EKONOMIKA: Vstup do eurozóny se ukázal jako nutnost

středa 29. října 2008

Česká republika směřuje k tomu, že bude pravděpodobně posledním státem z nových členských zemí EU, který zavede společnou evropskou měnu - dojde-li k tomu vůbec. Od našich zákonodárců slyšíme na adresu eura jen velmi mlhavé komentáře ve smyslu "no, možná bude zavedeno v roce 2016, možná v roce 2020, možná později". Fakticky to znamená, že dotazovaný svými odpověďmi pouze mlžil a zakrýval fakt, že téma společné měny jednoduše není na pořadu dne a nikdo o něm nic neví.

Současná ekonomická krize s sebou přinesla jeden významný jev - silné oslabení malých evropských měn nejen vůči dolaru, který posiluje zejména kvůli výbušnému akciovému trhu - tedy skutečnosti, že investoři prodávají akcie a kupují dolary - ale i vůči euru. Postihlo to takřka všechny dotyčné měny a to měrou poměrně silnou, bez ohledu například na údaj HDP na hlavu v dané zemi. Postižené tedy bylo jak bohaté Norsko, tak chudé Rumunsko. V případě Norska se norská koruna propadla z hodnoty 7,9 NOK/EUR z 25. srpna na 9,3 NOK/EUR z 20. října, v případě rumunského lei z hodnoty 3,55 RON/EUR z 25. srpna na 3,95 RON/EUR na začátku října. Obě země přitom měly dlouhodobě kurz své měny vůči euru relativně stabilní a nepočítalo se s žádným jeho velkým ohrožením jako v případě Islandu, kde 25. srpna byla islandská koruna v kurzu 120,65 ISK/EUR a o dva měsíce později v kurzu 150,5 ISK/EUR. Velmi podobný vývoj zaznamenaly prakticky všechny malé evropské měny s výjimkou dánské koruny, jejíž kurz vůči euru za poslední dva měsíce osciluje okolo hodnoty 7,46 DKK/EUR.

Co to znamená pro ekonomiky malých zemí mimo eurozónu? Většinou to, že se snaží buď o vstup do EU (Island) a následní zavedení eura, případně o tom uvažují (Norsko), nebo plánují co nejrychlejší přijetí eura (Švédsko, Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko) - případně se rozhodly, že udělají vše pro to, aby splňovaly maastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny (Maďarsko). Jediný, kdo o zavedení eura zatím neuvažuje, je Dánsko, jejíž měna ovšem z nějakého důvodu v současné krizi ohrožena nebyla. Ovšem na to, že česká koruna předvedla za poslední dva měsíce naprostou nepředvídatelnost a neovladatelnost je pozoruhodné, že čeští politici o euru nemluví. Kurz české koruny přitom výrazně podpírá vysoké investiční očekávání zahraničních firem investujících v ČR - tedy jednoduše řečeno, pokud by došlo k jakémukoliv strachu o tyto investice, koruna rázem může silně ztratit svou hodnotu. Naskýtá se otázka - pokud by příští parlamentní volby vyhrála ČSSD s takovým programem, jaký má, co by to udělalo s obavami investorů o své peníze v České republice? Pokud se podíváme na vývoj kurzu koruny, dokázaly s ním podstatně "zamávat" i povodně v roce 2002. Je otázkou, zda zejména když většina našeho trhu je provázána se zeměmi eurozóny, nezavést euro zejména kvůli ochraně našich živnostníků a firem, které v eurech obchodují už dnes. Ostatně jsou to právě živnostníci, kteří po zavedení eura volají nejvíce - a neměla by pravicová vláda naslouchat především jim?

Zobrazit celý článek

VÝROČÍ: Je to na nás

úterý 28. října 2008

Samostatný český stát má za sebou devadesát let složité historie. Více než polovinu té doby byli lidé na jeho území z nějakého důvodu nesvobodní a tento fakt je stále znát. Kdo ví, co uvidíme, až uplyne celé století?

Naše země není velká, ale je líbezná a relativně vzdálená těm nejničivějším přírodním katastrofám. Bývala i bohatá na mnohé nerostné suroviny, ale co se jejich většina nachází už jen ve sbírkách Národního muzea, zůstává její největší bohatství v lidech. V jejich společnosti, tvůrčích schopnostech, v jejich sepětí s krajinou, s historií. V jejich oddanosti, houževnatosti, nápaditosti a pracovitosti. V jejich schopnosti zemi nejen využívat, ale i milovat a chránit.

Jenže právě lidé nejsou v této zemi spokojení. Absolutně vzato – kdo je doopravdy spokojený, že? Potíž je v tom, že přestože z historického hlediska nikdy nebylo Čechům a Moravanům lépe než poslední roky, nespokojenost a frustrace narůstá. Proč? Není velká, ta země, ale je naše, ne?

Je? Doopravdy? Ale jistě, máme státní suverenitu, stát funguje vevnitř i navenek. Česká republika je součástí různých mezinárodních seskupení, žádný stát nás neokupuje, jsme svobodní. Už vidím, jak mnozí z vás krčí nos, a říkáte si – jo stát funguje, ale jak? Blbě! Jsme svobodní, ale na jak dlouho? Copak nevidíte, kam to ti politici vedou?

A jsme u toho. Navzdory tomu, že tato země je opravdu naše a my máme co říct k tomu, kým a jakým způsobem je vedena, opět se tu, zdá se, vyskytují jacísi ONI. Oni, kteří lžou, kradou, pořádně nepracují a za všechno můžou. Že jsou to lidé, které jsme si sami zvolili? Ale prosím vás, vždyť není koho volit – samí gauneři tam jsou a obyčejní lidé jsou jim jedno! Kdo si má mezi nimi vybrat? Fuj!

No, ne že by mě tato tvrzení taky nenapadla. Zoufalé výpočty menšího zla jsou bohužel častou součástí přemýšlení nad volebními lístky. Jenže napadlo vás někdy, že ti politici jsou tak bezostyšně zkorumpovaní a nemravní taky proto, že jim to jako jejich voliči dovolíme? Ano uznávám, že člověk vstupující do politiky musí mít hodně silný žaludek, stejně jako bezpečně vím, že moc korumpuje. Na to nemusím sledovat vrcholnou politiku – stačí úředník vládnoucí potřebným razítkem.

Proč se vůbec tak málo ozýváme? Proč dělíme společnost na MY a ONI? Vezměte si takový obyčejný příklad. Jednou z "výsad", které vrcholní politici pokládali za samozřejmou, byla nebezpečná jízda v autě – ignorování veškerých předpisů, alkohol... na co si vzpomenete. Kupodivu na bezostyšnost tohoto druhu jsou u nás lidé citliví. I byli papaláši přichyceni (mnohokrát) na švestkách, protože společnost se rozhodla, že tohle jim tolerovat nebude. A co se stalo?

Dříve naprosto běžné zprávy o tom, jak předseda té a té strany (dosaď libovolnou) překročil všechny rychlostní limity či poslanec ten a ten sednul opilý za volant a boural, přece jenom značně prořídly. Nedělám si iluze, že všichni jezdí podle pravidel, ale minimálně si už dávají pozor. Patrně žerou, ale nemlaskají. Proč to nejde i v jiných oblastech?

Nepustím se rovnou do podezření z korupce, začnu u jednodušších věcí. Nemusíte číst zrovna bulvární tisk, aby vám neuniklo, že předsedové obou velkých stran včetně prezidenta republiky rozhodně neoplývají ctí a slušností, pokud jde o jejich rodinný život. Lidé u nás svým představitelům promíjejí činy, které by jim jinde zlámaly vaz. Proč? Kde se bere taková shovívavost?

Možná ve vlastním svědomí – každý se přece může rozvést! Ale jistě, může, a také to dělá. Někdy vztahy prostě nevyjdou. Jenže tihle lidé za nás podepisují zákony a smlouvy, které ovlivní nejen život náš, ale kolikrát i život našich dětí a vnuků. Uznávám, že se někdy člověk nechtěné lásce neubrání, ale my sledujeme bezostyšné veřejné lhaní, podvody a jiné zákeřnosti. Ať chcete nebo ne, i tohle vypovídá o charakteru dotyčných politiků a proč věřit, že se v jiných oblastech chovají poctivě a slušně, když tady se nenamáhají? Že je to jejich soukromá věc? Právě, že není! Ne, pokud reprezentují stát.

Zkusím to vysvětlit. Mně jako člověku je jedno, kolik má ten který milenek a jak zametl se svojí (ex)manželkou. Jenže nestoudnost, s jakou se někteří naši politici ani nesnaží tvářit, že jsou slušní lidé, znamená, že mnou jako voličem opovrhují. Je jim jedno, co si o nich kdo myslí. Však oni zase projdou a u svých koryt se udrží. Tak proč se přetvařovat? A my je v tom utvrzujeme.

Přitom bychom jim to mohli minimálně znepříjemnit. Mohli bychom je donutit, aby si aspoň dávali pozor. Hlas lidí totiž může být slyšet a to nejen při volbách. Už slyším tu námitku – a koho tedy máme volit, když je to tam samej gauner? Uznávám, že to dá práci, ale na kandidátních listinách přece existují preferenční hlasy, ne? Co takhle nevolit ty, jejichž jména si člověk pamatuje jen podle skandálů, ale naopak je důsledně ignorovat? Nebo nám ti gauneři imponují? No ale potom si nemáme na co stěžovat.

Ne, tohle opravdu není oslavný článek k devadesátému výročí založení samostatného státu. Je takový, jaký je, protože mám tuhle zemi ráda a velmi mi na ní záleží. Protože vím, že tu žije spousta schopných a pracovitých lidí. Jenže tu také přetrvává ona nebezpečná představa, že za všechno mohou ONI. MY si můžeme akorát tak zanadávat a táhnout to dál, nejlíp, jak to za daných podmínek jde.

Ale to není pravda. Dnes už ne. Nemusíme se nechat bezostyšně využívat, nemusíme jít se stádem. Tohle je naše země, a když si v ní neuděláme sami pořádek, kdo to udělá za nás? A věřte, že by se takoví našli, kdo by tu svoje pořádky zaváděli s velkou chutí!

Nejsou oni, jsme jenom my. A na to bychom neměli nikdy zapomínat.

Zobrazit celý článek

REPORTÁŽ: Konference NATO v Krakově (2)

pondělí 27. října 2008

V pátek náš deník přinesl první část reportáže o konferenci o budoucnosti NATO, která byla uspořádána v Paláci Pugetów v Krakově. Dnes vychází reportáž z druhé, páteční části konference, na které vystoupil například polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski.

Kromě něj v pátek se svými příspěvky vystoupili Rob de Wijk, ředitel Den Haag Centrum voor Strategische StudiesStanisłaŭ Šuškievič, bývalý předseda Nejvyšší rady Běloruska, tedy předseda vlády z předlukašenkovské doby a Edwin Bakker, ředitel Clingendael Security and Conflict Programme Nizozemského institutu mezinárodních vztahů.

Jako první se svým projevem vystoupil Radosław Sikorski. Připomněl důležitost transatlantických vazeb a zároveň upozornil na nebezpečí marginalizace evropské pozice – varoval, že v očích americké zahraniční politiky se Evropa stává „vyhořelou“, bez vlastní dynamiky. Nesouhlasí ovšem s tvrzením, že jsou rozdíly mezi americkým a evropským pohledem na mezinárodní politiku nějakou větší překážkou v transatlantických vztazích – naopak shodně s Robertem Kaganem tvrdí, že ony rozdíly jsou spíše pozitivní a vytvářejí tak situaci, v níž se Evropa a Amerika doplňují a mohou spolu tvořit efektivní globální politiku. Označuje transatlantickou vazbu za světově unikátní s ohledem na spojení tolika rozdílných národů a kultur do jednoho efektivního rámce vyloženě jen na základě společné historie – třebaže jednotlivé národy stály v minulosti často proti sobě. Vyzývá k aktivnějším podílu na globální politice, aby byly síly Evropy a Ameriky na globálním poli vyrovnané, přičemž upozorňuje na to, že Spojené státy by si přály, aby měly v Evropě nikoliv podřízeného, ale spolehlivého a silného partnera. Připomněl, že tato spolupráce je nejvíce vidět v Afghánistánu (kde Sikorski pobýval v osmdesátých letech jako válečný zpravodaj, pozn. red.), kde vojska NATO bojují. Připomněl, že mise ISAF nesmí selhat, protože Afghánistán je otázkou precedentu – Západ, který ztělesňuje právě NATO, musí kdykoliv, když se pustí do boje, bezpodmínečně vyhrát. Připomněl, že Polsko po úspěšném dokončení své mise v Iráku navyšuje počet svých vojáků v Afghánistánu ze 1200 na 1600 a že je připraveno udělat ještě mnohem víc. Zdůraznil důležitost pomoci americké administrativě v jejích cílech v Afghánistánu a připomněl, že když se Polsko stahovalo s Iráku, bylo to poté, co předalo moc do rukou iráckých úřadů, které byly už schopné udržet pořádek, který polská vojska nastolila. Ke krizi v Gruzii Sikorski prohlásil, že EU jednala rychle a efektivně. Samozřejmě, podotýká, že EU nedosáhla všech cílů gruzínské vlády v Abcházii a Jižní Osetii, ale – táže se – jakých cílů by dosáhla desintegrovaná Evropa? Jaký by byl rozdíl mezi situací, v níž vyjednává jedna evropská delegace a situací, kdy by jednalo evropských delegací třeba pět? Podle názoru Sikorskiego je gruzínská krize dalším argumentem proč je potřeba se snažit o hlubší integraci Evropy a posílení její zahraničněpolitické moci. Pokud bude silnější Evropa jako celek, budou silnější a mít větší dopad i jednotlivé její členské státy, dodal Sikorski. Připomíná, že ve srovnání s tím, čeho (ne)dosáhla Evropská unie v devadesátých letech v Jugoslávii dosáhla v Gruzii mnohem více, než před deseti lety. Což je pokrok, který nelze opomenout. Jsme podle Sikorskiego lépe připraveni pro to, být opravdovým partnerem Spojených států (v Bosně po tom, co Evropa zkazila vše, co mohla, musely situaci zachraňovat právě USA, pozn. red.). Sikorski tak vnímá budoucnost Evropské unie i transatlantické spolupráce optimisticky, pouze připomíná, že bez hlubší integrace dosažení takového cíle nebude možné.

Rob de Wijk ve svém příspěvku hovořil především o politické krizi Spojených států a jejích důsledcích na transatlantické vztahy. Podotkl, že hlavním problémem, proč se USA do takové krize dostaly, je jejich unilateralismus. USA by měly vidět podle de Wijka pokrok, kterého ve své integraci a posilování pozice Evropa dosahuje a podle toho jednat právě na základě kompromisů daných spoluprací s Evropskou unií. Rovněž připomněl důležitost mise v Afghánistánu – a to především proto, že je ztělesněním multilaterálního rozhodování uvnitř Západu – a stejně jako Sikorski naznačil nebezpečí prolomení precedentu, pokud nebudou jednotky NATO v Afghánistánu úspěšné.

Stanisłaŭ Šuškievič se ve svém projevu věnoval především vztahům Evropské unie a Ruska. Odmítl ústupky vůči běloruskému režimu, které EU v poslední době přichystala, hovořil o tom, že Bělorusko je pro Evropu v současné době nejspíš ztraceno – zejména kvůli silné rusifikaci obyvatel. Prakticky zmizela běloruská národní identita, mizí i jazyk – v každodenním styku se užívá ruštiny. Rusko tím, jak nabízí Bělorusku levné suroviny se de facto snaží Bělorusko koupit – výměnou za levnou ropu a plyn (jejichž cena stejně dramaticky vzrostla) Lukašenko udržuje v zemi „pořádky“, které jsou Rusku poplatné. Připomněl, že dokonce i v rámci běloruské opozice málokdo touží po vstupu do NATO – vinu přikládá právě především rusifikaci. Lukašenkova rétorika v Bělorusku, která podprahově ovlivňuje právě i opozici, tvrdí že vzrůstá agresivita NATO a právě před NATO je potřeba bránit Rusko. Bohužel systematická propaganda tohoto druhu rovněž způsobuje, že třebaže jsou mnozí lidé v Bělorusku proti režimu, neodváží se uvažovat o případném sblížení s NATO. Šuškievič zároveň důrazně kritizuje snahy běloruské opozice o neutralitu jako romantické snění, které nemůže být opřené o realitu, neboť pouze jedna ze dvou sousedních mocností (a sice Západ), by neutralitu reálně uznávala. Fakticky by tak neutralita znamenala opětovné včlenění Běloruska do ruské sféry vlivu.

Edwin Bakker ve svém příspěvku srovnává přístupy Evropské unie a Spojených států ke globálním výzvám a hrozbám, přičemž oceňuje přístup amerického politologa Roberta Kagana v definování těchto rozdílů. Upozorňuje zároveň na zásadní rozdíl mezi chápáním války proti terorismu v USA a EU – zatímco v USA je podle Bakkera vnímaná jako systematický důsledek kontinuity americké vojenskopolitické doktríny vůči vnějším hrozbám, Evropa ji vidí především jako předimenzovanou odpověď na 11. září. Připomíná rozdíly mezi postoji západoevropských a středoevropských zemí, kritizuje určitou západoevropskou naivitu spočívající v tom, že se všechny krize mohou vyřešit diplomaticky. Ke Gruzii Bakker poznamenal, že je liché kritizovat NATO za nečinnost, neboť Gruzie, jako nečlenská země nemůže být krytá článkem 5 Washingtonské smlouvy, který je výlučně věcí členských zemí a musí tak být vnímán, aby nebyla otřásána jeho autorita pro případ, že jej bude potřeba právě pro obranu členských zemí. Bakker je zároveň skeptický k spoléhání na spontánní utváření „koalic ochotných“, „lig demokratických zemí“ a podobně – upozorňuje, že mohou sklouznout do izolacionismu Západu, který může způsobit problémy v řešení světových krizí. Bakker jednoznačně podpořil snahy Západu o intervencionismus ve světě – musí však podle něj být jednak multilaterální v rámci Západu (v tom souhlasí s Robem de Wijkem), zároveň ale musí umět jednat i s ostatními silnými světovými hráči o spolupráci při takových intervencích. Připomíná důležitost sjednocení Západu – i dosavadní pozitivní vývoj k tomuto cíli. Upozorňuje na důležitost masivních investic do obranného sektoru v Evropě, výstavby silnějších evropských sil především v souvislosti s nutností vyvrátit strach středoevropských zemí, že jsou brány jako země druhé kategorie. Poukazuje zároveň na problém změny geopolitické situace v souvislosti s válkou v Gruzii; připomíná, že i v západní Evropě je strach z Ruska stále silný a že bude velmi těžké brát Rusko jako seriózního partnera, bude-li pokračovat v politice, kterou se pouze samo izoluje do pozice vykreslené evropskými stereotypy o Rusku typu nebezpečného Ivana na hranicích Evropy. Svůj příspěvek Bakker uzavřel tvrzením, že by měla Evropa dostát své zodpovědnosti tím, že se stane aktivním hráčem po boku Spojených států, který nebude výlučně spoléhat na jejich pomoc. To považuje za základ, na kterém lze posléze stavět vše ostatní.














Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Pánové z rady Českého rozhlasu se zbláznili

sobota 25. října 2008

Nezvratný důkaz o tom, že skutečně žijeme v Kocourkově, mi dnes ráno přinesl tento článek. V něm jsem si přečetl, že radní Českého rozhlasu obvinili rádio Wave, nekomerční to stanici pro mladé, z propagace fašismu! Co se vlastně stalo?

Zprvu jsem si myslel, že nějaký věci neznalý pitomec pustil na rádiu Wave, které dříve vysílalo analogově a poslední dobou se (za pozoruhodných okolností, ke kterým se ještě chci vrátit) přesunulo pouze na digitál, čímž se ochudilo o spoustu posluchačů, nevědomky jednu z "radikálních" kapel typu Skrewdriver. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem si výše odkazovaný článek přečetl a zjistil, že se nejedná o žádné nácky, ale o světově proslulou kapelu Primal Scream ze Skotska, jejíž písně dosud bez povšimnutí rotovaly i ve sférách komerčních rádií. Primal Scream se "provinili" tím, že napsali píseň Swastika Eyes, jejíž text můžete najít například tady. Soudný člověk jistě pochopí, že o žádnou propagaci fašismu se nejedná - ačkoliv je text poměrně básnicky zpracovaný, lze z něj vysledovat, že půjde spíš o kritiku současné americké společnosti, kterou Primal Scream přirovnávají k fašistické.
Tedy typické pozérské salónní levičáctví rockera ze Západu. Pochybuji ovšem, že si kdokoliv z radních vůbec dal čas a práci text přeložit a zamyslet se nad ním. Omezencům pravděpodobně stačilo slovo "swastika" v názvu a již se rozběhl hon na čarodějnice. Citáty pánů a dam kompetentních, které najdete v Potůčkově článku, zavání těžkým komunismem a na mě osobně z nich jde hrůza. Nejvíce vyniká paní Dana Jaklová, která se prý "bojí o svého šestnáctiletého syna", že by mohl poslouchat závadnou muziku. Toť argument skutečně jak z normalizace, kde se zhusta brojilo proti "máničkám" ve jménu našich dětí. Paní Jaklové bych doporučil, když už má takový strach o syna, ať raději zpracuje svého manžela Ladislava Jakla, který vehementně horuje pro zakouřené hospody - ty skýtají Jaklovi juniorovi mnohem větší nebezpečí, než poslech Rádia Wave (kde ostatně neuslyší nic jiného, než co se běžně hraje na rockových diskotékách).

Ze zmíněného textu na Digizone.cz mi vyplývá jedno jediné pozitivum: Snad poprvé v životě někdo dal do přímé souvislosti termíny "fašismus" a "ultralevice". Že by se Češi konečně poučili? Bohužel zde je zmiňovaná souvislost naprosto mimo mísu. Primal Scream jsou možná, jak jsem už výše zmínil, typičtí salónní levičáci, stejně jako 99 procent amerických rockových a popových hvězd. Nejsou to však žádní ultralevicoví radikálové, tím méně fašisté. Další "perla" pochází z úst pana radního Zelenky. Toho si dovolím přesně ocitovat. "Jedná se o velmi kontroverzní, radikální rap metalové skupiny, která na svých koncertech zastává revoluční stanovisko, velmi kritické vůči domácí americké a zahraniční politice". Za prvé, zajímalo by mě, byl-li pan Zelenka někdy na koncertě. Madonna, Pink, Lenny Kravitz, Carlos Santana, Pearl Jam, U2... mohl bych jmenovat donekonečna, všechny hvězdy amerického showbusinessu si rády, zejména na koncertech v Evropě, rýpnou do Spojených států, většinou velmi tvrdě. Osobně to už přijímám jako folklór, byť se mi to příliš nelíbí. Je zajímavé, jak se tu najednou operuje ve prospěch Ameriky. Až doteď jsem si myslel, že módní antiamerikanismus je politicky korektní. Za druhé, důkaz absolutní nekompetentnosti pana radního je jeho označení poprockových Primal Scream za "rap metalovou" kapelu. Patrně si je pan Zelenka spletl s Rage Against The Machine, na které by se uvedená škatulka dala použít, a kteří ve svých textech zastávají radikální marxistické postoje. Rage Against The Machine určitě na vlnách Rádia Wave dostávají jakožto další světoznámá kapela prostor. Stejně tak Manic Street Preachers, jejichž písně často hrají i komerční rádia. Nikdo se ovšem nikdy nepozastavil nad tím, že se jedná o hudebníky vyznávající extrémně levicovou filozofii, kteří za svůj největší úspěch považují hraní na Kubě, kde jim přišel do VIP lóže zatleskat sám velký Fidel Castro. Nic z toho však radním nikdy nevadilo.

Už od počátku vysílání Rádia Wave, které se zaměřilo na mladé lidi a pouštělo vesměs kvalitní hudbu (ať už popovou, rockovou, alternativní či indie scénu) pozoruji skutečnost, že je některým lidem trnem v oku. Rádio Wave skutečně hraje muziku, kterou na jiných rozhlasových vlnách sice neuslyšíme, zároveň však nehraje nic opravdu kontroverzního. Veřejnoprávní i komerční rádia hustí dnes a denně do posluchačů normalizační pop, který skládali komunističtí a estébáčtí bossové typu Františka Janečka, Karla Svobody a Ladislava Štaidla. Rádio Wave bylo součástí veřejnoprávního rozhlasu, takže za jeho záhadným stažením z analogových do digitálních vln, které nejvíce prosazovala právě paní Jaklová, rozhodně nejsou ekonomické důvody. Chápu, že jeho posluchači tvoří u nás (na rozdíl třeba od USA) minoritní skupinu. Ale když už si rozhlas platíme z koncesionářských poplatků, tak je špatně, aby se jeho programová nabídka vůbec nelišila od komerční sféry. Je vskutku s podivem, že zde opět chceme něco zakazovat a omezovat z ideologických důvodů. S použitím slovníku a argumentů, které se vůbec neliší od těch komunistických.

PS Otevřený dopis paní radní, která má strach o svou ratolest, najdete zde.

Zobrazit celý článek

PŘÍRODOPIS: Pravdoláskař obecný (Veritaseros vulgaris)

pátek 24. října 2008

Tento živočišný druh vznikl v Československu na konci 80. let 20. století. Svým zjevem je téměř k nerozeznání od příbuzného druhu Člověka moudrého (Homo sapiens), má však jistá specifika. K jeho základním charakteristikám patří pseudoliberalismus, který je význačný tím, že se v politickém spektru posouvá na obě strany kolem tzv. politického středu.

Tento jedinec neuznává pragmatické zásady, ani nemá jednotný politický směr, kterého by se držel. Neopírá se o exaktní vědecké poznatky, ale spíše inklinuje k poznatkům nehmatatelným, tedy humanitním. Těchto jedinců je celá řada a hlavním průsečíkem jejich názorů a postojů je hlásání "pravdy" a "lásky".
Prvním svého druhu byl exprezident Československa a následně i České republiky Václav Havel. K jeho následovníkům poté patří tzv. liberální strany, které jsou známé především tím, že jsou téměř nevýznamné, ale mají neúměrně větší politickou moc. Vydrží zpravidla sotva 2 volební období. Od začátku 90. let se jich v Česku vystřídalo několik, např. ODA (Občanská Demokratická Aliance), US (Unie Svobody), DEU (Demokratická Unie) a dnes SZ (Strana Zelených). Někdy se tyto strany spojí a vznikne dnes už legendární 4-3-2-1 koalice.

Tento druh je zpravidla neškodný, neb nemá vlastní politickou linii a omezuje se na prázdné hlásání pravdy a lásky. Není ale ani k ničemu, neb umí jen bourat a nikoli tvořit. K jeho typickým akcím, které měly sice bombastický efekt, ale žádný výsledek patří např. krize v České televizi v roce 2000, nebo výzva Děkujeme odejděte.
Další hlavní protagonisté tohotu druhu jsou např. Jan Ruml, Jiří Pehe, Michael Kocáb, Martin Mejstřík, Jan Kraus a další.

Evoluce nám ukazuje, že každý živočišný druh má svou dobu přežití. Vzhledem k tomu, že tento druh nic významného nepřináší, dá se předpokládat jeho krátká existence. Není to však zdaleka jisté.

Zobrazit celý článek

REPORTÁŽ: Konference NATO v Krakově (1)

Včera a dnes se v Krakově v Paláci Pugetów koná konference NATO s názvem Forum Bezieczeństwa Euro-Atlantyckiego: Europa-NATO-Ameryka – Perspektywy partnerstwa, které jsem se účastnil a o kterou se chci podělit s našimi čtenáři.

První část reportáže přináší náš portál dnes, druhou část, informující o průběhu druhého dne konference, vydáme v pondělí. Ve čtvrtek byli hlavními účastníky konference Claudio Bisogniero, zástupce generálního tajemníka NATO, Bogdan Klich, polský ministr obrany, profesor Roman Kuźniar z Varšavské univerzity a Stephen Larrabee, expert na geopolitiku z vlivného amerického think-tanku RAND Corporation. Diskusi moderoval Edgar Buckley, bývalý zástupce generálního tajemníka NATO a osoba zodpovědná za rozšíření NATO z let 1999 a 2004. Téma dnešního diskusního panelu bylo NATO – Globálně činná aliance?

Po uvítání Annou Szymańskou-Klich, prezidentkou Institutu strategických studií, který konferenci hostil a Jackem Majcherowskim, prezidentem města Krakova měl jako první řeč zástupce generálního tajemníka NATO Claudio Bisogniero. Pan Bisogniero na úvod osvětlil, že pojem globálně činná aliance by se neměl vykládat tak, že NATO hraje jakousi roli „globálního policisty“, který dělá na světě pořádek, za který je zároveň odpovědný. Globální aktivita NATO by podle něj měla spočívat především v reakci na změnu podmínek ve světě, kdy „už nemůžeme rozdělovat svět a jeho rizika do kategorií blízko a daleko, jak jsme byli zvyklí dříve“. Hlavní hrozby 21. století se totiž týkají především terorismu, rozšíření zbraní hromadných ničení do „soukromých rukou“ a snížená předvídatelnost bezpečnostních rizik kvůli regionální nestabilitě a přesunu extremistické moci do soukromých rukou, tedy do rukou zpravidla teroristických organizací. Připomněl, že síla jednotlivých členských zemí NATO je spjata kromě růstu vojenského potenciálu především s ekonomickým růstem – který se objevil zatím všude tam, kde země do NATO vstoupily. Co se týče situace v Gruzii a na Ukrajině, řekl že je pro maximální podporu těchto zemí a nechání otevřených dveří pro případný vstup, ale upozornil na možné důsledky nerozvážného přijetí Gruzie a Ukrajiny jednak před dokončením nutných demokratických reforem a jednak kvůli nutnosti vždy mít kapacity ke schopnosti dostát článku 5 Washingtonské smlouvy, který zavazuje všechny členy aliance pomoci v případě nutnosti každému členu aliance. V případě Gruzie i Ukrajiny pan Bisogniero vyjádřil pochybnosti, zda je pro NATO technicky možné převzít stoprocentní zodpovědnost za jejich ubránění před agresí.

Bogdan Klich, polský ministr obrany, hovořil o perspektivě NATO z polského pohledu. I on se zmínil o článku 5 s tím, že právě toto pravidlo bylo hlavní motivací Polska pro vstup do NATO. Ocenil schopnosti misí NATO v Afghánistánu a Kosovu, přičemž vyzval k pootevření dveří Ukrajině a Gruzii více, než jak navrhoval Claudio Bisogniero – a než jaký je postoj generálního tajemníka Jaap de Hoop Scheffera.

Profesor Roman Kuźniar z Varšavské univerzity hovořil především o hodnotě NATO coby jednoho ze základních kamenů euroatlantické civilizace, přičemž jeho zásadní přínos do diskuse byla prezentace jeho dlouhodobého úsilí v rámci euroatlantických struktur a EU prosazovat ideu včlenění Státu Izrael do EU i NATO – s tím, že integrace tohoto státu do euroatlantických struktur by znamenala oboustranně mnoho výhod – větší bezpečnost pro Izrael, lepší kontrolu evropského „předpolí“ na Blízkém východě a především naplnění podmínek vyplývajících z členství, tedy nutnost urovnání konfliktu s palestinskými separatisty a zpřístupnění kontrol izraelského jaderného programu.

Zajímavý projev měl Stephen Larrabee, který hovořil zejména o nutnosti posílení americké pozice vůči al-Káidě, které navrhoval dvěma zásadními způsoby, z nichž první navrhoval už Dick Clarke, bývalý poradce Billa Clintona a George W. Bushe, tedy neangažovat se v afghánské občanské válce, nechat Taliban Talibanem a soustředit se na boj s al-Káidou, která není pouze v Afghánistánu, ale i v jihozápadních provinciích Pákistánu, kde žije mimo kontroly centrální pákistánské vlády a kde si generuje zdroje výrobou narkotik. Druhý způsob, který jmenoval, jsem popisoval na Nekorektně.com už před nějakou dobou, a sice nutnost spřátelit si Írán, jehož vyspělou společnost a postavení na Blízkém východě lze chápat jako přirozeného spojence v boji proti al-Káidě.

Za server Nekorektně.com jsem položil otázku panu Claudiu Bisognierovi, jak se staví k vyjádření armádního generála U.S. Army Johna Craddocka o tom, že NATO v současné době nedisponuje takovými procedurami, které by byly schopné efektivně ubránit proti konvenční agresi především pobaltské země, ale i jiné země střední Evropy. Jeho odpovědí bylo:

Tento problém je spojený s kolektivní obranou a její definicí. Dovolte mi zopakovat mou úvodní poznámku - kolektivní obranu bereme velmi, velmi vážně, dělali jsme to tak posledních šedesát let a tento systém - pokud se to tak dá říct - přinesl v evropském prostředí velmi efektivní výsledky. Vedl k rozpuštění Varšavské smlouvy, jakož i Sovětského svazu, k integraci zemí z této části světa, které jsou momentálně členy NATO a které jsou v současné době naprosto kryté účinky článku 5 a kolektivním závazkem vzájemné obrany, v němž je v současné době 26 států. Máte naprostou pravdu v tom, že je klíčové, aby byl tento princip naprosto efektivní a aby byl tvořen jako co nejefektivnější. Čím toho dosahujeme? Především správným nastavením paradigmat a konkrétního plánování posilování zásad závazků vzájemné obrany, které jsou neustále reakcemi na nové události posilovány. Dovolte mi prosím, abych nemusel hovořit o některých věcech veřejně, především o konkrétním plánování obranných závazků. Pracujeme na tom neustále, ale nemůžeme detaily z pochopitelných důvodů sdělovat veřejně.

Doufejme, že Claudio Bisogniero ví, co říká – je pravdou, že v případě vojenských tajemství nelze zveřejňovat mnoho technických detailů (proto už na tomto serveru víckrát zaznělo, že nemá smysl uspořádávat referendum o otázkách s utajovanými skutečnostmi), nicméně počkejme si na druhý díl reportáže, v něm by měl být dotazován mj. polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski.



Fotografie a videopřílohy:


Claudio Bisogniero - zástupce generálního tajemníka NATO






Stephen Larrabee, The RAND Corporation







Bogdan Klich, ministr obrany RP






Prof. Roman Kuźniar, Uniwersytet Warszawski













Zobrazit celý článek

SEPARATISMUS: Osetija je Rusija, Kosovo je Srbija?

čtvrtek 23. října 2008

Tak, jak se jmenuje titulek tohoto článku, se jmenuje i jedna skupina znechucených Srbů na Facebooku. Říkáte si – jaký má dopad pár rozmrzelých bojovně naladěných srbských mladíků? Po pravdě žádný. Jen se jim podařilo hezky v jedné větě shrnout „logiku“ argumentace mnohých amatérských i profesionálních analytiků situace v Kosovu, kteří si pro samou ideologii neuvědomují, kam že se to poděla logika.

Vezměme si to pěkně chronologicky od začátku roku 2008. Kosovo vyhlásilo samostatnost, načež se strhla vlna hysterie zahrnující panslavisty, rusofily, bolševiky i některé naše nacionální konzervativce. Všichni do jednoho se předháněli v paralelách s Mnichovem 1938 a vyhrožovali „dalekosáhlými důsledky jednostranného odtržení se, prolomení precedentu.“ Když už vzpomínali ten Mnichov a ergo první republiku, sluší se říci, že první republika vznikla docela stejně jako Kosovo. Její „mateřský“ stát zahájil válku proti půlce Evropy (v případě Srbů se to omezilo jen na Balkán), načež byl poražen a jako součást útrap poraženého byl přinucen pustit k vodě všechny národy, které o to stály bez ohledu například na zemské hranice či jakékoliv dosavadní uspořádání. Navíc tento nový stát do sebe zahrnul obrovské množství německy mluvících občanů (analogie se Srby), kterých byla z celého součtu počtu obyvatel ČSR více než pětina. Spolu s Maďary, Poláky a Rusíny dokonce tyto „nestátotvorné“ menšiny měly podíl sahající až k padesáti procentům. Jaksi jsem si nevšiml, že by v Kosovu žilo 20% Srbů, o vyšším čísle ani nemluvě. Tento nový stát československý dělal vše pro to, aby si znepřátelil celé svoje okolí (Polsko, Rakousko, Maďarsko) a nakonec za mnichovský diktát považoval to, když arbitrážní mocnosti, které Beneš sám určil v roce 1925, sepsal technický dokument obsahující to, jak bude splněna vůle československé vlády toho času pod vedením Milana Hodžy o odstoupení Sudet. Nějak jsem si nevšiml toho, že by Československo prožilo třicátá léta tím, že by krvavě bojovalo s Polskem či s Maďarskem, nebo tím, že by třeba povraždilo 8000 Poláků v Těšíně či vyhnalo na sto tisíc Maďarů ze svých domovů (pravda, později vyhnalo 3,5 milionu, ale to bylo až po Mnichově). Srbové ovšem rozpoutali válku proti Slovinsku, Chorvatsku, spolu s Chorvaty válku v Bosně, kde se dopustili obrovských zvěrstev, mají na svědomí masakr v Srebrenici, který dodnes al-Káida používá jako důkazní materiál proti Západu, který obviňuje z touhy vraždit muslimy (zajímavé je, že al-Káida počítá Srby k Západu), stejně jako vyhnání na sto tisíc lidí z Kosova. Za podobné excesy všechny země, které se takových od časů Napoleona dopustili, byly potrestány. Minimálně tím, že přišli o území – Srbové měli být rádi, že nemuseli platit reparace, ostatně Němci by jim o tom jistě rádi řekli své. Kupodivu se mi zdá, že mnozí tito hodnotitelé se nějak neumějí vyrovnat s tím, že momentálně pod nikým netrpíme, a tak musejí trpět za někoho jiného – a vybrali si k tomu Srby.

Po vyhlášení Kosova začaly postupně jednotlivé země nový stát uznávat a když přišla na řadu Česká republika, opět jsme slyšeli cosi o Mnichově, ale i něco o tom, že nás Srbové nenechali v roce 1968 na holičkách. Tak za prvé – běžní Srbové tehdy skutečně Čechům pomáhali, nicméně běžní Srbové dneška se zpravidla k nacionalistickým vášním v Srbsku neznají. Srbský stát, který se naopak k dnešním vášním zná, tehdy byl součástí Jugoslávie, která mobilizovala na podporu Československa pod rozkazem maršála Tita. Chorvata. Který ostatně rád nevynechal jedinou možnost jak si rýpnout do Sovětského svazu, takže je otázka, nakolik to bylo z lásky k Čechům a Slovákům, a nakolik z touhy chytit příležitost za pačesy a ukázat Brežněvovi, kdo je tady pánem.

V srpnu 2008 duo Vláďa-Míťa zaútočilo za přispění jistého Sergeje na Gruzii. Co jsme slyšeli? Že to máme za Kosovo, že se nemůžeme divit (to byl názor i pana prezidenta) a že Rusové mají vlastně pravdu. Pomiňme, že rozdíl je patrný – zatímco nezávislost v Kosovu byla dlouho připravována, měla mandát OSN, jednalo se o součást státu, který se provinil rozpoutáním dobyvačných válek a měla po všech stránkách rozumný background, samostatnost Jižní Osetie a Abcházie přišla tak nějak záhy poté, co po dlouhém období, kdy byly tyto země – ačkoliv součásti Gruzie i podle Ruska – podporovány ruskými vojsky, jimž bez jakéhokoliv mandátu přišla ilegálně na pomoc 58. armáda. Z ničeho nic, bez jakékoliv předchozí přípravy, byla Gruzie postavena před hotovou věc a ruské tanky se dostaly daleko za ony dvě provincie. O tom, že se jejich posádky věnovaly oblíbené rudoarmějské činnosti, tedy osvobozování od přebytečného majetku občanů či panenství přítomných žen, není třeba se zmiňovat. Co je ale zarážející je princip celé věci. Pokud někdo křičel, že uznání Kosova je zločin, proč tedy podobný zločin podporuje, když se ho dopouští Rusko? Řeknu-li o něčem, že je to zločin a někdo se toho dopustí, není to přeci automaticky licence na legálnost takového chování s odvoláním na to, že „když ten může, já můžu taky“. Kdyby si tuto logiku oni srbští patrioti z Facebooku spolu se všemi uvědomělými – i českými – spolubojovníky uvědomovali, nikdy by nemohli napsat to, co napsali. Název své skupiny by si mohli dát Osetija je Rusija, Kosovo je Albanija, nebo Osetija je Gruzija, Kosovo je Srbija – jedině tyto dvě pozice jsou logické. Protože ale oni pisatelé-bojovníci koukají na věc ideologickými brýlemi (tedy skrze axiom, že Rusko je kamarád), podřezávají si tak vlastní argumentační větev ve věci Kosova. Cokoliv řeknou na podporu Ruska v rusko-gruzínském konfliktu totiž řeknou na podporu Kosova. Chápu postoje Srbů, kterým se situace nelíbí. Chápu ale i postoje Srbů, kteří se s tím smířili a berou to jako fakt. Ti druzí podle mě jsou méně balkánsky horkokrevní a více přemýšlejí hlavou. Přesto ale nepochopím, proč ono horkokrevné rozhodování (slovo uvažování se sem snad ani nehodí) tak rádo přejímá celé široké portfolio české politické scény bolševiky počínaje a nacionálními konzervativci konče.

Zobrazit celý článek

ISLAND: Nový člen EU na obzoru?

středa 22. října 2008

Když jsem ještě počátkem tohoto roku dostal pozvánku k nějaké práci na projektu týkajícím se prohlubování vztahů EU, Norska a Islandu, Island i Norsko byly v pozici zemí, které Brusel laskavě žádal, zda by nepřehodnotily své stanovisko k EU a nestaly se její součástí.

Včera se situace obrátila – po kolapsu islandského bankovního sektoru islandský ministr zemědělství Einar Kristinn Guðfinnsson, jehož resort byl klíčovým pilířem islandského ne Evropské unii poprvé řekl, že členství Islandu v EU bude v brzké době nutné. Týž den přispěchaly agentury zkoumající veřejné mínění, které zjistily, že něco přes 50% Islanďanů je pro vstup do EU, okolo 30% proti a zbytek váhá. Ještě nedávno byl přitom Island v pozici, kdy naprostá většina obyvatel vstoupit do EU nechtěla. Co Islanďany na té „přebyrokratizované prohnilé bruselské struktuře“, jak by EU nazval nejeden euroskeptik, tolik láká? Především společná měna euro, z níž se v posledních dnech stala islandská neoficiální měna – do ní totiž většina Islanďanů převádí své úspory.

Jaký byl přitom hlavní důvod islandského dosavadního ne Evropské unii? Šlo především o rybolov. Rybářská oblast FAO27 rozkládající se mezi západním Norskem, Islandem a Grónskem je totiž hodnocena jako nejlepší oblast rybolovu na světě – jde totiž o místo, kde se potkává teplý golfský proud se studenými vodami severního Atlantiku, respektive až Severního ledového oceánu – taková místa ryby zpravidla masově přitahují. Navíc jde o vody téměř nepoznamenané průmyslovým znečištěním, tím jsou téměř unikátní – konkurovat jim může pouze úzký pás Tichého oceánu poblíž Japonska, kde si však právo k rybolovu Země vycházejícího slunce bedlivě střeží. To způsobuje, že ryby zde lovené nejsou ani tak běžnou potravou, jako spíš luxusním zbožím, o něž je ve světě poptávka právě jako po luxusním zboží. Losos (laks) či bílá treska (torsk) z této oblasti jsou totiž většinou k dispozici za 4x-5x vyšší ceny než z jiných oblastí a lidé z celého světa jsou ochotni pro výjimečnou chuť těchto ryb takové ceny platit. Členství v Evropské unii by znamenalo otevření této lokality i společnostem mimo úzké společenství Norska, Islandu, Grónska a Færøer, které sice spolu s Grónskem patří Dánsku, takže Dánsko zde může lovit ryby také, nicméně není součástí Evropské unie, takže skrze Dánsko se k rybolovu stejně žádná jiná země EU v této lokalitě nedostane. Ze stejného důvodu odmítlo členství v EU Norsko, nejdříve v referendu o vstupu do Evropských společenství a poté v referendu o vstupu do Evropské unie. Otázkou je, zda je finanční krize na Islandu natolik hluboká, aby byli Islanďané ochotni podíl na tomto faktickém monopolním sdružení zpřístupnit dalším sedmadvaceti zemím.

Island nicméně není jedinou zemí oblasti, která pokukuje ve stínu finanční krize po vstupu do EU – stejné debaty probíhají i v Norsku, pouze nejsou v rovině „chceme co nejdříve“, ale „možná by nebylo špatné kdyby“. Za poslední měsíc finanční krize totiž norská koruna ztratila proti euru značnou část své hodnoty, což spolu s dlouhodobými nevýhodami nečlenství v EU (například nemožnost mluvit do tvorby předpisů, které musí Norsko tak jako tak dodržovat, neboť jeho výrobce pouze norský trh nespasí) tvoří zajímavý tlak zejména na norské občany, jejichž přibližně 55-60% dosud vstup do EU odmítalo. Pád banky Kaupþing totiž poznamenal i norské klienty, mnoha Norům zmizely úspory. Navíc včera přišlo internetové vydání zpravodajství norské televize NRK se zprávou, že největší norská banka DnB NOR prodala státní obligace ve výši 2,3 mld. NOK (cca 6 mld. CZK), což vyvolává dohady o situaci v této bance. Dlouhodobá obava Norů z Ruska v kombinaci se zprávou o islandské nutnosti okamžité půjčky v Moskvě ve výši dvou státních rozpočtů rovněž působí své. Je tohle ten impuls, na který čekali eurooptimističtí Norové k přehodnocení výsledku referenda z roku 1993?

Tak či tak momentální případ krize ve Skandinávii velmi dobře ilustruje potřebu velké a silné měny jako je euro i pro tak bohaté země, jako jsou Norsko a Island, stejně jako potřebu členství v Evropské unii. Dovedete si například představit, jak by v současné krizi obstála Česká republika, pokud by v roce 2004 do EU nevstoupila?

Zobrazit celý článek

PSYCHOLOGIE GEOPOLITIKY: Francie

úterý 21. října 2008

Francie je jedním z nejsilnějších států EU a zemí, u níž by analýzu zahraniční politiky neměl provádět ani tak politolog, jako spíše ostřílený psychiatr. Chtěl-li by nějak pojmenovat způsob jednání francouzského zamini, hlav státu či resortu obrany za posledních dvě stě let, musel by chtě nechtě operovat s pojmy jako schizofrenie, paranoia, maniodeprese či komplex méněcennosti. U země, která je v technologickém pokroku na světové špičce je takové chování přinejmenším divné.

Základní myšlenka

Francie je typickým představitelem zemí s univerzalistickým přístupem. Tedy její vidění světa se dá znázornit jako soubor jednotlivých entit o dominanci, přičemž Francie sama se ráda vidí jako v tomto ohledu vedoucí síla. Ačkoliv jsou její technologické možnosti na světové špičce (TGV, Airbus, Arianne, termonukleární zařízení ITER, Eurofighter, vlastní jaderné zbraně apod.), je stálým členem Rady bezpečnosti OSN a členem skupiny G7, inklinuje k tomu mít komplexy méněcennosti - a to poměrně tradičně, i v dobách, kdy dominovala světu svým statutem koloniální velmoci. Tyto komplexy se projevují zpravidla naprosto iracionálním jednáním, které by mělo podtrhnout moc Francie a ukázat ji i těm, kterým se kromě ní do zorného pole už příliš nevejde. Přesně tohoto druhu byla účast Francie na konferencích po první světové válce, jakož i všechny důkazy francouzské moci typu nesplatitelných reparací vůči Německu či obsazení Porýní a ovládnutí tamního průmyslu. Stejný komplex méněcennosti Francie řešila ve válce v Alžírsku i v Indočíně, kde místo čestného a víceméně bezbolestného přiznání, že na to nemá, ztratila obrovské počty svých lidí a utrpěla značné materiální škody. Aby nakonec byla stejně na hlavu poražena. Stejného druhu byl i francouzský jaderný test na atolu Mururoa ve Francouzské Polynésii. Proč to všechno Francie dělá? Těžko říct, ale lze počítat s tím, že to bude dělat i nadále.

Vztahy s bezprostředním okolím

Vztahy Francie s jejími sousedy velmi dobře vykresluje její raison d'être popsaný výše. Vzhledem k tomu, že je obklopena až na malé výjimky typu Belgie (která vznikla aby byla Francie oddělena od Nizozemí) Švýcarska, Monaka a Andorry zeměmi, které mají historicky podobné ambice jako ona sama, historicky jsou vztahy se sousedy poměrně výbušné. Británie se naučila reagovat na francouzské bití se v prsa taktikou divide and rule, kterou úspěšně provozuje de facto dosud, kdy podporuje Francouze proti Italům, Italy proti Němcům, Němce proti Holanďanům, Holanďany proti Španělům a Francouzům či Španěly proti Italům. Ve výsledku tak Británie nemusí odrážet francouzské expanzivní snahy, protože Francii zaměstnává výpady vůči svým ostatním sousedům. Vztahy se Španělskem jsou zpravidla takové, že překračování hranice v Pyrenejích není dlouhodobě ani v zájmu Španělska, ani Francie, proto je tam vcelku klid i z hlediska diplomatických vztahů. Pouze čas od času mezi Francií a Španělskem propukne diplomatický spor ohledně Baskicka - jehož autonomii Francie v rámci svého teritoria neuznává. S Itálií měla Francie historicky vztahy spíše špatné, nicméně v současné době s ním má společných mnoho zájmů, neboť Francie i Itálie pochopily, že v současném světě mohou dělat velkolepou politiku pouze pod zastřešením EU. Totéž v bledě modrém se týká Německa. Tradiční rival Francie, který pod tlakem USA byl přinucen s Francií po druhé světové válce spolupracovat (otázka je, koho Američané nutili víc, zda Francii, či Německo). V současné době "trojlístek" Francie-Itálie-Německo tvoří ideový i geopolitický základ EU, který se ostatní státy snaží pokud možno společným postupem přehlasovat či jinak eliminovat. Přesto dodnes mnozí Francouzi rádi trpí paranoiou typu "přijdou Němci/Angličané/Poláci/Brusel/kdokoliv jiný a všechno zaberou" - přesně na tuto notu velmi rád hraje například Jean-Marie Le Pen. Ostatně minimálně 10-16% francouzských voličů touto paranoiou trpí neustále. Ostatně na podobném sentimentu si postavil kariéru i Charles de Gaulle.

Vztahy s velmocemi

Vzhledem k tomu, že se Francie považuje ráda za velmoc a pokud možno za dominantní velmoc (ačkoliv má do toho v realitě daleko), ráda používá ve vztahu k ostatním velkým hráčům geopolitiky osvědčenou britskou taktiku divide and rule. Tedy navádí Američany proti Rusům, Rusy proti Číňanům, Číňany proti Indům, Araby proti Američanům a snaží se při tom všem pomaličku posilovat pozici Bruselu, který francouzští politici čím dál tím víc začínají ztotožňovat se zájmy Paříže - EU je tak v očích některých francouzských politiků vlastně "širší francouzská vlast", která se v tomto pojetí hodí kdykoliv, když je potřeba na někoho vycenit zuby. Nicméně jakmile by mělo jít o zrovnoprávnění občanů EU a Francouzů ve Francii, ihned se vytahují francouzské národní zájmy a polští instalatéři. Že by tohle psychiatr kvalifikoval jako podezření na schizofrenii? Už jen proto, jak Francie tento postup ráda používá, bych byl obezřetný s nadšenými projevy typu "Sarkozy spřátelil Francii s Amerikou". Ano, Sarkozy je k USA loajální, ale stačí aby příští volby vyhrál někdo typu Ségolène Royal a je po atlantismu. Ostatně o francouzské schizofrenní zahraniční politice dostatečně vypovídá i její status v rámci NATO. Je členem? Nebo přidruženým členem? Nebo spolupracujícím nečlenem? Nikdo neví. Francie je zkrátka Francie.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Dozvěny a ozvěny víkendových voleb

pondělí 20. října 2008

V neděli ráno jsme se probudili v oranžovorudé republice s jedním modrým ostrůvkem v podobě hlavního města. Krajské volby skončily výsledkem, který nečekal nikdo, snad ani špičky sociální demokracie. Co že se to vlastně stalo? Paroubkova strategie na ovládnutí krajů pomocí bezmozků mu tentokrát přesně vyšla.

O nečekaném úspěchu ČSSD a naopak fatálním neúspěchu ODS by se jistě dala napsat rozsáhlá, několikastránková analýza. Je nicméně nutné podívat se na celou věc nikoliv emotivním, ale střízlivým způsobem. Většina komentátorů v médiích, diskutérů na internetových fórech, ale i někteří členové ODS samotné (zejména se jedná o poražené hejtmany) plamenně obviňují z volebního debaklu vedení strany, zejména pak Mirka Topolánka.

Do jisté míry mají samozřejmě pravdu. Určitým dílem si skutečně totiž ODS za svou porážku mohla sama. A nejde jen o kauzu Morava (i když i ta jistě přispěla svým dílem). Již před nějakým časem jsem zde publikoval článek "Stop populismu pravicových hejtmanů". V něm jsem popsal, že někteří regionální představitelé se, zjevně pod tlakem veřejnosti, médií a opozice, začali polehoučku distancovat od některých "radikálních" kroků koaliční vlády. Mluvím samozřejmě o poplatcích ve zdravotnictví. Ostatně i sám poražený středočeský hejtman Petr Bendl provedl podle mého uvážení velmi nerozumný krok, když začal blábolit něco ve smyslu "volíte mě, nikoliv Julínka s Topolánkem". Tím si ovšem sám podřízl větev. Je zcela nepředstavitelné, že by něco podobného kdy vyřkl David Rath. ODS vstoupila do krajských voleb jako nejednotná strana, rozhádaná žabomyšími spory. V regionální politice to samozřejmě je věc podružná. Ale volič tyto signály vnímá.

Prohru ODS je taky částečně možno chápat jako "daň z vládnutí". Připomeňme si, že před čtyřmi lety skončily krajské volby v podstatě stejně, jen výsledek byl zrcadlově obrácený. Zatímco ale vlády ČSSD nedělaly nic a jen zadlužovaly zemi, ODS se pustila do "nepopulárních" reforem. A jsme u kamene úrazu. Osobně si totiž myslím, že současná vláda je sice poměrně akceschopná (byť nad existencí Džamily Stehlíkové, Jiřího Čunka apod. ve Strakově akademii skřípu zuby), nicméně naprosto nezvládá komunikaci s veřejností.

Zkrátka a dobře, ODS nedokázala vysvětlit poměrně elementární a jednoduché věci. Jako například že třicetikorunový poplatek ve zdravotnictví JE potřeba a PROČ je potřeba. Že skutečně potřebujeme reformu veřejných financí. Že za zdražení rohlíků může ve skutečnosti něco úplně jiného, než politika koaliční vlády. Že americká radarová základna nás nesežehne na popel a američtí vojáci NEBUDOU v Brdech znásilňovat místní obyvatelky.

Topolánek a jeho hoši se tak nechali převálcovat buldozerem populismu nejhrubšího zrna - Jiřím Paroubkem. Ten zcela rezignoval na krajská témata (zjevně proto, že nebylo na čem stavět - vsadím se, že ti, kdo do volebních uren házeli lístky s kandidátem sociální demokracie, sotva znali jeho jméno) a prohlásil tyto volby za "referendum o Topolánkově vládě". Optimisté si nad takovou strategií klepali na čelo. ODS, místo aby odpověděla na ránu ranou, si usmyslela vést kampaň v duchu fair play, tedy pouze s regionální tematikou.

Jenže voliči takhle nepřemýšlí. Agresivní styl sociálních demokratů bez témat a bez argumentů slavil úspěch, což je pro obyvatele této země, vidícího věci v širších souvislostech, velmi smutná zpráva. Sociálním demokratům vyhrál volby třicetikorunový poplatek u lékaře - částka, kterou by každý volič snadno ušetřil, odpustil-li by si jednou za půl roku v hospodě nějaké to pivo. Právě z něj se nakonec stalo nejsilnější, rozhodující téma. Je o to smutnější, že občané spolkli Paroubkovu a spol. i takový do nebe volající nesmysl o převedení poplatků pod krajské správy - a nespočítali si, že pokud se tak opravdu stane, zaplatí ve výsledku i třikrát víc. Nedosti na tom, že ve většině krajů se samozřejmě žádné rušení poplatků konat nebude. Byla to pouze populistická návnada na voliče, která zafungovala.

Paroubek si již teď mne ruce, jak bude sestavovat krajská zastupitelstva s komunisty. Z hlediska obyvatele hlavního města by se chtělo zvolat: Užijte si to. Jenže ono je třeba vidět věci v celku. Nepříjemné zjištění je, že nebezpečný technokrat s diktátorskými sklony nejenže vyhrál své první volby, ale ještě k tomu s nečekaným, triumfálním úspěchem. Jeho pozice ve straně je nyní neotřesitelná a z jeho vzkazu občanům, že volit v druhém kole někoho jiného než kandidáta ČSSD je stupidita, jde čirá hrůza. Navíc budou-li se v krajích podílet komunisté na vládě, je to jen krůček k jejich přizvání je do Strakovky v příštích volbách. Záleží samozřejmě na tom, jak moc se levice znemožní.

Senátní volby dopadají alespoň v Praze pro pravicového voliče celkem úspěšně - potěšující zprávou je například to, že na Praze 1 vypadl Michael Kocáb (ten má zpívat a nikoliv spát v Senátu) a psychopat Martin Mejstřík. Stále ještě však není rozhodnuto. Do druhého kola senátních voleb ještě pár dní zbývá a nezbývá než doufat, že se někteří z nás úspěchu ČSSD nezaleknou.

Volat po odstoupení vlády a premiéra by bylo každopádně velmi krátkozraké. Něco takového se ostatně nestalo ani po krajských volbách v roce 2004 - pád tehdejšího premiéra přišel za jiných okolností. Čeká nás vyslovení (ne)důvěry vládě, jež bude také jistě zajímavé, dále pak volební kongres ODS. Je dost možné, že převáží osobní ambice a zákulisní hrátky. Proto doufám, že zákonodárci (i ve světle prohraných voleb) dostanou rozum a nepoženou nás do náruče komunistů. Tohle bych rád vzkázal i těm "pravicově zaměřeným občanům", kteří mají z neúspěchu nenáviděného Topolánka škodolibou radost.

Zobrazit celý článek

DOPRAVA: Vymeťte ten chlív!

České dráhy oznámily změnu jízdného, tentokrát takovou, která se nejvíce dotkne těch, kteří pravidelně jezdí. Způsob, jakým si ČD utírají řiť se svými zákazníky je ohavný, každá soukromá firma, která by se takhle chovala, by nejspíš bez tučných dotací od státu rychle zkrachovala.

Jaké změny čekají zákazníky tentokrát? Kilometrická banka (KMB), tedy předplacených 2000 km, se potřetí za rok zdražuje na 2000 korun. Ještě před rokem stála 1400 korun. Pokud mě paměť neklame, vídával jsem před tím rokem lidí s kilometrickými bankami opravdu hodně - šlo o úspěšný projekt, který dokonce začaly implementovat i firmy - dávaly svým zaměstnancům právě přenosné KMB na služební cesty. Po posledním zdražení na 1800 korun ji používá už jen málokdo, od prosince nejspíš nikdo. Jak se přepravují ti, kteří KMB zahodili? Většinou autobusem nebo autem. Stálo to ČD za to? Nejspíš ano, protože si kvůli tomu vyřvaly další dotaci a ubylo jim práce (vydávání, odepisování, kontrolování, apod.)

Česká mutace evropské slevy InterRail bude k mání nikoliv za 600 korun na tři roky jako doposud, ale za 990 korun. Studentské karty InterRail se přestanou vydávat, respektive přestanou na kolejích ČD platit. Ještě tento víkend mi přitom zakoupení studentské karty (která bude za měsíc a půl k ničemu, přičemž ji nedostanu dříve než za měsíc) doporučovala pokladní v Bohumíně. Čili abych byl přesný - abych utratil 600 CZK za možnost jezdit dva týdny se slevou, která jinak platí rok.

Před půl rokem se ČD vymlouvaly na to, že zdražují kvůli vysokým cenám ropy - proti červnu teď stojí ropa o polovinu méně a přesto se znovu zdražuje, tentokrát z toho důvodu, že dráhy chtějí zvýšit zaměstnancům mzdy o 10%. Jen tak mimochodem - která soukromá firma bude navyšovat zaměstnancům mzdy o 10% v době ekonomické krize? Žádná, protože žádná není tak nekale podporovaná státem jako ČD. Pokud ČD chtějí zvýšit zisky zaměstnancům, ať to udělají, ale ze svého, ne jako teď, když jim ostré zdražení způsobí odliv cestujících a náhradu si vyřvou na státu, tedy na peněženkách daňových poplatníků.

Proto apeluji na ministerstvo dopravy, konkrétně přímo pana mistra Řebíčka osobně, aby s tím něco udělal a nejlépe to, že vypíše výběrové řízení na prodej ČD soukromému subjektu, a aby přitom odbory pokud možno ignoroval. Kdyby odborářský capo di tutti capi Dušek nezablokoval prodej ČD Deutsche Bahn před několika lety, mohla být železniční doprava kvalitnější a možná i levnější (ostatně ani ta cena by tolik nevadila, byla-li by vyvážena odpovídajícími službami). Kvůli tomuto tahu jsem musel mimo jiné trčet v noci z pátka na sobotu na bohumínském nádraží od půl druhé ráno do pěti kvůli ujetému přípoji (o pět minut z důvodu zpoždění). Samozřejmě ve studené hale mezi bezdomovci v budově, kde byla (zamčená) čekárna. Zaměstnanci ČD byli samozřejmě neochotní jakkoliv vyhovět. Kdyby se to stalo poprvé, neřeknu, ale jen za poslední rok mám takových zkušeností k deseti. To není selhání jednotlivce, ale systému, respektive lépe řečeno toho chlévu, který si říká ČD. Proto naléhavě volám k zodpovědným osobám: Vymeťte jej!

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Dvojí metr nadržuje celebritám

pátek 17. října 2008

Jak je možné, že občané mají tak selektivní posuzování přečinů jiných podle míry jejich slávy? Proč je veřejností někdo odsouzen a jiný za tutéž věc omilostněn s tím, že "je to přeci taky jen člověk", "taková byla doba" nebo s jakoukoliv jinou podobně duchaplnou poznámkou? Abych byl přesný: proč lidé sami dobrovolně posuzují celebrity za méně za sebe zodpovědné, než jsou oni sami?

Scéna první: opilý řidič jede v obci dvojnásobnou rychlostí, než jakou tam má jet. Má nehodu a zabije se. Pokud by to byl některý běžný anonymní řidič, většině lidí by vůbec nevadilo říct, že mu to patří a že je štěstí, že nezabil někoho dalšího. Jak jde o slavnou osobnost (a to i v negativním slova smyslu slavnou), hned se vytáhne to, že o mrtvých jen v dobrém a vždyť to byl otec dvou dětí, které osiřely, atp. K plačkám tohoto druhu se navíc přidají i všichni ti, kteří zemřelému před jeho smrtí nemohli přijít na jméno - tomu říkám vrchol pokrytectví.

Scéna druhá: Z archivů totalitní tajné policie vyjde najevo, že támhle Franta odvedle někdy někoho udal, kdo kvůli tomu šel na dlouhé roky do koncentračního tábora. V místní hospodě na růžku se štamgasti svorně shodnou, že to byl hajzl, kterého by měli zavřít až zčerná. Když takové podezření padne na známého umělce, netroufne si podobný komentář skoro nikdo. Když navíc o tom někdo napíše písničku jako Jaroslav Hutka, hned je oheň na střeše - ne samozřejmě proti udavači, ale písničkáři, který pouze svérázně komentoval realitu. Ať si o tom můžeme myslet co chceme, udat člověka je mnohem, mnohem horší, než se udavači do tváře vysmát písničkou. Přesto před tím zhruba rokem, kdy byl případ udavačství Jaromíra Nohavicy proti Karlu Krylovi aktuální, se mohla veřejnost přetrhnout v kritice - vůči panu Hutkovi. Nohavicu zpravidla všemožně omlouvala. V případě Milana Kundery je zatím věc nejasná v tom, že není zřejmé, zdali ten čin opravdu spáchal. Fakticky by takové "křivé nařčení" mělo nechat lidi klidnými - vždyť nic neudělal, tak o co jde. Fanatičnost, s jakou zejména média už rovnou omlouvají případné Kunderovo morální selhání, je ovšem zarážející. Byli by podobně aktivní i v případě Franty odvedle?

Scéna třetí: Totalitní prokurátorka v mládí vedla vědomě nespravedlivý proces, na jejímž konci byli nevinně zavraždění, a to ještě hodně brutálním způsobem (M. Horáková byla zabíjena téměř 15 minut navíc v době, když byla těhotná). Co na to veřejnost? Zpočátku, když s. Brožovou-Polednovou nikdo neznal, jsme slyšeli ze všech koutů a četli ze všech diskusí komentáře typu ať chcípne, svině bolševická - co vidíme dnes? Hlavně nezavírejte starou paní, co si na ní vezmete... To všechno poté, co se s. Brožová-Polednová stala celebritou svého druhu. Stačí aby o ní média napsala několik srdceryvných článků ve smyslu, jak byla tehdy mladá a naivní a už je to tu. Vše odpuštěno. Proč?

Lidé nejspíš instinktivně mají tzv. celebrity za vzory svého druhu a odmítají si připustit, že i tyto vzory se mohou dopustit ohavného jednání. Proto ty omluvy - možná to nejsou ani tak omluvy celebrity (ve smyslu "nenechme padnout to, čemu jsme doteď věřili"), jako spíš omluvy sebe sama od lidí, kteří mají podobně černé svědomí (ve smyslu "podívejte si, i tak velký člověk jako XY selhal, tak to nevyčítejte mně"). Přiživují tím tak ale přesně to, co nám sem zasel bolševik, a sice princip, podle kterého jsme si všichni rovni, ale někteří jsme si rovnější. Dřív si byli rovnější partajníci a "umělci", dnes se ti partajníci zatím stále ještě většinou vynechávají, zatímco "umělci" si jsou rovnější takřka pravidlem. K nim se přidá kdokoliv, kdo je médii prohlášen svého druhu za celebritu. A je jedno, jestli jde o Karla Svobodu, Brožovou-Polednovou, Milana Kunderu, Jaromíra Nohavicu či Jörga Haidera. Jako mávnutím proutkem se z nich stanou div ne polobozi. A to není dobře.

Zobrazit celý článek

GLOSA: Spáleniště v Kočkově

Ve čtvrtek 16.10. byl ohlášen požár levého křídla Průmyslového paláce na pražském Výstavišti. Jako náhodou má zasažené křídlo pronajaté Jan Kočka, bratr zavražděného Václava Kočky. Při této příležitosti bych poprosil kočičí i jiné klany, aby si vyřizovaly účty pokud možno střelbou bez přítomnosti nevinných lidí a aby při tom neničili kulturní památky.

O tom, že má tato část Výstaviště velmi podezřelé vlastníky se vědělo už dlouho. Média o tom psala, kdykoliv dostala příležitost a přitom měl kulturní památku klan v pronájmu ještě dnes. A to se jí stalo osudným. Co z požáru zbude? Ohořelé trosky, které sotva půjdou opravit, leda znovu postavit. Nepochybuji o tom, že ono křídlo někdo znovu postaví, a pravděpodobně i věrně. Je otázkou, kolik mafiánských klanů ještě vlastní jiné památky, protože tyto jsou v podobném ohrožení. Dá se vůbec od lidí, kteří nemají úctu k lidskému životu očekávat úcta ke kulturnímu dědictví? Sotva.

Měl jsem Průmyslový palác rád, chodil jsem tam už jako malý a vždy se mi líbil. Je to stavba z doby, kdy lidé věřili v technický pokrok, bezmezný společenský vzrůst a bezmeznou bezpečnost. V roce 1891 lidé předpovíali dvacátému století pokrok, překonání takových "zastaralých" jevů jako závist, nenávist či zločin. Byli přesvědčeni o tom, že technický pokrok pro všechny zločiny jednou provždy sebere důvod - když budou všichni žít v pokroku, budou mít důvod k zločinu? Bohužel lidi jsou lidi a jako takové je musíme brát. Pokrok pouze dal nový rozměr lidské duši, která je nesmírně individuální - naštěstí. Individuální lidské duše jsou schopny paláce stavět i pálit. Staří Seveřané věřili, že svět je zařízen tak, že se vždy střídá období růstu, prosperity a klidu s obdobím naprostého rozvratu, chaosu a ničení. Zatímco každé další období růstu bylo mocnější, než to předchozí, o to ničivější bylo každé období chaosu proti tomu předešlému. Dnešní lidé bohužel věří v nekonečnost - když je jim zle, nemají naději na změnu. Když je jim dobře, neuvědomují si rizika. Stavitelé Průmyslového paláce se dost pravděpodobně domnívali, že bude stát na věky a přesto shořel. To hrozí celému Západu - kdo by myslel na to, že mohou přijít finanční i bezpečnostní krize?

Zobrazit celý článek

OBJEV NEKOREKTNĚ: Klaus je hobit!

čtvrtek 16. října 2008

Deník Rzeczpospolita otiskl jedenáctého října rozhovor s prezidentem Václavem Klausem. Kromě řečí, které opakuje už dlouhé poslední roky, na které už jsme si jakž takž zvykli (Rusko není SSSR a tedy je v pohodě, EU je ztělesnění ďábla na zemi, atp.) přišel Klaus na rovinu s něčím novým - opovržením vůči globálním hráčům a těm, kteří mají takové ambice.

Prezident pro polský deník přesně řekl: "Natomiast jeżeli chodzi o globalną pozycję Europy, to ja nie mam ambicji, żeby być aktorem polityki globalnej. Żaden zwykły obywatel Polski czy Czech nie ma takich ambicji. Takie pragnienia mają natomiast politycy w instytucjach europejskich, którzy chcieliby kolegować się z prezydentem Stanów Zjednoczonych czy Chin." - tedy česky - "Na druhou stranu co se týče globální pozice Evropy, nemám ambice stát se aktérem globální politiky. Žádný normální občan Polska nebo České republky takové ambice nemá. Takové touhy ale mají politici v evropských institucích, kteří by se chtěli kamarádit s prezidentem USA nebo Číny."

Předně bych panu prezidentovi rád vzkázal, že když už vyjadřuje nějaký postoj, měl by mluvit v prvé řadě za sebe. Formulace typu "žádný normální občan" mi až moc připomínají bolševické "drtivé většiny". Jsem držitelem českého státního občanství a ty ambice pro Českou republiku - prostřednictvím EU (sama to nezvládne) - mám. Kromě toho pan prezident asi nezná ani polského ministra zahraničí Radosława Sikorskiego, známého neokonzervativce, který se tím ani náhodou netají. Podotýkám pro pořádek, že pan Sikorski je Polák. Mě možná pan prezident možná za normálního považovat nebude, ale říci nepřímo o ministru zahraničí země, o níž tvrdí, jak mu je blízká, že to v hlavě nemá v pořádku, je hulvátství. A troufám si tvrdit, že s těmi ambicemi nejsem v České republice sám, jakož ani Radek Sikorski není jediný, kdo chce aby Polsko bylo geopolitickou mocností.

Proč ovšem píšu v nadpisu, že je Klaus hobit? Hobiti totiž ve světě J.R.R. Tolkiena měli poměrně jasnou životní filosofii: nestrkej nos do světa velkých lidí a nic tě přes něj nepraští. Pro někoho je to možná iluze bezpečí, já tuto filosofii považuji za zbabělost a mentalitu sluhů. V konečném důsledku totiž vede k tomu, že přijde někdo, komu sice takzvaně nic neuděláme, ale kdo nás rád uvidí zotročené už jen pro pocit, že někoho ovládá. Nemyslím si, že bychom byli v situaci, kdy by nikdo takový na obzoru nebyl - a v tomto rozhovoru se k takovému myšlení Klaus naprosto otevřeně přihlásil. Mimochodem EU pokud vím přátelské - ve smyslu spojenecké - vztahy s Čínou nemá ani neplánuje, a mám tomu rozumět tak, že by byl pan prezident nerad za spojenecké vztahy s USA? Vždyť v témže rozhovoru prohlašuje cosi o tom, jak je transatlantická vazba důležitá. Kam se poděla jeho příslovečná konsistence?

Přijde mi trapné, že někdo, kdo je prezidentem země, se automaticky i s celým národem pasuje do role malého člověka, který netouží po moci, slávě a po tom být velkým. Machiavelli přitom velmi správně poznamenal, že je to právě touha každého životaschopného státu po tom být velkým, mít moc a slávu, co dává zemím raison d'être. Ostatně momentálně pobývám studijně v Polsku a na toto téma jsem měl v posledních dnech s hodně Poláky, kteří ten rozhovor četli, debatu na téma jsou Poláci těmi malými, co se snaží být v koutku? - a výsledek byl poměrně jasný. Třebaže šlo o pravicově orientované lidi (levičáci ani Rzeczpospolitu zpravidla nečtou), ptali se mě, co to máme za divného prezidenta a jestli se náhodou nezbláznil. Bylo to právě tohle, čím si u nich Klaus vysloužil ne nenávist, ne zášť, ale opovržení. U mnoha místních lidí je kvůli tomuhle postoji za zbabělce.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA (TENTOKRÁT FRANCOUZSKÉHO) KOCOURKOVA: Je Kundera nový Günter Grass?

středa 15. října 2008

Historici z Ústavu pro studium totalitních režimů přišli se zajímavým obviněním - Milan Kundera měl udat amerického agenta českého původu, pilota Miroslava Dvořáčka, který se vrátil po emigraci do ČSR aby bojoval s bolševiky. Člověk jistě hodný úcty. Jaký byl výsledek udání? Miroslav Dvořáček byl odsouzen za zběhnutí, vyzvědačství a velezradu k nepodmíněnému trestu 22 let těžkého žaláře. V komunistické praxi to znamenalo koncentrační tábor Vojna u Příbrami. Odseděl si celkem 14 let, po roce 1968 emigroval do Kanady, kde dosud žije.

Zejména pro světovou veřejnost se jedná o pořádný šok. Kundera je pojem - je to světově nejznámější současný český autor, třebaže se k České republice nehlásí. Počítalo se s ním jako s kandidátem na Nobelovu cenu za literaturu - otázka je, zda ji dostane, pokud se toto podezření potvrdí. Je totiž důležité podtrhnout, že Günter Grass, na kterého vyšlo najevo že sloužil u SS, s takovým coming outem přišel zcela sám. Zatímco na Kunderu to museli najít historici a ještě zapírá... Tradice římského práva mi velí uznávat presumpci neviny, čili zdůrazňuji, že stále se pohybujeme v rovině podezření a je správné pohlížet na Kunderu jako na nevinného. Nicméně je pravda, že dlouhodobé okolnosti svědčí proti němu.

Kundera je známý tím, že opovrhuje publikováním v českém jazyce a zakazuje vydávání svých knih česky s odůvodněním, že Češi jsou národem bolševiků a že si jeho veledíla nezaslouží. Je jediným známým Čechem v emigraci, který takový postoj má - tak kategorický, bez jakékoliv výjimky. Kolektivní vina. Psychologové by jistě dokázali odborně popsat jev, při kterém se snaží někdo, kdo zastírá svou minulost, prezentovat sebe jako extrémní opak svého původního působení. Pokud by se podezření, které na Milanu Kunderovi sedí, ukázalo jako pravé, nepřekvapilo by mě to. Nebyl by první ani poslední, kdo tímto způsobem změnil kabát, nicméně stejně tak by nebyl ani první ani poslední, o němž platí, že bývalý bolševik je jako bývalý černoch. I když ano, i zde výjimky existují - například Michael Jackson.

Nechci se pouštět ani do rozboru Kunderova svědomí, ani do podrobné bibliografie jeho či Miroslava Dvořáčka, kterého možná poslal do kriminálu (tehdy prakticky na smrt, to měl být trest, který byl následně zmírněn). Je pravda, že i motiv Kundera měl - třebaže byl v té době horlivým komunistou, měl "škraloup". Jeho přítel Jaroslav Dewetter mu poslal dopis, v němž kritizoval jistého komunistického funkcionáře. Kundera mu odpověděl v podobném duchu, leč oba dopisy byly zadrženy StB. Dwetter byl vyloučet ze školy i strany, Kundera jen ze strany. Dvořáčka Kundera opravdu v životě neviděl - nicméně jeho jméno slyšel, stejně jako i to, že byl podle bolševických zákonů nelegálně v emigraci, vrátil se a chce znovu utéct. Věděl dokonce od svého kamaráda Miroslava Dlaska, kde se Dvořáček bude nacházet a co má v úmyslu. A tak měl údajně jít na StB, tam být zaprotokolován a nahlásit co ví.

Je pravda, že Kunderovy výmluvy na to, že ho tam StB nejspíš dopsala aby mu uškodila jsou dost liché - Kundera byl cca dvacetiletý student, nebyl vůbec známou osobností, nikdo o něm nevěděl, že by byl něco zvláštního - ergo StB neměla žádný důvod si na něj kout nějaké pikle. Z pohledu StB mohl být prostě jenom dvacetileté ucho co chtělo zůstat na škole a přineslo informaci a tak mu bylo dovoleno milostivě na škole zůstat. Ať už to bylo jakkoliv, Kundera zatím moc přesvědčivě při své obhajobě nepůsobí. Jedno by ale měl vědět velmi dobře - pokud by se okamžitě a sám přiznal a posypal si popel na hlavu, čtenáři by mu to odpustili. Jestli teď bude zapírat a potom bude důkazně potvrzeno, co jsou teď jen dohady, bude to mít pro něj následky mnohem, mnohem horší. Je to teď jen na něm a na jeho charakteru, jak se rozhodne.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Může být konzervativně smýšlející člověk pro-choice?

úterý 14. října 2008

Určitým evergreenem všech demokratických společností v nichž může probíhat veřejná diskuse, je otázka potratů. Mají být legální? Pokud ano, za jakých podmínek? Stejně jako sama diskuse je evergreenem i skutečnost, že křesťanské kruhy budou pravděpodobně proti a liberálové všech zabarvení pravděpodobně pro. K čemu ale spějí oba přístupy? Je pro-life opravdu pro-life?

Předně chci říci, že nepovažuji potrat za věc ani úžasnou, ani dobrou. Je to věc v jistých situacích užitečná, nejlepší ze špatných možností a člověk by se měl chovat tak, aby toto dilema pokud možno řešit nemusel. Tedy používat antikoncepci, dávat si zkrátka pozor. Jenže se může stát, že antikoncepce selže, dojde ke znásilnění či cokoliv jiného a dítě je počato. V otázce základní etiky musím dát za pravdu spíše křesťanským kruhům ač sám křesťanem nejsem, tedy plod není tělem ženy (má jinou DNA, základní to identifikátor individuality), takže to není totéž, jako nechat si vyříznout slepé střevo (jak se mnoho zejména mladých slečen domnívá). Tedy ukončení života to je, co si budeme říkat. Na druhou stranu by se mravokárci měli ptát společnosti – proč se tedy některé ženy pro potrat rozhodnou? Určitě ne kvůli nějaké své zlé a zkažené podstatě. Podívejte se na to – k ženě s dítětem se společnost chová zpravidla pěkně nechutně. V porodnicích se k ženám chovají často div ne jako esesáci ke svým obětem (neříkám, že všude), poté je to zpravidla žena, kdo tráví čas na mateřské dovolené, která je neskutečně mizerně placena. Výhody jako například slevy na MHD nejsou, daně (například z nemovitosti) musí osoba na rodičovské dovolené rovněž platit v plné výši. Pokud se rozhodne při mateřské trochu pracovat, daní samozřejmě i to. Děti není kam dát. Školky jsou často socialisticky flexibilní, tedy vůbec. Jaksi nedávají často jinou šanci, než si pro dítě přijít okolo páté odpoledne – později to zkrátka nejde. Školství, zvlášť to základní, je kapitolou samou o sobě a jeho úroveň je často příšerná, demotivující, jsou plné záštiplných učitelek, které si na dětech vylévají své komplexy. Nejsou výjimkou nadané děti, které jsou trestány za vědomosti navíc (dobře si vzpomínám za poznámku že nedávám pozor ve druhé třídě, když děti slabikovaly a já měl text dávno přečtený, protože jsem uměl číst ve třech letech), šikana je problém, který školy často přehlížejí. Do toho všeho se na matku s dítětem budou všichni okolo koukat pomalu jako na nemocnou osobu, která navíc okrádá společnost tím, že dostává prachmizernou mateřskou. Úřady ani další instituce nejsou zařízeny na to, aby tam mohla matka dítě nakojit, aby mohla přijít v určitou dobu a nemusela tedy s dítětem čekat v dlouhých frontách. Těch problémů by se dalo vypsat ještě mnoho a mnoho. Takže je čemu se divit, když jsou ženy, které zvolí při nechtěném otěhotnění potrat? Ani bych se nedivil, při takovém stavu věcí.

Statistiky jasně ukazují, že represe je v případě potratů naprosto k ničemu. V době bolševických „potratových komisí“ a omezeného přístupu k interrupcím bylo oficiálně potraceno v ČR v roce 1989 okolo 100 000 plodů, zatímco v roce 2007 to bylo jen 24 tisíc. Ilegální potraty v dnešní době, kdy je možné potratit zcela legálně, čistě a s medicínským zázemím – navíc anonymně – nepřipadají v úvahu. Že se za bolševika ilegální potraty prováděly je veřejným tajemstvím, jakož i to, že jich bylo víc než těch legálních. Budeme-li předpokládat celkový počet potratů v roce 1989 okolo 200 tisíc, pak dnes, v době naprosto legálních interrupcí pocit volnosti v rozhodování, zvýšení životní úrovně a zlepšení životních vyhlídek zachránilo život v roce 2007 88% těch, kteří by byli za podmínek a legislativy z roku 1989 pravděpodobně potraceni. Tolik statistika.

Je otázkou, co naši puristé a fanatičtí pro-life vlastně chtějí, jestli snížit počet potratů, nebo odsunout je někam, kde potraty nebudou vidět. Pokud chtějí snížit počet potratů, jediná cesta vede právě přes liberalizaci, tedy nenucení určitého řešení nastávajícím matkám a zároveň systematické zvyšování životní úrovně, společenské prestiže matek a kvality služeb pro ně. Máme empirická data potvrzující nejen v ČR, že tento přístup rapidně snižuje počet interrupcí jako takových, tedy absolutní počty konkrétních potracených plodů. Naopak v tomto případě máme mnoho důkazů svědčících o tom, že represe počet potratů zvyšuje – a navíc často ilegální potraty poškozují zdraví matek a často ohrožují i jejich životy. Můžete namítnout, že je to jejich věc, že nemají chodit na potraty – ale pokud odhlédnu od lidské stránky věci – v případě, kdy máme veřejné zdravotnictví financované povinně všemi pracujícími občany, je zájmem daňových poplatníků platit nadbytečné výdaje na léčení těchto žen? Argument, že to nemusely dělat opět neobstojí – vůle po potratu je často pudová a s rozumem někdy má, někdy nemá nic společného. Někdy opravdu jiné východisko neexistuje. Takže k odpovědi na otázku v úvodu článku, zdali může být konzervativní člověk pro-choice říkám, že by dokonce měl být. Měl by si být vědom toho, že je to nejlepší ze špatných možností v případě nějaké pohromy, ale měl by umožnit ženám vzít tu zodpovědnost do svých rukou. Interrupce se nevymýtí nikdy, jejich počet se může pouze snížit. Coby konzervativně smýšlející člověk, mající úctu k životu říkám – jsem rád za každý jeden zachráněný život. Že neumím zachránit všechny ještě neznamená, že neudělám vše pro to, abych nezachránil aspoň ty, které mohu. A výše uvedené důkazy mluví jasně: zákaz interrupcí zabíjí. Děti i matky.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOČKOVA: Jsi Kočka, jsi Kočka, jsi Kočka

pondělí 13. října 2008


Jiří Paroubek křtí svou knihu a po skončení ceremoniálu jeden ozbrojený mafián jen tak mírnyx tírnyx zastřelí druhého mafiána.
Ano, ptáme se všichni zcela správně.
Kde to žijem?

O případu zastřeleného Václava Kočky, o jehož charakteru a profilu si já rozhodně nečiním iluze, už bylo napsáno mnoho. Nerad bych se tedy opakoval. Stačí jen pár postřehů.
Pár hodin po incidentu, který by snad měl slušivé místo v televizní gansterce z prostředí sicilské mafie, ale nikde jinde, svolal předseda ČSSD Jiří Paroubek tiskovou konferenci, na které:

-tvrdil, že pan Bohumír Ďuričko nikdy nebyl jeho přítelem.

Z přehršle zdrojů ovšem můžeme nalézt citáty, které říkají něco zcela opačného. Lze rovněž předpokládat, že kdyby Ďuričko skutečně nebyl Paroubkovým přítelem, těžko by si ho opoziční předák na křest své knihy v drahém hotelu vůbec pozval.

- řekl, že Kočkova vražda nemá nic společného s programem sociální demokracie

Jen tím, že tohle vůbec řekl (soudný člověk by přece nic takového nikdy nepředpokládal), dal Paroubek tyto dvě věci do souvislostí.

- apeloval na novináře, aby nepolitizovali tuto lidskou tragédii

V tu dobu se už ovšem šedé eminence ČSSD (jmenovitě pan Petr Dimun a další) mohly přetrhnout s projížděním soukromých archívů a s poskytováním fotografií, na kterých je Ďuričko zachycen s Václavem Klausem a Lucií Talmanovou, vybraným novinářům - tak, aby to vypadalo, že střelec je vlastně přítelem ODS. Ostatně čekal jsem od Paroubka, kdy s vážnou tváří řekne, že za střelbu v hotelu Monarch může Marek Dalík, Mirek Topolánek a Jan Kubice. Překvapil mě. Zároveň se však poukázalo na to, že Lidový dům disponuje soukromým archivem "kompromitujících" fotografií, které podle potřeby vypouští do médií. Právě o tom nejvíce sociální demokraté řvali v kauze Morava. Proč so toho žurnalisté - alespoň zdánlivě - nevšímají? Bojí se snad, že přijdou o své zdroje?

- odmítl vyvodit z případu osobní odpovědnost, rozuměj odstoupit z čela strany.

Moudře ovšem napsal Karel Steigerwald v sobotní MF Dnes, že stát se takový incident na křtu Topolánkovy knihy, druhý den na svolané tiskové konferenci vyzývá Paroubek plamenně Topolánka k odstoupení. Samozřejmě, patřilo by to k jeho opoziční roli a je jasné, že vůdci vládnoucí strany nemají vůbec proč něco takového po Paroubkovi požadovat. Bylo by však čestné, kdyby nyní Paroubek udělal to, co tak rád požaduje po svých politických odpůrcích.

Byl to sám Jiří Paroubek, který chtěl po svých voličích, aby nadcházející krajské a senátní volby pojali coby referendum o Topolánkově vládě. Ačkoliv nic takového nemá s krajskými tématy co dělat. Je to zjevně neschopností sociálnědemokratických kandidátů tato témata vhodně uchopit. Ale když přistoupíme na jeho hru, incident v hotelu Monarch by mohl Paroubkovu myšlenku otočit o sto osmdesát stupňů - a voliči víkendový plebiscit pochopit jako referendum o tom, jestli chtějí mít ve vedení krajů zastupitele strany, jejichž šéf si zve na soukromé oslavy vrahy.

Pokud by tragická událost znamenala prohrané volby pro ČSSD, pak Václav Kočka mladší nezemřel zbytečně.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Pokrytectví povinné piety

Říká se, že o mrtvých jen v dobrém. Na tom by nebylo v zásadě nic špatného, pokud bychom to tvrzení zbavili jisté generalizace – tedy „o většině mrtvých jen v dobrém”. Toto pravidlo totiž bylo vytvořeno proto, aby nebyli zemřelí pomlouváni za různé – většinou drobné – prohřešky či křivdy, protože se nemohou bránit. Ovšem na světě nejsou jen tací.

Co si počít v případě vrahů, násilníků, podvodníků, diktátorů či jiných tyranů? Jsou všechny jejich zlé skutky jakoby mávnutím proutkem anulovány? Myslím, že nejsou, nicméně problém většiny společnosti je ten, že má selektivní paměť. Zatímco Hitlerovi či Stalinovi jejich hříchy neodpáře nic a nikdo, byť by byli oba sebevíc mrtví, u jiných to tak jasné není. A neříkám to jen kvůli Jörgu Haiderovi – toho se to týká jen okrajově. Mnohem lepší příklad takové podivné piety byla hysterie po smrti Karla Svobody, kdy se především média vžila do role profesionálních plaček a zároveň mravokárců, kteří jakoby se zhostili pomyslného hesla „kdo nepláče s námi, pláče (či dělá něco jiného) proti nám“. Karel Svoboda byl osobou značně rozporuplnou – nechci se moc hrabat v jeho duši, ale minimálně jeho aktivity v OSA nebyly morálně tak úplně „košer“. Zlí jazykové tvrdí, že to on spolu s Petrem Jandou prosadili vybírání výpalného v podobě povinných „autorských poplatků“ z prázdných médií, čímž de facto udělali ze všech občanů minimálně potenciální zloděje a pošlapali jeden z nejvyšších principů, na nichž stojí naše civilizace – totiž presumpci neviny. Přesto pokud někdo po smrti Karla Svobody, kdy všechna média masírovala zprávami o jeho smrti každý den po asi tři týdny řekl cokoliv, co by nebylo v souladu se všeobecným nářkem, byl ihned označen za hyenu a kdoví, co ještě. Takového odsudku se dostalo například Janu Rejžkovi, který si dovolil napsat cosi o tom, co všechno má Svoboda „na triku“ a že nebyl tak docela „čistý“, jak se v médiích říká.

V případě Jörga Haidera dosahuje pietní hysterie doslova obludných rozměrů. Jak jinak nazvat situaci, ve které jeho nejzarytější oponenti, kteří ho pokud možno aspoň jednou do týdne veřejně nazývali fašistou či „novým Hitlerem“, se začali předhánět v tvrzeních o tom, jak byl výjimečný a skvělý politik? To může znamenat jen dvě věci – buď tito lidé jsou maximální pokrytci, nebo považují Hitlera za výjimečného a skvělého politika, třebaže kontroverzního (tento dodatek je v posledních dnech tak to nejostřejší, co je na Haiderovu adresu slyšet). Navíc jsem nikde neslyšel, od žádného politika, žádného novináře, žádného publicisty jasně řečeno, že ten člověk tím, že jel v obci v mlze 142 km/h (rychlost v níž narazil, tedy musel jet ještě rychleji, nějakou dobu totiž brzdil), má na krku minimálně obecné ohrožení a je jen velké štěstí, že ve své sebevražedné misi nezabil i někoho dalšího. Stejně jako si teď nikdo z politiků netroufne na plná ústa říct to, co Haider slýchal den co den, a sice že je fašista, až na pár novinářů mu ani nikdo nepřipomíná jeho chvalozpěvy na Waffen SS či zlehčování koncentračních táborů. Proč? Kvůli pravidlu, že „o mrtvých jen v dobrém“. Proč si v této společnosti připadám jako ta největší hyena, když jsem například měl chuť Saddámovu popravu oslavit?

Zobrazit celý článek

RAKOUSKO: O jednoho arogantního populistu méně

sobota 11. října 2008

V noci na dnešek ve svém VW Phaeton zemřel rakouský populista, předseda BZÖ Jörg Haider. I když je to tvrzení krajně nekorektní (ale od čeho se náš server jmenuje Nekorektně, že), musím říct, že líto mi ho není. A to hned z několika důvodů.

Předně, odhlédnuvše od politické stránky věci, aby Haider tímto způsobem zlikvidoval VW Phaeton musel jet minimálně okolo 100-110 km/h. To všechno prosím v obci, kde je limit 50 km/h. Když někdo, kdo je schopný jet v obci stovkou, agresivně předjíždí (podle svědecké výpovědi ženy, která posléze zastavila u jeho mrtvoly) a přitom zabije pouze sebe a nikoho dalšího, je to dobrá zpráva. Ano, tím chci říct, že stát se to komukoliv podobně jedoucímu bez ohledu na další okolnosti, smutek držet opravdu nebudu. To za prvé.

Za druhé, Jörg Haider je politik, který dovedl Rakousko v roce 1999 do mezinárodní izolace kvůli své rétorice zejména vůči tehdejším kandidátským státům, které měly vstoupit do EU. Nemyslím si, že je vhodné ho označovat za pravicového politika, protože on nebyl ani pravičák ani levičák - jednoduše si dělal průzkumy veřejného mínění co lidi nejvíc štve a podle toho stavěl své projevy. Nebyla v tom ani špetka vlastní iniciativy. To, že při tom podporoval zažité stereotypy Rakušanů zejména vůči Čechům, ale i jiným národům střední Evropy, by obzvlášť mělo zaznít. Nevěřím tomu, že po svém zvolení hodlal cokoliv dělat s nepřizpůsobivými Turky v Rakousku - proti těm uměl akorát mluvit; on nebyl politik formátu Rudolpha Giulianiho, který by dokázal na základě vynucení dodržování práva zkulturnit čtvrť, do které se bál vejít i policista. On byl přesně ten typ politika, co si popularitu získá na řečnění proti Turkům, ale když dojde na věc, začne šikanovat ne Turky, ale Čechy, Slováky, Slovince, Maďary, Poláky a další. Tak jako tohle, i jeho odpor vůči jaderné energii byl hlavně z kuchyně průzkumů veřejného mínění. Kdyby bylo veřejné mínění v Rakousku projaderné a zaměřené proti ekologistům, byl by proti i Jörg Haider a pravděpodobně by si chodil "na skleničku" s Václavem Klausem, kterému tak donedávna nemohl přijít na jméno.

Další dobrou zprávou je, že BZÖ byla stranou jednoho muže. Bez Haidera není nic. Haider byl to, co z BZÖ dělalo volitelnou stranu a po jeho smrti zůstává akorát pár těch, kteří se hodlali přiživit na jeho charismatickém populismu. Počítám, že buď politiku opustí, nebo se opět sloučí s FPÖ. Jaký je tedy politický výsledek celé nehody? Pokud pomineme, že mezi rakouskými hajlovači začnou proudit spiklenecké teorie o židočeskozednářském spiknutí, které zajisté poškodilo Haiderovi brzdy (nebo něco podobného), Evropa si může oddechnout, protože má o jednoho populistu méně a Rakousko si patrně ušetřilo ostudu obdobnou s tou z roku 1999. Zejména pro Českou republiku a Slovinsko by to mohlo znamenat normalizaci vztahů s Rakouskem, protože byl to právě Jörg Haider, kdo měl významný podíl na tom, aby vztahy mezi Rakouskem a těmito zeměmi dobré nebyly.

Sečteno a podtrženo - po onom ruském generálovi, co měl na svědomí zničení Grozného, který se zabil v letadle (bohužel spolu s nevinnými lidmi) jde o další případ v tomto roce, kdy si na zlého člověka došlápla bota spravedlnosti. Třebaže je mi nesmírně líto jeho ženy, která ztratila manžela a dětí, které ztratily otce, soudím, že tato událost bude mít pro společnost důsledky spíše pozitivní.

Foto: Die Presse, Reuters
Příloha: Mapa okolí události, Google Maps

Vis større kart

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA (TENTOKRÁT AMERICKÉHO) KOCOURKOVA: Barack Obama je terorista!

pátek 10. října 2008

Občané Spojených států Amerických si myslí, že Barack Obama je terorista. Nevěříte? Tak se podívejte na toto video.

Asi bych měl říct, že nejsem úplně přítelem hlasitého poukazování na "stupiditu" občanů USA pomocí podobných "vědomostních kvízů". Mám totiž dojem, že blbost je rozložena rovnoměrně po světě a podobných výsledků by se jistě dalo dosáhnout i u nás. Ostatně našel by se u nás člověk, který by dokázal z hlavy vyjmenovat všechny americké státy a jejich hlavní města?

Každopádně experiment, který provedla partička srandistů a jejíž výsledek vidíte na výše odkazovaném videu, nám krásně ilustruje PROČ má Barack Obama velkou šanci na volební vítězství. Většina lidí si z nabízených možností "který Iráčan je největší terorista" vybrala jeho, právě proto, že jeho jméno je všem dostatečně známé. Je poměrně katastrofickým scénářem, že průměrný obyvatel USA bude volit Obamu NE proto, že by sympatizoval s jeho konkrétními legislativními činy, ale jen a jen proto, že je jeho jménem ustavičně, od rána do večera, masírován prostřednictvím médií - ale jinak vůbec neví, kdo to je.

Češi naštěstí amerického prezidenta volit nemusí, ale i v tuzemských médiích je vidět nepoměr v prostoru, který dostávají oba prezidentští kandidáti. Výsledky jsou krásně vidět. Při menším soukromém průzkumu jsem zjistil následující věci: Průměrný český občan si myslí, že v prezidentských volbách v Americe jdou proti sobě Barack Obama a Hillary Clintonová. Průměrný český občan by zvolil do čela Bílého domu Obamu, protože... no, prostě proto. Skutečný důvod je ten, že průměrný český občan ani žádnou jinou alternativu nemá. Jméno Johna McCaina znají jen ti, kteří se o situaci v USA zajímají.

Máme všechny důvody se domnívat, že situace v USA nebude diametrálně odlišná. Vyhraje-li Barack Obama, zvolí ho bezmozci, kteří ani nebudou vědět, kdo to je. Pouze upřednostní volební lístek se "známým jménem".

Zobrazit celý článek