ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Konec Petra Macha, část druhá

středa 19. prosince 2018

Na konci loňského léta jsem napsal článek „Konec Petra Macha“ v souvislosti s jeho dopředu naplánovanou rezignací na post europoslance (nutno dodat, že tuto rezignaci Mach neohlásil už při kandidatuře, ale až po zvolení). Nyní bývalý předseda Strany svobodných občanů definitivně skončil s politikou jako takovou.

Machově konci předcházela řada neúspěchů. Prohrané parlamentní volby, se kterými Mach spojil svou politickou budoucnost, koketování se senátorskou kandidaturou (kde by zřejmě nikdy nezískal širší podporu, snad jen od těch nejobskurnějších spolků) a úplně na závěr sebevražedný pokus o spojení Robejškovými Realisty -to všechno vedlo k poměrně očekávanému konci bývalého europoslance, kterému se nepodařilo ani obhájit předsednický post.

Nejsem členem Strany svobodných občanů, i tak mám ale k dispozici částečné „inside info“ (bohužel stejně jako každý, kdo má doma internet, protože Svobodní svoje prádlo perou nejraději na veřejnosti). Mnoho souvislostí mi přesto zůstává nadále skryto, a hodnotit tak mohu pouze mediální obraz Petra Macha, než jeho skutečné působení uvnitř strany a v politickém zákulisí.

V letech 2013 – 2015, tedy na vrcholu protikorupční revoluce a před vypuknutím migrační krize, byla Strana svobodných občanů regulerní alternativou pro autentické pravicové voliče a kromě nízkých preferencí se této straně dalo máloco vyčítat. Velkou zásluhu relativním vzestupu, kromě stovek dobrovolníků, měl i samotný Petr Mach. V té době se snažil vystupovat slušně, erudovaně a až do zvolení do Evropského parlamentu věnoval úspěchu strany nemálo úsilí.

Petr Mach v médiích působil jako zjevení. Politik, který je opravdu vzdělaný, buduje stranu bez miliardáři za zády, a opravdu věří tomu, co hlásá. Měkké lokty a slušnost místo arogance byla ovšem v naší zemi, kde každý nadává na vulgárnost a hrubost politiků, považována nepochopitelně naopak za nevýhodu (podobně jako u předsedy ODS Petra Fialy). Ekonomicky liberální, politicky takřka libertariánský program ovšem v té době působil na lidi jako nerealistický extrém, ačkoliv ještě před dvaceti lety u nás i ve světě strany s takovým programem pravidelně vyhrávaly volby a nikomu to extrémní nepřipadalo. Na začátku „doby nálepkové“ si pak za svojí kritiku Evropské unie a volání po referendu o vystoupení Petr Mach vysloužil nálepku fašisty (a to mnohem dřív, než někdejší eurohujer Okamura).

Neslavný konec Petra Macha, který předával svému nástupci stranu s preferencemi na úrovni statistické chyby, nelze házet jen na jeho hlavu. Je pohodlné a jednoduché stát se zalomenýma rukama jako generál po boji a glosovat, že se ta strana zničila sama a nikdy neměla šanci na úspěch, protože jsou v ní všichni neschopní. Měli tu zpočátku umírněného, chytrého a upřímného kluka, ze kterého se postupně stával bojovník proti homosexuálům a migrantům, což bylo u lídra strany se slovem „svoboda“ přímo v názvu naprosto scestné. Mach tuto svou roli zřejmě pochopil jako nutnost, jak přizpůsobit svou nabídku poptávce, ovšem tato snaha se zcela minula účinkem.

Od roku 2015 se datuje tragické rozštěpení strany mezi pravicovými konzervativci a libertariánsko-anarchokapitalistickým křídlem, které Mach vlastně ani neměl zájem řešit, protože musel v Bruselu natáčet videa v koktavé češtině a doma bojovat za navrácení dětí "ukradených" norskou vládou. Na veřejnosti se zdálo, že otěže ve straně přebírají různé klony Okamurů a Konvičků, zatímco libertariáni a příznivci anarchokapitalismu stranu raději opouštějí (ačkoliv lze jejich politický program považovat za nerealizovatelný, jednalo se o opravdu schopné lidi ochotné pro dobro strany tvrdě pracovat). Z tohoto konfliktu se Svobodní – včetně Macha samotného – nikdy nevzpamatovali.

Machův konec způsobila ovšem také nereálná očekávání potencionálních voličů, kdy všichni s vhozením volebního lístku Svobodných do urny čekali, až bude mít strana sama od sebe alespoň 10% hlasů, aby „to mělo cenu“. Politika není spotřební zboží. Politici se nebudou jako trhovci předhánět v tom, kdo nám prodá nejlepší produkt, pokud na něm nechtějí pouze vydělat. Volební právo se vykonává zadarmo a na členských příspěvcích od pár desítek lidí se opravdu nezbohatne.

Lidé, kteří nám momentálně vládnou, nebo jsou v opozici, nejsou nikým vyvolení, nemají oproti nám dvě hlavy. Jsou to lidé jako my, akorát se v určité fázi svého života (ne vždy z nezištných důvodů) rozhodli do politiky vstoupit. Pokud budeme neustále jen čekat na tu správnou pravicovou stranu, nemusíme se už také nikdy dočkat. Možná po takové straně ani vtuto chvíli neexistuje skutečná poptávka. Hledat chyby a kritizovat umí každý. Jít s kůži na trh, to už tak snadné není. Nechci se Petra Macha (který mě pochopitelně obrovsky zklamal) nijak zastávat, ale jestli je jeho příklad v něčem hodný následování, tak v tom, že to alespoň zkusil. Což se o milionech ostatních lidí v této zemi říct nedá.

Wasill

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: EET slaví druhé narozeniny... a je ticho

čtvrtek 6. prosince 2018

Tento týden, přesněji řečeno minulou sobotu, oslavila elektronická evidence tržeb druhé narozeniny. Žádných oslav, grafů a stříhání pásek před nově otevřenými školkami jsme se ale nedočkali. To ticho je až zarážející, jelikož vláda se jinak ráda chlubí i tím, co nezařídila. Nedělá jí problém přetřít lejno na růžovo a prodávat ho jako koblihu.

EET je (spolu s kontrolním hlášením) jediným zákonem, kterým bychom alespoň teoreticky mohli vděčit za stále ještě příznivou ekonomickou situaci. Jelikož se ale vláda rozhodla toto významné výročí promlčet, nejedná se asi o takový zázrak, jak bylo slibováno. Je pro mě šokující, jaký klid panuje okolo tématu, který před dvěma lety rozděloval politickou scénu a lid více, než uprchlíci s Putinem dohromady.

EET samozřejmě kladnou bilanci má, to nikdo ani nikdy nezpochybňoval. Ovšem celá ta obrovská kampaň, pořizovací ceny pokladen a softwaru, udržovací náklady, provoz systému ze strany státu, zbytečně zavřené obchody a v neposlední řadě mraky naštvaných lidí jsou až příliš vysokou cenou. Zejména pokud si uvědomíme, kolik peněz spolknou dotace pro holding Agrofert nebo pobídky zahraničním firmám jako je kupříkladu BMW. Narovnání trhu v tom nevidím, vy ano? Největší škodu ovšem napáchalo vyvolání iluze, že se "máme špatně" kvůli nevydaným účtenkám, a vyvolání nezměrné nenávisti vůči podnikatelům, kterou se Babiš a jeho věrní ani v nejmenším nesnaží skrývat. Je mi odporná představa, že je zcela legitimní plošně uvalit na jednu skupinu obyvatel brutální šmírovací represi, protože to jsou přece "peníze nás všech". Nejsou! Rozkopnout dveře obchodníkovi a natáhnout pracku se slovy „A daně jsi zaplatil, ty dobytku?“ prostě není normální.

Nezapomeňme ani na neustálé lhaní ze strany státu. Čísla o EET se každou chvíli mění, představitelé vlády uvádějí jiná čísla, než jaká vydávají na stránkách svých vlastních ministerstvech. A kdo lže, ten krade. Reklama na Babiše a jeho EET (mimochodem natočená za státní peníze) okázale hrála na city a slibovala (až) 18 miliard Kč, což dnes vysvětluje tak, že tím byly myšleny všechny čtyři fáze. Tuto informaci jsme se ovšem ve volební kampani, tedy pardon, „v reklamě“, nedozvěděli. Kde je úřad pro dohled na utrácením peněz na volební kampaň, aby tuto reklamu zakázal? Kde je centrum pro vyvracení dezinformací, když dezinformace šíří sama vláda? Kde je zpráva BIS na toto téma?.

Sám Babiš nedávno mluvil o 10 miliardách, a najednou jsou to miliardy čtyři. Pamatuje si ještě někdo cinknutý průzkum ministerstva financí, podle kterého stouply tržby o 100%? Nebo že se ve skutečnosti přihlásila jen půlka subjektů, oproti předpokladům vycházejících ze statistik ministerstva financí? Vědí tam ve vládě ti lidé vůbec něco? Bylo vůbec nějaké číslo správné? Podle ČSÚ (což je státní úřad, tak mu budeme věřit, když nemáme problém státu svěřovat tak velké pravomoci) se u nás ročně zatají tržby za 170 mld. Takže EET zachránilo jen zlomek zatajených tržeb, což není v součtu ani jedno procento příjmu státu.

Zákony se mají dodržovat, tržby se nemají zatajovat, já vím. To ale není argument pro EET. To by pak znamenalo, že bychom se všichni měli za svoje peníze nechat 24 hodin denně elektronicky sledovat, jestli náhodou nejedeme moc rychle v autě, nestahujeme filmy z nelegálních zdrojů nebo jestli pracujeme opravdu 40 hodin týdně, nebo... (dosaď libovolnou z dvou milionů platných právních norem).

Babiš mezitím inkasuje dotace, výnos z biopaliv a nezdaněný příjem z dluhopisů, dostává miliony za umísťování lidí na kandidátky a směje se u toho, až se plácá do kolen.

Drtivou zásluhu na Babišově úspěchu má marketing. Ten člověk dělá přesně to, co jeho voliči u starých stran kritizovali a další mnohem horší věci. Babiš je prototypem postavy, kterou jeho voliči nesnáší. Bohatý podnikatel, napojený na politiky, žijící zejména z pokoutně uzavřených obchodů se státem a neoprávněný vítěz přímé privatizace. Navíc je to podnikatel neplatící daně a škrtící svoje vlastní zaměstnance, aby si mohl dopřát luxusu.

Že to jeho voličům nevadí, znamená, že jsou to buď úplní idioti, nebo si to díky jeho marketingovému obrazu prostě neuvědomují.

Wasill

Zobrazit celý článek