středa 29. dubna 2009
Demokracie jako systém je vynálezem antického Řecka, nicméně na obdobném principu fungovaly i severské tingy či pozdější římská republika. Kdy ovšem přišel úpadek parlamentarismu a pluralistického myšlení v Evropě? S příchodem a masovým rozšířením křesťanství.
Křesťanství přišlo do Evropy s myšlenkami vskutku revolučními. Především zavedlo v právu a mezilidských vztazích hru s nulovým součtem (zero-sum game), tedy je-li A, není B a čím více A, tím méně B. Starší filosofie odvozené od pohanských tradic znaly pluralitu - tedy možnou koexistenci A a B, aniž by se tyto dva prvky navzájem vylučovaly. V křesťanství je ovšem hra s nulovým součtem velmi pevně zakořeněna - co je dobré nemůže být zlé, hříchy se "mažou" dobrými skutky a naopak veškeré dobré skutky přijdou vniveč, upadne-li člověk do hříchu. Tento způsob myšlení přinesl revoluci do pojímání zákona - zatímco do té doby platil princip, na němž je například i v současné době postavena česká legislativa, tedy co není výslovně zakázáno, je povoleno, křesťanství přišlo s principem co není výslovně povoleno, je zakázáno s tím, že jako univerzální kodex se používá Bible. Obdobným způsobem je pojato napříkald i právo šaríja, kdy dovoleno muslimovi je pouze to, co je napsáno v Koránu - a proto miliony muslimských věřících sledují po satelitních televizích pořady, v nichž mullové (znalci islámského práva) a imámové na dotazy diváků vyhledávají v Koránu ekvivalenty, aby muslimský divák věděl "ano, tohle je povoleno". Jaký je důsledek? Společensky nepřijatelným se tak stává jakékoliv konání, které by nebylo obsaženo v Bibli či Koránu, třebaže by nebylo výslovně proti například Desateru.
Dalším revolučním aspektem křesťanství v Evropě byl universalismus. Antičtí, germánští, slovanští i keltští bohové tvořili pantheon, který byl v zásadě ztělesněním mezilidských vztahů, tedy žádný z bohů či bohyň nebyl jednoznačně dobrý či špatný, každý ovšem měl zodpovědnost za určité dění - a zároveň pantheon podle pohlaví bohů určoval, kterému lidskému pohlaví přináleží jaká aktivita. Čili například pokud například Frøya je bohyní lásky, krásy a plodnosti, je jasné, že poslední slovo například v otázce plození dětí či potratu patří ženě. Katolická církev, která přišla s konceptem, kdy Bůh = dobro a dobro = dílo Boží - a tedy v souladu s předchozím pravidlem cokoliv co neobsahuje Boha či Boží záměr je špatné, přinesla systém, v němž existuje jeden univerzální výklad světa - a vzhledem k tomu, že tento byl řízen výhradně muži (navíc takovými, co nesměli spát se ženou a logicky tedy ani vychovávat děti), objevil se nám tu starý známý princip, že všichni jsou si rovni ve svém bídném postavení, ovšem někteří si jsou rovnější. Křesťanský universalismus zároveň přináší myšlenku, že pouze a jedině Kristův zákon je konečný, platný a pravý a že není jiného boha kromě Boha (což převzal samozřejmě i islám - který z tohoto prohlášení učinil šahádu) - a proto je třeba tuto víru šířit. Jaká to změna i vůči monoteistickému judaismu, který tvrdí, že jiní mohou mít jiné bohy, ale tito jiní bohové jsou stejně stvořeni jedním židovským Bohem, kterému se oni klaní. Elitářský charakter judaismu (tedy princip trojího odmítnutí rabínem před konverzí, která je zároveň velmi náročná a ještě ji například ortodoxní židé neuznávají) zároveň nikterak pluralismus nenarušuje, neboť judaismus je smířen s tím, že nikdy nebude univerzální a jediný.
Křesťanství ovšem přišlo s další myšlenkou, s právním státem a demokracií ne zrovna slučitelnou - a sice s dědičným hříchem. Podle křesťanství se člověk už hříšný rodí, zatížen hříchem prvních lidí Adama a Evy - a křest je především očištěním duše z tohoto hříchu. Tato myšlenka je s naším pojetím práva naprosto neslučitelná - ostatně mnozí z nás jistě pamatují "kádrové posudky" za bolševické totality - tedy složky o činech příbuzných, které měly vliv na to, jak jste byli posuzovaní sami, třebaže jste byli z hlediska komunistické legislativy naprosto čistí. To úzce souvisí s křesťanským (a zejména katolickým) pojetím člověka coby individua-součásti celku. Člověk nepracuje na sebe, ale na celek (zdokonalování sebe sama ve jménu chtění být co nejlepší a nepřiznání, že se tak děje jen díky Boží vůli se považuje za rouhání - oproti tomu v pohanských náboženstvích tito byli oslavováni jako největší hrdinové) a bere na sebe vinu celku. Zhřešila-li jeho rodina, je i on, třebaže nezhřešil, potrestán. Je tohle opravdu slučitelné s pozitivním právem, na nějž jsme jako civilizace hrdí?
Když někdo oslavuje západní civilizaci coby kolébku svobody a otevřenosti a zároveň tvrdí, že je třeba ji takovou zachovat posílením křesťanských prvků, je skutečně svobodomyslný?