SPOLEČNOST: Je expanzivní monoteismus slučitelný s demokracií a pluralismem?
Demokracie jako systém je vynálezem antického Řecka, nicméně na obdobném principu fungovaly i severské tingy či pozdější římská republika. Kdy ovšem přišel úpadek parlamentarismu a pluralistického myšlení v Evropě? S příchodem a masovým rozšířením křesťanství.
Křesťanství přišlo do Evropy s myšlenkami vskutku revolučními. Především zavedlo v právu a mezilidských vztazích hru s nulovým součtem (zero-sum game), tedy je-li A, není B a čím více A, tím méně B. Starší filosofie odvozené od pohanských tradic znaly pluralitu - tedy možnou koexistenci A a B, aniž by se tyto dva prvky navzájem vylučovaly. V křesťanství je ovšem hra s nulovým součtem velmi pevně zakořeněna - co je dobré nemůže být zlé, hříchy se "mažou" dobrými skutky a naopak veškeré dobré skutky přijdou vniveč, upadne-li člověk do hříchu. Tento způsob myšlení přinesl revoluci do pojímání zákona - zatímco do té doby platil princip, na němž je například i v současné době postavena česká legislativa, tedy co není výslovně zakázáno, je povoleno, křesťanství přišlo s principem co není výslovně povoleno, je zakázáno s tím, že jako univerzální kodex se používá Bible. Obdobným způsobem je pojato napříkald i právo šaríja, kdy dovoleno muslimovi je pouze to, co je napsáno v Koránu - a proto miliony muslimských věřících sledují po satelitních televizích pořady, v nichž mullové (znalci islámského práva) a imámové na dotazy diváků vyhledávají v Koránu ekvivalenty, aby muslimský divák věděl "ano, tohle je povoleno". Jaký je důsledek? Společensky nepřijatelným se tak stává jakékoliv konání, které by nebylo obsaženo v Bibli či Koránu, třebaže by nebylo výslovně proti například Desateru.
Dalším revolučním aspektem křesťanství v Evropě byl universalismus. Antičtí, germánští, slovanští i keltští bohové tvořili pantheon, který byl v zásadě ztělesněním mezilidských vztahů, tedy žádný z bohů či bohyň nebyl jednoznačně dobrý či špatný, každý ovšem měl zodpovědnost za určité dění - a zároveň pantheon podle pohlaví bohů určoval, kterému lidskému pohlaví přináleží jaká aktivita. Čili například pokud například Frøya je bohyní lásky, krásy a plodnosti, je jasné, že poslední slovo například v otázce plození dětí či potratu patří ženě. Katolická církev, která přišla s konceptem, kdy Bůh = dobro a dobro = dílo Boží - a tedy v souladu s předchozím pravidlem cokoliv co neobsahuje Boha či Boží záměr je špatné, přinesla systém, v němž existuje jeden univerzální výklad světa - a vzhledem k tomu, že tento byl řízen výhradně muži (navíc takovými, co nesměli spát se ženou a logicky tedy ani vychovávat děti), objevil se nám tu starý známý princip, že všichni jsou si rovni ve svém bídném postavení, ovšem někteří si jsou rovnější. Křesťanský universalismus zároveň přináší myšlenku, že pouze a jedině Kristův zákon je konečný, platný a pravý a že není jiného boha kromě Boha (což převzal samozřejmě i islám - který z tohoto prohlášení učinil šahádu) - a proto je třeba tuto víru šířit. Jaká to změna i vůči monoteistickému judaismu, který tvrdí, že jiní mohou mít jiné bohy, ale tito jiní bohové jsou stejně stvořeni jedním židovským Bohem, kterému se oni klaní. Elitářský charakter judaismu (tedy princip trojího odmítnutí rabínem před konverzí, která je zároveň velmi náročná a ještě ji například ortodoxní židé neuznávají) zároveň nikterak pluralismus nenarušuje, neboť judaismus je smířen s tím, že nikdy nebude univerzální a jediný.
Křesťanství ovšem přišlo s další myšlenkou, s právním státem a demokracií ne zrovna slučitelnou - a sice s dědičným hříchem. Podle křesťanství se člověk už hříšný rodí, zatížen hříchem prvních lidí Adama a Evy - a křest je především očištěním duše z tohoto hříchu. Tato myšlenka je s naším pojetím práva naprosto neslučitelná - ostatně mnozí z nás jistě pamatují "kádrové posudky" za bolševické totality - tedy složky o činech příbuzných, které měly vliv na to, jak jste byli posuzovaní sami, třebaže jste byli z hlediska komunistické legislativy naprosto čistí. To úzce souvisí s křesťanským (a zejména katolickým) pojetím člověka coby individua-součásti celku. Člověk nepracuje na sebe, ale na celek (zdokonalování sebe sama ve jménu chtění být co nejlepší a nepřiznání, že se tak děje jen díky Boží vůli se považuje za rouhání - oproti tomu v pohanských náboženstvích tito byli oslavováni jako největší hrdinové) a bere na sebe vinu celku. Zhřešila-li jeho rodina, je i on, třebaže nezhřešil, potrestán. Je tohle opravdu slučitelné s pozitivním právem, na nějž jsme jako civilizace hrdí?
Když někdo oslavuje západní civilizaci coby kolébku svobody a otevřenosti a zároveň tvrdí, že je třeba ji takovou zachovat posílením křesťanských prvků, je skutečně svobodomyslný?
Křesťanství přišlo do Evropy s myšlenkami vskutku revolučními. Především zavedlo v právu a mezilidských vztazích hru s nulovým součtem (zero-sum game), tedy je-li A, není B a čím více A, tím méně B. Starší filosofie odvozené od pohanských tradic znaly pluralitu - tedy možnou koexistenci A a B, aniž by se tyto dva prvky navzájem vylučovaly. V křesťanství je ovšem hra s nulovým součtem velmi pevně zakořeněna - co je dobré nemůže být zlé, hříchy se "mažou" dobrými skutky a naopak veškeré dobré skutky přijdou vniveč, upadne-li člověk do hříchu. Tento způsob myšlení přinesl revoluci do pojímání zákona - zatímco do té doby platil princip, na němž je například i v současné době postavena česká legislativa, tedy co není výslovně zakázáno, je povoleno, křesťanství přišlo s principem co není výslovně povoleno, je zakázáno s tím, že jako univerzální kodex se používá Bible. Obdobným způsobem je pojato napříkald i právo šaríja, kdy dovoleno muslimovi je pouze to, co je napsáno v Koránu - a proto miliony muslimských věřících sledují po satelitních televizích pořady, v nichž mullové (znalci islámského práva) a imámové na dotazy diváků vyhledávají v Koránu ekvivalenty, aby muslimský divák věděl "ano, tohle je povoleno". Jaký je důsledek? Společensky nepřijatelným se tak stává jakékoliv konání, které by nebylo obsaženo v Bibli či Koránu, třebaže by nebylo výslovně proti například Desateru.
Dalším revolučním aspektem křesťanství v Evropě byl universalismus. Antičtí, germánští, slovanští i keltští bohové tvořili pantheon, který byl v zásadě ztělesněním mezilidských vztahů, tedy žádný z bohů či bohyň nebyl jednoznačně dobrý či špatný, každý ovšem měl zodpovědnost za určité dění - a zároveň pantheon podle pohlaví bohů určoval, kterému lidskému pohlaví přináleží jaká aktivita. Čili například pokud například Frøya je bohyní lásky, krásy a plodnosti, je jasné, že poslední slovo například v otázce plození dětí či potratu patří ženě. Katolická církev, která přišla s konceptem, kdy Bůh = dobro a dobro = dílo Boží - a tedy v souladu s předchozím pravidlem cokoliv co neobsahuje Boha či Boží záměr je špatné, přinesla systém, v němž existuje jeden univerzální výklad světa - a vzhledem k tomu, že tento byl řízen výhradně muži (navíc takovými, co nesměli spát se ženou a logicky tedy ani vychovávat děti), objevil se nám tu starý známý princip, že všichni jsou si rovni ve svém bídném postavení, ovšem někteří si jsou rovnější. Křesťanský universalismus zároveň přináší myšlenku, že pouze a jedině Kristův zákon je konečný, platný a pravý a že není jiného boha kromě Boha (což převzal samozřejmě i islám - který z tohoto prohlášení učinil šahádu) - a proto je třeba tuto víru šířit. Jaká to změna i vůči monoteistickému judaismu, který tvrdí, že jiní mohou mít jiné bohy, ale tito jiní bohové jsou stejně stvořeni jedním židovským Bohem, kterému se oni klaní. Elitářský charakter judaismu (tedy princip trojího odmítnutí rabínem před konverzí, která je zároveň velmi náročná a ještě ji například ortodoxní židé neuznávají) zároveň nikterak pluralismus nenarušuje, neboť judaismus je smířen s tím, že nikdy nebude univerzální a jediný.
Křesťanství ovšem přišlo s další myšlenkou, s právním státem a demokracií ne zrovna slučitelnou - a sice s dědičným hříchem. Podle křesťanství se člověk už hříšný rodí, zatížen hříchem prvních lidí Adama a Evy - a křest je především očištěním duše z tohoto hříchu. Tato myšlenka je s naším pojetím práva naprosto neslučitelná - ostatně mnozí z nás jistě pamatují "kádrové posudky" za bolševické totality - tedy složky o činech příbuzných, které měly vliv na to, jak jste byli posuzovaní sami, třebaže jste byli z hlediska komunistické legislativy naprosto čistí. To úzce souvisí s křesťanským (a zejména katolickým) pojetím člověka coby individua-součásti celku. Člověk nepracuje na sebe, ale na celek (zdokonalování sebe sama ve jménu chtění být co nejlepší a nepřiznání, že se tak děje jen díky Boží vůli se považuje za rouhání - oproti tomu v pohanských náboženstvích tito byli oslavováni jako největší hrdinové) a bere na sebe vinu celku. Zhřešila-li jeho rodina, je i on, třebaže nezhřešil, potrestán. Je tohle opravdu slučitelné s pozitivním právem, na nějž jsme jako civilizace hrdí?
Když někdo oslavuje západní civilizaci coby kolébku svobody a otevřenosti a zároveň tvrdí, že je třeba ji takovou zachovat posílením křesťanských prvků, je skutečně svobodomyslný?
Komentáře
Musím tedy říci, že tento článek notně vyčnívá svojí "kvalitou" nad ostatními zde publikovanými. Takto povrchní blábolení bych zde opravdu nečekal.
Wtf? Tento článek má asi takovou úroveň, jako kdybych se já rozhodl napsat něco o pěstování koní. Pokud je mi známo, křesťanství je založeno na ODPUŠTĚNÍ a MILOSTI - hříchy se mažou pouze tak, že se poprosí boha o odpuštění - that's it. Finrode, zjevně tu matláte dohromady praktiky katolické církve (která opravdu moc křesťanská není, mj. i proto, že si sama zavedla modly, systémově porušuje několik z 10 přikázání a vůbec se, zvláště ve středověku, chovala neskutečně nekřesťansky) s komunistickými tlachy a 'analýzami' muslimských učenců, popř. Koránem samotným.
Upřímně bych vám doporučil Quo Vadis od Sienkiewicze nebo Zločin a trest od Tolstého spolu s malou exkurzí do historie: právě křesťanství totiž stojí za zrušením otroctví a přístupem "všichni jsou si rovni", charitou, resp. DOBROVOLNÝM sociálním systémem a spoustou dalších vychytávek, bez kterých byste si dnešní svět ani nedokázal představit - vč. PRESUMPCE NEVINY (soudit má Bůh, lidé nemají odsuzovat jiné, přinejvětším jim mají znemožnit opakování zločinu - což je ideální model soudnictví [ne pomsta, ale znemožnění recidivy spolu s prevencí]).
Nebo že by se vám víc líbil perverzní Řím, kde si všichni žili na jedné velké, promiskuitní hromádce pod šíleným totalitním vladařem a vyžívali se v likvidaci střední třídy a sledování perverzního veřejného mučení (kolosea)?
Mňo, každý štěstí svého strůjcem. Jen mám dojem, že jste na skutečného křesťana v životě nenarazil a tento článek vznikl na základě dočtení nějaké knihy o inkvizici.
Nevím, jak moc víte o křesťanství, Felagunde, ale zaslepený odpor (a tak se ten článek jeví) všechny případné znalosti překroutí na požadovaný nesmysl.
Možná si pletete slovo "křesťanství" se souslovím "negativita středověké společnosti". Byla to krušná doba, Církev sice měla největší vliv, ale zahrnovala spoustu lidí, kteří nemají s křesťanstvím nic společného. Je nutné si uvědomit, že středověká Evropa nevznikla z civilizovaných středomořských částečně křesťanských zemích, ale především z drsných pohanských barbarských kmenů. To je z čeho se muselo stavět. Proto je už váš první odstavec velice zkreslený - jednak hlavní demokratické znaky Řecka a Říma zanikly ještě před rozšířením křesťanství, jednak zničení ŘŘ způsobil naprostý rozklad vládnoucí hierarchie, neochota Římanů tvrdě makat (i bojovat), sílení barbarských kmenů a jejich nucený nátlak na západ.
Co se týče dědičného hříchu, to je problém teologický, popř. filozofický. Z běžným právem (který řeší mezilidskou rovinu) nesouvisí, nikdo by nešl sedět na pět let kvůli dědičnému hříchu, ta představa je nerozumná.
ad Anonymní 4: Nietzche je zajímavé čtení. Nečetl jsem nějak moc, ale osobně jsem jeho slova vnímal jako úmyslně přehnaná tvrzení, že psal radikální myšlenky, o kterých věděl, že jdou mimo pravdu (ve stylu "žádej co chceš, dostaneš pětinu, žádej pětinásobek, dostaneš co chceš"). Ale to je jen osobní výklad.
Teze, že křesťanství přichází s hrou s nulovým součtem v mezilidských vztazích je pro mě vskutku nová a netuším, kde k ní autor přišel. Jestli něco křesťanství zavádí do svého učení a mezilidských vztahů, je to prvek odpuštění. Je v Bibli zmíněn mnohokrát a téměř vždy mluví tak, že akcentuje naší povinnost, nikoli naše právo. Ať už v modlidbě 'a odpusť nám naše hříchy, jakož i my odpoušťíme našim hříšníkům', nebo '"Pane, kolikrát mám odpusit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" Ježíš mu odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát" či 'Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve usmířit se svým bratrem.'
Stejně tak dědičný hřích je hříchem pouze v přeneseném slova smyslu, nikoli jako spáchaný skutek, ale jako stav, kdy lidem něco chybí. Neustále jsme vystavováni pokušení hřešit a často selháváme, máme to v sobě geneticky zakódováno, chcete-li. Je jenom na nás, jak s naší nedokonalostí obstojíme. Křest potom není žádným očištěním duše od tohoto hříchu, ale závazkem rodičů vychovávat své děti v duchu křesťanské morálky, případně u dospělého tuto morálku přijmout. Se světským právem, trestem nebo dokonce kádrovými posudky to doopravdy nemá nic společného a přijde mi to dost nefér.
Autor si v jednom s komentážů stěžuje, že kritika křesťanství, byť sebelepší, bývá přehlížena. Nezlobte se na mě, ale kritika čehokoli těžko může být založena na neznalosti základních pojmů a nepochopení základních principů. Také se těžko můžete divit lidem, že brání své přesvědčení a své hodnoty, které ano, staly se pro ně univerzálními.
P.S. Upoutávku na nekorektne.com mám nalepenou na autě a mám z toho radost.
Trestání potomků je za viny otců je společné všem abrahámovských náboženstvím, není to žádný křesťanský výmysl.
Konvertovat k judaismu lze, i když to není jednoduché. Důkazem, že konverzi uznávají i ortodoxní židé je vrchní zemský rabín Karol Sidon, který je ortodoxním židem, přesto že je konvertitou.
Na křesťanském výkladu světa se větší měrou podíleli muži, kteří nežili v celibátu.
Podle mého názoru je příčinou nesvobody stát v nynější v podstatě pohanské formě, který se snaží člověku pomocí teroru vnutit způsob života. Většina křesťanských směrů se naopak snaží takovýto stát oslabit a proto se svobodomyslnost nevylučuje s obhajováním křesťanských postojů. Ano křesťanství také člověka omezuje, ale toto omezování se projevuje jen v psychické rovině a hlavně vyměnit církev je méně složité než změnit státní občanství.
"Hlavním problémem je základ lidských práv,poněvadž chybí-li určitá vize a pokud nestojí na přirozeném zákoně,věčném zákoně a v podstatě vlastně na Bohu,ztrácejí soudržnost a jsou vystavena stále novým modifikacím a interpretacím.A samozřejmě,pokud jsou závislá jenom na pozitivním právu,tedy na tom,co odhlasuje většina,mohou se mezi nimi objevit i práva falešná.Zásadní otázkou je zde samotné pojetí lidské osoby,která,jak známo,vychází z reflexe církve o Nejsvětější Trojici.SAMOTNÝ POJEM OSOBY JE TOTIŽ VÝTVOREM KŘESŤANSTVÍ,STEJNĚ JAKO POJEM SVOBODY.JINÉ CIVILIZACE NEMAJÍ KONCEPCI SVOBODY,DOKONCE TA ŘECKÁ JI NEMĚLA.MOHLI BYCHOM ŘÍCI,ŽE VŠECHNA PRÁVA ČLOVĚKA V PODSTATĚ PLYNOU Z KRISTOVA POSELSTVÍ.
Již v době objevení Ameriky,někteří teologové v Salamance mluvili o právu národů,založeném na přirozeném zákoně.Nejvíce proto dnes znepokojuje fakt,že práva člověka ztrácejí teologický horizont.Ten může být přirozený,tedy založený na přirozeném zákoně,anebo také nadpřirozený.Za takovéto situace hrozí právům člověka jejich kompletní rozklad."(konec citace).
Jinak řečeno,křesťanství vděčíme za zrod a zachování hodnot,které vytvořily současné demokratické principy a pojetí lidských práv a podle autora F.Felagunda,bychom jej v dnešním bolševizujícím-se světě(viz.www.financialsense.com/stormwatch/geo/
pastanalysis/main.html)měli zcela zavrhnout,jako neslučitelnost..s expanzivním neo-liberalismem(ve skutečnosti-skrytým přetransformovaným komunismem).
Ale je pochopitelné,že se intelektuálové,kteří uzavírají kompromisy se skrytým zlem(jak jinak nazvat bolševismus a být při popisu poctivý?)byť nevědomky, zapojují do,v současné době, neustávajících mediálních útoků proti katolíkům,papeži BXVI.a Vatikánu.