PSYCHOLOGIE GEOPOLITIKY: Francie

úterý 21. října 2008

Francie je jedním z nejsilnějších států EU a zemí, u níž by analýzu zahraniční politiky neměl provádět ani tak politolog, jako spíše ostřílený psychiatr. Chtěl-li by nějak pojmenovat způsob jednání francouzského zamini, hlav státu či resortu obrany za posledních dvě stě let, musel by chtě nechtě operovat s pojmy jako schizofrenie, paranoia, maniodeprese či komplex méněcennosti. U země, která je v technologickém pokroku na světové špičce je takové chování přinejmenším divné.

Základní myšlenka

Francie je typickým představitelem zemí s univerzalistickým přístupem. Tedy její vidění světa se dá znázornit jako soubor jednotlivých entit o dominanci, přičemž Francie sama se ráda vidí jako v tomto ohledu vedoucí síla. Ačkoliv jsou její technologické možnosti na světové špičce (TGV, Airbus, Arianne, termonukleární zařízení ITER, Eurofighter, vlastní jaderné zbraně apod.), je stálým členem Rady bezpečnosti OSN a členem skupiny G7, inklinuje k tomu mít komplexy méněcennosti - a to poměrně tradičně, i v dobách, kdy dominovala světu svým statutem koloniální velmoci. Tyto komplexy se projevují zpravidla naprosto iracionálním jednáním, které by mělo podtrhnout moc Francie a ukázat ji i těm, kterým se kromě ní do zorného pole už příliš nevejde. Přesně tohoto druhu byla účast Francie na konferencích po první světové válce, jakož i všechny důkazy francouzské moci typu nesplatitelných reparací vůči Německu či obsazení Porýní a ovládnutí tamního průmyslu. Stejný komplex méněcennosti Francie řešila ve válce v Alžírsku i v Indočíně, kde místo čestného a víceméně bezbolestného přiznání, že na to nemá, ztratila obrovské počty svých lidí a utrpěla značné materiální škody. Aby nakonec byla stejně na hlavu poražena. Stejného druhu byl i francouzský jaderný test na atolu Mururoa ve Francouzské Polynésii. Proč to všechno Francie dělá? Těžko říct, ale lze počítat s tím, že to bude dělat i nadále.

Vztahy s bezprostředním okolím

Vztahy Francie s jejími sousedy velmi dobře vykresluje její raison d'être popsaný výše. Vzhledem k tomu, že je obklopena až na malé výjimky typu Belgie (která vznikla aby byla Francie oddělena od Nizozemí) Švýcarska, Monaka a Andorry zeměmi, které mají historicky podobné ambice jako ona sama, historicky jsou vztahy se sousedy poměrně výbušné. Británie se naučila reagovat na francouzské bití se v prsa taktikou divide and rule, kterou úspěšně provozuje de facto dosud, kdy podporuje Francouze proti Italům, Italy proti Němcům, Němce proti Holanďanům, Holanďany proti Španělům a Francouzům či Španěly proti Italům. Ve výsledku tak Británie nemusí odrážet francouzské expanzivní snahy, protože Francii zaměstnává výpady vůči svým ostatním sousedům. Vztahy se Španělskem jsou zpravidla takové, že překračování hranice v Pyrenejích není dlouhodobě ani v zájmu Španělska, ani Francie, proto je tam vcelku klid i z hlediska diplomatických vztahů. Pouze čas od času mezi Francií a Španělskem propukne diplomatický spor ohledně Baskicka - jehož autonomii Francie v rámci svého teritoria neuznává. S Itálií měla Francie historicky vztahy spíše špatné, nicméně v současné době s ním má společných mnoho zájmů, neboť Francie i Itálie pochopily, že v současném světě mohou dělat velkolepou politiku pouze pod zastřešením EU. Totéž v bledě modrém se týká Německa. Tradiční rival Francie, který pod tlakem USA byl přinucen s Francií po druhé světové válce spolupracovat (otázka je, koho Američané nutili víc, zda Francii, či Německo). V současné době "trojlístek" Francie-Itálie-Německo tvoří ideový i geopolitický základ EU, který se ostatní státy snaží pokud možno společným postupem přehlasovat či jinak eliminovat. Přesto dodnes mnozí Francouzi rádi trpí paranoiou typu "přijdou Němci/Angličané/Poláci/Brusel/kdokoliv jiný a všechno zaberou" - přesně na tuto notu velmi rád hraje například Jean-Marie Le Pen. Ostatně minimálně 10-16% francouzských voličů touto paranoiou trpí neustále. Ostatně na podobném sentimentu si postavil kariéru i Charles de Gaulle.

Vztahy s velmocemi

Vzhledem k tomu, že se Francie považuje ráda za velmoc a pokud možno za dominantní velmoc (ačkoliv má do toho v realitě daleko), ráda používá ve vztahu k ostatním velkým hráčům geopolitiky osvědčenou britskou taktiku divide and rule. Tedy navádí Američany proti Rusům, Rusy proti Číňanům, Číňany proti Indům, Araby proti Američanům a snaží se při tom všem pomaličku posilovat pozici Bruselu, který francouzští politici čím dál tím víc začínají ztotožňovat se zájmy Paříže - EU je tak v očích některých francouzských politiků vlastně "širší francouzská vlast", která se v tomto pojetí hodí kdykoliv, když je potřeba na někoho vycenit zuby. Nicméně jakmile by mělo jít o zrovnoprávnění občanů EU a Francouzů ve Francii, ihned se vytahují francouzské národní zájmy a polští instalatéři. Že by tohle psychiatr kvalifikoval jako podezření na schizofrenii? Už jen proto, jak Francie tento postup ráda používá, bych byl obezřetný s nadšenými projevy typu "Sarkozy spřátelil Francii s Amerikou". Ano, Sarkozy je k USA loajální, ale stačí aby příští volby vyhrál někdo typu Ségolène Royal a je po atlantismu. Ostatně o francouzské schizofrenní zahraniční politice dostatečně vypovídá i její status v rámci NATO. Je členem? Nebo přidruženým členem? Nebo spolupracujícím nečlenem? Nikdo neví. Francie je zkrátka Francie.

1 Comment:

Scholochov řekl(a)...

Asi budu šťoura, ale mám zato, že se Žabožrouti projektu Eurofighter nezúčastnili. Dostáli své arogantní žabožroutské pověsti a začali si stavět svůj hrad na svém písečku - tuším, že to je projekt Rafale.