GAZETA WYBORCZA: Daleko od dálnice

čtvrtek 2. prosince 2010

Wypadek busa w Nowym Mieście nad PilicąVážení čtenáři, tento článek vyšel už před nějakým časem v polském deníku Gazeta Wyborcza, nicméně jeho obsah je natolik důležitý, že jsem se rozhodl jej přeložit do češtiny a publikovat zde. Pojednává o světě hodně chudých “obyčejných” lidí a protože si myslím, že jeho autor má dobrý postřeh, rád se o něj podělím s vámi.

Kdo nasedá se sedmnácti dalšími lidmi do malého minibusu? Je potřeba žít jako člověk, každý musí někam dojet, i kdyby to bylo do práce na černo… Označit viníka tragické nehody u Nového Města nad Pilicou nevypadá na první pohled jako těžký úkol. Je možné poukázat na vinu řidiče. Jak mohl vzít 17 cestujících, když mohl vzít jen pět? Proč jel tak rychle, proč předjížděl v mlze? Jen smrt ho zachránila od pokuty. Můžeme připsat vinu sběračům jablek z Drzewice – přeci nemůžou sednout v osmnácti lidech do malého minibusu. Kde je zdravý rozum? Sami si za vše mohou. Je možné potrestat majitele sadu u Grójce. Proč zaměstnávali lidi na černo? Kontrolu na ně, pokutovat! Nakonec je možné přijít s teorií, jak to udělal Konrad Niklewicz v GW, že bída nemůže být ospravedlněním silničních nehod.

Mně chladná, racionální analýza okolností nehody nestačí. Nemohu ani já, ani my, kterým se život v novém Polsku povedl, ani náš stát, rezignovat z určité reflexe. Proč lidé z Drzewice nastoupili do toho minibusu? A proč řidič tak spěchal? Nejde o vinu, ale za jistou zodpovědnost za svět, který není vidět z mrakodrapů ve Varšavě, za svět, který není v televizi často vidět. Svět, který se neřídí výlučně předpisy.

Nikdy jsem nebyl v Drzewici, ani neznám rodiny, jejichž příbuzní zemřeli při nehodě. Znám ale lidi, kteří by do podobného minibusu – v jiném místě a čase – sedli. Znám takové, kteří by takový minibus mohli řídit. To nejsou jen hrdinové z reportáží z cyklu “Witamy w Polsce”, nebo společenských akcí Gazety Wyborczej, za něž zodpovídám. To je také moje širší rodina i rodina mojí ženy, naši známí ze základní školy, známí našich rodičů. Znám je celkem dobře. jejich bída nespočívá v tom, že nemají stálou práci – i když ji doopravdy nemají, žijí z brigád, důchodů a sociálních dávek. Nespočívá v tom, že mají velmi málo peněz – i když jich opravdu málo mají. Nejde ani o to, že bydlí na vesnici nebo v malých městečkách, jako je čtyřtisícová Drzewica. Bída, jakou znám, stojí stranou všech definic. Je to spíše stav – ne jenom majetku, ale spíš ducha a myšlení. Setrvávání v nevzdělanosti, nemohoucnosti, beznaději. Na okraji společnosti, jejíž pravidla tvoříme my a ne tito lidé.

Znám takové lidi a vím, jak jednoduché je označit je za viníky toho, jak žijí. Vím, jak těžké je jim porozumět. Ještě těžší je jim pomoct. Pravá bída o pomoc nevolá, spíš se stydí, ostýchá se – i když vděčně přijímá koš jídla na Vánoce, případně boty a bundu na zimu. Zavolá s pláčem teprve tehdy, když vypnou proud. Nějaké dopisy přišly, ale byly napsané takovým jazykem, že nic nerozuměla. Bída bydlí ve starém domě po rodičích. Kadibudka, pitná voda ze studny. Pole měli, ale dávno ho prodali. Nedaleko je dálnice Wrocław – Berlín. Skončila jen základní školu, v dětství měla nehodu, celý život odkázaná na malý invalidní důchod. Za komunistů jí společenství invalidů dávalo práci, jakou mohla dělat doma – balení kolíčků na prádlo. Společenství ale skončilo a o takovou práci přišla.

Muž alkoholik zemřel před čtyřmi lety. Má dva syny – jeden je už dospělý, ale retardovaný, myslí na úrovni desetiletého dítěte. Druhému je třináct, je zdravý, učí se na gymnáziu, je to největší poklad a naděje rodiny. Když znenadání vpadne sociální pracovnice aby zkontrolovala, jestli je v domě čisto, matka se zhrozí, že jí mohou sebrat dítě – a tak koupí vysavač, pračku a novou žehličku, vypere a vyžehlí košile na zahájení školního roku. Žádné peníze v hotovosti nemá, všechno si půjčí na “levný úrok”. Smlouvu podepíše bez přečtení. Dobrá paní z obchodu jí podstrčí víc než jen jednu smlouvu, protože od “levných půjček” získá zakrátko “zdarma” kreditní kartu. Je zázrak, že kartu nepoužije, aby tím splácela “levnou půjčku”.

Syn sní o mobilu, všichni ve třídě už ho mají. Jak se dá dítěti nevyhovět? V televizi akorát byla reklama na telefony za jeden zlotý. Proč potom přichází účet na padesát? Když syn telefon ztratí, přestane platit účty. No proč by měla platit, když už telefon nemají? S placením účtů pak přijde za rok exekutor. Syn je někdy samá starost, ale i největší štěstí. Jak přinese trojku z angličtiny, nebo jedničku z tělocviku, dostane kousek čokolády z kredence. V něm pod ubrusy – aby se nepomačkala – leží všechna vysvědčení a školní diplomy, například za osmé místo v cyklistickém závodu. Matka upeče koláč a odnese ho trenérovi vesnického cyklistického klubu jako odměnu za to, že se synovi věnuje. Pro kněze – za všechny milodary – nové a pěkné oblečení. Nakonec ředitelce gymnázia – za to, že zařídila výlet a pár učebnic.

Gymnázium je ve městečku, zhruba osm kilometrů z domu. Pravidelná autobusová linka tudy nejezdí, ráno vozí děti školní autobus, za který platí obec. Rodiče se svézt nesmějí, takže matka půjde do městečka pěšky jako vždy. Před tím ještě pomůže sousedovi vykopat brambory – slíbil za práci jeden koš brambor, budou na zimu. Jiná práce tam není – lidé si na vesnici platí mlékem, vejci; jen ti bohatší platí penězi. Určitě by měla radost, kdyby někdo začal vozit lidi do městečka, klidně i za těch pár zlotých. Je jedno, že je minibus starý, bez sedaček a je potřeba sedět na dřevěných lavičkách. Klidně se přesune, aby mohl přisednout ještě někdo další. Je potřeba žít jako člověk, každý musí někam dojet, i kdyby do práce na černo.

Než se minibus rozjede, pomodlí se, vždy to tak dělá. To je jediné, v co věří a na co počítá.

Grzegorz Piechota, Gazeta Wyborcza 16.10.2010, “Z dala od autostrady”

---------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka FF: Tímto článkem nechci říct, že každý není svého štěstí strůjcem, pouze si myslím, že velmi, velmi dobře popisuje, jak určitý typ lidí myslí. Pokud jim opravdu chceme pomoct se z bídy dostat ven, musíme vědět, jak myslí, jinak bude veškerá pomoc naprosto zbytečná a úplně se mine účinkem. Ještě k reáliím v Polsku – sociální dávky v nezaměstnanosti činí 575 PLN (cca 3500 CZK) na měsíc při cenách potravin často vyšších než v České republice, byť na chudém venkově jsou s ČR spíš srovnatelné. Moc často se nepotká, že by někdo chtěl jen sedět na dávkách, ono se z nich totiž opravdu vyžít nedá. Ti, o kterých je článek, jsou často odkázáni na různé brigády načerno, protože legální práce široko daleko není vůbec k mání. Ti odvážnější vyjedou do Británie nebo Irska za prací, ale mnoho z nich tam neuspěje, protože se nechytí s jazykem dostatečně rychle. Třebaže přístup, který například ta hypotetická paní v článku ke svému životu měla, nebyl z pohledu člověka, který ví, jak společnost a ekonomika funguje, vůbec racionální, když si uvědomíme, jak má nastavené priority na základě toho, co ví a zná, zjistíme, že se soudí opravdu velmi těžko. Až se bude někdo z čtenářů ptát, proč volí někteří naši spoluobčané ČSSD, vzpomeňte si na tento text. Třebaže ti lidé nemusejí mít pravdu, tohle je jejich myšlení podle nejlepšího vědomí a svědomí a má to své příčiny. Ne v nedostatku peněz, ale v nedostatku vzdělání a rozhledu. Až se tedy budou volební manažeři ODS a TOP09 zamýšlet nad tím, jak si pojistit do budoucna voliče, měli by si na tenhle případ vzpomenout také – jinak nebudou vědět, jak k takovému člověku přistoupit. Pravice má samozřejmě dobrý způsob, jak vyřešit ekonomické problémy společnosti, ale aby to mohla provést, musí ji někdo zvolit. Pokud to, jak ekonomika a společnost funguje, někdo lidem jako té paní v článku nevysvětlí, budou odmítat pravicové metody ne proto, že by byli zavilými komunisty, ale proto, že se budou zcela upřímně děsit budoucnosti.

 

PS: Dávám tento článek jako návrh k zamyšlení a doufám, že bude pod ním slušná debata. Pokud nebude, rád se postarám o to, aby slušná byla.

6 Comments:

Anonymní řekl(a)...

Díky za článek. Je dobré si připomenout, že žiji v určité bublině, ač ji kolem sebe nevidím. Nepřesvědčil mne o nesprávnosti mých názoru, ale přiměl k dalšímu zamyšlení.

David

Walter řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
Finrod Felagund řekl(a)...

Davide, o to právě šlo.

Anonymní řekl(a)...

Walter: nikdo ji nemuze pomoct jinak, nez ze ji bud da ze svyho, nebo nekomu ukradne a da ji to (to by udelala levice). Pravice ji snad muze pomoct tak, ze liberalizuje trh a ona nebude muset delat nic nacerno. Jinak, velmi dojemnej a smutnej pripad. Ale snad je takova pani spise vyjimkou...?

Finrod Felagund řekl(a)...

Anonymní: Je to tak spodních 10 % společnosti v Polsku, čili v celé zemi na čtyři miliony lidí žijí v takhle drsných podmínkách, třebaže nemají postižení. Ironií osudu je, že její postižení jí spíš pomáhá v tom, že dostává invalidní důchod a dávky v nezaměstnanosti - oni ani zdraví lidé v mnoha regionech nemohou zakopnout o práci v okruhu 50 km od místa, kde bydlí. Pokud se nevypraví do UK nebo někam jinak na Západ, tak nemá cenu dojíždět za prací dál - za lístky by zaplatili tolik peněz, že by prodělávali. Jinak naprosto souhlasím s autorovým hodnocením, že chudoba je stav mysli, nikoliv peněženky.

A s tím, co může udělat pravice - může například dávat daňová zvýhodnění novým malým podnikatelům, dávat jim daňová zvýhodnění, když budou zaměstnávat invalidy, atd., čímž podpoří ekonomickou činnost i zaměstnanost. Právě ta zvrácená situace, kdy kdo je v odborech, si vydemonstruje cokoliv - a lidé, jako tahle paní, na to pak doplatí, protože ji nikdo nezaměstná; odváděli by na ni totiž vysoké daně a její "ochrana" by stála firmu moc peněz. Vtip je ale v tom, že o tomhle všem víme my, ale pokud chceme takovým lidem pomoct, musíme trpělivě vysvětlovat a snažit se v prvé řadě pochopit je.

Anonymní řekl(a)...

Waltře, bohatí se přirozeně mohou dělit s chudými, pravice nikomu neradí, co má dělat se svými penězi. Nevidím důvod, proč se dělit s cizími postiženými a smolaři spíše než s lemply.

Glosátor