IZRAEL: Izrael se brání, média to ale ignorují

středa 31. prosince 2008

"Izraelský útok má na svědomí 300 životů"; titulky tohoto typu jsou ve většině českých i světových médiích více než běžné. Skutečnost, že Palestinci v Gaze jednostranně ukončili příměří a začali na Izrael střílet - a Izraelce zabíjet - se takřka nikde nedočtete. Kde se bere pokrytectví médií vůči Izraeli a až dojemná příchylnost k Palestincům?

Ve většině zmíněných médií se můžeme dočíst, co všechno Palestince trápí: hlad, nezaměstnanost, nedostatek energií, obecně nedostatek všeho. A je to pravda, obyčejní Palestinci přesně tímto trpí a navíc nevidí žádné východisko. V čem je ale problém - ona média šikovně vytvářejí dojem, že za tohle všechno může Izrael. Čtenáři tak sledují izraelsko-palestinský konflikt jako fotbalové utkání, nebo spíš jako zápas fotbalových fanoušků. Jednak situaci hodnotí stylem "jedni za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet", a jednak si neuvědomují přítomnost dalších aktérů v oblasti.

Problémy Palestinců totiž neleží ani tak na zodpovědnosti Izraele, jako spíše ostatních arabských států. Je třeba si uvědomit, že Západní břeh Jordánu sousedí s Jordánskem a Gaza s Egyptem. Hranice obou území k Jordánsku a k Egyptu jsou ovšem neprodyšně uzavřené - a sice zvenčí. Arabské země totiž vedou vůči Palestincům poměrně pokryteckou politiku; Arabové (i ti, kteří žijí v samotném Izraeli) velmi často Palestince vidí podobně, jako se například Češi dívají na Romy. Palestinci přitom nejsou nic jiného, než stejní Arabové jako ti "venku", jenom ekonomicky nesmírně zaostalí kvůli svému rozhodnutí v roce 1948 opustit své domovy a zlikvidovat Izrael - což se nepovedlo, pročež skončili v uprchlických táborech. Zároveň je dobré si uvědomit, že Jordánsko je jeden z nejbohatších, nejprogresivnějších co do společenské otevřenosti a nejliberálnějších arabských států. Shodou okolností je to jeden ze dvou států (tím druhým je Egypt), který uznává Stát Izrael. Jak Egypt, tak Jordánsko se dívají na Palestince jako na chudé příbuzné, s nimiž nechtějí nic mít a podporu jim vyjadřují jen na oko; podobně, jako jižní Korejci vyjadřují solidaritu se severními, ale kdyby na severu padl komunistický režim, jih by se hodně rychle postaral o to, aby se chudí severní Korejci na bohatý jih poloostrova nedostali. Je to přibližně rok, co se podařilo nějakým Palestincům výbušninou udělat "díru" v opevnění na hranici s Egyptem. Následovalo několik volných dní, kdy do Gazy plynulo mnoho zboží a stačila chvilka k tomu, aby bylo žití v Palestině méně beznadějné. Jenže Egypťané, dívající se na Palestince skrz prsty, díru co nejdříve zacelili a vše zůstalo při starém.

Zbytek arabského světa Palestincům svou solidaritu rovněž ústně vyjadřuje, ovšem tím to končí. I tak bohaté státy jako Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty používají problémy obyčejných Palestinců pouze jako klacek na Západ - zneužívají toho, že Západ se nemůže dívat na problémy spojené s každodenním životě v Gaze a na Západním břehu Jordánu. Netají se tím, že jim je jedno pokud jejich "bratři" pomřou hladem, ale o to silněji nadávají Izraeli a Západu, že se o jejich "bratry" málo starají a nechávají je žít ve špatných podmínkách. Západ je tak vydírán způsobem, na který nezná odpověď - odmítnout Palestincům pomoc nedokáže, protože ví, že Arabové je klidně nechají pomřít a pak to použít jako argument proti Západu samotnému.

Samotní Palestinci o těchto zákonitostech vlivem neustálé propagandy teroristických hnutí jako je Hamás či Islámský džihád často vůbec nevědí a jsou přesvědčeni o tom, že za jejich problémy může Izrael, který, zmizí-li, jejich problémy svým zánikem ukončí. Přístup k otevřenému světu nemají - jenže dokud ho měli (skrze Izrael, Egypt ani Jordánsko své hranice Palestincům zásadně neotvírají), dostávali se ven i teroristé zabíjející nevinné izraelské civilisty. Izrael byl k blokádě de facto donucen - chrání tak životy svých občanů, vůči nimž by měl cítit - a také cítí - zodpovědnost. Jenže Palestinci, často přesvědčení o tom, že za jejich problémy může Izrael, prokázali svou vůli v posledních volbách zvolením Hamásu do vlády své samosprávy. Jistě, jsou i lidé, kteří Hamás nevolili a terorismus nepodporují, ale tito jsou obětmi nikoliv izraelských represí, ale právě svých radikálních spoluobčanů, kvůli kterým se musí Izrael bránit. Padají-li tedy izraelské bomby na Gazu, viníkem není Izrael, ale Hamás, který akci vyprovokoval. Kdyby nebylo porušení příměří z palestinské strany, nikdy by k takové odvetě nedošlo. Těch přibližně padesát civilistů, kteří byli zabiti (zbytek, tedy něco přes 250 lidí, jsou fukcionáři a bojovníci Hamásu), mohlo žít, kdyby nepředstavovali Palestinci pro Izrael hrozbu. Mohli by žít, kdyby Hamás nezačal raketami ostřelovat Izrael. Je to Hamás, kdo může za smrt nevinných Palestinců a Palestinci mají plné právo se bránit - ovšem odporem proti příslušníkům Hamásu, nikoliv proti izraelským civilistům.

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Veselé Vánoce!

středa 24. prosince 2008

Přejeme našim čtenářům krásné Vánoce a mnoho úspěchů - pokud možno nenarušených politickými turbulencemi a bouřemi - i v následujícím roce 2009. Přejeme zároveň vše nejlepší České republice, která od prvního ledna předsedá Evropské unii, čímž získává dosud největší zahraniční moc od vlády Karla IV.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Potřebujeme skutečně další socialismus?

neděle 21. prosince 2008

V souvislosti s událostmi, které právě probíhají v Řecku (a nejen tam, jak se zdá, radikální komunistická mládež začíná vystrkovat růžky i například ve Švédsku) se nelze nepodívat paralelním pohledem na to, co se právě děje v České republice.

Kolega Finrod Felagund ve svém posledním článku o možném "řeckém Vítězném únoru" (ačkoliv to možná bude už vítězný leden, pokud to do konce roku nestihnou) napsal, že komunistická zkušenost by byla, viděno celoevropskýma očima, zkušenost dobrá. jeden by řekl, když ti Řekové chtějí komunismus, ať ho mají - jenže zde musíme připomenout, že jistě existují tisíce spořádaných řeckých občanů, kteří stojí za reformami tamější pravicové vlády, řádění hord anarchistických samozvanců se jim ani trochu nelíbí a nestojí o komunistické experimenty.

Nezapomínejme, že u nás se děje něco podobného. Pravda, naštěstí ještě nelétají vzduchem zápalné láhve a nedochází k pustošení našeho hlavního města extremisty. Jenže stačí se podívat na současné řádění Jiřího Paroubka v Poslanecké sněmovně a je nám jasné, že i k nám se blíží socialisticko-komunistický puč. Právě Paroubek a jeho mocenská klika, tak neuvěřitelně posílená a opojená úspěchem v krajských volbách, jsou skutečnými vládci tohoto státu a je možné, že oslabená a na hlavu poražená vládní koalice splní Paroubkovu vyděračskou podmínku, a tou jsou předčasné volby v říjnu 2009.

Bolestná realita je potom taková, že pokud se za deset měsíců budou konat volby, zvítězí v nich s přehledem socialisté a komunisté - obávám se, že jinou možnost v této chvíli reálně nevidím.
Již dlouho ostatně zaznívají v Česku hlasy, že je "potřeba" nechat komunisty se socialisty alespoň chvilku vládnout. Prý aby se historicky znemožnili a nastolili tak úrodnou půdu pro další období vlády pravice. V posledních dnech tyto hlasy sílí, přímo úměrně s tím, jak stoupají ambice (a procenta v průzkumech) levicových stran. Slyšíme je i z takzvaných "liberálních" úst.

Na rozdíl od Řecka jsme tady však už jednou komunisty zažili v plné síle. Dnes se snad již nevrátí politické procesy a neotevře se znovu Jáchymov, nicméně na to, aby přivedli zemi až za okraj ekonomické katastrofy, mají komunisté pořád dost a dost potenciálu. Proto tomuto volání po "znemožnění komunistů" tím, že bychom je postavili před vládní odpovědnost, nechápu. Protože jakmile by tam jednou byli, už bychom se jich nezbavili. Tohle si soudruzi vždy dokázali (a dokážou) dobře zařídit.

Zobrazit celý článek

ŘECKO: Nový Vítězný únor na obzoru?

sobota 20. prosince 2008

Konflikty rozhněvaných "mladíků" se státem a společností v Řecku neberou konce, naopak jsou den ode dne silnější. Ke komunistické mládeži se začíná pomalu přidávat i "šedá masa" populace, které je samozřejmě jedno jak stát funguje, stačí jim vědět, že "mají právo" a "takhle to dál nejde". Boří, aniž by stavěli. Boří, aniž by chtěli stavět. Útočníci už nejsou jen bandou vandalů, jsou dobře organizovanými skupinami s politickými cíli, nijak se netají tím, že chtějí svrhnout kapitalismus a nastolit komunistickou vládu, kterou považují za spravedlivější. Pokud k tomu dojde, co to bude znamenat pro nás, Evropu?

Řečtí revolucionáři se samozřejmě nespokojují jen s cílem svržení kapitalismu, chtějí i vystoupení z EU a NATO. Pokud to Řekové opravdu myslí vážně a opravdu si tuto cestu zvolí, je to jen a jen jejich problém. Nicméně pro Evropskou unii to zase takový problém není; pro NATO už o něco větší, ale ze strategického hlediska zdaleka ne tak zásadní, jako kdybychom "přišli" o Turecko. V celé Evropě v době finanční krize budou nyní lidé inklinovat k naslouchání komunistických utopií a zaručených receptů na všechno od komunistických ideologů - je to totiž snazší, než přemýšlet, jak systém opravdu reformovat. Pravice samozřejmě na věc reaguje a snaží se přesvědčit voliče o tom, že je nutné utáhnout si opasky, provést bolestivé reformy a že komunismus či socialismus opravdu nefungují. Lidem je to ale bohužel často jedno, vidí strašení komunismem jako strašení papírovým tygrem, který nic neznamená. Jak již jsme na našem serveru psali, jakékoliv praktické zavádění komunistické ideologie, mají-li se dodržet její premisy, nutně vede k totalitě a zločinům. Komunistická ideologie, internacionalisticky založená, pro úspěšnost svých revolucí počítá s jejich simultánností. Stav, v němž některé země komunistickou ideologii zavedou a jiné ji potlačí je pro "světovou revoluci" krajně nevýhodný, neboť dává nekomunistickým zemím jasný důkaz o tom, kam komunismus vede. Z tohoto hlediska by byl pro zbytek Evropy komunistický puč v Řecku krajně výhodný, neboť by byl jednak ideálním jednotícím prvkem (ztělesněný kolektivní nepřítel) a jednak by ospravedlnil konečné odsouzení komunistické ideologie a boj proti komunistickým stranám a organizacím uvnitř EU. Něco jiného jsou totiž komunisté vnímaní jako spolek podivínů s utopickými názory, které nikdo nebere vážně a něco jiného jsou titíž komunisté vnímaní optikou nebezpečí reálného ohrožení společnosti.

Pokud by si Řekové vyvolili opustit Evropskou unii a NATO, byl bych pravděpodobně ten poslední, kdo by nad tím naříkal. Jak jsme již psali zde, účast Řecka jak v NATO tak v EU je především čistě politickým reliktem z dob studené války, kdy se přimhouřily oči nad tím, že je Řecko značně problémová země, hlavně když nepůjde se Sovětským svazem. Reálně ale situace vypadá tak, že by do pěti let měla většina nových členů EU předstihnout Řecko v ekonomické síle (měřené HDP/obyvatele), neboť Řecko se od svého vstupu do EU ve srovnání s novými členskými zeměmi po jejich vstupu do EU téměř nevyvíji. Jeho zahraničně-politické chování popsané v tomto článku z něj dělá věčného potížistu, který je de facto členem jen proto, že se nenašel zatím nikdo soudný, kdo by jej vyloučil. Vyloučilo-li by se Řecko komunistickým pučem z euroatlantických struktur samo, zabilo by to pro zbytek Západu hned několik much jednou ranou.

Nakonec je třeba říci, že by v dlouhodobém horizontu komunistický experiment pomohl Řekům samotným, neboť nic nedokáže tak dobře vyléčit společnost z podléhání komunistickým utopiím, nežli zkušenost s jejich praxí. Právě fakt, že komunistická strana byla v Řecku zatím vždy v opozici proti různým okupacím a diktátorským režimům, aniž by dostala možnost (po které většina Řeků volala) udělat z Řecka sovětský satelit s reálným socialismem způsobil, že je naprosto nemožné většině Řeků zrůdnost komunistické ideologie vysvětlit. Někteří se zkrátka spálit musejí a otevřeně říkám, že budu velmi rád, když to budou Řekové a ne zbytek Evropy, který snad, tváří v tvář nové brutalitě, tyranii a devastaci v zemi, terá byla považována za "součást nás, Západu", pochopí, kam komunistické experimenty vedou dřív, než bude pozdě.

Zobrazit celý článek

Nekorektně.com is in English!

Since today we publish our articles both in Czech and English. We recommend you to click our website's upper right corner, where is a link to the English version of our website.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Fenomén Střední Evropa

čtvrtek 11. prosince 2008

Poté, co ji studená válka zničila a rozvrátila, povstává znovu Střední Evropa jako přirozený stav, který logicky vyplývá z regionálního charakteru i kdyby měla vzniknout úplně odznova. Co to ale Střední Evropa je? Jaký má charakter? Kdo se k ní může vztahovat a proč - a kdo už ne? Je to střední Evropa s malým s, coby jeden z širších regionů Evropy, nebo Střední Evropa coby svébytná část kontinentu se společnou identitou?

Problém Střední Evropy je tím komplikovanější, že známe přinejmenším tři koncepty, na základě čeho ji vůbec definovat. Nejstarší koncept je kulturní. Až do roku 1795, kdy se rozpadla Rzeczpospolita Korony Polskiej i Wielkiego Księstwa Litewskiego, čili polská první republika, bylo možno na základě několika jevů, jež popíšu později, definovat střední Evropu jako region čítající Habsburskou monarchii, Republiku Polska a Litvy s mírným přesahem za své hranice, který zahrnoval Bavorsko. Tento region měl mnoho společného - od politických zájmů přes umění, literaturu až po architekturu, kterou můžeme dodnes ve všech městech tohoto regionu najít. Třebaže byly obě části tehdejšího srdce Evropy od sebe mírně odlišné v politickém myšlení a v hodnotách, které vyznávaly (Polsko de facto demokracii, Rakousko de facto autoritářství), měli obyvatelé obou celků prakticky velmi podobný způsob života, podobné problémy a shodné nepřátele. Oba státní celky se bály jako čert kříže Turků a Rusů na straně jedné a Švédů či Prusů na straně druhé. Proto měly společné zájmy a i kulturně se vyvíjely společně. Proto například ačkoliv Adam Mickiewicz a Sándor Petőfi žili v různých koutech této střední Evropy, poezie obou se nápadně podobá.

V roce 1795 došlo k Trojímu dělení Polska, které se dá nazvat pokusem Pruska a Ruska zlikvidovat Polsko a Rakouska zachránit to málo, co z Polska zbylo. Ačkoliv polská historiografie po roce 1918 odsuzovala zábory jako celek, je nutné říci, že nebýt Habsburské monarchie, pranic by se nezachovalo z demokratického, pluralistického a sebevědomě otevřeného Polska z před roku 1795. Během devatenáctého století totiž (navzdory tvrzením tandemu Jirásek-Nejedlý) Vídeň nikterak nepotlačovala národní kultury (je snad pražské Národní divadlo či Národní muzeum symbolem útlaku?), ale především vyvíjela po svém způsobu občanskou společnost, tradici "slušného Středoevropana" a toho, aby měl stát za každou cenu den Glanz. Třebaže ne úplně, odpovídalo to tradici przedrozbiorowej Polski mnohem, mnohem více, než to, co se dělo v pruském a ruském záboru. Jak Prusko tak Rusko se svorně snažily vše, co zbylo z první polské republiky zlikvidovat, polskou kulturu potlačit a v jednom případě popruštit, v druhém případě poruštit. Zásahy do společnosti, jejích hodnot, mentality i charakteru ekonomiky byly tak hluboké, že jsou velmi viditelné dodnes.

Mezitím se ale v rámci Habsburské monarchie a od roku 1867 v rámci Rakouska-Uherska tvořila opravdová Střední Evropa s velkým S, která v kulturním smyslu přetrvává navzdory změněným státním hranicím dodnes. Přesně tam se zrodila dodnes v mnoha lidech tohoto regionu hluboce zakořeněná touha po tom mít die Ordnung, ne ovšem ten pruský, vojenský a přísný, ale rakouský, to znamená uhlazený, kulturní, jehož nejčistším obrazem je dnes prakticky každá hornorakouská vesnice. Rozjedete-li se po bývalém území monarchie a budete-li ukazovat lidem fotografie takových vesnic, vsadím se že většina lidí zavzdychá "ano, přesně to je to, co chceme mít i zde". Tento ideál, čítající život venkovský, maloměstský i velkoměstský, mající za společný jmenovatel "slušně se chovající běžné občany", totiž i navzdory bolševické devastaci dokázal ve Střední Evropě přežít, třebaže se bolševici snažili seč mohli, aby jej zničili - a do značné míry se jim to dařilo. Respektive podařilo se jim téměř zničit den Glanz, ale ideál "slušně se chovající občan = správný občan" a touhu po čisťoučkém prostředí se vším někdy až kýčovitě nablýskaným se nepodařilo zlikvidovat nikde. I tam, kde to dnes není, je to jen kvůli nedostatku finančních prostředků na realizaci takového cíle, ne pro jeho absenci.

Hovořil jsem o Polsku a záborech - a bohužel je pravda, že smutný konec polské první republiky definitivně zničil středoevropskou kulturu v její původně severní části. Pruské snahy o její likvidaci se setkaly s tím, že Poláci obývající pruský zábor začali být de facto Prusy s opačným znaménkem - lidmi hovořícími polsky, pěstujícími polský nacionalismus proti pruskému nacionalismu, lidmi katolickými proti lidem lutheránským, ale se stejným prušáckým smyslem pro die Ordnung a die Einheit - který považuje dodnes většina těch, kteří měli to štěstí žít v Rakousku-Uhersku, respektive jejich potomků, za nechutný. Je to totiž přesně týž princip, který Hitler použil pro svůj vzestup k moci, je to týž princip, který použil k likvidaci oné středoevropské kultury, kterou nenáviděl. Považoval středoevropskou kulturu vyjádřenou hodnotami Rakouska-Uherska za úpadkovou, příliš volnomyšlenkářskou, zženštilou a vůbec po všech stránkách zkaženou a neodpovídající představě die Preußische Ordnung. V ruském záboru Poláci proti Rusům vystupovali naprosto stejně, navíc tamtéž vznikl silný polský antisemitismus. Carské Rusko totiž začalo přesouvat Židy z celého Ruska do svého záboru Polska a strašit Poláky tím, že budou "ve své zemi menšinou". Když pak vznikla v roce 1918 druhá polská republika, Poláci z bývalého rakouského záboru byli povětšinou zděšeni když viděli způsoby a názory Poláků z "německé" a "ruské" části Polska - zásadně se totiž rozcházely s vpravdě mnohokulturní a mnohonárodnostní realitou monarchie, jakož i s potřebou být "kulturním občanem". Poláci z německého a ruského záboru zase nedokázali chápat, jak je možné, že ti "rakouští" nemají takovou potřebu proti Vídni brojit, dělat povstání a bojovat v ilegalitě - vždyť "rakouští" polští politici a šlechtici nezávislost ani nechtěli - lobbovoali dlouhé roky ve Vídni za tažení proti Prusku a Rusku, sjednocení Polska - pod Habsburskou korunu a vyrovnání Rakouska s Polskem podle vzoru vyrovnání rakousko-uherského. Druhá republika ovšem byla cílem snažení Poláků z pruské a ruské části, celá idea Endecji a politika především Romana Dmowskiego byly prakticky naprostým popřením celé středoevropské tradice. Třebaže si to Poláci neradi připouštějí, jsou dodnes (mluvíme-li o těch, kteří nepocházejí z "rakouské" části) mnohem prušáčtější nežli všichni Němci dohromady.

Kulturní hranice Střední Evropy, mezi nimiž je to, co ze Střední Evropy dělá tu s velkým S, tedy region natolik svébytný, že toto velké písmeno coby vlastní jméno může používat, tak dnes čítají Českou republiku, Rakousko, Slovensko, polská vojvodství Śląskie, Małopolskie a Podkarpackie, ukrajinské oblasti Lvivska, Ivano-Frankivska a Zakarpatska, Maďarsko, Sedmihradsko, západ Rumunska, Vojvodinu, Chorvatsko, Slovinsko, Jižní Tyrolsko a - jak bylo již řečeno - i Bavorsko, neboť především tam vyhnaní čeští Němci přinesli do už tak v rámci Německa netypických Bavor silný prvek středoevropskosti.

Pokud se zeptáme podle mého názoru nejspolehlivější současné encyklopedie o různých datech zemí současného světa - a sice The CIA World Factbook, dozvíme se, že střední Evropa (politicky) je region čítající Německo, Švýcarsko, Rakousko, Slovinsko, Českou republiku, Polsko, Slovensko a Maďarsko; že se dělí podle toho, na které strany železné opony byly, a sice na visegrádské země - Visegrád Countries - (ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko) a alpské země - Alpine Countries - (Německo, Rakousko, Švýcarsko, Slovinsko). Toto rozdělení do značné míry velmi dobře vystihuje zájmy kulturní střední Evropy v rámci EU (+Švýcarska) - přičemž Německo je zastoupeno především kvůli silné úloze Bavorska v rámci země, díky němuž se tak celoněmecká politika do značné míry středoevropským kulturním modelem do značné míry řídí.

Historicky ovšem známe jiný historický termín popisující střední Evropu, a sice Mitteleuropa, který se snažil sjednotit pod jednu hlavičku všechny země, v nichž se někde mluvilo německy. Tento model ovšem vznikal na základě onoho "pruského" německého myšlení, Rakousko-Uhersko mu důsledně a dlouhodobě oponovalo, jakož i jeho představitelé z neněmeckých národů. Ostatně každý z nás se učil o tom, kterak František Palacký byl pozván na Frankfurtský sněm aby se za Čechy podílel na Mitteleuropě, málokdo ovšem už ví, že zároveň s odmítnutím tohoto pozvání to odůvodnil svou hlubokou vírou ve svou a českou příslušnost k rakouské monarchii. Koncept Mitteleuropa ovšem zdiskreditoval především Hitler, který jím odůvodňoval svůj Drang nach Osten. Dnes už se prakticky nepoužívá.

Co však dodat na závěr? Střední Evropa, coby velice svébytný region, by měla začít své společné zájmy artikulovat i politicky. Způsob, jakým se jednotlivé její národy sbližují je zatím pouze důsledkem toho, že mají k sobě od přirozenosti blízko a odpadly hranice, které její obyvatele od sebe po dlouhá desetiletí oddělovaly. Silná Střední Evropa však musí ale na druhou stranu nutně znamenat anulování nacionalistických mýtů vzniklých po první a druhé světové válce - je to totiž právě představa, že stát má mluvit jedním jazykem a kdo mluví jiným, není "náš", která rozbila starou dobrou monarchii. Nemůžou za to ani Češi (jak je zvykem říkat v Rakousku), ani Rakušané (jak je zvykem říkat v Čechách), ani žádná jiná národnost. Může za to především nacionalismus a pokud ten se povede odstranit, Francie s Německem získají v rámci EU zdravou protiváhu v podobě Británie - a středoevropských zemí. Bude těžké a bolestné pro mnoho lidí otevřít oči k realitě benešovsko-jiráskovsko-nejedlovského mýtu, ale je to potřebné. Právě v této době volíme my všichni svou středoevropskou budoucnost a máme na výběr - mezi setrváním v nacionalistických fantasiích nebo navrácením se ke své přirozenosti. Osobně volím to druhé.

Zobrazit celý článek

PRÁVO: Jak je to s ochranou majetku?

středa 10. prosince 2008

Násilnosti, které vypukly před několika dny v řecké čtvrti Exarchia a na které navázaly násilné akce i na jiných místech Řecka - a dokonce i v jiných zemích (anarchisty obsazený řecký konzulát v Berlíně), znovu otevřely palčivé otázky o tom, kde stanovit hranici mezi ochranou majetku a sebeobranou na straně jedné a úctou k lidskému životu na straně druhé.

Současný diskurs, který se odvíjí od právního pozitivismu založeném na římském právu podle mého názoru neřeší problém dostatečně efektivně. Tím, že nadřazuje lidský život majetku za každých okolností, mohou těm, jimž je vypáleno auto, dům, obchod či cokoliv jiného pouze zbýt oči pro pláč, zatímco útočníci se jim smějí. Vzhledem k tomu, že používají zahalení aby nebyli identifikovatelní a jejich agresivita je taková, že policie bez ostré střelby prakticky nemá kolikrát šanci k jejich zpacifikování, unikají tito často bez trestu za zničený majetek a poškozené zdraví - policie je vůbec ráda, že se jí agresi podařilo zklidnit, nějaké pátrání a zatýkání nikdo neriskuje, neboť to by mohlo vést k dalším násilnostem - které ovšem nejsou v zájmu veřejnosti. Veřejnost tak získává klamný dojem, že původem násilností jsou policejní akce vůči násilníkům (podle stejných pravidel, podle kterých policisté jednají například s fotbalovými hooligans - kde zase veřejnost paradoxně vyžaduje co nejtvrdší postup) a tak vyjadřuje nespokojenost s "nešťastnými zabitými mladými hochy", z nichž nakonec dělá mučedníky.

Obávám se, že v rámci kontinentálního práva je tento problém prakticky neřešitelný, neboť tabulkové posuzování případů bez vytváření precedentů a síly anglosaských judikátů nedokáže útočníky odradit a jejich oběti ochránit. Právě v anglosaském právu by to byl útočník, kdo by byl potrestán a obrana majetku klidně i zabitím útočníka by byla ospravedlněna - protože útočník musel vědět, co činí a nemohlo k tomu, co udělal, dojít omylem. Mluvím teď o tradičním Common Law ještě nenakaženém postmodernistickým uvažováním typu ale on byl, chudák, pomýlený a donutily ho okolnosti, tedy o Anglii před rokem 1950 a USA na mnohých místech dodnes, zejména v tradičně republikánských státech. Naproti tomu v kontinentálním právu, které používá většina Evropské unie (kromě Anglie, Walesu a Irska - i Skotsko má občanský zákoník založený na římském právu), je zakotveno, jaký trest následuje za jaký čin a není-li motiv výslovně zákonem jmenován, je přehlížen. Pokud by tedy někdo - bráníce svůj dům před zapálením anarchistickou či jakoukoliv jinou lůzou - jednoho z útočníků zastřelil legálně drženou zbraní, dostal by velmi pravděpodobně trest vzhledem k okolnostem na spodní hranici sazby, ale trestu by se přesto nevyhnul. Ve zvykovém anglosaském právu by o věci rozhodovala mimo jiné porota, která do systému vnáší onen "common sense", jímž se soudce částečně musí řídit. A ten jednoznačně tvrdí, kdo je útočníkem a kdo obětí - a že vypálený dům, který stál mnoho peněz a k němuž mají jeho obyvatelé citovou vazbu, má vyšší hodnotu nežli život útočníkův. Kterého totiž nikdo k zapalování onoho domu nenutil.

Právě podobné případy, které přináší současná doba, kdy jsou činy zločinců méně a méně předvídatelné, činí dvoutisíciletou tradici římského práva a napoleonského občanského zákoníku velmi zastaralou. Argumenty právníků proti zavedení Common Law jsou velmi jasné už desítky let - náklady na změnu systému jsou příliš velké, přeškolení soudců, právníků a dalších je finančně, lidsky i časově nesmírně náročné. Ano, je to bezesporu pravda, ale nutno říci, že změna bude muset přijít jednoho dne nejspíš tak či tak a čím později bude Common Law zavedeno, tím budou náklady na změnu vyšší. Pokud ke změně nedojde, právo vezmou do rukou organizace typu Dělnické strany, sicilské mafie či kohokoliv dalšího, kdo bude ochoten bránit občany podle "common sense", kterého se v současném právním řádu zemí s občanským zákoníkem silně nedostává.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Evropská unie vytáhla do boje

úterý 9. prosince 2008

Se slávou svolaná první evropská flotila ještě ani nedorazila k somálským břehům a už o ní na internetu koluje ve všech evropských zemích celá řada vtipů. Zpravidla na téma jak budou piráti vynervovaní z toho, že nemají implementovanou evropskou normu o pracovních pomůckách, což jim bude vytýkáno z megafonů slavné evropské flotily. Jsme na tom ale opravdu tak špatně? Tak či tak má EU vynikající příležitost ukázat, že umí také konkrétně něco dělat.

Operace se účastní válečné lodě Velké Británie, Francie, Německa, Řecka, Nizozemí, Španělska, Portugalska, Švédska a Norska (které, jak to poslední dobou vypadá, si na společný život s ostatními Evropany poté, co Island skončil krachem, zvyká více, než by jeden kdy řekl). Evropské lodě by měly být v oblasti rok a mají nejen potápět pirátské lodi, ale i vozit potravinovou pomoc k somálským břehům.

Evropská unie sice vcelku logicky hodlá odstranit nepříjemné jevy odstraněním původní příčiny, jenže komisařům nejspíš nedošlo, že tato příčina se mezitím transformovala a je už dávno někde jinde. Ano, pirátství začalo jako reakce na masivní výlovy ryb především indickými plavidly u somálských vod, nicméně tento důvod je pro piráty už dávno passé. Nejprve se pokoušeli indické rybářské lodě potápět, poté přišli na to, že je lepší je krást. Od té doby piráti obrovsky zbohatli, neboť z každého "úspěšného vyjednávání" mají desítky milionů dolarů. A tehdy se změnila příčina jejich počínání - potírání hladu problém nijak nevyřeší, protože piráti si přivykli na relativně snadný "výdělek" a zvykli si na to, jaké je mít obrovské množství peněz.

Další věc je, že pokud by někdo měl dovážet do Somálska potravinovou pomoc, měla by to být právě Indie, která se kasá svou úspěšností a bohatstvím a která pirátskou krizi de facto odstartovala. Když už ne zodpovědností za jednání lodí pod indickou vlajkou, tak tichým souhlasem určitě. Jenže proč by se Indové snažili něco zaplatit, když EU okamžitě ochotně sáhne do peněženky?

V současné situaci bohužel opravdu nepomůže nic jiného, než piráty fyzicky likvidovat, to znamená potápět jejich lodě a je zabíjet. Ne je soudit, ne jim udělovat azyl, zabíjet je. Poté, co by tímto způsobem došlo k likvidaci stávajících pirátů má smysl kontrolovat místní vody aby nebyly znovu nějakými "chytráky" vytěženy na úkor domácích rybářů, kteří si nejsou schopni teritorium uhlídat a spíše je podporovat v rybářství, než aby se do Somálska posílala potravinová pomoc. Navíc mi přijde neskutečné jak všichni důsledně ignorují skutečnost, že není jedno Somálsko, nýbrž jsou Somálska dvě, byť jedno (Somaliland) není mezinárodně uznané. Piráti totiž pocházejí z obou somálských republik a jednáním pouze s úřady uznané země se k řešení rovněž nepřispeje.

Byl bych nesmírně rád, kdyby měly síly EU dobrou "mušku", vždyť vyslání válečné flotily je po sérii "ostrých proseb", z nichž si dělal akorát každý legraci, celkem velký úspěch. Mimochodem pokud EU prokáže v této misi odvahu a smysl pro rozumná a zodpovědná řešení, bude se i Lisabonská smlouva prosazovat snadněji. Půjde totiž o smlouvu soustátí, které získá aspoň nějaký respekt. Pokud to ovšem velení evropských sil slavně zvorá, bude se EU ve své "krizi identity" potácet dál.

Zobrazit celý článek

ŘECKO: Co se opravdu stalo v Exarchii?

neděle 7. prosince 2008

Česká politicky korektní média se opět předvedla v "nejlepším" světle. Dozvěděli jsme se tolik, že policie v Athénách zabila nějakého mladíka a jiní mladíci poté začali pálit a drancovat město. Vzhledem k událostem z Francie ovšem je veřejnost na slova jako "mladíci" či "výrostci" v souvislosti s pálením aut či domů poměrně háklivá. Politická korektnost tak dala lidem jasný názor v tom, co se mělo dít doopravdy, i když se to ve skutečnosti nestalo.

Podíváme-li se do komentářů na všech českých serverech, většina lidí - aniž by věděli, oč jde - obviňuje z nepokojů místní muslimy. Proč tak nezávisle na sobě činí? Protože média mlží úplně stejně, jako když ve Francii, Nizozemí, Německu, Dánsku, Británii či Švédsku docházelo k útokům mladých muslimských imigrantů. Ze způsobu, jakým na idnes.cz o události informovali, člověk zvyklý luštit co se pod politicky korektními frázemi skrývá, tak jasně na základě předchozích desinformací velmi snadno vydedukuje, kdo za tím opravdu stojí.

Tentokrát ovšem čtenáři vesměs šlápli vedle, protože věc se odehrála zhruba takto: v Athénách je čtvrť jménem Exarchia, kterou místní levicoví extremisté považují už roky za "svoji" a kam nepouštějí ani policii. Vzhledem k tomu, že existují silná podezření, že je místo zároveň drogovým doupětem, policie se nehodlá kontroly nad územím, nad nímž samozřejmě má právo vykonávat svou službu, jen tak vzdát - což se levicovým extremistům (povětšinou anarchistům, antiglobalistům a squatterům) vpravdě nelíbí. A tak když se ukázala policejní hlídka jak projížděla v autě danou čtvrtí, začali naši milí bojovníci za mír házet po autě dlažební kostky a další kamení, čímž bez přehánění ohrožovali policisty na životě. Policisté byli obklíčeni přesilou a vyzkoušeli podle zákona všechny donucovací prostředky předtím, než začali střílet. Když je na životech tito "výrostci" ohrožovali nadále, začali střílet a jednoho smrtelně zranili. Levicová mládež pak vyrazila do ulic Athén a začala drancovat a pálit všechno, co jí přišlo do cesty. Náhodná auta, domy, výlohy obchodů, cokoliv. Začala házet své oblíbené Molotovovy koktejly na policii - podrobnější popis akcí nemá smysl zde vypisovat, ten média líčí vpravdě barvitě. Jen holt bez poukázání na to, kdo za akcí stojí.

Nabízí se otázka - proč to média dělají? Nelíbí se snad někomu, když by se veřejnost dozvěděla o tom, že existují jacísi levicoví extremisté, kteří zapalují na co přijdou? Vsadím se, že až budou příště pochodovat Athénami skinheadi, budou se média předhánět ve zprávách o nebezpečí zhoubného neonacismu v Řecku. A tak spolu s auty a domy zapálenými "nespokojenými mladíky" hoří i pověst místní turecké menšiny, která je v tom nevinně.


Foto: Reuters

Zobrazit celý článek

INDIE: Kdo může stát za teroristickým útokem v Bombaji?

úterý 2. prosince 2008

Když média přinesla zprávu o tom, že nějací teroristé přepadli v Bombaji hotel a umírají tam lidé, udělal jsem si několik scénářů, kdo za tím může stát. Nicméně přesto mi připadalo logické, že by za tím mohla stát al-Káida. Ne proto, že se každý teroristický útok v poslední době připisuje jí, ale protože by byl dokonale v jejím zájmu.

Vztahy Indie a Pákistánu jsou krajně komplikované. Nikoliv ovšem z náboženských či jiných "vyšších" důvodů, jde jednoduše o teritorium. O území Džammú a Kašmír. Je to spor starý, prakticky se táhne od stažení Británie z Indie a vytvoření samostatné Indie a Pákistánu. Od té doby se jak Indie tak Pákistán vyzbrojily jadernými zbraněmi a vztahy mezi nimi jsou krajně napjaté. Respektive byly - do chvíle, než se na scéně objevila al-Káida.

Al-Káida totiž, majíc v programu džihád pod praporem wahhábismu, zásadně nepřipouští jiné zřízení v islámském státě než to, které sama považuje za správné. Nebudu se pouštět na tomto místě do složitých teologických otázek vztahu islámu ke státu (kterým jsem se věnoval na tomto serveru už dříve), stačí říct jedno - představa al-Káidy se zásadně rozchází s představou, kterou má vláda v Islámábádu. A mudžahedíni z řad al-Káidy, kteří mají své základny v pákistánské Severozápadní hraniční provincii, jež nemá vláda v Islámábádu pod kontrolou, tuto vládu nesnášejí pro dvě věci. Za prvé - spolupracuje s Američany, za druhé - nectí "správný" výklad islámu.

Vůči Indii má al-Káida důvod k nenávisti jasný - nejde o muslimskou zemi, navíc jde o zemi, která je s jistou muslimskou zemí (Pákistánem) na pokraji války posledních padesát let. Z tohoto pohledu třebaže pákistánští muslimové nejsou podle al-Káidy "správnými" muslimy, pořád jsou v pomyslném žebříčku uznávaných společností mnohem výše, než hinduističtí indičtí bezbožníci. Navíc al-Káida dává Indii za vinu vypuknutí pirátské mánie u somálských břehů - je pravda, že místní piráti začali svou činnost útoky na indické rybářské lodě, které lovily až u Somálska. Pirátské aktivity totiž nedávno připravily al-Káidu o mnoho peněz, když ukradli saúdský obří tanker - jehož náklad měl být prodán Spojeným státům a peníze z čehož měly částečně téci na účty al-Káidy. Sice Indové potopili jednu pirátskou loď, ale zdaleka to v očích al-Káidy nevyváží fakt, že jsou to zkrátka nevěřící psi.

Použít Indii jako zbraň proti Pákistánu byla od al-Káidy naprosto geniální taktika. Al-Káida totiž poslední dobou silně riskuje možnost, že by se Indie a Pákistán ve věcech výše uvedených mohly sjednotit proti ní samé. Ve věci totiž byli zainteresováni pákistánští občané (že samotný pákistánský stát jim jde posledních několik let po krku je věc jiná). Pákistán je v tom očividně nevinně - prezident Ásif Alí Zardárí prohlásil, že pokud se prokáže, že za věcí opravdu stáli pákistánští občané, je jasné, že jde o členy al-Káidy a hodlá to dokázat tím, že stáhne všechny své jednotky z indicko-pákistánské hranice a přesune je právě do Severozápadní hraniční provincie, kde se bude podílet na dopadení viníků. Pokud by Indie Pákistánu nevěřila a hodlala provést odplatu založenou na kolektivní vině - a obě země by spadly do konfliktu - nevytěžil by ze situace ani jeden z těchto hráčů. Položíme-li si onu známou otázku "cui bono?", zjistíme, že ze vzniklé situace by profitovala jednoznačně al-Káida, které by jednak přestala vláda v Islámábádu šlapat na krk a jednak by se dostal jeden z mocných "nevěřících států" do problémů. Dále by profitovala Čína - ovšem čínské angažmá ve věci je spíše nepravděpodobné. Dále by profitovalo Rusko, které si udržovalo v době studené války Indii sobě nakloněnou, vůči kterému byl Pákistán spíše nepřátelský a momentálně nepříliš Rusku přátelská Indie by dostala "za vyučenou". Přesto tito hráči by profitovali pouze nepřímo - problémy Indie a Pákistánu by znamenaly pro ně drobné přilepšení, ovšem žádnou zásadní změnu pozice v geopolitické struktuře. Zatímco pro al-Káidu se tato otázka takřka kryje s hamletovskou otázkou "být či nebýt". Proto musíme jen doufat, že Indie bude mít víc rozumu, než Rakousko-Uhersko po zavraždění následníka trůnu srbským občanem, a navzdory faktu, že zločinci pocházejí z Pákistánu, bude s Pákistánem spolupracovat na zničení jejich sítí. Stane-li se totiž mezi Indií a Pákistánem konflikt, který by mohl přerůst v konflikt jaderný, kromě obou států ztratí Západ (silného spojence - Indii) a získá al-Káida a Čína. Což není moc pěkná představa.

Zobrazit celý článek