EKOLOGIE: Klimatické změny - pohroma nebo výzva?

pátek 30. ledna 2009

O klimatických změnách už většina lidí žijících v západní civilizaci něco slyšela. Většinou ve spojitosti se slovy "katastrofa", "velké náklady", "nutnost zamezit". Není přitom vůbec jasné, zda je způsobuje člověk - a tedy mohl-li by je zastavit. Klimatické změny jednoduše jsou, nejsou to první ani poslední na této planetě a v zásadě nejsou ze své podstaty ani dobré ani špatné - největší problém je, že nevíme, jaké vůbec konkrétně budou. Zkrátka začínají a člověk by se měl umět přizpůsobit.

Předpokládejme, že součástí klimatických změn bude oteplení o několik stupňů Celsia v horizontu 50 let tak, jak jsme informováni z médií. Pokud vstupujeme do teplejšího období, pro nás Evropany z toho plynou pozitiva i negativa, přičemž pozitiv je pravděpodobně o něco víc - nakolik to můžeme jistě říct. Opačný proces, náhlé ochlazení klimatu z tak teplého, jak ještě dosud nemáme na chladnější, než máme dnes, totiž proběhlo na počátku 17. století a způsobilo doslova humanitární katastrofu. Obrovské hladomory, protože se rostliny neuměly přizpůsobit změně, neplodily dostatečně, lidé mrzli. Do toho všeho se toto odehrávalo na pozadí třicetileté války.

Teď je situace opačná - získáme možnost pěstovat více druhů plodin a na více místech, technologie, které máme, nám umožní efektivně zavlažovat oblasti, které to budou potřebovat. Do toho tání arktického ledovce nám umožní získat tolik potřebnou ropu a především plyn, díky němuž se můžeme zbavit své závislosti na Rusku. Ostatně Rusko už s těmito surovinami počítá (důkazem jsou jeho manévry v Arktidě) a NATO neotálí a vojenskou přítomnost v regionu posiluje také. Pozitiv je celá řada, dokonce ani zaplavování pravděpodobně v Evropě nehrozí - vždyť přeci bezpečně víme, že holandské vesnice, které jsou na pobřeží (jež by nutně mělo být podle některých zatopeno) existovaly už před více než tisíci lety (máme doloženou kroniku), i v době mnohem vyšší průměrné teploty (a tedy i menšího zalednění) než nás nyní čeká.

Jenže ono to s sebou nese i negativa, a to nemalá. Předně nikdo přesně neví, co náhlá změna klimatu udělá s Golfským proudem. Otepluje se totiž více severní polokoule než jižní, což může způsobit, že Golfský proud zeslábne (proudění mořské vody vzniká tak, že se de facto vyrovnává teplota v oceánu mezi teplou a studenou). S velkou pravděpodobností se s ním nic nestane, ale může se také stát, že přestane proudit a u nás se klima výrazně ochladí. Nebude to nejspíš žádná katastrofa jako ve filmech, jen tu zkrátka bude klima jako v Kanadě, což sice nebude nikterak bránit průmyslu, ale zemědělství půjde do kytek a Evropa bude životně závislá na dovozu potravin. V takovém případě by musela v krajním případě například nějaké území kolonizovat - a je na to Evropa mentálně připravená? Pokud se oteplí (a my budeme mít z toho všechna pozitiva, o nichž jsem psal výše), především v Africe se životní podmínky silně zhorší. Ano, můžeme si říct, co je nám po tom, ale ti lidé - a budou jich miliony - sem přijdou, bude to vlna, kterou půjde jen velmi těžce zadržet. Respektive ono to půjde, ale za cenu důsledného střežení jižní hranice Evropy a nesmlouvavého přístupu. A to už ani nemluvím o tom, že si budeme muset zvyknout na tropickou faunu ve středozemním moři, mimo jiné žraloky, perutýny a různé jedovaté tvory, s nimiž se potýká třeba Austrálie. Je na tohle všechno Evropa připravená?

Další problém se týká Ruska - Rusko bude zemí, které takové klimatické změny obrovsky, obrovsky pomůžou. Velká část Ruské federace, která byla dosud těžko obyvatelná, bude přístupná, včetně pohádkových zásob nerostných surovin. Třebaže se mnoho míst, kde je teď trvale zmrzlá půda promění v bažiny, bažiny je možné vysoušet a hlavně nezmrzlá půda umožňuje - třebaže ne levně - povrchovou těžbu surovin. Zároveň se Rusku otevře pořádný přístup k moři - celé jeho severní pobřeží. Z Ruska se stane silný a potenciálně nebezpečný stát. Co to bude pro Evropu znamenat? Pokud bude moci Rusko za relativně nízkých nákladů využívat své obrovské množství zdrojů, bude nesmírně sebevědomé v geopolitické aréně. Pravda, posílí enormně i pozice Kanady a posílí i pozice USA (díky Aljašce a tedy i přístupu k ložiskům v Arktidě). Síly tedy nebudou tak nerovnovážné, ale přesto bude Rusko silnější, než kdy bylo. Je na tohle Evropa připravená?

Tohle všechno jsou otázky, které by se měly ve veřejné debatě pokládat, mluví-li se o změnách klimatu. Samozřejmě, že se tyto otázky nastolují, ale nastolují se v odborných kruzích, stratégové se na ně snaží najít odpovědi. Honba Ruska za severním pólem a NATO, které dnes oznámilo vojenskou přítomnost tamtéž, s tím souvisí. Klimatické změny jsou obrovská výzva, na které může civilizovaný svět třeba i vydělat, ale přinášejí s sebou hrozby, které není radno podceňovat. A velice mě mrzí, že se diskuse omezuje často jen na alarmismus a popírání.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Karikuji, karikuješ, karikujeme

středa 28. ledna 2009

Každý z nás má něco, co je mu drahé a z čeho by nechtěl, aby si někdo jiný dělal legraci. Přesto se čas od času najde vtipálek, jemuž doslova není nic svaté a urazí nás. V poslední době se rozmohla móda karikovat cokoliv, v důsledku čehož slýcháme cosi o "nepřístojném urážení". Je to ale opravdu špatné?

MF Dnes oslovila kreslíře z celé Evropy, aby otestovali český smysl pro sebekritický humor - coby reakci na výstavu Entropa Davida Černého v Bruselu. Výsledek se dostavil - někteří, soudě podle komentářů, si jej chválí a smějí se mu, jiní se cítí být uraženi. V dnešní politicky korektní společnosti se ovšem slovo "urážka" bere kdoví proč a priori negativně; mluví se o tom, jak právo na svobodu slova je často zneužíváno coby právo urážet někoho. Pročež se vždy najdou tací, kteří by cenzurovali, zakazovali a trestali jakékoliv urážení. V principu takový postoj vypadá bohulibě, jenže jeho pozitivní přínos se vytrácí, jakmile si položíme otázku: kde je hranice mezi urážením a neurážením? Problém totiž je, že co uráží jednoho, druhého urážet nemusí. Proto regulovat urážky nemá vůbec žádný smysl.

Urážka totiž kromě ega uraženého zpravidla jiné oběti nemá; to není jako pomluva, která pomluvenému škodí i jinak, než že se dotyčný musí vyrovnat se sebekritikou - a tam je zásah práva zcela na místě. Pomluvou mám na mysli následující "Pan XY řekl o panu YZ, že pan YZ zavraždil slečnu AB", přičemž to není pravda. Jenže karikatura, nebo chcete-li urážka, leží čistě jen mezi urážejícím a uráženým. Uražený má všeho všudy tři možnosti: buď nereagovat vůbec, nebo urážku více či méně vtipným způsobem vrátit, nebo se spravedlivě rozhořčovat nad nespravedlností světa. Neměl by mít možnost brát urážejícímu jeho právo na vyjádření se, neboť tímto způsobem se totiž obvykle velmi ráda likvidují nepohodlná pravdivá sdělení.

Vrátím-li se k Entropě a k tomu, co vyvolala, musím říci, že to jednoznačně vítám. Pokud totiž bude někdo přemýšlet způsobem "No čímpak dnes ty Čechy, Němce, Bulhary či Italy urazím...", bude hledat inspiraci. Chce-li někdo úspěšně karikovat, musí vědět co karikuje, tedy se musí o té které zemi informovat. V situaci, kdy předsudky o jiných zemích živí neznalost místních reálií, je vůbec lepší možnost jak předsudky odstraňovat? Tím, že se budeme navzájem více či méně vtipně karikovat (a to čím častěji, tím lépe), se budeme v Evropě více poznávat a budeme si blíž. Čím více se móda tohoto sportu po Evropě rozvine, tím lépe pro ni samu.

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Poděkování

úterý 20. ledna 2009

Redakce Nekorektně.com děkuje presidentu Bushovi za jeho osm let strávených v Bílém domě, přeje mu spokojenou, šťastnou a zaslouženou penzi. Věříme, že jednou historie ocení i nemálo jeho pozitivních činů, například jeho výraznou pomoc v řešení afrických konfliktů, kde hrál klíčovou roli v usmiřování etnických Arabů a jiných nearabských národů v oblasti Sahelu. Ano, třebaže George W. Bush dělal chyby (o nichž jsme psali), dělal chyby jako každý člověk. George W. Bush byl jedním z mála světových státníků, kteří dokázali rozlišovat dobro a zlo, kteří nemysleli postmoderně v kategoriích "vlastně mají všichni pravdu". Ano, takové chování má v sobě riziko, že se dotyčný netrefí a dobro a zlo určí špatně. Přesto je takové jednání mnohem čestnější, mnohem otevřenější a mnohem více hodné muže, nežli jednání typu "se všemi zadobře". Ještě jednou tedy děkujeme a přejeme panu Georgi Walkerovi Bushovi mnoho štěstí v životě.

Zobrazit celý článek

AMERIKA: Univerzity včetně Harvardu ignorují První dodatek

Měl jsem poměrně zajímavou debatu s některými mými americkými spolužáky na téma studium PhD ve Spojených státech. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavých informací, které mě pro věc nadchly, leč rovněž jednu, z níž mě mrazí. Na rovinu mi bylo řečeno, že jestli nechci mít problémy, mám jít na univerzitu, která bude "conservative". Jinak se může snadno stát, že budu pro své názory, budu-li je prezentovat, vyloučen ze studia.

Moje první reakce samozřejmě byla, že to není možné, že První dodatek americké ústavy něco takového zakazuje, protože jednoznačně mluví o tom, že každý má právo na naprostou svobodu slova; ostatně i náš server je umístěn ve Spojených státech, kam jsme jej dali v domnění, že bude v bezpečí přede všemi cenzory světa. Leč mýlil jsem se - na soukromé univerzity se První dodatek nevztahuje, protože soukromé univerzity samozřejmě nikomu nebudou bránit říkat své názory na veřejnosti, nýbrž ve svých zdech, kde je takové opatření zcela soukromé rozhodnutí majitele školy.

Ani to mi nestačilo, abych takové informaci uvěřil tak snadno, proto jsem se zeptal strýčka Google. Bohužel jsem zjistil několik smutných zpráv. V roce 2002 prošlo na Harvardu nařízení, známé jako Speech Code, které navzdory svému názvu paradoxně svobodu slova výrazně limituje. Ačkoliv byl odpor proti tomuto nařízení poměrně silný, nebyl dostatečně silný, aby byl smeten se stolu. Speech Code tak říká, že je možné regulovat jakákoliv prohlášení či publikace na Harvardu, která mohou urážet jednotlivce či skupiny. Zní to sice "hezky", nicméně praxe tak hezká není. Podle jedné ze studentských skupin, která toto nařízení prosazovala (Black Law Student Association) se má jednat zejména o otázky týkající se "rasy" a tzv. "genderu". Praxe pak vypadá tak, že se názory cenzurují a nejen studenti, ale i pedagogové, včetně samotného prezidenta univerzity, vyhazují.

Podle dostupných informací to vypadá, že pokud bych nešel na unvierzitu, která je známá jako "conservative" (rozumějte: není postmodernistická, relativistická, feministická a politicky korektní), ty "problémy", které "mohu mít", mohou reálně znamenat, že budu vyloučen ze studia bez ohledu na zaplacené vysoké školné jen kvůli tomu, že si dovolím prezentovat názory, které například běžně publikuji na tomto serveru. Ostatně už jsem se i nejednou setkal s tím, že v americkém univerzitním prostředí jsou jakékoliv pravicové názory, včetně zcela umírněných, často označovány za "kontroverzní", popřípadě "urážlivé" vůči některým jednotlivcům či skupinám. Vše pod záštitou toho, že soukromé americké školy nejsou kryty ústavním právem na svobodu slova zakotveným v Prvním dodatku americké ústavy.

I na mé univerzitě mám z tohoto amerického (nekonzervativního, mám-li se držet terminologie uvedené výše) systému pocházející vyučující. Jak to vypadá? Vynikající pokud jde o vysvětlování a popisování faktů, ale v diskusích na semináři vykazující nedostatek tolerance vůči názorům, které nespadají do škatulky "feminismus", "multikulturalismus", "mírové hnutí" či postmoderna. Je přitom zajímavé, jak se celé této netolerance dopouštějí lidé, kteří jinak mají tolerance plná ústa.

Více o kauze Speech Code zde

Zobrazit celý článek

GAZA: Saúdská Arábie pomůže Palestincům

pondělí 19. ledna 2009

Podle dnešní zprávy jordánské televize al-Arabíja daroval saúdský král Abdulláh bin Abdul Azíz ze saúdského rozpočtu miliardu dolarů (cca 20 miliard CZK) na obnovu Gazy, nastartování nutných reforem a zlepšení životní situace obyvatelstva. Bude zajímavé sledovat, jak s penězi Hamás, který v Gaze vládne, naloží.

Zároveň s tímto oznámením vyzval král Abdulláh vůdce Egypta, Kataru, Kuvajtu a Sýrie k ustanovení schůzky na úrovni představitelů zemí, která by se měla zabývat situací v Gaze s pohledu pomoci vylepšení tamní humanitární situace. Zároveň vyzval vládce těchto zemí k darování 500 milionů dolarů (cca 10 miliard CZK) samosprávné vládě pásma Gazy za účelu zvládnutí logistických problémů spojených s obnovou země. Pomoc je to věru štědrá, uvážíme-li, že v Gaze žije 1,4 milionu obyvatel a výrobní a mzdové náklady v oblasti jsou mnohem nižší, nežli v České republice, kde by 20 miliard korun znamenalo velmi výraznou pomoc například v oblasti rozvoje infrastruktury. Kupříkladu dvacet kilometrů dálnice E39 v Norsku mezi Melhusem a Orkdalem, jehož většinu trasy tvoří mosty a tunely (tedy stavebně obtížná místa) stál tento úsek v přepočtu 5,5 mld. CZK, tedy čtvrtinu peněz, které mají jít do rozvoje infrastruktury v maličkém a rovinatém pásmu Gazy.

Schválně by mě zajímalo, co Palestinci s tímto darem udělají. Po tomto daru končí totiž jakékoliv oprávnění stěžovat si na nedostatek peněz a žití v prachu a špíně. Každá jedna společnost, která má vůli se rozvíjet a pracovat na sobě by dokázala takového objemu peněz využít k velkému rozvoji, i kdyby se měla třetina peněz rozkrást na různých pochybných účelech (jak už tomu v nerozvinutých zemích bývá). Dokážou to Palestinci? Nebo si za miliardu dolarů nakoupí další rakety a výbušniny, kterými se budou snažit zabíjet nevinné civilisty?

Foto: al-Arabíja

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Šikana jako počátek společenské agrese

sobota 17. ledna 2009

Aniž bych chtěl vypadat jako starý konzervativec, který nadává na to, jak "dřív bylo líp a teď to stojí jen za starou bačkoru", musím bohužel poslední dobou říct, že míra agresivity mezi lidmi v české společnosti, která tam je dnes, před několika lety byla rozhodně menší.

Tím, že žiji v zahraničí, nejsou mé zkušenosti s českou společností zdeformované "efektem postupným vařením žáby", jako kdybych v ČR dlouhodobě pobýval; lépe rozeznám, co se změnilo od doby, kdy jsem byl v zemi naposledy. Bohužel musím říci, že mě jedna věc na české společnosti trápí víc, než stoupající preference ČSSD a KSČM, a sice agresivita, s jakou spolu lidé jednají. Čím dál víc rozporů se mění v boje na život a na smrt, je čím dál běžnější svého oponenta k smrti nenávidět a nevidět možnost usmíření či tolerance jiného názoru. Netýká se to jen politiky (pravice vs. levice), ale i takových věcí jako konfliktů mezi "slušnými" a "neslušnými" řidiči, či jen osobními konflikty postavenými na kdejakých každodenních strastech. Poslední kategorie je velmi problematická, protože o ní vím především z vyprávění, nebudu se jí tedy zabývat a nechám na čtenáři, aby si příklad ve svém okolí našel sám.

Kde se však taková agrese ve společnosti bere? Shodně s Járou Cimrmanem bych řekl, že ve školních škamnách. Jára Cimrman tvrdí, že už ve školních škamnách se pozná, kdo roste pro šibenici - a něco na tom je. Není však zainteresován pouze šibeničník sám, jakož i společnost agrese u dětí hodnotící. Nedávno proběhla ve školách v České republice osvětová akce proti šikaně spojená s rozsáhlými průzkumy na popud ministra Ondřeje Lišky, která přinesla poměrně šokující data: s týráním se setkalo až 40% dětí, z toho 20% je šikanováno denně. Prostou aritmetikou, předpokládáme-li, co víme z médií, a sice že oběti šikany jsou na zvládnutí situace v kolektivu zpravidla samy, přijdeme na to, že 60% lidem ve školním věku je buď šikana jedno, nebo se na ní aktivně podílejí s vědomím, že jim projde. Nejsem psycholog, takže odborné závěry musím nechat na jiných, nicméně není logické, že sklony ke kolektivní agresivitě, je-li v nich de facto dítě vychováváno, mu vydrží i do dospělosti? Ptáme-li se tedy, kdo jsou všechno ti anonymní hrdinové na Novinkách.cz, kteří by posílali Židy do plynu, "zatápěli kapitalistům" či cokoliv jiného dělali, není zřejmé, že ti lidé se podobnému chování museli někde naučit?

Platí, že zloděje dělá zlodějem ponejvíce to, že opakovaně krade aniž by mu jeho čin někdo vytkl, případně vidí-li zároveň své zlodějské kolegy, kterým to prochází rovněž. Vzniká v něm tak přesvědčení, že nebude-li krást on, jeho oběť stejně okrade někdo jiný a on přijde o zisk, zatímco oběť si nepomůže. Podobně lidé smýšlí o šikaně na školách - nač se starat o šikanovaného, když "kdo ví, jestli si za to nemůže sám", případně když "co by jiného chtěl, když je v kolektivu takový divný". Česká společnost, jak to tak vypadá, nám zatím nedospěla do stadia, v němž je schopna odlišnost chápat jako zcela normální; zatím ji totiž chápe jako objektivní důvod k agresi. Nemluvím pouze o odlišnostech, o nichž se mluví, tzn. rasových, etnických, náboženských, či jiných daných backgroundem dotyčné oběti; mluvím o odlišnostech typu "dotyčný je zamlklý", či "nezúčastňuje se kolektivu". Především to druhé je velmi častým původem jak šikany ve školních škamnách, tak šikany v dospělosti ze strany agresivních spoluobčanů. Společnost stále ještě bolševicky účastnění se v kolektivu vyžaduje jako normu. Kdo to neplní, je divný. No a kdo je divný, ať se nediví, že ho jiní šikanují.

Problémy mívají zpravidla i ti, kteří se šikanovaných zastanou - agresoři používají například tento častý argument: "a nešikanovali tě taky, vole? Já bych tě za ty tvoje kecy taky šikanoval" - přičemž jim vůbec nepřijde, že by se už tímto dopouštěli odsouzeníhodného činu. Takové jednání nicméně poukazuje na zajímavou skutečnost, že oběť je viděna pejorativně - tedy že být obětí šikany podle mínění podobných lidí znamená mít se za co stydět. Tohle není přitom žádný nevinný jev - v dospělosti se často projevuje například vůči všem, kteří nehodlají krátit daně, jezdit vysokou rychlostí přes limit či kouřit v restauraci. Nazval bych to efektem "blbého anděla", či efektem "správných drsňáků". Svět podle takových agresorů je místem, které "není žádný med", je "každodenním bojem o přežití silnějších proti slabším", zkrátka "you should be a cool gangsta, yeah". Skutečnost, že se s tímhle více či méně ztotožňuje nadpoloviční většina lidí je jednak alarmující a jednak i leccos vysvětlující. Mimo jiné i mou druhou obavu o zdraví české společnosti, kterou v poslední době přiživily právě ony nepěkné výsledky průzkumu veřejného mínění z dílny agentury STEM.


obrázek: Tactical Communications Training UK

Zobrazit celý článek

BLÍZKÝ VÝCHOD: Pohádka lidová pro ty, kdož politikou zaobírati se nechtějí

pátek 16. ledna 2009

V roce 1947 OSN řekla, že by bylo fajn, kdyby vznikl stát pro Židy a Palestince, tedy Izrael a Palestina. Stát pro Židy v té oblasti už byl slíben za první světové (to je ta Balfourova deklarace) (ale taky byly návrhy, že by se jim dalo třeba území někdy v Ugandě apod. - by mě zajímalo, jestli by i tak dneska byly kecy o tom, že v Ugandě nemají židi co dělat), Hitler je chtěl původně odstěhovat na Madagaskar (opět otázka, jak bychom se k tomu stavěli dneska a soucítili s chudáčkama z Madagaskaru, že jim tam ti zlí Židé vlezli).

No a Židi na to řekli "tak jo" a vzniknul Izrael. Arabáši ale řekli "tak to teda prr" a na Izrael zaútočili. A dostali na prdel. Je zvláštní, že bývá, že když někdo válku vyhraje, tak má z toho zisky, třeba i územní, a nikdo neřekne ani bú o tom, že je to z nějakýho obecnýho morálního hlediska straaašně nespravedlivý a fuj a musí dojít k nápravě (jako poraženýmu to leckdy vadí a chystá odvetu, že jo, sjednocování Německa, přetahování o Alsasko-Lotrinsko a podobný opičárny, že jo, ale to nic nemění na tom, že se prostě bere za normální, že jeden vyhraje a má nějakou kořist).
No a v tý válce v osmačtyřicátym jaksi bylo Palestincům slíbeno od ostatních arabských zemí, že dostanou to území, svůj stát a Židy zaženou a jako my jsme vaši spojenci a pomůžem vám ty Židy vyhnat a vůbec. Ale protože válku jaksi prohráli, tak se ti hodní arabští spojenci rozhodli, že se na Palestince zvysoka, ani těm uprchlíkům nedovolili moc prchat na svá území, ani je neviděli jako sobě rovné, bratry, spojence, nebo tak něco, ale zavřeli je do různejch táborů a jakože sry, ale příště to vyjde a pak se vás zbavíme, pardon, pak to území bude vaše, jsme přece hodní spojenci, no ne?
A tak Palestinci různě živořej v těch táborech dodnes, protože ti hodní arabáši prohráli dalších pár válek a něco aby ty chudáčky Palestince nějak zaintegrovali do svých společností a pomáhali jim, to jako ne, že jo, ať se staraj humanitární organizace, Izrael apod.
No, ale aby toho využívání Palestinců nebylo málo, že jo, tak se udělá pár chytrejch věcí, jakože se jim nakuká, že za to všechno může Izrael, Židi, a USA, a celý je to jedna velká konspirace a je to hrozně moc složitý, jen hlavně nestudujte historická fakta, je to složitý. Jen si proboha nemyslete, že za špatnej stav Palestinců můžou arabské státy. A tak když to nejde normální válečnou cestou, tak to vezmem alternativní válečnou cestou. A tak ty Palestince trochu zfanatizujeme, uděláme z nich chodící bomby, mučedníky, ubohé utlačované, dáme jim zbraně, rakety a podobný vopičárny.
Jen je hlavně nesmíme pouštět do našich, arabských států, to prosím fakt ne (!), to by tak hrálo, aby nám sem lezly miliony vagabundů, pardon, našich palestinských spojenců, kterým jsme naslibovali hory doly. Nene, jen ať si pěkně zůstanou v těch táborech, v Gaze a jinde, hlavně ať nelezou k nám a ať dělaj problémy těm fuj fuj Židům. A kdyby něco, tak si za to Židi můžou sami, že jo, a my nic, my muzikanti, my přece chceme jenom vyhladit Židy, vymazat Izrael z mapy a ... Boha jeho, čo to tárame, samozřejmě, že nám jde jen a jen o mír.

No tak co dál, tak teda těm Palestincům dáme jídlo, pití, práci... ne, zas kecám, to by se měli dobře a nemohli bysme tyhlencty své milované spojence používat jako nástroj proti Izraeli. Samozřejmě, že jim dáme tak akorát nějaký ty rakety, výbušniny atd. A střílejte po Izraeli. A to samozřejmě válka není, když někdo střílí po druhém a zabíjí jeho občany, no že jo, dyk přece žádná válka nebyla vyhlášená, a to se přece musí, že jo?

No jo, ale když se to tak vezme, tak já být v pozici Izraele, tak bych taky radši to, co oni, teda klid, vlastní stát, mír a tak normálně... no ale to jde těžko, když si s váma někdo třese rukou na znamení míru a přátelství a druhou rukou posílá válečný materiál Palestincům, aby nám dělali pravý opak míru a bezpečí. A taky jak se dohodnou na míru s někým, kdo se dohodnout nechce a chce nás prostě zničit. Ne, fakt se nelze divit tomu, že to Izrael přestalo bavit a prostě jim řek "dost, konec, a jestli ne, tak zaútočíme my". A pak to přišlo, celej Západ se může pos*at z toho, jak ti Izraelci útočí na Gazu.

No nic, když odmyslíme ten text výše, tak si jen zopakujme fakta z let 1947-1948. OSN řekla, že by se ty spory v oblasti, které tam Britové (kterým do tam de facto patřilo) nezvládali, měly vyřešit vznikem státu pro židy a státu pro palestince. Židé souhlasili a vznikl v roce 1948 Izrael, který to hned po pár dnech schytal od sousedních arabských států, které jej chtěly zlikvidovat hned v zárodku. Ale tyto dostaly na frak a na Palestince se vykašlali. Kdyby Arabové chtěli mír a dohodu, tak by se dohodli na dvou státech, byl by Izrael a Palestina. Ale Arabové nechtějí a tak se nemohou divit, že když někomu zabíjejí obyvatelstvo, že si to nenechá dlouho líbit.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Zemřel architekt Kaplický. Může za to Klaus.

čtvrtek 15. ledna 2009

Toto ráno jsem měl opravdu problém vstřebat zprávu, že včera náhle zemřel architekt Jan Kaplický, jen několik hodin poté, co se mu narodilo dítě.
Potom jsem se podíval na internetové zpravodajství, abych se ujistil, že to opravdu není fáma a co se tomu chlapíkovi, který se ve svých jednasedmdesáti zdál být na vrcholu sil, vlastně stalo. A zjistil jsem, že všechno jede ve starých kolejích.


Už dlouho jsme zvyklí, že za všechny špatné zprávy v této zemi může Václav Klaus.
Když spousta lidí po revoluci uvěřila podvodníkům a svěřila jim peníze, mohl za to Václav Klaus.

Když vyhrála v roce 1998 volby sociální demokracie, mohl za to Václav Klaus.

Když vyšinutý mladík a vandal Zdeněk Adamec, který za své inspirační zdroje uváděl sektu Vesmírní lidé, nezvládl své psychózy a upálil se před Národním muzeem, mohl za to Václav Klaus.

Když Jan Švejnar prohrál prezidentskou volbu, mohl za to Václav Klaus (a v tomto případě ještě komunisté).

Včera zemřel Jan Kaplický a dnes nám zpěvák Pavel Bobek mezi řádky sděluje, že za to může Václav Klaus.

Olej do ohně přilil i bývalý ředitel Národní knihovny a veleneúspěšný kandidát na senátora Vlastimil Ježek, podle kterého "Kaplického udolala česká malost".

Kaplického neudolala žádná česká malost, ani ho nezabil Václav Klaus. Kaplickému bylo sedmdesát jedna a zabilo ho podle všeho selhání srdce, byť přesná příčina jeho skonu není ještě známá.

Všichni, kdo jeho smrti zneužili k tomu, aby si mohli do neoblíbeného prezidenta kopnout, by se měli stydět.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Tak dlouho jsme hledali neonacismus, až přišel nacismus

Lůza valící se ulicemi, rozbíjení výkladních skříní židovských (nebo domněle židovských) obchodů, malování židovských hvězd na jiné, coby vyjádření odporu a nesouhlasu. Davy křičící "smrt Židům", koordinované hnutí vysvětlující na základě vykonstruovaných obvinění, jak jsou Židé špatní a původci všeho zla. Každý, kdo kdy slyšel co se dělo mezi lety 1933 a 1945 o tom ví.

V roce 1945 jsme se jako společnost Západu rozhodli vzdát jednou provždy totalitarismu, zejména toho nacistického. Aby to, co začalo v ulicích německých měst a skončilo v osvětimských plynových komorách, se nemuselo znovu opakovat. Pravidelný čtenář našeho serveru si jistě pamatuje, jak jsme psali o spektakulárním a fanatickém honění tzv. "pravicových radikálů", tedy o okázalých akcích proti setkáním dvaceti skinů, kteří byli víc hloupí, než nebezpeční. Přesně tato činnost vedla k tomu, že jsme si nechali do společnosti nalézt antisemitismus a nacismus doslova zadními vrátky. Většina lidí to však bohužel nevidí - ignoruje zprávy o tom, kterak byla ve Francii zapálena další synagoga, kterak na Trafalgar Square kdosi vyzývá k vyvražďování Židů, kterak jsou kavárny Starbucks "zdobeny" židovskými hvězdami na oknech. Média o tom přitom informují, proč je to potom každému jedno?

Většina z nás má bohužel stále zafixovanou komunistickou propagandu, která tvrdila, že každý nacista (po bolševicku fašista) je Němec a každý Němec je nacista (kromě těch hodných z NDR, co stříleli za války do vzduchu). Nemáme ve zvyku nacismus hledat mimo území Německa, ignorujeme fakt, že Německo si za posledních šedesát let nasypalo včetně mladých generací tolik popela na hlavu, kolik snad žádný jiný stát v historii ani pro mnohem menší zvěrstva. Nacismus totiž vyrůstá jinde - a nebezpečně obkličuje nejen Evropu, ale vlastně i euroatlantickou civilizaci, jejíž kulturní hodnoty Stát Izrael sdílí. Čím se svým specifickým postojem v rámci Ruské federace liší Gazprom od Krupp Essen v roce 1935? Čím se liší fanatický antisemitismus arabský od fanatického antisemitismu německého ze 30. let? Znamená víc židovská hvězda nasprejovaná fanatickým davem na Starbucks v Káhiře, nebo židovská hvězda namalovaná fanatickým davem na Friedrichstraße v Berlíně v roce 1938? Ani jedno není horší než to druhé, jediný rozdíl je ten, že si, stejně jako naši předkové, odmítáme připustit, že mezi námi klíčí opravdové zlo, které skutečně chce zabíjet a skutečně nenávidí. Místo toho se necháváme uchlácholit slovíčkařením dnešních antisemitů, že nejsou antisemity, nýbrž antisionisty. Jakoby v tom byl reálně nějaký podstatný rozdíl.

Jediná naděje je snad v tom, že Židy přestalo se založením Státu Izrael bavit trpět antisemitismem primitivnějších spoluobčanů, a že se tentokrát budou Židé bránit a nedají své životy svým vrahům zadarmo. Je jen ostuda, že jsou na svou obranu (znovu) téměř sami.


Zobrazit celý článek

ZE ZIVOTA KOCOURKOVA: Nezáleží na tom, jestli jsme náckové či anarchisté...

pondělí 12. ledna 2009


...hlavně že máme správné názory.

Jakmile se jedná o "Velkého Satana", dovedou se dvě zdánlivě nesmiřitelné skupiny spojit pro svoji věc.

V našem věčně černobílém mediálním světě (nebo chcete-li, diskurzu) máme dva oblíbené protiklady: Na jedné straně "pravicové" extremisty, tedy neonacisty, na straně druhé "levicové" radikály, tedy anarchisty. Tyto dvě skupiny (převážně) mladých lidí jsou prý vůči sobě něco jako oheň a voda - navzájem se k smrti nesnáší, co chvíli se někde pomlátí a na oficiálních webových stránkách, které jsou si až podezřele podobné, si vyhrožují fyzickou likvidací a tak všelijak podobně.

Jaká je však realita? Tu nádherně ilustruje tento článek, respektive jedna citace v něm. ""To je snad jedno, jestli jsme anarchisté nebo náckové, hlavně, že máme správné názory," cituje ČTK "černě oděného radikála", který přišel se svými soudruhy, nebo snad kamarády, tak nějak po svém vyjádřit nesouhlas s proizraelskou demonstrací v Praze.

Ono je to totiž opravdu jedno. Jakmile jde o USA, Izrael, americký radar, kapitalismus a vůbec společnost, kde se neměří každému podle jeho potřeb ale schopností, tak už se nehraje na to, na které straně pomyslné barikády ten či onen chlapec v black-blocku v téhle stupidní hře na vojáky vlastně stojí. Občas se kočkují, ale pro své "dobro" jsou schopni stát srdnatě ruku v ruce a házet kameny na společného nepřítele. O kterém vlastně nic pořádně nevědí, ale vždyť je to jedno, hlavně že je na koho ty kameny házet... a za týden se zase možná popereme spolu, ať můžeme tu agresi a frustraci, nahromaděnou z celotýdenního nicnedělání, nějak ventilovat.

Zajímavé nicméně je, že při loňské Křišťálové noci, která byla oficiálně nácky prezentovaná jako "pochod proti válečné agresi Izraele", stáli anarchisté po boku Židů. Dnes zřejmě ti samí "pacifisté", vyzbrojeni palestinskou vlajkou, házejí šutry po izraelské ambasádě. Loni jim samozřejmě o žádné Židy nešlo. Chtěli se, stejně jako neonacisté, jen poprat a zviditelnit, navíc s citelnou podporou médií, společnosti a politické reprezentace v zádech. Dnes zase mají potřebu protestovat, případně vysklít pár výloh a převrátit něco aut. Že jim v tom sekundují jejich nesmiřitelné protějšky? Vždyť to říkám, jakmile jde o Velkého Satana...

Zobrazit celý článek

NORSKO: Palestinci demolovali centrum Oslo

pátek 9. ledna 2009

Na včerejšek, 8. ledna, byla svolána před budovu Stortingu demonstrace na podporu Izraele. Demonstrace byla pokojná, mluvila na ní předsedkyně Fremskrittspartiet Siv Jensen, nic překvapivého. Mimochodem Palestinci sami měli taková shromáždění od začátku konfliktu už tři. Problém začal, když Palestinci na proizraelskou demonstraci začali útočit.

Co se stalo: Palestinci, kteří mají v Norsku status azylantů, svolali protidemonstraci na nedaleké Eidsvolls plass, kde měli pokojně demonstrovat proti proizraelské demonstraci. Jenže vzápětí ukázali, jak to s tou svobodou slova vlastně myslí - když opustili jakoukoliv mírumilovnost a pustili se do násilí. Začali mezi proizraelské demonstranty a proti policii házet zápalné lahve a pouštět silvestrovské rakety. Zbili a zapálili staršího člověka jen proto, že si dovolil nést izraelskou vlajku. Jenže tím to zdaleka nekončilo - pak si ještě udělali "výlet" po Karl Johans gate (ulice v Oslo ekvivalentní pražským Příkopům) a začali demolovat jeden obchod za druhým. Samozřejmě zničili restauraci McDonald's, nicméně opravdu nechápu, co mohli mít proti malé prodejně norské čokolády či malému knihkupectví. Policie zasáhla slzným plynem, podařilo se jí nakonec palestinské vandaly a násilníky dostat pod kontrolu a pozatýkat.

Proč píšu explicitně palestinské? Politicky korektní média samozřejmě nikdy nepíšou o tom, jaké národnosti útočníci byli (zato sáhodlouze píšou o tom, kterak dva mladíci, co pomohli zapálenému člověku, byli muslimové), ale na stránkách NRK v rozhovoru s jednou z propalestinských norských demonstrantek, Mari Gjefsen, tato uvádí, že ona sama byla proti násilí, že propalestinští Norové chtěli pokojný protest, jen se jim nepodařilo přesvědčit Palestince, aby násilí zanechali. Zároveň ovšem vyjádřila pochopení pro to, že palestinští vandalové demolovali město a útočili na lidi.

Jaký je výsledek těchto nepokojů? Zatím ještě nevím, nicméně doufám, že výsledkem bude to, že si většinou propalestinsky orientovaní Norové uvědomí, kdo je v tomto konfliktu agresor a proč. Kdo se chová mírumilovně a kdo chce jen násilí. Mimochodem velmi trefná byla slova mluvčího policie v Oslo Johana Fredriksena, který řekl: "Zabavili jsme Molotovovy koktejly, ohňostroje, nože a další bodné zbraně. Tito lidé opravdu nedbali o svobodu vyjadřování, jim ani nešlo o konflikt v Gaze." - jednoduše chtěli dělat násilí a našli si k tomu vhodnou záminku. Jak to skončí pro ně? Pevně doufám v to, že vyhoštěním. Bohužel to bude problém, protože většina byla mladší osmnácti let a tak uslyšíme cosi o tom, že nemůžeme deportací trestat spolu s nimi jejich rodiče a zároveň nemůžeme posílat nezletilé zpět do Gazy. Velmi rád bych se mýlil, ale obávám se, že jestli bude mít včerejší vandalismus v Oslo nějaký pozitivní důsledek, bude to v hlavách běžných Norů. Už to by byl úspěch.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: O válkách zbytných i nezbytných

neděle 4. ledna 2009

Válka není nikdy dobrá, ovšem může být nutným zlem, ba dokonce život zachraňujícím zlem. Že je to protimluv? I když by se to mohlo našim pacifistickým spoluobčanům tak zdát, není tomu tak. Jde totiž principiálně o to, jaká je to válka, je nanejvýš nutné brát zřetel na to kdo a proč si začal a na čí straně je spravedlnost postavená na základních morálních principech.

Ta největší zbytečná válka, která se kdy odehrála, byla zároveň také jednou z nejkrutějších. Mluvím o první světové válce. Třebaže dnešní česká historiografie se často mylně dívá na první světovou válku očima té druhé, tedy že šlo o jakýsi boj za svobodu proti Ústředním mocnostem, realita je taková, že stejné máslo na hlavě měly bloky oba. V rámci nich někdo víc, někdo méně, ale rozhodně nelze vykládat vítězství Dohody jako vítězství "pravdy a lásky", jak se to často představuje. První světová válka vypukla prakticky jen kvůli přetlaku v mezinárodních vztazích; srbský terorista Gavrilo Princip pak prakticky jen škrtl sirkou v komoře, kterou zemním plynem už dávno napustili jiní. První světová válka však reálně neznala vítěze, znala jen poražené, její nedílnou součástí totiž byla i poválečná jednání a konference, jejichž plody ve střednědobém hledisku obraly o vítězství i ty, kteří si jej na konci války připisovali.

Největší obětí první světové války ale byl individualismus a optimistický pohled do budoucna. Právě nesmyslnost této války a její velmi nejasný závěr způsobily, že lidé onen optimismus ztratili, jako individua se cítili slabí. Začali slyšet na kolektivistické teorie, od nichž už byl k totalitám jenom skok. Prakticky můžeme říct, že z civilizačního hlediska byl propad po první světové válce tak hluboký, že se jako Evropa dostaneme na podobnou úroveň až okolo roku 2011 (konec posledních přechodných období pro volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu v EU/EEA), respektive 2016 (všichni noví členové z roku 2004 budou nejspíš platit eurem - první pokrok od zlatého standardu fungujícího ještě v roce 1914). Válka, u níž ani není jasné, proč začala, tak v Evropě zbrzdila vývoj společnosti jako celku o více než sto let. Evropu to stálo její zahraniční pozici - v roce 1914 evropské mocnosti reálně ovládaly a vedly většinu světa. V roce 2014 bude Evropa ještě velmi ráda, pokud ji nebudou ostatní světové mocnosti považovat za slabý a neschopný skanzen.

Tak se stalo, že válka naprosto zbytečná vyvolala potřebu po válce naprosto nezbytné - a sice světové válce za svobodu proti totalitě, která de facto začala v roce 1917 v Rusku v boji proti bolševikům, odkud se přesunula na předměstí Varšavy v roce 1920, pak o sobě chvíli nedala znát, až se opět projevila v Rakousku v občanské válce v roce 1934. Všechny tyhle konflikty byly předzvěstí katastrofy, na níž se ve své době politici tvářili jako na velké překvapení - vypuknutí druhé světové války napadením Polska Hitlerovým Německem a Stalinovým Sovětským Svazem, následované vypuknutím studené války, která skončila až v roce 1989. Teprve v roce 1989 se podařilo alespoň ve většině Evropy vymýtit zlo, které bylo zaseto v roce 1917. A to ve válkách, které byly tentokrát nezbytné.

Evropští politici byli po první světové válce k nezbytnosti války proti totalitarismu slepí; zkušenost s ničivými důsledky rozpoutané zbytečné války jim zatemňovala oči, stojící tváří v tvář válce nezbytné. Tak se stalo, že se o spor bělogvardějců a rudoarmějců nikdo nestaral, u Varšavy si museli Poláci proti bolševikům vystačit sami (byť jsou přesvědčeni, že je v tom nenechala alespoň Panna Maria), Dollfuss marně volal evropské demokracie na pomoc v boji proti nacismu v roce 1934. Pak začalo jít do tuhého, za oběť totalitě padlo Československo - a politici svobodného světa - včetně ČSR samé - se tvářili, že je pořád ještě lepší zlu ustupovat, než riskovat vypuknutí nové války, na jejíž účel by se někdo jednou mohl ptát. Stejný scénář se opakoval kdykoliv od té doby, kdy bylo potřeba se zlem bojovat. Vynořila se jakási "mírová hnutí" varující před zbytečnou válkou, ovšem která si neuvědomila fakt, že už nejde o soupeření podobných bloků, ale o agresi totalitarismu vůči svobodným zemím.

Zbytečné války máme i teď - například celá válka v Jugoslávii byla naprosto zbytečná. Ani jedna strana konfliktu, ani Srbové, ani Chorvaté, ani Muslimové nezískali reálně víc, než měli před jejím počátkem. Je tedy třeba zachovat obezřetnost a vznikající mezinárodní napětí bedlivě monitorovat. Spadnutí do zbytečné války totiž ještě pořád není tak strašné, jako ignorovat a pak prohrát válku nezbytnou.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Co je to vlastně "pravicový extremismus"?

sobota 3. ledna 2009

O tom, že mě velice rozčiluje moderní mediální stereotyp a klišovitý termín "pravicový extremismus", jsem už (nejen) na tyto stránky napsal spoustu slov a dlouho jsem si myslel, že už není třeba psát další. V poslední době jsem si ovšem přečetl několik článků a díky tomu musím, snad už naposledy, reagovat.

Velice mě totiž překvapil tento článek z Lidových novin, napsaný redakčním "historikem" Petrem Zídkem. V kostce: Lidovky objevily, že nový mluvčí KSČM Josef Tomáš figuroval na počátku devadesátých let v antisemitském týdeníku Politika, který se proslavil zejména jakýmsi seznamem Židů v české kultuře a politice.

Holému faktu, že si zkrátka komunisté instalovali coby hlásnou troubu dalšího zločince, by se nejspíš nikdo nedivil - jednomu se chce říct, aspoň mezi tu pakáž dobře zapadne. Překvapuje mě však skutečnost, že nepochybně vzdělaný muž, jako je pan Zídek, tolik šermuje s oním klišé "extrémně pravicový", "pravicový extremismus" a podobně. V životě jsem nečetl týdeník Politika, ale minimálně z toho, co pan Zídek cituje, jaksi nemohu pochopit, proč hned v perexu článku píše o "extrémně pravicovém časopise". Rád bych se pana Zídka zeptal, co z uvedených blábolů mu přišlo jako "pravicové". Snad ne třeba toto: "Reformní cesta míří k totálnímu výprodeji národního majetku a je rovněž nade vši pochybnost, že za danou službu dostává pan Klaus od řídících židozednářských lobby velmi slušně zaplaceno." Skutečně pravicové teze jedna báseň. Rozčiluje mě však to, že komunista Tomáš, který se za celý svůj život od "lidí zvláštního ražení" neodklonil ani o píď, je v médiích označovaný za "pravičáka", a to jen proto, že psal kdysi antisemitské žvásty (které se mu jistě hodí do krámu i dodnes). Ostatně překvapilo by to dnes někoho, když nejvíce nacionalistická a xenofobní je u nás levice? Že by tomu tak bylo vždycky? Navíc počátkem devadesátých let nebyl velký rozdíl v elektorátu komunistů a sládkovců, s jejichž kruhy byl časopis Politika spojován. Že se tento na hlavu postavený stereotyp objevuje v citaci estébáckého "politologa" Zdeňka Zbořila, mě zase tak nepřekvapuje.

Před nedávnem upoutal kdesi na internetu moji pozornost zajímavý citát, předem se omlouvám, že neuvedu autora: "Největší úspěch komunistické propagandy je ten, že lidi přesvědčil, že nacismus je pravicový". Považuji tento citát za nesmírně výstižný a přesný. Už od dob Sládkových Republikánů nám média sugerují, že být pravičák rovná se nesnášet Romy a Židy. Neustále opakovaná lež (a v tomto případě ještě evidentní hloupost)se stává pravdou, takže se dnes ani jeden nemůže divit, že za "pravičáky" se dnes považují i někteří, ti méně inteligentní, exponenti Dělnické strany. Což je podle programu extrémní levice jak vyšitá - stačí se jen zamyslet nad tím, kterým stranám asi ve volbách ukradla nejvíc hlasů. Troufám si tvrdit, že ODS to nebyla - může mě někdo zkusit svými argumenty přesvědčit.

Komu by však výše uvedené nestačilo, doporučuji si prostudovat (podle hesla, že ideologii nepřítele je třeba znát) tento článek na webu Národního odporu. Myslím, že lepší a výstižnější příklad toho, co novodobí nacionální socialisté vlastně chtějí a jaké jsou jejich vize a představy, ani nelze najít. Jejich utopie je komunismus jako vyšitý, včetně zavřených hranic, centrálně řízeného vojenského státu... člověk to ani nemusí číst mezi řádky. Kde jsou nějaké "pravicové" myšlenky? Komu by ještě takový kalibr nestačil, doporučuji vyhledat si na serveru Youtube nějaký proslov Adolfa Hitlera. Zvlášť dojemné jsou ty, kde Vůdce hovoří o beztřídní společnosti, vládě lidu a odstranění těch ošklivých kapitalistů, co vykořisťují dělníky.

"Pravicový extremismus" je virtuálně vytvořený pojem a dalo by se říci, že ve své podstatě i oxymoron. Blíž však k němu mají různé anarchistické směry, než nacionalismus a neonacismus. Rád bych se dožil toho, že média s tímhle očividným nesmyslem přestanou - zatím se to očividně nějak nedaří. Bohužel skutečnou "osvětu", jako je například tento článek, najdeme zatím jen v internetovém světě. Doufejme, že se začne blýskat na lepší časy.

Zobrazit celý článek