SPOLEČNOST: Trauma neobohacuje

úterý 26. října 2010

Roky jsem přemýšlel nad tím, z jaké strany uchopit toto velmi vážné téma. Většina lidí, kteří prošli traumatickými kolektivními situacemi má tendenci těm, kteří to nezažili, zakazovat zpochybňování jejich činů, případně je znevažovat – a zároveň na základě svého traumatu říkat ostatním, že bylo sice tvrdé, ale obohatilo je. Mám za to, že se tito lidé hluboce mýlí.

Vybavuji si rok 1990, respektive první roky po pádu totality – byl jsem tehdy ještě dítě, ale už jsem se dost zajímal o politiku, jak to z mého pohledu bylo možné. Říkalo se, že teď, na cestě zpět do Evropy, jim (těm na Západě) přinášíme něco, co oni nemají – zkušenost s totalitním režimem. Jedním z nejjasnějších příkladů tohto přístupu bylo vystoupení Václava Klause na ekonomickém fóru v Davosu, kam nepřijel poslouchat, ale poučovat. Nemá ovšem smysl dávat vinu Klausovi – toto přesvědčení tehdy sdílela velká část české společnosti a bohužel sdílí dodnes; on jen tlumočil většinový názor země, z níž pocházel. Troufl bych si říci, že tento názor je mylný, a to zejména z toho důvodu, že zdůrazňuje prožité trauma bez ohledu na pravděpodobnost jeho výskytu.

Fakt je ten, že člověk, který už v totalitním režimu jednou žil, bude velmi citlivý na jakékoliv nové pokusy o totalitní nadvládu. Problém ale spočívá v tom, že u toho to zpravidla nekončí – takoví lidé často slyší “trávu růst” i tam, kde žádné nebezpečí nehrozí, a jejich přístup tak získává značně paranoidní rysy. Je zároveň i pravda, že takový člověk, pokud nová totalita přijde, bude mnohem lépe vybaven k takovým aktivitám jako je konspirace či odboj proti režimu, než člověk, který žádnou totalitu ještě nezažil. Takový totiž často končí tak, jako skončil legendární norský hrdina Max Manus v počátcích své odbojové kariéry, kdy byl sice nadšeným vydavatelem ilegálního tisku, ale zároveň těžce naivním a neznalým toho, co všechno proti němu režim může použít. Samo sebou, netrvalo dlouho a chytilo ho Gestapo. Člověk s totalitní minulostí by s velkou pravděpodobností jeho chyby neudělal, to se musí přiznat. Problém je ale v tom, že lidé, kteří nějakou totalitní minulost mají, zpravidla podobně, jako ti, kteří bojovali ve válečných konfliktech, neumějí žít v míru. Stín toho, co zažili, je natolik silný, že jim dává silnou konkurenční nevýhodu ve srovnání s těmi, kteří jsou od podobného traumatu “čistí” – nejsou schopni jít odvážně do některých věcí, do kterých jdou ti ze svobodného světa, v důsledku čehož jsou neefektivní. Klasickým příkladem takového posttotalitního syndromu je Polsko, klasickým příkladem toho postválečného je Srbsko. Mnoho Poláků nedokáže žít jinak, než minulostí, mnoho Srbů nedokáže žít jinak, než ve sžírající nenávisti proti Chorvatům, Bosňákům, Albáncům, Maďarům, Evropě, Americe, Západu jako celku, homosexuálům, Židům a kdo ví proti komu ještě. Přehnaná opatrnost nebo přehnaná nenávist v důsledku posttotalitního nebo postválečného syndromu má dva společné jmenovatele – první: takovým lidem utíkají příležitosti před očima; druhý: sami nemají šanci přijít na to, že se pletou a že to, že jsou paranoidní. Jak říká ono klasické úsloví: “To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou”.

Co, z nějakého podivného důvodu, lidé s těmito syndromy nedokáží, je identifikovat blížící se riziko. Na jedné straně jsou přecitlivělí tam, kde nic nehrozí, na straně druhé jsou zcela apatičtí vůči riziku pro svobodu a všechny společně uznávané hodnoty jako “dobré”, což plyne právě z jejich paranoie. Opět posloužím příkladem z Polska – generace Solidarności a protikomunistických bojovníků se nedokázala přenést přes neexistenci nepřítele, až stvořili dost zvrácený společenský systém, který hledá “komunistu” v komkoliv, kdo není volič PiS. Samým antikomunismem, jakkoliv chvályhodným, šlo-li by o odpor proti skutečným komunistům, způsobili, že je ve školách povinný katechismus, kdo na něj nechodí je šikanován, lidé křtí, konfirmují a biřmují děti “aby neměly problémy”, třebaže ani rodiče, ani děti s tím, co ty obřady znamenají, nesouhlasí či se zakazuje se umělé oplodnění. Situace v polské společnosti je dnes bez přehánění tam, kde bylo Německo v roce 1930, tedy v podobě “demokratický, leč slabý stát, který neumí vůbec nic udělat s tím, že mu pod rukama roste ‘stát ve státě’ složený z fanatických extremistů s vlastní paramilitaristickou silou”. Zatímco v Německu demokracie prohrála, díky EU, NATO a internetu se v Polsku snad udrží. Jedna z nejlepších teorií o tom, jak vzniká politická nestabilita a ohrožení demokracie, je od Fareeda Zakarii. Zakaria v knize “Budoucnost svobody: Neliberální demokracie v USA i ve světě” píše, že demokracie je neohrozitelná, pokud je HDP na hlavu větší, než 9000 USD; mezi 6000 a 9000 USD přežijí 2/3 demokracií, mezi 3000 a 6000 USD demokracie získávají nějakou šanci na přežití, pod 3000 nepřežije žádná. Vojvodství, kde PiS suverénně vyhrává každé volby a kde je tento extremismus nejsilnější (Świętokrzyskie, Podlaskie, Podkarpackie, Lubelskie), mají v průměru HDP na hlavu 8136 USD, přičemž Lubelskie má jen 7687 USD. Není náhodou, že nejvíce extremismu a politické nestability pochází právě odtamtud. V těchto částech Polska také najdeme názory jak vystřižené z Afghánistánu – typu “Západ je morálně zkažený, shnilý, největší nebezpečí přináší liberalismus a přichází ze zpoza Odry”, a podobně. Lidé tam žijící jsou zároveň z celého Polska nejvíce poznamenaní jak komunistickým režimem, tak druhou světovou válkou. Je to jen náhoda, že těm lidem nevadí v podstatě efektivní vytvoření nové diktatury, ale zato nebezpečí vidí ve svobodě? Myslím, že to náhoda není a poměrně důsledně to poukazuje na princip, o němž mluvím – že traumatický prožitek je pro život v době míru jednoduše špatný, nežádoucí a lidé, kteří ho mají za sebou, jsou méně kvalifikovaní pro efektivní vládnutí než ti, kteří žádnou totalitní nebo válečnou zkušenost nemají.

Tak, jako totalitní zkušenost naučí lidi až přehnané opatrnosti, válečná zkušenost jim dá apatii k násilí a výrazně sníží cenu lidského života v očích takového člověka. Ten, kdo válku nezažil, je statisticky mnohem méně náchylný k tomu říct, že na životě jednotlivce nesejde, než ten, kdo jí prošel. Pokud ceníme hodnotu lidského života tak vysoce, jak to o sobě tvrdíme, vidíme, že zkušenost s válkou je zde spíš na škodu, než aby přinášela nějaké ponaučení. Ona možná tedy i ponaučení přináší, ovšem za cenu vyšší, než jakou nabízí. Právě proto je také tak obrovská propast mezi argumenty lidí, kteří zažili druhou světovou válku a těmi, kdo žili odjakživa ve svobodném světě například na téma poválečných masakrů na německy mluvícím obyvatelstvu. Ten, kdo válku zažil, se zpravidla upíná ke kolektivní vině a říká, že i kdyby došlo k nespravedlnosti, šlo o “spravedlivou odplatu”. Takový člověk se pořád na událost dívá očima toho, kdo viděl mnoho lidí umírat násilnou smrtí, případně sám se k násilné smrti jiných přičinil. V důsledku toho ztratil onu posvátnou hrůzu ze smrti a zábrany před ubližováním jiným, ve smyslu jednotlivcům.

Klasický morální imperativ nám dává do vínku myšlení, které oceňuje zkušenost starších před kritikou mladších, ovšem ten, kdo tento imperativ vymyslel, nepočítal především se dvěma aspekty – 1) aby si mladí našli informace, nepotřebují staré, stačí si přečíst nějakou všude dostupnou knihu, nebo se podívat na internet; 2) v důsledku totalitarismů a válek nevídaného rozsahu ve 20. století se naprosto převrátilo na ruby to, kdo má z morálního hlediska nárok na to koho poučovat. Kdysi to byli starci, kteří v důsledku svých zkušeností měli přirozenou autoritu k poučování mladých, kteří svou horlivostí a nezkušeností dělali chyby; dnes to jsou mladí, kterých zkušenosti se svobodným světem, tedy zkušenosti, které se počítají, mnohonásobně převyšují zkušenosti těch starých. Dnešní staří prožili většinu svého života v panoptiku, které s reálným světem a jeho přirozenými hodnotami nemělo prakticky nic společného, proto jejich hodnoty, na nichž si postavili život, v dnešním, normálním světě nefungují. Mohou tedy tito lidé očekávat automatickou autoritu ve věci svých životních zkušeností? Pochybuji o tom. Jejich životní zkušenosti co se fungování společnosti týče nejsou nepodobné těm, které měli Izraelci vyvedení z egyptského otroctví – a jak víme, už ve Starém zákoně je velmi moudře napsáno, že svobodnou společnost tito lidé nikdy nemohli vytvořit.

Myšlení, které říká, že prožité trauma dává člověku něco navíc, přidanou hodnotu, skrze kterou se stane váženějším ve svém okolí, je poměrně falešné, protože dává člověku zbytečné iluze o vlastní důležitosti. V krajním případě jsou podobné myšlenky dokonce i nebezpečné, protože jsou-li akcentovány dostatečně nahlas a často, vedou k destabilizaci jinak funkčního demokratického řádu – tak, jako se to stalo v Polsku. Je tedy nasnadě si položit důležitou otázku: mají ti, jejichž lidské hodnoty byly tolik pokřiveny, právo na to, vytvářet hodnoty mladším?

Zobrazit celý článek

PRÁVO: Uzavření kauzy Vítkov otvírá otázky o justici

čtvrtek 21. října 2010

Kauza neonacistických žhářů, kteří naplánovali, a evidentně s cílem zabíjet, vypálili dům s romskou rodinou ve Vítkově, je u konce. Dostali poměrně vysoké tresty, od dvaceti do dvaadvaceti let. Je to hodně nebo málo? Odpověď není tak prostá, tento judikát otvírá závažné otázky o našem justičním systému.

Jsou všehovšudy tři způsoby, jak soudit v případě trestního práva. Buď se stanovují sazby odnětí svobody s ohledem na 1) způsobenou škodu, 2) úmysl, 3) kombinaci obojího. Náš justiční systém i trestní zákon vycházejí především z ohledu číslo 1, tedy vyměřují tresty odnětí svobody za trestné činy s ohledem na to, kolik škody bylo způsobeno. Nepovažuji tento systém za nejšťastnější a kauza Vítkov ukázala jasně proč. Rozhodnutí soudu o odsouzení pachatelů k odnětí svobody v trvání 20-22 let je podle mého názoru lidsky v pořádku (ba dokonce by mohl padnout i výjimečný trest), nicméně problém je v tom, že naše legislativa je tak nastavená, že se rozhodnutí soudu nedá vykládat jinak, než jako velmi kontroverzní – a tak trochu populistické. Fakt je, že shořel dům, rodina přišla o majetek a byla popálena malá Natálka, která ale přežila a – byť za cenu mnohých operací – se zotavuje. Nepovažuji za šťastné v případě, kdy se za vraždy dává běžně sazba od deseti do patnácti let, udělit tak velký trest v případě nezdařeného pokusu o vraždu. Ne v našem právním systému.

Právo civilizovaného státu stojí především na principu pacta sunt servanda, tedy “dohody se musejí dodržovat”. Člověk může mít sebevětší vztek na agresivní výrostky, kteří s čistým svědomím šli někoho připravit o život, ale jako soudce by si neměl dovolit tak zásadní odchylku od běžného výkladu zákona. Pokud je zákon špatný, je třeba ho změnit – na rozdíl od USA nebo Anglie naše soudy nemají legislativní pravomoc. Souhlasím s těmi, které by nižší trest pro pachatele popuzoval, ale abychom mohli soudit tímto způsobem, musíme zásadně změnit chápání trestního práva – a to přesunem k druhému způsobu, o němž jsem psal výše. Podle současného práva jestli někdo ukradl mobilní telefon nebo auto, je jeho čin kvalifikován různě. V případě zcizeného mobilního telefonu v hodnotě do 5000 Kč by bylo proti němu vzneseno občanskoprávní řízení, v případě dražšího by šlo o trestný čin krádeže. Přesto však soudy rozhodují měkčeji o potrestání zlodějů, kteří odcizili předměty v nižší cenové hladině – zloděj auta by tak dostal větší trest, než zloděj mobilního telefonu. Trestní právo je ve svém principu jakousi nadstavbou odškodňovacího práva, kdy je snaha nejen nahradit poškozenému jeho újmu, ale i nějakým bolestivým způsobem potrestat pachatele (vytvořit odstrašující efekt do budoucna, zajistit satisfakci pro oběti, apod.) Od výše škody by se tedy měla odvíjet jen její náhrada podle práva odškodňovacího, nicméně právo trestní by se mělo – právě proto, že je jakýmsi morálním arbitrem – zabývat především úmyslem; ten kvalifkovat a na jeho základě určit samotný trest. Konkrétní naplnění takového práva by vypadalo následovně: v případu trestného činu krádeže by byl odsouzený povinen podle rozhodnutí soudního řízení ve věci odškození nahradit škodu, a morálním aspektem věci by se měl zabývat soud v trestním řízení – který by měl posuzovat zase výlučně úmysl. V tomto případě by dejme tomu bylo možné odlišit (v extrémních případech) osobu umírající hladem, která ukradla jeden bochník chleba a zloděje aut, který si z krádeže udělal živnost.

Pokud bychom takto posoudili dnes již odsouzené pachatele, vyšlo by následující – procentuálním podílem by se vyjádřil podíl viny jednotlivých pachatelů a podle toho by museli zaplatit způsobenou škodu vyměřenou finančně (materiální škody, bolestné, náklady, které rodina musela uhradit navíc kvůli skutečnosti, že jí byl vypálen dům, které by jinak platit nemusela) – a z pohledu trestního práva by šlo o zvláštní rozsudek, který by se zabýval jejich motivy. Protože bylo zjištěno, že motivem je rasová nenávist, kdy pachatelům nešlo ani tak o to, kterou romskou rodinu zapálí, hlavně že zapálí nějakou, bylo by podle toho možné odsoudit pachatele – můj osobní odhad je ten, že spáchat takovýto čin čistě z rasových důvodů je ještě horší, než spáchat ho třeba pro peníze. Trestní zákon, inovovaný podle principů výše popsaných, by tak nejspíše pro činy tohoto druhu automaticky dával výjimečný trest, který by byl nejen lidsky ospravedlnitelný, ale měl by především oporu v zákoně.

Oddělení materiální stránky věci (a její ponechání odškodňovacímu právu) a morální stránky věci (a její ponechání trestnímu právu) by v mnohých případech napomohlo k dosažení spravedlivého rozsudku. Nestávalo by se tak například, že by člověk úmyslně autem ohrožující druhého, čímž by způsobil smrtelnou nehodu, vyvázl jen s nějakými osmi až deseti lety, jak české soudy takový trestný čin kvalifikují – stejně jako by se na druhou stranu nestalo, že by pro trestný čin vraždy byl na mnoho let odsouzen lékař, který na vlastní přání nemocného v nevyléčitelném stádiu choroby provedl eutanázii. Posuzování morální stránky věci skrze motiv místo škodu by tak mimo jiné i zrelativizovalo skutečnost, zda například k vraždě došlo, či nikoliv – podle mého názoru by se měl nezdařený pokus o vraždu hodnotit naprosto stejně, jako vražda dokonaná – v obou případech šlo o úmysl zabít druhého člověka, a je vcelku irelevantní, zda to oběť přežila či nikoliv.

Náš justiční systém, stejně jako trestní právo, jsou opředeny mnoha relikty z doby komunismu, kdy bylo právě žádoucí s ohledem na “rozkrádání společného vlastnictví” trestat podle výše škody, která byla způsobena, a tolik se nehledělo na úmysl, za jakého k tomu došlo. Nepovažuji tento systém za spravedlivý. Nejen kauza Vítkov, ale i starší případy, u nichž se veřejnost rozhořčovala, proč pachatel byl odsouzen k tolika / tak málo letům odnětí svobody ukázaly, že s naším právním řádem je něco ve velkém nepořádku. Mělo by být na čase to změnit.

Foto: Lidovky.cz

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Princip ztracené tváře

neděle 17. října 2010

Nemohl jsem si nevšimnout, že mnoho lidí označuje za původ “krize naší doby” odklon od tradičního modelu cti, “zachovávání tváře”, “smývání urážek” a podobně. Málokdo se však zamyslel nad tím, že obhajováním těchto tradičních konceptů si podřezává větev například v kritice například vůči tzv. “vraždám ze cti” – ty jsou postaveny totiž na tomtéž základě, liší se jen intenzitou “zásahu”.

Ztracená tvář v tradičním pojetí je velmi těžko uchopitelná. Na jednu stranu se špatně definuje, na druhou stranu je poměrně snadno vyčíslitelná její finanční hodnota – jako ušlý zisk v případě pokusu o “znovuzískání tváře”, či o její “neztrácení”. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že ona “tvář” je věcí velice osobní, ve skutečnosti jde o záležitost poměrně jasně kolektivní. “Tvář” si nezachovávají lidé ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli druhým – vidí v ní jakési kritérium, podle něhož jsou hodnoceni. S měřítkem tohoto hodnocení je už však spíše problém – ještě jsem nikde neviděl ani neslyšel obecnou definici, která by neoperovala s frázemi typu “protože tak je to přeci nejlepší a každý to ví”, která by naprosto jasně vysvětlovala co je ta “tvář”, čím se získává a jak se ztrácí. Pokud je někdo na tyto poměrně legitimní otázky dotázán, odpovídá většinou konkrétními příklady, tedy tímto způsobem: “ztráta tváře je například…”, nebo “ztráta tváře je, že…”. Co chybí, je schopnost definovat ztrátu tváře větou “ztráta tváře je (podstatné jméno, nebo věta o čistě informativním charakteru)”. Vidíme tak, že s “tváří” je to podobné jako s politickou korektností – tak nějak každý umí určit, co je a co není politicky korektní, ale definovat ten klíč, pomocí něhož se to určuje, už je poměrně těžké.

Argumentovat tím, že boj za “čest” či “tvář” patří k lidské nátuře a tudíž je správný – je dosti liché. Stejným způsobem by se právě mohl bránit srbský fanatik, který vypálil chorvatskou vesnici (Chorvaté urazili Srbsko svým odtržením), či islámský fanatik, který zavraždí svou dceru, protože chodila s nevěřícím (zhanobila rodinu, rodině je třeba vrátit tvář, tvář je důležitější, než život dcery). Oba tyto příklady, stejně jako mnohé další, se mohou zdát extrémní, ale podíváme-li se na jejich základ, jsou stejně iracionální, jako to, když někdo kvůli potenciální “ztrátě tváře” odmítá tvrdošíjně uznat svou chybu (příklad: ortodoxní věřící, jemuž dokázali, že věří špatně, spíš hledá způsoby, jak zničit důakzy to dokazující, než aby změnil svůj přístup k věci), nechat se předjet ženou či slabším autem, případně když někdo naprosto zbytečně umírá v boji proti nepříteli, když by mohl pro moment ustoupit a nepříteli zasadit mnohem snadněji smrtící ránu jinde a jindy. Vůdci Varšavského povstání či polské záříjové kampaně z roku 1939 si sice bezesporu zachovali tvář, ale dopadli hůř, než sedláci u Chlumce naprosto katastrofálním vyhodnocením situace. Možná jsem zlý, ale když řeknu, že bitvu umí vyhrát každý blbec, protože to je jen otázka nákladů, zatímco vyhrát celou válku je umění – nebudu daleko od pravdy. Právě polská martyrologie je toho perfektním příkladem – místo toho, aby vyhráli válku podle nich “beze cti”, tedy například tím, že nejdřív nepříteli ustoupí, když vidí, že nemají šanci a radši ho napadnou tehdy a tam, kde tu šanci mají, a pak slavili válečné vítězství, nechají se zbytečně pozabíjet a pak slaví vojenské prohry.

Otázka “zachování tváře” vychází stricte z patriarchálního uspořádání společnosti. Patriarchát, stejně jako matriarchát, jsou koncepce, které jsou neefektivní – dávají větší důraz na zachovávání tradic a ustálených myšlenkových koncepcí (každý z konceptů zachovává tradice jiného druhu, ale obecně jsou v zachovávání samém stejné), než na směřování k úspěchu, tedy k tomu dosáhnout víc, dojít dál, být bohatší, mocnější, atp. Koncept “tváře” vzniká v patriarchální společnosti už odmala – kdo z mužů neslyšel větu “chovej se jako chlap” či “nebuď baba”? Opět budu zlý a řeknu, že to, co většinou následuje po vyřčení těchto vět, by se dalo nazvat trestuhodným plýtváním lidských a materiálních zdrojů. Většinou totiž ten, kdo chce “zůstat chlap” a “zachovat tvář” udělá něco, co ho v konečném důsledku objektivně těžce poškodí, ovšem zůstane s myšlenkou, že se zachoval dobře, protože “zachoval tvář”. Jaké konkrétní výsledky ovšem “zachovaná tvář” přináší, kromě osobní satisfakce? A propos – není ta osobní satisfakce takhle náhodou naučená podobně, jako se celé generace učily pověrám typu “bez Boha se žít nedá”? Ano, mnoho lidí bez Boha žít nemůže, stejně jako mnoho lidí nemůže žít bez toho, aby měli pocit, že si “zachovali tvář”. Budu zlý i do třetice a řeknu – není “zachovalá tvář” takhle náhodou jen jinou alternativou “druhého vítězství” či “morálního vítězství”, tedy jakési ceny útěchy pro poražené, aby si nepřipadali tak hloupě, že prohráli?

Ekonomie nás učí, že člověk vždy maximalizuje a chová se racionálně s ohledem na cíl maximalizace toho, co považuje za užitečné. Někdo maximalizuje kapitál, někdo štěstí, jiný zase pocit osobní hrdosti. Samozřejmě nic proti tomu, jak říká římské právo, suum cuique tribuere, čili “každému, co jeho jest”. Vtip je ovšem v tom, že si musíme jako celek položit otázku – kam to jako společnost chceme dotáhnout? Co je naším cílem? Pokud je naším cílem, abychom byli společností, která něco znamená jako celek, tedy ne takovou, která si to o sobě pouze myslí, ale realita je někde jinde, musíme se nad tím důsledně zamyslet. Zde dám k dobru opět příklad Polska nebo Srbska – jak Poláci tak Srbové žijí v přesvědčení, že jsou vyvolenými národy, ale poptejte se po světě na jejich reputaci – jedni jsou vnímaní jako ultrakatoličtí fanatičtí nacionalističtí námezdní dělníci a ti druzí jako ultraortodoxní fanatičtí nacionalističtí mafiáni a váleční zločinci – neříkám, že to ty národy jsou, ale to je to, co se lidem ve světě o nich zpravidla vybaví. Pokud tedy chceme být opravdu společností, která má respekt, je obdivovaná a má to, čemu se říká soft power, čili sílu v ovlivňování okolí skrze vlastní příklad, je na čase, abychom trochu zrevidovali náš postoj ke “ztracené tváři”. Není totiž náhodou, že čím větší je v dané společnosti šance na to, že bude člověk cítit ohrožení své “tváře”, tím je společnost chudší, méně respektovaná a zaplavenější primitivním násilím. Není náhodou, že ti největší “zachovávači tváří” pocházejí z míst jako je Afghánistán, Kurdistán (ať už v Turecku, Sýrii, Íránu nebo Iráku), Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy, Somálsko, Súdán, Libye, KLDR, Rusko, Turkmenistán; v minulosti pak Třetí Říše, SSSR, nacistické Japonsko či – nemusíme chodit daleko – nacistické Slovensko. Samé inspirativní vzory, že. Naproti tomu země, které patří mezi nejúspěšnější tohoto světa, jsou zároveň tvrdými pragmatiky, kteří se s nějakou tváří dvakrát neperou – typicky Spojené státy, Čína (poslední zbytky “zachovávačů tváří” umírají s vysokým věkem maoistů; nová generace Číňanů je pragmatická až se hory zelenají) či Německo, které po pádu Třetí Říše koncepci “tváře” odvrhlo docela a začalo se realizovat ekonomicky. Je to jen náhoda, nebo skutečně platí nepřímo úměrná korelace “čím méně tváře, tím více úspěchu”?

PS: Dovolím si citovat mou oblíbenou pasáž z knihy Terryho Pratchetta “Thud!”, která byla přeložena do češtiny jako “Buch!”. Autor popisuje rozhovor policejního velitele multikulturního města (které je poměrně přesnou analogií dnešního Londýna), kterému se ve městě chtějí u příležitosti výročí dávné bitvy servat dvě skupiny imigrantů, s jeho manželkou, šlechtičnou z rodu, který si v “zachovávání tváře” nesmírně liboval.

„Berankinové nikdy před ničím neutekli,“ prohlásila lady Sibyla.
„Elániové zase pokaždé utíkali, jako kdyby jim za patami hořelo,“ odpověděl jí Elánius, který byl natolik diplomatický, že se nezmínil o již zmíněných předcích, kteří se vraceli domů po kouscích. „To znamená, že bojuješ tam, kde chceš bojovat.”

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Vnucování hodnot není vždy špatné

pátek 15. října 2010

Představme si, že je rok 1774. Rodiče sedmiletého dítěte se brání císařským drábům, kteří na základě povinné školní docházky schválené císařovnou Marií Teresií hodlají odvést dítě násilím do školy, za hlasitého protestu rodičů. Umím si představit, co se tehdy po hospodách říkalo - “k čemu jim bude umět číst, když se o grunt nebudou umět postarat!” Přesto z dnešního pohledu víme, že císařovna udělala velmi správnou věc.

Důsledek jejího kroku totiž o několik desítek let později udělal z Čech “středoevropského tygra”, který se rozvinul v bohatě prosperující industriální velmoc. To vše v době, kdy země, které na tak osvícenou panovnici štěstí neměly, se stále ještě vláčely s pluhem a jejich poddaní většinou neuměli číst a psát. Jen tak pro informaci – v ruské části Polska, v Irsku a v dalších chudých zemích Evropy roku 1900 stále ještě většina obyvatel neuměla číst a psát. Rodiče tehdejších děti, které byly v roce 1774 odváděny do škol místo toho, aby je rodiče zapřáhli na pole, protestovali nejspíš velmi podobně, jako dnes protestují Češi proti “novotám”, které mají měnit jejich životní styl. Otevřete-li diskusi na Lidovkách pod dnešním článkem o uvažovaném zrušení dabingu na České televizi, jeden by řekl, neznaje okolností, že se v ČR chystá bolševický převrat. Tak totiž většina tamních diskutujících na tuto věc reagovala. Stylem - “co nás má stát co k čemu nutit”, “dřív ruština, dnes angličtina”, “dabing je tu odjakživa” a podobně. Tito lidé jsou živým důkazem velmi časté neschopnosti lidí v České republice přemýšlet, která jde naprosto napříč celým politickým spektrem, která se ovšem vyznačuje jediným – je podezíravá vůči všemu novému, cizímu, myslí si, že je nejchytřejší na světě. Přesně jako si to mysleli odpůrci povinné školní docházky na konci 18. století. Bohužel dnes nemáme císařství s osvícenou císařovnou, která by Čechy povinně nahnala na intensivní kursy angličtiny, zacházení s počítačem, internetu a základní ekonomie. To jsou totiž v zásadě dovednosti, jejichž nedostatek brání České republice v dalším rozvoji.

Nedávno jsem tu psal o tom, jak Mustafa Kemal Atatürk dokázal – byť ne kompletně – výrazně modernizovat Turecko po pádu Osmanské říše. Podobným způsobem postavil na nohy po maoistickém běsnění Čínu Teng Siao-pching. Autoritativní metody obou zmíněných vůdců by nebyly v České republice v současné době možné – a ani sám bych si je nepřál, s ohledem na demokratický deficit – občas ale při pohledu na zabedněnost a tvrdohlavost většinového českého člověka, který si “postavil hlavu” jen aby nemusel uznat, že je někdo lepší, zkušenější a chytřejší než on, si po Mustafovi docela zastesknu. V diskusi pod mým posledním článkem jsem zmiňoval cenu kultury – tedy kapitál (ne nutně finanční, i když především ten), který může společnost získat, když se vzdá určitých elementů své kultury. Odnaučení společnosti některých “nevýhodných” zvyků souvisejících s tradiční společenskou mentalitou také nějaké prostředky stojí, ale pokud je potenciální zisk větší, než investice na počátku, stojí za to do toho jít. Český hospodský skepticismus vůči všemu, nedůvěřivost vůči světu, nedůvěřivost vůči odlišným, neschopnost opravdového nadšení se pro něco (v jiném kontextu, než osobním hobby, tam to zase Čechům jde jedna radost – člověk si s úlevou řekne “aspoň že tohle funguje”, když to vidí), to jsou všechno charakterové rysy velkého množství Čechů, které představují obrovské množství promarněného kapitálu potřebného na další rozvoj země.

Pro začátek si však, stejně jako ti afričtí Pygmejové, o nichž byla řeč posledně, musíme říct, oč stojíme. Jestli nám jde víc o naši variantu “tančení kolem ohně”, čili konkrétně naši nedůvěřivou tvrdohlavost, nebo o rozvoj, o to, v současné světě znamenat také něco jiného, než být zemí novodobých otroků (lidí nemohoucích najít si jinou práci kvůli chybějící znalosti angličtiny, ovládání počítačů, atp.), gladiátorů (to jsou všichni naši hokejisté a další sportovci) a pár výjimečných lidí, kteří proslavují zemi venku, ale doma je stejně nikdo moc nechce (všichni, kteří v zahraničí něčeho dosáhli, ale doma se úspěchu nedočkali, i kdyby mělo jít o takové lidi, jako o českého sportovního rybáře, který si vydobyl takový respekt v USA, že byl pozván do velmi prestižní talk show – tedy o takové, kteří se ukázali třeba “jen” díky svému hobby). Je to jen a jen na nás, rozhodujme dobře. A to s připuštěním, že co do nás vtlouklo naše prostředí a co důvěrně známe, nemusí být zrovna to nejlepší.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Politický kulturismus v Evropě, aneb rostoucí povědomí o evropanství

pondělí 11. října 2010

Chápu, že z důvodu existence kulturistiky není úplně snadné používat termín kulturismus v politickém smyslu, ale soudím, že tento termín vcelku výstižně popisuje základ rodící se společné evropské identity.

Evropský národ ve smyslu Herderových definic neexistuje a s pravděpodobností blížící se stům procent nikdy ani existovat nebude – neznamená to ovšem, že neexistuje zároveň základní myšlenka, na které se dá postavit společný evropský politický lid, neboli démos. Kritici namítají, že nic takového neexistuje, ale moje námitka zní – jak může neexistovat evropský démos, když Evropané jsou nezávisle na sobě schopni velmi dobře určit, kdo všechno může být Evropan a kdo nikoliv? Proč jsou takové diskuse o Turecku v EU, či o “společenské vyspělosti” nutné k tomu, stát se Evropanem v případě Západního Balkánu či Východní Evropy? Tak, jako národní stát hledá klíč ke svému raison d’être ve vlastním jazyce či etnickém původu, dávaje zavděk ideologii nacionalismu, tak evropská společnost (s trochou ironie by se dalo říci, že i navzdory Evropské unii) staví jakýsi kulturismus, tedy identifikaci na základě společně chápaných kulturních vzorců. Zjednodušeně řečeno, evropskému “kulturistovi” je v zásadě jedno, jestli je někdo z Portugalska, Finska nebo Maďarska, dokud se bude jako Evropan v každodenním životě chovat.

Ačkoliv tento směr tak nikdo, pokud vím, dosud nepojmenoval, není nový. Ačkoliv v současné době poněkud oslabil, onen kulturismus je tradiční zejména ve Švýcarsku, a to býval v dost extrémní podobě. Čeští emigranti, kteří za komunistického režimu odešli do švýcarského exilu mohou vzpomínat na velmi ostrou kulturní asimilaci, kontroly, zda dotyčný žije dostatečně švýcarským způsobem života. Tento kulturismus dal Švýcarům pocit výlučnosti a zároveň soudržnosti proti okolním státům; stal se pro ně důkazem, že jsou národem a za žádnou cenu nejsou ani Francouzi, ani Italové, ani Němci. Jistě, v moderní evropské podobě by nejspíš neprošlo, kdyby byli tímto způsobem popotahováni cizinci, kteří by se chtěli získat evropské občanství, nicméně nepochybuji o tom, že kdyby šlo o názory “obyčejných lidí” v Evropě, tak by toto vymáhání evropského stylu života prošlo v podobné míře, jako kdyby se lidem k hlasování nabídla možnost národní asimilace. Protože ale jsou Evropané vesměs mobilní a mnoho z nich se usazuje v jiných členských zemích, neradi by si podřezávali pod sebou tímto způsobem větev, takže jak je znám – a – neberte to, prosím, jako vytahování, protože to vytahování není – by s velkou radostí přijali právě tuhle nucenou asimilaci neevropských žadatelů o občanství. To, že kvůli politické korektnosti by se takové opatření beztak báli zákonodárci navrhnout, je věc jiná – ale existence samotné vůle k tomu už něco znamená.

Lidská paměť je velmi ošidná; snadno zapomíná na to vidět minulost také minulýma očima. Euroskeptici kritizují současný nedostatek evropského lidu – s čímž se dá do značné míry souhlasit. Co ovšem ale zapomínají je to, jak utopicky vzdálená byla představa Evropana, který se identifikuje jako Evropan, nejen v roce 1990, ale i v roce 2000. V roce 2010 jsme v té pozici, že většina Evropanů je schopna oceňovat druhé podle toho, zda se chovají více či méně evropsky. Neříkají moc nahlas, protože by to nebylo politicky korektní, ale často to evropsky je synonymem pro civilizovaně, a ti (zejména z jiho a východu pocházející) neevropané jsou mnohými vnímaní jako barbaři. Od tohoto bodu je už mnohem menší vzdálenost ke skutečnému evropskému politickému lidu, než jako jsme ušli od roku 1990 dodnes. První opatrné krůčky nově se rodícího evropského politického lidu jsou už vidět – paradoxně i mezi euroskeptiky. Politická strana Libertas, která si kladla za cíl znemožnit ratifikace Smlouvy o Ústavě, jakož i Lisabonské smlouvy, byla typickým případem – šlo o zdola budovanou nadnárodní celoevropskou politickou stranu, která měla vlastní celoevropské předsednictví. Druhým takovým projektem je původně švédská Piratpartiet (Pirátská strana), která skrze své jednotky v členských zemích rovněž funguje v celoevropské šíři. Kdo by si na existenci takových hnutí ještě v roce 1990 vsadil? Soudím, že jen málokdo.

Evropský kulturismus nabyl výrazné kontury především v posledních několika letech. I když tomu nacionalističtí alarmisté nebudou věřit, počet přistěhovalců do Evropy velmi dramaticky klesá, a to zejména z těchto následujících důvodů: 1) v posledních letech hlasitěji než dříve dali Evropané dost jasně najevo, o koho v Evropě (ne)stojí; 2) byla zřízena evropská agentura Frontex, která koordinuje ochranu vnějších unijních hranic a která je velmi efektivní; 3) v rámci projektu Unie pro Středomoří platí EU peníze libyjským, alžírským, tuniským a marockým policistům, kteří nejsou příliš vázáni lidskými právy a odvádějí tak za Brusel poměrně levně “špinavou práci” s odchytáváním ilegálů; 4) finanční krize způsobila, že je pro ilegály, ale i pro legální imigranty ze zemí třetího světa těžké sehnat už i nekvalifikovanou práci. Evropané jsou zároveň čím dál více náchylní na nepřizpůsobivost vůči evropským osvícenským životním hodnotám; čím dále jsou méně tolerantní vůči náboženskému extremismu, a to jak v podobě křesťanské (domácí), tak v podobě muslimské. Náboženští extremisté, a to z obou těchto táborů, prohlašují svorně že liberalismus a sekularismus se neumějí bránit; že nemají silné myšlenky, které by dokázaly vzdorovat jejich křesťanskému nebo muslimskému mesianismu. Je pravda, že liberální Evropa byla zastižena nepřipravena a zejména na muslimský extremismus neuměla několik let reagovat, ale i to se mění – jistě k velkému překvapení náboženských fanatiků se ukázalo, že evropské liberální hodnoty nejsou nikterak bezzubé a dovedou se bránit.

Vždy, když srovnávám myšlení dneška s myšlením a společenskou atmosférou před deseti či dvaceti lety si říkám, jak bude vypadat náš svět za dalších deset nebo dvacet let. V otázce evropské identity bude vývoj nejspíše ještě dost komplikovaný, a to především z důvodu, že její vývoj jde sice dobře, tedy směrem k jejímu upevnění, ale takřka naprosto se míjí s institucemi EU a s tím, jak vidí vývoj evropských hodnot EU. Tento důvod je naprosto zásadní a může způsobit dnes nemyslitelné, že sami Evropané se jednoho dne rozhodnou založit evropský superstát nezávisle na EU, který bude kulturismus, jak jsme si ho definovali, ctít jako základ evropské identity. EU až příliš bohorovně ignoruje hesla a ideologii různých protipřistěhovaleckých politických stran či hnutí s tím, že je označuje za “nacionalisty”, protože je to tak jednodušší. Dansk Folkeparti, PVV, Lega Nord nebo další strany, které mají velký voličský potenciál postavený na protipřistěhovalecké rétorice, naprosto pomíjejí vymezování se národně – vždy jde o vymezování kulturní. Geert Wilders tak například není jen proti islámu, ale často pronáší i všemožnou kritiku na adresu katolické církve, přičemž se hlasitě zastává především práva na rozum a práva na kritické myšlení. Otevřeně mluví o tom, že brání evropské hodnoty a ty vidí postavené na anticko-židovsko-křesťansko-osvícenských základech, s akcentem na ty poslední jmenované. Touto rétorikou dostal svou stranu na jednu z nejsilnějších pozic v Nizozemí a jeho myšlenky jsou populární i v zemích, kde se větrné mlýny nepotkávají tak často. Velmi rád bych věděl, kam tento vývoj v příští dekádě půjde dál, ale nezbývá nic jiného, než se těmi deseti lety “prožít”. Schválně, jakou budou mít nakonec evropské hodnoty podobu.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Turecko do EU? Velmi komplikovaná otázka

čtvrtek 7. října 2010

Z toho, jak si všímám argumenty, které se vyjadřují ostře pro vstup nebo ostře proti vstupu Turecka do EU, nabývám často dojmu, že ti, kteří jsou jeznoznačně pro, postrádají smysl pro právní otázky, a ti, kteří jsou jednoznačně proti, nevědí o Turecku vůbec nic a rozhodují se jen podle pocitů, které nabyli z obrazů o Turcích u Vídně. Realita je totiž mnohem komplikovanější.

Až do nástupu Mustafy Kemala Atatürka bylo Turecko (respektive Osmánská říše) v takovém stavu, že by jiná než vojenská integrace do západních struktur byla velmi komplikovaná, ne-li nemožná. Je pravda, že Atatürk modernizoval Turecko způsobem vskutku obdivuhodným, nicméně ve svém cíli vychovat z Turků moderní Evropany zapomněl na jednu důležitou věc – Evropan tolik nepodléhá kultům. Na druhou stranu – nedá se mu to příliš zaznívat, protože kdo tvořil jeho soudobou Evropu? Jen tak namátkou – Hitler, Mussolini, Franco, Piłsudski (toho považoval obzvláště za následováníhodný vzor), Horthy a v podobném výčtu bych mohl ještě nějakou dobu pokračovat. Pokud budeme do Evropy počítat i SSSR, pak samozřejmě Stalin. Atatürk vypracoval okolo své osoby poměrně silný kult osobnosti, který na jednu stranu Turkům pomáhal najít smysl v sekularizaci a modernizaci, na druhou stranu ovšem přišel moment, kdy bylo třeba jeho kult revidovat. Ještě dlouho poté, co všichni jmenovaní evropští diktátoři odešli ze světa byl Atatürk oslavován poněkud “severokorejským” způsobem. Kemalismus tak vychoval poměrně širokou skupinu obyvatelstva, přítomnou zejména v pobřežních regionech Turecka, která v konečném důsledku je sekulárnější než Francouzi nebo Češi, a která se životním stylem téměř ničím neliší od běžných Evropanů. Pokud by tedy mělo být přijato toto Turecko do EU, neviděl bych v tom větší problém.

Horší je to v případě Anatolie. Její centrální část je konzervativní (velmi podobným způsobem, jako konzervativní regiony v Polsku) a její populace nemá příliš velké pochopení pro kemalistické společenské a náboženské reformy – ovšem stále ještě uznává Atatürka jako národního vůdce, který vyvedl zemi z temnot Osmanské říše a dobyl Turecku slávu ve světě. Islám vyznávaný v této části Turecka je často spíš než vírou konzervativním stylem života – místní lidé se modlí pětkrát denně na svolávání muezzína zkrátka proto, že tak činili jejich otcové, dědové, pradědové a starší generace. Na rozdíl od pobřežních oblastí, které jsou, inter alia, i nakloněné rovnoprávnosti mezi muži a ženami, v Anatolii vládne tvrdý patriarchát, ovšem nic, co by se v Evropě už dávno nevyskytovalo – například v Polsku či v Srbsku. O této části Turecka je možné říci, že pokud je v EU Lublin, mohou být i oni – dá to sice práci jim vysvětlit, v čem spočívá pluralismus a tolerance k jiným, ale s trochou štěstí to půjde.

V čem je ovšem kámen úrazu je Východní a Jihovýchodní Anatolie (statitstické regiony Turecka) – zahrnující turecký Kurdistán, která je z kulturního hlediska neuvěřitelně zaostalá; tam odtud pocházejí všechny ty zprávy o vraždách ze “cti”, islámském fanatismu a zároveň problémová část tureckých emigrantů v EU. Říkat Ankaře, že je v této oblasti neuvěřitelná zaostalost, je ztráta času, protože to Ankara ví a problém se snaží všemožně řešit. Problém je v tom, že tam žijící Turci (a především) Kurdové přistupují k celé věci jako k pokusům o zvýšení civilizovanosti Srbska srbští nacionalisté, tedy naprosto tvrdě odmítavě, a bohužel kolikrát i se zbraní v ruce. Kurdská emigrace, která v Evropě žije a která prohlašuje cosi o tureckém útlaku říká často jen polovinu pravdy: a to tu, že nemají v Turecku stejná práva, jako by měli v Evropě a že je Turci diskriminují. Neříkají ovšem zpravidla proč – Turci totiž považují zpravidla Kurdy (i své východní bratry) za obyvatelstvo, které je potřeba naučit civilizovaným návykům. Je tedy pravda, že Turecko potlačuje kulturní identitu Kurdů, ale zároveň je pravda, že se pod tou identitou rozumějí takové věci jako jsou právě jmenované vraždy ze “cti”, či celý ten koncept “mužné cti”, tolik známý například na Balkáně, který vede především k tomu, že člověk stráví celý život tím, že s něčím nebo s někým bojuje.

Po mnoho desetiletí probíhal pokus o civilizování těchto oblastí stejně – kdykoliv armáda přišla k názoru, že jsou ohroženy hodnoty sekulárního státu, jela to tam zpacifikovat silou. To se změnilo s nástupem AKP, současné vládní strany. V očích kemalistů a mnoha “pobřežních” Turků je vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana důvodem k bití na poplach – je totiž pravda, že Erdoğan systematicky obrušuje hrany kemalismu a povoluje některé věci dříve nemyslitelné – například nošení šátků v některých veřejných institucích. Nedělá to ovšem podle mého názoru, protože by byl nějaký islamista – Erdoğan je pragmatik a chápe, že nekonečná restrikce nikam nevedla. Pochopil, že většina “obyčejných lidí” se řídí zejména symboly – a čím obyčejnější lidé, tím víc to o nich platí. Fakt, že vidí-li “obyčejný člověk” symbol, neptá se zpravidla, co za ním je, nás může sice rozčilovat, ale musíme se s ním smířit. Erdoğan tento fakt využil a nabízí lidem v zaostalejších částech Turecka symboly, jejichž zákaz pro ně znamenal dlouhodobě důkaz o “bezbožnosti” (tedy nelegitimitě) turecké vlády, čímž bere vítr z plachet místnímu odporu proti dlouhodobým modernizačním snahám Ankary. Zatímco jednou rukou vábí venkovské obyvatelstvo Anatolie na šátky, druhou rukou jim plíživě mění způsob života na evropský rychlostí, jakou nikdo od Atatürka vyvinout nedokázal. Důsledkem této politiky jsou dnes paradoxně konzervativní regiony Turecka liberálnější, než emigranti z těchto regionů žijící v Evropě. Na druhou stranu se ovšem reformy, které AKP provádí, dlouhodobě nelíbí armádě, střežící odkaz kemalismu, stejně jako “kovaným” kemalistům, což statisticky jsou zejména dnešní čtyřicátníci a starší v přímořských oblastech, kteří vidí jakékoliv doslovné nerespektování Atatürkova odkazu často doslova jako svatokrádež. AKP se totiž dotýká i další ožehavé otázky, o níž kemalisté odmítají hovořit – arménské genocidy. Turecko je dnes nejblíž uznání její existence za celou svou historii; Erdoğan se hodně zasloužil rovněž za výrazné oteplení vztahů s Arménií a obnovu arménských kostelů v provincii Van, kde žije dodnes arménská menšina. Dívat se tedy na AKP jako na stranu “islamistů” a na kemalisty jako “demokraty” je velmi ožehavé.

Pokud bych měl tedy odpovědět na otázku, zda Turecko v EU ano či ne, nedovolil bych si říct ani jedno – moje odpověď by spíše zněla “vyčkejme, jak se to vyvrbí”. Přes to všechno je třeba se k Turecku chovat se ctí a rozhodně nepropadat nějakým primitivním antitureckým sentimentům, které mohou Turky akorát obrátit směrem ke skutečnému islámskému světu. Hrát si na Antemurale Christianitatis v době, kdy víme, že křesťanství, dostane-li tolik moci, kolik jí má islám v některých muslimských zemích, není o nic moc lepší, a kdy většina Evropy se ke křesťanství obrací zády, je přinejmenším pokrytecké, pokud ne rovnou škodlivé.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Chcete vyhrát soutěž? Nařkněte ministra z jejího ovlivňování

pondělí 4. října 2010

Sem tam se víceméně z rutiny kouknu na Patočkův Deník Referendum, jen abych byl kdyžtak dopředu informován o tom, kdy a jak přesně nastane rudá ozbrojená revoluce a kdo ji povede. Odkazy na některé články mi zase hážou na Facebook mí levicoví přátelé. Naposledy jsem tam objevil zajímavou kauzu. Ministr životního prostředí Pavel Drobil prý vzkázal porotě soutěže festivalu ekologických filmů Ekofilm, aby dokumentární snímek Auto*Mat nevyhrál ani jednu z cen.

Takové jednání by samozřejmě bylo skandální. Nicméně po přečtení obou článků celkem snadno zjistíte, že je třeba zase všechno jinak - čtěte ZDE a hned potom ZDE. Po nastudování tématu si pojďme položit několik otázek.

Co se vlastně stalo?

Jeden z porotců, architekt Milunić, řekl redaktorovi Deníku Referendum, že porota dostala vzkaz od ministra Drobila, že film Auto*Mat nesmí vyhrát. Nevzpomíná si však, kdo porotě vzkaz vyřídil.
Milunić později (v dalším článku) celou informaci popřel. Respektive řekl jen, že něco takového slyšel, ale neví kdy, kde a od koho. Stejně tak zmíněnou informaci popřeli všichni další členové poroty. To ovšem soudruhům nezabránilo, aby následující článek opatřili bulvárním titulkem Ministr Drobil se vykrucuje marně, porota Ekofilmu pokyn dostala. Mlčenlivost a negativní stanovisko porotců ke své hypotéze si bohorovně odůvodňují jejich strachem z ministerských sankcí.

Co se ve skutečnosti mohlo stát?

Celá kauza na mě od počátku působila nikoliv jako novinářská kachna, čistě proto, že soudružky a soudruhy z Patočkovy platformy nelze pokládat za novináře, ale jako čirý nesmysl vystavěný na osvědčeném postulátu "jedna paní povídala". Někdo prý něco říkal, ale nikdo vlastně neví co a hlavně kdo, to je jedno, hlavně že se veřejně očerní nenáviděný pravicový ministr. Zároveň silně pochybuji, že by ministr, jistě důležitější věci na práci mající, osobně intervenoval v takové marginální věci, jako je filmová soutěž, o které naprostá většina občanů ČR vůbec nic neví. Porotci se možná odmítají bavit s "novináři" ne proto, že by se báli sankcí ze strany ministerstva, ale prostě proto, že na útočící levicové aktivistické magory jednoduše nemají náladu.

Co se (možná) stane?

Teď si na chvíli zahraju na konspirační teorie milujícího levičáka a pohroužím se do víru spekulací. Podle mého názoru film Auto*Mat vyhraje, protože prostě nemůže nevyhrát - jakýkoliv jiný výsledek by se teď, kdy se už celá záležitost dostala na stránky ministerstva, musela interpretovat skutečně jako ostudné ovlivňování nezávislé soutěže ze strany politiků. A "novinářů" (tedy i těch skutečných, kteří by se něčeho takového jistě chytili), se porotci i ministerstvo jistě bojí mnohem víc. A třeba právě za tímto účelem celá kauza vznikla. Spekuluji, samozřejmě. Ale jak už z historie víme, v nátlaku na veřejnost jsou jistá hnutí a skupiny, jedna z nichž má název jistě jen čirou náhodou stejný jako zmíněný snímek, velmi zkušené.

Zobrazit celý článek