SPOLEČNOST: Je expanzivní monoteismus slučitelný s demokracií a pluralismem?

středa 29. dubna 2009

Demokracie jako systém je vynálezem antického Řecka, nicméně na obdobném principu fungovaly i severské tingy či pozdější římská republika. Kdy ovšem přišel úpadek parlamentarismu a pluralistického myšlení v Evropě? S příchodem a masovým rozšířením křesťanství.

Křesťanství přišlo do Evropy s myšlenkami vskutku revolučními. Především zavedlo v právu a mezilidských vztazích hru s nulovým součtem (zero-sum game), tedy je-li A, není B a čím více A, tím méně B. Starší filosofie odvozené od pohanských tradic znaly pluralitu - tedy možnou koexistenci A a B, aniž by se tyto dva prvky navzájem vylučovaly. V křesťanství je ovšem hra s nulovým součtem velmi pevně zakořeněna - co je dobré nemůže být zlé, hříchy se "mažou" dobrými skutky a naopak veškeré dobré skutky přijdou vniveč, upadne-li člověk do hříchu. Tento způsob myšlení přinesl revoluci do pojímání zákona - zatímco do té doby platil princip, na němž je například i v současné době postavena česká legislativa, tedy co není výslovně zakázáno, je povoleno, křesťanství přišlo s principem co není výslovně povoleno, je zakázáno s tím, že jako univerzální kodex se používá Bible. Obdobným způsobem je pojato napříkald i právo šaríja, kdy dovoleno muslimovi je pouze to, co je napsáno v Koránu - a proto miliony muslimských věřících sledují po satelitních televizích pořady, v nichž mullové (znalci islámského práva) a imámové na dotazy diváků vyhledávají v Koránu ekvivalenty, aby muslimský divák věděl "ano, tohle je povoleno". Jaký je důsledek? Společensky nepřijatelným se tak stává jakékoliv konání, které by nebylo obsaženo v Bibli či Koránu, třebaže by nebylo výslovně proti například Desateru.

Dalším revolučním aspektem křesťanství v Evropě byl universalismus. Antičtí, germánští, slovanští i keltští bohové tvořili pantheon, který byl v zásadě ztělesněním mezilidských vztahů, tedy žádný z bohů či bohyň nebyl jednoznačně dobrý či špatný, každý ovšem měl zodpovědnost za určité dění - a zároveň pantheon podle pohlaví bohů určoval, kterému lidskému pohlaví přináleží jaká aktivita. Čili například pokud například Frøya je bohyní lásky, krásy a plodnosti, je jasné, že poslední slovo například v otázce plození dětí či potratu patří ženě. Katolická církev, která přišla s konceptem, kdy Bůh = dobro a dobro = dílo Boží - a tedy v souladu s předchozím pravidlem cokoliv co neobsahuje Boha či Boží záměr je špatné, přinesla systém, v němž existuje jeden univerzální výklad světa - a vzhledem k tomu, že tento byl řízen výhradně muži (navíc takovými, co nesměli spát se ženou a logicky tedy ani vychovávat děti), objevil se nám tu starý známý princip, že všichni jsou si rovni ve svém bídném postavení, ovšem někteří si jsou rovnější. Křesťanský universalismus zároveň přináší myšlenku, že pouze a jedině Kristův zákon je konečný, platný a pravý a že není jiného boha kromě Boha (což převzal samozřejmě i islám - který z tohoto prohlášení učinil šahádu) - a proto je třeba tuto víru šířit. Jaká to změna i vůči monoteistickému judaismu, který tvrdí, že jiní mohou mít jiné bohy, ale tito jiní bohové jsou stejně stvořeni jedním židovským Bohem, kterému se oni klaní. Elitářský charakter judaismu (tedy princip trojího odmítnutí rabínem před konverzí, která je zároveň velmi náročná a ještě ji například ortodoxní židé neuznávají) zároveň nikterak pluralismus nenarušuje, neboť judaismus je smířen s tím, že nikdy nebude univerzální a jediný.

Křesťanství ovšem přišlo s další myšlenkou, s právním státem a demokracií ne zrovna slučitelnou - a sice s dědičným hříchem. Podle křesťanství se člověk už hříšný rodí, zatížen hříchem prvních lidí Adama a Evy - a křest je především očištěním duše z tohoto hříchu. Tato myšlenka je s naším pojetím práva naprosto neslučitelná - ostatně mnozí z nás jistě pamatují "kádrové posudky" za bolševické totality - tedy složky o činech příbuzných, které měly vliv na to, jak jste byli posuzovaní sami, třebaže jste byli z hlediska komunistické legislativy naprosto čistí. To úzce souvisí s křesťanským (a zejména katolickým) pojetím člověka coby individua-součásti celku. Člověk nepracuje na sebe, ale na celek (zdokonalování sebe sama ve jménu chtění být co nejlepší a nepřiznání, že se tak děje jen díky Boží vůli se považuje za rouhání - oproti tomu v pohanských náboženstvích tito byli oslavováni jako největší hrdinové) a bere na sebe vinu celku. Zhřešila-li jeho rodina, je i on, třebaže nezhřešil, potrestán. Je tohle opravdu slučitelné s pozitivním právem, na nějž jsme jako civilizace hrdí?

Když někdo oslavuje západní civilizaci coby kolébku svobody a otevřenosti a zároveň tvrdí, že je třeba ji takovou zachovat posílením křesťanských prvků, je skutečně svobodomyslný?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Ženské hodnoty se staly univerzálními

úterý 28. dubna 2009

Téměř každý zná čínský symbol Jin-Jang a téměř každý slyšel něco o jeho symbolice. Harmonie dvou principů, které se doplňují a zároveň obsahují trochu toho druhého. Ideál, který by měl být ztělesněním funkčnosti světa. Jak daleko máme do tohoto ideálu? S politováním musím konstatovat, že minimálně v západním světě se situace za posledních čtyřicet let zhoršila.

Před masivním rozvojem feministického hnutí byla situace taková, že role byly společností zpravidla dané, a pokud někdo chtěl vystoupit ze své role, musel se přizpůsobit nezvyklému světu opačného pohlaví (zpravidla však muži ženám). Přesto pokud člověk žil tak, jak se od něj očekávalo, měl ve svém "království" možnost žít podle svých hodnot, které mu byly přirozené - nikdo nenutil ženy si mezi sebou dělat hierarchii ani muže pracovat kolektivně "kooperačně". Po druhé světové válce se však situace dramaticky změnila, neboť vzhledem k masivnímu počtu padlých mužů i ženy musely nastoupit do práce a tak vcelku přirozeným procesem se zapojily do dění, které do té doby patřilo výlučně mužům. Tehdejší feministky, prosazující například volební právo ženám, používaly jako svůj hlavní argument rovnost před státem - proti čemuž lze těžko něco namítat, zvláště když pracující ženy platily daně. Nicméně bohužel u toho nezůstalo.

Současné feministky prakticky všech proudů (častým argumentem na jakoukoliv kritiku feminismu bývá, že jich je mnoho druhů a nelze je dávat do jednoho pytle - v tomto případě však ano) po dosažení reálné rovnosti mužů a žen před státem si vzaly jako jeden z cílů doslova "kulturní revoluci". Shledaly totiž, že hodnoty, chování či priority se dělí na mužské a ženské a že ženské jsou kvalitnější, proto by měly být univerzální. Jen tak namátkou - zatímco kooperace je ženská hodnota, soutěživost je mužská hodnota. Podle současného feminismu je soutěživost jednoznačně špatná. Stejně tak se za ženský způsob chování považuje nepřímá komunikace, opatrnost "aby se probůh protistrana necítila špatně" - a tradiční mužské chování, tedy přímá komunikace se označuje za "slony v porcelánu", urážlivou a po všech stránkách nevhodnou. V posledním čísle Reflexu je cover story týkající se pokusu Jiřího X Doležala navštívit některé salony, které se hojně hemží metrosexuály - tedy z pohledu současné módy a feministického pohledu na "moderní muže" ideální vzorek mužské populace. JXD z toho bylo poměrně výrazně na nic, nicméně vysvětlení proč čtenáři dlužen nezůstal. Podle něj mužský princip je falický, trčící, křičící na všechny strany něco ve smyslu "tady jsem, to jsem já, jsem dobrý a já jsem ten, kdo koná, ne na kom se něco dělá" - a to právě metrosexuálům, tedy těm mužům, které feminismus považuje za ideální, chybí.

V současném světě je pro muže velký problém žít podle své přirozenosti, neboť současný úzus jak v moderních firmách, tak v akademickém světě diktuje: Nevyčnívej! Mysli na to, aby se lidé okolo tebe necítili špatně! Přizpůsob se! Nesnaž se být vůdce nebo neposlouchej nějaké "samozvané" autority - spolupracuj s těmi na tvé úrovni! Nevytahuj se! Nemůžeš to na lidi vybalit takhle na rovinu! - a podobně. Důsledek je zřemý - vzhledem k biologické determinovanosti odlišnosti mužského myšlení a chování není možné, aby se muž dokázal chovat podle ženských pravidel stejně dobře, jako žena. Z čehož vyplývá další věc - společnost, v níž funguje univerzalita ženských hodnot, muže vylučuje, vyhazuje z elit - a ti na ně postupně rezignují, stáhnou se a stanou se z nich věčně hrající si kluci (což je typický nářek mnoha dnešních žen nad tím, že muži nejsou, co bývali). Jenže přemýšlel někdo o tom, jak těžké pro muže je neustále válčit s tím, že ho okolí má za příliš panovačného, arogantního či sobeckého jen proto, že se chová jako muž? Primitivnější muži mají v tomhle výhodu - chovají se podle sebe a nepřemýšlejí nad kritikou svého okolí - navíc jejich okolí často jsou podobně smýšlející muži. Ovšem ve společnosti vysokoškolsky vzdělaných lidí, moderních firem či jiných institucí je pro muže jeho přirozenost problém. Odolávat se tomu nějak dá, ale taky člověka občas napadne, jestli není lepší se na to vykašlat, rezignovat na své ambice, dělat si svoje a "držet hubu a krok". Přinejmenším v takovém případě do toho - alespoň zatím - kulturní revoluce zasahovat nebude.

Zobrazit celý článek

AMERICKÝ KOCOURKOV: Královna krásy upálena na hranici politické korektnosti

středa 22. dubna 2009

Finalistka Miss USA a podle slov porotců horká favoritka soutěže Carrie Prejeanová nakonec v celonárodní soutěži krásy nezvítězila proto, že projevila svůj (v této době politicky nekorektní) názor. Info k případu si můžete přečíst třeba zde.

Americký Kocourkov mě tedy zase jednou dostal v plné síle a věřím, že nejen mě. Otázku, která stála Miss Kalifornie korunku, položil jeden z porotců - "profi homosexuál" Mario Armando Lavandeira, ve světě amerického bulváru známý jako Perez Hilton. Zněla: "Vermont právě jako čtvrtý stát USA legalizoval sňatky osob stejného pohlaví. Myslíte, že by ho měly následovat ostatní státy?" Odpověď slečny Prejeanové prý homosexuála, který se živí internetovým bulvárem, prý doslova uzemnila. Její přesná citace zní takto:

"No, myslím že je skvělé, že si Američané mohou vybrat. Žijeme v zemi, kde si můžete vzít osobu stejného pohlaví, či opačného. Víte, v mé zemi a v mé rodině... já si myslím, že manželství by mělo být mezi mužem a ženou, snad tím nikoho neurazím. Ale tak jsem byla vychována a opravdu věřím, že má být mezi mužem a ženou. Děkuji vám."

Hysterická reakce zmíněného porotce, ale i ostatních pokrytců v sále, na sebe nenechala dlouho čekat. Ale ačkoliv je z videozáznamu na Youtube slyšet spíš tleskání, americká média psala o "bučení" (americký ekvivalent českého vypískávání) a také o tom, že "pár lidí zatleskalo". "Urazila desítky milionů gayů a lesbiček v této zemi, jejich rodiny a příznivce," lkal pateticky porotce, který později připustil, že právě díky této otázce se horká favoritka soutěže nedočkala vítězství. Další patetické projevy na sebe nenechaly dlouho čekat. K věci se vyjádřil také prezident soutěže Miss USA, Keith Lewis. Z úst, respektive spíš pera tohoto chlapíka, vypadla tentokrát skutečná perla. "Osobně mě to velmi rozesmutnilo a zasáhlo, že Miss Kalifornie věří tomu, že manželství má být věcí muže a ženy," prohlásil Keith Lewis. Jak poznamenal jeden diskutující na americkém diskusním fóru - to je zvláštní, že se k případu doposud oficiálně nevyjádřila také Michelle Obamová!

Každopádně mám pro Vás novinku, pane Lewis. Manželství MÁ být věcí muže a ženy. Věda ještě nepokročila natolik, aby z análního pohlavního styku mezi dvěma samci mohl být počat živý tvor. Šaškování dvou homosexuálů před svatebním oltářem může sice být zajímavé pro objektivy fotografů, ale manželství jako instituci to z jejich vztahu nedělá ani omylem a ani tisíc zákonů, umožňujících cosi jako registrované partnerství a násilně protlačených do exekutivy jednotlivých států überhysterickou homosexuální lobby, na tom nic nezmění.

Případ začal každopádně žít svým vlastním životem. "Prohrála ne proto, že nevěří ve svatby gayů, ale proto, že je to blbá kráva" napsal později Lavanderia na svoje internetové stránky. Ale samozřejmě, kdo urazí nedotknutelnost homosexuálů, musí být veřejně pranýřován. Až na to, že ať jsem četl výrok Carrie Prejeanové několikrát zleva doprava, nikde jsem nenašel, co na něm bylo vlastně urážlivého. "Od Miss USA očekávám, že bude politicky korektní", řekl pak doslova bulvární bojovník za práva gayů v talkshow Larryho Kinga.

Jak, politicky korektní? Od královny krásy jakéhokoliv státu se očekává, že se bude především hezky usmívat a budou se na ní dobře věšet šaty. Proto musela dívka, která má, světe div se, svou vlastní hlavu a vlastní názor, odlišný od oficiálního dogmatu teplého náboženství, skutečně uzemnit celý svět. A teď za to tedy pyká a celá společnost se nad jejím výrokem pokrytecky pohoršuje. Aniž by někdo byl schopný vysvětlit, co na něm vlastně bylo tak špatného. Hlavně že bůh politické korektnosti má další oběť.

Lidé jako je Lavanderia, profesionální gay aktivisté, si ovšem neuvědomují, že jednak dělají lidem odlišné sexuální orientace medvědí službu - hysteričtí androgynové, křičící do médií cosi o svých právech, ačkoliv jim západní společnost žádná práva neupírá, nejsou příliš dobrou vizitkou pro tu většinu homosexuálů, kteří nechtějí nic jiného než žít v klidu a míru své životy - druhak ohrožují samou podstatu svobody slova, kterou mají Spojené státy mimochodem v Ústavě. Samozřejmě, můžeme namítnout, že Carrie Prejeanová přece nebyla za svůj výrok, za který se rozhodně nemusí (a nesmí!) stydět ani se omlouvat, uvězněna. Všudypřítomná plíživá autocenzura názorů, které se "nemají říkat" a která tak připomíná atmosféru v totalitních státech, ovšem existuje - krásně je to vidět na tomto případu. Ostatní lidé, kteří ještě zaplaťpámbu nemají mozky úplně vymyté politicko-korektní propagandou, by ovšem za takovou Carrii Prejeanovou měli děkovat a přát si, aby bylo takových víc.

Zobrazit celý článek

STALO SE V KOTLINCE: Spravedlnost není momentálně dostupná, prosím, zavolejte později

úterý 21. dubna 2009

Neznámý pachatel zaútočil v severomoravském Vítkově na dům, v němž přebývali Romové jeho zapálením. Tragédie se okamžitě chytila média a vůbec každý, kdo se cítí být povinován k "romské otázce" něco říct - a najít viníky a oběti. Spravedlnost sama mezitím, hledíc na celospolečenskou hádku v jejímž středu zůstali lidé, kteří přišli o střechu nad hlavou, jen zakroutila nevěřícně hlavou a vypla svůj mobilní telefon s přesvědčením, že se bez ní stejně všichni obejdou.

Po pravdě řečeno se dámě s šátkem na očích ani nedivím - když je bita z obou stran. Jak ze strany obětí útoku se zastávajících z titulu jejich romství, tak ze strany těch, kteří tvrdí v různé podobě frázi o tom, že "si to ti cikáni zasloužili". Proč tak tvrdý odsudek? Média, která straní lidskoprávním organizacím a romským iniciativám už od začátku, aniž by cokoliv věděla, píší o rasistickém útoku a spřádají teorie o tom, jak jsou tím určitě vinni neonacisté. Ne, že by to nebylo pravděpodobné - a je možné, že policejní vyšetřování opravdu najde viníka mezi neonacisty - ale je od těchto komentátorů značně nefér a neprofesionální vařit z vody a vymýšlet si, až se jim od per práší. Pokud je mi známo, policejní vyšetřování zpravidla probíhá utajeně - a úniky z policejního vyšetřování novinářům už byly mnohokrát kritizovány. Vedou novináři své vlastní vyšetřování, na základě kterého mohou činit závěry dříve, než je činí policie?

Co se týče "cikánobijců", ti o spravedlnosti také nejspíš v životě neslyšeli. Jejich argumentační linie je jasná - dotyční byli Romové, mnozí Romové páchají trestnou činnost, takže si tato romská rodina zasloužila vypálený dům. I když pominu slova starosty Vítkova o tom, že tato rodina patřila vždy mezi slušné, posuzujeme-li ohavnost nějakého činu, nemělo by nás zajímat, kdo nebo kdy ho spáchal. Bohužel neznám autora tohoto výroku, nicméně přihlásí-li se, rád ho uvedu: Nevymlouvejte se na to, že taková byla doba. Takový jste byl Vy, pane. Ten výrok velmi dobře ilustruje trvalost a univerzalitu slušného či neslušného jednání. Někdo zapálil rodině dům, ať už z jakýchkoliv pohnutek. Ten někdo je sprostý žhář, který se dopustil svým činem pokusu o mnohonásobnou vraždu a měl by být potrestán. Vina abstrahovaná od individua je přečin proti spravedlnosti přinejmenším v pojetí, v jakém je tato chápána v našich geografických končinách. Tvrdíme, že jsme civilizovaná společnost - a dokládáme to mimo jiné tím, že uznáváme právo jednotlivce a možnost odsouzení jednotlivce pouze na základě jeho konkrétních skutků v souladu s právním řádem. Tedy nejenže neplatí nějaký cikán mě okradl, tak půjdu a zapálím jinému dům, ale ono dokonce neplatí ani nějaký cikán mě okradl, tak si ho najdu a zapálím mu dům. To jsou možná praktiky dr. Ratha zveřejňujícího číslo na nepohodlnou soudkyni vystavujíce ji tak veřejnému lynči, ale určitě nejde o výkon práva a už vůbec ne spravedlnosti.

Byl bych velice rád, kdyby byla tato tragédie vyšetřena, viník se nalezl a byl v souladu s právním řádem České republiky potrestán. Bez ohledu na to, půjde-li o neonacistu či příslušníka gangu nějakého romského klanu. Ten, kdo se žhářství ve Vítkově dopustil, je pachatel a jako s takovým by s ním by mělo být zacházeno v souladu s tím, co říká trestní zákoník. Kdokoliv volá po čemkoliv jiném, dopouští se nespravedlnosti a bezpráví - a dává tím další facku dámě s šátkem na očích.

Foto: ČTK

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Je potřeba vidět věci tak, jak jsou...bohužel.

pondělí 20. dubna 2009

Předvolební kampaně právě začínají a Česko zaplavily billboardy. Jednoho z nich, oranžově zvedeného, jste si nemohli nevšimnout. Je na něm Jiří Paroubek a slogan "Evropa nebo Česko, kašlu na to všecko". Kampaň "ČSSD proti vám" je z dílny ODS a jeden můj známý, volič to modrých ptáků, se už nechal slyšet, že díky tomu v příštích volbách ODS volit pravděpodobně nebude - zajídá se mu konfrontační styl, který byl do té doby doménou sociálních demokratů.

Jenže, milý příteli, nic není tak jednoduché. V mé představě ideálního světa by bylo všechno jinak; osobně bych si přál, kdyby politické strany vedly jen volební kampaně věcné a na úrovni. Jaká je však realita? viděli jsme v posledních volbách do krajů a Senátu, jak "věcná" kampaň, o kterou se pokusila ODS, dopadla a co vlastně slavilo úspěch.

Billboard, o kterém jsem mluvil na začátku, se mi osobně nelíbí ani trochu, slogan zoufale postrádá jakýkoliv vtip a byl-li bych nerozhodným voličem, rozhodně by mě takto cílená kampaň neoslovila a nemotivovala. To, že se strana, která má v záhlaví pravicové a konzervativní hodnoty, tímto přiznává k tomu, že útočí na nižší pudy a de facto přebírá zbraně sociální demokracie (jejichž elektorát je cílovou skupinou podobně zaměřených kampaní) rovněž nevítám. Jsem ovšem realista.

Problém, o kterém chci hovořit, se ovšem netýká jen předvolební kampaně. Podobně se totiž dnes chovají ti, co náhle pro stromy nevidí les. Jak si jinak mám vysvětlit jednání různých "pravicových" glosátorů, kteří jsou schopni tleskat pádu vlády? Samozřejmě, jsem ochoten uznat, že některé konkrétní kroky a také personální složení padlé Topolánkovy vlády nebylo zrovna ideální pro jedince vyznávající konzervativně liberální hodnoty. Opět ale připomínám, že musíme vidět věci nikoliv takové, jaké bychom je chtěli mít, ale takové, jaké doopravdy jsou.

A skutečnost je opět taková, že při současné politické kultuře a smýšlení našich spoluobčanů nemáme příliš na výběr. Příznivci poslanců Vlastimila Tlustého a Jana Schwippela, kteří svými hlasy pomohli Paroubkovi potopit vládu (a ten nic takového nechtěl a troufám si tvrdit, že ani ve svém nejhorším snu nečekal - šlo mu jen o to, rozpoutat mediální haló), velebí tento krok s důvody, že pomůže "obrodit českou pravici". To považuji za nesmysl. Proč? Protože i kdyby nakrásně bylo zvoleno nové vedení ODS, tak v současných podmínkách se leaderem nemůže stát nikdo jiný, než ještě o něco populističtější, levicovější, smířlivější, zelenější a hlavně méně politicky nekorektní osoba než je Topolánek. Komunikační stratégové mají jistě dobře spočítáno, že kdokoliv kdo by ještě více prosazoval tržně libertariánský či konzervativní koncept, měl by to u českého voliče, instinktivně tíhnoucímu k levici, předem spočítané. Bohužel.

Vláda ODS by nicméně měla šanci, kdyby se kocourkovští radní nenadechli k ostudě mezinárodního formátu a nechali jí zdárně dokončit české předsednictví. Stoupající preference Topolánkova kabinetu by mohly v dalších volbách hrát určitou roli, zvlášť když se Jiří Paroubek představil jako vzdorovitý a věčně prskající křeček, zatímco jeho kohorta devastuje regiony a činí čím dál tím větší zmatek. Jakkoliv rozumnější voliči sociální demokracie, není-li toto oxymoron, svému předsedovi za shození vlády věru nezatleskali, jedno třeba přiznat - Jiří Paroubek není pitomec, je to mediálně zdatný stratég a do předčasných voleb svůj elektorát rozhodně přesvědčí, že pád vlády byl jedním z jeho epochálních, či grandiózních úspěchů. A potom nastanou jen dvě možné varianty:

Velká koalice ODS a ČSSD. To je pravděpodobnější varianta, ale za současných podmínek, kdy ODS de facto mobilizuje proti levici, velmi nevýhodná. Za prvé je velmi reálné, že by si "oslabená ODS" nechala klást podmínky od Jiřího Paroubka, který se bude cítit na koni, ať už bude výsledek jakýkoliv. Za druhé by vedla k absolutnímu znechucení voličů - na polarizované politické scéně dnes chybí voličská skupina, která se rozhoduje mezi ODS a ČSSD. To bylo možné za Zemana a Klause, případně ještě za Vladimíra Špidly. Ne dnes. Ten, kdo dnes volí ČSSD, nesnáší ODS a naopak. V případě, že by se velké strany spojily, byla by sice zaručena jakás takás stabilita, zároveň by to však vedlo k velkému posílení extremistů. Právě kvůli tomu, že by obě strany vyslaly svým voličům signál, že jejich vůle jim je vlastně lhostejná.

Další varianta je vláda ČSSD s tichou či otevřenou podporou komunistů. Někteří relativisté dnes peskují ODS za to, že straší komunisty. Já nevím jak ostatní spoluobčané, ale účast KSČM na vládní moci mě upřímně děsí - a spíš jaksi z principu, než že bych se bál dalších politických procesů.

Nechci u nás státní návštěvy ruských generálů ani syrských mírotvůrců - bohatě mi stačí rudozelení protektoři typu Daniela Cohn-Bendita. Je mi zřejmé, že některé praktiky odstupující vlády byly velkým šlápnutím vedle, například takzvaný náhubkový zákon, či některá nesmyslná buzerační opatření, vymyšlená ministrem Langerem. Jsem si rovněž vědom toho, že bývalého nomenklaturního kádra a nestoudného komunistického kariéristu Fischera budeme muset v té Strakově akademii alespoň přes léto nějak přežít. Nicméně vybírejme z toho, co je možné a co možné není, to přenechme pohádkám.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Dvojitý triumf ruského vydírání

čtvrtek 16. dubna 2009

Na konci roku 2007 vypršela desetiletá smlouva jménem "Partnership and Cooperation Agreement", tedy česky Dohoda o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskem. Ve vzduchu visí jednání o smlouvě nové, ovšem toto bylo pozastaveno po ruské agresi v Gruzii, jakož i po jeho - vysokou cenou ropy podpořeným - chvástáním v létě roku 2008 ve věci "sfér vlivu" ve střední Evropě. Jednání ovšem ztěžuje skutečnost, že Rusko tahá za delší provaz.

Především středoevropské země jsou v tomto jednání v krajně nevýhodné pozici - smlouva musí projít, ovšem tak, aby nepoškodila zájmy regionu být součástí západního světa, neboť pokud se tak nestane, nastane mnohem horší alternativa. Pro Rusko je totiž pořád výhodnější - minimálně ze strategického hlediska - smlouvu nepodepisovat. Jistě, nová Dohoda o partnerství a spolupráci by Rusům mohla v evropském působišti značně usnadnit život; z ekonomického hlediska se jedná o jednoznačné pozitivum, a to pro obě strany. Vezmeme-li v úvahu ruský koncept "blízkého zahraničí" a jeho snahu znovuzískat vše, co drželo před rokem 1989 minimálně jako sféru vlivu, vyvstane skutečnost, že Rusové tu smlouvu tak docela nepotřebují.

Případným nepodepsáním smlouvy by totiž hrozila skutečnost, že by Rusko přestalo uznávat evropské komunitární právo a komunitární instituce, a s jednotlivými členskými zeměmi by jednalo výhradně na bilaterální úrovni. Viděno optikou stalinské geopolitiky (dodnes v Rusku populární), která tvrdila, že je třeba mít podle možnosti co nejsilnější nárazníkové pásmo mezi samotným SSSR a Západem (+ východní Německo jako válečnou kořist) dostává tato možnost až hrozivé kontury. Rusku samozřejmě o ovládnutí a zotročení celé Evropy nejde - na to je Rusko příliš chytré, aby si dokázalo spočítat, že potřebuje vypadat na západoevropských trzích jako solidní dodavatel a partner. Rusko je ovšem ze své podstaty velmi paranoidní a bez onoho cordon sanitaire se cítí obklíčeno a zatlačeno ke zdi. Jinými slovy, ruskou podmínkou spokojené koexistence s bohatým Západem je nárazníkové pásmo mimo jiné ve střední Evropě - jehož obětí jsou ovšem čeští, slovenští, polští, maďarští, bulharští, rumunští, litevští, lotyští, estonští a do jisté míry i finští občané. Nastává zde otázka: je západní Evropa a jsou tamní občané připraveni chápat středoevropský region jako "svůj", nebo ze strachu před ruským hněvem ustoupí a obětuje střední Evropu "míru pro naši dobu"?

Odpověď na tuto otázku je dodnes velmi nejednoznačná, avšak na rozdíl od jiných si nemyslím, že by byla důkazem nefunkčnosti a nesmyslnosti evropské integrace. Naopak, je viditelný jev, který dokazuje, že čím více je střední Evropa integrována do Západu, tím více ji Západ považuje za svou. Jediné, co je k tomu zapotřebí, je čas - mým odhadem tak 15-20 let. Chce to minimálně jednu celou generaci Západoevroapnů, která bude zvyklá na to, že středoevropské země k Západu patří - a minimálně jednu celou generaci Středoevropanů, kteří se se svou evropskou - a především západní - identitou ztotožní. Jsem přesvědčen o tom, že vydrží-li stávající model po dalších 15-20 let, nebudeme se muset Ruska, nenastane-li opravdu velký problém typu druhé světové války, pranic bát. Z chování Ruska je evidentní, že si to uvědomuje, proto budou následující roky naprosto klíčové a Rusko se o různé zvraty pokoušet bude - realista by řekl, že už tak poslední dva až tři toky činí, ovšem otázka je, jak mu to půjde během globální recese.

Rusko tak v současné době drží v podobě konceptu nové smlouvy velmi silný klacek - nebude-li smlouva přijata, strategicky z toho těží Rusko. Bude-li dohodnuta tak, že se Rusku nebude líbit, Rusko ji odmítne - s takovým vydíráním se dá bojovat jen velmi těžko. Můžeme Rusko začít vydírat sami, ovšem náš vyděračský potenciál není zdaleka tak velký, jako ten ruský. Můžeme znemožnit Rusům získání bezvízového styku v Schengenském prostoru, jakož i všemožně vetovat Nord Stream a South Stream - a snažit se prosazovat společnou energetickou politiku a v rámci ní prosazovat například plynovod Nabucco. V této věci může silně pomoci i Lisabonská smlouva, která převádí agendu tzv. druhého a třetího pilíře EU, tedy společné zahraniční a bezpečnostní politiky a policejní a justiční spolupráce (Common Foreign and Security Policy a Justice and Home Affairs) pod komunitární právo, které známe dnes jako Evropské společenství řízené principem sui generis Evropskou komisí. V rámci tohoto přesunu pravomocí dochází k vytvoření klauzule solidarity - v Lisabonské smlouvě je zakotven článek prakticky opsaný z článku 5 Washingtonské smlouvy (smlouva o založení NATO, článek říkající, že útok na jednoho je útokem na všechny), konkrétně jde o článek 28A (Klausule solidarity) a 188R (Klausule vzájemné obrany) Lisabonské smlouvy. Bohužel nemohu se zbavit pocitu, že za odporem k Lisabonské smlouvě je právě a především Rusko, které si následující velmi dobře uvědomuje - a proto se tomu snaží zabránit.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Udržitelnost trvale udržitelného rozvoje

pondělí 13. dubna 2009

Trvale udržitelný rozvoj je jedním z pojmů, kterými často rádi šermují různí environmentalističtí aktivisté. Způsob, jakým tak činí, jej ovšem znechucuje velké části lidí - kteří se nezamýšlejí nad tím, co pojem znamená, nýbrž si ho rovnou ztotožňují s akcemi poloanarchistických revolucionářských fanatiků. Přitom kdo ze čtenářů kdy viděl například rakouský, norský či švýcarský venkov, trvale udržitelný rozvoj v praxi viděl.

Společnost po nějaké době svého vývoje přichází na to, že stojí za to si připlatit (v tomto smyslu daňově) za to, že jejich okolí nebude pouze splňovat hygienické normy, ale že se někdo bude starat o to, aby ono okolí bylo krásné, a to se zárukou, že to tak vydrží i do budoucna. Nenechme se mýlit - úhlednost a krása rakouského venkova nespočívá pouze v píli tamních obyvatel na svých vlastních pozemcích, nýbrž zároveň i v nemalých investicích obcí či spolkových zemí, které se financují z daní obyvatel. Pro důkaz o platnosti tohoto jevu se nemusí jezdit daleko - stačí do Erdély, horské oblasti v severozápadním Rumunsku obývané Maďary, kteří stejně jako Rakušané inklinují k tomu mít své okolí jako ze škatulky - ovšem toto končí všude tam, kde by se o rozvoj měl postarat rumunský stát - a kde se o to nestará. Trvale udržitelný rozvoj totiž neznamená jen normy zamezující lít jedy do půdy či vypouštět velké množství škodlivin - on znamená aktivní snahu o to, jak bude daná lokalita vypadat v budoucnu a především takový přístup nadřazuje princip nutnosti hezkého okolí soukromému zájmu postavit či provozovat cokoliv bez ohledu na ohledy vůči okolí.

V České republice byly myšlenky na trvale udržitelný rozvoj během komunistické éry zlikvidovány, komunistický stát si vůbec nelámal hlavu s aplikováním nějakých přísných kritérií rozhodujících o tom, jak ta či která činnost poškodí životní prostředí, ať už po stránce ekologické, nebo kulturní. Lidé se tak bez starosti o úhlednost svého okolí naučili žít - a stejně jako je jim líto třiceti korun u lékaře, je jim příkro platit cokoliv na nějaké "obecné dobro", bez kterého žili většinu svého života - a taky nějak přežili. V takové situaci přicházejí ekologičtí fanatici a začínají hlásat, že když se nebudou povinně kupovat úsporné zářivky imitující žárovky (které se mimochodem velmi náročně ekologicky likvidují, obsahují totiž rtuť), případně když nebudou všichni financovat každý environmentální projekt jaký existuje, nastane konec světa. Tento přístup nejenže nepomůže v tom, aby si lidé uvědomili, že je třeba žít i kulturněji, nejen jako v Rusku nebo v Číně, které jsou arogancí vůči životnímu prostředí pověstné, ale navíc se po něm většina místních zatvrdí a pod pojmem "trvale udržitelný rozvoj" pak neuvidí malebnost rakouského venkova, nýbrž právě ony fanatiky. Jsem přesvědčen o tom, že by situace vypadala jinak, kdyby iniciativa vyšla nikoliv od mladých a neklidných batikovaných příšer přivazujících se na stromu, ale od střední vrstvy, pokojných občanů, kteří si řeknou "tak ale vážení, v tomhle nepořádku přeci nemůžeme žít, pojďte, něco zaplatíme, ale nebudeme se muset stydět za to, jak to tu vypadá", celá idea by dostala úplně jiný ráz.

Udržet trvale udržitelný rozvoj v chodu není levná záležitost - je to velká investice, kterou není jednoduché si dovolit, pokud nejsou občané toho kterého státu příliš bohatí. Je to ovšem jedna ze vstupenek do elitního klubu "vyšší společnosti" mezi národy. Těmi dalšími jsou zejména existence důvěry ve společnosti a úcty k zákazníkům ve sféře služeb a samozřejmě absolutní hodnota vyjadřující bohatství země (zpravidla vyjádřená údajem GDP/capita). Rozdíl mezi zemí tyto hodnoty uznávající a zemí finančně bohatou, ovšem na úhlednost a udržitelnost rozvoje ve smyslu kulturním i ekologickém kašlající je stejný, jako rozdíl mezi hlavním hrdinou Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále a opravdovou milionářskou elitou, která jej mezi sebe nepřijala, i když ty peníze měl jako oni. Jistě, není jednoduché takového stavu dosáhnout, zejména kvůli rozsáhlé komunistické devastaci - ovšem velmi rád bych se dočkal dne, kdy právě takový rozvoj, ne poplatky u lékaře, budou hlavním tématem parlamentních voleb i u nás. Do té doby budeme národem sice relativně bohatým, ale ostatní nás budou mít za obyčejné zbohatlíky - nikoliv skutečně bohaté.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Yes we can...what?

pátek 10. dubna 2009

Desetitisíce lidí čekaly od páté hodiny ranní na Hradčanském náměstí, aby mohly osobně spatřit novodobého Mesiáše, amerického prezidenta Baracka Obamu, a nechat si požehnat od Jeho svátosti. Zbytek nás s trpkým úsměvem na tváři sledoval ono mediální haló, které se rozvířilo před, při a po jeho slavnostním příletu.

Snad bych i nad masáží, která by si nic nezadala s propagandou v nějakém supertotalitním režimu, mávl rukou - vím ostatně svoje. Při čtení tzv. seriózních deníků, které takřka hystericky sledovaly každé Obamovo upšouknutí a některé si už vážně vymýšlely úplné bláznoviny, jsem jen vzpomínal na červen 2007, kdy do Česka zavítal jeho předchůdce, George W. Bush. Disproporce mezi tehdejším a dnešním přístupem novinářů je obrovská - tehdy jsme se dočítali pouze o tom, jak všem lidem na světě prezident USA strašně vadí. Přivítat ho tehdy přijelo cca dvacet nadšenců, kteří byli médii a) ignorováni, b) označeni za exoty.

Střízlivým okem hleděno, mezi Bushem státníkem a Obamou státníkem nebude příliš velký rozdíl, což doufejme bezezbytku pochopí až budoucí historici. Na příkladu těchto dvou prezidentů se však ukazuje, jakou moc mají média. Těm se podařilo vnutit celému světu, že exprezidenta USA je třeba nenávidět (aniž by někdo pořádně věděl proč), kdežto současného rezidenta Bílého domu je třeba milovat a uctívat. Položil si někdo otázku - proč? Je to jen kvůli odlišné barvě pleti? V takovém případě jsou nejen Američané, ale i my národem rasistů. Nikoho v té souvislosti pak nenapadne, že kdyby byl George W. Bush takový Satan, jak o něm píší nejen konspirační teoretikové, jistě by mu bývalo nedělalo problémy si podporu médií nějak zajistit. Bylo by to rozhodně jednodušší, než shodit Dvojčata a následně to hodit na mírumilovné islámské soudruhy...

Dvojího metru si nicméně může nevšimnout jen slepý ignorant čili ignoramus. Kde byli čilí sběratelé "bushismů" (z nichž některé z nich mohl způsobit špatný překlad či interpretace) když Barack Obama zaperlil "jak se to řekne rakousky?" Kde byli všemožní jízliví komentátoři, když se americký prezident ztrapnil v BBC (a dokázal, že o hospodářské krizi, o které tak rád hovoří, neví ve skutečnosti zhola nic) tak, že to bylo srovnatelné s epochálním výbuchem Kačky JauJau před televizními kamerami (ale o té jsme aspoň už delší dobu věděli, že její mozková kapacita je taková, jaká je)?

Obamův projev na Hradčanském náměstí byl potom snůškou nicneříkajících klišé a frází, kterým české ovečky bouřlivě aplaudovaly. "Chci svět bez jaderných zbraní," řekl například Obama, což jeden můj známý komentoval slovy, že je to "něco jako kdyby řekl, že chce mít dva penisy. Obojí je asi tak stejně pravděpodobné, že se stane". Zatímco kteréhokoliv jiného státníka (opět mě napadá například Bush, nebo třeba Klaus) by za tak vágní projev média strhala, Obama je však pod jejich zvláštní ochranou. Jak to, že jsem v médiích nezaznamenal jediné kritické slovo? I "seriózní" komentátoři zaujali podobný postoj jako slečna Lucie Jánská v časopise Instinkt, z jejíhož sloupku bylo evidentní, že jí projev Baracka Obamy přivodil několik patrně dosud neprožitých orgasmů.

Jsem dalek věřit na jakási sionistická spiknutí, která nám určitě budou předhazovat "národovecké" skupiny. Spíše bych uvěřil na existenci jevu, který popsala socioložka Noelle-Neumannová a který se nazývá "spirála mlčení". Většinové názorové klima je zkrátka takové, že Barack Obama je strašně cool. Kdo by si dovolil napsat a veřejně říci něco jiného, bude svým způsobem vyobcován, jeho názor bude k posměchu (dnes už se zaplaťpámbu za odlišné názory nezavírá, byť levicoví pomatenci tvrdí něco jiného a křičí hesla jako je Guantanámo) a tak často takový "minoritní" názor nebývá ani vysloven. Připomíná mi to české mediální klima za prezidentování Václava Havla, za jehož funkčního období jsem si nepřečetl v českých médiích byť jen špetku kritického názoru, protože se to... nehodilo? Nesmělo? Zatímco dnes je kurs nastaven přesně opačně - netvrdím, že v některých případech neoprávněně.

Barack Obama jistě není loutkou v rukou Židů, zednářů, templářů, iluminátů... je však reklamním panákem, kterého bezezbytku stvořila média. V podstatě je srovnatelný s jakoukoliv libovolnou "celebritou", v jejichž společnosti se hlavně v amerických médiích mimochodem také objevuje. Zapadá tak dokonale do představy vůdce postmoderního světa. Také o jeho zvolení rozhodla média a nikoliv voliči. Některá z nich už opatrně přiznávají, že v prezidentské kampani nehráli s respondenty férovou hru, co se týče přístupu k oběma kandidátům. Výmluvy typu "v roce 1963 by si nemohl Barack Obama ani dojít na veřejný záchod, blablabla," které svorně papouškují i česká média, jsou neskutečně únavné - navíc operují se syndromem "white guilt", který já opravdu necítím, proč bych taky měl? O Obamovi by se tak mělo psát nikoliv jako o prvním prezidentovi s odlišnou barvou pleti ale spíše jako o prvním "virtuálním" prezidentovi, což ostatně jeho projev v Praze naznačil, ne-li dokázal.

Netvrdím samozřejmě a priori, že Barack Obama bude špatným prezidentem Spojených států. Toto hodnocení není na mě, nýbrž, jak jsem už předeslal, na budoucích historicích. Pro nás budiž pozitivem, že český primitivní antiamerikanismus po zvolení Mesiáše, který celému světu slíbil modré z nebe aniž by naznačil, kde ho vezmeme, přece jen trochu ochladne. Druhým potěšujícím faktem může být ten, že všichni Američané se opít umělohmotným rohlíkem přece jen nenechali - ostatně viz toto video.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Moldavsko zachvátily protikomunistické protesty

středa 8. dubna 2009

V ulicích Kišiněva to vřelo. V posledních moldavských parlamentních volbách totiž ať už legálně či ilegálně zvítězila místní komunistická strana, což se pochopitelně mnohým, zejména mladým lidem nelíbí. Vyjádřili to najevo masivními demonstracemi, během kterých obsadili a vyplenili parlament a házeli kamení na policisty.

První, co by mohlo trknout zkušeného pozorovatele násilných demonstrací je především cíl, proti němuž jsou násilnosti namířeny. Třebaže protikomunistická motivace je podle mého mínění naprosto v pořádku a zaslouží si rozhodně jiné posuzování, nežli motivace řeckých komunistů demolujících Athény koncem minulého roku, tento argument nemusí při diskusi s komunistickými zastánci obstát - proto jej pomiňme. To, co ovšem odlišuje násilnosti v Kišiněvě od násilností v Athénách či v Londýně během summitu představitelů skupiny G20 je skutečnost, že moldavští demonstranti útočí výhradně na objekty představující státní moc, zatímco "levicoví aktivisté" zpravidla demolují soukromý majetek. Rozdíl je zde značný - jde-li o útok proti institucím státu, který je nedemokratický (třebaže má zcela evidentní podporu části obyvatelstva - ale nezapomeňme, že upřímně z celého srdce mnozí podporovali i Adolfa Hitlera a nálepku demokrata mu rozhodně kvůli tomu dávat nebudeme), je z hodnotového hlediska takový útok oprávněný, neboť je namířen proti moci, která utlačuje - navíc útok poměrně odvážný, protože stát má možnost se bránit násilím. Když pubertální vagabundi v londýnských či athénských ulicích demolují soukromý majetek, jde o prachsprostý terorismus - o násilí na civilistech, kteří se rozběsněnému davu bránit nedokáží.

Co jsou politické ambice moldavských demonstrantů? Chtějí především likvidaci vlastního, komunisty zřízeného a komunisty spravovaného státu. Cítí se ne jako Moldavané, ale jako Rumuni, s nimiž sdílí etnicitu i historii. Rumunská státnost vznikla spojením historických území Valašsko a Moldávie, přičemž oba tyto regiony byly obývány etnicky rumunským obyvatelstvem. Moldávie ovšem je historická oblast, která byla v minulosti politicky rozdělena - její část mezi řekami Prut a Dněstr se nazývala Besarábie a patřila nejprve Osmanské říši a později Rusku, od něhož se osamostatnila v roce 1918, načež se integrovala do Rumunska. Zbylé oblasti Moldávie jsou Bukovina (dříve patřila Rakousku-Uhersku, dnes je rozdělená mezi Rumunsko a Ukrajinu), Budžak (dnes rozdělena mezi Moldavsko, Rumunsko a Ukrajinu) a Podněstří (dnes neformálně samostatné, formálně součást Moldavska - část historického Podněstří coby části historické Moldávie v současné době vlastní Ukrajina). Z Besarábie, části Budžaku a většiny Podněstří tak byla vytvořena Moldavská SSR coby integrální součást SSSR, jež se ve svých svazových hranicích osamostatnila a vytvořila státní celek prakticky bez historické kontinuity. Z tohoto pohledu je požadavek na přičlenění Moldavska (přinejmenším v praktických hranicích, tedy bez Podněstří) více než oprávněný - co se Podněstří týče, tamní režim je promoskevský, de facto je hlídán ruskou armádou a Putin s Medvěděvem jeho prostřednictvím drží v šachu jak Moldavsko, tak Ukrajinu - nehledě na fakt, že v době SSSR byli z oblasti etničtí Rumuni vyháněni a nahrazováni Rusy a Ukrajinci. Je tedy evidentní, že Podněstří na integraci s Rumunskem nebude mít velký zájem - a opačně nejspíše také ne, neboť Podněsterská republika je známá jako jeden z největších světových supermarketů s ilegálními zbraněmi a jako jedna z "černých děr" na mapě světa.

Co je ovšem velmi zajímavé je reakce Moskvy (jakož i jejích komunistických pohůnků v Kišiněvě), podle níž se chystá v Moldavsku další "barevená revoluce", jak Rusové posměšně nazývají pokusy o zbavení se ruského vlivu mezi členskými státy SNS či zeměmi se silným ruským vlivem (Ukrajina, Gruzie, Bělorusko - neúspěšně, Tádžikistán, Srbsko). Samozřejmě že prokremelská média tvrdí jako vždy, že se jedná o komplot CIA, Evropské unie a kdekoho dalšího ze Západu. Je opravdu pozoruhodné, jak Moskva nedokáže pochopit nebo přiznat, že se někdo jejího vlivu chce zbavit docela z vlastního rozhodnutí a nemusí být naváděn ani placen CIA. Tento názor je hojně rozšířen ostatně i mezi běžnými Rusy - řeknete-li jim, že nestojíte o jejich "ochranitelskou ruku", začnou vás podezírat, že jste kdo ví kým placeni, případně litovat, že jste museli přijít o rozum, když chcete od tak milého státu, jakým je Rusko, být co nejdál. Tohle je ostatně hlavní argument moldavských demonstrantů - obávají se, že komunistická vláda bude bořit vazby na Západ a začne stavět vazby na Moskvu.

Jistě, můžeme říci, že pokud největší část voličů v zemi chce komunistický režim - a třebaže mohlo dojít k manipulaci, reálné silné podpoře komunistické straně v Moldavsku docela i věřím - je na místě vyřknout hodnotový soud: i kdyby se většina lidí zbláznila a chtěla totalitní režim, menšina, která proti tomu protestuje, hájí zájmy především liberální společnosti, která je komunismu morálně nadřazena - a to klidně i nedemokratickými prostředky. Zatímco ve státě, kde jsou demokratické instituce, ale většina lidí prosazuje autoritativní vládu, která se zcela legitimně dostane k moci, se pro lidi režim nepodporující žít nedá, ve státě liberálním, třebaže nedemokratickém, se žít dá vcelku dobře i jeho odpůrcům. To, zač tedy má smysl bojovat je liberální uspořádání země - a to přesně kišiněvští demonstranti dělají. Měli bychom moldavské události sledovat velmi pečlivě, protože troufám si tvrdit, že v České republice by absolutní většina občanů (tj. přes 50%) klidně nějakou vládu "pevné ruky" chtěla, ať už komunistickou, nacionalistickou nebo pod ruskou kuratelou. Protože v zájmu zachování liberálních hodnot a liberální společnosti mohou jít i demokratické prostředky stranou.

Foto: BBC

Zobrazit celý článek

PRÁVO: Jurisdikce České republiky za jejími hranicemi?

úterý 7. dubna 2009

Od roku 2010 by mělo dojít k novele trestního zákona, podle níž se subjektem českého práva stává občan České republiky či osoba bez českého státního občanství s trvalým pobytem na území České republiky nejen uvnitř hranic státu, ale i za nimi.

Naše redakce byla upozorněna v diskusním příspěvku k vyjádření ohledně tzv. „náhubkového zákona“, tedy zákona č. 52/2009 Sb. na skutečnost, že od roku 2010 nám nepomůže umístění našeho redakčního serveru ve Spojených státech amerických, neboť s ohledem na skutečnost, že my redaktoři jsme občany České republiky, se stane cokoliv, co po tomto datu napíšeme napadnutelným z pozice českého práva, třebaže dokonce já své články píšu vně České republiky, tedy články, které máte možnost číst, se z území mimo ČR kde vzniknou dostávají na americký server – tedy nic, co by podle vší logiky mělo mít cokoliv do činění s Českou republikou, natož s jejím právem. Takto vypadá konkrétní znění novely TZ, § 18: Podle zákona České republiky se posuzuje i trestnost činu, který v cizině spáchal občan České republiky nebo osoba bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt.

Podívejme se na věc z poněkud jiné roviny. Řidič, občan České republiky, si v Německu pranic nedělá z rychlostního limitu 50 km/h v obci a v rychlosti 80 km/h srazí na přechodu chodce, shodou okolností rovněž občana České republiky, který náraz přežije a po vyléčení se z těžkých zranění se hodlá s pachatelem soudit. Kde ho bude žalovat? Pochopitelně v Německu, neboť trestný čin se stal na území Spolkové republiky a oba byli v tu chvíli subjekty německého, nikoliv českého práva. Česká justice do tohoto sporu může vstoupit až v okamžiku, kdy bude pachatel odsouzen v Německu k nepodmíněnému trestu, který si bude chtít odpykat v České republice – což umožňují jak bilaterální smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, tak i příslušné evropské acquis communautaire, implementované oběma zeměmi.

Co se však může snadno stát, projde-li novela zákona specifikujícího jurisdikci České republiky? V případě naší redakce bude moci dojít k tomu, že pokud napíšu coby redaktor článek, v němž se dopustím zločinu uvedení jména oběti trestného činu (což zakazuje zmíněný zákon č. 52/2009 Sb.), a to na území mimo ČR, ovšem členského státu schengenské dohody (ve dvou z nich se průběžně vyskytuji), bude mě moci česká policie stíhat za porušení českého zákona skutkem, k němuž došlo v zemi, kde ovšem toto skutkovou podstatu trestného činu nesplňuje, navíc skutkem publikovaným na serveru ležícího mimo jurisdikci jak EU, tak zemí schengenské dohody. Kvůli členství ČR v schengenské skupině států pak bude moct česká policie po mně vyhlásit pátrání a bude mě moci doslova unést ze zahraničí zpět do ČR, kde se z tohoto činu budu zodpovídat. Podle mého soukromého názoru toto navazuje na tradici únosů emigrantů do ČSSR, kde se měli zodpovídat z „trestného činu opuštění republiky“.

Uvedu-li ještě jeden „automobilový“ příklad nové implementace jurisdikce ČR po roce 2010, je nesmyslnost této novely ještě evidentnější. České policii se nějakým způsobem dostane, že Josef Novák, občan České republiky, jel po dálnici A6 poblíž Ansbachu rychlostí 260 km/h. Přestože rychlost není na dálnici v tomto místě nijak omezena a podle německých právních předpisů tak pan Novák jednal zcela korektně, podle českých zákonů se dopustil vážného přestupku, neboť české předpisy stanovují, že rychlost na dálnici je omezena na rychlost 130 km/h, takže pan Novák bude moci být popotahován českými úřady pro přestupek, který vlastně nespáchal. Kde bere český stát k takovému kroku drzost? Pokud skutečně tento zákon vstoupí v platnost, ještě si hodně rozmyslím, zda se českého občanství nevzdám – ve vězení skončit nechci a nechat se unést jako za komunistické totality do „rodné vlasti“ rovněž ne. Vypadá to totiž, že pouhé vlastnictví českého pasu a cesty do zahraničí či pobyt mimo ČR budou pro majitele onoho dokladu znamenat soustavně jednu nohu v kriminále.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Diskriminační paranoia

neděle 5. dubna 2009

Když mi jedna osoba inklinující k feminismu ukazovala graf, na němž byl znázorněn podíl mužů a žen v jednotlivých vrstvách řízení (manažerské pozice, střední úroveň, lidé bez podřízených) s tím, abych jí okomentoval ony údaje, řekl jsem jí s kamennou tváří, že to poukazuje na diskriminaci mužů, neboť počet mužů v poslední skupině je mnohem větší, než počet žen. Ona osoba zůstala stát s otevřenou pusou a vykoktala ze sebe akorát "no... to také... no... ale hlavně..." - chtěla mi otlouct o hlavu údajnou diskriminaci žen kvůli tomu, že jejich podíl v manažerských pozicích je menší. Samozřejmě, že graf nepoukazoval na diskriminaci nikoho, ale jsou lidé, kteří diskriminaci a "offence" vidí všude.

Dalším velmi výmluvným příkladem je skvělý izraelský kreslený sitcom Ahmed & Salim. Je tak dobrý, že už byl v několika arabských zemích zakázán a multikulturalisté celého světa stačili vyjádřit své znechucení nad "tolik očividnou protiarabskou xenofobií". Pro ty, kteří seriál neznají - krátké díly představují dva mladé arabské chlapce, Ahmeda a Salima, jejichž otec, zarytý islamista a terorista po nich požaduje, aby jej následovali, bojovali proti Židům a Američanům či spáchali sebevražedný atentát. Ahmed a Salim ale každý takový otcův pokus svou "teroristickou neschopností" pokazí, protože nechtějí být teroristy - zajímají je počítačové hry, YouTube, Facebook, chtějí chodit s izraelskými slečnami a svěřovat se se svými trablemi americkým kamarádům. Nabízí se tedy otázka - je seriál opravdu protiarabský? Osobně soudím, že není, naopak - snaží se přeci ukázat, že ne všichni Arabové jsou teroristé a že jsou Arabové, kteří chtějí žít tak jako my, na Západě. Seriál je ovšem tvrdě protiteroristický a proti terorismu a politickému islamismu bojuje tím, že jej zesměšňuje, aniž by si bral jakékoliv servítky. Co tedy vládám arabských států i multikulturalistům vadí? Protiteroristické zaměření? Poukazování na to, že mladí Arabové se také zajímají o holky, YouTube, Facebook, Sims a Xbox a terorismus jim pranic neříká? Ahmed a Salim skvěle testují, oč arabským vládám i multikulturalistům vlastně jde. Dostali totiž skvělou příležitost ukázat, že stojí proti terorismu a fanatismu a přitom fandí těm Arabům, kteří terorismus odmítají. Oni to ale neudělali - a místo toho začali plácat hlouposti o xenofobii. Xenofobii vůči komu, teroristům? Ti si ji ale přeci zaslouží, nebo se snad mýlím?

Dostali jsme se do situace, kdy mnoha z nás byl do hlavy implementován algoritmus, který "spolehlivě" vyhodnocuje, kdy došlo k "diskriminaci" či "xenofobii" a ztrácíme schopnost nad věcmi logicky uvažovat. Mnozí z nás mají nutkavou potřebu být "opatrnější" jakmile jde o Romy, Araby, homosexuály, feministky či černochy - abychom je náhodou nediskriminovali či vůči nim neprojevili něco, co by se dalo vyhodnotit jako xenofobie. Říká se - a je to pravda, podle mého mínění - že ty nejlepší a nejšťavnatější židovské vtipy vymýšlejí a baví se nimi Židé sami. To je jeden z důvodů, proč židovskou civilizaci a kulturu obdivuji - jen málokdo se umí podobným způsobem zasmát sám sobě. Pod tlakem různých politických korektností tuto schopnost pomalu, ale jistě ztrácíme i my, Evropané. Máme v hlavě červnou kontrolku, která jakoby nás nutila odsuzovat něco, co onen algoritmus vyhodnotí jako diskriminační - byť by to nebyla diskriminace ani zdaleka, jak ukazuje právě seriál Ahmed & Salim.

Celé to souvisí s tím, že často neumíme jednu veledůležitou věc - uvažovat o světě, jaký doopravdy je, a ne jaký ho chceme mít. V našem světě je normální, že si někdo udělá legraci z Araba a nebere to jako útok na všechny Araby, stejně jako je normální, že různí lidé jsou různě chytří, bohatí, vzdělaní, šťastní či slavní. Pokoušet se je postavit do latě nefunguje, minimálně ne bez masivního prolití krve nevinných lidí. Co by ale tohle bylo za ideální společnost? Multikulturalisté a hlasatelé politické korektnosti mají často plná ústa tolerance. Nejsou ovšem ani zbla tolerantní vůči těm, kteří jejich pohled na toleranci nesdílejí, neboť sami jsou idealisty a chtějí nastolit svůj řád, v němž by všichni mysleli jako oni. Na druhé straně se o totéž pokoušejí různí náboženští či konzervativní militanti - i oni jsou idealisty, kteří by chtěli, aby všichni mysleli, jako oni. To, co naše společnost potřebuje není ani přemýšlení o boji s větrnými mlýny xenofobie, ani tlačení tradic těm, kteří o ně nestojí. Potřebujeme podle mého soudu malý stát, který bude dohlížet na to, jak jsou dodržovány základní principy, který bude zločince jednající proti nim tvrdě trestat, mezi sebou navzájem princip laissez-faire a umění se smát. Sobě i ostatním.

Zobrazit celý článek

STALO SE V KOTLINCE: Myslím národně, cítím sociálně a konám východně

sobota 4. dubna 2009

Kdo by to byl řekl, že taková osoba ctící konzistenci názorů jako je Václav Klaus na stará kolena takhle obrátí a udělá takový názorový veletoč? Z pozice člověka, který i na tomto serveru podporoval Klause v prezidentských volbách se nestačím divit a sypu si na hlavu celé kýbly popela. Kam se poděl Klaus - libertarián? Kam se poděl Klaus - antikomunista? Proč jsou "klausovci" v SSO schopní prohlásit, že Paroubek není nebezpečný a otočit tak o 180°, jen proto, že se s ním spolčil Klaus?

Ti hloupější z českých internetových diskutérů, kteří stále ještě nestačili zaznamenat Klausův obrat dodnes jako kolovrátek vyčítají ODS, že mobilizovala v roce 2002 proti levici. "Doleva, nebo s Klausem", znělo tehdejší volební heslo, nad nímž se skvěla karikatura ustaraného občana nakreslená Vladimírem Jiránkem - a kde je mu dnes, v roce 2009, konec? Tento týden se Klaus nechal slyšet, že podporuje národně myslícího a sociálně cítícího Ivana Gašparoviče, jehož některé perly můžete nalézt zde, jakož i na summitu NATO prohlásil, že by se NATO mělo starat o to, aby mělo společné pozice s Ruskem. Doslova tam o nadcházejícím summitu EU-Rusko řekl: "Jako někdo, kdo bude předsedat tomuto summitu, vím, že by bylo strategickou chybou, kdyby došlo k formulaci odlišných pozic vůči Rusku ze strany NATO a ze strany EU" - co to znamená? Klaus varuje NATO, že by mělo být vůči Rusku vstřícné a tvrdí, že on z pozice českého předsednictví na summitu EU-Rusko k Rusku vstřícný bude. To je to, oč mu šlo, když s Paroubkem a Filipem shodil prozápadní vládu, která by místo vazeb na Rusko prosazovala (například s Radosławem Sikorskim a Donaldem Tuskem) silnější vazby na USA? A vůbec - uvědomme si, že vládu shodil s tímtéž Paroubkem, který nedávno hostil ruského generála Jevgenije Bužinského v Lidovém domě. Generála, který přišel kritizovat protiraketovou obranu USA, za kterou se mimochodem Václav Klaus nepostavil.

Jak tohle všechno do sebe zapadá? Klaus, otevřeně prosazující ruské zájmy, spolupracující s Paroubkovou levicí (jde o tutéž osobu, která v době Špidlova předsednictví ČSSD, tedy v době "ČSSD s lidskou tváří", proti levici mobilizoval), stavějící se odmítavě k Západu - kdo by to byl před prezidentskou volbou v roce 2008 řekl, že? Jeden z novinářů během oné volby napsal větu, která byla velmi pravdivá a kvůli níž jsem až donedávna i přes svůj narůstající kritický postoj vůči prezidentovi nelitoval jeho podpory ve volbě, a sice že s prezidentskou volbou je to jako s fotbalem - bez ohledu na to, že Sparta hraje dobrý fotbal, nebudu ji podporovat kvůli tomu, jak strašné má fanoušky. I když byl Švejnar nemastný-neslaný a nejspíš by se v současné době choval prozápadně a neintervenoval by s ruskými zájmy do českého předsednictví EU, pořád to byl Paroubkův kandidát, jehož vítězství by znamenalo Paroubkův triumf. Kdybych byl před rokem tušil, že má Paroubek trumfy hned dva, Švejnara i Klause, který je s Jiřím Paroubkem v současné době velký kamarád, nejspíš bych petici Zrušme prezidenty podepsal dříve. Co mi připadá ještě zajímavější je skutečnost, že si klausovci representovaní SSO, EUportálem.cz a CEP vzali za jednu ze svých ikon Janu Bobošíkovou, kandidátku KSČM během poslední prezidentské volby. Znovu se ptám, kam se podělo heslo "doleva, nebo s Klausem"?

Vnímavější levicoví diskutéři na českých zpravodajských a publicističtějších v posledním půlroce přicházejí velmi často s myšlenkou "no na to, jak jsem dřív Klause neměl rád, teď se mi moc líbí" - a osoby pravicově, liberálně volnotržně založené začínají kvůli společnému dílu Klause s Paroubkem uvažovat o emigraci. Kdo by to byl čekal? Proč se Václav Klaus změnil? Dostal z Moskvy nějaký podobný slib jako Gerhard Schröder (i South Stream potřebuje šéfa), nebo jde o nějaký dluh vůči Moskvě poněkud staršího data?

Karikatura: The Economist

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Vyjádření k "náhubkovému zákonu"

Vážení čtenáři, 1. 4. 2009 vstoupil v České republice v platnost zákon č. 52/2009 Sb., který omezuje nejen v případě médií, ale i v případě diskusních příspěvků možnost jednoznačně bez souhlasu identifikovat oběť trestného činu, a to u všech osob mladších 18 let a u těch osob starších 18 let, které jsou obětí některého z následujících trestných činů: kuplířství nebo šíření pornografie nebo některý z trestných činů proti životu a zdraví, svobodě a lidské důstojnosti nebo proti rodině a mládeži. S ohledem na vyjádření pana JUDr. Martina Soukupa ze serveru PravoOnline.cz, podle něhož se jurisdikce posuzuje podle země, v níž je server umístěn, tímto informujeme čtenáře, že na náš server, umístěný ve Spojených státech amerických se zákon č. 52/2009 Sb. nevztahuje s jedinou výjimkou - pokud by došlo k trestnému činu pomluvy vůči osobě žijící v České republice, pokud by tato osoba prokázala, že pomluva na ni měla vliv i na českém území. V souladu s tímto zákonem budeme nadále zachovávat svobodu slova, kterou nám umožňuje první dodatek Ústavy Spojených států amerických, redakce si však vyhrazuje právo na mazání příspěvků v diskusi, které by byly naplněním skutkové podstaty trestného činu pomluvy osoby žijící na území České republiky. Zároveň důrazně upozorňujeme, že náš server nenese zodpovědnost za takové pomluvy, tato zodpovědnost padá vždy na autora diskusního příspěvku.

Děkujeme za pochopení

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: O (ne)vznešených ideálech a (ne)smyslu pro realitu

středa 1. dubna 2009

Dnešní článek filosofa Miloslava Bednáře na Neviditelném Psu mě přiměl k napsání této drobné úvahy - neboť již delší dobu rozmýšlím o tom, proč mám v poslední době z jisté části českého politického spektra, která sama sebe vidí coby pravici, pocit takový, jaký mívám z antiglobalizačních šílenců demonstrujících za "spravedlivější svět" dlažebními kostkami a molotovy.

Dánský statistik a matematik Bjørn Lomborg, známý svou knihou The Skeptical Environmentalist, postavil svou knihu coby soubor důkazů vyvracejících Litanii. Tak označil vcelku konzistentní a velmi populární lkaní nad tím, jak je "lesů málo, vody málo, plno znečištění" a vůbec jak spějeme k velkému zániku a jak bychom se měli kát a navrátit se k "pravým hodnotám". Bjørnu Lomborgovi za tento počin patří velká část mého uznání, proto bych se rád inspiroval jeho dílem a podíval se na zoubek české národní (pseudo)historické Litanii, kterou tolik všemožných veřejných osob v české kotlince pělo, že by si zasloužila trochu přibrzdit. Ona česká Litanie praví: "všichni nás, ty nejoddanější spojence, odjakživa zrazovali, tři sta let jsme trpěli, za všechno mohou ti zlí Oni, kteří nás, potomky tradice husitů nectí, vysmívají se nám a hodlají nás zotročit". Kdybych měl být jedovatý, prohlásil bych, že je autorem této Litanie dav neschopných, leč on bohatě stačí její pravý původce Alois Jirásek a propagátor Zdeněk Nejedlý. Zejména od dob Nejedlého je Litanie vyučována ve školách a zažraná v myslích tolika lidí, kolik jich vidíme takto lkát v českých médiích i hospodách.

Třebaže se dnes recitátoři Litanie často rádi prezentují coby zarytí pravičáci a konzervativci, něco v mé mysli je stále chtě nechtě připodobňuje k již zmiňovaným antiglobalistům - kteří se s pravicí a konzervatismem pravděpodobně v životě nesetkali. V čem tkví ono podobenství? Předně recitátoři Litanie velmi rádi určují svým spoluobčanům, co to jsou pravé a nedotknutelné Hodnoty. Ony Hodnoty jsou podle nich neustále narušovány, a sice velmi zákeřně - lidem je nabízeno pozlátko, které je od Hodnot odvrací.

Měl jsem před časem debatu s jedním mladým a neklidným levičákem na téma globalizace a snažil jsem se od něj dozvědět, proč si myslí, že Západ je kulturně imperialistický. Onen neklidný mladík mi odvětil, že ten kulturní imperialismus spočívá v zákeřném nabízení líbivých pozlátek jako jsou iPody, McDonald's a podobné produkty, které odvracejí ty nebohé Afričany od jejich původních kultur. Rozhodl jsem se, že má mysl nebude chtít chápat a tak jsem se optal, jak prakticky jsou ti nebozí Afričané nuceni jíst ty ošklivé Big Macy a kupovat si ta prohnilá (a ještě od někoho nakouslá) jablka. Bylo mi řečeno, že globální kapitalisté jsou zkrátka při nucení pozlátka nesmírně rafinovaní a že by se jim mělo bránit. Na mou připomínku, že přeci ti nebozí Afričané mají snad vlastní rozum a tak ten nejlepší způsob, jak bránit nadnárodním korporacím by byl, kdyby ty Big Macy a iPody přestali kupovat, dotyčný mladý a neklidný odpověděl připomínkou, že jsem slouha globálního imperialismu a více se se mnou nebavil. Proč tuto příhodu připomínám? Propagátoři české Litanie se totiž chovají až zarážejícím způsobem podobně. Štve je, že Češi prodávají svou hrdost (co to je?) za úplatek a pozlátko ve formě volných hranic, strukturálních fondů a holandských rajčat. Nejradši by byli (ať už se deklarují jako pravice či levice), kdyby Češi kupovali jen české, kdyby radši nikam moc necestovali a kdyby ti divní cizinci nechodili k nám. V jejich podání tak za onu porobu může ten Brusel, který Čechy omezuje tím, že jim boří bariéry a nechává je, aby se rozhodli, jak chtějí. Základním problémem recitátorů Litanie je to, že jejich Hodnoty jsou podle nich jaksi v pořádku a určitě by je Lid přijal, pokud by ovšem tu nebyl ten zlý Brusel, který svádí Lid na zcestí. Recitátoři se tak dostávají do oné úsměvné situace, kdy jejich Hodnoty jsou samozřejmě zcela v pořádku, jen by to chtělo vyměnit ten Lid, který je ignorantsky nechápe a zaprodává se.

Druhým aspektem, kterým se recitátoři Litanie vyznačují, je poněkud absentující smysl pro realitu. Mají sice svůj Ideál, jehož neimplementaci horem dolem kritizují, ale mají také opravdu realistický plán, jak jej uskutečnit? Vědí tedy, co by byl krok první, co druhý, co třetí, aniž by přitom porušovali Listinu základních práv a svobod? Nejspíš to drží v tajnosti, neboť s takovým návodem zatím nikdo z nich nepřišel. Oni by byli nejradši, kdyby zmizelo pozlátko (Brusel) a kdyby jim do toho nikdo nekecal. Ignorují přitom fakt, že Rusko by bylo velmi rádo, kdyby jeho prsty sahaly opět až k Aši a že jediným důvodem, proč tak Rusko zatím neučinilo, je to, že zatím není dost silné na to, aby vyvázalo ČR z euroatlantických struktur, které mu v tom brání. Jistě, máme tu členství v NATO, jak někteří říkají. Ovšem k čemu je toto dobré, když a) nemáme jistotu, že článek 5 Washingtonské smlouvy vydrží i ruskou salámovou taktiku, tedy postupné odkrajování, během něhož si určitě někdo řekne, že je bližší košile než kabát, b) když titéž lidé, kteří recitují Litanii, na NATO soustavně nadávají kvůli angažmá v Kosovu a Afghánistánu? Pravda, nejlepším způsobem, jak vyzrát na taktiku "bližší košile než kabát" je, stát se pro Západ onou košilí - jenže to je právě integrace do evropských struktur, a to integrace co nejtěsnější. Vidíme tedy, že NATO bez hlubší, myšlenkové integrace do Západu nestačí.

Dobře, ještě někteří tvrdí: buďme neutrální, "necpěme se k nikomu". Opět bych byl velmi rád, kdyby mi takový recitátor Litanie řekl, jak to necpaní hodlá provést - vystoupí-li ČR ze závazků, v nichž je teď, okamžitě ji polkne Rusko. Jak se Rusku bránit? Například jadernými zbraněmi, říkají jiní. Jaderné zbraně nám nikdo legálně neprodá a jejich vlastní vývoj je velmi náročný a nákladný (nehledě na to, že se i někde musejí jak mezikontinentální balistické střely nutné pro jejich dopravení na cíl, tak i zbraně samotné někde otestovat - jsou Češi připravení na pokusný jaderný výbuch v Brdech?) - nehledě na fakt, že jej opravdu neututláte. Jakpak by se těmto lidem líbil "preventivní bezpečnostní zásah" ze strany armády Ruské federace, aby se zamezilo jadernému vyzbrojení "potenciálního agresora"? Nepochybuji o tom, že toto je rétorika, která by z Moskvy zněla. A kdo ze Západu po případném vyvázání ČR ze všech paktů a dohod by Moskvě nevěřil, že se v Kotlince děje něco nekalého? Už vidíte?

Pak je zde ještě poslední možnost - a sice, že recitátoři Litanie ruský vliv a ruský způsob života podporují - a cestu k němu podporují zcela vědomě. V tom případě bych je rád upozornil na to, že zatímco ten jimi nenáviděný Brusel nutí lidi aby ho následovali maximálně tak svým leskem, který se mnoha lidem líbí a tak k němu jdou, Moskva se postará o to, aby všichni, kdo jsou pod jejím bičem, ji podporovali pořádně - a s nadšením. Proto říkám recitátorům Litanie radši pěkně západně No, thanks.

Zobrazit celý článek