FRANCIE: Masové vystěhovávání Romů je problematické

úterý 31. srpna 2010

Naši čtenáři vědí dobře, že odsuzuji dlouhodobě násilí páchané ve jménu etnické příslušnosti na našich německojazyčných spoluobčanech z roku 1945 – a soudím, že je čas vyjádřit se k obdobnému problému i v dnešní Francii. Vypadá to totiž, že si v ne zrovna nejlepším světle vzal z Edvarda Beneše příklad Nicolas Sarkozy.

Chápu problémy, které kvůli početné romské komunitě hlásící se k tradičnímu životnímu stylu vznikají, zažil jsem jich dost i na vlastní kůži. Žít v sousedství hlučných osad nebo táborů, kde se okolo vrství odpadky, množí nemoci ze špíny a zápach je nepříjemné, nicméně nic z toho neopravňuje k uplatňování kolektivní viny. Samozřejmě, že z praktického hlediska by nejspíš nebyl problém vtrhnout do takového tábora “kočovníků” a prakticky na každého jeho obyvatele najít nějaký přestupek, rušením nočního klidu počínaje, přes prošlou technickou na autě, poškozováním životního prostředí konče. Tradiční romský životní styl poskytuje tolik možností pro to jednoho zavřít nebo nechat zaplatit mastnou pokutu, že vyhošťovat Romy jen pro svou příslušnost k tomuto etniku – kromě toho, že to je nespravedlivé – je i velmi hloupé a nahrává to těm, kteří se nezastávají jen obětí kolektivní viny, ale i těm, kteří prosazují právo na životní styl poškozující okolí. Divím se, že si to Sarkozy neuvědomuje.

Romská problematika v celé Evropě je velmi ožehavá především z toho důvodu, že se těžko určuje, kdo Romem je a kdo jím není. V některých členských zemích je možnost udat romskou národnost, v jiných se na národnost (nikoliv státní příslušnost) stát rovnou ptát nesmí, takže ve výsledku z hlediska zákona jsou Romové i přes svá kulturně-společenská specifika občany Francie, Slovenska, Španělska, Rumunska či jiných států, takže každý právní akt, který chce některý stát nasměřovat proti nim, logicky poškodí i neromské občany daného státu, jak se to stalo například při uvalení vízové povinnosti Kanadou na Českou republiku, či před zhruba deseti lety Spojeným královstvím na Slovensko. Těm, kteří by chtěli právně klasifikovat Romy, bohužel mnoho jiných možností nezbývá. Vzhled je rovněž irelevantní, protože ne všichni Romové jsou tmavé barvy kůže, stejně jako je mnoho nepřizpůsobivých ne-Romů (různí squatteři či anarchisté), kteří páchají podobný nepořádek, ale romsky nevypadají. Přesně z výše uvedených důvodů je řešení problému klasifikací této skupiny špatné, nespravedlivé a hrubě neefektivní.

Navzdory populárním tvrzením v médiích, že obětí diskriminace se stávají lidé odlišné barvy pleti kvůli barvě pleti, troufám si tvrdit, že klíč je v chování, které je zkrátka neslučitelné s místními hodnotami. Zamyslel se někdo nad tím, proč černoši z Afriky jsou v Evropě “terčem diskriminace”, zatímco černoši ze Spojených států jsou často pro mnohé lidi “cool” a mnoho zejména mladých Evropanů se je snaží napodobovat? Problém totiž netkví ani v rase, ba ani v náboženství, ale v barbarskosti/necivilizovanosti zvyků v prostředí, odkud tito lidé pocházejí. Ženskou obřízku provozují v Africe vesele muslimové, křesťané i animisté, ne proto, že by byli muslimy, křesťany nebo animisty, ale protože jsou všichni shodně barbary, kde barbar je z definice člověk neuznávající životní styl respektující tělesnou i mentální integritu druhých. Klíč tedy nespočívá v masovém vystěhovávání Romů, muslimů, subsaharských Afričanů, Arabů nebo jiných “nepopulárních” etnik, ale v důsledném trestání a potírání chování, které považujeme za škodlivé.

Vždy, když někdo rozhořčeně přijde s tím, že je třeba “vyhnat Romy”, “zbourat mešitu” nebo “zahnat Araby do moře”, je dobré se zamyslet nad tím, jestli to bude spravedlivé i k Dežovi, který se snaží pracovat a platit daně, imámovi Taríkovi, který se ve své komunitě snaží dělat osvětu například proti ženské obřízce nebo tzv. “vraždám ze cti”, nebo k Ahmedovi, na jehož vyhlášený kebab jezdí lidé přes celé město. Je důležité si uvědomit, jestli náhodou není lepší důsledně trvat na tom, aby občané nekradli, nekázali náboženskou, rasovou, politickou, nebo jakoukoliv jinou nenávist, nebo nemrzačili své dcery, než “trestat” celé skupiny kolektivně. Policie v celé Evropě na to má příslušníků dostatek, stačí jen vůle právo, které už existuje, pečlivě vymáhat. Druhá cesta, tedy vybrat skupinu a tu šikanovat nebo vyhnat, je cestou do pekel, kterou jsme si zažili sami. Před rokem 1918 byl lidský majetek nedotknutelný, po něm náš stát okradl přesně v tomto pořadí: aristokracii, církev, německy mluvící občany, továrníky, velkostatkáře, živnostníky, malorolníky a nakonec v roce 1953 celou společnost. Pokud nechceme rozjet další vlnu něčeho podobného na celoevropské úrovni, musíme trvat na tom, aby především vládl zákon a byl vymáhán. Populistická gesta Nicolase Sarkozyho nás zavedou spíše na naši starou známou šikmou plochu z let 1918-1953.

Ilustrační foto: Nigel Dickinson. PS: Také vás na fotografii něco popuzuje? Nevím, jak vás, ale mě popuzují nepřipoutaní cestující sedící v autě způsobem odporujícím pravidlům silničního provozu.

Zobrazit celý článek

POLSKO: Potřebují polské volby mezinárodní pozorovatele?

středa 18. srpna 2010

Měl jsem tu možnost dělat soukromého mezinárodního pozorovatele při prezidentských volbách v Polsku ve volební místnosti ve městě Kudowa-Zdrój a byl jsem naprosto šokován. Průběh voleb totiž nesplňoval elementární demokratické standardy tajné volby a poskytoval tak možnost manipulaci a šikany například ze strany příbuzenstva či sousedů, kteří mohou kontrolovat, koho kdo volil.

Z četných rozhovorů vím, že to, co jsem viděl, platí pro celé Polsko, čili nejde jen o nepatrnou výjimku z malého města u hranic s Českou republikou. Dá se tedy říci, že situace je na pováženou a tyto nedostatky rovněž mohly mít velký vliv na volební výsledek, především ve prospěch strany Prawo i Sprawiedliwość (PiS) Jarosława Kaczyńského. Které nedostatky to byly:

- volební lístky se nedávají do obálek, pouze se hází do urny, jak jsou

- všichni kandidáti jsou na jedné kandidátní listině

- jako „plenta“ sloužil karton na stole oddělující čtvrtiny stolu, kde bylo možné se „nějak“ schovat – ale to šlo těžko, protože kromě „plenty“ chodilo neustále velké množství lidí, přikrýt volební lístek a rychle ho složit tak, aby nikdo nemohl vidět, na koho se hlasuje a pak ho vhodit do urny je nesmírně obtížné; nicméně takřka nikdo se s hlasem neschovával

- úředníci označují za platný hlas i takový, u jehož upravování přihlíželo i více osob; z důvěryhodných zdrojů mám potvrzeno, že zejména na vesnicích a menších městech především na území bývalého ruského záboru dochází často k tomu, že například rodiče kontrolují své děti, jestli volí „správně“, tedy pro PiS

Pokládám za velmi podezřelé, pokud v členské zemi Evropské unie a NATO volby nesplňují základní standardy umožňující tajné hlasování, zejména tehdy, existuje-li ve společnosti silná nátlaková politická skupina, která má tendenci kontrolovat spoluobčany a za „špatnou“ volbu je později šikanovat v osobním či pracovním životě, jak se často děje. Během následujícího roku se osobně pokusím zjistit a zařídit mezinárodní pozorovatele OBSE k parlamentním volbám v Polsku v roce 2011 v rámci jejich objektivity, tak jako mezinárodní pozorovatele navrhl v roce 2007 Václav Havel. Problém s objektivitou polských voleb bohužel nespočívá v neochotě státu objektivní volby připustit, jako spíš ve společnosti – neformální tlaky mezi lidmi a případná šikana po „špatné“ volbě jsou tak silné, že nutí voliče hlasovat proti svému svědomí – dochází tak k manipulaci voleb navzdory faktu, že stát (volební komise) sečte všechny hlasy správně. Při posledních volbách v roce 2007 PiS volby jednoznačně prohrál, LPR a Samoobrona se do Sejmu ani nedostaly. Tento výsledek lze přičítat nejen aktivizaci voličů proti jejich společné vládě, ale právě i přítomností mezinárodních pozorovatelů. Jsem ovšem přesvědčen o tom, že byli-li by mezinárodní pozorovatelé u prezidentských voleb, které se letos konaly, volební výsledek by nebyl zdaleka tak těsný; vítězství Komorowského by bylo mnohem přesvědčivější. Aby se podobné manipulace neopakovaly, je třeba zajistit skutečně tajnou volbu, a tu mohou garantovat bohužel jen pozorovatelé OBSE.

Zobrazit celý článek

ROZHOVOR NEKOREKTNĚ: Smích a výsměch přivádí levičáky k zuřivosti

neděle 15. srpna 2010

Nový poradce premiéra Nečase pro lidská práva se ještě nestačil chopit jemu svěřeného úřadu a už v řadách české levice zavládla panika. Z intenzity, s níž čeští levicoví intelektuálové troubí na poplach, se dá usuzovat, že se Petr Nečas rozhodoval při výběru svého poradce správně. Je ředitel Občanského institutu Roman Joch skutečně fašista, jak se ho teď levé spektrum usilovně snaží nálepkovat? Oslovit ho coby další osobnost k rozhovoru pro Nekorektně bylo vlastně logickým krokem.

Máte se stát poradcem premiéra Petra Nečase v oblasti lidských práv. Jak Vás
premiér oslovil a jaká bude Vaše koncepce vykonávání této „rádcovské“ funkce?


Premiér Nečas mě oslovil prostřednictvím pana Martina Římana, šéfa vznikajícího týmu premiérových poradců. O konkrétní náplni mé „rádcovské“ funkce jsme zatím nemluvili, ale předpokládám, že pan premiér si určí, co bude potřebovat – např. vypracování analýz a posudků k různým koncepcím a programům.

Nebudete nicméně první, kdo bude pracovat v této oblasti. Jak byste hodnotil působení Michaela Kocába na ministerstvu pro lidská práva a národnostní menšiny a posléze v roli vládního zmocněnce pro lidská práva?

Jako velice nešťastné. A to až tak, že pan Kocáb zdiskreditoval samotný pojem „lidská práva“, což je škoda, neboť lidská práva, správně chápaná, jsou posvátná. Skutečná lidská práva jsou lidské svobody, svobody jednotlivců. Pan Kocáb však pod „lidskými právy“ rozuměl skupinová privilegia, privilegia příslušníků jím oblíbených skupin. Ale jak již samotný název napovídá, lidská práva mám jako člověk, lidská bytost, nikoli kvůli své barvě pleti, pohlaví či sexuální orientaci. Skutečná lidská práva jsou rovné svobody všech lidí, jak jsou např. uvedeny v I. hlavě Listiny práv a svobod, nikoli speciální privilegia některých.

Byl podle Vás pan Kocáb skutečně tak „nenahraditelným odborníkem“ v této oblasti, že musel být importován z Topolánkovy vlády do Fischerovy, ačkoliv bylo předtím jasně deklarováno, že takový postup je nežádoucí?

Na tuto otázku jsem již výše odpověděl, Pouze bych dodal, že jím preferovaný přístup speciálních privilegií pro definované menšiny je dvojnásobně nespravedlivý: jednak je nefér vůči těmi, kteří ony privilegia nemají (tj. k příslušníkům většiny) a za druhé vlastně sugeruje ontologickou méněcennost příslušníků menšin: sugeruje, že kdyby příslušníci oněch definovaných skupin speciální privilegia či speciální ochranu státu neměli, nikdy by v naší svobodné společnosti neuspěli. Takže dobře míněný leč nešťastný záměr páně Kocába vlastně homofobní, sexistické či rasistické předsudky nejen posiluje, ale i implikuje.

Z toho, co říkáte, je dobře vidět, jak jsou takzvaná "lidská práva" nevyhraněným a vlastně dost vágním pojmem. Jaká je Vaše širší definice tohoto dvousloví?

Základní, neboli přirozená lidská práva jsou právo na život, svobodu a legitimně nabytý majetek. Všechna ostatní lidská práva z nich vycházejí, či jsou jejich variací. Lidská práva obecně jsou svobody, tj. chráněné sféry kolem jednotlivce, nikoli nároky či privilegia, která musí některým někdo zajistit z peněz druhých a za cenu omezení jejich svobod.

Zprávu, že budete jmenován premiérovým poradcem, vystřídal hysterický křik levicových politologů a komentátorů v internetovém Deníku Referendum. Dozvěděli jsme se od nich, že jste fašista, neuznáváte kolektivní lidská práva, schvalujete zabíjení lidí a vůbec jste takovým ztělesněním samotného ďábla. Ne že bychom tento web, který se tváří jako salónní příloha Haló novin, brali vážně, ale přesto, jak na taková označení reagujete?

Ano, byl jsem pobaven (ale i pobouřen, neboť ti lidé vědí, že nejsem žádný fašista, nicméně z oportunních politických důvodů mě tak neváhali označit, což je hanebné) a tak jsem na to reagoval tímto auto-interview, jehož první dvě otázky a odpovědi následují:

Jste fašista?

Ne, nejsem. Fašismus je nacionální socialismus a já jsem proti socialismu ve všech jeho podobách. (A mimochodem, nacionalismus taky nemusím.)

Tak proč...?

...tak proč mě naši přátelé z levice takhle počastovali? Chápejte, to je jejich folklor. Slušně vychovaný člověk řekne „Blahopřeji Vám!“, slušně vychovaný levičák řekne to samé slovy „Fašisto, rasisto, xenofobe, homofobe!“ Nezbývá nám, než jim odpustit, neboť nevědí, co činí.


Máte představu, proč vlastně těmto lidem tak ležíte v žaludku?

Nevím jistě, ale mám dojem, že tím důvodem je kombinace dvou faktorů: za prvé, jsem v opozici vůči všem jejich názorům, nejen některým. V domácí politice oni jsou socialisté; já jsem proti. V zahraniční politice oni jsou pacifisté, anti-amerikanisté či kritici Izraele; já jsem stoupencem silné obrany svobodných zemí, spojenectví s USA a obhájcem Izraele. V morálních otázkách oni považují křesťanství za zlo, já za dobro, atd. A za druhé, já se jim ve svých článcích vysmívám, směji se jim, dělám si z nich legraci. A smích je silnější zbraní než např. zuřivost – ale přesto (či právě proto) ty lidi k zuřivosti přivádí.

Může být jedním z faktorů Vaše dřívější deklarovaná podpora americkému radaru v ČR? Tím jste musel mnoha levicově smýšlejícím lidem pěkně šlápnout na kuří oko.

Určitě, ale nejen to. Viz výše.

My jsme Vás (nejen) v této souvislosti na Nekorektně několikrát označili za českého neokonzervativce neboli neocona. S vědomím, že takové označení může být zavádějící. Jak byste sám sebe a své „political views“ charakterizoval Vy?

Za neokonzervativce se nikdy neoznačuji, ale příliš mi nevadí, když jsem tak označen. Spolu s neokonzervativci jsem přesvědčen, že západní země mají být mocensky silné a s protizápadními tyraniemi jednat asertivně, tj. i s použitím síly, ale na rozdíl od neokonzervativců nejsem přesvědčen, že demokracie je všude možná či žádoucí forma vlády. Někde by demokracie coby vláda většiny mohla vést k mnohem většímu útisku a netoleranci, než některé autoritativní režimy. Takže já si myslím, že Západ by měl ve světě podporovat ty režimy, které jsou v dané době a na daném místě nejvíce liberální (tj. nejvíce a nejlépe chrání lidské svobody), ať už jsou demokratické či nikoli; a které jsou zároveň nejvíce pro-západní. Sám se politicky a ekonomicky považuji za klasického liberála, společensky za konzervativce. Klasičtí liberálové mají pravdu, že svoboda je nejdůležitější politickou hodnotou, a konzervativci mají pravdu, že svobodu lze smysluplně dosáhnout, obhájit a udržet pouze v určitém typu společnosti – tom, který má úctu k rodině, západnímu náboženství křesťanství a judaismu, a obecně ke ctnostem.

Takže, kdybyste chtěl jednoslovní odpověď, řekl bych „konzervativec“. Pokud dvouslovní, odpověděl bych „konzervativní liberál.“ A pokud mnohoslovní, sdělil bych Vám, abyste si přečetli mou knížku „Vzpoura proti revoluci 20. století“, v níž je objasněn tzv. fusionismus.

Mimochodem, ono označení „neocon“ je, jak si všímáme, v poslední době mezi „konzervativci“ bráno spíše jako pejorativní výraz. Například podle bývalého mluvčího Hradu Petra Hájka jsou neoconi marxisté, kteří se vetřeli mezi pravičáky. Jak se na tuto problematiku díváte Vy?

To je samozřejmě nesmysl – více pomluva, než věcná analýza. Mezi původními americkými neokonzervativci 2-3 ve svém mládí začínali jako trockisté a několik z nich jako sociální demokraté. Ale to neznamená, že jimi zůstali; naopak oni se posunuli na pravici (možná ne až tak doprava, jak bychom si někteří z nás mohli přát) – proto i to označení „neokonzervativci“, kterým je onálepkovali za jejich „zradu“ jejich kolegové z levice. Ale pozor, i mnozí další stoupenci pravice, např. klasičtí liberálové (Hayek) či tradiční konzervativci (Scruton) kdysi začínali na levici a nikdo neříká, že to jsou zakuklení marxisté.

Položím Vám stejnou otázku, jakou jsem v předchozím rozhovoru položil panu Paulczynskimu: Nemůžeme si nevšimnout, že v kruzích, které samy sebe deklarují za „pravicové“, sílí myšlenky, které člověk doposud nacházel spíš u komunistů a národních socialistů. Také věříte tomu, že svět ovládají tajemní ilumináti, židovská lobby nebo Bilderberg Group s Karlem Schwarzenbergem v čele, kteří nechali shodit Dvojčata a nutí lidem sterilizační vakcínu za účelem snížení populace a nastolení Nového světového řádu?

Mám sto chutí Vám se smíchem říci (či s kamennou tváří, to by bylo ještě legračnější), že jsem součástí NWO a že se už nemohu dočkat, až budu pozván na Bilderberg – ale neudělám to, neboť někteří mí smyslem pro legraci méně nadaní přátelé z pravice by nepochopili, že je to vtip a brali by to vážně. Samozřejmě je to vše nesmysl, či přinejmenším strááaaašně přeceněné! Lidé z intelektuální, mediální a politické levice, kteří v současnosti dominují západní společnosti, nejsou žádnou konspirací, protože ani konspiraci nepotřebují – mají přece vliv (konspirují ti, kdo jej nemají). A navíc, oni těm názorům, které my považujeme za zhoubné, skutečně věří, tudíž nepotřebují žádnou tajemnou centrálu, která by je řídila či koordinovala. Dělají to samovolně, automaticky, na základě přesvědčení. Mohu vám říci, že jednou z mých největších bolestí poslední doby je skutečnost, že i někteří mí přátelé tomu propadli. To je strašná chyba a pokud by se tato mentalita na pravici rozšířila, hrozila by diskreditací pravice. Učinila by pravici neefektivní, rozumným lidem pro smích, a trpící obsesí vlastní impotence. Proto – z důvodu pravdy, efektivnosti i vlastního psychického zdraví – je správné střetnout se s levicovými idejemi čelně, ukazovat, v čem se mýlí, a tak získávat stoupence. Nikoli uvíznout v kalných močálech, kde hysterie, paranoia a žlutá zimnice panují.

Jak pohlížíte na proces evropské integrace? To je další téma, které občany ČR, včetně těch na „pravém spektru“ rozděluje...

V principu jsem stoupencem evropské integrace, a to až k vytvoření evropské federace. Jenže pro federaci je příznačná dělba moci: některé pravomoci jsou pouze federální a do nich národní státy nemají co mluvit, ale jiné pravomoci patří pouze národním státům a do nich zase nemají co mluvit federální instituce. Stávající proces evropské integrace je však velice nešťastný a jsem kritikem mnoha aspektů evropské integrace, jak probíhá. Především, ono smíchání národních a evropských pravomocí: evropské instituce se vyjadřují téměř ke všem aspektům životů lidí a v tomto připomínají unitární stát. Na druhou stranu tou nejsilnější evropskou institucí je – nikoli Komise, nikoli Evropský parlament, nýbrž – Evropská rada, tedy shromáždění šéfů a ministrů národních vlád! Tj. totální, incestní propojení národních a evropských institucí a pravomocí. Přesný opak federalismu a dělby moci. Je to velice nešťastné. Co s tím? Nevím, ale na rozdíl od mnoha mých pravicových přátel si nemyslím, že je nutné EU rozpustit či zničit, nýbrž zmocnit se coby evropská pravice evropských institucí a naplnit je našim obsahem (pod pravicí nerozumím EPP ani ELDR, to jsou „Vichy konzervativci“ a „Vichy liberálové“ – věční kolaboranti s levicí). To však předpokládá vznik sebevědomého celoevropského skutečně klasicky liberálního a konzervativního hnutí. Takového, jako je v USA.

S tím souvisí i další dotaz, který se týká současného prezidenta. Také jeho mnohdy velice nekonformní názory a postoje dělí lidi na dva tábory. Jak jej hodnotíte Vy a kdo by podle Vás byl za pár let jeho ideálním nástupcem?

Občané naši země většinou spadají do dvou táborů: těch, kdo Václava Klause milují a těch, kdo ho nenávidí. Já nepatřím ani k jedné skupině. V mnoha věcech má podle mě pravdu a v mnoha věcech se mýlí. To samé byl ale případ i jeho předchůdce Václava Havla. Já osobně souhlasím s většinou zahraničně politických názorů Václava Havla, ale nesouhlasím s většinou jeho vnitřně politických názorů; a naopak, souhlasím s většinou názorů Václava Klause ohledně domácí politiky, ale nesouhlasím s většinou jeho názorů ohledně politiky zahraniční.

Kdo by ho měl v únoru 2013 nahradit? Ještě jsem o tom nepřemýšlel. Jsem přesvědčen, že v ČR je spousta osobností, ať již v aktivní politice či mimo ní, kteří by byli (či které by byly) velice dobrým prezidentem. Zřejmě to už nebude tak výrazná postava, jako byli Václav Havel a Václav Klaus, ale to neznamená, že by to proto nebyl dobrý prezident.

Mimochodem, v našem ústavním systému jsem proti přímé volbě prezidenta, ale do volby prezidenta v únoru 2013 nás čekají ještě dvojí senátní volby – na podzim 2010 a na podzim 2012. Tyto volby – vzhledem k tomu, že Poslanecká sněmovna se do té doby už měnit nebude (ale v Česku je samozřejmě možné i to) – s největší pravděpodobností o osobě příštího prezidenta rozhodnou (pokud ovšem nebude zavedena přímá volba, což doufám, že nebude). Proto by voliči již na letos na podzim a pak opět na podzim 2012 měli od všech senátních kandidátů požadovat, aby jednoznačně deklarovali, koho by za prezidenta preferovali (1-3 osoby) a koho by za prezidenta za žádných okolností nevolili (opět 1-3 osoby). Kdyby toto bylo součástí senátních voleb, jak věřím, že být má, pak žádná přímá volba prezidenta není nutná a lid by přesto měl možnost si svého prezidenta (nepřímo) vybrat.

Co se týče budoucího vývoje euroatlantické, nebo chcete-li západní civilizace, jste spíše optimista, či spíše pesimista?

V krátkodobé perspektivě pesimista, ve střednědobé optimista, vždy však realista.

Jste ředitelem Občanského institutu. Jak byste vysvětlil laikovi, který o této instituci v životě neslyšel, hlavní náplně jeho činnosti?

Občanský institut založili svobodymilovní lidé, kteří v době komunistické nesvobody snili o svobodě. Založili jej jako instituci vzdělávací a obhajující – vzdělávací v morálních, filosofických a politických principech a předpokladech svobodné společnosti a obhajující je. Byli přesvědčeni, že svoboda není samozřejmá, že svobodu lze snadno ztratit, ale obtížně získat. A že svoboda stojí na určitých předpokladech, jež mají morální povahu. Objasňování a obhajobě těchto předpokladů se OI věnuje formou publikační činnosti (knihy, studie, měsíční bulletin), přednášek, seminářů a mezinárodní konferencí, jakož i komentářů v našich tištěných i elektronických médiích.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Jak jsem se vzdělával v sexuální výchově

čtvrtek 12. srpna 2010

Svět české konzervativní pravice má nové téma. Už to není Lisabonská smlouva a Bilderberg Group, ale světe div se, jakási příručka k sexuální výchově. Původně jsem po přečtení několika článků nad celou věcí mávl rukou, ale v momentě, kdy se celá záležitost dostala i na titulní stranu našeho nejčtenějšího "seriózního" deníku a vyjádřil se k ní sám premiér Nečas, začal jsem se zajímat více.

Většinou nechci psát o žádném tématu, pokud se s ním blíže neseznámím - jeden tak ze sebe může udělat snadno osla, jak už jistě mnoho tuzemských novinářů zjistilo. Příručku, na kterou konzervativec dští oheň a síru a nazývá ji dílem ďáblovým či bolševickým, jsem si proto stáhnul ze stránek ministerstva školství a přečetl. Můžu tedy spolehlivě říct, že není ani bolševická, ani totalitní, ani "úchylná". Je prostě a jednoduše zbytečná a hlavně blbá.

Nevím, kterého podnikavce z ministerstva školství napadlo takhle hezky podojit státní či evropskou kasu a vydat tuto slátaninu, ale rozhodně bych velice rád viděl kantora, který by podle této příručky chtěl něco naučit děti. Já si brožurku přečetl a mohu s jistotou říci, že vlastně vůbec nevím, o čem je. Příručka na mě působí naprosto neutříděně, postrádá jakoukoliv jednotící myšlenku První část se sestává z několika naprosto nepřelouskatelných textů napsaných příšerným politicky korektním jazykem, z nichž si odnesete jen to, že na nás čekají velké globální výzvy a podobné pitomosti. Aneb jak na několika stránkách vlastně vůbec nic neříct. Dost mi to připomnělo buď žvásty ve stranických brožurkách blahé paměti, kde muselo být hlavně v každém odstavci řečeno, že plníme závěry sjezdu, anebo okecávání "letadlových" podvodníků, kterým se nechce vyslovit kouzelné slůvko Amway.

V další části nalezneme několik nepříliš tematicky koherentních textů na téma sex. Formálně něco mezi středoškolskými referáty, výtažky z Wikipedie a hodně odfláknutými "vědeckými" eseji. Opět nechápu, jak by se vlastně podle toho mělo učit, ale budiž. Dozvídám se od Radima Uzla, že je nepříliš zdravé strkat prsty do řitě partnera a že nejbezpečnější sex je takový, při kterém se semeno nemísí s krví, dále že homosexualita je úplně normální věc a co je to vaginismus a dyspareunie. To druhé slovo vidím poprvé v životě, ve druhé třídě mě ho rozhodně nikdo neučil. Zřejmě nejsem normální.

Legrace začně až v kapitole číslo 15, kde konečně příručka začne radit kantorům, jak učit. Pedagog by prý měl před přednáškou o bezpečném sexu pozdravit děti "podáním ruky v kondomu". O didaktické účinnosti této metody mám jisté pochybnosti, nehledě na to, že nesprávná je taková formulace sama o sobě - ruka se do kondomu nevejde. Ale pokud by se našel učitel, který by ze sebe chtěl udělat takto před dětmi šaška, pro mě za mě. Daleko nejlepší je ovšem popis prý "velmi oblíbené" hry s názvem Kompot. Zde má učitel rozdělit třídu na ty, kteří už onanovali, kterým už roste ochlupení a na ty, kteří už v rámci milostné předehry spolkli fekálie svého partnera.

No dobře, to poslední tam napsáno není, ale mohlo by být, ostatně záleží na fantazii odpovědného pedagogického pracovníka.

Velmi zábavnou jsem shledal také hru - najdi co nejvíc pojmenování pro ženské a mužské pohlavní orgány. Téměř jsem se zatetelil blahem při představě, že bych na základní škole řekl před učitelkou slovo na "k" a nebyl za to kázeňsky sankciován. A což teprve slovo na "č"!

No a teď vážně. Po přečtení celé příručky mám dojem, že není třeba trestat žáky základních škol, kterým je veledílo určeno, výmyslem partičky líných úředníků. Nejsem si úplně jist, zda by měl být žák čtvrté či páté třídy zkoušen z pojmů jako je erektilní dysfunkce. Co se mě týče, celou základní školu mě zajímaly úplně jiné věci než poševní sekret, chlamydie či problematika technické stránky análního styku a mé dospívání bylo i bez absence sexuální výchovy naprosto normální. Chápu, že dnes ve věku internetu se děti mohou dozvědět mnohem více informací v této oblasti. Tak proč to vůbec zavádět jako povinný předmět do škol? Na těchto věcech je přece nejpůvabnější to, že je v pravou chvíli naučí sám život.

Nejlépe celou problematiku asi vystihují klasikové Monty Python ve filmu Meaning Of Life, v němž je právě "sexuální výchova" jednou z nejlepších scén, případně bych mohl doporučit epizodu animovaného seriálu South Park, nazvanou "Proper Condom Use" aneb jak to vypadá, když se diletantští učitelé pouští do probírání sexuálních témat se žáky.

České paleokonzervativce a bláznivé jeptišky, volající na pomoc duše mrtvých dětí, bych ovšem v jejich svatém horování rád poněkud zchladil. Vždyť se jim nic neděje! Vážně pochybuji, že podle zmíněné příručky bude kdy kdo učit. Podle mého soudu vznikla jako oběť byrokratickým bohům z rukou peníze vysávajících lemplů na ministerstvu školství. V tom tkví její skutečný a zásadní problém. Rád bych věděl, kolik našich peněz celá sranda vlastně stála. Právě tyto aspekty by měla česká pravice akcentovat a ne to, že se budou jejich děti "učit prasečinky"...

A z institucí jako "Výbor na obranu rodičovských práv" mám osobně snad ještě větší osypky, než z představy učitelů s kondomy navlečenými na všech deset prstů. Kde se podobné organizace, výbory a sdružení, které vlastně chtějí chránit děti či ostatní občany před "zlem" objeví, tam to vždy čpí zákazy, cenzurou a průserem. Viz například nechvalně známé americké sdružení PMRC, které si udělalo dojnou krávu z umisťování nálepek ujišťujících o "nevhodném obsahu" na cédéčka.

Zobrazit celý článek

ROZHOVOR NEKOREKTNĚ: Politická korektnost? Propagandistická deformace a pseudohumanistická infekce

středa 11. srpna 2010

S omluvou, že jsme se v letních měsících našim čtenářům příliš nevěnovali, rozhodli jsme se udělat poněkud odlehčenější rozhovor s člověkem, jehož svérázných postojů si v kyberprostoru nelze nevšimnout. Protože má brněnský zastupitel za ODS Ing. Petr Paulczynski náš server rád a často jej ve svých článcích cituje, rozhodli jsme se mu položit několik otázek. A zde je výsledek!

Co by o Vás naši čtenáři měli vlastně vědět, tedy kromě toho, že jste designovaný rasista, xenofob a homofob a že asi máte rád náš server, z nějž sem tam citujete?

K uvedeným nálepkám jsem se propracoval léty dřiny. Jako člověk vychovávaný v konzervativní rodině jsem se totiž rozhodl nemlčet k módní vlně multikuti pomatenců a zvrhlíků demonstrujících po náměstí, že on a on je to nejlepší co si lze ze života odnést. U nás doma (38 let manželství s jednou ženou, 2 děti a 3 vnoučata, vlastně už málem čtyři) se totiž na tyto jevy díváme jak mravenec na vysavač. Mé nemlčení spočívá v provozování vlastních webových stránek a politickém působení na úrovni místní samosprávy.

Stihl jste během Vaší kariéry brněnského komunálního politika prosadit něco, co by dělalo život v Brně lepším? Pochlubte se.

Těžká otázka. Prosazení individuelního nápadu nebývá obvyklé. Schvalovací mechanismy jsou velmi těžkopádné. Jestli něco, tak spíš jako předseda představenstva městské firmy, tam máte manažersky volné ruce. A teď ke konkrétnímu. V Židenicích jsem byl tahounem rekonstrukce komunisty zdevastovaného koupaliště a ve městě civilizace plakátování, květin na sloupech na centrálním náměstí, rekonstrukce veřejného osvětlení za úspornější model a rozjetí projektu metropolitní sítě.

Přečetl jsem si o Vás, že nemáte rád "politickou korektnost". Jak název našeho serveru napovídá, my také ne. Už jsme ale zjistili, že tento pojem si každý může vykládat specificky po svém. Jaké je Vaše pojetí politické korektnosti, resp. nekorektnosti?

Rozhodně nesouhlasím s pozitivní diskriminací ať už verbální, nebo skutečnou. Odmítám potlačování standardizovaného politického myšlení a narušování ustálených společenských zvyklostí. Politická korektnost spočívá dle mne v narušování hodnotových rámců, jde o jev umělý, o politickou zakázku, kterou ovšem majorita vnímá stejně jako já tj. negativně. Jde o propagandistickou deformaci a pseudohumanistickou infekci.

Podle pana Františka Kostlána a paní Věry Tydlitátové bychom si na Vás asi všichni měli dát pozor. Co jste vlastně zmíněným glosátorům společenského a politického života provedl, že Vás tak nemají rádi?

Je to prosté. Odmítl jsem se přizpůsobit multi-kulti trendům a začal jsem si ve verbální rodině s vyvrheli z webu Nekorektně, Altermedia a hlavně jsem podepsal iniciativu D.O.S.T. Ve svém dotazu jste zapomněli na „významný“ web Romea žijící z dotací.

O této iniciativě jsme chtěli mluvit. Proč jste veřejně neodvolal (a nesypal si přitom celé kbelíky popela na hlavu) svůj podpis pod ní, hned poté, co nás někteří bdělí strážci upozornili na to, že mezi jejími signatáři jsou i tací, které někdy někdo vyfotil vedle "zlých ultrapravičáků"? To jste si, alespoň podle některých, dovolil DOST...

Nejspíš proto, že se doteď s principy, které tato iniciativa deklaruje a prosazuje ztotožňuji do posledního písmene. Myslíte-li bdělým strážcem paní Tydlitátovou familiérně nazývanou tydlifidli, pak vězte, že tato pseudointelekuálka poté co napsala blog Křupan na brněnské radnici má jediné štěstí, že je žena. Být chlap, dostala by facku přes celou hubu.

A teď vážně, má taková iniciativa vůbec smysl? "Ultrapravicoví extremisté" nám nevadí, protože víme, že u nás ani jinde na světě žádní takoví lidé nejsou. Vyznavači národního socialismu jsou přece levičáci. S textem té iniciativy nemám osobně problém, byť z ní na mě mnohdy dýchá náboženský fanatismus a katolický dogmatismus.

Jako člověka sekulárního, mne tyto pasáže nikterak neoslovují, přiznávám na ně však autorům právo. Ovšem ony základní teze, které má iniciativa v preambuli jsou podle mne nezpochybnitelnými paradigmaty

Nyní se dostáváme k tématu, který nás poslední dobou poněkud znepokojuje. Nemůžeme si nevšimnout, že v kruzích, které samy sebe deklarují za "pravicové", sílí myšlenky, které člověk doposud nacházel spíš u komunistů a národních socialistů. Také věříte tomu, že svět ovládají tajemní ilumináti, židovská lobby a Bilderberg Group s Karlem Schwarzenbergem v čele, kteří nechali shodit Dvojčata a nutí lidem sterilizační vakcínu za účelem snížení populace a nastolení Nového světového řádu?

Přiznám se, že v některých chvílích si nejsem jist, zda opravdu běh světa není řízen nějakým jiným způsobem aniž bych byl paranoidní. Tolik se ale zase těmto otázkám nevěnuji, abych si na ně tvořil nějaký ucelený striktní názor.

Ožehavým tématem je tzv. "evropská integrace". Osobně mám takový pocit, že v tuzemském veřejném prostoru jsou buď fanatičtí eurohujeři, nebo naopak stejně fanatičtí odpůrci všeho evropského. Kam se řadíte svými postoji Vy?

Bude dostatečně vypovídající když se zařadím do skupiny zavilých klausofilů? Což ovšem neznamená, že bych sdílel všechna páně prezidentova stanoviska „an sich“. Dokonce jsem napsal pár blogů v nichž jsem s dotyčným polemizoval. V pohledu na „eurosajuz“ a jeho ptákoviny typu ohyb banánu, přímost okurek, žárovky, či jednotné krabičky cigaret se asi shodneme všichni. Horší ovšem je současný pokyn k distribuci 56 milionů muslimů. To už musel vymyslet chorý mozek.

Pojďme k aktuálnímu politickému dění. Z Vašich textů jsem pochopil, že nad výsledkem voleb a současným koaličním uspořádáním radostí příliš neskáčete. Proč vlastně? Pokud je nám známo, jste členem strany, která právě sestavila vládu.

Bohužel, pokud neprojde většinový systém, vždy bude nutno, abychom se s někým domluvili. To, že trpaslíci chtějí z této pozice vytřískat co to dá je daň za nastolený volební systém. I ten je však lepší, než panem Pravda a láska zamýšlený systém osvícené diktatury vyvolených, co se scházejí po hospodách.

S tím se pojí i následující otázka: Jak hodnotíte zbylé koaliční strany, TOP 09 a Věci veřejné?

Marketingové produkty. Uvidíme, co se z nich vyklube. Zatím jsou žertovní, jak tápou. Ovšem lepší když tápou. Takový Bursík netápal a po něm nastoupivší Drobil bude mít plné ruce práce aby vyplavil ten Augiášův chlév.

Jak na Vás zapůsobil nedávný výrok brněnského primátora za ČSSD Romana Onderky, který vyzval stranu k odstřižení se od komunistů?

Myslím, že tento pán je jedním z těch, kteří maršálskou hůl ve své tornistře našli a ještě o něm uslyšíme. Jak jsem ho poznal a to dost zblízka, má v hlavě srovnáno. Výrok na nějž se ptáte překládám jako vzkaz dovnitř vlastních řad těm, kteří byli ochotní podržet moc i za cenu odporné kolaborace s Gottwaldovými pohrobky.

Ve Vašich článcích jste se často strefoval do Jiřího Paroubka. Ruku na srdce, nemrzí Vás trochu, že je pryč? Přece jen to byl dost snadný terč...

Nebojte, Jyrrha se vrátí. Zrovna dnes, kdy píši odpověď (11/8) mi opět nabil na blog.

Kdo by podle Vás byl z tohoto úhlu pohledu jeho důstojným nástupcem? Co pan Hašek, určitě se osobně znáte.

Hašek je starý lišák a nejeden rozhovor jsme vedli. Kdybych měl možnost předsedu ČSSD vybrat, z toho co se nabízí, vybral bych i při všech výhradách právě Haška. Ale nepohřbívejme Paroubka. To by bylo předčasné.

Kde by se Vám víc líbila Kaplického knihovna, v Brně na místě autobusové zastávky, nebo tam, kde měla původně stát?

Nikde. Tento druh architektury mne neoslovuje. Ale berte to jenom jako laické hodnocení v kategorii líbí-nelíbí.

Děkujeme panu Paulczynskému a další rozhovor s neméně zajímavou osobností vás čeká už velmi brzy.

Zobrazit celý článek

GEOPOLITIKA: Výrok haagského soudu nejen o Kosovu, ale i o stavu světa

neděle 8. srpna 2010

Jméno bývalé srbské provincie Kosovo i Metohija, dnes samostatného státu Kosovo, bylo skloňováno v různých médiích už mnohokrát. Mluví se o “bezprecedentním otevření Pandořiny skříňky”, nebezpečí pro svět. Mnozí kolegové hrozí renesancí nacionalistických vášní separatistů, přesto odmítají pro samé stromy vidět les – a sice že současný mezinárodní řád založený Vestfálským mírem se jednoduše přežil.

Mluví se o desintegraci, dalším štěpení světa pod tíhou separatistických ideálů; v samotné Evropě jich najdeme bezpočet, o zbytku světa nemluvě. Přesto dosud nikdo nevyřekl dostatečně nahlas důležitý fakt – evropští ani jiní separatisté se nechtějí izolovat od světového dění. Rozhodně neplatí tvrzení, že by skotští, vlámští či katalánští separatisté chtěli uzavřené teritoriální jednotky po vzoru KLDR – paradoxně mnohým těmto separatistům například vůbec nevadí evropská integrace. Pouze se na ní chtějí podílet vlastním hlasem – a zde se ptám: co je na tom špatného?

Problém je ovšem, jak se zdá, mnohem hlubší, než jak to vypadá při prvním pohledu na separatistická hnutí. Důvod, proč jsou tyto organizace silnější než kdy předtím spočívá především v tom, že stát jako instituce ztrácí svou legitimitu, svůj raison d’être. Kromě bezpečnosti jako takové, garantované ministerstvem vnitra a obrany a justičního systému, prakticky není nic, co by efektivně nezvládly soukromé subjekty. To, kvůli čemu potřebovaly masy lidí moderní národní stát na počátku 20. století, tedy zabezpečení jejich životní situace, dnes zvládne každá trochu lepší komerční pojišťovna. Mezinárodní korporace mají obrat větší, než mnohé státy mají hrubý domácí produkt – to jsou tlaky, které ohrožují “národní stát” nejvíce. Otázka je tedy nasnadě – místo toho, abychom zachraňovali nefunkční model a přizpůsobovali pokročilejší technologie méně pokročilému státnímu aparátu, nemá smysl pokusit se o upgrade?

Všichni ti Skoti, Quebečané, Korsičané, Katalánci, Vlámové a mnozí další opírají svou budoucí samostatnou existenci o členství v mnoha významných mezinárodních organizacích, počínaje WTO, IMF či WB. Katalánci, Korsičané a Vlámové podporující odtržení se od Španělska, Belgie či Francie navíc nemají většinou nic proti členství v Evropské unii. Co je tedy důvodem jejich separatistických snah? Touha po absolutní suverenitě, jak to vykreslují mnozí politologové či analytici, nejspíše ne. V případě Katalánska a Flander je požadavek jasný – nevidí důvod, proč by se měli dělit o plody své práce s někým, kdo jen bere a sám se nesnaží dávat. V případě Korsičanů jde o staletý problém s odmítáním francouzské nadvlády, který už je dosti chronický.

Moderní separatismus se často označuje za “vzpouru bohatých” – na rozdíl od minulosti, kdy docházelo k tomuto jevu zejména z důvodů ideologických, dnes jde o ryzí pragmatismus - “nebudu přeci platit zbytečně”. Proto se starých států jako klíšťata drží Valoni, Velšané či dejme tomu Siciliáni, protože vidí v existenci svých “národních” států jasnou výhodu – peníze. V kontextu myšlení 20. století by šlo samozřejmě o katastrofu obřích rozměrů, pokud by separatismus vykvetl v takové míře. Jenže ke kontextu myšlení 20. století patří zejména uzavřené hranice, cestovní pasy, víza a idea vlastní soběstačnosti. To všechno globalizace už dávno proměnila v prach – stačí mít dost peněz, embosovanou platební kartu a člověk může platit co chce kde chce a žít úplně bez ohledu na státní hranice. V tomto novém světě jsou hranice, dříve “chránící národní zájmy” spíše bariérami na obtíž, a státy, které si říkají o moc peněz na nejasné přerozdělování, jako “nuzní poskytovatelé nejnutnější infrastruktury, od nichž se čeká, že postaví dálnice a železnice, zavedou vodu, elektřinu a plyn a budou ticho”. Je pak logické, že člověk chce především takový stát, který mu v poskytování výše uvedeného poskytne nejlepší služby. Loajalita vůči státu tak vlastně má podobný charakter, jako když je někdo loajální firmě ČEZ nebo České dráhy a nepřejde ke konkurenci. V tomto světle se jedná o poněkud anachronické myšlení, nezdá se vám?

Nový, globalizovaný, elektronický svět; svět stojící na tom, že cokoliv je dostupné kdekoliv, potřebuje nový mezinárodní řád. Zkostnatělost různých legislativ týkajících se elektronických médií, logistiky nebo autorských práv způsobuje, že ten současný nevyhovuje – čím dál víc se začíná podobat paralelnímu stínovému světu, který se nekryje s tím reálným. OSN, organizace striktně postavená na myšlence rovnosti suverénních národních států, je toho tím nejlepším důkazem – a například činnost WTO je nejlepším důkazem toho, jak dnešní svět opravdu funguje a kdo v něm o čem rozhoduje. Je liché se tedy na Vlámy, Basky, Katalánce, Skoty, Slezany či Kosovany zlobit, že opouštějí potápějící se loď starého mezinárodního řádu. Dokud nebude mezinárodní řád oficiálně připouštět, že dohoda Applu s Microsoftem je důležitější, než dohoda Libérie s Pobřežím Slonoviny, nic se nezmění. Dokud se na Somálsko budeme dívat jako na jeden stát s centrem v Mogadišu a ne jako na území, o něž se dělí hned několik útvarů státního typu, nic nepochopíme. Peskovat SNP nebo Vlaams Belang za separatismus je podobné jako rozbíjet stroje aby lidi měli práci – svět totiž už je v praxi dávno někde dál.

Zobrazit celý článek