SPOLEČNOST: České multikulturalistické organizace se neumějí trefit do černého

pondělí 29. března 2010

multicultural Bývalý premiér Topolánek mluvil v rozhovoru pro šéfredaktora časopisu Lui o tom, že Češi jsou velmi netolerantní. Ne, že by to nebyla do značné míry pravda, ovšem různé multikulturalistické organizace, které mají tendenci to kritizovat, střílí úplně vedle. Krásným českým dvojsmyslem řečeno – do černého se trefit zkrátka neumějí.

Pokud si uvědomíme, odkud organizace toho typu pocházejí, odpověď je nasnadě – zpravidla jde o lokální pobočky velkých globálních institucí, majících své centrum povětšinou v USA – řeč je o organizacích typu Human Rights Watch, které viní Čechy z rasismu především vůči Romům. Problém takových aktivistů spočívá především v tom, že odmítají vidět lokální specifika a myslí v kategorii „globálního“ rámce typu „světlí utiskují tmavé kvůli jejich barvě kůže“ – nedokážou pochopit, že svět je mnohem složitější. Jistě, mnoha Čechům vadí mnozí Romové, ale společný jmenovatel je jiný, než zvýšená míra pigmentu v kůži netolerancí dotčených. Na počátku 90. let začala média, inspirovaná romskými profesionálními aktivisty, používat mylné tvrzení, že slovo cikán pejorativně označuje charakteristiku člověka romské etnické příslušnosti. Není v dané problematice nic mylnějšího. Definice slov cikán a Rom se překrývají, ale ne docela. Je pravdivé tvrzení říct, že většina cikánů jsou zároveň Romové a že většina Romů žijících na území České republiky, jsou zároveň cikány. Slovo cikán totiž označuje styl života, kulturu, termíny téhož druhu pro jiné skupiny jsou třeba hippie či squatter; kdežto slovo Rom označuje prostou etnickou příslušnost tak, jako třeba Čech, Němec, Žid, Američan. Důvod, proč se slovo cikán vnímá ve společnosti historicky negativně, nevyniká z xenofobie (tedy strachu z neznámého), ale naopak ze zkušeností s lidmi vyznávající určitý životní styl. Tak, jako majorita v České republice nemá ráda squattery, tak nemá ráda rovněž cikány. Squatter, stejně jako cikán, může být kterékoliv národnosti i barvy kůže, ale dokud vyznává nelegální pobývání na něčím majetku či krádež jako svůj životní styl, těžko bude oblíben u těch, kterým ubližuje. Stejně tak na druhou stranu Rom, který nežije cikánským způsobem života, tedy pracuje, platí daně, má dvě-tři děti a žije poctivě, nebude kromě vyloženě úzké skupiny neonacistů (v ČR jich není ani půl procenta) nikomu vadit. Pokud se budou stát nebo NGOs zabývající se touto problematikou zaměřovat na to, že klíč, který dělí společnost, je barva kůže, nikdy problém nevyřeší. Jenže na tohle je potřeba myslet, a ne být politicky korektní a uplatňovat jedno schéma na všechno.

Netolerance vůči cikánskému způsobu života ovšem není jediná, která je v české společnosti zakořeněná. Velmi podobné „úcty“ požívají takzvaně „ti z Východu“, jmenovitě jde o občany Společenství nezávislých států, tedy bývalého SSSR, nepočítaje v to občany pobaltských zemí. Rusové, Ukrajinci, Moldavané a další. Znamená to, že pro Čechy existuje tolik různých skupin lidí, které jsou nesnášené, nebo přinejlepším trpěné? Pokud přemýšlíme v podobných rámcích, jako to dělá třeba Human Rights Watch, pak ano, ale netrefením se do společného jmenovatele, tak, jak to dělá i tato organizace, nebudeme nikdy schopni přijít na to, koho a proč Češi v lásce nemají. I u „těch z Východu“ totiž jde o životní styl, který Čechy zpravidla odpuzuje, nikoliv o jejich ukrajinský či moldavský pas. Kultura života v těchto zemích je od té naší dost odlišná – a často postrádá to, co my nazýváme slušností, respektem k člověku jako individuu či k jeho intimní zóně. Opět nejde o xenofobii, tedy o strach z neznámého, ale o strach z něčeho, co je naopak známé dobře. Pokud si uděláte výlet do Ruska, zjistíte, že lidé nemají problém do vás na ulici (třebaže omylem) bolestivě strčit, ale neomluvit se a jít dál; že lidé nemají velký problém s tím vás autem ohrozit na životě, ale vůbec nepochopí, co špatného udělali, že budou-li na vás zvyšovat hlas či se vás dotýkat, můžete se cítit špatně. Člověk se nerodí s tímto geneticky zatížen, ale výchova a dospívání v podobném prostředí člověka poznamená. Když pak tito lidé, kteří jsou zvyklí na to, že bez neohleduplnosti budou sami zadupáni do země, přijedou do ČR, působí, aniž by to věděli, na své okolí agresivně a to se jim brání – a časem je i nesnáší.

Podíváme-li se na to, jakým způsobem česká společnost prakticky bez problémů akceptuje asiaty (Japonce či Korejce bez problémů co si pamatuji, ti jsou Čechům naopak zpravidla sympatičtí, u Číňanů a Vietnamců se to mění výrazně k lepšímu s tím, jak bohatnou, jejich děti excelují ve školách, atp.), nebo klidně i černé Američany, ale jak se staví k přistěhovalcům z Afriky, k většině Romů nebo k „těm z Východu“, nemohu se ubránit dojmu, že Češi rasisté jednoduše nejsou, protože barva kůže není tím klíčem, který rozděluje lidi na „oblíbené“ a „neoblíbené“. Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu, klíčem je především chování člověka, posuzování podle toho, co by se nazvalo německy persönliche Kultur. V čem se dají Češi právem kritizovat, je propojení takového posuzování s kolektivní vinou; tvrdit, že někoho nemám rád, protože náleží do té či oné skupiny, je hloupé a špatné, a jsem si jistý, že to měl Topolánek na mysli, když o tom mluvil. Ovšem pokud se někdo chová tak, že to společnost vnímá jako pohoršující nebo nevychované a za to je tento konkrétní jedinec neoblíben, pak je to zcela v pořádku. Vidím-li pokřikující a opilé Ukrajince na ulici, nezajímá mě, že to jsou Ukrajinci, ale že jsou opilí a křičí; nemám je rád a jsem vůči nim netolerantní. Ovšem pokud popojdu deset metrů a dám se do řeči s inteligentním a sympatickým Ukrajincem, nebudu mít tendenci mu dávat za vinu ohyzdné chování jeho spoluobčanů a budu vůči němu milý. Pokud tedy je tady něco, co by měla prosazovat například organizace Human Rights Watch, je to právě důraz na to, že kolektivní vina neexistuje. Ale jak by mohla, když je sama na kolektivní vině bílého heterosexuálního muže přímo postavená?

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Oznámení o poruše

neděle 28. března 2010

Vážení čtenáři, protože provozovatel našeho serveru (Google) má z neznámého důvodu potíže se zobrazováním počtu komentářů pod článkem na hlavní straně, nemusí být počet komentářů tam uváděný aktuální. Pokud otevřete článek, případně jeho komentáře kliknutím na odkaz na hlavní straně, zobrazí se všechny správně včetně jejich počtu. Aniž bychom zasahovali do rozhraní, tato chyba se objevila a nedá se z naší strany odstranit. Věříme, že provozovatel našeho hostingu na tom pracuje a chyba co nejdříve zmizí. Děkujeme za pochopení

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Tupé protivenství je také někdy užitečné

TS_Fuck_the_USA Myslím, že se s podobným jevem většina našich čtenářů již setkala; aniž bych byl placen kterýmkoliv z následujících subjektů, tvrdím, že jde především o odpůrce Microsoftu, McDonald’s, či rovnou celých Spojených států amerických. I když to tak na první pohled nevypadá, jejich svatý zápal v boji proti „imperialismu“ může být i nesmírně užitečný hlasu rozumu.

I když to vypadá na první pohled jako krajně nespravedlivé, že například na americkou armádu je upřeno tolik pozornosti a silně se medializuje každý menší přečin, zatímco jiné subjekty mohou prakticky „beztrestně“ vraždit lidi po milionech a ještě se najdou tací, co naprosto legálně nosí podobizny jejich vůdců na tričku, není takový problém, aby byla právě jejich aktivita kvitována s povděkem. Vždyť tito lidé pracují na velmi přesné známosti aktivit nejen americké armády, ale i IDF a dalších neustále propíraných subjektů, a neuvědomují si, jak se jejich aktivita dá krásně použít jako důkaz v neprospěch takové argumentace.

Pokud chcete odsuzovat, a to klidně i právem, největším problémem může být nedostatek informací. Je to právě neuvěřitelná přesnost nacistických záznamů, která popíračům holocaustu umí nejlépe zavírat ústa – je to sice trapné to takhle říkat, ale právě proto, že různé úřady Třetí říše vedly pečlivé záznamy a celé to nenormální masové vyhlazování dokumentovaly, měli Spojenci vynikající materiál pro jejich obžalobu a odsouzení při Norimberském procesu. Bohužel, nacistický režim byl jediný, který ke svým zvěrstvům přistupoval s takovou pečlivostí. Kdyby komunisté vraždili – a dokumentovali – podobným způsobem své zločiny, bylo by mnohem jednodušší odsoudit zločiny rudého režimu. Je bohužel velmi snadné pro komunisty všeho druhu mávnout rukou nad jejich obžalobou, když nevíme, kolik obětí mají přesně na svědomí. Je vcelku jedno, že odhadujeme počet bolševických obětí od 80 do 120 milionů, přičemž už ten nejnižší a nejpřísnější odhad je dost hrozivý, když nemáme to, co mají oběti holocaustu – přesné jmenné seznamy zavražděných lidí, u nichž můžeme říct s naprostou jistotou, kdy a kde byli zavražděni. Pokud je mezi nejnižším a nejvyšším odhadem počtu obětí komunismu čtyřicet milionů lidí (čili více, než kolik občanů má Polsko), působí to nedůvěryhodně a úplně v tom zaniká ta hrůza, že i kdyby to bylo milionů „jen“ dvacet, už je to několikrát víc, než kolik stačil lidí vyvraždit nacismus.

Odpůrců Spojených států en général a především odpůrců americké armády běhá po světě takové obrovské množství, a to včetně lidí velmi bohatých, kteří jsou posedlí myšlenkou, že vláda Spojených států kryje masové vraždy, UFO a kdo ví, co ještě, že nemají problém v tom vynakládat opravdu obrovské prostředky na to, aby dokázali, že je Amerika špatná, že právě jejich aktivity jsou pro Ameriku zároveň perfektní obhajobou. Dá se říct, že pokud ani takováto armáda lidí, kteří spatřují smysl života v hledání špíny na Ameriku, nemůže najít víc, než několik jednotlivých, byť odsouzeníhodných (a také často i po právu vojenským soudem odsouzených) případů různého zneužívání, mučení a podobně, můžeme vcelku s jistotou tvrdit, že toho na Ameriku víc není. Stejný princip pak platí pro McDonald’s, Microsoft a další firmy či instituce, na které má tolik lidí globálně „pifku“.

Ať už si o lidech typu aktivistů Ne základnám, různých antiglobalistů, členů hnutí Greenpeace, komunistů či jiných ideologů myslíme cokoliv, jejich neschopnost při tak obrovských zdrojích věnovaných na zkompromitování Ameriky něco reálného – a velkého – opravdu najít je jedním z nejlepších důkazů, že mimo to, co už se ví, toho může být jen velmi málo, co se ještě neví. Americké úřady to vědí, a právě skutečnost, že existuje systém „oběť se přihlásí médiím, média to zveřejní, ještě i trochu nafouknou a právníci vysoudí na americké armádě relativně dost peněz“ dokazuje, že počet neznámých případů zneužívání vojenské moci musí být velmi minimální. V případě různých odporných režimů co jich na světě je, je to jiné. Tam máme jistotu nějakého počtu zavražděných, mučených či jinak zneužívaných či šikanovaných lidí a pak relativně velké množství podezření. Podezření s sebou nesou riziko toho, že se některá ukážou jako falešná – a mohou tak sloužit k umlčení kritiky totalitního režimu na základě argumentu „toto podezření bylo falešné, ergo všechna ostatní jsou také nejistá“. Problém, který však aktivisté výše uvedení mají, aniž by si to uvědomovali, je následující – jejich činnost velmi efektivně dokazuje, že armáda Spojených států je již od první světové války jednou z nejprofesionálnějších a nejslušnějších armád na světě, ne-li úplně nejslušnější, vezmeme-li v úvahu počet a velikost jednotlivých válečných operací a počet případů zneužití moci. Ještě že je máme.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Tak nám odstřelili Topola...

pátek 26. března 2010

Kauza "Topolánkovy homofobní a antisemitské výroky" se s největší pravděpodobností zapíše do dějin. A to jako ukázkový příklad mediální manipulace.

Většinou zaujímám velmi střízlivý postoj k paranoidnímu troubení na poplach před "mediokracií". Nevěřím na všemocná média ovládaná Židy, ilumináty a bilderbergiány, nevěřím na Nový světový řád a dokonce ani na vakcíny, které mají snížit populaci. Nicméně poslední "kauza Topol" mě přesvědčila o tom, že zde někdo od A do Z cíleně rozehrál špinavou hru, která skončila hodně špatně.

Co se vlastně stalo? Mirek Topolánek se bůhvíproč nechal nafotit pro jakýsi bezvýznamný homosexuální magazín, jehož titul neznají ani samotní gayové. Proč to dělal, je mi osobně záhadou. Chtěl nabrat čtyři procenta potenciálních voličů? Po focení si pak předseda ODS "neformálně" povídal s redaktorem magazínu, který si onen neformální rozhovor nahrával na mobilní telefon, o čemž Topolánek věděl.

Druhý den byla už nahrávka v rukou deníku Blesk, který se rozkřičel do světa, že Topolánek urazil Židy, gaye, věřící a vůbec všechny Čechy. Sestříhané záběry zněly opravdu hrozivě. „Slámečka je gay, ten uhne. Fischer, to je žid, ten uhne taky," "Češi jsou vepřo-knedlo-zelo, zavřít a nakopat je do prdele". Bulvár (a později i seriózní média, jako např. Lidovky) měly hned jasnou zkratku: Topolánek je xenofobní nácek. Bezmozek měl jasno.

Následné vskutku panoptikální reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. "BÉÉÉ BÉÉÉÉÉ HOLOCAUST!!!! BÉÉÉÉ!" brečel do Blesku premiér Fischer. Ano, jakmile se u nás o někom jen zmíníme že je Žid, hned tím současně obhajujeme holocaust. Nebo popíráme, to je jedno jako druhé. Příležitost vycítil i předseda Senátu Přemysl Sobotka, který Topolánkova slova plamenně odsoudil a vyzval ho k demisi. Taktéž Alexandra Vondru hned citovala média, kterak se "stydí za svého předsedu", jednoznačně se od jeho výroků distancovaly i některé místní organizace ODS.

Jenže asi tři dny nato spatřila světlo světa celá, nesestříhaná nahrávka - jako první ji uveřejnil tuším server Idnes.cz. Tehdy se Topolánka pokrytecky zastali i ti hošíci ze čtyřprocentního časopisu, kteří s největší pravděpodobností video naservírovali bulváru. Kdo celé video viděl, muselo mu být hned jasné, že stydět se má někdo úplně jiný, než Topolánek.

Ten totiž žádný homofobní ani xenofobní či rasistický výrok nepronesl.

Ten jen řekl, že předseda vlády Jan Fischer a ministr dopravy Gustáv Slamečka jsou sráči.

A že to vůbec nesouvisí s jejich orientací či etnicitou.

S tím mimochodem velmi souhlasím.

Dále řekl, že typický český Paroubkův volič je závistivý, nenávistný křupan, který by nejradši všechny odlišné lidi (a nejen minority, ale třeba i víc vydělávající) "zavřel a nakopal do prdele".

S tím už vážně nemohu souhlasit více a vůbec nechápu onen pokrytecký distanc snad každého, kdo se k tomu mohl vyjádřit. Tady totiž Topolánek už nemohl říct větší pravdu! Kdo tvrdí opak, lže si do vlastní kapsy.

Také řekl, že postoj české veřejnosti je takový a takový kvůli staletým postojům katolické církve, která v této věci prováděla na lidech cílený brainwashing. No a to je také pravda.

Z toho vyplývá, že normálního člověka výše uvedené výroky nemohou ani náhodou urazit.

Předseda Topolánek řekl nicméně při onom "neformálním rozhovoru" také pár pitomostí. "Normální člověk, co bojuje za svá práva," tak zní jeho vskutku neotřelá definice homosexuála. Především z této odpovědi je vidět, jak se Topolánek za každou cenu snažil být politicky korektní... a jak ho redaktor cíleně provokoval k nějaké té "nekorektní" odpovědi, za kterou ho v Blesku pochválí. Jaký boj za svá práva, proboha? Tohle by možná platilo v islámských zemích. U nás mají gayové stejná práva jako například já, to, že si hlasitě snaží vyřvat nějaká privilegia, tedy nadstandardní práva na úkor většiny, je věc jiná. "Adopce dětí gayi? Jsem proti, protože... s tím mám morální problém." Ó jaký argument z úst lídra nejsilnější konzervativní strany!

Nicméně i kdyby se ono celé, nesestříhané video pouštělo každému občanu ČR povinně, už to bylo jedno - semínko jednoduchého vzorce "Topol = fašista" bylo zaseto a škoda byla napáchána. A to nemluvím o tom, že některá média, například socanská Česká televize, tuto skutečnost úspěšně ignorovala. Tak se také stalo to, že dva měsíce před volbami ODS defacto nemá lídra kandidátky a můžeme se v tuhle chvíli bavit o tom, má-li vůbec předsedu.

I když je Jiří Paroubek momentálně na koni a musí v Lidovém domě otevírat šampaňské, nevinil bych jej a jeho mediální sekci z toho, že tuto "pseudoudálost" rozpoutal. Daleko spíš by si měla Občanská demokratická strana udělat "personální audit" ve svých vlastních řadách. Odstřelit svého předsedu takhle blízko před důležitými volbami, toť opravdu úkon hodný idiotů. Dost by mě zajímalo (i při aktuální absenci jakéhokoliv volebního programu), čím teď chtějí své voliče přesvědčit. Strašení Paroubkem fungovat nebude.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Náboženství, nebo morálka?

čtvrtek 25. března 2010

jesus Za necelé tři měsíce skončí můj pobyt v Polsku, abych se zase přesunul jinam, a čím blíž tomu dni jsem, tím víc přemýšlím o tom, co za zkušenosti mi Polsko dalo. Jak je známo velmi dobře minimálně v celé Evropě, Polsko je země v 95% katolická, zatímco v ČR (a zejména v Čechách) je to samý bezbožník. Jednou z nejdůležitějších zkušeností, kterou jsem si odnesl z Polska je ta, že lidé věřící či nábožensky praktikující nemusejí představovat tutéž skupinu, co lidé morální.

Klasický německý vtip o polských řidičích kamionu říká, že přijedou takhle s kamionem vysokým čtyři metry k průjezdu pod mostem, který má na výšku tři metry, přičemž to je označeno dopravní značkou o zákazu vjezdu vozidlům vyšším. Chvíli se rozmýšlejí, co udělat, načež jeden z nich se kolegy zeptá: “Vidíš někde policajty?”, a poté, co ten druhý zakroutí hlavou, že ne, řidič řekne: “Tak jedem.” Jasně, že vtip je vtipem, ale poukazuje na jeden velmi důležitý společenský aspekt – že ani téměř stoprocentně věřící a praktikující společnost není morální ani za mák, když má pocit, že je nikdo nevidí. Jistě, něco podobného známe i z České republiky, ale jednak v mnohem menší míře (a s časem v míře ubývající, kdežto v Polsku je tento způsob myšlení populání i nadále v míře hojné), a jednak u nás si většina lidí nemá potřebu hrát na morální svatoušky a armádu Boží.

Dlouhé cesty vlakem, jak už to tak bývá, by mohly pro sociologa být hotovou bonanzou zdrojů a nápadů – a to čím déle se jede, tím lépe. Ačkoliv nejsem sociolog, využívám cest vlakem bohatě k rozmluvám s lidmi na všeliké možné téma, snažíce se pochopit jejich názory či způsob myšlení. Asi před rokem jsem jel z Krakova do Wrocławi s jednou paní středního věku, která poté, co zjistila, že pocházím z Čech, se rozhodla konfrontovat s realitou spoustu různých stereotypů, co kde o České republice zaslechla. Začala otázkou, zda u nás, když už jsme takoví ateisté, vůbec známe svatby či pohřby – i když jsem na takovou otázku měl trochu zlomyslně chuť odpovědět, že ne, že mrtvé vyhazujeme na ulici toulavým psům, zatímco doma praktikujeme nesezdané mnohoženství, trpělivě jsem vysvětloval, že ano, máme svatby i pohřby, ne, nevraždíme se (alespoň většinou) za bílého dne, ba ani většina z nás nemá potřebu krást či podvádět už jen proto, že nad námi nestojí žádná vyšší autorita. Snažil jsem se obhájit myšlenku, že nepotřebuji Boží slovo na to, abych sousedovi neukradl byť jen jablko z jeho stromu, když se zrovna nedívá – tento příklad mi jako případovou studii ta paní dala, jsa přesvědčena, že mi přeci nic nemůže bránit si něco ukrást, když to bude beztrestně. Tehdy, a nejen tehdy, setkal jsem se s tím ještě mnohokrát později, jsem pochopil, že morálka nejen, že nejde ruku v ruce s organizovaným náboženstvím, ona se mu dokonce vyhýbá.

Těžko mi hodnotit českou společnost jako celek z hlediska morálního, když vidím především obrovské generační rozdíly. Normalizační generace s porušováním zákonů či krádeží (byť jen malou), když to nikdo nevidí, často až na počestné výjimky problémy moc nemá; moje generace je na tom mnohem lépe, generace Karla Čapka byla v naprosté většině přirozeně poctivá. Podíváme-li se do Norska (a za to tu zemi miluji a obdivuji), tak většina lidí bere dodržování pravidel, smluv, předpisů a celkově morální chování za natolik samozřejmé, že mají kolikrát pocit, že by se vesmír zhroutil, kdyby tu desetikorunu za průjezd soukromou cestou do té plechové kasičky nehodili, i když se nikdo nedívá a široko daleko není živá duše, která by to kontrolovala. Tomu já říkám morální jednání. Když jsem té paní ve vlaku vysvětloval, že já bych to jablko nevzal už jednoduše z principu, že bych si připadal sám před sebou strašně špatně, protože bych udělal někomu jinému škodu, sáhl na jeho soukromý majetek bez dovolení – připadal bych si jako ten poslední kriminálník a měl bych kvůli tomu výčitky svědomí, protože tak se věci zkrátka dělat nemají, pořád nedokázala porozumět tomu, proč tak uvažuji, když moji počestnost přeci nikdo nezkontroluje a neuvidí a tak bych úplně klidně mohl jablko ukrást, aniž by pro mě byly jakékoliv důsledky. Podíváme-li se na můj osobní příklad a statistiky, zjistíme následující – já nejsem v žádném náboženství organizován, většina Čechů se organizovaného náboženství štítí a většina Norů na něj kašle. Kde se potom bere v České republice nižší zločinnost než v Polsku a v Norsku zločinnost vpravdě minimální?

Pro hledání odpovědi na tuto otázku je dobré uvést ještě jeden případ. Četl jsem onehdy zajímavý článek na téma “turisté na organizovaných výpravách se neumějí chovat”. Článek vyšel v Polsku, pojednával tedy o polských turistech. Fakticky z toho vyplývalo, že dělat průvodce na takovém zájezdě je dost enormní dřina, protože člověk s nervy tak tak balancuje, aby se z něj nestal mnohonásobný vrah svých “svěřenců”. Není to žádný specificky polský jev, když si jednou mně blízcí lidé v České republice vyjeli na dovolenou organizovaně (většinou jezdí na vlastní pěst, akorát jednou se jim něco podobného přihodilo), také se mnohá jejich vyprávění točila kolem toho, jak neskuteční burani umějí lidé být. Sociolog, který v tom polském článku řešil, jak je možné, že se chovají polští turisté organizovaných zájezdů sotva někam vyjedou často jako dobytek řekl, že je to důsledek anonymity – ti lidé mají morální zábrany se chovat nějakým (špatným) způsobem pouze tehdy, hrozí-li jim za to odsudek či posměch okolí, nebo nějaký okamžitý trest. Vyjedou-li do zahraničí, předpokládají podvědomě, že si můžou dovolit cokoliv, protože je tam nikdo nezná a už se tam stejně nikdy nevrátí (a vrátí-li se, nikdo si je osobně nebude pamatovat). Vychází to totiž z typické výchovy v Polsku opřené o náboženství – něco ve smyslu “Honzíku, nesmíš krást, protože to Pán Bůh zakázal, protože tě uvidí a potrestá”. Z toho velmi často zbude logika “kde mě nikdo nevidí, tam můžu v malém ukrádat taky, protože tady na světě mě nikdo nepotrestá a Bůh mi to odpustí”. Jistě, existují i takoví věřící, kteří jsou zároveň morální, ve smyslu opravdově morální – ale je to pro ně těžší, než kdyby věřící nebyli, protože je pro ně jednoduché sklouznout do pohodlnosti ve smyslu “co je morální a co ne za mě rozhodují jiní, já to nemusím řešit”. Z tohoto pohledu si umím představit, proč když Mariusz Szczygieł vydal knihu Gottland, reakce byly tak rozpačitě nechápavé – typu “A jak ti Češi bez Boha vůbec můžou žít? Vždyť ten život pro ně musí být hotové utrpení! Vždyť v těch Čechách musí být hotová anarchie, člověk člověku vlkem!”

Nejsem si příliš jistý, zda můžeme označovat za morální ty lidi, co se chovají slušně vůči svému okolí kvůli jakémukoliv nátlaku – hrozbě posměchu okolí, trestu, atp. Člověk, který jede autem přes obec 100 km/h “s čistým svědomím”, protože ví, že ho tam v tu dobu nikdo nemůže ani vidět ani změřit, ale jak to riziko někde je, jezdí 50 km/h, není morální, je pokrytec. Zaručuje tedy náboženská společnost a náboženská výchova morálku? Nejsem si tím tak jistý. V takové společnosti, kde se lidé chovají slušně proto, že musí, je totiž velmi těžké rozlišit, zdali je váš obchodní partner, kamarád či jakýkoliv jiný blízký opravdu morální, nebo zda se jen bojí trestu a jakmile bude mít pocit, že ho nikdo nevidí, tak vás podvede. Ve společnosti, která takový tlak nedělá, jsou ti nemorální vidět – svým chováním, které je viditelné, totiž jasně říkají “se mnou si nic nezačínejte”. A to vlastně slušným lidem pomáhá.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Bundesrepublik Tschechien?

úterý 23. března 2010

100px-Znak_ZKC Pravidelní čtenáři Nekorektně.com jsou již zvyklí – slovy Niccolò Machiavelliho – na úvahy o vládnutí a vojenství, které se zde objevují, proto ve svém dnešním příspěvku chci navázat na tuto linii a pokusit se o scénář nazvaný (německy to zní lépe) Bundesrepublik Tschechien, tedy česky volně přeloženo jako Česká spolková republika. Nejde o žádné návrhy spojování Čech, Moravy a Slezska s Německem, jak by se mohlo zdát, ale o pokus reformovat státní zřízení České republiky podle vzoru BRD.

České země, v současné době zastřešeny Českou republikou, jsou Německu v mnohém podobné a na tomto serveru o tom bylo již mnohokrát projednáváno; přesto jedna podobnost je nejdůležitější – je to značná diverzita obou zemí. Jak známo, Německo před Bismarckem a velkoněmeckou myšlenkou bylo rozdrobeno na mnoho různých států, které si byli navzájem někdy bratrem, někdy vlkem. Tradiční averze mezi Mnichovem a Berlínem, tedy mezi Bavorskem a Pruskem, řevnivosti mezi Pruskem a Saskem, či po vzoru renesanční Itálie někdy spolu spolupracující, někdy spolu válčící malé státečky byly realitou geopolitického prostoru zvaného Německo, který si až do Bismarcka nikdo nedokázal představit, že by bylo možné ho sjednotit. Způsob, jakým bylo Německo sjednoceno, k silné nelibosti Bavorska, Saska a malých států, byla síla pruského vojska a pruské představy o sjednoceném Německu. Do Bismarckovy realizace byly otázky sjednocení Německa víceméně nedůležité – na Frankfurtském sněmu se zástupci německých států nedokázali dohodnout téměř na ničem. Historie posléze ukázala, že sjednocení po pruském vzoru, tedy vytvoření jednoho národa navzdory tisícileté tradici, vedlo pouze ke katastrofě v podobě obou světových válek a nacistické ohavnosti. Důvod, proč současná Spolková republika Německo funguje (a to pořád ne dokonale, západní a východní Němci si jako bratři kolikrát zrovna nepřipadají – a mají k tomu důvod) je jeho spolkový charakter, kdy se velmi citlivě přistupuje ke specifikům jednotlivých zemí v německém prostoru. Těm se silnou neněmeckou identifikací (tuto cestu razí především Bavorsko, ale úspěšně se prosadilo i Sasko a Durynsko) se garantoval Freistaat, tedy svobodný stát – prakticky samostatný státní útvar, který s Berlínem sdílí jen zahraniční a bezpečnostní politiku. Ostatní spolkové země těchto speciálních práv nepožívají, ovšem i tak mají garantovanou rozsáhlou autonomii, která se velmi přísně řídí principem subsidiarity, tedy „co se dá vyřešit na nižší úrovni, se nebude řešit na té vyšší“. Navzdory tomu, že čas od času východní Němci nadávají, že jim za železnou oponou bylo lépe, nebo že Bavoři čas od času začnou vyhrožovat osamostatněním (zejména v souvislosti s placením „solidarity“ s Východem; kdyby bylo Bavorsko samostatné, patřilo by k nejbohatším zemím na světě), funguje i tak nesourodý celek jako je Německo pohromadě v jednom státě bez větších problémů.

České země, ať si to chceme připustit nebo ne, jsou na tom podobně – a byly i historicky. Zemské uspořádání do roku 1918 velmi striktně respektovalo moravskou a slezskou autonomii, stejně jako princip subsidiarity – ostatně proto byla podpora nového státu v roce 1918 na Moravě znatelně nižší, nežli v Čechách. Třebaže moravský Zemský sněm a moravskou samosprávu zrušili až komunisté, moravská autonomie byla velmi podstatně okleštěna už za první republiky, o autonomii slezských knížectví připadlých k českým zemím (opavské, těšínské) ani nemluvě – a zde je nutno podotknout, že jestli Moravané byli zvyklí na to, že si svoje věci řešili sami, Slezané si nenechali do svých záležitostí mluvit ani od Slezanů z jiných knížectví a působili velice uzavřeně. Zemské zřízení, jaké existovalo do roku 1918, se velmi nápadně podobalo tomu, co známe z dnešní německé Spolkové republiky – a proto také fungovalo. Navzdory nejedlovským pohádkám, které se učí v českých školách, však kromě česky mluvících Pražanů (asi polovina Prahy), Středočechů a česky mluvících obyvatel dnešního Královéhradeckého kraje novou republiku ani v samotných českých zemích nikdo zvlášť nevítal. Moravané se s novou republikou těžce vyrovnávali ještě 7-8 let, než strana lidová, která zastupovala především moravské zájmy, začala být k republice loajální, Slezané se s ní povětšinou nevyrovnali dodnes, ale je jich málo, takže jsou snadno přehlédnutelní a ignorovatelní. Ostře proti byli kvůli konceptu ČSR jako státu „národa československého“, který byl definován etnicky jako národ česky a slovensky mluvících, německy mluvící Češi a Moravané – a i česky mluvící Češi v mnohých krajích ještě dlouho po roce 1918 považovali republiku za jakýsi vynález centralistů z Prahy, kteří cpou nos, kam nemají a do toho, čemu nerozumějí. Většina obyvatel českých zemí tak přivítala ČSR tak, že když ne rovnou s odporem, minimálně s nechutí či podezřením – a to se vůbec nezmiňuji o tom, jak se v nové republice cítili Slováci, Maďaři či Poláci. Právě myšlenkové a ústavní dědictví první republiky je to, co patří k těm nejhlubším základům současné České republiky – dokazuje to skutečnost, že ČR má vlajku neexistujícího státu založenou na symbolice něčeho, co v tom státě jednoduše není, a že jako nejvýznamnější státní svátek slaví založení tohoto neexistujícího státu, který, podobně jako ten Bismarckův, měl za cíl realizovat jakousi „velkočeskou“ představu, kde se setřou rozdíly a kde se za Čechy budou považovat i ti, kteří o to nestojí.

S blížícím stoletým výročím tohoto – povětšinou nefunkčního – experimentu bychom měli zvážit, zda se nevrátit k osvědčenému modelu správy českých zemí přizpůsobenému 21. století. Jakkoliv bych si třeba osobně přál návrat monarchie (jsem i signatářem monarchistické iniciativy Zrušme prezidenty), chápu těžkou proveditelnost tohoto cíle. Nebyla to však jen monarchie, která v roce 1918 padla, byla to i staletími prověřená koncepce uspořádání českých zemí, která fungovala více než dobře a která byla nahrazena dobově módním nesmyslem, k němuž se jako stát hlásíme a který potlačuje práva našich moravských a slezských spoluobčanů na vlastní uspořádání svých veřejných záležitostí. Protože oba naši německojazyční sousedé s námi sdílejí prakticky totožnou historickou perspektivu vůči svému regionálnímu uspořádání, je možné místo špatně fungujících nových „třetích cest“ a umělých krajů použít model, který se u nich osvědčil – ani Rakousko, ani Německo se nevrátily před rok 1918, respektive v případě Německa 1871, ale obě země mají takové uspořádání, které dokáže vytvořit spravedlivý rámec pro všechny občany svých zemí, což Česká republika dosud neumí. Dokázala to při tvorbě krajů, kdy zatímco kraje v Čechách svou logiku mají, kraje na Moravě včetně Vysočiny jsou postaveny absolutně nelogicky a v nesouladu s tamějšími subregiony (Valašsko, Haná, Slovácko, apod.), nemluvě o českomoravské hranici efektivně posunuté o pár desítek kilometrů hlouběji do moravského území. Nezbývá, než poznamenat, že tak dlouho budou mít lidé pocit, že je jejich stát „nad občany“ než „pro občany“, dokud nebude nespravedlnost v regionálním uspořádání z roku 1918 napravena. Co je tedy cennější? Velkočeská a všečeská idea, nebo spokojení občané?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Kdo vymýšlí stranám revoluční agendu?

čtvrtek 18. března 2010

zeleni Za rovnost! Bratrství! Sociální spravedlnost! Úsporné žárovky! Tyhle a další výkřiky slýcháváme dnes a denně od PR agentur jednotlivých politických stran, které se snaží zaujmout voliče nějakým “líbivým” heslem. Překvapuje mne jedna věc – jak je možné, že politické strany nevycítí opravdový potenciál v každém z dotyčných hesel a jen tupě opakuje postoje prefabrikované někde jinde?

Rovnost je hned prvním z cílů, který mi přijde na mysl, když se o ideálech mluví. Jako u ohně platí, že je to dobrý sluha, ale zlý, ba přímo hrozivý, pán. Není totiž rovnost jako rovnost – přesto je vidět bojovníky za tu “špatnou” rovnost na každém rohu, zatímco ta “správná” rovnost, tedy rovnost před zájmy státu, bez ohledu na pohlaví, vyznání, rasu, národnost, atd. – jaksi bolestivě chybí. Idea rovnosti před státem vychází z jednoduchého modelu – my, občané, dáváme část své osobní suverenity nějakému celku, protože se nechceme zatěžovat například zajišťováním naší osobní bezpečnosti – proto máme policii, případně chceme mít někoho, kdo nám zajistí spravedlnost – od toho máme justici. Stát by ovšem, coby společnost námi založená a vydržovaná, měl přistupovat ke každému svému “akcionáři” slušně, tedy podle jasných pravidel. Každý, kdo je “akcionářem” státu (postaru občanem) by tak měl mít nárok na to, aby k němu stát měl stejné povinnosti jako po jiném “akcionáři”, a zároveň aby neměl jeden “akcionář” méně povinností vůči státu než druhý. Jednoduché, není-liž pravda? Bohužel to často nefunguje a snad všichni bojovníci za rovnost co jsem kdy viděl bojovali snad za všechno možné, jenom za tohle ne. Rovnost v soukromé sféře je nehorázný nesmysl, který nemůže nikdy fungovat, protože jak si to lidé zařídí mezi sebou by mělo být přeci záležitostí jejich domluvy, to by za ně neměl řešit stát; a už vůbec ne nějaké “narovnávání dědičných křivd”. Taková rovnost, kterou potřebujeme, tedy že poslanec bude platit stejnou pokutu za rychlost jako neposlanec, Rom dostane za krádeže stejný trest jako Nerom, žena zavraždivší svého muže dostane stejný počet let ve vězení jako v obdobném případě zavraždivší svou manželku muž. Jednoduše to vypadá a ještě jednodušeji lze něco takového zavést do praxe – nestojí to ani korunu, naopak to mnoho peněz státu i soukromým osobám ušetří, protože každý bude vědět, na čem je a systém bude transparentní. Problém je v tom, že tato rovnost, tedy ta opravdová rovnost, se mnoha lidem nelíbí, protože pro ně může být potenciálně nevýhodná, když poruší nějaká pravidla. Bojovníci za rovnost všeho druhu mají zpravidla rádi takovou “rovnost”, která bude znamenat, že jim osobně se dostane do rukou nějaká výhoda, kterou ostatní nemají.

Stejně je to i s takzvanou sociální spravedlností. Je pravda, že chová-li se stát jako rozumný hospodář, vyplatí se mu i rozumně provedená investice. Pokud někdo z ničeho nic ztratil práci, ale je to kvalifikovaný člověk, který holt má zrovna problémy s ekonomickou krizí, má cenu nenechat ho ekonomicky zruinovat, protože se dá předpokládat, že se postaví na nohy a bude státu vydělávat nemalé peníze na daních – pokud nebude mít nic, co by ho dostalo z tíživé situace, odejde do jiné země a bude platit daně jiným. V takovém případě dát někomu pár tisíc po dobu pár měsíců je dobrá investice, protože dotyčný bude vydělávat státu později násobně víc – a tím přispěje k dostatku příjmů, který může pomoci tvorbě vyrovnaného rozpočtu. Kde ale je racionální systematické dotování lidí, kteří by pracovat mohli, ale nechtějí, kteří jsou roky na podpoře a ze kterých stát nikdy nic mít nebude? Světová banka spočítala, že na takové lidi platí Česká republika sto miliard korun ročně. Každý rok by bylo možné, pokud by stát těmto lidem vyplácel naprosté minimum nebo vůbec nic, postavit buď stovky kilometrů dálnic či vysokorychlostních tratí, nebo jednu jadernou elektrárnu. Znovu podotýkám, ročně. Existence takových technologií v zemi by poté logicky pomohla i těm, kterým se podpora přestane vyplácet, protože díky dobré dopravní obslužnosti by pro ně nebyl problém si najít práci v jiném regionu tak, jak za prací například běžně dojíždějí Němci, a to klidně i stovky kilometrů. Nemluvě vůbec o tom, že dát peníze ušetřené neplacením peněz lidem, kteří jen natahují ruku, do infrastruktury, velmi pomůže byznysu, a to jak investicím ze zahraničí, tak rozvoji domácích firem. Mnohem  lépe se totiž rozhýbe ekonomika, když se dá zboží dopravovat rychleji, spolehlivěji a efektivněji, než když to možné není. Nakonec by bylo zaměstnavatelů tolik, že by mohl pracovat každý, kdo by chtěl. Utopie? Ne tak docela, na tom byl postaven německý hospodářský zázrak po druhé světové válce, kdy se z Marshallova plánu zaplatila především infrastruktura, o zbytek už se postarali občané sami. A troufnu si říct, že i bez státních dotací na tom budou dnešní nezaměstnaní lépe, než občané krátce poválečného Německa. Proč nikdo neprosadí jako sociální spravedlnost tohle? Dokonce ani ODS?

Podobný problém je s ekologií. Náš nejpalčivější problém není se zabývat výlučně klimatickými změnami, byť se vyplatí na ně dávat pozor, ale především pečovat o znečištěné prostředí. Ano, Češi žijí v mnohem čistší zemi, než před rokem 1989, ale stále je to smetiště, byť ne tak hrozivé, jako tomu bylo dříve. Jak to, že neslyším politické strany slibovat zasazení se – konkrétnimi kroky – o vyčištění životního prostředí? Ekologickou spalovnu v každém městě, kontejnery na recyklaci do 50 metrů od každého domu, došlápnout si na velké znečišťovatele životního prostředí jako je například Mittal Steel, nebo stavbu nových jaderných elektráren a tím i hození přes palubu horníků v severních Čechách, kteří jsou dnes podobným anachronismem, jako kočí před druhou světovou válkou? Jistě, takovou stranu by dotyční horníci jistě nevolili, protože by nechtěli přijít o práci, kterou umějí, ale copak je ČR země plná horníků? Není náhodou mnohem větší počet těch, kterým těžba hnědého uhlí vadí, než těch, kterým prospívá? Nebo budeme zase ničit další obce a města (dosud jich bylo zničeno od roku 1945 okolo 1600, viz. http://www.zanikleobce.cz/? Stát se chová vůči tomu, jak jím spravovaná země vypadá, pořád dost barbarsky – jak je možné, že to lidem nevadí? Jak je možné, že z toho nikdo neudělá volební program?

Podobným způsobem by se dalo mluvit o dalších tématech, jejichž pravdivé jádro se skrývá pod velmi tlustou vrstvou prázdných slibů a klišé o výše zmíněných ideálech. Proto se ptám – jak je možné, že s něčím takovým se na politický trh s kůží nechodí?

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Češi v pubertě

středa 17. března 2010

pokrevní bratři přátelé komančů Posledních několik měsíců nás média bombardují zprávami ve smyslu že ČSSD a KSČM mohou mít po volbách většinu ve Sněmovně, přičemž před pár dny dokonce Paroubek otevřeně prohlásil, jakým způsobem je ochoten s KSČM spolupracovat. Třebaže rubriku Ze života kocourkova většinou píše kolega Template, dnes udělám výjimku – protože to, v co se ČR mění, je už opravdu kocourkov na n-tou.

Mnoho publicistů a komentátorů se zamýšlí nad tím, jak je možné, že dvacet let po návratu k demokracii (alespoň institucionální demokracii) ještě tolik lidí nevidí, co za svrab a neštovice v české kotlince před rokem 1989 byly. Nechci se pasovat do role vševědoucího, nicméně dlouhodobě se zabývám kromě procesu transformace České republiky i transformací Slovenska a Maďarska, a především, velmi detailně – transformací Polska. Právě tato zkušenost mi umožnila podívat se na celý problém z jiné perspektivy, ze které je na příčiny naší předvolební krize lépe vidět.

První věc, kterou je potřeba podotknout, je fakt, že tady nejde o Paroubka ani o Filipa ani o kohokoliv jiného. Paroubek není někdo “odjinud”, kdo by se tady objevil a začal Čechy sužovat, není žádný živoucí důsledek sociální patologie, není zrůda, kterou když odstřelíme, zachráníme si budoucnost. Je to totiž ještě mnohem horší. Jiří Paroubek je především jako džin vytvořený z přání velké části české populace, je doslova jejich ztělesněním, je ústy kolektivní vůle nadpoloviční většiny Čechů. Z toho je třeba vycházet, že nadpoloviční většina občanů České republiky jsou zkrátka závistiví, mstiví, socialismus milující lemplové, co by chtěli všechno zdarma, co se nekoukají na budoucnost a co by nejradši s podporou státu ukradli schopným lidem i poslední židli, na níž v domě sedí. Pokud by někdo zastřelil Jiřího Paroubka, problém to samozřejmě neřeší, protože kolektivní vůle těchto občanů tam rychle dosadí někoho dalšího. Z toho je potřeba vycházet, chceme-li nalézt příčiny našeho současného stavu a něco s jeho následky dělat. Česká společnost jako celek tak prožívá v jistém smyslu pubertu – naprosto nelogicky a hloupě se staví proti ruce, která ji živí a dožaduje se drze víc, řka, že ruka dává málo.

Druhá věc je časový harmonogram, na němž můžeme určit především dva body – bod, v němž je společnost přeměněna na demokratickou, rozvinutou a občanskou společnost, tedy to, čeho chceme nakonec dosáhnout – a bod, v němž dojde ke konečné ztrátě moci starých struktur. Polsko je už za tímto bodem (2007), Českou republiku o něj čeká velký boj každé sněmovní volby. V tomto případě přitom platí dvě věci: 1) jak k tomu dojde, už je jen otázkou času, kdy dojde k vytvoření slušné společnosti, už je zajištěné trvání procesu; 2) staré struktury vycítí, že se takový bod blíží, a budou “kopat”, tedy bránit se sesazení všemi možnými prostředky. V Polsku to přehnaly, ale ne tak, aby stačily slušnou společnost zadusit – jejich kopání bylo tak silné, že občany znechutilo natolik, že od té doby mají staré struktury smůlu a jsou tématicky vyprázdněné a nezajímavé natolik, že už pravděpodobně nikdy nebudou moci vyhrát volby. V České republice máme na výběr dva scénáře – ono “kopání” už probíhá teď, nespokojené masy starých struktur se zuby nehty brání odchodu, protože cítí, že by mohl přijít – ten strach na ně padl krátce před sněmovními volbami roku 2006. Třebaže síla starých struktur byla v Polsku velká, nebyla opřená o tak významnou část populace, aby v roce 2005 vláda PiS si mohla dovolit převzít moc opravdu “natvrdo”. V České republice je to horší – staré struktury, u nás vyjádřené voliči ČSSD a KSČM, jsou ve společnosti obrovsky zastoupené, ostatně není to jen případ těchto dvou stran. Bez uzardění bych do stejné kategorie zahrnul voliče SSO (rádobypravicová nacionalistická varianta), Suverenity (nacionalisticko bolševická varianta) a Věcí Veřejných (naivní varianta à la staré struktury s lidskou tváří). ODS je na pomezí starých a nových struktur s tím, že je spíše u těch nových, lidovci jsou rádi, že jsou rádi a nepředstavují v zásadě nic, TOP09 se dá považovat za nové struktury, stejně tak Strana zelených. Ačkoliv Strana zelených není pravicová, pořád je mi nekonečně sympatičtější, než ČSSD, KSČM či Suverenita.

Co od sebe odlišuje ony staré a nové struktury především? Staré struktury u nás neznamenají ani tak komunistickou ideologii, jako spíš normalizační způsob myšlení. Žádná opravdová víra v něco, malá domů, celý život ponížený na osobní zájmy jednotlivce. Komunistický režim společenský zájem zprofanoval, protože místo něj vytvořil zájem komunistické strany a ten potom vnutil jako “společný”, přitom každý, kdo kdy žil v některé západní občanské společnosti ví, co si pod tím představit. Ve slušné společnosti, tedy v takové, do které se snad chceme dostat, patří k mainstreamu to, že lidé chtějí dobrovolně něčím přispět celku a společnosti a jejich debata spočívá na tom, že se baví o tom čím přispějí. Český postkomunismus spočívá v tom, že cokoliv je společné je mnoha lidem zkrátka jedno. Akcentuji rovněž nedostatek víry – a podotýkám, že mi nejde o víru náboženskou. Jde mi o víru v lepší příští, ať má jakoukoliv barvu, víru ve smyslu naděje, ne jistoty. To v normalizační generaci naprosto chybí, ta je totiž vůči těmto věcem naprosto apatická, nebo co hůř, se jim většinou vysmívá, aniž by se nad nimi zamyslela. Apriorní nedůvěra ke všemu, paranoia tvrdící, že všichni po nich jdou, celý svět je špatný a všichni je chtějí okrást – to je způsob jednání těchto lidí. Těžko ovšem přesvědčovat někoho přesvědčeného o nebezpečí, že nebezpečí není, nebo je minimální – především, když dotyčný většinou do obav z okolí promítá své vlastní hodnoty a způsob, jakým jedná s okolím on sám. Předpokládám, že si každý z našich čtenářů umí představit zapšklého padesátníka, který nevěří na jakékoliv dobro ve společnosti, který pojmem “dobro” rovnou pohrdá, ať už si za tím představí cokoliv.

Až budete příště nastupovat do metra, vlaku, tramvaje, autobusu nebo půjdete pěšky po ulici, rozhlédněte se okolo na zapšklé tváře generace, kterou formovala normalizace. To jsou ti lidé, kteří většinou stojí proti svobodě, otevřenosti a naději ve slušnou budoucnost; ne Jiří Paroubek. Ten je jen jejich obchodní značkou.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Mají necivilizovaní lidé lidská práva?

středa 10. března 2010

hooliganR300506_228x370 Předem upozorňuji čtenáře, že kritérium civilizace nemá v tomto případě nic společného s rasou, náboženstvím nebo čímkoliv jiným. O necivilizovanosti jedince vypovídají především dva aspekty – neschopnost regulovat sexuální pud a neschopnost regulovat svou agresi.

Médii proběhl otřesný případ kanadského vozíčkáře, který byl v Austrálii surově zbit a okraden dvěma mladými muži – pachatelé jsou již pod zámkem a uvažuje se o tom, co se s nimi stane – přitom už v minulosti se oba dopustili násilných trestných činů, ovšem podle logiky “ještě nikoho nezabili” nedostali tak přísný trest, aby to neochránilo společnost od jejich existence. Čím dál plyne čas, tím víc jsem přesvědčen, že bychom měli otevřít veřejnou diskusi na téma zločin a trest, co je adekvátní trest a co nikoliv, jakož i samotný smysl trestu. Jsem si vědom skutečnosti, že prakticky každý, kdo jde páchat zločin jej jde páchat s vědomím, že ho spravedlnost nechytí, proto trest nemá prakticky žádný preventivní efekt. Přesto ale mám za to, třebaže nejsem příznivcem nějakých ultradrakonických trestů, že jsou tresty v těchto případech příliš měkké.

Na rozdíl od současného majoritního diskurzu v psychologii mám za to, shodně s Aristotelem, že některé aspekty lidské osobnosti jsou neměnné, že někteří lidé budou už od přirozenosti primitivní i kdyby se jim dostalo sebelepší výchovy a někteří budou naprosto civilizovaní i kdyby vyrůstali uprostřed toho nejhoršího slumu v Riu de Janeiro. Uvědomuji si, jak provokativně tato myšlenka může v dnešní době znít, ale jsem přesvědčen o tom, že rehabilitace určitého typu zločinců je ztrátou času, protože je nemožná. Jsou zločiny, u nichž trest může člověku dodat sebereflexi, kde pokud nejde o nějakou sociální patologii, tak se člověk opravdu může změnit. Typickým příkladem takového zločinu je krádež (a to říkám jako párkrát okradený, který měl vždy chuť ty zločince najít a v tu chvíli usekat jim ruce z pocitu žalu nad ztrátou například notebooku), ať už jde o krádež čokolády v obchodě nebo o vytunelování velké firmy. Do této kategorie patří rovněž všechny dopravní přestupky, různé falšování kdečeho a podobně – ačkoliv jsou to všechno činy špatné a odsouzeníhodné, rehabilitace zde smysl má. Problematičtější už je to u násilných trestných činů. K těm totiž může dojít buď kvůli vyhrocené situaci, v afektu, kdy něco (zabití, ublížení na zdraví) může spáchat člověk, který třeba kvůli jiné trestné činnosti páchané na něm obětí spáchal něco, čeho sám lituje a co by sám neopakoval. I v takovém případě je zapotřebí trest, nicméně i v tomto případě věřím, že je možné takového člověka napravit.

Přesto existuje kategorie lidí, kteří jakoby postrádali právě ony základní aspekty lidskosti popsané v perexu tohoto článku – to jsou bytosti, které znásilní ženu jen proto, že “se jim chtělo” a “nemohli si pomoct”, či které někoho zbijí nebo zabijí jen tak pro radost nebo proto, že “se jim chce”. Obětí těchto bytostí se může stát prakticky kdokoliv, tyto oběti zpravidla nemají k pachateli žádnou vazbu, ten si je vybere náhodně na ulici – o to je jeho čin horší, v podstatě je naplněn podobným aspektem, jako terorismus; jde o útok, u něhož oběť neudělala nic víc, než že byla v nesprávnou dobu na nesprávném místě. V nápravu lidí tohoto druhu nevěřím. Současná psychologie je už natolik pokročilá, že je schopná něco takového diagnostikovat a zde se přikláním k doživotním trestům za podmínek, pro něž neplatí lidská práva. Podle mého názoru nejlepší definice člověka je definice Aristotelova, tedy že člověk je ζῷον πολιτικόν (zóon politikon), tedy “společenské zvíře”, jinak bychom ještě řekli “zvíře schopné žít v polis”. V tomto pojmu je již hodně řečeno – není to ani tak fyzické tělo, co nás odlišuje od zvířat, ale naše vědomí, které funguje podle principů umožňujících člověku žít v organizované, civilizované společnosti. Absolutní nutností k takovému životu se jeví být právě schopnost potlačovat své pudy rozumem, především ty pudy, které mohou okolí poškodit (agresivita, sexuální pud). Pokud po spáchání násilného trestného činu (a klidně to může být “jen” zbití někoho) by byla neschopnost takovéto sebekontroly u člověka coby příslušníka biologického druhu, nejsem proti tomu, aby byla takovému člověku odňata lidská práva, neboť tento člověk není způsobilý k tomu být lidskou bytostí ve smyslu “zóon politikon”. Protože jako civilizovaná společnost máme oprávněný odpor vůči týrání, měly by i tyto existence dostat svá práva, ale pouze v rozsahu, jaká dáváme biologickým entitám neschopných dosáhnout kvalit “zóon politikon”, tedy zvířatům.

Ačkoliv jsem si vědom toho, že je takový právní koncept velmi kontroverzní, má podle mého názoru svůj smysl ze dvou důvodů – nevinného postihnout nemůže (vždy by byl aplikován po spáchání násilného trestného činu, který by byl standardní soudní cestou dokázán), jde o způsob výkonu trestu, nikoliv stanovení způsobu hledání viny. “Status lidství” by tak byl podle tohoto principu odňat například prokázaným sexuálním násilníkům či fotbalovým hooliganům, kteří před pár lety házeli kamení na projíždějící vlak nemající nic společného s jakýmkoliv jejich společenským postavením či zájmem, v důsledku čehož zemřela jedna žena. Sečteno a podtrženo – tento koncept je postaven na odnětí lidských práv osobám, jejichž chování a mentální kapacita nemá na to, aby se chovali jako lidé.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Kam se poděla Corona Bohemiae?

pondělí 8. března 2010

100px-Znak_ZKC Karel IV., král zemí českých z rodu Lucemburků, vyhrál anketu Největší Čech - přesto jeho opravdu stěžejní životní dílo bylo v roce 1918 bezostyšně pošlapáno a zlikvidováno. Řeč je o unii Čech, Moravy a Slezska zvané "Země Koruny české", latinsky "Corona Bohemiae", německy "Böhmische Krone", která nejenže nebyla na evropské mapě outsiderem, ale aktivním hráčem, který byl provázaný primárně se západní Evropou, jejíž byl součástí.

V roce 1918 byla násilně přervána tradice 570 let starého státu, který nejenže dokázal dovést české země v 19. století k vyspělosti na tehdejší dobu nevídané, ale který především znamenal kontinuitu určitého způsobu myšlení, vnímání českých zemí jakožto území, které je nedělitelně součástí západního světa a západní civilizace. To, k čemu 28. října 1918 došlo, nebylo jen oddělení od Rakouska-Uherska, jak si mnozí myslí; šlo především o přetržení geopolitické kontinuity českých zemí coby nepochybně západní země ve prospěch vytváření benešovských “mostů mezi Západem a Východem” a orientace na dění v zemích, které naše politiky, průmyslníky, měšťany či naši aristokracii nikdy příliš nezajímaly. Do roku 1918 takovým způsobem, jakým dnes vnímají čeští občané Slovensko, Maďarsko, Polsko, Chorvatsko, Srbsko, Ukrajinu či Rusko, čili ať se jim to líbí nebo ne jako “země, s nimiž něco sdílíme”, vnímali obyvatelé českých zemí Rakousko, území dnešní severní Itálie, Německo a Švýcarsko – tedy země, které patří a vždy patřily v Evropě k nejvyspělejším. Stát, který vznikl 28. října 1918 vznikl na popření všeho výše jmenovaného – přihlásil se k myšlenkám panslavismu a čechoslovakismu, což byl naprosto absurdní myšlenkový směr, pokud uvážíme, že Češi a Slováci si jsou dost daleké národy svou kulturou, prioritami, náboženstvím a jinými aspekty každodenního života, jakož i tehdejší ekonomickou úrovní. Přitom je samozřejmě nutné poznamenat i skutečnost, že sami Slováci se v takovém postavení necítili dobře a myšlenka, že by se měli vzdát své identity ve prospěch jakési “československé”, která však znamenala prakticky identitu českou, se jim natolik nelíbila, že vyhlásili 14. března 1939 Slovenský štát. Jakkoliv můžeme polemizovat o tom, že k tomu byla slovenská reprezentace dotlačena Hitlerem (což je do značné míry pravda), nedá se popřít, že ideologie HSĽS, která byla ostře protičeskoslovenská, byla na Slovensku populární už mnohem dříve – a za sebe říkám, že se tomu vůbec nedivím.

Československá republika se nesla v duchu odmítnutí konceptu českých zemí coby mnohonárodnostnímu celku, který je držen pospolu politickým národem českým, moravským a slezským (přičemž Češi, Moravané a Slezané mohli úplně klidně mluvit německy nebo polsky, ale nedělalo to z nich o nic menší Čechy, Moravany nebo Slezany, než ty česky mluvící), které měly shodné cíle a vědomí staleté kontinuity společného dědictví a úsilí společných předků. První republika prakticky ihned po svém založení okradla bez náhrady bohaté občany, aristokracii a katolickou církev v rámci “spravedlivého přerozdělování”, přičemž ti, kterým bylo “přerozděleno” se posléze o přidělený majetek starali tak, že jej přivedli od úpravného pořádku a funkčnosti k zpustošenému chaosu. Zároveň se rozběhlo systematické kádrování na základě národnosti a jazyka, kdy každý, kdo neuměl perfektně česky, neměl šanci zastávat jakoukoliv veřejnou funkci. Skutečnost, že lidé v mnoha regionech česky neuměli nikoliv proto, že by byli jakýmisi “okupanty”, ale proto, že češtinu od nich nikdo nikdy nevyžadoval, dodnes mnoha českým občanům uniká stejně, jako unikala i dobovým prvorepublikovým politikům a úředníkům. Tito lidé dostali na naučení se českého jazyka přibližně jeden rok, což je žalostně málo, vzhledem k tomu, jak náročný český jazyk je – učím svou přítelkyni česky a třebaže je jazykově velmi nadaná, bude jí to trvat ještě mnoho let, než bude umět bezchybně česky mluvit a psát. Jak se to mohli naučit lidé, kteří žili například někde ve Falknově nad Ohří (dnes Sokolov) a okolo česky nemluvil nikdo a to navíc za rok, je mi opravdu záhadou. Nešlo ovšem jen o občany, jejichž mateřským jazykem byla němčina – šlo i o ty, jejichž mateřským jazykem byla polština, slovenština, maďarština či rusínština – i těch bylo relativně hodně a ti všichni zaživali v možnosti dostat práci silnou diskriminaci po celou dobu trvání první republiky.

Nacionalistický antidemokratický režim v roce 1945 vedený samozvaným prezidentem Edvardem Benešem nejen že prostřednictvím etnických čistek a genocidy bojoval za “lepší národní příští”, ale rovněž se podílel na likvidaci historického vědomí o neslovanském charakteru českých zemí – nejen, že byl nesmyslně přejmenován Německý brod na Havlíčkův, řeka Olza na Olši, Falknov nad Ohří na Sokolov, ale přejmenovány byly masově i mnohé vesnice, jejichž jméno ani v české podobě neznělo dost “slovansky”. Za jeho vlády mezitím docházelo k postupné bolševizaci společnosti, kvůli které během únorového puče roku 1948 nebyl proti komunistům s výjimkou studentů na Pražském hradě prakticky vůbec proveden žádný odpor. Komunisté posléze začali s likvidací “západního” češství doslova na všech frontách – zrušili zemské uspořádání, pod taktovkou Zdeňka Nejedlého začali ve školách hromadně učit Jiráskovy nesmysly o třísetleté době “temna” a zároveň pokračovali v práci započaté Benešem na etnické homogenizaci české společnosti. Po celých čtyřicet let komunistického zločinného režimu byli lidé o historii spíše desinformováni, nežli informováni, komunistická propaganda zatajovala skutečnost, že české země byly před vítězstvím panslovanských myšlenek “všeho pracujícího lidu” jen minimálně napojené na zájmy, kontakty a myšlenky jiných slovanských zemí či národů; místo toho vyzvedávala každého jednoho českého politika, který hlásal orientaci na panslovanství a Rusko, přestože tito lidé byli ještě v roce 1918 v naprosté menšině. Zároveň komunistický režim prováděl systematickou “deelitizaci” společnosti, k níž docházelo nejen dobrovolnými a podle komunistických zákonů ilegálními útěky ze země, ale především likvidací elit v rámci české společnosti uvnitř. Čím větší byl člověk blbec, tím výš se zpravidla na stranickém žebříčku vyšplhal; inteligentní lidé museli poslouchat od “proletariátu” řeči typu “a na to jsi studoval, co?”, když přišla řeč na nízký plat v kvalifikovaných profesích proti profesím dělnickým.

Tohle všechno způsobilo, že když se v roce 1989 česká společnost osvobodila od bolševického marasmu a v roce 1992 byl konečně ukončen československý experiment, že když se začali lidé ptát na to, kým jako Češi jsou, buď nevěděli, nebo stříleli vedle jak je naučila komunistická propaganda ve školách. Právě kolektivní nevědomí o vlastní historii, o tom, že pojem národ znamenal pro českou zemi spíše destrukci a chaos ponořený do bezbřehé špíny a buranství východní nevychovanosti, ať už aplikovaný v jakémkoliv kontextu, způsobilo, že dnešní Češi jsou jen malými syny svých kdysi velkých otců. Je to právě zapomnění měšťanského, pragmatického, nenárodního dědictví českých zemí, které způsobilo jejich současný úpadek. Až se bude příště slavit 28. říjen 1918, měla by státní vlajka, která ostatně je také dědictvím prvorepublikového všeslovanského šílenství (její barvy a koncepce neříkají nic o zemském uspořádání státu), viset tak maximálně na půl žerdi, pokud by měla viset vůbec.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Odborář Dušek je nepochybně rozumu mdlého. Jenže není sám

Na rozhovoru s odborářem Jaromírem Duškem v Lidových novinách mě nezaujal ani tak jeho paranoidní výrok o jakémsi homosexuálním spiknutí v Českých drahách a na ministerstvu dopravy, jako spíš následné reakce na něj.

Co se mě týče, odbory bych ihned zrušil. Banda komunistických vyděračů, která jednou za čas svolá bezmozky ze všech českých i moravských vesnic do Prahy, aby tam nakoupili a při té příležitosti zařehtali na náměstí (kde jim blahosklonně kynou Paroubek s Filipem) řehtačkami a jindy zase vydírá celou republiku hrozbou stávky, která se stejně nikdy neuskuteční, je podle mého názoru zbytečná a otravná asi tak jako škola v létě. Na druhou stranu, občas s nimi je legrace.

Jako například s Jaromírem Duškem, který si patrně vzpomněl na Miroslava Sládka blahé paměti a svým blábolením o homosexuálech se mu pokusil konkurovat. Normální člověk si řekne - Dušek je idiot. To ostatně nevyplývá jen z tohoto inkriminovaného výroku, ale z celého rozhovoru. Velmi úsměvné jsou totiž také pasáže, kde Dušek mluví o tom, kdo zařídil v roce 1989 demokracii, kdo dosadil Havla na Hrad a tak podobně.

Čeští novináři se ovšem zachovali tak, jak se od nich dalo čekat. Místo aby šli do hloubky, jen kloužou po povrchu laciných senzací. „HOMOFOBIE!" křičí naše žurnalistická esa jako jeden muž, aniž by snad pochopila, že jde přece o něco úplně jiného.

Co totiž vlastně Dušek řekl? Že České dráhy, ministerstvo dopravy a Úřad vlády jsou vzájemně propojené jakousi úzkou, spolupracující, mafiánskou skupinou. Kdybychom z jeho výroku úplně vynechali slova o homosexuálech, i tak by se jednalo o velmi závažné obvinění, které by bylo třeba vyvrátit, minimálně prošetřit. A to mnohem, mnohem závažnější, než říct o někom, že je homosexuál! To by ostatně v ideální, "tolerantní" společnosti mělo být úplně jedno (takovou společnost ovšem nikdo z levicových mesiášů a snílků nechce, byť vás o tom budou přesvědčovat).

Je příznačné, že toho si však ani jeden z "hlídacích psů demokracie", ale ani jeden z politiků, kteří vyzvali obmyslného blábolila Duška k omluvě, nevšiml. Ještě zajímavější je nicméně výběr osobností, které dostaly příležitost v médiích na Duškova slova reagovat.

Hlavní slovo měl profesionální homosexuál Jiří Hromada, předseda jakési Gay iniciativy - která byla, pokud vím, už přibližně před čtyřmi lety zrušena. Dále v médiích komentovala Duškův výrok partnersky registrovaná dvojice Janis Sidovský s Pavlem Vítkem. Proč, proboha, tihle dva? Ať si komentují třeba nový účes Venduly Svobodové pro mě za mě, ale do politiky ať se nemíchají, děkuji.

Abych byl konkrétnější. Na Duškův výrok měli hlavně reagovat tiskoví mluvčí příslušných úřadů, úplně z toho vynechat nějakou sexuální orientaci (abych pravdu řekl, je mi naprosto u zadní části těla, s kým spí Slamečka, Novák, Žaluda nebo Dušek) a vyjádřit se k tomu, jsou-li tyto tři instituce nějak propojeny, či nikoliv. Možná se tyhle osoby k tomu už vyjádřily, škoda že přes hysterický řev duhového bratrstva jsem to vůbec nezaregistroval.

Zobrazit celý článek

POLSKO: Blíží se konec polské teokracie?

čtvrtek 4. března 2010

100_4231 Když německý Der Spiegel označil v době vlády PiS Polsko za Írán Evropy, silně přeháněl, nicméně určitý prvek má Polsko a Írán společný. V obou případech mají náboženské instituce silný vliv na to, co se ve státním aparátu děje – a jak v Íránu, tak v Polsku, v posledních letech především mezi mladými lidmi dochází občanům s teokracií trpělivost. Možná se jednou nebudeme stačit divit, jak se z Polska stane i “bezbožnější” stát, než je Česká republika.

Trvalo mi několik let působení v Polsku abych tu zemi, její společnost, politiku a vztah k náboženství pochopil důkladně a jsem velice rád, že mohu v Polsku pobývat teď, kdy se ta země mění neuvěřitelně rychle doslova před očima. Není to jen ekonomický růst, jsou to především hluboké společenské proměny, které souvisejí s generační obměnou. Komunistický režim v Polsku svrhly především dvě síly – katolická církev a odborové hnutí Solidarność; v obou případech ovšem šlo o instituce opírající se v polském prostředí nikoliv o inteligenci, intelektuály nebo akademiky, ale především o příslovečné “dělníky a rolníky”, kteří však byli antikomunističtí. Problém pozdějších let spočíval v tom, že tito lidé začali být hlavními konstruktéry nové třetí republiky (III. RP) – se vším svým kolektivismem a jednoduchým viděním světa. Ačkoliv si to mnoho z těchto lidí neuvědomuje, osoba Leszka Balcerowicze, coby autora polské privatizace a transformace byla pro Polsko neuvěřitelným štěstím – Balcerowicz totiž dokázal uvolnit ruce mnoha svobodomyslným Polákům nejen v podnikání, ale i v jiných aspektech života. Příklad polské církevně-solidaritové revoluční elity poměrně zásadně ukázal, že úpadkem komunismu, avšak zachováním “vedoucí úlohy dělníků a rolníků”, se umazala jen polovina problémů – z tohoto období pochází například naprosto iracionální a hloupé rozhodnutí o ukončení stavby jaderné elektrárny v Żarnowcu (byla cca ve stejném stavu, jako byl tou dobou Temelín), protože prý šlo o symbol “sovětské dominance” a hlavně to ohrožovalo dělníky v uhelných dolech. Solidarność udělala z horníků a dělníků v loděnicích (Gdańsk, Gdynia) posvátnou krávu, na kterou se nesahá, proto jak loděnice tak doly byly postupem času dovedeny prakticky k bankrotu kvůli umělé přezaměstnanosti (pod heslem “zrušit tato posvátná místa je svatokrádež”), stejně jako se v zemědělských oblastech Polska velice extrémně etablovala církev, která v polských poměrech nemá příliš mnoho společného s oficiální doktrínou KC ve Vatikánu; jde spíš o jakýsi fanklub kultu osobnosti Jana Pavla II. vyznávající taková společenská pravidla, že by přední mulláhové Talibanu zůstali stát s otevřenou pusou a psali si poznámky.

Protože výše zmíněné skupiny “hrdinů revoluce” patřily k těm vrstvám lidí, kteří jsou spíše nevzdělaní, plní předsudků a jednoduchých emocí, byly počty lidí, kteří se s nimi mohly identifikovat, velmi značné. To způsobilo odlišnou situaci od České republiky, kde revoluci provedla elita a tudíž pro nevzdělané masy nebyl problém kriticky k revoluci přistupovat takřka úplně od začátku – a revoluční elita se musela velmi hodně snažit, aby dokázala výsledky svého převratu “prodat”. Oproti tomu se minimálně 18 let v Polsku po revoluci neslo v duchu nekritizovatelnosti III. RP a situace, ve které – obrazně řečeno – vláda jedněch dělníků a rolníků nahradila jinou vládu dělníků a rolníků. Z tohoto vývoje znechucené elity polské společnosti neměly příliš silné slovo ve formování společnosti a tak často emigrovaly. Během těch osmnácti let (1989-2007), které skončily pádem vlády Prawa i Sprawiedliwości, se tak v Polsku vyvinula velmi zajímavá situace, ve které vznikl velmi slušný stát (po pravdě řečeno mnohem slušnější, nežli ten v České republice) s relativně slušnou politickou reprezentací (až na PiS, Ligu polských rodin a Sebeobranu) napříč ideovým spektrem, avšak stát, který byl, a dosud je, dost slabý. Až do vzniku Platformy Obywatelskiej (PO) v roce 2001 prakticky neexistovala opozice proti novému neliberálně demokratickému režimu; opozici mu dělala hlavně postkomunistická SLD, která i když měla náhodou v něčem pravdu, tak byla coby nástupnická strana PZPR společensky odepsaná. Právě skutečnost, že občané neuznávali hromadně legitimitu vlády SLD, způsobila, že reálnou moc ve státě získala polská katolická církev. Vznikla tak situace, s níž dnes válčí Donald Tusk, kdy stát nemá monopol na vládu nad svým územím a musí o něj válčit s církví, stejně jako s hromadnou občanskou neposlušností (příklad – Alicja Tysiąc, která splnila polské velmi přísné podmínky k provedení potratu, přesto jí žádný doktor nebyl ochoten potrat udělat, hrozila jí ztráta zraku a ztráta schopnosti se starat o tři děti, porodila, ztratila zrak, žalovala dotyčné lékaře, vyhrála a lidi soudkyni, která vynesla tento rozsudek, téměř zlynčovali). Po dlouhé roky jakoukoliv kritiku zřízení po roce 1989 odmítaly masy “vítězných demokratických dělníků a rolníků”, kteří však vedli zemi spíš jako “endecja”, meziválečná hypernacionalistická autoritářská strana, jako “lewactwo” (levičáctví) nebo “żydokomunę” (židobolševismus) – takto kritizována totiž byla především SLD, jediná strana, která se nechtěla podílet na solidarnościowo-církevním nadšení. S příchodem PO ovšem tyto masy začaly mít problém, protože jednak nebylo možné o Tuskovi či Sikorském říct, že jsou Židé nebo komunisté (občas takové názory zaznějí, ale jsou tak očividně mimo, že je neberou vážně ani ti “dělníci a rolníci”) a jednak mladá generace, která kromě demokratizace chce také liberalizaci společnosti patří prakticky výlučně mezi voliče PO a tak s každým rokem, kdy noví mladí dovrší 18 let získává PO víc a víc hlasů. Jako triumf PO velmi pravděpodobně skončí letošní prezidentské volby, kdy se předpokládá, že vyhraje kandidát PO s více než 65% hlasů.

Katolická církev jako taková je v současné době v Polsku ve velmi unikátní historické pozici – je to poprvé, kdy je takhle silná (vždy byly vilvy, které ji víc oslabovaly než dnes, ať už židovská menšina, náboženská tolerance první republiky co skončila v roce 1795, reformace nebo muslimské, zejména tatarské menšiny), a je to poprvé, co nestojí na straně “všeho lidu”. Minimálně v posledních více než dvou stech letech byla katolická církev v Polsku vnímána jako instituce, která brání zájmy Polákům před okupacemi, zábory či jinými národními tragédiemi, přičemž po roce 1989 tuto roli samozřejmě plnit přestala a velmi těžko si zvyká na absenci nepřítele. Katolická církev tak v Polsku svrhla komunistickou moc prakticky proto, aby nakonec sama stanula na jejím bývalém trůně – a vzhledem k procesům, které v polské mladé společnosti vidím, se ten trůn začíná velmi výrazně třást, protože mladí lidé mají teokracie dost a dvacet až třicet let staré zásluhy jak církve, tak Solidarności, už zdaleka nevidí jako posvátnou krávu, na kterou se nesahá. Už příliš mnoho mladých lidí vidí katolickou církev v Polsku jako organizaci moc zneužávající na to, aby tato udržela “národní jednotu”, což je další z věcí, kterou až chorobně vyžaduje porevoluční “dělnictvo-rolnictvo”. Dva roky, které vládla strana PiS spolu s LPR a Samoobronou natolik v očích mladých lidí zdiskreditovaly porevoluční systém a posílily tendence k liberální demokracii, že si neumím představit, co by se muselo stát, aby v příštích parlamentních volbách PO nevyhrála volby. Vzhledem k tomu, že v Polsku je zvykem bojovat proti jakýmkoliv silám, které se začnou chovat panovačně, bych se vůbec nedivil, kdyby se stejnou vášnivostí, s jakou církev v roce 1989 změnila komunistický stát na teokratický, se změnila v průběhy dalších třiceti let polská společnost z katolické (96%) na ateisticko-agnostickou.

Zobrazit celý článek