POLSKO: Prezidentské volby v plném proudu

pondělí 28. června 2010

První kolo prezidentských voleb skončilo. Podle očekávání se do druhého kola dostali kandidáti PiS a PO – Jarosław Kaczyński a Bronisław Komorowski. První kolo druhý jmenovaný s nepříliš velkým rozdílem hlasů vyhrál; významný podíl hlasů ovšem připadl i propadlému kandidátovi levice Grzegorzi Napieralskému. Zejména jeho voliči rozhodnou o tom, kdo se stane příštím polským prezidentem.

Obávám se, že mnozí novináři, komentujíce zahraniční politické dění, si neuvědomují realitu země, o které píší, a tak se dopouštějí hrubých desinterpretací – české novináře nevyjímaje. Nějakým divným počinem se v českých zemích zažilo, že v Polsku neexistuje téměř žádná levice, jsou tam dvě pravicové strany, přičemž jedna je “jako Klaus” a druhá je “taková jiná pravice”. Na způsobu, kterým česká média komentují současné prezidentské volby v Polsku přitom není nic mylnějšího.

polské prezidentské volby schéma Rozhoduje-li de facto o tom, kdo bude budoucím prezidentem naší sousední země, elektorát strany SLD (Sojusz Lewicy Demokratycznej – obdoba naší SPOZ, tedy jakási podivná sociální demokracie, která je vcelku atlantistická, ale je promíchaná s členy bývalé totalitní strany PZPR), je to volba velmi nečitelná a ani při, troufám si říci, slušné znalosti polské společnosti a polského politického systému, bych si nevsázel příliš nahlas, kdo by mohl vyhrát. Ukazuje se totiž, že pravolevé schéma tady zdaleka nestačí a pokud chceme vyjádřit příchylnost voličů SLD k PO nebo k PiS, musíme vzít v úvahu spíš mně mnohem oblíbenější spektrum ve tvaru rovnostranného trojúhelníku, kde na jedné straně je konzervatismus, na jedné liberalismus a na poslední socialismus. Voliči SLD stojí většinou zhruba uprostřed pomyslné těžnice z bodu “socialismus” na stranu konzervatismus/liberalismus, respektive drží se nějaký ten stupínek nalevo nebo napravo podle toho, jak moc jim vadí kapitalismus (takoví jdou s PiS), nebo jak moc jim vadí ultrakatolická doktrína (takoví jdou s PO). Mnozí ale považují PO i PiS za takovou ztrátu času, že je velmi pravděpodobné, že nepřijdou volit. Můj přibližný náčrtek politické orientace jednotlivých prezidentských kandidátů ukazuje umístění všech tří kandidátů – voliči Napieralského se ovšem nepohybují všichni tam, kde Napieralski, mohou být z pravé i levé strany těžnice z bodu “socialismus”.

Jarosław Kaczyński ještě více než jeho zesnulý bratr reprezentuje ideologii, která by se dala nazvat “národně-katolický socialismus”, přičemž tam, kde Lech dával více důrazu na tu “národně-katolickou” část, Jarosław dá spíš na ten socialismus (čtěte: sociální jistoty, přerozdělování, odpor vůči jakýmkoliv reformám, spoluúčasti ve zdravotnictví či školství, znáte to všichni sami z programu ČSSD). To by mohl být pro pravicově smýšlejícího voliče trochu problém, protože hlasy, které šly v prvním kole kandidátu SLD, by mohly připadnout právě Kaczyńskému, který ve své volební kampani nejvíce probíral tři věci: 1) různé teorie spiknutí údajně stojící za smrtí jeho bratra, 2) poplatky ve zdravotnictví a kategorický odpor vůči nim (dokonce osočování svého protikandidáta tím, že chce privatizovat veřejné zdravotnictví, ačkoliv to nebyla pravda), 3) zvyšování důchodů a zachování třináctého důchodu. Není třeba dodávat, že výše uvedené sociální výhody by Kaczyński musel platit na dluh.

Bronisław Komorowski není nějaký vyložený liberál, těch má PO mnohem více ve vládě, ale coby “konzervativnější” tvář PO byl nasazen právě kvůli tomu, kdo měl být zpočátku jeho oponentem – tedy Lech Kaczyński. Fakt, že šikovně přebral národně-katolickou rétoriku, kterou dokáže držet mnohem klidnějším způsobem, než jeho konkurent, vede Kaczyńského k silnějšímu profilování se na poli sociálních jistot – a je otázka, kterých voličů přijde k volebním urnám více, jestli těch, kterým se říká v českých luzích a hájích “třicetikorunoví”, nebo těch pravicových. Vzhledem k dalším faktorům, jako například že volby budou v termínu letních dovolených (upřesním – kdy Poláci 21. století jezdí na letní dovolené, ultrakonzervativní “třicetikorunoví” voliči zpravidla zůstávají sedět doma, většina z nich nikdy v zahraničí ani nebyla), je velmi nejisté, kdo se polským prezidentem nakonec stane.

Vzhledem k silnějším pravomocem polského prezidenta proti tomu českému by bylo zvolení “sociálně citlivého”, ultrakonzervativního, občas paranoidního a protireformistického Jarosława Kaczyńského poměrně velkou pohromou pro vládu, která se snaží zemi reformovat, protože jeho veta by mohla ublížit chystané zdravotní či školské reformě – nebo stavbě nové jaderné elektrárny. Nutno podotknout jeden aspekt polské politické scény, na který z České republiky nejsme zvyklí – v Polsku je velmi silné antijaderné hnutí, které se rekrutuje především z řad početných horníků a venkovanů. Venkované mají k odporu vůči jádru především jeden důvod – jádro by připravilo o práci horníky, kteří jsou vnímaní jako rozhodující síla Solidarności z 80. let, stejně jako pracovníci loděnic. Bohužel si neuvědomují, že umělá přezaměstnanost v polském hornickém sektoru, stejně jako kdysi v loděnicích (pod heslem “přece nevyhodíte hrdiny revoluce na ulici”), tyto firmy jednoho dne položí. Není to však jen sentiment vůči horníkům, ale rovněž i šikovná demagogie zejména z řad odborů, která se, podobně jako v Rakousku, snaží jakoukoliv jadernou elektrárnu přirovnávat k Černobylu a o každé jaderné elektrárně mluvit jako o potenciální bombě.

Z úst jednoho “klasického Poláka” jsem slyšel tvrzení, že “ta mladá generace”, co volí PO, je otevřená světu a nelpí na tradičních paranoidních bojovnických doktrínách, bude poslední generací Poláků. Samozřejmě, že šlo o přehnané tvrzení, pouze to bude konec Poláků, jak byli známí posledních 90 let. A z vlastní zkušenosti s nimi i s těmi “Poláky 21. století” musím říct, že čím dříve ti staří vyklidí politické pole pro ty mladé, tím lépe pro celou zemi. V těchto volbách se ukáže, kteří mají navrch.

Zobrazit celý článek

HISTORIE: Hranice možného

sobota 19. června 2010

Autor Finrod Felagund i jiní často nastiňují chyby a hříchy české minulosti. Za jednu z nejvážnějších pak bývá označováno vyhnání Sudetských němců, případně i vlastní vznik Československa. Těžko samozřejmě polemizovat s těmito názory, protože autoři většinou jen kritizují to, co se stalo, aniž by nastiňovali své představy řešení problému. Kritizování je, jak nás učí zkušenost, vždy výrazně jednodušší.

Osobně se domnívám, že hlavní chyba je v prostém omylu, spočívajícím v záměně ideální varianty s variantou reálnou. Zkrátka, ne vše, co se nám pro jistou historickou situaci zdá být ideálním řešením, bylo také historicky reálné. Představa, že by husitské války neskončily likvidací polních vojsk, ale kompromisem a vznikem jakési „šlechtické a městské republiky“, podporující výrobu a obchod a vedoucí k obrovskému vzmachu Zemí Koruny České, tak tato představa je sice nádherná, ale zcela mimo mísu. Bohužel. Obávám se, že ona pouhá kritika reálných křivd bez nastínění lepšího řešení je právě důsledkem toho, že moc lepších a reálných možností jsme v naší nedávné minulosti neměli… Zkusme se tedy zamyslet nad tím, co bylo možné a co ne a kde bychom pravděpodobně skončili, kdyby se naši dědové a pradědové (babičky ne, genderově byla tehdejší doba ještě značně nevyvážená) rozhodli jinak, než jak se píše v dnešních učebnicích.

Likvidace Rakouska-Uherska bývá označována za katastrofu. Naprosto s tím souhlasím. Na rozdíl od Vladimíra Putina se totiž domnívám, že pokud bylo dvacáté století svědkem nějaké geopolitické katastrofy, byl to spíše rozpad RU než SSSR. Rakousko-Uhersko při všech svých chybách zajišťovalo jistou stabilitu regionu a nadstandardní občanská práva, s nimiž některé následnické státy posléze dost bojovaly. A co především – svou hlavní historickou úlohu, tedy obranu Evropy proti Turkům, tu splnilo na jedničku s hvězdičkou. Troufám si tvrdit, že kolem roku 1526 by nikdo nevsadil ani zlámanou grešli na možnost, že Turkům bude nejen zabráněno proniknout do Evropy, ale budou z ní téměř úplně vyhnáni a skončí jako „nemocný muž na Bosporu“.

Problémem bohužel je, že multinárodní (a multikulturní) státy vzniklé s jedinou hlavní vizí obvykle nebývají stabilní, a pokud je tato vize překonána, je nutné přijít s něčím novým, co by národy udrželo pohromadě i přes logické odstředivé tendence. Ne snad, že by se ve středu Evropy neobjevovala spousta jiných problémů, proti nimž slibovalo být RU záštitou – například velkoněmecký nacionalismus byl především v českých zemích vnímán s velkými obavami. Bohužel, Maďaři a jižní Slované tyto obavy nesdíleli, pro ty byl takový strach celkem okrajovou záležitostí. Stejně tak to bylo i s případným strachem z Ruska – je třeba zdůraznit, že Ruska se v té době u nás nejen nikdo nebál, ale naopak na ně někteří hleděli s neskrývanými sympatiemi, jež poněkud znervózňovaly rakouské státní orgány.

Otázka, co vlastně drží mnohonárodní říše pohromadě, je na jiný článek, asi neexistuje jednotná a jediná odpověď, naopak, tendencí a sil je mnoho a v různých historických dobách a situacích se liší. Nejspolehlivější je obvykle vnější nepřítel – a ten v případě Turecka odpadl. Německo naopak za nepřítele považováno nebylo – alespoň u německy mluvícího obyvatelstva. Mezi národy RU nadto vznikaly silné třecí síly, kdy se ty „ujařmené“ domnívaly, že mají nárok na větší podíl na moci, než je jim připuštěn. Není podstatné, zda se tyto domněnky zakládaly na pravdě – podstatné je, že to bylo víceméně všeobecné mínění.

Pokud se zaměříme na situaci českých zemí, zjistíme, že v předvečer světové války byl mezi Čechy a Němci vykopán příkop obviňování, závisti, nesnášenlivosti, šovinismu, prostě kočka a pes zavřeni do jedné boudy. Opět nemá smysl zkoumat, kdo na tomto stavu nese větší odpovědnost, fakt je, že tu byl. A Němci na něm rozhodně nebyli bez viny – stačí se například zmínit o skutečnosti, že na nátlak německého obyvatelstva se František Josef I nikdy nedal korunovat na českého krále, což bylo samozřejmě českou veřejností vnímáno jako potupné. (Nemohu si nerýpnout, ale čím to je, že Němce tehdy vlastně nikde moc rádi neměli? Holanďané, Belgičané i Dánové se jich báli, Francouzi a Italové je nesnášeli, Poláci jakbysmet…:-) Vyřešilo by tuto situaci nějaké federativní uspořádání, třeba i tvrdě prosazené vítěznými mocnostmi po válce? Jak by tato federace fungovala? Je třeba nezapomenout na fakt, že u nás byli odpůrci federativního zemského uspořádání především Němci, neboť si dobře uvědomovali, že v takovém případě by se stali menšinou.

Nemohu detailně hodnotit celé RU, protože jednotlivé lokální problémy neznám, ale obávám se, že případná federace (kde by si každý z národů – Češi, Slováci, Slovinci, Poláci, Rusíni, atd. ukousl svůj díl) by byla zcela neakceschopná a nakonec jediné, co by ji ovládalo a co by veškeré její politice dominovalo, by byly žabomyší spory ve stylu pomlčkové války na počátku devadesátých let. A konec tohoto soustátí by lehce mohl připomínat Jugoslávii, která se mu v lecčem podobala. Pravda, v případě opravdu funkčního RU by asi vůbec nevznikla 2. světová válka, protože Německo by asi nebylo schopno postupně posbírat malé státy a díky tomu zesílit, ovšem je právě otázka, zda RU vůbec mohlo být funkční v této tak nacionalisticky vypjaté době. Samozřejmě, z dnešního pohledu jen kroutíme hlavou, proč bylo mezi tehdejšími národy tolik zášti, bohužel, to je realita. Opravdu si nemyslím, že by napětí a nesnášenlivost vnesly do střední Evropy až smlouvy z Versailles, Trianonu a Saint-Germain-en-Laye.

Samozřejmě, můžeme meditovat nad nějakými historickými berličkami ve stylu „protektorátu“ vítězných mocností nad RU a la NDR a NSR, což by snad mohlo v delším časovém období překlenout napětí a vést ke stabilitě, bohužel, něco takového není asi reálné. A ještě ve spojitosti s Velkou hospodářskou krizí, která přišla nějakých deset let po skončení války, si opravdu neumím představit, jak zajistit poměrně labilní a napětím nabité federaci klid na konsolidaci a stabilní fungování.

Pokud opustíme myšlenku zachování jednotného státu, otevírá se před námi spousta možností, jak by RU mohlo být rozděleno, aby výsledek byl lepší, než je dnes. Můžeme si představit jeho rozsekání na maličkaté státečky ve stylu jedna národnost = jeden stát. Případně rozdělit jej na Rakousko a Uhersko, kde by se federativní problémy snad daly separátně vyřešit lépe. První možnost byla dle mého názoru nereálná, protože mnohé miniaturní celky by nebyly životaschopné. Stačí si uvědomit, kolik problémů znamenalo pro naše země odtržení Sudet v roce 1938. Minimálně u nás byly tyto země vždy historicky spojené a tudíž vše, od dopravy po vzájemně závislé obchodní vztahy, fungovalo v rámci jednotného území. Možnost druhá by snad mohla být reálnější, ovšem za předpokladu, že by majoritní národnosti byly ochotny připustit minoritám podíl na moci a byly ochotny je adekvátně chránit. V tomto směru si to v uherské části moc nedovedu představit, no a u nás… Celou druhou půlku devatenáctého století bylo hlavní starostí Němců nepřipustit česko-německé vyrovnání. Že by najednou ochotně a bez zášti svolili k něčemu, co jim před tím ani v nejmenším nešlo pod nos? Přiznejme si na rovinu, že mezi Němci a Čechy panovala nesnášenlivost v mnoha dobách. Pochopitelně, existovala období, kdy národnost neznamenala zásadní problém – konkrétně v 16. až 18. století, vlastně až do snah Josefa II spojit všechny své poddané jednotnou úřední řečí. Nicméně 19. století bylo poznamenané nacionalismem, taková je realita a ta pochopitelně vzájemné vztahy národností RU silně ovlivnila. Ostatně, stačí se podívat i v dnešní době třeba do Jugoslávie, případně do Iráku, na Srí Lanku atd., jak je duch nacionalismu živý dodnes.

Můžeme se zamyslet i nad možností mnohem lepšího zacházení s minoritami v následnických státech, přiznání federace Slovákům, větších práv Maďarům a Němcům atd. Obávám se ale, že maďarské a německé menšiny by jakékoliv ústupky stejně neukonejšily – oni prostě nový stát nechtěli a basta. Dá se to chápat a nespravedlnost výše uvedených smluv je evidentní, bohužel, v reálných historických souvislostech se opravdu těžko hledá řešení jiné, lepší, stabilnější, které by usmířilo opravdu všechny. Obávám se, že ideální varianta ani neexistovala.

Přeskočme meziválečné období i válečnou vřavu a podívejme se do onoho hojně citovaného a vzpomínaného roku 1945. Sudetští Němci jsou označeni za nežádoucí viníky a potupně hnáni do Německa jen se skrovnými zavazadly. O rabování, znásilňování a vraždách nemá smysl ani mluvit a už vůbec je omlouvat. Že se jednalo o etnickou čistku je prostý fakt. Není to nic, na co by snad měli Češi být hrdí. Počet mrtvých je sice zajímavý pro historiky, ale principiálně není zas tak podstatný. Špatnost tohoto „konečného řešení“ je evidentní. Nutnost omluvy a politování také. Ale existovala vlastně nějaká jiná možnost?

Dnes jsme svědky neustálého obviňování Čechů, jak se zachovali špatně, přičemž je významně zdůrazňováno, že zlé činy nelze omlouvat předchozí nacistickou brutalitou, že na dějiny nelze pohlížet jako na sled příčin a následků (oblíbené tvrzení B. Doležala), že se jedná o kolektivní vinu dnes neakceptovatelnou. Problém této argumentace je právě v onom zcela špatném dějinném pohledu. Beze sporu se jedná o kolektivní vinu DNES neakceptovatelnou. Z DNEŠNÍHO pohledu nelze omlouvat vyhnání nacistickou brutalitou. Ale dějiny, ať se na mne nikdo nezlobí, jsou sledem příčin a následků. Jakmile příčiny a následky vynecháme, dostaneme sled izolovaných událostí, které nemáme žádnou šanci právě pro jejich izolovanost pochopit. A právě proto nelze vyhnání vytrhnout z kontextu doby, z okamžiků těsně po strašném strádání a stresu války, kdy Němci všude v Evropě byli extrémně neoblíbení, kdy prakticky všude v okupované Evropě nebylo k lynči Němce daleko, kdy ještě osmého května bylo možné jakéhokoliv pražského „teroristu“ bez soudu odpravit, zatímco od devátého se to prý v obráceném gardu zčistajasna nesmělo. Mohu připomínat například stříhání dohola „německých čubek“ ve Francii, což se samozřejmě s brutalitou vyhánění u nás nedá srovnávat, nicméně ilustruje poválečnou nevraživost ke všemu spjatému s Němci. Zkrátka, po válce byly česko-německé vztahy na nejnižším bodě pomyslné stupnice za celou dobu naší národní existence. Nelze to nechápat. Ano, beze sporu jsme jako národ zdaleka netrpěli tak, jako Poláci či Srbové, nicméně i tak jsme si užili své, stejně jako ostatní porobení v Evropě. Neměli jsme je rádi. Ani v nejmenším.

Dobrá, zkusme se nyní v myšlenkách vrátit do této doby a představit si jiné, lepší, humánnější řešení, než vyhnání. Co se vlastně mělo dělat? Ustanovit soudy a soudit každého z Němců zvlášť? Nedovedu si představit, jak v tehdejší rozjitřené atmosféře zajistit zákonnost pro tolik lidí. A kromě toho – soudit 2,5 miliónů potenciálně podezřelých? S rychlostí našeho soudnictví by to byla věčná kauza. Ano, asi by to bylo zcela spravedlivé a nejlepší – za předpokladu, že by se podařilo obstarat velké množství nezaujatých soudců, dostatečné podklady, odolat vábení veřejnosti volající po lynči „sprostých podezřelých“… Cítíte v těch podmínkách stejně obrovské množství iracionality, jako já? Ale dobře, buďme velkomyslní, máme soudce, máme odsouzené, které spravedlivě potrestáme, a máme…ten zbytek, cca 2,5 milionu nevinných ale totálně neoblíbených Němců, které bude třeba chránit vojskem proti neustálému propukání národnostních vášní. A vojsko se nepřetrhne. Němečtí muži se vrátí z Wehrmachtu a zde budou vystaveni šikanování jako bojovníci nepřítele. Budou to občané druhé kategorie a to po mnoho let. Komunistickému převratu to nezabrání (těžko si představit, že by Němci měli v těch vypjatých a rozhodujících létech volební právo…) a poté to budou právě Němci, na které se skvěle shodí jakýkoliv neúspěch budování světlých zítřků. Sudety nebudou zcela zlikvidovány, ale stanou se nepohodlným zapomenutým územím, do kterého se nebude investovat ani to skromné množství komunistických prostředků.

Řekněme si zcela na rovinu – po druhé světové válce v Evropě neexistuje stát s významnou německou menšinou. Pokud nějaké státy takové menšiny měly (jako Československo či Polsko), tak je vyhnaly. A tudíž se jen těžko hledá nějaký příměr, příklad, jak by mohlo vypadat soužití mezi majoritou a nenáviděnou německou minoritou. Můj odhad je pochopitelně asi nepřesný, pokud chce někdo věřit ideálům, že by Němci získali alespoň svá předválečná práva, svou univerzitu, školy, spolky, strany, nechť tomu věří. Já jsem realista. Pokud se Němcům v tomto státě nelíbilo před válkou, po ní by jejich situace byla nesnesitelná. Tentokrát doopravdy.

V ekonomii platí, že na korektních transakcích vydělávají oba subjekty. Toto bohužel v historii říci nelze. Právě naopak, jen málokteré historické „transakce“ jsou zcela vyrovnané. Častější je situace, kdy jeden stát, národ, zkrátka subjekt, se obohatí, ať už jakkoliv, na úkor druhého. Bohužel, můžeme se nad tím pohoršovat, ale historie, zvláště ta evropská, je souvislý sled válek, násilností, okupací, obohacování se na úkor. Současné období míru je v tomto kontextu zcela mimořádné. Česká minulost, opět v tomto kontextu, není o nic horší či lepší. I my jsme v průběhu věků leccos ztratili (Slezsko, Lužice) a našim předkům to nebylo líto o nic méně, než nyní potomkům odsunutých ztráta vlasti. Dvacáté století, co si budeme povídat, nám ukázalo spíše šťastnější tvář. V obou světových válkách jsme (téměř bez vlastního přičinění) slízli smetanu vítězů. Komunismus byl bezesporu tragédií, ale mohlo být hůř. Neztratili jsme národní vědomí, jazyk, suverenitu ani historická území. I lidské ztráty během obou válek byly velmi podprůměrné.

V průběhu staletí se různé národy pokoušely o evropskou hegemonii. Nejprve Římané, poté Frankové, Španělé (či spíše Habsburci), Francouzi, Němci… Zatím se nikomu nic takového nepodařilo. Onen poslední tragický německý pokus byl málem úspěšný. Ale podmínky diktují vítězové, pokud si Němci stěžují na svůj osud, měli válku vyhrát. V takovém případě by to byli oni, kdo by diktoval, a my bychom museli poslouchat. Za své činy je nutné nést důsledky.

Naši bývalí němečtí spoluobčané jsou bohužel ti, kteří ztratili. Vlast, majetek a do budoucna patrně i národní povědomí. Rozpustí se v moři svých bratranců a za pár desítek let se stanou jedním z mnoha jen a pouze historických pojmů. Pokud se dva národy sváří o jedno území, jen těžko se hledá ideální kompromis, obvyklá je větší či menší výhra jednoho z nich. Ten pak má ctít velkomyslnost, v tomto ohledu jsme tedy bezesporu selhali. Historie není spravedlivá. Ve sporu o českou kotlinu jsme ale nad sudetskými Němci zvítězili. Možná to není morální a zasloužené. Ale je to reálné.

Pavt

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Vyvyšování se jako hrdelní zločin?

úterý 8. června 2010

Stalo se to už tolikrát; miliony zavražděných, perzekuovaných či jinak až k smrti nenáviděných. Zločiny na nich spáchané lidé s klidným svědomím obhajovali tím, že si za to mohou sami, vždyť se – no považte, tu drzost - “vyvyšovali”. Pomiňme, že to “vyvyšování se” je velmi často domnělé, vždyť stačí mít lepší auto než soused a už se “vyvyšujete”. Proč se z toho ale stal hrdelní zločin?

Starší generace Poláků nemají problém obhájit poválečné pogromy na Židy v Kielcích a Jedwabném s tím, že si za to Židé mohou sami, vždyť se přeci nad Poláky “vyvyšovali”. Totéž jen s jinými jmény se týká Čechů ospravedlňujících poválečné masakry německojazyčného obyvatelstva – prý se také provinili tím, že se “povyšovali”. Adolf Hitler rozpoutal nenávist vůči Židům skrze totéž - Židé měli střádat "na úkor Němců" a "povyšovat se". Totéž v bledě modrém se najde téměř v každé jedné zemi a nemusí se to týkat ani národností – průměrný český sociální demokrat vám řekne, že nesnáší ty “odesáky”, protože se “vyvyšují”. Je skutečně lidská ješitnost tak silná, že ovlivňuje zdravý úsudek tak hrozným způsobem?

Řekněme si to otevřeně – pokud se někdo povyšuje, tak i když se může chovat jako blbec, pořád nikomu nepůsobí škodu na ničem jiném, než na jeho egu. Troufám si říct, že ego si nechá povyšováním pochroumat jen ten, který ho nemá už sám od sebe nijak valné. Sám jsem potkal dost lidí, kteří se vyvyšovali (například Francouz před několika lety mající za to, že je u nás komunismus a válka dohromady a ptající se, jestli jsem neměl velký problém dostat se do Francie), ale já jsem mu normálně vysvětlil, že se prostě plete a situace byla vyřešena. Přesto si umím představit, že existují tací, kteří by ho za tohle byli ochotni nenávidět a zbít – a ten pán prostě akorát neměl dobré informace a holt plácnul první blbost, kterou odněkud slyšel, nic víc.

Jak je možné, že něčí vyjádření “jsem lepší než ty” dokáže člověka vyprovokovat k podobně ohavným činům, jako kdyby reagoval přinejmenším na vyvraždění své rodiny? Tento princip je bohužel dost viditelný i v dnešní době, různým Klausům a Bobošíkovým stačí strašit (zčásti pravdivým a zčásti imaginárním) strašákem, říkajícím, že lidé ze Západu Čechy pohrdají, nad Čechy se vyvyšují – a dokáží tím v lidech vyvolat takovou nenávist, jakou jsme mohli vidět buď při projednávání umístění radaru, nebo při projednávání Lisabonské smlouvy. Přitom Češi nejsou zdaleka svatí – vyvyšují se vcelku pravidelně nad Ukrajince, nad Slováky, Poláky či Vietnamce – a nedělá jim to žádný problém. Není to nakonec tak, že vyvyšování se je jedním ze základních rysů lidské povahy, a proto člověk ostatní podezírá, že se k němu chovají ze stejných popudů, z jakých on se chová arogantně k jiným? Škoda jen, že reakce na “povyšování” nekončí jen uraženou ješitností, ale kolikrát právě masovým vražděním.

Zobrazit celý článek

EKOLOGIE: Je těžba a spalování hnědého uhlí veřejným zájmem?

sobota 5. června 2010

Již roky válčí obyvatelé Černic a Horního Jiřetína o to, aby jejich města nebyla srovnána se zemí kvůli těžbě hnědého uhlí. Jejich majetek může být (byť s náležitou kompenzací) vyvlastněn kvůli tzv. veřejnému zájmu podle §33 zákona č. 44/1988 Sb. známého jako Horní zákon. Jde ovšem o veřejný zájem, nebo ne?

Ačkoliv nemám ve zvyku souhlasit s Hnutím Duha a pravděpodobně se neshodneme ani na návrhu řešení ekologické situace západní části Sudet, toto hnutí je přinejmenším v jednom argumentu poměrně blízko pravdě – a sice že v případě Černic a Horního Jiřetína nejde ani tak o veřejný zájem, jako spíš o zisky Mostecké uhelné společnosti. Připomeňme si, jak oblast vypadala před sedmdesáti lety a jak vypadá dnes – tehdy pěkná krajina, dnes naprostá zkáza; už se ani nedá mluvit o poškozené krajině, jako spíš o “zmizelé” krajině. Prach, smog, zápach, špína, kouř, stovky zničených obcí a kulturních památek – to je dnešní Podkrušnohoří. Komunisté proměnu krajiny v to, co je tam dnes, obhajovali potřebou shánět energetické zdroje pro “budování a rozvoj socialistické vlasti”, poukazujíce na to, že jiný zdroj elektřiny není a je třeba brát, co je. I když to byla výmluva do značné míry hloupá s ohledem na naprosté plýtvání energií v komunistickém hospodářském plánování, dá se říct, že pro jejich těžkoprůmyslovou megalomanii opravdu nebylo jiného zdroje. Dnes je situace ale zcela odlišná.

Za prvé Česká republika netrpí takovou těžkoprůmyslovou megalomanií, jako její socialistická předchůdkyně, za druhé máme jiné (a lepší) zdroje. Vzhledem k tomu, že Česká republika má zcela ve svých možnostech stavbu dostatečného počtu jaderných bloků, aby pokryly díru po případně uzavřených uhelných elektrárnách, není otázka zda je možné s uhlím skončit, jako spíš za jak dlouho. Pokud by ČR investovala do stavby nových jaderných bloků rozumným způsobem, čili jako například v Bavorsku – stavbou decentralizované sítě menších bloků – do deseti let bychom mohli nahradit úplně klidně takových 4 GW instalovaného výkonu v uhelných elektrárnách zdroji jadernými. Do té doby uhlí bohatě stačí v rámci těžebních limitů, které jsou stanoveny a zároveň deset let je dost dlouhá doba na to, aby si místní obyvatelstvo začalo zvykat na to, že práce v dolech nebude. I když se to místním nebude líbit, přežijí – nebudou první, ani poslední postindustriální oblastí v Evropě. Navíc deset let je dostatečně dlouhá doba, aby do důchodu odešla další velká část populace, která se naučila hornickému povolání za komunistů a není kvalifikovaná pro nic jiného. Už po roce 1989 bylo zřejmé, že práce v dolech není na celý život a od té doby přinejmenším zodpovědní lidé v regionu se snaží se kvalifikovat i jinak.

Problém s tak masivním přechodem na jadernou energii spočívá především v méně pružné možnosti ovlivňovat produkci elektrické energie v české rozvodné síti. Zatímco vodní elektrárna reaguje na zadané změny v řádu sekund, jaderné elektrárně trvá výrazná změna výkonu klidně i hodinu. Pro tento účel je potřebné spolu s jadernými bloky stavět i nové přečerpávací vodní elektrárny, takové, jaká je například proslulá elektrárna Dlouhé stráně. Zároveň má smysl udržet i několik elektráren tepelných, u nichž se jako náhradní – a bezpečné, z hlediska dodávek suroviny – palivo nabízí mazut. Na území bývalého Československa už takto funguje slovenská elektrárna Vojany (na širokorozchodné trati poblíž ukrajinských hranic). Nebylo by příliš drahé nakoupit kotle umožňující spalování mazutu, jakož i potřebnou infrastrukturu například pro elektrárny Mělník, Počerady, Komořany, Ledvice, Prunéřov a Tušimice, které díky své blízkosti k rafinériím v Kralupech nad Vltavou a Litvínově by mohly být mazutem efektivně zásobovány. Díky existenci ropovodu IKL je takové řešení strategicky bezpečné a umožnilo by uzavření severočeských dolů bez snížení výrobní kapacity českých elektráren. Tímto způsobem by mohlo být na mazut převedeno 4821 MW instalovaného výkonu z celkového počtu 7933 MW vyráběného v uhelných elektrárnách. Náhrada zbytku skrze jaderné zdroje (odpovídá zhruba výkonu JETE po rozšíření) může stát na základě současných cen cca 120 miliard korun. Pokud se do deseti let, po které by se předpokládala jejich stavba investice rozložila, 12 miliard korun ročně není nic, co by státnímu rozpočtu mělo nějak výrazně ublížit.

Kompletní uzavření hnědouhelných dolů a na ně navázaného průmyslu v severních Čechách by znamenalo propuštění maximálně dvanácti tisíc zaměstnanců, což by znamenalo nárůst z (květnových) 59 000 na 71 000, přičemž je zřejmé, že mnoho z nich by mohlo najít práci v rekultivaci krajiny. Investice do výše uvedeného včetně rekultivace krajiny a pokus o znovuobnovení zničených sídel znamená peníze se slušnou návratností – především v podobě vybraných daní. Dokud bude Ústecký kraj “krajem dělníků a horníků”, vždy bude na sociálních přídavcích, zdravotní péči a podobných poplatcích stát víc, než v jiných krajích – a míra peněz vybraných ze zdanění příjmů bude nižší, než v jiných krajích. Konečné doražení závislosti Ústeckého kraje (mimochodem kraje s 854 tisíci obyvatel) na pracovních návycích dvanácti tisíc by znamenalo výrazné zlepšení ekologické situace regionu, snížení nemocnosti a tím i v konečném důsledku ušetření. A především – je nemsysl pálit hnědé uhlí, které je potenciální surovinou pro chemický průmysl když elektrickou energii můžeme vyrábět i jinak.

Z výše uvedeného poměrně jasně vyplývá, že těžba hnědého uhlí rozhodně nemůže být považovaná za veřejný zájem ani z hlediska poptávky po energii, ani z hlediska zaměstnanosti či udržení “přijatelné” sociální situace v regionu. Nemyslím si tedy, že je rozumné obětovat další dvě města, která jsou zároveň i svým způsobem kulturními památkami, pouze kvůli zvýšení zisku Mostecké uhelné společnosti, kterou stejně nejpozději za 30-40 let čeká bankrot kvůli vytěžení hnědého uhlí.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Přišel čas zvážit obrozenecké mýty?

středa 2. června 2010

Se bildet i full størrelseAčkoliv jsem se narodil v Praze, mám v České republice blízko především ke Královéhradeckému kraji, konkrétně ke Dvoru Králové nad Labem. Kdo do Dvora přijede v nynějších dnech na náměstí, zjistí, že kromě mariánského sloupu, radnice, stavebních strojů, rozkopané dlažby v důsledku masivní rekonstrukce centra města a všudypřítomného lešení se tam vyskytuje též prazvláštní kašna.

Když cimrmanologové navrhovali postavit na pražském Malostranském náměstí sochu Járy Cimrmana místo někdejší sochy maršála Radeckého, publikum v divadle se tomuto návrhu smálo jako dobré recesi – a já jejich smích sdílím. Představte si ale situaci, že přijde někdo, kdo podobný návrh myslí smrtelně vážně. Vítejte ve Dvoře Králové nad Labem. Královédvorský rodák Václav Hanka, velký obrozenec a vlastenec, měl v polovině 19. století pocit, že Češi mají málo historických hrdinů a literárních památek, a stvořil technicky velmi zdařilý falsifikát dokumentu později známého jako Rukopis Královédvorský, který měl „objevit“ ve věži dvorského kostela. Masarykovi trvalo později mnoho let, než úspěšně prokázal, že jde o falsum – a i přesto obrozenecká ekipa měla velký problém toto akceptovat. Ačkoliv byl rukopis, jak bylo řečeno dříve, technicky velmi zdařilý, Hanku prozradil především styl, jakým byl psán. Hanka totiž popisoval – smyšlené – události století devátého očima člověka žijícího ve století devatenáctém. Stejně jako po bitvě u Slavkova nebyl mír mezi Francií a Rakouskem uzavřen v Bratislavě, protože žádná Bratislava tehdy nebyla, nýbrž v Prešpurku (maximálně tak v Pozsony či Preßburgu), neseděly ani reálie popisované Hankou v Rukopisu Královédvorském. Hrdinou jednoho z rukopisů byl právě Záboj, jehož sochu nechalo město zbudovat před několika lety na královédvorském náměstí nikoliv z recese, ale z vlasteneckého cítění. Co na tom, že falešné, hlavně, že naše.

Bez ohledu na to, co si myslím o působení TGM v roli prezidenta první republiky (nehledě na můj názor na první republiku samotnou; naši pravidelní čtenáři nejspíš mé monarchistické choutky znají), velmi si cením jeho kariéru akademika a intelektuála, který stál před první světovou válkou jako hlas rozumu a racionality proti lidem jako byl Hanka nebo Jirásek, kteří dělali ze smyšlených pohádek českou historii. Ironií osudu se Masaryk nejen po své smrti, ale už za svého života, stal obětí podobných národovců, kteří z něj udělali zlaté tele. Obrozeneckých mýtů bylo naneštěstí víc, než jen pokud jde o ty nejviditelnější podvody typu Rukopisu Královédvorského či Rukopisu Zelenohorského. Jiráskovy Staré pověsti české, z nichž se udělala postupem času div ne učebnice dějepisu, stejně jako Proti všem, Psohlavci a podobné další knihy desinterpretovaly českou historii, vztah Čechů a Němců, zatajovaly existenci dvojjazyčného českého národa a prezentovaly smysl českých dějin v docela jiném světle, než do jakého patřil. Bohužel s národním obrozením tvorba takových mýtů neskončila.

Troufám si tvrdit, že většina českých historiků, stejně jako učitelů dějepisu na školách o historii českého státu bohapustě lže, a co hůř, často o tom ani neví. Vztah Čechů k Rakousku-Uhersku v době jeho trvání, mírové dohody z konce první světové války s jejich důsledky, pravý charakter vyhlášení republiky 28. října (tedy pár intelektuálů podpořených legionáři si udělalo palácový převrat, který s pomocí mocností nepřátelských Rakousku-Uhersku vyšel bez jakékoliv masové podpory českého obyvatelstva), Benešova účast v Locarnu, život Konrada Henleina a vznik a charakter SdP, účast Beneše a jeho sekretáře Nečase na vyjednávání s Hitlerem před Mnichovem o předání území Německu výměnou za možnost vyhnat zbytek českých Němců do Říše a uznání Beneše jako suveréna ČSR, souhlas premiéra, jakož i zbytku československé vlády o odtržení pohraničí ještě před vznikem Mnichovské dohody, zahraničně-politický amatérismus československých elit, fakt, že Beneš v Londýně nebyl v čele uznané vlády v exilu ale jako soukromá osoba, se kterou Angličané nechtěli nic mít, protože koho mohl, toho podrazil, aby se pak v roce 1943 dal dohromady se Stalinem a výměnou za Stalinovo krytí při vyhánění německojazyčného obyvatelstva slíbil Stalinovi, že ČSR bude loajálním členem budoucího východního bloku. Ne Gottwald v roce 1948, ale Edvard Beneš už o pět let dřív přivedl Československo do bolševické záhuby a spárů východní říše. Týž Beneš po válce ukradl majetek Antonínu Baťovi, republice zcela oddané a věrné rodině Schwarzenbergů jakož i rodině Lichtenštejnů a mnoha dalším, tentýž Beneš, aniž by měl jakýkoliv legální mandát, odevzdal Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus, aby zaručil, že budou společné hranice mezi SSSR a Československem. Týž Beneš vydal desítky tisíc protikomunistických ruských emigrantů včetně žen a dětí Stalinově NKVD, týž Beneš stál za falešným obviněním a podlomením zdraví Vlasty Buriana. Týž Beneš způsobil během své vlády mnoho dalšího zla generální amnestií pro zločince, kteří vraždili německojazyčné obyvatelstvo, týž Beneš zakázal jiné než socialistické politické strany už v roce 1945 vytvořením „národní fronty“. Tento člověk se podle našich současných zákonů zasloužil o stát, po tomto člověku jsou pojmenovány mnohé ulice a mnohá náměstí v České republice, většinou ty, co patří k nejvýznamnějším. Slavnostně jsme zřídili Ústav pro studium totalitních režimů, aby tomuto bylo zakázáno zkoumat období mezi lety 1945-1948. Když nám někdo naši obrozeneckou pohádku zpochybní, Klaus, Bobošíková, Mach a další novodobí obrozenci vyrazí jako jeden šik chránit mýtus a legendu o hodných Češích, kterým se jen a jen ubližovalo. Už by bylo na čase vzít si pro jednou dobrý příklad z TGM a říct těmto mýtům jasné DOST.

Na českých školách se dějepis dodnes učí jako předmět, ve kterém buď není dost času na probrání nejnovější historie, takže se o většině událostí 20. století mlčí, nebo se o historii otevřeně lže. Po druhé světové válce začalo být v civilizované části Evropy (rozumějte: ne u nás) moderní zkoušet vydávat společné učebnice dějepisu pro více zemí, nejlépe pro země, které byly kdysi znepřátelené. Aby taková učebnice mohla vzniknout a mohla i něco naučit, musí popisovat pravdu. Bohužel, u nás je stále zvykem považovat dějepis za propagandu národních úspěchů (často domnělých), a ne za soubor skutečností, které se doopravdy udály. Dokud se ale k nelichotivým částem našich dějin budeme chovat jako Turci k otázce arménské genocidy, budeme civilizačně přináležet spíše k tomu Turecku, než k Západu, u něhož bychom se rádi viděli. S radostí pozoruji, jak v posledních několika málo letech dochází k určitému posunu a zvyšování počtu lidí, kteří pátrají po pravdě místo po obrozeneckých báchorkách. Doufám jen, že nám kvůli opožděnému vymření generace Falmerů, Grebeníčků, Vlků, Streitů, Bobošíkových, Machů či Klausů neujede další taková šance, jakou byl za časů Edvarda Beneše Marshallův plán. Parlamentní volby z roku 2010 mi určitou naději dávají.

Zobrazit celý článek