Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z říjen, 2010

SPOLEČNOST: Trauma neobohacuje

Obrázek
Roky jsem přemýšlel nad tím, z jaké strany uchopit toto velmi vážné téma. Většina lidí, kteří prošli traumatickými kolektivními situacemi má tendenci těm, kteří to nezažili, zakazovat zpochybňování jejich činů, případně je znevažovat – a zároveň na základě svého traumatu říkat ostatním, že bylo sice tvrdé, ale obohatilo je. Mám za to, že se tito lidé hluboce mýlí.Vybavuji si rok 1990, respektive první roky po pádu totality – byl jsem tehdy ještě dítě, ale už jsem se dost zajímal o politiku, jak to z mého pohledu bylo možné. Říkalo se, že teď, na cestě zpět do Evropy, jim (těm na Západě) přinášíme něco, co oni nemají – zkušenost s totalitním režimem. Jedním z nejjasnějších příkladů tohto přístupu bylo vystoupení Václava Klause na ekonomickém fóru v Davosu, kam nepřijel poslouchat, ale poučovat. Nemá ovšem smysl dávat vinu Klausovi – toto přesvědčení tehdy sdílela velká část české společnosti a bohužel sdílí dodnes; on jen tlumočil většinový názor země, z níž pocházel. Troufl bych si ří…

PRÁVO: Uzavření kauzy Vítkov otvírá otázky o justici

Obrázek
Kauza neonacistických žhářů, kteří naplánovali, a evidentně s cílem zabíjet, vypálili dům s romskou rodinou ve Vítkově, je u konce. Dostali poměrně vysoké tresty, od dvaceti do dvaadvaceti let. Je to hodně nebo málo? Odpověď není tak prostá, tento judikát otvírá závažné otázky o našem justičním systému.Jsou všehovšudy tři způsoby, jak soudit v případě trestního práva. Buď se stanovují sazby odnětí svobody s ohledem na 1) způsobenou škodu, 2) úmysl, 3) kombinaci obojího. Náš justiční systém i trestní zákon vycházejí především z ohledu číslo 1, tedy vyměřují tresty odnětí svobody za trestné činy s ohledem na to, kolik škody bylo způsobeno. Nepovažuji tento systém za nejšťastnější a kauza Vítkov ukázala jasně proč. Rozhodnutí soudu o odsouzení pachatelů k odnětí svobody v trvání 20-22 let je podle mého názoru lidsky v pořádku (ba dokonce by mohl padnout i výjimečný trest), nicméně problém je v tom, že naše legislativa je tak nastavená, že se rozhodnutí soudu nedá vykládat jinak, než jako…

SPOLEČNOST: Princip ztracené tváře

Obrázek
Nemohl jsem si nevšimnout, že mnoho lidí označuje za původ “krize naší doby” odklon od tradičního modelu cti, “zachovávání tváře”, “smývání urážek” a podobně. Málokdo se však zamyslel nad tím, že obhajováním těchto tradičních konceptů si podřezává větev například v kritice například vůči tzv. “vraždám ze cti” – ty jsou postaveny totiž na tomtéž základě, liší se jen intenzitou “zásahu”.Ztracená tvář v tradičním pojetí je velmi těžko uchopitelná. Na jednu stranu se špatně definuje, na druhou stranu je poměrně snadno vyčíslitelná její finanční hodnota – jako ušlý zisk v případě pokusu o “znovuzískání tváře”, či o její “neztrácení”. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že ona “tvář” je věcí velice osobní, ve skutečnosti jde o záležitost poměrně jasně kolektivní. “Tvář” si nezachovávají lidé ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli druhým – vidí v ní jakési kritérium, podle něhož jsou hodnoceni. S měřítkem tohoto hodnocení je už však spíše problém – ještě jsem nikde neviděl ani neslyšel ob…

SPOLEČNOST: Vnucování hodnot není vždy špatné

Obrázek
Představme si, že je rok 1774. Rodiče sedmiletého dítěte se brání císařským drábům, kteří na základě povinné školní docházky schválené císařovnou Marií Teresií hodlají odvést dítě násilím do školy, za hlasitého protestu rodičů. Umím si představit, co se tehdy po hospodách říkalo - “k čemu jim bude umět číst, když se o grunt nebudou umět postarat!” Přesto z dnešního pohledu víme, že císařovna udělala velmi správnou věc.Důsledek jejího kroku totiž o několik desítek let později udělal z Čech “středoevropského tygra”, který se rozvinul v bohatě prosperující industriální velmoc. To vše v době, kdy země, které na tak osvícenou panovnici štěstí neměly, se stále ještě vláčely s pluhem a jejich poddaní většinou neuměli číst a psát. Jen tak pro informaci – v ruské části Polska, v Irsku a v dalších chudých zemích Evropy roku 1900 stále ještě většina obyvatel neuměla číst a psát. Rodiče tehdejších děti, které byly v roce 1774 odváděny do škol místo toho, aby je rodiče zapřáhli na pole, protestova…

EVROPA: Politický kulturismus v Evropě, aneb rostoucí povědomí o evropanství

Obrázek
Chápu, že z důvodu existence kulturistiky není úplně snadné používat termín kulturismus v politickém smyslu, ale soudím, že tento termín vcelku výstižně popisuje základ rodící se společné evropské identity.Evropský národ ve smyslu Herderových definic neexistuje a s pravděpodobností blížící se stům procent nikdy ani existovat nebude – neznamená to ovšem, že neexistuje zároveň základní myšlenka, na které se dá postavit společný evropský politický lid, neboli démos. Kritici namítají, že nic takového neexistuje, ale moje námitka zní – jak může neexistovat evropský démos, když Evropané jsou nezávisle na sobě schopni velmi dobře určit, kdo všechno může být Evropan a kdo nikoliv? Proč jsou takové diskuse o Turecku v EU, či o “společenské vyspělosti” nutné k tomu, stát se Evropanem v případě Západního Balkánu či Východní Evropy? Tak, jako národní stát hledá klíč ke svému raison d’être ve vlastním jazyce či etnickém původu, dávaje zavděk ideologii nacionalismu, tak evropská společnost (s troch…

EVROPA: Turecko do EU? Velmi komplikovaná otázka

Obrázek
Z toho, jak si všímám argumenty, které se vyjadřují ostře pro vstup nebo ostře proti vstupu Turecka do EU, nabývám často dojmu, že ti, kteří jsou jeznoznačně pro, postrádají smysl pro právní otázky, a ti, kteří jsou jednoznačně proti, nevědí o Turecku vůbec nic a rozhodují se jen podle pocitů, které nabyli z obrazů o Turcích u Vídně. Realita je totiž mnohem komplikovanější.Až do nástupu Mustafy Kemala Atatürka bylo Turecko (respektive Osmánská říše) v takovém stavu, že by jiná než vojenská integrace do západních struktur byla velmi komplikovaná, ne-li nemožná. Je pravda, že Atatürk modernizoval Turecko způsobem vskutku obdivuhodným, nicméně ve svém cíli vychovat z Turků moderní Evropany zapomněl na jednu důležitou věc – Evropan tolik nepodléhá kultům. Na druhou stranu – nedá se mu to příliš zaznívat, protože kdo tvořil jeho soudobou Evropu? Jen tak namátkou – Hitler, Mussolini, Franco, Piłsudski (toho považoval obzvláště za následováníhodný vzor), Horthy a v podobném výčtu bych mohl j…

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Chcete vyhrát soutěž? Nařkněte ministra z jejího ovlivňování

Obrázek
Sem tam se víceméně z rutiny kouknu na Patočkův Deník Referendum, jen abych byl kdyžtak dopředu informován o tom, kdy a jak přesně nastane rudá ozbrojená revoluce a kdo ji povede. Odkazy na některé články mi zase hážou na Facebook mí levicoví přátelé. Naposledy jsem tam objevil zajímavou kauzu. Ministr životního prostředí Pavel Drobil prý vzkázal porotě soutěže festivalu ekologických filmů Ekofilm, aby dokumentární snímek Auto*Mat nevyhrál ani jednu z cen.

Takové jednání by samozřejmě bylo skandální. Nicméně po přečtení obou článků celkem snadno zjistíte, že je třeba zase všechno jinak - čtěte ZDE a hned potom ZDE. Po nastudování tématu si pojďme položit několik otázek.

Co se vlastně stalo?

Jeden z porotců, architekt Milunić, řekl redaktorovi Deníku Referendum, že porota dostala vzkaz od ministra Drobila, že film Auto*Mat nesmí vyhrát. Nevzpomíná si však, kdo porotě vzkaz vyřídil.
Milunić později (v dalším článku) celou informaci popřel. Respektive řekl jen, že něco takového slyšel,…