SPOLEČNOST: Stát jsem já! Nebo že by ne?

středa 11. listopadu 2009

Debaty o Lisabonské smlouvě a suverenitě odhalily v plné kráse iluzi, kterou používá tzv. národní stát už od počátku svého vzniku. Dává totiž pocítit občanovi totéž, co tak prostými slovy kdysi vyjádřil už Ludvík XIV., a sice "Stát jem já!" - až na to, že na rozdíl od občanů si to francouzský král mohl dovolit. Suverenita státu, pojem, s nímž se tolik operuje, je iluze, která má udržet občany "poslušné".

Sociální stát naučil občany, že jsou na státu více či méně závislí. Zakryl tím zcela skutečnost, která je přemýšlivým lidem zřejmá - závislost státu na svých občanech je mnohem větší. Stejně jako různá náboženství, i tato iluze stojí a padá s tím, kolik lidí v ni věří. Stát hledáním nových a nových oblastí, do nichž by mohl zasahovat, tak vlastně hledá svůj vlastní raison d'être, dává na vědomí občanům "jsem tady, jsem nepostradatelný a pokud jsem suverénní, znamená to, že reprezentuji vás všechny". Co je to vlastně stát? Idea národního státu nám vtiskla přesvědčení, že stát = národní společenství = země, kde toto společenství žije. Opakování této iluze posledních sto let způsobilo, že tomu většina lidí věří. Ale je to opravdu tak?

Před "vynálezem" moderního státu měl největší suverenitu měšťan. Žil ve své zemi, kterou důvěrně znal, ať jí vládl ten či onen feudál. Daně platil, od státu nechtěl nic kromě toho, aby ho ochránil před vojenským pustošením, případně aby kočí s jeho zbožím nikdo nepřepadával v lese. Stát tehdy ztělesňovala pouze osobnos daného feudála - který měl svého lenního pána například v podobě knížete, krále či císaře. Jak se měnil kníže, král či císař našeho měšťana mohlo zajímat ještě méně, než jak se měnily osoby na postu jeho lokálního vládce. Ten se snažil si měšťana předcházet, protože věděl (pokud byl rozumný), že měšťanstvo a jeho daně potřebuje - a že je to on, kdo závisí na vůli svých svobodných lidí (záměrně nepoužívám termínu "občan" ani "člověk", neboť mezi lidmi byli i nevolníci se svým specifickým postavením). Pokud by se celé měšťanstvo sebralo a odjelo, našemu "suverénovi" by se zle vedlo.

Doba se změnila, ale ne zase tolik. Nechci vypadat jako škarohlíd, ale současné demokratické systémy často vypadají jako ztělesnění snů plebejců, kteří toužili po výsadách aristokracie a jejím společenském postavení. Moderní (národní) stát totiž není nic jiného, než onen "šlechtic", který pouze byl nahrazen obrovským státním aparátem s mohutnou agendou a především takřka nekonečným hladem po penězích. Moderní stát (kromě těch několika osvícených, kde jde o podmínění kulturní tradicí, zejména protestantskou etikou) totiž situaci, kdy má vyrovnaný rozpočet, případně kdy nemá dluhy, ale naopak přebytky, nepotřebuje. Zanikl by mu totiž důvod požadovat více daní. Takhle tedy zůstává u známého cyklu - existuje problém - občané to zaplatí - problém vyřešen - stát neví, co dělat, žádný problém znamená pro stát velký problém, protože nemá čím by dokázal svou užitečnost - vytvoří problém - na jeho řešení se zadluží - a má důvod k žití zase na nějaký čas.

Je naivní si myslet, že bez státu to nejde; anarchie nefunguje. Ovšem jak jsem psal - doba se od feudalismu tolik nezměnila, zejména měřeno optikou potřeby lidí od státu. Na co totiž člověk stát potřebuje? Na zajištění bezpečí (tedy monopol na násilí) a na justici, která bude nezávislá. Všechno ostatní je obětovatelné a jde prakticky o luxus, který ze svých daní chtít můžeme či nemusíme. Národní stát přišel zároveň s mýtem, že by to měl být "národ", kdo vykonává suverénně vládu ve státě. To je představa rovněž naprosto iluzorní - přišla s tím, že by si měli být dva lidé blízcí (a tvořit démos) jen proto, že hovoří stejným jazykem. Tato situace vede k tomu, že je stát definován více či méně jako společenství (přinejmenším politického) národa.

Podíváme-li se ovšem na to, kdo to stát je ve skutečnosti, takřka všude kromě zemí s vysokou politickou kulturou, je stát pouze společenství neschopných politiků opilých mocí a více či méně neschopných úředníků, kteří všichni si potřebují dokazovat především svou potřebnost - vždyť iluze o ní je živí, a co kdyby se někdo začal ptát, zda vůbec potřební jsou. Tito politici a úředníci šikovně využívají lidského stádního pudu, aby je přesvědčili, že vlastní celou zemi a co je státní to patří jim. To není pravda. Jan Novák z Horní Dolní je vlastníkem svého domu, deseti hektarů polí, obráběcích strojů, kusu lesa a automobilu Škoda Octavia. O těchto věcech může prohlásit, že mu patří a stát je tu od toho, aby hlídal nedotknutelnost jeho vlastnictví. Vzhledem k tomu, že stát má jeho vlastnictví pouze hlídat (proto pan Novák platí daně), nemůže si to přivlastňovat, a to v žádém smyslu. Pokud dojde ke změně státních hranic a pan Novák se ocitne v novém státním celku - a souhlasí s tím - není ničí právo, ani právo jeho souseda, či jiného člena jeho národa zpoza nových hranic mu to vytýkat. Nový stát totiž - je-li slušný - nebere panu Novákovi jeho majetek, nastává tak jediná změna: pan Novák bude platit daně za svou ochranu jinam.

Národní stát dal lidem přesvědčení, že se 1) mohou se svým státem ztotožnit, 2) mohou mluvit do toho, co dělají jiní příslušníci daného národa, jakož i hodnotit jejich vlastenectví. Jak patrno, idea národního státu lidem lže od rána do večera. Má Pepa Žižkovský právo prohlásit, že on je Česká republika, on je stát? Má právo cítit majetek pana Františka Těšínského, tedy jeho dům se zahrádkou, jejíž jedna strana tvoří státní hranici, jako víc svůj, než dům se zahrádkou patřící panu Marcinu Kowalskému z druhé strany řeky Olše? Podle představy stoupenců a tvůrců ideje národního státu ano. Má však stát, který uznává soukromé vlastnictví, bránit panu Těšínskému, pokud se rozhodne, že Varšava ochrání jeho pozemek lépe, požadovat změnu státní hranice? Jakým právem může třeba Pepa Žižkovský říct "ne, nic takového nebude, jsme jeden národ a máme svoje hranice a Franta Těšínský je vlastizrádce!" - jeho přeci dotyčná zahrádka není, není ani příbuzný, ba ani známý pana Těšínského, aby si mohl dělat jakékoliv nároky. Přesto dělá - a takových Pepů Žižkovských je třeba v české zemi doslova požehnaně.

Idea národního státu přišla kromě tendencí tvořit homogenní společnost, a sice buď asimilací nebo vyhnáním "jiných", ještě s mnoha dalšími inovacemi, které jsou ale všeobecně známé, proto o nich pomlčíme. Co je ale zajímavé, je identifikace občana se svým národním státem. Prakticky to má následující důsledek: kritizuji-li Českou republiku jako stát, kritizuji neschopné politiky a úředníky. Česká republika je de facto jen zbytek po nepovedeném experimentu započatém v roce 1918 na území Čech, Moravy, části Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi (jakkoliv je jejich vymezení problematické). Je to skupina politiků a úředníků, kteří se dnes starají o české země, tedy Čechy, Moravu a část Slezska. Nic víc. České země s Čechy, Moravany a Slezany (ať už se vymezovali jakýmkoliv způsobem; etnickým, politickým, náboženským, atd.) tady byly před Československou republikou kterou přežily a budou tady i po České republice, pokud nedojde k nějakému zločinu, který by vedl buď k zabíjení, nebo k ukradení konkrétního majetku.

Směšovat tedy kritiku České republiky coby politického zřízení s kritikou českýh zemí, resp. jejich konkrétních občanů, je velmi oblíbená demagogie především ve státních a nacionalistických kruzích - jde totiž o to vyvolat v občanech pocit, že ne politici a úředníci, ne systém, ale oni sami jsou kritizováni. Dotyční lidé se následně spravedlivě rozhořčí, protože (ve většině případů) vědí, že se snaží žít slušný a poctivý život a najednou jim je ukázán někdo, kdo se jim jako kdyby svou kritikou vysmíval. Stát, jak ho známe, se takhle chovat musí, protože jinak by padl; respektive byl by vážně dotazován o svou legitimitu. Nejen totiž stěžovatel proti státu, ale i občané rozhořčení vůči "útoku proti národu" mají toho, co je stát ve skutečnosti, většinou plné zuby. Mají plné zuby úplatných politiků a úředníků, neschopného státního aparátu, zmanipulovaných výběrových řízení a krádeží na všech úrovní řízení státu. Kdyby je tak stát nemanipuloval tím, že útok na stát je útok na ně, mohli by se k tomu útoku přidat.

Terry Pratchett napsal, že kouzlo fungování policie spočívá v tom, že je třeba každému vtěsnat malého policajta do hlavy, protože veškerá autorita policie je ta tam, jakmile si dav uvědomí, že ho je mnohem více, než policistů a že policista je také člověk z masa a kostí. Na rozdíl od policie, která, je-li slušná, je občanovi potřebná a je jeho pomocí, stát, který používá iluzi docela stejnou, je pro občana spíš tak maximálně "užitečná nutnost", a to v nejlepším případě. Ve skutečnosti se stát podobá spíše organizovanému zločinci - po těch, kdo se do jurisdikce státu narodí (a kteří si to nevybrali) vybírá daně (výpalné) aniž by se ptal, zda je chce občan platit, trestá za jejich neplacení (příměr s organizovaným zločinem nechť si vážený čtenář představí sám) a poskytuje za jejich zaplacení jakousi pofiderní "ochranu". Počínání slušného státu dělí od organizovaného zločinu jen jeden veledůležitý aspekt. Organizovaný zločin totiž vybírá výpalné proti riziku, které sám stvořil. Slušný stát by se měl snažit rizika eliminovat. Do které kategorie patří Česká republika, ponecháme na našich čtenářích.

Foto: Autokaleidoskop

2 Comments:

Petr řekl(a)...

Prirovnani "mafie" k statu je trefne, az na tu "samotvorbu rizik". Ve skutecnosti casto supluji stat tak dobre ve veci ochrany proti ruznym problemum, ze jsou nekterymi lidmi aktivne oslovovani. Oproti statu ma "mafie" jednu obrovskou vyhodu, vetsinou si muzete zvolit, ktere skupine budete za jejich sluzby platit. Co jsem mnel moznost odpozorovat, tak to funguje temer jako regulerni business, vcetne pece o zakaznika, mnozstvenich slev, a predhaneni se v nabidkach sluzeb.

Nejsem jisty jak to dnes je s vlastnictvim pudy, podle mne soukrome vlastnictvi v tomto smeru neexistuje, jde jen o jakousi formu prava k velmi omezenemu uzivani. Ve skutecnosti patri dnes vsechna puda bohuzel statu.

Finrod Felagund řekl(a)...

Děkuji Vám, Petře, za Váš komentář. Předpokládám, že máte na mysli italské mafie, ty opravdu takhle fungují; ostatně jako důsledek historické zkušenosti s neschopností státu tyto základní podmínky k životu zajišťovat. To, co jsem měl na mysli já (to výpalné za rizika způsobená mafií jsem měl na mysli v souvislosti s ruskou mafií)

S tou půdou si také nejsem jistý, ale rovněž jsem spíše skeptický jako Vy k nedotknutelnosti vlastnictví půdy. Zbývá jen se ptát kde vzal stát (tedy banda úředníků a politiků) právo si tu půdu vzít.