ČESKÁ KOTLINKA: Jak jsem se styděl (za svého prezidenta)

pondělí 26. května 2008

Pan prezident Václav Klaus publikoval v MF Dnes (později tentýž článek vyšel i na Neviditelném Psu) článek, v němž píše, jak se neskonale stydí za rozhodnutí české vlády uznat samostatnost Kosova. O Kosovu a mém postoji k němu jsem tu psal poměrně obšírně a zcela uznávám panu prezidentovi právo na názor. Vůbec mi nevadí, když se pan prezident vyjadřuje ke všem myslitelným tématům knihovnou počínaje a globálním oteplováním konče, konec konců je akademik navíc publicisticky činný - a u takových je vyjadřování se nanejvýš v pořádku. V čem ale vidím problém je to, že nakolik si pan prezident umí vytvořit názor na ono zmíněné cokoliv od knihovny po oteplování, neumí prezentovat (a když, tak jen velmi mlhavě) svůj názor na základní geopolitickou otázku kam že to Česká republika vlastně přináleží.

Pan Miroslav Macek kdysi prohlásil velmi dobrou větu, a sice že kdo o sobě říká, že není ani pravičák ani levičák, je levičák. Ono na tom něco je. Ne že bych chtěl obviňovat snad pana prezidenta z levičáctví, Bůh, Alláh, Ódin, Buddha, Matka Příroda a nevím kdo ještě mi buďte svědky, ale jistá analogie tu je. Pan prezident totiž vypadá, že ho oslovuje Rusko, jeho kultura, jazyk (s Putinem mluví přímo rusky), ale bohužel i geopolitické postavení. Velmi silně se obávám, že pan prezident se bojí na plná ústa přiznat, že jest rusofilem a proto mlží. Parafrázujíce tak páně Mackův výrok říkám, že kdo říká, že není ani se Západem ani s Východem je s Východem. Pan prezident jen těžko zastírá rovněž své slavjanofilství, které mu velmi pravděpodobně je základem pro jeho slabost pro Srbsko. Zároveň je rovněž velkým ctitelem prezidenta Beneše (jehož jsem tu též komentoval), který se v podobné "orientaci" doslova vyžíval.

Čeští pseudohumanističí klausofobové tak na jednu stranu hystericky ječí kdykolv slyší páně prezidentovo jméno, ale ječí právě kvůli "drobnostem" typu knihovny či globálního oteplování. Je velmi zajímavé, že nikdo z našich hlídacích psů demokracie nebije na poplach kvůli rusofilské tváři Václava Klause. Vypadá to totiž, že místo hlídacích vlčáků je naše nebohá demokracie střežena zloději se podbízivými polštářovými pejsky. A tak nejen že se za svého prezidenta stydím, ale rovněž se bojím, kam jeho geopolitická neřízená střela míří. A obávám se, že na Západ to nebude.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Brdská telenovela pokračuje...


Včera jsem sledoval na ČT24 speciální, dvě a půl hodiny dlouhé, Otázky Václava Moravce. Téma bylo otřepané - radarová základna v Brdech - pojetí neotřelé, a sice formou besedy s politiky, zastupiteli a občany v jakémsi kulturním sále v obci Borovno.

Možná jsem se ani dívat neměl.

Už složení napovídalo, že zastánci radaru to skutečně nebudou mít jednoduché. "Publikum" doslova odpovídalo komparsu, který si do byvšího nováckého Kotle vozila Míša Jílková. Nasupení vesničané, většinou důchodového věku, kteří s radarem nesouhlasí ne proto, že by věděli, co to vlastně je, ale protože jim Máňa a Vašek v hospodě řekli, že se jim na zahradě budou roztahovat Američani, co je budou chtít vystěhovat a ještě je to všechny vozáří, a možná v lese bouchne atomovka. Svou roli ovšem zvládli dokonale. Bučeli, křičeli a smáli se kdykoliv, kdy někdo ze zastánců protiraketového štítu jen promluvil - nezávisle na argumentech, a uctivě tleskali názorovému protipólu, který "politicky" zastávali sociální demokrat Lubomír Zaorálek a komunista Miroslav Ransdorf. Opět nezávisle na argumentech, pokud jsem tedy toto musel vůbec dodávat.

Výběr toho nejlepšího z řad vesničanů směle doplňovali naši mediální protiradaroví bojovníci. Přítomen byl Jan Tamáš, který by ovšem v těchto dnech měl transparentně hladovět v Bělehradské, a ne jezdit někam do Brd. Kdo ví, jestli si mimo světla kamer potají neukusoval z veggieburgeru? Někdo by ho měl pořádně hlídat, už proto, že nevypadal, že by zrovna umíral. Svoji hladovku samozřejmě nezapomněl v debatě zmínit. Řekl také, že jí drží "už třináctý den" - pokud vím, drží jí od minulé středy, tedy v neděli to bylo maximálně deset dní. V hledišti se rovněž usmíval stoupenec islamofašismu Jan Májíček, společně s aktivistkou Ivonou Novomestskou. "Kdo vás platí?" ptala se tato pateticky zástupců české vlády. Nemůžu si pomoct, ale otázka by spíš měla znít, kdo platí slečnu Novomestskou a jí podobné. Ovšem je dost možné, že toto děvče v batikovaném tričku a s přehršlí dřevěných korálků na krku to všechno dělá jen z čirého přesvědčení a na výplatní listině ruských tajných služeb ani nefiguruje, na rozdíl od těch, kterými je naočkovaná.

To ale nebyli největší kašpaři celé diskuze. Na prvním místě se bez debat usadil sociálně demokratický stínový ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. Nejen že jeho projevy byly ukázkovým příkladem hysterické demagogie, na to jsme už u něj ostatně zvyklí, to platí stejně i u jeho spolustraníků. Pod tíhou argumentů z opačné strany ovšem musel Zaorálek přiznat, že jednání o radarové základně skutečně započala sociální demokracie - ačkoliv se trapně vymlouval ve stylu "ale já jim už tenkráít říkal, že je to špatné". Vrcholným momentem čiré trapnosti ale bylo, když se pokoušel "omlouvat" Jiřího Paroubka z neznalosti. "On toho má hodně, asi to nějak nepobral, myslel si, že to bude jen nějaká koule, kterou budou obsluhovat dva vojáci," hájil svého šéfa Zaorálek a já nevěřil svým očím a uším. Doufám, že za tohleto Paroubek Zaorálka po jeho návratu do Prahy fyzicky inzultoval a že to jejich voliči slyšeli a budou si to pamatovat. Komunistu Ransdorfa, který v roce 1968 "nesouhlasil se vstupem spojeneckých vojsk" - aby taky mohl, bylo mu patnáct a za tři roky už podával přihlášku do rodné strany - snad ani netřeba komentovat.

Příliš se nepředvedla ani strana "pro". Být proti radaru, nesmírně arogantní Alexandr Vondra by mě svými "argumenty" (žádné neměl) rozhodně nepřesvědčil. K mému překvapení podal mnohem lepší výkon Martin Bursík, předseda strany, jejíž členská základna se odporem k radaru, a teď už zřejmě i k předsedovi, nijak netají. Těžko říct, jestli je to jen tím, že chce Bursík i přes odpor Republikové rady SZ zůstat ve vládě, ale mluvil celkem k věci a srozumitelně, a to i když se s bučícími bezmozky v sále diskutovat vážně nedalo. Pár smysluplných vět jsem zaslechl i od lidovce Cyrila Svobody, byť mu už prostě nevěřím ani slovo. Jeho odpověď Tamášovi "Já vám radím, abyste začal jíst, to je nejlepší, co můžete udělat," jsem považoval za velmi trefnou. Tato diskuze nicméně ukázala hluboký problém současné vlády: Že nedokáží své nepochybně potřebné kroky, jako jsou například reformy, srozumitelně vysvětlit lidem. Není proto divu, že se zde roztahuje arogantní opozice, protože na bolševickou demagogii mí spoluobčané zkrátka slyší. Bude to velká chyba této vlády, až příští volby s přehledem vyhraje sociální demokracie s komunisty.

Pro mě se proto vítězem debaty stal starosta Spáleného Poříčí Pavel Čížek. Coby městskému zastupiteli mu místní obyvatelé nepochybně věří víc, než třeba premiéru Topolánkovi, to je logické. Čížek se ovšem nebál postavit se spíš na stranu vlády, i když to pro něj jakožto komunálního politika může v současnosti znamenat značné riziko, a zeptal se levicových politiků (a zástupců protiradarových aktivistů), zdali se nechtějí lidem omluvit za dezinformace a lži, které o radarové základně napáchali. Tleskal jsem mu ovšem v momentě, kdy se mu mistrně podařilo vyvrátit demagogické slinty komunisty Ransdorfa tak, že křivohubý soudruh ani necekl. Proč takhle nemluví česká vláda?

Nicméně byla celá diskuze pro mě důkazem, že referendum v této věci prostě NE.

Zobrazit celý článek

FEJETON: Vyznání klasického patriota

středa 21. května 2008

„Chci navštívit svou vlast, Böhmen“. Těmito slovy měl český génius Jára Cimrman vyjádřit svou lásku k vlasti. Třebaže se většina diváků v sále takové replice směje, její význam je hlubší. Němčina proti češtině ve věci Čech, stejně jako například čeština proti maďarštině ve věci Maďarska, má jednu nespornou výhodu – a sice je schopná jedné velmi podstatné nuance. Stejně jako čeština zná rozdíl mezi pojmem „uherský“ a „maďarský“, třebaže maďarština používá shodně jedno „magyar“, němčina zná rozdíl mezi Böhmisch a Tschechisch – přičemž v češtině je tento rozdíl minimálně dosud nevyjasněný. Tak či tak – česky řekneme „český“ a onen rozdíl, který němčina zná, nám může uniknout. Když tedy Jára Cimrman říkal, že chce navštívit svou vlast Böhmen, myslel tím Čechy jako určité území bez ohledu na to, kdo v něm bydlí, komu patří, atp. – tedy zcela oproštěn od jakéhokoliv nacionalismu, který se v prvé řadě opírá o takové věci jako společný jazyk či etnický původ. Jemu šlo zkrátka a dobře o tu zemi medem a strdím oplývající, Prahu coby město, vltavské meandry, hory i roviny – ať už tam hospodařil kdokoliv.

Když se podívám po svých předcích, tak až na drobné výjimky (nejsem si vědom italských, slovinských či chorvatských předků) sahají jejich kořeny napříč všemi národnostmi rakousko-uherské monarchie. Byli tedy Středoevropany. A musím říci, že nějakým zvláštním způsobem to na mně zanechalo stopy, protože já se opravdu cítím stejně doma v Čechách (podle vzoru Böhmen) jakož i na Moravě, v Polsku, Rakousku, Maďarsku či na Slovensku. Pocitově v tom opravdu nevidím rozdíl a jsem ochoten se s kýmkoliv „zvenčí“ o pověst Středoevropanů bít (myšleno samozřejmě diskusí, neb nejsem žádný rváč). Když se některý „zvenčí“ dopustí té ohavné paušalizace, že ve střední Evropě (takovými lidmi souhrnně označované za „východ“) lidé pomalu neznají elektřinu a žijí v zemljankách, nemohu se udržet v podávání důkazů o tom, že tomu tak není a v bránění dobré pověsti střední Evropy. Myslím, že tak, jak byl Cimrman doma v „Böhmen“, jsem já doma v srdci Evropy. Bez ohledu na etnika, která tam žijí, bez ohledu na jazyky, kterými ti lidé mluví, bez ohledu na státní hranice.

Někdy v mých přibližně patnácti letech jsem objevil J. R. R. Tolkiena a začetl se do Silmarillionu, Pána prstenů a dalších jeho knih. Myslím, že čtenáři znalému tohoto díla je zřejmé, že mě hluboce ovlivnilo už z pohledu na mou přezdívku, ale ono se to nepromítlo jen do mého – povětšinou internetového – pseudonymu. Svět, který Tolkien popisoval, mě chytil za srdce, ten svět tak, jak byl popsán, mi byl velice blízký a kolikrát jsem snil o tom, jaké by to bylo v něm žít. Tehdy jsem nevěděl, jakých reálných kontur se takovému snění dostane – jak šel čas a má střední Evropa mému chtíči po poznání mi začala být malá – mě život na cestách zavál krůček po krůčku, čím dál tím víc na sever. Když jsem před několika lety navštívil Litvu, říkal jsem si, že ta země je něčím zvláštní. Oslovovala mě. Když jsem o rok později navštívil Estonsko, a zejména ostrov Saaremaa, měl jsem pocit typu tady je mi to svojí atmosférou nějaké povědomé – a tam jsem už věděl, co mi to připomíná. Po pravdě řečeno, vůbec bych se tehdy nedivil, kdyby na mě zpoza stromu někde poblíž Kuressaare vykoukl elf. Tím ale mé putování na sever neskončilo – protože nakonec jsem se dostal do Norska, kde jsem shodou okolností určitým způsobem zakotvil. A tam jsem věděl, že tohle je ten můj druhý domov, který mě vzal za srdce, když jsem četl Silmarillion. Tohle. Bez ohledu na jazyk lidí, kteří tam žijí, na jejich národnost, státy či politiku jsem věděl, že tady jsem doma – podobně, jako jsem doma ve střední Evropě. Když se mi nedávno dostala do rukou Edda, kniha severské mytologie a severských pověstí dávných Vikingů, viděl jsem, že taková podobnost se Středozemí není náhoda – Tolkien se právě v Eddě, tedy v knize lidové moudrosti Seveřanů, do velké míry inspiroval, když psal Silmarillion.

Nacionalismus je mi cizí. Nechci tímto vnucovat svou představu jiným lidem ani ze sebe dělat výlučného, ale pocitově státní hranice v místech, která jsou mi Domovem s velkým D v mé hlavě neexistují. Třeba je to původem, třeba tím, že odmala trávím život do značné míry na cestách, ale já vím, kde jsem doma. Tak jako mí předkové ze sedmnáctého století a ranější, pro které pojmy „slovanství“, „národní uvědomění“ či jiné v tom smyslu jak je známe my, nic neznamenali. Byli svázáni se zemí, v níž žili – tak jako jsem s určitým kusem země svázaný já. Ve svých článcích, které publikuji, se občas zmíním, že by mi nevadili ani Němci v Sudetech a že mi ani nevadí Maďaři na Slovensku. Jestli se totiž můj soused bude jmenovat Jiří, György či Heinrich mi je upřímně jedno – a jestli je hlavní město v Praze či ve Vídni a jestli hlava státu, v němž žiji, mluví česky, německy, maďarsky či jakkoliv jinak, je mi také jedno. Co mi ale jedno není a nač jsem citlivý, je přístup té konkrétní moci k tomu, jak země, v níž jsem doma, vypadá. Proto jsem hrdý na každou novou a pěknou moderní stavbu v Čechách, Polsku či jinde. Proto jsem hrdý na to, když vidím vesnice čisté a lidi slušně se chovající. Cítím hrdost, když lidé „zvenčí“ navštíví místo, kde se cítím doma a když se jim tam bude líbit, když se budou cítit příjemně. Proto jsem rád za každou jednu věc, která způsobí, že bude místo, kde jsem doma, vypadat čistě, příjemně a kultivovaně – bez ohledu na to, komu to místo patří. Proto by mi vůbec nevadilo mít za souseda Heinricha, ale děravá silnice a rozbitá náves či kasina v centru Prahy mě popuzují stejně jako agresivní řidiči na silnicích. Má první myšlenka, když něco takového vidím, je stud, stud za to, že někdo, kdo přijede, si odnese špatný zážitek a nebude o místu, které je mi domovem, mluvit v dobrém. Radši budu mít na Šumavě čistou a krásnou vesnici plnou Holanďanů než vesnici, která musí být za každou cenu česká a bude přitom špinavá a plná trpaslíků a nočních klubů. Bude-li čistá a krásná a přitom česká, nic se tím pro mě nemění – protože budu mít klidné srdce, že se za místo, kde se cítím doma, nemusím stydět. Že na něj mohu být hrdý. Zní to možná divně, ale nejsilnější pocit patriotismu za poslední dobu jsem cítil, když jsem jel úplně novou českou vlakovou soupravou po úplně novém koridoru, měl jsem za spolucestujícího jednoho Američana a mohl jsem být hrdý na to, že on, cizinec, může mít ze země, kde jsem doma, dobrý a spokojený pocit. Možná, že je to čistě má interpretace, ale když Josef Kajetán Tyl psal slova k první sloce písně Kde domov můj, myslím, že měl v srdci stejný pocit, jaký mám z míst, kde se cítím doma já. Ať už jde o malebnou českou krajinu, slovenské hory, uherskou nížinu, širé roviny Polska, švédské hory či norské fjordy. Když v prosinci minulého roku vstoupily nové členské země EU do schengenského prostoru, měl jsem pocit, že věci jsou konečně tak, jak mají být. Státní hranice překračuji dvakrát týdně a poměrně často na Mostě přátelství v Těšíně – a pokaždé, byť už je od prosince poměrně dlouhá doba, si ten pocit vychutnávám a nemohu se ho nabažit. Že to, co nazývám svým domovem, konečně může být pospolu.

Zobrazit celý článek

SILNIČNÍ DOPRAVA: Civilizovanost na kolech

neděle 18. května 2008

Asi každý, kdo kdy jel například po české dálnici D1, má zkušenosti s takzvanými řidiči-prasaty. Stejně tak aspoň zprostředkovaně s řidiči, kteří někoho zabijí proto, že jeli moc rychle a nestačili něco ubrzdit - třebaže jeli rychle podle logiky přispěvatele s nickem Root ze serveru DFENS proto, že si věřili, že to zvládnou a že nikoho neohrožují. Takových lidí na českých silnicích jezdí mraky a bohužel policie zatím není schopná s nimi nic dělat.

Traduje se, že polští řidiči bývali tak agresivní a jezdili tak strašně, že nad tím zůstával rozum stát. V roce 2006 začal v Polsku platit nový silniční zákon, ještě tvrdší než ten v ČR, nicméně narozdíl od ČR byl doprovázen stavbou fotoradarů, kamer měřících úsekovou rychlost a zvýšenou aktivitou policie. Výsledek? I ti obávaní polští řidiči byli donuceni začít dodržovat pravidla a jezdit slušněji a bezpečněji. Přitom jde pořád o tytéž osoby, které před zavedením takového zákona jezdili jako přísloveční piráti silnic, a často tytéž osoby se chodí "vyřádit" na české silnice. Proč? Protože jim v ČR nehrozí postih. Tento příklad, stejně jako mnoho dalších, které by se daly najít, zcela jasně popírají libertariánskou "logiku" pana Roota a jeho kolegů ve zbrani, která tvrdí, že represe kvůli rychlosti je pouze buzerací. Naopak, represe je jediným účinným prvkem v boji proti agresivní jízdě na silnici - řidiči až na málo slušných už ze zásady dodržují pravidla pouze tehdy, jsou-li k tomu donuceni silou a příklad s Poláky jasně ukazuje, že jakmile donuceni nejsou, opět jezdí jako prasata.

Setkal jsem se už několikrát s názorem, že není nic špatného na rychlé jízdě, pokud "to dotyčný zvládne". Jenže v tom je kámen úrazu - umí každý správně posoudit schopnost jet určitou rychlostí? Jsme ochotni na tuhle schopnost posuzovat vsadit své životy? Jak často se stává, že někdo jel 200 km/h po silnici 1. třídy, načež někoho srazil, zabil, sám to přežil a ospravedlňoval to tím, že "si myslel, že to zvládá"? Na můj vkus častěji, než by bylo nutné. Představte si, že najíždíte z vedlejší na hlavní a dáváte přednost. Kouknete vlevo, vpravo a rozjedete se. Najednou rána jako hrom, sedíte zranění v autě s vystřelenými airbagy a spoustou skla a pomačkaných plechů okolo. Jak to, vždyť jste se přeci rozhlíželi, tak kde se tam to auto vzalo? Zkrátka ten řidič, kterému jste "nedali přednost" jel příliš rychle a nemohli jste odhadnout, že do vás vletí, protože opravdu v době, kdy jste se dívali, byla silnice volná.

Sám jsem měl nehodu kvůli nepřizpůsobené rychlosti, sjížděl jsem ze Strahovského tunelu na Plzeňskou v Praze a narazil jsem bočně do betonových zábran vlevo - v rychlosti cca 35 km/h. Přecenil jsem svoje schopnosti, podcenil led na hladkém asfaltu. Protože šlo o tak malou rychlost, holt to odneslo jen pár plechů a auto bylo natolik pojízdné, aby šlo odvézt do servisu po vlastní ose a snadno opravit. Nicméně přesto byla za nehodou neschopnost odhadnout rychlost průjezdu zatáčky vzhledem k tomu, že zrovna na daném místě byl led - jsou si lidé obhajující rychlou jízdu vědomi toho, že jejich odhad rychlosti také nemusí být nejsprávnější? A že pojedou-li 160 km/h někde, kde mají jet jen 90, může to někoho stát život? Dokážou se poté podívat do očí příbuzným případných mrtvých a dokáží nést ten pocit, že jsou vrahy? Dokážou si představit, že jim takhle někdo zabije jejich nejbližší? Život není počítačová hra a některé věci se nedají vzít zpět tlačítkem "Load game".

Limity na silnici tady jsou proto, že silnice je veřejným komunikačním prostředkem sloužícím k tomu, aby se lidé dostali bezpečně z místa A do místa B a to kdokoliv kdo má řidičský průkaz. Silnice nejsou jen pro řidiče-profesionály či řidiče-závodníky. Jsou i pro důchodce ve favoritech. Od toho tu jsou limity, aby zaručily i méně zdatným řidičům vysokou pravděpodobnost, že dojedou do cíle živí a zdraví. Říkáte tomu sociální inženýrství? Já tomu říkám zodpovědný přístup. Chcete-li si dokazovat, jak umíte jezdit, zaplaťte si závodní okruh. Tomuto přístupu, který jsem právě popsal, se říká přístup civilizovaný a je zajímavé, že je běžný ve všech zemích s dlouhou demokratickou tradicí a v zemích vyspělých. V zemích plných buranů a zemích s "vládou silnějšího" (mezi které patří například Rusko) je naopak běžný přístup "když chci jet dvě stě, nemá mi to kdo zakazovat". Otázkou je, zdali Češi chtějí stát po bok civilizovaných národů, nebo barbarů co získali nové BMW, ale slušnost a ohleduplnost jsou pro ně cizí slova.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Hladovějící bojovník proti imperialismu

čtvrtek 15. května 2008


Jak jsem slíbil, hned v úterý jsem se vydal na pražské Tylovo náměstí, kde se chrabrý Jan Tamáš z Humanistické aliance rozhodl dobrovolně hladovět do té doby, než Česko odmítne radarovou základnu, proradnou to zbraň amerických imperialistů. A byl jsem docela zklamán, představoval jsem si celou akci poněkud jinak.

Vylezl jsem z metra na I.P.Pavlova a rozhlížel se po Tylově náměstí. Instinktivně jsem hledal místo, na kterém bude shromážděno hodně lidí, čekal jsem taky nějaké televizní kamery. Přece jen jsem už dříve slyšel, že antiradaristé mají sedmdesátiprocentní podporu veřejnosti, tak jsem očekával, že Tamáše přijde v jeho hrdinském činu podpořit spousta Pražanů - někteří například s tajně pašovaným jídlem! Můj původní plán byl trochu zaprovokovat a nakoupit v blízkém McDonaldu nějaké ty imperialistické pochutiny, které bych pak nabízel dojatým zástupům před výlohou. Ale k mému překvapení vypadalo Tylovo náměstí jako každý jiný den - lidé chodili sem a tam a nic nenaznačovalo tomu, že by se tam někde konal nějaký happening.

Prošel jsem celé náměstí křížem krážem a v žádné výloze hladovějícího aktivistu neobjevil. Zklamaně jsem potom usoudil, že nejspíš Idnes napsal nějakou úplnou kachnu, nebo že si to třeba Tamáš na poslední chvíli rozmyslel, nebo že si prostě antiradaristé vystřelili z lidí a tentokrát to zkrátka nad námi vyhráli. Takže jsem se na hledání proíránského mučedníka vykašlal a odebral se s přítelkyní do nedaleké čajovny.

Na cestě zpátky jsme ovšem narazili na dva dobrovolníky v dresu Ne základnám. Když jsem je oslovil, byli celí nadšení, že určitě chceme podepsat jejich petici proti radaru. Sice jsem je ujistil, že ne, ale zdálo se, že už naše přítomnost lákala k jejich podpisovým archům další lidi, domnívající se, že mohou posloužit dobré věci. Mě však pouze zajímalo, kde hladoví jejich kolega. A byl jsem nasměrován! Sice se celá akce odehrávala trochu dál od avizovaného náměstí, ale pak už nebyl problém to najít.

Místo hladovějícího mučedníka ve výloze, kde by jeho utrpení obdivovala spousta sympatizantů a zvědavců, jsem však našel něco jako improvizovanou (i když plně vybavenou) kancelář hnutí Ne základnám. Usměvavý pan Tamáš (kromě něj a jedné slečny tam nikdo nebyl) se nás zeptal, jestli přicházíme podepsat petici. I tentokrát jsem musel zklamat. Zajímaly mě pouze věci s jeho hladovkou spojené. Hlavně to, jestli jí hodlá opravdu držet až do (úplného) konce - zdá se mi přece jen značně nereálné, že by se bilaterální dohoda mezi ČR a Spojenými státy rušila kvůli jednomu hladovějícímu, a že by se to ještě stihlo do té doby, do které může člověk reálně vydržet bez jídla.

Načež jsem byl ujištěn, že samozřejmě ne. Jedna z podmínek, informoval mě Jan Tamáš, za kterých je OCHOTEN hladovku ukončit (nevšiml jsem si, že by s ním někdo vyjednával o jeho ochotě - mám dokonce dojem, že je snad všem lidem na světě, kromě jeho nejbližších, naprosto volné, že přestal jíst), je že se u nás rozvine "širší diskuse o radaru". To by mu stačilo. Jeden by totiž mohl namítnout, že taková diskuse se u nás vede už dávno, i když můžeme polemizovat o tom, je-li to diskuse a ne jen demagogické výkřiky protiradarových aktivistů, z nichž nejvíc vyčuhuje exkomunistický starosta Trokavce a expert na úplně všechno Jan Neoral. Právě jen a jen z téhle strany jsem zatím slyšel "propagandu" - z vládní strany žádná nebyla.

Dostal jsem pak spoustu materiálů o tom, proč je radar ta nejškodlivější věc na světě a proč musíme všichni společně jednoznačně imperialistickou agresi odmítnout a jít se Sovětským svazem na věčné časy, a odcházel jsem poměrně zklamaný, čekal jsem přece jen větší legraci. To, jestli se Jan Tamáš ve své kanceláři skutečně do ničeho nezakousne, samozřejmě nikdo nekontroluje - ale o to nejde. Beru to z jejich strany jako další pokus o zviditelňování jejich politické (nikoliv občanské) iniciativy. To, že se akce odehrávala už první den (kdy by měl být zájem logicky největší) za naprostého nezájmu veřejnosti, mě utvrzuje v tom, že se zde opět dělá z komára velbloud. Právě to hysterické zpolitizování celého tématu (proboha, jeden blbý radar - beztak jich už máme u nás několik) mě přivádí k tomu, že o nějakou radarovou stanici tady vůbec nejde. Co za tím skutečně je, to si můžeme jen domýšlet.

Abych pravdu řekl, v referendu bych hlasoval pro radar, ale v současnosti jsem spíš skeptický, že k realizaci projektu dojde. Podle mých informací to bude nakonec americká strana, která se rozhodne od nákladného a možná i riskantního projektu stavět v Česku radarovou stanici upustit. Pokud radar v Brdech stát nebude, nestane se také nic. Bohužel to bude celá veřejnost brát jako vítězství Tamášovců, a ti si toto "vítězství" samozřejmě bezostyšně připíšou. A do budoucna (do voleb??) jim to přinese plusové body. A to je právě to, z čeho mám docela strach.

Zobrazit celý článek

ČESKÁ KOTLINKA: Těžký život Mirků Dušínů

úterý 13. května 2008

Začíná to už na školách. Dítě přijde do první třídy se zájmem o věci, do té doby, než se dostane do kolektivu školních dětí má na svět statisíce otázek, na které touží dostat odpověď. S dvěma-třemi lety strávenými ve škole se jakoby všechno změní - dítě najednou musí být obezřetné, aby nebylo příliš aktivní, aby nebylo vidět s učitelem, musí dávat často najevo pohrdání učivem, popřípadě si vymýšlet, že ho k psaní domácích úkolů nutí rodiče. Dokonce se naučí skrývat své ambice a představy o svém budoucím rozvoji. Proč? Aby nedostalo nálepku "šprt" a nebylo kolektivem vyčleněno. Že je tento jev problémem základních a středních škol je pravda, ale co je horší - školou to nekončí. Podobné uvažování přetrvává mnoha lidem i do dospělosti a ti se pak podobně chovají vůči svým spolupracovníkům, známým a promítají podobné chování i do rozhodování ve volbách. Najednou je našemu bývalému žáčkovi 25, úspěšně dokončil studium na univerzitě, nekouří, nechodí se opíjet, je sebevědomý a tvrdě pracuje, platí daně a pokuty za případné přestupky aniž by přemýšlel, jak se z nich vykroutit. Dovolí si někde tohle své chování zmínit - a tentokrát není za šprta, ale za cosi "divného", jakýsi cizí element. V ten moment začne jeho okolí přemýšlet, jaký defekt dotyčný skrývá svým slušným chováním, protože si neumí často představit, že by byl někdo slušný sám o sobě. Bez donucení. Proč tedy česká společnost označuje často označuje přiznání se ke slušnému jednání za slabost? Když takový někdo posléze obhajuje slušnost v jakékoliv kauze týkající se uzákonění toho či onoho, je označen za sociálního inženýra kvůli tomu, že "bojuje proti lidské přirozenosti, která je zkažená" - přičemž slovo zkažená se kupodivu myslí jako pozitivum, popřípadě nacistu, protože "Hitler byl přeci také nekuřák a dbal o čistotu". V internetových diskusích, pokud poukážete na to, že v některé cizí zemi se pravidla dodržují, jste posléze častováni tím, že jsou ti lidé v zahraničí jaksi divní a nechají si vše líbit.

Známe výrok, že Češi jsou smějící se bestie. Jeho autor měl na mysli jednak český doublethink, ale zejména "schopnost" systematicky bojkotovat jakékoliv nařízení - i takové, které je správné a chrání životy, zdraví či majetek jiných - jen proto, že se jedná o nařízení "shora". Není zakopaný pes v době národního obrození, kdy boj za češtinu zdůraznil nedobrovolně podřízenou pozici národa? Nebo jde o staletý problem, že pravidla vytvářel někdo jiný? V této situaci mě napadá, na co myslel Hašek, když psal Osudy dobrého vojáka Švejka - byl jím mistrně popsaný zažitý způsob jednání u části české společnosti její oslavou nebo kritikou?

Není tedy příčina znevažování "aktivně slušných lidí" zakopaná v následujícím myšlenkovém pochodu? Tedy schéma: "říká, jak je slušný = říká, jak my jsme neslušní -> beztak nás chce poučovat -> poučuje vždy vrchnost -> protože vrchnost je špatná, on je špatný -> je třeba ho ignorovat a vyčlenit". Proč ale bezmála dvacet let po revoluci, po které již není utlačovatele, má tolik lidí potřebu se bouřit proti pravidlům a pohrdat těmi, kteří se pravidly řídí? Jakoby stále ještě brali vážně ono krajně ironické "kdo nekrade, okrádá rodinu".

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Vrcholící hysterie pomatenců, nebo promyšlená kampaň?

čtvrtek 8. května 2008

Poslední dobou se zájmem sleduji aktivity českých protiradarových bojovníků. Ačkoliv o nich na nějaký čas nebylo slyšet, v posledních dnech se mi zdá, že své dýky z damašské oceli zvedají čím dál tím výše k blyštícímu se půlměsíci. Jihad!

Poprvé jsem si tento fakt uvědomil, když jsem při cestě noční Prahou náhodou popatřil na obrovitý svítící bilboard. "Ještě není pozdě!" stálo na něm. To mě zaujalo a při bližší rekognoskaci reklamní desky jsem zjistil, že ještě není pozdě zastavit okupaci českého území americkými imperialisty. To už vážně jeden neví, jestli se má smát, nebo brečet. Ale nač dávat zbytečně průchod emocím - lepší je uvažovat s chladnou hlavou. Naskýtá se otázka: Kdo tohle platí? Kontaktní adresa - jakési Nenásilí.cz. Zajímavé, byl jsem přece zvyklý na své favority Nezákladnám.cz - tak proč mi v tom děláte nepořádek?

Ale podívejme se na Nenásilí.cz. Při ohledání stránky je všechno jasné. Jde o ty samé človíčky, kteří stojí za hnutím Ne základnám, jen jeden chybí. Nikdo jiný než tiskový mluvčí iniciativy Jan Májíček, kterého soudruzi očividně hodili přes palubu. Začínal jim evidentně být nepohodlný, poté, co se kolem něj strhl poněkud větší zájem médií. Jeho bratříčkování se s islámskými teroristy, kterým na webu své Socialistické solidarity gratuloval k masakrování Izraele, stejně jako jeho účast na jakési konferenci, kde hlavním tématem bylo potírání sionistického imperialismu (což nedávno proflákl Neviditelný pes), už zřejmě ostatní bojovníci neunesli. Ne že bych je snad podezíral z toho, že by se v nitru s Májíčkovým světonázorem rozcházeli. Nejsou však zřejmě tak prostoduší, aby si nespočítali, že jim výstřelky radikálního kolegy mohou v očích veřejnosti spíš uškodit. Takže islamofašista a neostalinista Májíček v tichosti zmizel a nyní tady máme úplně nové a očištěné Rychlé šípy: Jan Tamáš (o něm bude ještě řeč), Ivona Novomestská a spol.

A to je jen začátek. Dále se z médií dozvídám, že se aktivisté Greenpeace rozhodli uspořádat mejdan ve Vojenském újezdu Brdy a bivakují na místě, kde by měl radar stát. Samozřejmě ža četné účasti novinářů. Ve vojenském prostoru jsem jednou byl a velmi by mě zajímalo, jak by se mnou ostraha naložila, kdybych měl podobně pitomý nápad jako lobbyistická organizace Greenpeace. Marně si lámu hlavu nad tím, proč se "ekologičtí" aktivisté tímto problémem vůbec zabývají. Dejme tomu chápu jejich happeningy u míst jako jsou chemičky. Ale co má vojenské zařízení, nad kterým zatím všichni jen debatují, společného s ochranou životního prostředí? Že by se jen zviditelňovali? Ale - jak mě taková kacířská myšlenka mohla vůbec napadnout, fuj!

Nejzajímavější zpráva mě však měla dostihnout dnes. Současný vůdce protiradarových extremistů Jan Tamáš se rozhodl držet protestní hladovku. A to "do té doby, než česká vláda odstoupí od smluv o radaru". A nebude jí držet jen tak někde doma, ale ve výloze v centru Prahy, kde bude zřejmě Tamáš provozovat své vlastní reality show.

Setřeme nyní slzy po prvotním záchvatu smíchu (který zdejší čtenáře, stejně jako mě, nemohl minout) a podívejme se na celou věc okem střízlivým. K čemu takový protest Tamášovi bude? Že by skutečně za svou věc zemřel hlady, o to strach nemám. Že by jeho osud přiměl českou vládu rozvázat smlouvy s americkou stranou - to si též nemyslím. Hladovějící Tamáš v pražské výloze bude média zajímat maximálně týden, víc ne. Co potom? Vyleze s ostudou a zakousne se do sójového bůčku? Ale proč?

Well. On Jan Tamáš není jen pouliční protiradarový aktivista. Je to také (ač to mnoho lidí neví) politik. Předseda Humanistické strany, která se snaží už od roku 1998 dostat do parlamentu a zatím se její volební výsledky vždy pohybovaly v rámci statistické chyby. Dva roky je sice dlouhá doba, ale proč mám silné tušení, že humanisté v podobě radaru zavětřili velké téma, které by je mohlo posunout ke světlým zítřkům v příštích volbách? Na vlně populismu a primitivního antiamerikanismu, který v obyvatelích ČR tihle lidé úspěšně šíří svými poplašnými zprávami, se už vezou i jiné levicové strany. Zatím je však vidět, že z tajných zdrojů (zřejmě z Ruska a Blízkého východu) přicházejí finance. Humanistická strana by nakonec mohla být ideální koaliční spojenec KSČSSD (poté, co Zelení díky pragmatickému předsedovi zradili a zmodrali). Že to zní příliš jako konspirační sci-fi teorie? Tomu bych samozřejmě rád věřil...

Ať je to jak chce, na úterní Tamášův protestní happening se chystám a rád bych pro server Nekorektně přinesl i reportáž. Šťavnatější než T-Bone steak, kterým by nebylo od věci mávat hladovějícímu soudruhovi před obličejem. Ať si té Ameriky také trochu užije.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: František Sahula byl zavražděn

úterý 6. května 2008

V noci z prvního na druhého května byl poblíž chatové osady Skuhoř u Kamenice brutálně zavražděn kytarista, zpěvák, spisovatel a fotograf František Sahula (45).

Motivem činu dvou vrahů, Jana Dvořáčka (20) a Jiřího Kulveita (18), kteří svou oběť ukopali k smrti tak, že nebyla u identifikace k poznání, a nechali několik hodin bezmocně umírat v lese, bylo tisíc korun ve Františkově peněžence. Oboum hrozí až patnáct let vězení, nebo výjimečný trest.

Následující řádky nechci brát jako nekrolog, a to i přesto, že jsem zavražděného znal osobně, byť nijak dobře. Nechci ani volat po zvýšení trestu vrahům (jako mnozí jiní) jen a právě proto, že oběť byla v jistém slova smyslu "známou osobností".

Hrůza zločinu spočívá totiž právě v tom, že oba mladíci nejspíš ani nevěděli, do koho kopou. František Sahula nezemřel proto, že mohl některé lidi štvát svými písničkami, nebo literární tvorbou. Vrahům šlo jen a pouze o peníze, to znamená, že příště můžu ten ukopaný být já a kdokoliv z vás, kdo právě čtete tyto řádky.

Proto by mě zajímalo, jak se lze účinně ubránit a hlavně, kde začít. Co vede mladé lidi, co sotva překročili práh dětství k tomu, aby se z nich stali asociální kriplové, kteří ukopou bezbranného člověka - jen proto, aby ukořistili pár korun? Je to věcí výchovy? Má se i dospělý muž bát jít sám v noci lesem, aniž by měl permanentně u opasku minimálně Glock 22?

A právě z tohoto důvodu jsem pro exemplární navýšení trestu oběma mladíkům. Jejich nízký věk a dosavadní bezúhonnost (pokud vím) může totiž lehce obměkčit české soudnictví, které beztak už teď dává za vraždu zcela směšné tresty. Já ovšem nechci, aby se dva hajzlové, jejichž fotky si můžete prohlédnout tady a kteří jen tak rozkopali dospělému člověku hlavu na kaši kvůli prachům a pak klidně odešli, ještě někdy vrátili z kriminálu. Není to v zájmu mém a není to v zájmu nikoho z vás. Jsem plně přesvědčen o tom, že doživotní trest je zde zcela na místě.

Ať bude trest jakýkoliv, Františkovi Sahulovi už to život nevrátí. Rádi bychom ovšem alespoň symbolicky přispěli k šíření jeho, v tomto případě literárního, odkazu - nikdo se snad nebude zlobit, když zde umístím link na jeho výtečnou povídkovou knihu "Ve stádu je vlk", která by měla rozesmát všechny čtenáře s výjimkou fundamentálních křesťanů.

Zobrazit celý článek

GRUZIE: Rusko opět v ráži

Gruzínský ministr pro reintegraci země Temur Jakobašvili během své bruselské návštěvy prohlásil, že jeho země je na pokraji války s Ruskem. Zpráva je to nesmírně důležitá a týká se bytostně všech zemí potenciálně ruské sféry vlivu, tedy i České republiky.



Říká se, že do Ruska dojde z Evropy každý politický či filosofický směr přibližně se sedmdesátiletým zpožděním - a jak to tak vypadá, tak tato situace není výjimkou. Bohužel, chtělo by se říci, tuhle kapitolu mohli Rusové radši vypustit. O jakou jde? To, jakým způsobem Rusko tlačí na Gruzii a Ukrajinu se totiž vůbec nijak neliší od tlaku hitlerovského Německa na Československo a Polsko. Hitlerovo zneužití vnitročeskoslovenského problému se sudetskými Němci k nátlaku na zemi, stejně jako provokace ve slezských Gliwicích použitá pro rozpoutání druhé světové války útokem na Polsko, to všechno používá současná ruská politická reprezentace proti Ukrajině a Gruzii, které si dovolily onu "strašnou opovážlivost" a sice že hodlají vstoupit do NATO. Obě země se zdánlivě potýkají s podobným problémem, s jakým se potýkalo Srbsko v případě Kosova (na to se často poukazuje, že precedent "Kosovo" pomohl Rusku ve snahách odtrhnout Abcházii a Jižní Osetii od Gruzie), ale opravdu jde jen o zcela zdánlivou podobnost. Ani Ukrajina, ani Gruzie totiž nikdy v celé své historii Rusko nenapadly, natož aby započaly s exodem a genocidou ruských občanů, kterými Abcházci a Osetinci ve velké většině jsou tak, jako se to stalo v Kosovu. Přesto, pokud budeme důsledně trvat na precedentech, mohu Gruzii, stejně jako Ukrajině, poradit totéž, co Srbsku ve vztahu ke Kosovu - aby se vzdali separatistických území, protože to skýtá řadu výhod. Abcházie i Jižní Osetie jsou území, která nejsou svou rozlohou tak velká, aby jejich odtržení způsobilo Gruzii příliš velké strategické problémy, přesto však uznání jejich nezávislosti může být ze strategického hlediska pro Gruzii velmi příznivé. Proč? Znovu, jako v případě Kosova, si načrtněme dva scénáře - první: Gruzie neuzná faktické odtržení Abcházie a Jižní Osetie, druhý: Gruzie to uzná.


Pokud Gruzie neuzná odtržení těchto provincií, hrozí jí, že bude mít na "vlastním" území početné páté kolony, které se budou všemožně snažit Gruzii škodit a zejména budou mít přístup k sabotážím v případě konfliktu s Ruskem. Opět tedy nastává situace, jakou zná Izrael z Gazy - držet takové území (třebaže plošně relativně malé) je mnohem náročnější, než uznat jeho nezávislost a opevnit hranici s ním tak, aby neproklouzla ani myš. V případě, že si Gruzie formální vlastnictví těchto provincií ponechá, tak hrozí, že se bude finančně i lidsky vyčerpávat na udržení neudržitelného a nebude mít síly k úderu, k němuž se Rusko poměrně jistě chystá, a sice na Gruzii samotnou. Soudím proto, že jediná možná strategie, jakou teď může Gruzie nastoupit, je strategie stažení se s hodně silami do malého prostoru, který potom bude těžko dobytelný. Pokud Gruzie uzná samostatnost obou provincií, může si vynutit záruku jejich formálního nezačlenění do Ruské federace, což i při ruském pohrdání mezinárodním právem a jakýmikoliv závazky může částečně zbrzdit možný ruský postup na gruzínské vnitrozemí. Připravuje-li se tedy Gruzie na válku, nechť přenechá nepříteli těžko bránitelné pozice a opevní se tam, kde je obrana možná. To přesně totiž mělo udělat i Československo ve třicátých letech - samozřejmě že s Němci vpředu i Němci vzadu byly pohraniční pevnosti na reálné čsl. hranici naprosto k ničemu i kdyby na boj opravdu došlo - nebylo by je totiž jak zásobovat, a proto mělo Československo samo odhadnout možné hranice vzniklé odstoupením německy mluvících oblastí a na hranice s tím nacpat doslova všechny síly, které mělo. Tak jedině se totiž tehdy mohlo Německu bránit stejně, jako se tak jedině může dnes bránit Gruzie Rusku.

Rusko je agresivní stát, vždy bylo, a pochybuji, že se někdy změní. V boji proti němu je proto nutné za prvé počítat s nejhorší možností, za druhé zapomenout na jakýkoliv sentiment a jednat čistě racionálně. Ono se to vyplatí. Tedy netrvat na "územích, kde pramení naše řeky", ale které se akorát hemží nepřáteli, ale soustředit se na to, aby nebyl ztracen ten zbytek. Pro Českou republiku z toho plyne jedno důležité poučení - Rusko, i když není již sovětské, je i nadále nebezpečné a za každým jeho slovem je třeba hledat jinotaje, lži a přetvářky. A nevěřit jeho představitelům ani pozdrav a vytrvale proti němu zbrojit. To je totiž to jediné, na co Rus slyší. Poláci už to pochopili, je na čase, aby to pochopili i Češi a přestali s pochlebováním Rusku ve všech podobách toho, jak to činí. Od šílených výstupů antiradaristů po příchylnost Václava Klause k Rusku. Je totiž s podivem, že někdo, kdo si umí vytvořit vyhraněný názor na cokoliv knihovnou počínaje a globálním oteplováním konče (a budiž mu to přáno, proti této činnosti pana presidenta se nijak nevymezuji), a je zároveň presidentem republiky, neumí odpovědět na základní otázku: západ, nebo východ - USA nebo Rusko. V tom bychom měli totiž mít napříč politickým spektrem dávno jasno a případ Gruzie nám ukazuje, že bychom se měli rozhodnout hodně rychle, jinak nebude o čem se rozhodovat, protože se nás kremelští sotva budou ptát na názor.


Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Landa a nuda v Brně

čtvrtek 1. května 2008


Původně jsem si myslel, že by se k tomuto tématu fundovaněji vyjádřil kolega Helm The Hammerhand, který je (na rozdíl ode mě) příznivcem jednoho z nejpopulárnějších českých zpěváků, a sice Daniela Landy. Kolega však běhá nám neznámo kde, takže si na jeho kladivo budeme muset ještě počkat a k Landovi se vyjádřím sám.

Stručně - Landa chce uvést v brněnském Národním divadle svoji divadelní hru a spousta lidí je proti. To by mi bylo vcelku úplně jedno. Osobně Landu z několika důvodů nemusím. Jednak je to dáno mým odlišným hudebním vkusem, jednak mu ne zcela věřím jeho siláckou a vlasteneckou image a pokládám jí za vykonstruovanou pózu, která mu ovšem vynáší dostatek peněz, takže je to vlastně v pořádku. Mám za to, že po ekonomické stránce by pro brněnské ND rozhodně nebylo nezajímavé, uvést hru jednoho z nejúspěšnějších současných autorů. Samozřejmě chápu, že nejvyšší kulturní instituce se nemůže rozhodovat podle masového vkusu diváka, který většinou bývá značně pokleslý. Nechal bych však posoudit odborníky - pokud možno nezaujaté, aby nehodnotili Landovu současnou tvorbu v kontextu popěvků, které tvořil před osmnácti lety - jestli jeho hra je skutečně takové kvality, aby jí mohlo uvést Národní divadlo.

Pokud vím, hra ještě není ani hotová, a už jí hodnotí spousta samozvaných expertů. Jako například pan Petr Váša. Kauza ho vzala natolik, že si kvůli tomu zařídil i internetovou stránku www.nevitam.cz, kde se spravedlivě rozhořčil. Na projevení svého názoru má samozřejmě právo jako každý jiný, proč mám ale pocit, že pan Váša by nejradši ve jménu nějakého vyššího principu rozhodoval, jaká kultura se bude provozovat a jaká ne. Po přečtení jeho textu jsem získal dojem, že pan Váša by rozhodně uvítal návrat ke komunistickému režimu. Nejspíš také proto, že v osmdesátých letech jeho jméno alespoň mezi určitou komunitou něco znamenalo. Dnes po "fyzickém básníkovi", jak se sám nazývá, neštěkne ani pes, a proto se musí zviditelňovat na lidech, kteří jsou na rozdíl od něj slavní a známí. Už jsem se v úvodu zmínil, že Landu nemusím. Pokud bych si ale měl vybrat mezi Landou a Petrem Vášou, s jehož "hudební" produkcí jsem též zběžně obeznámen, fyzický básník z Brna by to s největší pravděpodobností nevyhrál.

Ale proč jsem se k tématu vůbec dostal. Náhodou se mi totiž do ruky dostal magazín Metropolis. Přečetl jsem si úvodník šéfredaktora, jehož jméno si teď nevybavuji. Jednalo se o obsahově i stylisticky velice plochý a nevydařený článek. Metropolis je magazín, který oslovuje spíš dnešní free, cool a in mládež, a proto jsem se zájmem sledoval, jaké hodnoty pan šéfredaktor budoucím konzumentům inzerce vlastně vštěpuje. Ze začátku se rozněžnil nad tím, kterak byl na svatbě dvou homosexuálů. Od ní se oslím můstkem dostal až k Landovi a k Vášovi, kde upozornil na výše uvedené stránky. Celek tedy nesl informaci jako "byl jsem na svatbě super homosexuálů, a proti těmhle skvělým lidičkám je ten nácek Landa, takže mu to Váša natřel". Souvislosti nechápu. Nevím totiž, kde a kdy se Landa vyjadřoval proti homosexuálům. To se snad ani za dob Orlíku nestalo. Agresivní rétoriku je mnohem častěji možno slyšet od hysterických zastánců čtyřprocentní menšiny, než naopak - pokud samozřejmě nepočítám většinou osamocené výkřiky radikálů.

Co tím chci říct? Škatulkování je nebezpečné. V našem světě nejsou jen skvělí homosexuálové a za každou cenu vždy zlí Landové. Už jen proto by mu zřejmě v Brně měli dát šanci ukázat, co umí. I když já se z Prahy patrně na jeho hru podívat nepojedu.

Zobrazit celý článek