KRYM: Ohnisko dalších nepokojů?

středa 17. září 2008

Krym, poloostrov v současné době patřící k Ukrajině, je dalším z neuralgických bodů černomořského prostoru, v němž v současné době svádí místní komunity boj o to, (ne)být v ruské sféře vlivu. Stejně jako Jižní Osetie a Abcházie, je i Krym snadno zneužitelný pro expanzivní ruské zájmy.

Situace je ale jiná než v obou gruzínských odštěpeneckých provinciích – místní obyvatelstvo sice není nijak nadšeně proukrajinské, ale ti, jimž historicky patří, nejsou ani nijak proruští. Ta část, která proruská je, jsou samotní etničtí Rusové, ale s realitou podobných ruských pátých kolon se nejspíše nedá nic dělat. Původní krymští obyvatelé jsou ale Tataři – turkický národ, nábožensky sekulárně sunnitsky muslimský, který nemá o nic větší zájem jít s Moskvou, než s Kyjevem.

Krymští Tataři jsou živým obrazem Stalinových zvěrstev – velká jejich část žije za hranicemi Krymu, do ukrajinské oranžové revoluce bez jakékoliv možnosti se vrátit do zemí, odkud je Stalin částečně vyhnal a kde je částečně vyvraždil. Ukrajinská demokratická vláda nemá s navracením krymských Tatarů žádný větší problém, nicméně tito jsou silným trnem v oku místních Rusů i kremelských jestřábů. Jejich narůstající počet (těch, kteří se navracejí z exilu) místní Rusy dráždí podobně, jako dráždí mnohé Čechy představa vracejících se sudetských Němců. Rusové totiž považují Krym za historicky ruský – což je ovšem představa značně mylná, neboť třebaže je pravda, že Krym přešel ze správy Ruska do správy Ukrajiny až rukou Nikity Sergejeviče Chruščova, do správy Ruska se dostal způsobem pro Rusko nesmírně typickým – jednoduše byl zabrán. Krymský chanát byl celá staletí samostatnou zemí, v níž nebylo Rusů ani příslovečných pět a půl, načež se ruským stal tím, že byl nejprve carskou armádou zabrán a posléze násilně rusifikován za dob Stalinových – tedy krymští Tataři byli vyháněni a vražděni a do oblasti byli „importováni“ noví Rusové. Podle stejného scénáře, jaký známe z Pobaltí, Ukrajiny, Gruzie, Běloruska i dalších zemí.

Rusku samozřejmě vadí představa tatarského Krymu mnohem více, než Krymu ukrajinského, protože by touto skutečností Rusové přišli o dvojí způsob efektivního nátlaku na Ukrajinu – jednak argumentem, že Krym je ruský, protože Ukrajině jej za dob SSSR daroval Ukrajinec Chruščov, jakož i argumentem etnickým – většina místních jsou Rusové, takže Krym patří Rusku. Díky Juščenkovi a ukrajinské demokracii však Rusové na Krymu už zdaleka jasnou většinu netvoří (už jen 58%, na počátku 90. let šlo téměr o 100%) – což bere Rusům z plachet jejich „etnický“ argument, a pak myšlenka autonomního muslimského tatarského Krymu uvnitř demokratické Ukrajiny znamená, že nebude existovat žádný způsob, jak ospravedlnit „převod“ Krymu k Rusku. Je samo sebou, že by při případném oddělování Krymu nezůstalo jen u Krymu, ale ruskému medvědu by ve chřtánu skončila celá levobřežní Ukrajina.

Bohužel má Rusko stále v ruce sice lživý, ale pořád reálný trumf v podobě „ochrany ruských občanů“. Místním Rusům totiž už ruské pasy dávno rozdalo a dokonce je i má před kým „ochraňovat“. Na to poukazuje „e-mail“, který měl být údajně zaslán od jednoho z šéfů ruských tajných služeb Vladimiru Putinovi (jeho český překlad jsme otiskli zde), který bez ohledu na autentičnost poměrně dobře vystihuje slabinu Krymu a naznačuje způsob, jakým by se jej mohla Moskva zmocnit. Ačkoliv si myslím, že onen dopis napsal někdo z MI5 coby varování před možnostmi a potenciálem ruského impéria, bylo by s podivem, kdyby kremelští jestřábi nehodlali podobného postupu, jaký se tam píše, využít. V čem spočívá? Inspirace přišla z pera čínských soudruhů. V době olympijské došlo k atentátu v čínské provincii Sin-ťiang (Ujgursko), který podle čínských oficiálních míst zavinila al-Káida, nicméně toto obvinění neznělo příliš přesvědčivě s ohledem na to, že Sin-ťiang je obdobný případ v rámci Číny jako Tibet, k němuž pekingská vláda přistupuje stejným způsobem. Dosud se nestalo, že by al-Káida v Sin-ťiangu útočila, jakož se dosud nestalo, že by v Ujgursku jakkoliv bujel islamismus. Podle mého mínění se jednalo o vytvoření ospravedlnění k represím vůči Ujgurům, a to ať už to čínská vláda spáchala pomocí tajných služeb sama, nebo na to al-Káidu „najala“. Onen tajemný e-mail obsahoval možnost podobného postupu na Krymu. Tedy že na poloostrově začne působit ať už domnělá či skutečná al-Káida (která si mimochodem s ruskou vládou velmi dobře rozumí, viz komentáře al-Džazíry k situaci v Gruzii, kde šlo o úplné převzetí a šíření kremelské propagandy a je veřejným tajemstvím, že katarská televize al-Džazíra je de facto PR agentura wahhábismu a al-Káidy), která začne napadat ruské občany v zájmu někým vyhlášeného „džihádu proti Rusům“. Rusko bude apelovat na Kyjev, aby posílil bezpečnost, ten to samozřejmě nezvládne, protože atentáty se budou množit (londýnská metropolitní policie by mohla vyprávět, jak těžké je atentáty předvídat) a Moskva bude víc a víc kritizovat ukrajinskou vládu, že není schopná ochránit ruské občany žijící na Ukrajině. Nakonec tito napíšou nějaký zvací dopis do Moskvy, Rusové poslechnou a přijedou, ustaví někde „ukrajinskou vládu“, kterou hbitě uznají místo té v Kyjevě a dál to známe. Odkud? Z Ukrajiny roku 1920 a z Rakouska v letech 1932-1938.

Postup, který vyzkoušela teď v létě Čína proti Ujgurům, Rusko proti Gruzíncům a který pravděpodobně hodlá využít Rusko proti Ukrajincům má svůj předobraz především v nacistickém Německu. Není totiž pravda, že by Rakousko bylo nacistické hlouběji do minulosti před rokem 1938. Rakušané prožívali krizi identity; někteří se považovali za Rakušany odlišné od německého národa, jiní za Němce. Stoupenci velkoněmecké teorie na počátku 30. let začali být Hitlerovou pravou rukou v Rakousku, jehož katolická konzervativní vláda bojovala za pomoci rakouských nacionalistických sborů Heimwehr proti nacistům na jedné straně a komunistům na straně druhé. Po pro nacisty prohrané občanské válce, v níž se rakouské vládě podařilo rozbít jejich organizace v zemi se Hitler rozhodl pro tuto taktiku rovněž – posílal teroristy rekrutované zejména z SA do Rakouska, aby páchali teroristické útoky na civilní cíle – atentáty na tramvaje, ničení železničních kolejí a podobně, po nichž se Hitler dožadoval ochrany Němců v Rakousku, kterou evidentně rakouská vláda neumí zajistit. To byl jeden z důvodů, proč svět anschluss tiše strpěl – Hitler totiž dlouhé roky předtím nevynechal příležitosti ke kritice rakouské vlády za to, že neumí „zjednat pořádek“. Když potom Hitler do Rakouska napochodoval k velké radosti místních nacistů a nelibosti místních katolíků a socialistů, svět si neřekl „pozor na něj“, ale „aspoň že je už v Rakousku klid“. Lidé se za těch sedmdesát let ve své podstatě podle mého nezměnili natolik, aby reagovali jinak. Umím si představit, že Rusové zaberou Krym a levobřežní Ukrajinu a svět to bude vítat – bude tam totiž „klid“ a „bojůvky“ budou potlačeny, jakož i „al-Káida“. Že je to celé jen divadlo pro Západ s cílem zabrat čím víc tím lépe z Evropy už vidět nebude – až tehdy, když bude pozdě.

Vladimir Putin i Dmitrij Medveděv prokázali, jak pozorně studovali Hitlerovy strategie a taktiky v mezinárodní politice. Domnívám se, že to, co jsme viděli, nebylo poslední z renesance nacistické zahraniční politiky – a že jestli s tím něco nebudeme jako Západ dělat, skončíme tam, kde překvapená Francie v roce 1940.

1 Comment:

Anonymní řekl(a)...

Naposledy jsem slysel podobne reci z ust Ahmeda Zakayeva tady v Londyne. Jenom ta Al-Jazeera jako PR agentura Wahabismu (vysilat bin Ladina je vec kazdeho media a vy nemate pravo nekoho za to peskovat) tam chybela. Hlavne, ze vam vadi, ze lide maji negativni nazor na 911. USA ten utok zneuzily opravdu bravurnim zpusobem. Myslim, ze Rusove dohaneji co zameskali.