PSYCHOLOGIE GEOPOLITIKY: Írán

středa 1. října 2008

V našem seriálu vedoucím naše čtenáře do nitra duše národů se dnes budeme zabývat Íránem. Írán, jinak také dříve Persie, je kulturní a civilizovanou zemí Blízkého východu, která má ovšem svá do politiky se promítající psychologická specifika, na něž se dnes podíváme.

Základní myšlenka

Írán sám sebe vidí jako dominantní sílu Blízkého východu, především jako kulturní mocnost, kterou staví do opozice vůči arabskému „zupáckému barbarství“ – jak Peršané rádi arabskou militantnost a upjatost označují. Bez ohledu na vládnoucí režim se Peršané vidí coby nositelé poznání a je z jejich strany cítit určitá intelektuální nadřazenost nad sousedními národy. Stejně jako Čína, i Írán bedlivě sleduje jak se o něm kde referuje a třebaže jsou Peršané často velmi otevření a tolerantní lidé, jsou náchylní ke zkratkovitému jednání pokud nabudou dojmu, že je někdo nebere vážně nebo že se na ně dívá moc svrchu. Přesně tímto způsobem se dostal do funkce Mahmúd Ahmadínežád, kterého mnoho voličů zvolilo právě natruc proti zařazení Íránu do „Osy zla“ navzdory skutečnosti, že po 11. září byl Írán spojeným státům velmi nápomocen.

Vztahy s bezprostředním okolím

Írán, stejně jako Čína, nepatří mezi mocnosti, které by rády teritoriálně expandovaly. Má jednoznačně definované teritorium, jehož hranice zůstávají velmi podobné po dlouhá staletí – v době největšího teritoriálního rozmachu byl proti dnešním hranicím rozšířen pouze o šíitskou část Iráku, Kurdistán, Arménii, Ázerbajdžán, část Gruzie, Ingušsko, Čečensko, Dagestán, část Afghánistánu, Pákistánu a Uzbekistánu – a nikdo ne dál od dnešních íránských hranic, než přibližně 400 km – většinou to bylo méně. Za těmito hranicemi Írán měl zájmy pouze až ve své novodobé historii, kdy začal podporovat Sýrii a Libanon. Přesto jsou vztahy Íránu s okolními zeměmi rozporuplné. Arabský svět považují Peršané za svého tradičního a největšího nepřítele, s Tureckem jej pojí především společný zájem na neexistenci samostatného Kurdistánu. S Arménií, Ázerbajdžánem a Uzbekistánem má Írán vztahy korektní; ostatně tyto země v něm spatřují především ochranu proti Rusku. Ve vztazích s Afghánistánem se odráží spor mezi USA a Íránem, takže Afghánistán s Íránem spíše nekomunikuje; navíc postoj Íránu vůči Paštunům, dominantnímu etniku v Afghánistánu, je spíše přezíravý. Vztahy s Pákistánem jsou korektní, ovšem nijak výjimečné, vztahy s Izraelem jsou oficiálně druhé nejhorší možné hned po otevřeném vojenském konfliktu. Přesto ale běžní Peršané jak s USA tak s Izraelem spíše sympatizují proti vlastnímu režimu.

Vztahy s velmocemi

Se Spojenými státy, Evropskou unií, Indií a Čínou má Írán vztahy velmi špatné. Čína Írán obviňuje z podpory separatistů v Ujgursku, Indie z podpory islámu v zemi, Evropská unie a Spojené státy se s podezřením dívají na snahy Íránu získat jaderné technologie. Z velmocí má s Íránem relativně korektní vztahy Rusko, ovšem ty procházejí poslední dobou spíše zmražení – především po ruské invazi do Gruzie. Naopak se s Íránem snaží navázat opatrně dialog Spojené státy, které tím sledují především oslabení ruského a arabského vlivu v oblasti.

Shrnutí

Írán, právě skrze svou kulturní vyspělost, je potenciálním partnerem Západu v regionu, který by měl své přátele v muslimském světě hledat podle toho, jaký mají přístup právě ke kultuře a vzdělanosti. Patří do kategorie takových „potenciálních spojenců“, mezi které patřilo i studenoválečné Československo. Tedy mezi země, jejíž vlády nám jsou nepřátelské, ovšem u nichž máme velkou jistotu, že pokud dojde ke změně režimu, sama ta země se přirozeně nakloní na naši stranu. Je ovšem nutné důsledně v zahraniční politice rozlišovat íránskou vládu a íránské občany – a snažit se podporovat všemožně íránský disent a opozici. Pokud se to podaří, můžeme získat na Blízkém východě důležitého spojence v boji proti islamismu. Ani sama íránská vláda totiž není islamistická ve smyslu al-Káidy; k takovému islamismu se má asi tak, jako Tito či Mao Ce-tung ke Stalinovi. Tedy místní režim je krajně nechutný, nesvobodný, vraždící, ale stojí na jiné straně barikády, než al-Káida. Proto by se měl situace chopit nějaký nový Nixon, který podnikne svou cestu do Íránu tak, jako Richard Nixon podnikl podniknul svou cestu do Číny.

2 Comments:

Leo řekl(a)...

Zapomel jste na fakt, ze v Iranu lezi velka cast Azerbajdzanu. Co se hranic tyce tak moderni Iran je primym potomkem Safijovske rise, pred tim nic jako Iran neexistovalo. Navic Safijovska dynastie byli turci, pribuzni dnesnich Turku a Azeru ackoli velmi Iranizovani nebrali svoji expanzi nejak etnicky a nabozensky zacinali jako Sunnite. Je to jejich zasluha, ze je vetsina Irancu Siitskych za cenu brutalnich konverzi. Irak je povazovan za historickou soucast Persie a fakt, ze ma velkou Siitskou mensinu jenom tenhle narok umocnuje. Tvrdit, ze Iran nema expanzivni tentence je nesmysl. Pouze je nemuze uskutecnit.

To, ze vetsina Irancu ma rado Izrael je mozna pravda, ale je to politika vudcu, ktera hraje roli. Vetsina lidi v CR je taky proti radaru, ale vlada uz to podepsala. Vetsina lidi v Britanii je proti angazma sve zeme v Iraku a trochu mene nesouhlasi i s angazma v Afghanistanu, ale nezda se, ze by nekdo poslouchal hlas lidu.

neo ral řekl(a)...

Skvělý text, do kterého je velmi brilantně vložena skrytá protiíránská propaganda. Výborná práce s polopravdami a polofakty.