REPORTÁŽ: Konference NATO v Krakově (2)

pondělí 27. října 2008

V pátek náš deník přinesl první část reportáže o konferenci o budoucnosti NATO, která byla uspořádána v Paláci Pugetów v Krakově. Dnes vychází reportáž z druhé, páteční části konference, na které vystoupil například polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski.

Kromě něj v pátek se svými příspěvky vystoupili Rob de Wijk, ředitel Den Haag Centrum voor Strategische StudiesStanisłaŭ Šuškievič, bývalý předseda Nejvyšší rady Běloruska, tedy předseda vlády z předlukašenkovské doby a Edwin Bakker, ředitel Clingendael Security and Conflict Programme Nizozemského institutu mezinárodních vztahů.

Jako první se svým projevem vystoupil Radosław Sikorski. Připomněl důležitost transatlantických vazeb a zároveň upozornil na nebezpečí marginalizace evropské pozice – varoval, že v očích americké zahraniční politiky se Evropa stává „vyhořelou“, bez vlastní dynamiky. Nesouhlasí ovšem s tvrzením, že jsou rozdíly mezi americkým a evropským pohledem na mezinárodní politiku nějakou větší překážkou v transatlantických vztazích – naopak shodně s Robertem Kaganem tvrdí, že ony rozdíly jsou spíše pozitivní a vytvářejí tak situaci, v níž se Evropa a Amerika doplňují a mohou spolu tvořit efektivní globální politiku. Označuje transatlantickou vazbu za světově unikátní s ohledem na spojení tolika rozdílných národů a kultur do jednoho efektivního rámce vyloženě jen na základě společné historie – třebaže jednotlivé národy stály v minulosti často proti sobě. Vyzývá k aktivnějším podílu na globální politice, aby byly síly Evropy a Ameriky na globálním poli vyrovnané, přičemž upozorňuje na to, že Spojené státy by si přály, aby měly v Evropě nikoliv podřízeného, ale spolehlivého a silného partnera. Připomněl, že tato spolupráce je nejvíce vidět v Afghánistánu (kde Sikorski pobýval v osmdesátých letech jako válečný zpravodaj, pozn. red.), kde vojska NATO bojují. Připomněl, že mise ISAF nesmí selhat, protože Afghánistán je otázkou precedentu – Západ, který ztělesňuje právě NATO, musí kdykoliv, když se pustí do boje, bezpodmínečně vyhrát. Připomněl, že Polsko po úspěšném dokončení své mise v Iráku navyšuje počet svých vojáků v Afghánistánu ze 1200 na 1600 a že je připraveno udělat ještě mnohem víc. Zdůraznil důležitost pomoci americké administrativě v jejích cílech v Afghánistánu a připomněl, že když se Polsko stahovalo s Iráku, bylo to poté, co předalo moc do rukou iráckých úřadů, které byly už schopné udržet pořádek, který polská vojska nastolila. Ke krizi v Gruzii Sikorski prohlásil, že EU jednala rychle a efektivně. Samozřejmě, podotýká, že EU nedosáhla všech cílů gruzínské vlády v Abcházii a Jižní Osetii, ale – táže se – jakých cílů by dosáhla desintegrovaná Evropa? Jaký by byl rozdíl mezi situací, v níž vyjednává jedna evropská delegace a situací, kdy by jednalo evropských delegací třeba pět? Podle názoru Sikorskiego je gruzínská krize dalším argumentem proč je potřeba se snažit o hlubší integraci Evropy a posílení její zahraničněpolitické moci. Pokud bude silnější Evropa jako celek, budou silnější a mít větší dopad i jednotlivé její členské státy, dodal Sikorski. Připomíná, že ve srovnání s tím, čeho (ne)dosáhla Evropská unie v devadesátých letech v Jugoslávii dosáhla v Gruzii mnohem více, než před deseti lety. Což je pokrok, který nelze opomenout. Jsme podle Sikorskiego lépe připraveni pro to, být opravdovým partnerem Spojených států (v Bosně po tom, co Evropa zkazila vše, co mohla, musely situaci zachraňovat právě USA, pozn. red.). Sikorski tak vnímá budoucnost Evropské unie i transatlantické spolupráce optimisticky, pouze připomíná, že bez hlubší integrace dosažení takového cíle nebude možné.

Rob de Wijk ve svém příspěvku hovořil především o politické krizi Spojených států a jejích důsledcích na transatlantické vztahy. Podotkl, že hlavním problémem, proč se USA do takové krize dostaly, je jejich unilateralismus. USA by měly vidět podle de Wijka pokrok, kterého ve své integraci a posilování pozice Evropa dosahuje a podle toho jednat právě na základě kompromisů daných spoluprací s Evropskou unií. Rovněž připomněl důležitost mise v Afghánistánu – a to především proto, že je ztělesněním multilaterálního rozhodování uvnitř Západu – a stejně jako Sikorski naznačil nebezpečí prolomení precedentu, pokud nebudou jednotky NATO v Afghánistánu úspěšné.

Stanisłaŭ Šuškievič se ve svém projevu věnoval především vztahům Evropské unie a Ruska. Odmítl ústupky vůči běloruskému režimu, které EU v poslední době přichystala, hovořil o tom, že Bělorusko je pro Evropu v současné době nejspíš ztraceno – zejména kvůli silné rusifikaci obyvatel. Prakticky zmizela běloruská národní identita, mizí i jazyk – v každodenním styku se užívá ruštiny. Rusko tím, jak nabízí Bělorusku levné suroviny se de facto snaží Bělorusko koupit – výměnou za levnou ropu a plyn (jejichž cena stejně dramaticky vzrostla) Lukašenko udržuje v zemi „pořádky“, které jsou Rusku poplatné. Připomněl, že dokonce i v rámci běloruské opozice málokdo touží po vstupu do NATO – vinu přikládá právě především rusifikaci. Lukašenkova rétorika v Bělorusku, která podprahově ovlivňuje právě i opozici, tvrdí že vzrůstá agresivita NATO a právě před NATO je potřeba bránit Rusko. Bohužel systematická propaganda tohoto druhu rovněž způsobuje, že třebaže jsou mnozí lidé v Bělorusku proti režimu, neodváží se uvažovat o případném sblížení s NATO. Šuškievič zároveň důrazně kritizuje snahy běloruské opozice o neutralitu jako romantické snění, které nemůže být opřené o realitu, neboť pouze jedna ze dvou sousedních mocností (a sice Západ), by neutralitu reálně uznávala. Fakticky by tak neutralita znamenala opětovné včlenění Běloruska do ruské sféry vlivu.

Edwin Bakker ve svém příspěvku srovnává přístupy Evropské unie a Spojených států ke globálním výzvám a hrozbám, přičemž oceňuje přístup amerického politologa Roberta Kagana v definování těchto rozdílů. Upozorňuje zároveň na zásadní rozdíl mezi chápáním války proti terorismu v USA a EU – zatímco v USA je podle Bakkera vnímaná jako systematický důsledek kontinuity americké vojenskopolitické doktríny vůči vnějším hrozbám, Evropa ji vidí především jako předimenzovanou odpověď na 11. září. Připomíná rozdíly mezi postoji západoevropských a středoevropských zemí, kritizuje určitou západoevropskou naivitu spočívající v tom, že se všechny krize mohou vyřešit diplomaticky. Ke Gruzii Bakker poznamenal, že je liché kritizovat NATO za nečinnost, neboť Gruzie, jako nečlenská země nemůže být krytá článkem 5 Washingtonské smlouvy, který je výlučně věcí členských zemí a musí tak být vnímán, aby nebyla otřásána jeho autorita pro případ, že jej bude potřeba právě pro obranu členských zemí. Bakker je zároveň skeptický k spoléhání na spontánní utváření „koalic ochotných“, „lig demokratických zemí“ a podobně – upozorňuje, že mohou sklouznout do izolacionismu Západu, který může způsobit problémy v řešení světových krizí. Bakker jednoznačně podpořil snahy Západu o intervencionismus ve světě – musí však podle něj být jednak multilaterální v rámci Západu (v tom souhlasí s Robem de Wijkem), zároveň ale musí umět jednat i s ostatními silnými světovými hráči o spolupráci při takových intervencích. Připomíná důležitost sjednocení Západu – i dosavadní pozitivní vývoj k tomuto cíli. Upozorňuje na důležitost masivních investic do obranného sektoru v Evropě, výstavby silnějších evropských sil především v souvislosti s nutností vyvrátit strach středoevropských zemí, že jsou brány jako země druhé kategorie. Poukazuje zároveň na problém změny geopolitické situace v souvislosti s válkou v Gruzii; připomíná, že i v západní Evropě je strach z Ruska stále silný a že bude velmi těžké brát Rusko jako seriózního partnera, bude-li pokračovat v politice, kterou se pouze samo izoluje do pozice vykreslené evropskými stereotypy o Rusku typu nebezpečného Ivana na hranicích Evropy. Svůj příspěvek Bakker uzavřel tvrzením, že by měla Evropa dostát své zodpovědnosti tím, že se stane aktivním hráčem po boku Spojených států, který nebude výlučně spoléhat na jejich pomoc. To považuje za základ, na kterém lze posléze stavět vše ostatní.














1 Comment:

Anonymní řekl(a)...

Przepraszamy za najazd w 1968 jest mi wstyd.