EKONOMIKA: Fenomén CEE a euro

pondělí 23. února 2009

Česká koruna zažívá silné kurzové otřesy, diskuse zda zavést či nezavést euro se vedou od centrální banky přes vládu, exportéry a importéry až po akademické prostředí zabývající se ekonomií, přičemž zaznívají nejrůznější argumenty a zdaleka není jasné, kdo debatu "vyhrává". Přesto se mi zdá, že jedna rovina problému není vůbec zmiňována, a sice důvod naprosto neakademický, iracionální, leč v rovině byznysu zcela reálný.

Rozpad bývalého "východního bloku" znamenal pro západní společnosti a světové finanční i politické hráče velmi zajímavou výzvu. Do té doby značně izolovaná společnost "východu" najednou byla otevřena, ale sama si často neuvědomovala jednu významnou skutečnost - že o ní málokdo něco ví. Bohužel až dodnes přežívá diskurs nastolený už v době studené války, a sice vnímání tzv. "východní Evropy" jako jednoho homogenního bloku. Po nějaké době (osobně bych to datoval na konec 90. let) středoevropským zemím došlo, jaký je na ně pohled zvenčí a začaly razit aktivněji argument, že existuje střední Evropa oddělená od té východní, že střední Evropa má jiné vlastnosti, klady i problémy, než Evropa východní - leč bohužel jediné, co se stalo bylo, že se narodil termín CEE - Central and Eastern Europe, který se stal více slovem politicky korektním, než něco řešícím.

Západní společnosti totiž přijaly prosazování slůvka "Central" jako příklad dalšího politicky korektního označení, pročež prosadily ve sféře byznysu termín CEE, který fakticky znamená naprosto totéž, co bývalý termín Eastern Europe (jeho definice jak je zažitá se nijak nezměnila), jen se tam to C přidává "aby se Češi, Poláci, Slováci a Maďaři nerozčilovali". Bohužel trvalo nějakou dobu, než to středoevropským vládám došlo (a nejsem si ještě zcela jist, zda jim to došlo úplně, byť dnešní prohlášení guvernérů centrálních bank Polska, ČR a Maďarska tomu nasvědčuje), takže dokonce nějakou dobu samy s termínem CEE operovaly, třebaže používání tohoto termínu těmto zemím škodilo.

Škodlivost označení Central and Eastern Europe, přesněji řečeno jeho obchodní praxe, můžeme vidět v dnešních dnech, kdy se středoevropské měny pohybují jako na houpačce a kdy navzdory skutečnosti, že středoevropské trhy jednoznačně nasyceny nejsou (a proto důvodů pro finanční krizi není zdaleka tolik, jako jinde), indexy burz velmi ostře padají. Investoři totiž navzdory skutečnosti, že jim jde o peníze, se nerozhodují příliš racionálně - jsou to prakticky "obyčejní lidé z masa a kostí" se svými chybami, mezi které patří právě například nízká informovanost o tom, jaká je středoevropská realita. Globální investoři nevidí rozdíl mezi Českou republikou a Ukrajinou - jakkoliv to může mnoho Čechů štvát, tak to zkrátka je a důsledky jsou zřejmé. Když ukrajinská a lotyšská ekonomika skončily v obrovských finančních problémech, krize důvěry v jejich systém zasáhla i středoevropské země, třebaže tyto s tím nic společného nemají. Obchodování s měnami i akciemi je totiž závislé do velké míry na očekáváních či obavách - zkrátka na iracionálních emocích. Řešením do jisté, nepříliš velké míry může být důsledná propagace a zahlcování informacemi o ČR, Polsku, Slovensku a Maďarsku ve všech významných finančních novinách, aby skutečně platilo "otevřu Financial Times - jsou tam Češi, otevřu Economist - jsou tam Češi, bojím se otevřít rybí konzervu", jak bych parafrázoval onen starý vtip s všudypřítomným Leninem. Jenže je nutné si uvědomit, že to samo o sobě nepomůže.

Skutečnost, že jsme házeni do jednoho pytle se špatně fungujícími východoevropskými státy nezmění žádné informování, vůči tomu jsou lidé až překvapivě imunní - pomůže pouze jedna věc, a sice eliminovat jim na minimum prostředí, v rámci kterého se mohou destruktivně realizovat. Jedním z důležitých kroků je právě zavedení eura, které nás přeřadí ze skupiny, kde jsme spolu s Ukrajinou, Běloruskem či dokonce i Kazachstánem do eurozóny - tehdy si i ten nejzabedněnější investor všimne, že je mezi námi a Východem jistý rozdíl. Dalším takovým krokem by mohlo - a mělo - být například založení centrální středoevropské burzy (po zavedení eura v ČR, Polsku a Maďarsku by to neměl být problém), což by opět poukázalo na svébytnost tohoto regionu. Ať tak či tak, tyto aspekty jsou jasným důkazem, že ekonomickou stabilitu může přinést jedině integrace, nikoliv izolacionismus, jak se mnoho ekonomů i politiků naivně domnívá. Izolacionistickou cestou se dostaneme totiž přesně tam, kde je teď Ukrajina.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Co je společným jmenovatelem problémových imigrantů?

pátek 20. února 2009

Napíší-li zpravidla politicky korektní média, že někde něco demolovali "mladíci", či že za plánováním nějakých útoků stojí "radikálové", velká část Evropanů od Portugalska po Finsko a od Islandu po Kypr ví, kolik uhodilo. Řeč je o tzv. "nepřizpůsobivých imigrantech". Co je ale základně charakterizuje?

Často se naráží na to, že jsou v Evropě problémy s muslimy. Ano, naprostá většina těch, s nimiž v Evropě problémy jsou (rozumějme: problémy s veřejným pořádkem a soužitím s většinou), jsou muslimové. Ovšem lze z toho implikovat, že co muslim, to potenciální problémový člověk? Odpověděl bych - není to pravda. To, že jsou v Evropě problémy s muslimy je očividné, nicméně islám je podle mého názoru pouze katalyzátorem problémů, nikoliv původem.

Je pouze historickou shodou okolností, že na většině území, na kterých je islám dominantním náboženstvím, žijí civilizačně velmi zaostalé národy. Ty ovšem žijí i jinde - a je spravedlivé říci, že i s imigranty odtud mohou přijít podobné problémy. Zároveň ovšem i mezi národy s islámem coby dominantním náboženstvím jsou ty, které civilizačně zaostalé nejsou, ba naopak, jsou poměrně vyspělé. Mluvím jmenovitě o Íránu, západní části Turecka, Tatarstánu v Rusku či Kazachstánu či Indonesii. Oproti tomu je mnoho zemí civilizačně značně zaostalých, s tradicemi a kulturou natolik odlišnou od té naší, že je až na výjimky kompatibilita takřka nemožná - mluvím o nemuslimských státech v Africe či například o středoamerických státech. Američané by mohli o problémech ani ne tak s Mexičany, jako spíše s Hondurasany, Salvadoranami či Guatemalany dlouze vyprávět - a to tito imigranti vůbec nejsou muslimové.

Islám samotný nemluví ani o obřízce žen, ani o dalších barbarských zvycích praktikovaných v afrických muslimských i nemuslimských zemích. Je logické, že přijme-li takový Afričan islám, bude své barbarské praktiky praktikovat dále, neboť to islám nezakazuje - on to ale ani nepřikazuje. Chceme-li se tedy vyvarovat problémů, dívejme se na kulturní zvyky v té které zemi, ne na náboženství. Přijímejme jen uprchlíky (tzn. politicky pronásledované), nepřijímejme odtud jiné přistěhovalce. Budeme-li omezovat výběr přistěhovalců způsobem muslim-nemuslim, může se nám snadno stát, že pozveme necivilizované nemuslimy, u nichž problémů nebudeme ušetřeni tak jako tak.

Samozřejmě, že v ideálním případě je nutné posuzovat jednotlivé případy individuálně, nicméně prakticky něco takového je možné pouze u uprchlíků, jichž je relativně málo - u imigrantů z jiného důvodu to možné prakticky není, proto je zodpovědné určovat země, z nichž je imigrace žádoucí a z nichž nikoliv. Kritériem by měla být právě sociální a kulturní vyspělost země původu, což by však nemělo být zaměňováno s vyspělostí ekonomickou. Ano, je pravda, že imigranty potřebujeme, rovněž ale potřebujeme zodpovědný a férový přístup k nim, a ten vede skrze racionální rozhodování bez emocí. Ať už pozitivních nebo negativních.

Zobrazit celý článek

STŘEPINY 20. STOLETÍ: Dollfußovo Rakousko

středa 18. února 2009

Historie 20. století je jako vybuchlý granát, jehož střepiny se nepříjemně zabodly do našich citlivých míst. Nový seriál serveru Nekorektně.com bude takové střepiny odhalovat a dávat do zajímavých souvislostí.

Záběry na Hitlerovo úspěšné tažení Rakouskem po tzv. anschlußu v roce 1938 jsou veřejnosti zpravidla dosti známé. Bývají často považovány za důkaz, že velkoněmecká teorie, jakož i nacismus, měly v meziválečném Rakousku své pevné kořeny. Co se však u našich jižních sousedů před tím, než došlo k anexi Rakouska do Říše, dělo?

Rakouská republika, která vznikla jako zbytek po rozpadlém Rakousku-Uhersku přibližně v týchž hranicích, jak je známe dnes, měla jeden velmi zásadní problém - jak ospravedlnit svou existenci. Čím je Rakousko tak výlučné, že nebylo jen dalším německým státem? Etnicky po odtržení území nově patřícím Československu, Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Království SHS (Kraljevstvo Srba, Hrvata i Slovenaca) či Itálii zůstalo takřka čistě německy mluvící (nepočítme-li slovinskou menšinu v Korutanech). Po prohrané první světové válce se vyprofilovaly v Rakousku tři významné politické tábory, které více či méně spolu přinášely i vizi Rakouska a jeho budoucí identity.

První z táborů se odvolával na tradici Rakouska-Uherska, na tradici monarchie, aristokracie a katolických konzervativních hodnot. Představovala jej Křesťansko-sociální strana (Christlichsozialen Partei, CSP), později na čele s Engelbertem Dollfußem. Křesťansko-sociální strana byla demokratickým konzervativním politickým uskupením založeným už v roce 1893, tedy v době Rakouska-Uherska a byla předchůdcem dnešní rakouské Lidové strany (ÖVP). Vztah CSP k rakouské identitě představoval Rakušany jako německy mluvící, avšak na Německu autonomní národ, který se odkazuje na kulturní tradice Rakouska-Uherska a vymezuje se vůči "německému prušáctví". V meziválečním Rakousku v tomto táboru rovněž působilo radikální polovojenské hnutí Heimwehr, které se snažilo vojenskou organizací dostát týchž cílů jako CSP - pouze s větším důrazem na rakouskou národnost a menším důrazem na katolické dědictví. Heimwehr s CSP později spolupracoval a v době občanské války v Rakousku v roce 1934 stál na straně CSP v bojích proti levici - nacistům na jedné straně a ke komunistické ideologii tíhnoucím socialistům na straně druhé.

Druhým důležitým táborem byli rakouští socialisté, prezentovaní Rakouskou stranou sociálně-demokratickou (Sozialdemokratische Arbeiterpartei Österreichs, SDAPÖ), kteří byli vojensky zaštiťováni organizací jménem Republikanischer Schutzbund, která na socialistické levici působila podobně, jako Heimwehr na konzervativní pravici. SDAPÖ viděla Rakousko jako jednotku v rámci mezinárodního dělnického hnutí; byla zastáncem dělnického internacionalismu, který se vymezoval vůči nedělnickým třídám bez ohledu na státní hranice.

Třetím táborem byli rakouští nacionální socialisté, neboli nacisté, představovaní Německou národně-socialistickou dělnickou stranou (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP). Tato strana viděla Rakousko jako administrativní jednotku v rámci Německa, odvolávala se na velkoněmeckou teorii, tvrdící, že všichni německy mluvící lidé jsou Němci. DNSAP požadovala začlenění Rakouska do Německé říše, neuznávala rakouskou národní identitu.

Klíčovými body v historii meziválečného Rakouska jsou: zvolení Engelberta Dollfuße do čela rakouské vlády v roce 1932, zákaz všech stran mimo CSP v roce 1933, občanská válka, nová ústava a založení Stavovského státu (Ständestaat) v roce 1934, zavraždění Engelberta Dollfuße v témže roce a anschluß v roce 1938.

V roce 1932 byly v Rakousku první volby od vypuknutí velké hospodářské krize, které vyhrála CSP. Ta začala s pravicovými liberálními reformami (osobně se na nich podílel velký liberální myslitel Ludwig von Mises), které se rozhodně nelíbily jak socialistům, tak nacistům - a vládě se protlačovaly jen velmi tvrdě. S vítězstvím Adolfa Hitlera v Německu v roce 1933 velmi vzrostla síla (i ozbrojená síla) DNSAP v Rakousku - a o nic pozadu nezůstávali ani už nyní otevřeně Moskvou podporovaní socialisté. Dollfuß se tak rozhodl zakázat obě strany s tím, že v Parlamentu zůstala pouze CSP. Spolu se zákazem obou parlamentních stran došlo i k zákazu jejich polovojenských organizací - socialistického Schutzbundu i nacistických SA, SS a dalších organizací. V únoru roku 1934 vypukla občanská válka - na jedné straně nekoordinované útoky socialistů a nacistů proti konzervativní vládě, na straně druhé jednotky Heimwehru, které se snažily udržet pořádek a zpacifikovat nacisty i socialisty. Válka trvala jen tři dny, začala provokací, při které nacisté převlečení za policisty provedli razii u socialistů, načež oni i socialisté vyhlásili válku vládě. Dollfußovi se oba tábory povedlo zpacifikovat - nicméně nacisté pokračovali v boji formou teroristických útoků; výbuchy v tramvajích, vlacích, na železničních tratích. Do toho všeho Adolf Hitler v Německu hřímal neustále cosi o neschopnosti rakouské vlády zajistit bezpečnost rakouských Němců (přičemž historické prameny dokazují, že teroristické útoky v Rakousku organizoval sám Hitler). 25. června 1934 se rakouští nacisté (konkrétně šlo o SS Regiment 89) pokusili o puč, při němž zaútočili na budovu vlády, zastřelili Dollfuße, který mezitím bránil jiné členy kabinetu - které se mu podařilo zachránit. Jednotkám Heimwehru se však podařilo nacisty zneškodnit - bohužel až po úspěšném zavraždění kancléře. Novým kancléřem nově vyhlášeného Stavovského státu se stal Kurt von Schuschnigg, který stál v čele Rakouska až do anschlußu v roce 1938.

Tyto události vnášejí světlo do otázky, zda bylo Rakousko první Hitlerovou obětí, nebo prvním kolaborantem - rakouští nacisté tvořili většinu ve Štýrsku a Korutanech, v Horních a Dolních Rakousích byla bašta katolické CSP, Vídeň drželi socialisté. V Rakousku vládl až do roku 1938 konzervativní autoritativní katolický režim, často nesprávně označovaný za fašistický (s fašismem měl společný prvek prakticky jen jeden, a sice monopol jedné strany), který se pokoušel navázat spolupráci s evropskými demokraciemi (Francií, Británií, ČSR), nicméně který nakonec kvůli neochotě demokratů k takovému spojenectví našel útočiště u Mussoliniho. Mussolini však Rakousko hodil přes palubu kvůli nedostatečné fašizaci země a dal od něj oficiálně ruce pryč - fakticky však dal přednost spolupráci s Hitlerem proti spolupráci s Rakouskem. Ano, z tohoto pohledu bylo Rakousko první Hitlerovou obětí. Na druhou stranu je třeba podotknout, že mezi běžnými Rakušany až třetina obyvatelstva sympatizovala s nacisty a anschluß uvítala - posouzení je tak stále velmi, velmi těžké.

Zobrazit celý článek

RUSKO: Průřez ruskou opozicí, aneb kdo je na výběr

pondělí 16. února 2009

Finanční krize hýbe Ruskem a spolu s pádem burz i ruské měny se otřásá v základech důvěra ruských občanů v systém. Dlouho byli běžní Rusové ochotni měnit svou náchylnost k Putinovu režimu, k "řízené demokracii" výměnou za rostoucí životní úroveň, nicméně s turbulencemi v ruské ekonomice tento růst bere za své. V Rusku sílí hlasy opozice - bylo by nanejvýš na místě podívat se, o koho jde.

Západní média jako "ruskou opozici" označují především demokratickou opozici, stranu "Jednotná občanská fronta" šachového velmistra Garriho Kasparova. Kasparov je známý tím, že jeho strana je v Rusku všemožně šikanována a vládnoucí trio Putin-Medveděv-Lavrov dělá vše pro to, aby Kasparovovi nedovolila "přerůst" určitou mez. Přesto ovšem nedůvěra běžných Rusů k demokratickému hnutí není příliš silná, neboť se podařilo Putinovi zakořenit myšlenku, že "demokracie = chaos". A to ne ledajaký chaos - většina dnes žijících Rusů si pamatuje na rozklad ruského státu během 90. let a vlády prezidenta Borise Jelcina - jako jedinou zkušenost s demokracií. A většina Rusů je zajedno, že takovouhle demokracii opravdu nechtějí.

Přesto však není Kasparov jediným a ani nejsilnějším opozičníkem. Dalším významným, tentokráte členskou základnou silnějším hnutím, je Komunistická strana Ruské federace Gennadije Zjuganova, která dostává pravidelně mezi 18-20%. Byla to právě ona, která iniciovala v poslední době v Rusku největší demonstrace, které ovšem jednotky OMON rozprášily kdekoliv se objevily v hojnější účasti - poslední takový případ byl zhruba před měsícem ve Vladivostoku. Přesto není zatím KPRF schopna dát dohromady více příznivců - a její členové, především lidé důchodového či předdůchodového věku, nejsou zrovna ukázkovou revoluční silou, která by byla schopna násilím svrhnout režim.

Kde to ovšem intenzivně bují, je ruská nacistická scéna. Největším a nejsilnějším nacistickým uskupením je Ruské národní sjednocení (Российское Национальное Единство), které je klasickou nacistickou stranou svou strukturou a aktivitami přesně kopírující NSDAP. Má své "úderné jednotky", které jsou polovojensky cvičeny a ozbrojeny pochodují ruskými ulicemi. Jejich ideologií je nacionální socialismus, který se navíc opírá o ruskou pravoslavnou církev a odvolává se na pravoslavné hodnoty. Právě "dědictví", k němuž se hnutí odvolává, je rozlišovacím znakem mezi jednotlivými ruskými nacistickými stranami.

Druhou nejsilnější ruskou nacistickou stranou je Národně-bolševická strana (Национальная Большевисткая Партия). Jejím cílem je především odstranění vlády a režimu premiéra Vladimira Putina, přičemž je pragmatičtější, nežli RNE - je ochotná spolupracovat jak s liberálními, tak s extremistickými stranami. Odkazují se ke Stalinovu nacionálnímu bolševismu, tedy k tomu období Stalinovy vlády během druhé světové války, kdy z ideologického hlediska Stalin zkombinoval bolševismus (internacionální socialismus, do té doby doktrína SSSR uplatňovaná například během ruských expanzí 20. let) s ruským nacionalismem a antisemitismem.

Dále pak existuje v Rusku celá řada menších "tradičně nacistických" (tzn. organizací i cíli shodnými s 3. říší a NSDAP) i neonacistických (typu hnutí Blood and Honour a různých skinheadských organizací) sdružení, tyto však spíše fungují lokálně a zaměřují se na násilnou trestnou činnost proti různým menšinám, zejména z oblasti Kavkazu, nejčastěji proti Čečencům či Gruzíncům.

Podíváme-li se na to, kdo všechno tvoří alternativu Putinově "řízené demokracii", člověk se jen těžko brání přesvědčení, že o moc lepší to po jakékoliv změně režimu v Rusku být nemůže, proto by mělo být bytostným zájmem Západu jednak držet si Rusko od těla, oslabovat současný ruský režim, aby se nemohl navenek projevovat agresivně, ale ponechat mu jeho činnost dovnitř a nedovolit jeho kolaps. Šance, že by po případném svržení systému Vladimira Putina byl nastolen demokratický režim je mizivá; naopak v době velké finanční krize jako je tato je možné, že radikalizovaný dav bude ochoten přijmout první snadné řešení na vyřešení všeho formou útoku na "veřejného nepřítele" - a z pohledu na ruskou politickou scénu vidíme, že adeptů není málo. Říká se, že Rusko je za západní Evropou opožděno myšlenkově zpravidla o takových sedmdesát let - nebylo by tudíž od věci si připomenout, co se v některých evropských zemích před sedmdesáti lety dělo.

Zobrazit celý článek

HISTORIE: Zapomenutí Češi

středa 11. února 2009

Česká historiografie je trpí dlouhodobě (posledních 90-150 let, podle toho, jak to bereme) jedním závažným problémem. Nesepisuje a neodhaluje historii, ale neustále posuzuje, kdo má a kdo nemá právo se v Historii českých zemí objevit. V lepším případě posuzují samozvaní intelektuálové, v horším případě lumpenproletariát. Tomuto přístupu padlo za oběť mnoho Čechů, kteří byli hrdiny své doby a na které se úspěšně zapomnělo. Připomeňme si tedy některé z nich.

Největší obětí této čítankové čistky je pravděpodobně maršál hrabě Jan Radecký z Radče. Jeden z největších vojevůdců v Evropě, navíc Čech, který byl živoucím důkazem, že rakouská monarchie nebyla žádným žalářem národů - jak by se jinak mohl Čech dostat do nejvyšší vojenské funkce? Připomeňme, že vedle Radeckého byli dalšími dvěma maršály hrabě Windischgrätz a chorvatský bán Jelačić - který byl obdobným důkazem o nežalářním charakteru monarchie, tentokráte v chorvatském podání. Za největšího českého vojevůdce je tak zcela neprávem vydáván lupič a nájemný lapka Rožmberků Jan Žižka, který přesto byl, na rozdíl od maršála Radeckého, ve své kariéře poražen. Který z nich je tedy lepší? Bohužel se čítanky hemží informacemi o Žižkovi a Radecký upadl v zapomnění.

Druhou největší personální obětí tohoto přístupu je československý president a později politik stojící formálně v čele Protektorátu Čechy a Morava dr. Emil Hácha. Člověk, který byl předním intelektuálem první republiky, básníkem a překladatelem anglické literatury - a který byl zdrhnuvším Benešem natlačen do funkce kapitána potápějící se lodi, ve které se snažil dělat maximum, kolik mohl, aby alespoň nějak pomáhal londýnské čs. exilové vládě a pomáhal odboji. Tento člověk zemřel ukopán k smrti zašitý v pytli po konci druhé světové války za údajnou "kolaboraci s nacisty" a čítanky jej odsoudily k potupnému titulu "vrchní kolaborant". Zatímco Beneš, člověk až do roku 1946 bez legálního mandátu, byl například přímo odpovědný za vydání ruské bílé emigrace (tou dobou čs. občanů) Stalinovi do gulagů, věznění a pronásledování Vlasty Buriana či okradení Tomáše Bati. Ten Beneš, který se zasloužil o stát.

Dalšími oběťmi čítankových čistek jsou celé obrovské skupiny hrdinných Čechů - zejména čeští vojáci v císařských uniformách a sudetští Češi. Za první světové války se odehrávaly v alpských průsmycích velmi tvrdé boje - a byli to Češi, kteří si tam vydobili obdiv nejen u svých nadřízených, ale i u svých protivníků. Historiografie a čítanky nám předkládají obraz, v němž byli všichni čeští hrdinové z první světové války v legiích, ale nebylo tomu tak ani zdaleka. Byl snad každý z těch dlouhých seznamů na pomníčcích v každé české obci v legiích? Kdepak, většinou to byli příslušníci císařské armády, kteří byli ceněni pro svou urputnost v boji a pro to, že dokázali to, co mnozí jiní nikoliv. Přesto jejich hroby ve Slovinsku a Rakousku narozdíl od německých, rakouských, italských či maďarských pustnou a nikdo se o ně nestará...

Sudetští Češi, tedy české rodiny žijící v Sudetech po celá staletí spolu s místními etnickými Němci, byli další významnou obětí čítankových čistek. Oni měli se svými německými sousedy často velmi korektní vztahy, jakož i sudetští Němci s nimi. Mluví se o "odsunu Čechů do vnitrozemí" v roce 1938 - ale již se nespecifikuje, že to byli Češi, kteří byli do Sudet dosazeni státem jako kolonizační síla, sudetští Češi s Němci neměli problém zpravidla ani za války, ba dokonce ani po ní. Nemálo Sudetských Čechů zemřelo, když bránili německé ženy či starce před běsnícími barbary z Rudé armády, nemálo jich zemřelo rukou příslušníků Revolučních gard či mělo problémy za "kolaboraci s nepřáteli státu", za "kolaboraci", k níž došlo po roce 1945. Ano, tito lidé byli ti, které sudetští Němci prosili, aby si vzali jejich majetek se slovy vy jste slušní lidé, vy se o to postaráte. Tito lidé dávali vyháněným Němcům vodu a jídlo na cestu. Komunistická historiografie je z historie úplně vymazala a současná se k nim až na výjimky nechce znát.

Obětí čítankových čistek je víc, tohle jsou jen ty nejkřiklavější případy. Kdy začneme historii posuzovat podle toho, co se doopravdy dělo? Kdy přestaneme soudit, kdo v Historii být smí a kdo nikoliv? Kdy přestaneme s vymazáváním nám nepohodlných osob ze stránek našich čítanek a učebnic dějepisu? Odpovím možná trochu prorocky - až se z nás stane opět plnohodnotně evropský národ.

Zobrazit celý článek