RECENZE: Skutečná krajní pravice je anarchokapitalismus

úterý 26. června 2018

Publikace Anarchokapitalismus, kterou sepsal blogger a největší známý český propagátor ancapu Martin Urza, je povinnou četbou pro lidi, kteří se neustále ptají, kdo by stavěl silnice, kdyby nebylo státu.

Určitě jste někdy slyšeli pojem „krajní pravice“. Levici se povedlo neúspěchy socialismu a kolektivismu, které výjimečně nevedly k chudobě nebo hladomoru, ale k fašismu a nacismu, přisoudit zcela nesmyslně pravicovému politickému spektru. Ve skutečnosti je to tak, že správně bychom za krajně pravicový směr měli považovat miniarchismus a libertariánství, a podle mnohých teorií právě i anarchokapitalismus (autor recenzované knihy by s tím ovšem nesouhlasil). Anarchokapitalismus vychází ze základních tvrzení, že stát je za:
a) nemorální
b) nepotřebný,
že nikdo nemá být násilím nucen se na státu podílet a dodržovat jeho pravidla, jelikož se stačí řídit pravidly vzniklými na volném trhu za dodržení principu neagrese (nepoužívání útočného násilí, ale pouze obranného).

Možná jste zaznamenali, že se Urzovi s touto knihou povedl velký crowdfundingvový úspěch, kdy příspěvky na knihu mnohonásobně překonaly cílovou částku, čímž se anarchokapitalismu otevřely dveře do mainstreamových médií. Na první pohled zaujme design přebalu - zlaté písmo na černém podkladě a styl jednotlivých stránek, který působí dojmem posvátného písma, kdy sem tam odpadla mistrovi z pera na papír černá kaňka inkoustu. Každá stránka rovněž obsahuje prázdné řádky pro poznámky, za což dávám palec nahoru, mnohokrát jsem toho využil.

V první řadě je třeba si říct, komu je kniha určena. Začnu tím, že se přiznám, že mně nejspíš určena není. Ačkoliv se za anarchokapitalistu nepovažuji, je mi ten směr a způsob jeho prezentace tak sympatický, že nemám tu správnou motivaci hledat v něm logické a ekonomické chyby. Osobně je mi bližší spíše miniarchismus nebo určitá lehčí forma libertariánství, tedy jakási představa státu jako „nočního hlídače“. Nemám totiž morální problém s tím, že pořádek je nutné udržovat i striktně vzato nemorálnimi prostředky a hlavně stále nejsem přesvědčen o tom, že by na volném trhu základní funkce státu (armáda, police, soudnictví) fungovaly. Kniha je tak určena spíše všem těm, kteří se ptají „A kdo by stavěl silnice, kdyby nebyl stát?“ s tím, že skutečně chtějí znát realistickou odpověď a nikoliv jména konkrétních silničářů.

Kniha začíná sugestivním thrillerem zvaným „Tři příběhy“ a ačkoliv se jedná pouze o úvod, považuji to za nejsilnější pasáž knihy a bez nadsázky doufám, že Tři příběhy Urza jednou zfilmuje. Na těchto příbězích chce Urza demonstrovat základní premisu, že stát je nemorální z toho důvodu, že jeho chování u jiných subjektů za nemorální automaticky považujeme. Škoda, že jsem se v knize nedočkal odpovědi na otázku, kterou Urzovi z publika položil divák na první přednášce na téma Anarchokapitalismus (k nalezení na YouTube). Logický dotaz totiž zní: co je to morálka z filozofického hlediska, z čeho při definici morálky vycházíme. To není něco, co lze přejít mávnutím ruky, a vyhýbání se tomuto tématu je jako vložit zbraň do ruky všem názorovým odpůrcům.

                Kniha počítá s tím, že ne každému se bude chtít louskat úvodní představování nemožnosti ekonomické kalkulace a principu neagrese a Urza tak dává čtenáři možnost libovolně přeskakovat na kapitoly, které jej skutečně zajímají. Největší část knihy se nevěnuje bohapusté teorii, ale na jednotlivých odvětvích jako je policie, soudy, sociální politika apod. Urza ukazuje konkrétní volnotržní řešení z historie i současnosti, ale rovněž navrhuje i vlastní řešení za pomocí analogie s jinými odvětvími, které se nabídkou a poptávkou řídí.

                Urza čtenáři neustále opakuje, že nikdo nemůže vědět přesně, jak by anarchokapitalismus resp, volnotržní řešení diskutovaných odvětví vypadalo, a že nikdo nemůže zaručit, že by to fungovalo lépe a bez problémů (i když jistě by to fungovalo svobodněji). Konkrétních příkladů, jako kupř. absolutně svobodná škola Sudbarry Valley, obsahuje kniha pomálu, proto pokládám za poměrně nešťastně, že velkou část knihy zabírají spekulace.

Urza rád zdůrazňuje, že napsal o Anarchokapitalismu stovky textů, což je na knize sice vidět, přesto lze vypozorovat, že se jedná o revize starších textů, jelikož aktuální Urzovy články dosahují daleko větších kvalit. Kniha rovněž obsahuje řadu nepřesností, které Urza v polemikách se svými kritiky již přiznal a omluvil se za ně. Přes výše uvedené se domnívám, že kniha Anarchokapitalimus je psána nejen s velkou dávkou inteligence a argumentační zdatnosti, ale zejména s pokorou a úctou k jiným názorům. Jediným, čím Urza dle zvoleného jazyka skutečně opovrhuje, je stát jako instituce - nikoliv lidé, kteří jej tvoří.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Kauza Poche

pondělí 25. června 2018

Se Zemanem, Filipem a Babišem se věru v mnoha věcech neshodnu, ale zjistil jsem, že na jednom tématu jsme skutečně ve vzácné shodě. Také nechci, aby se ministrem zahraničí stal Miroslav Poche, mám k tomu ale zcela jiné důvody, než tenhle vládní triumvirát.

Posledních pár týdnů jsem doslova slzel smíchy a současně nevěřícně vrtěl hlavou pokaždé, když jsem četl plamenné obhajoby europoslance Pocheho ze strany tzv. "liberálních elit". Pokaždé, když jsem v tisku či na internetu viděl, jaký je tenhle čtverák najednou "proevropský a prozápadně ukotvený politik", nevěřil jsem vlastním očím. Vlastně jsem už jen čekal, kdy Člověk v tísni, Rekonstrukce státu, think-tank Evropské hodnoty a podobná sdružení uspořádají velkou demonstraci za Pocheho někde v centru Prahy, a hlavními plamennými řečníky tam budou komentátoři Respektu.

To se ti lidé vážně už dočista zbláznili, nebo mají tak krátkou paměť?

Já osobně nechci, aby Poche seděl v Černínském paláci - ideálně by měl místo toho sedět ve vězení.  Nechci ho jako ministra zahraničí NE proto, že by byl "vítač a sluníčkář" - to by mi bylo úplně jedno, především on podle mě nic takového vlastně ani není.  Nechci jej ve vládě především proto, že je to exponent zákulisních šíbrů, o jehož dlouhých prstech se v pražském (a nejen tam) podsvětí vyprávějí takové zkazky, podle kterých by lupič Babinský bledl ve srovnání s tímhle kmotrem závistí. Jako by nestačilo, že jednoho zloděje už ve vládě mít budeme, na místě nejvyšším.


Nejsem si ani jistý, zda je to údajné "vítačství" pravý důvod, proč jej Zeman odmítá. V této souvislosti bych rád vzpomenul, jak Poche před prezidentskou volbou na facebooku pózoval s roztrhaným Zemanovým volebním lístkem, a jestli něco hradnímu opilci slouží, tak je to sloní paměť, a jeho hlavním pohonem je msta až za hrob.

Jediné, co mi na téhle situaci přijde legrační, je sledování smrtelné agónie ČSSD v přímém přenosu. Ta strana končí, vědí to všichni a oni už to nejspíš vědí taky. I to může být jeden z důvodů, proč trvají na účasti zkušeného "odklaněče ze státního", protože chtějí erár ještě naposledy pořádně podojit. Další příležitost už nedostanou. Jenomže i tuhle bitvu zatím těžce prohrávají. Je jaksi symptomatické, že za posledního předsedu, který partaj definitivně přivede do hrobu, byl zvolen přizdisráč, proti němuž měl i bývalý předseda Sobotka doslova obří koule.

Mám navíc za to, že celá tahle šaškárna má akorát za cíl odvést pozornost podobně jako happening s rudými trenkami, spálenými senilním opilcem.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Zdanění restitucí? Ne, jen habaďůra na voliče

středa 13. června 2018

Návrh zdanění církevních restitucí přináší zvláštní paradoxy. Pravděpodobně nenajdete ateističtější zemi než je Česká republika, a přesto má církev ohledně práva na svůj majetek u nás poměrně dost zastánců. Většina voličů, díky kterým v těchto dnech právě sestavuje vládu estébák s podporou komunistů, to nicméně vidí jinak. A jim dnes budoucí vládní strany házejí vějičku v podobě jakéhosi zpětného zdanění náhrad. Je jedno, že většina levicových bezmozků nechápe, o co vlastně jde. Nenávidění černoprdelníci by měli vracet prachy státu a to je to, o co běží.

Je zajímavé, že proti zpětnému zdanění vydávaných náhrad vystupují i ti, kteří by jinak zdanili i záporný zůstatek na účtu svého souseda. Celá hra na zdanění církevních restitucí je obludná habaďůra a Babiš i KSČM to vědí. Pokud opravdu nedojde k dokončení státního převratu, pak by totiž požadavek KSČM s největší pravděpodobností narazil u Ústavního soudu. ANO a KSČM ale potřebují ukázat svým voličům (beztak jde u obou stran o stejnou partu bolševiků), že těm černoprdelníkům aspoň chtěli zakroutit krk a vrátit prachy zpět do rukou pracujícího lidu.

Většina voličů ANO a KSČM by s touto formou konfiskace majetku neměla problém, ani kdyby šlo o sirotčince nebo psí útulky. Fakt, že jde o církve, které opravdu ke svému majetku občas nepřišly úplně poctivě, je pouze zástupný. Tito lidé prostě chtějí peníze nás všech ostatních za každou cenu, jen hledají různé záminky. Příště to možná budete vy a vaše firma.

Je ovšem si třeba přiznat, že církevní restituce nejsou a nebyly úplně fér už od počátku. Restituční zákony psané po revoluci vůbec nepočítaly s navrácením majetku právnickým osobám, tak proč najednou dělat nějaké výjimky? Pokud si dobře vzpomínám, byl to právě Miroslav Kalousek, dnešní udatný bojovník proti bolševikům a babišovcům, který jako první zpětně danil lidem státní příspěvky na bydlení. Je sice pravda, že státní příspěvek a náhrada jsou podstatně odlišné věci, ovšem retroaktivita je jenom jedna. Ten, kdo otevřel Pandořinu skříňku a vypustil retroaktivní daně do světa, by měl raději mlčet.

Na druhou stranu - už se stalo - a chtít nyní tyto postupně vydávané náhrady danit je právně i lidsky nesmysl. Jde vlastně o státem vnucený splátkový kalendář, ve kterém si navíc dlužník jednostranně snižuje splátky.

Už jsem to naťukl výše: církve prý svůj majetek nakradly, říká se u nás často. Pokud se někomu podaří prokázat, co přesně bylo ukradeno a komu, může pak nakradené být vráceno konkrétním poškozeným, ale nevidím jediný důvod, proč by se měl obohatit stát, když není schopen původní majitele najít. Navíc, pokud církev něco ukradla, pak stát jistě disponuje pravomocným rozsudkem. Nebo stačí říct, že „všeci kradnú“?

Jedna věc mi ale vrtá hlavou nejvíce. Říká se, že „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“. Je zajímavé, že když stát vydá zákon o stoprocentním zdanění nemovitého majetku, jinými slovy znárodnění, považuje se to dnes za krádež. Pokud ale stát vydá zákon o čtyřprocentním zdanění nemovitostí, znamená to, že jde „jen“ čtyřprocentní krádež? Není malá krádež pořád krádež? A co zákony, které vám seberou 50 % vámi vydělaných peněz? Není to také krádež? Ne nadarmo se daním dříve říkalo „berně“. Termín to byl jistě přiléhavější, ale lidi se moc cukali.

Wasill

Zobrazit celý článek