GEOPOLITIKA: Může být Česká republika neutrální?

pondělí 6. října 2008

Neutralita je slovo, které slyšíme poslední dobou nejen od odpůrců radaru, ale i z úst všech možných lidí, kteří mají univerzální recept na všechno – nedělat pokud možno nic. Podle těchto lidí vyhlásit neutralitu znamená aplikaci starého dobrého hesla „nestrkej nos do cizích věcí a nic tě přes něj nepraští“ – jenže si neuvědomují jeden zásadní fakt – mocnosti musejí mít na takové neutralitě zájem. Neexistuje-li, je taková neutralita spíše kapitulací.

Ostatně dobře se o tom mohli přesvědčit za druhé světové války Belgičané a Holanďané, když celé meziválečné období šermovali neutralitou, aby je posléze Hitler zabral bez nějakého respektu k jejich pozici. Proč to dělal? Protože neutralita ani jedné z jmenovaných zemí mu nic přinést nemohla a byly natolik slabé, že nebyl problém je převálcovat. Belgie a Nizozemí ovšem nebyly jediné dvě země, které byly v té době neutrální – další byly například Švédsko a Švýcarsko. Těch se válka opravdu nedotkla a Hitler jejich neutralitu ctil. Proč ale? Že by se v něm pohnulo svědomí? Kdepak – jednoduše mu tyto země vyhovovaly nezabrané. Švédsko platilo Hitlerovi „tribut“ za nezabrání tím, že mu vydalo Židy, povolilo mu průchod přes své území aby mohl zabrat Norsko a celou válku zásobovalo Hitlera kvalitní kirunskou ocelí. Hitler si tak vcelku dobře spočítal, že anexe Švédska by znamenala víc problémů než užitku proti současnému stavu – patrně by tam byl odboj, který by znemožňoval dostávat tolik potřebnou ocel, navíc by se švédské hory dobývaly jen velmi těžko. Nicméně šlo vůbec v tomto případě o neutralitu, když Švédové sice nebyli obsazení, ale museli Hitlera poslouchat „dobrovolně“? Co se Švýcarska týče, byly Hitlerovy zájmy na jeho neutralitě mnohem vyšší. Třetí říše totiž (vcelku rozumně) měla většinu svých bankovních kont právě ve Švýcarsku, aby zabránila jejich devalvaci v případě problémů s německou markou – přeci jen se vědělo, že měna válčícího státu může být velmi snadno oslabena. Hitlerovým přímým zájmem tak bylo, aby se ve Švýcarsku pokud možno nic nedělo. Jenže právě skutečnost že je to Švýcarsko, kdo tuto funkci drží, znamená, že těžko v Evropě může být ještě druhá taková země. Švýcarsko bohatě stačí. Navíc – umíte si představit české banky, jak úzkostlivě střeží bankovní tajemství například Ruské federace nebo al-Káidy? Těžko uvěřitelná představa, že.

Ve studené válce byla situace zajímavější. Formálně neutrální zůstalo dál Švédsko a Švýcarsko, nicméně k seznamu neutrálních zemí přibylo Rakousko, Finsko, celé tzv. „hnutí nezúčastněných“ a de facto i Stát Izrael. Jak se povedlo neutralitu udržet Rakousku nebo Finsku? Rakousko bylo po druhé světové válce rozparcelováno na sektory podobně jako Německo; východní část Rakouska včetně Vídně držel Sovětský svaz. V roce 1955 byla celistvost a suverenita Rakouska obnovena na základě principu, že Rakousko nebylo původcem nacismu, nýbrž jeho první obětí (anschluss), ale především byla uznána jeho neutralita Sovětským svazem (a tedy tentokrát faktické přičlenění k Západu) výměnou za západní Čechy, které zahrnovaly jáchymovské uranové doly. Tedy pro SSSR bylo zajímavější dostat uran z Jáchymova, nežli držet východní část Rakouska – tehdy tak neutralita Rakouska byla spíše Rakouskem nechtěná – byl to SSSR, kdo mu neutralitu „nařídil“. Samozřejmě se Rakušané moc nehádali, protože druhou možností bylo zůstat ve východním bloku. Neutralita jim tak byla vnucena jako pojistka proti účasti v NATO. V případě Finska to bylo takřka stejně. Když napadl Sovětský svaz Finsko, Finové se statečně bránili a dokázali způsobit ruskému medvědu vážné škody. Přesto jejich síly nestačily na to, aby si mohli uplatnit svůj cíl – tzn. být vojenskou součástí Západu – a neutralita která byla opět pojistkou SSSR proti jejich vstupu do NATO – jim byla vnucena ruskou jadernou hrozbou. Proti té by se totiž Finové opravdu ubránit nemohli. Ostatně Finové mluví v tomto případě ne o neutralitě, o kterou šlo formálně, ale o omezené suverenitě, kterou zbytek světa mimochodem nazývá „finlandizací“.

Je otázkou, zda tzv. „hnutí nezúčastněných“ považovat za neutrální země, či za samostatný blok, který se vymezoval tu proti jedné, tu proti druhé straně bipolárního světa, nicméně určitá svoboda vůle byla těmto zemím uznána spíše jejich vlastním úsilím, nežli prostou deklarací. Spojeným státům tímto způsobem „neutrální“ Jugoslávie nevadila, jakož i další země v tzv. „hnutí nezúčastněných“, Sovětskému svazu vadila nesmírně, ten totiž tyto země považoval za potenciální ruské kolonie, nicméně vojenská síla Jugoslávie a Titův postoj k SSSR tomu byl tak velkou překážkou, že anektovat srdce těchto zemí, Jugoslávii, se Sovětskému svazu nikdy nepodařilo. Nutno připomenout, že Tito, coby neformální hlava tohoto uskupení, spolupracoval ekonomicky se Západem, politicky si dělal co chtěl, ale byl ostře protisovětský. Mnohem ostřeji, než většina západoevropských zemí té doby, u nichž měla Amerika co dělat aby se k rudému bloku nepřidaly dobrovolně (jmenovitě například Francie).

Posledním jmenovaným příkladem úspěšné neutrality je Stát Izrael. To, že je v současné době Izrael úzkým spojencem USA ještě neznamená, že tomu tak bylo vždy – toto silné spojenectví začalo až v 80. letech. Do té doby si Izrael dělal v zásadě to, co chtěl aniž by někoho poslouchal (tedy úspěšná neutralita), nicméně co pro to musel udělat? Musel si opatřit jaderné zbraně, poslat všechny své občany bez ohledu na pohlaví do armády, vycvičit je tak, aby byli opravdu nejlepší, postavit nejlepší tajnou službu na celém světě – Mossad. To všechno ho stálo takřka neskutečné úsilí a investice, jakož i obrovskou chuť se bránit všem, kdo by Izrael rádi nějak ohrozili, aby si nakonec stejně jako pojistku vzali spojenectví s USA, protože vědí, že sami, byť po zuby ozbrojení, na některé „bad guys“ už nestačí.

Co to znamená pro Českou republiku? Je to jednoduché – pokud chce být opravdu neutrální, prvním krokem k takové neutralitě je dát dobrý důvod potenciálním agresorům (v našem případě Rusku) nechat české země na pokoji. Ať už vojenský nebo ekonomický. Vzhledem k ekonomické situaci České republiky není možné Rusko vydírat nedodáním něčeho (jak české pivo, tak Škodovky jsou docela nahraditelné zboží) – a Rusové mají, poučeni Hitlerem, mnoho svých peněz ve Švýcarsku, ne v České republice, protože Švýcarsko se už osvědčilo. V České republice tak není jediná komodita, jediná instituce, která by dokázala změnit ruský názor typu „klidně ať je z toho měsíční krajina, hlavně když to bude naše měsíční krajina“. Co se vojenské garance neutrality týče, museli bychom postupovat minimálně tak tvrdě jako Tito s Izraelem dohromady, jenže jsou k tomuhle Češi svolní? Navíc - kdo by dokázal přesvědčit tradiční ruskou paranoiu, že to opravdu není útočný systém, ale pojistka suverenity? Proč si ale myslím, že by většina lidí radši zkusila, jestli „se to nějak nevyvrbí“ i bez toho? To by samozřejmě skončilo tím, že by ČR dříve nebo později skončila právě v náruči Moskvy. A tak by Češi mohli znovu nadávat, jak se na ně celý svět vykašlal a jak je nikdo nemá rád.

0 Comments: