PRAHA: Dočká se maršál Radecký a mariánský sloup?

úterý 25. listopadu 2008

Je sychravý konec října roku 1918. V Praze to vře - byla vyhlášena Republika Československá, jediná výrazná věc, která v oněch dnech vzniká. Zatímco jiné padají. Rozvášněná lůza několik dní nato na Staroměstském náměstí boří mariánský sloup. Začíná tak tu etapu našich dějin, v nichž se boří pomníky co dvacet let. Další na sebe nenechají dlouho čekat - několik měsíců poté je zbořen pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí; naštěstí je město natolik soudné, že alespoň sochu zachrání v Národním muzeu.

Mariánský sloup, který byl stržen coby symbol "habsburské tyranie", měl s "habsburskou tyranií" asi tolik společného, co slovo "tyranie" ve spojení se slovem "habsburský". Tedy, nebudeme-li brát v úvahu Jiráskovu fantasy tvorbu, zhola nic. Byl postaven na oslavu a připomínku Vestfálského míru, tedy ukončení třicetileté války. Řekne mi někdo z místních prvorepublikových vlastenců, co bylo na oslavě ukončení ničivé války špatné? Nejspíš to, že mariánský sloup se pojí s katolickou vírou, která byla v počátku onoho konfliktu vůči Království českému v opozici. Nejsem katolík, násilnou rekatolizaci českých zemí odsuzuji, ale zároveň zničení uměleckého díla jen kvůli spojitosti s katolicismem považuji za barbarské. Tím spíš, stalo-li se tak po vyhlášení ČSR, tedy v době, kdy nebylo možno označit ono barbarství jako hrdinství. Kde byli strhávači před rokem 1914? Proč se vůdce oné hrdinské lůzy, pražský bohém Franta Sauer, k celé věci přihlásil až po jejím promlčení? Obávám se, že se kulturní památka stala obětí lidí, kteří navzdory své zbabělosti během války měli potřebu si "kopnout do nepřítele", a to, pokud možno, beztrestně a bez rizika. Nerad připomínám, že podobná smutná tradice se v českých zemích opakovala ještě jednou, to však už tekla krev.

Odstranění sochy maršála Radeckého předznamenalo nechutné zacházení československého státu se svými hrdiny. Tak, jako se plivalo na naše letce a vojáky za druhé světové války ze západní fronty, tak, jako byli ti z východní fronty do jednoho diskreditováni coby pomahači bolševiků, tak, jako se z české historické paměti úplně vymazala vzpomínka na naše statečné vojáky v císařských uniformách, kteří bojovali za svou zemi za první světové války i předtím, v roce 1866, tak jiráskovská "spravedlivá dějinnost" semlela i největšího českého vojevůdce všech dob, maršála Jana Josefa hraběte Radeckého z Radče. Člověka, který až do roku 1918 byl Čechy obdivován jako důkaz toho, že Čech mohl dostat nejvyšší armádní hodnost v rakouské monarchii. Socha od bratří Maxů, která na Malostranském náměstí stála, zmizela proto, že dotyčný maršál byl maršálem habsburské monarchie. Samozřejmě skutečnost, že nemohl být českým maršálem, neboť samostatný stát neexistoval, nebyla brána v úvahu. V novém státě totiž bylo Rakousko-Uhersko nazváno žalářem národů a později dokonce srovnáváno s nacistickým Německem (proč se v souvislosti s legionáři hovoří o prvním odboji?) - jaksi nikomu nedošly očividné skutečnosti, že největší rozmach české kultury proběhl za doby Rakouska-Uherska, a to nikoliv v ilegalitě, ale naprosto oficiálně. Národní divadlo bylo postaveno zcela veřejně, navíc z velké části z peněz německy mluvící aristokracie i císaře Františka Josefa I. Národní muzeum v Praze rovněž nikdo načerno nestavěl. Čeští spisovatelé a básníci psali jedno dílo za druhým, čeština se prosadila na univerzitách. To má být žalář národů, stát, pod nimž "jsme tři sta let trpěli"? Jak je možné, že tolik lidí má v hodnocení Rakouska-Uherska natolik tímto způsobem "jasno" a přitom titíž lidé relativizují zrůdnost bolševického režimu? Kolik bylo za komunistické totality postaveno budov, v nichž se občanská společnost vymezovala proti státu? Kolik bylo veřejně napsáno takových děl? Ani jedno? Kolik lidí dnes obhajuje Milana Kunderu, v 50. letech zapáleného komunistu a zároveň odsuzuje maršála Radeckého a české vojáky v císařských uniformách div ne jako vlastizrádce?

V květnu tohoto roku začal starosta MČ Praha 1 Petr Hejma uvažovat o znovuobnovení pomníku maršála Radeckého v souvislosti s rekonstrukcí Malostranského náměstí. Proti obnově se vzneslo mnoho nechutné kritiky - předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková například prohlásila: "Nesouhlasíme s tím, aby Radecký měl pomník v Praze, ale je nám to houby platné." Smím se zeptat, za kterou svobodu paní Dvořáková bojuje? Respektive jak se maršál Radecký podílel na její likvidaci? Kdyby měla být v Praze vztyčena socha Klementa Gottwalda, nesouhlasu bych se od organizace s podobným jménem nedivil; ba bych ji ještě podpořil (i když pochybuji, že by zrovna tato organizace protestovala). Stínový ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák se nechal slyšet, že socha na náměstí nejspíše nezapadne - zajímalo by mě, jak její nezapadnutí do prostředí náměstí lidé posuzovali před rokem 1914.

O mariánském sloupu se loni vyjádřil Pavel Bém nejprve tak, že počítá s jeho obnovením, načež - pro něj zcela typicky - dva dny poté na otázku týkající se sloupu odpověděl, že "město se bude zabývat budoucností Staroměstského náměstí. Proběhne odborná i veřejná diskuse, a to nejen ohledně mariánského sloupu, ale i možné dostavby Staroměstské radnice" - ihned poté, co zjistil, že je věc politicky kontroverzní. Dnes to je přesně rok poté, co primátor Bém odbornou i veřejnou diskusi na toto téma slíbil. Kam se však poděla? Asi skončila na stejném smetišti dějin, jako všichni naši zapomenutí hrdinové.

1 Comment:

Anonymní řekl(a)...

Radezky zemrel ve veku 92 let ve Villa Reale v Milane, nasledkem padu a zlomeniny stehenni kosti.