ČESKÁ REPUBLIKA: Fenomenální vítězství generace 21. století

pondělí 31. května 2010

Kolega Template už glosoval víkendové volby z pohledu politických stran, nicméně zůstali jsme našim čtenářům dlužni analýzy společenské. Tímto článkem se to pokusím napravit – to, čeho jsme o víkendu byli svědky, totiž je změna naprosto nesrovnatelná s ničím, co se stalo od roku 1992.

Musím říci, že když jsem za svou volební urnou jel zhruba šest set kilometrů, doufal jsem, že to bude aspoň k něčemu dobré. A bylo se na co dívat! Výsledek, kterého jsme byli svědky, přinesl totiž úplně novou politickou realitu. Nejde mi ani o nové strany, ani o to, že 114 ze dvou set poslanců v lavicích ještě dosud nezasedlo. Jde mi o několik otázek, které zatím nebyly v médiích vyřčeny příliš nahlas, jakož i několik dalších aspektů nově vzniklé situace. První a nejdůležitější věc je, že ODS, TOP09 a (bohužel) VV dostaly obrovský politický mandát, který, pokud aspoň trochu využijí k tomu, co slíbili, změní nazírání občanů České republiky na politiku. Tyto volby totiž především byly živoucím důkazem skutečnosti, že když se občané zapojí do demokratického procesu, mohou přinést i velmi radikální změnu.

Druhá neméně důležitá věc je, že těmito volbami – nestydím se to říct – nastala nová epocha, která bude mít své problémy jako každá jiná, stejně jako svá pozitiva, ale jedno je jisté – stojíme na začátku něčeho, co je nepředvídatelné, co neznáme a co budeme muset aktivně tvořit, co za nás neudělali jiní. To je něco, čeho se tak strašně obává Václav Klaus a s ním i většina voličů ne pravice, ale právě ČSSD a KSČM. Věci Veřejné, coby krajně netransparentní a podivnou populistickou skupinu beru jako nutné (ale pozor: prosystémové) zlo, které patří ke každé době. Věci Veřejné jsou pro dnešní politiku něčím, co byla ve svých počátcích (mám na mysli ty v devatenáctém století) ČSSD. Tedy něco, s čím nesouhlasím, ale co holt přitahuje jistý typ méně přemýšlivých lidí, který tady byl už od starověku (o takových psal už Aristotelés) a který tu bude vždy. Zatímco ČSSD je enfant terrible dvacátého století, VV jsou enfant terrible století jednadvacátého. Sice podle mého názoru na výzvy světa odpovídají špatně, ale odpovídají na výzvy dnešního světa, na rozdíl od ČSSD nebo KSČM, které řeší problémy typické pro druhou, resp. v případě KSČM první polovinu 20. století.

Na výzvy současné doby stejně tak odpovídá TOP09 i reformovaná ODS, ať si o ní pan prezident myslí, co chce. Umím si představit, že za deset-patnáct let budou hlavními, proti sobě stojícími formacemi ve Sněmovně ODS/TOP09 na jedné straně a Věci Veřejné/Strana Zelených na straně druhé. Zelení mají některým levicově orientovaným voličům postmoderní doby rozhodně co říct a to, že vypadli v těchto volbách, vidím jen jako dočasnou věc – na rozdíl od KDU-ČSL, která je mimo parlament podle mého názoru definitivně, Zelení se mohou vrátit. Právě první krok k utvoření nové politiky 21. století ovšem byl proveden o víkendu, protože nutné změny k tomu, aby fungovala (zefektivnění pensijního systému, zdravotnictví, školství, atd.) může případná vláda ODS-TOP09-VV nastolit (v tomto jejich programy nekolidují) a mezitím za další čtyři roky vymře další část komunistů a socialistů 20. století. Budou-li volby z roku 2010 znamením zásadní reformy českého stranického systému, dočkáme se toho, že budeme mít politiku coby arénu protichůdných názorů, některých chytřejších a některých hloupějších, ale všechny se budou týkat současnosti. Nemohu si pomoct, ale ČSSD, o KSČM nemluvě, jsou v dnešním světě se svými programy a se svou orientací asi tolik anachronické, jako koňští handlíři v době překotného rozvoje železnice a automobilového průmyslu.

Na rozdíl od názorů jiných, kteří tvrdí, že je lepší “známé zlo” v podobě KSČM nebo ČSSD před “zcela neznámým a nečitelným zlem” Věcí Veřejných si troufám tvrdit, že tito lidé asi jednak pozapomněli, co komunisté v českých zemích napáchali, jakož asi i málo poslouchali Paroubkův normalizační slovník. Poukazuje-li někdo na to, že za VV stojí mafie, pak říkám, že radši bych měl ve vládě Al Caponeho, než Paroubka, Pecinu, Tvrdíka nebo Falmera (pardon – pana Filipa). V tomto víkendové volby posloužily víc než dokonale.

PS: Aby nevznikaly nějaké jurodivé spekulace, autor je volič TOP09.

Zobrazit celý článek

ČESKÁ REPUBLIKA: Odvoleno jest a hlavy se kutálejí

neděle 30. května 2010

Česká strana sociálně demokratická vyhrála letošní volby do Poslanecké sněmovny způsobem, na který jistě dlouho nezapomene.

Volební výsledek se dal v podstatě očekávat, pokud se člověk spolehl na zdravý rozum a nepopřál příliš sluchu předvolebním průzkumům. Ty totiž do posledního dne bůhvíproč favorizovaly Jiřího Paroubka, který ovšem v krajně upoceném finiši vršil jednu chybu za druhou a závěrem vynadal v předvolební debatě důchodkyni, protože měla na sobě modré tričko.

Proto jsem se nemohl ubránit pocitům jisté škodolibosti, když včera totálně zlomený papaláš Paroubek komentoval z Ústí nad Labem první volební výsledky. V té chvíli byl už mrtvým mužem a jeho spolustraníci mu za pár hodin později s úlevou zatleskali k odchodu, možná že při té příležitosti padla v Lidovém domě i nějaká ta lahev šampaňského.

Je to dobře, nebo špatně? Existuje více rozdílných úhlů pohledu. Pro Českou republiku je Paroubkova demise z vysoké politiky zcela jistě pozitivem. Těžko bychom na zdejší politické scéně hledali druhého člověka, který by byl stejně jako Paroubek symbolem arogance, zpupnosti, papalášství a chorobné touhy po moci. Expředseda ČSSD, opojený pravděpodobně "cinknutými" předvolebními průzkumy, si byl tak jistý drtivým vítězstvím, že podcenil co se dalo a jeho rodná partaj mu to vzápětí spočítala. Na straně druhé je ho ovšem tak trochu škoda - a pocítí to zejména pravicový volič nejpozději ve volbách příštích. S Paroubkem byla totiž ČSSD pro spoustu lidí (zejména pro mladší ročníky) nevolitelná. To se může změnit nástupem Bohuslava Sobotky či Michala Haška do jejího čela. Umím si představit, že zejména z prvního jmenovaného by mohla média při troše snahy expertů na public relations udělat div ne nového Tonyho Blaira. Zákulisní informace z útrob Lidového domu zní, že ČSSD si již teď nechává vypracovat rozsáhlou strategii na lov mladých voličů. S Paroubkem by se jim to nepovedlo nikdy, se Sobotkou to bude možná snadnější, než by si jeden myslel.

Jistě se v takovém případě mohou inspirovat u strany TOP 09, kterým se podařil tah bezmála geniální: jednak přimět mladé lidi, aby volili pána, kterému už je přes sedmdesát, druhak přesvědčit velkou voličskou skupinu, že se jedná o něco zcela nového. Realita je každopádně jiná, vždyť pánové Kalousek a Schwarzenberg jsou na české politické scéně už mnoho let! Masivní podpora TOP 09 právě mezi mladými lidmi mě, přiznám se, dost překvapovala, stejně jako nekritický obdiv k jejímu předsedovi, jenž u nás dosahoval až "obamovského" zbožnění, přičemž racionální argumenty často chyběly.

Z několika aspektů výsledku letošních voleb mám radost, jiné mě děsí. Začnu těmi prvními. Radost mám zejména z padání hlav. Paroubek tu svoji položil na špalek jako první, zároveň s ním se loučíme s Ivanem Langerem, mužem na špinavou práci v ODS, na funkci rezignoval rovněž primátor Pavel Bém, který prohrál občanským demokratům v Praze volby. Takhle to má vypadat, přátelé! Jen houšť a ať se pěkně kutálejí.

Radost mám také z neúspěchu Miloše Zemana, který odvedl tolik potřebnou mouřenínskou práci - odebral levici pár důležitých procent hlasů a nyní se může vrátit objímat stromy na Vysočinu. Z klidného rozjímání ho sem a tam může vyrušit protřelý lobbyista Šlouf, napojený na ruské penězovody, nicméně z tohoto mraku už pršet nebude.

Se slzou v oku se naše kamarádky v batikovaných sukních také loučí s nesmělým playboyem Ondřejem Liškou a jeho zelenou suitou. Normálním lidem jejich pološílené návrhy a trucpodniky ve Sněmovně zcela jistě chybět nebudou. Není ovšem vyloučené, že během dalších let vygenerují opět nějakou mainstreamově zajímavou bytost do svého středu a do české politiky se opět vrátí.

To si už nemyslím o KDU-ČSL, za kterou se dveře ve Sněmovní ulici zavřely podle mého názoru nadobro. Strana sice odešla, ale lidovci, tentokrát v dresu TOP 09, zůstali uvnitř.

Radost mám pochopitelně rovněž i z neúspěchu ultralevicových subjektů Suverenita a DSSS. Ani jedno, ani druhé bych ovšem zatím nepodceňoval.

Děsí mě raketový nástup Věcí veřejných, a to proto, že je jaksi neumím dešifrovat. Je to pravicová strana, je to levicová strana? Nejspíš ani jedno, ani druhé. Tohle účelové seskupení na jedno použití je hlavně krajně populisticko-demagogickým subjektem s totálně nedůvěryhodným předsedou (kterému média vyrobila svatozář na první pohled již značně umělou) a zneklidňujícím pozadím. Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by je volil, přesto však určité procento přesvědčili. To je špatná zpráva, protože ve Sněmovně a ve vládě nebudou k ničemu, pouze k vydírání silnějších politických partnerů.

Kdo bude premiérem?
Tím se dostáváme k záležitostem, které nás teprve čekají. Kdo vlastně sestaví vládu? Všichni, včetně médií, dělají účet bez hostinského a tvrdí, že to zcela jistě bude Petr Nečas, který bude vládnout jakémusi kabinetu "rozpočtové odpovědnosti" společně s TOP 09 a Věcmi veřejnými. Ano, to je jedna z variant. Pokud k ní dojde, dá se očekávat, že se věci od uplynulého volebního období vlastně moc nezmění. Opět budeme mít křehkou formálně středopravicovou vládu věčně rozhádané koalice, která bude konat spíše středolevé kroky, bude pod neustálým bombardováním z řad levicové opozice a možná se ani nedočká dalších voleb v řádném termínu.

Přesto je takové řešení asi nejlepším z těch možných. Vizionáři ovšem jako kdyby nevěděli, že k němu vůbec nemusí dojít. Na tahu je totiž prezident, u kterého se dá očekávat, že pověří sestavením vlády vítěze voleb, tedy ČSSD. A pokud si dobře pamatujeme z roku 2006, vítěznou stranu pověřil i napodruhé. Kde je nějaká garance, že Nečas vůbec bude mít šanci sestavovat vládu? Pokud se nemýlím, třetí případný pokus by měl dostat předseda Poslanecké sněmovny.

Budou tedy následovat tvrdá vyjednávání. Vyloučené není ani to, že se "přijatelnému" Sobotkovi podaří dohody, které by se nikdy nepodařily Paroubkovi. Lidé okouzleni knížecím charismatem by neměli zapomínat na to, že postlidoveckou stranu řídí někdo úplně jiný, a to všeho schopný Miroslav Kalousek, který naposledy vyjednával o vládě i s komunisty. Koalici ČSSD, TOP 09 a VV (nebo jinou formu spojenectví na totožné bázi) nevidím vůbec jako nepravděpodobnou. Ostatně něco velmi podobného jsme zde měli od roku 2002, a jak si jistě všichni dobře pamatujeme, ani tenhle model čtyřleté období nepřežil.

Nejhorším řešením by samozřejmě byla velká koalice, kterou, zdá se, už delší dobu prosazuje Václav Klaus. Petr Nečas by ovšem musel být blázen, aby na takové řešení kývl. Dal by tím jasný signál (nejen) svým voličům, že v příštích volbách se už vlastně nemusí obtěžovat - a když, tak dát hlas extremistům.

Sečteno podtrženo, volby 2010 nepřinesly žádný velký zázrak a žádné velké překvapení. Ale ty padající hlavy mě opravdu těší.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Historická návštěva bavorského premiéra v ČR

úterý 25. května 2010

DRV-Präsident Manfred NüsselPřed několika dny prošla českým tiskem zpráva, že Horst Seehofer, bavorský premiér, se chystá na historicky první oficiální cestu do České republiky. Samozřejmě, že záštiplní zápecníci typu Jany Bobošíkové začali přirovnávat Bavorsko k Plzeňskému kraji, nicméně rozumný člověk dokáže rozpoznat důležitost a vpravdě historičnost chystané návštěvy.

Třebaže se to podařilo benešovské, komunistické a klausovské propagandě téměř vymazat z povědomí občanů České republiky, dají-li se některé země označit historicky jako doopravdy bratrské, jsou to Rakousko a Bavorsko. Navštíví-li našinec folkový festival v Horní Plané (Oberplan), bude překvapen, nebyl-li s tímto faktem dosud obeznámen, jak podobná je kultura českých zemí a především Čech, Rakouska a Bavorska. Lidové písně, kroje, jídlo, pití, zvyky a způsoby – troufnu si tvrdit, že kdyby někdo pustil typickému Pražanovi video z takového festivalu bez zvuku, nebo jen s instrumentální hudbou, nedokázal by od sebe Čechy, Rakušany a Bavory vůbec rozlišit. Kupodivu pro mnohé z hlediska těchto základních kulturních atributů by na první pohled každý rozpoznal lidovou kulturu českou a slovenskou či českou a polskou – klidně jen z fotografií. Mnichov, stejně jako Vídeň, je pro našince městem, kde se může cítit jako doma v Praze – stejně tak bavorský a rakouský venkov, pomineme-li benešovskou devastaci Sudet a bolševickou devastaci celé země, je velmi podobný venkovu českému. Pokud našinec mluví německy, není důvod, aby se v Rakousku nebo Bavorsku necítil jako doma. Právě s ohledem na silné vazby, které na naše jihozápadní sousedy máme prakticky déle než tisíc let, bylo trestuhodné je jakkoliv ignorovat a bavit se pouze s Berlínem jen kvůli nějaké trapné jiráskovsko-nejedlovské hrdosti “prvních mezi plebejci” typu Václava Klause, Jany Bobošíkové nebo dalších germanobijců. Z tohoto pohledu opravdu jde o návštěvu přelomovou a konečně o pokus narovnání oficiálních vztahů s národem, který je nám velmi blízký (nejbližší jsou Rakušané).

V České republice se, navzdory nepěkné perspektivě Paroubkova premiérování, blýská na lepší časy. Čím dál tím více lidí vidí, kam doopravdy mentálně a kulturně patříme, že můžeme mít navýsost korektní, přátelské a důvěrné vztahy s Polskem či Slovenskem, ale Poláci ani Slováci nám kulturně jsou zkrátka a jednoduše cizí (naopak Poláci si jsou se Slováky velmi blízcí). Když jsem před dvěma lety napsal na Neviditelného psa článek o vyhnání tzv. sudetských Němců (ve skutečnosti německy mluvících Čechů), byl jsem jeden z mála, kteří o problému mluvili takhle otevřeně a také jsem to pořádně schytal; čtenáři mě označovali za vlastizrádce, Sudeťáka či potomka slovenských klerofašistů – nemluvě o výhružkách fyzickým napadením. Dnes o tom píše ještě mnohem otevřeněji kdekdo a čtenáři v diskusích tak z 60% tyhle jiráskovce kritizují a staví se k problému racionálně. Jaká to změna k lepšímu! Důkaz, že česko-sudetské a tedy i přeneseně česko-bavorské vztahy byly pošramocené především z české strany, nikoliv ze strany “německých revanšistů”, je dnes evidentní – jakmile více Čechů přišlo ke smířlivému tónu a opustilo nacionalistické kvičení, přátelský duch začal znít i z druhé strany Šumavy. Na letošních Sudetoněmeckých dnech v Augsburgu zazněly projevy uznání vůči Čechům a nesly se celkově v duchu přátelství a společné budoucnosti. Smířlivý tón nasadila i dosud velmi radikální předsedkyně Svazu vyhnanců (BdV) Erika Steinbach. Z tohoto důvodu může být návštěva bavorského předsedy spolu s předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení opravdu přelomová a může jít o nejdůležitější událost v českoněmeckých vztazích od uzavření Česko-německé deklarace.

Právě rozvoj vztahů s Bavorskem a návrat k naší mnohasetleté pravdivé historii, mnohem více než EU i NATO dohromady, budou tou nejlepší bezpečnostní zárukou, aby české země znovu nespadly do spárů východního impéria. To, že si uvědomíme, kdo jsme a kam patříme, je totiž mnohem důležitější, než sebelepší formální aliance.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Muži a ženy určené k likvidaci

sobota 22. května 2010

Jakási zelená levicová aktivistka uveřejnila na internetu seznam lidí, jichž bude po volbách, které vyhraje levice, třeba fyzicky zlikvidovat. Seznam je dostupný v tomto článku.

Ještě si docela živě pamatuji, když v devadesátých letech zveřejnilo jisté periodikum Politika (spjaté s tehdejšími Sládkovými republikány) takzvaný "Seznam Židů a židovských míšenců v české kultuře a politice". Již tehdy za to (tuším) šel někdo sedět. A připomeňme si, že na začátku devadesátých let byla u nás diametrálně odlišná společenská atmosféra než dnes - nejprodávanější kapely tehdy v mainstreamových médiích zpívaly o tom, že "tvý poslání je svatý, musíš ty svině bít, negry cikány a žlutý, nenech je v klidu žít" a podobné exkrementy.

Uveřejnit něco podobného (nejen) v masovém médiu dnes, kdy kompetentní složky ministerstva vnitra intenzivně pátrají po čemkoliv, co by jen trochu čpělo po "extrémismu"? Stránky vyzývající otevřeně k vraždění pravičáků nikomu nevadí. Kdyby se na Facebooku, a je teď víceméně jedno, že jde o "anonymního" uživatele, objevil seznam Židů, homosexuálů, romských aktivistů a podobně (přičemž otevřené výzvy k likvidaci by ani nemusel obsahovat), jsem si jistý, že by agendu hlavních zpráv netvořilo minimálně týden nic jiného. Martin Pecina by vyčlenil další a další bojovníky na boj s extremismem za peníze daňových poplatníků a politické strany, včetně těch "pravicových", by volaly po další a další regulaci internetu. Jako kdyby ho nechtěly div ne zakázat už dnes. A to včetně ODS, přečtěte si její volební program.

Žiji oběma nohama na zemi, nikoliv ve virtuální realitě, snažím se nepodléhat dnes tolik módní paranoie a výkřiky do tmy jakési pomatené levicové aktivistky jsou mi víceméně k smíchu, stejně jako všechny tyto zelené eko-antifa-bůhvíco bojovnice, které jejich nadšení a zápal většinou přejde v momentě, kdy na ně dolehne životní realita. Pak se obléknou do kostýmku, ostříhají si červivé dreadlocky, poprvé v životě na sobě použijí kosmetiku testovanou na zvířatech a půjdou si najít práci do té banky, na jejíž výlohu ještě před týdnem házely kamení. Děsí mě však z principu to, že se takové seznamy vůbec zveřejňují, a že, jak stojí na oné (dnes již smazané) facebookové skupině, jména k nim patrně pomohly dodat kromě extremistického sdružení Antifa, o kterém se ví, že by s radostí posílalo nepohodlné osoby do plynu jako první, také seriózní novinářka Ludmila Hamplová a známá bloggerka Věra Tydlitátová. Ta se sice na svých stránkách od předmětu distancovala, její hysterické vyjádření, kde šermuje trestními oznámeními, mi však připomíná spíše křik potrefené husy než cokoliv jiného.

Co mě ještě děsí? Na onom seznamu "klerofašistů", se kterými by měl být po vítězných volbách udělán "krátký proces" je kromě Václava Klause, Ladislava Jakla, Daniela Landy a podobných také několik lidí, které osobně známe. Jsou tam také osoby, které patří k pravidelným diskutujícím na tomto serveru. Jak jsem již řekl, nejsem paranoidní a nemyslím si, že by lidé, kteří sympatizují se "zelenou levicí" chtěli zabíjet lidi, ale fakt je ten, že některé radikální eko-skupinky mluví o "selekci lidského druhu za účelem přežití planety" smrtelně vážně. To je jedna věc, a pak, internet je přece všelijakých magorů plný. Na prezidenta by jistě nikdo nezaútočil, což ostatní na "seznamu", kde je pro jistotu uvedeno také město jejich bydliště, říct nemohou. Proto by teď měli nastoupit všichni zeleně levicoví opinion leadeři a dát jasně najevo svým vymaštěným sympatizantům, že tudy cesta opravdu nevede.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: De libertate humana et civili

pátek 21. května 2010

Svoboda je jedno ze slov, která si berou do úst politici, aktivisté či jiní společenští aktéři všeho druhu. Zaklínat se svobodou se stalo celkem populárním; nicméně zamyslel se někdo do hloubky nad tím, co si pod tou svobodou představovat? Existuje vůbec univerzální svoboda?

Soudě podle toho, kdo a v jakém kontextu o svobodě mluví, můžeme rozdělit jednotlivé druhy svobody do dvou hlavních kategorií – svobody jedince a svobody kolektivu. Zamyslíme-li se nad tím, co je svoboda jednotlivce, můžeme se dostat opět k několika způsobům, jak to pochopit. Svou osobní svobodu totiž jinak chápe zapřísáhlý libertarián a jinak třeba hluboce věřící člověk. Začněme od nejjednoduššího pojetí osobní svobody, jak jej chápou především libertariáni, k nimž se v zásadě hlásí i autor tohoto článku. Svoboda je možnost jednat podle vlastní vůle s jediným omezením – nesmí dojít k neoprávněné úhoně na úkor druhých. Protože nelze tuto maximu absolutizovat (neumím si představit život, v němž bychom neingerovali do záležitostí druhých vůbec nijak a to nikdy), lze si svobodnou společnost představit jako takovou, kde jednotliví členové (občané) spolu žijí podle sepsaných pravidel, která stanovují jak postupovat v případě nechtěného kontaktu aby byla škoda co nejmenší pro všechny strany. Pro takového člověka je stát především garantem takových norem a jeho svoboda je omezená tím, když mu někdo naruší jeho intimní zónu více, než je absolutně nutné (tedy pokud je omezovatel okolnostmi dotlačen do situace, kdy nemá žádnou jinou možnost než narušit svobodu jiného, a to i kdyby jiná možnost měla být pro něj něčím sankcionovaná). Kdo potom tomu státu velí je vcelku irelevantní do doby, dokud bude spolehlivě garantovat výše uvedené.

Na takové vidění světa ovšem reaguje například hluboce věřící člověk následovně – jak může být někdo doopravdy svobodný, když nemá možnost hlubšího duchovního přesahu, tedy například žít podle zavedených pravidel (Bible, Koránu, Talmudu, ...) v plné míře? Je svobodný člověk, který je nucen platit peníze státu, který dovoluje činnosti v rozporu s duchovním přesahem, tedy například potraty nebo eutanázii? Z hlediska hluboce věřícího člověka je už samotný fakt, že se jinde dělají věci proti jeho přesvědčení a on to musí tolerovat? Z jeho pohledu je přinucen; nemá svobodnou vůli se rozhodnout, zda takový stát chtít bude či nikoliv, pokud ovšem neuvažujeme o hlasování nohama.

Horší je to se svobodou kolektivu. Takový svobodný kolektiv často nebývá nic jiného, než nátlak masy na individuálně myslící a konající jedince, kterým se nezamlouvá směr, jakým se ta “svoboda” rýsuje. V diskusi pod jedním mým článkem někdo napsal, že starší generace Poláků, kterým dnešní mladí Poláci mají tendenci schovávat občanku aby nešli k volbám, bojovala za svobodné Polsko. Bohužel, mnozí bojovali asi za tak svobodné Polsko, jako mnozí Rusové bojovali za svobodný SSSR během druhé světové války. Aniž bych chtěl přirovnávat masového vraha Stalina k pokojným a slušným lidem ze Solidarności, ten princip základní myšlenky za co se bojuje byl dost podobný – přinejmenším pokud jde o jeho deklaraci. Lech Wałęsa není žádný rozený demokrat ani člověk, který by trpěl přílišnou úctou pro svobodu jednotlivce a podobně na tom byla i velká část členské základny Solidarności. Svoboda jednotlivce pro ně byla – a je – v pořádku pouze potud, dokud se projevuje v rámci “společného cíle”. Tedy něco ve smyslu “všichni máte svobodu – svobodu budovat socialismus podle svých způsobů, přání a priorit”, akorát místo socialismu šlo o budování národně-katolického státu. Tato kolektivní “svoboda” se staví na vymezování – proti jiným státům, národům, zahraničním či nadnárodním firmám a v neposlední řadě proti domácím, kteří “kazí jednotu”. V České republice podobný myšlenkový proud zastává už od počátku 90. let Václav Klaus.

Chceme-li se dostat k tomu, který koncept svobody je nejlepší a nejvíce se blížící utopistické libertas humana et civilis, musíme najít takový, v němž mohou jednotlivé typy svobod co nejlépe koexistovat. Na jedné straně máme svobodu individuální dělat si co chci v rámci zásady neškodit jiným, na druhé straně máme svobodu kolektivní, která se chápe jako suverenita a na straně třetí máme svobodu v podání náboženském, kdy svobodný se cítí člověk tehdy, když má možnost být spasen (a podle své víry k tomu potřebuje žít určitým způsobem). Srdce kolektivisty-nacionalisty krvácí, když je omezována suverenita jeho národního státu, ovšem to je škoda pouze v emocionální rovině. Tomu člověku situace samozřejmě nijak fyzicky nebrání, aby se nějak cítil nebo aby si doma vyvěšoval národní vlajku či si co pondělí zpíval hymnu. Podobně je na tom omezení svobody náboženské v té formě, že se dá občanům možnost odmítnout misionáře (například ke křesťanství či islámu neoddiskutovatelně patří povinnost věřícího evangelizovat), co způsobí možná věřícímu silnou emocionální újmu, musí-li žít s vědomím, že jsou tací, co jeho vyznáním “opovrhli”, ale opět ten člověk není nijak poškozen ani na životě ani na majetku. Pokud ovšem přinutíme člověka vyznávajícího svobodu jednotlivce v rámci nepoškozování jiných k tomu, aby žil podle někým nadiktovaných náboženských standardů nebo aby žil v národním státě i když je to pro něj silně nevýhodné (zeptejte se každého českého exportéra, co ho stojí výmysl zvaný národní stát, pošle vás hodně rychle s takovým konceptem k šípku, on na tom totiž tratí), tento člověk tratí ne emocionálně, ale naprosto reálně a tady v tomto světě. Jistě, nacionalisté, stejně jako různí nábožensky orientovaní čtenáři se na mne mohou okamžitě vrhnout s tím, že materiální integrita je “mrzká”, “nízká” a že nechápu “velké cíle”, pro něž se musí obětovat moje maličkost, ale nechť mi tito dovolí jim odpovědět, že na jejich “velkých cílech” nemám zájem a svůj život si umím představit i bez nich. Problém je, že zastánci různých “emocionálních svobod” si nejsou svou vírou moc jisti, proto pro ně je každý, kdo žije “jinak”, ztělesněním pochybnosti, potenciálního nebezpečí, že se sami mýlí, což je pro ně nepřípustné.

Sečteno a podtrženo – svoboda, která dává člověku možnost žít si podle svého bez způsobení fyzické či materiální újmy jinému člověku či subjektu je ta, která by měla dostat přednost, protože její omezení nejvíce “bolí” přirozenost člověka. Pokud mi někdo dokáže, že to, čemu jsem věřil, není pravda, nebude mě to bolet, budu rád, že už nežiju v omylu. Pokud mě někdo obere o sto tisíc korun ve jménu “vyšších národních cílů” na clu, kurzovním riziku, nečlenství v EU nebo něčem jiném, případně mě obere o možnost eutanázie v případě, že se nebudu chtít trápit nemohoucí na smrtelné posteli zbytečně dva týdny, bude mě to pořádně bolet. Aby někoho emocionálně bolela ztráta “národního” nebo “náboženského”, musí ho někdo to “národní” nebo “náboženské” vědomí naučit. S bolestí fyzickou, nebo bolestí nad materiální ztrátou, se rodí každý z nás. Proto by měla Svoboda s velkým S bránit především té na úkor jiných, dostanou-li se do konfliktu.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Schovávání občanky prarodičům po česku i po polsku

pondělí 17. května 2010

V České republice se schyluje k parlamentním volbám, v Polsku k volbám prezidentským. Zatímco v Polsku “generační zlom” proběhl už v roce 2007, v České republice na něj ještě čekáme. Bohužel – zcela nečekaně - ani v Polsku zatím  není úplně vyhráno, a tak se na řecké cestě můžeme s našimi severními sousedy vbrzku ruku v ruce potkat.

Prezidentské volby mají v Polsku mnohem větší váhu, než v České republice. Stejně jako Francie, Polsko má poloprezidentský systém (jsou to jediné dvě země v EU, které ho mají), přičemž zatímco Francie má o něco málo silnějšího prezidenta, Polsko má o něco málo silnějšího premiéra. Přesto však je polský prezident ústavně velmi silný a může blokovat legislativu v případě kohabitace s jemu nepohodlným kabinetem s mnohem větší vervou, než jak to “aktivisticky” předvádí náš prezident. Polský stranický systém je v České republice (ale i jinde) často desinterpretován, protože o moc spolu nesoupeří dvě pravicové strany (Platforma Obywatelska – PO a Prawo i Sprawiedliwość – PiS), ale pravicová PO a levicová PiS. Svým volebním programem i svou politickou praxí se PiS prakticky nikterak neliší od Paroubkovy ČSSD, pouze do toho přidává národně-katolický étos. PiS systematicky blokuje jakékoliv pokusy o penzijní reformu, zdravotní reformu, podporuje zvyšování důchodů a sociálních dávek všeho druhu, drží v platnosti třináctý důchod – a do toho slibuje všechno všem a co je nejlepší – slova Jarosława Kaczyńského až podezřele často obsahují přesně tato slova: “v žoldu PO”, především pokud mluví o jemu nepohodlných novinářích (především z Gazety Wyborczej, ale stejně jako i Jiřímu Paroubkovi přijde Právo moc pravicové, přijde Kaczyńskému i taková Rzeczpospolita často příliš liberální – přitom Rzeczpospolita je pro PiS asi tolik, co Právo pro ČSSD, pozn. aut.). Na tuhle rétoriku a tento styl politiky se samozřejmě lepí kdo? Málo vzdělaní, z dnešního světa vystrašení, spíše starší občané a z nich naprostá většina důchodců. Že politika PiS vede Polsko k řecké cestě je dostatečně zřejmé, nicméně až donedávna to vypadalo, že je situace zažehnána a tato strašidla už nikdo volit nebude – to jsem se domníval rovněž i já. Nemohl jsem se více mýlit.

Stačilo, aby spadlo letadlo s prezidentem Lechem Kaczyńskim a bylo všechno jinak. Poláci, vycepovaní k povinné “úctě k mrtvým”, kterou já občas nazývám společenskou nekrofilií, najednou začali otáčet. Lech Kaczyński dostával v preferencích před nehodou okolo 20%, kandidát PO Bronisław Komorowski kolem 60%. Nehoda to změnila – šance Jarosława Kaczyńského a Bronisława Komorowského jsou vyrovnané a co víc – už se objevily první průzkumy (sice s důvěryhodností STEMu, ale což) favorizující kandidáta PiS. To začíná být vážný problém, pokud by byl zvolen na dalších pět let Jarosław Kaczyński, navíc člověk mnohem ideologičtější a nenávistnější k liberálním hodnotám a kapitalismu než jeho bratr Lech, může se Polsko kvůli jeho vetům dostat do vážných problémů.

V roce 2007 byla v Polsku na internetu kampaň “schovej babičce občanku”, která vyzývala k tomu, aby se všemi dostupnými prostředky zabránilo starým lidem volit a tak projíst budoucnost dnešních aktivních generací. Nevím, kolik občanek se schovalo, ale dva roky národovecko-katolicko-socialistické vlády PiS stačily bohatě na to, aby se zmobilizovali mladí voliči a sesadili idoly jejich rodičů a prarodičů velmi tvrdě. Ačkoliv těsně po smolenské tragédii vypadali Poláci jako sjednocený národ (aspoň v médiích a ve skutečnosti aspoň ve Varšavě – v Krakově se ostře demonstrovalo a pohřeb místní  hromadně bojkotovali, z čehož byla pořádná ostuda), dnes jsou tak hluboce rozdělení, jak dosud nebyli. Mladá generace si v roce 2007 vyzkoušela, jakou má sílu a mobilizace starších generací skrze heroizaci Lecha Kaczyńského ohrozila její vidění světa a směřování Polska do budoucnosti. Starší generace na druhou stranu touží po obnově “starých pořádků” (tím se myslí národovecko-katolický autoritářský režim okořeněný o sociální stát) a vycítila šanci na revanš za rok 2007. V praxi se to projevuje tak, že už v mnoha rodinách spolu kvůli politice mladší a starší vůbec nemluví, mnoho lidí se kvůli konfliktu mezi kapitalistickým liberalismem a socialisticko-katolickým nacionalismem rozhádalo do krve.

V České republice jsme na tom velmi podobně, vezmeme-li v úvahu rozdílnost našich politických systémů. Náš parlamentní ústavní řád dává nejvíce moci do rukou vlády a premiéra kontrolovaného parlamentem a proto jsou naše volby, které začnou za necelé dva týdny, událostí velkého významu. To, jakým způsobem Jiří Paroubek, David Rath a další mobilizují “staré, neschopné a obyčejné”, je už dávno známo a nemusím to našim čtenářům opakovat. Přesto ačkoliv jsem před několika měsíci viděl Jiřího Paroubka v premiérském křesle, začínám mít naději – už naštval až příliš mnoho lidí a pokud mladí voliči opravdu k volbám přijdou, bude to pro něj a jeho stranu studená sprcha. Příští pátek a sobotu se bude v České republice hrát o to, zda si prožijeme naši verzi polských voleb z roku 2007, nebo zda se vydáme řeckou cestou. Nejen polské, ale i slovenské volby ukáží, zda po ní půjdeme či nepůjdeme ze zemí Visegrádu sami. Schovávat starým lidem občanské průkazy je samozřejmě nedemokratické a po všech stránkách z hlediska fair play ohavné. Pokud si ale uvědomíme, co je v sázce... No nic, závěr nechám, milí čtenáři, na vás.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Začínáme s burkou?

čtvrtek 13. května 2010

Belgie zakázala nošení oděvu zahalující tvář na veřejnosti – v tomto případě především burku, oděv konzervativních muslimek. Ano, zákon ještě není definitivně schválen, ale očekává se to. Obdobně například ve Francii či v Rakousku. A veřejným místem se nemyslí jen vnitřek budov, ale například i veřejná ulice.

Já jen doufám, že Belgii k tomu nevedla snaha o vizuální kontrolu občanů (jinak rovnou může přikázat i čipování lidí), ale spíše snaha o omezení vlivu islamizujících tendencí.

Musím se přiznat, že mě tento přístup značně znepokojil. Ačkoliv patřím k odpůrcům islámu v Evropě, tak podobný přístup, který se zabývá jen symboly a nikoliv podstatou problému považuji za krajně problematický. Pokud bych žil v Belgii, tak bych si nyní s chutí vzal burku na hlavu, již jen z principu. Pokud některé radikální hnutí bude nosit modrá trička, budou následně zakázána modrá trička?

Problém ideologií, které jsou v rozporu s našimi demokratickými zásadami, není v symbolech, ale v jejich nositelích. Ideologie typu fašismu, nacismu, rasismu apod. je zapotřebí omezovat především u jejich propagátorů – postavit mimo zákon nikoliv symboly, ale přímo tyto skupiny a jejich organizátory. Symboly jsou až druhotnou záležitostí.
Pokud mi bude zima, vezmu si šátek přes obličej, nebo budu-li chtít, budu nosit tmavé brýle, paruku či plnovous. Nebo půjdu po ulici v motorkářské přílbě.

Zcela analogicky vidím tento problém v případě islámu. Ačkoliv k principům demokracie patří rovnost vyznání, tak tato vyznání nesmí být s demokracií v konfliktu. S křesťanstvím, buddhismem či judaismem potíž není. V základech islámské ideologie jsou však principy, které s demokracií a svobodou nemají nic společného. Proto považuji za nepřijatelné přímo toto náboženství a v Evropě pak nemá co dělat. Stačí porovnat naše principy (Bruselská deklarace) s obsahem Koránu.
Podotýkám, že toto nemá co dělat s názorem na fungování EU – Bruselská deklarace pouze definuje zásady, kterými by se měla řídit každá demokracie.

Pokud si tedy postavím mešitu (nebo jakýkoliv jiný svatostánek) a budu hlásat principy, které jsou v rozporu se stavebními kameny demokracie, pak musím počítat s následným trestem a bez občanství i vyhoštěním.

Mojmír Adamec

Zobrazit celý článek

EVROPA: Ochrana evropských hranic v rozkladu?

středa 12. května 2010

Evropská Komise chce posílit ochranu evropských hranic. Přišla proto s návrhem, jak zefektivnit fungování agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států EU (FRONTEX). Návrh okamžitě vyvolal mnoho kontroverze a vyústil v odchod Malty, vedle Španělska a Itálie hlavní prioritní země agentury, z plánovaných společných operací pro rok 2010. FRONTEX tak ztrácí jednoho ze svých hlavních partnerů a dochází k podkopání smyslu fungování této agentury. Jsme svědky rozkladu evropské spolupráce při ochraně vnějších hranic EU?

V čem vězí problém FRONTEXu? Agentura byla zřízena v roce 2005 v reakci na stoupající počet ilegálních imigrantů mířících přes Středomoří do zemí Evropské unie. Cílem agentury nebylo nahradit dosavadní národní systém kontroly hranic, ale pouze poskytnout pomoc v krizových situacích, zefektivnit vzájemnou spolupráci skrze výcvik hraničních hlídek a rozvinout integrovaný model pro analýzu rizik. Fungování FRONTEXU však bylo od počátku značně omezeno nedostatečnými personálními, operačními a finančními kapacitami. Překážou je i nejasný právní rámec, kterým se fungování a operace FRONTEXU řídí. Evropská komise se svým novým návrhem snaží najít řešení, které umožňují FRONTEXU efektivně fungovat. V budoucnosti by proto měli členské státy pro FRONTEX závazně vyčleňovat technické zařízení a kvalifikované hraniční hlídky. Měl by být také zaveden jasný právní rámec pro společné operace, jako např. povinnost země hostící misi FRONTEX zavést nalezené imigranty na svém území.

Proti návrhu Komise se staví jak země mající s imigrací problémy tak i země, které s imigrací větší problémy nemají. Opozice vůči novému návrhu Komise se zformovala do dvou hlavních táborů. První tábor odmítá povinné poskytování prostředků pro FRONTEX, které bude znamenat zvýšení finanční zátěže. Mezi tyto země se řadí i Česká republika. Druhý tábor je staví proti novému právnímu rámci. Během předešlých operací byli nalezení imigranti přivážení do nejbližšího přístavu, který nemusel být v zemi hostící společnou misi. Současné nové uspořádání však zvyšuje zátěž pro země hostící společnou misi. To je také jedním z hlavních důvodů, proč Malta z FRONTEXU odchází. Pokud však nedojde k posílení kapacit FRONTEXU a nastavení takového právního rámce, který bude přijatelný pro země hostící mise FRONTEXU, zůstane i nadále agentura pouze bezzubým tygrem.

Česká republika není hraniční zemí EU a ačkoliv se od roku 2004 počet imigrantů žijících v ČR zdvojnásobil, imigrační tlak zde není zdaleka tak silný jako v zemích jižní a západní Evropy. Jakou má tedy posilování evropské spolupráce v oblasti hraničních kontrol pro Českou republiku přidanou hodnotu? Česká republika je od roku 2007 členem Schengenského prostoru a proto cokoliv, co se děje na hranicích EU může mít potencionální dopad i na situaci v České republice. Lisabonská smlouva navíc nově zavádí do oblasti Společné immigrační a asylové politiky tzv. princip solidarity a sdílení zodpovědnosti. Co konkrétně tento princip znamená? Odpověď nalezneme v současných zkušebních programech EU. Rámcový program Solidarita a řízení migračních toků pro období 2007-2013 vyčleňuje finanční prostředky pro oblast asylu, integrace legálně pobývajících imigrantů, návrat nelegálních imigrantů do země původu a kontrolu hranic. V minulém roce byl dále zaveden nový pilotní program sdílení zátěže o žadatele o azyl pro Maltu. Hlavními současnými pilíři principu solidarity a sdílení zátěže je tedy spolupráce v rámci FRONTEXU a zavedení přemisťování žadatelů o azyl v rámci EU. Současnou debatu o FRONTEXU je proto nutné chápat v širším kontextu vývoje evropské imigrační a azylové politiky.

Imigrační a azylová politika představuje nejen jednu z hlavních priorit Evropské komise, ale je také na předních příčkách zájmu velkých evropských hráčů jako je Francie, Španělsko či Itálie. Proto je možné předpokládat, že se tato politika bude v budoucí době dále rozvíjet. Česká republika by proto neměla usnout na vavřínech. V první řadě je nezbytné, aby byla imigrační a azylová politika považována za jednu z hlavních priorit České republiky v rámci prosazování evropské politiky. Tomu tak doposud bohužel nebylo. V minulém roce odmítla Česká republika kandidaturu na sídlo Evropského azylového podpůrného úřadu (EASO), pro jehož získání patřila mezi horké favority a dala přednost mlhavé možnosti získat sídlo agentury pro systém Galileo, i když již v té době bylo zřejmé, že Česká republika nemá velké šance získat více než pouze administrativní části této agentury. Česká republika by také měla hrát pro-aktivní roli v této politice a být schopna připravit si prostor pro kompromisy, které budou co možná nejvíce reflektovat její zájmy. Proto se zdá být krátkozraká současná pozice Senátu ČR, který odmítá posílení FRONTEXU, který se zdá být z pohledu ČR přijatelnějším naplněním principu solidarity a sdílení odpovědnosti než zavedení sdílení zátěže o žadatele o asyl.

Současná debata o návrhu na posílení FRONTEXU je lakmusovým papírkem, který naznačí mnohé o tom, jak se bude evropská spolupráce v oblasti imigrační a azylové politiky dále vyvíjet. Česká republika by si měla uvědomit, že ačkoliv jsou hranice EU geograficky vzdálené, faktický dopad nejen s ohledem na ochranu hranic, ale celou koncepci evropské imigrační a azylové politiky se projeví i na území České republiky.

Pro nekorektně.com

Tara

Zobrazit celý článek

ŘECKO: Výprodej státní suverenity

pondělí 10. května 2010

greece3 Současná vlna mediálního zájmu o řecký téměř-bankrot je pochopitelná – dobře se prodává, ale bohužel média ve svém opojení často přeženou něco, opomenou něco jiné a výsledek je zdeformovaný obraz reality. Problém, který média mají je, že nedokážou vnímat půjčku Řecku jinak, než „půjčku“ nepřizpůsobivému občanovi. Problém je v tom, že je tu ještě větší, politický rozměr celé kauzy.

V praxi vypadá ten obraz řecké tragédie následovně: média se rozhořčí, že lít peníze do Řecka je jako je lít do černé díry a občan může spokojeně pokývat hlavou s vcelku neoriginálním komentářem „o socialistické Evropské unii“. Novinář si zaexhiboval, majiteli deníku to zdvihlo náklad a čtenář si přišel na své, protože se může cítit lepší, než někdo jiný, a to je pocit k nezaplacení. Tím to ale asi tak končí. Novinář samozřejmě nechápe, že ona půjčka má kromě vysokého pětiprocentního úroku nejen charakter dobré finanční investice, ale i investice politické. Myslet si, že Angela Merkel, Nicolas Sarkozy nebo dokonce Silvio Berlusconi nalijí tolik peněz do řecké ekonomiky jen pro krásné řecké oči, je veskrze naivní. Ve skutečnosti jde o počin, který je velmi výhodný pro Evropu a extrémně nevýhodný pro Řecko a jeho dosavadní politickou orientaci.

Jak jsme již psali dříve, Řecko mělo v EU i v NATO roli dlouhodobého potížisty, na jehož sabotérství a zvůli neexistovala žádná efektivní páka. Vědomo si své strategické polohy, kterou poskytuje především NATO a své role z druhé světové války typu „buď mě budete královsky platit, nebo přejdu k Rusům“, bylo Řecko dlouhodobým problémem, který znamenal v praxi, že se muselo Řekům tolerovat bezprecedentní sestřelení spřátelené (turecké) stíhačky, stejně jako třeba vydírání v otázce vstupu Makedonie do NATO a potenciálně i EU. S tím je v okamžiku poskytnutí této půjčky konec. Pro Řecko, které si vydíráním budovalo svou suverenitu, tak končí období umělého zvyšování svého významu a od teď, řečeno s Jacquesem Chiracem, kdykoliv si dovolí vznést námitku, propásne dobrou příležitost mlčet. Nejbližší okamžiky, v nichž Řekové mohou pocítit ztrátu svého vlivu, přijdou za několik let během přístupových rozhovorů s Makedonií – je pravděpodobné, že Řecko bude muset skousnout Makedonii v NATO i EU a to pod názvem, proti kterému Řecko tak dlouho protestovalo. Řecko, které je dlouhodobě ruským trojským koněm (jak příznačné, že) v západním světě, bude muset sklapnout podpatky i v případě jakýchkoliv diskusí o ropovodech a plynovodech přes řecké území z lokalit mimo Ruské federace (podobně jako Nabucco) – to vše s poukazem na to, že pokud se mu něco nelíbí, Evropa ho může nechat zbankrotovat. V této souvislosti připomínám, že od roku 2014 podle Lisabonské smlouvy bude možné na Evropské radě kvalifikovanou většinou zajistit schválení takového legislativního procesu, podle nějž bude moci Řecko být proti své vůli „odejito“ z EU, čili pokud by Řekové nespláceli své pohledávky nebo by neposlouchali vůli ostatních evropských států podle toho, jak je to popsáno výše, mohli by být z EU vyloučeni a jako nečlenská země EU by měli velký problém překonat bruselskou nelibost.

Půjčka má samozřejmě i svůj finanční aspekt. Pětiprocentní úrok slibuje, že vložení těchto peněz do Řecka se musí vrátit s relativně slušným přebytkem, což je v době finanční krize doslova k nezaplacení. To, že dotyčné peníze budou vráceny, celkem slušně zajišťuje diktát ekonomických reforem (jaký by mezi námi prospěl i České republice) – díky nařízeným úsporám, které Řecko bude muset přijmout i kdyby nechtělo (a parlament je už schválil pod heslem „buď to, nebo bankrot“), díky kterým Řecko bude muset být produktivní, a Řekové zaměstnaní ve státní správě budou muset začít sami ekonomicky aktivní, jinak může v zemi klidně vypuknout i 40% nezaměstnanost a kvůli seškrtání sociálních dávek nařízeným nejen EU, ale i MMF, mohou pro lidi bez práce přijít opravdu těžké časy, na které Řekové, na rozdíl od sousedních Bulharů, vůbec nejsou zvyklí. Evropské unii se tak může podařit to, co se nepodařilo zatím nikomu od konce druhé světové války včetně řecké vojenské junty, a sice vyhnat Řekům z hlavy socialistické smýšlení. Na příkladu jiných řeckých kamarádů, Srbů, totiž mohou Řekové velmi dobře vidět, kam to vede, když EU někdo neplatí pohledávky – ekonomické sankce, vízovou povinností uzavřené hranice, mezinárodní izolace. I bojovní Srbové se nakonec přestali vzpírat a začali platit za rozpoutání balkánské války, jak si EU vymínila.

Vzhledem k tomu, že před pár lety by si nikdo neuměl představit způsob, jak Řekům zatrhnout jejich vyděračství takovým způsobem, aby zároveň bylo na celou mezinárodní scénu jasné, že je EU v právu a že Řecko je tím, kdo se musí přizpůsobit – aniž by mohli Řekové hrát sympatickou oběť nátlaku, se kterou se rádo souhlasí, teď se taková možnost naskytla. Zatímco odpor proti „policajtovi“ může být některým jánošíkovsky smýšlejícím sympatické, odpor dlužníka proti exekutorovi sympatický není prakticky nikomu. Zatímco v athénských ulicích si ještě tento rozdíl neuvědomují, v řeckém parlamentu, stejně jako v Berlíně či Bruselu už jde o známou věc. Obrazně řečeno – Řecko svým rozhazovačným způsobem života projedlo svou duši a teď se musí podřídit.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Jsou dnešní mladí jako svazáci?

pátek 7. května 2010

Jiri Paroubek reacts after being pelted with eggs Často se vyčítá dnešní mladé generaci, která se vzpírá stylu života svých rodičů a prarodičů, že bourají “starý svět” stejně aktivně, jako bourali svazáci 50. let ten předúnorový. Je ten příměr ovšem fér?

Generační spor nevyvolal ani Jiří Paroubek, ani Facebook, ani ODS. Ten tady je a vychází především právě z nenormálnosti “vítězně únorové společnosti” padesátých let – a z toho, že tato generace je dnes konfrontovaná s normálností vnějšího světa, který bez železné opony do české společnosti nezadržitelně plynou zpoza západních hranic. Mladí lidé, vychovávaní na MTV, internetu, facebooku, popřípadě Erasmu, vidí svět docela jinak a názory jejich rodičů i prarodičů jsou často v protikladu s jejcih životními plány.

Shodou okolností, životní styl, jehož se starší generace tak děsí a který prosazuje tvrdě dnešní mládež, není ničím novým. Naopak – je to způsob života, který se do značné míry podobá tomu, co si pamatují pradodiče jejich dnešních prarodičů – z dob, kdy hranice znamenala jen hranici celní, cestovní pasy nebyly, svět byl globalizovaný a bezmála každý chodil “do světa” – zpravidla do Německa - “na zkušenou”. Tento svět zbourali nacionalisté 19. století a jeho trosky jako silou atomové bomby rozprášili komunisté prosazováním života lokálního, kontrolovaného, zabyrokratizovaného a omezeného. To je to, zač bojovala “mládež Gottwaldova”, svět, v němž by lenoch, který se světa spíš bojí, byl na koni a systém byl uzpůsoben jeho potřebám.

Je dobré si uvědomit, že odpor proti dnešním starším generacím není totéž, jako odpor vůči starším lidem z doby “mládeže Gottwaldovy” – je dobré si položit otázku, kým jsou dnešní padesátníci a sedmdesátníci, proti kterým je odpor především zacílen. Ano, tipujete správně, dnešní důchodci a předdůchodci jsou často právě zestárlá revoluční mládež 50. let, respektive jejich děti, které tito stačili v době hluboké totality pokřivit k obrazu svému. Jejich hysterický křik, který přirovnává mladé bourání jejich světa k tomu, co sami páchali zamlada, je o to hlasitější, o kolik si pamatují své vlastní činy, které provedli v domnění, že ti staří, které tehdy “rozkulačili”, jim to kvůli svému pokročilému věku nevrátí.

Jak je ale vidět, spravedlnost má vždy poslední slovo. Ačkoliv by takový běžný “kulak” či jiný “třídní nepřítel” z 50. let těžko znal pojmy jako internet, Facebook, cool či jméno Jiřího Paroubka, jsem naprosto přesvědčen o tom, že pokud by někde posmrtně byli na tom hypotetickém obláčku, hodili by si vajíčkem po Paroubkovi také, stejně jako by se nadšeně přidávali do skupin revoltujícím proti dnešním starým bolševickým umaštěncům. K té předbolševické generaci starého otevřeného nadnárodního světa patří dnes právě mladými lidmi obdivovaný Karel, kníže ze Schwarzenbergu – když se díváme na výsledky studentských voleb, jen těžko se bude hájit myšlenka, že je podpora mladých pro něj jenom náhoda.

Zobrazit celý článek

ROZHOVOR NEKOREKTNĚ: Studentské volby prokázaly, že demokracie u nás je ve vážném ohrožení

středa 5. května 2010

Studentské volby, původně projekt charitativní organizace Člověk v tísni, pořádně zdvihly ze židlí sociálně demokratické pohlaváry. Ti se nejprve snažili jejich průběhu zabránit, posléze tlačili na konkrétní školy, aby výsledky zveřejnily až po volbách parlamentních. Tak se nestalo. Jedním z prvních statečných, kteří výsledky i přes výhrůžky ze strany ČSSD zveřejnili, byl starosta města Chrastava a učitel na gymnáziu Jeronýmova Liberec Michael Canov. Ten zároveň neváhal označit praktiky sociální demokracie za "normalizační". Dnes s ním přináší Nekorektně.com exkluzivní rozhovor.

Zveřejnil jste výsledky studentských voleb jako druhý v pořadí. Kdyby Vás kolegové z Brna nepředběhli, šel byste s kůží na trh jako první?

Než odpovím na první otázku, musím uvést jednu podstatnou skutečnost. Já v posledních osmi letech učím na gymnáziu vždy jen dvě třídy, neboť vykonávám funkci starosty ve městě Chrastava. V letošním roce (mám maturanty) jsem ve škole víceméně vždy jenom ve čtvrtek. Na gymnáziu proběhly volby v úterý 27. dubna a já jsem se jejich kompletní výsledky dozvěděl z několika e-mailů - doprovozené většinou prosbou, abych je zveřejnil, že se jako starosta nemusím bát. Zveřejnil jsem je okamžitě na svém profilu na Facebooku ještě týž den 27. 4. ve 20.20 a zároveň rozeslal dle rozesílacího seznamu svým kolegům starostům. Druhý den, tj. ve středu 28.4. jsem měl v Chrastavě na návštěvě libereckého hejtmana. Půl hodiny poté co odjel mě najednou velmi rozčílený telefonoval (v 19 hodin), neboť se k němu dostal od nějaké dobré duše (nemyslím si, že od někoho z kolegů starostů, ale od někoho dalšího komu to oni přeposílali) můj e-mail s výsledky voleb. Rozhovor by byl těžko reprodukovatelný, každopádně na mě pan hejtman kvůli tomu, že jsou výsledky známé, nebyl zrovna vlídný. Po tomto rozhovoru jsem se rozhodl, že zveřejním výsledky naplno jako přílohu ve svém článku do Neviditelného psa, který jsem sepsal a odeslal do redakce ve čtvrtek 29.4. večer. Zde vyšel 30.4 v 00.00. Mé rozhodování bylo tedy na kolegovi z Brna zcela nezávislé.

Můžete popsat atmosféru, která na střední škole, kde jste pedagogem, ohledně zveřejňování či nezveřejňování výsledků studentských voleb panovala?

Jak jsem už uvedl, učím letos ve škole jen ve čtvrtek. Byl jsem s kolegy v kontaktu naposledy ve čtvrtek 15. 4. (22.4 jsem byl se svými studenty na zahraniční exkurzi) a o studentských volbách jsme se vůbec nebavili. Ve čtvrtek 29. 4., tzn. ještě před napsáním mého článku, jsem ve škole celý den byl. S kolegy v kabinetě a pár dalšími jsme opět studentské volby nijak neřešili. A já jsem úmyslně nikomu z nich o svém záměru neřekl, nechtěl jsem dělat z nikoho "spoluviníka".
Co se studentů týče, ve škole si učím svoji chemii a studentských voleb jsme se ani nedotkli. Z facebooku však dobře vím, jak mí studenti prakticky vesměs nesnáší Jiřího Paroubka a Davida Ratha. Po volbách jsem i od několika z nich obdržel výsledky se žádostí o jejich zveřejnění.

Hovoří se o tlaku ze strany sociálnědemokratických hejtmanů. I na Vás někteří sociální demokraté nějakým způsobem tlačili, ať už před zveřejněním, nebo po něm?

Pro mě byl stěžejní nátlak hejtmana Ratha na ředitele škol. Když jsem poté četl, jak se školy raději odhlašují, řekl jsem si, že takovým praktikám se musí vystavit stopka. A když poté, co přes výhrůžky nějaké školy zbyly a hejtmané prostřednictvím předsedy své asociace hejtmana Haška dotlačili paní ministryni k odvolání záštity a Šimona Pánka ke sterilizování voleb odkladem vyhlášení výsledků voleb o měsíc, tak jsem se opravdu zhrozil, že se do škol navrací totalitní praktiky se vším všudy. No a to, jak se ke mně choval náš pan hejtman po volbách, jsem psal již v odpovědi na předcházející otázku.

Měli například někteří Vaši kolegové strach, nebo bylo jim nějak vyhrožováno?

Jak jsem psal výše, o tom jsem s kolegy nemluvil.

Někteří odpůrci tohoto projektu argumentují, že studenti středních škol nemají dostatek informací k tomu, aby mohli, byť jen jako, "volit". Jak byste jako pedagogický pracovník zhodnotil informovanost dnešní mládeže o politice?

Jen "jako" by volit mohly děti z první třídy, podobně jako si tyto děti mohou hrát na doktora. Je problém dospělých, nakolik výstupy jejich volby berou vážně. U skupiny dětí, která volila tj. nad 15 let, musím konstatovat, že jejich názory jsou takové jaké k této věkové kategorii patří: mnohdy zjednodušené, mnohdy naivní, mnohdy radikální, ale také upřímné a nezkažené. A každopádně tyto děti nejsou vůbec hloupé.

Našli se i tací, kteří hovořili o porušení zákona. Sám jste toto nařčení rezolutně odmítl. Podle Vás byly tedy volby "legálně" v naprostém pořádku?

Z hlediska toho, co máte na mysli (tzn. zda jejich pořádání zákon neporušilo), jsem si jist absolutně. O tom nepochybuji a to se právními otázkami zabývám dnes a denně. Zákon zní: „Ve školách a školských zařízeních není povolena činnost politických stran a politických hnutí ani jejich propagace.“ Simulace voleb takovouto činností jednoznačně není. Krásně to ukazuje porovnání se zákonem platícím pro skutečné volby: "V objektu, v němž je umístěna volební místnost, a v jeho bezprostředním okolí je ve dnech, ve kterých v těchto objektech probíhá hlasování, zakázána volební agitace pro politické strany, politická hnutí, koalice a kandidáty." Z porovnání vyplývá krásné ad absurdum: Kdyby dle něčí právní úvahy studentské volby porušovaly školský zákon, musely by ve stejné logice porušovat skutečné volby volební zákon a volit by se vůbec nemohlo.
Co však dle mého názoru nebylo v souladu se zákonem, bylo počínání hejmana Ratha a asociace hejtmanů reprezentované Michalem Haškem. Zřizovatelé (kraje reprezentované hejmany) neměli vůbec žádného zákonného oprávnění do studentských voleb jakkoli zasahovat. Maximálně mohli dát podnět České školní inspekci. Ta jediná ze zákona mohla posuzovat studentské volby ve školách. A asociace hejtmanů není ani tím zřizovatelem.


Jak si vysvětlujete, že ve studentských volbách jednoznačně zvítězila strana TOP 09. Proč právě oni?

Mladí milují pravdu a když se říkají věci na rovinu. A to TOP dělá. Učaroval jim kníže, také vidí, co se děje v Řecku. A nejsou hloupí.

Myslíte si, že za aktivitou sociálních demokratů byly hlavně obavy, že ČSSD ve studentských volbách propadne (které se nakonec potvrdily)?

Ne hlavně ..to byl jeden jediný důvod. Oni vědí, jak mimořádně jsou u mladých neoblíbeni Jiří Paroubek a David Rath.

Je podle Vašeho názoru možné, aby výsledky studentských voleb, byť minimálně, ovlivnily výsledky voleb parlamentních?

Všimněte si toho téměř absolutního ticha ze strany ČSSD ve vztahu k vyhlašování studentských voleb. Jsem přesvědčen, že si uvědomili, že udělali kardinální chybu. Kdyby nechali studentské volby na pokoji, téměř nikdo by si jejich výsledků ani nevšimnul. A pokud ano, mohla by z toho ještě vytěžit ČSSD svoji výhodu. Mohla mladým říci: "Ano, dali jste nám na srozuměnou, že Vám mnohé dlužíme. My se to pokusíme napravit." Ale poté co občané všech generací viděli, jak zachází David Rath + Michal Hašek se školami, s jejich řediteli a s jejich studenty, jak potupili ministryni školství a ikonu revoluce Šimona Pánka, jak se snaží studenty umlčet, bránit jim projevit svůj názor a že pokud ho již projeví, tak se bude smět zveřejnit až za měsíc, kdy již nikoho nebude zajímat, tak tento z hlediska ČSSD katastrofální marketingový tah rozhodne dle mého názoru volební souboj levice versus pravice ve prospěch pravice. Sociální demokracie má možná ještě jednu šanci jak svoji chybu minimalizovat a volby ve svůj prospěch zachránit. A sice neprodleně tuto chybu uznat a vyzvat Člověka v tísni ke zveřejnění všech výsledků ze všech škol.

Vaše gymnázium ovšem čelí nařčení, že volby byly "něčí privátní akcí". Vaše škola podle informací iDnes z projektu původně vystoupila a zorganizovala si vlastní volby. Spekulace iDnes ukazují na Vaši osobu. Sám nejste úplně "nestranný" - kandidujete do podzimních senátních voleb. Proč se tak vlastně stalo?

Poté co se pánové Rath, Hašek, Pánek a paní Kopicová zachovali jak se zachovali, naše gymnázium z projektu Člověka v tísni vystoupilo a zorganizovalo totožné studentské volby za totožných podmínek samo. Proč tak kolegové učinili, mohu se pouze domnívat. Popravdě řečeno, já jsem to při zveřejnění výsledků ani nevěděl. Snad to měla být preventivní obrana proti hejtmanům, kdyby se výsledky zveřejnily.
Pokud vím od paní redaktorky, tak se mě náměstek pro školství snažil obvinit, že jsem celé studentské volby na našem gymplu zorganizoval já a všichni studenti volili TOP 09 kvůli mě. Jak vyplývá z výše uvedeného, z organizací voleb jsem neměl nic společného a učím ve dvou třídách (z 18 ve kterých mohli volit). Víc k tomu nemám co dodat. (Ve prospěch pana Canova hovoří i skutečnost, že TOP 09 zvítězila ve všech - nebo v drtivé většině - studentských voleb, jejichž výsledky jsou známé - pozn.aut.)

V čem byl podle Vás největší přínos studentských voleb?

V tom, že odhalil, že demokracie je v našem státě ve velmi vážném ohrožení a že král (tj. ČSSD pod současným vedením) je nahý.

Původní článek Michaela Canova a výsledky studentských voleb na gymnáziu Jeronýmova najdete ZDE.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Cui Bono?

úterý 4. května 2010

Cui bono – „V čí prospěch?“ Tato otázka platící již od dob starého Říma umožňuje často rozkrýt události zamotané tak, že spiklenecké teorie kolem nich obvykle sahají od duševní poruchy účastníků až po vliv mimozemských civilizací.

Lze ji obvykle aplikovat na cokoliv – atentát na Lincolna, Theo van Gogha, Kennedyho, Franze Ferdinanda, upálení Jana Husa, výbuch raketoplánu Columbia či útoky v moskevském metru. Aplikací tohoto principu obvykle dojdeme k nějakému závěru, ale i tento závěr se nám může vymknout z ruky, protože historické důsledky pak často dospějí k něčemu úplně jinému, než účastníci původně zamýšleli. A to „bono“ měl někdo jiný a po nějakém čase zase další jiný. Uveďme jen pár drobných příkladů:

Zastřelení Franze Ferdinanda v Sarajevu mělo vést k nezávislosti Srbska nebo k První světové válce? Upálení Jana Husa byl zlý úmysl papeže nebo užitečná snaha o názorové sjednocení Evropy proti rozpínajícím se Mongolům? Byl pak Jan Žižka bojovník za svobodu nebo fanatik srovnatelný s působením Usámy bin Ládina? Atentát na Theo van Gogha byla akce islámského fanatika nebo provokace srovnatelná s atentátem Žida Herschela Grynszpana 1938, jenž vedl ke „Křišťálové noci“, nástupu Hitlera a obecné nenávisti vůči Židům? Následně k Druhé světové válce a novým poměrům v Evropě...

Ano, často jediná taková takřka „drobná akce“ vede k dalekosáhlým důsledkům, jejichž Cui bono nelze už vůbec odhadnout. Důvod, proč tento článek je právě na tomto serveru, je následující: všimněme si, že naprostá většina diskuzí se odehrává právě kolem této otázky – kdo za něčím stojí? Nejsme tím výjimeční – toto platilo vždy a platit bude, dokud se z lidí zase nestanou opice, které již podobné otázky nezajímají. Takže diskutujme dál. Přesto by mě však na tom všem zajímalo, zda existuje nějaká obecná zásada, jíž se lze držet za všech okolností a podle ní vše posuzovat. Vědět, že bez ohledu na ten či onen finální prospěch lze odlišit dobré od špatného. Mým osobním názorem (se kterým není potřeba souhlasit) je, že tato hranice je a musí být velice jednoduchá. Takřka triviální – všem srozumitelná a naprostou většinou akceptovatelná. Příkladem mohou být základní demokratické principy:

1) Nárok na život
2) Svoboda názoru, vyznání, pohlaví a rasy
3) Rovné podmínky všem
4) Nedotknutelnost majetku

A to je vše. Za toto má smysl bojovat a to nekompromisně. Neuvažovat dále, protože pak se už pouze zamotáme. Až do tohoto místa bych sám se svými názory dokázal souhlasit. Ale je otázka, jež toto vše nahlodává: Co když je jedna zásada v kolizi s druhou? Pokusme se opět uvést jen tři srozumitelné příklady:

1) Za druhé světové války dokázali Angličané za maximálního utajení v Bletchley Parku dešifrovat německý tajný kód Enigma. Byla to jedna ze zásadních spojeneckých výhod proti Němcům. Co kdyby investigativní novinář na tuto skutečnost přišel? Měl by využít své svobody a tuto skutečnost zveřejnit? Já ne... A co kdybyste byli vy šéfem tajné služby? Dali byste rozkaz k zavraždění tohoto novináře, v případě nutnosti i s jeho nevinnou rodinou? Já ano...
2) Co demonstrace síly při zničení nevinné Hirošimy či při totální destrukci Drážďan? Vydali byste podobný rozkaz? Já ano...
3) V mnoha situacích došlo k tomu, že jedna silná země si udělala nárok na cizí území. Vás by vyhnali z domova a nastěhovala by se tam cizí nevinná rodina. Co nyní? Stáhnout ocas a nechat se vysídlit třeba do Patagonie? Nebo by bylo vhodné pomocí teroristických útoků (i třeba vůči civilnímu obyvatelstvu) dát najevo, že se s tím nehodláte smířit, pokud byste neměli jinou (legální či vojenskou) možnost? Já tady nevím...

Nuže, jak vidíme, kromě jednoduché kriminality je vše složitější a zamotané a obvykle neexistuje jednoduchý princip, jakým by se dalo univerzálně řídit. Takže závěrem, můžeme zapomenout vše výše uvedené a nikam nevedoucí a řiďme se dál pouze svými osobními a morálními názory. Jediným možným (ale nejistým) vodítkem by mohlo být jakési poměření hodnot těch sporných případů – co znamená menší zlo. Ale jelikož obvykle nemáme po ruce všechny informace o daném pozadí akce, pak berme náš názor vždy s příslušnou rezervou a nebuďme radikálními soudci...

M.Adamec

Zobrazit celý článek

SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ: Kdo tu co slibuje?

pondělí 3. května 2010

brown-cameron-clegg_250220s Jsem teď v poslední době kousek od Londýna, tak jsem měl možnost sledovat v přímém přenosu debatu Davida Camerona, Nicka Clegge a Gordona Browna z Birminghamu. Musím říct, že kdybych byl britský volič, tak bych situaci nejspíš vyřešil tak, že bych k volbám nešel vůbec.

Co měli všichni tři kandidáti společné – dali by se popsat slovem slibotechna. Jeden sliboval víc než druhý, jeden nesmyslnější věci, než druhý. Z toho, co jsem viděl, by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby Paroubkovo karikované “Zruším Eyjafjallajökull” nebo “Budu za vás menstruovat” řekl kdokoliv z nich. Tím víc mě překvapila reakce médií – podle nich vyhrál debatu suverénně David Cameron. Minimálně z toho co jsem viděl, bych si to opravdu nemyslel.

Ačkoliv se mohu ztotožnit s velkou částí agendy britských konzervativců, už po mnoho let se zdráhám je jakkoliv výrazněji podporovat kvůli jejich lídrovi. Správně, Davida Camerona zkrátka nemám rád a nevěřil bych mu ani nos mezi očima. Proč? Cameron je typický stranický odchovanec, něco jako Stanislav Gross. Kromě umění dělat vnitrostranickou lobby “správným směrem” totiž nikdy žádnou praktickou práci neměl – a to má své důsledky. První – Cameron je ideolog-dogmatik. Něco jako taková kultivovanější verze Františka Matějky. Jeho názory jsou názory per se, které si utvořil bez toho, aniž by o dané problematice něco věděl. Buď podle osobních pocitů, nebo podle toho, co mu navrhli jeho poradci, co může nejvíc “letět”. Od premiéra čekám, že bude mít přinejmenším několikaletou úspěšnou manažerskou funkci v nějaké firmě, nebo bude aspoň něco jeho profesionální obor. Něco, v čem by mohl říct “tomu rozumím, nevěšte mi bulíky na nos”. Druhý důsledek - člověk odkázaný na stranické poradce to dokázat nemůže i kdyby měl sebelepší školu a měl na to sebevíc podřízených. Někdo ovšem potom rozhodnutí dělat musí – a tak se stane, že důležitá rozhodnutí dělají jeho poradci místo něj. A propos – volil jeho poradce někdo? Zná někdo jejich jména? Kde je potom legitimita vzešlá z vůle občanů?

Nick Clegg, předseda liberálních demokratů, je slibotechna par excellence a musím říct, že z těch třech asi největší. Nemá prakticky žádný program, jediné, co dokázal opakovat bylo zázračné slovo change a to, že jeho strana je jiná, než labouristé nebo konzervativci. Jaká – to už moc nezmínil. Z jeho projevu bylo patrné, že cílí především na nespokojené protisystémové voliče, kteří jsou naštvaní na všechno. To příliš státotvorné není.

Gordon Brown je velmi zajímavá kapitola. Rovněž sliboval co to šlo, ovšem jiným způsobem. Jeho hlavní argumentační linie spočívala v tom, že odůvodňoval, proč sociální výdaje zrušit nelze, občas se uchyloval k tomu, že předat vládu konzervativcům by bylo nezodpovědné, protože nikdo neví, co by udělali a takhle je aspoň “jistota” pokračování jeho stylu vlády, který každý zná. Jedno se musí Brownovi nechat – díky tomu, že je premiér a má zkušenosti s řízením státu, má aspoň trochu Ahnung o čem mluví. Ačkoliv se mi zdál z těch tří nejkompetentnější, nevolil bych ho, protože nesouhlasím s jeho způsoby řešení problémů s imigrací (to ale nesouhlasím ani s Cameronem, který sice recept má, ale naprosto nefunkční z praktického hlediska, leč líbivý jako snadné řešení), stejně jako s jeho sociální politikou.

Kandidáty za UKIP a BNP považuji za tak mimo mísu, že bych jim nedal hlas ani omylem. Sečteno a podtrženo, kdyby mi někdo ukázal Camerona, Clegge a Browna poprvé v životě a neřekl by mi, kdo z nich patří ke které straně, nejspíš bych si myslel, že labouristé jsou všichni tři. K Cameronovi, jakožto “stranickému panákovi” mám odpor, Clegg by si se sliby nezadal s Paroubkem a Browna bych považoval s největším sebezapřením za nejméně škodlivou alternativu. Přesto bych nejspíš volit nešel vůbec, protože skutečně zodpovědný přístup, kterým se projevovala například baronka Thatcherová, tam nemá nikdo.

Zobrazit celý článek