ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Drobil si tedy nadrobil

pátek 17. prosince 2010

Dnes už bývalý ministr životního prostředí prý chtěl být v budoucnu premiérem. Nice try.

Abych pravdu řekl, zpočátku jsem "kauze Drobil" vůbec nerozuměl. Motala se mi jména, kdo vlastně koho korumpoval a kdo koho nahrával (každý každého). Až po několikátém přečtení různých zdrojů se mi udělalo trochu jasno, ale to hlavní - totiž jasné vysvětlení celé akce - mi stále uniká.

Každopádně občané v Kocourkově by si už konečně měli zvyknout na jedno: Korupce tu je, byla a bude. Máme ji zakořeněnou v krvi tak pevně, že žádná vláda a žádná politická strana, i kdyby tenhle termín používala jako magické zaklínadlo ještě tisíckrát víc než doteď, s tím nic neudělají. Přiznejme si konečně, že veškerý boj s korupcí je pouze předvolební strategií a že v zemi, kde za minulého režimu bylo nepsaným pravidlem, že doktorovi musíte přinést flašku, jinak vás nevyšetří, to nikdy jinak nebude. Je mi k smíchu, když se čeští politici ohánějí korupcí jako mucholapkou a vážně nechápu jak to, že tady na tu lacinou vějičku ještě někdo slyší. Na některých "ultrapravicových" (a teď vážně nemyslím nácky) webech jsem už kolikrát četl myšlenku, že by korupce měla být legální - ostatně politické strany se jí dopouští už ve chvíli, kdy si kupují svého voliče slibem nereálných statků (slibují mu například více peněz, šťastnější stáří a podobné nesmysly). V poslední době se začínám k tomuto postoji přiklánět.

Vsuvka pro voliče Věcí veřejných, ač doufám, že ti tento web nečtou: Domníváte-li se, stejně jako jeden člen tohoto politicko-byznysového seskupení (jméno si už nepamatuju, ale jeho výrok na ideové konferenci firmy ABL, pardon, strany VV, jsem ohodnotil coby výrok měsíce), že "jen člověk s kreditem Radka Johna může s korupcí v ČR zatočit", pak vám doporučím poptat se lidí z okolí TV Nova, kdo byl svého času nejzkorumpovanějším novinářem.

Z těchto důvodů mi už "korupční kauzy" které vyrábí na objednávku té či oné politické strany Janek Kroupa, nejen že lezou krkem, ale rovnou přestávají zajímat. Novináři objevují Ameriku ohledně takzvaného "mimorozpočtového financování" politických stran, o kterém je v kauze Drobil též řeč. Odborníkem na tuto činnost, které se v civilizovaném prostředí mafie říká výpalné, byl prý Ivan Langer, o kterém by topmanagement státních a polostátních firem mohl vyprávět zábavné historky z jednání. Při nich měl vyhrožovat personálními obměnami ve vedení a takto plnit stranickou kasu ODS - přičemž mám za to, že podobně to dělají vlastně všechny politické strany.

Celá věc mi tak trochu připomíná jednak kauzu Morava, kde místo velké ryby uvízl v čeřenu nejmladší a nejhloupější poslanec, a kauzu Topolánek, kterého média oběsila na totálně dezinterpretovaném a z kontextu vytrženém vyjádření. Samozřejmě, za druhou jmenovanou kauzou stáli konkrétní lidé z ODS, kteří sledovali konkrétní cíle. Podobné to bylo zřejmě i v tomto aktuálním případě. Je totiž evidentní, že Drobil, který rozhodně nebyl spjatý s ekomafií, která se kolem ministerstva životního prostředí nutně motá, někomu na svém postu hodně vadil. Těch mediálních kauz bylo kolem něj až příliš: Nejprve Lidovky přišly s tím, že mu Evropská unie spílá za špatnou politiku (to se ukázalo jako blbost), posléze zase křičeli ekoaktivisté, že ovlivňoval jakousi okresní soutěž v jejich neprospěch (jakkoli by tato marginalita byla absolutně nehodna ministerského úřadu) a že zkrátka je málo zelený a málo globálně oteplený a vůbec přišel ministerstvo vyplenit. A ještě k tomu mu Klaus udělil polibek smrti svou hláškou, že na MŽP se vrátil rozum!

Proto je vždycky, když se dozvíme, že někteří politici a státní úředníci pobíhají s diktafony Mladé fronty, nahrávají si rozhovory a zvukové přístoje potom (aniž by šli nejdřív na policii) vracejí majiteli, třeba zbystřit. Drobila se nezastávám ani omylem, ale poté, co Idnes.cz zveřejnil celý přepis jeho rozhovoru s Michálkem ZDE, je jasné, že i v jeho případě se vytrhávalo z kontextu, a to tak, že hodně. Samozřejmě, Idnes kalkuluje s tím že jeho průměrný čtenář nemá kapacitu na přečtení si tak složitého textu, stačí mu novinové titulky. Ačkoliv bych sám s většinou jejich konverzace potřeboval překladatele (je to vůbec česky, proboha?!), dokážu si z toho odvodit, že Drobil zkrátka NEŘEKL to, co se objevilo v headlinech - tedy že přemlouval Michálka ke zničení nahrávky.

Je evidentní, že Drobil udělal správnou věc tím, že nejprve vyhodil oba navzájem se nahrávající hochy a pak sám rezignoval. V této zemi totiž o vině a nevině rozhodují nejprodávanější deníky a resultát nezávislého vyšetřování (bude-li nějaké) přece nikoho nezajímá.

Zobrazit celý článek

WIKILEAKS: Už víme, proč bylo lepší nic nezveřejňovat

pátek 3. prosince 2010

Třebaže je pro mě, coby politologa, tento únik něco jako jackpot, obrovský dárek k Vánocům či materiál studia na několik měsíců(let), byl bych radši, kdyby tato data nikdy zveřejněna nebyla. Náš svět se totiž může teď stát horším a nebezpečnějším, než předtím.

Ze zpráv, které jsem zatím měl tu možnost číst (čili tak polovinu těch, které vyšly) vyplývá poměrně jasně velmi důležité poselství: svět je v dobrých rukou, jeho vůdci jsou zodpovědní a nebezpečí jde – světe, div se – doopravdy od íránského či severokorejského režimu. Včerejší vydání WikiLeaks odhalilo, že Izrael tajně čile spolupracoval se Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty či Kuvajtem, a že měl až nadstandardní vztahy s Egyptem a Jordánskem. To je zpráva pro bezpečnost na Blízkém východě velmi dobrá, nicméně její platnost skončila s jejím zveřejněním. Jak teď může dál například král Abdulláh spolupracovat s Izraelem, byť tajně? Většinová populace v arabských zemích je protiizraelsky a protiamericky zaměřená; jejich vůdci však vypadají, že mají mnohem více rozumu, což je teď přesně to, co je může stát křeslo a co může dosadit do jejich čela nějaké fanatiky, o jakých se nám ani nesnilo. Nejdůležitějším “objevem” WikiLeaks je tak tedy to, že největším nebezpečím pro světovou bezpečnost není ani Írán ani Severní Korea, ale masy lidí věřící ve svou národní nebo náboženskou výlučnost, suverenitu a přirozené nepřátelství vůči jiným skupinám. Těmto lidem, aby se nevzbouřili a nezačali ničit křehkou bezpečnost, se za zády – ústy Ference Gyurcsányho, in memoriam – lhalo včera, lhalo dnes a bude se lhát i zítra. WikiLeaks, tvářící se jako demokratický projekt, tak odhalily velmi krutou pravdu, a sice že “obyčejní lidé” nesou jen zkázu. Kdyby byli zodpovědnější, zákulisní hry a lži tohoto typu by nebyly potřebné.

Co hůř – mezi zveřejněnými daty ze včerejška se objevilo to, že Izrael měl čilé kontakty s opozičním hnutím v Íránu a podporoval různé menšiny; zveřejnění této věci je perfektní vodou na mlýn Ahmadínežádovy propagandy, která bude mít v ruce důkaz toho, že “za protiíránskými silami stojí nečistý sionistický režim”. Co na tom, že není nic špatného, když demokratický stát Izrael podporuje demokratická hnutí ve státě Írán, to íránskou propagandu zajímat nebude. Důležité je, že budou moct říct, že jejich odpůrci “tyjí ze zrádného spojení s Izraelem”. To, že Írán dělá totéž, například svou podporou Hizballáhu, samozřejmě nikoho zajímat nebude. Po středečním zveřejnění zprávy ohlašující, že bývalý prezident Rasfandžání byl připraven po blízké smrti ajatolláha Chameneího převzít moc a zrušit platnost posledních prezidentských voleb – a efektivně se tak zbavit Ahmadínežáda – jde o další ránu pod pás íránské opozici a o další překážku demokratizace íránského režimu.

Zveřejnění informací z ambasády v Moskvě je ovšem velmi ambivalentní. Na jedné straně je velmi dobře, když se svět dozvěděl pravou povahu propojení ruské mafie a vládních struktur; když existují důkazy na to, co je Lužkov za příšernou osobu a v jakých špinavostech je zainteresovaný Putin; na straně druhé ale Putin bude muset hodně vysvětlovat svou spolupráci s NATO a s USA, která ignoruje hru hranou před ruským mužickým obecenstvem s názvem “matička Rus těm hnusným imperialistům ukáže, kdo je tady pán”. Důsledky mohou být zničující – ruský mužik se může cítit – právem – podveden vlastním vůdcem a dosadit na jeho místo násilím někoho, kdo se Západem spolupracovat nebude.

Jinak se ve včerejším vydání objevily zajímavé informace, které nejenže nikoho neohrozí, ale je dobré o nich vědět. Výrazně doporučuji rozhovor, který vedl Kyle Scott, politický poradce ministerstva zahraničí USA s evropským komisařem pro vnější vztahy Chrisem Pattenem v roce 2004. V něm se dočítáme o nehorázném vydírání, jakého se dopustilo Řecko, když měly vstupovat nové členské země, mezi kterými byla Česká republika. Komise byla proti tomu, aby vstoupil Kypr kvůli nejasnostem ohledně politického statutu ostrova, nicméně Řecko jasně řeklo, že pokud nebude vpuštěn do Unie Kypr, zablokuje vetem vstup jakékoliv jiné členské země. Ze stejného dokumentu vyniká i upozornění na “černé pasažéry” eurozóny, kteří zneužívají nízkých úrokových sazeb pro nebetyčné zadlužování. Které členské země měl komisař Patten na mysli, tam napsáno není, ale že jde, inter alia, o Řecko, je naprosto jasné.

Včerejší vydání rovněž obsahuje zajímavé informace o tom, jak se Čína snažila podplácet vládu v Tádžikistánu ve věci uzavření americké základny, kterou USA a jejich spojenci v NATO využívají pro zásobování jednotek v Afghánistánu. Stejně tak vyšla najevo systematická čínská obstrukce, která by měla zamezit Indii aby se zajímala o Afghánistán, jakož i mnoho jiných zajímavých věcí.

Sečteno a podtrženo, i kdybychom se z WikiLeaks dozvěděli důležité údaje o tom, kdo se choval vyloženě podle – a Černý Petr zatím zůstal v ruce především Putinovi – pořád to nemůže vyvážit nebezpečí, do jakého Julian Assange dostal citlivé stabilizační procesy zejména na Blízkém Východě a okolo KLDR. Obávám se, že to bude stát nejeden lidský život. A to by investigativní novinář, za jakého se Assange považuje, na svědomí mít neměl.

Zobrazit celý článek

GAZETA WYBORCZA: Daleko od dálnice

čtvrtek 2. prosince 2010

Wypadek busa w Nowym Mieście nad PilicąVážení čtenáři, tento článek vyšel už před nějakým časem v polském deníku Gazeta Wyborcza, nicméně jeho obsah je natolik důležitý, že jsem se rozhodl jej přeložit do češtiny a publikovat zde. Pojednává o světě hodně chudých “obyčejných” lidí a protože si myslím, že jeho autor má dobrý postřeh, rád se o něj podělím s vámi.

Kdo nasedá se sedmnácti dalšími lidmi do malého minibusu? Je potřeba žít jako člověk, každý musí někam dojet, i kdyby to bylo do práce na černo… Označit viníka tragické nehody u Nového Města nad Pilicou nevypadá na první pohled jako těžký úkol. Je možné poukázat na vinu řidiče. Jak mohl vzít 17 cestujících, když mohl vzít jen pět? Proč jel tak rychle, proč předjížděl v mlze? Jen smrt ho zachránila od pokuty. Můžeme připsat vinu sběračům jablek z Drzewice – přeci nemůžou sednout v osmnácti lidech do malého minibusu. Kde je zdravý rozum? Sami si za vše mohou. Je možné potrestat majitele sadu u Grójce. Proč zaměstnávali lidi na černo? Kontrolu na ně, pokutovat! Nakonec je možné přijít s teorií, jak to udělal Konrad Niklewicz v GW, že bída nemůže být ospravedlněním silničních nehod.

Mně chladná, racionální analýza okolností nehody nestačí. Nemohu ani já, ani my, kterým se život v novém Polsku povedl, ani náš stát, rezignovat z určité reflexe. Proč lidé z Drzewice nastoupili do toho minibusu? A proč řidič tak spěchal? Nejde o vinu, ale za jistou zodpovědnost za svět, který není vidět z mrakodrapů ve Varšavě, za svět, který není v televizi často vidět. Svět, který se neřídí výlučně předpisy.

Nikdy jsem nebyl v Drzewici, ani neznám rodiny, jejichž příbuzní zemřeli při nehodě. Znám ale lidi, kteří by do podobného minibusu – v jiném místě a čase – sedli. Znám takové, kteří by takový minibus mohli řídit. To nejsou jen hrdinové z reportáží z cyklu “Witamy w Polsce”, nebo společenských akcí Gazety Wyborczej, za něž zodpovídám. To je také moje širší rodina i rodina mojí ženy, naši známí ze základní školy, známí našich rodičů. Znám je celkem dobře. jejich bída nespočívá v tom, že nemají stálou práci – i když ji doopravdy nemají, žijí z brigád, důchodů a sociálních dávek. Nespočívá v tom, že mají velmi málo peněz – i když jich opravdu málo mají. Nejde ani o to, že bydlí na vesnici nebo v malých městečkách, jako je čtyřtisícová Drzewica. Bída, jakou znám, stojí stranou všech definic. Je to spíše stav – ne jenom majetku, ale spíš ducha a myšlení. Setrvávání v nevzdělanosti, nemohoucnosti, beznaději. Na okraji společnosti, jejíž pravidla tvoříme my a ne tito lidé.

Znám takové lidi a vím, jak jednoduché je označit je za viníky toho, jak žijí. Vím, jak těžké je jim porozumět. Ještě těžší je jim pomoct. Pravá bída o pomoc nevolá, spíš se stydí, ostýchá se – i když vděčně přijímá koš jídla na Vánoce, případně boty a bundu na zimu. Zavolá s pláčem teprve tehdy, když vypnou proud. Nějaké dopisy přišly, ale byly napsané takovým jazykem, že nic nerozuměla. Bída bydlí ve starém domě po rodičích. Kadibudka, pitná voda ze studny. Pole měli, ale dávno ho prodali. Nedaleko je dálnice Wrocław – Berlín. Skončila jen základní školu, v dětství měla nehodu, celý život odkázaná na malý invalidní důchod. Za komunistů jí společenství invalidů dávalo práci, jakou mohla dělat doma – balení kolíčků na prádlo. Společenství ale skončilo a o takovou práci přišla.

Muž alkoholik zemřel před čtyřmi lety. Má dva syny – jeden je už dospělý, ale retardovaný, myslí na úrovni desetiletého dítěte. Druhému je třináct, je zdravý, učí se na gymnáziu, je to největší poklad a naděje rodiny. Když znenadání vpadne sociální pracovnice aby zkontrolovala, jestli je v domě čisto, matka se zhrozí, že jí mohou sebrat dítě – a tak koupí vysavač, pračku a novou žehličku, vypere a vyžehlí košile na zahájení školního roku. Žádné peníze v hotovosti nemá, všechno si půjčí na “levný úrok”. Smlouvu podepíše bez přečtení. Dobrá paní z obchodu jí podstrčí víc než jen jednu smlouvu, protože od “levných půjček” získá zakrátko “zdarma” kreditní kartu. Je zázrak, že kartu nepoužije, aby tím splácela “levnou půjčku”.

Syn sní o mobilu, všichni ve třídě už ho mají. Jak se dá dítěti nevyhovět? V televizi akorát byla reklama na telefony za jeden zlotý. Proč potom přichází účet na padesát? Když syn telefon ztratí, přestane platit účty. No proč by měla platit, když už telefon nemají? S placením účtů pak přijde za rok exekutor. Syn je někdy samá starost, ale i největší štěstí. Jak přinese trojku z angličtiny, nebo jedničku z tělocviku, dostane kousek čokolády z kredence. V něm pod ubrusy – aby se nepomačkala – leží všechna vysvědčení a školní diplomy, například za osmé místo v cyklistickém závodu. Matka upeče koláč a odnese ho trenérovi vesnického cyklistického klubu jako odměnu za to, že se synovi věnuje. Pro kněze – za všechny milodary – nové a pěkné oblečení. Nakonec ředitelce gymnázia – za to, že zařídila výlet a pár učebnic.

Gymnázium je ve městečku, zhruba osm kilometrů z domu. Pravidelná autobusová linka tudy nejezdí, ráno vozí děti školní autobus, za který platí obec. Rodiče se svézt nesmějí, takže matka půjde do městečka pěšky jako vždy. Před tím ještě pomůže sousedovi vykopat brambory – slíbil za práci jeden koš brambor, budou na zimu. Jiná práce tam není – lidé si na vesnici platí mlékem, vejci; jen ti bohatší platí penězi. Určitě by měla radost, kdyby někdo začal vozit lidi do městečka, klidně i za těch pár zlotých. Je jedno, že je minibus starý, bez sedaček a je potřeba sedět na dřevěných lavičkách. Klidně se přesune, aby mohl přisednout ještě někdo další. Je potřeba žít jako člověk, každý musí někam dojet, i kdyby do práce na černo.

Než se minibus rozjede, pomodlí se, vždy to tak dělá. To je jediné, v co věří a na co počítá.

Grzegorz Piechota, Gazeta Wyborcza 16.10.2010, “Z dala od autostrady”

---------------------------------------------------------------------------------------------

Poznámka FF: Tímto článkem nechci říct, že každý není svého štěstí strůjcem, pouze si myslím, že velmi, velmi dobře popisuje, jak určitý typ lidí myslí. Pokud jim opravdu chceme pomoct se z bídy dostat ven, musíme vědět, jak myslí, jinak bude veškerá pomoc naprosto zbytečná a úplně se mine účinkem. Ještě k reáliím v Polsku – sociální dávky v nezaměstnanosti činí 575 PLN (cca 3500 CZK) na měsíc při cenách potravin často vyšších než v České republice, byť na chudém venkově jsou s ČR spíš srovnatelné. Moc často se nepotká, že by někdo chtěl jen sedět na dávkách, ono se z nich totiž opravdu vyžít nedá. Ti, o kterých je článek, jsou často odkázáni na různé brigády načerno, protože legální práce široko daleko není vůbec k mání. Ti odvážnější vyjedou do Británie nebo Irska za prací, ale mnoho z nich tam neuspěje, protože se nechytí s jazykem dostatečně rychle. Třebaže přístup, který například ta hypotetická paní v článku ke svému životu měla, nebyl z pohledu člověka, který ví, jak společnost a ekonomika funguje, vůbec racionální, když si uvědomíme, jak má nastavené priority na základě toho, co ví a zná, zjistíme, že se soudí opravdu velmi těžko. Až se bude někdo z čtenářů ptát, proč volí někteří naši spoluobčané ČSSD, vzpomeňte si na tento text. Třebaže ti lidé nemusejí mít pravdu, tohle je jejich myšlení podle nejlepšího vědomí a svědomí a má to své příčiny. Ne v nedostatku peněz, ale v nedostatku vzdělání a rozhledu. Až se tedy budou volební manažeři ODS a TOP09 zamýšlet nad tím, jak si pojistit do budoucna voliče, měli by si na tenhle případ vzpomenout také – jinak nebudou vědět, jak k takovému člověku přistoupit. Pravice má samozřejmě dobrý způsob, jak vyřešit ekonomické problémy společnosti, ale aby to mohla provést, musí ji někdo zvolit. Pokud to, jak ekonomika a společnost funguje, někdo lidem jako té paní v článku nevysvětlí, budou odmítat pravicové metody ne proto, že by byli zavilými komunisty, ale proto, že se budou zcela upřímně děsit budoucnosti.

 

PS: Dávám tento článek jako návrh k zamyšlení a doufám, že bude pod ním slušná debata. Pokud nebude, rád se postarám o to, aby slušná byla.

Zobrazit celý článek

SVĚT: Podivné mediální analýzy zpráv z Wikileaks

úterý 30. listopadu 2010

Jak pročítám internet, všude čtu, jakou je zveřejnění diplomatických depeší pohromou pro Spojené státy a žasnu nad tím, že jsem zatím neviděl pohled novináře, který by zjistil, že Spojené státy jsou v celé této kauze spíše vítězem, než poraženým.

Z toho, co jsem na Wikileaks četl, jsem totiž na rozdíl od hlídacích psů demokracie zjistil spíše to, že Spojené státy mají velmi racionální a férovou zahraniční politiku; různá žertovná označení pro světové státníky jsou možná pikantní, ale neubírají vážnosti samotných zpráv. Je jedno, že je Putin označován za alfa samce, ale je důležité znát jeho pravý názor na tehdy plánovanou radarovou základnu Spojených států. Američané měli také dosti prozíravý zrak, když hodnotili evropské státníky – je jedno, jestli se “teflonová” Angela Merkel, “nahý císař” Sarkozy nebo milovník náctiletých slečen Berlusconi urazí, ale popisy jejich politiky jsou velmi trefné. Média se ovšem poslední dobou značně bulvarizují a dávají tak větší důraz na to, jak byla zpráva řečena, než na to, co bylo řečeno. Vzhledem k tomu, že depeše nebyly míněny pro veřejné oči a ti, kdo je psali, je psali s tím, že mohou být naprosto srdečně upřímní, se ještě dá říci, že byli američtí diplomaté nadmíru slušní – jistě si vzpomínáme na různé například telefonní odposlechy, které byly zveřejněné, jak jejich účastníci mluvili, když si mysleli, že je nikdo neslyší. Důležitější, než jak to bylo řečeno je to, co bylo řečeno.

Velmi příjemným překvapením pro mě je postoj Číny ke KLDR. Ukazuje totiž na ještě větší čínský pragmatismus, než v jaký člověk mohl doufat předtím. Samozřejmě, že je od Číny naprosto logické se svého korejského souseda spíše bát, než ho nějak výrazně podporovat, protože tamní režim je naprosto nevyzpytatelný – a fakt, že se o tom v Číně takhle mluví, jen dokládá, že maoistické komunistické vedení už nemá prakticky žádnou moc a zahraniční politiku určují nové generace pragmatických politiků, kterým je ideologie ukradená, hlavně, když bude Čína prosperovat. Právě skutečnost, že se čínská politika moc neřídí například v pravoslavných zemích oblíbenou zásadou “jsem chudý, ale hrdý”, je prvkem mezinárodní politiky, který má nesmírně stabilizující efekt.

Rovněž překvapil postoj saúdského krále Abdulláha. To, že arabské země nemají rády Írán a vice versa se ví už dlouho, ale návrhy jeho veličenstva na téma vězňů z Guantánama (očipovat jako koně nebo sokoly), či velký zájem Saúdské Arábie na válce v Íránu jsou svým způsobem novinkou. Co se týče pohledu na Pákistán a bezpečnost tamních jaderných zbraní, o tom se v kuloárech a v akademické obci mluví už dlouho, ačkoliv to žádný americký politik otevřeně neřekl – že Pákistán je větší problém než spojenec kvůli své slabé pozici vůči islámským extremistům. Naplno tak tedy zaznělo to, co zaznít mělo.

Celá Cablegate má ještě jeden důležitý aspekt. Mnoho lidí nostalgicky vzpomíná na to, když Winston Churchill míval své veřejné projevy “od srdce” na téma politiky a vůdců jiných zemí své doby, stejně jako jich mnoho vzpomíná na projevy jeho rivalů. Tehdejší politika se jim často zdá lidštější, upřímnější a tedy celkově vzato sympatičtější. Z toho plynula poměrně silná desiluse z politiky současné, která se mnohým pozorovatelům zdála příliš škrobená a neupřímná. To, co bylo z pera amerických diplomatů řečeno naprosto upřímně by podle mého názoru měli ti, co to čtou, spíš ocenit, než odsoudit – ukazuje to totiž, že normální lidskost se z politiky nevytratila, jen se kvůli politické korektnosti neukazuje navenek.

Ačkoliv je mi tedy bytostně proti srsti způsob, jakým se tyto informace dostaly na veřejnost, s jejich obsahem jsem opravdu hluboce spokojen. Znamená totiž to, že Spojené státy jsou navzdory všem politickým korektnostem stále tou starou dobrou Amerikou, se kterou se dá počítat.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Mrznout zítra před magistrátem? Ne, díky

pondělí 29. listopadu 2010

Zítra se před budovou pražského Magistrátu čeká velké mecheche a kdekdo tam bude demonstrovat za anulování pražských voleb a nastolení vlády vojenské junty. Nebo tak nějak.

Původně jsem také zamýšlel, že bych se tam mohl ze zvědavosti mrknout, abych viděl, jakým že to lidičkám vlastně leží budoucnost města pražského tak strašně na srdci. Ale raději nepůjdu. Jednak jsem se v sobotu víceméně náhodou zúčastnil rozsvícení megastromu na Staroměstském náměstí a ačkoliv nejsem zrovna střízlík, chvílemi jsem se bál ušlapání od pubescentů, toužících si celou událost zdokumentovat svými iPhony, jednak jsem zaměstnaný člověk a na rozdíl od mých levicových přátel na podpoře nemám přes den na povykování před magistrátem čas.

Beztak vím dopředu, co se tam přibližně sejde za skvadru a troufám si tvrdit, že voliči těch dvou stran, které si tak padly do náruče, tam ve větším měřítku zastoupeni nebudou. Ostatně napovědět by mohla i osoba hlavního protestanta - pan Marek Jehlička, který patřil k nejrudějšímu jádru Strany Zelených a nejblíže má k jejímu bývalému, patočkovskému vedení, asi opravdu nebude prototypem "podvedeného" voliče.

Abych pravdu řekl, koalice ODS a ČSSD na hlavním městě se mi osobně nelíbí, hlavně proto, že takovou mesalianci považuji za čistě účelovou. Věřím tomu, že se celá věc upekla už dávno, nejspíš ještě před volbami, a že za nitky budou dál tahat zkušení šíbři, jejichž hlavní motivací je ještě více se přisát k prsu čtyřicetimiliardového rozpočtu. Přesto po nikom nepůjdu házet kamením, protože vím, že ať by se utvořila na pražském magistrátu jakákoliv koalice, situace by byla úplně stejná. Někdy se mi chce brečet nad naivitou českého voliče, který snad doopravdy věří, že kdyby se jedna ze zmíněných stran dala dohromady s TOP 09 (tedy stranou, do které nalezlo lidovecké hardcore a další známí stratégové), bylo by vše jako mávnutím kouzelného proutku křišťálově čisté. Hrůzou se mi ježily vlasy, když jsem pozřel na některé z těch "antikoaličních" stránek na Facebooku a přečetl si, co tam ti bezmozci, moji milí spoluobčané, píší za do nebes volající kraviny. Nemám rád omezování a regulace, ale taková četba mě jen utvrzovala v názoru, že volební právo v ČR by se skutečně mělo nějakým způsobem omezit. Kdybychom ale zavedli nějaké inteligenční testy, stěží by jimi prošlo jedno procento.

Faktem je nicméně to, že by se nestalo vůbec nic. "Kradlo" (a to slovo píšu v uvozovkách, pokud má někdo pocit, že mu je něco kradeno, může podat trestní oznámení) by se asi úplně stejně a ti pánové, o kterých se píše v novinách, že pražskou radnici ovládají, by tam stejně zůstali. Jenže o ně zřejmě demonstrantům vůbec nejde. Tedy těm chytřejším - velké většině jde jen o to, zařvat si s davem.

O co tedy jde? Aby se v téhle zemi konečně zrušily demokratické volby a vládly nám osvícené elity typu pátera Halíka? To si zas tak úplně nemyslím a řekl bych, že daleko nejspíš půjde o mediální hru, na kterou naši hlídací psi demokracie opět skáčou. Stejně jako všichni ti, kteří chtějí zítra mermomocí mrznout před magistrátní budovou opět nepochopili, že jsou do té hry vtaženi jako maňáskové. Stejně jako v případě takzvané "televizní krize", kdy masové demonstrace byly ve skutečnosti politickým mítinkem tehdy nově vzniklé Čtyřkoalice a stejně jako v případě "protiradarových" manifestací, kde se ve skutečnosti demonstrovalo za vyšší zastoupení KSČM ve Sněmovně.

Občanským demokratům, kteří upřednostnili vizi krátkodobého zisku před dlouhodobým, jejich námluvy s ČSSD voliči zřejmě spočítají. Socialisté mohou být v klidu, jejich průměrným voličem je bezmozek a nerozhodí ho ani když se na předsedově akci střílejí mafiáni. Smát se může TOP 09, která získala na svoji politickou konkurenci takový klacek, o kterém si po volebním průšvihu všude jinde, než v hlavním městě, mohla jen nechat zdát.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Stojíme na prahu. Čeho?

sobota 20. listopadu 2010

Možná si to ještě málokdo stačil uvědomit či přiznat, ale právě my stojíme na prahu či úsvitu nových poměrů ve společnosti. Ovšem buďme v klidu, netýká se to nás, ale až našich dětí.

Novými poměry ve společnosti myslím přiklonění se s některé z nám již historicky známých situací. Přiznejme si to otevřeně – je to buď nová forma demokracie, anebo nacismus.

Těžko si někdo z nás mohl nevšimnout, že určité etnikum získává ve společnosti stále větší vliv – v každém městě již vlastní několik obchůdků či spíše již obchodů. Před deseti lety věc zcela nevídaná. Příslušníci tohoto etnika se úspěšně integrují do společnosti a nyní již jejich děti chodí do našich škol. A tam mezi studenty patří k nejlepším. Ale jsou prostě jiní.
Co to pro nás znamená? Za 10 až 20 let, když vývoj půjde podobným směrem jako doposud, toto etnikum bude získávat ve společnosti stále větší význam – rodiče budou získávat větší a větší ekonomickou sílu, jejich děti budou získávat prestižnější zaměstnání a význam, než je běžný průměr v naší společnosti.
Možná jste uhádli správně – ano, nejedná se o romské etnikum.

Bohužel, Evropané ještě nenašli tu svoji správnou definici „Evropanství“ a v jejich myslích je zakořeněno mnoho z toho, co hýbalo Evropou v uplynulých 100 letech. Nejsme myšlenkově na úrovni třeba USA, které dokázaly pro své občany najít tu správnou definici, co to znamená, být občanem Spojených Států.

Pokud v Evropě nějaké etnikum získává na síle a hrozí, že překoná nějakou „většinovou“ průměrnou úroveň, tak jsme to dokázali řešit jediným způsobem – separací, vytěsněním onoho „vředu“ výjimečnosti a odlišnosti – čili nacismem. Myslíte si, že tohle byl již dávno překonaný jakýsi starý problém poraženého Německa? Nikoliv. Nacismus byl problémem téměř celé Evropy (snad kromě Švýcarska), zvláště Francie, Španělska, Polska, Maďarska, Norska...
Reinkarnace nacismu je stále Damoklovým mečem visícím nad Evropou a nebylo by vhodné si to zastírat. Úspěšný nástup J.Heidera v Rakousku je jen malou jiskřičkou, která se později může objevit jako oslepující (a zaslepující) záře.

Dokáže někdo předpovědět, že se za 20 let neobjeví nějaký politik, který bude hlásat, že „už bylo dost toho vykořisťování“ stejně, jako tomu bylo ve 30. letech dvacátého století v případě etnika židovského? Troufáte si předpovědět, že jen tento holý fakt mu nepřinese podporu oné většinové společnosti?
A budeme tam, kde jsme již byli – nenávist, „Křišťálové noci“, zabavování majetku, koncentrační tábory (kde se může dít cokoliv) atd.

Anebo je zde ještě druhá cesta – najdeme nějakou vhodnou definici Evropanství, bez ohledu na národnost či rasovou příslušnost a spolu s ní vznikne i demokracie, která ustojí všechny výše uvedené problémy.

Nedokážu předpovědět, jaká cesta nás čeká. Ale snad bude taková, jakou bychom chtěli našim dětem přát...

Mojmír Adamec, 12.11.2010

Zobrazit celý článek

HISTORIE: Pohřběme konečně Versailles a Postupim

středa 3. listopadu 2010

Německu se dodnes často vyčítá, že rozpoutalo dvě světové války na evropském kontinentě, přičemž se tento argument zpravidla vytáhne tehdy, když je potřeba něčím Německu zalepit pusu a žádný racionální argument momentálně není po ruce. Podobný přístup je v menším uplatňován i vůči některým bývalým spojencům Německa – Maďarsku nebo Rakousku. Zajímavé je, že to neplatí pro Slovensko či Itálii – ale nepředjímejme.

První světová válka byla válkou impérií a jejich zájmů v podobě teritoriální a mocenské expanze. Nic víc, nic méně. V rámci Dohody byla nejvíce válkychtivá a krvelačná francouzská Třetí republika, která toužila po odplatě vůči Německu za výprask, jaký dostala po napoleonských válkách; ze strany Ústředních mocností bylo nejvíce válkychtivé a krvelačné Německo, které chtělo vydobýt některá území zejména na Francii – a které se zároveň bálo francouzského militarismu, který byl ještě horší, než ten německý. V rámci Ústředních mocností pak Itálie byla o něco méně ochotná k válečným dobrodružstvím, zapojovala se hlavně kvůli tomu, že si chtěla přilepšit v koloniích. Rakousko-Uhersko bylo součástí tohoto spolku proto, že si netrouflo po výprasku v roce 1866 a po tom, co vidělo násilné včlenění Bavorska či Saska do pruského modelu Německa, odporovat Německu a tak spíš jen neochotně přikyvovalo, ale do války se moc nemělo. Paradoxně pak samo zahájilo první výstřel, protože se nehodlalo smířit s tím, že sbrští agenti krytí Ruskem mu zabíjejí následníky trůnu. Ze strany Dohody byla Velká Británie válkychtivá poměrně dost, ale zejména proto, že se obávala přílišného růstu Německa, které by mohlo rozvrátit rovnováhu na kontinentě, o kterou jí šlo především. Rusko pak v rámci Dohody fungovalo jako pacifikátor Rakouska-Uherska a významného spojence Ústředních mocností – Osmanského Turecka – vědomo si své relativní zaostalosti a slabosti, nicméně mající chuť na to dosáhnout k nějakému teplému moři. To byl pro Rusko poměrně dostačující důvod k válečným přípravám.

První světová válka skončila jak skončila především kvůli intervenci USA. Kdyby se USA přidaly na stranu Ústředních mocností, vyhrály by ty a Francie by byla poražena; musela by platit reparace. Kdyby zůstala Amerika neutrální, vyhrály by rovněž Ústřední mocnosti. Důsledkem by byla Francie poražená na hlavu, Rusko utopené v bolševické revoluci tak jako bylo i reálně, takže na jeho stavu by se nic nezměnilo a Británie, která by si musela nechat zajít chuť na balancování sil na kontinentě. Francie by nejspíš byla přinucena k reparacím, byť ne tak nadsazeným, jako v případě Německa. Rakousko-Uhersko by se nejspíš nerozpadlo, Československo by nevzniklo, zatímco ale by téměř jistě vznikla samostatná Bretaň, Savojsko, Korsika či Okcitánie. Alsasko by se pravděpodobně stalo součástí Německa a zbytek Francie by pohltila chudoba a hyperinflace, jako reálně zaplavila ve dvacátých letech Německo. Vzhledem k tomu, že ve Francii byl ve 20. letech antisemitismus mnohem silnější než v reálném předhitlerovském Německu, a vzhledem k tomu, že v císařském Německu měli Židé poměrně velké slovo, není těžké si představit, že by nějakého francouzského Hitlera napadlo svést neštěstí Francie na Židy a možná bychom k holocaustu dospěli tak jako tak, třebaže tentokrát pod taktovkou Paříže. První světová válka totiž neměla, jak se nám mnohdy zdá v kontextu té druhé, dobré a zlé. Měla válkychtivá impéria, která byla různým způsobem připravená válčit, a malé národy ve všech dotyčných impériích, v nichž byly tendence to svým imperátorům zatopit spoluprací s nepřítelem. Reálný výsledek první světové války nelze za žádnou cenu označovat za nějaké vítězství dobra či demokracie, třebaže skončila jak skončila, nejvíce k ní přispěly Německo a Francie – obě strany, jak Dohoda tak Ústřední mocnosti, měly své máslo na hlavě. Přesto se dnes najde mnoho lidí, kteří jsou schopni rozdělovat právo mluvit či mlčet v Evropě podle toho, na které straně ten který stát ve Versailles, Trianonu, Sèvres nebo Saint-Germain-en-Laye, stál.

Co se týče druhé světové války, i okolo ní panuje spousta pokrytectví. Jak jsem řekl už výše, mnohem větší predispozice pro uskutečnění holocaustu měla Francie, kdyby místo pocitu triumfálního vítězství v roce 1918 zažila takovou porážku, jako Německo. Co víc – antisemitský byl tehdy prakticky celý evropský kontinent. Možná si někteří čtenáři pamatují knihu od E. M. Remarqua Miluj bližního svého, kde autor popisuje zoufalý osud německých židovských emigrantů, které v Evropě těsně před druhou světovou válkou nikdo nechce. Ano, to je realita, kterou je potřeba přiznat, surově antisemitská, rasistická a šovinistická byla tehdy celá Evropa a vzhledem k tomu, jak s Hitlerem buď otevřeně nebo skrytě jeli všichni, je nemístné ukazovat prst jen na Německo. Nespravedlivě ukončená první světová válka vyvolala mnoho křivd, které poražení jen tak nezapomněli, a vítězové, vědomi si toho, že nevyhráli tak docela fér, poražené z první světové války o to víc šikanovali. Do toho prakticky všude kvetl antisemitismus, někde formou státní represe, někde “jen” jako společenská konvence.

Ono se o tom nerado mluví, ale s výjimkou relativně malého počtu opravdu spravedlivých lidí, kteří nacisty perzekuovaným Židům pomáhali, byla většina Evropanů z různých důvodů k jejich osudu buď lhostejná, nebo jim jejich utrpení dokonce přála. Nacismus jako hnutí se prosazoval buď přímo ve státní podobě (Německo, Chorvatsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko), nebo se s ním na státní úrovni spolupracovalo, dokud se to hodilo (Polsko – do roku 1939, Sovětský svaz – do roku 1941, Itálie – do roku 1943, Španělsko – do roku 1943), případně se s ním vesele kolaborovalo pod okupací (Francie, České země, Norsko, Dánsko, Nizozemí, Lucembursko, Belgie, Rakousko, Channel Islands), profitovalo se z obchodu s ním (Švédsko, Švýcarsko), případně se s ním spojovalo ze zoufalství proti viditelnější hrozbě (Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ukrajina). Lidé ve všech výše jmenovaných zemích na nějaké úrovni s nacismem spolupracovali a podíleli se na jeho hrůzovládě. Z tohoto pohledu se nedá nic vyčítat pouze Britům, Portugalcům, Irům, Islanďanům, Řekům či Srbům. Ti si, s malými výjimkami jako byly námluvy malé části irských nacionalistů s nacistickým Německem, s nacismem nezadali. Všichni ostatní ale více či méně přímo mají na tom, co nacisté spáchali, svůj podíl.

Velká část z výše uvedených národů si různě pokoutným způsobem zachránila kůži před vyšetřováním, co za války dělaly. Ani sebevětší oslavy Slovenského národního povstání, Varšavského povstání, oslavy 9. května na Rudém náměstí či oslavy osvobození Francie nemohou zakrýt přeochotnou fascinaci většiny Slováků nacismem, režim ve Vichy, samotnou kolaboraci Francouzů v okupované zóně Francie, Quislingův režim v Norsku, spolupráci Polska s Hitlerem v Mnichově či vůbec všeobecně před rokem 1939, pakt Ribbentrop-Molotov a další více či méně nechutné kolaborace s nacisty. Rádo se na to dnes zapomíná.

Na základě výše uvedeného a toho, že naprostá většina dnes žijících nemá ani s první, ani s druhou světovou válkou nic společného, by bylo dobré poukázat na to, že v současné době nemá smysl rozdělovat Evropu podle toho, kdo stál na které straně jako “vítěz”, a kdo jako “poražený”, přesto to však stále ještě dost politiků dělá. Francii se toleruje kdejaký výstřelek, protože “přeci vyhrála”, zatímco od Německa se očekává, že bude zticha a bude platit, protože “přeci prohrálo”. Slovensko může svévolně šikanovat Maďary, protože “přeci vyhrálo”, třebaže víme, jak to s tou jejich “výhrou” bylo, zatímco Maďaři si nemají právo stěžovat, protože “přeci prohráli”. Tohle myšlení je bohužel stále ještě živé – a dokud bude, bude stále ještě dostatečné množství křivd, které může zasít konflikty nové. Proto říkám – pohřběme konečně Versailles i Postupim, seberme je politikům a dejme historikům.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Trauma neobohacuje

úterý 26. října 2010

Roky jsem přemýšlel nad tím, z jaké strany uchopit toto velmi vážné téma. Většina lidí, kteří prošli traumatickými kolektivními situacemi má tendenci těm, kteří to nezažili, zakazovat zpochybňování jejich činů, případně je znevažovat – a zároveň na základě svého traumatu říkat ostatním, že bylo sice tvrdé, ale obohatilo je. Mám za to, že se tito lidé hluboce mýlí.

Vybavuji si rok 1990, respektive první roky po pádu totality – byl jsem tehdy ještě dítě, ale už jsem se dost zajímal o politiku, jak to z mého pohledu bylo možné. Říkalo se, že teď, na cestě zpět do Evropy, jim (těm na Západě) přinášíme něco, co oni nemají – zkušenost s totalitním režimem. Jedním z nejjasnějších příkladů tohto přístupu bylo vystoupení Václava Klause na ekonomickém fóru v Davosu, kam nepřijel poslouchat, ale poučovat. Nemá ovšem smysl dávat vinu Klausovi – toto přesvědčení tehdy sdílela velká část české společnosti a bohužel sdílí dodnes; on jen tlumočil většinový názor země, z níž pocházel. Troufl bych si říci, že tento názor je mylný, a to zejména z toho důvodu, že zdůrazňuje prožité trauma bez ohledu na pravděpodobnost jeho výskytu.

Fakt je ten, že člověk, který už v totalitním režimu jednou žil, bude velmi citlivý na jakékoliv nové pokusy o totalitní nadvládu. Problém ale spočívá v tom, že u toho to zpravidla nekončí – takoví lidé často slyší “trávu růst” i tam, kde žádné nebezpečí nehrozí, a jejich přístup tak získává značně paranoidní rysy. Je zároveň i pravda, že takový člověk, pokud nová totalita přijde, bude mnohem lépe vybaven k takovým aktivitám jako je konspirace či odboj proti režimu, než člověk, který žádnou totalitu ještě nezažil. Takový totiž často končí tak, jako skončil legendární norský hrdina Max Manus v počátcích své odbojové kariéry, kdy byl sice nadšeným vydavatelem ilegálního tisku, ale zároveň těžce naivním a neznalým toho, co všechno proti němu režim může použít. Samo sebou, netrvalo dlouho a chytilo ho Gestapo. Člověk s totalitní minulostí by s velkou pravděpodobností jeho chyby neudělal, to se musí přiznat. Problém je ale v tom, že lidé, kteří nějakou totalitní minulost mají, zpravidla podobně, jako ti, kteří bojovali ve válečných konfliktech, neumějí žít v míru. Stín toho, co zažili, je natolik silný, že jim dává silnou konkurenční nevýhodu ve srovnání s těmi, kteří jsou od podobného traumatu “čistí” – nejsou schopni jít odvážně do některých věcí, do kterých jdou ti ze svobodného světa, v důsledku čehož jsou neefektivní. Klasickým příkladem takového posttotalitního syndromu je Polsko, klasickým příkladem toho postválečného je Srbsko. Mnoho Poláků nedokáže žít jinak, než minulostí, mnoho Srbů nedokáže žít jinak, než ve sžírající nenávisti proti Chorvatům, Bosňákům, Albáncům, Maďarům, Evropě, Americe, Západu jako celku, homosexuálům, Židům a kdo ví proti komu ještě. Přehnaná opatrnost nebo přehnaná nenávist v důsledku posttotalitního nebo postválečného syndromu má dva společné jmenovatele – první: takovým lidem utíkají příležitosti před očima; druhý: sami nemají šanci přijít na to, že se pletou a že to, že jsou paranoidní. Jak říká ono klasické úsloví: “To, že jsem paranoidní, ještě neznamená, že po mně nejdou”.

Co, z nějakého podivného důvodu, lidé s těmito syndromy nedokáží, je identifikovat blížící se riziko. Na jedné straně jsou přecitlivělí tam, kde nic nehrozí, na straně druhé jsou zcela apatičtí vůči riziku pro svobodu a všechny společně uznávané hodnoty jako “dobré”, což plyne právě z jejich paranoie. Opět posloužím příkladem z Polska – generace Solidarności a protikomunistických bojovníků se nedokázala přenést přes neexistenci nepřítele, až stvořili dost zvrácený společenský systém, který hledá “komunistu” v komkoliv, kdo není volič PiS. Samým antikomunismem, jakkoliv chvályhodným, šlo-li by o odpor proti skutečným komunistům, způsobili, že je ve školách povinný katechismus, kdo na něj nechodí je šikanován, lidé křtí, konfirmují a biřmují děti “aby neměly problémy”, třebaže ani rodiče, ani děti s tím, co ty obřady znamenají, nesouhlasí či se zakazuje se umělé oplodnění. Situace v polské společnosti je dnes bez přehánění tam, kde bylo Německo v roce 1930, tedy v podobě “demokratický, leč slabý stát, který neumí vůbec nic udělat s tím, že mu pod rukama roste ‘stát ve státě’ složený z fanatických extremistů s vlastní paramilitaristickou silou”. Zatímco v Německu demokracie prohrála, díky EU, NATO a internetu se v Polsku snad udrží. Jedna z nejlepších teorií o tom, jak vzniká politická nestabilita a ohrožení demokracie, je od Fareeda Zakarii. Zakaria v knize “Budoucnost svobody: Neliberální demokracie v USA i ve světě” píše, že demokracie je neohrozitelná, pokud je HDP na hlavu větší, než 9000 USD; mezi 6000 a 9000 USD přežijí 2/3 demokracií, mezi 3000 a 6000 USD demokracie získávají nějakou šanci na přežití, pod 3000 nepřežije žádná. Vojvodství, kde PiS suverénně vyhrává každé volby a kde je tento extremismus nejsilnější (Świętokrzyskie, Podlaskie, Podkarpackie, Lubelskie), mají v průměru HDP na hlavu 8136 USD, přičemž Lubelskie má jen 7687 USD. Není náhodou, že nejvíce extremismu a politické nestability pochází právě odtamtud. V těchto částech Polska také najdeme názory jak vystřižené z Afghánistánu – typu “Západ je morálně zkažený, shnilý, největší nebezpečí přináší liberalismus a přichází ze zpoza Odry”, a podobně. Lidé tam žijící jsou zároveň z celého Polska nejvíce poznamenaní jak komunistickým režimem, tak druhou světovou válkou. Je to jen náhoda, že těm lidem nevadí v podstatě efektivní vytvoření nové diktatury, ale zato nebezpečí vidí ve svobodě? Myslím, že to náhoda není a poměrně důsledně to poukazuje na princip, o němž mluvím – že traumatický prožitek je pro život v době míru jednoduše špatný, nežádoucí a lidé, kteří ho mají za sebou, jsou méně kvalifikovaní pro efektivní vládnutí než ti, kteří žádnou totalitní nebo válečnou zkušenost nemají.

Tak, jako totalitní zkušenost naučí lidi až přehnané opatrnosti, válečná zkušenost jim dá apatii k násilí a výrazně sníží cenu lidského života v očích takového člověka. Ten, kdo válku nezažil, je statisticky mnohem méně náchylný k tomu říct, že na životě jednotlivce nesejde, než ten, kdo jí prošel. Pokud ceníme hodnotu lidského života tak vysoce, jak to o sobě tvrdíme, vidíme, že zkušenost s válkou je zde spíš na škodu, než aby přinášela nějaké ponaučení. Ona možná tedy i ponaučení přináší, ovšem za cenu vyšší, než jakou nabízí. Právě proto je také tak obrovská propast mezi argumenty lidí, kteří zažili druhou světovou válku a těmi, kdo žili odjakživa ve svobodném světě například na téma poválečných masakrů na německy mluvícím obyvatelstvu. Ten, kdo válku zažil, se zpravidla upíná ke kolektivní vině a říká, že i kdyby došlo k nespravedlnosti, šlo o “spravedlivou odplatu”. Takový člověk se pořád na událost dívá očima toho, kdo viděl mnoho lidí umírat násilnou smrtí, případně sám se k násilné smrti jiných přičinil. V důsledku toho ztratil onu posvátnou hrůzu ze smrti a zábrany před ubližováním jiným, ve smyslu jednotlivcům.

Klasický morální imperativ nám dává do vínku myšlení, které oceňuje zkušenost starších před kritikou mladších, ovšem ten, kdo tento imperativ vymyslel, nepočítal především se dvěma aspekty – 1) aby si mladí našli informace, nepotřebují staré, stačí si přečíst nějakou všude dostupnou knihu, nebo se podívat na internet; 2) v důsledku totalitarismů a válek nevídaného rozsahu ve 20. století se naprosto převrátilo na ruby to, kdo má z morálního hlediska nárok na to koho poučovat. Kdysi to byli starci, kteří v důsledku svých zkušeností měli přirozenou autoritu k poučování mladých, kteří svou horlivostí a nezkušeností dělali chyby; dnes to jsou mladí, kterých zkušenosti se svobodným světem, tedy zkušenosti, které se počítají, mnohonásobně převyšují zkušenosti těch starých. Dnešní staří prožili většinu svého života v panoptiku, které s reálným světem a jeho přirozenými hodnotami nemělo prakticky nic společného, proto jejich hodnoty, na nichž si postavili život, v dnešním, normálním světě nefungují. Mohou tedy tito lidé očekávat automatickou autoritu ve věci svých životních zkušeností? Pochybuji o tom. Jejich životní zkušenosti co se fungování společnosti týče nejsou nepodobné těm, které měli Izraelci vyvedení z egyptského otroctví – a jak víme, už ve Starém zákoně je velmi moudře napsáno, že svobodnou společnost tito lidé nikdy nemohli vytvořit.

Myšlení, které říká, že prožité trauma dává člověku něco navíc, přidanou hodnotu, skrze kterou se stane váženějším ve svém okolí, je poměrně falešné, protože dává člověku zbytečné iluze o vlastní důležitosti. V krajním případě jsou podobné myšlenky dokonce i nebezpečné, protože jsou-li akcentovány dostatečně nahlas a často, vedou k destabilizaci jinak funkčního demokratického řádu – tak, jako se to stalo v Polsku. Je tedy nasnadě si položit důležitou otázku: mají ti, jejichž lidské hodnoty byly tolik pokřiveny, právo na to, vytvářet hodnoty mladším?

Zobrazit celý článek

PRÁVO: Uzavření kauzy Vítkov otvírá otázky o justici

čtvrtek 21. října 2010

Kauza neonacistických žhářů, kteří naplánovali, a evidentně s cílem zabíjet, vypálili dům s romskou rodinou ve Vítkově, je u konce. Dostali poměrně vysoké tresty, od dvaceti do dvaadvaceti let. Je to hodně nebo málo? Odpověď není tak prostá, tento judikát otvírá závažné otázky o našem justičním systému.

Jsou všehovšudy tři způsoby, jak soudit v případě trestního práva. Buď se stanovují sazby odnětí svobody s ohledem na 1) způsobenou škodu, 2) úmysl, 3) kombinaci obojího. Náš justiční systém i trestní zákon vycházejí především z ohledu číslo 1, tedy vyměřují tresty odnětí svobody za trestné činy s ohledem na to, kolik škody bylo způsobeno. Nepovažuji tento systém za nejšťastnější a kauza Vítkov ukázala jasně proč. Rozhodnutí soudu o odsouzení pachatelů k odnětí svobody v trvání 20-22 let je podle mého názoru lidsky v pořádku (ba dokonce by mohl padnout i výjimečný trest), nicméně problém je v tom, že naše legislativa je tak nastavená, že se rozhodnutí soudu nedá vykládat jinak, než jako velmi kontroverzní – a tak trochu populistické. Fakt je, že shořel dům, rodina přišla o majetek a byla popálena malá Natálka, která ale přežila a – byť za cenu mnohých operací – se zotavuje. Nepovažuji za šťastné v případě, kdy se za vraždy dává běžně sazba od deseti do patnácti let, udělit tak velký trest v případě nezdařeného pokusu o vraždu. Ne v našem právním systému.

Právo civilizovaného státu stojí především na principu pacta sunt servanda, tedy “dohody se musejí dodržovat”. Člověk může mít sebevětší vztek na agresivní výrostky, kteří s čistým svědomím šli někoho připravit o život, ale jako soudce by si neměl dovolit tak zásadní odchylku od běžného výkladu zákona. Pokud je zákon špatný, je třeba ho změnit – na rozdíl od USA nebo Anglie naše soudy nemají legislativní pravomoc. Souhlasím s těmi, které by nižší trest pro pachatele popuzoval, ale abychom mohli soudit tímto způsobem, musíme zásadně změnit chápání trestního práva – a to přesunem k druhému způsobu, o němž jsem psal výše. Podle současného práva jestli někdo ukradl mobilní telefon nebo auto, je jeho čin kvalifikován různě. V případě zcizeného mobilního telefonu v hodnotě do 5000 Kč by bylo proti němu vzneseno občanskoprávní řízení, v případě dražšího by šlo o trestný čin krádeže. Přesto však soudy rozhodují měkčeji o potrestání zlodějů, kteří odcizili předměty v nižší cenové hladině – zloděj auta by tak dostal větší trest, než zloděj mobilního telefonu. Trestní právo je ve svém principu jakousi nadstavbou odškodňovacího práva, kdy je snaha nejen nahradit poškozenému jeho újmu, ale i nějakým bolestivým způsobem potrestat pachatele (vytvořit odstrašující efekt do budoucna, zajistit satisfakci pro oběti, apod.) Od výše škody by se tedy měla odvíjet jen její náhrada podle práva odškodňovacího, nicméně právo trestní by se mělo – právě proto, že je jakýmsi morálním arbitrem – zabývat především úmyslem; ten kvalifkovat a na jeho základě určit samotný trest. Konkrétní naplnění takového práva by vypadalo následovně: v případu trestného činu krádeže by byl odsouzený povinen podle rozhodnutí soudního řízení ve věci odškození nahradit škodu, a morálním aspektem věci by se měl zabývat soud v trestním řízení – který by měl posuzovat zase výlučně úmysl. V tomto případě by dejme tomu bylo možné odlišit (v extrémních případech) osobu umírající hladem, která ukradla jeden bochník chleba a zloděje aut, který si z krádeže udělal živnost.

Pokud bychom takto posoudili dnes již odsouzené pachatele, vyšlo by následující – procentuálním podílem by se vyjádřil podíl viny jednotlivých pachatelů a podle toho by museli zaplatit způsobenou škodu vyměřenou finančně (materiální škody, bolestné, náklady, které rodina musela uhradit navíc kvůli skutečnosti, že jí byl vypálen dům, které by jinak platit nemusela) – a z pohledu trestního práva by šlo o zvláštní rozsudek, který by se zabýval jejich motivy. Protože bylo zjištěno, že motivem je rasová nenávist, kdy pachatelům nešlo ani tak o to, kterou romskou rodinu zapálí, hlavně že zapálí nějakou, bylo by podle toho možné odsoudit pachatele – můj osobní odhad je ten, že spáchat takovýto čin čistě z rasových důvodů je ještě horší, než spáchat ho třeba pro peníze. Trestní zákon, inovovaný podle principů výše popsaných, by tak nejspíše pro činy tohoto druhu automaticky dával výjimečný trest, který by byl nejen lidsky ospravedlnitelný, ale měl by především oporu v zákoně.

Oddělení materiální stránky věci (a její ponechání odškodňovacímu právu) a morální stránky věci (a její ponechání trestnímu právu) by v mnohých případech napomohlo k dosažení spravedlivého rozsudku. Nestávalo by se tak například, že by člověk úmyslně autem ohrožující druhého, čímž by způsobil smrtelnou nehodu, vyvázl jen s nějakými osmi až deseti lety, jak české soudy takový trestný čin kvalifikují – stejně jako by se na druhou stranu nestalo, že by pro trestný čin vraždy byl na mnoho let odsouzen lékař, který na vlastní přání nemocného v nevyléčitelném stádiu choroby provedl eutanázii. Posuzování morální stránky věci skrze motiv místo škodu by tak mimo jiné i zrelativizovalo skutečnost, zda například k vraždě došlo, či nikoliv – podle mého názoru by se měl nezdařený pokus o vraždu hodnotit naprosto stejně, jako vražda dokonaná – v obou případech šlo o úmysl zabít druhého člověka, a je vcelku irelevantní, zda to oběť přežila či nikoliv.

Náš justiční systém, stejně jako trestní právo, jsou opředeny mnoha relikty z doby komunismu, kdy bylo právě žádoucí s ohledem na “rozkrádání společného vlastnictví” trestat podle výše škody, která byla způsobena, a tolik se nehledělo na úmysl, za jakého k tomu došlo. Nepovažuji tento systém za spravedlivý. Nejen kauza Vítkov, ale i starší případy, u nichž se veřejnost rozhořčovala, proč pachatel byl odsouzen k tolika / tak málo letům odnětí svobody ukázaly, že s naším právním řádem je něco ve velkém nepořádku. Mělo by být na čase to změnit.

Foto: Lidovky.cz

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Princip ztracené tváře

neděle 17. října 2010

Nemohl jsem si nevšimnout, že mnoho lidí označuje za původ “krize naší doby” odklon od tradičního modelu cti, “zachovávání tváře”, “smývání urážek” a podobně. Málokdo se však zamyslel nad tím, že obhajováním těchto tradičních konceptů si podřezává větev například v kritice například vůči tzv. “vraždám ze cti” – ty jsou postaveny totiž na tomtéž základě, liší se jen intenzitou “zásahu”.

Ztracená tvář v tradičním pojetí je velmi těžko uchopitelná. Na jednu stranu se špatně definuje, na druhou stranu je poměrně snadno vyčíslitelná její finanční hodnota – jako ušlý zisk v případě pokusu o “znovuzískání tváře”, či o její “neztrácení”. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že ona “tvář” je věcí velice osobní, ve skutečnosti jde o záležitost poměrně jasně kolektivní. “Tvář” si nezachovávají lidé ani tak kvůli sobě, jako spíš kvůli druhým – vidí v ní jakési kritérium, podle něhož jsou hodnoceni. S měřítkem tohoto hodnocení je už však spíše problém – ještě jsem nikde neviděl ani neslyšel obecnou definici, která by neoperovala s frázemi typu “protože tak je to přeci nejlepší a každý to ví”, která by naprosto jasně vysvětlovala co je ta “tvář”, čím se získává a jak se ztrácí. Pokud je někdo na tyto poměrně legitimní otázky dotázán, odpovídá většinou konkrétními příklady, tedy tímto způsobem: “ztráta tváře je například…”, nebo “ztráta tváře je, že…”. Co chybí, je schopnost definovat ztrátu tváře větou “ztráta tváře je (podstatné jméno, nebo věta o čistě informativním charakteru)”. Vidíme tak, že s “tváří” je to podobné jako s politickou korektností – tak nějak každý umí určit, co je a co není politicky korektní, ale definovat ten klíč, pomocí něhož se to určuje, už je poměrně těžké.

Argumentovat tím, že boj za “čest” či “tvář” patří k lidské nátuře a tudíž je správný – je dosti liché. Stejným způsobem by se právě mohl bránit srbský fanatik, který vypálil chorvatskou vesnici (Chorvaté urazili Srbsko svým odtržením), či islámský fanatik, který zavraždí svou dceru, protože chodila s nevěřícím (zhanobila rodinu, rodině je třeba vrátit tvář, tvář je důležitější, než život dcery). Oba tyto příklady, stejně jako mnohé další, se mohou zdát extrémní, ale podíváme-li se na jejich základ, jsou stejně iracionální, jako to, když někdo kvůli potenciální “ztrátě tváře” odmítá tvrdošíjně uznat svou chybu (příklad: ortodoxní věřící, jemuž dokázali, že věří špatně, spíš hledá způsoby, jak zničit důakzy to dokazující, než aby změnil svůj přístup k věci), nechat se předjet ženou či slabším autem, případně když někdo naprosto zbytečně umírá v boji proti nepříteli, když by mohl pro moment ustoupit a nepříteli zasadit mnohem snadněji smrtící ránu jinde a jindy. Vůdci Varšavského povstání či polské záříjové kampaně z roku 1939 si sice bezesporu zachovali tvář, ale dopadli hůř, než sedláci u Chlumce naprosto katastrofálním vyhodnocením situace. Možná jsem zlý, ale když řeknu, že bitvu umí vyhrát každý blbec, protože to je jen otázka nákladů, zatímco vyhrát celou válku je umění – nebudu daleko od pravdy. Právě polská martyrologie je toho perfektním příkladem – místo toho, aby vyhráli válku podle nich “beze cti”, tedy například tím, že nejdřív nepříteli ustoupí, když vidí, že nemají šanci a radši ho napadnou tehdy a tam, kde tu šanci mají, a pak slavili válečné vítězství, nechají se zbytečně pozabíjet a pak slaví vojenské prohry.

Otázka “zachování tváře” vychází stricte z patriarchálního uspořádání společnosti. Patriarchát, stejně jako matriarchát, jsou koncepce, které jsou neefektivní – dávají větší důraz na zachovávání tradic a ustálených myšlenkových koncepcí (každý z konceptů zachovává tradice jiného druhu, ale obecně jsou v zachovávání samém stejné), než na směřování k úspěchu, tedy k tomu dosáhnout víc, dojít dál, být bohatší, mocnější, atp. Koncept “tváře” vzniká v patriarchální společnosti už odmala – kdo z mužů neslyšel větu “chovej se jako chlap” či “nebuď baba”? Opět budu zlý a řeknu, že to, co většinou následuje po vyřčení těchto vět, by se dalo nazvat trestuhodným plýtváním lidských a materiálních zdrojů. Většinou totiž ten, kdo chce “zůstat chlap” a “zachovat tvář” udělá něco, co ho v konečném důsledku objektivně těžce poškodí, ovšem zůstane s myšlenkou, že se zachoval dobře, protože “zachoval tvář”. Jaké konkrétní výsledky ovšem “zachovaná tvář” přináší, kromě osobní satisfakce? A propos – není ta osobní satisfakce takhle náhodou naučená podobně, jako se celé generace učily pověrám typu “bez Boha se žít nedá”? Ano, mnoho lidí bez Boha žít nemůže, stejně jako mnoho lidí nemůže žít bez toho, aby měli pocit, že si “zachovali tvář”. Budu zlý i do třetice a řeknu – není “zachovalá tvář” takhle náhodou jen jinou alternativou “druhého vítězství” či “morálního vítězství”, tedy jakési ceny útěchy pro poražené, aby si nepřipadali tak hloupě, že prohráli?

Ekonomie nás učí, že člověk vždy maximalizuje a chová se racionálně s ohledem na cíl maximalizace toho, co považuje za užitečné. Někdo maximalizuje kapitál, někdo štěstí, jiný zase pocit osobní hrdosti. Samozřejmě nic proti tomu, jak říká římské právo, suum cuique tribuere, čili “každému, co jeho jest”. Vtip je ovšem v tom, že si musíme jako celek položit otázku – kam to jako společnost chceme dotáhnout? Co je naším cílem? Pokud je naším cílem, abychom byli společností, která něco znamená jako celek, tedy ne takovou, která si to o sobě pouze myslí, ale realita je někde jinde, musíme se nad tím důsledně zamyslet. Zde dám k dobru opět příklad Polska nebo Srbska – jak Poláci tak Srbové žijí v přesvědčení, že jsou vyvolenými národy, ale poptejte se po světě na jejich reputaci – jedni jsou vnímaní jako ultrakatoličtí fanatičtí nacionalističtí námezdní dělníci a ti druzí jako ultraortodoxní fanatičtí nacionalističtí mafiáni a váleční zločinci – neříkám, že to ty národy jsou, ale to je to, co se lidem ve světě o nich zpravidla vybaví. Pokud tedy chceme být opravdu společností, která má respekt, je obdivovaná a má to, čemu se říká soft power, čili sílu v ovlivňování okolí skrze vlastní příklad, je na čase, abychom trochu zrevidovali náš postoj ke “ztracené tváři”. Není totiž náhodou, že čím větší je v dané společnosti šance na to, že bude člověk cítit ohrožení své “tváře”, tím je společnost chudší, méně respektovaná a zaplavenější primitivním násilím. Není náhodou, že ti největší “zachovávači tváří” pocházejí z míst jako je Afghánistán, Kurdistán (ať už v Turecku, Sýrii, Íránu nebo Iráku), Západní břeh Jordánu, Pásmo Gazy, Somálsko, Súdán, Libye, KLDR, Rusko, Turkmenistán; v minulosti pak Třetí Říše, SSSR, nacistické Japonsko či – nemusíme chodit daleko – nacistické Slovensko. Samé inspirativní vzory, že. Naproti tomu země, které patří mezi nejúspěšnější tohoto světa, jsou zároveň tvrdými pragmatiky, kteří se s nějakou tváří dvakrát neperou – typicky Spojené státy, Čína (poslední zbytky “zachovávačů tváří” umírají s vysokým věkem maoistů; nová generace Číňanů je pragmatická až se hory zelenají) či Německo, které po pádu Třetí Říše koncepci “tváře” odvrhlo docela a začalo se realizovat ekonomicky. Je to jen náhoda, nebo skutečně platí nepřímo úměrná korelace “čím méně tváře, tím více úspěchu”?

PS: Dovolím si citovat mou oblíbenou pasáž z knihy Terryho Pratchetta “Thud!”, která byla přeložena do češtiny jako “Buch!”. Autor popisuje rozhovor policejního velitele multikulturního města (které je poměrně přesnou analogií dnešního Londýna), kterému se ve městě chtějí u příležitosti výročí dávné bitvy servat dvě skupiny imigrantů, s jeho manželkou, šlechtičnou z rodu, který si v “zachovávání tváře” nesmírně liboval.

„Berankinové nikdy před ničím neutekli,“ prohlásila lady Sibyla.
„Elániové zase pokaždé utíkali, jako kdyby jim za patami hořelo,“ odpověděl jí Elánius, který byl natolik diplomatický, že se nezmínil o již zmíněných předcích, kteří se vraceli domů po kouscích. „To znamená, že bojuješ tam, kde chceš bojovat.”

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Vnucování hodnot není vždy špatné

pátek 15. října 2010

Představme si, že je rok 1774. Rodiče sedmiletého dítěte se brání císařským drábům, kteří na základě povinné školní docházky schválené císařovnou Marií Teresií hodlají odvést dítě násilím do školy, za hlasitého protestu rodičů. Umím si představit, co se tehdy po hospodách říkalo - “k čemu jim bude umět číst, když se o grunt nebudou umět postarat!” Přesto z dnešního pohledu víme, že císařovna udělala velmi správnou věc.

Důsledek jejího kroku totiž o několik desítek let později udělal z Čech “středoevropského tygra”, který se rozvinul v bohatě prosperující industriální velmoc. To vše v době, kdy země, které na tak osvícenou panovnici štěstí neměly, se stále ještě vláčely s pluhem a jejich poddaní většinou neuměli číst a psát. Jen tak pro informaci – v ruské části Polska, v Irsku a v dalších chudých zemích Evropy roku 1900 stále ještě většina obyvatel neuměla číst a psát. Rodiče tehdejších děti, které byly v roce 1774 odváděny do škol místo toho, aby je rodiče zapřáhli na pole, protestovali nejspíš velmi podobně, jako dnes protestují Češi proti “novotám”, které mají měnit jejich životní styl. Otevřete-li diskusi na Lidovkách pod dnešním článkem o uvažovaném zrušení dabingu na České televizi, jeden by řekl, neznaje okolností, že se v ČR chystá bolševický převrat. Tak totiž většina tamních diskutujících na tuto věc reagovala. Stylem - “co nás má stát co k čemu nutit”, “dřív ruština, dnes angličtina”, “dabing je tu odjakživa” a podobně. Tito lidé jsou živým důkazem velmi časté neschopnosti lidí v České republice přemýšlet, která jde naprosto napříč celým politickým spektrem, která se ovšem vyznačuje jediným – je podezíravá vůči všemu novému, cizímu, myslí si, že je nejchytřejší na světě. Přesně jako si to mysleli odpůrci povinné školní docházky na konci 18. století. Bohužel dnes nemáme císařství s osvícenou císařovnou, která by Čechy povinně nahnala na intensivní kursy angličtiny, zacházení s počítačem, internetu a základní ekonomie. To jsou totiž v zásadě dovednosti, jejichž nedostatek brání České republice v dalším rozvoji.

Nedávno jsem tu psal o tom, jak Mustafa Kemal Atatürk dokázal – byť ne kompletně – výrazně modernizovat Turecko po pádu Osmanské říše. Podobným způsobem postavil na nohy po maoistickém běsnění Čínu Teng Siao-pching. Autoritativní metody obou zmíněných vůdců by nebyly v České republice v současné době možné – a ani sám bych si je nepřál, s ohledem na demokratický deficit – občas ale při pohledu na zabedněnost a tvrdohlavost většinového českého člověka, který si “postavil hlavu” jen aby nemusel uznat, že je někdo lepší, zkušenější a chytřejší než on, si po Mustafovi docela zastesknu. V diskusi pod mým posledním článkem jsem zmiňoval cenu kultury – tedy kapitál (ne nutně finanční, i když především ten), který může společnost získat, když se vzdá určitých elementů své kultury. Odnaučení společnosti některých “nevýhodných” zvyků souvisejících s tradiční společenskou mentalitou také nějaké prostředky stojí, ale pokud je potenciální zisk větší, než investice na počátku, stojí za to do toho jít. Český hospodský skepticismus vůči všemu, nedůvěřivost vůči světu, nedůvěřivost vůči odlišným, neschopnost opravdového nadšení se pro něco (v jiném kontextu, než osobním hobby, tam to zase Čechům jde jedna radost – člověk si s úlevou řekne “aspoň že tohle funguje”, když to vidí), to jsou všechno charakterové rysy velkého množství Čechů, které představují obrovské množství promarněného kapitálu potřebného na další rozvoj země.

Pro začátek si však, stejně jako ti afričtí Pygmejové, o nichž byla řeč posledně, musíme říct, oč stojíme. Jestli nám jde víc o naši variantu “tančení kolem ohně”, čili konkrétně naši nedůvěřivou tvrdohlavost, nebo o rozvoj, o to, v současné světě znamenat také něco jiného, než být zemí novodobých otroků (lidí nemohoucích najít si jinou práci kvůli chybějící znalosti angličtiny, ovládání počítačů, atp.), gladiátorů (to jsou všichni naši hokejisté a další sportovci) a pár výjimečných lidí, kteří proslavují zemi venku, ale doma je stejně nikdo moc nechce (všichni, kteří v zahraničí něčeho dosáhli, ale doma se úspěchu nedočkali, i kdyby mělo jít o takové lidi, jako o českého sportovního rybáře, který si vydobyl takový respekt v USA, že byl pozván do velmi prestižní talk show – tedy o takové, kteří se ukázali třeba “jen” díky svému hobby). Je to jen a jen na nás, rozhodujme dobře. A to s připuštěním, že co do nás vtlouklo naše prostředí a co důvěrně známe, nemusí být zrovna to nejlepší.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Politický kulturismus v Evropě, aneb rostoucí povědomí o evropanství

pondělí 11. října 2010

Chápu, že z důvodu existence kulturistiky není úplně snadné používat termín kulturismus v politickém smyslu, ale soudím, že tento termín vcelku výstižně popisuje základ rodící se společné evropské identity.

Evropský národ ve smyslu Herderových definic neexistuje a s pravděpodobností blížící se stům procent nikdy ani existovat nebude – neznamená to ovšem, že neexistuje zároveň základní myšlenka, na které se dá postavit společný evropský politický lid, neboli démos. Kritici namítají, že nic takového neexistuje, ale moje námitka zní – jak může neexistovat evropský démos, když Evropané jsou nezávisle na sobě schopni velmi dobře určit, kdo všechno může být Evropan a kdo nikoliv? Proč jsou takové diskuse o Turecku v EU, či o “společenské vyspělosti” nutné k tomu, stát se Evropanem v případě Západního Balkánu či Východní Evropy? Tak, jako národní stát hledá klíč ke svému raison d’être ve vlastním jazyce či etnickém původu, dávaje zavděk ideologii nacionalismu, tak evropská společnost (s trochou ironie by se dalo říci, že i navzdory Evropské unii) staví jakýsi kulturismus, tedy identifikaci na základě společně chápaných kulturních vzorců. Zjednodušeně řečeno, evropskému “kulturistovi” je v zásadě jedno, jestli je někdo z Portugalska, Finska nebo Maďarska, dokud se bude jako Evropan v každodenním životě chovat.

Ačkoliv tento směr tak nikdo, pokud vím, dosud nepojmenoval, není nový. Ačkoliv v současné době poněkud oslabil, onen kulturismus je tradiční zejména ve Švýcarsku, a to býval v dost extrémní podobě. Čeští emigranti, kteří za komunistického režimu odešli do švýcarského exilu mohou vzpomínat na velmi ostrou kulturní asimilaci, kontroly, zda dotyčný žije dostatečně švýcarským způsobem života. Tento kulturismus dal Švýcarům pocit výlučnosti a zároveň soudržnosti proti okolním státům; stal se pro ně důkazem, že jsou národem a za žádnou cenu nejsou ani Francouzi, ani Italové, ani Němci. Jistě, v moderní evropské podobě by nejspíš neprošlo, kdyby byli tímto způsobem popotahováni cizinci, kteří by se chtěli získat evropské občanství, nicméně nepochybuji o tom, že kdyby šlo o názory “obyčejných lidí” v Evropě, tak by toto vymáhání evropského stylu života prošlo v podobné míře, jako kdyby se lidem k hlasování nabídla možnost národní asimilace. Protože ale jsou Evropané vesměs mobilní a mnoho z nich se usazuje v jiných členských zemích, neradi by si podřezávali pod sebou tímto způsobem větev, takže jak je znám – a – neberte to, prosím, jako vytahování, protože to vytahování není – by s velkou radostí přijali právě tuhle nucenou asimilaci neevropských žadatelů o občanství. To, že kvůli politické korektnosti by se takové opatření beztak báli zákonodárci navrhnout, je věc jiná – ale existence samotné vůle k tomu už něco znamená.

Lidská paměť je velmi ošidná; snadno zapomíná na to vidět minulost také minulýma očima. Euroskeptici kritizují současný nedostatek evropského lidu – s čímž se dá do značné míry souhlasit. Co ovšem ale zapomínají je to, jak utopicky vzdálená byla představa Evropana, který se identifikuje jako Evropan, nejen v roce 1990, ale i v roce 2000. V roce 2010 jsme v té pozici, že většina Evropanů je schopna oceňovat druhé podle toho, zda se chovají více či méně evropsky. Neříkají moc nahlas, protože by to nebylo politicky korektní, ale často to evropsky je synonymem pro civilizovaně, a ti (zejména z jiho a východu pocházející) neevropané jsou mnohými vnímaní jako barbaři. Od tohoto bodu je už mnohem menší vzdálenost ke skutečnému evropskému politickému lidu, než jako jsme ušli od roku 1990 dodnes. První opatrné krůčky nově se rodícího evropského politického lidu jsou už vidět – paradoxně i mezi euroskeptiky. Politická strana Libertas, která si kladla za cíl znemožnit ratifikace Smlouvy o Ústavě, jakož i Lisabonské smlouvy, byla typickým případem – šlo o zdola budovanou nadnárodní celoevropskou politickou stranu, která měla vlastní celoevropské předsednictví. Druhým takovým projektem je původně švédská Piratpartiet (Pirátská strana), která skrze své jednotky v členských zemích rovněž funguje v celoevropské šíři. Kdo by si na existenci takových hnutí ještě v roce 1990 vsadil? Soudím, že jen málokdo.

Evropský kulturismus nabyl výrazné kontury především v posledních několika letech. I když tomu nacionalističtí alarmisté nebudou věřit, počet přistěhovalců do Evropy velmi dramaticky klesá, a to zejména z těchto následujících důvodů: 1) v posledních letech hlasitěji než dříve dali Evropané dost jasně najevo, o koho v Evropě (ne)stojí; 2) byla zřízena evropská agentura Frontex, která koordinuje ochranu vnějších unijních hranic a která je velmi efektivní; 3) v rámci projektu Unie pro Středomoří platí EU peníze libyjským, alžírským, tuniským a marockým policistům, kteří nejsou příliš vázáni lidskými právy a odvádějí tak za Brusel poměrně levně “špinavou práci” s odchytáváním ilegálů; 4) finanční krize způsobila, že je pro ilegály, ale i pro legální imigranty ze zemí třetího světa těžké sehnat už i nekvalifikovanou práci. Evropané jsou zároveň čím dál více náchylní na nepřizpůsobivost vůči evropským osvícenským životním hodnotám; čím dále jsou méně tolerantní vůči náboženskému extremismu, a to jak v podobě křesťanské (domácí), tak v podobě muslimské. Náboženští extremisté, a to z obou těchto táborů, prohlašují svorně že liberalismus a sekularismus se neumějí bránit; že nemají silné myšlenky, které by dokázaly vzdorovat jejich křesťanskému nebo muslimskému mesianismu. Je pravda, že liberální Evropa byla zastižena nepřipravena a zejména na muslimský extremismus neuměla několik let reagovat, ale i to se mění – jistě k velkému překvapení náboženských fanatiků se ukázalo, že evropské liberální hodnoty nejsou nikterak bezzubé a dovedou se bránit.

Vždy, když srovnávám myšlení dneška s myšlením a společenskou atmosférou před deseti či dvaceti lety si říkám, jak bude vypadat náš svět za dalších deset nebo dvacet let. V otázce evropské identity bude vývoj nejspíše ještě dost komplikovaný, a to především z důvodu, že její vývoj jde sice dobře, tedy směrem k jejímu upevnění, ale takřka naprosto se míjí s institucemi EU a s tím, jak vidí vývoj evropských hodnot EU. Tento důvod je naprosto zásadní a může způsobit dnes nemyslitelné, že sami Evropané se jednoho dne rozhodnou založit evropský superstát nezávisle na EU, který bude kulturismus, jak jsme si ho definovali, ctít jako základ evropské identity. EU až příliš bohorovně ignoruje hesla a ideologii různých protipřistěhovaleckých politických stran či hnutí s tím, že je označuje za “nacionalisty”, protože je to tak jednodušší. Dansk Folkeparti, PVV, Lega Nord nebo další strany, které mají velký voličský potenciál postavený na protipřistěhovalecké rétorice, naprosto pomíjejí vymezování se národně – vždy jde o vymezování kulturní. Geert Wilders tak například není jen proti islámu, ale často pronáší i všemožnou kritiku na adresu katolické církve, přičemž se hlasitě zastává především práva na rozum a práva na kritické myšlení. Otevřeně mluví o tom, že brání evropské hodnoty a ty vidí postavené na anticko-židovsko-křesťansko-osvícenských základech, s akcentem na ty poslední jmenované. Touto rétorikou dostal svou stranu na jednu z nejsilnějších pozic v Nizozemí a jeho myšlenky jsou populární i v zemích, kde se větrné mlýny nepotkávají tak často. Velmi rád bych věděl, kam tento vývoj v příští dekádě půjde dál, ale nezbývá nic jiného, než se těmi deseti lety “prožít”. Schválně, jakou budou mít nakonec evropské hodnoty podobu.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Turecko do EU? Velmi komplikovaná otázka

čtvrtek 7. října 2010

Z toho, jak si všímám argumenty, které se vyjadřují ostře pro vstup nebo ostře proti vstupu Turecka do EU, nabývám často dojmu, že ti, kteří jsou jeznoznačně pro, postrádají smysl pro právní otázky, a ti, kteří jsou jednoznačně proti, nevědí o Turecku vůbec nic a rozhodují se jen podle pocitů, které nabyli z obrazů o Turcích u Vídně. Realita je totiž mnohem komplikovanější.

Až do nástupu Mustafy Kemala Atatürka bylo Turecko (respektive Osmánská říše) v takovém stavu, že by jiná než vojenská integrace do západních struktur byla velmi komplikovaná, ne-li nemožná. Je pravda, že Atatürk modernizoval Turecko způsobem vskutku obdivuhodným, nicméně ve svém cíli vychovat z Turků moderní Evropany zapomněl na jednu důležitou věc – Evropan tolik nepodléhá kultům. Na druhou stranu – nedá se mu to příliš zaznívat, protože kdo tvořil jeho soudobou Evropu? Jen tak namátkou – Hitler, Mussolini, Franco, Piłsudski (toho považoval obzvláště za následováníhodný vzor), Horthy a v podobném výčtu bych mohl ještě nějakou dobu pokračovat. Pokud budeme do Evropy počítat i SSSR, pak samozřejmě Stalin. Atatürk vypracoval okolo své osoby poměrně silný kult osobnosti, který na jednu stranu Turkům pomáhal najít smysl v sekularizaci a modernizaci, na druhou stranu ovšem přišel moment, kdy bylo třeba jeho kult revidovat. Ještě dlouho poté, co všichni jmenovaní evropští diktátoři odešli ze světa byl Atatürk oslavován poněkud “severokorejským” způsobem. Kemalismus tak vychoval poměrně širokou skupinu obyvatelstva, přítomnou zejména v pobřežních regionech Turecka, která v konečném důsledku je sekulárnější než Francouzi nebo Češi, a která se životním stylem téměř ničím neliší od běžných Evropanů. Pokud by tedy mělo být přijato toto Turecko do EU, neviděl bych v tom větší problém.

Horší je to v případě Anatolie. Její centrální část je konzervativní (velmi podobným způsobem, jako konzervativní regiony v Polsku) a její populace nemá příliš velké pochopení pro kemalistické společenské a náboženské reformy – ovšem stále ještě uznává Atatürka jako národního vůdce, který vyvedl zemi z temnot Osmanské říše a dobyl Turecku slávu ve světě. Islám vyznávaný v této části Turecka je často spíš než vírou konzervativním stylem života – místní lidé se modlí pětkrát denně na svolávání muezzína zkrátka proto, že tak činili jejich otcové, dědové, pradědové a starší generace. Na rozdíl od pobřežních oblastí, které jsou, inter alia, i nakloněné rovnoprávnosti mezi muži a ženami, v Anatolii vládne tvrdý patriarchát, ovšem nic, co by se v Evropě už dávno nevyskytovalo – například v Polsku či v Srbsku. O této části Turecka je možné říci, že pokud je v EU Lublin, mohou být i oni – dá to sice práci jim vysvětlit, v čem spočívá pluralismus a tolerance k jiným, ale s trochou štěstí to půjde.

V čem je ovšem kámen úrazu je Východní a Jihovýchodní Anatolie (statitstické regiony Turecka) – zahrnující turecký Kurdistán, která je z kulturního hlediska neuvěřitelně zaostalá; tam odtud pocházejí všechny ty zprávy o vraždách ze “cti”, islámském fanatismu a zároveň problémová část tureckých emigrantů v EU. Říkat Ankaře, že je v této oblasti neuvěřitelná zaostalost, je ztráta času, protože to Ankara ví a problém se snaží všemožně řešit. Problém je v tom, že tam žijící Turci (a především) Kurdové přistupují k celé věci jako k pokusům o zvýšení civilizovanosti Srbska srbští nacionalisté, tedy naprosto tvrdě odmítavě, a bohužel kolikrát i se zbraní v ruce. Kurdská emigrace, která v Evropě žije a která prohlašuje cosi o tureckém útlaku říká často jen polovinu pravdy: a to tu, že nemají v Turecku stejná práva, jako by měli v Evropě a že je Turci diskriminují. Neříkají ovšem zpravidla proč – Turci totiž považují zpravidla Kurdy (i své východní bratry) za obyvatelstvo, které je potřeba naučit civilizovaným návykům. Je tedy pravda, že Turecko potlačuje kulturní identitu Kurdů, ale zároveň je pravda, že se pod tou identitou rozumějí takové věci jako jsou právě jmenované vraždy ze “cti”, či celý ten koncept “mužné cti”, tolik známý například na Balkáně, který vede především k tomu, že člověk stráví celý život tím, že s něčím nebo s někým bojuje.

Po mnoho desetiletí probíhal pokus o civilizování těchto oblastí stejně – kdykoliv armáda přišla k názoru, že jsou ohroženy hodnoty sekulárního státu, jela to tam zpacifikovat silou. To se změnilo s nástupem AKP, současné vládní strany. V očích kemalistů a mnoha “pobřežních” Turků je vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana důvodem k bití na poplach – je totiž pravda, že Erdoğan systematicky obrušuje hrany kemalismu a povoluje některé věci dříve nemyslitelné – například nošení šátků v některých veřejných institucích. Nedělá to ovšem podle mého názoru, protože by byl nějaký islamista – Erdoğan je pragmatik a chápe, že nekonečná restrikce nikam nevedla. Pochopil, že většina “obyčejných lidí” se řídí zejména symboly – a čím obyčejnější lidé, tím víc to o nich platí. Fakt, že vidí-li “obyčejný člověk” symbol, neptá se zpravidla, co za ním je, nás může sice rozčilovat, ale musíme se s ním smířit. Erdoğan tento fakt využil a nabízí lidem v zaostalejších částech Turecka symboly, jejichž zákaz pro ně znamenal dlouhodobě důkaz o “bezbožnosti” (tedy nelegitimitě) turecké vlády, čímž bere vítr z plachet místnímu odporu proti dlouhodobým modernizačním snahám Ankary. Zatímco jednou rukou vábí venkovské obyvatelstvo Anatolie na šátky, druhou rukou jim plíživě mění způsob života na evropský rychlostí, jakou nikdo od Atatürka vyvinout nedokázal. Důsledkem této politiky jsou dnes paradoxně konzervativní regiony Turecka liberálnější, než emigranti z těchto regionů žijící v Evropě. Na druhou stranu se ovšem reformy, které AKP provádí, dlouhodobě nelíbí armádě, střežící odkaz kemalismu, stejně jako “kovaným” kemalistům, což statisticky jsou zejména dnešní čtyřicátníci a starší v přímořských oblastech, kteří vidí jakékoliv doslovné nerespektování Atatürkova odkazu často doslova jako svatokrádež. AKP se totiž dotýká i další ožehavé otázky, o níž kemalisté odmítají hovořit – arménské genocidy. Turecko je dnes nejblíž uznání její existence za celou svou historii; Erdoğan se hodně zasloužil rovněž za výrazné oteplení vztahů s Arménií a obnovu arménských kostelů v provincii Van, kde žije dodnes arménská menšina. Dívat se tedy na AKP jako na stranu “islamistů” a na kemalisty jako “demokraty” je velmi ožehavé.

Pokud bych měl tedy odpovědět na otázku, zda Turecko v EU ano či ne, nedovolil bych si říct ani jedno – moje odpověď by spíše zněla “vyčkejme, jak se to vyvrbí”. Přes to všechno je třeba se k Turecku chovat se ctí a rozhodně nepropadat nějakým primitivním antitureckým sentimentům, které mohou Turky akorát obrátit směrem ke skutečnému islámskému světu. Hrát si na Antemurale Christianitatis v době, kdy víme, že křesťanství, dostane-li tolik moci, kolik jí má islám v některých muslimských zemích, není o nic moc lepší, a kdy většina Evropy se ke křesťanství obrací zády, je přinejmenším pokrytecké, pokud ne rovnou škodlivé.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Chcete vyhrát soutěž? Nařkněte ministra z jejího ovlivňování

pondělí 4. října 2010

Sem tam se víceméně z rutiny kouknu na Patočkův Deník Referendum, jen abych byl kdyžtak dopředu informován o tom, kdy a jak přesně nastane rudá ozbrojená revoluce a kdo ji povede. Odkazy na některé články mi zase hážou na Facebook mí levicoví přátelé. Naposledy jsem tam objevil zajímavou kauzu. Ministr životního prostředí Pavel Drobil prý vzkázal porotě soutěže festivalu ekologických filmů Ekofilm, aby dokumentární snímek Auto*Mat nevyhrál ani jednu z cen.

Takové jednání by samozřejmě bylo skandální. Nicméně po přečtení obou článků celkem snadno zjistíte, že je třeba zase všechno jinak - čtěte ZDE a hned potom ZDE. Po nastudování tématu si pojďme položit několik otázek.

Co se vlastně stalo?

Jeden z porotců, architekt Milunić, řekl redaktorovi Deníku Referendum, že porota dostala vzkaz od ministra Drobila, že film Auto*Mat nesmí vyhrát. Nevzpomíná si však, kdo porotě vzkaz vyřídil.
Milunić později (v dalším článku) celou informaci popřel. Respektive řekl jen, že něco takového slyšel, ale neví kdy, kde a od koho. Stejně tak zmíněnou informaci popřeli všichni další členové poroty. To ovšem soudruhům nezabránilo, aby následující článek opatřili bulvárním titulkem Ministr Drobil se vykrucuje marně, porota Ekofilmu pokyn dostala. Mlčenlivost a negativní stanovisko porotců ke své hypotéze si bohorovně odůvodňují jejich strachem z ministerských sankcí.

Co se ve skutečnosti mohlo stát?

Celá kauza na mě od počátku působila nikoliv jako novinářská kachna, čistě proto, že soudružky a soudruhy z Patočkovy platformy nelze pokládat za novináře, ale jako čirý nesmysl vystavěný na osvědčeném postulátu "jedna paní povídala". Někdo prý něco říkal, ale nikdo vlastně neví co a hlavně kdo, to je jedno, hlavně že se veřejně očerní nenáviděný pravicový ministr. Zároveň silně pochybuji, že by ministr, jistě důležitější věci na práci mající, osobně intervenoval v takové marginální věci, jako je filmová soutěž, o které naprostá většina občanů ČR vůbec nic neví. Porotci se možná odmítají bavit s "novináři" ne proto, že by se báli sankcí ze strany ministerstva, ale prostě proto, že na útočící levicové aktivistické magory jednoduše nemají náladu.

Co se (možná) stane?

Teď si na chvíli zahraju na konspirační teorie milujícího levičáka a pohroužím se do víru spekulací. Podle mého názoru film Auto*Mat vyhraje, protože prostě nemůže nevyhrát - jakýkoliv jiný výsledek by se teď, kdy se už celá záležitost dostala na stránky ministerstva, musela interpretovat skutečně jako ostudné ovlivňování nezávislé soutěže ze strany politiků. A "novinářů" (tedy i těch skutečných, kteří by se něčeho takového jistě chytili), se porotci i ministerstvo jistě bojí mnohem víc. A třeba právě za tímto účelem celá kauza vznikla. Spekuluji, samozřejmě. Ale jak už z historie víme, v nátlaku na veřejnost jsou jistá hnutí a skupiny, jedna z nichž má název jistě jen čirou náhodou stejný jako zmíněný snímek, velmi zkušené.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Opravdu zdravý selský rozum?

čtvrtek 30. září 2010

Společnost na východní straně bývalé železné opony řídí často principem, který označuje za zdravý selský rozum. Podíváme-li se důkladně na to, jakým způsobem se ve společnosti používá, zjišťujeme, že se jedná o jakou si berličku nahrazující zákonnost a právní stát – zdravý selský rozum se dává do protikladu s (opovrhovaným) americkým souděním se o cokoliv, s předpisy z Bruselu či v podstatě s jakýmikoliv zákony. Je ovšem selský rozum opravdu to nejlepší, co naši společnost mohlo potkat?

Jedním z největších zločinů, které komunismus napáchal v zemích, kde vládl – a šlo skutečně o komunimsus, ne o fakt, že ho vedli Rusové – je rozostření, respektive smazání hranice mezi soukromým a veřejným. Nejde nutně o majetek, jako spíš o společenskou funkci jedince; přitom odstranění následků takové degenerace není jednoduché a nezůstává nutně propojené s komunistickou ideologií.

Příklad první – jedu vlakem z Bohumína do Prahy, v kupé sedí velmi solidně vypadající Rom, dáme se do řeči. Mluvíme o problémech romské komunity, přičemž mi ten pán předal důležitou zkušenost: sám pracuje na administrativní pozici u ČD, dříve pracoval jako průvodčí. Práce průvodčího ho bavila, ale musel ji zanechat – kvůli romským cestujícím. Jakmile se totiž takoví vyskytli, viděli v něm příslušníka romské komunity, u něhož si chtěli “osobně” zařídit cestu bez jízdenky s tím, že přece on musí “našim” pomoct. Naprosto ignorovali jeho drážní uniformu a fakt, že on tam byl ne za sebe, ale za úřad.

Příklad druhý – Polsko, debata o funkci kříže ve veřejné škole. Horliví katolíci diskutují následujícím způsobem: “A proč se bojíte kříže? Copak vám na něm vadí? To chcete zakázat kříže i v kostelech nebo u mě doma?” – naprosto nechápaje, že doma jim ho nikdo zakazovat nechce, ale na veřejné instituci ten symbol znamená, “kdo tomu tam velí”, což není fér vůči nekatolickým studentům, kteří mají právo se necítit vyloučeni. V téže kauze se objevoval i jiný argument - “Jak to může být církevní diktatura, když církev tam ten kříž nedala, ale já osobně” (ozvala se učitelka). Nechápala, že je špatně, když ona, coby zaměstnanec, tam umístí soukromě sehnaný kříž čistě na základě své soukromé pohnutky – jednala tehdy jako soukromá osoba, ovšem odmítala pochopit, co může existence kříže ve škole znamenat jako symbol institucionální.

Příklad třetí – kdekoliv v ČSSR a kdykoliv za dobu existence tohoto zřízení: Petr řekl: “Jdu za Karlem pro maso, stavím se u Pepy aby mi spravil auto, za což mu dám od Franty, mého kamaráda, přímlvu u Honzy ohledně devizového příslibu pro chystanou dovolenou v Rakousku”.

Jaká je souvislost mezi těmito třemi případy? Všechny totiž poukazují na společný civilizační nedostatek – neschopnost, nebo neochotu odlišit funkci soukromou od funkce veřejné. Myšlení, které jsem v těchto třech případech nastínil, vede k obrovskému bujení šedé ekonomiky, korupce, případně porušování občanských svobod. Mají shodný základ v nepochopení principu právního státu a konceptu pozitivismu, na němž stojí celá civilizace, protože jedině ten je schopen zajistit rovný přístup stát ke všem občanům a demokracii. Jaký je to tedy princip? Velmi prostý – na vše existuje smluvní základ; kde je smlouva dodržena, je to v pořádku, kde není smlouva dodržena, nastupuje sankce, co smlouva neřeší, je na každém aby dělal, jak uzná za vhodné. Člověk je vázán různými druhy smluv, Ústavou a platnými zákony počínaje, přes smlouvy dobrovolně uzavřené s jinými soukromými subjekty, ústními dohodami konče. Důvěra v naplnění toho, co je smluvně ujednáno (princip pacta sunt servanda), je základem otevřené a transparentní civilizace, která je spravedlivá. Nepochopení funkce člověka ve společnosti, respektive rozlišení jeho rolí (člověk jako soukromá osoba, člověk jako zaměstnanec/reprezentant firmy, člověk jako občan, člověk jako úředník, člověk jako politik, atd.), pak vede k podkopávání pozitivistického právního řádu, protože vytváří prostor pro alternativní cesty, které však už nezaručují všem občanům spravedlivost. Do obludných rozměrů může tento problém narůst u státních zakázek, kdy úředník Franta dá zakázku nikoliv v nejlepším zájmu svého zaměstnavatele (státu) firmě XY, ale Karlovi, majiteli firmy, s nímž chodí už posledních dvacet let na pivo.

Hranici mezi soukromým a veřejným v tomto ohledu intenzivně ničí především to, čemu se říká zdravý selský rozum. Onen selský rozum totiž káže ignorovat nějaká nařízení (v našem posledním příkladě bránící nepotismu) ve prospěch vlastní osobní prvoplánové výhody (Frantova myšlenka na to, že když Karel dostane státní zakázku, Frantovi taky něco odsype), ovšem naprosto ignoruje destruktivní vliv takového chování na celospolečenskou důvěru v princip pacta sunt servanda, které sociologové říkají sociální kapitál (míra důvěry ve společnosti, která se dá kvantifikovat jako rozdíl ceny – vyjádřené v penězích - nutné k zaplacení ve společnostech s nižší důvěrou v systém proti společnostem s vyšší důvěrou v systém pro zajištění stejné míry zabezpečení). On ten selský rozum je možná lidský, ale vůbec není zdravý z hlediska spravedlnosti (rovnosti občanů před zákonem). Osoby, které se na něj většinou odvolávají, ať už v jakékoliv otázce, tak činí proto, že obhajují působení škody někomu jinému, většinou neznámému, pod logikou, že “kde se neublíží mně nebo mým blízkým, tak moje chování nevadí”. Problém je v tom, že tento selský rozum může fungovat mezi jednotlivými klany spolu soupeřícími na život a na smrt, ovšem ne ve společnosti, kde každý na každém závisí. Další příklad: jedu v noci autem, svítí mi červená. Nikde ani noha, zdravý selský rozum  říká: “jeď dál, je to v pohodě”. Devětkrát to vyjde, po desáté dotyčný řidič srazí a zabije cyklistu jedoucího na zelenou zpoza rohu domu. Proč tedy na červené stavíme, i proti selskému rozumu? Protože věříme, že budeme-li to dělat my, příště to udělá někdo také. Dodrží smlouvu, zastaví, my budeme moct bezpečně jet, budeme-li mít zelenou. Společnost, ve které taková důvěra existuje, má sociální kapitál vyšší, než společnost, v níž je potřeba se i na zelenou rozhlížet.

Právě selský rozum je to, co vedlo Romy ke zneužití situace, v níž byl jiný Rom průvodčím ve vlaku, stejně tak vedl učitelku k pověšení kříže ve třídě, aniž by se kohokoliv ptala, jakož i to, co vedlo účastníky v našem třetím případě k krádeži u svých zaměstnavatelů či nepotismu. Komunistický režim povýšil selský rozum na nejvyšší princip – to podle selského rozumu měli lidé jednat, ne jako “nějací inteligenti”. Problém je v tom, že selský rozum aplikovaný v takové míře přímo vylučuje spravedlivou a demokratickou společnost, navíc jeho používání vyvolává ztráty z veřejných zdrojů (způsobené korupcí, klientelismem či nepotismem). Je tedy rozumné ním argumentovat, když přijde na otázky spojené s budoucností našeho státu?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: O všeobecném dobru

pondělí 27. září 2010

Ačkoliv se tomuto pojmu mnoho lidí pravidelně vysmívá a označuje jej za komunistický, opak je pravdou. Všeobecné dobro je ekonomickou veličinou, kterou se každý člověk svým jednáním (pokud je racionální) snaží dosáhnout – jde o v tu chvíli maximální dosažitelnou hodnotu peněz, štěstí či jiných měřitelných veličin. Dá se říci, že všeobecné dobro je situace, v níž je tok hodnot ve společnosti efektivní.

Všeobecné dobro je v absolutní podobě nedosažitelné, ovšem cílem každého racionálního jedince je jeho hodnotu zvyšovat. Existují dva typy situací, v nichž ke zvýšení všeobecného dobra dochází – předpokládejme kontrakt nebo spor minimálně dvou stran, kde jsou následující možné výsledky jednání – vyhrají strany A i B (obě mají na konci kontraktu/sporu více než na počátku), strana A vyhraje a strana B prohraje, strana B vyhraje a strana A prohraje a obě prohrají. Situace, kdy vyhraje jen jedna strana, se dají rozdělit podle toho kolik kdo vyhrál nebo prohrál – pokud vyhrála jedna strana více než druhá prohrála, všeobecné dobro roste. Pokud jedna strana vyhrála právě o tolik, o kolik druhá prohrála, všeobecné dobro zůstává stejné, a pokud jedna strana vyhrála, ovšem za takovou cenu, že sama ztratila proti původní hodnotě, ale oponent ztratil významně víc, jde o Pyrrhovo vítězství. Efektivní jednání je tedy pouze takové, v němž všeobecné dobro roste, a takové případy jsou jen dva – první je ten, kdy obě strany skončí s tím, že mají více než na začátku a druhý je ten, kdy jedna strana získá více než ta druhá ztratí. Důsledek zvýšené hodnoty všeobecného dobra je jasný – společnost (nikoliv pouze ekonomika) má více hodnoty jako celek a tak může lépe investovat do budoucnosti, jednoduše řečeno, může se snáze rozvíjet.

Pokud se zamyslíme nad tím, proč vůbec nějaký stát máme, zjistíme, že to má hodně společného právě s efektivitou. Pokud bychom neměli stát, museli bychom – každý zvlášť – vydávat zdroje na obranu a zabezpečení případných kontraktů (není-li společný arbitr, nemůžeme se spolehnout na spravedlnost, v takové situaci bude-li nás náš obchodní partner chtít okrást, protože to pro něj bude výhodné, udělá to). Tyto zdroje (a opět, nejen finanční, ale i v podobě nákladů obětované příležitosti, emocionální – typu “musím-li se bránit, nemám čas na to trávit příjemné chvíle s manželkou” a podobně) vydané každým člověkem zvlášť, pokud se sečtou, tvoří mnohem větší sumu, než zdroje vynaložené k dosažení téhož výsledku státem. Proto tady stát máme, žádné jiné racionální odůvodnění existence státu není. Skončili jsme tedy tak, že jsme svěřili státu zodpovědnost za naši bezpečnost, abychom se sami mohli věnovat jiným věcem – rodinou počínaje přes obchod až po třeba vývoj nových technologií (člověk, jemuž neustále hrozí smrt útokem jiného těžko má čas a chuť na to vynalézat nové věci a i kdyby ano, bude to dělat mnohem pomaleji, než kdyby mu ta smrt nehrozila). Od státu tedy chceme, aby jednal efektivně, tedy aby (jak jsme si ukázali v předchozím odstavci) zvětšoval všeobecné dobro – pokud to nedělá, tak nás de facto okrádá o peníze, které jsme do něj vložili.

Stát jako takový tedy není (nebo by aspoň neměl být) žádnou posvátnou kravou. Měl by být institucí, k níž máme asi podobný vztah, jako k firmě, která nám pojistí auto – tedy pokud jsme s jeho službami spokojeni, v pořádku, pokud ne, buď na něj zatlačíme, aby se choval efektivněji, nebo si najdeme substitut – jiný stát, z gruntu jiné územní uspořádání, apod. Stát by totiž, aby byl efektivní, měl být zároveň nejen sekulární (tedy nenáboženský), ale i nekulturní. Nikoliv multikulturní, jak je dnes moderní tvrdit, ale měl by být kulturně neutrální. Rozdíl je evidentní – zatímco multikulturní stát se snaží vyvažovat proporcionální podíl na moci všech možných skupin obyvatelstva, nekulturnímu státu je to jedno a řídí se jedním pravidlem – maximální efektivitou. Multikulturní stát je právě proto špatný, že je silně neefektivní; vynakládá enormní zdroje na to, aby 1) zjistil, jaké skupiny na jeho území žijí, 2) zjistil, jak mezi ně spravedlivě proporcionálně rozdělit moc, 3) uplatnil to v praxi. Protože se identity jeho občanů, stejně jako jejich proporce neustále mění, není to práce na jeden výzkum a vytvoření jednoho neustále funkčního pravidla, nýbrž neustálá potřeba monitorovat a podle toho nastavovat systém. Jestli to čtenáři něco připomíná, pak má pravdu – multikulturní stát se řídí přesně tímtéž, čím se řídí centrálně plánovaná ekonomika. A jak víme z praxe – nefunguje to. V dnešní době bohužel mnoho nekulturních států není, ovšem známe případy z historie. Typickým takovým příkladem byla habsburská monarchie, pozdější Rakousko-Uhersko. Císař František Josef I. se řídil železnou zásadou – žádné propojování kulturní identity se státem. Kulturu třeba i podporovat (finančně), ale nechat ji od státu oddělenou. Kdykoliv se někdo pokusil o to, dát státu kulturní obsah, byl tvrdě potrestán – ať už se jednalo o nacionalisty české, maďarské či německé (málo Čechů ví, že krátce poté, co generál Windischgrätz pacifikoval v roce 1848 české nacionalisty v Praze, pacifikoval i německé nacionalisty ve Vídni). Není přitom náhoda, že rakousko-uherský byrokratický systém, i když zejména komunisté naučili lidi se mu posmívat, byl ve své době mimořádně efektivní (z hlediska zvětšování všeobecného dobra). Jeho konec byl způsobem tím, že se většina jeho občanů na efektivitu zvysoka vykašlala – a místo tvoření všeobecného dobra se rozhodli všeobecné dobro ničit (dalo by se říci, že ti lidé vyměnili materiální kapitál, stejně jako i kapitál v podobě efektivního státu za pocit národní emancipace – je zde ovšem otázka, zda ten pocit stál za všechny negativní důsledky plynoucí ze ztráty efektivity, to je ovšem na každém aby to posoudil sám za sebe).

Hodnotově neutrální stát (sekulární, nekulturní) by se měl řídit především třemi principy:

1) Zákony by měly být souborem pravidel, která znemožní jednomu subjektu poškozovat jiný (poškozením se rozumí připravení jiného o něco, čehož hodnota je finančně vyčíslitelná)

2) Měla by panovat absolutní rovnost před zákonem

3) Stát by měl (v zájmu svého zachování) vychovávat své občany (například ve veřejných školách) k tomu, aby neviděli stát jako nositele hodnot, ale čistě jako funkcionalistickou jednotku.

Stát takto chápaný by samozřejmě neměl problémy se separatismem či integrací do větších celků – občané by se totiž mohli rozhodovat čistě a jen podle toho, co jim přijde výhodné (tedy co je více uspokojí – ať už finančně či jinak), tedy ne jako dnes, kdy pokud někdo svou státní příslušnost odvíjí od výhodnosti, je označován ostatními za “prospěcháře”, ne-li rovnou “zrádce národa”. Historie prokázala, že není pro stát ani jeho občany nic horšího, než vkládání emocionálního obsahu do smlouvy mezi státem a občanem – právě to je totiž zdroj většiny válek a nepohodlí na této planetě. Chceme-li předejít nějaké další, oprosťme stát od kultury, nesvědčí mu.

Zobrazit celý článek