REDAKCE: Novoroční přání

čtvrtek 31. prosince 2009

Za redakci Nekorektně přeji všem našim čtenářům úspěšný nový rok 2010, rok plný rozumu, dobrých otázek, tvůrčí nejistoty, která podněcuje k dalším objevům a otevření se k netušeným obzorům a především naděje. Příští rok bude rokem volebním, rozhodne se o osudu České republiky na další čtyři roky. Rok 2009 byl pro Českou republiku jako jeden velký špatný vtip – kéž je ten příští lepší!

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Komunistická (inter)nacionalistická suverenita

pondělí 28. prosince 2009

filip-kscm Komunisté se vždy považovali za ztělesnění teze o internacionalismu a o překonávání národních hranic. Připomínají to heslem “Proletáři všech zemí, spojte se!”, které by mělo být vyjádřením globálnosti a univerzálnosti jejich myšlenek bez ohledu na národnost jejich nositele. Je tomu ovšem opravdu tak? Realita nám ukazuje, že komunisté mají s internacionálností asi tolik společného, co houpací síť s internetem.

Velmi dobrý námět k zamyšlení je pořízení si mapy rozložení národnostních etnik v rámci států bývalého východního bloku a demokratického světa z let před komunistickými puči a z let následujících. Pokud srovnáme dva největší evropské státy z obou bloků (nepočítaje v to SSSR), Francii a Polsko, rozdíl je do očí bijící. Zatímco ve Francii (která sama má poměrně silně centralistickou politiku s ohledem na národnost a ústavně zakazuje státu sbírat jakákoliv data o národnosti) byli v roce 1970 přítomní kromě Francouzů Němci, Baskové, Bretonci, Okcitánci (kteří sami se dělí do dalších skupin), Katalánci, Korsičané či Vlámové; v Polsku to v témže roce byli kromě Poláků pouze Kašubové, Lemkové (Rusíni) a Slezané, přičemž sama existence těchto národů byla státem systematicky potlačována a jakákoliv aktivita směřující k vyjádření jejich “nepolskosti” byla ilegální. Podíváme-li se na obě země před druhou světovou válkou, vidíme rozdíl následující: ve Francii byli vyvražděna naprostá většina Židů, stejně tak v Polsku; kromě nich ovšem ve Francii byl počet ostatních národnostních menšin stejný. Na druhé straně v Polsku před válkou kromě Poláků, Slezanů, Kašubů, Lemků a Židů žili Němci, Češi, Slováci, Ukrajinci, Bělorusové či Litevci – po vyhlášení komunistické Lublinské vlády a jejím mezinárodním uznání byly všechny tyto menšiny buď donuceny k totální asimilaci, nebo vyhnány. Nešlo však pouze o Němce, tedy poražený národ – úplně stejně skončili polští Češi, kteří patřili mezi národy “vítězné” i “socialistické”.

Cílená eliminace jiných národností a pokus o nastolení národnostní homogenity však není pouze polskou specialitou, úplně stejný proces se odehrával ve východním Německu (potlačování lužických Srbů – jejich identita ani za Hitlera nebyla potlačovaná tolik, co za NDR), ČSSR (kromě vyhnání Němců, které šlo na vrub nacionalistické vládě šlo o šikanu vůči těšínským Polákům, Rusínům, Moravanům, Slezanům, do roku 1968 vůči Slovákům, od roku 1968 rukou Slováků vůči Maďarům), v Rumunsku (vůči Maďarům), v Bulharsku (vůči Turkům) a i v samotném SSSR vůči všem Nerusům. Jediný stát, kde v režii komunistů k něčemu takovému nedocházelo bylo Maďarsko, a to jen proto, že kvůli Trianonu nezůstaly v samotném Maďarsku (s výjimkou Němců žijících okolo Kecskemétu vyhanných Rudou armádou v roce 1945) prakticky žádné nemaďarské menšiny.

Kam se nám tedy poděl ten socialistický internacionalismus? Musíme si uvědomit, že komunistická ideologie, coby kombinace extrémního etatismu, kolektivismu, univerzalismu a rovnostářství, vidí člověka pouze jako jednotku v dokonalém Systému – a touto optikou se dívá i na mezinárodní vztahy. Komunisté považují stav, kdy v jednom státě žijí lidé různých národností za nebezpečný (pokud nežijí v jednotlivých částech státu, kam jiní nemají přístup a odkud nemají místní přístup ven), protože národnostní pluralita “hrozí” pluralitou politickou. Pro komunisty je tak ideální princip, kdy je každý národ zastupován svou “vlastní” komunistickou stranou, která pak dělá “bratrství” s jinými komunistickými stranami jiných zemí a to celé se nazývá internacionalismem. Nic víc a nic méně.

Není náhoda, že nacionalismus vyznává prakticky stejné premisy; liší se pouze v tom, kdo má “národ” zastupovat – nacionalisté připouštějí “demokracii” pod podmínkou, že na čele státu budou pouze osoby téhož etnika, komunisté připouštějí velmi podobnou “demokracii”, až na to, že jde o výběr z lidí, co jsou členy komunistické strany. Obojí má s demokracií společného tolik, co akt s pietním aktem. Srovnáváme-li tedy například komunistickou ideologii s nacistickou, vidíme podobnost i zde – obě ideologie preferují nacionalistický suverénní stát obohacený každý o svou verzi nenávisti vůči skupině obyvatel i uvnitř téže národnosti – nacisté se vymezují rasově, komunisté třídně, výsledek je tentýž. Je trpce ironické, ačkoliv si to naše společnost, jak se zdá, nepamatuje, že nacisté byli internacionalisty stejného druhu jako bolševici – NSDAP měla výborné vztahy s HSĽS, Partito Nazionale Fascista, stranou Ustaše i dalšími nacistickými a fašistickými stranami tehdejšího světa a jejich spolupráce nebyla o nic méně internacionalistická, než ta, kterou potom předvedli komunisté. Pokoušíme-li se tedy analyzovat co stálo za dvěma největšími tragédiemi dvacátého století, nacismem a komunismem, zase a znovu se ukazuje, že společný jmenovatel je přenesení suverenity z jednotlivce na stát. Na konci 40. let 20. století si toho byl Robert Schuman velmi dobře vědom a proto založil nadnárodní ECSC, které už od svého počátku má charakter instituce hájící zájmy občanů a firem proti jejich vlastním státům.

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Veselé Vánoce!

čtvrtek 24. prosince 2009

Redakce Nekorektně.com přeje všem svým čtenářům nádherné Vánoce a co nejlepší nový rok 2010. Za redakci Vám zároveň přeji, abyste po celý příští rok byli maximálně spokojeni s naším serverem, abyste si odnesli co nejvíce i ze zajímavých - a nadprůměrně slušných na standardy českého internetu - diskusí. Užijte si vánoční pohody tak, jak je vám to nejbližší!

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Internete, kam kráčíš?

čtvrtek 17. prosince 2009

Budoucnost Internetu – to je téma, které se dotýká každého z nás. Začíná být jasné, že se blížíme k hranici současného režimu. A proto by bylo vhodné, abychom si vytvořili názor jaký směr podporovat dál.

Internet byl vytvořen jako komunikační síť mezi anonymními a rovnoprávnými uživateli. Zpočátku to fungovalo dobře, protože přístup k němu měli jen lidé z oblasti vědy, nebo ti, co jej potřebovali k práci či podnikání. Postupem času se však rozšířil prakticky mezi všechny lidi. A spolu s tím se objevily potíže:

• E-mailové schránky máme zahlceny spamy – ty by dříve neměly mezi rozumnou komunitou uživatelů šanci, dneska však i zcela stupidní nabídky mohou mít svou naději na úspěch.
• Diskuze k článkům (mimo oblast odborných serverů) zcela ztratily úroveň, protože v nich nalézali svou pochybnou realizaci i ti, které by normálně nikdo rozumný neposlouchal.
• Objevily se viry a další škodlivé programy, protože ukrást někomu hesla k bankovnictví, různým uživatelským účtům či jiná data, začalo být zajímavou a lukrativní činností.

Otázka tedy nyní zní: jak dál? Nejen nám, ale i mnohým jiným je jasné, že je zapotřebí změny. Francie přichází se svou „digitální gilotinou“, E.Kaspersky předpovídá konec anonymity, RIAA a podobné organizace by nejraději viděly vše adresné a zpoplatněné, Microsoft chce zabránit volnému indexování a o filtrování obsahu v totalitních režimech ani není potřeba hovořit. Zkusme si ale život na Internetu přirovnat k životu v normálním světě a ujasněme si:

• Nedopusťme, aby Internet nebyl anonymní pro vzájemnou komunikaci a přístup tam, kde identifikaci přímo nevyžadují. Bylo by to totéž, jako bychom dopustili, že budeme chodit po ulici s číslem na zádech.
• Mějme svůj způsob, jak prokázat totožnost (certifikát apod.), ale jeho použití musíme mít pod kontrolou – stejně jako v reálném životě musíme vědět, kdy průkaz předkládáme, či jsou z karty čtena data. Jinak by to bylo totéž, jako bychom byli vybaveni čipem a ten by mohl být skenován během našeho pohybu po ulici aniž bychom si toho byli vědomi, či to mohli ovlivnit.
• To, co může potenciálně ublížit, musí být adresné a pod oficiální kontrolou. V digitálním světě jde především o aktivní obsah – programy. Je to stejné, jako když auta musí mít povinné technické prohlídky, restaurace musí procházet hygienickou kontrolou, budovy statickou a bezpečnost na ulicích zajišťuje policie. Jinak by vznikl chaos.

Nuže, toto jsou zásady č. 1 týkající se svobody a anonymity, kterých bychom se mohli držet a mohli se na nich shodnout. Mnohé z nich nějakým způsobem již platí.

Jelikož mám rád analogie, Internet lze přirovnat k městu plnému lidí – tam platí podobné principy. Je však nutné si říct, že Internet neznamená pouhé přenesení pravidel současného města do elektronické podoby. Ne, to v žádném případě.
Internet, jako nová technologie, znamená vznik města – tedy analogie s dobou při vzniku průmyslové revoluce:

• lidé, dosud nevolníci (uživatelé firemních a omezených počítačů), se stěhují do měst za novými možnostmi
• osamocení hospodáři (fandové s vlastními počítači) se také stěhují do města za novými možnostmi
• město Internet není jen jedno z mnoha měst (dříve samostatných městských státečků s vlastními zákony), ale je to jeden velký stát nadřazený menším útvarům

Jedna z ekonomických pouček říká: „výrobní vztahy se vyvíjení pomaleji než výrobní možnosti“, což přeloženo do lidské řeči znamená, že s příchodem nové technologie (výrobní možnost) je nutné dodatečně upravit i příslušné zákonné úpravy (výrobní vztahy). Tedy zrušení nevolnictví, vznik demokracie, zavedení nových principů správy veřejných záležitostí, regulace obchodu aj.

A zde přichází zásady č.2 – některé současné zákonné principy je nutno s příchodem Internetu modifikovat a neponechat v původní podobě. Týká se to předevší oblasti autorského práva. Snad každý z nás si již někdy něco nelegálně stáhnul, aniž by měl pocit, že je zlodějem. Ne, většina lidí nejsou (a uvnitř cítí, že nejsou) zloději, ale cítí, že masivní zneužívání monopolů v oblasti IT není morální a také to, že není morální, aby na výtvorech určitého autora profitovali do nekonečna i jeho potomci a bránili tak šíření tohoto výtvoru. Nová technologie toto šíření umožňuje.
S příchodem Internetu vznikla také zcela nová oblast open source a free webových projektů – oblast, která nemá v minulosti analogii a je právě reakcí na tento neuspokojivý stav.
Přiznávám, že přesně nevím, jak by tento nový stav měl vypadat, ale právě toto by mělo být předmětem diskuze. A následné změny.

Nu, snad tento článek přispěje k alespoň malému zamyšlení na tím, kam chceme jít, co si necháme líbit a co již ne.


M.Adamec

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Univerzalismus jako prapůvod ideozločinu

Máloco poškodilo naši společnost a přibrzdilo vědecký, technologický i duchovní vývoj naší západní civilizace jako univerzalismus. Jde o stále se opakující princip bez ohledu na jméno, které se mu dává - existuje jedna pravda, jeden správný výklad, jeden vůdce, jeden sjednocený lid, který směřuje z jedné (temné) minulosti k jedné (světlé) budoucnosti. Samozřejmě, že způsob, jak se tam dostat, je jen jeden - být v jednotě a následovat jednoho vůdce; a pokud jsem to zapomněl poznamenat - tato pravidla jsou samozřejmě univerzálně platná. Seznamte se, prosím, s ideologickým jádrem, které je společným jmenovatelem těch nejzrůdnějších ideologií a zločinů na této (jedné) planetě.

Přesvědčení, že existuje jeden princip, jeden výklad, jeden lid a jeden vůdce není tak staré, jak by se nám mohlo dnes zdát - v našem kolektivním povědomí je, že tento princip je tu s námi odnepaměti. Není tomu ovšem tak - první univerzalistické myšlenky se nám objevují v judaismu a v zoroastrismu, nicméně ani jedno z těchto náboženství kromě základní myšlenky víry v jednoho Boha-stvořitele nenaplňuje univerzalismus jinde. Judaismus uplatňuje víru v jednoho stvořitele pouze v rámci své komunity, chybí v něm prvek mesianismu jako součást "pravé" víry - a tím se univerzalistické cesty v podstatě zříká, protože pro něj není problém existence jinověrců. Zoroastrismus sice věří v jednoho Boha-Stvořitele, ale svět představují dvě bytosti, svatý dobrý duch Spenta Mainju (bylo by zajímavé zjistit, zdali není spojení mezi křesťanským Duchem svatým a zoroastriánským dobrým duchem) a zlý duch Angra Mainju, přičemž každého z nich reprezentuje několik nižších duchů, resp. v případě těch zlých - démonů, kde tyto osoby mají podobnou váhu, jako bohové a bohyně z evropských antických pantheonů. Mesianismus a univerzalismus v podobě nutnosti šíření "jediné správné pravdy" zoroastrismu rovněž chybí.

První náboženství, které univerzalismus povýšilo opravdu na univerzální jádro všehomíra bylo křesťanství. Tento koncept se ukázal býti po všech stránkách velice funkčním zejména v období, kdy byli křesťané pronásledováni; drželo to jejich komunitu při životě i při systematické likvidaci jejich vůdců. Problém ovšem nastal v momentu, kdy se stalo křesťanství státním a jediným povoleným náboženstvím v rámci Římské říše - tehdy nabylo dojmu, že je-li takové náboženství univerzálně platné v rámci tak velké říše, z níž většina jejích obyvatel se za celý život nedostala ven, je urážkou státního náboženství existence jiných myšlenek "tam venku". Kvůli vysoké světské moci katolické církve (a později církve pravoslavné v Byzanci) nebylo daleko k přesvědčení, že urážka náboženství (kterou mohlo být jednoduše to, že někdo věřil v něco jiného) je zároveň i urážkou státu.

Tento princip byl ještě silněji umocněn v islámu, který za základní identifikaci nepovažuje státní občanství, nýbrž příslušnost k muslimskému společenství, tzv. ummě, a tedy nebyl velký problém přesvědčit vlastní věřící o tom, že to, že někdo nevěří v totéž, co oni (a tedy například necítí se povinen být vázán těmitéž pravidly), de facto celou ummu uráží. Islám, stejně jako křesťanství, obsahuje mesianismus jako jeden ze základních prvků své víry; dá se říci, že pokud křesťan či muslim svou víru nešíří dál, není dobrým křesťanem či muslimem.

Jak šel historický vývoj dál, opusťme platformu náboženství, neboť na té k velkým změnám nedocházelo, a podívejme se do politické filosofie. V roce 1651 uveřejnil anglický politolog a filosof Thomas Hobbes svou stěžejní knihu Leviathan, v níž vytvořil dva principy: společenskou smlouvu a etatismus, tedy víru v silný, suverenní stát. Zatímco společenská smlouva se stala základem pozitivního práva a liberalismu (bez ní je podle Hobbese člověk člověku vlkem v permanentní válce, která je pro člověka nevýhodná), etatismus se stal prvkem silně antiliberálním a v podobě suveréna opět univerzalistickým. Tentokrát nikoliv Bůh, ale stát byl povýšen do role jediné a absolutní spravedlnosti či pravdy - nutno podotknout, že stát podle představ roku 1651 byl především ztělesněním osoby suveréna-absolutního vládce, který vládl podle své libovůle a ničím nebyl z praktického hlediska vázán.

Ideologickou "nálož" etatismu dalo až myšlení, které paralelně probíhalo ve Francii a na území pozdějšího sjednoceného Německa, které se snažilo odvrhnout starou přestavu státu, kterého ztělesňuje suverén a nahradit ji něčím jiným. Zatímco ve Francii - mimo jiné za pomocí myšlenek Velké francouzské revoluce - zvítězil koncept sekulárního a nadetnického občanství (tedy "nezajímá nás, jak mluvíš, jsi občan Francie a vyznáváš ideály Republiky, tedy jsi Francouz) a jeho univerzalismu (tzn. myšlenka, že tyto hodnoty jsou jediné správné, má smysl je vyvážet, kdokoliv je přijme, je občan a tedy "náš", a kdokoliv je odmítne, je nepřítel); v německojazyčných zemích, jakož i v některých zemích slovanských, se rozšířila myšlenka německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera, který se považuje za zakladatele kolektivní identifikace s jazykem a - aniž by to sám Herder chtěl - otcem moderního nacionalismu. Jeho myšlenky živily mimo jiné německé i české národní obrození a staly se tak prvním náznakem budoucího jazykového konfliktu ve střední Evropě, který později pomohl rozpoutat druhou světovou válku. Byla to právě nešťastná kombinace víry v univerzální dobro a oddanost státu (etatismus) v kombinaci s myšlenkami takového národního obrození, která vytvořila teprve v 19. století myšlenku národního státu - který dnes tolik lidí považuje za "přirozený".

Ve stejné době zároveň Karl Marx a Fridrich Engels vydávají Manifest komunistické strany a stávají se na základě tradice Hegelovy (o dialektice, nevyhnutelném lineárním vývoji, kde opět člověk jako jednotlivec má život předurčen univerzálním principem) a Hobbesovy (stát jako absolutní suverén) otci zakladateli nové agresivní univerzalistické ideologie, která (a zde inspirace od křesťanství) si dává za cíl nastolit univerzální impérium lidí věřících v tentýž ideál, a to revolucí, která je nevyhnutelná a každá společnost na světě k ní skrze předchozí buržoazní revoluci nevyhnutelně spěje. Komunismus se tak stává univerzalistickým náboženstvím bez Boha, kde Boha nahrazuje idea zvaná Dějinnou pravdou, či Dějinnou nutností, která je však uctívaná stejně, jako by šlo o Boha-stvořitele.

Zlatým obdobím univerzálních myšlenek lze bez nadsázky označit 20. století, kterému dominovaly dvě nejzrůdnější univerzalistické ideologie, jaké dějiny kdy viděly: nacismus a komunismus. Nacistická myšlenka se zrodila jako kombinace etatismu, nacionalismu (přesvědčení o vyvolenosti národa), rasismu (přesvědčenosti o vyvolenosti jediné správné rasy), kolektivismu (jedinec je ničím, jeho smysl bytí je jen jako jednotka v rámci velké společnosti) a socialismu (přesvědčenosti o nutnosti silného přerozdělujícího státu složeného z mas) kombinovaného s přesvědčením o nepochybném směřování celého světa k takovému modelu a to pokud možno na pořád (ohraničení na tisíc let je tak abstraktní, že nemá ani smysl). Na druhé straně komunismus se zrodil jako kombinace etatismu, socialismu, kolektivismu, třídní nenávisti (rozdělení lidí na proletáře a ty ostatní, přičemž pouze proletáři byli těmi vyvolenými a i narodit se do buržoazní rodiny bylo dostatečně špatné na to, aby to bylo považováno automaticky za zločin) a to rovněž - jak překvapivě - na věčné časy, celém světě a nikdy jinak.

Po racionálním (a jen tak mezi námi - velmi prosperujícím a bezpečném) devatenáctém století se dvacáté století ukázalo s iracionalitou a vírou v univerzalismus těch nejhorších myšlenek, jaké lze v lidské duši nalézt; nicméně bylo by chybou nevidět kvůli vysoce čnícím zločinům nacismu a komunismu nevidět zločiny a renesanci ideologií náboženských. Jen tak namátkou - španělská občanská válka byla de facto válkou špatných (frankistů) s ještě horšími (komunisty), kde je pravda, že generál Franco nebyl sice žádný terorizující bolševik s rozsahem, jakému jsme byli svědky ve východní Evropě, ale který si, ač menší, svůj teror na vlastní pěst provozoval také, a to za výrazné účasti katolické církve. Silná pozice státu a zneužití demokracie univerzalisticky teistickými občany (tedy stát může páchat svinstva ve jménu šíření jediného "dobrého" náboženství, když to má navíc posvěceno ve svobodných volbách) způsobila teror vůči jinak smýšlejícím či katolické doktríně se protivícím lidem například v Irsku (tzv. Magdalene Asylums). Dvacáté století je rovněž stoletím obrovského vzestupu islámského etatismu a rozšíření teokracií v muslimském světě; jen tak namátkou: Muslimské bratrstvo (1928), Íránská revoluce (1979) či opanování většiny Afghánistánu hnutím Tálibán (1996).

Z dnešního pohledu nám přijde neuvěřitelné myšlenkové nastavení lidí před univerzalismem, který v té či oné formě prakticky na celém světě zvítězil (i tam, kde je polyteistické vyznání jako například hinduismus spolehlivě funguje náhrada za univerzalismus politický - v případě Srí Lanky jde o nacionalismus, v případě Indie dříve koketování se socialismem a průběžně univerzalistická doktrína Indického národního kongresu založená na nacionalismu), ale jak to tak vypadá, stal se univerzalismus tou nejpopulárnější a nejpřitažlivější slepou uličkou lidských dějin všech dob. Lidé se mezi sebou zabíjeli vždy - a odjakživa cítili potřebu spolu bojovat, je to pro ně tedy přirozené. Ale až do počáku univerzalismu, který dostal do rukou státní moc a potřebu se šířit, se mezi sebou lidé zabíjeli prakticky výhradně pro tak "přízemní" věci jako majetek či půda. Teprve univerzalismus jim dal možnost zabíjet za myšlenku, za ideál. Před touto dobou bylo normální nejen jinakost tolerovat, ale považovat ji za věc naprosto přirozenou; tragédie je, že dějiny univerzalismu v našem celospolečenském diskursu považujeme za dějiny pokroku. Stojí tedy za to se zeptat: stál nám ten pokrok vůbec za to?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Měřítko civilizovanosti

pondělí 14. prosince 2009

Kolikrát člověk použije označení "civilizovaná země" nebo "necivilizovaná země" pod celkovým dojmem z vlastní zkušenosti; mívá však problémy přesně říct proč. Podívejme se na to, co tu škálu tvoří.

Předně je třeba definovat civilizovanost. Na světě je několik různých civilizací (dokonce bych řekl, že i o něco více, než řekl Samuel Huntington) a vzájemné srovnávání se více než nabízí. Tradiční definice civilizace se rovnala západní civilizaci, přesto však bych dnes rád viděl toho smělce, který by si troufl označit například Japonsko za necivilizované - je to totiž v něčem jiném. Podíváme-li se na to, proč člověk začal civilizaci tvořit, můžeme se k odpovědi dobrat - ne všichni měli to "štěstí" žít v klimaticky výhodném prostředí, kde určitý počet lidí (pokud se příliš nenavýšil, ale o to se starali predátoři a nemoci) mohli žít víceméně z darů přírody. Ti ostatní museli nejprve na tom, aby přežili, a posléze na tom, aby žili dobře, pracovat. Konečným cílem civilizace tedy je, aby pokud možno co nejvíce lidí dokázalo žít nezávisle na klimatu co nejdéle, co nejzdravěji a pokud možno s co největším rozvojem vlastních schopností.

Americký politolog Fareed Zakaria přišel s odvážnou, leč velmi funkční teorií o tom, že stabilitu společnosti (a tedy schopnost zajistit svým obyvatelům civilizační výdobytky popsané výše) velmi výrazně ovlivňuje HDP na hlavu (GDPpc), parita kupní síly (PPP) - čím vyšší, tím je společnost zpravidla stabilnější a tím delší je průměrná délka života (life expectancy) - a Gini Index, který určuje rozložení bohatství ve společnosti (čím nižší, tím jsou rozdíly ve společnosti nižší). Všeobecně by se dalo říct, že platí následující tvrzení: čím je vyšší GDPpc, PPP a průměrná délka života a zároveň nižší Gini Index, tím vyšší má život hodnotu (je co chránit - když je průměrná délka života 40 let a zmíněné indexy na úrovni Zimbabwe, tak se umírá snadno). Od těchto ukazatelů se odvíjí celá řada fenoménů, které můžeme vidět "na ulici" a posuzovat jimi naši subjektivně cítěnou civilizovanost. Vzhledem k tomu, že tyto indexy jsou v Evropě od Atlantiku směrem na východ s každým překročením hranice horší a horší, je možné sledovat i zvětšující se výskyt následujících jevů: agresivní jízda autem bez zapnutých bezpečnostních pásů, nepoužívání reflexních prvků (v Norsku se nosí reflexní pásky i když se jde v noci do opery, na Ukrajině jsem je neviděl ani prodávat), nepoužívání bezpečnostní helmy na kole, bruslích, lyžích; vyšší ochota riskovat život, vyšší ochota umírat za "ideály" či "rodovou čest", vyšší míra alkoholismu či jiných škodlivých jevů jako je například kouření (nač by člověk potřeboval být zdravý, když stejně žije chudý život, který brzy skončí).

Celou jednou velkou kapitolou, podle níž se dá určit civilizovanost společnosti, je její zdravotní stav plynoucí 1) ze schopnosti si zaplatit dobré zdravotnictví, ať už formou přímých plateb nebo formou vysokého zdanění v bohatých společnostech, 2) z dobrého stavu životního prostředí - všimli jste si jak "seschle" vypadají lidé v méně rozvinutých zemích? Je to dáno tím, že trpí prakticky permanentní dehydratací, kvůli špatné kvalitě vody ve vodovodu pijí především horké nápoje jako kávu či čaj - a vzhledem k tomu, že káva odvodňuje, kdo vypije více než dva litry těchto tekutin denně, aby dostál požadovanému 1,5 litru vody? Další významný vliv má kvalita vzduchu a míra škodlivin v něm (přijeďte v listopadu do Norska z centra Bukurešti, dostanete otravu kyslíkem). Dále civilizovanost plyne 3) z dostupnosti kvalitních potravin a schopnosti širokých vrstev populace je kupovat, 4) z návyku sportovat - ve Skandinávii, kde sportují prakticky všichni, je typický umírající člověk ve věku 82 let prakticky v plném zdraví a kondici. Žádní šourající se o holi "důchodci".

Další způsob, jak měřit civilizovanost vychází z parity kupní síly - a sice ochota považovat hmotné statky a jejich vlastnění za prestižní. Podíváme-li se na Skandinávii, Bavorsko, Švýcarsko či Lucembursko, zjistíme, že to, že někdo vlastní automobil je tak normální, že prakticky nikdo nemusí na tak očividný fakt upozorňovat například svým agresivním stylem jízdy, černými skly, velmi hlasitou hudbou puštěnou z otevřených oken či "tuningem"; auto je prostě a jednoduše spotřební zboží. Proti tomu například Ukrajině či v Rusku jsem zažil tolik situací, při nichž se majitel automobilu snažil poukázat na to, že ON má auto, že ti, co se autem vytahovat nepotřebují, nebyli skoro vidět. Netýká se to jen aut, ale i oblečení - zatímco typická Švédka, Švýcarka či Bavorka se obléká decentně a je ve velmi dobré kondici, typická žena z východní Evropy je zpravidla velmi draze oblečená, má velmi drahé parfémy a chodí na jehlách, ale mívá v lepším případě zlaté, v horším případě černé zuby, žádnou kondici a potýká se s kožními problémy kvůli škodlivému vlivu přemíry kosmetických přípravků, které používá. Rozdíl je evidentní - zatímco v civilizované zemi žena nemusí ukazovat, že na kosmetiku od Diora má peníze, v méně civilizovaných zemích bude klidně zanedbávat vlastní zdraví či pohodlí, ale hlavně aby měla drahé oblečení či kosmetiku, i kdyby na chleba nebylo.

Když se potkávají lidé z různě civilizovaných zemí, často narážejí na vzájemné nepochopení a konflikty - protože GDPpc, PPP, Gini Index, průměrná délka života a čistost (znečištěnost) životního prostředí v jejich domovské zemi tak zásadně ovlivňuje jejich hodnoty a priority, že je pro ně často utrpení žít v zemi na jiné civilizační úrovni. Pokud by se někdo snažil těm méně civilizovaným vysvětlit, jak se chovat aby jejich chování bylo civilizované, pravděpodobně by neuspěl - nikoliv proto, že by byl ten méně civilizovaný hloupý, ale protože potřeba kompenzovat permanentní nedostatek materiálních statků předváděním se je jeho okolím natolik pevně vštěpená, že si změnu neumí představit. Na závěr mě napadá taková škodolibá otázka - kde na této škále je Česká republika?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Omezenost škodí duševnímu zdraví

středa 9. prosince 2009

Česká republika má jedno zajímavé specifikum. Na rozdíl třeba od Polska, kde jsou mezi masovými emigranty lidé často velmi pochybní (a lidé pracovití a slušní zůstávají v Polsku a vyjíždějí za prací ven asi tak často, jako Češi, tzn. v míře nepříliš velké), jsou lidé opouštějící Českou republiku jejím výkvětem, podle něhož si těžko dělat obrázek o společnosti. Kontakt s domácí realitou totiž pak může působit hůř, než ledová sprcha.

České země jsou v tomto specifiku zvláštní dlouhodobě - navzdory faktu, že země svým elitám zpravidla život tak znepříjemňuje, že skoro z každé generace dojde jednou za čas k masové emigraci inteligentních a otevřených lidí, se otevření, milí, tolerantní a po poznání dychtící lidé rodí v každé generaci zas a znova - třebaže jsou pokaždé mezi svými spoluobčany menšinou. Již nevím, ve kterém periodiku jsem to četl (tuším, že iDnes), ale našel jsem naprosto geniální označení pro tu obrovskou skupinu buranů, která mezi našimi spoluobčany je, a sice lidi, co maj ty králíci. Samozřejmě to není myšleno tak, že kdokoliv chová králíky, je primitiv, ale naši čtenáři soudě podle diskusí jsou inteligentní lidé a tak si jistě domyslí, proč je to označení tak trefné.

Přinejmenším polovinu české populace totiž tvoří lidé omezení, kteří se starají jen (obrazně řečeno) o ty králíci a cokoliv je za hranicemi jejich nejbližšího okolí, považují pokud ne za rovnou nebezpečné, tak přinejmenším za divné. Mám takového člověka přímo před očima: člověk s tupým výrazem ve tváři, který nikde nebyl, zato ale má jednoduché řešení na všechno, člověk opovrhující vzděláním, který je zvyklý "nadávat" jiným do "inteligentů", případně "intelektuálů"; který cokoliv cizího považuje za divné a který není schopen vybřednout ze zaběhlého stereotypu svého života. Prakticky jediné, co umí, je neustále nadávat na "ty nahoře", bavit se s ostatními v hospodě, jak by "jim to všem nandal", jenom kdyby ho "tam nahoru" pustili.

Podobný tupec může být vzdělaný základně, stejně jako i vysokoškolsky; může být na podpoře i mít vysoký plat. Tupce a omezence z něj totiž nedělá ani finanční situace ani nedostatek titulů, jako spíš jeho vztah k okolí. Znám v České republice lidi, kteří nemají maturitu a nejsou na tom finančně nejlépe, ale o svět se zajímají a i když třeba nemají peníze na velké cesty, podporují své děti v tom, aby studovaly, účastnili se programů jako je Erasmus; jsou lační po informacích o tom, jak to "venku" chodí. Někteří z nich chovají i králíky - přesto do kategorie těch, co mají ty králíci nespadají. Na druhou stranu znám některé lidi vysokoškolsky vzdělané (a to jak technicky, tak humanitně), z nichž bych první označil bez uzardění za fachidioty a druhé za tupce bez smyslu pro realitu. První jmenovaní se zpravidla vyznačují tím, že pohrdají jakýmkoliv společenskovědním oborem a stejně jako jejich kolegové bez maturity mají pocit, že celý svět je špatný jen proto, že oni osobně ho neřídí. Druzí jmenovaní působí většinou jako "alternativci", kteří umějí být pořádně protisystémově alternativní, ovšem dokud je živí někdo jiný. Mají spoustu nápadů ohledně toho, jak by se společnost měla řídit, nicméně uskutečnitelný zpravidla není ani jeden.

Politicky se tito lidé zpravidla vyznačují tím, že domácí, evropskou i jinou mezinárodní politiku vidí jako fotbal, v němž se hraje o to, kdo má pravdu (respektive kdo dokáže toho druhého umlátit "argumenty"). Nedochází jim, že politika je rozhodování o budoucnosti každého z nás, že žádné z našich rozhodnutí nemůžeme vrátit. Nedochází jim, že politika není počítačová hra, která se dá v nejhorším restartovat. Aniž by se hlouběji dokázali zamyslet nad problémy, o nichž si "dělají názor", identifikují názory s politickými stranami, které podporují tak, jako jedni Spartu a druzí Baník. Většinou patří mezi příznivce paroubkovské ČSSD, spolku okolo Václava Klause (ať už si říká jakkoliv), Demokratické strany zelených či KSČM. Jsou schopni v případě, že jejich guru otočí přes noc názory o 180° je změnit bez uzardění také - a ještě k tomu nadávat na ty, kteří mají názory konzistentní, jako na odpadlíky.

Nedělám si iluze o tom, že omezení lidé jsou všude; zatím jsem měl příležitost blíže pozorovat společnost českou, slovenskou, polskou a norskou a omezenci jsou ve všech čtyřech zemích hojně zastoupení. Náš problém ovšem je v tom, že 1) necháme je dělat z naší budoucnosti fotbalové hřiště, ta inteligentnější část naší populace není často schopná veřejně ani hlesnout o tom, že se jí to nelíbí, 2) i mnozí inteligentní lidé čas od času propadnou záchvatu paranoidního strachu šířeného omezeným davem, 3) na rozdíl od jmenovaného Polska, Slovenska či Norska u nás není koherentní velká skupina lidí, kteří by se aktivně snažili o to omezencům sebrat co nejvíce vlivu je možné. Rok 2009, který právě končí, byl téměř od začátku do konce pro tuto republiku jako jeden velký špatný vtip, který mnohé v zahraničí šokoval. Bylo to totiž poprvé v naší novodobé historii, kdy tupost našich omezených občanů měla takové důsledky, že se dokázala ukázat i ven. Hledáme-li tedy příčinu toho, proč nás nikdo nebere vážně, nehledejme odpověď ani v Paroubkovi, ani v Klausovi, ani v komunistech. Jsou to totiž naši vlastní spoluobčané; zhusta ti, kteří milují být označování jako "obyčejní lidé". Klausové, Paroubkové a komunisti akorát uspokojují poptávku; souhlasně s Palackým tvrdím, že kdyby nebylo Klause, Paroubka nebo komunistů, museli bychom si je vymyslet.

PS: Dostala se mi do rukou zajímavá kniha, v níž jsem našel následující - nelze než dodat: jaký lid, takový pán:

"Je celkem pochopitelné, že polský vývoj v roce 1989 naháněl československým komunistům hrůzu a tak nepřekvapí, že vůbec nepospíchali s jakýmkoli odbouráváním bariér. Skutečně absurdní je však skutečnost, že volný styk s Polskem nebyl zaveden dokonce ani po pádu komunismu v Československu. Podle tvrzení profesora Jacka Balucha (Rozmluva autora s prof. Baluchem v Krakově v roce 1998.), polistopadového polského velvyslance v Praze, se proti otevření hranic postavil tehdejší federální ministr financí Václav Klaus, přičemž to zdůvodnil obavami z přílišného vývozu předmětů denní potřeby z Československa. Takové obavy ovšem už tehdy vůbec nebyly na místě, nehledě na to, že u liberálního ekonoma působí podobný argument přinejmenším zvláštně." - zdroj: Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha, 2007, 259 s. ISBN 978-80-7285-081-5. Citovaný fragment je na straně 106.

Zobrazit celý článek

SUDETY: Jak se cítí zabraní záborci?

úterý 8. prosince 2009

Když jsem před nějakou dobu četl článek o tom, kterak se karlovarští Češi (a jejich zastupitelé) bouří proti ruským obchodům popsaným azbukou, musel jsem se cynicky od srdce zasmát. Je úsměvné pozorovat lidi, kterým chybějí argumenty a mají pocit, že se za něco musejí spravedlivě bít. Je to i tento případ.

Ne že bych na českém území ruské manýry viděl rád; jsou často spojeny s organizovaným zločinem, jistou spontánností a hlučností, která mi je cizí - či s ruským smyslem pro estetický "vkus", který bych radši vkusem ani nenazýval. Přesto všechno mi činí škodolibé potěšení, když vidím, jak místní rozhořčení občané narážejí, když mají říct, proč tam ty Rusy nechtějí. Jako první se totiž nabízí starý dobrý argument "domáckosti": je to tu naše, my jsme tu doma, tak koukejte vypadnout. Když ty lidi pozoruji v jejich svatém zápalu, tak občas mi přijde, jakoby budili dojem němých lidí - protože kdykoliv by rádi zakřičeli cosi ve smyslu onoho domáckého argumentu, zatlačí je svědomí - ona to jejich země totiž není. Když před šedesáti lety bandité s písmeny RG na uniformě vyháněli německojazyčné obyvatelstvo (nejen) ze Sudet, kradli s pocitem, že co si uzmou, to jim i zůstane. Pravda, od té doby tři generace přešly, přesto většina lidí v Karlovarském kraji jsou minimálně potomky těch, kteří mají na svědomí zdejší devastaci. A teď najednou když se ve městě, které bývalo Carlsbad a ze kterého se pomalu ale jistě stávají Карловые Вары (Karlovyje Vary) objeví ruské nápisy - je oheň na střeše. A to prosím ani Rusové místní nevyhánějí s povolením vzít si s sebou jen 50 kg na osobu a žádné cennosti, ba ani je (systematicky) nezabíjejí.

Není to tak dávno, co se leckdo v České republice pohoršoval nad slovenským jazykovým zákonem; mnozí se tvářili, že oni sami jsou dál, že se nezabývají takovými "spory minulosti" a nejsou tak "zakomplexovaní". Jak říká jedno hezké české přísloví - kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Jak je možné, že se ti, co se smáli Slovákům, nesmějí teď karlovarským zastupitelům za jejich hloupost? Hloupost to totiž je. Ano, umím si představit, v čem je zakopaný pes; zatímco maďarština, němčina, angličtina či čínština mohou na obchodech klidně být, ruštiny se tak trochu štítíme. Ruština (stejně jako cokoliv, co poukazuje na srovnání s Ruskem) se totiž, často právem, považuje za cosi krajně neestetického a dělajícího ostudu před západním světem především kvůli průvodním jevům, které ji doprovázejí. Nevím, kdo z našich ctěných čtenářů byl v Rusku, já ano, a to nejen v Moskvě či Petrohradě - a jestli mě něco hodně praštilo do očí, tak to bylo prostředí, které působí odlidštěně, neosobitě, chladně a zároveň vlezle. Ačkoliv je to nejspíš politicky nekorektní říkat, myslím, že tohle jsou přesně důvody, proč karlovarští zastupitelé nechtějí aby ve městě byly ruské nápisy; přesto je jejich chování přinejmenším trapné. Kdyby místo "jazykových zákonů" se radši soustředili na to, aby dokázali nabídnout atraktivitu Karlovarského kraje jeho původním obyvatelům či obecně lidem z blízkého Bavorska či Saska, kteří by si rádi koupili nějaké domy a začali na nich pracovat, nemuseli tam přijít Rusové i se svými manýry.

Když vstupovala Česká republika v roce 2004 do Evropské unie, vyjednala si sedmileté přechodné období pro občany Německa a Rakouska na kupování nemovitostí a půdy, protože mnoho Čechů mělo ze své vlastní historie tak trochu - jak my Češi říkáme - Minderwertigkeitskomplex; sami totiž sedí na zemi, která není historicky jejich. Před šedesáti lety ji ukradli a když jim ji dnes někdo "skupuje", protestují. Před vstupem do EU se mohlo zabránit tomu, proti čemu karlovarští dnes bojují, a to naprosto elegantně - dnes mohli být spoluobčané Čechů v Karlových Varech Němci zvyklí na to mít u sebe doma pořádek, kteří by městu nedělali ostudu. Jenže dnes je pozdě, tak nezbývá, než poslat karlovarské radnici smajlík :-D s přáním Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Zobrazit celý článek

ŠVÝCARSKO: Pro samé minarety není vidět jádro pudla

čtvrtek 3. prosince 2009

Švýcarští občané v referendu podpořili zákaz stavby minaretů u mešit. Ačkoliv to někdo může brát jako vítězství nás - Evropanů nad muslimskými přistěhovalci, reálně bych to zhodnotil podobně skepticky, asi jako když by někdo zakázal všem mužům si holit hlavu, protože někteří z těch, co to dělají, jsou extrémisté. Problém totiž není v minaretech, ale v radikálních imámech a v těch, kteří je poslouchají.

V posledních desetiletích se stalo v západním světě velmi populárním pravé příčiny problémů zametat pod koberec a místo toho přicházet s roztodivnými teoriemi na téma "kdo za to může", které se předhánějí v tom, kdo dostřelí dál od středu terče. Poslední dobou nás v Evropě sužuje problém špatně se asimilujících přistěhovalců; konkrétní projevy těchto problémů snad nemusím ani jmenovat, zná je prakticky každý. Přesto mám podivný pocit, jako kdyby se společnost rozdělila na dva tábory, které jsou jeden emotivnější než druhý, ale ani jeden z nich nemá pravdu. Jedni tvrdí, že všichni muslimové, nebo alespoň jejich většina, jsou bezpečnostní hrozbou a že je lepší je do Evropy vůbec nepouštět, protože islám je zlý. Druhý tábor tvrdí pravý opak; vychvaluje islám až do nebes a o každém, kdo by si dovolil poukázat na zjevné problémy, prohlásí, že je islamofob. Pravda je ale nejspíš jinde - pokud chceme opravdu řešit bezpečnostní riziko, neměli bychom se nechat unést emocemi, protože tím se dá situace jen zhoršit.

Kde je společný jmenovatel problémové imigrace v Evropě? Je tím islám? Co potom všichni problémoví přistěhovalci z křesťanských zemí jako je Senegal či z jiných nemuslimských míst v subsaharské Africe? Nejsou muslimové a přesto v jejich komunitách mezi obávanými banlieues (příklad z Francie) to doslova vře. Nebo naopak - kolik jste viděli radikálních fanatiků či teroristů mezi íránskou emigrací? Ne, zdá se, že to není v islámu, jako spíš ve společnosti v zemích původu těchto lidí a v jejím uspořádání. Není náhodou, že prakticky všechny problematické přistěhovalecké skupiny mají jednoho významného společného jmenovatele: klanové uspořádání. Je to právě neschopnost těchto lidí žít individuálně způsobená přehnaně silnými rodinnými vazbami (rád bych poukázal i na jistou problémovou skupinu obyvatel v České republice a na fakt, že velká část jejích problémů je způsobena tímtéž - jsou to totiž obrovsky silné klanové a rodinné vazby, co brání jejich integraci ve společnosti), autoritářstvím, pevnou hierarchií v rodině a bezpočtem iracionálních tradic, které nemají v (post)industriální společnosti žádné místo.

Není náhodou, že problémoví imigranti mají společné především to, že pocházejí z problémových zemí s neexistující občanskou kulturou, demokracií a právním státem. To se netýká zdaleka jen Afriky nebo Blízkého východu, ale i Ruska. Ruská kultura je v podstatě od základů vybudována na sentimentech, velkých slovech a deklaracích, patosu a rétorice obsahující slova jako "nerozborné bratrské vazby". My v Evropě jsme se vůči těmto emocím stali díky našemu liberalismu prakticky imunní, protože žádná společnost nemůže zbohatnout na emocionálních rozhodnutích (pokud nemá například obrovská ložiska ropy) - a tak jsme se stali společností, které přistěhovalci ze zemí, kde patos, hierarchie, tradice, kolektiv, klan či vazby jsou normou, vůbec nerozumějí. A nejen to, kterou také často mnozí z nich nenávidí; ne kvůli teologickému rozporu, jak se mylně domnívají mnozí kritici islámu, ale kvůli tomu, že naše nevíra v jejich hodnoty ukazuje pro ně smutnou skutečnost, že hrdost a pýcha je k ničemu, pokud člověk sedí s holou zadnicí. Čím jasnější, přitažlivější a svůdnější naše společnost je, tím víc jsme pro to nenáviděni; většina tradičního chování omezujícího svobodu jednotlivce myslet v těchto společnostech je odůvodněna tím, že kdyby toho nebylo, nastal by amorální chaos. Když tito lidé na vlastní oči vidí, že my Evropané jejich tabu a tradice nectíme a přitom jsme bohatí a vládne u nás pořádek, kdežto u nich (navzdory jejich přesvědčení o vlastní minimálně vyvolenosti) bída a chaos, působí jim obrovské potíže to akceptovat.

Tím, že zakážeme minarety v mešitách islamistům neuškodíme, uděláme akorát tak gesto podobné okopávání kotníku. Pokud si chceme opravdu poradit s problémovými imigranty, cestou boření či zákazu stavění jim posvátných staveb je spíš od integrace odradíme - dáme tím za pravdu jejich klerikům, kteří v nás vidí (oficiálně) ruku Satanovu (a reálně lákadlo na jejich ovečky, díky kterému ztrácí jejich práce smysl). Našemu neliberálnímu nepříteli, který nás nesnáší a který káže proti nám zasadíme nejvíc škod, budeme-li ukazovat lesk našeho způsobu života, který se pro ně stane tak atraktivním, že se od klanových vazeb a nesmyslných tradic odpoutají - a vstoupí do 21. století.

PS: Pokud jsem někoho urazil svým nelichotivým hodnocením kultur postavených na emocích a iracionálnu, neomlouvám se; pouze dávám jasně najevo: buď budete chtít užívat technologií a otevřenosti naší západní kultury, což s sebou nese nutnost stát se individuálně žijícím a myslícím člověkem, nebo dejte přednost svým tradicím - ale nechtějte po nás ani pomoc, ani podporu vašich činů.

Zobrazit celý článek