REDAKCE: Novoroční přání

čtvrtek 31. prosince 2009

Za redakci Nekorektně přeji všem našim čtenářům úspěšný nový rok 2010, rok plný rozumu, dobrých otázek, tvůrčí nejistoty, která podněcuje k dalším objevům a otevření se k netušeným obzorům a především naděje. Příští rok bude rokem volebním, rozhodne se o osudu České republiky na další čtyři roky. Rok 2009 byl pro Českou republiku jako jeden velký špatný vtip – kéž je ten příští lepší!

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Komunistická (inter)nacionalistická suverenita

pondělí 28. prosince 2009

filip-kscm Komunisté se vždy považovali za ztělesnění teze o internacionalismu a o překonávání národních hranic. Připomínají to heslem “Proletáři všech zemí, spojte se!”, které by mělo být vyjádřením globálnosti a univerzálnosti jejich myšlenek bez ohledu na národnost jejich nositele. Je tomu ovšem opravdu tak? Realita nám ukazuje, že komunisté mají s internacionálností asi tolik společného, co houpací síť s internetem.

Velmi dobrý námět k zamyšlení je pořízení si mapy rozložení národnostních etnik v rámci států bývalého východního bloku a demokratického světa z let před komunistickými puči a z let následujících. Pokud srovnáme dva největší evropské státy z obou bloků (nepočítaje v to SSSR), Francii a Polsko, rozdíl je do očí bijící. Zatímco ve Francii (která sama má poměrně silně centralistickou politiku s ohledem na národnost a ústavně zakazuje státu sbírat jakákoliv data o národnosti) byli v roce 1970 přítomní kromě Francouzů Němci, Baskové, Bretonci, Okcitánci (kteří sami se dělí do dalších skupin), Katalánci, Korsičané či Vlámové; v Polsku to v témže roce byli kromě Poláků pouze Kašubové, Lemkové (Rusíni) a Slezané, přičemž sama existence těchto národů byla státem systematicky potlačována a jakákoliv aktivita směřující k vyjádření jejich “nepolskosti” byla ilegální. Podíváme-li se na obě země před druhou světovou válkou, vidíme rozdíl následující: ve Francii byli vyvražděna naprostá většina Židů, stejně tak v Polsku; kromě nich ovšem ve Francii byl počet ostatních národnostních menšin stejný. Na druhé straně v Polsku před válkou kromě Poláků, Slezanů, Kašubů, Lemků a Židů žili Němci, Češi, Slováci, Ukrajinci, Bělorusové či Litevci – po vyhlášení komunistické Lublinské vlády a jejím mezinárodním uznání byly všechny tyto menšiny buď donuceny k totální asimilaci, nebo vyhnány. Nešlo však pouze o Němce, tedy poražený národ – úplně stejně skončili polští Češi, kteří patřili mezi národy “vítězné” i “socialistické”.

Cílená eliminace jiných národností a pokus o nastolení národnostní homogenity však není pouze polskou specialitou, úplně stejný proces se odehrával ve východním Německu (potlačování lužických Srbů – jejich identita ani za Hitlera nebyla potlačovaná tolik, co za NDR), ČSSR (kromě vyhnání Němců, které šlo na vrub nacionalistické vládě šlo o šikanu vůči těšínským Polákům, Rusínům, Moravanům, Slezanům, do roku 1968 vůči Slovákům, od roku 1968 rukou Slováků vůči Maďarům), v Rumunsku (vůči Maďarům), v Bulharsku (vůči Turkům) a i v samotném SSSR vůči všem Nerusům. Jediný stát, kde v režii komunistů k něčemu takovému nedocházelo bylo Maďarsko, a to jen proto, že kvůli Trianonu nezůstaly v samotném Maďarsku (s výjimkou Němců žijících okolo Kecskemétu vyhanných Rudou armádou v roce 1945) prakticky žádné nemaďarské menšiny.

Kam se nám tedy poděl ten socialistický internacionalismus? Musíme si uvědomit, že komunistická ideologie, coby kombinace extrémního etatismu, kolektivismu, univerzalismu a rovnostářství, vidí člověka pouze jako jednotku v dokonalém Systému – a touto optikou se dívá i na mezinárodní vztahy. Komunisté považují stav, kdy v jednom státě žijí lidé různých národností za nebezpečný (pokud nežijí v jednotlivých částech státu, kam jiní nemají přístup a odkud nemají místní přístup ven), protože národnostní pluralita “hrozí” pluralitou politickou. Pro komunisty je tak ideální princip, kdy je každý národ zastupován svou “vlastní” komunistickou stranou, která pak dělá “bratrství” s jinými komunistickými stranami jiných zemí a to celé se nazývá internacionalismem. Nic víc a nic méně.

Není náhoda, že nacionalismus vyznává prakticky stejné premisy; liší se pouze v tom, kdo má “národ” zastupovat – nacionalisté připouštějí “demokracii” pod podmínkou, že na čele státu budou pouze osoby téhož etnika, komunisté připouštějí velmi podobnou “demokracii”, až na to, že jde o výběr z lidí, co jsou členy komunistické strany. Obojí má s demokracií společného tolik, co akt s pietním aktem. Srovnáváme-li tedy například komunistickou ideologii s nacistickou, vidíme podobnost i zde – obě ideologie preferují nacionalistický suverénní stát obohacený každý o svou verzi nenávisti vůči skupině obyvatel i uvnitř téže národnosti – nacisté se vymezují rasově, komunisté třídně, výsledek je tentýž. Je trpce ironické, ačkoliv si to naše společnost, jak se zdá, nepamatuje, že nacisté byli internacionalisty stejného druhu jako bolševici – NSDAP měla výborné vztahy s HSĽS, Partito Nazionale Fascista, stranou Ustaše i dalšími nacistickými a fašistickými stranami tehdejšího světa a jejich spolupráce nebyla o nic méně internacionalistická, než ta, kterou potom předvedli komunisté. Pokoušíme-li se tedy analyzovat co stálo za dvěma největšími tragédiemi dvacátého století, nacismem a komunismem, zase a znovu se ukazuje, že společný jmenovatel je přenesení suverenity z jednotlivce na stát. Na konci 40. let 20. století si toho byl Robert Schuman velmi dobře vědom a proto založil nadnárodní ECSC, které už od svého počátku má charakter instituce hájící zájmy občanů a firem proti jejich vlastním státům.

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Veselé Vánoce!

čtvrtek 24. prosince 2009

Redakce Nekorektně.com přeje všem svým čtenářům nádherné Vánoce a co nejlepší nový rok 2010. Za redakci Vám zároveň přeji, abyste po celý příští rok byli maximálně spokojeni s naším serverem, abyste si odnesli co nejvíce i ze zajímavých - a nadprůměrně slušných na standardy českého internetu - diskusí. Užijte si vánoční pohody tak, jak je vám to nejbližší!

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Internete, kam kráčíš?

čtvrtek 17. prosince 2009

Budoucnost Internetu – to je téma, které se dotýká každého z nás. Začíná být jasné, že se blížíme k hranici současného režimu. A proto by bylo vhodné, abychom si vytvořili názor jaký směr podporovat dál.

Internet byl vytvořen jako komunikační síť mezi anonymními a rovnoprávnými uživateli. Zpočátku to fungovalo dobře, protože přístup k němu měli jen lidé z oblasti vědy, nebo ti, co jej potřebovali k práci či podnikání. Postupem času se však rozšířil prakticky mezi všechny lidi. A spolu s tím se objevily potíže:

• E-mailové schránky máme zahlceny spamy – ty by dříve neměly mezi rozumnou komunitou uživatelů šanci, dneska však i zcela stupidní nabídky mohou mít svou naději na úspěch.
• Diskuze k článkům (mimo oblast odborných serverů) zcela ztratily úroveň, protože v nich nalézali svou pochybnou realizaci i ti, které by normálně nikdo rozumný neposlouchal.
• Objevily se viry a další škodlivé programy, protože ukrást někomu hesla k bankovnictví, různým uživatelským účtům či jiná data, začalo být zajímavou a lukrativní činností.

Otázka tedy nyní zní: jak dál? Nejen nám, ale i mnohým jiným je jasné, že je zapotřebí změny. Francie přichází se svou „digitální gilotinou“, E.Kaspersky předpovídá konec anonymity, RIAA a podobné organizace by nejraději viděly vše adresné a zpoplatněné, Microsoft chce zabránit volnému indexování a o filtrování obsahu v totalitních režimech ani není potřeba hovořit. Zkusme si ale život na Internetu přirovnat k životu v normálním světě a ujasněme si:

• Nedopusťme, aby Internet nebyl anonymní pro vzájemnou komunikaci a přístup tam, kde identifikaci přímo nevyžadují. Bylo by to totéž, jako bychom dopustili, že budeme chodit po ulici s číslem na zádech.
• Mějme svůj způsob, jak prokázat totožnost (certifikát apod.), ale jeho použití musíme mít pod kontrolou – stejně jako v reálném životě musíme vědět, kdy průkaz předkládáme, či jsou z karty čtena data. Jinak by to bylo totéž, jako bychom byli vybaveni čipem a ten by mohl být skenován během našeho pohybu po ulici aniž bychom si toho byli vědomi, či to mohli ovlivnit.
• To, co může potenciálně ublížit, musí být adresné a pod oficiální kontrolou. V digitálním světě jde především o aktivní obsah – programy. Je to stejné, jako když auta musí mít povinné technické prohlídky, restaurace musí procházet hygienickou kontrolou, budovy statickou a bezpečnost na ulicích zajišťuje policie. Jinak by vznikl chaos.

Nuže, toto jsou zásady č. 1 týkající se svobody a anonymity, kterých bychom se mohli držet a mohli se na nich shodnout. Mnohé z nich nějakým způsobem již platí.

Jelikož mám rád analogie, Internet lze přirovnat k městu plnému lidí – tam platí podobné principy. Je však nutné si říct, že Internet neznamená pouhé přenesení pravidel současného města do elektronické podoby. Ne, to v žádném případě.
Internet, jako nová technologie, znamená vznik města – tedy analogie s dobou při vzniku průmyslové revoluce:

• lidé, dosud nevolníci (uživatelé firemních a omezených počítačů), se stěhují do měst za novými možnostmi
• osamocení hospodáři (fandové s vlastními počítači) se také stěhují do města za novými možnostmi
• město Internet není jen jedno z mnoha měst (dříve samostatných městských státečků s vlastními zákony), ale je to jeden velký stát nadřazený menším útvarům

Jedna z ekonomických pouček říká: „výrobní vztahy se vyvíjení pomaleji než výrobní možnosti“, což přeloženo do lidské řeči znamená, že s příchodem nové technologie (výrobní možnost) je nutné dodatečně upravit i příslušné zákonné úpravy (výrobní vztahy). Tedy zrušení nevolnictví, vznik demokracie, zavedení nových principů správy veřejných záležitostí, regulace obchodu aj.

A zde přichází zásady č.2 – některé současné zákonné principy je nutno s příchodem Internetu modifikovat a neponechat v původní podobě. Týká se to předevší oblasti autorského práva. Snad každý z nás si již někdy něco nelegálně stáhnul, aniž by měl pocit, že je zlodějem. Ne, většina lidí nejsou (a uvnitř cítí, že nejsou) zloději, ale cítí, že masivní zneužívání monopolů v oblasti IT není morální a také to, že není morální, aby na výtvorech určitého autora profitovali do nekonečna i jeho potomci a bránili tak šíření tohoto výtvoru. Nová technologie toto šíření umožňuje.
S příchodem Internetu vznikla také zcela nová oblast open source a free webových projektů – oblast, která nemá v minulosti analogii a je právě reakcí na tento neuspokojivý stav.
Přiznávám, že přesně nevím, jak by tento nový stav měl vypadat, ale právě toto by mělo být předmětem diskuze. A následné změny.

Nu, snad tento článek přispěje k alespoň malému zamyšlení na tím, kam chceme jít, co si necháme líbit a co již ne.


M.Adamec

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Univerzalismus jako prapůvod ideozločinu

Máloco poškodilo naši společnost a přibrzdilo vědecký, technologický i duchovní vývoj naší západní civilizace jako univerzalismus. Jde o stále se opakující princip bez ohledu na jméno, které se mu dává - existuje jedna pravda, jeden správný výklad, jeden vůdce, jeden sjednocený lid, který směřuje z jedné (temné) minulosti k jedné (světlé) budoucnosti. Samozřejmě, že způsob, jak se tam dostat, je jen jeden - být v jednotě a následovat jednoho vůdce; a pokud jsem to zapomněl poznamenat - tato pravidla jsou samozřejmě univerzálně platná. Seznamte se, prosím, s ideologickým jádrem, které je společným jmenovatelem těch nejzrůdnějších ideologií a zločinů na této (jedné) planetě.

Přesvědčení, že existuje jeden princip, jeden výklad, jeden lid a jeden vůdce není tak staré, jak by se nám mohlo dnes zdát - v našem kolektivním povědomí je, že tento princip je tu s námi odnepaměti. Není tomu ovšem tak - první univerzalistické myšlenky se nám objevují v judaismu a v zoroastrismu, nicméně ani jedno z těchto náboženství kromě základní myšlenky víry v jednoho Boha-stvořitele nenaplňuje univerzalismus jinde. Judaismus uplatňuje víru v jednoho stvořitele pouze v rámci své komunity, chybí v něm prvek mesianismu jako součást "pravé" víry - a tím se univerzalistické cesty v podstatě zříká, protože pro něj není problém existence jinověrců. Zoroastrismus sice věří v jednoho Boha-Stvořitele, ale svět představují dvě bytosti, svatý dobrý duch Spenta Mainju (bylo by zajímavé zjistit, zdali není spojení mezi křesťanským Duchem svatým a zoroastriánským dobrým duchem) a zlý duch Angra Mainju, přičemž každého z nich reprezentuje několik nižších duchů, resp. v případě těch zlých - démonů, kde tyto osoby mají podobnou váhu, jako bohové a bohyně z evropských antických pantheonů. Mesianismus a univerzalismus v podobě nutnosti šíření "jediné správné pravdy" zoroastrismu rovněž chybí.

První náboženství, které univerzalismus povýšilo opravdu na univerzální jádro všehomíra bylo křesťanství. Tento koncept se ukázal býti po všech stránkách velice funkčním zejména v období, kdy byli křesťané pronásledováni; drželo to jejich komunitu při životě i při systematické likvidaci jejich vůdců. Problém ovšem nastal v momentu, kdy se stalo křesťanství státním a jediným povoleným náboženstvím v rámci Římské říše - tehdy nabylo dojmu, že je-li takové náboženství univerzálně platné v rámci tak velké říše, z níž většina jejích obyvatel se za celý život nedostala ven, je urážkou státního náboženství existence jiných myšlenek "tam venku". Kvůli vysoké světské moci katolické církve (a později církve pravoslavné v Byzanci) nebylo daleko k přesvědčení, že urážka náboženství (kterou mohlo být jednoduše to, že někdo věřil v něco jiného) je zároveň i urážkou státu.

Tento princip byl ještě silněji umocněn v islámu, který za základní identifikaci nepovažuje státní občanství, nýbrž příslušnost k muslimskému společenství, tzv. ummě, a tedy nebyl velký problém přesvědčit vlastní věřící o tom, že to, že někdo nevěří v totéž, co oni (a tedy například necítí se povinen být vázán těmitéž pravidly), de facto celou ummu uráží. Islám, stejně jako křesťanství, obsahuje mesianismus jako jeden ze základních prvků své víry; dá se říci, že pokud křesťan či muslim svou víru nešíří dál, není dobrým křesťanem či muslimem.

Jak šel historický vývoj dál, opusťme platformu náboženství, neboť na té k velkým změnám nedocházelo, a podívejme se do politické filosofie. V roce 1651 uveřejnil anglický politolog a filosof Thomas Hobbes svou stěžejní knihu Leviathan, v níž vytvořil dva principy: společenskou smlouvu a etatismus, tedy víru v silný, suverenní stát. Zatímco společenská smlouva se stala základem pozitivního práva a liberalismu (bez ní je podle Hobbese člověk člověku vlkem v permanentní válce, která je pro člověka nevýhodná), etatismus se stal prvkem silně antiliberálním a v podobě suveréna opět univerzalistickým. Tentokrát nikoliv Bůh, ale stát byl povýšen do role jediné a absolutní spravedlnosti či pravdy - nutno podotknout, že stát podle představ roku 1651 byl především ztělesněním osoby suveréna-absolutního vládce, který vládl podle své libovůle a ničím nebyl z praktického hlediska vázán.

Ideologickou "nálož" etatismu dalo až myšlení, které paralelně probíhalo ve Francii a na území pozdějšího sjednoceného Německa, které se snažilo odvrhnout starou přestavu státu, kterého ztělesňuje suverén a nahradit ji něčím jiným. Zatímco ve Francii - mimo jiné za pomocí myšlenek Velké francouzské revoluce - zvítězil koncept sekulárního a nadetnického občanství (tedy "nezajímá nás, jak mluvíš, jsi občan Francie a vyznáváš ideály Republiky, tedy jsi Francouz) a jeho univerzalismu (tzn. myšlenka, že tyto hodnoty jsou jediné správné, má smysl je vyvážet, kdokoliv je přijme, je občan a tedy "náš", a kdokoliv je odmítne, je nepřítel); v německojazyčných zemích, jakož i v některých zemích slovanských, se rozšířila myšlenka německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera, který se považuje za zakladatele kolektivní identifikace s jazykem a - aniž by to sám Herder chtěl - otcem moderního nacionalismu. Jeho myšlenky živily mimo jiné německé i české národní obrození a staly se tak prvním náznakem budoucího jazykového konfliktu ve střední Evropě, který později pomohl rozpoutat druhou světovou válku. Byla to právě nešťastná kombinace víry v univerzální dobro a oddanost státu (etatismus) v kombinaci s myšlenkami takového národního obrození, která vytvořila teprve v 19. století myšlenku národního státu - který dnes tolik lidí považuje za "přirozený".

Ve stejné době zároveň Karl Marx a Fridrich Engels vydávají Manifest komunistické strany a stávají se na základě tradice Hegelovy (o dialektice, nevyhnutelném lineárním vývoji, kde opět člověk jako jednotlivec má život předurčen univerzálním principem) a Hobbesovy (stát jako absolutní suverén) otci zakladateli nové agresivní univerzalistické ideologie, která (a zde inspirace od křesťanství) si dává za cíl nastolit univerzální impérium lidí věřících v tentýž ideál, a to revolucí, která je nevyhnutelná a každá společnost na světě k ní skrze předchozí buržoazní revoluci nevyhnutelně spěje. Komunismus se tak stává univerzalistickým náboženstvím bez Boha, kde Boha nahrazuje idea zvaná Dějinnou pravdou, či Dějinnou nutností, která je však uctívaná stejně, jako by šlo o Boha-stvořitele.

Zlatým obdobím univerzálních myšlenek lze bez nadsázky označit 20. století, kterému dominovaly dvě nejzrůdnější univerzalistické ideologie, jaké dějiny kdy viděly: nacismus a komunismus. Nacistická myšlenka se zrodila jako kombinace etatismu, nacionalismu (přesvědčení o vyvolenosti národa), rasismu (přesvědčenosti o vyvolenosti jediné správné rasy), kolektivismu (jedinec je ničím, jeho smysl bytí je jen jako jednotka v rámci velké společnosti) a socialismu (přesvědčenosti o nutnosti silného přerozdělujícího státu složeného z mas) kombinovaného s přesvědčením o nepochybném směřování celého světa k takovému modelu a to pokud možno na pořád (ohraničení na tisíc let je tak abstraktní, že nemá ani smysl). Na druhé straně komunismus se zrodil jako kombinace etatismu, socialismu, kolektivismu, třídní nenávisti (rozdělení lidí na proletáře a ty ostatní, přičemž pouze proletáři byli těmi vyvolenými a i narodit se do buržoazní rodiny bylo dostatečně špatné na to, aby to bylo považováno automaticky za zločin) a to rovněž - jak překvapivě - na věčné časy, celém světě a nikdy jinak.

Po racionálním (a jen tak mezi námi - velmi prosperujícím a bezpečném) devatenáctém století se dvacáté století ukázalo s iracionalitou a vírou v univerzalismus těch nejhorších myšlenek, jaké lze v lidské duši nalézt; nicméně bylo by chybou nevidět kvůli vysoce čnícím zločinům nacismu a komunismu nevidět zločiny a renesanci ideologií náboženských. Jen tak namátkou - španělská občanská válka byla de facto válkou špatných (frankistů) s ještě horšími (komunisty), kde je pravda, že generál Franco nebyl sice žádný terorizující bolševik s rozsahem, jakému jsme byli svědky ve východní Evropě, ale který si, ač menší, svůj teror na vlastní pěst provozoval také, a to za výrazné účasti katolické církve. Silná pozice státu a zneužití demokracie univerzalisticky teistickými občany (tedy stát může páchat svinstva ve jménu šíření jediného "dobrého" náboženství, když to má navíc posvěceno ve svobodných volbách) způsobila teror vůči jinak smýšlejícím či katolické doktríně se protivícím lidem například v Irsku (tzv. Magdalene Asylums). Dvacáté století je rovněž stoletím obrovského vzestupu islámského etatismu a rozšíření teokracií v muslimském světě; jen tak namátkou: Muslimské bratrstvo (1928), Íránská revoluce (1979) či opanování většiny Afghánistánu hnutím Tálibán (1996).

Z dnešního pohledu nám přijde neuvěřitelné myšlenkové nastavení lidí před univerzalismem, který v té či oné formě prakticky na celém světě zvítězil (i tam, kde je polyteistické vyznání jako například hinduismus spolehlivě funguje náhrada za univerzalismus politický - v případě Srí Lanky jde o nacionalismus, v případě Indie dříve koketování se socialismem a průběžně univerzalistická doktrína Indického národního kongresu založená na nacionalismu), ale jak to tak vypadá, stal se univerzalismus tou nejpopulárnější a nejpřitažlivější slepou uličkou lidských dějin všech dob. Lidé se mezi sebou zabíjeli vždy - a odjakživa cítili potřebu spolu bojovat, je to pro ně tedy přirozené. Ale až do počáku univerzalismu, který dostal do rukou státní moc a potřebu se šířit, se mezi sebou lidé zabíjeli prakticky výhradně pro tak "přízemní" věci jako majetek či půda. Teprve univerzalismus jim dal možnost zabíjet za myšlenku, za ideál. Před touto dobou bylo normální nejen jinakost tolerovat, ale považovat ji za věc naprosto přirozenou; tragédie je, že dějiny univerzalismu v našem celospolečenském diskursu považujeme za dějiny pokroku. Stojí tedy za to se zeptat: stál nám ten pokrok vůbec za to?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Měřítko civilizovanosti

pondělí 14. prosince 2009

Kolikrát člověk použije označení "civilizovaná země" nebo "necivilizovaná země" pod celkovým dojmem z vlastní zkušenosti; mívá však problémy přesně říct proč. Podívejme se na to, co tu škálu tvoří.

Předně je třeba definovat civilizovanost. Na světě je několik různých civilizací (dokonce bych řekl, že i o něco více, než řekl Samuel Huntington) a vzájemné srovnávání se více než nabízí. Tradiční definice civilizace se rovnala západní civilizaci, přesto však bych dnes rád viděl toho smělce, který by si troufl označit například Japonsko za necivilizované - je to totiž v něčem jiném. Podíváme-li se na to, proč člověk začal civilizaci tvořit, můžeme se k odpovědi dobrat - ne všichni měli to "štěstí" žít v klimaticky výhodném prostředí, kde určitý počet lidí (pokud se příliš nenavýšil, ale o to se starali predátoři a nemoci) mohli žít víceméně z darů přírody. Ti ostatní museli nejprve na tom, aby přežili, a posléze na tom, aby žili dobře, pracovat. Konečným cílem civilizace tedy je, aby pokud možno co nejvíce lidí dokázalo žít nezávisle na klimatu co nejdéle, co nejzdravěji a pokud možno s co největším rozvojem vlastních schopností.

Americký politolog Fareed Zakaria přišel s odvážnou, leč velmi funkční teorií o tom, že stabilitu společnosti (a tedy schopnost zajistit svým obyvatelům civilizační výdobytky popsané výše) velmi výrazně ovlivňuje HDP na hlavu (GDPpc), parita kupní síly (PPP) - čím vyšší, tím je společnost zpravidla stabilnější a tím delší je průměrná délka života (life expectancy) - a Gini Index, který určuje rozložení bohatství ve společnosti (čím nižší, tím jsou rozdíly ve společnosti nižší). Všeobecně by se dalo říct, že platí následující tvrzení: čím je vyšší GDPpc, PPP a průměrná délka života a zároveň nižší Gini Index, tím vyšší má život hodnotu (je co chránit - když je průměrná délka života 40 let a zmíněné indexy na úrovni Zimbabwe, tak se umírá snadno). Od těchto ukazatelů se odvíjí celá řada fenoménů, které můžeme vidět "na ulici" a posuzovat jimi naši subjektivně cítěnou civilizovanost. Vzhledem k tomu, že tyto indexy jsou v Evropě od Atlantiku směrem na východ s každým překročením hranice horší a horší, je možné sledovat i zvětšující se výskyt následujících jevů: agresivní jízda autem bez zapnutých bezpečnostních pásů, nepoužívání reflexních prvků (v Norsku se nosí reflexní pásky i když se jde v noci do opery, na Ukrajině jsem je neviděl ani prodávat), nepoužívání bezpečnostní helmy na kole, bruslích, lyžích; vyšší ochota riskovat život, vyšší ochota umírat za "ideály" či "rodovou čest", vyšší míra alkoholismu či jiných škodlivých jevů jako je například kouření (nač by člověk potřeboval být zdravý, když stejně žije chudý život, který brzy skončí).

Celou jednou velkou kapitolou, podle níž se dá určit civilizovanost společnosti, je její zdravotní stav plynoucí 1) ze schopnosti si zaplatit dobré zdravotnictví, ať už formou přímých plateb nebo formou vysokého zdanění v bohatých společnostech, 2) z dobrého stavu životního prostředí - všimli jste si jak "seschle" vypadají lidé v méně rozvinutých zemích? Je to dáno tím, že trpí prakticky permanentní dehydratací, kvůli špatné kvalitě vody ve vodovodu pijí především horké nápoje jako kávu či čaj - a vzhledem k tomu, že káva odvodňuje, kdo vypije více než dva litry těchto tekutin denně, aby dostál požadovanému 1,5 litru vody? Další významný vliv má kvalita vzduchu a míra škodlivin v něm (přijeďte v listopadu do Norska z centra Bukurešti, dostanete otravu kyslíkem). Dále civilizovanost plyne 3) z dostupnosti kvalitních potravin a schopnosti širokých vrstev populace je kupovat, 4) z návyku sportovat - ve Skandinávii, kde sportují prakticky všichni, je typický umírající člověk ve věku 82 let prakticky v plném zdraví a kondici. Žádní šourající se o holi "důchodci".

Další způsob, jak měřit civilizovanost vychází z parity kupní síly - a sice ochota považovat hmotné statky a jejich vlastnění za prestižní. Podíváme-li se na Skandinávii, Bavorsko, Švýcarsko či Lucembursko, zjistíme, že to, že někdo vlastní automobil je tak normální, že prakticky nikdo nemusí na tak očividný fakt upozorňovat například svým agresivním stylem jízdy, černými skly, velmi hlasitou hudbou puštěnou z otevřených oken či "tuningem"; auto je prostě a jednoduše spotřební zboží. Proti tomu například Ukrajině či v Rusku jsem zažil tolik situací, při nichž se majitel automobilu snažil poukázat na to, že ON má auto, že ti, co se autem vytahovat nepotřebují, nebyli skoro vidět. Netýká se to jen aut, ale i oblečení - zatímco typická Švédka, Švýcarka či Bavorka se obléká decentně a je ve velmi dobré kondici, typická žena z východní Evropy je zpravidla velmi draze oblečená, má velmi drahé parfémy a chodí na jehlách, ale mívá v lepším případě zlaté, v horším případě černé zuby, žádnou kondici a potýká se s kožními problémy kvůli škodlivému vlivu přemíry kosmetických přípravků, které používá. Rozdíl je evidentní - zatímco v civilizované zemi žena nemusí ukazovat, že na kosmetiku od Diora má peníze, v méně civilizovaných zemích bude klidně zanedbávat vlastní zdraví či pohodlí, ale hlavně aby měla drahé oblečení či kosmetiku, i kdyby na chleba nebylo.

Když se potkávají lidé z různě civilizovaných zemí, často narážejí na vzájemné nepochopení a konflikty - protože GDPpc, PPP, Gini Index, průměrná délka života a čistost (znečištěnost) životního prostředí v jejich domovské zemi tak zásadně ovlivňuje jejich hodnoty a priority, že je pro ně často utrpení žít v zemi na jiné civilizační úrovni. Pokud by se někdo snažil těm méně civilizovaným vysvětlit, jak se chovat aby jejich chování bylo civilizované, pravděpodobně by neuspěl - nikoliv proto, že by byl ten méně civilizovaný hloupý, ale protože potřeba kompenzovat permanentní nedostatek materiálních statků předváděním se je jeho okolím natolik pevně vštěpená, že si změnu neumí představit. Na závěr mě napadá taková škodolibá otázka - kde na této škále je Česká republika?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Omezenost škodí duševnímu zdraví

středa 9. prosince 2009

Česká republika má jedno zajímavé specifikum. Na rozdíl třeba od Polska, kde jsou mezi masovými emigranty lidé často velmi pochybní (a lidé pracovití a slušní zůstávají v Polsku a vyjíždějí za prací ven asi tak často, jako Češi, tzn. v míře nepříliš velké), jsou lidé opouštějící Českou republiku jejím výkvětem, podle něhož si těžko dělat obrázek o společnosti. Kontakt s domácí realitou totiž pak může působit hůř, než ledová sprcha.

České země jsou v tomto specifiku zvláštní dlouhodobě - navzdory faktu, že země svým elitám zpravidla život tak znepříjemňuje, že skoro z každé generace dojde jednou za čas k masové emigraci inteligentních a otevřených lidí, se otevření, milí, tolerantní a po poznání dychtící lidé rodí v každé generaci zas a znova - třebaže jsou pokaždé mezi svými spoluobčany menšinou. Již nevím, ve kterém periodiku jsem to četl (tuším, že iDnes), ale našel jsem naprosto geniální označení pro tu obrovskou skupinu buranů, která mezi našimi spoluobčany je, a sice lidi, co maj ty králíci. Samozřejmě to není myšleno tak, že kdokoliv chová králíky, je primitiv, ale naši čtenáři soudě podle diskusí jsou inteligentní lidé a tak si jistě domyslí, proč je to označení tak trefné.

Přinejmenším polovinu české populace totiž tvoří lidé omezení, kteří se starají jen (obrazně řečeno) o ty králíci a cokoliv je za hranicemi jejich nejbližšího okolí, považují pokud ne za rovnou nebezpečné, tak přinejmenším za divné. Mám takového člověka přímo před očima: člověk s tupým výrazem ve tváři, který nikde nebyl, zato ale má jednoduché řešení na všechno, člověk opovrhující vzděláním, který je zvyklý "nadávat" jiným do "inteligentů", případně "intelektuálů"; který cokoliv cizího považuje za divné a který není schopen vybřednout ze zaběhlého stereotypu svého života. Prakticky jediné, co umí, je neustále nadávat na "ty nahoře", bavit se s ostatními v hospodě, jak by "jim to všem nandal", jenom kdyby ho "tam nahoru" pustili.

Podobný tupec může být vzdělaný základně, stejně jako i vysokoškolsky; může být na podpoře i mít vysoký plat. Tupce a omezence z něj totiž nedělá ani finanční situace ani nedostatek titulů, jako spíš jeho vztah k okolí. Znám v České republice lidi, kteří nemají maturitu a nejsou na tom finančně nejlépe, ale o svět se zajímají a i když třeba nemají peníze na velké cesty, podporují své děti v tom, aby studovaly, účastnili se programů jako je Erasmus; jsou lační po informacích o tom, jak to "venku" chodí. Někteří z nich chovají i králíky - přesto do kategorie těch, co mají ty králíci nespadají. Na druhou stranu znám některé lidi vysokoškolsky vzdělané (a to jak technicky, tak humanitně), z nichž bych první označil bez uzardění za fachidioty a druhé za tupce bez smyslu pro realitu. První jmenovaní se zpravidla vyznačují tím, že pohrdají jakýmkoliv společenskovědním oborem a stejně jako jejich kolegové bez maturity mají pocit, že celý svět je špatný jen proto, že oni osobně ho neřídí. Druzí jmenovaní působí většinou jako "alternativci", kteří umějí být pořádně protisystémově alternativní, ovšem dokud je živí někdo jiný. Mají spoustu nápadů ohledně toho, jak by se společnost měla řídit, nicméně uskutečnitelný zpravidla není ani jeden.

Politicky se tito lidé zpravidla vyznačují tím, že domácí, evropskou i jinou mezinárodní politiku vidí jako fotbal, v němž se hraje o to, kdo má pravdu (respektive kdo dokáže toho druhého umlátit "argumenty"). Nedochází jim, že politika je rozhodování o budoucnosti každého z nás, že žádné z našich rozhodnutí nemůžeme vrátit. Nedochází jim, že politika není počítačová hra, která se dá v nejhorším restartovat. Aniž by se hlouběji dokázali zamyslet nad problémy, o nichž si "dělají názor", identifikují názory s politickými stranami, které podporují tak, jako jedni Spartu a druzí Baník. Většinou patří mezi příznivce paroubkovské ČSSD, spolku okolo Václava Klause (ať už si říká jakkoliv), Demokratické strany zelených či KSČM. Jsou schopni v případě, že jejich guru otočí přes noc názory o 180° je změnit bez uzardění také - a ještě k tomu nadávat na ty, kteří mají názory konzistentní, jako na odpadlíky.

Nedělám si iluze o tom, že omezení lidé jsou všude; zatím jsem měl příležitost blíže pozorovat společnost českou, slovenskou, polskou a norskou a omezenci jsou ve všech čtyřech zemích hojně zastoupení. Náš problém ovšem je v tom, že 1) necháme je dělat z naší budoucnosti fotbalové hřiště, ta inteligentnější část naší populace není často schopná veřejně ani hlesnout o tom, že se jí to nelíbí, 2) i mnozí inteligentní lidé čas od času propadnou záchvatu paranoidního strachu šířeného omezeným davem, 3) na rozdíl od jmenovaného Polska, Slovenska či Norska u nás není koherentní velká skupina lidí, kteří by se aktivně snažili o to omezencům sebrat co nejvíce vlivu je možné. Rok 2009, který právě končí, byl téměř od začátku do konce pro tuto republiku jako jeden velký špatný vtip, který mnohé v zahraničí šokoval. Bylo to totiž poprvé v naší novodobé historii, kdy tupost našich omezených občanů měla takové důsledky, že se dokázala ukázat i ven. Hledáme-li tedy příčinu toho, proč nás nikdo nebere vážně, nehledejme odpověď ani v Paroubkovi, ani v Klausovi, ani v komunistech. Jsou to totiž naši vlastní spoluobčané; zhusta ti, kteří milují být označování jako "obyčejní lidé". Klausové, Paroubkové a komunisti akorát uspokojují poptávku; souhlasně s Palackým tvrdím, že kdyby nebylo Klause, Paroubka nebo komunistů, museli bychom si je vymyslet.

PS: Dostala se mi do rukou zajímavá kniha, v níž jsem našel následující - nelze než dodat: jaký lid, takový pán:

"Je celkem pochopitelné, že polský vývoj v roce 1989 naháněl československým komunistům hrůzu a tak nepřekvapí, že vůbec nepospíchali s jakýmkoli odbouráváním bariér. Skutečně absurdní je však skutečnost, že volný styk s Polskem nebyl zaveden dokonce ani po pádu komunismu v Československu. Podle tvrzení profesora Jacka Balucha (Rozmluva autora s prof. Baluchem v Krakově v roce 1998.), polistopadového polského velvyslance v Praze, se proti otevření hranic postavil tehdejší federální ministr financí Václav Klaus, přičemž to zdůvodnil obavami z přílišného vývozu předmětů denní potřeby z Československa. Takové obavy ovšem už tehdy vůbec nebyly na místě, nehledě na to, že u liberálního ekonoma působí podobný argument přinejmenším zvláštně." - zdroj: Rychlík, Jan: Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu: pasová, vízová a vystěhovalecká politika 1848-1989. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha, 2007, 259 s. ISBN 978-80-7285-081-5. Citovaný fragment je na straně 106.

Zobrazit celý článek

SUDETY: Jak se cítí zabraní záborci?

úterý 8. prosince 2009

Když jsem před nějakou dobu četl článek o tom, kterak se karlovarští Češi (a jejich zastupitelé) bouří proti ruským obchodům popsaným azbukou, musel jsem se cynicky od srdce zasmát. Je úsměvné pozorovat lidi, kterým chybějí argumenty a mají pocit, že se za něco musejí spravedlivě bít. Je to i tento případ.

Ne že bych na českém území ruské manýry viděl rád; jsou často spojeny s organizovaným zločinem, jistou spontánností a hlučností, která mi je cizí - či s ruským smyslem pro estetický "vkus", který bych radši vkusem ani nenazýval. Přesto všechno mi činí škodolibé potěšení, když vidím, jak místní rozhořčení občané narážejí, když mají říct, proč tam ty Rusy nechtějí. Jako první se totiž nabízí starý dobrý argument "domáckosti": je to tu naše, my jsme tu doma, tak koukejte vypadnout. Když ty lidi pozoruji v jejich svatém zápalu, tak občas mi přijde, jakoby budili dojem němých lidí - protože kdykoliv by rádi zakřičeli cosi ve smyslu onoho domáckého argumentu, zatlačí je svědomí - ona to jejich země totiž není. Když před šedesáti lety bandité s písmeny RG na uniformě vyháněli německojazyčné obyvatelstvo (nejen) ze Sudet, kradli s pocitem, že co si uzmou, to jim i zůstane. Pravda, od té doby tři generace přešly, přesto většina lidí v Karlovarském kraji jsou minimálně potomky těch, kteří mají na svědomí zdejší devastaci. A teď najednou když se ve městě, které bývalo Carlsbad a ze kterého se pomalu ale jistě stávají Карловые Вары (Karlovyje Vary) objeví ruské nápisy - je oheň na střeše. A to prosím ani Rusové místní nevyhánějí s povolením vzít si s sebou jen 50 kg na osobu a žádné cennosti, ba ani je (systematicky) nezabíjejí.

Není to tak dávno, co se leckdo v České republice pohoršoval nad slovenským jazykovým zákonem; mnozí se tvářili, že oni sami jsou dál, že se nezabývají takovými "spory minulosti" a nejsou tak "zakomplexovaní". Jak říká jedno hezké české přísloví - kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe. Jak je možné, že se ti, co se smáli Slovákům, nesmějí teď karlovarským zastupitelům za jejich hloupost? Hloupost to totiž je. Ano, umím si představit, v čem je zakopaný pes; zatímco maďarština, němčina, angličtina či čínština mohou na obchodech klidně být, ruštiny se tak trochu štítíme. Ruština (stejně jako cokoliv, co poukazuje na srovnání s Ruskem) se totiž, často právem, považuje za cosi krajně neestetického a dělajícího ostudu před západním světem především kvůli průvodním jevům, které ji doprovázejí. Nevím, kdo z našich ctěných čtenářů byl v Rusku, já ano, a to nejen v Moskvě či Petrohradě - a jestli mě něco hodně praštilo do očí, tak to bylo prostředí, které působí odlidštěně, neosobitě, chladně a zároveň vlezle. Ačkoliv je to nejspíš politicky nekorektní říkat, myslím, že tohle jsou přesně důvody, proč karlovarští zastupitelé nechtějí aby ve městě byly ruské nápisy; přesto je jejich chování přinejmenším trapné. Kdyby místo "jazykových zákonů" se radši soustředili na to, aby dokázali nabídnout atraktivitu Karlovarského kraje jeho původním obyvatelům či obecně lidem z blízkého Bavorska či Saska, kteří by si rádi koupili nějaké domy a začali na nich pracovat, nemuseli tam přijít Rusové i se svými manýry.

Když vstupovala Česká republika v roce 2004 do Evropské unie, vyjednala si sedmileté přechodné období pro občany Německa a Rakouska na kupování nemovitostí a půdy, protože mnoho Čechů mělo ze své vlastní historie tak trochu - jak my Češi říkáme - Minderwertigkeitskomplex; sami totiž sedí na zemi, která není historicky jejich. Před šedesáti lety ji ukradli a když jim ji dnes někdo "skupuje", protestují. Před vstupem do EU se mohlo zabránit tomu, proti čemu karlovarští dnes bojují, a to naprosto elegantně - dnes mohli být spoluobčané Čechů v Karlových Varech Němci zvyklí na to mít u sebe doma pořádek, kteří by městu nedělali ostudu. Jenže dnes je pozdě, tak nezbývá, než poslat karlovarské radnici smajlík :-D s přáním Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Zobrazit celý článek

ŠVÝCARSKO: Pro samé minarety není vidět jádro pudla

čtvrtek 3. prosince 2009

Švýcarští občané v referendu podpořili zákaz stavby minaretů u mešit. Ačkoliv to někdo může brát jako vítězství nás - Evropanů nad muslimskými přistěhovalci, reálně bych to zhodnotil podobně skepticky, asi jako když by někdo zakázal všem mužům si holit hlavu, protože někteří z těch, co to dělají, jsou extrémisté. Problém totiž není v minaretech, ale v radikálních imámech a v těch, kteří je poslouchají.

V posledních desetiletích se stalo v západním světě velmi populárním pravé příčiny problémů zametat pod koberec a místo toho přicházet s roztodivnými teoriemi na téma "kdo za to může", které se předhánějí v tom, kdo dostřelí dál od středu terče. Poslední dobou nás v Evropě sužuje problém špatně se asimilujících přistěhovalců; konkrétní projevy těchto problémů snad nemusím ani jmenovat, zná je prakticky každý. Přesto mám podivný pocit, jako kdyby se společnost rozdělila na dva tábory, které jsou jeden emotivnější než druhý, ale ani jeden z nich nemá pravdu. Jedni tvrdí, že všichni muslimové, nebo alespoň jejich většina, jsou bezpečnostní hrozbou a že je lepší je do Evropy vůbec nepouštět, protože islám je zlý. Druhý tábor tvrdí pravý opak; vychvaluje islám až do nebes a o každém, kdo by si dovolil poukázat na zjevné problémy, prohlásí, že je islamofob. Pravda je ale nejspíš jinde - pokud chceme opravdu řešit bezpečnostní riziko, neměli bychom se nechat unést emocemi, protože tím se dá situace jen zhoršit.

Kde je společný jmenovatel problémové imigrace v Evropě? Je tím islám? Co potom všichni problémoví přistěhovalci z křesťanských zemí jako je Senegal či z jiných nemuslimských míst v subsaharské Africe? Nejsou muslimové a přesto v jejich komunitách mezi obávanými banlieues (příklad z Francie) to doslova vře. Nebo naopak - kolik jste viděli radikálních fanatiků či teroristů mezi íránskou emigrací? Ne, zdá se, že to není v islámu, jako spíš ve společnosti v zemích původu těchto lidí a v jejím uspořádání. Není náhodou, že prakticky všechny problematické přistěhovalecké skupiny mají jednoho významného společného jmenovatele: klanové uspořádání. Je to právě neschopnost těchto lidí žít individuálně způsobená přehnaně silnými rodinnými vazbami (rád bych poukázal i na jistou problémovou skupinu obyvatel v České republice a na fakt, že velká část jejích problémů je způsobena tímtéž - jsou to totiž obrovsky silné klanové a rodinné vazby, co brání jejich integraci ve společnosti), autoritářstvím, pevnou hierarchií v rodině a bezpočtem iracionálních tradic, které nemají v (post)industriální společnosti žádné místo.

Není náhodou, že problémoví imigranti mají společné především to, že pocházejí z problémových zemí s neexistující občanskou kulturou, demokracií a právním státem. To se netýká zdaleka jen Afriky nebo Blízkého východu, ale i Ruska. Ruská kultura je v podstatě od základů vybudována na sentimentech, velkých slovech a deklaracích, patosu a rétorice obsahující slova jako "nerozborné bratrské vazby". My v Evropě jsme se vůči těmto emocím stali díky našemu liberalismu prakticky imunní, protože žádná společnost nemůže zbohatnout na emocionálních rozhodnutích (pokud nemá například obrovská ložiska ropy) - a tak jsme se stali společností, které přistěhovalci ze zemí, kde patos, hierarchie, tradice, kolektiv, klan či vazby jsou normou, vůbec nerozumějí. A nejen to, kterou také často mnozí z nich nenávidí; ne kvůli teologickému rozporu, jak se mylně domnívají mnozí kritici islámu, ale kvůli tomu, že naše nevíra v jejich hodnoty ukazuje pro ně smutnou skutečnost, že hrdost a pýcha je k ničemu, pokud člověk sedí s holou zadnicí. Čím jasnější, přitažlivější a svůdnější naše společnost je, tím víc jsme pro to nenáviděni; většina tradičního chování omezujícího svobodu jednotlivce myslet v těchto společnostech je odůvodněna tím, že kdyby toho nebylo, nastal by amorální chaos. Když tito lidé na vlastní oči vidí, že my Evropané jejich tabu a tradice nectíme a přitom jsme bohatí a vládne u nás pořádek, kdežto u nich (navzdory jejich přesvědčení o vlastní minimálně vyvolenosti) bída a chaos, působí jim obrovské potíže to akceptovat.

Tím, že zakážeme minarety v mešitách islamistům neuškodíme, uděláme akorát tak gesto podobné okopávání kotníku. Pokud si chceme opravdu poradit s problémovými imigranty, cestou boření či zákazu stavění jim posvátných staveb je spíš od integrace odradíme - dáme tím za pravdu jejich klerikům, kteří v nás vidí (oficiálně) ruku Satanovu (a reálně lákadlo na jejich ovečky, díky kterému ztrácí jejich práce smysl). Našemu neliberálnímu nepříteli, který nás nesnáší a který káže proti nám zasadíme nejvíc škod, budeme-li ukazovat lesk našeho způsobu života, který se pro ně stane tak atraktivním, že se od klanových vazeb a nesmyslných tradic odpoutají - a vstoupí do 21. století.

PS: Pokud jsem někoho urazil svým nelichotivým hodnocením kultur postavených na emocích a iracionálnu, neomlouvám se; pouze dávám jasně najevo: buď budete chtít užívat technologií a otevřenosti naší západní kultury, což s sebou nese nutnost stát se individuálně žijícím a myslícím člověkem, nebo dejte přednost svým tradicím - ale nechtějte po nás ani pomoc, ani podporu vašich činů.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Společná zemědělská politika aneb černá díra na peníze

čtvrtek 26. listopadu 2009

Když se sestavoval poslední rozpočet EU, Tony Blair svorně s Komisí prosazovali myšlenku, že současná podoba Společné zemědělské politiky (Common Agricultural Policy; CAP) je zastaralá a že je třeba dotace zemědělství zásadně omezit a ušetřené peníze investovat do podpory univerzit a technologií, protože jinak bude tzv. Lisabonská strategie (do roku 2010 se dostat na úroveň USA) neuskutečnitelná. Plán kvůli neústupné pozici Francie a Polska na Radě ministrů zemdělství selhal a v současné době tak CAP tvoří 49% výdajů rozpočtu EU.

CAP vznikla jako logický důsledek narovnávání trhu a likvdace protekcionismu - státních zásahů do volného trhu v rámci jednotlivých členských zemí. Evropská unie je postavena ekonomicky na stejném principu jako Světová obchodní organizace (WTO), což znamená především důsledné udržování volného trhu nepodporovaného dalšími dotacemi a subvencemi. WTO funguje jako společenství průběžně odstraňující bariéry neustálým aktualizováním režimu GATT (General Agreement on Tariffs and Trade) tak, aby bylo odstraněno co nejvíce překážek v mezinárodním obchodu. Jedním z důležitých principů fungování WTO je zákaz jakýchkoliv státních dotací soukromým podnikům, protože export jejich zboží může fungovat jako nekalá konkurence - díky dotacím totiž pak firma prodává za cenu pod výrobními náklady, čemuž nemůže jiný výrobce konkurovat a vznikají tak kartely omezující konkurenční prostředí, čímž samozřejmě nejvíce trpí jednak inovace a jednak koncový uživatel.

Pravidla WTO, třebaže od roku 1995 regulují možnosti států subvencovat své zemědělské produkty určené na export do jiných členských zemí, z důvodu chybějící politické vůle nelikvidují dotace úplně, zatím byl pouze snížen maximální objem povolených dotací na 21% ceny produktu, přičemž tato pravidla samozřejmě neplatí pro třetí země. Evropská unie funguje na podobném principu - a národní dotace zemědělství úplně zakazuje, aby nebylo možné křivit společný trh se zemědělskými produkty například zaplavením zboží celého trhu z Francie, která k silné podpoře zemědělství inklinuje a jejíž zboží by zlikvidovalo jakoukoliv konkurenci už jen tím, že by nikdo nebyl schopen produkovat tak levně. Vzhledem k tomu, že bylo - a nadále je - ve všech členských zemích politicky naprosto neprůchodné dotace do zemědělství zrušit zcela, byly tyto národní dotace alespoň nahrazeny Společnou zemědělskou politikou, která platí pro všechny zemědělce v EU stejně.

V rámci CAP existuje i mnoho kvót, zejména na takové produkty, jako je mléko - jehož produkce je velmi konstantní a nezávisí například na počasí či ostatních činitelích jako většina rostlinné výroby. Tyto kvóty jsou stanoveny na produkty, u nichž se lze obávat dvou problémů: 1) existence dotací a skutečnost, že si jsou zemědělci vědomi politické neprůchodnosti jejich zrušení, může vést velmi snadno k tomu, že bez jakékoliv starosti o to, zda vůbec po tom produktu bude nějaká poptávka, se bude vyrábět, vyhazovat a přitom tito zemědělci pořádně "podojí" unijní rozpočet; 2) hrozí extenzivní ničení zemědělské půdy, kdy se produkují plodiny jen proto, že na ně jsou dotace a ignoruje se skutečnost, že nelze pěstovat na jedom poli v dvou po sobě jdoucích letech totéž aniž by došlo k poškození (a časem trvalému poškození) půdy, což vytváří nebezpečí do budoucna. Samozřejmě že je možné zemědělské produkty vyvážet, ale do členských zemí WTO pouze ty, které nebyly subvencovány státem (resp. z CAP), což vzhledem k tomu, že zemědělcům jde především o dotace víc než o prodej je příliš nezajímá a tak tuto možnost nevyužívají. Do zemí, které nejsou členy WTO vyvážet zemědělské produkty (zejména mléko) prakticky nejde, protože mají vlastní protekcionistická opatření, kvůli kterým by byly evropské produkty na těchto trzích příliš drahé a nekonkurenceschopné.

Samozřejmě řešením je příliv peněz do CAP když už ne zrušit, tak aspoň minimalizovat; nicméně to je to, oč se Evropská komise snaží už posledních několik desítek let a systematicky u toho naráží na odpor politických reprezentací členských zemí, a to nejen Francie či Polska. Zemědělci ve všech členských zemích, Českou republiku nevyjímaje, mají často tu špatnou vlastnost, že si umějí brát v různých stávkách a protestech za rukojmí celou společnost (myslím, že naši čtenáři pamatují na slámu na Severojižní magistrále či dálnici D1 zablokovanou traktory) a je tak politicky téměř nemožné jakoukoliv změnu prosadit. Do Lisabonské smlouvy podléhala jakákoliv změna pravidel CAP souhlasu členských zemí, přičemž každá měla právo veta; snaha zavést v tomto odvětví na Radě hlasování kvalifikovanou většinou je již velmi stará, snahy o to byly už v 60. letech, na což ovšem tehdejší prezident Francie Charles de Gaulle reagoval nehoráznou obstrukcí hlasování v Radě zvanou "krize prázdné židle", kterou se podařilo vyřešit až slibem, že Francii, jakož i dalším, zůstane právo veta v otázce zemědělství.

Lisabonská smlouva toto mění, nyní již bude možné Francii přehlasovat. Nakolik je to reálné ukáže čas, neboť principiálně stejný postoj v této otázce jako Francie zastává pouze Polsko, přičemž je málo představitelné, že Německo půjde proti Francii; je možné, že se hlasování zdrží, neboť samo s mohutným penězotokem do CAP nesouhlasí, ale francouzsko-německý tandem je velmi stabilní. Přesto však i spojení Francie, Polska a Německa je přehlasovatelné i kdyby se k této koalici přidalo několik dalších zemí. Rozpočet CAP, který má platit od roku 2013, počítá s výrazným snížením na 32% celkového unijního rozpočtu, ovšem pravděpodobnost této změny závisí na tom, jak budou jednotliví ministři zemědělství na Radě hlasovat. Přestože je většina zemí EU i Evropská komise pro snížení objemu peněz do CAP, není jisté, zda k němu dojde kvůli silnému politickému tlaku zemědělské lobby na vlády jednotlivých členských zemí. Umí si naši čtenáři představit, co by se v ČR stalo, kdyby ministr zemědělství prohlásil, že bude v hlasování o snížení zemědělských dotací hlasovat pro?

Zobrazit celý článek

GLOBÁLNĚ OTEPLENÝ KOCOURKOV: Kde udělali soudruzi klimatologové chybu?

středa 25. listopadu 2009

Musím se přiznat, že mi článek o úniku dat z počítačů pánů klimatologů udělal radost a způsobil škodolibý úsměv na tváři. Ne tedy že bych se dozvěděl něco nového; ostatně rozumně uvažující lidé, mezi které čtenáři tohoto serveru rozhodně patří, ví už dávno, proč nad nesmysly šířené globálně oteplovacími alarmisty mávají rukou.

Klimatické změny rozhodně existují, existovaly a existovat budou. To nikdy nepopřel ani zlý a strašlivý nelida Václav Klaus; v některých médiích si pozorní čtenáři dokonce mohli sem a tam všimnout zmínek, že ve sporu o vliv člověka na tyto změny existuje jakási názorová protistrana, která je dokonce o něco početnější. Není však s podivem, že tyto zcela marginální zmínky jsou v médiích rychle odsunuty na druhou kolej a do mainstreamu se dostává pro bezmozky předžvýkaná informace (často podpořená hlasy takových expertek, jako jsou Markéta Irglová či Aneta Langerová - druhá zmíněná se dokonce angažuje v jakési kampani "proti změnám klimatu" a nedošlo jí, že je to zhruba stejné, jako kdyby se ona pitomoučká nebožačka angažovala v boji proti počasí) , že za utrpení ledních medvídků topících se v oceánu může Václav Klaus osobně. Pravda je ovšem mnohem prostší - někdo přišel s myšlenkou, že i na takové věci, jako jsou opakující se přírodní cykly, se dají vydělat peníze, dokonce spousty peněz.

Článek, na který odkazuji v perexu, mě ovšem přivedl na jisté zamyšlení - jak moc (a v jakých oblastech) se lidem cíleně lže. Nejsem velkým přítelem všemožných konspiračních teorií a nevěřím ve spolek mocných sionistů, iluminátů a bilderbergiánů, tahající za nitky kdesi v pozadí. I tak bych však kolem nás našel dost příkladů - a předesílám, že podle mého názoru média nešíří paniku z toho důvodu, že "někomu" (zde dosaďte každý podle zaměření své vlastní paranoie) slouží. Je to opět jednodušší, média jen potřebují atraktivní titulky, protože jim generují prodej, ergo zisk. Typickým příkladem budiž hysterie kolem prasečí chřipky. Před několika dni jsem se otázal jistého novináře, kterého znám osobně, proč ve svém článku šílel z nějaké dámy nakažené touto nemocí a zcela opomněl zmínit skutečnost, že obyčejná sezónní chřipka je každoročně mnohem nebezpečnější. Odpověděl mi těmito slovy: "Já vím, že je to blbost. Ale prasečí chřipka...o tom se prostě fakt dobře píše". Potřebuje toto další komentář?

Další škodolibá vsuvka: Tak dlouho psali novináři na prvních stránkách o ekonomické krizi, až tato skutečně nastala. Tedy alespoň pro ně. Podřezali si tím svoji vlastní větev, neboť největší čistky proběhly právě v médiích.

Buďme tedy rádi za hackery, jejichž přičiněním (tedy pokud i tato kauza není jen mediálním konstruktem) se teď možná pár bezmozků i chytne za nos. Podle mého názoru je ale již pozdě, protože debata o zlém globálním oteplování vzala za své už ve chvíli, kdy se začalo pozvolna ukazovat, že to s tou modrou a zelenou planetou vlastně není zas tak černobílé, jak se nám snažili všichni Al Goreové a Bursíkové namluvit.

Dovolím si ještě jednu vsuvku mimo téma. Nemohl jsem si nevšimnout, že jmenování "evropského prezidenta" muselo některé spoluobčany tak moc zahřát u srdce, že založili na Facebooku skupinu "Konečně mám prezidenta!", kde se to jen hemží výkřiky adorujícími spasitele, který přišel po sedmi letech temnoty. Členům této skupiny jejich radost upřímně přeji; nebudu tedy protentokrát škarohlíd a nechám si pro sebe, že onen "prezident" vlastně žádným prezidentem není - přesto by mě (jen z čiré zvědavosti!) zajímalo, kdo z těchto nadšených adorantů dokáže jeho jméno aspoň správně hláskovat, zná jeho politické curriculum vitae a zajímal se o jeho osobu ještě před jeho zvolením.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Občanská unie, aneb za kým zajít?

čtvrtek 19. listopadu 2009

Evropská integrace po druhé světové válce začala jako proces, který měl naprosto cíleně odebrat moc státům ve prospěch nadnárodní instituce. Argument pro to byl silný - státům a jejich správám a politikům se nedá věřit, byly to "národní" státy, kdo rozpoutal dvě světové války a nelze jim ponechat Evropu jen tak na pospas. Navzdory různým omezením, kterých se evropské instituce (například kvůli de Gaullovi) dočkaly, étos Evropské unie coby instituce, která pomáhá občanům proti vlastním státům, přežívá celkem odolně dodnes. Dnes se podíváme na to, na jakou adresu se v Bruselu dá zajít, aby byl občan vyslyšen.

Hlavní výkonnou institucí Evropské unie je Komise. Jejím úkolem je stanovovat na základě politického mandátu od Rady (tedy instituce ovládanou vládami členských zemí) nové předpisy a politiky, jejichž cílem je zejména dohled nad nekalými praktikami v ekonomice (monopoly, likvidace konkurence prostřednictvím dumpingu, atd.), standardizace (důvod je jasný - aby pokud jste podnikatel a vyrábíte cokoliv, mohli jste to prodávat kdekoliv v EU a aby vám to nikdo nemohl zakázat) a ochrana spotřebitele. Komise sbírá podněty především ze soukromého sektoru - a hlavně od občanů - o nekalých praktikách států, státních firem, nebo nadnárodních společností. Pokud vyrábíte třeba autosedačky a na evropském trhu funguje jiná firma, jejíž činnost je ovšem dotována některým státem, dopouští se ten stát nelegální činnosti a riskuje obrovskou pokutu - pokud na tuto skutečnost upozorníte. Pokud státní firma, k níž nemáte alternativu a kterou využít musíte (má monopolní postavení a zajišťuje službu nutnou k životu) vás neprávem odírá, těžko to bude stát, kdo podá ke Komisi na takovou firmu stížnost - musí to být občan. Komise má povinnost se stížnostmi podanými občany zabývat, a pokud shledá, že došlo ke zneužití či porušení některého z principů jednotného trhu, sama podá stížnost k Evropskému soudnímu dvoru, který může viníka pravomocně potrestat.

Euroskeptiky často kritizovaný princip sui generis, na kterém je Evropská unie - a zejména Komise - postavená, bere státům jistý díl suverenity, který ovšem nepřenáší na sebe, ale na jednotlivé občany. Jednoduše řečeno se Evropská unie staví do role klacku, který občané na svůj státní aparát mají, pokud jim tento nějak škodí. Důkazů o tom je bezpočet i v unijních politikách - například v evropské kulturní politice jsou státy prakticky úplně pominuty a Unie jedná a pomáhá buď konkrétním jednotlivcům, občanským sdružením, nebo (jde-li o veřejné instituce) jednotkám ne větším, než jsou NUTS-3 (v případě ČR kraje). Těmito kanály, a často navzdory značné nevoli "národních států" proudí pomoc směřující k zachování různých malých národů, jejich kulturních a jazykových identit. Takovou pomoc dostávají ve velkém například Skotové (k nelibosti Británie), Slezané (k nelibosti Polska - v tom je velmi aktivní Ruch Autonomii Śląska), Katalánci (k nelibosti Španělska) a další; zejména spočívá na financování programů k zachování jazyka a kulturních tradic. Evropská unie tím dokazuje, že není společenstvím států, nýbrž občanů, a snaží se tuto ideu prosazovat i uvnitř svých institucí (nadnárodní a nezávislý charakter Komise, Evropský parlament rozdělený do frakcí a ne státních příslušností poslanců, ...).

Lisabonská smlouva dává poprvé možnost občanům EU obrátit se na Evropský soudní dvůr v případech ochrany lidských práv - a to nevyjímaje občany České republiky až do vstupu Chorvatska nebo Islandu do Unie. Činnost ESD stojí na tom, že porovnává fakta, na něž byla podána stížnost, s evropským (primárním i sekundárním) právem. To jej dostává do zcela nové roviny, neboť dosud běžný občan (který se například nedostal se svou firmou do sporu) neměl příliš velké možnosti se nějak s Evropským soudním dvorem setkat. V těch zemích, kde platí Listina základních práv EU, může ESD závazně rozhodnout ve věcech porušování těchto práv, přičemž již dnes jsou v České republice skupiny občanů, kteří mohou své stížnosti směřovat tímto směrem. Evropský soudní dvůr může řešit například problémy otců, jejichž matky jim odmítají se stýkat se svými dětmi a má pravomoc například nařídit státu, jehož soudy rozhodly nespravedlivě, velmi vysokou pokutu navyšující se denně až do nápravy situace (to je princip, kterým často pokuty stanoví jak Komise, tak ESD; je mnohem efektivnější, než pokuty jednorázové). Stejně tak se na ESD mohou obrátit například lidé, kteří emigrovali během komunistického režimu a kterým stát ukradl majetek - a odmítá jej vrátit často kvůli zaujatosti českých soudců. Příkladů by se však našlo i jiných dost.

Sečteno a podtrženo - má smysl se obracet na následující instituce:
- V případě, že máte podezření na nekalé jednání ze strany státu nebo firem porušujících pravidla otevřeného trhu, obraťte se na Komisi. Buď se můžete obrátit na jednotlivé komisaře podle jejich specializace (v případě již existující legislativy, která pomůže vyřešit váš problém), nebo na "Generální ředitelství" (Directoriate General), které novou legislativu a nové regulace vytvářejí (v případě, že je nutné vytvořit legislativu novou). Pokud to bude nutné, Komise předloží Váš problém k Evropskému soudnímu dvoru
- V případě, že máte pocit, že vůči Vám stát porušil kterékoliv z ustanovení Listiny základních práv EU, obraťte se na Evropský soudní dvůr.
- Nemá smysl se obracet na Radu, která zastupuje členské země, jakož ani na Evropský parlament, který má jen velmi málo pravomocí.

Zobrazit celý článek

VÝROČÍ: Sedmnáctý listopad po dvaceti letech

úterý 17. listopadu 2009

Dnes večer to bude přesně dvacet let poté, co bylo brutálně rozehnáno pokojné shromáždění demonstrantů v Praze na Národní třídě a sedmdesát let poté, co byl při podobné demonstraci proti nacistickému režimu zabit student Jan Opletal. Je to dobrý čas nejen na vzpomínky, ale i na rekapitulaci, čeho jsme za posledních dvacet let (ne)dosáhli.

Jsem vcelku zvyklý od voličů KSČM slýchávat, jak bylo za komunistů dobře, případně jak je teď na tom společnost hůř. Vzhledem k tomu, že se od těchto lidí nic rozumného ani čekat nedá, mě to zrovna dvakrát nepřekvapuje. Co mě ale nejen překvapuje, ale i rozhořčuje je fakt, že podobnou rétorikou se často ohánějí lidé, kteří komunistům nemohou přijít na jméno. Ačkoliv jedna skupina říká "dřív bylo lépe" a jedna "mohlo být teď lépe, kdyby se (ne)udělalo XY", obě se shodnou na tom, že současný stav je špatný a že tomu šlo předejít. Nedělám si iluze o tom, že je současný stav nějaký vynikající - ostatně pravidelní čtenáři našeho serveru to dobře vědí. Ale zároveň jsem si takřka jistý, že až na pár věcí, které by se daly spočítat na prstech, jsme nikam moc dál postoupit nemohli.

Předně v roce 1989 prakticky nikdo nevěděl, jak má demokratická společnost vypadat a fungovat. Mnoho lidí si kladlo mnoho nereálných cílů, zaznívaly (a myšleny vážně!) tak absurdní názory jako že doženeme Rakousko za pár let. Lidé si tehdy často mnohdy neuvědomovali, do jak špatné pozice je komunisté dostali a jak zaostalá země vlastně doopravdy je. Nevědomost, nedostatek zdrojů a především politická skladba populace byly obrovské překážky jakémukoliv rozumnému vývoji státu. Je třeba si uvědomit, že ty miliony komunistů a normalizačních prospěchářů se přes noc nevypařily - bylo s nimi třeba dále žít. Země byla tak otrávená po všech stránkách po čtyřicetileté devastaci, že nebylo možné začít stavět slušný, tržně orientovaný stát, kde by se zároveň nekradlo.

Pamatuji si na obrovský kulturní šok mnohých mých spolužáků, když jsem někdy počátkem tohoto milénia byl z gymnázia na výměnném pobytu v Holandsku a když tito viděli nezneužívanou benevolenci jak ve společnosti, tak v holandském školství. Ze všech stran zaznívalo "no je to úžasné, ale u nás by se to každý snažil podvést". Neříkám, že nesnažil - nejspíš ano - ale přesně to ukazuje na stav, ve kterém česká společnost toho času byla a ve kterém dodnes je. Pomalu se až v posledních letech česká společnost začíná rozkoukávat v tom, že lze nevyužít nabízené možnosti. Komunistický režim dusil lidi tak, že se snažili všechno, na co režim se svými důtkami nedosáhl, využít. Když posléze drábové zmizeli, měli lidé pocit, že nepřijde-li za něco okamžitě trest, je to možné udělat. Jistě, to není pozitivní vlastnost, ale vyhnout jsme se tomu nemohli.

Mnozí mí kolegové nadávají na to, že to, co tu dnes je, není žádný ekonomicky svobodný stát, že je tu socialismus a kdo ví, co ještě, ale tito lidé nechápou, že jsou podobnými utopisty, jako ti z KSČM, jen s opačným znaménkem - není možné, jakkoliv bych si to nakrásně přál i já sám, vytvořit ekonomicky svobodný stát bez svobodomyslných lidí. Když budeme mít velké štěstí a nestane se žádný nečekaný zvrat, tak - a průzkumy veřejného mínění mezi mladými lidmi tomu nasvědčují - za nějakých patnáct let se ekonomicky svobodného státu dočkáme. Takový stát tu nikdy od roku 1989 nebyl a přijít ani nemůže, dokud většinu ekonomicky aktivní společnosti nebudou tvořit lidé, kteří byli nepokřivení komunistickým, a to zejména normalizačním viděním světa. Ať už je dnes situace jaká je, zásadně lepší být nemohla, ať už by se kdokoliv snažil, jak by chtěl; jednoduše není tu na takový cíl zatím dost lidí.

Jsme na dobré cestě - a pokud nás někdo neotočí buď nazpět do náruče matičky Rusi, nebo do nějaké podobně slepé uličky, jako byla ta komunistická (mám tím na mysli izolacionismus v jakékoliv podobě), tak ke slušné občanské společnosti tak za dalších patnáct-dvacet let dojdeme. Sečteno a podtrženo, v prvním poločase má naše mužstvo pár červených karet, sem tam nějakou žlutou, ale nepřítel, tedy zátěž naší minulosti, je na tom mnohem hůř. Když nedojde k něčemu nečekanému, za dvacet let budeme žít v takovém státě, za který se nebudeme muset stydět.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Stát jsem já! Nebo že by ne?

středa 11. listopadu 2009

Debaty o Lisabonské smlouvě a suverenitě odhalily v plné kráse iluzi, kterou používá tzv. národní stát už od počátku svého vzniku. Dává totiž pocítit občanovi totéž, co tak prostými slovy kdysi vyjádřil už Ludvík XIV., a sice "Stát jem já!" - až na to, že na rozdíl od občanů si to francouzský král mohl dovolit. Suverenita státu, pojem, s nímž se tolik operuje, je iluze, která má udržet občany "poslušné".

Sociální stát naučil občany, že jsou na státu více či méně závislí. Zakryl tím zcela skutečnost, která je přemýšlivým lidem zřejmá - závislost státu na svých občanech je mnohem větší. Stejně jako různá náboženství, i tato iluze stojí a padá s tím, kolik lidí v ni věří. Stát hledáním nových a nových oblastí, do nichž by mohl zasahovat, tak vlastně hledá svůj vlastní raison d'être, dává na vědomí občanům "jsem tady, jsem nepostradatelný a pokud jsem suverénní, znamená to, že reprezentuji vás všechny". Co je to vlastně stát? Idea národního státu nám vtiskla přesvědčení, že stát = národní společenství = země, kde toto společenství žije. Opakování této iluze posledních sto let způsobilo, že tomu většina lidí věří. Ale je to opravdu tak?

Před "vynálezem" moderního státu měl největší suverenitu měšťan. Žil ve své zemi, kterou důvěrně znal, ať jí vládl ten či onen feudál. Daně platil, od státu nechtěl nic kromě toho, aby ho ochránil před vojenským pustošením, případně aby kočí s jeho zbožím nikdo nepřepadával v lese. Stát tehdy ztělesňovala pouze osobnos daného feudála - který měl svého lenního pána například v podobě knížete, krále či císaře. Jak se měnil kníže, král či císař našeho měšťana mohlo zajímat ještě méně, než jak se měnily osoby na postu jeho lokálního vládce. Ten se snažil si měšťana předcházet, protože věděl (pokud byl rozumný), že měšťanstvo a jeho daně potřebuje - a že je to on, kdo závisí na vůli svých svobodných lidí (záměrně nepoužívám termínu "občan" ani "člověk", neboť mezi lidmi byli i nevolníci se svým specifickým postavením). Pokud by se celé měšťanstvo sebralo a odjelo, našemu "suverénovi" by se zle vedlo.

Doba se změnila, ale ne zase tolik. Nechci vypadat jako škarohlíd, ale současné demokratické systémy často vypadají jako ztělesnění snů plebejců, kteří toužili po výsadách aristokracie a jejím společenském postavení. Moderní (národní) stát totiž není nic jiného, než onen "šlechtic", který pouze byl nahrazen obrovským státním aparátem s mohutnou agendou a především takřka nekonečným hladem po penězích. Moderní stát (kromě těch několika osvícených, kde jde o podmínění kulturní tradicí, zejména protestantskou etikou) totiž situaci, kdy má vyrovnaný rozpočet, případně kdy nemá dluhy, ale naopak přebytky, nepotřebuje. Zanikl by mu totiž důvod požadovat více daní. Takhle tedy zůstává u známého cyklu - existuje problém - občané to zaplatí - problém vyřešen - stát neví, co dělat, žádný problém znamená pro stát velký problém, protože nemá čím by dokázal svou užitečnost - vytvoří problém - na jeho řešení se zadluží - a má důvod k žití zase na nějaký čas.

Je naivní si myslet, že bez státu to nejde; anarchie nefunguje. Ovšem jak jsem psal - doba se od feudalismu tolik nezměnila, zejména měřeno optikou potřeby lidí od státu. Na co totiž člověk stát potřebuje? Na zajištění bezpečí (tedy monopol na násilí) a na justici, která bude nezávislá. Všechno ostatní je obětovatelné a jde prakticky o luxus, který ze svých daní chtít můžeme či nemusíme. Národní stát přišel zároveň s mýtem, že by to měl být "národ", kdo vykonává suverénně vládu ve státě. To je představa rovněž naprosto iluzorní - přišla s tím, že by si měli být dva lidé blízcí (a tvořit démos) jen proto, že hovoří stejným jazykem. Tato situace vede k tomu, že je stát definován více či méně jako společenství (přinejmenším politického) národa.

Podíváme-li se ovšem na to, kdo to stát je ve skutečnosti, takřka všude kromě zemí s vysokou politickou kulturou, je stát pouze společenství neschopných politiků opilých mocí a více či méně neschopných úředníků, kteří všichni si potřebují dokazovat především svou potřebnost - vždyť iluze o ní je živí, a co kdyby se někdo začal ptát, zda vůbec potřební jsou. Tito politici a úředníci šikovně využívají lidského stádního pudu, aby je přesvědčili, že vlastní celou zemi a co je státní to patří jim. To není pravda. Jan Novák z Horní Dolní je vlastníkem svého domu, deseti hektarů polí, obráběcích strojů, kusu lesa a automobilu Škoda Octavia. O těchto věcech může prohlásit, že mu patří a stát je tu od toho, aby hlídal nedotknutelnost jeho vlastnictví. Vzhledem k tomu, že stát má jeho vlastnictví pouze hlídat (proto pan Novák platí daně), nemůže si to přivlastňovat, a to v žádém smyslu. Pokud dojde ke změně státních hranic a pan Novák se ocitne v novém státním celku - a souhlasí s tím - není ničí právo, ani právo jeho souseda, či jiného člena jeho národa zpoza nových hranic mu to vytýkat. Nový stát totiž - je-li slušný - nebere panu Novákovi jeho majetek, nastává tak jediná změna: pan Novák bude platit daně za svou ochranu jinam.

Národní stát dal lidem přesvědčení, že se 1) mohou se svým státem ztotožnit, 2) mohou mluvit do toho, co dělají jiní příslušníci daného národa, jakož i hodnotit jejich vlastenectví. Jak patrno, idea národního státu lidem lže od rána do večera. Má Pepa Žižkovský právo prohlásit, že on je Česká republika, on je stát? Má právo cítit majetek pana Františka Těšínského, tedy jeho dům se zahrádkou, jejíž jedna strana tvoří státní hranici, jako víc svůj, než dům se zahrádkou patřící panu Marcinu Kowalskému z druhé strany řeky Olše? Podle představy stoupenců a tvůrců ideje národního státu ano. Má však stát, který uznává soukromé vlastnictví, bránit panu Těšínskému, pokud se rozhodne, že Varšava ochrání jeho pozemek lépe, požadovat změnu státní hranice? Jakým právem může třeba Pepa Žižkovský říct "ne, nic takového nebude, jsme jeden národ a máme svoje hranice a Franta Těšínský je vlastizrádce!" - jeho přeci dotyčná zahrádka není, není ani příbuzný, ba ani známý pana Těšínského, aby si mohl dělat jakékoliv nároky. Přesto dělá - a takových Pepů Žižkovských je třeba v české zemi doslova požehnaně.

Idea národního státu přišla kromě tendencí tvořit homogenní společnost, a sice buď asimilací nebo vyhnáním "jiných", ještě s mnoha dalšími inovacemi, které jsou ale všeobecně známé, proto o nich pomlčíme. Co je ale zajímavé, je identifikace občana se svým národním státem. Prakticky to má následující důsledek: kritizuji-li Českou republiku jako stát, kritizuji neschopné politiky a úředníky. Česká republika je de facto jen zbytek po nepovedeném experimentu započatém v roce 1918 na území Čech, Moravy, části Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi (jakkoliv je jejich vymezení problematické). Je to skupina politiků a úředníků, kteří se dnes starají o české země, tedy Čechy, Moravu a část Slezska. Nic víc. České země s Čechy, Moravany a Slezany (ať už se vymezovali jakýmkoliv způsobem; etnickým, politickým, náboženským, atd.) tady byly před Československou republikou kterou přežily a budou tady i po České republice, pokud nedojde k nějakému zločinu, který by vedl buď k zabíjení, nebo k ukradení konkrétního majetku.

Směšovat tedy kritiku České republiky coby politického zřízení s kritikou českýh zemí, resp. jejich konkrétních občanů, je velmi oblíbená demagogie především ve státních a nacionalistických kruzích - jde totiž o to vyvolat v občanech pocit, že ne politici a úředníci, ne systém, ale oni sami jsou kritizováni. Dotyční lidé se následně spravedlivě rozhořčí, protože (ve většině případů) vědí, že se snaží žít slušný a poctivý život a najednou jim je ukázán někdo, kdo se jim jako kdyby svou kritikou vysmíval. Stát, jak ho známe, se takhle chovat musí, protože jinak by padl; respektive byl by vážně dotazován o svou legitimitu. Nejen totiž stěžovatel proti státu, ale i občané rozhořčení vůči "útoku proti národu" mají toho, co je stát ve skutečnosti, většinou plné zuby. Mají plné zuby úplatných politiků a úředníků, neschopného státního aparátu, zmanipulovaných výběrových řízení a krádeží na všech úrovní řízení státu. Kdyby je tak stát nemanipuloval tím, že útok na stát je útok na ně, mohli by se k tomu útoku přidat.

Terry Pratchett napsal, že kouzlo fungování policie spočívá v tom, že je třeba každému vtěsnat malého policajta do hlavy, protože veškerá autorita policie je ta tam, jakmile si dav uvědomí, že ho je mnohem více, než policistů a že policista je také člověk z masa a kostí. Na rozdíl od policie, která, je-li slušná, je občanovi potřebná a je jeho pomocí, stát, který používá iluzi docela stejnou, je pro občana spíš tak maximálně "užitečná nutnost", a to v nejlepším případě. Ve skutečnosti se stát podobá spíše organizovanému zločinci - po těch, kdo se do jurisdikce státu narodí (a kteří si to nevybrali) vybírá daně (výpalné) aniž by se ptal, zda je chce občan platit, trestá za jejich neplacení (příměr s organizovaným zločinem nechť si vážený čtenář představí sám) a poskytuje za jejich zaplacení jakousi pofiderní "ochranu". Počínání slušného státu dělí od organizovaného zločinu jen jeden veledůležitý aspekt. Organizovaný zločin totiž vybírá výpalné proti riziku, které sám stvořil. Slušný stát by se měl snažit rizika eliminovat. Do které kategorie patří Česká republika, ponecháme na našich čtenářích.

Foto: Autokaleidoskop

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: RSDr. Benda je možná podvodník, zcela jistě ale je pitomec

úterý 3. listopadu 2009

Kauza „plzeňského VUMLu“, ke které jsme se doposud na našem serveru nevyjádřili, nabrala opět zajímavou otočku; poslanec Marek Benda za ODS, z jehož dílny je například tzv. „náhubkový“ zákon pro novináře, byl jedním z prvních, kdo vystavil svou rigorózní práci na internet, aby tak dal najevo absolutní transparentnost získaného titulu JUDr. Našli se ovšem šťouraví novináři.

Objev, že Bendova „rigorózní“ práce je jen a pouze znovu svázaná diplomka (přičemž řádkování i velikost písma je roztažené do „slabikářové“ podoby tak, aby počet stran řádně nabobtnal - vysokoškolským studiem jsem si prošel a vím, že takhle blbě podvádět si dovolí tak možná studenti prvního ročníku) rozesmál i mě, a to jsem na leccos zvyklý. Na každé fakultě existuje studijní řád, který ukládá studentům přesně předepsaný počet znaků, nikoliv tedy stran, na závěrečnou práci. Má zkušenost je taková, že zrovna s tím dělají akademické autority někdy velké problémy. Převedeno do normálního řádkování by ovšem Bendovo veledílo splňovalo parametry spíše bakalářské, ale už ani ne diplomové práce.

No co, můžeme si říct. Tak Benda podváděl; rozhodně by to nebyl první ani poslední student vysoké školy v dějinách lidstva (a v plzeňském strašidelném domě, kde bylo asi vážně možné úplně všechno, už teprve ne). Horší jsou však dvě věci. V mnoha případech se totiž ukazuje, že na akademické půdě jsou k politikům jaksi vstřícnější. Vlastně i to bych (byť je to z principu zavrženíhodné, to samozřejmě) byl schopen pochopit - uvědomme si, že lidi jsou zkrátka lidi a aureola politického majestátu udělá s kantory, jichž je velké procento zvyklé kolaborovat a pokorně sehnout hlavu před jakýmkoli režimem, zkrátka své. Daleko horší je ale aspekt číslo dvě - to jak se Benda k celé věci postavil. Výmluvy, výmluvy a zase jen výmluvy. Totálně mě uzemnilo prohlášení, že poslanec „je připraven práci kdykoliv přepsat“ - je to jako kdyby se chycený a usvědčený zloděj hájil slovy, že zcizené zboží je přece připraven kdykoliv zaplatit.

Co (by) měl Benda udělat? Okamžitě složit poslanecký mandát a také (to zvláště) se nechat vyškrtnout z pražské kandidátky ODS. Protože takhle se nechová politik, ale pitomec. Ano, jeho „odvaha“ je obdivuhodná - vystavit své dílo na internet při vědomí, že má na hlavě nikoliv máslo, ale přinejmenším celou bednu s margarínem - a myslet si, že novináře tato skutečnost nějak uchlácholí. Zvlášť, když mají všechny důvody po něm jít. Stejně jako po Ivaně Řápkové, jejíž likvidaci si aktivisté v „humanistických“ médiích jistě už dlouho připravovali.

Toto je totiž voda na mlýn levicových (a taková jsou v ČR v podstatě všechna) médií, pro něž je diskreditace pravicových politiků určitým typem vyššího poslání. S tím se přece setkáváme dnes a denně: z hajlujících šílenců jsou pravicoví radikálové, z ultralevicových populistů typu lídrů Dělnické strany a Bobošíkové je mávnutím kouzelného proutku též pravičáci, z Klause nebezpečný psychopat a agent KGB. Za této atmosféry a před volbami, nechce-li česká pravice přenechat Strakovu akademii křišťálově čistému Kalouskovi a soudruhům Pecinova typu (o Paroubkovi s Filipem ani nemluvím) neměli by se její vrcholní představitelé chovat jako pitomci. A když, tak z toho vyvodit důsledky.

Marku Bendo, složte poslanecký mandát.

Zobrazit celý článek

DOPRAVA: Evropská komise, zasáhněte!

neděle 1. listopadu 2009

Přinejmenším ve střední Evropě jsou železniční společnosti provozující mezinárodní spoje vlastněny státem a zároveň mají na tuto službu monopol. Navzdory skutečnosti, že je díky schengenskému prostoru zcela volný pohyb osob, železniční společnosti naprosto nemorálně sdírají cestující na mezinárodních trasách.

Před několika lety Evropská komise regulovala ceny za roamingová volání uvnitř EU - tehdy šlo o kontroverzní záležitost, neboť se to dotýkalo soukromých subjektů a trhu, kde přeci jen nějaká konkurence vládne. V případě železničních společností by naopak byl zásah Komise zcela neoddiskutovatelně na místě. V čem je zakopaný pes? V kartelové dohodě ve svých zemích monopolních subjektů, která se nazývá "Tarif TCV". Cestující je nucen platit až dvakrát více za jízdenku přes hranice, než by platil za separátní vnitrostátní jízdenky; přitom pokud použije vnitrostátní separátní jízdenky, jede tímtéž vlakem, s týmiž službami a týmž personálem.

Příklad uvedu na spojení Prahy s jinými středoevropskými metropolemi. Obyčejná jízdenka z Prahy do Varšavy stojí 1145 CZK. Chcete-li jet za obyčejné jízdné pomocí vnitrostátních tarifů (Praha hl.n. - Zebrzydowice gr.; Zebrzydowice gr. - Warszawa Centralna), stojí to 466 CZK a 58 PLN (361 CZK), tedy celkem 827 CZK, což je o třetinu méně. Jedete-li do Bratislavy, stojí to 665 CZK (díky zvláštní úmluvě mezi ČD a ZSSK), se separátními jízdenkami 400 CZK a 3,72 EUR (98 CZK), tedy 498 CZK, což je zase o čtvrtinu levnější, než mezinárodní jízdenka. Jedete-li do Budapešti, platíte za jednu jízdenku 1469 CZK, kupujete-li separátně, platíte 400 CZK+8,9 EUR (236 CZK)+1120 HUF (107 CZK), což je dohromady 743 CZK, tedy platíte prakticky o polovinu méně. Jedete-li do Vídně, platíte za jednu jízdenku 1021 CZK, za separátní jízdenky 393 CZK+12,4 EUR (328 CZK), tedy celkem 721 CZK, což je zase o třetinu levnější. Pokud vlastníte takové věci jako zákaznické karty, je ten rozdíl ještě markantnější (dostává se až na trojnásobek). Tyto ceny jsou vypočtené prostřednictvím tarifních kalkulátorů jednotlivých železničních společností a univerzálního kalkulátoru pro mezinárodní tarif TCV. I když na dlouhých vzdálenostech nejsou tyto rozdíly až tak křiklavé (30-50% je dost na to, že to netvoří prakticky žádnou přidanou hodnotu, ale zase dá se to přežít), pokud žijete u hranic a chcete se dopravit vlakem jen do nějakého blízkého města za hranicí, je ten rozdíl mnohem markantnější. Chcete-li jet z Ostravy do Katowic (cca 90 kilometrů), za jednu jízdenku zaplatíte 432 CZK, za separátní jízdenky 38 CZK+20 PLN (120 CZK), tedy 158 CZK. Rozdíl je prakticky trojnásobný.

Je v tomto případě zcela evidentní, že železniční společnosti, které mají monopol na přepravu cestujících mezi ČR, Slovenskem, Rakouskem, Polskem a Maďarskem, tedy České dráhy, Železničná spoločnosť, ÖBB, PKP IC a MÁV-START nehorázně své cestující okrádají. Praxe je totiž taková, že například z Prahy do Vídně jede vlak tak, že je veden až do Břeclavi českou vlakovou četou, kde jej přebírá rakouská vlaková četa, která jede do Vídně. Celou cestu však mají cestující s vnitrostátními i mezinárodními jízdními doklady naprosto stejné služby, třebaže ti s mezinárodními jízdenkami platí výrazně více. Jistě, nevidím důvod, proč by měly dráhy, pokud u nich cestující kupuje jízdenku pro sousední železniční společnost, prodávat tyto jízdenky přepočítané na koruny za středový kurs ČNB, stejně jako nevidím důvod, proč by si neměly naúčtovat rozumný poplatek za to, že zprostředkovávají nějakou službu navíc - ale opravdu si nemyslím, že cena tohoto je v době online technologií tak vysoká, aby musel cestující zaplatit tak obrovskou cenu za "pohodlí" mít jednu jízdenku na celou trasu.

Protože jde v tomto případě o nehoráznou politiku monopolních státních podniků, mělo by být povinností Evropské komise zasáhnout a přinutit železniční společnosti účtovat za mezinárodní jízdenky jen tolik, kolik stojí poskytnutí této služby reálně. Jak dlouho jinak ještě budeme trpět okrádání ze strany drah, které jsou masivně dotovány z našich daní?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Kořeny českého kverulantství

pátek 30. října 2009

Proč je česká společnost tak náchylná k tomu odmítat cokoliv, co by zavánělo nějakou inovací? Proč zatímco v jiných zemích je běžné určité nadšení z nových věcí a směřování některým směrem, Češi zpravidla stojí stranou a šklebí se na ty „naivní“ optimisty? Proč legendární postava Hujera vznikla právě v Čechách jako ztělesnění toho, čím nejvíce opovrhujeme?

Zkusme si pro začátek provést takovou drobnou komparativní studii a najít společný jmenovatel tohoto jevu, který sdílíme i s někým jiným. Často se kverulantství svádí na komunismus – proč ale stejní kverulanti nejsou třeba Poláci, Maďaři či dokonce Slováci, kteří s námi byli za komunismu dokonce v jednom státě? To poukazuje (spolu například s nevybraným chováním první republiky na mezinárodní scéně) na skutečnost, že je české kverulantství starší, než rok 1948. Může za to snad Rakousko-Uhersko? Součástí Rakouska-Uherska byli i Slováci, kteří si mimochodem opravdu mohli na nějaký útlak stěžovat, na rozdíl od Čechů, a ti kverulantství v krvi zapuštěné nemají. Podobný osud jako my sdíleli v monarchii Slovinci – a kdež, i oni se projevují jako zodpovědní lidé, kteří neodmítají vše jen proto, aby byli slyšet. Je to totiž něčím jiným.

Nechci, aby to, co teď napíšu, vyznělo příliš pateticky (na to jsem jako držitel českého pasu příliš velký kverulant), ale podle mého názoru za to může český antiklerikalismus a ateismus povýšený na piedestal. Nic proti ateismu, ba dokonce ani proti odporu vůči extrémnímu klerikalismu (sám proti něčemu takovému leckdy melu pantem), ale jsem toho dojmu, že je to nedostatek schopnosti vnímat něco nás přesahující, co naše kverulantství způsobuje. Ať už v národech věřících nebo nevěřících, soudě podle mého osobního pozorování je zhruba všude stejný počet inteligentních, hloubavých a přemýšlivých lidí a na druhé straně lidí povrchních a primitivních. Háček je ovšem v tom, že v národech, kde je náboženská tradice, mají i primitivní lidé (kteří často svou víru vidí velmi jednoduchým způsobem) vědomí něčeho, co je přesahuje, jakož i vědomí vlastního významu a nekonečnosti své vlastní duše. Ve společnostech takových, jako je ta česká, mají pocit zdravého sebevědomí jen lidé inteligentnější, hloubavější či otevřenější vůči svému okolí (prosím nesměšovat inteligenci se vzděláním, znám mnoho inteligentních lidí bez formálního vzdělání stejně jako mnoho hlupáků s vysokoškolským titulem – a ten nemusí být ani nutně z Plzně). Ti ostatní – aniž by o věci přemýšleli – často mají nutkání zanechat po sobě na tomto světě nějakou stopu, něco, co by jim zajistilo „život věčný“ v paměti ostatních, třebaže sami v nesmrtelnost duše nevěří. Protože hovoříme o lidech primitivnějších, tedy lidech nezpůsobilých zanechání po sobě památky v podobě hrdinství či nějakého velkého díla, zbývá prakticky jen jediný způsob, jak se zapsat do dějin: obstrukce.

Recept na to máme už osvědčený – v době, kdy se s námi upřímně jedná a chce se po nás, abychom sebevědomě vyjádřili své stanovisko, mlčíme jako žáček v koutě na hanbě, ale jakmile se jednání uzavírá a „dospělí“, s nimiž jsme měli jednat, se dohodnou na nějakém kýženém kompromisu, začneme někomu okopávat palce u nohou. Když se na nás potom oprávněně okolí kouká nejprve s údivem a později s nechutí jako na drzé nedospělé spratky, toho si už – na rozdíl od svého dřívějšího jednání – všimneme, a uděláme z toho národní bolístku, kterou postavíme na piedestal, pod nímž se napíše, jak na nás jsou všichni zlí. Přesně takový je příběh české účasti na mírových konferencích mezi první a druhou světovou válkou, takový je i příběh Mnichova, Benešova odletu do Moskvy v roce 1943, odmítnutí Marshallova plánu a nakonec i amerického radaru, evropského předsednictví či Lisabonské smlouvy. Všechno podle jedné šablony.

V České republice, stejně jako všude jinde je inteligentních, otevřených a zodpovědných lidí méně, než těch druhých. Náboženství hraje tak ve většině zemí roli něčeho, co i lidi jednodušší, kteří jsou zvyklí na život ze dne na den, myslet dopředu a brát zodpovědnost za své činy. Stejně tak dává i jednoduchým lidem pocit sebevědomí a vlastní důležitosti – což je něco, co každý člověk potřebuje; stejně jako naději do budoucna, že i kdyby na tomto světě člověk po sobě nic nezanechal, tak se nerozplyne v prachu a nicotě. To mu dává do jednání s jinými jistý pocit vlastní trvalosti, který způsobuje, že nemusí nikomu okopávat palce u nohou, aby něco na tomto světě zanechal.

Kudy z toho ven? Zamyšlení nad touto otázkou mě naplňuje pesimismem. Podíl inteligentních lidí ve společnosti nejspíš nevzroste a šance, že se uchytí v zemi pro většinovou společnost nějaké slušné náboženství, které nepovede zároveň k touze fanaticky pronásledovat nevěřící, je rovněž mizivá. Že by mělo cenu alespoň lidi učit mít zdravé sebevědomí a vštěpovat už dětem, že budou-li s ostatními jednat na rovinu, budou žít v jejich dobrých vzpomínkách?

Zobrazit celý článek

EVROPA: Co mění Lisabonská smlouva?

čtvrtek 29. října 2009

V poslední době se ve velkém diskutuje o Lisabonské smlouvě, přesto většina jejích odpůrců i obhájců neví, o čem mluví, protože jednak smlouvu nečetli a jednak nemají potřebné vzdělání na její zodpovědnou analýzu. Protože se evropským právem nějakou dobu zabývám profesionálně a Lisabonskou smlouvu jsem nejen přečetl, ale i analyzoval, rád bych zde napsal naprosto neutrální srozumitelný výpis toho, co mění - ať se k tomu laskavý čtenář pak postaví jakkoliv. Článek je dost dlouhý, ale troufám si tvrdit, že je v něm vše, co jste kdy mohli chtít o fungování EU vědět víceméně srozumitelným jazykem.

Nejprve na úvod stručný výpis důležitých aspektů LS, které v současném systému EU, danému smlouvou z Nice, mají být změněny:

1. Reforma institucionální architektury
2. Nové možnosti a pravomoci pro CFSP/ESDP
3. Listina základních práv EU


1. Reforma institucionální architektury

V současné době funguje EU v takzvaném pilířovém systému - přirovnává se ke stavbě řeckého chrámu. Schodiště představuje způsob, jak se do evropských struktur dostat a pevné základy EU, tedy veškerá legislativa, kterou musí nově přistoupivší členský stát adoptovat. Této legislativě se říká acquis communautaire a je rozdělena v současné době do 35 kapitol (v době vstupu ČR do EU jich bylo 31). Samotná Evropská unie je reprezentována střechou (představující Radu EU), která stojí na třech pilířích. V zakládající smlouvě Evrospké unie, tedy v Maastrichtské smlouvě z roku 1992, bylo jako první pilíř označeno vše, co do té doby fungovalo coby Evropská společenství, tedy instituce, která historicky vznikla z Evropského společenství uhlí a oceli, Evropského hospodářského společenství a z EURATOMu. Tento první pilíř je podřízen komunitárnímu právu, tedy právu vycházejícího z nadnárodní, nadstátní instituce zvané Evropská komise. Komise vytváří legislativu v oblastech, v nichž jí to dovolí Rada EU (skládá se ze dvou úrovní - první tvoří Evropská Rada, tedy orgán sestávající z premiérů členských zemí s jedinou výjimkou - za Francii není premiér, ale prezident; druhou úroveň tvoří Rady ministrů EU, což jsou setkání ministrů sedmadvacítky vždy pro konkrétní odvětví).

V rámci prvního pilíře může buď Komise nebo Rada vydávat nařízení, směrnice nebo rozhodnutí. Nařízení je taková legislativa, která se vypracuje takovým způsobem, jako zákon - a musí být přeložena a implementována v národních legislativách přesně v tom znění, v jakém byla Komisí, nebo Radou vydána (a Evropským parlamentem schválena). Má tedy takzvaný přímý efekt. Proti tomu směrnice je takový druh legislativy, kde Komise nebo Rada vydá (a Parlament schválí) cíl, kterého je žádoucí dosáhnout (členské země mají povinnost ho dosáhnout) a je na nich, jakou legislativu vypracují, aby bylo cíle dosaženo. V některých případech je ve směrnici obsažen i časový limit, dokdy je třeba cíle dosáhnout (zpravidla dva roky). Pokud ani po této době není směrnice implementována, má členský stát povinnost zavést tuto legislativu ve formě předepsané Komisí; pokud to neudělá, hrozí mu finanční sankce. Rozhodnutí mají, stejně jako nařízení, přímý efekt, ale týkají se pouze jednorázově konkrétních případů, neslouží jako univerzální legislativní akt. Vzhledem k tomu, že jsou tyto legislativní akty pro členské země závazné, existuje i soudní autorita zvaná Evropský soudní dvůr (sídlí v Luxemburku). Tento má právo přezkoumávat spory o pravidla vydaná v rámci Evropských společenství, tedy prvního pilíře Unie. Coby nadnárodní instituce má ESD právo vyjadřovat se pouze ke komunitárnímu právu vydaného v rámci prvního pilíře. První pilíř je zároveň jedinou součástí EU, která má právní subjektivitu.

Druhý pilíř Evropské unie tvoří Společná bezpečnostní a zahraniční politika (Common Foreign and Security Policy - CFSP), třetí pak Policejní a soudní spolupráce (Police and Judicial Cooperatioon in Criminal Matters PJCC). V Maastrichtské smlouvě (1992) byly tyto pilíře schváleny v jiné podobě, než v jaké fungují dnes, protože prošly oba reformou fungování přijetím Amsterdamské smlouvy (1997). Druhý pilíř k sobě dostal agendu do té doby separátní instituce zvané Západoevropská unie, který koordinoval vojenskou spolupráci západoevropských zemí, přičemž od Amsterdamské smlouvy se tato agenda označuje jako Evropská bezpečnostní a obranná politika (European Security and Defence Policy - ESDP). Třetímu pilíři naopak s Amsterdamskou smlouvou pravomoce ubyly na úkor pilíře prvního - šlo především o implementaci schengenského systému do komunitárního práva - a to komunitární právo představuje právě pilíř první. Zároveň byl druhý pilíř, původně označený jako Justice a vnitro (Justice and Home Affairs - JHA) přejmenovaný na Policejní a soudní spolupráci. Od svého založení jsou druhý a třetí pilíř EU výlučnou doménou mezivládních jednání, tedy spadají pod přímou a výlučnou kontrolu Rady, v níž se o těchto otázkách rozhoduje jednomyslně.

Současná setkání Rady Evropské unie probíhají následovně - materiály, technické a politické detaily připravuje COREPER - Výbor stálých zástupců, kteréžto vysílají vlády členských zemí. Jednání probíhají na dvou úrovních, na úrovni Evropské rady i na úrovni Rady ministrů. Na jednání Evropské rady zasedají premiéři (za Francii prezident) a předseda Komise. Jednání moderuje a nové podněty nabízí zástupce té členské země, která zrovna drží půlroční předsednictví. Na úrovni Rady ministrů analogicky zasedají ministři členských zemí a tomu odpovědný komisař - tedy například zasedá-li ECOFIN, což je Rada ministrů financí, přítomni jsou ministři financí členských zemí a jedním nebo více komisařů podle toho, o čem konkrétně ECOFIN jedná. Zasedá-li GAERC, tedy Rada ministrů zahraničí, je kromě nich přítomen za Komisi i Vysoký představitel EU pro zahraniční politiku a bezpečnost (v současné době Javier Solana). V současné době rozhoduje Rada buď jednomyslně, nebo v politicky méně ožehavých otázkách kvalifikovanou většinou. Pokud rozhoduje kvalifikovanou většinou o věci, jíž sama navrhla, aby byl návrh přijat, musí být pro 67% zemí zastupujících 62% populace a musejí mít podporu 74% hlasů v Evropském parlamentu. Pokud jde o návrh vycházející z Komise, který Rada pouze schvaluje, pro přijetí návrhu stačí 50% hlasů zástupců v Radě zastupujících 62% populace.

Institucionální změny, které Lisabonská smlouva zavádí jsou tedy následující:

- Opuštění pilířové struktury, celá Evropská unie bude fungovat podle pravidel, podle nichž v současné době funguje první pilíř. To bude znamenat posílení Komise - tentokrát bude moci jednat i o otázkách týkajících se Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Policejní a soudní spolupráce. Zároveň to znamená, že Evropský soudní dvůr bude moci rozhodovat i o právních sporech týkajících se legislativy z toho, čím je dnes druhý a třetí pilíř. Sjednocením současných pilířů dojde rovněž k tomu, že EU získá právní subjektivitu jako celek.
- Změna hlasování v Radě - nově namísto jednomyslného hlasování bude od roku 2014 zavedeno hlasování tzv. dvojitou většinou, a to ve všech oblastech rozhodování automaticky kromě iniciativ týkajících se zahraniční a bezpečnostní politiky, kde o možnosti hlasování dvojí většinou je třeba nejprve jednomyslně rozhodnout. Dvojí většina znamená, že aby byla legislativa přijata, musí být pro 55% členů Rady v případě, že iniciativu začala Komise, 72% v případě, že ji začala sama Rada, a to zároveň za podmínky, že ti, kdo byli pro, zastupují 65% populace.
- Evropské Radě nebude předsedat zástupce země, která drží rotující předsednictví, ale stálý Předseda (Prezident) Evropské rady, který bude volen na období dvou a půl roku členy Evropské rady - a může být toutéž cestou odvolán. V Radě ministrů zahraničních věcí EU (GAERC) předsednictví dostává Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, což je nová funkce spojující pravomoci současného Vysokého představitele pro společnou zahraniční politiku a bezpečnost a Komisaře pro zahraniční vztahy a Evropskou sousedskou politiku (European Neighborhood Policy - ENP). Bude zároveň viceprezidentem Rady EU a správcem Evropské bezpečnostní agentury.
- Dochází ke snížení maximálního počtu poslanců Evropského parlamentu pro jednu zemi na 96 (ze současných 99 - ztratí Německo) a k celkovému navýšení poslanců na 751.
- Je upravena zákonodárná iniciativa; v případě přijetí LS bude touto inciativou disponovat především Komise která navrhuje - a aby byl legislativní akt přijat, bude muset být schválen současně Evropským parlamentem a Radou, a to ve všech oblastech rozhodování (nejen v prvním pilíři). Evropský parlament zároveň získá hlavní slovo při schvalování rozpočtu navrženého Komisí.
- Národní parlamenty získají možnost vetovat všechny legislativní akty v Policejní a soudní spolupráci (dosud veto v této oblasti měla Rada, která ho s LS ztrácí), zároveň mají právo dostat návrhy veškeré unijní legislativy a tím pádem i právo se k ní vyjádřit; národní parlamenty zároveň budou hlavními arbitry principu subsidiarity, tedy budou hlídat, zda je dodržován princip, že se rozhodovací proces v EU musí vést na co nejnižší úrovni, tedy co nejblíže k občanovi; získají pravomoce kontrolovat instituce Europol a Eurojust (instituce koordinující činnost policie a státních zástupců) a získají možnost oficiálně spolupracovat mezi sebou navzájem a spolu s Evropským parlamentem.


2. Nové možnosti a pravomoci pro CFSP/ESDP

Jak jsem již uvedl výše, agenda označená jako CFSP/ESDP je v současné době druhým pilířem Evropské unie a má na starosti zahraniční politiku. Je to zároveň jediná agenda, jejíž rozhodování je i v Lisabonské smlouvě podmíněno jednomyslným hlasováním. Lisabonská smlouva v této oblasti mění následující:
- CFSP/ESDP se bude moci zabývat nově i Komise a Evropský parlament.
- CFSP/ESDP dostane k dispozici Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (definice a pravomoci viz výše).
- Vznik Služby vnějších věcí, tedy de facto diplomatického sboru EU, který bude jednat za EU jako celek (která dostane s Lisabonskou smlouvou právní subjektivitu v mezinárodním právu).
- Vzájemná solidarita v případě napadení nepřátelskou mocí, teroristického útoku nebo živelné katastrofy - klauzule postavená na stejném principu jako je článek 5 Washingtonské smlouvy (zakládající smlouvy NATO), tedy o povinnosti vzájemné pomoci v těchto otázkách.


3. Listina základních práv EU

Součástí Smlouvy o Evropské unii v podobě Lisabonské smlouvy se stává i Listina základních práv EU, která je k nalezení zde. Většina ustanovení, která se v Listině nacházejí je již v současné době implementována v národních ústavách, nicméně jejich implementace do Smlouvy o Evropské unii v podobě Lisabonské smlouvy znamená, že je bude moci v případě fyzických, právnických osob i států posuzovat Evropský soudní dvůr, který má nad členskými zeměmi přímou jurisdikci i dnes, byť pouze v otázkách týkajících se prvního pilíře (tedy zejména ekonomických otázkách). Tato Listina nefunguje retroaktivně a vztahuje se na všechny skutky, které byly učiněny po ratifikaci Lisabonské smlouvy a tím pádem jejím přijetí v platnost. Výjimka, kterou v těchto hodinách Rada diskutuje a kterou již dostalo Spojené království a Polsko - a kterou chce i Česká republika - se týká toho, aby Listina základních práv EU nemohla být Evropským soudním dvorem v těchto zemích vymáhána. Doporučuji našim čtenářům si Listinu přečíst a nastudovat, neboť v kontroverzních otázkách sociálních práv práva vznikem této listiny nevznikají, pouze EU tímto uznává možnost jejich existence (tedy nezakazuje je), ale sama se k nim nevyjadřuje. Naopak je v ní vypsáno množství práv, například namátkou týkající se práva dítěte na výchovu oběma rodiči či právo na efektivní státní správu, které Česká republika vůči svým občanům systematicky porušuje.

V současné době mají občané České republiky mimo ČR možnost odvolání k Evropskému soudu pro lidská práva (EHRC) ve Štrasburku, který však není součástí struktur Evropské unie. EHRC je zřízen Radou Evropy, mezivládní institucí sdružující evropské země, jejíž členy jsou všechny země na evropském kontinentě s výjimkou Běloruska a výnosy EHRC nemají žádnou právní subjektivitu; je možné je používat na svou podporu spíše jako expertní nález v soudním řízení v rámci domácí jurisdikce. Členské státy Rady Evropy tyto rozsudky EHRC většinou akceptují nikoliv z donucení, ale kvůli své vlastní prestiži. Nejsou totiž legálně závazné. Oproti tomu rozhodnutí Evropského soudního dvora závazné jsou a mají přímou platnost v rámci národních jurisdikcí, tedy rozhodne-li například Evropský soudní dvůr o střídavé péči o dítě v případě rozvedených rodičů, coby nově nejvyšší instance, k níž se dá odvolat, orgány členské země mají povinnost se podle toho zařídit (nemusejí to udělat jen z důvodu mezinárodní prestiže). K tomu všemu ještě je součástí LS nově tzv. "výstupní klauzule", tedy proces jak opustit EU. Vystoupení z EU je podle této klauzule čistě v moci členské země a nepodléhá hlasování v Radě.

Závěr a shrnutí výše uvedeného, stejně jako posouzení, nechávám na čtenáři a na - jistě zajímavé - diskusi pod tímto článkem.

Zobrazit celý článek