ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Homosexuálové pochodovali. Co chtěli?

pondělí 30. června 2008


O víkendu se v Česku uskutečnil první historický pochod homosexuálů. Osobně jsem se ho nezúčastnil ale přečetl jsem si o něm mnohé. A upřímně řečeno, nikde jsem nenašel odpověď na otázku: Co vlastně chtěli?
Můj postoj k homosexuální menšině je, řekl bych, totožný s postojem naprosté většiny lidí v této zemi. Mně gayové nevadí. Několik z nich znám osobně a problém s nimi doopravdy nemám, dokonce občas s jistou nadsázkou říkám, že mám homosexuály rád, protože čím víc homosexuálů, "tím víc žen zbyde". Současně s tímto "a" musím říct i "b" - představa sexuálního styku dvou mužů je mi odporná a jejich sexuální deviace (když toto slovo budeme chápat nikoliv automaticky pejorativně, ale jako "odchylku") normální není, ani kdyby se všichni Jiří Hromadové tohoto světa na hlavy stavěli.

Mám, přiznám se, určité problémy s agresivní lobby takzvaných profi-homosexuálů, jejichž projevy a křik slyším stále častěji. Vážně totiž nevím, kde jsou jakási "práva homosexuálů" (a toto sousloví považuji za čistě virtuální) pošlapávána a kdo u nás tuto menšinu diskriminuje. Lídři gayské minority v tom mají samozřejmě jasno: Diskriminuje je bílý heterosexuál. A tedy i já. Všichni musíme nést pocit viny za tyto skvělé lidičky a dělat všechno proto, aby se jim v tomto zlém světě žilo lépe. Navíc kdo jen zpochybní například zákon o registrovaném partnerství či řekne, že by homosexuálové neměli z několika rozumných důvodů mít možnost adoptovat děti, je okamžitě označený za nebezpečného homofoba a nejspíš i fašistu.

A jsme u inkriminovaného pochodu. V médiích se dočtu jen o protiakci ze strany "pravicových" radikálů, četl jsem (v Lidových novinách) také o "pravicových aktivistech", kteří se těmto hodným lidičkám postavili, házeli po nich vajíčka a vůbec je tak nějak diskriminovali. Kdopak jsou, ptám se, tito pravicoví aktivisté? Že by v Brně házeli po gayích vajíčka libertariáni? Kdepak, samozřejmě. To se akorát ukázali nám známí holohlaví primitivové, z nichž se ta inteligentnější část modlí k odkazu Adolfa Hitlera a ta mnohem větší "pochoduje proti slovu" a jde se zkrátka akorát poprat tam, kde je to vhodné.

Z médií mám tedy pocit, že kdyby nedošlo k akci neonacistů (tedy levičáků jak řemen, ale už to tady nehodlám posté opakovat), vlastně by ani nebylo o čem psát. Co homosexuálové vlastně chtěli? Větší práva? Ale vždyť nemají menší práva než my - právě naopak, mají dokonce jeden zákon navíc, navíc naprosto zbytečný, který si poctivě vykřičeli. Začlenění do společnosti? Copak stojí mimo ní? Navíc - vždyť se tímto jednáním vyčleňují sami, právě tím, že se sdružují v "gay clubech" a mají potřebu pořádat pochody a vůbec akce tohoto typu. Mám také dojem, že naprostá většina příslušníků této minority potřebou ukazovat se na veřejnosti v pochodu, který tak nějak připomíná masopustní karneval, vůbec nemá a raději zůstala doma.

Navíc co je a není diskriminace, takovou otázku si může každý zodpovědět sám po přečtení tohoto článku. Ne že by mě osobně pálilo, že nesmím do homosexuálního hotelu. Ovšem kdyby nějaký soud rozhodl naopak - že je správné, když majitel do svého podniku nepustí homosexuála, chtěl bych vidět ten křik. Stejně tak mě při čtení napadlo, že bych mohl v Praze uspořádat pochod heterosexuálů - jen tak, čistě z principu. Obávám se ovšem, že kdybych ho nahlásil pod svým jménem, šílenci typu Ondřeje Cakla a Kláry Kalibové by si byli schopní vymyslet, že patřím k Národnímu odporu. Stejně tak jako se jiní cvoci pokusili diskreditovat tuto iniciativu.

A ještě jedna věc. V čele průvodu nechyběli ani dva brněnští politici (samozřejmě za Stranu zelených) a naše skvělá ministryně Džamila Stehlíková. Možná jsou dva zmínění představitelé brněnské radnice homosexuálové. Pakliže ano, nic mi po tom není a je to jejich věc, pokud tam byli ovšem všichni tři jako politici, je to dost vážné znamení a měli bychom si rozmyslet, jestli pro příště chceme volit politiky, kteří se vyžívají v manifestacích po boku aktivistů - a je zcela jedno, na jaké straně ti aktivisté vlastně stojí.

Zobrazit celý článek

SEPARATISMUS: Evropa národů

pátek 13. června 2008

Na úvod článku musím přiznat, že mi současná podoba evropských států značně nevyhovuje - a nejsem dalek toho ji nazvat sociálním inženýrstvím ve velkém. Máme několik principů, na základě kterých můžeme vytvářet území (nejen) v Evropě, nicméně hledat princip v tom kočkopsu, který se jmenuje typický evropský stát, by bylo horší, než hledání pověstné jehly v kupce sena. Státy mohou povstat (aby měly nějaký smysl) jedině na základě společné identity, kterou vytvoří lid (démos). Společnou identitu můžeme stavět buď na společném etniku, náboženství, historické vazbě, kultuře, na společných hodnotách či společné příslušnosti k jazykovému bloku, rase či na jiné konkrétní společné historické zkušenosti. Jiný princip jednoduše není možný, protože je neospravedlnitelný a vede k nárokům typu "je to naše, protože jsme si to vzali".

Dělit Evropu na principu rasovém je nesmysl vzhledem k tomu, že ji obývá původní obyvatelstvo jen jedné rasy (to se nemusí dělit vůbec). Dělení podle náboženství není dávno aktuální, na to je Evropa příliš sekularizovaná. Společné jazykové bloky také selhávají, protože takoví Finové či Estonci mají mnohem více společného se Švédy než s Maďary, jejichž sousedé Rakušané zase mají mnohem více společného s Čechy nežli s germánskými Islanďany či Faeřany. Společné jazykové bloky tak překonává společná kultura, respektive mentalita - která je ale podobně silná, jako společná historická zkušenost. Navzdory ne úplně společné historii mají přeci jen k sobě blíž ČR s Maďarskem, nežli ČR s Rakouskem, s nímž Češi sdíleli velmi dlouho svůj osud. Protože je takové dělení značně diskutabilní, zůstávají tu historické vazby, které se ovšem značně překrývají a není možné snadno určit ten správný věk v historii, v němž byly země rozděleny "správně". Typickým příkladem budiž slovensko-maďarský spor. Slováci tvrdí, že Felvidék je jejich, protože jakýmsi Slovanům patřil v době Velké Moravy. Maďaři tvrdí, že je jejich, protože tam žijí etničtí Maďaři, a vůbec kol a kolem to Maďarsku patřilo přes tisíc let, tedy déle, než to mohlo patřit jakýmkoliv Slovanům. Ani toto kritérium tak neobstojí ve vytváření stabilního uspořádání, stále jde o nucení někoho někam - tedy sociální inženýrství.

Jediná možnost rozparcelování Evropy se tak jeví přes národy, národy v etnickém slova smyslu, které, pokud si budou rovny možností vlastnit své území a spravovat své věci, budou moci snadno utvářet nejen jakési hybridní Evropské unie, ale úplně klidně i stabilní, funkční a silné Evropské konfederace či Spojené státy evropské, aniž by utrpěla nějaká národní újma. Kde si berou čeští či britští euroskeptici právo osočovat EU z likvidace Evropy národů, když žádná Evropa národů neexistuje? Nebo snad pan prezident Klaus či někde vidí stát Basků, Katalánců, Frísů, Kaszubů, Lužických Srbů, Moravanů, Siciliánů, Korsičanů či mnoha jiných malých národů, které mají tu smůlu, že jsou součástí větších zemí? Na tyhle národy každý kašle a přece i ony jsou národy, které, pokud budeme vyhlašovat cosi o Evropě národů, mají mít právo na své slovo rovné se slovem jim nadřízených národů. Jaký je problém nabídnout jim všem stát? V současné situaci, v níž existuje již poměrně etablovaná společná evropská měna, společný trh navíc okořeněný schengenským prostorem, znamená vůbec stát jako instituce něco víc, než jen uzel (node), který sdílí jeden rozpočet, vlastní daně a vlastní politický systém, resp. lokální zákony? Z hlediska ekonomického a každodenně-praktického, za existence EU již v současné podobě, není žádná potřeba dominance současných státotvorných národů nad těmi, které takové štěstí nemají.

Podívejme se schválně na výčet národů na území EU/EEA, které svůj stát nemají a vyznačují se hlavním atributem etnika - svým jazykem a kulturním dědictvím: Galicijci, Katalánci, Baskové, Okcitánci (gaskonští i provensálští), Bretonci, Welšané, Skotové, Cornwallané, obyvatelé ostrova Man, Faeřané, Frísové, Vlámové, Valoni, Korsičané, Siciliáni, Benátčané, Sardiňané, Sassarové, Furlané, Ladinové, Horní a Dolní Lužičtí Srbové, Laponci, Karelové, Livonci, Latagalové, Kaszubové, Slezané, Moravané, Rusíni, Sarakacané, Aranézové, Asturové, Aragonci a určitě i někteří další, na které jsem mohl zapomenout. Když to sečteme, je to 34 národů, tedy více národů, než kolik je členů EU/EEA (těch je 30, nepočítaje v ně Švýcarsko). Je tedy současný stav opravdu Evropou národů? Spíše je tu stejně jako za československé republiky takové přání otcem myšlenky. Nemohu se tedy dívat na současné bojovníky za národní zájmy a národní státy jinak, než na bojovníky, za národní stát jménem Republika Československá (kde žilo národů minimálně osm - spolu s Moravany a Slezany deset - přičemž jeden - tzv. československý - držel všechny pravomoce - tedy především jeho česká větev, a ostatní měly smůlu), kteří pod praporcem boje proti "žaláři národů" vytvořili žalář národů nový.

Voláme-li tedy po Evropě národů, musíme si uvědomit, že Evropa národů je Evropou, jejíž mapa bude vypadat docela jinak než ta, na kterou jsme zvyklí. Bojovníci za národní zájmy by si tak měli uvědomit, že pokrytecky chtějí národní zájmy jen pro některé - a opomíjejí celou řadu národů s vlastními jazyky a specifiky stejně, jako někdo mohl v 19. století opomenout třeba Slováky - a vidíte, dnes mají svůj stát. Osobně nejsem proti Evropě národů, naopak - tato myšlenka je mi značně sympatická. Pokud by se ty národy posléze shodly na své podobě EU, konfederace či čehokoliv integrovanějšího, budiž jim to přáno - to rozhodnutí by totiž na sebe vzali všichni a "o nás bez nás" by se protentokrát nekonalo. Co takhle být trochu alespoň trochu coherent?

Zobrazit celý článek

EVROPSKÁ UNIE: Co je vlastně zač Lisabonská smlouva?

čtvrtek 12. června 2008

Lisabonská smlouva, která v současné době podléhá schvalování v jednotlivých zemích EU, je novelizovaná verze Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Má být základním dokumentem EU, který definuje jednotlivé instituce a pravomoci unie, jedním a jednotným dokumentem, který má dát odpověď na to, co vlastně EU je a jaké má pravomoci. Současný právní rámec EU, daný Maastrichtskou smlouvou, Amsterdamskou smlouvou, smlouvou z Nice a doplněný několika institucemi zakotvenými v minulosti (jako např. Euratom), je, mírně řečeno, velmi nepřehledný. Motiv napsání "euroústavy" byl tedy jasný - vytvořit jeden dokument, který bude dávat všechny odpovědi na otázky o Evropské unii od A do Z (nebo, chcete-li, od A do Å). Rozeberme si tedy Smlouvu o Ústavě pro Evropu, tedy základní dokument, od něhož je Lisabonská smlouva odvozena, pěkně po částech.

Preambule se týká otázek jako jsou společné evropské dědictví, hodnoty a přesvědčení, že evropská integrace je správná. Myslím, že každý, kdo se podívá na mapu okolí EU a do této si zakreslí buď počet potenciálních migrantů, případně vojenskou sílu, se mnou bude souhlasit, že nebude-li Evropa integrovaná, bude mít vážný problém zvenčí, a to ať už půjde o jih či východ. "Euroústava" tak tedy říká, že máme cosi společného a toto je příliš vzácné na to, aby to zaniklo invazí kohokoliv, proto je potřeba to chránit. S tím se ztotožňuji.

První část smlouvy dává odpovědi na otázky co to je EU, jaké jsou její instituce, kdo je jejím občanem, na jakém principu se rozhoduje, či jak má být EU financována. Za kontroverzní se považuje v české kotlince několik aspektů této kapitoly - jednak změna hlasování z jednomyslného na hlasování kvalifikovanou většinou (tedy nemožnost veta každým státem) a vytvoření instituce evropského prezidenta, resp. evropského ministra zahraničních věcí. Co se týče zrušení jednomyslnosti - jednoznačně to vítám. Způsob, jakým některé členské země rády vydírají zbytek Evropy je více než ostudný a toto opatření pomůže v nejbližší budoucnosti zejména některým čekatelům na členství, a dost možná i jiným. Jistě si pamatujete na fiasko bukurešťského summitu NATO, kde Řecko arogantně vetovalo vstup Makedonie do aliance. A má otázka zní - myslíte si, že se o něco podobného nepokusí i v případě makedonského vstupu do EU? Většinové hlasování - bylo-li by zavedeno třeba už s Maastrichtskou smlouvou - by rovněž významně pomohlo ČR během jejího vstupu do Unie - Rakousko by totiž přišlo o všechny možnosti vydírat Českou republiku kvůli Temelínu či jiným otázkám a jejich vyřešením podmiňovat povolení vstupu. Otázka jednotné zahraničně-politické reprezentace EU tak, jak je zakotvená v Smlouvě o Ústavě pro Evropu, respektive v Lisabonské smlouvě, pomůže Evropě v tom, aby ji zbytek světa neměl za nestálého a nespolehlivého potížistu, který se neumí vyjádřit k základním otázkám mezinárodních vztahů - tedy může přinést Evropě aspoň nějakou moc ve světě, která mimochodem vinou nacionalismu od roku 1914, resp. 1918 neustále upadá, je-li ještě vůbec nějaká.

Částí druhou je Listina základních práv Unie, jejíž body jsou zakotveny prakticky v každé ústavě každé členské země EU už dnes. Nic zvláštního tedy nemění.

Část třetí, Politiky a fungování Unie, detailně popisuje principy, na nichž je EU postavena, jaké mají členské státy pravomoci, privilegia, jak je definován evropský společný trh, jak funguje společná měna euro, politiky zaměstnanosti, životního prostředí, infrastruktury, výzkumu a podobně - fakticky pouze shrnuje do jednoho dokumentu vše, co existuje již dnes ve všech smlouvách, na nichž EU stojí.

Část čtvrtá, Obecná a závěrečná ustanovení, se týká způsobů, jakými má být smlouva zavedena do praxe, tedy kde je nutná úprava národních ústav, jak se mají rušit staré instituce, staré kompetence, vytvářet nové, apod.

Lisabonská smlouva oproti "euroústavě" však staré smlouvy neruší, pouze je řadí do určitého kontextu. Zároveň však dává EU právní subjektivitu, tedy z právního hlediska bude konečně formálně akceptován fakt, že nějaká Evropská unie existuje - a jiné státy či jiná sdružení budou moci s EU závazně jednat. Tím se posune EU od ekonomického společenství k superstátu. Oproti Smlouvě o Ústavě se Lisabonská smlouva nezabývá otázkami evropských symbolů (vlajka, znak, hymna) a nezavádí "zákony" - tedy ponechává v platnosti existující "směrnice", "nařízení" a "rozhodnutí". Nakolik je slovní spojení "evropský superstát" označováno div ne za nebezpečnou hydru, toužící po sežrání české státnosti, není špatné se nad ním zamyslet. Ohrozí nějak "superstát" existenci českého národa? Jistě, vezme některé pravomoci (časem určitě například zahraniční a bezpečnostní politiku) českému státu, ale - ruku na srdce - je český stát opravdu obrazem českého národa? Podíváme-li se na úroveň špiček českého státu, člověk češství milný by raději řekl, že snad ne. A pokud ano, není lepší pojistka českého západního ukotvení, než společná (evropská) zahraniční politika? Soudím, že bude-li něco takového existovat, cesta do Bruselu bude pro české rusofily a komunisty natolik zdlouhavá a namáhavá, že se zmůžou pouze na nadávání v hospodách. A - ruku na srdce - zhovadilost zasetá komunisty se dá z českých luhů a hájů vyhnat pouze tím, že se po několik generací celá společnost bude držet stranou ruského vlivu. Protože není to ani tak zrůdnost komunsitického systému, která poznamenala chování a hodnoty tolika Čechů, ale právě charakter ruské arogance, která se přenesla i sem, a zejména byla Čechy dobrovolně akceptována. Podíváme-li se k jiným národům bývalého Ostblocku, jejich mentalita nebyla zdaleka tak poznamenaná hesly typu "kdo nekrade, okrádá rodinu", právě proto, že odmítali rusifikaci mentality a stavěli se proti ruskému vlivu. Komunismus ty země poškodil, ošklivě zasáhl a napáchal v nich tolik zločinů, za kolik by se nestyděli ani nacisté, ale českou povahu, český charakter národa, nejvíc poškodil ruský vliv. A čím dál od něj budeme, tím lépe. A Lisabonská smlouva, ať už je její charakter jakýkoliv, tenhle cíl poměrně zřetelně slibuje. Proto jsem pro.

Zobrazit celý článek

ČESKÁ KOTLINKA: Plís, egzyt d trejn

úterý 3. června 2008

Kdo si pamatujete na hlášku z končených stanic pražského metra, namluvenou anglicky slušně vyslovující paní, ve znění "Terminus. Please, leave the train", zapomeňte na ni. Dopravní podnik přišel s upgradem (nebo downgradem?) v podobě hlasu ženy, která příšerným čengliš čte větu "Terminus station. Please, exit the train", tedy přibližně takhle: [terminis stejšn plís egzyt d trejn]. Nevím, co dopravní podnik k takové změně přimělo, nicméně považuji umístění hned dvou stylistických chyb do věty, kterou denně slyší tisíce cizinců (jimž je určena) za trapné. První chybou je spojení "terminus station" pro konečnou stanici. V angličtině se používá označení "terminal station", resp. "terminus" (v americké angličtině jen "terminal"), ovšem nikdy ne v tomto kontextu použít "terminus station". To je spojení konstrukčně podobné tvaru "lidová demokracie", tedy "lidová vláda lidu". Proč o tom ovšem vůbec píšu? Protože se bohužel musím až příliš často stydět za jazykovou vybavenost mnoha českých služeb, když zkouším (třebaže znalý češtiny) v ČR vystupovat jako Nor mluvící pouze norsky, anglicky a francouzsky.

Nádraží Holešovice nese od konce roku 2007 název Nádraží Franze Kafky. I když mi výběr osobnosti pro pojmenování nádraží nepřijde úplně vhodný (Kafka byl německý Žid a bohužel už ani Němci ani Židé v Praze nějaké to desetiletí ve velkém nežijí), přijde mi minimálně trefný v kontextu pojmu "kafkárna" v souvislosti s ním. První dojem, jaký může mít zahraniční turista (který, přijede-li do Prahy vlakem, přijede nejčastěji tam) z nádraží je následující: všude plno veksláků, herny a hlavně - příšerně namluvený staniční rozhlas neschopný nejen přečíst správně názvy zahraničních stanic, ale hlavně mluvící naprosto hroznou němčinou (angličtina je lepší). Přijede-li Berlíňan do Prahy na "Kafkárnu" a uslyší-li z rozhlasu [líbe fárgeste, der ojrosity cuk numr ajnhundrtcvajundzíbcik vindobona aus hamburk altona und berlín hautbánhof, plánlichlige ankunft...], nebude mít o Praze první dojem úplně nejlepší, pokud zrovna nebude germanista, který z toho dostane infarkt, zemře a o Praze si už nic nepomyslí. Nádraží Holešovice totiž používá jeden ze dvou systémů staničního rozhlasu užívaného na nádražích ČD, který má bohužel cizojazyčné verze namluveny hůře, nežli ten druhý, užitý například na hlavním nádraží. Ten užitý na hlavním nádraží má velmi dobře namluvenou anglickou i německou verzi, nicméně ani zde to není dokonalé - český hlásič neumí správně číst cizí názvy (které ostatně neumí číst ani ten, co je umístěn v Holešovicích). Když jsem slyšel poprvé číst Czechowice-Dziedzice - správně čteno přibližně [Čechovice-Džědžice] jako [Čechovice-Dzjedzjice], napadla mě myšlenka: to je v ČR tak málo lidí schopných mluvit polsky, že dráhy nenašly nikoho, koho by se zeptaly, zda je to správně? Spíš se na to dráhy vykašlaly, řekl bych. Na hlavním nádraží jdou dokonce tak daleko, že stanici "Odesa Holovna", tedy oděské hlavní nádraží, čtou jako "Oděssa Glavnaja". Myslím, že kdyby nějaký Čech stál v roce 1980 na nádraží Wien Südbahnhof a slyšel v německém hlášení, že vlak jede do "Prága Glavnaja", tak by ho to moc nepotěšilo. ČD by si měly uvědomit, že jediným úředním jazykem na Ukrajině je ukrajinština, a tedy jediné správné přechýlení názvu té stanice by bylo možné pouze na způsob "Oděsa hlavní nádraží", tedy česky. Používat v českém hlášení pro označování ukrajinského nádraží ruštinu považuji za přezíravou zhovadilost.

Kapitolou samou o sobě je přístup Dopravního podniku hl.m. Prahy k oznamování výluk. Zatím jsem nezažil, že by jakékoliv hlášení o výluce bylo vyřčeno v angličtině, stejně jako jsem zatím nikde neviděl letáky v angličtině upozorňující na výluky či náhradní autobusovou dopravu. Cizinec, který neumí česky, tak má velký problém služeb PID užívat, pokud nefungují zcela standardně. Aspoň že informace o tarifu jsou v angličtině i němčině.

V obchodech v centru města podle mých zkušeností anglicky mluví velmi špatně (kolikrát ještě se silným ruským přízvukem) a z řetězců různých marketů se na dobrou komunikační angličtinu lze spolehnout prakticky jen u jistého pákistánského řetězce s nonstop potravinami, který zaměstnává Indy a Pákistánce - kteří anglicky zpravidla umějí. Většinou jsem se ovšem setkal s přístupem "budu mluvit pomalu česky a on bude rozumět". Obávám se, že češtiny neznalý rozumět nebude.

Je velmi laciné stěžovat si na to, že cizinci chodí v Praze hlavně do McDonald's, Starbucks či jiných podniků tohoto druhu místo do českých hospod ochutnat české jídlo vzhledem k tomu, že mimo McDonald's, Starbucks a podobně se anglicky kolikrát vůbec nedomluvíte. A to mluvím o Praze, o níž se říká, že je tam úroveň angličtiny mezi lidmi z celé ČR nejvyšší - v mnoha jiných místech republiky jsem s angličtinou pohořel úplně. Dokonce i ve vlacích EC mají průvodčí často s angličtinou problémy a neumějí kolikrát říct souvislou větu - upozorňuji, že jde o průvodčí na spojích, které jezdí do zahraničí.

Bohužel čím méně Pražané mluví anglicky, tím více - podle mého soudu - přibývá ruských nápisů v centru města. Západní turisté nerozumějí a tak přijedou a odjedou, ale ruští turisté se vracejí a posléze zůstávají nejen jako turisté. Velice se tak obávám dne, kdy bude moci být přeci jen možné na vídeňském jižním nádraží slyšet v německém hlášení označení pro pražské nádraží Františka Josefa I. "Prága Glavnaja", odkud vlak vyjede směr "Kárlovyje Váry". Už k tomu má Praha velmi solidně nakročeno.

Zobrazit celý článek