ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Drobil si tedy nadrobil

pátek 17. prosince 2010

Dnes už bývalý ministr životního prostředí prý chtěl být v budoucnu premiérem. Nice try.

Abych pravdu řekl, zpočátku jsem "kauze Drobil" vůbec nerozuměl. Motala se mi jména, kdo vlastně koho korumpoval a kdo koho nahrával (každý každého). Až po několikátém přečtení různých zdrojů se mi udělalo trochu jasno, ale to hlavní - totiž jasné vysvětlení celé akce - mi stále uniká.

Každopádně občané v Kocourkově by si už konečně měli zvyknout na jedno: Korupce tu je, byla a bude. Máme ji zakořeněnou v krvi tak pevně, že žádná vláda a žádná politická strana, i kdyby tenhle termín používala jako magické zaklínadlo ještě tisíckrát víc než doteď, s tím nic neudělají. Přiznejme si konečně, že veškerý boj s korupcí je pouze předvolební strategií a že v zemi, kde za minulého režimu bylo nepsaným pravidlem, že doktorovi musíte přinést flašku, jinak vás nevyšetří, to nikdy jinak nebude. Je mi k smíchu, když se čeští politici ohánějí korupcí jako mucholapkou a vážně nechápu jak to, že tady na tu lacinou vějičku ještě někdo slyší. Na některých "ultrapravicových" (a teď vážně nemyslím nácky) webech jsem už kolikrát četl myšlenku, že by korupce měla být legální - ostatně politické strany se jí dopouští už ve chvíli, kdy si kupují svého voliče slibem nereálných statků (slibují mu například více peněz, šťastnější stáří a podobné nesmysly). V poslední době se začínám k tomuto postoji přiklánět.

Vsuvka pro voliče Věcí veřejných, ač doufám, že ti tento web nečtou: Domníváte-li se, stejně jako jeden člen tohoto politicko-byznysového seskupení (jméno si už nepamatuju, ale jeho výrok na ideové konferenci firmy ABL, pardon, strany VV, jsem ohodnotil coby výrok měsíce), že "jen člověk s kreditem Radka Johna může s korupcí v ČR zatočit", pak vám doporučím poptat se lidí z okolí TV Nova, kdo byl svého času nejzkorumpovanějším novinářem.

Z těchto důvodů mi už "korupční kauzy" které vyrábí na objednávku té či oné politické strany Janek Kroupa, nejen že lezou krkem, ale rovnou přestávají zajímat. Novináři objevují Ameriku ohledně takzvaného "mimorozpočtového financování" politických stran, o kterém je v kauze Drobil též řeč. Odborníkem na tuto činnost, které se v civilizovaném prostředí mafie říká výpalné, byl prý Ivan Langer, o kterém by topmanagement státních a polostátních firem mohl vyprávět zábavné historky z jednání. Při nich měl vyhrožovat personálními obměnami ve vedení a takto plnit stranickou kasu ODS - přičemž mám za to, že podobně to dělají vlastně všechny politické strany.

Celá věc mi tak trochu připomíná jednak kauzu Morava, kde místo velké ryby uvízl v čeřenu nejmladší a nejhloupější poslanec, a kauzu Topolánek, kterého média oběsila na totálně dezinterpretovaném a z kontextu vytrženém vyjádření. Samozřejmě, za druhou jmenovanou kauzou stáli konkrétní lidé z ODS, kteří sledovali konkrétní cíle. Podobné to bylo zřejmě i v tomto aktuálním případě. Je totiž evidentní, že Drobil, který rozhodně nebyl spjatý s ekomafií, která se kolem ministerstva životního prostředí nutně motá, někomu na svém postu hodně vadil. Těch mediálních kauz bylo kolem něj až příliš: Nejprve Lidovky přišly s tím, že mu Evropská unie spílá za špatnou politiku (to se ukázalo jako blbost), posléze zase křičeli ekoaktivisté, že ovlivňoval jakousi okresní soutěž v jejich neprospěch (jakkoli by tato marginalita byla absolutně nehodna ministerského úřadu) a že zkrátka je málo zelený a málo globálně oteplený a vůbec přišel ministerstvo vyplenit. A ještě k tomu mu Klaus udělil polibek smrti svou hláškou, že na MŽP se vrátil rozum!

Proto je vždycky, když se dozvíme, že někteří politici a státní úředníci pobíhají s diktafony Mladé fronty, nahrávají si rozhovory a zvukové přístoje potom (aniž by šli nejdřív na policii) vracejí majiteli, třeba zbystřit. Drobila se nezastávám ani omylem, ale poté, co Idnes.cz zveřejnil celý přepis jeho rozhovoru s Michálkem ZDE, je jasné, že i v jeho případě se vytrhávalo z kontextu, a to tak, že hodně. Samozřejmě, Idnes kalkuluje s tím že jeho průměrný čtenář nemá kapacitu na přečtení si tak složitého textu, stačí mu novinové titulky. Ačkoliv bych sám s většinou jejich konverzace potřeboval překladatele (je to vůbec česky, proboha?!), dokážu si z toho odvodit, že Drobil zkrátka NEŘEKL to, co se objevilo v headlinech - tedy že přemlouval Michálka ke zničení nahrávky.

Je evidentní, že Drobil udělal správnou věc tím, že nejprve vyhodil oba navzájem se nahrávající hochy a pak sám rezignoval. V této zemi totiž o vině a nevině rozhodují nejprodávanější deníky a resultát nezávislého vyšetřování (bude-li nějaké) přece nikoho nezajímá.

Zobrazit celý článek

WIKILEAKS: Už víme, proč bylo lepší nic nezveřejňovat

pátek 3. prosince 2010

Třebaže je pro mě, coby politologa, tento únik něco jako jackpot, obrovský dárek k Vánocům či materiál studia na několik měsíců(let), byl bych radši, kdyby tato data nikdy zveřejněna nebyla. Náš svět se totiž může teď stát horším a nebezpečnějším, než předtím.

Ze zpráv, které jsem zatím měl tu možnost číst (čili tak polovinu těch, které vyšly) vyplývá poměrně jasně velmi důležité poselství: svět je v dobrých rukou, jeho vůdci jsou zodpovědní a nebezpečí jde – světe, div se – doopravdy od íránského či severokorejského režimu. Včerejší vydání WikiLeaks odhalilo, že Izrael tajně čile spolupracoval se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty či Kuvajtem, a že měl až nadstandardní vztahy s Egyptem a Jordánskem. To je zpráva pro bezpečnost na Blízkém východě velmi dobrá, nicméně její platnost skončila s jejím zveřejněním. Jak teď může dál například král Abdulláh spolupracovat s Izraelem, byť tajně? Většinová populace v arabských zemích je protiizraelsky a protiamericky zaměřená; jejich vůdci však vypadají, že mají mnohem více rozumu, což je teď přesně to, co je může stát křeslo a co může dosadit do jejich čela nějaké fanatiky, o jakých se nám ani nesnilo. Nejdůležitějším “objevem” WikiLeaks je tak tedy to, že největším nebezpečím pro světovou bezpečnost není ani Írán ani Severní Korea, ale masy lidí věřící ve svou národní nebo náboženskou výlučnost, suverenitu a přirozené nepřátelství vůči jiným skupinám. Těmto lidem, aby se nevzbouřili a nezačali ničit křehkou bezpečnost, se za zády – ústy Ference Gyurcsányho, in memoriam – lhalo včera, lhalo dnes a bude se lhát i zítra. WikiLeaks, tvářící se jako demokratický projekt, tak odhalily velmi krutou pravdu, a sice že “obyčejní lidé” nesou jen zkázu. Kdyby byli zodpovědnější, zákulisní hry a lži tohoto typu by nebyly potřebné.

Co hůř – mezi zveřejněnými daty ze včerejška se objevilo to, že Izrael měl čilé kontakty s opozičním hnutím v Íránu a podporoval různé menšiny; zveřejnění této věci je perfektní vodou na mlýn Ahmadínežádovy propagandy, která bude mít v ruce důkaz toho, že “za protiíránskými silami stojí nečistý sionistický režim”. Co na tom, že není nic špatného, když demokratický stát Izrael podporuje demokratická hnutí ve státě Írán, to íránskou propagandu zajímat nebude. Důležité je, že budou moct říct, že jejich odpůrci “tyjí ze zrádného spojení s Izraelem”. To, že Írán dělá totéž, například svou podporou Hizballáhu, samozřejmě nikoho zajímat nebude. Po středečním zveřejnění zprávy ohlašující, že bývalý prezident Rasfandžání byl připraven po blízké smrti ajatolláha Chameneího převzít moc a zrušit platnost posledních prezidentských voleb – a efektivně se tak zbavit Ahmadínežáda – jde o další ránu pod pás íránské opozici a o další překážku demokratizace íránského režimu.

Zveřejnění informací z ambasády v Moskvě je ovšem velmi ambivalentní. Na jedné straně je velmi dobře, když se svět dozvěděl pravou povahu propojení ruské mafie a vládních struktur; když existují důkazy na to, co je Lužkov za příšernou osobu a v jakých špinavostech je zainteresovaný Putin; na straně druhé ale Putin bude muset hodně vysvětlovat svou spolupráci s NATO a s USA, která ignoruje hru hranou před ruským mužickým obecenstvem s názvem “matička Rus těm hnusným imperialistům ukáže, kdo je tady pán”. Důsledky mohou být zničující – ruský mužik se může cítit – právem – podveden vlastním vůdcem a dosadit na jeho místo násilím někoho, kdo se Západem spolupracovat nebude.

Jinak se ve včerejším vydání objevily zajímavé informace, které nejenže nikoho neohrozí, ale je dobré o nich vědět. Výrazně doporučuji rozhovor, který vedl Kyle Scott, politický poradce ministerstva zahraničí USA s evropským komisařem pro vnější vztahy Chrisem Pattenem v roce 2004. V něm se dočítáme o nehorázném vydírání, jakého se dopustilo Řecko, když měly vstupovat nové členské země, mezi kterými byla Česká republika. Komise byla proti tomu, aby vstoupil Kypr kvůli nejasnostem ohledně politického statutu ostrova, nicméně Řecko jasně řeklo, že pokud nebude vpuštěn do Unie Kypr, zablokuje vetem vstup jakékoliv jiné členské země. Ze stejného dokumentu vyniká i upozornění na “černé pasažéry” eurozóny, kteří zneužívají nízkých úrokových sazeb pro nebetyčné zadlužování. Které členské země měl komisař Patten na mysli, tam napsáno není, ale že jde, inter alia, o Řecko, je naprosto jasné.

Včerejší vydání rovněž obsahuje zajímavé informace o tom, jak se Čína snažila podplácet vládu v Tádžikistánu ve věci uzavření americké základny, kterou USA a jejich spojenci v NATO využívají pro zásobování jednotek v Afghánistánu. Stejně tak vyšla najevo systematická čínská obstrukce, která by měla zamezit Indii aby se zajímala o Afghánistán, jakož i mnoho jiných zajímavých věcí.

Sečteno a podtrženo, i kdybychom se z WikiLeaks dozvěděli důležité údaje o tom, kdo se choval vyloženě podle – a Černý Petr zatím zůstal v ruce především Putinovi – pořád to nemůže vyvážit nebezpečí, do jakého Julian Assange dostal citlivé stabilizační procesy zejména na Blízkém Východě a okolo KLDR. Obávám se, že to bude stát nejeden lidský život. A to by investigativní novinář, za jakého se Assange považuje, na svědomí mít neměl.

Zobrazit celý článek

GAZETA WYBORCZA: Daleko od dálnice

čtvrtek 2. prosince 2010

Wypadek busa w Nowym Mieście nad PilicąVážení čtenáři, tento článek vyšel už před nějakým časem v polském deníku Gazeta Wyborcza, nicméně jeho obsah je natolik důležitý, že jsem se rozhodl jej přeložit do češtiny a publikovat zde. Pojednává o světě hodně chudých “obyčejných” lidí a protože si myslím, že jeho autor má dobrý postřeh, rád se o něj podělím s vámi.

Kdo nasedá se sedmnácti dalšími lidmi do malého minibusu? Je potřeba žít jako člověk, každý musí někam dojet, i kdyby to bylo do práce na černo… Označit viníka tragické nehody u Nového Města nad Pilicou nevypadá na první pohled jako těžký úkol. Je možné poukázat na vinu řidiče. Jak mohl vzít 17 cestujících, když mohl vzít jen pět? Proč jel tak rychle, proč předjížděl v mlze? Jen smrt ho zachránila od pokuty. Můžeme připsat vinu sběračům jablek z Drzewice – přeci nemůžou sednout v osmnácti lidech do malého minibusu. Kde je zdravý rozum? Sami si za vše mohou. Je možné potrestat majitele sadu u Grójce. Proč zaměstnávali lidi na černo? Kontrolu na ně, pokutovat! Nakonec je možné přijít s teorií, jak to udělal Konrad Niklewicz v GW, že bída nemůže být ospravedlněním silničních nehod.

Mně chladná, racionální analýza okolností nehody nestačí. Nemohu ani já, ani my, kterým se život v novém Polsku povedl, ani náš stát, rezignovat z určité reflexe. Proč lidé z Drzewice nastoupili do toho minibusu? A proč řidič tak spěchal? Nejde o vinu, ale za jistou zodpovědnost za svět, který není vidět z mrakodrapů ve Varšavě, za svět, který není v televizi často vidět. Svět, který se neřídí výlučně předpisy.

Nikdy jsem nebyl v Drzewici, ani neznám rodiny, jejichž příbuzní zemřeli při nehodě. Znám ale lidi, kteří by do podobného minibusu – v jiném místě a čase – sedli. Znám takové, kteří by takový minibus mohli řídit. To nejsou jen hrdinové z reportáží z cyklu “Witamy w Polsce”, nebo společenských akcí Gazety Wyborczej, za něž zodpovídám. To je také moje širší rodina i rodina mojí ženy, naši známí ze základní školy, známí našich rodičů. Znám je celkem dobře. jejich bída nespočívá v tom, že nemají stálou práci – i když ji doopravdy nemají, žijí z brigád, důchodů a sociálních dávek. Nespočívá v tom, že mají velmi málo peněz – i když jich opravdu málo mají. Nejde ani o to, že bydlí na vesnici nebo v malých městečkách, jako je čtyřtisícová Drzewica. Bída, jakou znám, stojí stranou všech definic. Je to spíše stav – ne jenom majetku, ale spíš ducha a myšlení. Setrvávání v nevzdělanosti, nemohoucnosti, beznaději. Na okraji společnosti, jejíž pravidla tvoříme my a ne tito lidé.

Znám takové lidi a vím, jak jednoduché je označit je za viníky toho, jak žijí. Vím, jak těžké je jim porozumět. Ještě těžší je jim pomoct. Pravá bída o pomoc nevolá, spíš se stydí, ostýchá se – i když vděčně přijímá koš jídla na Vánoce, případně boty a bundu na zimu. Zavolá s pláčem teprve tehdy, když vypnou proud. Nějaké dopisy přišly, ale byly napsané takovým jazykem, že nic nerozuměla. Bída bydlí ve starém domě po rodičích. Kadibudka, pitná voda ze studny. Pole měli, ale dávno ho prodali. Nedaleko je dálnice Wrocław – Berlín. Skončila jen základní školu, v dětství měla nehodu, celý život odkázaná na malý invalidní důchod. Za komunistů jí společenství invalidů dávalo práci, jakou mohla dělat doma – balení kolíčků na prádlo. Společenství ale skončilo a o takovou práci přišla.

Muž alkoholik zemřel před čtyřmi lety. Má dva syny – jeden je už dospělý, ale retardovaný, myslí na úrovni desetiletého dítěte. Druhému je třináct, je zdravý, učí se na gymnáziu, je to největší poklad a naděje rodiny. Když znenadání vpadne sociální pracovnice aby zkontrolovala, jestli je v domě čisto, matka se zhrozí, že jí mohou sebrat dítě – a tak koupí vysavač, pračku a novou žehličku, vypere a vyžehlí košile na zahájení školního roku. Žádné peníze v hotovosti nemá, všechno si půjčí na “levný úrok”. Smlouvu podepíše bez přečtení. Dobrá paní z obchodu jí podstrčí víc než jen jednu smlouvu, protože od “levných půjček” získá zakrátko “zdarma” kreditní kartu. Je zázrak, že kartu nepoužije, aby tím splácela “levnou půjčku”.

Syn sní o mobilu, všichni ve třídě už ho mají. Jak se dá dítěti nevyhovět? V televizi akorát byla reklama na telefony za jeden zlotý. Proč potom přichází účet na padesát? Když syn telefon ztratí, přestane platit účty. No proč by měla platit, když už telefon nemají? S placením účtů pak přijde za rok exekutor. Syn je někdy samá starost, ale i největší štěstí. Jak přinese trojku z angličtiny, nebo jedničku z tělocviku, dostane kousek čokolády z kredence. V něm pod ubrusy – aby se nepomačkala – leží všechna vysvědčení a školní diplomy, například za osmé místo v cyklistickém závodu. Matka upeče koláč a odnese ho trenérovi vesnického cyklistického klubu jako odměnu za to, že se synovi věnuje. Pro kněze – za všechny milodary – nové a pěkné oblečení. Nakonec ředitelce gymnázia – za to, že zařídila výlet a pár učebnic.

Gymnázium je ve městečku, zhruba osm kilometrů z domu. Pravidelná autobusová linka tudy nejezdí, ráno vozí děti školní autobus, za který platí obec. Rodiče se svézt nesmějí, takže matka půjde do městečka pěšky jako vždy. Před tím ještě pomůže sousedovi vykopat brambory – slíbil za práci jeden koš brambor, budou na zimu. Jiná práce tam není – lidé si na vesnici platí mlékem, vejci; jen ti bohatší platí penězi. Určitě by měla radost, kdyby někdo začal vozit lidi do městečka, klidně i za těch pár zlotých. Je jedno, že je minibus starý, bez sedaček a je potřeba sedět na dřevěných lavičkách. Klidně se přesune, aby mohl přisednout ještě někdo další. Je potřeba žít jako člověk, každý musí někam dojet, i kdyby do práce na černo.

Než se minibus rozjede, pomodlí se, vždy to tak dělá. To je jediné, v co věří a na co počítá.

Grzegorz Piechota, Gazeta Wyborcza 16.10.2010, “Z dala od autostrady”

---------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka FF: Tímto článkem nechci říct, že každý není svého štěstí strůjcem, pouze si myslím, že velmi, velmi dobře popisuje, jak určitý typ lidí myslí. Pokud jim opravdu chceme pomoct se z bídy dostat ven, musíme vědět, jak myslí, jinak bude veškerá pomoc naprosto zbytečná a úplně se mine účinkem. Ještě k reáliím v Polsku – sociální dávky v nezaměstnanosti činí 575 PLN (cca 3500 CZK) na měsíc při cenách potravin často vyšších než v České republice, byť na chudém venkově jsou s ČR spíš srovnatelné. Moc často se nepotká, že by někdo chtěl jen sedět na dávkách, ono se z nich totiž opravdu vyžít nedá. Ti, o kterých je článek, jsou často odkázáni na různé brigády načerno, protože legální práce široko daleko není vůbec k mání. Ti odvážnější vyjedou do Británie nebo Irska za prací, ale mnoho z nich tam neuspěje, protože se nechytí s jazykem dostatečně rychle. Třebaže přístup, který například ta hypotetická paní v článku ke svému životu měla, nebyl z pohledu člověka, který ví, jak společnost a ekonomika funguje, vůbec racionální, když si uvědomíme, jak má nastavené priority na základě toho, co ví a zná, zjistíme, že se soudí opravdu velmi těžko. Až se bude někdo z čtenářů ptát, proč volí někteří naši spoluobčané ČSSD, vzpomeňte si na tento text. Třebaže ti lidé nemusejí mít pravdu, tohle je jejich myšlení podle nejlepšího vědomí a svědomí a má to své příčiny. Ne v nedostatku peněz, ale v nedostatku vzdělání a rozhledu. Až se tedy budou volební manažeři ODS a TOP09 zamýšlet nad tím, jak si pojistit do budoucna voliče, měli by si na tenhle případ vzpomenout také – jinak nebudou vědět, jak k takovému člověku přistoupit. Pravice má samozřejmě dobrý způsob, jak vyřešit ekonomické problémy společnosti, ale aby to mohla provést, musí ji někdo zvolit. Pokud to, jak ekonomika a společnost funguje, někdo lidem jako té paní v článku nevysvětlí, budou odmítat pravicové metody ne proto, že by byli zavilými komunisty, ale proto, že se budou zcela upřímně děsit budoucnosti.

 

PS: Dávám tento článek jako návrh k zamyšlení a doufám, že bude pod ním slušná debata. Pokud nebude, rád se postarám o to, aby slušná byla.

Zobrazit celý článek