou stranou pravičáků (snad s výjimkou zmíněného Schwarzenberga) není. Stejně jako jí nebyla Unie svobody, Čtyřkoalice či Bursíkova Strana zelených. TOP 09 je jen dalším pokračováním tohoto projektu a jejich umělý konstrukt je bohužel "upgradeovaný" o bývalé lidovecké šíbry, kterým, v souladu s dlouholetou image jejich bývalé strany, jde jen o jedno: dostat se k moci za každou cenu.

Malá odbočka: Stačí si vzpomenout, jak pravdoláskoví liberálové křičeli, jako když je na nože bere, když v roce 1998 uzavřeli Miloš Zeman s Václavem Klausem takzvanou opoziční smlouvu. Řešení, které bylo díky nátlakům a nedůstojným podmínkám ze strany tehdejších rádobypravicových politiků jediným možným, je ostatně velkým mediálně-propagandistickým tématem dodnes. Je proto velmi zajímavé, že když v roce 2002 uzavřela tehdejší hradní strana Unie svobody (označujíc se za nejpravicovější stranu v zemi) s ČSSD smlouvu koaliční, tak nikdo najednou ani necekl.

Volebními kartami by tak mohl zamíchat právě zmíněný jezevec z Vysočiny - Miloš Zeman, který už poněkolikáté porušil svá předchozí předsevzetí. Před lety ujišťoval novináře, že se z jeho chaloupky na venkově už do politiky nikdy nevrátí - aby se nechal s velkou slávou vlastními socany podříznout jako podsvinče při prezidentské volbě na Pražském hradě. Kdo by si myslel, že už mu ten výprask jednou stačil, mýlil by se. Zeman posbíral své věrné důchodce a za vydatné pomoci komunistického lobbyisty Miroslava Šloufa vyhlásil tažení směrem Sněmovní - a to i po několikátém ujištění, že do parlamentu kandidovat vážně nebude. Nikdy. Ale fakt ne.

Zemanova strana se do PSP s největší pravděpodobností nedostane, ale hysterické reakce Lidového domu, který teď v Ústí nad Labem věší protizemanovské billboardy a zakládá výsměšné stránky, ukazuje na to, že navzdory vyjádřením do médií má Paroubek ze svého volebního konkurenta řádně nahnáno. On by totiž mohl ČSSD ubrat právě ta procenta, která by mohla při konečném sčítání citelně chybět, a toho jsou si stratégové z Hybernské dobře vědomi.

Proto bych se nedivil, kdyby se v útrobách Lidového domu už sepisovaly plány na zbavení se svého předsedy. A to pokud možno ještě před volbami, nebo možná těsně po nich. Paroubkova osoba je totiž překážkou jak k velké koalici, kterou podporuje prezident (neřekl bych, že v ODS je osoba, které by nevadil, snad s výjimkou Pavla Béma) a zároveň jedinou velkou obstrukcí ke spolupráci ČSSD s Kalousko-Schwarzenbergovým slepencem.

Co se týče širší spolupráce socialistů s komunisty, sice tuhle variantu nelze nikdy úplně vyloučit, ale v těchto dnech si nemyslím, že by k ní na parlamentní úrovni došlo. Moc bych se nedivil, kdyby Paroubek dostal strach, že v takovém případě by po vejcích mohlo dojít na něco ještě horšího.

Co se týče dalších komunistů, tedy Dělnické strany, zde myslím, že pokud jí naše politická garnitura ruku v ruce s médii budou i nadále zadarmo dělat takové PR jako doposud, může nás ve volbách překvapit. Hysterické kroky v podobě dalších a dalších soudních přelíčení, vyhazovy jejich příznivců ze zaměstnání kvůli jakýmsi symbolům (přičemž kladiva, srpy a Che Guevarové se u nás blahosklonně tolerují) jen a jen přidávají tomuto obskurnímu spolku hardcore bolševiků a militantních xenofobů aureolu mučedníků, kterých se zlý a prohnilý Systém bojí a proto je šikanuje (a tedy na tom vlastně musí něco být, že). Nemít takový prostor v médiích, jaký dnes a denně (k mému velkému údivu) dostávají, neštěkl by po této ultralevicové sebrance ani pes. Bude-li nakonec opravdu zakázána, věřím tomu, že předseda Vandas otevře šampaňské, jak sliboval; proto pevně doufám, že zvítězí zdravý rozum.

Spoléhat se na něj však je v téhle zemi asi už doopravdy bláhové...

Zobrazit celý článek

STŘEDNÍ EVROPA: Bolševicko-nacionalistická soldateska opět útočí na zdravý rozum

čtvrtek 14. ledna 2010

Poslední dobou se někdo na českém Těšínsku (Zaolziu) baví vskutku "inteligentní" zábavou - ničením polských nápisů. Někomu leží nápisy jako Czeski Cieszyn, Bystrzyca nad Olzą nebo Trzyniec natolik v žaludku, že je sprejuje, rozbíjí nebo úplně strhává. Nedá mi to si nevzpomenout na komentáře našich "civilizovaných" diskutérů utrhujících si ze Slováků kvůli antimaďarskému hysterčení - po Karlových Varech jde o další důkaz toho, že agresivní tupci jsou všude bez ohledu na státní hranice.

Stejně jako ve slovenském případě, i zde slyšíme argumenty typu "když sem přitáhli, ať mluví česky" a podobně - což, opět stejně jako na Slovensku, poukazuje zejména na naprosto nedostatečné vzdělání společnosti v historii, která neví, že ani slovenští Maďaři, ani těšínští Poláci, nikam nepřitáhli, ale naše zlatá dobrá mírumilovná vlast jim jejich tradiční území zkrátka sebrala, zejména ze strategických důvodů. Pokud někomu seberu území, kde nikdy nebylo povinné mluvit jazykem mého národního státu, tak se přeci těžko můžu divit, že místní mým jazykem mluvit nebudou. Analogií by mohla být hypotetická anexe ČSR Sovětským svazem, o kterou dokonce někteří naši bolševici usilovali, po které se mohlo stát, že by každé jedno české město mohlo mít cedule v ruštině, tedy i psané azbukou. Češi by pak byli ve stejné pozici, jako Poláci, kdyby žádali, aby alespoň menší cedule označující hlavní město mohla nést latinkou napsaný nápis "Praha", alespoň jako doplnění oficiálního ruského Прага. Proč tolik lidí u nás nedokáže měřit stejným metrem jiným, jako sami sobě?

Mnoho lidí v České republice totiž dodnes žije v bolševickém přesvědčení, že můžou do čehokoliv na území svého státu kecat, protože stejně je "všechno jejich". Nechápou, co je to soukromý majetek ani možnost místních se rozhodnout, jak se svým majetkem naloží, pokud nebudou přitom například významně poškozovat životní prostředí či jiné občany. I kdyby se nakrásně těšínští rozhodli, že nabarví Most Svobody na růžovo a nazvou ho Mostem Freddieho Mercuryho, nemá do toho, zda se to uskuteční či nikoliv, nikdo, kdo v Těšíně nebydlí, právo ani ceknout. Může říct svůj názor, ale to je vše - nemá žádný nárok na to nutit vlastníky či samosprávu (v případě obecního majetku) k jakémukoliv rozhodnutí proti jejich vůli. V 90. letech se Česká republika stala v rámci Evropy poměrně unikátní zemí svým přístupem k obecním samosprávám - na rozdíl od jiných, centralizovanějších zemí, mají naše obecní a krajská zastupitelstva velmi mnoho autonomie a pravomocí, sahající tak daleko, že když si starosta Jindřichovic pod Smrkem dal k ceduli oznamující vjezd do obce vyhlášku zakazující státním uředníkům pod pokutou vstup na území obce, prošlo mu to. Podobný přístup k regionálním samosprávám je ukázkou vysoké ústavní vyspělosti České republiky, do které však bohužel, jak to tak vypadá, většina občanů mentálně nedorostla.

Není to ani tak Dělnická strana, Národní odpor či jiná marginální sdružení, která jsou sice plná tupců a bezmozků, ale jsou v rámci společnosti na okraji, kdo je důkazem o nacionalistické tuposti v naší zemi. Bohužel opravdu nebezpečný je médii opomíjení a občas pasivně přiživovaný latentní nacionalismus který se netýká jen několika málo blbů jako v případě Dělnické strany, ale naprosté většiny společnosti. Zkuste zapříst řeč se spoluobčany, které potkáte ve vlaku, na téma jejich názorů na Slováky, Poláky, Rakušany, Němce, Američany, Francouze, Židy či jiné národnosti - to se dozvíte věcí. Slováci "zabírají místo" na vysokých školách (kdyby byli Češi lepší, tak se na ty univerzity žádný Slovák nedostane, ale je lepší řvát na schopnějšího, než se sám učit), Poláci jsou všichni do jednoho bigotní katolíci, Rakušané jsou blbci, Němci nacisti, Američané ukázkoví blbci, Francouzi komunisti, Židé vládnou světu - a tak bych mohl pokračovat. Je to právě tohle, nad čím máme tendenci často mávnout rukou jako nad "neškodným", co z mnoha lidí v České republice dělá jen tupou nacionalistickou soldatesku, ne pár vyholených bezmozků hajlujících potají v hospodě, kterých je v zemi tolik, že by se mohli všichni sejít na jednom náměstí.

Zobrazit celý článek

STŘEDNÍ EVROPA: Přeshraniční nepochopení

pondělí 11. ledna 2010

Je to jako v blázinci. Píše se rok 2010 a přesto, že existuje dálnice D5, tak pokud jedete do Bavorska jakoukoliv jinou cestou, jako byste stále překračovali pozůstatky železné opony. Nejde jen o vylidněné pohraničí, ani o nevzhledná tržiště a erotické kluby, jde o nedostatek vůle ke společným projektům a vzájemnému uznávání.

Pravda, z bavorské strany by zájem o kontakty s Českou republikou byl, ovšem Praha systematicky ignoruje skutečnost, že Bavorsko, stejně jako Sasko nebo Durynsko, je Freistaat - tedy jednotka, která funguje prakticky jako samostatný stát, který sdílí se Spolkovou republikou pouze zahraniční a bezpečnostní politiku. Dodnes se neuskutečnila žádná oficiální schůzka premiérů obou zemí; představitelé bavorské vlády jsou systematicky posíláni na jednání s Plzeňským krajem. V případě kontaktů s Hessenskem, Braniborskem nebo jakoukoliv jinou spolkovou zemí by to mělo smysl, ovšem nikoliv v případě našich sousedů.

Vezmeme-li v potaz poválečnou historii, nechybělo mnoho aby vznikla česko-slovensko-polská federace, v rámci níž by Čechy měly podobnou pozici, jako Bavorsko v rámci BRD - a pak by snad pražští politici reálie Spolkové republiky byli schopni trochu lépe chápat. Bavoři se chápou jako samostatný národ se svébytnou kulturou, historií, dialektem a dokonce i ústavou a občanstvím, které z právního hlediska je nyní pouze totožné s občanstvím německým, ovšem je dodnes zakotveno v bavorské ústavě. Jak je možné, že Černínský palác může takto ignorovat zemi, která má prakticky všechny státotvorné prvky, které si umíme představit? Bojí se snad Češi, že pokud by uznali svébytnost Bavorska, tak by český stát ztratil suverenitu? Pokolikáté už k tomu mělo dojít? Naposledy jsme měli ztratit suverenitu s ratifikací Lisabonské smlouvy. Cítí se snad někdo z našich čtenářů o něco reálně ochuzen? Co tedy brání pražsko-mnichovskému partnerství?

Navzdory tomu, že vztahy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo jsou nadstandardně dobré je neuvěřitelné, jak zadrhává komunikace s oběma západoevropskými sousedy (Sasko v to nepočítám, česko-saská spolupráce funguje vcelku dobře, protože Sasové, třebaže mají rovněž Freistaat, se cítí především jako Němci a tak jim nedělá problém komunikovat s Ústeckým, Karlovarským či Libereckým krajem). Vztahy s Rakouskem jsou dlouhodobě špatné a není to jen problém Temelína a Benešových dekretů - zdaleka nejnižší mezi našimi sousedy je i počet přeshraničních manželství (následovaný hned Bavorskem), do Rakouska dosud neexistuje žádné dálniční spojení a železniční spojení je kromě trati Brno-Vídeň rovněž mizerné. Pokud byste chtěli jet vlakem do Bavorska, připravte se na to, že od doby železné opony se kromě zlikvidování fyzické státní hranice nic nezměnilo. Nabízí se tedy otázka - kde to vázne? Z bavorské i rakouské strany zájem je (dokládá to například stavba dálnice A5 z Vídně do Mikulova), ovšem česká strana reálnou fyzickou výstavbu společných kontaktů zdržuje, jak může.

Je v tom nějaký český komplex, nebo jde o prachobyčejnou neschopnost?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Já jsem zdejší. Quo ergo sum?

pátek 1. ledna 2010

IMG_5593 Dnes se nám zdá, že identifikace je věc docela jasná věc. Mám český pas, tedy musím být Čech. Vedeme debaty o tom, jestli je možné být Evropanem, ale většina lidí má jasno – existuje něco jako národ, který je daný buď etnicky, historickými hranicemi, nebo obojím. Překvapivě však tento koncept není vůbec starý – ještě před nějakými dvěma sty lety by naše vidění světa připadalo lidem jako nanejvýš divné.

Přibližně před sto lety se v rámci “modernizace” v ruském carství úředníci rozhodli, že udělají “pořádek” v tom, které národy v říši žijí. Traduje se dodnes jaké velké problémy měli na dnešním pomezí Polska, Běloruska a Litvy, kde lidé velmi vytrvale tvrdili, že jsou tutajszy (=místní) a odmítali se rozhodnout, zda jsou Poláky, Bělorusy či Litevci. Příslušnost k etniku podle moderních kritérií pro ně nic neznamenala – a to není známka jejich tehdejší zaostalosti, jako spíše zdravého myšlení. Národ, vytvářející kolektivní identitu vyžadující loajalitu vůči celku, je koncept 19. století, který byl do té doby naprosto neznámý. To, co ovlivňovalo identitu tehdejších lidí, byly dvě kategorie: náboženská příslušnost a regionální identifikace. Člověk byl zkrátka Slezanem, Chodem, Valachem či Chebanem (Egerland) a nad tuto míru katolíkem, luteránem či židem – co se týče toho, v jakém státu žili, či pod kterého panovníka spadali, se až do úplného ovládnutí společnosti modernitou vpravdě feudálními zvyklostmi, tedy zjednodušeně řečeno nezpochybnitelná nepsaná dohoda s vrchností o výměně poslušnosti za ochranu – což není zrovna něco, co by budilo citovou vazbu. Láska ke státu nevzrostla o nic víc, když byla vynalezena všeobecná branná povinnost – v očích tehdejších lidí šlo v podstatě o zradu vrchnosti spáchanou na nich, protože vrchnost v zásadě přenesla to, zač byla odpovědná, na své obyvatele. Idea národa a národní pospolitosti vznikla jako logická potřeba takových států, neboť jinak by zanikly – těžko by někdo byl ochoten bojovat za vrchnost, která ani sama dostát svým povinnostem neumí. Láska k národu a sentiment, který má v popisu práce vytvářet vazbu a pouto mezi dvěma naprosto se neznajícími lidmi z opačných konců svého státu tak byla vymyšlena a implementována z čistě pragmatických důvodů něčí touhy po moci.

Ideální velikost území, jehož obyvatelé mají společné cítění a kolektivní vazby přirozeně bez ideologické indoktrinace nemůže být větší, než padesát tisíc obyvatel. Má to několik důvodů, ovšem dva jsou nejdůležitější – 1) tak je velké území, na němž je vysoká pravděpodobnost výskytu lidí vzájemně příbuzensky spřízněných či těch, co mají tamtéž přátele, spolužáky, atd., 2) tak velké je přibližně území, které má přinejmenším v Evropě společnou geografickou charakteristiku. Náš předek z roku 1800 žijící dejme tomu ve Dvoře Králové nad Labem by se dušoval že nemá nic společného s lidmi žijícími okolo Rychnova nad Kněžnou, zato by vřele souhlasil, že lidi z Trutnova jsou “jeho”. Podotýkám, že v roce 1800 se ve Dvoře Králové mluvilo především česky a v Trutnově především německy. Podíváme-li se na velikost území, která v Zemích Koruny české určovala identifikaci tam žijících lidí (tedy koho budou jmenovat, jsou-li dotázáni na to, kým jsou), opravdu jde o území, jejichž velikost je prakticky stejná a která odpovídá těm přibližně padesáti tisícům obyvatel.

Takové uspořádání mělo jednu velkou výhodu – obrovskou stabilitu a kontinuitu pro místní obyvatele. Ať už se o území vrchnost poprala (tedy více státních útvarů vedlo válku), pro místní se vůbec nic nezměnilo, pouze odváděli desátky jinam či robotovali u jiného pána. Státni hranice znamenala pouze hranici celní – pokud někdo nevezl zboží k proclení, v době po zrušení roboty neměl sebemenší problém si zajít do vedlejší země na pivo do hospody – proto také nebyl žádný problém, aby vznikaly hospody jako ta legendární šumavská, kde vedla českobavorská hranice prostředkem stolu s pípou. Představa, že by se z hranice stala uzavřená bariéra, byla jako z jiného světa; ta, že by spolu lidé různých jazyků nedokázali žít a museli se oddělovat, byla nepředstavitelná úplně stejně.

Koncept národů, hrdosti na etnickou příslušnost nebo vyžadování sentimentu k národu a státu, je pro člověka velmi nepřirozený podobně jako univerzalistická víra. Aby člověk takový sentiment cítil, musí mu být vštěpen, musí se ho naučit a musí se jím zlomit jeho vlastní přirozenost. Nepřirozený charakter národnostního konceptu je velmi zřetelně vidět například pokud se potká emigrant se starousedlíky – místo toho, aby starousedlíkům bylo jedno, kým se emigrant cítí (protože to opravdu není jejich věc), tráví dlouhé hodiny diskusemi o tom, jestli se dotyčný ještě cítí jako Čech, nebo jako Američan, Němec, atp., pokud ano, tak je třeba jím opovrhnout coby vlastizrádcem, protože tím, že odešel a vybral si identifikaci jinou tak jakoby zklamal, zradil a opustil “své” lidi. Pokud někdo tvrdí, že národní sentiment může za první světovou válku, je to trochu nadsazené, ale přitažené za vlasy to není. Nadsázka spočívá v tom, že národní sentiment v tom nebyl sám; spoluviníky mu jsou etatismus a univerzalismus.

Evropská integrace mi je sympatická mimo jiné právě kvůli jejímu vztahu k identitě – oslabuje nepřirozené státy a národy a posiluje nikoliv sebe, ale regiony; posiluje právě ty věci, které jsou pro člověka přirozeným vyjádřením jeho domova – krajové lidové slavnosti, kroje, lokální jídla a recepty na ně, lokální jazyky – nebýt EU, nebyla by kodifikovaná a dávno by nepřežila slezština či bavorština, stejně jako by vymizela kvůli centralistickým tlakům států kašubština, okcitánština, skotská a irská gaelština a další a další jazyky, které spoluvytvářejí evropské kulturní dědictví. Evropská unie tak pomáhá aspoň nakolik jí to suverenita členských zemí dovolí napravit likvidaci individualit a lokálních zvláštností, k níž docházelo od druhé poloviny 19. století.

Zobrazit celý článek