SPOLEČNOST: De libertate humana et civili

pátek 21. května 2010

Svoboda je jedno ze slov, která si berou do úst politici, aktivisté či jiní společenští aktéři všeho druhu. Zaklínat se svobodou se stalo celkem populárním; nicméně zamyslel se někdo do hloubky nad tím, co si pod tou svobodou představovat? Existuje vůbec univerzální svoboda?

Soudě podle toho, kdo a v jakém kontextu o svobodě mluví, můžeme rozdělit jednotlivé druhy svobody do dvou hlavních kategorií – svobody jedince a svobody kolektivu. Zamyslíme-li se nad tím, co je svoboda jednotlivce, můžeme se dostat opět k několika způsobům, jak to pochopit. Svou osobní svobodu totiž jinak chápe zapřísáhlý libertarián a jinak třeba hluboce věřící člověk. Začněme od nejjednoduššího pojetí osobní svobody, jak jej chápou především libertariáni, k nimž se v zásadě hlásí i autor tohoto článku. Svoboda je možnost jednat podle vlastní vůle s jediným omezením – nesmí dojít k neoprávněné úhoně na úkor druhých. Protože nelze tuto maximu absolutizovat (neumím si představit život, v němž bychom neingerovali do záležitostí druhých vůbec nijak a to nikdy), lze si svobodnou společnost představit jako takovou, kde jednotliví členové (občané) spolu žijí podle sepsaných pravidel, která stanovují jak postupovat v případě nechtěného kontaktu aby byla škoda co nejmenší pro všechny strany. Pro takového člověka je stát především garantem takových norem a jeho svoboda je omezená tím, když mu někdo naruší jeho intimní zónu více, než je absolutně nutné (tedy pokud je omezovatel okolnostmi dotlačen do situace, kdy nemá žádnou jinou možnost než narušit svobodu jiného, a to i kdyby jiná možnost měla být pro něj něčím sankcionovaná). Kdo potom tomu státu velí je vcelku irelevantní do doby, dokud bude spolehlivě garantovat výše uvedené.

Na takové vidění světa ovšem reaguje například hluboce věřící člověk následovně – jak může být někdo doopravdy svobodný, když nemá možnost hlubšího duchovního přesahu, tedy například žít podle zavedených pravidel (Bible, Koránu, Talmudu, ...) v plné míře? Je svobodný člověk, který je nucen platit peníze státu, který dovoluje činnosti v rozporu s duchovním přesahem, tedy například potraty nebo eutanázii? Z hlediska hluboce věřícího člověka je už samotný fakt, že se jinde dělají věci proti jeho přesvědčení a on to musí tolerovat? Z jeho pohledu je přinucen; nemá svobodnou vůli se rozhodnout, zda takový stát chtít bude či nikoliv, pokud ovšem neuvažujeme o hlasování nohama.

Horší je to se svobodou kolektivu. Takový svobodný kolektiv často nebývá nic jiného, než nátlak masy na individuálně myslící a konající jedince, kterým se nezamlouvá směr, jakým se ta “svoboda” rýsuje. V diskusi pod jedním mým článkem někdo napsal, že starší generace Poláků, kterým dnešní mladí Poláci mají tendenci schovávat občanku aby nešli k volbám, bojovala za svobodné Polsko. Bohužel, mnozí bojovali asi za tak svobodné Polsko, jako mnozí Rusové bojovali za svobodný SSSR během druhé světové války. Aniž bych chtěl přirovnávat masového vraha Stalina k pokojným a slušným lidem ze Solidarności, ten princip základní myšlenky za co se bojuje byl dost podobný – přinejmenším pokud jde o jeho deklaraci. Lech Wałęsa není žádný rozený demokrat ani člověk, který by trpěl přílišnou úctou pro svobodu jednotlivce a podobně na tom byla i velká část členské základny Solidarności. Svoboda jednotlivce pro ně byla – a je – v pořádku pouze potud, dokud se projevuje v rámci “společného cíle”. Tedy něco ve smyslu “všichni máte svobodu – svobodu budovat socialismus podle svých způsobů, přání a priorit”, akorát místo socialismu šlo o budování národně-katolického státu. Tato kolektivní “svoboda” se staví na vymezování – proti jiným státům, národům, zahraničním či nadnárodním firmám a v neposlední řadě proti domácím, kteří “kazí jednotu”. V České republice podobný myšlenkový proud zastává už od počátku 90. let Václav Klaus.

Chceme-li se dostat k tomu, který koncept svobody je nejlepší a nejvíce se blížící utopistické libertas humana et civilis, musíme najít takový, v němž mohou jednotlivé typy svobod co nejlépe koexistovat. Na jedné straně máme svobodu individuální dělat si co chci v rámci zásady neškodit jiným, na druhé straně máme svobodu kolektivní, která se chápe jako suverenita a na straně třetí máme svobodu v podání náboženském, kdy svobodný se cítí člověk tehdy, když má možnost být spasen (a podle své víry k tomu potřebuje žít určitým způsobem). Srdce kolektivisty-nacionalisty krvácí, když je omezována suverenita jeho národního státu, ovšem to je škoda pouze v emocionální rovině. Tomu člověku situace samozřejmě nijak fyzicky nebrání, aby se nějak cítil nebo aby si doma vyvěšoval národní vlajku či si co pondělí zpíval hymnu. Podobně je na tom omezení svobody náboženské v té formě, že se dá občanům možnost odmítnout misionáře (například ke křesťanství či islámu neoddiskutovatelně patří povinnost věřícího evangelizovat), co způsobí možná věřícímu silnou emocionální újmu, musí-li žít s vědomím, že jsou tací, co jeho vyznáním “opovrhli”, ale opět ten člověk není nijak poškozen ani na životě ani na majetku. Pokud ovšem přinutíme člověka vyznávajícího svobodu jednotlivce v rámci nepoškozování jiných k tomu, aby žil podle někým nadiktovaných náboženských standardů nebo aby žil v národním státě i když je to pro něj silně nevýhodné (zeptejte se každého českého exportéra, co ho stojí výmysl zvaný národní stát, pošle vás hodně rychle s takovým konceptem k šípku, on na tom totiž tratí), tento člověk tratí ne emocionálně, ale naprosto reálně a tady v tomto světě. Jistě, nacionalisté, stejně jako různí nábožensky orientovaní čtenáři se na mne mohou okamžitě vrhnout s tím, že materiální integrita je “mrzká”, “nízká” a že nechápu “velké cíle”, pro něž se musí obětovat moje maličkost, ale nechť mi tito dovolí jim odpovědět, že na jejich “velkých cílech” nemám zájem a svůj život si umím představit i bez nich. Problém je, že zastánci různých “emocionálních svobod” si nejsou svou vírou moc jisti, proto pro ně je každý, kdo žije “jinak”, ztělesněním pochybnosti, potenciálního nebezpečí, že se sami mýlí, což je pro ně nepřípustné.

Sečteno a podtrženo – svoboda, která dává člověku možnost žít si podle svého bez způsobení fyzické či materiální újmy jinému člověku či subjektu je ta, která by měla dostat přednost, protože její omezení nejvíce “bolí” přirozenost člověka. Pokud mi někdo dokáže, že to, čemu jsem věřil, není pravda, nebude mě to bolet, budu rád, že už nežiju v omylu. Pokud mě někdo obere o sto tisíc korun ve jménu “vyšších národních cílů” na clu, kurzovním riziku, nečlenství v EU nebo něčem jiném, případně mě obere o možnost eutanázie v případě, že se nebudu chtít trápit nemohoucí na smrtelné posteli zbytečně dva týdny, bude mě to pořádně bolet. Aby někoho emocionálně bolela ztráta “národního” nebo “náboženského”, musí ho někdo to “národní” nebo “náboženské” vědomí naučit. S bolestí fyzickou, nebo bolestí nad materiální ztrátou, se rodí každý z nás. Proto by měla Svoboda s velkým S bránit především té na úkor jiných, dostanou-li se do konfliktu.

2 Comments:

Anonymní řekl(a)...

Finrode,
velice zajímavý článek, mířící až hodně hluboko k podstatě společnosti a proto zde asi ani není diskuze :-).
Místo dlouhého oponování opět nabízím odkaz: http://www.youtube.com/watch?v=74iYg1SQREo
Svoboda/demokracie je totiž bod na nejasné stupnici mezi anarchií a totalitou. A, bohužel, svoboda jedince často vede ke zkáze a doplatí na to pak jeho potomci. Více totalitní režimy se ukázaly z dlouhodobého hlediska obvykle stabilnější, než režimy více svobodné...
Nechť je naším cílem najít tu správnou rovnováhu mezi libertate humana et civili.

Anonymní řekl(a)...

P.S. Zapomněl jsem k předchozímu příspěvku svůj podpis a to nemám rád:
M.Adamec