POLITIKA: Co udělá Libertas.cz s politickým rybníčkem?

čtvrtek 27. listopadu 2008

Proslechlo se, že Václav Klaus a lidé z jeho nejbližšího okolí hodlají založit euroskeptickou stranu s pracovním názvem Libertas.cz, podle názvu hnutí irského odpůrce Lisabonské smlouvy Decalana Ganleye. Třebaže Lisabonskou smlouvu schvaluji, vznik takové strany ovšem musím jedině přivítat.

Odtržení části ODS a vznik nové strany může českou pravicovou scénu poškodit i jí pomoci. Nelze zastírat, že část českých pravicově orientovaných občanů je euroskeptická jakož i to, že voliči ODS jsou většinou proevropští. V posledních volbách došlo k naprostému fiasku, které bylo různě rozebíráno; v zásadě se ale různé pohledy shodují v tom, že euroskeptická a nacionalistická část elektorátu ODS volit většinou nešla kvůli vládě, s níž nesouhlasí - a eurooptimistická (a prozápadní) část ODS často volit nešla kvůli postojům prezidenta a jeho okolí na geopolitické otázky, zejména v souvislosti s Ruskem a právě Lisabonskou smlouvou.

Pokud takové oddělení bude provedeno a bude provedeno špatně, hrozí ODS druhé Sarajevo, tentokrát z druhé strany. Pravice by se rozhádala a kdo by se smál by byl Paroubek s komunisty za zády. Pokud ovšem oddělení bude provedeno rozumně a dobře, jakož i následní vztahy mezi ODS a nově vzniklým subjektem, pravice může jen posílit. Mnoho eurooptimistických a prozápadních voličů, libertariánů (klasických liberálů), kterým je slovo národ někde, hlavně když je trh a zisk (mezi něž se tak trochu, ne úplně, počítá i autor tohoto článku), kteří mají dnes problém volit ODS, by náhle získali stranu přesně jako šitou sobě na míru. Euroskeptici, konzervativci a umírnění nacionalisté by také měli stranu podle svého přání, navíc zaštítěnou významnou osobou. V zásadě by se tak síly na pravici a levici vyrovnaly - šlo by totiž svým způsobem o vyrovnání se s novou situací, v níž jsou komunisté součástí politického spektra. To, co pro Paroubka dnes znamenají komunisté, by znamenal Klaus pro Topolánka. Očekávám rovněž, že by procentuální podíl na volebním "trhu" nové strany a ODS odpovídalo tomuto očekávání, tedy že by ODS měla stále svých 27% a Libertas.cz okolo 13%. Jistě, obě strany by musely hledat kompromisy, ale pokud by si nedělaly naschvály, mohly by Paroubkovu oranžovorudou koalici porazit. A nemuset se přitom ohlížet na podivné subjekty na politické scéně typu zelených či lidovců.

Zobrazit celý článek

LITVÍNOV: Proč se všichni diví?

středa 26. listopadu 2008

Při pondělním střetu takzvaných radikálů s policisty v Litvínově, respektive u sídliště Janov, veřejnost nepokrytě fandila útočníkům. Těm se dostalo podpory místních obyvatel v takové míře, že si toho musela všimnout už i oficiální média, která tento do očí bijící fakt ještě u minulé akce (takzvaného Dnu hněvu v Janově) zamlčovala, seč mohla.

Tomu, že veřejnost stranila "zlým náckům před hodnými Romy" se diví všemožní pseudohumanisté, komentátoři pravdoláskových médií a také pan Ondřej Cakl, k jehož osobě se ještě vrátím.

Nejsem obyvatel Litvínova, tím méně sídliště Janov, dokonce jsem tam ani nikdy nebyl. Nesympatizuji s hordami agresivních hovad s hřeby pobitými baseballovými pálkami, které se tam jely porvat a od plic si zařvat. Postoj místních obyvatel ovšem plně chápu a nerozumím tomu, proč a čemu se strážci naší politické korektnosti opět diví.
Kdekoliv totiž čtu názory starousedlíků, vyplývá mi z nich jediné - současný Janov je pro ně peklo na zemi. Oblast, kterou terorizují gangy "nepřizpůsobivých občanů", pouličních dealerů drog a drzých zlodějů, co ukradnou doslova to, co není přivázané. Lidem volení zástupci si problému doposud nevšímali a policie také nic nedělala. Ani není divu. Z úplně prvních mediálních vlaštovek, které nám o janovském problému švitořily, se zdá, že Janov má "pod palcem" romský předák a odsouzený vrah, z něhož se velitel místní policie klepe strachy.

Všude, kde dlouhodobě doutná nějaký problém, je vždy živná půda pro extremismus jakéhokoliv typu - to je všeobecně známá věc. "Kauza Janov" se úspěšně ignorovala tak dlouho, až se ji rozhodli vzít do rukou agresivní rváči s vyholenými hlavami. Mnozí místní v nich právem viděli osvoboditele - na rozdíl od policie, která si v Janově až příliš dlouhou dobu se svým heslem "Pomáhat a chránit" tak leda vytírala zadek.

Žijeme bohužel v politicky korektní době. Dnes by už nebylo možné, aby kultovní punková(!!) kapela Zóna A zpívala na koncertech skladbu s textem "Cigánský problém sa týká aj Teba". Když se hudební performer, známý pod pseudonymem DJ Orbith, rozhodl podělit se s médii o své příhodě, kterak byl na sídlišti Chánov okraden partou "nepřizpůsobivých" tmavší pleti, jeho článek (ač jej rozeslal všem tištěným médiím) otiskly pouze webové stránky radikálního Národního odporu. Za příspěvek, kde DJ poněkud emotivně vylíčil anabázi svého přepadení Cikány, ho však ostatní média ráda vláčela prachem a skandalizovala. S nálepkou "fašisty" si momentálně DJ Orbith nesmí zahrát v pražském klubu Roxy, který spoluvlastní pražská Židovská obec.

Rádobyfilozofické mudrování, co nám Janov dal a vzal, není na místě. Je třeba činit konkrétní kroky. Tím rozhodně nemyslím zákaz Dělnické strany. Už jsem zde jednou psal, že tato ultralevicová strana, populisticky cílící na bezmozky, kteří jsou ještě nalevo od KSČM, je mi zcela volná. Nelze se ovšem tvářit, že jejím zákazem by se jako mávnutím kouzelného proutku vše vyjasnilo, jak se nám snaží namluvit ministr vnitra Ivan Langer - vždyť tyto bojůvky žádný stranický průkaz nepotřebují a kdo si myslí že ano, musel zřejmě podstoupit lobotomii. A vůbec, zakážeme-li "českou NSDAP", musíme jedním šmahem zakázat i komunisty. Rovněž by nic nevyřešil odchod Džamily Stehlíkové z ministerského křesla, ačkoliv bych si jej vroucně přál, i když ze zcela jiných důvodů. Co je naopak rychle třeba udělat? Posílit policejní pravomoce a hlídky v Janově a veškerou kriminalitu velmi tvrdě trestat. A bez dvojího metru, o kterém vím, že se zejména na romské obyvatelstvo uplatňuje, protože se jich policisté, stejně jako česká společnost, bojí. Zkrátka a dobře, Litvínov potřebuje svého Rudyho Guillianiho, a to velmi rychle. Otázkou ovšem je, zdali se někoho takového vůbec najít podaří. Stejný metr je také nutné zavést na přidělování sociálních dávek, které je vůbec třeba radikálně omezit. Má však vůbec někdo k tomuto kroku v Česku odvahu? Osobně jsem náležitě skeptický.

A samozřejmě, všichni pseudohumanisté, ještě než začnou křičet o rasismu v české společnosti, musí zkrátka sklapnout a uvědomit si, že právě oni mají na nedávných událostech v Janově svůj kapitální díl.

Co se týče tetelení se Národního odporu, že právě teď začala jejich svatá "rasová válka", jako vystřižená z Turnerových deníků - bible to neonacistů, rád bych jejich holé hlavy poněkud zchladil. Jejich nájezdy na Janov (a kamkoliv jinam) k ničemu zásadnějšímu nepovedou, leda snad k dalším mrtvým mučedníkům v jejich řadách. Chtějí-li jednotlivci z jejich řad skutečně něčemu pomoci, mohli by například být nápomocni v organizování "domobrany" místnímu obyvatelstvu. O něčem podobném mi před časem vyprávěl jeden můj známý: V jedné pražské lokalitě se rozmohly krádeže příslušenství automobilů. Noční nájezdy prováděl se železnou pravidelností loupeživý gang - všichni zcela jistě jen náhodou tmavší pleti. Místní usedlíci utvořili velmi dobře organizovanou domobranu a svůj majetek náležitě chránili - i za pomocí fyzického násilí. Po několika nocích krádeže zcela ustaly.

V závěru se ještě, jak jsem slíbil, vrátím k osobě pana Cakla, kterého v rozhovoru pro MF Dnes tituluje Pavel Eichler (tedy člověk, který se kdysi k neonacismu sám veřejně hlásil a v bývalých zaměstnáních se dokonce sám nechal titulovat přezdívkou Eichmann) jako odborníka na "pravicový extremismus". Už se mi nechce znovu poukazovat na zjevný nesmysl tohoto titulu a školit novináře, jaký je vlastně rozdíl mezi pravicí a levicí. Mám jen dojem, že pokud by si někdo neměl přát totální vymizení neonacistů z naší země, tak by to byl právě Ondřej Cakl. Vždyť jeho už osm let "náckové" slušně živí a kdyby neexistovali, musel by si je vymyslet. Nebo se snad začít, probůh, živit poctivou prací.

Zobrazit celý článek

PRAHA: Dočká se maršál Radecký a mariánský sloup?

úterý 25. listopadu 2008

Je sychravý konec října roku 1918. V Praze to vře - byla vyhlášena Republika Československá, jediná výrazná věc, která v oněch dnech vzniká. Zatímco jiné padají. Rozvášněná lůza několik dní nato na Staroměstském náměstí boří mariánský sloup. Začíná tak tu etapu našich dějin, v nichž se boří pomníky co dvacet let. Další na sebe nenechají dlouho čekat - několik měsíců poté je zbořen pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí; naštěstí je město natolik soudné, že alespoň sochu zachrání v Národním muzeu.

Mariánský sloup, který byl stržen coby symbol "habsburské tyranie", měl s "habsburskou tyranií" asi tolik společného, co slovo "tyranie" ve spojení se slovem "habsburský". Tedy, nebudeme-li brát v úvahu Jiráskovu fantasy tvorbu, zhola nic. Byl postaven na oslavu a připomínku Vestfálského míru, tedy ukončení třicetileté války. Řekne mi někdo z místních prvorepublikových vlastenců, co bylo na oslavě ukončení ničivé války špatné? Nejspíš to, že mariánský sloup se pojí s katolickou vírou, která byla v počátku onoho konfliktu vůči Království českému v opozici. Nejsem katolík, násilnou rekatolizaci českých zemí odsuzuji, ale zároveň zničení uměleckého díla jen kvůli spojitosti s katolicismem považuji za barbarské. Tím spíš, stalo-li se tak po vyhlášení ČSR, tedy v době, kdy nebylo možno označit ono barbarství jako hrdinství. Kde byli strhávači před rokem 1914? Proč se vůdce oné hrdinské lůzy, pražský bohém Franta Sauer, k celé věci přihlásil až po jejím promlčení? Obávám se, že se kulturní památka stala obětí lidí, kteří navzdory své zbabělosti během války měli potřebu si "kopnout do nepřítele", a to, pokud možno, beztrestně a bez rizika. Nerad připomínám, že podobná smutná tradice se v českých zemích opakovala ještě jednou, to však už tekla krev.

Odstranění sochy maršála Radeckého předznamenalo nechutné zacházení československého státu se svými hrdiny. Tak, jako se plivalo na naše letce a vojáky za druhé světové války ze západní fronty, tak, jako byli ti z východní fronty do jednoho diskreditováni coby pomahači bolševiků, tak, jako se z české historické paměti úplně vymazala vzpomínka na naše statečné vojáky v císařských uniformách, kteří bojovali za svou zemi za první světové války i předtím, v roce 1866, tak jiráskovská "spravedlivá dějinnost" semlela i největšího českého vojevůdce všech dob, maršála Jana Josefa hraběte Radeckého z Radče. Člověka, který až do roku 1918 byl Čechy obdivován jako důkaz toho, že Čech mohl dostat nejvyšší armádní hodnost v rakouské monarchii. Socha od bratří Maxů, která na Malostranském náměstí stála, zmizela proto, že dotyčný maršál byl maršálem habsburské monarchie. Samozřejmě skutečnost, že nemohl být českým maršálem, neboť samostatný stát neexistoval, nebyla brána v úvahu. V novém státě totiž bylo Rakousko-Uhersko nazváno žalářem národů a později dokonce srovnáváno s nacistickým Německem (proč se v souvislosti s legionáři hovoří o prvním odboji?) - jaksi nikomu nedošly očividné skutečnosti, že největší rozmach české kultury proběhl za doby Rakouska-Uherska, a to nikoliv v ilegalitě, ale naprosto oficiálně. Národní divadlo bylo postaveno zcela veřejně, navíc z velké části z peněz německy mluvící aristokracie i císaře Františka Josefa I. Národní muzeum v Praze rovněž nikdo načerno nestavěl. Čeští spisovatelé a básníci psali jedno dílo za druhým, čeština se prosadila na univerzitách. To má být žalář národů, stát, pod nimž "jsme tři sta let trpěli"? Jak je možné, že tolik lidí má v hodnocení Rakouska-Uherska natolik tímto způsobem "jasno" a přitom titíž lidé relativizují zrůdnost bolševického režimu? Kolik bylo za komunistické totality postaveno budov, v nichž se občanská společnost vymezovala proti státu? Kolik bylo veřejně napsáno takových děl? Ani jedno? Kolik lidí dnes obhajuje Milana Kunderu, v 50. letech zapáleného komunistu a zároveň odsuzuje maršála Radeckého a české vojáky v císařských uniformách div ne jako vlastizrádce?

V květnu tohoto roku začal starosta MČ Praha 1 Petr Hejma uvažovat o znovuobnovení pomníku maršála Radeckého v souvislosti s rekonstrukcí Malostranského náměstí. Proti obnově se vzneslo mnoho nechutné kritiky - předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková například prohlásila: "Nesouhlasíme s tím, aby Radecký měl pomník v Praze, ale je nám to houby platné." Smím se zeptat, za kterou svobodu paní Dvořáková bojuje? Respektive jak se maršál Radecký podílel na její likvidaci? Kdyby měla být v Praze vztyčena socha Klementa Gottwalda, nesouhlasu bych se od organizace s podobným jménem nedivil; ba bych ji ještě podpořil (i když pochybuji, že by zrovna tato organizace protestovala). Stínový ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák se nechal slyšet, že socha na náměstí nejspíše nezapadne - zajímalo by mě, jak její nezapadnutí do prostředí náměstí lidé posuzovali před rokem 1914.

O mariánském sloupu se loni vyjádřil Pavel Bém nejprve tak, že počítá s jeho obnovením, načež - pro něj zcela typicky - dva dny poté na otázku týkající se sloupu odpověděl, že "město se bude zabývat budoucností Staroměstského náměstí. Proběhne odborná i veřejná diskuse, a to nejen ohledně mariánského sloupu, ale i možné dostavby Staroměstské radnice" - ihned poté, co zjistil, že je věc politicky kontroverzní. Dnes to je přesně rok poté, co primátor Bém odbornou i veřejnou diskusi na toto téma slíbil. Kam se však poděla? Asi skončila na stejném smetišti dějin, jako všichni naši zapomenutí hrdinové.

Zobrazit celý článek

GEOPOLITIKA: Učí se Rusko od Kim Čong-ila?

čtvrtek 20. listopadu 2008

Říká se, že opakovaný vtip přestává být vtipem. Dalo by se říci, že s hrozbou je to podobně - hrozí-li někdo příliš často, přestane ho pomalu okolí brát vážně. Už se stalo jistým folklórem, že chce-li severokorejský diktátor Kim Čong-il peníze, začne "vyvíjet jaderný program" či pohrozí něčím podobně abstraktním a peníze dostane. Jen co peníze utratí, začne strašit znovu. To, co vyvolávalo ještě před pěti lety strach začíná účastníky šestistranných rozhovorů spíše nudit. Co je však zarážející, že Rusko na tuto notu začalo hrát také.

Severní Korea není papírový tygr, je to tygr zcela reálný, ovšem s mnohem kratšími zuby a drápy, než by si přála. V případě konfliktu je jasné, že kdokoliv bude proti KLDR stát ji převálcuje, o USA ani nemluvě - třebaže by KLDR jistě stačila nadělat nějakou záštiplnou paseku například v podobě odpálení špinavé jaderné bomby. Rusko se chová velmi podobně - a jeho hrozby Západu v případě, že přijme Ukrajinu a Gruzii do Akčního plánu členství (MAP) z tohoto týdne jsou doslova jako z Kimovy kuchyně.

Ačkoliv by si to Rusko jistě přálo, potenciál k zásadnímu ohrožení Západu, nechce-li být samo zničeno jaderným vetem, tedy konvenční válkou, nemá a ještě dlouho mít nebude. Bylo velkou chybou Vladimira Putina, že nevyužil vysoké ceny surovin k investicím do infrastruktury a vlastních technologií a univerzit - finanční krize a splasknutí ropné bubliny ukázaly, že cena ropy okolo 150 USD za barel ukázaly, že žádný strom neroste do nebe - ani ten ruský. Nechala se ruská administrativa ukolébat hysterickým řevem ekologických aktivistů o tom, jak ropy ubývá a ubývá, pročež je dražší a dražší a levnější už nebude? Finanční krize totiž, jakkoliv zasáhla Západ, zasáhla velmi tvrdě právě Rusko. Po mnoho dní až týdnů zavřené ruské burzy ze strachu z propadu akcií, spolu s masovým stahováním zahraničních investic ze země po gruzínské válce spolu s enormním propadem ceny ropy, to vše způsobilo, že se ruský plán zhroutil jako domeček z karet a z Ruska koupajícího se v penězích se tak může opět stát Rusko extrémně chudé, zato s moderními zbraněmi, které si za petrodolary stačilo v tučných dobách před krizí nakoupit.

Skutečnost, že Rusko na Západ jednoduše nemá ani ekonomicky ani vojensky je velmi dobře vidět na chloubě ruské propagandy - Kaliningradu a Baltské flotily - kterou Západ de facto drží v šachu na těch několika čtverečních kilometrech ruských teritoriálních vod okolo Kaliningradu. Jak v počtu jaderných zbraní, tak v počtu konvenčních zbraní i vojenské techniky - a zejména v jejich kvalitě - jsou armády NATO slovy Radosława Sikorskiego, polského minsitra obrany, přibližně dvacetkrát silnější než Rusko. To by rádo obnovilo své imperiální zájmy, ale samo dobře ví, že na to reálně vojensky nemá, proto se snaží jednak používat tajných služeb (viz zpráva BIS) k nalomení obyvatel v západních zemích a jednak se snaží vydírat. Podobně, jako to dělá Kim Čong-il. Otázka, kterou bychom si měli položit, když jsme svědky ruského řinčení zbraněmi, není "Co jsme Rusku udělali špatného, že na nás chce útočit?", ale "Co po nás Rusko chce, že nám dloube mečíkem do palce u nohy?" - a podle toho jednat. Reálně jsme v pozici, kdy my jsme ta strana sporu, která si může klást podmínky, pouze to ještě vinou ruské (velmi mistrné) propagandy nevíme. Budeme-li se bát ruského vydírání, budeme vypadat asi tak k smíchu, jako by vypadal Churchill v roce 1945, kdyby vyjednával s Hitlerem o tom, aby Führer nepoužil své "tajné zbraně", o nichž tolik vyprávěl posledním obráncům Třetí říše, když už byli Američané v Hannoveru a Rusové v Breslau.

Zobrazit celý článek

PRÁVO: Vietnamci, nekrást tady!

středa 19. listopadu 2008

Ti, kdo pamatují ponížení, jakého se našim spoluobčanům dostávalo vcelku běžně v devadesátých letech od mnohých Rakušanů píšících ve svých obchodech "Češi, nekrást tady!", by měli pochopit ponížení, jaké přichystal český stát pro občany Vietnamu.

Ministerstvo vnitra ústy Ivana Langera oznámilo, že do konce roku blokuje vydávání víz pro Vietnamce - prý z toho důvodu, že má Česká republika problémy s vietnamskými mafiemi. Rád bych se otázal pana Langera, jaký je principiální rozdíl mezi tím, jak může běžný Vietnamec za to, že někteří příslušníci jeho národa jsou mafiáni a tím, jak může běžný Čech za to, že někteří jeho spoluobčané jsou zloději. Zákazem vydávání víz se české ministerstvo vnitra dopustilo nejen že bezprecedentního hulvátství spočívající v kolektivní vině (i když je pravda, že precedent by se našel, byť něco přes 60 let starý), ale hlavně naprosto nesystémového kroku.

Pokud existuje opora v zákoně pro takové jednání, musí znít univerzálně - tedy ve smyslu "pokud je ze země XY dopadeno tolik a tolik osob napojených na organizovaný zločin, omezí se vydávání víz pro občany země XY na dobu d". Pokud takový zákon není a ministerstvo jedná bez opory v zákoně, mělo by měřit stejným metrem a podobné pravidlo na základě tohoto precedentu zavést. Jak k tomu přijdou mafie ruské, ukrajinské, srbské, kosovské, albánské, italské či jakékoliv jiné? Proč zrovna Vietnamci?

Už delší dobu pozoruji, že český stát nemá příliš v lásce živnostníky. Většinou od státu nic nechtějí, pracují kolikrát spíš státu navzdory a stát tak nemá žádnou věc, jejímž odejmutím by mohl vyhrožovat a prosazovat svou vůli. Vyznačují se zpravidla samostatným myšlením a kreativitou, tedy atributy, které rozhodně nejsou prospěšné takovému státu, který rád své ovečky řídí. Mezi vietnamskou menšinou v ČR jsou lidé většinou živnostníci, pracující od rána do noci neustále pořád, zpravidla slušní na zákazníka i kdyby byl tento sebevětší hulvát. A že svým prodejem dělají nekalou konkurenci? Nutí snad někdo jejich klienty vietnamské zboží kupovat? Že ne? Potom je vina krachujících českých (potažmo dalších evropských) továren kvůli levnému vietnamskému zboží jednoznačně na těch, co takové zboží kupují. Naskýtá se tedy otázka - je pravým důvodem zákazu vydávání víz opravdu přítomnost vietnamských mafií, nebo jen závist vůči pracovitějším lidem?

Zobrazit celý článek

GEOPOLITIKA: Obama hraje vylepšené Bushovy housle

úterý 18. listopadu 2008

Barack Obama ještě neměl ani inauguraci a už se objevuje to, o čem jsme na Nekorektně.com psali dříve, a sice jeho zahraniční politika - s níž já osobně sice navýsost souhlasím, ale jeho (zejména evropští) fanoušci nejspíš utrpí v dohledné době infarkt. Obama totiž oprášil Brzezińskiego doktrínu a začal rozehrávat mnohem větší geopolitickou hru, než George Bush.

Předně Obama ohlásil hlavní priority své zahraniční politiky - a sice stažení vojsk z Iráku (potud jsou moji evropští spoluobčané nadšeni) aby tato mohla posílit vojska v Afghánistánu. Pročpak tam? Protože Obama za prioritu číslo 1 vyhlásil zničení al-Káidy a dopadení Usámy bin Ládina. Hodlá tak napravit chybu, o níž jsem psal před několika měsíci, a sice fakt, že Bush věnoval velkou část kapacity kterou měl na šíření demokracie do naprosto nedemokratizovatelných zemí (Irák) a byť chvályhodné, ale pro tu chvíli zbytečné pomáhání v občanských válkách (Afghánistán, podpora Severní aliance proti Tálibánu), místo toho, aby vše co měl nasadil na afghánsko-pákistánské pomezí a Usámu chytil.

Obama zároveň prohlásil (mimochodem vzkaz pro evropské pacifisty: McCain byl proti tomu), že je nutné provést unilaterální akci na území Pákistánu proti al-Káidě, tedy bez ptaní se vlády v Islámábádu na názor - protože al-Káida se v Pákistánu rovněž schovává, používá tamní madrasy k verbování bojovníků džihádu a Pákistán o tom už roky mlží, pokud zrovna nad tím nedrží ochrannou ruku. Pákistán je přitom hned po Iráku dalším z nepovedených děl britského impéria, narýsovaným na mapě světa bez ohledu na etnické hranice - tedy stejnou potenciální bombou, jakou je Irák, ovšem tentokrát s jadernými zbraněmi. Po svržení Parvíze Mušarafa je centrální vláda v Islámábádu ještě slabší, než byla ta Mušarafova, což znamená tím větší lákadlo pro islamisty z al-Káidy i kohokoliv dalšího na světě, kdo by chtěl přijít už k hotovým jaderným zbraním. Plošný útok na Pákistán je nesmysl (vzhledem k tomu, jaké zbraně vlastní a tomu, že protiraketový deštník stále není hotový - ano, jsem přesvědčen o tom, že je stavěn primárně proti pákistánským raketám - nicméně ten ani nikdo neplánuje. Naproti tomu Obama velmi rozumně mluví o nutnosti operace v Balúčistánu (pákistánská provincie hraničící s Afghánistánem v jižní části hranice), v Severozápadní hraniční provincii, kde al-Káida získává v tamní metropoli Péšáváru nejvíce nových teroristů a na Kmenových teritoriích pod federální správou, což je území, které pákistánská vláda nemá pod kontrolou navzdory názvu provincie vůbec - a kde místní paštunské kmeny, které území vládnou, žijí prakticky pouze z pěstování opia a které peníze z prodeje drog odevzdávají al-Káidě. Pokud by Spojené státy získaly nad těmito provinciemi kontrolu a operaci by provedly rychle, šance na odchycení Usámy bin Ládina by mohla být velká a zároveň by se mohlo podařit rozbít infrastrukturu al-Káidy.

Obamova zahraniční politika však má jiné priority, než získávání kontroly nad Blízkým východem - za klíčové "problémové státy" světa považuje Rusko a Čínu. Lze proto čekat, že Obama samozřejmě bude pokračovat ve výstavbě protiraketového štítu ve střední Evropě a navíc pravděpodobně přijde s nabídkou umístění nějakých amerických vojenských sil do Pobaltí, Maďarska či na Slovensko. Dost možná bude podporovat vstup Švédska a Finska do NATO - tyto země se po Severoatlantické alianci už nějakou dobu ohlížejí. Už začal s namlouváním Íránu coby spojence proti Rusku (a Saúdské Arábii) a Indie proti Číně. S tím, že na Taiwanu zvítězil v posledních volbách Kuomintang (který se nechce vzdát koncepce Čínské republiky s hlavním městě v kontinentálním Nanjingu) nastává velmi příhodná doba k řešení problémů s "příliš silnou Čínou". Pokud Spojené státy získají jako svého spojence Indii, bude to jeden z největších úspěchů americké zahraniční politiky, srovnatelný například s vražením klínu mezi SSSR a Čínu Richardem Nixonem. Indie totiž v době studené války byla spíše proruská a prosocialistická - a nevyužít, respektive nechat proti sobě poslat její obrovský potenciál by bylo více než trestuhodné.

S Čínou úzce souvisí i Obamova africká politika. Jak známo, Čína využívá Afriku coby zdroj nerostných i lidských surovin - a má své zájmy mimo jiné v Zimbabwe, Jihoafrické republice, Súdánu a Somálsku. V Súdánu a Somálsku mají své zájmy (a základny) rovněž islamisté. Obamova budoucí administrativa, v níž mají silný vliv právě Joe Biden a Zbigniew Brzeziński, oba slavní jestřábi studené války, se hodlá zaměřit i na tyto země. Nedávno publikovaný rozhovor s historikem Websterem Tarpleym (mimo jiné silným odpůrcem Bushovy administrativy a zarytým antineokonem) to potvrzuje. Tarpley samozřejmě tyto plány kritizuje, Brzeziński je pro něj doslova ztělesnění ďábla na zemi, ale velmi dobře vystihl jednu věc - Obama se pravděpodobně chystá pod levicovým pláštěm (tzn. označení akcí jako humanitární mise) provádět politiku téhož unilaterálního typu jako George Walker Bush, pouze vůči jiným cílům. A vzhledem k tomu, kdo tvoří jeho tým by se dalo říci, že by mohl být i úspěšnější.

Obama sám přitom - minimálně podle svých dřívějších tvrzení - k jestřábům bezpochyby patří. Skutečnost, že navzdory tomu, že ještě ani není prezident, proti sobě stačil poštvat Hamás a Hizballáh a získal si podporu izraelských jestřábů ze strany Kadima o něčem rozhodně svědčí. Není-li Obamovi cizí nekompromisní postup v izraelsko-arabském konfliktu a má-li za poradce Bidena a Brzezińskiego, mohou být příští čtyři roky velmi zajímavé, především proto, že by mohl obnovit světovou bipolaritu. A i když se toto slovo používá mezi dnešními kavárenskými intelektuály jako nadávka, byl to zatím nejstabilnější geopolitický systém, jaký v moderních světových dějinách známe.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA (EVROPSKÉHO) KOCOURKOVA: Klaus, disidenti a bolševici

pondělí 17. listopadu 2008

Když jsem poprvé spatřil bombastické titulky novin ve znění "Skandál! Klaus přirovnal Irsko ke komunistické zemi!" s úsměvem jsem si pomyslel, že to ten starý provokatér už přece jen trochu přehnal. Pak jsem si ale přečetl, co se vlastně událo, co prezident ČR skutečně řekl a jak to řekl.

Mělo mě varovat, že u nás je překrucování prezidentových slov novináři běžnou praxí. Když se například nedávno vyjádřil o rusko-gruzínském konfliktu, že "odsuzuje masivní nasazení ruské armády", přeložila to naše média tak, že Klaus "poblahopřál Rusům k invazi do Gruzie". Co se vlastně stalo tentokrát?
Klaus si při své návštěvě Irska neodpustil schůzku s hlavou sdružení Libertas, předním "euroskeptikem" (jak jeho i například Klause nálepkují média) Declanem J. Ganleym. Milionářem a obchodníkem, který v Irsku financoval a vedl kampaň proti ratifikaci Lisabonské smlouvy. Celý svět dnes ví, že ji vedl úspěšně - Irové v referendu tuto nepříliš vylepšenou verzi Evropské ústavy odmítli. Představitelé Evropské unie i irské vlády pohlíželi na Klausovo setkání s Ganleym a několika dalšími "euroskeptiky" s velkou nevolí. Smrtící ránu však Klaus zasadil (a českým politologům i komentátorům) výrokem, že Declan Ganley je vlastně "disidentem ve své vlastní zemi". A pokračoval: "My jsme byli rádi, když k nám v době komunistické éry jezdili západoevropští politici a setkávali se s našimi disidenty. Já se stejným způsobem teď setkávám s panem Ganleym." Na to se irská diplomacie rozkřičela, že "Irsko přece není žádná komunistická země". Svou polévku si přihřál i europoslanec Jo Leinen, který opět spustil svou známou tirádu o tom, jak prezidentování Václava Klause České republice škodí Evropské unii.

Jsem přesvědčen, že Klaus to samozřejmě ví, že Irsko není "komunistická země". Jenže...stejně tak si nemohu pomoci, ale jeho přirovnání v tomto případě sedí. Nehodlám se v tomto článku pouštět do tématu, zdali se irští občané rozhodli správně či nikoliv. Stejně jako kolega Finrod Felagund mám za to, že sjednocená Evropa s jasně danými pravomocemi může lépe čelit případnému nepříteli, brousícímu si na nás zuby na východní straně polokoule. Jsem ovšem mimořádně citlivý na výroky z úst (nejen) nejvyšších evropských představitelů, kteří dští síru ve stylu "Evropu si rozvracet nedáme". Hrůzu mi nahánělo i vyjádření "politologa" Jana Kubáčka, že Klaus "otevřeně poškozuje zájmy republiky". Takové řeči, byť trochu obměněné, už jsem totiž (a ne jednou) někde četl a slyšel.

Můžeme si samozřejmě říkat, že irští občané byli v referendu pouze zmasírováni mediální kampaní, kterou si zaplatil multimilionář Ganley. Stejně jako mediální propagandě podlehli například američtí voliči v prezidentských volbách (kteří se nicméně ze svého hippie snu brzy proberou, pokud se ukáže, že Barack Obama bude ještě pravicovější a "neoconštější" prezident, než by byli Bush s McCainem dohromady, jak prorokuje kolega FF) a - v neposlední řadě - stejně jako se mediální masírkou nechali nadobro zblbnout čeští voliči v krajských a senátních volbách. Mezi ČSSD a Declanem J. Ganleym je však jistý rozdíl - pokud jsem měl tu možnost postřehnout, jeho názory zní velmi rozumně a je vskutku těžké jim něco vytknout. Právě křik eurounijních pohlavárů a novinářských eurofilů (jejichž až nekritický obdiv k čemukoliv, co se týká EU, musí snad být motivován jejich nakažlivou klausofobií, jinak si to neumím vysvětlit) je v tomto případě podezřelý až zarážející. Navíc Declan J. Ganley je v tuto chvíli ve své vlastní zemi nepochybně disidentem - v tom má Klaus pravdu - je však disidentem úspěšným, neboť má za sebou vítěznou bitvu. Nejvíce děsivé jsou z této perspektivy bruselské výhrůžky Irům, že budou referendum muset opakovat tak dlouho, dokud Lisabonskou smlouvu neschválí. To je hra proti vlastním pravidlům a pokud si takto EU skutečně představuje demokracii, řekl bych i já v případném všelidovém hlasování "děkuji nechci". Pod diktátem takovéto nové demokracie bychom se v příštích volbách mohli dožít i vítězoslavného oznámení Jiřího Paroubka, že volby se u nás budou opakovat tolikrát, dokud v ní nezvítězí sociální demokracie. Protože přece jen politicky stupidní člověk by volil proti ČSSD.

Zobrazit celý článek

ESTONSKO A LOTYŠSKO: Co chce ruská menšina?

pátek 14. listopadu 2008

Estonsko-ruské a lotyšsko-ruské vztahy jsou všechno možné jen ne dobré, a to dá se říci už od počátku estonské a lotyšské samostatnosti. Vidět to ostatně bylo už v roce 1989 – Estonci měli své demonstrace za svobodu, ovšem místní ruské páté kolony měly masové demonstrace za zachování sovětského Estonska.

Řečníci na ruských shromážděních v Tallinnu, Sillamäe, Narvě a dalších místech už v roce 1989 tvrdili, jak samostatné Estonsko bude znamenat existenci tzv. neobčanů – jak ostatně ukazují dokumentární filmy, které je možné zhlédnout v Muzeu okupací v Tallinnu. Co to vlastně znamená reálně? Že ruské komunity už od počátku počítaly s tím, že se na společném státě podílet nebudou, i když by měly být jeho součástí. Přitom je to tak jednoduché – stačí prokázat znalost estonského jazyka, historie a přísahat věrnost republice. Nic složitého pro většinu lidí. Ukázalo se však, že místní Rusové zpravidla jednoduše nechtějí.

Proč ale taková neochota? Především je třeba si uvědomit, kteří Rusové v Pobaltí za komunistického režimu žili – prominentní komunisté a to platilo prakticky o každém jednom. Poté, co bolševici vyhladili třetinu Estonců a Lotyšů dosídlili tyto země svými vlastními, ovšem podle stranického klíče – jak Estonsko tak Lotyšsko byly v době zabrání Sovětským svazem mnohem bohatší nežli SSSR a s vyšší kvalitou života. Do Pobaltí se tak chodilo za odměnu srovnatelnou s tím, jak se dostávali Rusové k bydlení například v Soči.

Vzhledem k faktu, že všechny tři pobaltské země zažily bolševickou okupaci už v roce 1940, vítali příchozí Wehrmacht v roce 1941 jako osvoboditele. A bez ohledu na jakoukoliv další realitu je třeba říct, že okamžitě jak byl v roce 1940 nastolen komunistický režim začaly deportace do koncentračních táborů na Sibiři a vyhlazování – zatímco až na výjimky nacisté (rozhodně ve srovnání s tím, co se dělo dříve) Estoncům, Litevcům ani Lotyšům neubližovali. Mnozí Estonci, Litevci a Lotyši pak vstoupili do Wehrmachtu a SS aby bojovali proti bolševikům, což se samozřejmě promítlo do jejich poválečného postavení uvnitř SSSR. Výsledkem tak bylo, že v Pobaltí tvořili Rusové vyvolené nadlidi kteří mohli vše – a domácí obyvatelstvo bylo systematicky perzekuované.

Nově příchozí Rusové se samozřejmě místní jazyky neučili, naopak vynucovali používání ruštiny. Proto estonsky, lotyšsky ani litevsky po roce 1990 z nich neuměl téměř nikdo. Přesto se mnoho Rusů nikdy nesmířilo s novou realitou a mnozí dodnes věří tomu, že tyto „fašistické státy“, jak je nazývají, padnou – a oni získají postavení, které ztratili. Zcela ignorujíce novou realitu se chovají k Estoncům a Lotyšům (v Litvě se vcelku asimilovali, ale především proto, že jich je zanedbatelné množství, kdežto v Estonsku tvoří 30%, v Lotyšsku až 40% populace) stále jako k poddaným. Zkrátka jako k otrokům, kteří se dočasně vzepřeli svým pánům a bohužel jsou zrovna v přesile.

Nadějí do budoucna jsou však jejich děti – ty nebývají tak zatížené touto povýšeností, prakticky všechny ovládají místní jazyky a tak se dobře asimilují s většinovou populací – a začínají se identifikovat se Západem a s Evropou. Statistiky uvádějí, že mezi „neobčany“ je více než 80% lidí starších 50 let, jde tedy o lidi, pro které nezávislost znamenala problém přibližně ve svých třiceti letech. Byli to lidé, kteří celé své dospívání a vstupování do života prožili s vidinou užívání si statutu „nadlidí“, který měli jejich rodiče – a kteří často cítí jako nespravedlnost, že je o výhody, které jim „měly patřit“ někdo připravil. Tyhle lidi asi nepřesvědčí o výhodě loajality k Estonku a Lotyšsku nikdo. Co je ovšem potřeba dělat, je bránit jim, aby získali jakoukoliv moc, protože do doby, než zemřou poslední z nich, budou trvalé nebezpečí. Zatímco u většiny mladých Rusů v Pobaltí nehrozí, že se přijdou nechat „chránit“ ruskými tanky, Putin milerád využije i žádost několika zapšklých místních Rusů, byť by byli nad hrobem.

Kritika pobaltských států, jakou známe z úst komunistů či rusofilů je tak tváří v tvář realitě lichá – protože reálně jsou statutem „neobčanů“ postiženi prakticky pouze ti, kteří působili nemalé utrpení místním národům, a hlavně si tento status mohou sami změnit – většina z nich lotyšsky či estonsky už umí tak jako tak (zkoušky navíc vyžadují úroveň B1, tedy nic složitého), pouze se odmítají „přidat“ k národu „otroků“. Mimochodem – jak je možné, že lotyšský a estonský status neobčanů kritizují v českých podmínkách především ti, co horečně obhajují vyhnání Němců?

Zobrazit celý článek

STŘEDOEVROPSKÝ RYBNÍČEK: Malost vítězí

čtvrtek 13. listopadu 2008

Jednou, když jsem měl debatu s jedním svým maďarským kamarádem na téma "jsme Středoevropané, pojem východní Evropa nás uráží", řekl tento velmi zajímavou myšlenku - my nejsme Středoevropané jen coby ti, kteří se vymezují vůči Východu, ale i ti, kteří se často vymezují vůči Západu, o němž mají naši středoevropští spoluobčané často mínění, že nás nechápe a že vůbec my, zkušenostmi a moudrostí nabití Středoevropané, je musíme poučovat, jak to na světě chodí.

Bohužel měl do značné míry pravdu, navíc ta správná legrace začíná vždy tehdy, když se jednotlivé středoevropské národy začnou navzájem pošťuchovat a dokazovat si, kdo je tu nejchytřejší. Z tohoto pohledu je doslova esencí středoevropskosti Česká republika, Rakousko, Slovensko a Maďarsko; jimž zároveň zdatně sekundují zpravidla Poláci a Bavoři. Pokud si uděláte soukromý průzkum ve kterékoliv jmenované zemi a budete se ptát lidí na to, co soudí například o západoevropské či americké vzdělanosti či vyspělosti Východu, dozvíte se velmi často jedno a totéž - Východ je beznadějně zaostalý a primitivní, Západ je hloupý, naivní a zkažený všemožným společenským liberalismem. Středoevropan touží zpravidla po životě ve městě či na vesnici, co vypadá doslova jako ze škatulky, hlavně ať je ordnung, hlavně ať nikde není nic moc křiklavého a - probůh - hlavně ať nám nikdo nevymlouvá naši staletou moudrost.

Mám střední Evropu rád, cítím se v ní doma a beru tak trochu s nadhledem všechny její oblíbené vrtochy. Přesto mi to čas od času nedá a zkusím nastavit jejím obyvatelům západoevropské zrcadlo, přičemž se na adresu západní Evropy dozvídám přesně to, co jsem napsal výše. Nutno nicméně říct, že jednotlivé středoevropské národy si svůj Minderwertigkeitskomplex používají různě, často velmi rozmanitě co do schopnosti jej aplikovat na cokoliv, co se stane, ale často v natolik neměnných schématech, že to občas nudí. Jsou v tom určité jistoty - Češi a Rakušané se budou (samozřejmě každý zvlášť) považovat za tu nejčistší esenci všeho evropanství, ale zároveň budou vším, co představuje dnešní Evropská unie, pohrdat (aby taky ne, když ji "tvoří" ti západoevropští excentričtí naivkové bez slušného vychování). Pokud ovšem půjde o to posoudit, zda někdo nový k EU smí či nesmí přistoupit, budou Češi i Rakušané těmi největšími kritiky nově příchozích a nositeli vysokého evropského standardu, k němuž se někdo odvažuje přidat, a kdo ví vůbec za jakým nečestným účelem. Beztak proto, aby rušil středoevropský zažitý klid.

To Slováci jsou jiní. Jejich středoevropský komplex vychází z faktu, že mají okolo sebe čtyři (na středoevropské poměry) relativně silné hráče, kteří beztak nemají každý den nic lepšího na práci, než osnovat nějaké pletichy proti sebeurčení Slováků a vůbec jejich národní výjimečnosti. Mnoho Slováků se tak podobá navztekané holčičce, která mlátí pěstičkami do podivených starších okolostojících se slovy "vy mi ubližujete a to není fér". Ačkoliv jsou terčem těchto sentimentů i Češi - podle názoru "hrajete si na mistry světa, čecháčci" nebo Poláci "sáhněte nám na Jánošíka a bude zle - a koukejte moc nemluvit o oscypku, Tatrách, Dunajci apod. jako o svých, nebo bude taky zle", primárním cílem jsou především Maďaři. Neuplyne pomalu den, aby se na Slovensku nemluvilo o maďarské hrozbě, o strašlivých aktivitách malé mimoparlamentní strany Jobbik či Maďarských gardách - při této příležitosti bych rád podobně vystrašeným slovenským občanům připomněl, že u nich sedí strana ještě horší než Jobbik přímo ve vládě a má nemalou část poslanců Národnej rady SR - a ekvivalent Maďarských gard je na Slovensku také. Naštěstí se slovenský mindrák neprojevuje vůči Evropě, takže ostuda je z toho jen středoevropská, tedy "mezi svými".

Maďaři trpí už od roku 1918 (a je pravda, že do značné míry oprávněným) mindrákem z Trianonu, který Maďaři ani po téměř devadesáti letech ještě nezkousli. Dokonalým obrazem maďarského mindráku je následující vtip:

Maďarský velvyslanec jde takhle jednou do Bílého domu s tím, že Maďarsko vyhlašuje USA válku. Prezident Roosevelt ho přijme, lituje přerušení dobrých vztahů a ptá se: "Tak vy jste Maďar... jaké je u vás vůbec zřízení?" "Království." "A jak se jmenuje váš král?" "Nemáme krále, vládne admirál Horthy" "Aha, tak vy jste námořní velmoc!" "Ale kdepak, my nemáme moře..." "Hm, hm... a proč nám vyhlašujete válku? Máte k nám nějaké územní požadavky, že?" "Nikoli, územní požadavky máme na Slovensku a Rumunsku." "S těmi také válčíte?" "Kdepak, Slovensko a Rumunsko, na kterých máme územní požadavky, jsou našimi spojenci v boji proti SSSR, na kterém územní požadavky nemáme." Roosevelt se nenápadně otočí na svého zahraničně-bezpečnostního poradce a povídá: "Nemohli bychom se někam přesunout? Jsem si naprosto jistý, že ten člověk je blázen!"

Třebaže tento vtip patří k těm nejlepším z geopolitického humoru, je na něm bohužel více reálného než vtipného. Maďaři dodnes žijí do značné míry minulostí. Ano, mají sice v mnohých věcech pravdu, ale nejsou schopni si uvědomit reálnou situaci. Trochu tak sklouzávají k myšlení Rakušanů, kteří jsou schopni se dostat do mezinárodní izolace, jen když si uhájí svou "historickou pravdu" a nebudou "akceptovat diktát". Ostatně něčím podobným trpí často i Češi. Maďarský komplex je bohužel, stejně jako komplexy jiných ve střední Evropě, neřešitelný - především s ohledem na skutečnost, že i v době finanční krize, která se Maďarska dotkla nikoliv nejméně, nemají mnozí Maďaři nic lepšího na práci, než se hrabat v historických křivdách.

Mluvil jsem o tom, že Poláci i Bavoři rádi středoevropským komplexům sekundují - jejich sekundování však má jiný charakter. Poláci jsou mnohem otevřenější vůči světu, než zbytek střední Evropy a víc si uvědomují rozložení sil ve světě. Mají tradiční velmi silnou vazbu na USA (k nelibosti zbytku střední Evropy - ten totiž Poláky unisono obviňuje z toho, že středoevropský nos tahá až příliš neopatrně tam, kde přes něj může od někoho dostat) a s Ruskem si rovněž užili své. Polský komplex se tak pohybuje v intencích "my vás všechny chráníme, roztrhnout se pro vás můžeme a vám je to jedno, holomci", přičemž turecké stany k připomínce roku 1683 zdobí krakowský Rynek každoročně dodnes. Jestli Maďaři žjí v minulosti od roku 1918, Poláci v ní žijí nejméně posledních 700 let. Přesto polský komplex považuji za méně destruktivní než komplexy jiných středoevropských zemí.

Bavorsko má něco od Čechů a Rakušanů, něco má typicky svého. Od Čechů a Rakušanů se Bavoři nikterak neliší ve snaze poučovat všechny okolo, být těmi největšími euroskeptiky co se zároveň považují za nejkvalitnější Evropany (samozřejmě bez Rakušanů a Čechů). Do toho mají - podobně jako Maďaři - historický, svým způsobem oprávněný komplex z vyhnání sudetských Němců, který však má zatuchlou středoevropsko-rybníčkovskou pachuť. Oni totiž Bavoři byli před druhou světovou válkou chudou částí Německa, z níž se stala nejbohatší část poté, co do ní přišli sudetští Němci - kteří však rozhodně nebyli zpočátku vnímaní bavorskou veřejností jako navrácení ztracení bratři, ale jako spíš bezdomovci, co sem přišli měnit naše pořádky a vůbec rušit náš klid. Kdyby na pokojné soužití sudetských Němců s místními Bavory nedohlíželi Američané, je otázka, zda by se bavorský hospodářský zázrak vůbec konal.

Samozřejmě ve všech jmenovaných zemích je něco velmi společného - všude existuje menšina (podle svých zkušeností bych ji odhadl na 25-35%), která těmito komplexy netrpí. Tito lidé se zpočátku často snaží umoudřit své v komplexech si libující spoluobčany, načež jich mnoho na věc buď rezignuje a zůstane, nebo rezignuje a odejde do zahraničí, zpravidla do západní Evropy nebo USA. Tito lidé totiž zároveň bývají velmi kreativní a úspěšní, což nejde úplně dohromady s další společnou vlastností většiny Středoevropanů - a sice závistí. Bez ohledu na to, zda v zemi byl komunistický režim nebo nebyl, závist tam byla doma vždy, jak můžeme číst z literatury meziválečné i z dob z před první světové války. Závist je většinou taková všeobecná, závidí se sobě navzájem, Americe, Bruselu, ba dokonce i pracovitým Vietnamcům či Číňanům (třebaže si to nikdy většina závistivých nepřizná). Byla hybnou silou většiny středoevropských událostí, které připadají západoevropanům nebo Američanům tak podivné a nelogické - a nad kterými lámou ruce ti Středoevropané, kteří rybníček opustili. Přes to všechno coby původem Středoevropan říkám - ačkoliv s charakterem místního rybníčku nesouhlasím a rád bych, kdyby se z něj stalo otevřené moře nápadů a myšlenek, je pro mě ve světle globálních výzev a rizik určitou relaxací, ponořím-li se do hlubin středoevropského rybníčku. Je ulevující vidět tak šťastné lidi (třebaže o sobě tvrdí opak) - šťastné ve své nevědomosti. Střední Evropa je přesně to, co Tolkienův Kraj. A ač nerad, třebaže si kolikrát říkám, že by nějaká pohroma spíš lidem udělala dobře tím, že by jim otevřela oči, jsem přesvědčen o tom, že by lokálních - ač mnohdy nepochopitelných - emocí byla škoda, kdyby zanikly zotročením silou.

Zobrazit celý článek

RUSKO: Havárie na ponorce ukazuje ruskou aroganci

středa 12. listopadu 2008

Před několika dny zemřelo dvacet ruských vojáků z posádky jaderné ponorky Něrpa na otravu freonem, který do vzduchu unikl z hasícího zařízení. Je mi velmi líto obětí této nehody a dodávám, že přístup ruské exekutivy v čele s duem Medveděv-Putin se opravdu moc neliší od postupu moskevských úřadů v době černobylské havárie.

Jak nehoda začala? Osmého listopadu se náhodně spustilo hasící zařízení během námořních zkoušek na ponorce, kde bylo mnohem více lidí, než kolik se pro posádku předpokládá (208, z toho přes 120 inženýrů, zdroj: AFP). Cílem plavby bylo obnovit ruskou přítomnost v Tichém oceánu tak, aby se začala dostávat ke stavu ruského námořnictva v sovětských dobách. Podle ruských i zahraničních expertů z obrany a námořnictva však ruská vláda vytyčuje cíle, které nemají žádný realistický základ a hazarduje se životy lidí. Přesněji řečeno - je jí docela jedno, jestli životy posádek jsou či nejsou v ohrožení, hlavně když ušetří na údržbě strojů. Není to první případ - o problémech s technikou nehovoří jen ruští námořníci, ale i piloti strategických bombardérů, které Putin poslal "střežit" mezinárodní vzdušný prostor či ruští pozemní vojáci - kteří na zastaralost a neoperativnost ruské techniky poukazovali v době války v Gruzii. Ano, mít Rusko lepší techniku, mohlo válku v Gruzii vyhrát (tedy svrhnout místní režim a nastolit svůj).

V čem je podobná nehoda ponorky Něrpa s nehodou černobylského reaktoru? V obou případech šlo o politický příkaz naprosto ignorující fyzikální zákony a reálný stav technických zařízení. V obou případech se to snažilo Rusko tutlat, ani v jednom se nedostala pomoc na místo tak včas, jak jen mohla. V obou případech se "hasilo" způsobem "umře-li jeden nebo deset, je to jedno". Ostaně neskutečná a brutální stále přetrvávající šikana v řadách ruské armády, stejně jako průběh a vyšetřování nehody ponorky Kursk, jsou dostatečným důkazem toho, že pro ruskou vládu je život jednotlivce v systému hodnot až hluboko za takovými pojmy jako "rozšiřování panství" či "vymožení (udržení) si statutu velmoci".

Skutečnost, že ruské námořnictvo není ochotno investovat do údržby údajně nejtišší a nejrychlejší ponorky, kterou vlastní ani tolik, aby k podobným nehodám nedocházelo, opět o něčem svědčí. Ani si radši nebudu představovat co by se stalo, kdyby se tím freonem přiotrávili indičtí námořníci, kteří si měli tento stroj vbrzku pronajmout. Vztahy mezi Indií a Ruskem by se dostaly na bod mrazu a Rusko by bylo ještě o něco ostřejší, aby si "vymohlo respekt".

Zbývá otázka - v jakém technickém stavu jsou reaktory ruských jaderných ponorek? Mimochodem - jaký je jejich technický design, jsou moderovány roztokem kyseliny borité, nebo grafitem? V jakém stavu jsou odpalovací rampy mezikontinentálních balistických střel umístěných poblíž Novosibirska jakož i rakety samy a jejich nosiče? Můžeme Rusku věřit, že jeho obětování bezpečnosti na oltář imperiálních principů nezpůsobí katastrofu v globálním měřítku?

Zobrazit celý článek

AMERIKA: Volby pořád rasistické?

úterý 11. listopadu 2008

Vítězství senátora Baracka Obamy bylo v médiích opakovaně prezentováno jako překonání amerického rasismu – a to kolikrát i před jeho zvolením. Ostatně už proto neměl senátor McCain velkou šanci na zvolení, třebaže jeho osobní kvality a zkušenosti jsou podle mého názoru mnohem větší. Ostatně jak mohl McCain vyhrát, když silná mediální kampaň masírovala americké občany už minimálně půl roku, že tyto volby budou referendem o překonání „rasového útlaku“?

Podle veřejně přístupných statistik dosáhl Obama v rámci černošských komunit vítězství 95%. Třebaže tito voliči dlouhodobě preferují spíše demokraty než republikány, nikdy nebyl počet hlasů pro demokratického kandidáta tak vysoký. Ostatně některá americká média, například CNN, prezentovala tento jev jako úspěch a jako zářný příklad toho, jak afroameričtí spoluobčané dosáhli svých cílů. Je mi líto, ale pořád mi to zavání rasismem. Zkuste si představit to mediální haló, kdyby 95% bílé populace volilo Johna McCaina. To by bylo řevu o rasismu a netoleranci bílých Američanů vůči černým! Rasismus z principu své definice pojmy černý/bílý/žlutý/červený/puntíkatý nezná. Definice rasismu nám pouze říká to, že rasistou je ten, kdo posuzuje jiné lidi primárně podle jejich rasové příslušnosti. Pokud tedy Obama dostával hlasy pouze na základě toho, že má tmavou pleť – a to i mezi mnoha bílými, kteří šli ukázat sobě samým, jak jsou moderní a pokrokoví – mají tyto hlasy rasistickou příchuť.

Volba Baracka Obamy z tohoto úhlu byla rasistická i kvůli dalšímu aspektu – Obama totiž není Afroameričanem, pouze má tmavou pleť. Nemá žádné předky mezi těmi, kdo jsou nazýváni Afroameričany, jeho otec byl Afričan tmavé pleti a matka bílá Američanka. Všechny problémy které trápí černošské komunity v USA ho tak úplně minuly, stejně jako fakt, že coby člověk po otci keňského muslimského původu v příbuzenstvu žádné otroky dovezené násilím do USA mít nemůže. Naopak, patří-li jeho otec ke keňské muslimské komunitě, je dost možné, že někteří z jeho předků byli Arabové – a tedy dost možná otrokáři, kteří své černošské sousedy Američanům prodávali. Samozřejmě, že nikdo nemůže za své rodiče a tuto zásadu naprosto ctím, ale když někdo chce dělat z Obamova původu zásluhu a dělá z něj navzdory známým faktům Afroameričana, už z principu nemůže mít pravdu, i kdyby jeho předkové k otrokářům nepatřili. Ostatně právě těch 5% Afroameričanů si to poměrně hlasitě uvědomovalo a pokud vím, tak mezi nimi byli tací, kteří tento postoj hlasitě prezentovali – ale evidentně ne dostatečně hlasitě. Kdyby tedy snaha podpořit Obamu za jeho původ měla mít kořeny ve společenském zařazení (tzn. někdo z amerických černošských komunit prezidentem), bylo by to také svým způsobem rasistické, ale už by se to dalo chápat jako tendence volit někoho z nižší sociální sféry na prezidenta, čímž by se z otázky stala otázka společenská místo otázky rasové. Ale u Obamy to, co rozhodlo o mediální kampani podporující „historickou volbu černého kandidáta“, bylo čistě a jen to, že má pleť o několik stupňů tmavší, než typický White Anglo-Saxon Protestant. A to ať se na mě laskavý čtenář nezlobí, ale to je rasismus.

Jaké to může mít precedenty do budoucna? Předně v zemi, kde volba prezidenta je do značné míry pojímána jako „nabídka produktu“, který je náležitě propagován reklamou, PR články či komunitami nadšenců (nic proti tomu, volby jsou založeny na tomtéž i v ČR, jen s tím rozdílem, že tam to nikdo nepřizná), se snaží mediální poradci prezidentských kandidátů přijít na to, co by mohlo zajistit vítězství. Pokud viděli, že jsou lidé ochotni se rozhodovat byť pro druhou stranu než obvykle, ale pořád podle rasového klíče, není důvod, proč by v tom nepokračovali. Umím si dost dobře představit, že od těchto voleb si ani demokraté, ani republikáni netroufnou postavit kandidáta, který by byl bílým heterosexuálním protestantským mužem už jen proto, že 1) „černoch“ se lépe prodává voličům, kteří chtějí být viděni jako nerasisté a pokrokoví lidé, 2) se tím budou bránit sami obviněním z rasismu (a otázkám typu „proč nepřekročíte svůj stín a nejste schopni postavit jiného, než bílého kandidáta). Do amerických prezidentských voleb se nám tak dostal efekt známý už například z mnoha amerických univerzit, kdy bez ohledu na váš původ, máte-li bílou pleť a nejste náhodou žena nebo homosexuál, musíte se snažit mnohem více, než tito vaši kolegové, abyste uspěli – a navíc neustále zdůrazňovat, jak jste proti rasismu a útlaku, kterého se určitě dopouštěli vaši předkové na jiných.

Tohle všechno bohužel znamená, že Amerika je stále rasistická, protože rasa hraje svoji roli, třebaže jinou než tomu bylo v minulosti. Rasistickou přestane být tehdy, když bude opravdu jedno, jaké rasy kandidát bude a o rasové příslušnosti nepadne ani jedna zmínka v ani jednom médiu. Zkrátka se bude volební boj popisovat jako boj mezi kandidátem XY a kandidátem YZ, budou se poměřovat jejich politické, morální a další postoje, třeba i ta mediální přitažlivost a „herectví“, ale ne rasa. Ani k výhodě, ani k nevýhodě kandidáta. Tehdy budeme o překonání rasismu moct mluvit. Do té doby ne.

Zobrazit celý článek

RADAR: Pomůže Obama vybudování protiraketové obrany?

pondělí 10. listopadu 2008

Nechť už si myslíme o nastávajícím prezidentu Baracku Obamovi cokoliv, jedno je jisté – nijak se nemění plán Spojených států na vybudování systému protiraketové obrany v České republice a v Polsku, jak před pár dny sám Obama ujistil polského prezidenta Lecha Kaczyńskiego.

Samo ujištění, že americká administrativa v podpoře projektu pokračuje, je však nožem v zádech mnohých antiradaristů, kteří nejspíš začnou splétat konspirační teorie o tom, jak Obama je agentem Mossadu či CIA – a po pravdě řečeno, mnoho jim toho jiného nezbude. Sociální demokracie vidí ve volbě Baracka Obamy příležitost k tomu podpořit věc, o níž si i mnozí socialisté myslí, že je správná – a přitom se neztrapnit s ohledem na to, jak fanaticky proti výstavbě tohoto zařízení vystupovali předtím podle svého vzoru Jiřího Paroubka.

Jak moc to pomůže české veřejnosti oprostit se od iracionálního strachu? Toť otázka. Mnozí podporovali Baracka Obamu proto, že si od něj slibovali zastavení tohoto projektu – pod dojmem, že radar je výmyslem republikánské strany a hlavně po naprostém nepochopení amerického politického systému. Ve Spojených státech se pokud možno neruší zahraničněpolitická rozhodnutí předchozích administrativ, stejně jako není nijak ostrá hranice mezi demokraty a republikány, třebaže se to v předvolebním období tak může zdát. Politická realita ve Spojených státech ale je spíš taková, že kongresmani za obě strany jsou ochotni k hlasování proti své vlastní straně, pokud tomu odpovídá jejich přesvědčení. Navíc se geograficky názorové zaměření republikánů liší – co může být dobré pro republikána z Kalifornie, může být dobré pro demokrata z Texasu. Z toho vyplývá, že očekávání mnohých, že Obama jako kouzelným proutkem neguje vše, co schválil Bush, bylo – a muselo být – liché.

Jejich reakce může být dvojí – buď Obamu proklejí jako zrádce – protože měl zradit to, co si tito lidé mysleli, že je jeho přesvědčení, nebo ho poslechnou a řeknou si, že podporuje-li ten radar i Obama, pak zase nemůže být tak špatný. Komunisté pravděpodobně budou patřit mezi první skupinu, socialisté a zelení budou tak půl na půl. Tak či tak zvolení Obamy mělo jeden pozitivní efekt – radar může projít navzdory tomu, že byla ODS tak silně politicky oslabena po podzimních volbách. Ano, opozice dala sice Obamovi „čas na rozmyšlenou“ do jeho inaugurace, ale ten by se dal spíše pojmenovat jako čas na přivyknutí populace na myšlenku „dobrého“ radaru, protože to samozřejmě nejde ze dne na den poté, co byli občané masírování ze všech stran tím, jak je radar zlý, špatný a agresivní. Vláda by měla chytnout příležitost za pačesy – a trpělivě vysvětlovat. Vysvětlovat k čemu je technicky, proč vadí Rusku, proč bychom se ruského strašení neměli bát. Volba Obamy jí svým způsobem hodně ulehčila práci. Teď jde o to ji nepromrhat.

Zobrazit celý článek

RUSKO: Co pro nás znamená Kaliningrad?

pátek 7. listopadu 2008

Ruský prezident Dmitrij Medveděv včera po Obamově vítězství ve volbách pohrozil rozmístěním jaderných raket Iskander s doletem 500 km (pro mapu s doletem klikněte zde, podklad: Google Maps) do Kaliningradu. Nutno podotknout, že rakety Iskander mohou nést jaderné hlavice a jak je patrno z přiložené mapy, mohou zasáhnout bez velkých obtíží téměř celé Polsko, celou Litvu, většinu Lotyšska, část Estonska (zejména ostrov Saaremaa) a pak Berlín či Kodaň. Iskandery v Kaliningradu tedy nejsou bezvýznamné rachejtle a je tedy otázka, co tím Medveděv sleduje.

Z čistě vojenského hlediska nemohou Iskandery souviset s protiraketovým deštníkem a to z několika důvodů: 1) jejich dráha letu je mimo dosah systému NMD, ten je konstruován pro obranu proti mezikontinentálním balistickým střelám. 2) jak zde už bylo víckrát řečeno, protiraketový deštník systému NMD nemůže narušit útočný potenciál RF s ohledem na to, že deset antiraket bez hlavic jednoduše nemůže ohrozit několik tisíc útočných mnohohlavicových mezikontinentálních balistických střel (ICBM), jimiž Rusko disponuje. Na to stačí běžné kupecké počty, aby to Rusům bylo jasné. Ze způsobu, jakým chystá Medveděv tyto rakety rozmístit tak jasně vyplývá, co všechno chce mít pod palcem - zejména Polsko. Konzistence polské zahraniční politiky a její neústupnost vůči Rusku, která má silnou oporu u naprosté většiny obyvatel země, může být těžko nalomena způsobem, jakým to Rusové zkoušejí na Českou republiku. V případě České republiky se obávám, že Rusko - a možná i zdaleka ne bláhově - doufá, že mu spadne do klína sama. Proto se ani nesnaží nasadit vyšší kalibr, aby z Kaliningradu mohli zasáhnout případný radar v Brdech. Navíc by museli po něm střílet za pomoci ICBM, což můžou dost dobře udělat raketou odpálenou z prostředka Sibiře a nemusejí je namiřovat z Kaliningradu. Účinnou obranou proti Iskanderům jsou však americké antirakety Patriot, které jsou vypouštěny proti cíli letícímu ve třetí fázi letu - a těmi bude Polsko v dohledné době vybaveno. Sečteno a podtrženo - Západ dokázal alespoň prozatím eliminovat hrozby z Kalningradu přicházející.

Co je Kaliningrad vlastně zač? Kaliningradskaja oblasť, jak ji známe dnes coby součást Ruské federace, nikdy do roku 1945 v těchto hranicích neexistovala. Byla součástí širšího celku známého jako Východní Prusko, které bylo po druhé světové válce rozděleno mezi Polsko (Olsztyn, Elbląg), Rusko (Königsberg) a Litvu (Memel neboli Klaipėda). Samotné východní Prusko vzniklo jako geograficky uzavřená entita po ustavení gdaňského polského koridoru ve dvacátých letech, mezi kterým a Východním Pruskem se nacházelo Svobodné město Gdańsk (Danzig) a v němž Polsko zbudovalo svůj přístav Gdynia. Königsberg samotný byl založený v roce 1255 Řádem německých rytířů a povýšen na město Přemyslem Otakarem II. Poté byl součástí Hanzy a pruský vydržel až do roku 1945. Tehdy byl spolu s tím, co se dnes nazývá Kaliningradskaja Oblasť nenávratně zničen, obyvatelstvo celé oblasti bylo buď povražděno nebo vyhnáno a na troskách oblasti povstal coby zcela nové město nejen Kaliningrad, ale i další města jako Sovětsk, Baltijsk, Gusev či Černjachovsk. Celá oblast byla kompletně dosídlena Rusy z vnitrozemí, navíc ne ledajakými - do této oblasti se stěhovali ti, kteří byli tímto odměněni. Nemusím snad popisovat, jaký druh lidí byl zpravidla odměňován Stalinem. Veškerá kontinuita Königsbergu tak je nenávratně ztracena a obast je dnes takřka bez jakékoliv památky na minulost integrální součástí Ruské federace, třebaže leží mimo její hlavní teritorium. Bez války a genocidy či vyhnání místních obyvatel Königsberg obnovit nelze a jen neznalí snílci takové nápady dostávají.

Rusové rádi prezentují Kaliningrad jako svou variantu Západního Berlína uprostřed současného Západu, jako svou výkladní skříň pokud možno nabitou zbraněmi, které je třeba se obávat. Do tohoto schématu zapadá i jejich strašení ponorkami či raketami vybavenými jadernými hlavicemi (ať už Iskander nebo SS-20). Stejně tak rádi prohlašují, že s otevřením přístavu v Primorsku a přesunutím tranzitu k Baltu z Estonska a Lotyšska do Primorsku nastává v Pobaltí bída a Kaliningrad se stává ekonomickým zázrakem. Je však záhodno tuto propagandu nebrat vážně a podívat se radši na Kaliningrad reálnýma očima. HDP na hlavu Kaliningradské oblasti je 3758 USD, což je dvakrát méně, než kolik má Albánie. Pro srovnání HDP na hlavu Estonska činí 20 584 USD. Tolik asi k ekonomické situaci, kterou se Rusové v Kaliningradu tak rádi chlubí. Buď nemají o reálném životě v Pobaltí informace, nebo jen bez uzardění lžou. Co se týče vojenského potenciálu, nejsou na tom o moc lépe. Baltská flotila (Baltijskij flot), kterou se tak rádi chlubí, má značně omezené možnosti vzhledem k tvaru Baltského moře a jeho snadného uzavření námořnictvem a armádami NATO. V roce 2008 čítala 100 bitevních lodí z čehož, 2 dieselelektrické ponorky, 8 korvet, 2 torpédoborce a 3 fregaty. Pro srovnání má NATO v oblasti 27 fregat, 27 korvet, 24 ponorek, 99 hlídkových lodí, 3 ledoborce, 5 torpédoborců, 13 křižníků - nepočítaje v to síly Spojených států, které nemají v oblasti stálé základny a Švédska a Finska, které nejsou členy NATO, ale které by v případném konfliktu NATO - Rusko zasáhly na straně NATO.

Kaliningradská oblast je zároveň energeticky naprosto závislá na dovozu elektřiny z Ruska a Litvy, spotřebovává ročně 3,5 mld. kWh energie, zatímco sama si umí vyrobit pouze 235 mil. kWh. Logisticky je závislá na dohodě s Litvou o poskytnutí tranzitu na trati spojující přes Vilnius a Kaunas běloruské území a Kaliningradskou oblast pro osobní i nákladní dopravu a na moři, na němž má NATO mnohonásobnou přesilu. To není příliš utěšený stav věcí, když jej srovnáme s velkohubými prohlášeními ruských politiků o důležitosti Kaliningradu - ano, je pro ně velmi důležitý, ale pro nás je to takové komáří štípnutí, které by velmi rádo bylo zhoubným nádorem, na což ale absolutně nemá ani potenciál ani zdroje. Když se dostanu k odpovědi na otázku, co pro nás Kaliningrad znamená - odpověď je nasnadě: geografickou překážku mezi Polskem a Litvou, ale žádné reálné ohrožení. Jsme totiž dávno ekonomicky i vojensky mnohem silnější.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Důchodce, senior... nebo prostě člověk?

čtvrtek 6. listopadu 2008

Vyspělost společnosti se dá posuzovat podle nejrůznějších měřítek. Jedním z těch směrodatných je vztah většiny ke svým nejzranitelnějším členům – např. starým lidem. Jak vyspělá je z tohoto hlediska naše společnost?

Jako člověk denně pracující s internetem občas zabloudím do diskuzí pod články na našich zpravodajských serverech. Ano vím, je to většinou přehlídka sprostých výpadů nejčastěji se vztahujících k politice, ale je tam možné vysledovat i spodní proudy, které hýbou myšlením minimálně těch, kteří se na diskuzních fórech vyskytují. A dá se vcelku oprávněně počítat s tím, že se tyto názory vyskytují i u lidí do diskuzí nechodících, tedy názory zde vyjadřované jsou do jisté míry platné i ve většinové společnosti.

Nejde mi v tomto případě o klasické vyhraněné spory typu ano/ne, jaké se s nekonečnou úporností vedou například mezi kuřáky a nekuřáky, či hádky stylu pro/ proti týkající se například používání zimních pneumatik, celoročního povinného svícení automobilů či domácích porodů. Dnes mi jde o poznámky či rovnou invektivy, vztahující se ke starým lidem.

Určitě jste na to narazili také. Typické jsou výlevy na téma jak si ti ... (doplňte něco neslušného) důchodci mohou dovolit lézt ve špičce (a popravdě kdykoliv) do prostředků veřejné dopravy, do obchodů či opruzovat u lékaře. Dokonce jsem četla hojnou diskuzi o tom, jak důchodci doslova zamořují Kaufland!
Uznávám, že každý starý člověk není milý a vstřícný. Když opomineme fakt, že procento milých a vstřícných lidí není mezi mladými a dospělými o nic vyšší než mezi starými lidmi, tak mě zaráží jedna věc. Cožpak ti, kdo dští síru, oheň až nenávist, se domnívají, že nikdy nezestárnou? Mohou být skutečně tak neuvěřitelně hloupí nebo jsou přesvědčeni, že se ve vhodné chvíli (patrně někdy kolem šedesátky) zastřelí, aby společnost svým stářím neobtěžovali?

Existuje rčení, podle kterého je perfektní, když člověk stejně myslí, mluví a koná. V takovém případě jen doufám, že dotyční diskutující perfektní nejsou a ve svém běžném životě se k těmto arogantním a nenávistným hláškám raději neznají. Bohužel zprávy v těch samých médiích, kde se ony názory v diskuzích vyskytují, moji naději moc neopodstatňují. A to jak z hlediska faktického (zprávy o špatném zacházení apod.), tak i formálního.

Zamysleli jste se někdy nad jazykem či rétorikou, která se v případě zpráv týkajících se starých lidí používá? Určitě znáte chronicky se opakující titulky typu "Utloukl důchodce pro 200 korun", "Důchodci čekali na slevy", nebo dokonce "Znásilnil a zabil seniorku v jejím vlastním bytě".

Tak zaprvé samy pojmy. V současném způsobu vyjadřování je již samo důchodce málem nadávkou. Prostý fakt, že dotyčný člověk již skončil aktivní práci a měl by si užívat důchodu, na který si celý pracovní život platil, už nemá se slovem důchodce moc společného. Po revoluci to někomu došlo a ve snaze být korektní, se začalo používat slovo senior. Jenže co je to platné, když ten nehezký a částečně opovržlivý způsob vyjadřování většinou zůstal?

Další věc – proč vlastně redaktoři cítí potřebu dávat do titulků slovo, označující věkovou skupinu? Cožpak důchodce již není mužem a seniorka ženou? Je snad pocit pokoření, strachu a bolesti jiný, je-li napaden důchodce? Nejhorší je, že při použití podobných titulků ve vás málokdy vznikne dojem, že je redaktor na straně podvedeného, přepadeného nebo zabitého důchodce/ seniora. Spíš jakoby naznačovaly, že si za to ten dotyčný do jisté míry může sám. Ano, může to být hloupost a neprofesionalita těch novinářů, ale copak ti dotyční nikdy neměli babičku a dědu?
Naštěstí vím, že existuje spousta lidí, kteří takoví nejsou. Kteří se o staré lidi starají, i když je k tomu nikdo nenutí. Kteří jejich společnost vyhledávají, protože jim to něco dává, něčím je obohacuje. Sama jich hodně znám a patří mezi ně i mládež. Jenže tihle lidé o tom na internet obvykle nepíšou a jen málokdy si jejich práce zpravodajství všimne – vždyť dobré zprávy jsou nudné.

A to nemluvím o další věci, která bije do očí – tedy asi ne do těch zaslepených. S tím, jak se lidé častěji dožívají vyššího věku v lepší kondici, přibývá důchodců/ seniorů aktivně se vzdělávajících, sportujících, cestujících a vůbec užívajících si života. Kostičkované bačkory a hůlka v roztřesené ruce jsou mnohem dál, než si ti mladí myslí! I po šedesátce se člověk může zamilovat, může se naučit nové věci a v případě chuti nebo potřeby začít nový život. O něčem takovém se však dočtete jen málokdy.

Bohužel skutečnost má na zažitá myšlenková klišé jen malý vliv a bude asi trvat hodně dlouho, než se atmosféra ve společnosti změní. Přitom by stačilo tak málo – neuvrhnout na staré lidi kolektivní klatbu a snažit se je i nadále prostě vnímat jako lidi.

Zobrazit celý článek

REDAKCE: Nové rozhraní serveru Nekorektně.com

středa 5. listopadu 2008

Dnes proběhla migrace serveru na nové rozhraní, které by mělo zvýšit interaktivitu stránek, zpředhlednit je a podtrhnout jejich vzrůstající význam jako seriózního zpravodajsko-publicistického serveru. Nové rozhraní již bylo otestováno na funkčnost, přesto prosím čtenáře, aby v případě, že naleznou buď chyby nebo možnosti vylepšení nového rozhraní, aby se neostýchali a napsali o tom do diskuse pod tento článek.

Děkujeme

Vaše redakce

Zobrazit celý článek

AMERIKA: Volby vyhrál Barack Obama

Je po napínavých volbách. Volbách, které rozhodly o odchodu republikánů z Bílého domu - na základě Obamou neustále omílaného slova Change. Bude to však opravdu změna? A jakým směrem?

Předně se sluší pogratulovat vítězi. Barack Obama opravdu má za sebou kus práce - a to říkám jako člověk, který podporoval kandidaturu Johna McCaina. Co však za Obamovým úspěchem přesně stálo?

1) Obamovi pomohl výrazně volební systém, což se odrazilo mj. na tom, že zatímco počet hlasů byl 51:48, počet volitelů, kteří Obamu volili byl 338, zatímco McCaina volilo jen 156 volitelů. Kde se to vzalo? Především z malých států na východním pobřeží. To je totiž poměrně hustě obydlené a i maličké státy jako Maine, Massachusetts, Rhode Island či Connecticut mají počet obyvatel podobný jako rozlohou mnohem větší Idaho, Mississippi nebo Oklahoma. Východní pobřeží je tradičním elektorátem Demoktarů spolu se západním pobřežím a některými státy na severu (především Illinois) a proto mohou volby skončit tak, že je skoro celá mapa červená, ale Demokraté mohou volby vyhrát - jen tradiční bašta Demokratů Kalifornie totiž má 55 volitelských hlasů, malé státečky v Nové Anglii mají 31 volitelských hlasů, zbytek té části východního pobřeží, který je tradičně demokratický, tzn. New York, New Jersey, Pennsylvania, Delaware a Maryland má dohromady 80 hlasů. Illinois, další "bašta Demokratů" má 21 volitelů. Další severní státy tradičně volící Demokraty, a sice Michigan, Wisconsin, Minnesota, Washington a Oregon, mají dohromady 54 volitelů. Lze tedy říct, že Demokraté by museli být po opravdu velkém skandálu, aby nezískali celkem 241 volitelských hlasů - z 270 potřebných pro získání prezidentského křesla. Reálně tak o osudu USA rozhoduje několik nevyhraněných států, zejména Florida s 27 hlasy (kterou když získají Demokraté, stačí jim už najít někde pouze dva volitelské hlasy) a pak například Indiana, Missouri, Severní Karolína, Severní Dakota či Montana. Důvodů proč mají Demokraté to "své" území je mnoho, od sociálních přes historické po etnické - to ale není předmětem tohoto článku. Podstatné je, že současný americký elektorát 241 volitelskými hlasy z 270 inklinuje k tomu mít demokratického kandidáta ať se děje co se děje. Republikáni mají tyto státy "skalních příznivců" mnohem méně jisté a s menším počtem volitelských hlasů.

2) Obamovi pomohla vydatná mediální kampaň živená politickou korektností. Postoje typu "volte Obamu a ukažte, jací jste antirasisté" nebyly zřídkavé a veřejnost jimi byla masírována ve dne v noci. Ostatně i včera - prezidentskou volbu jsem nejprve sledoval na CNN, nicméně musel jsem to znechuceně vypnout, protože opravdu nepovažuji za správné když médium tak nadržuje jednomu z kandidátů. Zajímavé bylo, že FoxNews, o nichž se tvrdí že jsou blízké Republikánům, měly zpravodajství vyvážené a tak okatě McCainovi nestranící. Ostatně podobně se "vyznamenaly" i české Lidovky, jejichž online reportáž mi trochu připomínala zpracování běloruských voleb některými z běloruských státních médií. Posuďte sami - je tohle vyvážené?

3) Obamovi pomohl George Bush tím, že diskreditoval republikánskou politiku nesmyslnými chybami, kterých se vůbec nemusel dopustit. Jak mohl například John McCain v kampani používat neoliberální ekonomická tvrzení, když se jimi jeho předchůdce oháněl taktéž a nakonec ze státních peněz nalil v jeden den do soukromého sektoru 700 miliard USD? Tímto krokem Bush odradil republikánům mnoho pravicově orientovaných voličů. Rovněž Bush pomohl Demokratům tím, že svůj boj s terorismem (který je samozřejmě v pořádku a - s výjimkou poblázněných pacifistů - oceňovaný i mnoha voliči Demokratů) napřel nesprávným směrem, použil zbytečně velkou sílu tam, kde jí třeba nebylo a byl bezzubý tam, kde jí bylo velmi potřeba. O tom jsem už ale psal zde, proto se nechci opakovat.

4) Obamovi pomohla Sarah Palin. Znám i osobně mnoho voličů Republikánů, kteří buď volit nešli nebo volili Obamu proto, že odmítají Palin za svou viceprezidentku. Důvody byly udávané dva - první - dotyční Američané byli pravicově orientovaní, ovšem antireligiózní a Palin je svým náboženským konzervatismem odrazovala a druhý - odrazovala je možnost, že bude moct být viceprezidentem někdo, kdo má tak mizerné geopolitické znalosti. Chápu McCaina, že si potřeboval naklonit konzervativní jádro voličů, protože sám není náboženským konzervativcem, ale obávám se, že tento krok byl příliš radikální a neskousnutelný i pro značnou část republikánů.

5) Obama dokázal být čitelnější pro občany, kteří se nezajímají ani o politiku ani o ekonomiku. To je něco, co doposud nepochopila i česká ODS - v situaci, kdy velkou část populace konkrétní ekonomické či politické kroky nezajímají, respektive když jim tato část populace nerozumí je naprosto zbytečné stavět se do role "intelektuála - nepopulisty", který je zcela racionální. Ano, takový postoj je morálně velmi čistý, ale upřímně řečeno, oč tady jde? Ukázat se jako morální inteligent nebo vyhrát volby? McCain do značné míry doplatil na efekt, na který ODS doplatila před nějakou dobou také, a sice na efekt odmítnutí "těch přemoudřelých". Že to není od těch voličů zodpovědné rozhodovat se podle líbivých hesel? Není, ale o tom nejsou volby. Proto už nějakou dobu razím heslo, že chce-li někdo dělat úspěšnou pravicovou politiku, musí dělat levicovou a populistickou volební kampaň aby byl zvolen a pak vynaložit všechny síly na to, aby proti tomu, co říkal voličům v kampani vedl racionální pravicové kroky, které přinesou pozitivní výsledky, které samy mohou být tím, co pomůže znovuzvolení - protože bude bohatě stačit to, že lidé uvidí ve svých peněženkách najednou více peněz a systém bude fungovat lépe. O to méně populismu bude třeba v příštích volbách. Bohužel takhle elektorát do značné míry funguje snad všude na světě a je zbytečné se nad tím rozčilovat - je nutné to přijmout jako fakt.

Co se týče Obamových reálných kroků, pořád tak trochu doufám v to, že on přesně tuhle zásadu pochopil a po určitém laciném populismu, který předváděl, předvede rozumnou politiku, pro kterou pouze s machiavellistickým pragmatismem získal hlasy tak, jak to nejefektivněji jde. Už jsem na tomto serveru psal o jeho zahraničněpolitických vazbách, které se od McCainových tolik neliší a doufám, že tak bude i v případě jeho ekonomického programu a že se tedy nestane Obama druhým Carterem, ale spíše druhým Kennedym či Clintonem.

Projev Johna McCaina po volbách - považuji jej za velmi, velmi inspirativní.

Zobrazit celý článek

UKRAJINA: Opakují se třicátá léta československá?

úterý 4. listopadu 2008

Média přinesla zprávu o tom, že rusínští separatisté dali centrální ukrajinské vládě ultimátum, že pokud nedostanou do 1.1.2009 autonomii jako má Krym, vyhlásí samostatnost. To ovšem není všechno - za předsedou Sejmu zakarpatských Rusínů Dimitrijem Sidorem stojí naše oblíbené vládnoucí ruské duo Vláďa-Míťa a jejich tajné služby. Pokračují tak v politice kopírování kroků nacistického Německa, o níž jsem na tomto serveru psal i dříve.

Paralela s Československem je více než zarážející, a to i z ukrajinské strany. Na Podkarpatské Rusi (oficiálně Zakarpatské Ukrajině, termín je ale historicky nesprávný, zavedený bolševiky aby zpřetrhal vazby na střední Evropu) přesvědčivě vyhrál v roce 2004 Viktor Juščenko s 67,45%, čili místní obyvatelstvo za ideologicky proruské opravdu považovat nelze. Co ovšem přimělo Rusíny, aby se nechali Ruskem podporovat? Především naprosto hloupá ukrajinská národnostní politika. Jestli duo Vláďa-Míťa opakuje každý Hitlerův krok, pak ukrajinští čelní představitelé - i ti z demokratického tábora - opakují každý špatný krok Benešův. Stejně jako Češi po roce 1918 mají Ukrajinci od roku 2004 relativně silný svůj vlastní stát, který není pod ničí "omezenou suverenitou" - v případě Ukrajinců dokonce poprvé v historii. Západoukrajinskou, respektive Ukrajinskou národní republiku či Ukrajinu mezi lety 1991-2004 za takový případ opravdu považovat nelze. Bohužel s tímto státem nakládají stejně špatně, jako duo Masaryk-Beneš ve dvacátých a třicátých letech. Místo toho, aby se smířili s tím, že Ukrajina v současných hranicích národním státem není a být nemůže - ani případná genocida či vyhnání Rusů by vzhledem k silnému Rusku Ukrajině jako "řešení" neprošla, o legálních variantách jako asimilace ani nemluvě - ani krymští Tataři, ani Rusíni, ani Poláci, ani Rusové se jednoduše asimilovat nedají - pokoušejí se o totéž, o co se předtím pokoušel především Edvard Beneš, tedy deklarování národního státu s tím, že národnostní menšiny jednoduše ignorují. Stejně jako Beneš tvrdil, že Slováci jsou v podstatě "zbloudilí Češi" - jinak se totiž idea československého národa o dvou větvích chápat nedá - Ukrajinci odmítají uznat, že Rusíni jsou samostatná entita a k ruské menšině se tváří jako kdyby neexistovala (o Tatarech ani nemluvě).

Vzpomeňme si na to, jak podobné problémy uvnitř Československa "řešil" Hitler - podporoval i historické odpůrce Němců jako Poláky v Zaolziu, dále pak Slováky či sudetské Němce. A první republika dělala všechno pro to, aby jeho obviněním dodala vážnosti; čím víc tyto menšiny za podpory Hitlera požadovaly autonomii, tím více byla čs. vláda proti nim a tím tvrdošíjněji odmítala, že problém existuje. Není v tom paralela se situací na Ukrajině? Troufám si tvrdit, že Putinovi jsou krymští Tataři i Rusíni naprosto ukradení, a možná že stejně smýšlí i o ukrajinských Rusech. Ale jsou dobrým "materiálem" k rozložení Ukrajiny, jejíž demokracie není bezchybná (stejně jako demokracie prvorepubliková). Dotyčné skupiny - s výjimkou Poláků, ti s Rusy nepotáhnou nikdy - se tváří, že je jim vcelku jedno, kdo je podporuje, jen aby už byli venku. A kvůli ukraijnské neschopnosti přijmout fakt, že ve svém státě nejsou sami, padá na úrodnou půdu Putinova propaganda o ukrajinském utlačujícím nacionalismu, který je stejně reálný, jako byl nacionalismus český ve 30. letech. Otázka je, jak se situace bude vyvíjet dále - docela klidně se totiž může stát, že Podkarpatskou Rus si po vzoru Abcházie, Jižní Osetie, Sudet či Zaolzia přičlení Rusko do své říše a z Ukrajiny vytvoří protektorát. A dál - neodvažuji se hádat.

Je velmi smutné vidět, že chyby, z jejichž následků jsme se nevzpamatovali tak úplně dosud, opakuje někdo další. Pokud tento článek čte někdo rusínské národnosti, rád bych mu vzkázal, že cesta, kterou jeho představitelé nastoupili, vede tak akorát do pekel i pro ně. Sudetští Němci i Poláci byli po záboru v roce 1938, resp. okupaci Polska v roce 1939 občany druhé kategorie ve srovnání s Němci - jistě, jiní na tom byli mnohem, mnohem hůře. Ale stejně, jako si Hitler doslova utřel zadnici se sudetskými očekáváními si i Putin utře zadnici s očekáváními rusínskými. Jestli Putin dostane do drápů Podkarpatskou Rus, budeme v nebezpečí i my - mezi námi a ním už bude jen Slovensko. Mysleme na to, když budeme jednat o obraně našeho území.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Myšlenka komunismu nemůže nevraždit

pondělí 3. listopadu 2008

Často slýchávám okolo sebe názor, že komunismus je jako myšlenka, utopie, atp. vlastně správná věc, špatná byla jen jeho realizace, protože se toho chopili "špatní lidé". Rád bych ovšem poukázal na to, že takový názor je mylný, neboť komunistická myšlenka má dvě možnosti - buď bude zavržena jako nefunkční, nebo ke zločinům povede.

Kámen úrazu je už v trvání na společném vlastnictví. Jak převést soukromé vlastnictví do rukou státu (společnosti)? Majetek musí být převeden. Jsou dvě možnosti, buď bude převeden dobrovolně, nebo se převod vynutí. Převede-li se majetek dobrovolně, může to být opět ze dvou důvodů - buď je dotyčný člověk dostatečným utopickým filantropem (a tedy myšlenku komunismu podporuje), nebo není - a potom je dobrovolnost založena na tom, že si hodlá najít živobytí jinde a dostane za svou újmu dostatečnou kompenzaci, kterou uzná za vhodné. Je-li majetek převeden nedobrovolně, jde o krádež, tedy zločin. První závažnou otázkou tedy je - je schopen komunistický stát se svou pověstnou efektivitou schopen vyplatit takové množství lidí? V žádné zemi v době komunistického puče nebylo komunistů v populaci nikdy více než 50%, třebaže se to číslo v některých případech padesáti procentům blížilo. Vzhledem k tomu, že dotyční budou potřebovat dostat se mimo zemi směřující ke komunismu (jejíž peníze tedy jsou bezcenné), budou potřebovat zahraniční měnu. Jsou komunisté vůbec schopni zaplatit v cizí měně tržní předkomunistickou cenu za nemovitosti, auta, akcie či další majetek lidí, kteří s komunismem nesouhlasí? V případě České republiky bychom hovořili o částce mezi padesáti až sedmdesáti pěti tisíci miliard korun, což je částka odpovídající přinejlepším 84 ročních státních rozpočtů. Hovoříme tedy o kategorii, která zaplatit jednoduše nelze. I kdyby komunisté měli tu dobrou vůli odškodnit ty, kteří se jejich experimentu nehodlají účastnit a i kdyby jejich ekonomika byla tisíckrát silnější, než ta současná (což být nemůže), nemohou být schopni zaplatit něco takového. Proto chtějí-li v experimentu pokračovat, musejí tyto lidi okrást.

Mnohým se samozřejmě okradení líbit nebude, proto budou odcházet - klidně s prázdnou - jen aby nemuseli žít v komunistickém "ráji". Z oněch přibližně pěti milionů nesouhlasících s režimem může jít přinejmenším o půl milionu lidí. Představte si město o velikosti Brna, jak se ze dne na den celé vybydlí - a všechny s tím související důsledky. Komunistický systém stojí na tzv. "společném vlastnictví", tedy na okradení co největšího počtu lidí (proč termín okradení viz výše) a používání těchto zdrojů na provoz státu. Útěk půl milionu lidí - a to minimálně - by znamenal, že přijde o značnou část příjmů, o něž si nemůže dovolit přijít, protože by tím ohrozil své centrální plánování. Co tedy udělá? Postaví na hranicích drátěné zátarasy a použije policii na to, aby zabránil odchodu těchto lidí. Tedy bude muset začít špiclovat, dělat kádrové posudky a "pojistky" bránící lidem v odchodu. Z tohoto nám vychází, že ony zločiny, které komunismus má na svědomí, nezpůsobili lidé svými mocichtivými nápady, ale byly naprosto nevyhnutelné, měl-li režim přežít a rozvíjet se.

Hromadné vraždění tzv. "třídních nepřátel" je pak jen prostředkem k udržení loajality obyvatelstva, respektive čirou zvůlí, k níž lidé inklinují jen kvůli své přirozenosti - značné části lidí totiž moc stoupne do hlavy takovým způsobem, že se dopouštějí krutostí jinak nevídaných - což vynikajícím způsobem předvedli například příslušníci SS-Totenkopf-Verbände, kteří byli před svým povoláním do koncentračních táborů (a často i během něj) příkladnými otci rodin, k vlastním lidem slušní a ani náhodou krutí. Nebyly to do té doby žádné zrůdy - stejně jako žádné zrůdy nejsou ti mezi námi, kteří by po obdržení tak obrovské moci, jakou má komunistický stát, tu moc podobným způsobem zneužívali.

K názoru "komunismus je dobrý, jen lidé jsou špatní", respektive "kvůli lidské přirozenosti je to jen hezká utopie" se často dodává právě to, že nebýt těch chamtivých, nesolidárních lidí, bylo by to fungovalo. Jenže pokud to mezi lidmi nefunguje, proč se toho tolik lidí ještě zastává? Také by se mi třeba líbilo mít zítra sto milionů eur, ale protože vím, že je mít nebudu, nebudu se tím zabývat. Tím, že držíme živou myšlenku komunismu, dáváme budoucím generacím návod na těžké zločiny a bezpráví. Přesně proto je třeba komunistickou myšlenku po vzoru norimberské denacifikace odsoudit a zatratit. A zakázat, ať si kdo chce říká co chce o tom, že je na to pozdě.

Zobrazit celý článek