SPOLEČNOST: Za jakou ideou stál včera v Berlíně Václav Klaus?

pátek 30. dubna 2010

FO00501213 Václav Klaus měl včera projev na Humboldtově univerzitě, v němž se, jako tradičně, opřel do eura a Evropské unie. Přitom ovšem konečně kromě kritiky představil i nějakou vizi, jak by Evropu rád viděl – jako Evropu států, které jsou hlavním zdrojem moci. Nevím, jestli v poslední době nezapínal počítač nebo nešel na libovolný bývalý hraniční přechod počítat projíždějící auta, ale každopádně se dá říct jedno – zcela evidentně si nevšiml, že dvacáté století, století mas, davů, všeho organizujících “národních” států, je naštěstí pryč. Abychom jen neopakovali po mládežnících z 50. let cosi o “zastaralosti” a “nové budoucnosti”, pojďme se podívat na hlubší, historický původ Klausových názorů.

Celá dlouhá staletí byl člověk člověkem, buď šlechticem, měšťanem nebo poddaným. Postupnou evolucí se podařilo zrušit robotu a nastolit systém, v němž má každý člověk takovou pozici ve společnosti, na jakou si vydělá a kdy stát na něm zajímá pouze jedna věc – jestli zaplatil daně, a pokud vyváží/dováží zboží, jestli zaplatil clo. Byla to doba, kdy jestli byl někdo občanem Rakouska-Uherska, Pruska, Francie nebo Spojeného království bylo úplně jedno, živnost mohl rozjet kdokoliv kdekoliv, mohl se rovněž usadit kdekoliv v Evropě a myslet na to, jak si prožije díky své pracovitosti život, v němž si dopřeje to, po čem toužil. Samozřejmě mnozí zůstávali na rodné hroudě, ale opět to bylo ze svého vlastního rozhodnutí. Člověk byl tehdy individuem, nikdo se ho nesnažil “otesat” do formy nějaké “masy”, kategorizovat nebo jinak kádrovat. Ačkoliv se nám to zdá neuvěřitelné, kádrování a monopol chamtivého státu na to určovat, jaký smí mít občan kontakt se zahraničím, je myšlenka až opravdu 20. století.

Ve 20. století každodenní realitu v Evropě udržovali právě tito lidé, kteří měli potřebu prověřovat, kádrovat a zakazovat nebo z milosti povolovat. Nejen komunisté a nacisté, ale prakticky příslušníci všech ideových proudů ve 20. století bazírovali na silné roli států. To by bylo, aby kdejaký Franta z Horní Dolní mohl jen tak mir nichts dir nichts dělat něco s Konradem z Oberunterthalu! To bychom se na to podívali. Celé dvacáté století ti, kteří za to byli odpovědní, budovali “novou a šťastnější budoucnost přátelství mezi národy”, kde oním národem se myslí samozřejmě stát. Podívejme se například na to, jak spolu fungovala RVHP – mezi státy (řízenými komunistickými stranami) panovalo nerozborné bratrství a vzájemná láska. Ze samé lásky představitelé jednoho státu s představiteli jiného státu milostivě dovolovali, aby za určitých podmínek určitý počet lidí z jedné země mohl navštívit ty z jiné země. Že si ovšem běžní Slováci mysleli nejen o Maďarech, ale i o Češích svoje a často to nebylo, navzdory oficiální propagandě, nic pěkného, to už byla věc jiná.

To, co jsem výše popsal, nemá nic společného s komunistickou ideologií, ale s ideologií národních států, kterou ke své nefunkční dokonalosti dovedla Organizace spojených národů či Mezinárodní olympijský výbor. Místo toho, aby se každý, kdo si myslí, že na to má, u MOV přihlásil s tím, že se půjde kvalifikovat na olympiádu, musí jít za olympijským výborem ve své zemi, který pak vysílá “reprezentaci”. Je ale potom olympiáda přehlídkou nejlepších z nejlepších? Není, protože tam zbytečně zabírají místo horší lepším, kteří se na hry protlačili jen kvůli své státní příslušnosti. Není tohle takhle náhodou princip, proti kterému nejeden český pravičák oprávněně kritizuje pozitivní diskriminaci v případě žen či menšin? Podobné je to i s OSN. Protože se jedná o organizaci, která dělí svět na státy, jsou v ní tyto státy zastoupeny a právě ony činnost OSN organizují. Jaký je výsledek? Velké země, byť sebeslušnější a sebevýznamnější, mají totéž hlasovací právo ve Valném shromáždění jako země malé a bezvýznamné, což samozřejmě způsobuje, že významné země nemají o dění v OSN zájem. Výsledek je jaký? Organizace nefunguje.

Tento svět, který skončil v Evropě v 90. letech s nástupem internetu, rozšířením platebních karet a zejména s evropskou integrací, zastupuje a obhajuje Václav Klaus. Jeho názory by byly co platné v roce 1985, kdy svět skutečně podle jeho teorií fungoval, ovšem dnes to tak není, dnes se díky všem bohům co na světě jsou vrátila suverenita aspoň v těch slušnějších a civilizovanějších zemích alespoň částečně zpět občanům. Češi-domasedi to nepocítí, ale Češi-emigranti už ano. Dnes není problém, když mě omrzí život v České republice se sebrat, sednout za letadlo za pár korun, odjet do kterékoliv jiné země EU a rovnou tam rozjet byznys nebo se nechat zaměstnat. Bez přídavných povolení (od roku 2011 už ani v Německu nebo Rakousku), bez toho, aby se mě kdokoliv ptal, bez toho, abych se musel před kýmkoliv obhajovat. Prostě jdu a zkusím své štěstí, jestli tam o mě mohou stát. Samozřejmě tenhle systém se kdekomu, včetně pana Klause, nelíbí. Pod heslem co si má nějaký soukromník co rozhodovat by nejradši tito etatisté opět měli moc nad tím, kdo kam půjde, co kdo kde bude dělat. Tu moc už nemají a tak záštiplně štěkají. Jsou sami anachronismem – něco jako OSA v dnešní digitální době.

Lidé jako Václav Klaus či Jiří Paroubek už na prodlužování komatu svého 20. století moc času nemají, protože za dvacet let jim, pokud nějak nezvrátí uměle vývoj zpět ke století úředníků a formulářů, už nikdo naslouchat nebude. Proto teď kopou a snaží se lidi novým světem, plným “bezcitné globalizace” a – řečeno s nesmrtelnou Věrou Pohlovou, důchodkyní – počítačů a internetů, strašit. Naštěstí to snad dlouho nevydrží, rozhodně ne celoevropsky, a co se týče České republiky, maximálně se stane to, že bude ČR zase nějakých pár desetiletí za Západem civilizačně pozadu.

PS: A za řeckou krizi opravdu nemůže euro, ale řecká rozežranost. Euro chrání řecké občany – kdyby měli drachmu, stát ji devalvuje, čímž ale de facto okrade svoje občany o nějakých 40% svého majetku. Řekové by nejspíš neprotestovali, protože jsou na okrádání ze strany svého státu zvyklí, ovšem vědomí, že tento nástroj existuje, by nevyřešilo problém. Stát by se opět zadlužoval a když by přišel čas splácet, opět by své občany okradl. Teď se aspoň poprvé v novodobých dějinách budou Řekové muset zachovat zodpovědně, zefektivnit (seškrtat) státní správu a zjednodušit život soukromému sektoru. A to vše na čí popud? Ano, odpovídáte dobře, na popud Evropské komise, která učí levicové Řeky pravicovým reformám.

Zobrazit celý článek

Z ČESKÉ KOTLINKY: Melou normalizační provincionalisté z posledního?

pondělí 26. dubna 2010

il duce V posledních letech se čím dál častěji ozývají v české společnosti hlasy těch, kterým s – nestydím se to přiznat – jistou dávkou opovržení říkám “normalizační strejcové”. Generace většiny dnešních padesátníků a šedesátníků, kteří mají pocit, že znají všechno, okolní svět nepotřebují a co by nejradši viděli na Šumavě dodnes železnou oponu. Musím přiznat, že mě to děsí.

Tito lidé, známe je asi všichni ve svém okolí, mají v závislosti na tom, kterému klubu fandí (pardon, chtěl jsem říct kterou politickou stranu volí) tendenci se držet buď Jiřího Paroubka nebo Václava Klause. Fenomén, o kterém mluvím, nemá totiž nic společného ani s pravicí ani s levicí, jde napříč politickým spektrem a po pravdě se mi z něj dělá zle kdykoliv se s ním setkám. Projevuje se především názory typu “třista let jsme trpěli”, uraženou ješitností, nestydím se říct rovnou “benešovinou” typu “stavění neutrálních mostů mezi Východem a Západem”, nedůvěrou k západnímu stylu života a Západu obecně, vymezování se vůči němu a vidění se jako součást jednoho celku s “upřímně srdečnými národy bratrského východu”. Dokud jsem ještě žil v České republice, mezi mladými lidmi se našlo jen málo těch, kteří tyhle strejce podporovali, ale bohužel se to mění. Až příliš často slyším nadávání na to, jak jsou na nás “ti západní Mnichované” zlí, poukazování na “o nás bez nás” a další jiráskovsko-nejedlovské nesmysly, kterými komunisté pofoukávali české arogantní ego plné uražené ješitnosti. A to to byla kdysi úspěšná a bohatá země s úspěšnými, bohatými a většinou i nezakomplexovanými obyvateli – kdysi, před druhou světovou válkou a ještě lépe před tou první. Byli to komunisté spolu s Edvardem Benešem, kdo vtloukli masově Čechům do hlavy pohodlnou a líbivou představu o tom, že za všechno zlo mohou “cizáci”, umožnilo to rezignaci na touhu aktivně měnit svůj vlastní osud. Tím se Češi dostali do pozice věčných kverulantů.

Ačkoliv jsem to po Klausových ruských extempore z minulosti mohl tušit, stejně mě zvedla ze židle jeho prohlášení týkající se pohřbu Lecha Kaczyńského. Nevidím za tím nic jiného, než jen sprosté rozeštvávání Čechů se Západem podobným způsobem, jako to dělal Edvard Beneš, z čehož nakonec těžil akorát ruský imperiální hlad po kontrole co největšího počtu zemí a lidí. Klaus tím, co říká a zneužíváním autority, kterou má jako prezident, se podílí na pečlivém udržování železné opony – ať už v myslích lidí, nebo v tom, jak smýšlel o ropovodu Ingolstadt, plynovodu z Norska či vstupu do NATO. Dodám pro ty, kdož nevědí – ve všech třech otázkách byl proti, čímž kdyby byla prosazena jeho vůle, by byla Česká republika ještě více na milost a nemilost vydána Rusku, než je dnes. Klausova filipika proti západním státníkům, že se nezúčastnili pohřbu Kaczyńského je trapná z několika důvodů. První – udávat příklad marockého premiéra a porovnávat ho s Hermanem van Rompuyem – je hloupost par excellence. Za prvé, Maroko je na jihu, mimo dosah mraku sopečného popela, který nad Evropou visel, za druhé, je známo, že lidé z méně civilizačně vyspělých zemí si méně váží svého života a jsou víc ochotni riskovat. Navíc Maroko nemá tak přísné bezpečnostní standardy jako evropské země. Ze stejného důvodu poznáte civilizovanou zemi podle toho, kolik lidí v autě používá pásy z přesvědčení, že tím chrání svůj život (ne třeba proto, že se bojí kontroly). Hledat za tím cokoliv víc je dost sprosté, a i kdyby tam něco navíc bylo, sopečný mrak poskytl alibi celkem slušné. Navíc je tu ještě jedna věc, o které nikdo moc nemluví, ale protože na našem serveru se politické korektnosti nebojíme, řeknu to na plná ústa – je mi líto všech cestujících polského Tupolevu i jejich pozůstalých, hluboce s nimi soucítím. Je mi líto i tragické smrti prezidenta Kaczyńského jako soukromé osoby, ovšem otevřeně říkám, že mi na politické mapě Evropy chybět nebude a jsem rád, že je pryč, jako bych i byl rád, že je pryč, po volbách, které by s naprostou jistotou prohrál, nebýt nehody jeho letadla. Vzhledem ke Kaczyńského nevypočitatelnosti a kverulantsví (nemá nic společného s neláskou k EU, člověk nemusí mít rád EU, ale nemusí také být podrazák), bych se vůbec nedivil, kdyby nechyběl ani jiným. Na rozdíl ode mě to nemohou ale říct nahlas, i kdyby chtěli.

Zpět ale k našim strejcům – podle čeho jsou dobře poznat? Odmítají si “zadat” naprosto s čímkoliv, za nestrannost schovávají zbabělost vyjádřit názor, postoj, který by se pak třeba mohl ukázat jako nesprávný. Z tohoto důvodu nejsou schopni jakéhokoliv pozitivního činu; pokud něco aktivně podporují, vždy jde o destrukci. Pokud by tvrdili, že chtějí zničit EU a nastolit místo toho něco jiného, věděli by co a měli by jasnou představu co by chtěli a jak by to fungovalo, ne jen obecné idealistické žvásty, jaké vede poslíček snící o tom, že jednou zvedne telefon jako majitel hotelu kde pracuje – neměl bych nic proti tomu. Přiznám se ale, že všichni ti strejcové-eurobijci ve mně přesně budí tento dojem. Všichni až na jednoho – Václava Klause. Nepochybuji o tom, že on sám dobře ví, že je Evropská unie potřebná, a proto i když si dělá popularitu u prostých bezmozků, sám pokud přijde na důležitá rozhodnutí, evropskou integraci zatím nikdy nepotopil, i když měl tu šanci. Druhá kategorie normalizačních strejců je jako vystřižená z Troškova filmu Slunce, seno, erotika. “Mámo, dej sem řízek a lahváče”, upocený, primitivní výraz, jazyk, v němž se slova “pán” či “inteligent” používají jako urážky. Člověk, který závidí až do morku kostí svým úspěšnějším spoluobčanům, každý podnikatel je pro něj zloděj a má zároveň pocit, že má na všechno nárok a to, když nedostane dávku, znamená, že mu ji někdo z “těch nahoře” ukradl. Na tyhle voliče – a je jich v ČR hodně, nejvíce právě ve věku 50-60 let, ne mezi důchodci – míří Jiří Paroubek a jeho ČSSD. Upřímně řečeno, dělá se mi z nich i jejich guru stejně zle, jako se mi dělá z bruselofobních “chytráků”, co každoročně při nějaké příležitosti bijí na poplach kvůli “sudetskému nebezpečí” nebo setrvávají v ponížené póze vůči Západu typu “oni nám ubližují”. Jistou naději ale z jejich zvýšené aktivity v poslední době mám – chce se mi věřit, doufat, mít naději, že jen melou z posledního, že vědí, že je jejich boj za “smrádeček a teplíčko” ztracen, že svět, globalizace, kapitalismus a zničení národoveckých sentimentů z pera Aloise Jiráska je natolik definitivní, že prohráli – že se snaží s vypětím všech svých sil alespoň “hrdinně” padnout, prodloužit tu knedlíkářskou, umaštěnou žumpu ještě o pár let.

Jsem liberál a jako takový nehodlám nikoho za jeho názory soudit, trestat ani popravovat – názory jsou vizitkou každého člověka, jakož i vizitkou mou. Českou zemi mám rád, mám české občanství, ale nechť se na mne mí slušní spoluobčané nezlobí – život mám jenom jeden a nenechám si ho kazit umaštěnými normalizačními šizunky, podvodníčky a kverulanty, ať už pocházejí z Prognostického ústavu nebo z Restaurací a jídelen. Za měsíc půjde opravdu o hodně – a ne naposledy. Je nutné, aby normalizační umaštěnci dostali volební výprask ještě třikrát – pak už přijdou noví, mladí, a i když i ti umějí mít na hlavu padlé nápady a i když i mezi nimi je celá řada primitivů – tenhle ohavný životní styl, který tak skvěle parodovala blahé paměti Helena Růžičková v Troškových filmech, vymře i s dnešními padesátníky.

Pak si budu snad moci konečně říct “Země česká, domov můj”.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Video s Mádlem a Issovou snad musí mít na svědomí Lidový dům

neděle 25. dubna 2010

Jako pravicově smýšlejícího občana (především a právě proto!!) mě video s názvem Přemluv bábu, které vypustil do světa herecký výkvět upadající české kinematografie, uráží a připadá mi neskutečně blbé a trapné.

Tímto úvodem jsem se možná sám chytil do pasti. Jak tak v posledních dnech brouzdám internetem a sbírám ohlasy na tento kontroverzní počin, nemohlo mi totiž uniknout, že takhle začíná většina nesouhlasných příspěvků, převážně na blozích a diskuzních serverech. Tedy klišovitým otvírákem "ač tíhnu spíš doprava, nesouhlasím s tímto videem". Pak ovšem čtete dál a zjistíte, že to tíhnutí "spíše doprava" je jen a pouze buď zbožným přáním, nebo maskováním ve stylu mimikri.

Většina lidí v České republice, tedy nejen důchodci, má levicové smýšlení. Odhadl bych to tak na 85 procent, možná ještě víc. Levičáky jsou často i voliči ODS, kterým se nelíbí Paroubek a nechtějí tu znovu komunisty - a to samo o sobě z nich "pravičáky" neudělá. Taková je realita. V textech oněch "spíšepravičáků" najdete většinou několik jednoduše rozeznatelných indikátorů. Když se kupříkladu pisatel označuje za jedince smyšlením spíše doprava a pak napíše, že "většina českých médií je pravicově zaměřená", jak jsem si dnes přečetl na blogu jakési mladistvé intelektuálky, obvykle přestávám text číst.

Co mi na videu s názvem Přemluv bábu vadí nejvíc? To je jednoduché - jeho forma a zpracování hraničí s debilitou, to za prvé. Za druhé jim nevěřím.

Když Martha Issová s výrazem špatně naučené studentky předříkává před kamerou jakási slova o státním dluhu, úplně si představím příznivce sociální demokracie (alespoň to maličké procento těch dejme tomu inteligentnějších, je-li nějaké), jak se smějí, až se za břicha popadají. Tímhle videem udělali oba dva herci skutečně pravicově smýšlejícím občanům takovou medvědí službu, že začínám přemýšlet o tom, nevzešel-li tento povedený nápad přímo z hlavy šéfideologa Lidového domu Petra Dimuna.

Nebo si snad vážně někdo myslí, že "pravicově" založené mladé lidi nejlépe oslovíte pomocí vtípků, kterým by se nesmáli snad ani puberťáci?

Samozřejmě, Jiří Paroubek, jeho vítězství ve volbách (které je, obávám se, nevyhnutelné) a jeho budoucí spolupráce s komunisty, kterou nám slibuje, je pro tuto zemi velkým nebezpečím a za to je snad třeba Mádlovi s Issovou poděkovat, že na takové nebezpečí upozorňují. Bohužel to dělají tou nejméně vhodnou formou: "Kampaň", kterou navrhují, by absolutně nemohla fungovat (a až si tento text přečte kolega Finrod, jistě sem napíše něco v tom smyslu, že důchodci nejsou vlastně až takový problém a průměrný věk Paroubkovy voličské základny se nejčastěji pohybuje kolem padesáti, šedesáti let) a navíc je zrcadlově okopírovaná z USA, kde jistá komička apelovala na mladé lidi, ať přemluví své prarodiče, aby volili levici. Tedy Barracka Obamu v prezidentských volbách. Zatímco v USA by z více důvodů taková kampaň fungovat mohla, u nás je to čirým nesmyslem. Celé video navíc doslova čpí po recesi.

Je zároveň nezpochybnitelné, že stejně jako v USA i v České republice je velké procento umělců zaměřeno spíše levicově. Pravda, antikomunisticky a antiparoubkovsky zřejmě také, ale o tom jsem psal už ve druhém odstavci. Krásně se například tato "kulturně-mediální fronta" odkryje, když jim někdo sáhne na finance a naznačí, že na své pochybné a prodělečné projekty by si měli vydělávat sami a ne jen hrabat peníze daňových poplatníků! Levice nerovná se jen a pouze Paroubek a justiční komunistické vraždy v padesátých letech, tento myšlenkový stereotyp by měl být lidem z hlavy už jednou provždy vymazán. Neznám slečnu Marthu Issovou, ale zajímalo by mě, kterou stranu hodlá sama volit. Kdybych si měl vsadit (znaje trochu toto prostředí), tipnul bych si buď Stranu zelených nebo Věci veřejné. A to už může volit klidně Paroubka - to totiž vyjde nastejno. Apropos - když už se mluví o levici - co v tom spotu vlastně dělá ten Klaus?

Je tedy nadmíru evidentní, že týmu, který za inkriminované video může (kromě Mádla a Issové ještě režisér Petr Zelenka), rozhodně neleží na srdci budoucnost této země, jak se nám herci nepřesvědčivě snaží namluvit. Oni na sebe chtěli především upozornit, což jim vyšlo skutečně výborně. Proč ale museli ve svém skeči diskreditovat pravicové voliče (což se jim povedlo také), tomu už rozumím méně.

Jediné, co mě trochu potěšilo, bylo, když jsem viděl, jak inkriminovaný spot rozžhavil doběla přední socialistické ideology, mezi jinými komunistu Ondřeje Slačálka a sociálnědemokratického blábolila Jiřího Pehe.

Zobrazit celý článek

POLSKO: Odvrácená tvář smutečního Krakova

středa 21. dubna 2010

IMG_7991 Česká i světová média včetně naší nekorektní maličkosti přinášela z Polska od pádu polského vládního tupolevu srdcervoucí fotografie a záběry na polské ulice, kterak jsou plné vlajek a okázalého smutku. Z toho, co jsem viděl v ulicích Krakova ovšem musím podotknout, že se kolikrát tak nadsazovalo, že akcionáři firmy Adobe si museli mnout ruce, kterak se Photoshop dobře prodává.

Pro Krakovany, stejně jako pro prakticky každého v Polsku byla ta tragédie velkým šokem. Lidé se ptali, co s jejich zemí bude, když přišli zejména o vrchní generalitu; chodili do města vyjadřovat svou soustrast, která první den-dva byla podle toho, co jsem viděl, opravdu upřímná. Varšavští papaláši, oblíbení v Krakově asi podobně, jako ti pražští v Brně, ovšem nařídili týdenní státní smutek, který mnohé Krakovany po několika dnech začal velmi upřímně štvát. Lidé si z nehody začali dělat legraci (v Polsku jev velice nevídaný, nenormální a natolik provokující, že si onen vtipálek zpravidla koleduje o ústa, ovšem Krakov je dost specifické místo) a vrátili se k normálnímu životu. Chodili do práce, na procházky po městě, do hospody. Až do úterka.

V úterý byl totiž oznámen záměr pohřbít v Krakově krajně neoblíbeného Lecha Kaczyńského na hradě Wawelu vedle polských králů. Už opatrný záměr radních za PiS udělit na začátku března Kaczyńskému čestné občanství města Krakova narazil na tvrdý odpor občanů, kdy se během půl dne po Facebooku dalo dohromady asi 4,5 tisíce lidí, kteří přišli demonstrovat před radnici a kdy vznikla internetová petice proti tomuto záměru, kam se podepsaly desetitisíce lidí během několika dní. Pokud návrh na čestné občanství pro Kaczyńského se v Krakově chápal jako drzost radních, nápad pohřbít Kaczyńského s jeho ženou na Wawelu coby výjimečného prezidenta rozpálil občany doslova do ruda, tím spíš, že vůbec nešlo o rozhodnutí, které by šlo přes ústavní orgány státu. K tomuto rozhodnutí došlo tak, že prezidentův bratr Jarosław (předseda PiS, ovšem v opozici jako pouhý poslanec) a dcera Marta se “rozhodli” a protože krakovský kardinál Stanisław Dziwisz je Kaczyńského kamarád a má “vliv” na Wawelu, rozhodnutí tak šlo skrze soukromo-církevní cestu místo aby o něm jakkoliv jednal stát. Počínaje úterkem tak začaly v Krakově demonstrace před arcibiskupstvím proti tomuto rozhodnutí, které systematicky gradovaly až do soboty, kdy se kardinál mohl začít pomalu bát, že protestující vezmou jeho rezidenci útokem.

Sám jsem se účastnil demonstrace která proběhla ve středu večer, svolaná byla na osmou hodinu večer. Prvních zhruba dvacet minut byl hlavním tématem pohřeb prezidenta na Wawelu, kromě skandování různých hesel proti Kaczyńskému a kardinálovi lidé tvořili diskusní kroužky, v nichž především vyjadřovali svůj vztek nad tím, jak stačí nepopulárnímu politikovi (jeho popularita byla před smrtí kolem 20%) tragicky zemřít, aby se z něj udělala mediální celebrita, o níž se nesmí mluvit špatně. Po zmíněných dvaceti minutách ovšem demonstrace přerostla v otevřený protest proti moci církve ve společnosti, objevovala se hesla typu “komunisty jsme vyhodili, od vás (církve, pozn. red.) si rozkazovat nenecháme”, skandování “pokrytci” či “co się dziwisz” (co se divíš - narážka na kardinálovo příjmení) – a kolem zhruba půl deváté večer se na místě objevila asi pětkrát menší protidemonstrace, jejíž účastníci křičeli “nechte mrtvé spát” a cosi o tom, že účastníci protipohřební demonstrace jsou placeni Ruskem.

Dalších demonstrací jsem se neúčastnil, ale z toho, co jsem četl v médiích a co mi vykládali známí, kteří tam byli, bylo s každým dnem více protestujících a větší vztek. Státní smutek a pohřební náladu připomínala celý týden jen “celostátní” smuteční výzdoba, tedy vlajky s černými stuhami na institucích, televize, rozhlas či tisk. Žádné kilometrové fronty na položení svíčky k památníku jako ve Varšavě se nekonaly. Co se týče nedělního pohřbu, kvůli sopečnému popelu jsem se ho nemohl účastnit, neboť jsem byl v autobuse na cestě do Anglie, kam jsem měl letět, takže o jeho průběhu vím jen z doslechu od svojí slečny, která tam šla fotit a několika dalších lidí – většina “plaček” nebyla podle SPZ zaparkovaných aut v centru místních. Sečteno a podtrženo – není celé Polsko tak patetické, jak se na první pohled z médií zdá.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Slovanští odpadlíci

úterý 20. dubna 2010

Na rozdíl od Adolfa Hitlera, který slovanství chápal podle krve, jej vidím především jako kulturně-hodnotovou kategorii. S výjimkou Bulharska, Makedonie a Běloruska jsem měl zatím tu čest navštívit všechny slovansky mluvící země, jakož i hovořit s místními lidmi a musím říct následující – ve všech s výjimkou dvou byl cítit “společný slovanský sentiment” a sdílené hodnoty každodenního života, jakož i mentalita. Ty výjimky jsou dvě – Čechy a Slovinsko.

Na Slovanech, chápeme-li slovanství tak, jak jsem jej v úvodu článku vymezil, je zajímavé především to, že jsou skoro všechny stereotypy jim přisuzované pravdivé, a to pozitivní i negativní. Pokud jde o “kompatibilitu” životního stylu jednotlivých slovanských národů, je třeba upozornit na to, že zde se kulturně-psychologická kategorie slovanství zcela míjí s kategorií jazykovou. Jak je známo, slovanské jazyky se dělí na tři kategorie – západní, jižní a východní; kde západní jsou čeština, polština, slovenština, horní a dolní lužická srbština, slezština, kašubština a několik dalších jazyků vymřelých; jižní jsou slovinština, chorvatština, srbština, bosenština, makedonština a bulharština – a východní jsou ruština, ukrajinština, běloruština a rusínština. Pokud bych ovšem národy, které užívají těchto jazyků, měl rozdělit podle kulturně-psychologického profilu, v jedné kategorii by spolu byli Češi a Slovinci, v druhé Poláci, Slováci, Srbové a Chorvaté a ve třetí Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Rusíni a Bulhaři – a jako samostatné kategorie by stáli Makedonci a Bosňáci. Platí přitom ale, že si kromě Čechů a Slovinců všichni ostatní jsou schopni porozumět svými hodnotami a způsoby navzájem všichni ostatní, i když z těch “všech ostatních” to občas skřípe zejména s Poláky a Chorvaty, kteří mají tendenci se tvářit ke zbytku Slovanů, že s nimi nemají nic společného, ale sdílejí s nimi především silnou náboženskou identitu a nacionalismus, přičemž obojí z obou společností postupně odchází; od Chorvatů ovšem rychleji.

Čím jsou slovanské národy tak typické? Upozorňuji, že teď se dopustím zevšeobecnění a jsem si vědom toho, že jsou menšiny, výjimky, a tak podobně. Slované jsou emotivní, pohostinní, nedají moc na smluvní řád a předpisy, vyznávají neuvěřitelně “pouto krve”, na nějž se pojí velmi hluboká oddanost a láska vůči těm, kdo spřízněni jsou a neuvěřitelná nenávist vůči těm, kdo jsou “znepřátelená krev”, i kdyby šlo o problém starý několik generací; jsou družní, kolektivní; kolektivní identita je pro ně natolik silná, že brání rozvoji společnosti. Takřka každý vpravdě slovanský národ se vidí jako vyvolený, posvátný a nekritizovatelný – což způsobuje, že se těžko poměry v dané zemi zlepšují, protože na počátku každé změny musí být uvědomění si nevyhovujícího současného stavu. A pokud člověk skálopevně věří, že jeho země a národ jsou nejlepší na světě, může vůbec něco zlepšovat? Slované mají tendenci se brát smrtelně vážně; humor není jejich silnou stránkou. Milují patos (toto umění zdokonalili Poláci, Srbové a Rusové), mají potřebu působit “vážně” ve smyslu “nevesele”. Veselost a vtip jsou pro ně znevážením úcty k něčemu; úcta v jejich pojetí je často “nábožná úcta”, která nesnese parodii či smích. Veselost je pro ně typická jen když konzumují alkohol, nicméně veselý Slovan je zároveň často agresivním Slovanem. Zatímco opilý Čech, Rakušan, Bavor, Švýcar, Francouz, Ital či Slovinec spí a opilý Angličan, Skot, Ir nebo Dán veřejnost pohoršuje svlékáním se do naha ve fontáně či “blázněním”, opilý Slovan má často chuť někoho buď tak silně obejmout a tak se kamarádit, až je to nepříjemné, nebo někoho zbít. Slovan, navzdory obrozeneckým báchorkám, není holubičí povaha ani náhodou; je zarputilejší bojovník, než kdejaký Germán, srovnatelný s bojovnou odhodlaností takových Japonců – včetně bojovníků kamikaze. Typický Slovan neumí žít v míru – neustále má potřebu se proti někomu vymezovat, s někým bojovat. Ty, kteří odmítají tento styl života převzít, označuje pohrdavě za zbabělce. Ke slovanství se často pojí mužská identita, která je “machovštější než macho”; takový typický Slovan se prakticky celý život bojí, jestli je dostatečně mužný a jeho noční můrou je, že by si někdo mohl myslet, že je homosexuál. Svým způsobem má takový Slovan velice těžký život, protože nemá moc nárok na to se jen tak radovat (to je v těchto zemích bráno často za divné), musí se neustále tvářit vážně a stresovat se, jestli vyhovuje všem “společenským požadavkům” a nakonec má celkem slušnou šanci, že umře někde na frontě v nějaké tak hloupé válce, jako byla ta srbsko-chorvatská v 90. letech.

Podíváme-li se na tuhle charakteristiku a pak na naše české spoluobčany, zjistíme, že z tohoto hlediska slovanští nejsme ani náhodou. Pokud tento článek čte někdo ze Slovinska, najisto mi dá za pravdu i co se týče jeho země – a pak podobnost toho, co se říká v Polsku a na Slovensku o Češích s tím, co se říká v Chorvatsku a v Srbsku o Slovincích je až tak zarážející tím, jak je obrovská, že člověk pouze lituje, že je mezi námi a Slovinci Rakousko – být k sobě blíže geograficky, patrně bychom si rozuměli navzájem lépe, než s kterýmkoliv z našich současných sousedů (ač s Rakušany si rozumíme dost). Sečteno a podtrženo – na obyčeje, názory a hodnoty “typických Slovanů” se jak v Čechách, ve Slezsku a na Moravě (byť tam trochu méně), tak ve Slovinsku, kouká s krajním podezřením jako na něco “kazícího pořádek”, něco archaického a anachronického. Není to náhoda – oba národy byly historicky velmi propojeny s Rakouskem - a na co se zapomíná – s Itálií, z níž k nám přišel způsob života mezi Slovany naprosto nevídaný. Otázka teď vyvstává – co udělat s obrozeneckým mýtem o slovanských Češích? Jak se prezentovat před světem? Prezentujeme opravdu to, co jsme?

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Antispam

neděle 18. dubna 2010

Vážení čtenáři,

vzhledem ke zvýšenému výskytu nicneříkajícího anglickojazyčného spamu (vypadajícího jako "univerzální argumenty na obecné pravdy") jsme zavedli antispam. O Vaše komentáře samozřejmě nadále stojíme, doufáme, že nové opatření Vám neznepříjemní pobyt na našem serveru. Zatím je počet nevyžádaných příspěvků v jednotkách denně, pokud by ale narostl nějak významně, budeme muset zavést povinnou registraci (stačí pod přezdívkou - Open ID, Google, atd.).

Děkujeme za pochopení

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Proč si pragmatici a bojovníci nikdy neporozumějí?

imagesNárody, etnika, společnosti všeho druhu se na celém světě dělí v zásadě do dvou skupin – na pragmatiky a romantické bojovníky za principy, hrdost a zachování tváře. Klasickými pragmatiky jsou Skandinávci, Číňané, Švýcaři nebo Češi, klasickými romantickými bojovníky jsou Poláci, Rusové, Řekové či Srbové. Každý, kdo kdy zažil diskusi o hodnotách a prioritách té druhé strany, mi dá za pravdu, že je komunikace v takovém případě velmi obtížná.

V následujících případech trochu přeženu abych poukázal na princip, který platí, třebaže samozřejmě existuje mnoho případů jedinců, kteří pod takovou charakteristiku nespadají. Čech nikdy nepochopí, jak může Polák či Srb umírat za nějaké ideály, když na zemi žije v chudobě, blátě a nepohodlí; jak se může urážet na celý život kvůli ztrátě tváře či někoho nesnášet už jenom proto, že ho nesnášel otec, děd i praděd. Stejně tak Polák či Srb nepochopí, jak může Čech přenechat svou z emi bez boje, když vidí, že by se moc umíralo – pro ně je to známka neuvěřitelného zbabělství, které není ospravedlnitelné ničím. Mohou lidé reprezentující tyto dvě skupiny spolu vůbec něco vytvářet? Mohou, ale bez obrovské trpělivosti, ochoty naslouchat druhé straně a ztráty víry ve vlastní jedinečnost a vlastní neomylnost to půjde jen velice těžko.

Člověk vychovaný v pragmaticky založené společnosti je toho názoru, že život je potřeba si užít a je potřeba dávat pozor na to, aby po celou dobu jeho trvání bylo rozumně vyváženo úsilí vynaložené do nějaké činnosti a její plody. Méně ochotně riskuje; když vůbec, tak pouze při příležitostech, kdy možnost zisku velmi vysoce převyšuje možnou ztrátu, což se moc často nestává. Tito lidé mají zpravidla spokojený život, po generace vytvářejí hodnoty směřující k pohodlnému živobytí, ale tratí zejména na emocionální úrovni – zpravidla neprožívají hluboce životní úspěchy či rány osudu. Pro takového člověka je například válka svinstvo, které kazí obchody, poničí mu fasádu, na které pracoval minulé léto a celková zkáza, která má smysl jenom tehdy, když hrozí poddání se nepříteli, který by blahobytu zrovna nepřál a zdevastoval by jeho majetek tak jako tak. Nemá totiž pocit, že by se měl obětovat život, hodnotu nejvyšší, pro stát, který vidí jako „bandu nenažraných úředníků“, kteří by ho akorát ždímali na daních, za což by nic moc nedostal.

Z druhé strany člověk vychovaný romantickými příběhy hrdinů jdoucích na smrt bez otázek pro nějaký „vyšší princip“ vidí svůj život docela jinak. Zpravidla nemá problém se rozhodnout v těžké chvíli na základě precedentů z případů, které zná z dětství jako následováníhodné hrdinství, i kdyby ho to mělo stát majetek, vlastní život, nebo život jeho nejbližších. Takový člověk je zpravidla silně kolektivistický – důležitou hodnotou je jednota, nerozbornost, síla masy, jíž je člověk poslušným členem. Je přesvědčen o dějinné úloze společnosti, kam patří, i kdyby stokrát stála na hliněných nohách. Jeho život je emocionální a emocím zároveň dává velkou váhu. Stát je pro něj něco, s čím se identifikuje, znamená to pro něj „my“, které ale de facto znamená takovou rozšířenou verzi „já“. Mezinárodní vztahy proto chápe v osobní rovině – národy jsou jako jednotlivé osoby nebo rodiny, které se učí, stejně jako určité sousedy ve své obci, kde bydlí, milovat nebo nenávidět, podle toho, jak mu to řeknou starší. Tento typ člověka se neptá proč, stačí mu, že podobné názory měli jeho předkové.

Z konfrontace výše uvedených světonázorů logicky vyplývá konflikt. Je prakticky stoprocentně jisté, že pokud se jedinci z dvou výše uvedených skupin nebudou chtít poznávat a překonávat sebe sama o tom, že žít se dá i jinak a že nemusejí žít všichni podle jednoho rámce, budou sebou navzájem pohrdat. Ne nenávist, ale opovržení je to pravé slovo popisující vztah mezi oběma typy společností – jedni opovrhují druhými s dovětkem, že ti druzí jsou bezpáteřní a zbabělí srabi bez hrdosti, druzí kontrují opovržením jiným – obviňují své emocionálnější kolegy z necivilizovanosti, barbarství, hrubiánství, agresivity a strkání nosu tam, kam je nikdo nezval.

Češi za posledních dvacet let úspěšně nalézají své pragmatické kořeny, které měli odjakživa, kromě módy vzniklé v 19. století v kruhu pražských intelektuálů a podle které byla nakonec založena kontroverzní republika. Neustálé obhajování nějakého „étosu“ a „národního mýtu“ zároveň otevřelo dveře dokořán komunistické devastaci, která šikovně využila rétoriky „romantických revolucionářů“ z řad národovců, aby se sama dostala k moci a udržela se u ní. Třebaže já osobně jsem z civilizace pragmatické, snažím se emocionálně laděným kolegům porozumět – přesto ale tvrdím, že pokud si nahlas neřekneme, co chceme, tedy ve většině případů v České republice co znám mít dobré, kvalitní a bohaté živobytí, budou tady pořád nějaká emocionální pokušení o boje za lepší příští, které ale nic kloudného nepřinesou. Naše civilizace stojí na racionalismu, schopnosti přemýšlet, ne slepě věřit. Díky těmto hodnotám jsme už jednou, jako společnost, zbohatli a vyspěli natolik, že jsme se dostali mezi světovou špičku. Na druhou stranu je potřeba říci, že i ze skepticismu se dá udělat „víra“ – příkladem budiž SSO nebo Suverenita, která v podstatě bez přemýšlení opakuje tytéž mantry. Je měsíc a půl před volbami; až to tam někomu půjdete „hodit“, zamyslete se ne nad tím, jestli se ten na kandidátce označuje za pravičáka nebo ne, ale nad tím, zda je pragmatik, nebo slepě věřící bojovník za nějaké zítřky. Závisí na tom hodně.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Němcožroutství je výhodná póza, před nacismem ale nechrání

úterý 13. dubna 2010

tyskland Především ve východní části Evropy je zvykem svádět všechna zvěrstva druhé světové války na (pokud možno všechny) Němce a hystericky křičet, jakmile se poukáže na to, že to tak nebylo. Údajně tato póza má bránit před “revanšismem” či “neonacismem” – nicméně ve skutečnosti tomuto cíli vůbec nepomáhá.

Ideji, že všichni Němci jako jeden muž stáli za Hitlerem, odporují historická fakta. Od roku 1933 do roku 1939 bylo za protinacistický odboj v Německu uvězněno v koncentračních táborech 3,5 milionu lidí, zejména ze dvou odbojových centrál – katolické a sociálně-demokratické. Tato data ukazují, že byli Němci, kteří se nacismu i po šesti letech totality chtěli a uměli bránit. Pokud se podíváme ne na aktivní odboj, ale pouze na politické odpůrce nacismu na jaře roku 1933 (poslední svobodné volby), zjistíme, že NSDAP volilo 43,9% německých voličů; v absolutních číslech 17 277 180 lidí (KSČ volilo pro srovnání v roce 1946 40%), přičemž toto číslo z celkové populace nezohledňuje nevoliče a mladistvé do 18 let. Poválečné názory operující s tím, že Němci jsou vinni jako národ tedy dostávají dost vážnou trhlinu. Tato skutečnost ovšem není ani tak uklidňující, je spíš alarmující – učí nás především jedno – že totalita dokáže zlikvidovat demokracii aniž by k tomu potřebovala vůli většiny obyvatel. Poměrně se divím tomu, jak je možné, že se na tuto skutečnost veřejně neupozorňuje.

Mýtus o univerzální, výlučné a věčné německé vině na nacistických zločinech má kořeny u Stalina, který potřeboval ideologicky odůvodnit koncept “tábora míru a socialismu”, do čehož ne tak úplně zapadala skutečnost, že si více zemí z tohoto tábora s nacismem zadalo, než těch, co si s ním nezadaly. Jen tak pro srovnání – z východního bloku nacismus fungoval ve východním Německu, na Slovensku, v Maďarsku, v Rumunsku, v Bulharsku, na Litvě, v Lotyšsku, v Estonsku a částečně na Ukrajině; nenacistické a demokratické zůstaly pouze české země, další dva nenacistické státy – Polsko a SSSR, byly nedemokratické. V Polsku od puče v roce 1926 fungovala autokracie vedená nacionalistickou stranou Józefa Piłsudského zvanou Sanacja a v SSSR vládla komunistická totalita, která si ovšem s Hitlerem rovněž zadala – paktem Ribbentrop-Molotov, společnými vojenskými cvičeními a ideologickou podporou NSDAP jako “dělnické protireakcionářské síly”. Tuto lež samozřejmě velice rády převzaly všechny státy východního bloku, protože buď to pomohlo vytěsnit z paměti jejich vlastní nacistické angažmá a vinu na holocaustu, vyvolat dojem oprávněnosti poválečných násilností na civilním obyvatelstvu (české země), nebo ospravedlnit zábor nějakého území (Polsko, SSSR).

Oficiálně se uvádí, že “nezpochybnitelnost viny Němců” má chránit před nacismem, ve skutečnosti se tato snaha ovšem zcela míjí účinkem. Nacismus byl zlý především kvůli tomu, že zabrnkal na ty nejhorší části duše průměrného (někteří by řekli obyčejného) člověka – zejména degradací člověka na nepodstatnou jednotku v rámci celku a teorií, že některé “lidské druhy” jsou nadřazené a některé jsou podřadné. Bohužel reakce, která nastala ve východním bloku po druhé světové válce – a která se navzdory pádu komunistických režimů udržela dodnes – je, nebojím se říct, zcela ve stejné logice, jakou nacismus používal – označení jiných lidí en général za podřadné, kolektivní vina, kolektivní trest. Co na tom, že z více než šedesáti milionů lidí v Německu podporovalo nacismus v roce 1933 něco přes sedmnáct milionů; co na tom, že výsledky NSDAP v dalších “volbách”, tedy obligátní 99 %, byly stejné, jako výsledky Národní fronty či jejích alternativ v jiných komunistických zemích, tedy stejně falešné – zkrátka podle některých dodnes jsou Němci jako národ kolektivně vinni stejně, jako podle nacistů byli vším kolektivně vinni Židé. Mnozí ti, kteří dělají z Němců národ nacistů by si měli uvědomit, že podle stejné logiky byli Češi, Poláci, Slováci, Maďaři, Rumuni, Bulhaři, Rusové a další národy komunistů. Oficiálně totiž kromě naprosto minimálního odboje ve všech těchto zemí většina lidí buď režim podporovala, nebo “držela hubu a krok”. A to s výjimkou 50. let za odpor hrozila “jen” ztráta zaměstnání, problémy ve škole pro děti, nebo jiná šikana. V Německu se za odpor proti nacismu chodilo automaticky do koncentračního tábora a přesto 5% populace bylo v aktivním odboji. Nacismus, ačkoliv se to o něm říká, nebyl ve svém základě nelidský, zvířecí. Byl naopak až s obrovskou hrůzou lidský. Jen člověk totiž dokáže být tak zákeřná bestie, zvíře by systematicky vyvraždit jinou rasu vlastního druhu, stejně jako odůvodnit to “rasovou nadřazeností” nedokázalo. V tom právě nebezpečí nacismu spočívá – tendence myslet v jeho intencích jsou totiž v naprosté většině lidí na celém světě bez ohledu na symboliku, hákové kříže, nebo používání německého jazyka. To je pravda a celá pravda o nacismu, o jeho zdroji, nepříjemná pravda, kterou nechceme znát, protože je vždy pohodlnější ukázat na “ty druhé”, než hledat chybu u sebe. Všechno ostatní je už jen kontext doby.

Zobrazit celý článek

POLSKO: Druhá katyňská tragédie

pondělí 12. dubna 2010

RIA-623526-Preview Měl to být symbolický akt usmíření mezi Polskem a Ruskem. Připomenutí sedmdesát let starého zločinu spáchaného sovětskou NKVD na polských důstojnících. Místo toho se ráno 10. dubna stala poblíž Katyně tragédie, při níž zahynula téměř stovka lidí z nejpřednější polské elity na čele s prezidentem Lechem Kaczyńským. [UVNITŘ VIDEOREPORTÁŽ]

Co se přesně v letadle stalo, jde zatím jen spekulovat. Fakta, která známe, jsou následující:

  • letadlo, pokud by bylo ruské civilní, by nikdy nedostalo povolení přistát na tomto letišti, protože jeho dráha měří pouze 2500 metrů, kdežto pro Tupolev Tu-154 je podle ruských předpisů limit minimálně 3 kilometry; navíc dráha smolenského letiště je jen o půl metru širší, než rozpětí křídel letounu Tu-154.
  • řízení letového provozu (běloruské; vládní letadlo letělo běloruským vzdušným prostorem a její letové službě se mělo letadlo hlásit až do přistání ve Smolensku) opakovaně vyzývalo pilota, aby nepřistával na letišti, které bylo uzavřené z důvodu nízké viditelnosti (150 metrů) a které umožňuje pouze tzv. let VFR, tedy podle viditelnosti pouhým okem – a namísto toho přistál na letišti v Minsku nebo v Moskvě. Stejné doporučení dostal i vojenský pilot Iljušinu, který tam měl přistávat před vládním speciálem a který navzdory tomu, že terén dokonale znal, si po dvou pokusech o přistání netroufl na další a radši se vrátil do Moskvy. Prezidentský speciál měl podle předpisů udělat totéž.
  • Lech Kaczyński už jednou (v roce 2008, navíc když měl na palubě tohoto letounu i prezidenty Litvy, Lotyšska a Estonska) nařídil pilotovi přistát proti předpisům v nebezpečných podmínkách (na ostřelovaném letišti v gruzínském Tbilisi), pilot místo toho přistál v ázerbajdžánském Baku, za což si vysloužil ostrou kritiku od prezidenta, ovšem za což byl rovněž dekorován vyznamenáním od svých nadřízených (samozřejmě za velmi silné kritiky Lecha Kaczyńského).
  • třetí pokus o přistání na jednom letišti se považuje mezi piloty za velmi ojedinělý, čtvrtý za krajně nestandardní – pilot měl po druhém bez ohledu na cokoliv letět na náhradní letiště.

Nechci zde publikovat nějaké divoké spekulace, dokud nebude vyšetřování, včetně analýzy materiálů z černých skříněk dokončeno, přesto jsem toho názoru, že tentokrát je v tom Rusko naprosto nevinně – naopak, je to pro Rusko politicky dost těžká situace, protože symbolika s Katyní se jistě nabízí, proto Putin slíbil (a zatím dodržuje) co nejdetailnější vyšetřování naprosto otevřeně spolu s polskou stranou. Na to, co se na palubě letadla opravdu stalo, si musíme ještě počkat, přesto sama nehoda má už několik zajímavých doher. Jednak ruská státní televize bude vysílat film Andrzeje Wajdy Katyń, který dosud vytrvale všechny televizní stanice v Rusku odvysílat odmítaly; a jednak se zvedla v Rusku nebývaná solidarita s Polskem a Poláky, což může způsobit paradoxně oteplení polsko-ruských vztahů.

Zároveň pro naše čtenáře přikládám mou vlastní reportáž z ulic někdejšího polského hlavního města Krakova, kde se konala tryzna za oběti leteckého neštěstí.

Foto: RIA Novosti

Zobrazit celý článek

POLITIKA: O relativitě názvosloví, aneb jak se snadno stane faux pas

sobota 3. dubna 2010

pis V Evropě jsem liberál, v Americe libertarián, v ČR jsem liberálně-konzervativní. Pro Čechy jsem odpůrce feminismu, pro Poláky jsem liberální feminista, pro Rusy ekologický aktivista a pro Rakušany kandidát na Ropáka roku. To všechno aniž bych jakkoliv své názory měnil. Jak je možné, že se politická terminologie tak neskutečně liší?

Když jsem před čtyřmi lety v Bielawie v Polsku na jednom tolkienovském festivalu jedné Polce na její otázku odpověděl, že jsem zásadní odpůrce feminismu a mám konzervativní sklony, div ode mě neutekla. Začala být velice odtažitá a já jsem nechápal proč – vždyť jsme si do té doby tak pěkně popovídali. Dnes, po zkušenosti se životem v Polsku to chápu – dotyčná slečna si mě kategorizovala totiž úplně jinam, než jak jsem jí to chtěl vysvětlit já. Aby byl v Polsku člověk označen za příznivce feminismu, tak bohatě postačí trvat na tom, že má být za stejnou práci stejná mzda a že si ženy mají být před zákonem rovné s muži. Velká většina mužů, kteří v ČR tvrdí, že feminismus pro ně představuje nebezpečnou ideologii (včetně mě), by byli v Polsku označeni za – přinejmenším umírněné - feministy. V české realitě roku 2010 totiž pokud je žena různým způsobem diskriminována (a stává se to), tak i ten, kdo se diskriminace dopouští, se to snaží tutlat, aby neměl problémy, nebo aby nevypadal před ostatními špatně. Společnost už rovnou pozici ženy a muže prakticky uznává a tak pokud je v ČR nějaká feministka, zpravidla jde o hysterku rozrážející beranidlem už otevřené dveře. Ne tak v Polsku – pokud řeknu tam, že jsem zásadním odpůrcem feminismu, okolí si bude téměř jisté tím, že musím svou partnerku přinejmenším ponižovat, když ne rovnou bít. Moje debaty s “feministkami” v Polsku často probíhaly tak, že jsem na začátku řekl, že feminismus považuji za nadbytečnou totalizující ideologii, načež ony si vytvořily o mně obraz, který nebyl pravdivý, abychom se pak nakonec shodli na téměř stejných názorech. Ty ženy, které totiž v Polsku se označují za “feministky” jsou zpravidla tak konzervativní nebo na druhou stranu feministické, jako většina poslankyň za ODS. Tedy trvají na právu na legální potrat, na tom, aby je manžel nebil a aby dostávaly stejně peněz za stejnou práci jako muži. Víc požadavků zpravidla nemají, o nějaké ideologii nemůže být vůbec řeč.

Nejinak je tomu s pojmem “liberál”. V evropských reáliích o sobě tvrdím, že jsem liberál, tedy člověk, který chce minimální roli státu, co nejméně bariér všeho druhu, trh, kapitalismus a rovná práva a rovné povinnosti pro všechny občany. V ideálním případě by mělo stát zajímat jen moje jméno, příjmení, datum narození a jestli jsem zaplatil daně. Nic víc. Problém je, že pokud přijedu do USA a řeknu o sobě, že jsem liberál, bude to znamenat, že jsem protijaderný aktivista za práva homosexuálů, černochů, feministek, velryb i deštných pralesů – což je pro mě, kterému chutnají velrybí steaky, kdo má rád jadernou energii a kdy homosexuálové, černoši a feministky mě nezajímají víc, než kdokoliv jiný, velmi falešné označení. Stejně je to i s termínem “konzervatismus” – pokud by si vedle mě v České republice přisedl někdo, kdo by o sobě tvrdil, že je konzervativcem, nebo liberálním konzervativcem, s chutí bych se pustil do zajímavé diskuse a vpravdě bychom si v mnohém rozuměli. Pokud by si ke mně přisedl někdo, kdo o sobě prohlašuje, že je konzervativní v Polsku, radši bych vzal nohy na ramena ve strachu, že ze mě udělá rituální zápalnou oběť.

Podobné rozpory jsou k nalezení u mnoha dalších pojmů; proto je potřeba velké obezřetnosti, mluvíme-li s někým z jiné země o politice, protože je možné se nechtěně dát dohromady s někým, s kým byste si za normálních okolností ani ruku nepodali, nebo naopak můžete přijít o dobré spojenectví s někým, kdo vám mohl být nápomocen. Velmi typickým příkladem podobného nedorozumění je spolupráce ODS s PiS v Evropském parlamentu, kdy ODS je této straně programově tak daleká, že s PiS nemá snad jediný styčný bod. Rozeznání těchto nuancí není úplně jednoduché a česká média bohužel mají ten ošklivý zvyk, že posuzují zahraniční politiky a politické strany na základě doslovného překladu z daného jazyka, bez “překladu” politický reálií. Tento pohled pak deformuje českou schopnost zahraničí porozumět a vznikají tak občas velmi, velmi trapné chvilky.

Zobrazit celý článek