MÉDIA: Kdopak je tu ruským agentem?

úterý 30. září 2008

BIS zveřejnila zprávu, v níž píše o zesílených aktivitách ruských tajných služeb na českém území, které ovšem pouze nesbírají informace, ale hlavně se snaží ovlivňovat názory v zemi – a to zejména vůči Spojeným státům a jejich radarové základně. S cílem mnohem širším, a sice rozeštvat EU a USA, rozeštvat členské země EU navzájem a zabrat to, oč v roce 1989 Rusové přišli. Výslovně se BIS zmiňovala o některých občanských sdruženích (která to jsou víme, ostatně se tu o tom již víckrát psalo) a co je zajímavější, o některých médiích. Kterápak to ale jsou?

Už dlouho se s podezřením dívám především na Českou televizi, respektive jejich redakci zpravodajství. Vzhledem k tomu, že dokumentaristika ČT se snaží být opravdu objektivní a objevovat „nepříjemné pravdy“, bylo by nefér mluvit o ČT jako o celku. Tvůrci večerníčků či primitivních estrád asi také nebudou placeni Ruskem, i když u toho druhého je to spíš škoda, aspoň by ty otupující kraviny nemuseli platit povinně koncesionáři. Redakce zpravodajství je ovšem jiné kafe – ta totiž je de facto hlavním tvůrcem veřejného mínění, protože je omyl se domnívat, že je to internet či slušné noviny, z nichž většina občanů čerpá informace – z novin to totiž bývá – a to ještě v lepším případě – (Rudé) Právo, v tom horším Haló noviny, ale hlavně je to televize, ta je všemocná a všeobjímající. A i přesto, že Nova snad Ruskem placená není (její schematismus a bulvárnost to ovšem zdatně dohání) a mnoho lidí se na Novu dívá, je to pořád hlavně ČT, která tvoří svým zpravodajstvím veřejné mínění. A dělá to tak rafinovaně, že nemusí ani zabředávat za tenkou hranici mezi zpravodajstvím a publicistikou – stačí jí k tomu pouze „správný“ výběr zpráv a výběr „správných“ mluvčích.

Bylo to večer toho dne, kdy BIS vydala svou zprávu, když jsem si zapnul internetové vysílání ČT24 abych se podíval, jak se s tématem redakce zpravodajství ČT poprala. Pravda, předčila moje očekávání – původně jsem totiž čekal, že o tom nebude informovat vůbec, nebo jen nějakou okrajovou zprávou. Místo toho ovšem udělala jinou podlost – nechala mluvit mluvčího BIS, který hovořil o závažnosti zprávy, aby načež vystoupil jakýsi Tamáš a řekl po slavném vzoru „vy taky bijete černochy“ cosi o tom, že by BISka měla hlídat i Američany, aby po něm přišel jakýsi expert (kde se vzal?) který začal tvrdit cosi o tom, že tyhle zprávy jsou natolik obecné, že jsou vlastně k ničemu a není třeba je brát vážně. Naznačoval tak cosi o tom, že si to BIS vlastně vymyslela, respektive že slyší trávu růst. Dostal ovšem prostoru k povídání mnohem více, než samotný mluvčí BIS – a to považuji za špatné. Nebylo by to ovšem poprvé, kdy se redakce zpravodajství ČT vcelku průhledně pokoušela ovlivňovat veřejné mínění – naposledy si pamatuji tak významnou masáž v roce 2006, kdy v souvislosti s válkou v Jižním Libanonu se vehementně snažila všemi silami, aby svět „pochopil“, co je ten odporný Izrael vlastně zač a jak bije černochy (tedy v tomto konkrétním případě docela nevinný Hizballáh). Už vícekrát byla na tomto serveru zmíněna určitá paralela mezi geopolitickým chováním Rusů a Arabů, jakož i důkazy, že si jsou více sympatičtí, než by pro nás bylo zdrávo. Pokud tedy redakci ČT platí Gazprom nebo někdo za něj nastrčený, bylo by se čemu divit její podprahové masáži ve prospěch arabských zájmů? Mimochodem informace ČT o Fitně, o celé kauze Mohamedových karikatur či o samotném protiraketovém systému byly až podezřele nakloněné „pravdě“ hlásané v Moskvě, v Rijádu či v Ramalláhu. I když STEM, který dlouhodobě „straní“ ČSSD, přinesl průzkum, že proti radaru je něco málo přes 40% lidí, slabá třetina je pro a zbytek neví, tak i kdyby to bylo Tamášových vysněných 70%, bylo by se čemu divit, když se tolik lidí v sedm kouká na zprávy?

Zobrazit celý článek

VÝROČÍ: Mnichovská dohoda - ztratili jsme už konečně emoce?

pondělí 29. září 2008

Rok osmičkových výročí má své další významné datum - podepsání Mnichovské dohody. Jak ale situace vypadala realisticky, po odhlédnutí od emotivních výlevů panslavistů, bolševiků, masarykovců či benešovců, se dodnes málo ví. Přesto podle průzkumu Lidových novin to vypadá, že s nastupujícími generacemi jsou Češi čím dál tím schopnější posuzovat vlastní historii nezaujatě.

Podle mnohých pamětníků byl Mnichov především zradou Západu na Československu. Je ale třeba důsledně odlišovat postoje v roce 1938 a po druhé světové válce - zatímco v roce 1938 vnímali Mnichov jako zradu Západu především masarykovci a benešovci, tedy lidé, jejichž ideály se zototžňovaly s "národním státem Čechoslováků", protože se jim rozplynul sen, v roce 1945 už toho sentimentu umně dokázali využít bolševici, kteří přidali trochu toho obrozenecko-panslavistického sentimentu a účinně tak vehnali Čechy nejen do sovětské sféry vlivu, ale i do "východního" myšlení, které je patrné dodnes. Jenže kde se Mnichovská dohoda vzala, co jí předcházelo, jaká byla pozice čs. vlády v ty dny? O tom se většinou neví a když ví, tak se taktně mlčí. Nejspíš kvůli jemnocitu vůči sentimentům masarykovsko-benešovských pamětníků a ze strachu před zlobou bolševiků.

Předně Československo nezradil žádný Západ - to je až poválečná bolševická propaganda, protože žádný politický Západ jednoduše neexistoval - je to schéma, které vzniklo až s Trumanovou doktrínou po druhé světové válce. Existovaly jednotlivé státy pozdějšího Západu, které mezi sebou měly často velmi špatné vztahy. Vezměme to popořadě - Británie Československo zradit nemohla, protože s ním žádné smlouvy neměla. První republika se vehementně hlásila k odkazu Velké francouzské revoluce, což vedlo k tomu, že se s Británií zrovna moc nekamarádila. Neexistovala proto žádná smlouva o spojenectví - takže nebylo co by mohlo být porušeno. S Francií je to jinak, Francie Československo zradila. Problém je ovšem v tom, že to byl jeden stát ze Západu, který se takto zachoval; navíc stát, od kterého se to dalo čekat, protože se už historicky podobným způsobem choval víckrát. Už způsob, s jakým Francie zatočila s Německem, které sama nedokázala porazit a musela si na to pozvat Británii a Ameriku, měl varovat před jejím chováním. U Československa tak zafungoval princip podobný, jako u agresivních motorkářů - mělo dojem, že i když jiní si na zákeřnostech prováděných Francií vylámali zuby, jeho se to netýká. Tím výčet zrádců končí - Spojené státy se svou izolacionistickou politikou byly mimo a neslibovaly nikomu nic - a přesto šly nakonec, ač nevázány žádnou povinností, zachraňovat Evropu a došly skoro až k Praze (někteří Američané až do Velichovek u Jaroměře), Commonwealth držel s Británií, Belgie, Nizozemí, Lucembursko, Švýcarsko a Švédsko byly neutrální (btw. to je ta neutralita, po níž volají naši pacifisté), Norsko bylo spojencem Británie a pak tu byla Osa a její spojenci. Připustíme-li, že zločiny nacismu a dalších totalitních a autoritářských režimů jsou zločiny nacistů a těch režimů - a ne všech Němců, Rakušanů, Italů, Španělů, Portugalců, Řeků, Chorvatů, Maďarů (to by totiž za zločiny komunismu museli být odpovědní mimo jiné všichni Češi) a tak podobně, Západ ve smyslu jak ho chápeme od roku 1945, tedy Západ liberálně-demokratický, se až na Francii nijak špatně vůči Československu nezachoval. A to ani nemluvím o skutečnosti, že dodnes francouzští gaullisté i socialisté svornou rukou rádi tvrdí, že Francie je Západ spíš jenom účelově, protože Francie je především Francie a nic dalšího (tak ještě možná Evropa - ale tu si Francouzi také radši přizpůsobí podle svého, než by se jí nechali formovat). Obvinění Západu masarykovci, benešovci, bolševiky a dalšími z údajné mnichovské zrady tak je mimo Francii naprosto křivé.

Jak Mnichovská dohoda vznikla? Předně se opírala o dohodu z Locarna z roku 1925. Tehdy se sjeli evropští vládci, aby dojednali svůj vztah k Německu a status německých hranic. Hranice mezi Francií, Belgií a Německem byla garantována jako nepřekročitelná a neměnitelná. Totéž mělo platit o hranici německo-československé, ovšem byl to Edvard Beneš, kdo v roli ministra zahraničních věcí Republiky Československé rozhodl jinak a prosadil svou tezi, že pokud bude jakýkoliv spor o hranice, má rozhodnout mezinárodní arbitráž, v níž má sedět Británie, Francie a Itálie. Domníval se, že tímto způsobem bude moci získat někdy v budoucnu například území Kladska a že mu to státy, které byly v Dohodě, s radostí umožní. Jenže jak říká jedno hezké české přísloví, kdo s čím zachází, tím také schází. Nakonec byla taková arbitráž ustanovena v Mnichově a rozhodovalo se ne o Kladsku, ale o Sudetech. A protože čs. vláda se do té doby chovala vůči národnostním menšinám jak se chovala a byly známy konkrétní případy diskriminace Němců, Poláků, Maďarů, Rusínů či dokonce Slováků, a nebylo jich málo, občané dotyčných rozhodujících zemí velmi dobře uslyšeli na záchranu místních Němců před diskriminací ze strany Čechů - zejména proto, že se báli Hitlera a mysleli si, že tím odvrátí válku u sebe doma. Co se politiků týče, Francie a Británie si hleděly hlavně svých zájmů, z čehož u Británie šlo o naprosto legitimní postoj bez toho, že by někoho zrazovala nebo něco porušovala. Itálie byla pod Mussolinim spojencem Německa, takže její postoj byl jasný. Francie měla pořád před očima co se dělo u Verdunu a její obyvatelé to odmítali zažít podruhé. Mimochodem, jejich postoj se neliší od postoje mnohých z obyvatel dnešní Evropské unie - tak schválně, kdo z vás by šel do války proti Rusku, kdyby si ukradlo Krym nebo levobřežní Ukrajinu? A to prosím Ukrajina má mnohem více smluv s EU a bilaterálně s ČR než tehdy Československo s Francií, o Británii ani nemluvě. Kromě pár hrdinů nikdo? Blahopřeji, jste na tom stejně jako Britové a Francouzi té doby.

Postoj Československé vlády v době krize byl rovněž mnohem jiný, než jak masarykovci-benešovci či ti odchovaní bolševikem rádi říkají. 21. září 1938 přijala Hodžova vláda návrh na odstoupení Sudet výměnou za nenapadení zbytku Československa - tedy českým lidem demokraticky zvolená vláda, žádné cizí mocnosti - následná vláda Syrového tento návrh neodvolala a v Mnichově to padlo jako argument pro odtržení Sudet - přeci Češi s tím ústy své vlády souhlasili. O celé věci by v prosinci roku 1940 publikovaný článek bývalého francouzského velvyslance v Praze, který k situaci psal: Právě mne k sobě povolal ministerský předseda. Prohlásil - řekl mi, že v souhlase s prezidentem republiky - že kdybych ještě v noci prohlásil panu Benešovi, že v případě války Německa s Československem kvůli sudetským Němcům by Francie v důsledku svých závazků k Anglii nešla do boje, ministerský předseda by ihned svolal vládu, jejíž všichni Členové se již dohodli s prezidentem republiky a s ním samým, že se podrobí.
Československé vedoucí kruhy potřebují tohoto krytí, aby mohly přijmout francouzskoanglický návrh
(tedy odstoupení Sudet - pozn. red.). Jsou si jisty armádou, jejíž velitelé prohlásili, že konflikt samotného Československa s Německem by byl sebevraždou. Pan Hodža prohlašuje, že demarše, kterou navrhuje, je jedinou možností, jak zachránit mír. Přeje si, aby všechno bylo skončeno pokud možno do půlnoci nebo rozhodně během noci. Předseda vlády učiní totéž sdělení anglickému vyslanci. (Ladislav Karel Feierabend, Politické vzpomínky I. (Atlantis Brno 1994) str. 175 )

Tyhle skutečnosti bolševici po válce za pomoci Beneše taktně zamlčeli a prezentovali mnichovské události jako důkaz zrady Západu (který už tou dobou existoval) a důkaz nutnosti přimknout se k ruskému dubisku. V důsledku čehož spolu se zákazem pravicových stran v roce 1946 zvítězila ve svobodných volbách KSČ a Češi zůstali podezřívaví vůči Západu ještě minimálně dalších čtyřicet let. Doufám, že si pamětníci roku 1989 vzpomínají na to, jak málo lidí chtělo, aby bylo Československo plnohodnotně západní zemí. Doufám, že si čtenáři všimnou, jak hnutí Ne základním operuje s tímtéž argumentem a používá ho proti Spojeným státům. Naštěstí jak ukazuje průzkum zmíněný v úvodu, pokud nedojde k nějaké zásadní změně geopolitické orientace České republiky, až vymřou Benešem a bolševikem odchované generace, problém snad zmizí. Do té doby se budu každé čtyři roky obávat o to, aby se Češi nevrátili nějakou neuváženou volbou zpět k Rusku.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Svoboda slova, nebo trestání za názory?

pátek 26. září 2008

Soud poslal včera nepravomocně na nepodmíněný výkon trestu dva neonacisty za vedení nechutného antisemitského a rasistického webu. Na první pohled by se dalo říct, že je to zpráva dobrá - nicméně uvědomíme-li si její důsledky, tolik do smíchu nám být nemůže. Je to totiž plivnutí do tváře českému právnímu řádu, který se neřídí tím, co obsahuje, ale nekodifikovanými - třebaže morálně oprávněnými - pohnutkami.

Tento případ, kdy soud v Havlíčkově Brodě poslal do vězení dva fanatické neonacisty, je průlomový. Jde totiž o první případ, kdy byl někdo odsouzen k nepodmíněnému trestu podle paragrafu o propagaci a podpoře hnutí směřujících k potlačování lidských práv a svobod občanů. Na tom by v zásadě nebylo nic špatného, pokud ovšem by tu nebyla dvě velká a významná ALE.

Jak vcelku logicky prohlásil Petr Mach z Centra pro ekonomiku a politiku ve včerejších Událostech, komentářích na ČT24, těžko si dnes můžeme představit, že někdo půjde a sebere Vojtěcha Filipa na základě stejného zákona, na základě kterého byli zadrženi a odsouzeni ti dva neonacisté. Třebaže zákon hovoří zcela jasně, tedy jakákoliv hnutí tohoto druhu jsou trestná a dokonce třebaže jmenuje explicitně nacismus i komunismus, jsou podobné aktivity nacismu upírány a komunismu zcela v pohodě trpěny. Jak je možné, že justice neměří stejným metrem a když už se rozhodla potírat antisystémové názory (tento krok má přibližně stejný počet kladů i záporů, je tedy jen otázka názoru, zda ho zavést nebo ne), proč nechává komunisty například veřejně hulákat na náměstí tak, jako jsem to viděl minulý čtvrtek v Děčíně? Abychom to nedávali za vinu jen justici, stejné máslo na hlavě mají i média, která o nacistech informují jako o živoucích zrůdách (ne, že by neměla do značné míry pravdu), ale která zároveň považují komunisty za cosi neškodného, možná trochu výstředního. Nejsou v tom ale sama - stejný názor výslovně řekla předsedkyně Českého helsinského výboru Anna Šabatová v témže pořadu České televize, tedy že nacismus je odsouzeníhodný, zvrhlý, vraždící a tak vůbec (potud v pořádku), ale že komunismus je něco docela jiného, je neškodný, nikoho nezabíjí, nikomu neubližuje. Rád bych touto cestou paní předsedkyni informoval o tom, že komunistické zrůdy mají na svědomí celosvětově okolo sta milionů mrtvých, nemluvě vůbec o počtu perzekuovaných a všemožně diskriminovaných na základě původu či příbuzenského vztahu s někým nepohodlným, atp., kteří komunistické peklo čirou náhodou přežili. Když už jsem v tom informování, rád bych dodal, že komunisté tímto způsobem nebezpeční jsou dodnes, protože explicitně KSČM je prodlouženou rukou Moskvy v českém parlamentu a prosazuje v České republice zájmy polototalitní velmoci, která by si ráda obnovila panství z dob SSSR. Narozdíl od nacistů, jejichž působení je takřka čistě kriminálního charakteru bez geopolitického kontextu. Stejně jako bych rád dodal, že navzdory zákazu nadále existující Komunistický svaz mládeže má zabíjení nevinných lidí přímo ve svém programu, a to na základě třídního klíče.

Tímto se dostávám k tomu druhému ALE - je opravdu správné publikování těchto názorů zakazovat? Již jsem zmínil, že takové opatření má zhruba stejný počet výhod a nevýhod, nicméně dodal bych, že se geograficky jeho důsledky liší. Jinak bude fungovat zákaz v Čechách a zákaz v Německu, jakož i povolení v Čechách a povolení v Německu. Zatímco například Německo má tradici státu, jemuž se obecně důvěřuje, zákaz publikace takových myšlenek se přijímá všeobecně jako oprávněný a ti, kteří se toho dopouštějí, se zpravidla dočkají veřejného zostuzení a opovržení. Ne tak v Čechách, kde je zvykem jakékoliv "nepřátele" státu a pořádku velebit a dělat z nich hrdiny - dobrým příkladem budiž ten zloděj co ukradl půl miliardy korun nebo všichni, kdo jezdí jako šílenci po silnicích. Publikování myšlenek narozdíl od hazardní jízdy či loupeží nemá jednoznačný poškozující dopad, proto by se měl stát takového postupu spíš zdržet. Čím víc bude v českých podmínkách zakazovat publikaci určitého myšlení, tím více to myšlení bude přitažlivé. Čistě jen na základě faktu, že je antisystémové - to mnohým Čechům stačí bohatě k tomu, aby projevili své sympatie. Osobně bych radil ponechat to právě na tom veřejném opovržení, tedy ať si každý kdo chce poté, co uvidí bolševika nebo nacistu něco někam psát řekne: to je ale vůl. Uvědomme si, že zákazy a klacky pod nohama jsou přesně to, co jak nacisté, tak bolševici milují, protože mají pak proti čemu se vymezovat a na základě čeho nabírat nové sympatizanty. Trestejme - a tvrdě - skutečné činy, tedy plánování naplňování těch ideologií v praxi, ne to, že někdo někam napsal Sieg Heil nebo Čest, soudruzi.

Zobrazit celý článek

POLITIKA: Pravicová obhajoba vlády

čtvrtek 25. září 2008

Dne 23.9. vyšel na EUportálu článek od Lukáše Petříka s názvem Pravicová obžaloba vlády ODS a vlastizrady Mirka Topolánka. Ano, jsou body v článku, s nimiž bych mohl souhlasit, ale jako celek považuji ten článek za náhled ani tak nikoliv do duše autorovy, jako spíš do duše prezidenta Klause. S velkou částí argumentů totiž nesouhlasím a podivuji se autorovi, že je vůbec označuje za pravicové.

Pan Petřík kritizuje v prvé řadě Mirka Topolánka za ratifikaci Lisabonské smlouvy, která podle něj znamená konec suverenity České republiky a tedy vlastizradu. S tím nemohu souhlasit - to, co pana Petříka vedlo k takové formulaci, jsou existence pasáží jako společná zahraniční a bezpečnostní politika či většinové hlasování místo jednomyslného, respektive společná imigrační politika. Pan Petřík ve své obžalobě tvrdí, že to bude v reálu znamenat začlenění České republiky do tzv. Eurábie, proti čemuž údajně nebudeme smět nic říct (budeme přehlasováni). Dovolím si pana Petříka upozornit na skutečnost, že většina zemí EU nesdílí jím kritizované nadšení pro věci "ekofemimultikulti" a počet zastánců této ideologie se spíše snižuje než že by se zvyšoval - postupně opouští Skandinávii, Nizozemí a pomalu, ale jistě i Itálii (Berlusconiho reformy imigrační politiky) či Francii (Sarkozyho imigrační politika, která ho mimo jiné vynesla do prezidentského křesla). Nebude tedy do budoucna problém prosadit koncept společné imigrační politiky typu "Festung Europa", s čímž by pan Petřík snad i souhlasil. Navíc přeci není problém prosadit model, který pan Petřík rád nemá jednoduše neustálým trucovitým vetováním - tedy bude-li někdo chtít vymyslet rozumný systém imigrace (a že takových je většina), Francie nebo Německo to jednoduše vetují a je po legraci. V případě přijetí Lisabonské smlouvy by bylo možné většinově protlačit leccos - a myslím, že by pan Petřík měl vědět, že ČR je svými zájmy součástí většiny, nikoliv menšiny v EU. Většinu totiž Německo a Francie netvoří. Co se týče společné zahraniční politiky, je to právě Lisabonská smlouva, co umožní efektivně převálcovat různé ruské trojské koně - jako například Řecko či Německo, které jsou schopny vetovat jakoukoliv akci namířenou proti Rusku. Ona právem vysmívaná "ostrá prosba" z Bruselu vůči Kremlu byla přesně důsledkem neexistence společné zahraniční politiky postavené na většinovém hlasování. Pokud by Lisabonská smlouva platila, postoj EU vůči Rusku by byl mnohem tvrdší, neboť většina EU je atlantisticky orientována. Co se týče jeho poznámky o nadekretování socialismu přímo z Bruselu, rád pana Petříka ujistím, že na to stačí Češi úplně klidně sami a žádný Brusel ani nepotřebují. O důležitosti samostatného Kosova pro všechny zúčastněné jsem tu psal už mnohokrát a myslím, že to není zapotřebí opakovat. Ostatně už to pochopili i Srbové a začali otvírat cestu pro uznání Kosova.

Petříkova kritika zelených karet má realistický a vcelku oprávněný dodatek (o tom, že je špatně nezavedení povinných zdravotních testů), nicméně zelené karty jsou jediný důvod, jak se chovat k cizincům pracujícím v ČR slušně, tím z jejich práce profitovat a zároveň si nechat pojistku k jejich vyhoštění pro případ, že by s tím kterým cizincem nastaly problémy kriminálního charakteru. Jeho výtka Schengenu, kde píše, že Schengen je otevření České republiky nekontrolovatelnému přílivu zločinců a imigrantů, je naprosto naivní. Sám jsem načerno státní hranice ČR překračoval na turistických cestách po hraničních hvozdech mnohokrát, policistu jsem tam ani před Schengenem jakživ neviděl a bez problémů mi to prošlo. Na hranicích se všemi sousedními státy. Naprosto bez výbavy, jen tak na procházce - počítám, že zločinci jsou ještě sofistikovanější, než já, coby prostý turista. Uzavřít hranice těm, které pan Petřík jmenuje, by znamenalo postavit železnou oponu. To chce? Co se týče jeho připomínky, že za nás bude rozhodovat Brusel, rád vzkážu, že o tom budou rozhodovat mj. Češi v Bruselu. Vypadá to ale, že pan Petřík nezná realitu českého zákonodárství, protože jinak by věděl, že i přes všechny bruselské mouchy je takřka cokoliv lepší než to, co sedí momentálně v Poslanecké sněmovně nebo na většině ministerstev. A to prosím je tato vláda ta nejlepší myslitelná možnost, pokud uvážíme realitu českého voliče. Nic lepšího s těmi voliči, které ČR má, pan Petřík nesvede, jediná alternativa vůči současné vládě je nepokrytý socialismus řízený částečně z Moskvy prostřednictvím KSČM a některých špiček ČSSD. Měl by spíš děkovat za každý den, kdy ještě ČR vládu KSČM a ČSSD nemá. Taková je realita a ještě hodně dlouho bude.

Argument pana Petříka o umožnění potratové turistiky je směšný - existuje totiž už teď, jen je nelegální, což vystavuje dotyčné ženy zdravotním rizikům při špatně provedených interrupcích. A třebaže nesouhlasím s tím, že je plod součástí těla ženy, a tudíž si myslím, že by mělo k potratu dojít pouze v případě zdravotních problémů či znásilnění, považuji za velmi špatné jít v tomto cestou zákazů. Doporučení a vytvoření podmínek pro to, aby takový problém ženy nemusely řešit - tedy především důsledné postupy směrem k tomu, aby se matka s malým dítětem nemusela cítit méněcenná. Když mateřství nebude spíš utrpení než radost, reálná míra potratů se sníží mnohem více, než v případě restrikce. A o co jde tradičním konzervativcům - o to, aby byl počet potratů oficiálně nízký, nebo reálně nízký?

Petříkovo tvrzení, že vláda zavádí výuku dětí ve smyslu, že maminka by neměla vařit, ale měla by se raději stát traktoristkou opět postrádá jakýkoliv reálný základ. Pokud vím, tak současné trendy směřují k výchově typu - není maminčinou povinností vařit a maminka může, když chce usednout za volant traktoru. Rád bych připomněl slova irského válečníka Cú Chulainna, který svému vozatajovi na jeho prohlášení o tom, že vaření je pouze pro ženské překvapeně odpověděl slovy: "Ty bys nechal tak důležitou věc, jako je obživa, na ženách?" Jistě je správné kritizovat politický feminismus, který zavání totalitarismem, ale směšovat to s trendem normální emancipace žen je nemoudré. Stejně jako pan Petřík nemá v témže odstavci pravdu, když píše, že vláda vychovává k respektu k odlišnostem islámu, jako je například bičování žen. Nikdo k respektu vůči bičování žen nevyzývá, naopak, pokud vím to kdekdo dost tvrdě a právem kritizuje, pouze je snaha poukázat na to, že ne každý, kdo je muslim, je ztělesněním všeho zla.

Petříkovu urážku paní Parkanové ve smyslu, že jako ženská samozřejmě nemůže zvládnout řízení obrany státu, snad ani nemá cenu komentovat. Rád bych mu připomněl, že Condi Rice umravňuje diktátory celého světa a značnou část její práce tvoří právě obrana a strategické zbraně, což zvládá "přestože je žena" velmi dobře. Navíc by si měl pan Petřík uvědomit, že česká armáda, i kdyby v ní byl povinně každý občan jako "záklaďák", nebude kromě parády a buzerace lidí k ničemu dobrá, protože největší nebezpečí, které nás ohrožuje (Rusko) by i takovou armádu převálcovalo dejme tomu ne za půl dne, ale za dva dny. Výsledek by ale byl týž. Upozorňuji pana Petříka, že jediná reforma armády tak, aby byla schopna zajistit bezpečnost země sama o sobě, je taková, která počítá s vlastnictvím vlastních jaderných zbraní i nosičů k nim. Čemuž bych se osobně vůbec nebránil, ale je zajímavé, že to panu Petříkovi ani nevytanulo na mysli.

S další kritikou, která se týká prakticky výhradně různých nešvarů, zlořádů a aktivit na pokraji když ne rovnou zákona, tak přinejmenším slušných mravů, mohu souhlasit. Pan Petřík se rád vymezuje vůči neokonzervativní doktríně - nicméně o té se říká, že "neokoni" jsou liberálové, kteří se srazili s realitou. Doporučuji panu Petříkovi se obeznámit s realitou, protože jinak skončí jako vládce, který má samé správné myšlenky, jenom ten lid by potřeboval vyměnit...

Zobrazit celý článek

INGUŠSKO: Jak je to s tím právem na sebeurčení?

středa 24. září 2008

Po ruském vpádu do Gruzie mělo ruské vládnoucí duo plná ústa argumentu, že Kosovo otevřelo možnost uznání Abcházie a Jižní Osetie. Jakkoliv tento argument kulhá na obě nohy kvůli naprosto odlišným podmínkám uznání v obou situacích, kremelští jej patrně hodně rychle zapomněli - jak jinak by šlo kvalifikovat současné dění v Ingušsku, republice patřící k Ruské federaci, v zemi sousedící s Čečenskem i Gruzií.

Do mezinárodního povědomí se Ingušsko v nynější krizi dostalo poprvé do povědomí v souvislosti s vraždou opozičního novináře, majitele serveru ingushetiya.ru Magomeda Jevlojeva, který byl vtažen do auta ruské milice, v něm zavražděn a jehož tělo bylo poté z auta vyhozeno na ulici. Je dobré připomenout, že server ingushetiya.ru patří k těm, které se pozitivně dívají na možnost osamostatnění Ingušska od Ruska.

Nedlouho po Jevlojevově vraždě začal známý ingušský opoziční politik Magomed Chasbijev žádat odtržení od Ruska, nicméně tento krok byl proruským ingušským prezidentem Muratem Zjazikovem vyhodnocen jako podpora terorismu a islamismu. Jedním z odpůrců promoskevské vlády totiž je Gejdar Džemal, předseda Islámského výboru Ruska, který zastupuje radikálně islámské kruhy v Ruské federaci. Třebaže je pouze částí celé opoziční "palety", jeho výroky o nutnosti zavedení některých prvků práva šaríja do ingušské legislativy jsou Moskvou systematicky zneužívány k diskreditaci opozice v Ingušsku jako celku. Moskva tak v současné době, stejně jako na Krymu, hodlá v boji za zachování ruského vlivu použít islamistickou kartu v domnění, že na ni Západ uslyší.

Ingušsko přitom, stejně jako Sin-ťiang či Čečensko patří do skupiny zemí, v nichž je působení islamistů přinejmenším sporné a je spíše zbožným přáním těch, kdo by proti islamismu rádi bojovali, aby bojem zastínili svou chtivost po dominanci v daném území. Dalo by se dokonce říct, že i kdyby tam al-Káida neoperovala, tak si ji tam Číňané nebo Rusové musejí vymyslet - většina tam žijících muslimů jsou muslimové umírnění, tzn. k islámu se hlásí, chodí na obřady do mešit, ale neřídí se doslovným výkladem Koránu či hadís. Jenže v těchto zemích je přítomna i radikálnější menšina, která má často dobrý přístup do médií a její přítomnost (třebaže kromě prohlášení o právu šaríja a podobně nemá žádný reálný dopad) se používá k ospravedlnění útoku na celou místní společnost. Je to něco podobného, jako kdyby někdo citoval Vojtěcha Filipa jak horlí proti kapitalismu na nějakém sjezdu ÚV KSČ(M) a z toho vyvodil, že Česká republika je komunistická země, kterou je nutno obsadit. Hloupost takového uvažování je do očí bijící, ale Moskva jej ráda praktikuje a Západ jí to bohužel často spolkne i s navijákem - bez toho, aby se podíval detilně, kdo je tam ten "good guy" a kdo ten "bad guy".

Problém je, že čím víc si bude Rusko dovolovat na jednotlivé národy ve svém příhraničí (ať už uvnitř nebo vně Ruska) a čím víc se mu to bude dařit, tím ostřejší a agresivnější bude. A vůbec - proč ještě nikdo neuznal jen tak z ničeho nic nezávislost Čečenska či Ingušska? Nejspíš proto, že podobné trucpodniky nikdo nemá zapotřebí. Kromě Kremlu.

Zobrazit celý článek

PSYCHOLOGIE GEOPOLITIKY: Čína

úterý 23. září 2008

Světové i regionální mocnosti, velcí i malí hráči mají za dlouhá desetiletí a staletí vyprofilovaný způsob chování. Pokud ten způsob známe, můžeme předvídat jejich chování do budoucna. Nový seriál článků na Nekorektně.com vám nastíní jednou týdně profil některé ze zajímavých zemí světa - dnes bude řeč o Číně.

Základní myšlenka

Čína se považuje jak známo za Říši Středu, tedy přeneseně řečeno za centrum světového dění. Být centrem světového dění však vyžaduje jistou výlučnost - a Čína už tradičně nevynechá jedinou příležitost, jak přesvědčovat svět o svém významu. Základní myšlenkou Číny je především nebýt v peletonu světových mocností nikde dál, než na prvním místě. A samozřejmě k tomu patří i obrovská touha po uznání této skutečnosti.

Vztahy s bezprostředním okolím

Čína nepatří mezi expanzionistické velmoci. Pomineme-li fakt, že Čína za své integrální součásti považuje historická území čínského císařství (připomeňme, že historie čínského státu je dlouhá přes pět tisíc let a již od svého raného období důsledně zapisuje a eviduje, co vše k ní patří), tedy včetně Tibetu, Sin-ťiangu či - navzdory jeho japonské minulosti - Taiwanu, nejeví Čína dlouhodobé zájmy o teritoriální expanzi. Svou velikost se snaží dokládat především výkony uvnitř Číny, a to ať jde o ekonomickou sílu, monumentální stavby či počet medailí na olympijských hrách. Pokaždé se ovšem nespokojí s ničím menším, než s takovým vítězstvím, nad kterým bude zbytek světa ohromen s otevřenými ústy. Co se týče konkrétních vztahů s konkrétními sousedy, jsou spíše komplikované. Indie je současný rival Číny, s nímž má Čína potřebu soupeřit - nicméně až na menší teritoriální spory na společné hranci nejsou nijak nadstandardní vztahy ani ničím zvláštním zatíženy. Rusko je tradičním rivalem Číny, ovšem Čína správně cítí, že od doby studené války se pozice obou obrů obrátila - a je to nyní Čína, kdo je mnohem vyspělejší. Nicméně je to Rusko, kdo má zdroje - a je to právě čínský hlad po ruských zdrojích a zároveň ruská chuť dominovat opět Číně, co působí značnou nestabilitu a vytváří potenciálně silně konfliktní zónu. Mongolsko je v čínském geopolitickém vidění spíše nárazníkovým pásmem mezi Čínou a Ruskem - Mongolsko chudé na suroviny i ekonomiku nemá Číně co zvláštního nabídnout kromě toho, že eliminuje většinu délky její společné hranice s Ruskem tím, že je de facto hlídáním své suverenity střeží samo. S Japonskem má Čína historicky vztahy velmi, velmi špatné, často je přecitlivělá na japonské vidění čínské reality a háklivá na jakékoliv japonské komentáře vůči čínské historii, státnosti i kultuře. Ovšem za touto emocionální vlnou se skrývají bující obchodní vztahy, Čína využívá své občany z Mandžuska (často znalé japonštiny) ke studiu v Japonsku a přinášení know-how, jakož i k outsourcingu pro japonské firmy - který přináší do Číny kapitál i know-how. Vztahy s oběma Korejemi jsou rozporuplné. Ideologické křídlo KS Číny se snaží podporovat KLDR, zatímco pragmatické "kapitalistické" křídlo KS Číny se snaží být zadobře s Korejskou republikou - jejíž firmy láká k offshoringu do Číny. Vietnam navzdory své komunistické vládě (která se snaží reformovat podobně jako Čína) je k Číně silně nedůvěřivý a vztahy jsou spíš chladné. Laos je Čínou značně podporován, jakož i vojenská junta v Barmě.

Vztahy s velmocemi

S ostatními světovými velmocemi, tedy se Spojenými státy a Evropskou unií má Čína vztahy založené na principu "můžete u nás výhodně obchodovat, uděláme pro vaše firmy první a poslední, ale neptejte se po vnitřních otázkách Číny". Těmi vnitřními otázkami se myslí zejména stav lidských práv v zemi či ekologie. Čína se především snaží západní mocnosti "dohnat a předehnat", což se jí v lecčems daří, nicméně životní úroveň mnoha Číňanů je ještě stále pod hranicí bídy.

Shrnutí

Čína je sebevědomou velmocí, která se dere na vrchol tak, že je ochotna udělat pro tento cíl vše reálné i zdánlivě nereálné. Je zemí, které nadstandardně záleží na tom, jak je ve světě viděna a od toho odvíjí svou zahraniční politiku - a to je základ všech domácích megalomanií, jichž jsme svědky. Třebaže ekonomická aktivita Číny může být pro Západ ohrožující jednoduše tím, že Čína jednou dokáže vyrábět nejen levněji a rychleji, ale i kvalitněji, nelze očekávat nějaké vojenské intervence vůči němu.

Zobrazit celý článek

PRAHA: Podivnosti páté městské části

pondělí 22. září 2008

Zastupitelstvo pátého obvodu hlavního města Prahy i události, které se dějí okolo něj, jsou až nadmíru podivné. Podivnosti přitom obcházejí radnici „pětky“ stejným způsobem napříč politickým spektrem, jako je to často i na pražském magistrátu. U „pětky“ je to navíc zesíleno přítomností kontroverzního starosty Milana Jančíka (ODS).

Místní obyvatelstvo zpravidla tvrdí, že se zastupitelé „pětky“ chovají často podobně bolševickým pohlavárům v tom, jak arogantně prosazují svou moc. Ostatně včera jsem to zažil na vlastní kůži – když jsem viděl, jak řídí přímo pan Jančík. Po Vrchlického ulici, kde je limit samozřejmě 50 km/h si to odhadem ve svém mercedesu uháněl tak osmdesátkou, přičemž bez blinkru „myškoval“ z pruhu do pruhu. To všechno proto, aby stihl dostihy, na něž jsem jel se svou slečnou ve Velké Chuchli, kde jsem se s ním potkal u vjezdu do parkoviště poté, co já jsem jel po Praze naprosto předpisově. Jeho auto bylo ve frontě tak čtyři metry přede mnou. Osobně ani moc nedoufám v to, že mu něco hrozilo – třebaže jsou v tunelu Mrázovka a v té části okruhu mezi Mrázovkou a Zlíchovským tunelem kamery měřící úsekovou rychlost. Tato příhoda však velmi dobře zapadá do dalších podivností.

Už způsob, jakým byl Milan Jančík protlačen v tomto funkčním období do křesla starosty, je mírně řečeno podivný. Na „pětce“ vyhrála ODS, neboť je tento obvod plný pravicově smýšlejících lidí, kteří ovšem podivnosti pana starosty nesli s velkou nelibostí, pročež hromadně dávali preferenční hlasy jiným kandidátům za ODS, jen aby Jančík nebyl starostou. Třebaže preferenční hlasy získali jiní kandidáti, někdo (nejspíš z magistrátu) Jančíka do křesla starosty protlačil, takže je tam znovu.

Politické podivnosti ovšem zasahují i do běžného života občanů městské části – projevuje se to nejčastěji různými dopravními omezeními v místech, kde bydlí někteří zastupitelé, případně naprosto bezohledným zacházením s parky a zelení městské části. Nejznámější případy takových omezení jsou ulice Na pomezí, Na Hřebenkách či Na Radosti. Ulice Na pomezí spojuje městské části Jinonice a Košíře, je jejich jedinou spojnicí a zároveň jediným alternativním výjezdem z části Košíř s názvem Cibulka, vedle křižovatky Kavalírka na Plzeňské ulici. Navíc je to důležitá spojnice pro hasiče, kteří se do této čtvrti potřebují dostat (sídlí v Jinonicích), a kteří tak v době dlouhých let zavřené ulice Na pomezí místo toho, aby byli na Cibulkách za dvě minuty tam byli minimálně za devět. Nicméně ulice Na pomezí byla dlouhé roky neprůjezdná, protože přes ni byly načerno povaleny panely znemožňující průjezd – a to i podle rozhodnutí soudu ilegálně. Veřejným tajemstvím je, že za celou věcí byla korupce radních těmi, co nechtěli, aby jim jezdila auta okolo domu. Třebaže soud o nelegálnosti takového opatření rozhodl už před několika lety, ulice Na pomezí byla otevřena až před několika měsíci, zejména kvůli neudržitelné dopravní situaci a kvůli tomu, že se už moc lidí moc ptalo. Značka „průjezd zakázán“, tentokrát bez brutálních zásahů typu panelů na vozovce, zdobila přibližně měsíc ulici Na Hřebenkách, nicméně po mohutných protestech obyvatel byla zrušena. Stejný případ (rovněž zrušený po protestech) byl zákaz vjezdu do průjezdní ulice Na Radosti ve Zličíně, kde bydlí jeden ze zastupitelů městské části. Občanská organizovanost tak dokáže alespoň částečně bránit zvůli místních radních – jenže výčet podivností tím nekončí. Jančík se totiž coby starosta účastnil podivných prodejů Ženských domovů, jednoho z domů v Zubatého ulici či záměru koupě pozemků Českých drah v areálu Smíchovského nádraží, které je ovšem prodat nechtěly.

V současné době obíhá Prahu 5 petice požadující změnu územního plánu do původního stavu, neboť před několika měsíci schválilo zastupitelstvo MČ Praha 5 změnu charakteru pozemků v chráněných rezervacích na stavební parcely s úmyslem budovat zde nové čtvrtě. Jde zejména o Prokopské údolí, Dalejské údolí, rezervaci na Vidouli, v Motole a park na Kavalírce, který je poslední zelení v oblasti. Lobby developerů se tak prosazuje i tam, kde nemá co dělat – a je to právě radnice, kdo má mít zodpovědný přístup k hospodaření s pozemky patřícími městu. Bohužel tak nečiní.

Podivnosti se ovšem točí – jak již bylo řečeno – napříč politickým spektrem a tak nejsou vynecháni ani radní za ČSSD. Jeden z radních za tuto stranu, Věnek Fořt, napadl v tramvaji na počátku srpna ženu, kterou se snažil oloupit o batoh, maje přitom v krvi 2,8 promile alkoholu. Dobré vztahy mezi radními se však projevily – Milan Jančík odmítl jakékoliv řízení proti radnímu Fořtovi s tím, že ji považuje za plně soukromou věc pana zastupitele. Na stejného zastupitele se nedávno dokonce provalilo to, že na podzim roku 2006 starosta Jančík navrhl, aby Fořt získal vilu patřící městu – za cenu třikrát menší, než za kterou ji Fořt nyní prodává. Luxusní vilu se čtyřmi byty v Košířích radní koupil za cca 5 mil. CZK, což je cena, jakou dosahují v dané lokalitě často jednotlivé byty – ve srovnání s tržními cenami nemovitostí by vila měla šanci být prodána ne za 15 mil. CZK, za kolik ji Fořt prodává teď, ale i za více; tímto počínáním má tak Fořt, pokud nebude prošetřován, zisk deseti milionů korun podivným způsobem naprosto jistý.

Zdá se, že klíčem k podivnostem je sám starosta, který navíc byl podle Obvodního soudu pro Prahu 1 zvolen do vedení ODS na Praze 5 v rozporu se stanovami strany. Kvůli této pochybné volbě je dokonce část radních za ODS na radnici pátého obvodu v opozici proti svým stranickým kolegům semknutým okolo Jančíka – kteří vesele spolupracují s politiky jiných stran na velmi netransparentní politice. Současnou koalici tak tvoří někteří zastupitelé za ODS, zastupitelé za ČSSD a někteří z SNK-ED. Jančíkovo jednání dokonce v několika případech vyšetřovala policie, ovšem pokaždé byla věc odložena s odůvodněním, že se žádný trestný čin nestal. Opravdovým klíčem k rozřešení podivností na pátém městském obvodu bude tedy najít, kdo za Jančíkem stojí a kdo je ten, kdo nad ním drží ochrannou ruku. Tato osoba může zároveň být tatáž, která drží v pražské ODS další kontroverzní osoby – které straně svou přítomností škodí pověst.

Více informací zde a zde.


Zobrazit celý článek

REPORTÁŽ: Jedenácté září v Praze

pátek 19. září 2008

Jedenáctého září se v Praze konal happening, který měl připomenout jednu z bezpochyby nejvýznamnějších tragických událostí současné doby, kterou je nesporně teroristický útok na New York. Akci pořádalo sdružení Mladá pravice, společně s Konzervativní stranou. Protože Nekorektně je jedním z portálů, které akci od počátku podporovaly, nemohli tam jeho zástupci (tedy moje maličkost) chybět.

Akce se konala na pražském Jungmannově náměstí. U pomníku národního buditele se mohlo sejít něco mezi jednou a dvěma stovkami lidí. Že to není mnoho? Ono vlastně není divu. Tradiční nezájem sdělovacích prostředků udělal svoje, navíc žijeme v době, kdy 70 procent obyvatelů ČR si myslí, že za útoky na WTC a Pentagon může vláda Spojených států (podle nedávného průzkumu na Aktualne.cz). Na druhou stranu měla relativně nízká účast (na to, o jak důležité téma šlo) jednu výhodu. Náměstí bylo totiž zcela prosté individuí, které můžeme snadno vídat na manifestacích opačného světonázorového protipólu. Žádní agresivní jedinci si nepřišli zařvat, přítomné dívky působily všechny mile a sympaticky (dredaté anarchohipízačky ve vytahaných svetrech zůstaly ve squatech, nebo kam to vlastně lezou), akce se dokonce obešla bez komunistických a neonacistických provokatérů, jejichž přítomnosti jsem se obával. Zvláště tu druhou skupinu mohly přilákat izraelské a americké vlajky, viditelné na velkou vzdálenost. Zkrátka pieta, jak má být - ovšem nemyslete si, že se na Jungmannově náměstí jen brečelo. Naopak, všechny projevy byly rámované vystoupením židovské hudební skupiny Létající rabín, jejichž skočné melodie ve stylu klezmer přilákaly na akci i hodně náhodných kolemjdoucích. Například skupinku středoškolaček, které až po hudební produkci pochopily, která bije, a zase odešly.

Co bych vytknul? Jednak asi ne úplně připravené řečníky, kteří zhusta své projevy slabikovali z papíru a nepůsobili přitom příliš přesvědčivě. Chápu, že každému nebylo do vínku dáno být schopným rétorem. Mějme však na paměti, že politické subjekty (a Mladá pravice i Konzervativní strana jimi jsou) musí mít ve svém centru charismatické řečníky, kteří jsou schopni strhnout dav. A v tomto směru bohužel za nepřítelem (jak se dá snadno vypozorovat z protiradarových demonstrací) zaostáváme.

Dále je možná škoda, že z politických představitelů vystoupil jen Ivo Strejček, poslanec Evropského parlamentu za ODS. To samozřejmě nedávám za vinu organizátorům, ale na takové akci bych uvítal například někoho ze členů Poslanecké sněmovny. Už proto, že společenské klima je takové, jaké jsem popsal v předchozích odstavcích. Vládnoucí ODS by se měla ústy někoho ze svých čelních představitelů jednoznačně postavit na správnou stranu barikády - i třeba účastí na akci podobného typu. Chce to razantně odsoudit islamismus, který plíživě zaplavuje Evropu, a to musí udělat pomazané hlavy. Nerad bych věřil tomu, že i naše nejsilnější pravicová strana (proč mám chuť přívlastek "pravicová" opentlit velkými uvozovkami...) se chce mlčením svézt na vlně primitivního antiamerikanismu, tak jak to dělá například opoziční ČSSD.

Nejsem rovněž příznivcem až příliš konzervativního, populistického nacionalismu, který na mě vanul z projevu místopředsedy Mladé pravice. Otevření Schengenského prostoru jsem například uvítal a nemyslím si, že pro nás znamená pouze přísun všelijaké chátry a potenciálních teroristů, jak víše zmíněný řečník naznačoval. Nepřejímal bych rétoriku ne nepodobnou Dělnické straně jen proto, že by mohla oslovit pár vystrašených občanů důchodového věku. O výhodách Schengenu pro obyvatele ČR bylo i na našich stránkách ostatně napsáno dost.

Červenou nití, která se táhla projevy všech zúčastněných, bylo samozřejmě vybudování radarové základny v ČR. Proslovu "předního českého neocona" Romana Jocha se dalo těžko něco vytknout (ostatně téměř ta samá slova, včetně analogie s bombardérem, jsem ho slyšel pronést už loni, na první demonstraci "pro radar" na Hradčanském náměstí). Silnou tečkou na závěr bylo pak vystoupení občanského aktivisty Jana Šinágla, který dostal tři minuty mimo program. Neústupný bojovník s americkou vlajkou se rád ukazuje na akcích antiradaristů a komunistů, vždy k velké nevoli všech zúčastněných. Z jedné oslavy komunistického prvního máje ho dokonce násilím vypoklonkovala bolševická ochranka, když na něj ukázal prstem sám bývalý předseda KSČM, soudruh Grebeníček. Přesně jako v dobách minulých. Po jedné manifestaci proti radaru vytloukli Janu Šináglovi "míroví aktivisté" kamenem okno. "Řekl jsem si, že ho nenechám zasklít, dokud u nás nebude stát radar. Ještě není zaskleno, a doufám, že zanedlouho bude!" zakončil svůj projev Šinágl.

Co dodat? Doufat, že v celospolečenském měřítku zvítězí zdravý rozum, nebo raději usínat s nadějí, že ruské tajné služby přestanou financovat jisté subjekty v ČR? Ostatně od jisté doby jsem si nevšiml, že by soudruzi z Ne základnám nějak podstatně vystrkovali růžky. Padly jim totiž dva dost zásadní argumenty. Ten jeden se roztříštil s velkým rámusem po ruském útoku na Gruzii (i přes slova pana prezidenta tahle událost s veřejným míněním v otázce radaru dost zamíchala), ten druhý, racionálnější, padl teprve nedávno, a sice slovy prezidentského kandidáta Baracka Obamy (do kterého "míroví aktivisté" rozhodně vkládali velké naděje), že by v případě svého zvolení protiraketový deštník ve Střední Evropě podpořil. So long, commies!

Video z akce najdete tady - párkrát se tam mihne také moje maličkost.

Zobrazit celý článek

INTERNET: Seznam.cz jako politický fenomén

Přední český internetový vyhledávač, Seznam.cz, není jen obyčejnou internetovou službou. Bez větší nadsázky se dá říci, že je politickým činitelem, třebaže možná i zcela nechtěně. Na čem je postaven úspěch Seznamu a v čem politicky ovlivňuje českou veřejnost?

České uživatele si Seznam.cz získal především svou službou elektronické pošty. Přehledná česká aplikace, která umožňuje uživatelům posílat si maily i s „avatary“, jak se jmenují miniatury s fotografií přímo v záhlaví si své uživatele našla velmi snadno. Tím spíš, že byl Seznam.cz jedním z prvních českých e-mailových serverů, který zavedl velkou kapacitu (nevím, zda nebyl dokonce první). Byl to právě e-mailový server, který mu přilákal uživatele, které si od té doby Seznam.cz láká na své další produkty. Na tom přeci není nic zvláštního, kdyby ovšem Ivo Lukačovič, majitel Seznamu.cz, nevyužil „díry na trhu“, která má základ v té temnější stránce české mentality, kterou svou činností vlastně ještě rozvíjí. Základní politika Seznamu.cz se dá popsat jako zavádění domácích mutací úspěšných zahraničních internetových služeb a aplikací. Na tom by opět nebylo nic špatného, kdyby ovšem tyto mutace nevznikaly podobně, jako české verze oblíbených anglicky zpívaných písniček. Tedy jako „verze pro pohodlné lidi“, které navíc izolují české uživatele v myšlení české kotlinky. Zatímco v jiných zemích je běžné, že pomocí globálních internetových služeb (YouTube, Facebook, MySpace apod.) se setkávají uživatelé z celého světa, diskutují spolu a rozšiřují si tím obzory, lze jen těžko čekat, že na servery patřící Seznamu.cz, tedy Spolužáci.cz, Lidé.cz, Stream.cz či samotný vyhledávač Seznam.cz zavítá někdo jiný, než z České republiky, nebo tak maximálně ze Slovenska. Navíc tyto mutace globálních služeb jsou často až podezřele svým originálům podobné – nedlouho poté, co Google přišel se službou iGoogle vytvořil Seznam.cz svou až pozoruhodně podobnou homepage. Už samotné fulltextové vyhledávání, kterým Google udělal díru do světa, tzn. jednoduchá domovská stránka, kde není nic, jen logo, vyhledávací řádek a pár dalších funkcí, ovšem jen v podobě textových odkazů, Seznam.cz převzal jakmile viděl, že Google funguje. Nalákal tím ty, kteří „už stejně mají mail na Seznamu“ k tomu, aby české internetové vody jen tak neopouštěli. Tyto služby přitom nijak českou vzdělanost a otevřenost světu neničí, pouze jim pomáhají dobrovolně se před světem uzavírat a napomáhají tak procesu, k němuž česká společnost přirozeně inklinuje už sama.

Druhý, tentokrát politický vliv Seznamu.cz na českou společnost je podle mého mínění mnohem nebezpečnější. Když Seznam.cz chtěl získat na svůj portál nějaké zpravodajství, pokud nechtěl jen kopírovat „četku“ zbývalo jen Právo. Lidové noviny, MF Dnes i Hospodářské noviny už své portály měly a navíc čistě internetové zpravodajství se jakž takž podařilo jen serveru Aktuálně.cz, který už svůj trh v podstatě nasytil. Skutečnost, že zpravodajství Seznamu.cz zajišťuje právě Právo (často takřečené Rudé) však není mnoha uživatelům známa a často to jsou čtenáři, kteří by si tištěné Právo nevzali ani kdyby bylo zdarma na zátop – jenže Novinky.cz čtou, protože jsou velmi podbízivě umístěny právě při otvírání e-mailu na domovské stránce portálu. Jistě, Seznam.cz na to upozorňuje, nicméně pouze malou ikonkou v zápatí stránky, které si právě málokdo všimne. Vzhledem k tomu, proč je Právo takřečené Rudé, tedy k tomu, že se jedná de facto o tiskový orgán ČSSD (třebaže oficiálně je tím Právo lidu), jsou čtenáři ovlivňováni právě sociálnědemokratickým pohledem na svět velmi plíživě – už jen výběrem informací, vypuštěním některých, zdůrazněním jiných či komentováním v publicistické části. Tak čtenář Novinek.cz, který jiné zdroje nečte, případně pouze kouká na ČT, snadno může ve shodě s ruskou propagandou, kterou Novinky ochotně podle vzoru ČSSD přetiskují, dojít přesvědčení, že například největší hrozbou pro světový mír jsou USA a Izrael. Politické zabarvení Seznamu.cz tak nejlépe dokládá pohled na libovolnou diskusi pod libovolným článkem a vliv na jeho čtenáře rubrika, v níž jsou otištěny ty komentáře, které čtenáři označili za „kvalitní“.

Pan Lukačovič samozřejmě tím, že s podobnou strategií přišel, ani neporušuje žádný zákon, ba troufnu si říct ani etiku podnikání, neboť pouze vyplňuje díru na trhu a dává nabídku tam, kde je silná poptávka. Fakt, že mnohým Čechům vyhovuje poslouchat v rádiu přezpívané písničky, kde místo zpívaného slova „downtown“ slyší ječet „pááátááá“ či uzavírat se v českém internetovém prostoru mnohem více svědčí o těch, kteří tak činí, než o panu Lukačovičovi, který jim jen nabídl možnost, jak si to uchovat. V případě, kdy takové podnikání neporušuje zákon a navíc po něm je poptávka je nesmysl snažit se Seznam.cz nějak omezovat – navíc by to bylo proti úctě k soukromému majetku a svobodě nakládání s ním. Co ale považuji za účelné, je upozorňování čtenářů Novinek.cz a uživatelů služeb Seznamu.cz, že existují i mezinárodní služby, kde sice musejí mluvit anglicky (což je další věc, do které se mnoha Čechům nechce), ale které jim otevřou obzory tak, jak to Seznam.cz nedokáže. Otvírat lidem obzory násilně není možné, nicméně systematický, neřku-li donquijotský boj za tento cíl snahou obklopovat lidi i zahraničními zdroji považuji za účelný a správný. Součástí toho je i jednat s lidmi na rovinu a navyknout je na to, že ne vše, co píší Novinky.cz, je úplná pravda.

Zobrazit celý článek

ČESKÁ KOTLINKA: Řešení ghett bez rasismu

čtvrtek 18. září 2008

Místopředseda vlády Jiří Čunek se opět nechal slyšet v otázce Romů a jako v posledních případech se na jeho hlavu snáší kritika za to, co řekl. Je mu vytýkáno především rasistické myšlení – a navzdory tomu, že se za rasismus dnes označuje i to, co rasismem není, je třeba tomu hodnocení dát zapravdu. Jenže ono je i řešení jiné, které je zaručeně spolehlivé. Bohužel kvůli soucitu takzvaně sociálně citlivých občanů vůči méně přizpůsobivým nejspíš neprůchodné.

Co je rasismus? Je to posuzování lidí na základě jejich rasy a předjímání kolektivní představy o tom, jak se ti lidé budou chovat na základě rasové (respektive etnické) příslušnosti. Tedy v kostce – neměření všem stejným metrem, rozdílnost jednání s lidmi podle jejich rasy. Toho se pan Čunek opakovaně dopouští a problém nepřizpůsobivých občanů tím nijak neumenšuje. Do křesla místopředsedy vlády se dostal za postoj vyloženě rasistický – přesunul Romy z centra Vsetína do nových kontejnerových buněk, vcelku dobře a pohodlně zařízených. Říkáte oprávněně, že si ti Romové polepšili – jenže v tom je ten rasistický postoj. Pokud vím, na vsetínské radnici bylo tou dobou hodně lidí, kteří byli v kategorii sociálních případů a nebyli Romové – a měli smůlu. Jiří Čunek se rozhodl, že nové bydlení dostanou Romové, a to konkrétně ti, kteří za své předchozí chování měli být vyhozeni na ulici. Ne za svou barvu kůže, ale za to, že zničili obecní majetek. Jenže to se nestalo – pan Čunek posuzoval výhradně podle barvy kůže, naplnil tak definici rasismu.

Předně to, co se označuje za romský problém, není romský, nýbrž cikánský problém. Slovo cikán totiž neoznačuje etnikum, nýbrž způsob života; cikán tak není synonymum slova Rom, nýbrž slova kočovník. Česká republika tak nemá problémy s Romy, tedy lidmi tmavší barvy kůže, hovořící romským jazykem, atp., ale s cikány jakéhokoliv etnika. Tedy lidmi, kteří odmítají být součástí „slušné společnosti“, jejichž přirozenost je nevázaně žít, kočovat a kteří, jsou-li usazení na místě, nejsou takového života schopni. Laskavý čtenář se možná podiví – ale mezi „cikány“ jsou i bílí Češi, a ti jsou nemenším problémem, nežli jejich romští „kolegové“ z tábora cikánů. Znějí tyto termíny divně? Dnes možná ano, ale ještě za první republiky se používaly vcelku běžně a naprosto nerasisticky. Lidi vcelku nezajímalo, jakou barvu kůže mají ti, co jim ukradli slepici, prostě to byli cikáni – a mohli to být i sněhobílí Češi. To, že se dalo rovnítko mezi slovo cikán a Rom, je vůči Romům nesmírně nespravedlivé, asi jako když se v Rakousku objeví nápis „Češi nekrást tady“. Ne každý Rom je totiž cikánem, tak jako ne každý cikán je Romem. Slovo cikán je tak především společným jmenovatelem označujícím určitý způsob chování, který většinové společnosti oprávněně vadí. A je na každém, zda bude či nebude cikánem – s trochou snahy to může změnit. Což je přesně to, co by měl pan Čunek pochopit.

K čemu totiž vede jeho koncepce? K tomu, že na slušné Romy bude stát pohlížet jako na potenciální příživníky a kriminálníky, neslušné Romy s trochou štěstí socializuje, jenže ouha, náhle zbudou neslušní cikánští Češi, o nichž píšu výše. Chovají se prakticky stejně, jako ti kritizovaní romští cikáni, jen jsou bílí. Co udělá pan Čunek s nimi? Má dvě možnosti, buď jejich existenci ignorovat, nebo přijmout nějaké pravidlo socializující i je. Jenže k čemu je potom pravidlo, které se pokouší socializovat jmenovitě Romy? Není lepší takový program vyhlásit (když už) globálně vůči všem občanům, jejichž způsob života se vyznačuje tím či oním?

Nicméně osobně nejsem příznivcem ani takového řešení, protože nevěřím tak docela v jeho funkčnost. Jsem toho názoru, že místo vymýšlení nových postupů bychom se měli poohlédnout po zahraničí, kde podobné problémy vyřešili. Ne jen řešili; kde se jich zbavili. A jeden dobrý příklad by tu byl, a přesto rasistický není – New York Rudyho Giulianiho. Z Bronxu, kam si před několika lety netroufl ani policajt, udělal relativně bezpečnou čtvrť. Newyorským metrem se už dá zase jezdit bez rizika okradení či přepadení i v noci a sociálně nepřizpůsobiví všech barev pleti se začali chovat víceméně slušně. Jak to Giuliani udělal? Nezaváděl ani žádná nová pravidla, jednoduše měřil všem stejným metrem a byl nekompromisní a tvrdý ve věci dodržování stávajících pravidel. Věřím, že totéž by fungovalo i s cikánskými ghetty v České republice. Proč se místní chovají tak, jak se chovají? Proč vybydlují byty, proč nejsou ochotni chodit do škol či pracovat? Proč selhává pozitivní motivace? Protože nemají negativní motivaci. Jsem přesvědčen o tom, že i velká část „slušně žijících“ Čechů žije slušně vyloženě jen na základě negativní motivace. Tedy na základě toho, že vědí, že pokud nebudou splácet to či ono, nebudou pracovat, platit daně, bydlení, energie a podobně, půjdou bydlet tak akorát pod most nebo na hlavní nádraží. Čeští cikáni obé barvy pleti ale vědí, že jim to projde. Romy stát zvýhodňuje a nevyžaduje po nich, aby byli svéprávní (jako kdyby předem počítal s tím, že nejsou) a bílí cikáni se vezou na stejné vlně. Věří – a evidentně správně – že budou-li dělat nepořádek, stát je rád půjde umlčet odpuštěním dluhů či novým bydlením, jenom ať dají pokoj. Většina těchto nepřizpůsobivých žije v obecních bytech – je takový problém, aby obce pronajímaly byty pro sociální bydlení (ať už v nich bydlí kdokoliv) s podmínkou, že je bude dvakrát do týdně kontrolovat pracovník úřadu, zda jsou v pořádku a nejsou ničeny? To se dá snadno zakotvit v nájemní smlouvě. Stejně jako i sankce za neplacení nájemného. Pokud by čeští cikáni obé barvy pleti viděli, že se s nimi stát rozhodně mazlit nebude a bude po nich důsledně vyžadovat dodržování daných pravidel pod pohrůžkou vyhození na ulici (kterou se nebude bát uplatnit), tak si myslím, že by je to motivovalo dostatečně k tomu, aby například využili rekvalifikačních programů a začali se starat sami o sebe. Jednoduše proto, že alternativa k takovému životu by byla téměř k nepřežití – žít jako bezdomovec. Takový postup samozřejmě je tvrdý, ale to je jeho základ – tvrdost, spravedlnost a především úcta k zákonům. Pokud budou nepřizpůsobiví občané vědět, že zákon není papírovým tygrem, budou ho dodržovat. A návrhy pana Čunka budou moct jít do šuplíku, nebo do muzea kuriozit.

Zobrazit celý článek

KRYM: Ohnisko dalších nepokojů?

středa 17. září 2008

Krym, poloostrov v současné době patřící k Ukrajině, je dalším z neuralgických bodů černomořského prostoru, v němž v současné době svádí místní komunity boj o to, (ne)být v ruské sféře vlivu. Stejně jako Jižní Osetie a Abcházie, je i Krym snadno zneužitelný pro expanzivní ruské zájmy.

Situace je ale jiná než v obou gruzínských odštěpeneckých provinciích – místní obyvatelstvo sice není nijak nadšeně proukrajinské, ale ti, jimž historicky patří, nejsou ani nijak proruští. Ta část, která proruská je, jsou samotní etničtí Rusové, ale s realitou podobných ruských pátých kolon se nejspíše nedá nic dělat. Původní krymští obyvatelé jsou ale Tataři – turkický národ, nábožensky sekulárně sunnitsky muslimský, který nemá o nic větší zájem jít s Moskvou, než s Kyjevem.

Krymští Tataři jsou živým obrazem Stalinových zvěrstev – velká jejich část žije za hranicemi Krymu, do ukrajinské oranžové revoluce bez jakékoliv možnosti se vrátit do zemí, odkud je Stalin částečně vyhnal a kde je částečně vyvraždil. Ukrajinská demokratická vláda nemá s navracením krymských Tatarů žádný větší problém, nicméně tito jsou silným trnem v oku místních Rusů i kremelských jestřábů. Jejich narůstající počet (těch, kteří se navracejí z exilu) místní Rusy dráždí podobně, jako dráždí mnohé Čechy představa vracejících se sudetských Němců. Rusové totiž považují Krym za historicky ruský – což je ovšem představa značně mylná, neboť třebaže je pravda, že Krym přešel ze správy Ruska do správy Ukrajiny až rukou Nikity Sergejeviče Chruščova, do správy Ruska se dostal způsobem pro Rusko nesmírně typickým – jednoduše byl zabrán. Krymský chanát byl celá staletí samostatnou zemí, v níž nebylo Rusů ani příslovečných pět a půl, načež se ruským stal tím, že byl nejprve carskou armádou zabrán a posléze násilně rusifikován za dob Stalinových – tedy krymští Tataři byli vyháněni a vražděni a do oblasti byli „importováni“ noví Rusové. Podle stejného scénáře, jaký známe z Pobaltí, Ukrajiny, Gruzie, Běloruska i dalších zemí.

Rusku samozřejmě vadí představa tatarského Krymu mnohem více, než Krymu ukrajinského, protože by touto skutečností Rusové přišli o dvojí způsob efektivního nátlaku na Ukrajinu – jednak argumentem, že Krym je ruský, protože Ukrajině jej za dob SSSR daroval Ukrajinec Chruščov, jakož i argumentem etnickým – většina místních jsou Rusové, takže Krym patří Rusku. Díky Juščenkovi a ukrajinské demokracii však Rusové na Krymu už zdaleka jasnou většinu netvoří (už jen 58%, na počátku 90. let šlo téměr o 100%) – což bere Rusům z plachet jejich „etnický“ argument, a pak myšlenka autonomního muslimského tatarského Krymu uvnitř demokratické Ukrajiny znamená, že nebude existovat žádný způsob, jak ospravedlnit „převod“ Krymu k Rusku. Je samo sebou, že by při případném oddělování Krymu nezůstalo jen u Krymu, ale ruskému medvědu by ve chřtánu skončila celá levobřežní Ukrajina.

Bohužel má Rusko stále v ruce sice lživý, ale pořád reálný trumf v podobě „ochrany ruských občanů“. Místním Rusům totiž už ruské pasy dávno rozdalo a dokonce je i má před kým „ochraňovat“. Na to poukazuje „e-mail“, který měl být údajně zaslán od jednoho z šéfů ruských tajných služeb Vladimiru Putinovi (jeho český překlad jsme otiskli zde), který bez ohledu na autentičnost poměrně dobře vystihuje slabinu Krymu a naznačuje způsob, jakým by se jej mohla Moskva zmocnit. Ačkoliv si myslím, že onen dopis napsal někdo z MI5 coby varování před možnostmi a potenciálem ruského impéria, bylo by s podivem, kdyby kremelští jestřábi nehodlali podobného postupu, jaký se tam píše, využít. V čem spočívá? Inspirace přišla z pera čínských soudruhů. V době olympijské došlo k atentátu v čínské provincii Sin-ťiang (Ujgursko), který podle čínských oficiálních míst zavinila al-Káida, nicméně toto obvinění neznělo příliš přesvědčivě s ohledem na to, že Sin-ťiang je obdobný případ v rámci Číny jako Tibet, k němuž pekingská vláda přistupuje stejným způsobem. Dosud se nestalo, že by al-Káida v Sin-ťiangu útočila, jakož se dosud nestalo, že by v Ujgursku jakkoliv bujel islamismus. Podle mého mínění se jednalo o vytvoření ospravedlnění k represím vůči Ujgurům, a to ať už to čínská vláda spáchala pomocí tajných služeb sama, nebo na to al-Káidu „najala“. Onen tajemný e-mail obsahoval možnost podobného postupu na Krymu. Tedy že na poloostrově začne působit ať už domnělá či skutečná al-Káida (která si mimochodem s ruskou vládou velmi dobře rozumí, viz komentáře al-Džazíry k situaci v Gruzii, kde šlo o úplné převzetí a šíření kremelské propagandy a je veřejným tajemstvím, že katarská televize al-Džazíra je de facto PR agentura wahhábismu a al-Káidy), která začne napadat ruské občany v zájmu někým vyhlášeného „džihádu proti Rusům“. Rusko bude apelovat na Kyjev, aby posílil bezpečnost, ten to samozřejmě nezvládne, protože atentáty se budou množit (londýnská metropolitní policie by mohla vyprávět, jak těžké je atentáty předvídat) a Moskva bude víc a víc kritizovat ukrajinskou vládu, že není schopná ochránit ruské občany žijící na Ukrajině. Nakonec tito napíšou nějaký zvací dopis do Moskvy, Rusové poslechnou a přijedou, ustaví někde „ukrajinskou vládu“, kterou hbitě uznají místo té v Kyjevě a dál to známe. Odkud? Z Ukrajiny roku 1920 a z Rakouska v letech 1932-1938.

Postup, který vyzkoušela teď v létě Čína proti Ujgurům, Rusko proti Gruzíncům a který pravděpodobně hodlá využít Rusko proti Ukrajincům má svůj předobraz především v nacistickém Německu. Není totiž pravda, že by Rakousko bylo nacistické hlouběji do minulosti před rokem 1938. Rakušané prožívali krizi identity; někteří se považovali za Rakušany odlišné od německého národa, jiní za Němce. Stoupenci velkoněmecké teorie na počátku 30. let začali být Hitlerovou pravou rukou v Rakousku, jehož katolická konzervativní vláda bojovala za pomoci rakouských nacionalistických sborů Heimwehr proti nacistům na jedné straně a komunistům na straně druhé. Po pro nacisty prohrané občanské válce, v níž se rakouské vládě podařilo rozbít jejich organizace v zemi se Hitler rozhodl pro tuto taktiku rovněž – posílal teroristy rekrutované zejména z SA do Rakouska, aby páchali teroristické útoky na civilní cíle – atentáty na tramvaje, ničení železničních kolejí a podobně, po nichž se Hitler dožadoval ochrany Němců v Rakousku, kterou evidentně rakouská vláda neumí zajistit. To byl jeden z důvodů, proč svět anschluss tiše strpěl – Hitler totiž dlouhé roky předtím nevynechal příležitosti ke kritice rakouské vlády za to, že neumí „zjednat pořádek“. Když potom Hitler do Rakouska napochodoval k velké radosti místních nacistů a nelibosti místních katolíků a socialistů, svět si neřekl „pozor na něj“, ale „aspoň že je už v Rakousku klid“. Lidé se za těch sedmdesát let ve své podstatě podle mého nezměnili natolik, aby reagovali jinak. Umím si představit, že Rusové zaberou Krym a levobřežní Ukrajinu a svět to bude vítat – bude tam totiž „klid“ a „bojůvky“ budou potlačeny, jakož i „al-Káida“. Že je to celé jen divadlo pro Západ s cílem zabrat čím víc tím lépe z Evropy už vidět nebude – až tehdy, když bude pozdě.

Vladimir Putin i Dmitrij Medveděv prokázali, jak pozorně studovali Hitlerovy strategie a taktiky v mezinárodní politice. Domnívám se, že to, co jsme viděli, nebylo poslední z renesance nacistické zahraniční politiky – a že jestli s tím něco nebudeme jako Západ dělat, skončíme tam, kde překvapená Francie v roce 1940.

Zobrazit celý článek

NIZOZEMÍ: Země, jíž zemřela duše

úterý 16. září 2008

Není to tak dávno, co bylo Nizozemí zemí úhlednou, osobitou, čistou, s malým, leč hrdým národem (jak psal Karel Čapek), zemí Vincenta van Gogha a také jednou z koloniálních mocností. To vše začalo svůj konec přibližně před padesáti lety. Dnes ze starého Nederlanden nezbylo prakticky vůbec nic. Jak na to reagují sami Holanďané? Často hlasováním nohama.

„Já jsem z Holandska, přijel jsem k vám jednou na prázdniny a pak jsem se rozhodl, že se u vás usadím natrvalo“, řekl mi před pár lety Holanďan, kterého jsem potkal ve vlaku poblíž Dvora Králové nad Labem. Když jsem se ho ptal, odkud je a co ho ke změně bydliště vedlo, pravil, že bydlel poblíž Enschede a že jeho přestěhování i s celou rodinou má několik důvodů. Mezi ty poetičtější patřilo, že se doslova zamiloval do sudetských roubených chaloupek a do Podkrkonoší (bydlí poblíž hradu Pecka), mezi ty méně poetické patří fakt, že prý Holandsko není, co bývalo a že se v té zemi už skoro nedá žít. Byl jsem tehdy v šoku, protože to bylo krátce poté, co jsem strávil nějakou dobu v Amsterdamu a ptal jsem se tedy po důvodu. Bylo jich několik. První velkou ránu dostala holandská duše, když se Nizozemí začalo překotně liberalizovat ve smyslu legalizace všech existujících tabu. Ve společnosti do značné míry konzervativní to nemohlo nezanechat následky. Dlouhá léta žít s tím, že je Amsterdam vyhlášeným nevěstincem Evropy, navíc legálním drogovým doupětem a kde se politici předhánějí s aktivisty, kdo prolomí co nejvíc společenských tabu, bylo prý těžké. Většina dnešních Holanďanů prý nesdílí ty hodnoty, které sdíleli jejich prarodiče, týkající se zejména maloměstské zdvořilosti a veřejného pořádku. Mizí i hrdost na dědictví holandské minulosti – kvůli nutnosti omlouvat se za kolonialismus pořád dokola. Největší ránu ale Holandsku způsobila nikým nekontrolovaná masová vlna přistěhovalců z arabských zemí. Ani s těmi Turky nejsou prý zdaleka takové potíže, jako s Araby – jsou agresivní, Holanďané jim musejí často ustupovat, nechtějí-li vyvolat konflikt, který se odehraje v rovině fyzického útoku. To vše spolu s likvidací společenských tradic a hodnot, především s jejich relativizací, způsobilo, že onen Holanďan Nizozemí navždy opustil. A nebyl sám. V České republice, v Polsku, Norsku, Švédsku ba i v Chorvatsku, Bulharsku, Řecku či Turecku vznikají celé holandské vesnice, kam se Holanďané stěhují ne proto, že by se báli záplav kvůli klimatickým změnám, ale kvůli výše jmenovaným problémům.

Mezi těmi, kteří odcházejí, jsou většinou lidé středního věku a senioři. Ti první míří spíše do střední Evropy, ti druzí buď do Skandinávie, nebo na jih někam do středomoří. Ti první s celými rodinami, které se pak učí místní jazyky a asimilují se mezi místní obyvatelstvo, ti druzí na dožití. Na svých cestách Evropou jsem jich potkal hodně – a často jsem se jich ptal na příčinu odchodu právě proto, co mi řekl kdysi ten Holanďan u Dvora Králové. Nezávisle na sobě byly jejich odpovědi takřka totožné. V Evropě jsou další dvě země, kterým bezprostředně taková „smrt duše“ hrozí – Anglie a Španělsko. Stávají se z nich země bez vlastní identity, bez vlastních tradic, pouze s jakýmsi nánosem politicky korektních provokací starších občanů tím, že se jim ruší základní společenské tradice a tabu. Není to ale dědictví Evropské unie – nýbrž naprosto dobrovolné rezignace na dlouhodobě sdílené hodnoty. Češi by měli mít Holandsko, ale i Anglii či Španělsko na paměti například při projednávání nového občanského zákoníku. Aby neskončili podobně.

Zobrazit celý článek

AMERIKA: Geopolitika prezidentských voleb

pondělí 15. září 2008

Americké prezidentské volby jsou v plném proudu. Na výběr jsou dva kandidáti, republikán John McCain a demokrat Barack Obama. Oba deklarují, že jsou si tak odlišní, jak jen mohou být – a v domácí politice tomu tak jistě je – ale v pojetí geopolitiky se má věc jinak. Ano, soudím, že pokud by vyhrál volby Barack Obama, byli by všichni jeho voliči ze stáje multi-kulti nesmírně překvapeni.

John McCain je kandidát, který má už dlouhá léta ustálené názory, je naprosto čitelný. Pokud ve světě nastane jakákoliv krize, není těžké předvídat, jak by se arizonský senátor v prezidentském křesle zachoval. Člověk, který strávil několik dlouhých let v severovietnamském komunistickém koncentráku, který i poté, co se zjistilo, že je syn admirála a měl být propuštěn za nějaké výhody, odmítl – rozhodl se zůstat v koncentráku se svými vojáky všech šarží do té doby, než budou všichni propuštěni. Tou dobou samozřejmě bez toho, že by byl jakkoliv politicky angažovaný. Klobouk dolů, tomu se říká smysl pro čest a slovo chlapa. McCain s touto i s jinými zkušenostmi těžko může sednout na lep bolševikům v jakékoliv podobě, proto vyvolává u mnohých z nich pocit hysterie a nutnost opustit USA, jak se ostatně zmiňoval kolega template.

Oproti němu Barack Obama je bez přehánění jen těžko čitelný. Předně je to populista – navzdory svým dlouhodobým názorům prezentoval „své“ postoje tak, aby se vezl na módní vlně odporu proti Georgi W. Bushovi. Za svůj elektorát si vybral především geopoliticky nevzdělané naivní hipíky, které podle toho samozřejmě musí oslovit. O inteligenci této části elektorátu svědčí mimo jiné i to, že si nejsou schopni zjistit, jaké byly Obamovy názory před oznámením kandidatury na prezidenta. Kdyby to udělali, zjistili by, že Obama je jestřáb v rouše oslím – alespoň co se týče jeho geopolitických postojů. Obama si totiž velmi dobře rozuměl s Arielem Šaronem, nejtvrdším jestřábem v Izraeli, který tam kdy byl u moci – s nímž lze srovnávat tak ještě Goldu Meirovou. Nic proti tomu, tato stránka Obamova charakteru ve mně budí sympatie, ale vědí tohle ti hipíci? Ti, kteří Izrael označují za fašistický stát utlačující chudinky Palestince? Obama je podle mého názoru z té stáje demokratů, z níž pocházel i Bill Clinton, tedy z těch, co nemají kolt proklatě nízko, ale stejně jako jejich republikánští kolegové nemají problém z něj začít střílet. Nechci vyloženě říkat, že je Obama neocon, ale bylo by dobré vzít v úvahu i to, k čemu ho předurčuje jeho konfese. Když mí méně důvtipní kolegové ve zbrani za podporu Johna McCaina osočují Obamu z toho, že je muslim, protože má druhé jméno Hussein, střílí vedle. Obama se k věci zpravidla nevyjadřuje – ani potvrzením skutečnosti, ani jejím dementi. Proč to, když jinak ochotně odpovídá na mnoho dotazů, byť lze s trochou škodolibosti říci, že na značnou část z nich odpovídá slovem „change“? Protože nejenže není muslim, ale patří mezi nejkonzervativnější americké evangelikály, mající podporu ultraradikálního reverenda Wrighta. Což je skutečnost, pro kterou i Demokraté silně zvažovali, zda ho vůbec budou nominovat! Vychází-li politika „neokonů“, především ta část obsahující mesiášské přesvědčení o správnosti vývozu demokracie a jejím nezpochybnitelném předurčení pro vládu nad světem, z evangelikálských premis, pak jaké důsledky může ctít Obama, je-li příznivcem navíc extrémního křídla této konfese?

Lze očekávat, že v domácí politice bude McCain zastávat neoliberální přístup, snižovat daně, snižovat přerozdělování a zvyšovat efektivitu státu. Obama pravděpodobně bude dělat pravý opak, podle jeho dlouhodobých názorů je takovým Blairem americké politiky. Což o něm ostatně platí i v geopolitice – tam, kde byl Blair i přes své sociálně demokratické přesvědčení jestřáb, tam bude jestřábem nejspíš i Obama. Přestože je podle mého mínění lepší Blair než Brown, jako je lepší Obama než Hillary, tak je McCain lepší než Obama, tak jako je Margaret Thatcher lepší, než Blair. Tak či tak, čeká nás ještě velmi zajímavá podívaná.

Zobrazit celý článek

ČESKÁ KOTLINKA: Systematická práce státu na rozkladu společnosti

pátek 12. září 2008

V současné době jsou veřejnosti předloženy dva důležité návrhy zákona. Občanský zákoník, který obsahuje kontroverzní pasáž o sňatcích a zákon o provozu na pozemních komunikacích, který mimo jiné zvyšuje rychlost na některých dálnicích na 160 km/h. Nemohu se zbavit dojmu, že jistá část české vlády prosazuje koncepci života typu never-ending fun. Samozřejmě bez ohledu na zodpovědnost.

České silnice jsou jedna velká zabíjačka. Pokaždé, když přijedu z Norska do České republiky, mám ze silničního provozu dojem asi takový, jako kdyby většina řidičů nejezdila jen na benzín či naftu, ale i na heroin, který jim dodává různé stihomamy a pocit, že musejí pozabíjet co nejvíc lidí včetně sebe. Projevuje se to naprostou neúctou vůči zákonu, kdy dopravní značka se bere jako doporučení, nikoliv jako neporušitelné pravidlo. Byl jsem i svědkem situace, kdy mi jeden můj český spolujezdec poté, co mě viděl jet po smíchovské části pražského okruhu 70 km/h (tedy podle zákona) řekl, proč nejedu rychleji, vždyť mohu být osoba blízká a na kameře odvrátit obličej. Přiznám se, že jsem byl v šoku - proč bych to dělal, když je tam přikázaná sedmdesátka? Přeci není na mně, řidiči, abych posuzoval oprávněnost dopravního značení. To mají dělat jiní a já se jím mám řídit. Bez další diskuse. Bohužel toto pravidlo mnoho Čechů nechápe a jezdí si, jak chtějí. Dnešní situace, kdy jedou 160 km/h, protože je to "jen" o třicet víc, se obrátí v to, když pojedou 190, protože to taky bude "jen" o třicet víc, čímž učiní levý pruh naprosto nepoužitelný pro slušné řidiče, kteří se budou muset tlačit mezi kamiony. Neuhnout je přitom někdy problém - mnozí čeští řidiči asi opravdu zdrogovaní jsou, protože pokud jim neuhnete, začnou na vás různě najíždět a chovat se tak, jako by vás chtěli bez nadsázky na té silnici zabít. Kde je státní kontrola vymáhání rychlostí? Proč nejsou v každé vesnici aspoň dva fotoradary a všechny dálnice měřeny úsekovými kamerami a doplněné motorizovanými hlídkami? Lze na to čerpat peníze ze strukturálních fondů EU, takže výmluvy o tom, že nejsou peníze, jsou liché. Spíš není vůle, protože mnozí čeští politici jezdí úplně stejně.

Současný provoz na pozemních komunikacích potřebuje zpřísnit, především co se týče sankcí. Měly by být nastaveny pokuty v takové výši, aby překročení rychlosti o 5 km/h bylo tvrdé upozornění (tzn. tak 1000 CZK) a o 10 km/h a víc likvidační (tzn. 5000 korun a s každými dalšími pěti kilometry navíc o dalších pět tisíc víc). Nebál bych se i zavedení možnosti konfiskace auta při překročení rychlosti o 30 km/h tak, že auto bude zabaveno, vydraženo a peníze poputují do dopravního fondu na zlepšování infrastruktury atd. Samozřejmostí by mělo být zrušení možnosti platit na místě a automatizovat systém tak, aby například pokuta byla splatná 14 dní po přečinu, pokud nezaplacena, tak zdvojnásobena, pokud nesplatná do dalších 14 dnů, aby hrozila exekuce. Čeští exekutoři na to mají už pravomocí dost, aby to zvládli. Jedině takové vymáháná pravidel udělá na silnicích pořádek, ne ještě zyšování povolené rychlosti.

Co se týče druhého z navrhovaných zákonů, občanského zákoníku a změny ve sňatkové politice, považuji shodně s europoslankyní Roithovou změny za útok na rodinu a manželství. Nejde mi jen o zrušení právní subjektivity církevních sňatků - to samotné na rodinu neútočí, protože pro církevní sňatek bude možno dále se rozhodnout, jen holt budou lidi nuceni podstoupit registraci na úřadě, čímž se jim zbytečně komplikuje život. O to zbytečněji, že současný systém bez problémů funguje, církve nepodvádějí, nefalšují dokumenty a není tedy proč funkční zavedený systém měnit. Co mi ale vadí více, je zrušení povinnosti slavnostní podoby sňatku. Účel sňatku totiž nevidím tom, že je to "papír na majetek", ale v tom, že si dva lidé veřejně přísahají cosi, s čím jsou předem seznámeni a dají své slovo na to, že to neporuší. Jsem pevně přesvědčen o tom, že je mnohem těžší prominout coby účastník svatby (divák) nevěru oddanému, pokud před mýma očima řekl, že souhlasí s tím, že bude věrný, bude se chovat zkrátka tak, jak se na manželství patří, než když jen podepíše nějaký papír na úřadě. Což je ostatně i podle mého názoru důvod této novely, aby se hezky postmoderně relativizovalo manželství a především aby se jeho abstraktní, duchovní hodnota (i u atheistů) snížila na roveň registrovaného partnerství. Objevují se dokonce i komentáře, že to usnadní rozvod - možná ano, ale je to to, co chceme? Rozvod je podle mého názoru vždy špatný, je to maximálně nutné zlo vysvobozující jednoho z partnerů, popř. dítě ze sdílení domácnosti například s násilníkem, alkoholikem a podobně. Zásadně neuznávám "důvody" typu ale my se k sobě asi nehodíme, no... - to jsou výmluvy tříletého dítěte, kterého chytili u krádeže v obchodě, ne vysvětlení hodné dospělého člověka.

Pokud tedy chce stát novelizovat občanský zákoník směrem k cíli oddělit církve od státu, jaký je problém v následujícím opatření? Předně zavést definici manželství a uzákonit ji. Do této definice vložit, že je pro něj nutná věrnost (aby mohla nevěra být automatický důvod k rozvodu), ochota vytvořit rodinu (nelze dát povinnost, existují neplodné páry) a další atributy, které jsou veřejnosti známé. Poté dát právo oddávat každé církvi, která se na tyto hodnoty bude během sňatku odkazovat a která bude před vyřčením ano-ano či nějakého slibu tyto hodnoty sdělovat jako závazné. Samozřejmě stát bude vyžadovat u svých svatebních shromáždění totéž. Tím nebude nikterak porušena zásada sekularismu, ale bude zachováno manželství jako instituce s určitým posláním a určitými zásadami.


PS - předběžné dementi některých očekávaných hloupých poznámek v diskusi - mám auto, s nímž nemám problém jet bezpečně 220 km/h, mám velkou praxi s jeho řízením a řídit umím dobře. Neargumentujte tedy tím, že závidím někomu lepší auta či schopnost lépe řídit. I s tímhle autem jezdím v obci 50, mimo obec 80-90 podle limitu a na dálnici 120-130 podle toho, jak se mi zrovna chce. Tomu, kdo by hodlal z mých názorů o sňatcích vyvozovat, že potřebuju ženskou předběžně sděluji, že partnerku mám a jsem s ní naprosto spokojený. Doporučuji případným komentátorům se zaměřit na vlastní zodpovědnost ve výše psaných problémech spíše než na osobu autora, jak je v podobných tématech zvykem mnohých internetových hrdinů.

Zobrazit celý článek

VZPOMÍNKA: Memento aneb takové to bylo hezké datum

čtvrtek 11. září 2008

Jedenáctého září – hezky to zní, že? Bohužel už sedmý rok nese toto datum stigma – znamení hrůzy, bolesti a zbytečné smrti.

Byl to tehdy v New Yorku útok jako vystřižený z katastrofických filmů hollywoodské produkce. Unesená letadla použitá jako strašlivá zbraň. Tisíce mrtvých, zraněných, nepředstavitelná hrůza lidí odsouzených k záhubě, bezmocně a v panice hledících do tváře neodvratitelné smrti. A nemohla za to tentokrát krutě přímá síla přírodní pohromy, nebyla to nehoda způsobená fatální chybou nebo neznalostí. Zcela účelové to naplánovali a provedli lidé. Lidé? Teroristický útok. Ten z New Yorku nebyl první ani poslední. Výjimečný byl svým hrůzně efektním provedením, množstvím obětí a nečekaností. Postavil do pozoru celý svět – když se to mohlo stát tam, jsme vůbec bezpeční u nás doma? Kdo je vlastně nepřítel? Byly položeny palčivé otázky a jen na některé se našly odpovědi. A na mnohé se teprve čeká. Podstatné je nezapomenout. Zavaleni denní porcí katastrof z celého světa máme sebezáchovnou tendenci otupět. Deset mrtvých? Sto? Dva tisíce? Už se ani neptáme proč. Jsme unaveni, nechceme vědět. Máme vlastních starostí a žalů dost. Nechceme vzpomínat. A přesto je třeba neotupět. Musíme zůstat pozorní, uvědomovat si, že v dnešním světě žádné nebezpečí není dostatečně daleko, aby se nás vůbec netýkalo. Nebo skončíme jako ta žába, které pomalu zahřívali vodu tak dlouho, až se uvařila, aniž by se snažila z horké vody vyskočit.

Myslím, že dnes je správný den na to, abychom si vzpomněli na všechny oběti terorismu, toho opovrženíhodného a zbabělého vraždění nevinných lidí.
Je to také příležitost na chvíli zdvihnout oči od každodenních starostí a trošku se zamyslet nad světem. Dokud můžeme...

Zobrazit celý článek

ŠVÉDSKO: Svěží nádech po desítkách let

středa 10. září 2008

Musím říci, že mi události skandinávské poslední doby přinášejí velkou radost. Když v roce 2006 zvítězila ve švédských parlamentních volbách pravicová koalice Allians för Sverige, příliš jsem nedoufal v reálnou změnu. Jednak jsem znal sílu LO, tedy odborů a také přebujelost švédského socialismu, a jednak jsem nevěřil, že švédská pravice může být opravdovou pravicí. Jak jsem se tehdy mýlil!

Allians för Sverige, koalice vzniklá před volbami v roce 2006 jako projekt svržení dlouholeté rudé vlády ve Švédsku, je složena ze čtyřech stran. Zastoupeny jsou Moderata samlingspartiet neboli Moderaterna (m), Folkpartiet liberalerna (fp), Kristdemokraterna (kd) a Centerpartiet (c). Moderaterna je strana (neo)konzervativní, Folkpartiet liberalerna sociálně liberální - tedy je pro kapitalismus, v rámci kterého sociální otázky mají být řešeny, ovšem nikoliv státem, ale soukromými subjekty, Kristdemokraterna je strana ideologií podobná bavorské CSU a Centerpartiet je strana ideoloogicky nejvíce podobná polské Občanské platformě. Je vládou silných a zajímavých osobností s často - na švédské poměry - revolučně inovativní činností, zejména v otázkách geopolitiky, imigrace a sociálního modelu.

Poprvé mě Allians för Sverige příjemně překvapila tehdy, když ministryně pro integraci (přistěhovalců) Nyamko Sabuni (fp) prosadila nutnost jazykových a kulturních testů, nutnost výuky ve švédském jazyce a tvrdé kroky proti islamistické ideologii. Sama Sabuni pochází z Burundi, z křesťansko-muslimské rodiny a sama je bez vyznání. Nicméně přestože přijetím zmíněných opatření rozlítila muslimskou menšinu ve Švédsku, zejména místní etnické Araby, kteří reagovali protesty, obviněním ministryně Sabuni z islamofobie a populismu či vypsáním petice za její odvolání, nová pravidla se ujala a stát je začal důsledně vymáhat.

Projevila se rovněž i skutečnost, že Moderaterna obsadila nejdůležitější ministerstva a tato dělají tvrdě pravicovou a atlantistickou politiku. Ministr financí Anders Borg (m) prosadil reformu daní z majetku, která se bohuže nepodařila protlačit Riksdagem (švédský parlament) v původním znění, tedy jako úplné zrušení, ale byla výrazně omezena a byl jí nastaven strop 4500 SEK ročně. Ministr obrany Sten Tolgfors (m) spolu s premiérem Fredrikem Reinfeldtem (m) začali jednat s NATO o přijetí Švédska do severoatlantických struktur. Ministr zahraničních věcí Carl Bildt (m) navíc před nedávnou dobou označil ruské jednání za naprosto nepřípustné a přirovnal jej ke Třetí říši - čímž se stal nejvýše postaveným politikem Západu, který nejtvrději kritizoval ruské počínání.

Švédsko se zároveň za vlády Allians för Sverige stalo zemí, která výrazně podporuje aktivity mající za cíl udržet integritu Západu, a to i vojenskou cestou. Ve všech krizích od roku 2006 ke kterým došlo, kde stál na jedné straně některý z aktérů Západu a na druhé straně subjekt Západu nepřátelský se Švédsko přiklonilo jednoznačně na západní stranu. Což do roku 2006 nebylo vůbec běžné - a navíc to dosud není běžné ani v takové Francii či v Německu. Švédsko je zároveň jednou z mála starých členských zemí EU, která je dnes velmi striktně protiruská.

Švédsko mě osobně tedy velmi příjemně za poslední dva roky překvapilo. Doufám, že tento kurs udrží i po volbách v roce 2010 a že jeho příkladu bude v roce 2009 následovat i Norsko a že i ve Finsku se udrží velmi podobně nastolený kurs. Co se týče Dánska, premiér Anders Fogh Rasmussen obdobný kurs drží už od roku 2001. Pokud se dosavadní vývoj udrží, bude Skandinávie spolu se střední Evropou pevnou baštou západního politického myšlení v Evropě - a oporou proti všem případným hrozbám.

Zobrazit celý článek

BLÍZKÝ VÝCHOD: Kde číhá nebezpečí?

úterý 9. září 2008

Jeden světoznámý producent domácího videa, tuším, že se jmenuje Usáma bin Ládin, v mnoha svých nepříliš zdařilých filmech hovoří cosi o "islámském světě", který stojí jednotný proti Západu. Při bližším zkoumání však zjistíme, že jde spíše jen o Usámovo zbožné přání, nežli o realitu. Protože podíváme-li se na ten tzv. "islámský svět" pořádně, zjistíme, že nemá společného skoro vůbec nic. Kulturně, civilizačně, zájmově.

Usáma bin Ládin, stejně jako jeho soukmenovci princ Turkí Saúd, Ajmán al-Zavahrí, Muhammad Atta a další jsou Arabové. Arabové, jejichž primárním zdrojem názorové orientace je zapšklá uražená ješitnost, vzpomínky na slavnou expanzivní minulost, které hodlají dostat do přítomnosti. Že si zrovna vybrali jako svou platformu extremistický wahhábistický islám je podle mého názoru spíše jen důsledek zkušenosti s panarabským socialismem, u něhož se přišlo na to, že nefunguje. Nicméně jak panarabské hnutí 70. a 80. let, tak islamismus let 90. a současnosti není při bližším ohledání nic jiného, než imperiální snaha značné části arabského světa vytvořit arabské impérium, které "nadobude dávné slávy". Technicky je tak rozdíl mezi arabskými socialisty a al-Káidou jejich sídlo a charakter - zatímco panarabské ideje pocházejí z Egypta, Sýrie a Iráku, islamismus pochází ze Saúdské Arábie. Cíl ale mají, jak již bylo řečeno, stejný, jen pod vlajkou jiné ideologie.

Tento arabský imperialismus, nebo chcete-li arabský šovinismus (tedy přesvědčení, že etničtí Arabové jsou vždy kvalitnější, než ti ostatní) však vede k tomu, že proti sobě staví velkou část svého okolí. Nejde však jen o Izrael či jiné západní státy, ale i o Írán, Turecko, Jordánsko (které navzdory svému arabskému základu této vlně odolává), Pákistán či Maroko. Velké asijské muslimské země jako Indonésie, Malajsie či Bangladéš mají dokonce naprosto odlišné zájmy, které mají s al-Káidou a islamismem společného obecně asi tolik, že se al-Káida snaží na tyto země útočit, neboť je neuznává za "správně muslimské". Podíváme-li se na to střízlivě, zjistíme, že jediný, kdo o export islámu doopravdy stojí, jsou Arabové, a to odkudkoliv. Ještě jsem neslyšel o tom, že by exportoval islám třeba Írán, Turecko (kdyby Turecko někomu nutilo islám, jsou Arméni, Srbové, Řekové a další už dávno muslimy), Indonésie či Kazachstán, ba dokonce ani o tom, že by z těchto zemí pocházel byť jediný sebevražedný atentátník. Odkud se sebevražední atentátníci berou? Z Libye, Egypta, palestinských teritorií, Libanonu, Sýrie, Iráku, Jemenu, Súdánu i v neposlední řadě ze Saúdské Arábie. Tedy výhradně z arabského světa. Charakter arabského imperialismu jakokoliv cestou (tedy pod hlavičkou kterékoliv ideologie, která je tam zrovna in), je velmi podobný charakteru ruského imperialismu jakoukoliv cestou. Stejně jako se ruský imperialismus nemění ve svých cílech a projevech (tzn. "što by uvažali i balis'"), ať už je v Moskvě u moci car, Stalin nebo Putin, tak se ani nemění imperialismus arabský bez ohledu na ideologii. I u Arabů je patrný onen cíl nikoliv všechny poislámštit (to bych řekl, že je spíš jen propagandistické heslo), ale vyvolat v ostatních strach. Arabové totiž velmi často až chorobně trpí představou (a často oprávněnou, ale za to si mohou takřka výhradně sami), že je svět neuznává, nebere za sobě rovné a že je uznávat začne, až se jich začne bát. Dovolím si tvrdit, že za celým arabským islamismem se schovává především obrovský komplex méněcennosti vůči ostatním v kombinaci s přesvědčením o vlastní výlučnosti - které je ovšem každodenně konfrontováno s realitou, která jasně říká, kdo je na světě "frajer" a kdo "loser". To, že Arabové patří mezi "losers" však je jen a jen problém jejich vlastní dogmatičnosti a přísného zupáctví, které neumožňuje svým ovečkám žádnou svobodu - jenže oni to nevidí. A tak posílají na smrt své děti, aby bojovali proti nenáviděnému Západu, aby tento "uvažal i balsja". Stejně jako posílali na jistou smrt s hrdostí ruští rodiče za tzv. Velké vlastenecké války.

Co z toho vyplývá? Jednoduše to, že považovat Írán či Turecko za říši zla je stejně nepatřičné, jako říci totéž v roce 2002 o Ukrajině či Gruzii - respektive dnes o Bělorusku. Tehdy byly v obou zemích promoskevské režimy a nebyla žádná naděje na změnu. Dnes s nimi počítáme skoro jako se Západem - čím to je? Předně tím, že k mužické velmoci kulturně opravdu nepatří. Stejně jako Peršané, Turci, Malajci či další k Arabům. Základem každé vyhrané války je správně označit nepřítele. Ten náš nesedí ani v Teheránu, ani v Ankaře, ale v Rijádu. Protože nechce být až tak moc nápadný (Rijád je moc na očích), schovává se v Chartúmu či v Mogadišu. Až si uvědomíme, kdo proti nám stojí, budeme možná umět využít toho, že jsme spolu s jinými společným nepřítelem nepřítele našeho - a porazíme ho mnohem snadněji, než když budeme útočit na země, jejichž pád našeho nepřítele jen posílí.

PS: Tím, co zmiňuji v tomto článku nerozebírám nijak podstatu islámu. Nesouhlasím s islámem v mnoha ohledech a považuji ho za náboženství neslučitelné s demokracií dokud nebude odděleno od státu a dokud se bude brát Korán jako doslovná pravda, podle níž se jedině dá řídit. Přesto bude-li tam, kde jde "doma", nemám nic proti tomu, respektive bude-li tolerantní tam, kde "doma" není. Smyslem tohoto článku je poukázat na to, že hovoříme-li o plánech na šíření islámu prostřednictvím džihádu, není to tak horké, jak to na první pohled vypadá. Co nám reálně z této části světa hrozí je arabská uražená dušička, jejíž boj za to, što by uvažali i balis', každým dnem už dnes zakouší Izrael a který můžeme tvrdě pocítit i u nás doma. Právě proto, abychom dokázali účinně na hrozbu reagovat, je především nutné označit zdroj nepřátelské moci a neútočit zbytečně na státy, které s islamismem, tedy nejnovější formou arabského expanzivního imperialistického hnutí, nemají nic společného.

Zobrazit celý článek

NORSKO: Kam vedou populistická hesla?

pondělí 8. září 2008

Arveavgift, neboli dědická daň. To je jedno z nejčastěji používaných slov v současné norské politice. Proč budí takové vášně? Jedná se totiž o populistické opatření z hloubi šedesátých let, kdy někdo měl pocit, že se dá skvěle získat politický kapitál na heslu "pořádně je zdaníme, boháče, aby si nemysleli". Problém je v tom, že to nakonec odnesli všichni a nejvíce ti nejchudší - které strana práce (Arbeiderparti) na takový program nalákala.

V roce 1964, kdy byl přijat zákon o povinnosti odvádět dědickou daň bez ohledu na příbuznost dědiců se zemřelým, bylo Norsko docela jinou zemí, než dnes. Bylo velmi chudé, přepočteno na peníze neměly především nemovitosti tehdy žádnou významnou cenu. Kdo měl v součtu milion norských korun zahrnujíce do toho ceny domu, auta, lodě a úspor, byl boháč. Za této situace přišla Arbeiderparti s nápadem vytvořit dědickou daň, která byla stanovena následovně - majetek do 250 000 NOK bylo možné zdědit bezplatně, do 550 000 NOK osmi procenty, bylo-li příjemcem dítě do 18 let, jinak deseti procenty a veškerý majetek nad 550 000 NOK podléhal zdanění dvaceti procenty v případě dědění dítěti do 18 let, respektive třiceti procenty v ostatních případech. Zákon v této podobě platí dodnes, neboť Arbeiderparti měla zatím vždy ve Stortingu (norský parlament) takovou většinu spolu s dalšími levicovými stranami, že nebylo možné zákon v tomto znění zrušit.

Jedno hezké české přísloví říká "kdo s čím zachází, tím také schází" - a platí to i v tomto případě s tím, že to tady bohužel odnesli i ti, kteří s dědickou daní "nezacházeli". Zatímco v roce 1964 se jen málo norských občanů dostalo do pásma nad 250 000 NOK, o 550 000 NOK ani nemluvě, dnes je to prakticky každý. Norsko totiž s objevem ropy a zemního plynu doslova raketově zbohatlo - nicméně s růstem ekonomiky vzrostly i ceny nemovitostí. Na vzrůstu cen majetku se rovněž podepsala i inflace za poslední desetiletí. Jen tak namátkou - malý rodinný domek takových dvacet kilometrů od Oslo (tedy nic luxusního) - 4 mil. NOK. Domek na břehu moře - k nezaplacení. Vzhledem k tomu, že je od roku 1965 zakázáno stavět ve vzdálenosti do sta metrů od břehu jakékoliv stavby (přičemž samozřejmě stavby již existující mohly na místě zůstat), ceny všech domů na pobřeží vyletěly raketově vysoko a dnes je jejich hodnota takřka nevyčíslitelná, neboť je takřka nikdo prodávat nechce. Přesto, vyskytne-li se prodej takové nemovitosti, hodnota takového přízemního domku o ploše 50 m2 činí klidně i 10 mil. NOK. Vzhledem k vysokým daním na automobily je cena například nové Škody Octavie s průměrnou výbavou okolo 350 000 NOK. Mnoho Norů vlastní lodě - často též zděděné po rodičích i dalších generacích, či i nově koupené. Ceny lodí jsou ještě vyšší, nežli ceny aut. Zkrátka sečteno a podtrženo, i dělnická rodina, která vydělává relativně málo peněz a která jezdí k rodičům na chalupu v případě jejich smrti nemá šanci tu chalupu získat jinak, než hypotékou, kterou dostanou na splacení daně. Vzhledem k tomu, že taková "chalupa" může mít tržní cenu bez problémů okolo 2 mil. NOK, tak daň, která je nutná zaplatit za zdědění takové nemovitosti činí minimálně 400 tisíc NOK, tedy v případě, kdy ji zdědí dítě mladší 18 let - jinak činí daň 600 tisíc NOK. Kde na takovou částku dělnická rodina s nevelkým příjmem vezme je nasnadě - buď si půjčí a bude ručit tou nemovitostí, na jejíž daň si půjčuje, nebo jednoduše se vzdá toho, že dostane chalupu po rodičích.

Co z toho vyplývá? Že ti "boháči", kteří na zákonu podle socialistů měli být biti, sice skřípou zuby, neboť i pro ně se samozřejmě jedná o vysoké částky, ale biti jsou především socialisty milovaní chudí občané. Ti totiž o majetek, který nemá jen tržní, ale i osobní hodnotu, přicházejí. V současné době požaduje už dlouho naprosté zrušení dědické daně Fremskrittspartiet, neoliberálně-neokonzervativní strana a křesťansko-demokratická strana (KrF), konzervativní Høyre spolu se Stranou středu prosazují zrušení dědické daně u přímých příbuzných a ponechání u ostatních, levicově liberální Venstre prosazuje zvýšení minimální hodnoty majetku pro placení dědické daně a socialisté z Arbeiderparti spolu s komunisty z Sosialistiske Venstreparti žádnou změnu nepřipouštějí, neboť dogmaticky trvají na rovnostářském přesvědčení přesně v té podobě, v jaké tuto daň zavedli - bez ohledu na to, že poslední roky systematicky ztrácejí voliče ve prospěch především Fremskrittspartiet a Høyre.

Problém, který zažívá Norsko ohledně dědické daně je ale pouze jedním z mnoha na světě, které byly zplozeny populismem. Populismem namířeným proti těm "hnusným boháčům". Arveavgift nám ale velmi jasně ukazuje, kam okrádání bohatých vede - k okrádání celé společnosti. V České republice se blíží volby a myslím, že by se nad touto severskou inspirací mnoho českých levicově orientovaných voličů zamyslet.

Zobrazit celý článek