IZRAEL: Izrael se brání, média to ale ignorují

středa 31. prosince 2008

"Izraelský útok má na svědomí 300 životů"; titulky tohoto typu jsou ve většině českých i světových médiích více než běžné. Skutečnost, že Palestinci v Gaze jednostranně ukončili příměří a začali na Izrael střílet - a Izraelce zabíjet - se takřka nikde nedočtete. Kde se bere pokrytectví médií vůči Izraeli a až dojemná příchylnost k Palestincům?

Ve většině zmíněných médií se můžeme dočíst, co všechno Palestince trápí: hlad, nezaměstnanost, nedostatek energií, obecně nedostatek všeho. A je to pravda, obyčejní Palestinci přesně tímto trpí a navíc nevidí žádné východisko. V čem je ale problém - ona média šikovně vytvářejí dojem, že za tohle všechno může Izrael. Čtenáři tak sledují izraelsko-palestinský konflikt jako fotbalové utkání, nebo spíš jako zápas fotbalových fanoušků. Jednak situaci hodnotí stylem "jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet", a jednak si neuvědomují přítomnost dalších aktérů v oblasti.

Problémy Palestinců totiž neleží ani tak na zodpovědnosti Izraele, jako spíše ostatních arabských států. Je třeba si uvědomit, že Západní břeh Jordánu sousedí s Jordánskem a Gaza s Egyptem. Hranice obou území k Jordánsku a k Egyptu jsou ovšem neprodyšně uzavřené - a sice zvenčí. Arabské země totiž vedou vůči Palestincům poměrně pokryteckou politiku; Arabové (i ti, kteří žijí v samotném Izraeli) velmi často Palestince vidí podobně, jako se například Češi dívají na Romy. Palestinci přitom nejsou nic jiného, než stejní Arabové jako ti "venku", jenom ekonomicky nesmírně zaostalí kvůli svému rozhodnutí v roce 1948 opustit své domovy a zlikvidovat Izrael - což se nepovedlo, pročež skončili v uprchlických táborech. Zároveň je dobré si uvědomit, že Jordánsko je jeden z nejbohatších, nejprogresivnějších co do společenské otevřenosti a nejliberálnějších arabských států. Shodou okolností je to jeden ze dvou států (tím druhým je Egypt), který uznává Stát Izrael. Jak Egypt, tak Jordánsko se dívají na Palestince jako na chudé příbuzné, s nimiž nechtějí nic mít a podporu jim vyjadřují jen na oko; podobně, jako jižní Korejci vyjadřují solidaritu se severními, ale kdyby na severu padl komunistický režim, jih by se hodně rychle postaral o to, aby se chudí severní Korejci na bohatý jih poloostrova nedostali. Je to přibližně rok, co se podařilo nějakým Palestincům výbušninou udělat "díru" v opevnění na hranici s Egyptem. Následovalo několik volných dní, kdy do Gazy plynulo mnoho zboží a stačila chvilka k tomu, aby bylo žití v Palestině méně beznadějné. Jenže Egypťané, dívající se na Palestince skrz prsty, díru co nejdříve zacelili a vše zůstalo při starém.

Zbytek arabského světa Palestincům svou solidaritu rovněž ústně vyjadřuje, ovšem tím to končí. I tak bohaté státy jako Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty používají problémy obyčejných Palestinců pouze jako klacek na Západ - zneužívají toho, že Západ se nemůže dívat na problémy spojené s každodenním životě v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Netají se tím, že jim je jedno pokud jejich "bratři" pomřou hladem, ale o to silněji nadávají Izraeli a Západu, že se o jejich "bratry" málo starají a nechávají je žít ve špatných podmínkách. Západ je tak vydírán způsobem, na který nezná odpověď - odmítnout Palestincům pomoc nedokáže, protože ví, že Arabové je klidně nechají pomřít a pak to použít jako argument proti Západu samotnému.

Samotní Palestinci o těchto zákonitostech vlivem neustálé propagandy teroristických hnutí jako je Hamás či Islámský džihád často vůbec nevědí a jsou přesvědčeni o tom, že za jejich problémy může Izrael, který, zmizí-li, jejich problémy svým zánikem ukončí. Přístup k otevřenému světu nemají - jenže dokud ho měli (skrze Izrael, Egypt ani Jordánsko své hranice Palestincům zásadně neotvírají), dostávali se ven i teroristé zabíjející nevinné izraelské civilisty. Izrael byl k blokádě de facto donucen - chrání tak životy svých občanů, vůči nimž by měl cítit - a také cítí - zodpovědnost. Jenže Palestinci, často přesvědčení o tom, že za jejich problémy může Izrael, prokázali svou vůli v posledních volbách zvolením Hamásu do vlády své samosprávy. Jistě, jsou i lidé, kteří Hamás nevolili a terorismus nepodporují, ale tito jsou obětmi nikoliv izraelských represí, ale právě svých radikálních spoluobčanů, kvůli kterým se musí Izrael bránit. Padají-li tedy izraelské bomby na Gazu, viníkem není Izrael, ale Hamás, který akci vyprovokoval. Kdyby nebylo porušení příměří z palestinské strany, nikdy by k takové odvetě nedošlo. Těch přibližně padesát civilistů, kteří byli zabiti (zbytek, tedy něco přes 250 lidí, jsou fukcionáři a bojovníci Hamásu), mohlo žít, kdyby nepředstavovali Palestinci pro Izrael hrozbu. Mohli by žít, kdyby Hamás nezačal raketami ostřelovat Izrael. Je to Hamás, kdo může za smrt nevinných Palestinců a Palestinci mají plné právo se bránit - ovšem odporem proti příslušníkům Hamásu, nikoliv proti izraelským civilistům.

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Veselé Vánoce!

středa 24. prosince 2008

Přejeme našim čtenářům krásné Vánoce a mnoho úspěchů - pokud možno nenarušených politickými turbulencemi a bouřemi - i v následujícím roce 2009. Přejeme zároveň vše nejlepší České republice, která od prvního ledna předsedá Evropské unii, čímž získává dosud největší zahraniční moc od vlády Karla IV.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Potřebujeme skutečně další socialismus?

neděle 21. prosince 2008

V souvislosti s událostmi, které právě probíhají v Řecku (a nejen tam, jak se zdá, radikální komunistická mládež začíná vystrkovat růžky i například ve Švédsku) se nelze nepodívat paralelním pohledem na to, co se právě děje v České republice.

Kolega Finrod Felagund ve svém posledním článku o možném "řeckém Vítězném únoru" (ačkoliv to možná bude už vítězný leden, pokud to do konce roku nestihnou) napsal, že komunistická zkušenost by byla, viděno celoevropskýma očima, zkušenost dobrá. jeden by řekl, když ti Řekové chtějí komunismus, ať ho mají - jenže zde musíme připomenout, že jistě existují tisíce spořádaných řeckých občanů, kteří stojí za reformami tamější pravicové vlády, řádění hord anarchistických samozvanců se jim ani trochu nelíbí a nestojí o komunistické experimenty.

Nezapomínejme, že u nás se děje něco podobného. Pravda, naštěstí ještě nelétají vzduchem zápalné láhve a nedochází k pustošení našeho hlavního města extremisty. Jenže stačí se podívat na současné řádění Jiřího Paroubka v Poslanecké sněmovně a je nám jasné, že i k nám se blíží socialisticko-komunistický puč. Právě Paroubek a jeho mocenská klika, tak neuvěřitelně posílená a opojená úspěchem v krajských volbách, jsou skutečnými vládci tohoto státu a je možné, že oslabená a na hlavu poražená vládní koalice splní Paroubkovu vyděračskou podmínku, a tou jsou předčasné volby v říjnu 2009.

Bolestná realita je potom taková, že pokud se za deset měsíců budou konat volby, zvítězí v nich s přehledem socialisté a komunisté - obávám se, že jinou možnost v této chvíli reálně nevidím.
Již dlouho ostatně zaznívají v Česku hlasy, že je "potřeba" nechat komunisty se socialisty alespoň chvilku vládnout. Prý aby se historicky znemožnili a nastolili tak úrodnou půdu pro další období vlády pravice. V posledních dnech tyto hlasy sílí, přímo úměrně s tím, jak stoupají ambice (a procenta v průzkumech) levicových stran. Slyšíme je i z takzvaných "liberálních" úst.

Na rozdíl od Řecka jsme tady však už jednou komunisty zažili v plné síle. Dnes se snad již nevrátí politické procesy a neotevře se znovu Jáchymov, nicméně na to, aby přivedli zemi až za okraj ekonomické katastrofy, mají komunisté pořád dost a dost potenciálu. Proto tomuto volání po "znemožnění komunistů" tím, že bychom je postavili před vládní odpovědnost, nechápu. Protože jakmile by tam jednou byli, už bychom se jich nezbavili. Tohle si soudruzi vždy dokázali (a dokážou) dobře zařídit.

Zobrazit celý článek

ŘECKO: Nový Vítězný únor na obzoru?

sobota 20. prosince 2008

Konflikty rozhněvaných "mladíků" se státem a společností v Řecku neberou konce, naopak jsou den ode dne silnější. Ke komunistické mládeži se začíná pomalu přidávat i "šedá masa" populace, které je samozřejmě jedno jak stát funguje, stačí jim vědět, že "mají právo" a "takhle to dál nejde". Boří, aniž by stavěli. Boří, aniž by chtěli stavět. Útočníci už nejsou jen bandou vandalů, jsou dobře organizovanými skupinami s politickými cíli, nijak se netají tím, že chtějí svrhnout kapitalismus a nastolit komunistickou vládu, kterou považují za spravedlivější. Pokud k tomu dojde, co to bude znamenat pro nás, Evropu?

Řečtí revolucionáři se samozřejmě nespokojují jen s cílem svržení kapitalismu, chtějí i vystoupení z EU a NATO. Pokud to Řekové opravdu myslí vážně a opravdu si tuto cestu zvolí, je to jen a jen jejich problém. Nicméně pro Evropskou unii to zase takový problém není; pro NATO už o něco větší, ale ze strategického hlediska zdaleka ne tak zásadní, jako kdybychom "přišli" o Turecko. V celé Evropě v době finanční krize budou nyní lidé inklinovat k naslouchání komunistických utopií a zaručených receptů na všechno od komunistických ideologů - je to totiž snazší, než přemýšlet, jak systém opravdu reformovat. Pravice samozřejmě na věc reaguje a snaží se přesvědčit voliče o tom, že je nutné utáhnout si opasky, provést bolestivé reformy a že komunismus či socialismus opravdu nefungují. Lidem je to ale bohužel často jedno, vidí strašení komunismem jako strašení papírovým tygrem, který nic neznamená. Jak již jsme na našem serveru psali, jakékoliv praktické zavádění komunistické ideologie, mají-li se dodržet její premisy, nutně vede k totalitě a zločinům. Komunistická ideologie, internacionalisticky založená, pro úspěšnost svých revolucí počítá s jejich simultánností. Stav, v němž některé země komunistickou ideologii zavedou a jiné ji potlačí je pro "světovou revoluci" krajně nevýhodný, neboť dává nekomunistickým zemím jasný důkaz o tom, kam komunismus vede. Z tohoto hlediska by byl pro zbytek Evropy komunistický puč v Řecku krajně výhodný, neboť by byl jednak ideálním jednotícím prvkem (ztělesněný kolektivní nepřítel) a jednak by ospravedlnil konečné odsouzení komunistické ideologie a boj proti komunistickým stranám a organizacím uvnitř EU. Něco jiného jsou totiž komunisté vnímaní jako spolek podivínů s utopickými názory, které nikdo nebere vážně a něco jiného jsou titíž komunisté vnímaní optikou nebezpečí reálného ohrožení společnosti.

Pokud by si Řekové vyvolili opustit Evropskou unii a NATO, byl bych pravděpodobně ten poslední, kdo by nad tím naříkal. Jak jsme již psali zde, účast Řecka jak v NATO tak v EU je především čistě politickým reliktem z dob studené války, kdy se přimhouřily oči nad tím, že je Řecko značně problémová země, hlavně když nepůjde se Sovětským svazem. Reálně ale situace vypadá tak, že by do pěti let měla většina nových členů EU předstihnout Řecko v ekonomické síle (měřené HDP/obyvatele), neboť Řecko se od svého vstupu do EU ve srovnání s novými členskými zeměmi po jejich vstupu do EU téměř nevyvíji. Jeho zahraničně-politické chování popsané v tomto článku z něj dělá věčného potížistu, který je de facto členem jen proto, že se nenašel zatím nikdo soudný, kdo by jej vyloučil. Vyloučilo-li by se Řecko komunistickým pučem z euroatlantických struktur samo, zabilo by to pro zbytek Západu hned několik much jednou ranou.

Nakonec je třeba říci, že by v dlouhodobém horizontu komunistický experiment pomohl Řekům samotným, neboť nic nedokáže tak dobře vyléčit společnost z podléhání komunistickým utopiím, nežli zkušenost s jejich praxí. Právě fakt, že komunistická strana byla v Řecku zatím vždy v opozici proti různým okupacím a diktátorským režimům, aniž by dostala možnost (po které většina Řeků volala) udělat z Řecka sovětský satelit s reálným socialismem způsobil, že je naprosto nemožné většině Řeků zrůdnost komunistické ideologie vysvětlit. Někteří se zkrátka spálit musejí a otevřeně říkám, že budu velmi rád, když to budou Řekové a ne zbytek Evropy, který snad, tváří v tvář nové brutalitě, tyranii a devastaci v zemi, terá byla považována za "součást nás, Západu", pochopí, kam komunistické experimenty vedou dřív, než bude pozdě.

Zobrazit celý článek

Nekorektně.com is in English!

Since today we publish our articles both in Czech and English. We recommend you to click our website's upper right corner, where is a link to the English version of our website.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Fenomén Střední Evropa

čtvrtek 11. prosince 2008

Poté, co ji studená válka zničila a rozvrátila, povstává znovu Střední Evropa jako přirozený stav, který logicky vyplývá z regionálního charakteru i kdyby měla vzniknout úplně odznova. Co to ale Střední Evropa je? Jaký má charakter? Kdo se k ní může vztahovat a proč - a kdo už ne? Je to střední Evropa s malým s, coby jeden z širších regionů Evropy, nebo Střední Evropa coby svébytná část kontinentu se společnou identitou?

Problém Střední Evropy je tím komplikovanější, že známe přinejmenším tři koncepty, na základě čeho ji vůbec definovat. Nejstarší koncept je kulturní. Až do roku 1795, kdy se rozpadla Rzeczpospolita Korony Polskiej i Wielkiego Księstwa Litewskiego, čili polská první republika, bylo možno na základě několika jevů, jež popíšu později, definovat střední Evropu jako region čítající Habsburskou monarchii, Republiku Polska a Litvy s mírným přesahem za své hranice, který zahrnoval Bavorsko. Tento region měl mnoho společného - od politických zájmů přes umění, literaturu až po architekturu, kterou můžeme dodnes ve všech městech tohoto regionu najít. Třebaže byly obě části tehdejšího srdce Evropy od sebe mírně odlišné v politickém myšlení a v hodnotách, které vyznávaly (Polsko de facto demokracii, Rakousko de facto autoritářství), měli obyvatelé obou celků prakticky velmi podobný způsob života, podobné problémy a shodné nepřátele. Oba státní celky se bály jako čert kříže Turků a Rusů na straně jedné a Švédů či Prusů na straně druhé. Proto měly společné zájmy a i kulturně se vyvíjely společně. Proto například ačkoliv Adam Mickiewicz a Sándor Petőfi žili v různých koutech této střední Evropy, poezie obou se nápadně podobá.

V roce 1795 došlo k Trojímu dělení Polska, které se dá nazvat pokusem Pruska a Ruska zlikvidovat Polsko a Rakouska zachránit to málo, co z Polska zbylo. Ačkoliv polská historiografie po roce 1918 odsuzovala zábory jako celek, je nutné říci, že nebýt Habsburské monarchie, pranic by se nezachovalo z demokratického, pluralistického a sebevědomě otevřeného Polska z před roku 1795. Během devatenáctého století totiž (navzdory tvrzením tandemu Jirásek-Nejedlý) Vídeň nikterak nepotlačovala národní kultury (je snad pražské Národní divadlo či Národní muzeum symbolem útlaku?), ale především vyvíjela po svém způsobu občanskou společnost, tradici "slušného Středoevropana" a toho, aby měl stát za každou cenu den Glanz. Třebaže ne úplně, odpovídalo to tradici przedrozbiorowej Polski mnohem, mnohem více, než to, co se dělo v pruském a ruském záboru. Jak Prusko tak Rusko se svorně snažily vše, co zbylo z první polské republiky zlikvidovat, polskou kulturu potlačit a v jednom případě popruštit, v druhém případě poruštit. Zásahy do společnosti, jejích hodnot, mentality i charakteru ekonomiky byly tak hluboké, že jsou velmi viditelné dodnes.

Mezitím se ale v rámci Habsburské monarchie a od roku 1867 v rámci Rakouska-Uherska tvořila opravdová Střední Evropa s velkým S, která v kulturním smyslu přetrvává navzdory změněným státním hranicím dodnes. Přesně tam se zrodila dodnes v mnoha lidech tohoto regionu hluboce zakořeněná touha po tom mít die Ordnung, ne ovšem ten pruský, vojenský a přísný, ale rakouský, to znamená uhlazený, kulturní, jehož nejčistším obrazem je dnes prakticky každá hornorakouská vesnice. Rozjedete-li se po bývalém území monarchie a budete-li ukazovat lidem fotografie takových vesnic, vsadím se že většina lidí zavzdychá "ano, přesně to je to, co chceme mít i zde". Tento ideál, čítající život venkovský, maloměstský i velkoměstský, mající za společný jmenovatel "slušně se chovající běžné občany", totiž i navzdory bolševické devastaci dokázal ve Střední Evropě přežít, třebaže se bolševici snažili seč mohli, aby jej zničili - a do značné míry se jim to dařilo. Respektive podařilo se jim téměř zničit den Glanz, ale ideál "slušně se chovající občan = správný občan" a touhu po čisťoučkém prostředí se vším někdy až kýčovitě nablýskaným se nepodařilo zlikvidovat nikde. I tam, kde to dnes není, je to jen kvůli nedostatku finančních prostředků na realizaci takového cíle, ne pro jeho absenci.

Hovořil jsem o Polsku a záborech - a bohužel je pravda, že smutný konec polské první republiky definitivně zničil středoevropskou kulturu v její původně severní části. Pruské snahy o její likvidaci se setkaly s tím, že Poláci obývající pruský zábor začali být de facto Prusy s opačným znaménkem - lidmi hovořícími polsky, pěstujícími polský nacionalismus proti pruskému nacionalismu, lidmi katolickými proti lidem lutheránským, ale se stejným prušáckým smyslem pro die Ordnung a die Einheit - který považuje dodnes většina těch, kteří měli to štěstí žít v Rakousku-Uhersku, respektive jejich potomků, za nechutný. Je to totiž přesně týž princip, který Hitler použil pro svůj vzestup k moci, je to týž princip, který použil k likvidaci oné středoevropské kultury, kterou nenáviděl. Považoval středoevropskou kulturu vyjádřenou hodnotami Rakouska-Uherska za úpadkovou, příliš volnomyšlenkářskou, zženštilou a vůbec po všech stránkách zkaženou a neodpovídající představě die Preußische Ordnung. V ruském záboru Poláci proti Rusům vystupovali naprosto stejně, navíc tamtéž vznikl silný polský antisemitismus. Carské Rusko totiž začalo přesouvat Židy z celého Ruska do svého záboru Polska a strašit Poláky tím, že budou "ve své zemi menšinou". Když pak vznikla v roce 1918 druhá polská republika, Poláci z bývalého rakouského záboru byli povětšinou zděšeni když viděli způsoby a názory Poláků z "německé" a "ruské" části Polska - zásadně se totiž rozcházely s vpravdě mnohokulturní a mnohonárodnostní realitou monarchie, jakož i s potřebou být "kulturním občanem". Poláci z německého a ruského záboru zase nedokázali chápat, jak je možné, že ti "rakouští" nemají takovou potřebu proti Vídni brojit, dělat povstání a bojovat v ilegalitě - vždyť "rakouští" polští politici a šlechtici nezávislost ani nechtěli - lobbovoali dlouhé roky ve Vídni za tažení proti Prusku a Rusku, sjednocení Polska - pod Habsburskou korunu a vyrovnání Rakouska s Polskem podle vzoru vyrovnání rakousko-uherského. Druhá republika ovšem byla cílem snažení Poláků z pruské a ruské části, celá idea Endecji a politika především Romana Dmowskiego byly prakticky naprostým popřením celé středoevropské tradice. Třebaže si to Poláci neradi připouštějí, jsou dodnes (mluvíme-li o těch, kteří nepocházejí z "rakouské" části) mnohem prušáčtější nežli všichni Němci dohromady.

Kulturní hranice Střední Evropy, mezi nimiž je to, co ze Střední Evropy dělá tu s velkým S, tedy region natolik svébytný, že toto velké písmeno coby vlastní jméno může používat, tak dnes čítají Českou republiku, Rakousko, Slovensko, polská vojvodství Śląskie, Małopolskie a Podkarpackie, ukrajinské oblasti Lvivska, Ivano-Frankivska a Zakarpatska, Maďarsko, Sedmihradsko, západ Rumunska, Vojvodinu, Chorvatsko, Slovinsko, Jižní Tyrolsko a - jak bylo již řečeno - i Bavorsko, neboť především tam vyhnaní čeští Němci přinesli do už tak v rámci Německa netypických Bavor silný prvek středoevropskosti.

Pokud se zeptáme podle mého názoru nejspolehlivější současné encyklopedie o různých datech zemí současného světa - a sice The CIA World Factbook, dozvíme se, že střední Evropa (politicky) je region čítající Německo, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko, Českou republiku, Polsko, Slovensko a Maďarsko; že se dělí podle toho, na které strany železné opony byly, a sice na visegrádské země - Visegrád Countries - (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko) a alpské země - Alpine Countries - (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Slovinsko). Toto rozdělení do značné míry velmi dobře vystihuje zájmy kulturní střední Evropy v rámci EU (+Švýcarska) - přičemž Německo je zastoupeno především kvůli silné úloze Bavorska v rámci země, díky němuž se tak celoněmecká politika do značné míry středoevropským kulturním modelem do značné míry řídí.

Historicky ovšem známe jiný historický termín popisující střední Evropu, a sice Mitteleuropa, který se snažil sjednotit pod jednu hlavičku všechny země, v nichž se někde mluvilo německy. Tento model ovšem vznikal na základě onoho "pruského" německého myšlení, Rakousko-Uhersko mu důsledně a dlouhodobě oponovalo, jakož i jeho představitelé z neněmeckých národů. Ostatně každý z nás se učil o tom, kterak František Palacký byl pozván na Frankfurtský sněm aby se za Čechy podílel na Mitteleuropě, málokdo ovšem už ví, že zároveň s odmítnutím tohoto pozvání to odůvodnil svou hlubokou vírou ve svou a českou příslušnost k rakouské monarchii. Koncept Mitteleuropa ovšem zdiskreditoval především Hitler, který jím odůvodňoval svůj Drang nach Osten. Dnes už se prakticky nepoužívá.

Co však dodat na závěr? Střední Evropa, coby velice svébytný region, by měla začít své společné zájmy artikulovat i politicky. Způsob, jakým se jednotlivé její národy sbližují je zatím pouze důsledkem toho, že mají k sobě od přirozenosti blízko a odpadly hranice, které její obyvatele od sebe po dlouhá desetiletí oddělovaly. Silná Střední Evropa však musí ale na druhou stranu nutně znamenat anulování nacionalistických mýtů vzniklých po první a druhé světové válce - je to totiž právě představa, že stát má mluvit jedním jazykem a kdo mluví jiným, není "náš", která rozbila starou dobrou monarchii. Nemůžou za to ani Češi (jak je zvykem říkat v Rakousku), ani Rakušané (jak je zvykem říkat v Čechách), ani žádná jiná národnost. Může za to především nacionalismus a pokud ten se povede odstranit, Francie s Německem získají v rámci EU zdravou protiváhu v podobě Británie - a středoevropských zemí. Bude těžké a bolestné pro mnoho lidí otevřít oči k realitě benešovsko-jiráskovsko-nejedlovského mýtu, ale je to potřebné. Právě v této době volíme my všichni svou středoevropskou budoucnost a máme na výběr - mezi setrváním v nacionalistických fantasiích nebo navrácením se ke své přirozenosti. Osobně volím to druhé.

Zobrazit celý článek

PRÁVO: Jak je to s ochranou majetku?

středa 10. prosince 2008

Násilnosti, které vypukly před několika dny v řecké čtvrti Exarchia a na které navázaly násilné akce i na jiných místech Řecka - a dokonce i v jiných zemích (anarchisty obsazený řecký konzulát v Berlíně), znovu otevřely palčivé otázky o tom, kde stanovit hranici mezi ochranou majetku a sebeobranou na straně jedné a úctou k lidskému životu na straně druhé.

Současný diskurs, který se odvíjí od právního pozitivismu založeném na římském právu podle mého názoru neřeší problém dostatečně efektivně. Tím, že nadřazuje lidský život majetku za každých okolností, mohou těm, jimž je vypáleno auto, dům, obchod či cokoliv jiného pouze zbýt oči pro pláč, zatímco útočníci se jim smějí. Vzhledem k tomu, že používají zahalení aby nebyli identifikovatelní a jejich agresivita je taková, že policie bez ostré střelby prakticky nemá kolikrát šanci k jejich zpacifikování, unikají tito často bez trestu za zničený majetek a poškozené zdraví - policie je vůbec ráda, že se jí agresi podařilo zklidnit, nějaké pátrání a zatýkání nikdo neriskuje, neboť to by mohlo vést k dalším násilnostem - které ovšem nejsou v zájmu veřejnosti. Veřejnost tak získává klamný dojem, že původem násilností jsou policejní akce vůči násilníkům (podle stejných pravidel, podle kterých policisté jednají například s fotbalovými hooligans - kde zase veřejnost paradoxně vyžaduje co nejtvrdší postup) a tak vyjadřuje nespokojenost s "nešťastnými zabitými mladými hochy", z nichž nakonec dělá mučedníky.

Obávám se, že v rámci kontinentálního práva je tento problém prakticky neřešitelný, neboť tabulkové posuzování případů bez vytváření precedentů a síly anglosaských judikátů nedokáže útočníky odradit a jejich oběti ochránit. Právě v anglosaském právu by to byl útočník, kdo by byl potrestán a obrana majetku klidně i zabitím útočníka by byla ospravedlněna - protože útočník musel vědět, co činí a nemohlo k tomu, co udělal, dojít omylem. Mluvím teď o tradičním Common Law ještě nenakaženém postmodernistickým uvažováním typu ale on byl, chudák, pomýlený a donutily ho okolnosti, tedy o Anglii před rokem 1950 a USA na mnohých místech dodnes, zejména v tradičně republikánských státech. Naproti tomu v kontinentálním právu, které používá většina Evropské unie (kromě Anglie, Walesu a Irska - i Skotsko má občanský zákoník založený na římském právu), je zakotveno, jaký trest následuje za jaký čin a není-li motiv výslovně zákonem jmenován, je přehlížen. Pokud by tedy někdo - bráníce svůj dům před zapálením anarchistickou či jakoukoliv jinou lůzou - jednoho z útočníků zastřelil legálně drženou zbraní, dostal by velmi pravděpodobně trest vzhledem k okolnostem na spodní hranici sazby, ale trestu by se přesto nevyhnul. Ve zvykovém anglosaském právu by o věci rozhodovala mimo jiné porota, která do systému vnáší onen "common sense", jímž se soudce částečně musí řídit. A ten jednoznačně tvrdí, kdo je útočníkem a kdo obětí - a že vypálený dům, který stál mnoho peněz a k němuž mají jeho obyvatelé citovou vazbu, má vyšší hodnotu nežli život útočníkův. Kterého totiž nikdo k zapalování onoho domu nenutil.

Právě podobné případy, které přináší současná doba, kdy jsou činy zločinců méně a méně předvídatelné, činí dvoutisíciletou tradici římského práva a napoleonského občanského zákoníku velmi zastaralou. Argumenty právníků proti zavedení Common Law jsou velmi jasné už desítky let - náklady na změnu systému jsou příliš velké, přeškolení soudců, právníků a dalších je finančně, lidsky i časově nesmírně náročné. Ano, je to bezesporu pravda, ale nutno říci, že změna bude muset přijít jednoho dne nejspíš tak či tak a čím později bude Common Law zavedeno, tím budou náklady na změnu vyšší. Pokud ke změně nedojde, právo vezmou do rukou organizace typu Dělnické strany, sicilské mafie či kohokoliv dalšího, kdo bude ochoten bránit občany podle "common sense", kterého se v současném právním řádu zemí s občanským zákoníkem silně nedostává.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Evropská unie vytáhla do boje

úterý 9. prosince 2008

Se slávou svolaná první evropská flotila ještě ani nedorazila k somálským břehům a už o ní na internetu koluje ve všech evropských zemích celá řada vtipů. Zpravidla na téma jak budou piráti vynervovaní z toho, že nemají implementovanou evropskou normu o pracovních pomůckách, což jim bude vytýkáno z megafonů slavné evropské flotily. Jsme na tom ale opravdu tak špatně? Tak či tak má EU vynikající příležitost ukázat, že umí také konkrétně něco dělat.

Operace se účastní válečné lodě Velké Británie, Francie, Německa, Řecka, Nizozemí, Španělska, Portugalska, Švédska a Norska (které, jak to poslední dobou vypadá, si na společný život s ostatními Evropany poté, co Island skončil krachem, zvyká více, než by jeden kdy řekl). Evropské lodě by měly být v oblasti rok a mají nejen potápět pirátské lodi, ale i vozit potravinovou pomoc k somálským břehům.

Evropská unie sice vcelku logicky hodlá odstranit nepříjemné jevy odstraněním původní příčiny, jenže komisařům nejspíš nedošlo, že tato příčina se mezitím transformovala a je už dávno někde jinde. Ano, pirátství začalo jako reakce na masivní výlovy ryb především indickými plavidly u somálských vod, nicméně tento důvod je pro piráty už dávno passé. Nejprve se pokoušeli indické rybářské lodě potápět, poté přišli na to, že je lepší je krást. Od té doby piráti obrovsky zbohatli, neboť z každého "úspěšného vyjednávání" mají desítky milionů dolarů. A tehdy se změnila příčina jejich počínání - potírání hladu problém nijak nevyřeší, protože piráti si přivykli na relativně snadný "výdělek" a zvykli si na to, jaké je mít obrovské množství peněz.

Další věc je, že pokud by někdo měl dovážet do Somálska potravinovou pomoc, měla by to být právě Indie, která se kasá svou úspěšností a bohatstvím a která pirátskou krizi de facto odstartovala. Když už ne zodpovědností za jednání lodí pod indickou vlajkou, tak tichým souhlasem určitě. Jenže proč by se Indové snažili něco zaplatit, když EU okamžitě ochotně sáhne do peněženky?

V současné situaci bohužel opravdu nepomůže nic jiného, než piráty fyzicky likvidovat, to znamená potápět jejich lodě a je zabíjet. Ne je soudit, ne jim udělovat azyl, zabíjet je. Poté, co by tímto způsobem došlo k likvidaci stávajících pirátů má smysl kontrolovat místní vody aby nebyly znovu nějakými "chytráky" vytěženy na úkor domácích rybářů, kteří si nejsou schopni teritorium uhlídat a spíše je podporovat v rybářství, než aby se do Somálska posílala potravinová pomoc. Navíc mi přijde neskutečné jak všichni důsledně ignorují skutečnost, že není jedno Somálsko, nýbrž jsou Somálska dvě, byť jedno (Somaliland) není mezinárodně uznané. Piráti totiž pocházejí z obou somálských republik a jednáním pouze s úřady uznané země se k řešení rovněž nepřispeje.

Byl bych nesmírně rád, kdyby měly síly EU dobrou "mušku", vždyť vyslání válečné flotily je po sérii "ostrých proseb", z nichž si dělal akorát každý legraci, celkem velký úspěch. Mimochodem pokud EU prokáže v této misi odvahu a smysl pro rozumná a zodpovědná řešení, bude se i Lisabonská smlouva prosazovat snadněji. Půjde totiž o smlouvu soustátí, které získá aspoň nějaký respekt. Pokud to ovšem velení evropských sil slavně zvorá, bude se EU ve své "krizi identity" potácet dál.

Zobrazit celý článek

ŘECKO: Co se opravdu stalo v Exarchii?

neděle 7. prosince 2008

Česká politicky korektní média se opět předvedla v "nejlepším" světle. Dozvěděli jsme se tolik, že policie v Athénách zabila nějakého mladíka a jiní mladíci poté začali pálit a drancovat město. Vzhledem k událostem z Francie ovšem je veřejnost na slova jako "mladíci" či "výrostci" v souvislosti s pálením aut či domů poměrně háklivá. Politická korektnost tak dala lidem jasný názor v tom, co se mělo dít doopravdy, i když se to ve skutečnosti nestalo.

Podíváme-li se do komentářů na všech českých serverech, většina lidí - aniž by věděli, oč jde - obviňuje z nepokojů místní muslimy. Proč tak nezávisle na sobě činí? Protože média mlží úplně stejně, jako když ve Francii, Nizozemí, Německu, Dánsku, Británii či Švédsku docházelo k útokům mladých muslimských imigrantů. Ze způsobu, jakým na idnes.cz o události informovali, člověk zvyklý luštit co se pod politicky korektními frázemi skrývá, tak jasně na základě předchozích desinformací velmi snadno vydedukuje, kdo za tím opravdu stojí.

Tentokrát ovšem čtenáři vesměs šlápli vedle, protože věc se odehrála zhruba takto: v Athénách je čtvrť jménem Exarchia, kterou místní levicoví extremisté považují už roky za "svoji" a kam nepouštějí ani policii. Vzhledem k tomu, že existují silná podezření, že je místo zároveň drogovým doupětem, policie se nehodlá kontroly nad územím, nad nímž samozřejmě má právo vykonávat svou službu, jen tak vzdát - což se levicovým extremistům (povětšinou anarchistům, antiglobalistům a squatterům) vpravdě nelíbí. A tak když se ukázala policejní hlídka jak projížděla v autě danou čtvrtí, začali naši milí bojovníci za mír házet po autě dlažební kostky a další kamení, čímž bez přehánění ohrožovali policisty na životě. Policisté byli obklíčeni přesilou a vyzkoušeli podle zákona všechny donucovací prostředky předtím, než začali střílet. Když je na životech tito "výrostci" ohrožovali nadále, začali střílet a jednoho smrtelně zranili. Levicová mládež pak vyrazila do ulic Athén a začala drancovat a pálit všechno, co jí přišlo do cesty. Náhodná auta, domy, výlohy obchodů, cokoliv. Začala házet své oblíbené Molotovovy koktejly na policii - podrobnější popis akcí nemá smysl zde vypisovat, ten média líčí vpravdě barvitě. Jen holt bez poukázání na to, kdo za akcí stojí.

Nabízí se otázka - proč to média dělají? Nelíbí se snad někomu, když by se veřejnost dozvěděla o tom, že existují jacísi levicoví extremisté, kteří zapalují na co přijdou? Vsadím se, že až budou příště pochodovat Athénami skinheadi, budou se média předhánět ve zprávách o nebezpečí zhoubného neonacismu v Řecku. A tak spolu s auty a domy zapálenými "nespokojenými mladíky" hoří i pověst místní turecké menšiny, která je v tom nevinně.


Foto: Reuters

Zobrazit celý článek

INDIE: Kdo může stát za teroristickým útokem v Bombaji?

úterý 2. prosince 2008

Když média přinesla zprávu o tom, že nějací teroristé přepadli v Bombaji hotel a umírají tam lidé, udělal jsem si několik scénářů, kdo za tím může stát. Nicméně přesto mi připadalo logické, že by za tím mohla stát al-Káida. Ne proto, že se každý teroristický útok v poslední době připisuje jí, ale protože by byl dokonale v jejím zájmu.

Vztahy Indie a Pákistánu jsou krajně komplikované. Nikoliv ovšem z náboženských či jiných "vyšších" důvodů, jde jednoduše o teritorium. O území Džammú a Kašmír. Je to spor starý, prakticky se táhne od stažení Británie z Indie a vytvoření samostatné Indie a Pákistánu. Od té doby se jak Indie tak Pákistán vyzbrojily jadernými zbraněmi a vztahy mezi nimi jsou krajně napjaté. Respektive byly - do chvíle, než se na scéně objevila al-Káida.

Al-Káida totiž, majíc v programu džihád pod praporem wahhábismu, zásadně nepřipouští jiné zřízení v islámském státě než to, které sama považuje za správné. Nebudu se pouštět na tomto místě do složitých teologických otázek vztahu islámu ke státu (kterým jsem se věnoval na tomto serveru už dříve), stačí říct jedno - představa al-Káidy se zásadně rozchází s představou, kterou má vláda v Islámábádu. A mudžahedíni z řad al-Káidy, kteří mají své základny v pákistánské Severozápadní hraniční provincii, jež nemá vláda v Islámábádu pod kontrolou, tuto vládu nesnášejí pro dvě věci. Za prvé - spolupracuje s Američany, za druhé - nectí "správný" výklad islámu.

Vůči Indii má al-Káida důvod k nenávisti jasný - nejde o muslimskou zemi, navíc jde o zemi, která je s jistou muslimskou zemí (Pákistánem) na pokraji války posledních padesát let. Z tohoto pohledu třebaže pákistánští muslimové nejsou podle al-Káidy "správnými" muslimy, pořád jsou v pomyslném žebříčku uznávaných společností mnohem výše, než hinduističtí indičtí bezbožníci. Navíc al-Káida dává Indii za vinu vypuknutí pirátské mánie u somálských břehů - je pravda, že místní piráti začali svou činnost útoky na indické rybářské lodě, které lovily až u Somálska. Pirátské aktivity totiž nedávno připravily al-Káidu o mnoho peněz, když ukradli saúdský obří tanker - jehož náklad měl být prodán Spojeným státům a peníze z čehož měly částečně téci na účty al-Káidy. Sice Indové potopili jednu pirátskou loď, ale zdaleka to v očích al-Káidy nevyváží fakt, že jsou to zkrátka nevěřící psi.

Použít Indii jako zbraň proti Pákistánu byla od al-Káidy naprosto geniální taktika. Al-Káida totiž poslední dobou silně riskuje možnost, že by se Indie a Pákistán ve věcech výše uvedených mohly sjednotit proti ní samé. Ve věci totiž byli zainteresováni pákistánští občané (že samotný pákistánský stát jim jde posledních několik let po krku je věc jiná). Pákistán je v tom očividně nevinně - prezident Ásif Alí Zardárí prohlásil, že pokud se prokáže, že za věcí opravdu stáli pákistánští občané, je jasné, že jde o členy al-Káidy a hodlá to dokázat tím, že stáhne všechny své jednotky z indicko-pákistánské hranice a přesune je právě do Severozápadní hraniční provincie, kde se bude podílet na dopadení viníků. Pokud by Indie Pákistánu nevěřila a hodlala provést odplatu založenou na kolektivní vině - a obě země by spadly do konfliktu - nevytěžil by ze situace ani jeden z těchto hráčů. Položíme-li si onu známou otázku "cui bono?", zjistíme, že ze vzniklé situace by profitovala jednoznačně al-Káida, které by jednak přestala vláda v Islámábádu šlapat na krk a jednak by se dostal jeden z mocných "nevěřících států" do problémů. Dále by profitovala Čína - ovšem čínské angažmá ve věci je spíše nepravděpodobné. Dále by profitovalo Rusko, které si udržovalo v době studené války Indii sobě nakloněnou, vůči kterému byl Pákistán spíše nepřátelský a momentálně nepříliš Rusku přátelská Indie by dostala "za vyučenou". Přesto tito hráči by profitovali pouze nepřímo - problémy Indie a Pákistánu by znamenaly pro ně drobné přilepšení, ovšem žádnou zásadní změnu pozice v geopolitické struktuře. Zatímco pro al-Káidu se tato otázka takřka kryje s hamletovskou otázkou "být či nebýt". Proto musíme jen doufat, že Indie bude mít víc rozumu, než Rakousko-Uhersko po zavraždění následníka trůnu srbským občanem, a navzdory faktu, že zločinci pocházejí z Pákistánu, bude s Pákistánem spolupracovat na zničení jejich sítí. Stane-li se totiž mezi Indií a Pákistánem konflikt, který by mohl přerůst v konflikt jaderný, kromě obou států ztratí Západ (silného spojence - Indii) a získá al-Káida a Čína. Což není moc pěkná představa.

Zobrazit celý článek

POLITIKA: Co udělá Libertas.cz s politickým rybníčkem?

čtvrtek 27. listopadu 2008

Proslechlo se, že Václav Klaus a lidé z jeho nejbližšího okolí hodlají založit euroskeptickou stranu s pracovním názvem Libertas.cz, podle názvu hnutí irského odpůrce Lisabonské smlouvy Decalana Ganleye. Třebaže Lisabonskou smlouvu schvaluji, vznik takové strany ovšem musím jedině přivítat.

Odtržení části ODS a vznik nové strany může českou pravicovou scénu poškodit i jí pomoci. Nelze zastírat, že část českých pravicově orientovaných občanů je euroskeptická jakož i to, že voliči ODS jsou většinou proevropští. V posledních volbách došlo k naprostému fiasku, které bylo různě rozebíráno; v zásadě se ale různé pohledy shodují v tom, že euroskeptická a nacionalistická část elektorátu ODS volit většinou nešla kvůli vládě, s níž nesouhlasí - a eurooptimistická (a prozápadní) část ODS často volit nešla kvůli postojům prezidenta a jeho okolí na geopolitické otázky, zejména v souvislosti s Ruskem a právě Lisabonskou smlouvou.

Pokud takové oddělení bude provedeno a bude provedeno špatně, hrozí ODS druhé Sarajevo, tentokrát z druhé strany. Pravice by se rozhádala a kdo by se smál by byl Paroubek s komunisty za zády. Pokud ovšem oddělení bude provedeno rozumně a dobře, jakož i následní vztahy mezi ODS a nově vzniklým subjektem, pravice může jen posílit. Mnoho eurooptimistických a prozápadních voličů, libertariánů (klasických liberálů), kterým je slovo národ někde, hlavně když je trh a zisk (mezi něž se tak trochu, ne úplně, počítá i autor tohoto článku), kteří mají dnes problém volit ODS, by náhle získali stranu přesně jako šitou sobě na míru. Euroskeptici, konzervativci a umírnění nacionalisté by také měli stranu podle svého přání, navíc zaštítěnou významnou osobou. V zásadě by se tak síly na pravici a levici vyrovnaly - šlo by totiž svým způsobem o vyrovnání se s novou situací, v níž jsou komunisté součástí politického spektra. To, co pro Paroubka dnes znamenají komunisté, by znamenal Klaus pro Topolánka. Očekávám rovněž, že by procentuální podíl na volebním "trhu" nové strany a ODS odpovídalo tomuto očekávání, tedy že by ODS měla stále svých 27% a Libertas.cz okolo 13%. Jistě, obě strany by musely hledat kompromisy, ale pokud by si nedělaly naschvály, mohly by Paroubkovu oranžovorudou koalici porazit. A nemuset se přitom ohlížet na podivné subjekty na politické scéně typu zelených či lidovců.

Zobrazit celý článek

LITVÍNOV: Proč se všichni diví?

středa 26. listopadu 2008

Při pondělním střetu takzvaných radikálů s policisty v Litvínově, respektive u sídliště Janov, veřejnost nepokrytě fandila útočníkům. Těm se dostalo podpory místních obyvatel v takové míře, že si toho musela všimnout už i oficiální média, která tento do očí bijící fakt ještě u minulé akce (takzvaného Dnu hněvu v Janově) zamlčovala, seč mohla.

Tomu, že veřejnost stranila "zlým náckům před hodnými Romy" se diví všemožní pseudohumanisté, komentátoři pravdoláskových médií a také pan Ondřej Cakl, k jehož osobě se ještě vrátím.

Nejsem obyvatel Litvínova, tím méně sídliště Janov, dokonce jsem tam ani nikdy nebyl. Nesympatizuji s hordami agresivních hovad s hřeby pobitými baseballovými pálkami, které se tam jely porvat a od plic si zařvat. Postoj místních obyvatel ovšem plně chápu a nerozumím tomu, proč a čemu se strážci naší politické korektnosti opět diví.
Kdekoliv totiž čtu názory starousedlíků, vyplývá mi z nich jediné - současný Janov je pro ně peklo na zemi. Oblast, kterou terorizují gangy "nepřizpůsobivých občanů", pouličních dealerů drog a drzých zlodějů, co ukradnou doslova to, co není přivázané. Lidem volení zástupci si problému doposud nevšímali a policie také nic nedělala. Ani není divu. Z úplně prvních mediálních vlaštovek, které nám o janovském problému švitořily, se zdá, že Janov má "pod palcem" romský předák a odsouzený vrah, z něhož se velitel místní policie klepe strachy.

Všude, kde dlouhodobě doutná nějaký problém, je vždy živná půda pro extremismus jakéhokoliv typu - to je všeobecně známá věc. "Kauza Janov" se úspěšně ignorovala tak dlouho, až se ji rozhodli vzít do rukou agresivní rváči s vyholenými hlavami. Mnozí místní v nich právem viděli osvoboditele - na rozdíl od policie, která si v Janově až příliš dlouhou dobu se svým heslem "Pomáhat a chránit" tak leda vytírala zadek.

Žijeme bohužel v politicky korektní době. Dnes by už nebylo možné, aby kultovní punková(!!) kapela Zóna A zpívala na koncertech skladbu s textem "Cigánský problém sa týká aj Teba". Když se hudební performer, známý pod pseudonymem DJ Orbith, rozhodl podělit se s médii o své příhodě, kterak byl na sídlišti Chánov okraden partou "nepřizpůsobivých" tmavší pleti, jeho článek (ač jej rozeslal všem tištěným médiím) otiskly pouze webové stránky radikálního Národního odporu. Za příspěvek, kde DJ poněkud emotivně vylíčil anabázi svého přepadení Cikány, ho však ostatní média ráda vláčela prachem a skandalizovala. S nálepkou "fašisty" si momentálně DJ Orbith nesmí zahrát v pražském klubu Roxy, který spoluvlastní pražská Židovská obec.

Rádobyfilozofické mudrování, co nám Janov dal a vzal, není na místě. Je třeba činit konkrétní kroky. Tím rozhodně nemyslím zákaz Dělnické strany. Už jsem zde jednou psal, že tato ultralevicová strana, populisticky cílící na bezmozky, kteří jsou ještě nalevo od KSČM, je mi zcela volná. Nelze se ovšem tvářit, že jejím zákazem by se jako mávnutím kouzelného proutku vše vyjasnilo, jak se nám snaží namluvit ministr vnitra Ivan Langer - vždyť tyto bojůvky žádný stranický průkaz nepotřebují a kdo si myslí že ano, musel zřejmě podstoupit lobotomii. A vůbec, zakážeme-li "českou NSDAP", musíme jedním šmahem zakázat i komunisty. Rovněž by nic nevyřešil odchod Džamily Stehlíkové z ministerského křesla, ačkoliv bych si jej vroucně přál, i když ze zcela jiných důvodů. Co je naopak rychle třeba udělat? Posílit policejní pravomoce a hlídky v Janově a veškerou kriminalitu velmi tvrdě trestat. A bez dvojího metru, o kterém vím, že se zejména na romské obyvatelstvo uplatňuje, protože se jich policisté, stejně jako česká společnost, bojí. Zkrátka a dobře, Litvínov potřebuje svého Rudyho Guillianiho, a to velmi rychle. Otázkou ovšem je, zdali se někoho takového vůbec najít podaří. Stejný metr je také nutné zavést na přidělování sociálních dávek, které je vůbec třeba radikálně omezit. Má však vůbec někdo k tomuto kroku v Česku odvahu? Osobně jsem náležitě skeptický.

A samozřejmě, všichni pseudohumanisté, ještě než začnou křičet o rasismu v české společnosti, musí zkrátka sklapnout a uvědomit si, že právě oni mají na nedávných událostech v Janově svůj kapitální díl.

Co se týče tetelení se Národního odporu, že právě teď začala jejich svatá "rasová válka", jako vystřižená z Turnerových deníků - bible to neonacistů, rád bych jejich holé hlavy poněkud zchladil. Jejich nájezdy na Janov (a kamkoliv jinam) k ničemu zásadnějšímu nepovedou, leda snad k dalším mrtvým mučedníkům v jejich řadách. Chtějí-li jednotlivci z jejich řad skutečně něčemu pomoci, mohli by například být nápomocni v organizování "domobrany" místnímu obyvatelstvu. O něčem podobném mi před časem vyprávěl jeden můj známý: V jedné pražské lokalitě se rozmohly krádeže příslušenství automobilů. Noční nájezdy prováděl se železnou pravidelností loupeživý gang - všichni zcela jistě jen náhodou tmavší pleti. Místní usedlíci utvořili velmi dobře organizovanou domobranu a svůj majetek náležitě chránili - i za pomocí fyzického násilí. Po několika nocích krádeže zcela ustaly.

V závěru se ještě, jak jsem slíbil, vrátím k osobě pana Cakla, kterého v rozhovoru pro MF Dnes tituluje Pavel Eichler (tedy člověk, který se kdysi k neonacismu sám veřejně hlásil a v bývalých zaměstnáních se dokonce sám nechal titulovat přezdívkou Eichmann) jako odborníka na "pravicový extremismus". Už se mi nechce znovu poukazovat na zjevný nesmysl tohoto titulu a školit novináře, jaký je vlastně rozdíl mezi pravicí a levicí. Mám jen dojem, že pokud by si někdo neměl přát totální vymizení neonacistů z naší země, tak by to byl právě Ondřej Cakl. Vždyť jeho už osm let "náckové" slušně živí a kdyby neexistovali, musel by si je vymyslet. Nebo se snad začít, probůh, živit poctivou prací.

Zobrazit celý článek

PRAHA: Dočká se maršál Radecký a mariánský sloup?

úterý 25. listopadu 2008

Je sychravý konec října roku 1918. V Praze to vře - byla vyhlášena Republika Československá, jediná výrazná věc, která v oněch dnech vzniká. Zatímco jiné padají. Rozvášněná lůza několik dní nato na Staroměstském náměstí boří mariánský sloup. Začíná tak tu etapu našich dějin, v nichž se boří pomníky co dvacet let. Další na sebe nenechají dlouho čekat - několik měsíců poté je zbořen pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí; naštěstí je město natolik soudné, že alespoň sochu zachrání v Národním muzeu.

Mariánský sloup, který byl stržen coby symbol "habsburské tyranie", měl s "habsburskou tyranií" asi tolik společného, co slovo "tyranie" ve spojení se slovem "habsburský". Tedy, nebudeme-li brát v úvahu Jiráskovu fantasy tvorbu, zhola nic. Byl postaven na oslavu a připomínku Vestfálského míru, tedy ukončení třicetileté války. Řekne mi někdo z místních prvorepublikových vlastenců, co bylo na oslavě ukončení ničivé války špatné? Nejspíš to, že mariánský sloup se pojí s katolickou vírou, která byla v počátku onoho konfliktu vůči Království českému v opozici. Nejsem katolík, násilnou rekatolizaci českých zemí odsuzuji, ale zároveň zničení uměleckého díla jen kvůli spojitosti s katolicismem považuji za barbarské. Tím spíš, stalo-li se tak po vyhlášení ČSR, tedy v době, kdy nebylo možno označit ono barbarství jako hrdinství. Kde byli strhávači před rokem 1914? Proč se vůdce oné hrdinské lůzy, pražský bohém Franta Sauer, k celé věci přihlásil až po jejím promlčení? Obávám se, že se kulturní památka stala obětí lidí, kteří navzdory své zbabělosti během války měli potřebu si "kopnout do nepřítele", a to, pokud možno, beztrestně a bez rizika. Nerad připomínám, že podobná smutná tradice se v českých zemích opakovala ještě jednou, to však už tekla krev.

Odstranění sochy maršála Radeckého předznamenalo nechutné zacházení československého státu se svými hrdiny. Tak, jako se plivalo na naše letce a vojáky za druhé světové války ze západní fronty, tak, jako byli ti z východní fronty do jednoho diskreditováni coby pomahači bolševiků, tak, jako se z české historické paměti úplně vymazala vzpomínka na naše statečné vojáky v císařských uniformách, kteří bojovali za svou zemi za první světové války i předtím, v roce 1866, tak jiráskovská "spravedlivá dějinnost" semlela i největšího českého vojevůdce všech dob, maršála Jana Josefa hraběte Radeckého z Radče. Člověka, který až do roku 1918 byl Čechy obdivován jako důkaz toho, že Čech mohl dostat nejvyšší armádní hodnost v rakouské monarchii. Socha od bratří Maxů, která na Malostranském náměstí stála, zmizela proto, že dotyčný maršál byl maršálem habsburské monarchie. Samozřejmě skutečnost, že nemohl být českým maršálem, neboť samostatný stát neexistoval, nebyla brána v úvahu. V novém státě totiž bylo Rakousko-Uhersko nazváno žalářem národů a později dokonce srovnáváno s nacistickým Německem (proč se v souvislosti s legionáři hovoří o prvním odboji?) - jaksi nikomu nedošly očividné skutečnosti, že největší rozmach české kultury proběhl za doby Rakouska-Uherska, a to nikoliv v ilegalitě, ale naprosto oficiálně. Národní divadlo bylo postaveno zcela veřejně, navíc z velké části z peněz německy mluvící aristokracie i císaře Františka Josefa I. Národní muzeum v Praze rovněž nikdo načerno nestavěl. Čeští spisovatelé a básníci psali jedno dílo za druhým, čeština se prosadila na univerzitách. To má být žalář národů, stát, pod nimž "jsme tři sta let trpěli"? Jak je možné, že tolik lidí má v hodnocení Rakouska-Uherska natolik tímto způsobem "jasno" a přitom titíž lidé relativizují zrůdnost bolševického režimu? Kolik bylo za komunistické totality postaveno budov, v nichž se občanská společnost vymezovala proti státu? Kolik bylo veřejně napsáno takových děl? Ani jedno? Kolik lidí dnes obhajuje Milana Kunderu, v 50. letech zapáleného komunistu a zároveň odsuzuje maršála Radeckého a české vojáky v císařských uniformách div ne jako vlastizrádce?

V květnu tohoto roku začal starosta MČ Praha 1 Petr Hejma uvažovat o znovuobnovení pomníku maršála Radeckého v souvislosti s rekonstrukcí Malostranského náměstí. Proti obnově se vzneslo mnoho nechutné kritiky - předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková například prohlásila: "Nesouhlasíme s tím, aby Radecký měl pomník v Praze, ale je nám to houby platné." Smím se zeptat, za kterou svobodu paní Dvořáková bojuje? Respektive jak se maršál Radecký podílel na její likvidaci? Kdyby měla být v Praze vztyčena socha Klementa Gottwalda, nesouhlasu bych se od organizace s podobným jménem nedivil; ba bych ji ještě podpořil (i když pochybuji, že by zrovna tato organizace protestovala). Stínový ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák se nechal slyšet, že socha na náměstí nejspíše nezapadne - zajímalo by mě, jak její nezapadnutí do prostředí náměstí lidé posuzovali před rokem 1914.

O mariánském sloupu se loni vyjádřil Pavel Bém nejprve tak, že počítá s jeho obnovením, načež - pro něj zcela typicky - dva dny poté na otázku týkající se sloupu odpověděl, že "město se bude zabývat budoucností Staroměstského náměstí. Proběhne odborná i veřejná diskuse, a to nejen ohledně mariánského sloupu, ale i možné dostavby Staroměstské radnice" - ihned poté, co zjistil, že je věc politicky kontroverzní. Dnes to je přesně rok poté, co primátor Bém odbornou i veřejnou diskusi na toto téma slíbil. Kam se však poděla? Asi skončila na stejném smetišti dějin, jako všichni naši zapomenutí hrdinové.

Zobrazit celý článek

GEOPOLITIKA: Učí se Rusko od Kim Čong-ila?

čtvrtek 20. listopadu 2008

Říká se, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Dalo by se říci, že s hrozbou je to podobně - hrozí-li někdo příliš často, přestane ho pomalu okolí brát vážně. Už se stalo jistým folklórem, že chce-li severokorejský diktátor Kim Čong-il peníze, začne "vyvíjet jaderný program" či pohrozí něčím podobně abstraktním a peníze dostane. Jen co peníze utratí, začne strašit znovu. To, co vyvolávalo ještě před pěti lety strach začíná účastníky šestistranných rozhovorů spíše nudit. Co je však zarážející, že Rusko na tuto notu začalo hrát také.

Severní Korea není papírový tygr, je to tygr zcela reálný, ovšem s mnohem kratšími zuby a drápy, než by si přála. V případě konfliktu je jasné, že kdokoliv bude proti KLDR stát ji převálcuje, o USA ani nemluvě - třebaže by KLDR jistě stačila nadělat nějakou záštiplnou paseku například v podobě odpálení špinavé jaderné bomby. Rusko se chová velmi podobně - a jeho hrozby Západu v případě, že přijme Ukrajinu a Gruzii do Akčního plánu členství (MAP) z tohoto týdne jsou doslova jako z Kimovy kuchyně.

Ačkoliv by si to Rusko jistě přálo, potenciál k zásadnímu ohrožení Západu, nechce-li být samo zničeno jaderným vetem, tedy konvenční válkou, nemá a ještě dlouho mít nebude. Bylo velkou chybou Vladimira Putina, že nevyužil vysoké ceny surovin k investicím do infrastruktury a vlastních technologií a univerzit - finanční krize a splasknutí ropné bubliny ukázaly, že cena ropy okolo 150 USD za barel ukázaly, že žádný strom neroste do nebe - ani ten ruský. Nechala se ruská administrativa ukolébat hysterickým řevem ekologických aktivistů o tom, jak ropy ubývá a ubývá, pročež je dražší a dražší a levnější už nebude? Finanční krize totiž, jakkoliv zasáhla Západ, zasáhla velmi tvrdě právě Rusko. Po mnoho dní až týdnů zavřené ruské burzy ze strachu z propadu akcií, spolu s masovým stahováním zahraničních investic ze země po gruzínské válce spolu s enormním propadem ceny ropy, to vše způsobilo, že se ruský plán zhroutil jako domeček z karet a z Ruska koupajícího se v penězích se tak může opět stát Rusko extrémně chudé, zato s moderními zbraněmi, které si za petrodolary stačilo v tučných dobách před krizí nakoupit.

Skutečnost, že Rusko na Západ jednoduše nemá ani ekonomicky ani vojensky je velmi dobře vidět na chloubě ruské propagandy - Kaliningradu a Baltské flotily - kterou Západ de facto drží v šachu na těch několika čtverečních kilometrech ruských teritoriálních vod okolo Kaliningradu. Jak v počtu jaderných zbraní, tak v počtu konvenčních zbraní i vojenské techniky - a zejména v jejich kvalitě - jsou armády NATO slovy Radosława Sikorskiego, polského minsitra obrany, přibližně dvacetkrát silnější než Rusko. To by rádo obnovilo své imperiální zájmy, ale samo dobře ví, že na to reálně vojensky nemá, proto se snaží jednak používat tajných služeb (viz zpráva BIS) k nalomení obyvatel v západních zemích a jednak se snaží vydírat. Podobně, jako to dělá Kim Čong-il. Otázka, kterou bychom si měli položit, když jsme svědky ruského řinčení zbraněmi, není "Co jsme Rusku udělali špatného, že na nás chce útočit?", ale "Co po nás Rusko chce, že nám dloube mečíkem do palce u nohy?" - a podle toho jednat. Reálně jsme v pozici, kdy my jsme ta strana sporu, která si může klást podmínky, pouze to ještě vinou ruské (velmi mistrné) propagandy nevíme. Budeme-li se bát ruského vydírání, budeme vypadat asi tak k smíchu, jako by vypadal Churchill v roce 1945, kdyby vyjednával s Hitlerem o tom, aby Führer nepoužil své "tajné zbraně", o nichž tolik vyprávěl posledním obráncům Třetí říše, když už byli Američané v Hannoveru a Rusové v Breslau.

Zobrazit celý článek

PRÁVO: Vietnamci, nekrást tady!

středa 19. listopadu 2008

Ti, kdo pamatují ponížení, jakého se našim spoluobčanům dostávalo vcelku běžně v devadesátých letech od mnohých Rakušanů píšících ve svých obchodech "Češi, nekrást tady!", by měli pochopit ponížení, jaké přichystal český stát pro občany Vietnamu.

Ministerstvo vnitra ústy Ivana Langera oznámilo, že do konce roku blokuje vydávání víz pro Vietnamce - prý z toho důvodu, že má Česká republika problémy s vietnamskými mafiemi. Rád bych se otázal pana Langera, jaký je principiální rozdíl mezi tím, jak může běžný Vietnamec za to, že někteří příslušníci jeho národa jsou mafiáni a tím, jak může běžný Čech za to, že někteří jeho spoluobčané jsou zloději. Zákazem vydávání víz se české ministerstvo vnitra dopustilo nejen že bezprecedentního hulvátství spočívající v kolektivní vině (i když je pravda, že precedent by se našel, byť něco přes 60 let starý), ale hlavně naprosto nesystémového kroku.

Pokud existuje opora v zákoně pro takové jednání, musí znít univerzálně - tedy ve smyslu "pokud je ze země XY dopadeno tolik a tolik osob napojených na organizovaný zločin, omezí se vydávání víz pro občany země XY na dobu d". Pokud takový zákon není a ministerstvo jedná bez opory v zákoně, mělo by měřit stejným metrem a podobné pravidlo na základě tohoto precedentu zavést. Jak k tomu přijdou mafie ruské, ukrajinské, srbské, kosovské, albánské, italské či jakékoliv jiné? Proč zrovna Vietnamci?

Už delší dobu pozoruji, že český stát nemá příliš v lásce živnostníky. Většinou od státu nic nechtějí, pracují kolikrát spíš státu navzdory a stát tak nemá žádnou věc, jejímž odejmutím by mohl vyhrožovat a prosazovat svou vůli. Vyznačují se zpravidla samostatným myšlením a kreativitou, tedy atributy, které rozhodně nejsou prospěšné takovému státu, který rád své ovečky řídí. Mezi vietnamskou menšinou v ČR jsou lidé většinou živnostníci, pracující od rána do noci neustále pořád, zpravidla slušní na zákazníka i kdyby byl tento sebevětší hulvát. A že svým prodejem dělají nekalou konkurenci? Nutí snad někdo jejich klienty vietnamské zboží kupovat? Že ne? Potom je vina krachujících českých (potažmo dalších evropských) továren kvůli levnému vietnamskému zboží jednoznačně na těch, co takové zboží kupují. Naskýtá se tedy otázka - je pravým důvodem zákazu vydávání víz opravdu přítomnost vietnamských mafií, nebo jen závist vůči pracovitějším lidem?

Zobrazit celý článek

GEOPOLITIKA: Obama hraje vylepšené Bushovy housle

úterý 18. listopadu 2008

Barack Obama ještě neměl ani inauguraci a už se objevuje to, o čem jsme na Nekorektně.com psali dříve, a sice jeho zahraniční politika - s níž já osobně sice navýsost souhlasím, ale jeho (zejména evropští) fanoušci nejspíš utrpí v dohledné době infarkt. Obama totiž oprášil Brzezińskiego doktrínu a začal rozehrávat mnohem větší geopolitickou hru, než George Bush.

Předně Obama ohlásil hlavní priority své zahraniční politiky - a sice stažení vojsk z Iráku (potud jsou moji evropští spoluobčané nadšeni) aby tato mohla posílit vojska v Afghánistánu. Pročpak tam? Protože Obama za prioritu číslo 1 vyhlásil zničení al-Káidy a dopadení Usámy bin Ládina. Hodlá tak napravit chybu, o níž jsem psal před několika měsíci, a sice fakt, že Bush věnoval velkou část kapacity kterou měl na šíření demokracie do naprosto nedemokratizovatelných zemí (Irák) a byť chvályhodné, ale pro tu chvíli zbytečné pomáhání v občanských válkách (Afghánistán, podpora Severní aliance proti Tálibánu), místo toho, aby vše co měl nasadil na afghánsko-pákistánské pomezí a Usámu chytil.

Obama zároveň prohlásil (mimochodem vzkaz pro evropské pacifisty: McCain byl proti tomu), že je nutné provést unilaterální akci na území Pákistánu proti al-Káidě, tedy bez ptaní se vlády v Islámábádu na názor - protože al-Káida se v Pákistánu rovněž schovává, používá tamní madrasy k verbování bojovníků džihádu a Pákistán o tom už roky mlží, pokud zrovna nad tím nedrží ochrannou ruku. Pákistán je přitom hned po Iráku dalším z nepovedených děl britského impéria, narýsovaným na mapě světa bez ohledu na etnické hranice - tedy stejnou potenciální bombou, jakou je Irák, ovšem tentokrát s jadernými zbraněmi. Po svržení Parvíze Mušarafa je centrální vláda v Islámábádu ještě slabší, než byla ta Mušarafova, což znamená tím větší lákadlo pro islamisty z al-Káidy i kohokoliv dalšího na světě, kdo by chtěl přijít už k hotovým jaderným zbraním. Plošný útok na Pákistán je nesmysl (vzhledem k tomu, jaké zbraně vlastní a tomu, že protiraketový deštník stále není hotový - ano, jsem přesvědčen o tom, že je stavěn primárně proti pákistánským raketám - nicméně ten ani nikdo neplánuje. Naproti tomu Obama velmi rozumně mluví o nutnosti operace v Balúčistánu (pákistánská provincie hraničící s Afghánistánem v jižní části hranice), v Severozápadní hraniční provincii, kde al-Káida získává v tamní metropoli Péšáváru nejvíce nových teroristů a na Kmenových teritoriích pod federální správou, což je území, které pákistánská vláda nemá pod kontrolou navzdory názvu provincie vůbec - a kde místní paštunské kmeny, které území vládnou, žijí prakticky pouze z pěstování opia a které peníze z prodeje drog odevzdávají al-Káidě. Pokud by Spojené státy získaly nad těmito provinciemi kontrolu a operaci by provedly rychle, šance na odchycení Usámy bin Ládina by mohla být velká a zároveň by se mohlo podařit rozbít infrastrukturu al-Káidy.

Obamova zahraniční politika však má jiné priority, než získávání kontroly nad Blízkým východem - za klíčové "problémové státy" světa považuje Rusko a Čínu. Lze proto čekat, že Obama samozřejmě bude pokračovat ve výstavbě protiraketového štítu ve střední Evropě a navíc pravděpodobně přijde s nabídkou umístění nějakých amerických vojenských sil do Pobaltí, Maďarska či na Slovensko. Dost možná bude podporovat vstup Švédska a Finska do NATO - tyto země se po Severoatlantické alianci už nějakou dobu ohlížejí. Už začal s namlouváním Íránu coby spojence proti Rusku (a Saúdské Arábii) a Indie proti Číně. S tím, že na Taiwanu zvítězil v posledních volbách Kuomintang (který se nechce vzdát koncepce Čínské republiky s hlavním městě v kontinentálním Nanjingu) nastává velmi příhodná doba k řešení problémů s "příliš silnou Čínou". Pokud Spojené státy získají jako svého spojence Indii, bude to jeden z největších úspěchů americké zahraniční politiky, srovnatelný například s vražením klínu mezi SSSR a Čínu Richardem Nixonem. Indie totiž v době studené války byla spíše proruská a prosocialistická - a nevyužít, respektive nechat proti sobě poslat její obrovský potenciál by bylo více než trestuhodné.

S Čínou úzce souvisí i Obamova africká politika. Jak známo, Čína využívá Afriku coby zdroj nerostných i lidských surovin - a má své zájmy mimo jiné v Zimbabwe, Jihoafrické republice, Súdánu a Somálsku. V Súdánu a Somálsku mají své zájmy (a základny) rovněž islamisté. Obamova budoucí administrativa, v níž mají silný vliv právě Joe Biden a Zbigniew Brzeziński, oba slavní jestřábi studené války, se hodlá zaměřit i na tyto země. Nedávno publikovaný rozhovor s historikem Websterem Tarpleym (mimo jiné silným odpůrcem Bushovy administrativy a zarytým antineokonem) to potvrzuje. Tarpley samozřejmě tyto plány kritizuje, Brzeziński je pro něj doslova ztělesnění ďábla na zemi, ale velmi dobře vystihl jednu věc - Obama se pravděpodobně chystá pod levicovým pláštěm (tzn. označení akcí jako humanitární mise) provádět politiku téhož unilaterálního typu jako George Walker Bush, pouze vůči jiným cílům. A vzhledem k tomu, kdo tvoří jeho tým by se dalo říci, že by mohl být i úspěšnější.

Obama sám přitom - minimálně podle svých dřívějších tvrzení - k jestřábům bezpochyby patří. Skutečnost, že navzdory tomu, že ještě ani není prezident, proti sobě stačil poštvat Hamás a Hizballáh a získal si podporu izraelských jestřábů ze strany Kadima o něčem rozhodně svědčí. Není-li Obamovi cizí nekompromisní postup v izraelsko-arabském konfliktu a má-li za poradce Bidena a Brzezińskiego, mohou být příští čtyři roky velmi zajímavé, především proto, že by mohl obnovit světovou bipolaritu. A i když se toto slovo používá mezi dnešními kavárenskými intelektuály jako nadávka, byl to zatím nejstabilnější geopolitický systém, jaký v moderních světových dějinách známe.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA (EVROPSKÉHO) KOCOURKOVA: Klaus, disidenti a bolševici

pondělí 17. listopadu 2008

Když jsem poprvé spatřil bombastické titulky novin ve znění "Skandál! Klaus přirovnal Irsko ke komunistické zemi!" s úsměvem jsem si pomyslel, že to ten starý provokatér už přece jen trochu přehnal. Pak jsem si ale přečetl, co se vlastně událo, co prezident ČR skutečně řekl a jak to řekl.

Mělo mě varovat, že u nás je překrucování prezidentových slov novináři běžnou praxí. Když se například nedávno vyjádřil o rusko-gruzínském konfliktu, že "odsuzuje masivní nasazení ruské armády", přeložila to naše média tak, že Klaus "poblahopřál Rusům k invazi do Gruzie". Co se vlastně stalo tentokrát?
Klaus si při své návštěvě Irska neodpustil schůzku s hlavou sdružení Libertas, předním "euroskeptikem" (jak jeho i například Klause nálepkují média) Declanem J. Ganleym. Milionářem a obchodníkem, který v Irsku financoval a vedl kampaň proti ratifikaci Lisabonské smlouvy. Celý svět dnes ví, že ji vedl úspěšně - Irové v referendu tuto nepříliš vylepšenou verzi Evropské ústavy odmítli. Představitelé Evropské unie i irské vlády pohlíželi na Klausovo setkání s Ganleym a několika dalšími "euroskeptiky" s velkou nevolí. Smrtící ránu však Klaus zasadil (a českým politologům i komentátorům) výrokem, že Declan Ganley je vlastně "disidentem ve své vlastní zemi". A pokračoval: "My jsme byli rádi, když k nám v době komunistické éry jezdili západoevropští politici a setkávali se s našimi disidenty. Já se stejným způsobem teď setkávám s panem Ganleym." Na to se irská diplomacie rozkřičela, že "Irsko přece není žádná komunistická země". Svou polévku si přihřál i europoslanec Jo Leinen, který opět spustil svou známou tirádu o tom, jak prezidentování Václava Klause České republice škodí Evropské unii.

Jsem přesvědčen, že Klaus to samozřejmě ví, že Irsko není "komunistická země". Jenže...stejně tak si nemohu pomoci, ale jeho přirovnání v tomto případě sedí. Nehodlám se v tomto článku pouštět do tématu, zdali se irští občané rozhodli správně či nikoliv. Stejně jako kolega Finrod Felagund mám za to, že sjednocená Evropa s jasně danými pravomocemi může lépe čelit případnému nepříteli, brousícímu si na nás zuby na východní straně polokoule. Jsem ovšem mimořádně citlivý na výroky z úst (nejen) nejvyšších evropských představitelů, kteří dští síru ve stylu "Evropu si rozvracet nedáme". Hrůzu mi nahánělo i vyjádření "politologa" Jana Kubáčka, že Klaus "otevřeně poškozuje zájmy republiky". Takové řeči, byť trochu obměněné, už jsem totiž (a ne jednou) někde četl a slyšel.

Můžeme si samozřejmě říkat, že irští občané byli v referendu pouze zmasírováni mediální kampaní, kterou si zaplatil multimilionář Ganley. Stejně jako mediální propagandě podlehli například američtí voliči v prezidentských volbách (kteří se nicméně ze svého hippie snu brzy proberou, pokud se ukáže, že Barack Obama bude ještě pravicovější a "neoconštější" prezident, než by byli Bush s McCainem dohromady, jak prorokuje kolega FF) a - v neposlední řadě - stejně jako se mediální masírkou nechali nadobro zblbnout čeští voliči v krajských a senátních volbách. Mezi ČSSD a Declanem J. Ganleym je však jistý rozdíl - pokud jsem měl tu možnost postřehnout, jeho názory zní velmi rozumně a je vskutku těžké jim něco vytknout. Právě křik eurounijních pohlavárů a novinářských eurofilů (jejichž až nekritický obdiv k čemukoliv, co se týká EU, musí snad být motivován jejich nakažlivou klausofobií, jinak si to neumím vysvětlit) je v tomto případě podezřelý až zarážející. Navíc Declan J. Ganley je v tuto chvíli ve své vlastní zemi nepochybně disidentem - v tom má Klaus pravdu - je však disidentem úspěšným, neboť má za sebou vítěznou bitvu. Nejvíce děsivé jsou z této perspektivy bruselské výhrůžky Irům, že budou referendum muset opakovat tak dlouho, dokud Lisabonskou smlouvu neschválí. To je hra proti vlastním pravidlům a pokud si takto EU skutečně představuje demokracii, řekl bych i já v případném všelidovém hlasování "děkuji nechci". Pod diktátem takovéto nové demokracie bychom se v příštích volbách mohli dožít i vítězoslavného oznámení Jiřího Paroubka, že volby se u nás budou opakovat tolikrát, dokud v ní nezvítězí sociální demokracie. Protože přece jen politicky stupidní člověk by volil proti ČSSD.

Zobrazit celý článek

ESTONSKO A LOTYŠSKO: Co chce ruská menšina?

pátek 14. listopadu 2008

Estonsko-ruské a lotyšsko-ruské vztahy jsou všechno možné jen ne dobré, a to dá se říci už od počátku estonské a lotyšské samostatnosti. Vidět to ostatně bylo už v roce 1989 – Estonci měli své demonstrace za svobodu, ovšem místní ruské páté kolony měly masové demonstrace za zachování sovětského Estonska.

Řečníci na ruských shromážděních v Tallinnu, Sillamäe, Narvě a dalších místech už v roce 1989 tvrdili, jak samostatné Estonsko bude znamenat existenci tzv. neobčanů – jak ostatně ukazují dokumentární filmy, které je možné zhlédnout v Muzeu okupací v Tallinnu. Co to vlastně znamená reálně? Že ruské komunity už od počátku počítaly s tím, že se na společném státě podílet nebudou, i když by měly být jeho součástí. Přitom je to tak jednoduché – stačí prokázat znalost estonského jazyka, historie a přísahat věrnost republice. Nic složitého pro většinu lidí. Ukázalo se však, že místní Rusové zpravidla jednoduše nechtějí.

Proč ale taková neochota? Především je třeba si uvědomit, kteří Rusové v Pobaltí za komunistického režimu žili – prominentní komunisté a to platilo prakticky o každém jednom. Poté, co bolševici vyhladili třetinu Estonců a Lotyšů dosídlili tyto země svými vlastními, ovšem podle stranického klíče – jak Estonsko tak Lotyšsko byly v době zabrání Sovětským svazem mnohem bohatší nežli SSSR a s vyšší kvalitou života. Do Pobaltí se tak chodilo za odměnu srovnatelnou s tím, jak se dostávali Rusové k bydlení například v Soči.

Vzhledem k faktu, že všechny tři pobaltské země zažily bolševickou okupaci už v roce 1940, vítali příchozí Wehrmacht v roce 1941 jako osvoboditele. A bez ohledu na jakoukoliv další realitu je třeba říct, že okamžitě jak byl v roce 1940 nastolen komunistický režim začaly deportace do koncentračních táborů na Sibiři a vyhlazování – zatímco až na výjimky nacisté (rozhodně ve srovnání s tím, co se dělo dříve) Estoncům, Litevcům ani Lotyšům neubližovali. Mnozí Estonci, Litevci a Lotyši pak vstoupili do Wehrmachtu a SS aby bojovali proti bolševikům, což se samozřejmě promítlo do jejich poválečného postavení uvnitř SSSR. Výsledkem tak bylo, že v Pobaltí tvořili Rusové vyvolené nadlidi kteří mohli vše – a domácí obyvatelstvo bylo systematicky perzekuované.

Nově příchozí Rusové se samozřejmě místní jazyky neučili, naopak vynucovali používání ruštiny. Proto estonsky, lotyšsky ani litevsky po roce 1990 z nich neuměl téměř nikdo. Přesto se mnoho Rusů nikdy nesmířilo s novou realitou a mnozí dodnes věří tomu, že tyto „fašistické státy“, jak je nazývají, padnou – a oni získají postavení, které ztratili. Zcela ignorujíce novou realitu se chovají k Estoncům a Lotyšům (v Litvě se vcelku asimilovali, ale především proto, že jich je zanedbatelné množství, kdežto v Estonsku tvoří 30%, v Lotyšsku až 40% populace) stále jako k poddaným. Zkrátka jako k otrokům, kteří se dočasně vzepřeli svým pánům a bohužel jsou zrovna v přesile.

Nadějí do budoucna jsou však jejich děti – ty nebývají tak zatížené touto povýšeností, prakticky všechny ovládají místní jazyky a tak se dobře asimilují s většinovou populací – a začínají se identifikovat se Západem a s Evropou. Statistiky uvádějí, že mezi „neobčany“ je více než 80% lidí starších 50 let, jde tedy o lidi, pro které nezávislost znamenala problém přibližně ve svých třiceti letech. Byli to lidé, kteří celé své dospívání a vstupování do života prožili s vidinou užívání si statutu „nadlidí“, který měli jejich rodiče – a kteří často cítí jako nespravedlnost, že je o výhody, které jim „měly patřit“ někdo připravil. Tyhle lidi asi nepřesvědčí o výhodě loajality k Estonku a Lotyšsku nikdo. Co je ovšem potřeba dělat, je bránit jim, aby získali jakoukoliv moc, protože do doby, než zemřou poslední z nich, budou trvalé nebezpečí. Zatímco u většiny mladých Rusů v Pobaltí nehrozí, že se přijdou nechat „chránit“ ruskými tanky, Putin milerád využije i žádost několika zapšklých místních Rusů, byť by byli nad hrobem.

Kritika pobaltských států, jakou známe z úst komunistů či rusofilů je tak tváří v tvář realitě lichá – protože reálně jsou statutem „neobčanů“ postiženi prakticky pouze ti, kteří působili nemalé utrpení místním národům, a hlavně si tento status mohou sami změnit – většina z nich lotyšsky či estonsky už umí tak jako tak (zkoušky navíc vyžadují úroveň B1, tedy nic složitého), pouze se odmítají „přidat“ k národu „otroků“. Mimochodem – jak je možné, že lotyšský a estonský status neobčanů kritizují v českých podmínkách především ti, co horečně obhajují vyhnání Němců?

Zobrazit celý článek

STŘEDOEVROPSKÝ RYBNÍČEK: Malost vítězí

čtvrtek 13. listopadu 2008

Jednou, když jsem měl debatu s jedním svým maďarským kamarádem na téma "jsme Středoevropané, pojem východní Evropa nás uráží", řekl tento velmi zajímavou myšlenku - my nejsme Středoevropané jen coby ti, kteří se vymezují vůči Východu, ale i ti, kteří se často vymezují vůči Západu, o němž mají naši středoevropští spoluobčané často mínění, že nás nechápe a že vůbec my, zkušenostmi a moudrostí nabití Středoevropané, je musíme poučovat, jak to na světě chodí.

Bohužel měl do značné míry pravdu, navíc ta správná legrace začíná vždy tehdy, když se jednotlivé středoevropské národy začnou navzájem pošťuchovat a dokazovat si, kdo je tu nejchytřejší. Z tohoto pohledu je doslova esencí středoevropskosti Česká republika, Rakousko, Slovensko a Maďarsko; jimž zároveň zdatně sekundují zpravidla Poláci a Bavoři. Pokud si uděláte soukromý průzkum ve kterékoliv jmenované zemi a budete se ptát lidí na to, co soudí například o západoevropské či americké vzdělanosti či vyspělosti Východu, dozvíte se velmi často jedno a totéž - Východ je beznadějně zaostalý a primitivní, Západ je hloupý, naivní a zkažený všemožným společenským liberalismem. Středoevropan touží zpravidla po životě ve městě či na vesnici, co vypadá doslova jako ze škatulky, hlavně ať je ordnung, hlavně ať nikde není nic moc křiklavého a - probůh - hlavně ať nám nikdo nevymlouvá naši staletou moudrost.

Mám střední Evropu rád, cítím se v ní doma a beru tak trochu s nadhledem všechny její oblíbené vrtochy. Přesto mi to čas od času nedá a zkusím nastavit jejím obyvatelům západoevropské zrcadlo, přičemž se na adresu západní Evropy dozvídám přesně to, co jsem napsal výše. Nutno nicméně říct, že jednotlivé středoevropské národy si svůj Minderwertigkeitskomplex používají různě, často velmi rozmanitě co do schopnosti jej aplikovat na cokoliv, co se stane, ale často v natolik neměnných schématech, že to občas nudí. Jsou v tom určité jistoty - Češi a Rakušané se budou (samozřejmě každý zvlášť) považovat za tu nejčistší esenci všeho evropanství, ale zároveň budou vším, co představuje dnešní Evropská unie, pohrdat (aby taky ne, když ji "tvoří" ti západoevropští excentričtí naivkové bez slušného vychování). Pokud ovšem půjde o to posoudit, zda někdo nový k EU smí či nesmí přistoupit, budou Češi i Rakušané těmi největšími kritiky nově příchozích a nositeli vysokého evropského standardu, k němuž se někdo odvažuje přidat, a kdo ví vůbec za jakým nečestným účelem. Beztak proto, aby rušil středoevropský zažitý klid.

To Slováci jsou jiní. Jejich středoevropský komplex vychází z faktu, že mají okolo sebe čtyři (na středoevropské poměry) relativně silné hráče, kteří beztak nemají každý den nic lepšího na práci, než osnovat nějaké pletichy proti sebeurčení Slováků a vůbec jejich národní výjimečnosti. Mnoho Slováků se tak podobá navztekané holčičce, která mlátí pěstičkami do podivených starších okolostojících se slovy "vy mi ubližujete a to není fér". Ačkoliv jsou terčem těchto sentimentů i Češi - podle názoru "hrajete si na mistry světa, čecháčci" nebo Poláci "sáhněte nám na Jánošíka a bude zle - a koukejte moc nemluvit o oscypku, Tatrách, Dunajci apod. jako o svých, nebo bude taky zle", primárním cílem jsou především Maďaři. Neuplyne pomalu den, aby se na Slovensku nemluvilo o maďarské hrozbě, o strašlivých aktivitách malé mimoparlamentní strany Jobbik či Maďarských gardách - při této příležitosti bych rád podobně vystrašeným slovenským občanům připomněl, že u nich sedí strana ještě horší než Jobbik přímo ve vládě a má nemalou část poslanců Národnej rady SR - a ekvivalent Maďarských gard je na Slovensku také. Naštěstí se slovenský mindrák neprojevuje vůči Evropě, takže ostuda je z toho jen středoevropská, tedy "mezi svými".

Maďaři trpí už od roku 1918 (a je pravda, že do značné míry oprávněným) mindrákem z Trianonu, který Maďaři ani po téměř devadesáti letech ještě nezkousli. Dokonalým obrazem maďarského mindráku je následující vtip:

Maďarský velvyslanec jde takhle jednou do Bílého domu s tím, že Maďarsko vyhlašuje USA válku. Prezident Roosevelt ho přijme, lituje přerušení dobrých vztahů a ptá se: "Tak vy jste Maďar... jaké je u vás vůbec zřízení?" "Království." "A jak se jmenuje váš král?" "Nemáme krále, vládne admirál Horthy" "Aha, tak vy jste námořní velmoc!" "Ale kdepak, my nemáme moře..." "Hm, hm... a proč nám vyhlašujete válku? Máte k nám nějaké územní požadavky, že?" "Nikoli, územní požadavky máme na Slovensku a Rumunsku." "S těmi také válčíte?" "Kdepak, Slovensko a Rumunsko, na kterých máme územní požadavky, jsou našimi spojenci v boji proti SSSR, na kterém územní požadavky nemáme." Roosevelt se nenápadně otočí na svého zahraničně-bezpečnostního poradce a povídá: "Nemohli bychom se někam přesunout? Jsem si naprosto jistý, že ten člověk je blázen!"

Třebaže tento vtip patří k těm nejlepším z geopolitického humoru, je na něm bohužel více reálného než vtipného. Maďaři dodnes žijí do značné míry minulostí. Ano, mají sice v mnohých věcech pravdu, ale nejsou schopni si uvědomit reálnou situaci. Trochu tak sklouzávají k myšlení Rakušanů, kteří jsou schopni se dostat do mezinárodní izolace, jen když si uhájí svou "historickou pravdu" a nebudou "akceptovat diktát". Ostatně něčím podobným trpí často i Češi. Maďarský komplex je bohužel, stejně jako komplexy jiných ve střední Evropě, neřešitelný - především s ohledem na skutečnost, že i v době finanční krize, která se Maďarska dotkla nikoliv nejméně, nemají mnozí Maďaři nic lepšího na práci, než se hrabat v historických křivdách.

Mluvil jsem o tom, že Poláci i Bavoři rádi středoevropským komplexům sekundují - jejich sekundování však má jiný charakter. Poláci jsou mnohem otevřenější vůči světu, než zbytek střední Evropy a víc si uvědomují rozložení sil ve světě. Mají tradiční velmi silnou vazbu na USA (k nelibosti zbytku střední Evropy - ten totiž Poláky unisono obviňuje z toho, že středoevropský nos tahá až příliš neopatrně tam, kde přes něj může od někoho dostat) a s Ruskem si rovněž užili své. Polský komplex se tak pohybuje v intencích "my vás všechny chráníme, roztrhnout se pro vás můžeme a vám je to jedno, holomci", přičemž turecké stany k připomínce roku 1683 zdobí krakowský Rynek každoročně dodnes. Jestli Maďaři žjí v minulosti od roku 1918, Poláci v ní žijí nejméně posledních 700 let. Přesto polský komplex považuji za méně destruktivní než komplexy jiných středoevropských zemí.

Bavorsko má něco od Čechů a Rakušanů, něco má typicky svého. Od Čechů a Rakušanů se Bavoři nikterak neliší ve snaze poučovat všechny okolo, být těmi největšími euroskeptiky co se zároveň považují za nejkvalitnější Evropany (samozřejmě bez Rakušanů a Čechů). Do toho mají - podobně jako Maďaři - historický, svým způsobem oprávněný komplex z vyhnání sudetských Němců, který však má zatuchlou středoevropsko-rybníčkovskou pachuť. Oni totiž Bavoři byli před druhou světovou válkou chudou částí Německa, z níž se stala nejbohatší část poté, co do ní přišli sudetští Němci - kteří však rozhodně nebyli zpočátku vnímaní bavorskou veřejností jako navrácení ztracení bratři, ale jako spíš bezdomovci, co sem přišli měnit naše pořádky a vůbec rušit náš klid. Kdyby na pokojné soužití sudetských Němců s místními Bavory nedohlíželi Američané, je otázka, zda by se bavorský hospodářský zázrak vůbec konal.

Samozřejmě ve všech jmenovaných zemích je něco velmi společného - všude existuje menšina (podle svých zkušeností bych ji odhadl na 25-35%), která těmito komplexy netrpí. Tito lidé se zpočátku často snaží umoudřit své v komplexech si libující spoluobčany, načež jich mnoho na věc buď rezignuje a zůstane, nebo rezignuje a odejde do zahraničí, zpravidla do západní Evropy nebo USA. Tito lidé totiž zároveň bývají velmi kreativní a úspěšní, což nejde úplně dohromady s další společnou vlastností většiny Středoevropanů - a sice závistí. Bez ohledu na to, zda v zemi byl komunistický režim nebo nebyl, závist tam byla doma vždy, jak můžeme číst z literatury meziválečné i z dob z před první světové války. Závist je většinou taková všeobecná, závidí se sobě navzájem, Americe, Bruselu, ba dokonce i pracovitým Vietnamcům či Číňanům (třebaže si to nikdy většina závistivých nepřizná). Byla hybnou silou většiny středoevropských událostí, které připadají západoevropanům nebo Američanům tak podivné a nelogické - a nad kterými lámou ruce ti Středoevropané, kteří rybníček opustili. Přes to všechno coby původem Středoevropan říkám - ačkoliv s charakterem místního rybníčku nesouhlasím a rád bych, kdyby se z něj stalo otevřené moře nápadů a myšlenek, je pro mě ve světle globálních výzev a rizik určitou relaxací, ponořím-li se do hlubin středoevropského rybníčku. Je ulevující vidět tak šťastné lidi (třebaže o sobě tvrdí opak) - šťastné ve své nevědomosti. Střední Evropa je přesně to, co Tolkienův Kraj. A ač nerad, třebaže si kolikrát říkám, že by nějaká pohroma spíš lidem udělala dobře tím, že by jim otevřela oči, jsem přesvědčen o tom, že by lokálních - ač mnohdy nepochopitelných - emocí byla škoda, kdyby zanikly zotročením silou.

Zobrazit celý článek

RUSKO: Havárie na ponorce ukazuje ruskou aroganci

středa 12. listopadu 2008

Před několika dny zemřelo dvacet ruských vojáků z posádky jaderné ponorky Něrpa na otravu freonem, který do vzduchu unikl z hasícího zařízení. Je mi velmi líto obětí této nehody a dodávám, že přístup ruské exekutivy v čele s duem Medveděv-Putin se opravdu moc neliší od postupu moskevských úřadů v době černobylské havárie.

Jak nehoda začala? Osmého listopadu se náhodně spustilo hasící zařízení během námořních zkoušek na ponorce, kde bylo mnohem více lidí, než kolik se pro posádku předpokládá (208, z toho přes 120 inženýrů, zdroj: AFP). Cílem plavby bylo obnovit ruskou přítomnost v Tichém oceánu tak, aby se začala dostávat ke stavu ruského námořnictva v sovětských dobách. Podle ruských i zahraničních expertů z obrany a námořnictva však ruská vláda vytyčuje cíle, které nemají žádný realistický základ a hazarduje se životy lidí. Přesněji řečeno - je jí docela jedno, jestli životy posádek jsou či nejsou v ohrožení, hlavně když ušetří na údržbě strojů. Není to první případ - o problémech s technikou nehovoří jen ruští námořníci, ale i piloti strategických bombardérů, které Putin poslal "střežit" mezinárodní vzdušný prostor či ruští pozemní vojáci - kteří na zastaralost a neoperativnost ruské techniky poukazovali v době války v Gruzii. Ano, mít Rusko lepší techniku, mohlo válku v Gruzii vyhrát (tedy svrhnout místní režim a nastolit svůj).

V čem je podobná nehoda ponorky Něrpa s nehodou černobylského reaktoru? V obou případech šlo o politický příkaz naprosto ignorující fyzikální zákony a reálný stav technických zařízení. V obou případech se to snažilo Rusko tutlat, ani v jednom se nedostala pomoc na místo tak včas, jak jen mohla. V obou případech se "hasilo" způsobem "umře-li jeden nebo deset, je to jedno". Ostaně neskutečná a brutální stále přetrvávající šikana v řadách ruské armády, stejně jako průběh a vyšetřování nehody ponorky Kursk, jsou dostatečným důkazem toho, že pro ruskou vládu je život jednotlivce v systému hodnot až hluboko za takovými pojmy jako "rozšiřování panství" či "vymožení (udržení) si statutu velmoci".

Skutečnost, že ruské námořnictvo není ochotno investovat do údržby údajně nejtišší a nejrychlejší ponorky, kterou vlastní ani tolik, aby k podobným nehodám nedocházelo, opět o něčem svědčí. Ani si radši nebudu představovat co by se stalo, kdyby se tím freonem přiotrávili indičtí námořníci, kteří si měli tento stroj vbrzku pronajmout. Vztahy mezi Indií a Ruskem by se dostaly na bod mrazu a Rusko by bylo ještě o něco ostřejší, aby si "vymohlo respekt".

Zbývá otázka - v jakém technickém stavu jsou reaktory ruských jaderných ponorek? Mimochodem - jaký je jejich technický design, jsou moderovány roztokem kyseliny borité, nebo grafitem? V jakém stavu jsou odpalovací rampy mezikontinentálních balistických střel umístěných poblíž Novosibirska jakož i rakety samy a jejich nosiče? Můžeme Rusku věřit, že jeho obětování bezpečnosti na oltář imperiálních principů nezpůsobí katastrofu v globálním měřítku?

Zobrazit celý článek

AMERIKA: Volby pořád rasistické?

úterý 11. listopadu 2008

Vítězství senátora Baracka Obamy bylo v médiích opakovaně prezentováno jako překonání amerického rasismu – a to kolikrát i před jeho zvolením. Ostatně už proto neměl senátor McCain velkou šanci na zvolení, třebaže jeho osobní kvality a zkušenosti jsou podle mého názoru mnohem větší. Ostatně jak mohl McCain vyhrát, když silná mediální kampaň masírovala americké občany už minimálně půl roku, že tyto volby budou referendem o překonání „rasového útlaku“?

Podle veřejně přístupných statistik dosáhl Obama v rámci černošských komunit vítězství 95%. Třebaže tito voliči dlouhodobě preferují spíše demokraty než republikány, nikdy nebyl počet hlasů pro demokratického kandidáta tak vysoký. Ostatně některá americká média, například CNN, prezentovala tento jev jako úspěch a jako zářný příklad toho, jak afroameričtí spoluobčané dosáhli svých cílů. Je mi líto, ale pořád mi to zavání rasismem. Zkuste si představit to mediální haló, kdyby 95% bílé populace volilo Johna McCaina. To by bylo řevu o rasismu a netoleranci bílých Američanů vůči černým! Rasismus z principu své definice pojmy černý/bílý/žlutý/červený/puntíkatý nezná. Definice rasismu nám pouze říká to, že rasistou je ten, kdo posuzuje jiné lidi primárně podle jejich rasové příslušnosti. Pokud tedy Obama dostával hlasy pouze na základě toho, že má tmavou pleť – a to i mezi mnoha bílými, kteří šli ukázat sobě samým, jak jsou moderní a pokrokoví – mají tyto hlasy rasistickou příchuť.

Volba Baracka Obamy z tohoto úhlu byla rasistická i kvůli dalšímu aspektu – Obama totiž není Afroameričanem, pouze má tmavou pleť. Nemá žádné předky mezi těmi, kdo jsou nazýváni Afroameričany, jeho otec byl Afričan tmavé pleti a matka bílá Američanka. Všechny problémy které trápí černošské komunity v USA ho tak úplně minuly, stejně jako fakt, že coby člověk po otci keňského muslimského původu v příbuzenstvu žádné otroky dovezené násilím do USA mít nemůže. Naopak, patří-li jeho otec ke keňské muslimské komunitě, je dost možné, že někteří z jeho předků byli Arabové – a tedy dost možná otrokáři, kteří své černošské sousedy Američanům prodávali. Samozřejmě, že nikdo nemůže za své rodiče a tuto zásadu naprosto ctím, ale když někdo chce dělat z Obamova původu zásluhu a dělá z něj navzdory známým faktům Afroameričana, už z principu nemůže mít pravdu, i kdyby jeho předkové k otrokářům nepatřili. Ostatně právě těch 5% Afroameričanů si to poměrně hlasitě uvědomovalo a pokud vím, tak mezi nimi byli tací, kteří tento postoj hlasitě prezentovali – ale evidentně ne dostatečně hlasitě. Kdyby tedy snaha podpořit Obamu za jeho původ měla mít kořeny ve společenském zařazení (tzn. někdo z amerických černošských komunit prezidentem), bylo by to také svým způsobem rasistické, ale už by se to dalo chápat jako tendence volit někoho z nižší sociální sféry na prezidenta, čímž by se z otázky stala otázka společenská místo otázky rasové. Ale u Obamy to, co rozhodlo o mediální kampani podporující „historickou volbu černého kandidáta“, bylo čistě a jen to, že má pleť o několik stupňů tmavší, než typický White Anglo-Saxon Protestant. A to ať se na mě laskavý čtenář nezlobí, ale to je rasismus.

Jaké to může mít precedenty do budoucna? Předně v zemi, kde volba prezidenta je do značné míry pojímána jako „nabídka produktu“, který je náležitě propagován reklamou, PR články či komunitami nadšenců (nic proti tomu, volby jsou založeny na tomtéž i v ČR, jen s tím rozdílem, že tam to nikdo nepřizná), se snaží mediální poradci prezidentských kandidátů přijít na to, co by mohlo zajistit vítězství. Pokud viděli, že jsou lidé ochotni se rozhodovat byť pro druhou stranu než obvykle, ale pořád podle rasového klíče, není důvod, proč by v tom nepokračovali. Umím si dost dobře představit, že od těchto voleb si ani demokraté, ani republikáni netroufnou postavit kandidáta, který by byl bílým heterosexuálním protestantským mužem už jen proto, že 1) „černoch“ se lépe prodává voličům, kteří chtějí být viděni jako nerasisté a pokrokoví lidé, 2) se tím budou bránit sami obviněním z rasismu (a otázkám typu „proč nepřekročíte svůj stín a nejste schopni postavit jiného, než bílého kandidáta). Do amerických prezidentských voleb se nám tak dostal efekt známý už například z mnoha amerických univerzit, kdy bez ohledu na váš původ, máte-li bílou pleť a nejste náhodou žena nebo homosexuál, musíte se snažit mnohem více, než tito vaši kolegové, abyste uspěli – a navíc neustále zdůrazňovat, jak jste proti rasismu a útlaku, kterého se určitě dopouštěli vaši předkové na jiných.

Tohle všechno bohužel znamená, že Amerika je stále rasistická, protože rasa hraje svoji roli, třebaže jinou než tomu bylo v minulosti. Rasistickou přestane být tehdy, když bude opravdu jedno, jaké rasy kandidát bude a o rasové příslušnosti nepadne ani jedna zmínka v ani jednom médiu. Zkrátka se bude volební boj popisovat jako boj mezi kandidátem XY a kandidátem YZ, budou se poměřovat jejich politické, morální a další postoje, třeba i ta mediální přitažlivost a „herectví“, ale ne rasa. Ani k výhodě, ani k nevýhodě kandidáta. Tehdy budeme o překonání rasismu moct mluvit. Do té doby ne.

Zobrazit celý článek

RADAR: Pomůže Obama vybudování protiraketové obrany?

pondělí 10. listopadu 2008

Nechť už si myslíme o nastávajícím prezidentu Baracku Obamovi cokoliv, jedno je jisté – nijak se nemění plán Spojených států na vybudování systému protiraketové obrany v České republice a v Polsku, jak před pár dny sám Obama ujistil polského prezidenta Lecha Kaczyńskiego.

Samo ujištění, že americká administrativa v podpoře projektu pokračuje, je však nožem v zádech mnohých antiradaristů, kteří nejspíš začnou splétat konspirační teorie o tom, jak Obama je agentem Mossadu či CIA – a po pravdě řečeno, mnoho jim toho jiného nezbude. Sociální demokracie vidí ve volbě Baracka Obamy příležitost k tomu podpořit věc, o níž si i mnozí socialisté myslí, že je správná – a přitom se neztrapnit s ohledem na to, jak fanaticky proti výstavbě tohoto zařízení vystupovali předtím podle svého vzoru Jiřího Paroubka.

Jak moc to pomůže české veřejnosti oprostit se od iracionálního strachu? Toť otázka. Mnozí podporovali Baracka Obamu proto, že si od něj slibovali zastavení tohoto projektu – pod dojmem, že radar je výmyslem republikánské strany a hlavně po naprostém nepochopení amerického politického systému. Ve Spojených státech se pokud možno neruší zahraničněpolitická rozhodnutí předchozích administrativ, stejně jako není nijak ostrá hranice mezi demokraty a republikány, třebaže se to v předvolebním období tak může zdát. Politická realita ve Spojených státech ale je spíš taková, že kongresmani za obě strany jsou ochotni k hlasování proti své vlastní straně, pokud tomu odpovídá jejich přesvědčení. Navíc se geograficky názorové zaměření republikánů liší – co může být dobré pro republikána z Kalifornie, může být dobré pro demokrata z Texasu. Z toho vyplývá, že očekávání mnohých, že Obama jako kouzelným proutkem neguje vše, co schválil Bush, bylo – a muselo být – liché.

Jejich reakce může být dvojí – buď Obamu proklejí jako zrádce – protože měl zradit to, co si tito lidé mysleli, že je jeho přesvědčení, nebo ho poslechnou a řeknou si, že podporuje-li ten radar i Obama, pak zase nemůže být tak špatný. Komunisté pravděpodobně budou patřit mezi první skupinu, socialisté a zelení budou tak půl na půl. Tak či tak zvolení Obamy mělo jeden pozitivní efekt – radar může projít navzdory tomu, že byla ODS tak silně politicky oslabena po podzimních volbách. Ano, opozice dala sice Obamovi „čas na rozmyšlenou“ do jeho inaugurace, ale ten by se dal spíše pojmenovat jako čas na přivyknutí populace na myšlenku „dobrého“ radaru, protože to samozřejmě nejde ze dne na den poté, co byli občané masírování ze všech stran tím, jak je radar zlý, špatný a agresivní. Vláda by měla chytnout příležitost za pačesy – a trpělivě vysvětlovat. Vysvětlovat k čemu je technicky, proč vadí Rusku, proč bychom se ruského strašení neměli bát. Volba Obamy jí svým způsobem hodně ulehčila práci. Teď jde o to ji nepromrhat.

Zobrazit celý článek