SPOLEČNOST: O všeobecném dobru

pondělí 27. září 2010

Ačkoliv se tomuto pojmu mnoho lidí pravidelně vysmívá a označuje jej za komunistický, opak je pravdou. Všeobecné dobro je ekonomickou veličinou, kterou se každý člověk svým jednáním (pokud je racionální) snaží dosáhnout – jde o v tu chvíli maximální dosažitelnou hodnotu peněz, štěstí či jiných měřitelných veličin. Dá se říci, že všeobecné dobro je situace, v níž je tok hodnot ve společnosti efektivní.

Všeobecné dobro je v absolutní podobě nedosažitelné, ovšem cílem každého racionálního jedince je jeho hodnotu zvyšovat. Existují dva typy situací, v nichž ke zvýšení všeobecného dobra dochází – předpokládejme kontrakt nebo spor minimálně dvou stran, kde jsou následující možné výsledky jednání – vyhrají strany A i B (obě mají na konci kontraktu/sporu více než na počátku), strana A vyhraje a strana B prohraje, strana B vyhraje a strana A prohraje a obě prohrají. Situace, kdy vyhraje jen jedna strana, se dají rozdělit podle toho kolik kdo vyhrál nebo prohrál – pokud vyhrála jedna strana více než druhá prohrála, všeobecné dobro roste. Pokud jedna strana vyhrála právě o tolik, o kolik druhá prohrála, všeobecné dobro zůstává stejné, a pokud jedna strana vyhrála, ovšem za takovou cenu, že sama ztratila proti původní hodnotě, ale oponent ztratil významně víc, jde o Pyrrhovo vítězství. Efektivní jednání je tedy pouze takové, v němž všeobecné dobro roste, a takové případy jsou jen dva – první je ten, kdy obě strany skončí s tím, že mají více než na začátku a druhý je ten, kdy jedna strana získá více než ta druhá ztratí. Důsledek zvýšené hodnoty všeobecného dobra je jasný – společnost (nikoliv pouze ekonomika) má více hodnoty jako celek a tak může lépe investovat do budoucnosti, jednoduše řečeno, může se snáze rozvíjet.

Pokud se zamyslíme nad tím, proč vůbec nějaký stát máme, zjistíme, že to má hodně společného právě s efektivitou. Pokud bychom neměli stát, museli bychom – každý zvlášť – vydávat zdroje na obranu a zabezpečení případných kontraktů (není-li společný arbitr, nemůžeme se spolehnout na spravedlnost, v takové situaci bude-li nás náš obchodní partner chtít okrást, protože to pro něj bude výhodné, udělá to). Tyto zdroje (a opět, nejen finanční, ale i v podobě nákladů obětované příležitosti, emocionální – typu “musím-li se bránit, nemám čas na to trávit příjemné chvíle s manželkou” a podobně) vydané každým člověkem zvlášť, pokud se sečtou, tvoří mnohem větší sumu, než zdroje vynaložené k dosažení téhož výsledku státem. Proto tady stát máme, žádné jiné racionální odůvodnění existence státu není. Skončili jsme tedy tak, že jsme svěřili státu zodpovědnost za naši bezpečnost, abychom se sami mohli věnovat jiným věcem – rodinou počínaje přes obchod až po třeba vývoj nových technologií (člověk, jemuž neustále hrozí smrt útokem jiného těžko má čas a chuť na to vynalézat nové věci a i kdyby ano, bude to dělat mnohem pomaleji, než kdyby mu ta smrt nehrozila). Od státu tedy chceme, aby jednal efektivně, tedy aby (jak jsme si ukázali v předchozím odstavci) zvětšoval všeobecné dobro – pokud to nedělá, tak nás de facto okrádá o peníze, které jsme do něj vložili.

Stát jako takový tedy není (nebo by aspoň neměl být) žádnou posvátnou kravou. Měl by být institucí, k níž máme asi podobný vztah, jako k firmě, která nám pojistí auto – tedy pokud jsme s jeho službami spokojeni, v pořádku, pokud ne, buď na něj zatlačíme, aby se choval efektivněji, nebo si najdeme substitut – jiný stát, z gruntu jiné územní uspořádání, apod. Stát by totiž, aby byl efektivní, měl být zároveň nejen sekulární (tedy nenáboženský), ale i nekulturní. Nikoliv multikulturní, jak je dnes moderní tvrdit, ale měl by být kulturně neutrální. Rozdíl je evidentní – zatímco multikulturní stát se snaží vyvažovat proporcionální podíl na moci všech možných skupin obyvatelstva, nekulturnímu státu je to jedno a řídí se jedním pravidlem – maximální efektivitou. Multikulturní stát je právě proto špatný, že je silně neefektivní; vynakládá enormní zdroje na to, aby 1) zjistil, jaké skupiny na jeho území žijí, 2) zjistil, jak mezi ně spravedlivě proporcionálně rozdělit moc, 3) uplatnil to v praxi. Protože se identity jeho občanů, stejně jako jejich proporce neustále mění, není to práce na jeden výzkum a vytvoření jednoho neustále funkčního pravidla, nýbrž neustálá potřeba monitorovat a podle toho nastavovat systém. Jestli to čtenáři něco připomíná, pak má pravdu – multikulturní stát se řídí přesně tímtéž, čím se řídí centrálně plánovaná ekonomika. A jak víme z praxe – nefunguje to. V dnešní době bohužel mnoho nekulturních států není, ovšem známe případy z historie. Typickým takovým příkladem byla habsburská monarchie, pozdější Rakousko-Uhersko. Císař František Josef I. se řídil železnou zásadou – žádné propojování kulturní identity se státem. Kulturu třeba i podporovat (finančně), ale nechat ji od státu oddělenou. Kdykoliv se někdo pokusil o to, dát státu kulturní obsah, byl tvrdě potrestán – ať už se jednalo o nacionalisty české, maďarské či německé (málo Čechů ví, že krátce poté, co generál Windischgrätz pacifikoval v roce 1848 české nacionalisty v Praze, pacifikoval i německé nacionalisty ve Vídni). Není přitom náhoda, že rakousko-uherský byrokratický systém, i když zejména komunisté naučili lidi se mu posmívat, byl ve své době mimořádně efektivní (z hlediska zvětšování všeobecného dobra). Jeho konec byl způsobem tím, že se většina jeho občanů na efektivitu zvysoka vykašlala – a místo tvoření všeobecného dobra se rozhodli všeobecné dobro ničit (dalo by se říci, že ti lidé vyměnili materiální kapitál, stejně jako i kapitál v podobě efektivního státu za pocit národní emancipace – je zde ovšem otázka, zda ten pocit stál za všechny negativní důsledky plynoucí ze ztráty efektivity, to je ovšem na každém aby to posoudil sám za sebe).

Hodnotově neutrální stát (sekulární, nekulturní) by se měl řídit především třemi principy:

1) Zákony by měly být souborem pravidel, která znemožní jednomu subjektu poškozovat jiný (poškozením se rozumí připravení jiného o něco, čehož hodnota je finančně vyčíslitelná)

2) Měla by panovat absolutní rovnost před zákonem

3) Stát by měl (v zájmu svého zachování) vychovávat své občany (například ve veřejných školách) k tomu, aby neviděli stát jako nositele hodnot, ale čistě jako funkcionalistickou jednotku.

Stát takto chápaný by samozřejmě neměl problémy se separatismem či integrací do větších celků – občané by se totiž mohli rozhodovat čistě a jen podle toho, co jim přijde výhodné (tedy co je více uspokojí – ať už finančně či jinak), tedy ne jako dnes, kdy pokud někdo svou státní příslušnost odvíjí od výhodnosti, je označován ostatními za “prospěcháře”, ne-li rovnou “zrádce národa”. Historie prokázala, že není pro stát ani jeho občany nic horšího, než vkládání emocionálního obsahu do smlouvy mezi státem a občanem – právě to je totiž zdroj většiny válek a nepohodlí na této planetě. Chceme-li předejít nějaké další, oprosťme stát od kultury, nesvědčí mu.

4 Comments:

Anonymní řekl(a)...

Velice zajimavy clanek, mam zas o cem premyslet. Nicmene mam pocit, ze EU jakozto budouci superstat (resp. jeste ne superstat ale ta tendence je bohuzel jasna) je pomerne silne kryptonabozensky zalozen. Implicitne nabozenske jsou podle me ty vselijake cile jako boj proti chudobe, udajnemu globalnimu oteplovani, pohlavni rovnosti, proti diskriminaci atd. To vse jsou zcela jasne az kryptonabozenske fenomeny, uctivaji se zde jakesi modly, ktere urcuji levicacke elity. Jak s tim jde dohromady vase vize totalne hodnotove neutralniho statu?

Anonymní řekl(a)...

jenomže takový stát nemůže dlouhodobě fungovat. "Polis" prostě musí spojovat kultura, historie, prožitky, tradice, hrdinové, příběhy" Pokud tomu tak není, je to pouze změť pobíhajících individuí.

V článku píšeš :
"Typickým takovým příkladem ...byla habsburská monarchie, pozdější Rakousko-Uhersko. Císař František Josef I. se řídil železnou zásadou – žádné propojování kulturní identity se státem. Kulturu třeba i podporovat (finančně), ale nechat ji od státu oddělenou. Kdykoliv se někdo pokusil o to, dát státu kulturní obsah, byl tvrdě potrestán – ať už se jednalo o nacionalisty české, maďarské či německé"

Ano, tak tomu skutečně bylo a proto umělé R - U dopadlo jak dopadlo. Válka to jen urychlila. O stavu R - U věrně vypovídají dvě historky, které se odehrály právě v předvečer WW1.
Děj té první je umístěn do Německa. Kancléř Bethmann - Hollweg po hloubkové analýze situace R - U řekl císaři Vilémovi toto : "Pane, stali jsme se spojencem mrtvoly´."
Druhá se odehrála ve Vídni, kde Franz Josef před zpackaným útokem na Srbsko zpovídal místodržícího ohledně nálady v Čechách :
-"Jsou tam nějací srbofilové ?"
- "To jsou všichni češi , Vaše veličenstvo"
- "Hmm...a prusofilové ?"
-"To zase všichni tamější Němci"
- "A nějací Rakušané ?"
- "To jsem, Vaše veličenstvo, já sám"
:-)

R- U nebyl žádný perfektně klapající stroj, jak se ve svých článcích snažíš často naznačovat. Byl to nestabilní a nepřirozený pytel blech, mylně se navíc domnívající, že je středoevropskou velmocí (tou ale byla německá "národní" monarchie).
Jediné, co se musí Rakousku a Rakousku - Uhersku přiznat, byla velmi solidnímíra liberálních a individuálních svobod. Ve všem ostatním selhávalo.
Maro

Anonymní řekl(a)...

"Všeobecné dobro je ekonomickou veličinou, kterou se každý člověk svým jednáním (pokud je racionální) snaží dosáhnout..."

Problém je v tom, že lidi racionální nejsou a nikdy nebudou. Vlastně bych nemluvil ani tak o racionalitě nebo iracionalitě, jako spíš o určité míře (i)racionality, která je u někoho vyšší a u někoho nižší. Navíc je problémem i to, jak by vlastně racionalita měla být definována. Co je racionální pro jednoho, nemusí být racionální pro druhého. A pokud se někdo považuje za apoštola racionality, tak je otázka, jestli už to samo o sobě není iracionální.

Vaše myšlenka, že stát má být pro občany, a nikoli občané pro stát, se mi samozřejmě líbí, ale opět je otázkou, do jaké míry je realistická. Pro člověka je totiž přirozená touha po moci, tzn. touha ovládat druhé a sám nebýt ovládán. Vámi zmíněná habsburská monarchie je toho ostatně dobrým příkladem.

Habsburská monarchie fungovala podobně jako mafie. Byl zde určitý klan (Habsburkové), který ovládal určité území. Od svých poddaných vybíral výpalné (tj. daně), aby měl peníze na války s ostatními klany, a také na provoz svých luxusních paláců. Kdo se proti němu postavil, ten byl uvězněn, popraven, nebo vyhnán. Pokud Habsburkové udělali pro lidi něco dobrého, jednalo se čistě o osobní iniciativu jednotlivých vládců, která ovšem nebyla nijak ústavně zakotvená. František Josef byl v podstatě diktátor, který byl k zavedení demokracie přinucen pod nátlakem veřejnosti, která byla ovlivněna osvícenskými a nacionalistickými myšlenkami.

Tím se dostávám k vaší myšlence bezhodnotového státu. Je to zajímavá, podnětná myšlenka, ale opět se domnívám, že v praxi není uskutečnitelná. Ono ani to Rakousko nebylo bezhodnotové - bylo založeno na katolickém křesťanství. Nacionalismus se objevil v době, kdy křesťanství začalo slábnout a tradiční zemědělská společnost se začala rozpadat pod tlakem průmyslové revoluce. Sílící nacionalismus tak začal v hodnotovém povědomí lidí nahrazovat slábnoucí křesťanství, a já se tedy domnívám, že vzestup nacionalismu v 19. stol. byl do značné míry nevyhnutelný. Tedy není to tak, že by nacionalismus změnil společnost, ale spíš tak, že změna ve společnosti vedla ke vzniku nacionalismu.

Jinak je otázka, jestli bezhodnotový stát může vůbec fungovat. Jediné bezhodnotové státy v dnešním světě jsou státy typu "Demokratická republika Kongo", které se zpravidla mohou pyšnit nelichotivou nálepkou "failed state". V takových zemích lidé ke státu skutečně nepociťují žádnou loajalitu, protože jejich loajalita patří jejich kmeni nebo náboženství.

Scorpion

oz řekl(a)...

Scoprion: Opět jste se dopustil velmi hodnotného komentáře :). Myslím, že vidíte situaci velmi realisticky. Finrodův článek se příjemně čte (snad až na to velebení habsburské monarchie - nic proti tomu, inteligentní čtenář si domyslí, že růžové to zdaleka nebylo), ale zdá se mně, že je také zatížen jakýmsi idealismem racionálního jednání, které je v čisté podobě prostě jen teoretickým pojmem. Ale to zdaleka nebrání snažení se k takovému ideálu přibližovat.

Nesvedu si dostatečně představit, jak obrovsky pevné základy by musel bezhodnotový stát mít, aby to ustál.