EVROPA: Společná zemědělská politika aneb černá díra na peníze

čtvrtek 26. listopadu 2009

Když se sestavoval poslední rozpočet EU, Tony Blair svorně s Komisí prosazovali myšlenku, že současná podoba Společné zemědělské politiky (Common Agricultural Policy; CAP) je zastaralá a že je třeba dotace zemědělství zásadně omezit a ušetřené peníze investovat do podpory univerzit a technologií, protože jinak bude tzv. Lisabonská strategie (do roku 2010 se dostat na úroveň USA) neuskutečnitelná. Plán kvůli neústupné pozici Francie a Polska na Radě ministrů zemdělství selhal a v současné době tak CAP tvoří 49% výdajů rozpočtu EU.

CAP vznikla jako logický důsledek narovnávání trhu a likvdace protekcionismu - státních zásahů do volného trhu v rámci jednotlivých členských zemí. Evropská unie je postavena ekonomicky na stejném principu jako Světová obchodní organizace (WTO), což znamená především důsledné udržování volného trhu nepodporovaného dalšími dotacemi a subvencemi. WTO funguje jako společenství průběžně odstraňující bariéry neustálým aktualizováním režimu GATT (General Agreement on Tariffs and Trade) tak, aby bylo odstraněno co nejvíce překážek v mezinárodním obchodu. Jedním z důležitých principů fungování WTO je zákaz jakýchkoliv státních dotací soukromým podnikům, protože export jejich zboží může fungovat jako nekalá konkurence - díky dotacím totiž pak firma prodává za cenu pod výrobními náklady, čemuž nemůže jiný výrobce konkurovat a vznikají tak kartely omezující konkurenční prostředí, čímž samozřejmě nejvíce trpí jednak inovace a jednak koncový uživatel.

Pravidla WTO, třebaže od roku 1995 regulují možnosti států subvencovat své zemědělské produkty určené na export do jiných členských zemí, z důvodu chybějící politické vůle nelikvidují dotace úplně, zatím byl pouze snížen maximální objem povolených dotací na 21% ceny produktu, přičemž tato pravidla samozřejmě neplatí pro třetí země. Evropská unie funguje na podobném principu - a národní dotace zemědělství úplně zakazuje, aby nebylo možné křivit společný trh se zemědělskými produkty například zaplavením zboží celého trhu z Francie, která k silné podpoře zemědělství inklinuje a jejíž zboží by zlikvidovalo jakoukoliv konkurenci už jen tím, že by nikdo nebyl schopen produkovat tak levně. Vzhledem k tomu, že bylo - a nadále je - ve všech členských zemích politicky naprosto neprůchodné dotace do zemědělství zrušit zcela, byly tyto národní dotace alespoň nahrazeny Společnou zemědělskou politikou, která platí pro všechny zemědělce v EU stejně.

V rámci CAP existuje i mnoho kvót, zejména na takové produkty, jako je mléko - jehož produkce je velmi konstantní a nezávisí například na počasí či ostatních činitelích jako většina rostlinné výroby. Tyto kvóty jsou stanoveny na produkty, u nichž se lze obávat dvou problémů: 1) existence dotací a skutečnost, že si jsou zemědělci vědomi politické neprůchodnosti jejich zrušení, může vést velmi snadno k tomu, že bez jakékoliv starosti o to, zda vůbec po tom produktu bude nějaká poptávka, se bude vyrábět, vyhazovat a přitom tito zemědělci pořádně "podojí" unijní rozpočet; 2) hrozí extenzivní ničení zemědělské půdy, kdy se produkují plodiny jen proto, že na ně jsou dotace a ignoruje se skutečnost, že nelze pěstovat na jedom poli v dvou po sobě jdoucích letech totéž aniž by došlo k poškození (a časem trvalému poškození) půdy, což vytváří nebezpečí do budoucna. Samozřejmě že je možné zemědělské produkty vyvážet, ale do členských zemí WTO pouze ty, které nebyly subvencovány státem (resp. z CAP), což vzhledem k tomu, že zemědělcům jde především o dotace víc než o prodej je příliš nezajímá a tak tuto možnost nevyužívají. Do zemí, které nejsou členy WTO vyvážet zemědělské produkty (zejména mléko) prakticky nejde, protože mají vlastní protekcionistická opatření, kvůli kterým by byly evropské produkty na těchto trzích příliš drahé a nekonkurenceschopné.

Samozřejmě řešením je příliv peněz do CAP když už ne zrušit, tak aspoň minimalizovat; nicméně to je to, oč se Evropská komise snaží už posledních několik desítek let a systematicky u toho naráží na odpor politických reprezentací členských zemí, a to nejen Francie či Polska. Zemědělci ve všech členských zemích, Českou republiku nevyjímaje, mají často tu špatnou vlastnost, že si umějí brát v různých stávkách a protestech za rukojmí celou společnost (myslím, že naši čtenáři pamatují na slámu na Severojižní magistrále či dálnici D1 zablokovanou traktory) a je tak politicky téměř nemožné jakoukoliv změnu prosadit. Do Lisabonské smlouvy podléhala jakákoliv změna pravidel CAP souhlasu členských zemí, přičemž každá měla právo veta; snaha zavést v tomto odvětví na Radě hlasování kvalifikovanou většinou je již velmi stará, snahy o to byly už v 60. letech, na což ovšem tehdejší prezident Francie Charles de Gaulle reagoval nehoráznou obstrukcí hlasování v Radě zvanou "krize prázdné židle", kterou se podařilo vyřešit až slibem, že Francii, jakož i dalším, zůstane právo veta v otázce zemědělství.

Lisabonská smlouva toto mění, nyní již bude možné Francii přehlasovat. Nakolik je to reálné ukáže čas, neboť principiálně stejný postoj v této otázce jako Francie zastává pouze Polsko, přičemž je málo představitelné, že Německo půjde proti Francii; je možné, že se hlasování zdrží, neboť samo s mohutným penězotokem do CAP nesouhlasí, ale francouzsko-německý tandem je velmi stabilní. Přesto však i spojení Francie, Polska a Německa je přehlasovatelné i kdyby se k této koalici přidalo několik dalších zemí. Rozpočet CAP, který má platit od roku 2013, počítá s výrazným snížením na 32% celkového unijního rozpočtu, ovšem pravděpodobnost této změny závisí na tom, jak budou jednotliví ministři zemědělství na Radě hlasovat. Přestože je většina zemí EU i Evropská komise pro snížení objemu peněz do CAP, není jisté, zda k němu dojde kvůli silnému politickému tlaku zemědělské lobby na vlády jednotlivých členských zemí. Umí si naši čtenáři představit, co by se v ČR stalo, kdyby ministr zemědělství prohlásil, že bude v hlasování o snížení zemědělských dotací hlasovat pro?

Zobrazit celý článek

GLOBÁLNĚ OTEPLENÝ KOCOURKOV: Kde udělali soudruzi klimatologové chybu?

středa 25. listopadu 2009

Musím se přiznat, že mi článek o úniku dat z počítačů pánů klimatologů udělal radost a způsobil škodolibý úsměv na tváři. Ne tedy že bych se dozvěděl něco nového; ostatně rozumně uvažující lidé, mezi které čtenáři tohoto serveru rozhodně patří, ví už dávno, proč nad nesmysly šířené globálně oteplovacími alarmisty mávají rukou.

Klimatické změny rozhodně existují, existovaly a existovat budou. To nikdy nepopřel ani zlý a strašlivý nelida Václav Klaus; v některých médiích si pozorní čtenáři dokonce mohli sem a tam všimnout zmínek, že ve sporu o vliv člověka na tyto změny existuje jakási názorová protistrana, která je dokonce o něco početnější. Není však s podivem, že tyto zcela marginální zmínky jsou v médiích rychle odsunuty na druhou kolej a do mainstreamu se dostává pro bezmozky předžvýkaná informace (často podpořená hlasy takových expertek, jako jsou Markéta Irglová či Aneta Langerová - druhá zmíněná se dokonce angažuje v jakési kampani "proti změnám klimatu" a nedošlo jí, že je to zhruba stejné, jako kdyby se ona pitomoučká nebožačka angažovala v boji proti počasí) , že za utrpení ledních medvídků topících se v oceánu může Václav Klaus osobně. Pravda je ovšem mnohem prostší - někdo přišel s myšlenkou, že i na takové věci, jako jsou opakující se přírodní cykly, se dají vydělat peníze, dokonce spousty peněz.

Článek, na který odkazuji v perexu, mě ovšem přivedl na jisté zamyšlení - jak moc (a v jakých oblastech) se lidem cíleně lže. Nejsem velkým přítelem všemožných konspiračních teorií a nevěřím ve spolek mocných sionistů, iluminátů a bilderbergiánů, tahající za nitky kdesi v pozadí. I tak bych však kolem nás našel dost příkladů - a předesílám, že podle mého názoru média nešíří paniku z toho důvodu, že "někomu" (zde dosaďte každý podle zaměření své vlastní paranoie) slouží. Je to opět jednodušší, média jen potřebují atraktivní titulky, protože jim generují prodej, ergo zisk. Typickým příkladem budiž hysterie kolem prasečí chřipky. Před několika dni jsem se otázal jistého novináře, kterého znám osobně, proč ve svém článku šílel z nějaké dámy nakažené touto nemocí a zcela opomněl zmínit skutečnost, že obyčejná sezónní chřipka je každoročně mnohem nebezpečnější. Odpověděl mi těmito slovy: "Já vím, že je to blbost. Ale prasečí chřipka...o tom se prostě fakt dobře píše". Potřebuje toto další komentář?

Další škodolibá vsuvka: Tak dlouho psali novináři na prvních stránkách o ekonomické krizi, až tato skutečně nastala. Tedy alespoň pro ně. Podřezali si tím svoji vlastní větev, neboť největší čistky proběhly právě v médiích.

Buďme tedy rádi za hackery, jejichž přičiněním (tedy pokud i tato kauza není jen mediálním konstruktem) se teď možná pár bezmozků i chytne za nos. Podle mého názoru je ale již pozdě, protože debata o zlém globálním oteplování vzala za své už ve chvíli, kdy se začalo pozvolna ukazovat, že to s tou modrou a zelenou planetou vlastně není zas tak černobílé, jak se nám snažili všichni Al Goreové a Bursíkové namluvit.

Dovolím si ještě jednu vsuvku mimo téma. Nemohl jsem si nevšimnout, že jmenování "evropského prezidenta" muselo některé spoluobčany tak moc zahřát u srdce, že založili na Facebooku skupinu "Konečně mám prezidenta!", kde se to jen hemží výkřiky adorujícími spasitele, který přišel po sedmi letech temnoty. Členům této skupiny jejich radost upřímně přeji; nebudu tedy protentokrát škarohlíd a nechám si pro sebe, že onen "prezident" vlastně žádným prezidentem není - přesto by mě (jen z čiré zvědavosti!) zajímalo, kdo z těchto nadšených adorantů dokáže jeho jméno aspoň správně hláskovat, zná jeho politické curriculum vitae a zajímal se o jeho osobu ještě před jeho zvolením.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Občanská unie, aneb za kým zajít?

čtvrtek 19. listopadu 2009

Evropská integrace po druhé světové válce začala jako proces, který měl naprosto cíleně odebrat moc státům ve prospěch nadnárodní instituce. Argument pro to byl silný - státům a jejich správám a politikům se nedá věřit, byly to "národní" státy, kdo rozpoutal dvě světové války a nelze jim ponechat Evropu jen tak na pospas. Navzdory různým omezením, kterých se evropské instituce (například kvůli de Gaullovi) dočkaly, étos Evropské unie coby instituce, která pomáhá občanům proti vlastním státům, přežívá celkem odolně dodnes. Dnes se podíváme na to, na jakou adresu se v Bruselu dá zajít, aby byl občan vyslyšen.

Hlavní výkonnou institucí Evropské unie je Komise. Jejím úkolem je stanovovat na základě politického mandátu od Rady (tedy instituce ovládanou vládami členských zemí) nové předpisy a politiky, jejichž cílem je zejména dohled nad nekalými praktikami v ekonomice (monopoly, likvidace konkurence prostřednictvím dumpingu, atd.), standardizace (důvod je jasný - aby pokud jste podnikatel a vyrábíte cokoliv, mohli jste to prodávat kdekoliv v EU a aby vám to nikdo nemohl zakázat) a ochrana spotřebitele. Komise sbírá podněty především ze soukromého sektoru - a hlavně od občanů - o nekalých praktikách států, státních firem, nebo nadnárodních společností. Pokud vyrábíte třeba autosedačky a na evropském trhu funguje jiná firma, jejíž činnost je ovšem dotována některým státem, dopouští se ten stát nelegální činnosti a riskuje obrovskou pokutu - pokud na tuto skutečnost upozorníte. Pokud státní firma, k níž nemáte alternativu a kterou využít musíte (má monopolní postavení a zajišťuje službu nutnou k životu) vás neprávem odírá, těžko to bude stát, kdo podá ke Komisi na takovou firmu stížnost - musí to být občan. Komise má povinnost se stížnostmi podanými občany zabývat, a pokud shledá, že došlo ke zneužití či porušení některého z principů jednotného trhu, sama podá stížnost k Evropskému soudnímu dvoru, který může viníka pravomocně potrestat.

Euroskeptiky často kritizovaný princip sui generis, na kterém je Evropská unie - a zejména Komise - postavená, bere státům jistý díl suverenity, který ovšem nepřenáší na sebe, ale na jednotlivé občany. Jednoduše řečeno se Evropská unie staví do role klacku, který občané na svůj státní aparát mají, pokud jim tento nějak škodí. Důkazů o tom je bezpočet i v unijních politikách - například v evropské kulturní politice jsou státy prakticky úplně pominuty a Unie jedná a pomáhá buď konkrétním jednotlivcům, občanským sdružením, nebo (jde-li o veřejné instituce) jednotkám ne větším, než jsou NUTS-3 (v případě ČR kraje). Těmito kanály, a často navzdory značné nevoli "národních států" proudí pomoc směřující k zachování různých malých národů, jejich kulturních a jazykových identit. Takovou pomoc dostávají ve velkém například Skotové (k nelibosti Británie), Slezané (k nelibosti Polska - v tom je velmi aktivní Ruch Autonomii Śląska), Katalánci (k nelibosti Španělska) a další; zejména spočívá na financování programů k zachování jazyka a kulturních tradic. Evropská unie tím dokazuje, že není společenstvím států, nýbrž občanů, a snaží se tuto ideu prosazovat i uvnitř svých institucí (nadnárodní a nezávislý charakter Komise, Evropský parlament rozdělený do frakcí a ne státních příslušností poslanců, ...).

Lisabonská smlouva dává poprvé možnost občanům EU obrátit se na Evropský soudní dvůr v případech ochrany lidských práv - a to nevyjímaje občany České republiky až do vstupu Chorvatska nebo Islandu do Unie. Činnost ESD stojí na tom, že porovnává fakta, na něž byla podána stížnost, s evropským (primárním i sekundárním) právem. To jej dostává do zcela nové roviny, neboť dosud běžný občan (který se například nedostal se svou firmou do sporu) neměl příliš velké možnosti se nějak s Evropským soudním dvorem setkat. V těch zemích, kde platí Listina základních práv EU, může ESD závazně rozhodnout ve věcech porušování těchto práv, přičemž již dnes jsou v České republice skupiny občanů, kteří mohou své stížnosti směřovat tímto směrem. Evropský soudní dvůr může řešit například problémy otců, jejichž matky jim odmítají se stýkat se svými dětmi a má pravomoc například nařídit státu, jehož soudy rozhodly nespravedlivě, velmi vysokou pokutu navyšující se denně až do nápravy situace (to je princip, kterým často pokuty stanoví jak Komise, tak ESD; je mnohem efektivnější, než pokuty jednorázové). Stejně tak se na ESD mohou obrátit například lidé, kteří emigrovali během komunistického režimu a kterým stát ukradl majetek - a odmítá jej vrátit často kvůli zaujatosti českých soudců. Příkladů by se však našlo i jiných dost.

Sečteno a podtrženo - má smysl se obracet na následující instituce:
- V případě, že máte podezření na nekalé jednání ze strany státu nebo firem porušujících pravidla otevřeného trhu, obraťte se na Komisi. Buď se můžete obrátit na jednotlivé komisaře podle jejich specializace (v případě již existující legislativy, která pomůže vyřešit váš problém), nebo na "Generální ředitelství" (Directoriate General), které novou legislativu a nové regulace vytvářejí (v případě, že je nutné vytvořit legislativu novou). Pokud to bude nutné, Komise předloží Váš problém k Evropskému soudnímu dvoru
- V případě, že máte pocit, že vůči Vám stát porušil kterékoliv z ustanovení Listiny základních práv EU, obraťte se na Evropský soudní dvůr.
- Nemá smysl se obracet na Radu, která zastupuje členské země, jakož ani na Evropský parlament, který má jen velmi málo pravomocí.

Zobrazit celý článek

VÝROČÍ: Sedmnáctý listopad po dvaceti letech

úterý 17. listopadu 2009

Dnes večer to bude přesně dvacet let poté, co bylo brutálně rozehnáno pokojné shromáždění demonstrantů v Praze na Národní třídě a sedmdesát let poté, co byl při podobné demonstraci proti nacistickému režimu zabit student Jan Opletal. Je to dobrý čas nejen na vzpomínky, ale i na rekapitulaci, čeho jsme za posledních dvacet let (ne)dosáhli.

Jsem vcelku zvyklý od voličů KSČM slýchávat, jak bylo za komunistů dobře, případně jak je teď na tom společnost hůř. Vzhledem k tomu, že se od těchto lidí nic rozumného ani čekat nedá, mě to zrovna dvakrát nepřekvapuje. Co mě ale nejen překvapuje, ale i rozhořčuje je fakt, že podobnou rétorikou se často ohánějí lidé, kteří komunistům nemohou přijít na jméno. Ačkoliv jedna skupina říká "dřív bylo lépe" a jedna "mohlo být teď lépe, kdyby se (ne)udělalo XY", obě se shodnou na tom, že současný stav je špatný a že tomu šlo předejít. Nedělám si iluze o tom, že je současný stav nějaký vynikající - ostatně pravidelní čtenáři našeho serveru to dobře vědí. Ale zároveň jsem si takřka jistý, že až na pár věcí, které by se daly spočítat na prstech, jsme nikam moc dál postoupit nemohli.

Předně v roce 1989 prakticky nikdo nevěděl, jak má demokratická společnost vypadat a fungovat. Mnoho lidí si kladlo mnoho nereálných cílů, zaznívaly (a myšleny vážně!) tak absurdní názory jako že doženeme Rakousko za pár let. Lidé si tehdy často mnohdy neuvědomovali, do jak špatné pozice je komunisté dostali a jak zaostalá země vlastně doopravdy je. Nevědomost, nedostatek zdrojů a především politická skladba populace byly obrovské překážky jakémukoliv rozumnému vývoji státu. Je třeba si uvědomit, že ty miliony komunistů a normalizačních prospěchářů se přes noc nevypařily - bylo s nimi třeba dále žít. Země byla tak otrávená po všech stránkách po čtyřicetileté devastaci, že nebylo možné začít stavět slušný, tržně orientovaný stát, kde by se zároveň nekradlo.

Pamatuji si na obrovský kulturní šok mnohých mých spolužáků, když jsem někdy počátkem tohoto milénia byl z gymnázia na výměnném pobytu v Holandsku a když tito viděli nezneužívanou benevolenci jak ve společnosti, tak v holandském školství. Ze všech stran zaznívalo "no je to úžasné, ale u nás by se to každý snažil podvést". Neříkám, že nesnažil - nejspíš ano - ale přesně to ukazuje na stav, ve kterém česká společnost toho času byla a ve kterém dodnes je. Pomalu se až v posledních letech česká společnost začíná rozkoukávat v tom, že lze nevyužít nabízené možnosti. Komunistický režim dusil lidi tak, že se snažili všechno, na co režim se svými důtkami nedosáhl, využít. Když posléze drábové zmizeli, měli lidé pocit, že nepřijde-li za něco okamžitě trest, je to možné udělat. Jistě, to není pozitivní vlastnost, ale vyhnout jsme se tomu nemohli.

Mnozí mí kolegové nadávají na to, že to, co tu dnes je, není žádný ekonomicky svobodný stát, že je tu socialismus a kdo ví, co ještě, ale tito lidé nechápou, že jsou podobnými utopisty, jako ti z KSČM, jen s opačným znaménkem - není možné, jakkoliv bych si to nakrásně přál i já sám, vytvořit ekonomicky svobodný stát bez svobodomyslných lidí. Když budeme mít velké štěstí a nestane se žádný nečekaný zvrat, tak - a průzkumy veřejného mínění mezi mladými lidmi tomu nasvědčují - za nějakých patnáct let se ekonomicky svobodného státu dočkáme. Takový stát tu nikdy od roku 1989 nebyl a přijít ani nemůže, dokud většinu ekonomicky aktivní společnosti nebudou tvořit lidé, kteří byli nepokřivení komunistickým, a to zejména normalizačním viděním světa. Ať už je dnes situace jaká je, zásadně lepší být nemohla, ať už by se kdokoliv snažil, jak by chtěl; jednoduše není tu na takový cíl zatím dost lidí.

Jsme na dobré cestě - a pokud nás někdo neotočí buď nazpět do náruče matičky Rusi, nebo do nějaké podobně slepé uličky, jako byla ta komunistická (mám tím na mysli izolacionismus v jakékoliv podobě), tak ke slušné občanské společnosti tak za dalších patnáct-dvacet let dojdeme. Sečteno a podtrženo, v prvním poločase má naše mužstvo pár červených karet, sem tam nějakou žlutou, ale nepřítel, tedy zátěž naší minulosti, je na tom mnohem hůř. Když nedojde k něčemu nečekanému, za dvacet let budeme žít v takovém státě, za který se nebudeme muset stydět.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Stát jsem já! Nebo že by ne?

středa 11. listopadu 2009

Debaty o Lisabonské smlouvě a suverenitě odhalily v plné kráse iluzi, kterou používá tzv. národní stát už od počátku svého vzniku. Dává totiž pocítit občanovi totéž, co tak prostými slovy kdysi vyjádřil už Ludvík XIV., a sice "Stát jem já!" - až na to, že na rozdíl od občanů si to francouzský král mohl dovolit. Suverenita státu, pojem, s nímž se tolik operuje, je iluze, která má udržet občany "poslušné".

Sociální stát naučil občany, že jsou na státu více či méně závislí. Zakryl tím zcela skutečnost, která je přemýšlivým lidem zřejmá - závislost státu na svých občanech je mnohem větší. Stejně jako různá náboženství, i tato iluze stojí a padá s tím, kolik lidí v ni věří. Stát hledáním nových a nových oblastí, do nichž by mohl zasahovat, tak vlastně hledá svůj vlastní raison d'être, dává na vědomí občanům "jsem tady, jsem nepostradatelný a pokud jsem suverénní, znamená to, že reprezentuji vás všechny". Co je to vlastně stát? Idea národního státu nám vtiskla přesvědčení, že stát = národní společenství = země, kde toto společenství žije. Opakování této iluze posledních sto let způsobilo, že tomu většina lidí věří. Ale je to opravdu tak?

Před "vynálezem" moderního státu měl největší suverenitu měšťan. Žil ve své zemi, kterou důvěrně znal, ať jí vládl ten či onen feudál. Daně platil, od státu nechtěl nic kromě toho, aby ho ochránil před vojenským pustošením, případně aby kočí s jeho zbožím nikdo nepřepadával v lese. Stát tehdy ztělesňovala pouze osobnos daného feudála - který měl svého lenního pána například v podobě knížete, krále či císaře. Jak se měnil kníže, král či císař našeho měšťana mohlo zajímat ještě méně, než jak se měnily osoby na postu jeho lokálního vládce. Ten se snažil si měšťana předcházet, protože věděl (pokud byl rozumný), že měšťanstvo a jeho daně potřebuje - a že je to on, kdo závisí na vůli svých svobodných lidí (záměrně nepoužívám termínu "občan" ani "člověk", neboť mezi lidmi byli i nevolníci se svým specifickým postavením). Pokud by se celé měšťanstvo sebralo a odjelo, našemu "suverénovi" by se zle vedlo.

Doba se změnila, ale ne zase tolik. Nechci vypadat jako škarohlíd, ale současné demokratické systémy často vypadají jako ztělesnění snů plebejců, kteří toužili po výsadách aristokracie a jejím společenském postavení. Moderní (národní) stát totiž není nic jiného, než onen "šlechtic", který pouze byl nahrazen obrovským státním aparátem s mohutnou agendou a především takřka nekonečným hladem po penězích. Moderní stát (kromě těch několika osvícených, kde jde o podmínění kulturní tradicí, zejména protestantskou etikou) totiž situaci, kdy má vyrovnaný rozpočet, případně kdy nemá dluhy, ale naopak přebytky, nepotřebuje. Zanikl by mu totiž důvod požadovat více daní. Takhle tedy zůstává u známého cyklu - existuje problém - občané to zaplatí - problém vyřešen - stát neví, co dělat, žádný problém znamená pro stát velký problém, protože nemá čím by dokázal svou užitečnost - vytvoří problém - na jeho řešení se zadluží - a má důvod k žití zase na nějaký čas.

Je naivní si myslet, že bez státu to nejde; anarchie nefunguje. Ovšem jak jsem psal - doba se od feudalismu tolik nezměnila, zejména měřeno optikou potřeby lidí od státu. Na co totiž člověk stát potřebuje? Na zajištění bezpečí (tedy monopol na násilí) a na justici, která bude nezávislá. Všechno ostatní je obětovatelné a jde prakticky o luxus, který ze svých daní chtít můžeme či nemusíme. Národní stát přišel zároveň s mýtem, že by to měl být "národ", kdo vykonává suverénně vládu ve státě. To je představa rovněž naprosto iluzorní - přišla s tím, že by si měli být dva lidé blízcí (a tvořit démos) jen proto, že hovoří stejným jazykem. Tato situace vede k tomu, že je stát definován více či méně jako společenství (přinejmenším politického) národa.

Podíváme-li se ovšem na to, kdo to stát je ve skutečnosti, takřka všude kromě zemí s vysokou politickou kulturou, je stát pouze společenství neschopných politiků opilých mocí a více či méně neschopných úředníků, kteří všichni si potřebují dokazovat především svou potřebnost - vždyť iluze o ní je živí, a co kdyby se někdo začal ptát, zda vůbec potřební jsou. Tito politici a úředníci šikovně využívají lidského stádního pudu, aby je přesvědčili, že vlastní celou zemi a co je státní to patří jim. To není pravda. Jan Novák z Horní Dolní je vlastníkem svého domu, deseti hektarů polí, obráběcích strojů, kusu lesa a automobilu Škoda Octavia. O těchto věcech může prohlásit, že mu patří a stát je tu od toho, aby hlídal nedotknutelnost jeho vlastnictví. Vzhledem k tomu, že stát má jeho vlastnictví pouze hlídat (proto pan Novák platí daně), nemůže si to přivlastňovat, a to v žádém smyslu. Pokud dojde ke změně státních hranic a pan Novák se ocitne v novém státním celku - a souhlasí s tím - není ničí právo, ani právo jeho souseda, či jiného člena jeho národa zpoza nových hranic mu to vytýkat. Nový stát totiž - je-li slušný - nebere panu Novákovi jeho majetek, nastává tak jediná změna: pan Novák bude platit daně za svou ochranu jinam.

Národní stát dal lidem přesvědčení, že se 1) mohou se svým státem ztotožnit, 2) mohou mluvit do toho, co dělají jiní příslušníci daného národa, jakož i hodnotit jejich vlastenectví. Jak patrno, idea národního státu lidem lže od rána do večera. Má Pepa Žižkovský právo prohlásit, že on je Česká republika, on je stát? Má právo cítit majetek pana Františka Těšínského, tedy jeho dům se zahrádkou, jejíž jedna strana tvoří státní hranici, jako víc svůj, než dům se zahrádkou patřící panu Marcinu Kowalskému z druhé strany řeky Olše? Podle představy stoupenců a tvůrců ideje národního státu ano. Má však stát, který uznává soukromé vlastnictví, bránit panu Těšínskému, pokud se rozhodne, že Varšava ochrání jeho pozemek lépe, požadovat změnu státní hranice? Jakým právem může třeba Pepa Žižkovský říct "ne, nic takového nebude, jsme jeden národ a máme svoje hranice a Franta Těšínský je vlastizrádce!" - jeho přeci dotyčná zahrádka není, není ani příbuzný, ba ani známý pana Těšínského, aby si mohl dělat jakékoliv nároky. Přesto dělá - a takových Pepů Žižkovských je třeba v české zemi doslova požehnaně.

Idea národního státu přišla kromě tendencí tvořit homogenní společnost, a sice buď asimilací nebo vyhnáním "jiných", ještě s mnoha dalšími inovacemi, které jsou ale všeobecně známé, proto o nich pomlčíme. Co je ale zajímavé, je identifikace občana se svým národním státem. Prakticky to má následující důsledek: kritizuji-li Českou republiku jako stát, kritizuji neschopné politiky a úředníky. Česká republika je de facto jen zbytek po nepovedeném experimentu započatém v roce 1918 na území Čech, Moravy, části Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi (jakkoliv je jejich vymezení problematické). Je to skupina politiků a úředníků, kteří se dnes starají o české země, tedy Čechy, Moravu a část Slezska. Nic víc. České země s Čechy, Moravany a Slezany (ať už se vymezovali jakýmkoliv způsobem; etnickým, politickým, náboženským, atd.) tady byly před Československou republikou kterou přežily a budou tady i po České republice, pokud nedojde k nějakému zločinu, který by vedl buď k zabíjení, nebo k ukradení konkrétního majetku.

Směšovat tedy kritiku České republiky coby politického zřízení s kritikou českýh zemí, resp. jejich konkrétních občanů, je velmi oblíbená demagogie především ve státních a nacionalistických kruzích - jde totiž o to vyvolat v občanech pocit, že ne politici a úředníci, ne systém, ale oni sami jsou kritizováni. Dotyční lidé se následně spravedlivě rozhořčí, protože (ve většině případů) vědí, že se snaží žít slušný a poctivý život a najednou jim je ukázán někdo, kdo se jim jako kdyby svou kritikou vysmíval. Stát, jak ho známe, se takhle chovat musí, protože jinak by padl; respektive byl by vážně dotazován o svou legitimitu. Nejen totiž stěžovatel proti státu, ale i občané rozhořčení vůči "útoku proti národu" mají toho, co je stát ve skutečnosti, většinou plné zuby. Mají plné zuby úplatných politiků a úředníků, neschopného státního aparátu, zmanipulovaných výběrových řízení a krádeží na všech úrovní řízení státu. Kdyby je tak stát nemanipuloval tím, že útok na stát je útok na ně, mohli by se k tomu útoku přidat.

Terry Pratchett napsal, že kouzlo fungování policie spočívá v tom, že je třeba každému vtěsnat malého policajta do hlavy, protože veškerá autorita policie je ta tam, jakmile si dav uvědomí, že ho je mnohem více, než policistů a že policista je také člověk z masa a kostí. Na rozdíl od policie, která, je-li slušná, je občanovi potřebná a je jeho pomocí, stát, který používá iluzi docela stejnou, je pro občana spíš tak maximálně "užitečná nutnost", a to v nejlepším případě. Ve skutečnosti se stát podobá spíše organizovanému zločinci - po těch, kdo se do jurisdikce státu narodí (a kteří si to nevybrali) vybírá daně (výpalné) aniž by se ptal, zda je chce občan platit, trestá za jejich neplacení (příměr s organizovaným zločinem nechť si vážený čtenář představí sám) a poskytuje za jejich zaplacení jakousi pofiderní "ochranu". Počínání slušného státu dělí od organizovaného zločinu jen jeden veledůležitý aspekt. Organizovaný zločin totiž vybírá výpalné proti riziku, které sám stvořil. Slušný stát by se měl snažit rizika eliminovat. Do které kategorie patří Česká republika, ponecháme na našich čtenářích.

Foto: Autokaleidoskop

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: RSDr. Benda je možná podvodník, zcela jistě ale je pitomec

úterý 3. listopadu 2009

Kauza „plzeňského VUMLu“, ke které jsme se doposud na našem serveru nevyjádřili, nabrala opět zajímavou otočku; poslanec Marek Benda za ODS, z jehož dílny je například tzv. „náhubkový“ zákon pro novináře, byl jedním z prvních, kdo vystavil svou rigorózní práci na internet, aby tak dal najevo absolutní transparentnost získaného titulu JUDr. Našli se ovšem šťouraví novináři.

Objev, že Bendova „rigorózní“ práce je jen a pouze znovu svázaná diplomka (přičemž řádkování i velikost písma je roztažené do „slabikářové“ podoby tak, aby počet stran řádně nabobtnal - vysokoškolským studiem jsem si prošel a vím, že takhle blbě podvádět si dovolí tak možná studenti prvního ročníku) rozesmál i mě, a to jsem na leccos zvyklý. Na každé fakultě existuje studijní řád, který ukládá studentům přesně předepsaný počet znaků, nikoliv tedy stran, na závěrečnou práci. Má zkušenost je taková, že zrovna s tím dělají akademické autority někdy velké problémy. Převedeno do normálního řádkování by ovšem Bendovo veledílo splňovalo parametry spíše bakalářské, ale už ani ne diplomové práce.

No co, můžeme si říct. Tak Benda podváděl; rozhodně by to nebyl první ani poslední student vysoké školy v dějinách lidstva (a v plzeňském strašidelném domě, kde bylo asi vážně možné úplně všechno, už teprve ne). Horší jsou však dvě věci. V mnoha případech se totiž ukazuje, že na akademické půdě jsou k politikům jaksi vstřícnější. Vlastně i to bych (byť je to z principu zavrženíhodné, to samozřejmě) byl schopen pochopit - uvědomme si, že lidi jsou zkrátka lidi a aureola politického majestátu udělá s kantory, jichž je velké procento zvyklé kolaborovat a pokorně sehnout hlavu před jakýmkoli režimem, zkrátka své. Daleko horší je ale aspekt číslo dvě - to jak se Benda k celé věci postavil. Výmluvy, výmluvy a zase jen výmluvy. Totálně mě uzemnilo prohlášení, že poslanec „je připraven práci kdykoliv přepsat“ - je to jako kdyby se chycený a usvědčený zloděj hájil slovy, že zcizené zboží je přece připraven kdykoliv zaplatit.

Co (by) měl Benda udělat? Okamžitě složit poslanecký mandát a také (to zvláště) se nechat vyškrtnout z pražské kandidátky ODS. Protože takhle se nechová politik, ale pitomec. Ano, jeho „odvaha“ je obdivuhodná - vystavit své dílo na internet při vědomí, že má na hlavě nikoliv máslo, ale přinejmenším celou bednu s margarínem - a myslet si, že novináře tato skutečnost nějak uchlácholí. Zvlášť, když mají všechny důvody po něm jít. Stejně jako po Ivaně Řápkové, jejíž likvidaci si aktivisté v „humanistických“ médiích jistě už dlouho připravovali.

Toto je totiž voda na mlýn levicových (a taková jsou v ČR v podstatě všechna) médií, pro něž je diskreditace pravicových politiků určitým typem vyššího poslání. S tím se přece setkáváme dnes a denně: z hajlujících šílenců jsou pravicoví radikálové, z ultralevicových populistů typu lídrů Dělnické strany a Bobošíkové je mávnutím kouzelného proutku též pravičáci, z Klause nebezpečný psychopat a agent KGB. Za této atmosféry a před volbami, nechce-li česká pravice přenechat Strakovu akademii křišťálově čistému Kalouskovi a soudruhům Pecinova typu (o Paroubkovi s Filipem ani nemluvím) neměli by se její vrcholní představitelé chovat jako pitomci. A když, tak z toho vyvodit důsledky.

Marku Bendo, složte poslanecký mandát.

Zobrazit celý článek

DOPRAVA: Evropská komise, zasáhněte!

neděle 1. listopadu 2009

Přinejmenším ve střední Evropě jsou železniční společnosti provozující mezinárodní spoje vlastněny státem a zároveň mají na tuto službu monopol. Navzdory skutečnosti, že je díky schengenskému prostoru zcela volný pohyb osob, železniční společnosti naprosto nemorálně sdírají cestující na mezinárodních trasách.

Před několika lety Evropská komise regulovala ceny za roamingová volání uvnitř EU - tehdy šlo o kontroverzní záležitost, neboť se to dotýkalo soukromých subjektů a trhu, kde přeci jen nějaká konkurence vládne. V případě železničních společností by naopak byl zásah Komise zcela neoddiskutovatelně na místě. V čem je zakopaný pes? V kartelové dohodě ve svých zemích monopolních subjektů, která se nazývá "Tarif TCV". Cestující je nucen platit až dvakrát více za jízdenku přes hranice, než by platil za separátní vnitrostátní jízdenky; přitom pokud použije vnitrostátní separátní jízdenky, jede tímtéž vlakem, s týmiž službami a týmž personálem.

Příklad uvedu na spojení Prahy s jinými středoevropskými metropolemi. Obyčejná jízdenka z Prahy do Varšavy stojí 1145 CZK. Chcete-li jet za obyčejné jízdné pomocí vnitrostátních tarifů (Praha hl.n. - Zebrzydowice gr.; Zebrzydowice gr. - Warszawa Centralna), stojí to 466 CZK a 58 PLN (361 CZK), tedy celkem 827 CZK, což je o třetinu méně. Jedete-li do Bratislavy, stojí to 665 CZK (díky zvláštní úmluvě mezi ČD a ZSSK), se separátními jízdenkami 400 CZK a 3,72 EUR (98 CZK), tedy 498 CZK, což je zase o čtvrtinu levnější, než mezinárodní jízdenka. Jedete-li do Budapešti, platíte za jednu jízdenku 1469 CZK, kupujete-li separátně, platíte 400 CZK+8,9 EUR (236 CZK)+1120 HUF (107 CZK), což je dohromady 743 CZK, tedy platíte prakticky o polovinu méně. Jedete-li do Vídně, platíte za jednu jízdenku 1021 CZK, za separátní jízdenky 393 CZK+12,4 EUR (328 CZK), tedy celkem 721 CZK, což je zase o třetinu levnější. Pokud vlastníte takové věci jako zákaznické karty, je ten rozdíl ještě markantnější (dostává se až na trojnásobek). Tyto ceny jsou vypočtené prostřednictvím tarifních kalkulátorů jednotlivých železničních společností a univerzálního kalkulátoru pro mezinárodní tarif TCV. I když na dlouhých vzdálenostech nejsou tyto rozdíly až tak křiklavé (30-50% je dost na to, že to netvoří prakticky žádnou přidanou hodnotu, ale zase dá se to přežít), pokud žijete u hranic a chcete se dopravit vlakem jen do nějakého blízkého města za hranicí, je ten rozdíl mnohem markantnější. Chcete-li jet z Ostravy do Katowic (cca 90 kilometrů), za jednu jízdenku zaplatíte 432 CZK, za separátní jízdenky 38 CZK+20 PLN (120 CZK), tedy 158 CZK. Rozdíl je prakticky trojnásobný.

Je v tomto případě zcela evidentní, že železniční společnosti, které mají monopol na přepravu cestujících mezi ČR, Slovenskem, Rakouskem, Polskem a Maďarskem, tedy České dráhy, Železničná spoločnosť, ÖBB, PKP IC a MÁV-START nehorázně své cestující okrádají. Praxe je totiž taková, že například z Prahy do Vídně jede vlak tak, že je veden až do Břeclavi českou vlakovou četou, kde jej přebírá rakouská vlaková četa, která jede do Vídně. Celou cestu však mají cestující s vnitrostátními i mezinárodními jízdními doklady naprosto stejné služby, třebaže ti s mezinárodními jízdenkami platí výrazně více. Jistě, nevidím důvod, proč by měly dráhy, pokud u nich cestující kupuje jízdenku pro sousední železniční společnost, prodávat tyto jízdenky přepočítané na koruny za středový kurs ČNB, stejně jako nevidím důvod, proč by si neměly naúčtovat rozumný poplatek za to, že zprostředkovávají nějakou službu navíc - ale opravdu si nemyslím, že cena tohoto je v době online technologií tak vysoká, aby musel cestující zaplatit tak obrovskou cenu za "pohodlí" mít jednu jízdenku na celou trasu.

Protože jde v tomto případě o nehoráznou politiku monopolních státních podniků, mělo by být povinností Evropské komise zasáhnout a přinutit železniční společnosti účtovat za mezinárodní jízdenky jen tolik, kolik stojí poskytnutí této služby reálně. Jak dlouho jinak ještě budeme trpět okrádání ze strany drah, které jsou masivně dotovány z našich daní?

Zobrazit celý článek