OMYLY 20. STOLETÍ: Organizace spojených národů

čtvrtek 27. srpna 2009

Nový seriál serveru Nekorektně.com Omyly 20. století přinese čtenářům pohled na hodnoty, instituce a plány, na nichž dvacáté století stavělo, ale které se ukázaly jako přinejlepším neschopné, často však destruktivní slepé uličky lidského vývoje. Nejde však o soupis "omylných" událostí z let 1901-2000, jako spíš o ideje, třeba zrozené před rokem 1901 nebo ještě místy funkční po roce 2000, které však 20. století přímo formovaly. První díl seriálu se zabývá jedním z největších, Organizací spojených národů.

Pro myšlenky OSN, stejně jako třeba pro komunismus, platí to, že mnozí o tom říkají, že "myšlenka je fajn, jen realizace pokulhává". K obojímu dodávám - ani ta myšlenka nestojí za nic, špatná realizace je pouze důsledkem od základů špatné myšlenky. Chceme-li zjistit, proč OSN nefunguje, nemůžeme se dívat pouze do roku 1945, kdy vznikla, ale na vznik jejího předchůdce, Společnosti národů (League of Nations). Po druhé světové válce se mezinárodní veřejnost domnívala, že za všechny problémy s válkou související, jakož i za další problémy v mezinárodním měřítku, může skutečnost, že Společnost národů neměla dostatek pravomocí. Jak nám ukazuje OSN, která má pravomocí nepoměrně více, v tom to není. Co je problematické, je universalistický charakter OSN, tedy samotná myšlenka, že lze nalézt jeden rámec pro všechny, jednu definici pro všechny, že lze stanovit jednotnou definici národa a tu prosazovat, a tak dále a tak podobně.

Důvody, proč OSN nefunguje a nemá cenu ji reformovat, ale tak nanejvýše zrušit, jsou především tři: za prvé charakter OSN je vpravdě podobný jiným omylům 20. století tím, že bezmezně věří v sílu odhlasovaného. Po dekolonizaci v 50. a 60. letech vzniklo na světě mnoho států postrádající jakoukoliv legitimitu, ale které mají zároveň ve Valném shromáždění stejnou váhu, jako třeba Spojené státy americké. Myslet si, že si jsou USA a Burkina Faso rovny je naprosto naivní představa a praxe OSN přitom funguje v tomto ohledu tak, že "odhlasujeme-li si, že problém neexistuje, pak neexistuje".

Druhý důvod pro zrušení OSN - a nehledání za ni náhrady - je ten, že pokud bychom nechali svět své přirozenosti, různé země si vyvinou různé instituce. Cílem OSN bylo prosazovat národní myšlenku, tedy etnického sebeurčení na základě jazyka, kultury, atp., přičemž za národ se globálně začalo považovat to, co vzniklo mezi evropskými romantiky v 19. století. Že mají Afričané absolutně jinou představu národa samozřejmě nikoho v OSN nezajímá, a tak radši OSN bude trvat na tom, aby všechny země šly v zásadě stejným vývojem. Zároveň ovšem - a v tom je OSN nesmírně schizofrenní - je instituce nastavená tak, aby ignorovala vývoj států a jejich hranic jako živelný mechanismus a drží se zuby nehty kolektivně schválené mapy světa. Nikomu v OSN samozřejmě nepřekáží realita, jako že Somálsko už v praxi neexistuje, ale jde v praxi o státy hned čtyři. Nejsou uznány OSN, mají smůlu, nikdo se s nimi nebaví. Neříkám, že je Puntland nebo Somaliland zrovna vzorem dobrých států, to rozhodně ne, ale legitimitu mají nesrovnatelně větší, než jeden neexistující somálský stát. Stejnou chybu dělá OSN v Rwandě, Súdánu a dalších místech, kde je etnický konflikt - místo uznání faktu, že neexistují žádní Rwanďané, ale pouze Hutuové a Tutsiové, se modré přilby snaží vyřešit konflikt tím, že budou udržovat při životě politickou mrtvolu zvanou Rwanda, čímž opět zadělávají na další konflikt, místo toho, aby nechaly domorodce, aby si postavili společnosti podle svého a aby pouze hlídaly, že se mezi sebou nezačnou vraždit.

Třetí zásadní omyl OSN vychází z reality doby, kdy OSN vznikla. Tedy absolutní ignorování demografické a kulturní reality ve prospěch ideologie a výsledku druhé světové války. Podíváme-li se na mapu Evropy podle OSN, jsme beznadějně ve východní Evropě a v ruské sféře vlivu, protože si to Stalin v roce 1945 tak nadiktoval. Změnit to samozřejmě nelze, protože by změnu muselo schválit Rusko, které to nikdy neudělá, neboť na stavu, který OSN uznává, nechce nic měnit, naopak ho chce posilovat. Že se Čechů, Poláků, Slováků a Maďarů nikdo neptá, to už nikoho nezajímá. O tom, že OSN ignoruje existenci Evropské unie, ASEAN, Mercosur a dalších podobných organizací už ani nemá smysl hovořit - jde jen o další potvrzení toho, že je OSN v dnešní době pouze hodně drahým anachronismem.

Jako nesporná výhoda OSN se mnohým jeví to, že jde o klub, který zajišťuje jednotnost mezinárodního uznávání států. Nejsem si zdaleka jist tím, že jde v tomto případě o výhodu, vžiji-li se do situace společnosti, která chce fungovat pospolu a suverénně, ovšem je jí v tom bráněno. Podle "pravidel" aby byla taková společnost uznána za stát, musí být uznána OSN, kterou ovšem není zpravidla uznána nikdy, protože ten, na kom se daná společnost chce osamostatnit, už v hlasovacím orgánu sedí a má tam své přátele, kteří třeba mají rovněž podobné problémy a tak vlastně nehlasují například o Kosovu, ale o Katalánsku, jde-li o Španělsko, nebo o Korsice, jde-li o Francii. Tvrdím, že takový přístup není fér. Toto má samozřejmě své opodstatnění v minulosti - a sice v konceptu "trvalosti", "věčnosti" a "neměnnosti" hranic, což je (opět spolu s komunismem) jedna z nejhorších utopií na světě. Samozřejmě, že nic takového neexistuje a každá hranice se jednou změní - příkladem budiž české země ve dvacátém století, které hranice svých státních útvarů změnily šestkrát - a to navzdory úzu o jejich neměnnosti. Toto romantické pojetí "věčnosti" a "trvalosti" pak vytváří zbytečné konflikty - jde totiž o ideu, za níž jsou mnozí schopni umírat, přesto však je to idea doslova směšná, neboť není více než 150 let stará a lidé se dříve bez ní v klidu obešli. Válčilo se o léno, o náboženství (v čemž měl zase prsty universalismus - lidé věřili, že existence jednoho vylučuje druhé), ale nikdy ne o "národní svébytnost". Feudální vztah aristokracie a poddaných byl velmi jasný - poddanému bylo jedno, jakou mluví panovník řečí, hlavně když ho ochrání a bude konat své vrchnostenské povinnosti a panovníku bylo jedno, jakou řečí mluví jeho poddaní, hlavně když budou odvádět své povinnosti (robota, později daně). OSN tak stojí na principu, který není nijak přirozený; je lidským výmyslem 19. století, který se začal uplatňovat po první světové válce - a tváří se přitom tak, že jde o věc danou a věčnou.

Důkazů o nefunkčnosti je mnohem více a jsou často diskutované, ale většina z nich nechává v plénu ilusi, že onu instituci lze reformovat. Vezmeme-li však v úvahu její hliněné - a dávno zborcené - základy, stačí říct jediné. Každý další den existence OSN je pouze dalším zbytečným dnem její existence.

Zobrazit celý článek

RUSKO: Moskevsko-teheránské tanečky

úterý 25. srpna 2009

Už během masových protestů v Teheránu proti ustanovení Mahmúda Ahmadínežáda prezidentem bylo z kremelských komentářů celkem jasně patrné, že se Moskva staví spíše na podporu staronového prezidenta. Čas však ukázal, že je jejich spojenectví hlubší.

Moskva už dlouhodobě podporuje Írán ve věci mírového využití jaderné energie - což není nic proti ničemu, naopak, tuto iniciativu jsem shledával celkem smysluplnou, poněvadž v jejím světle se dalo odhadnout, nakolik jsou snahy Íránu o využívání jaderné energie coby mírového nástroje myšleny v samotném Teheránu vážně. Tím spíš bylo spojenectví v této věci logické, protože Írán do svého jaderného zařízení v Búšehru instaluje reaktory ruského typu VVER. Poslední vývoj událostí však poukazuje na to, že ono spojenectví není tak nevinné, jak by se mohlo zdát.

Poté, co z izraelských tajných služeb přišla zpráva, že na palubě ruské civilní lodi byly rakety středního doletu mířící do Íránu, jejichž transport se Mossad snažil překazit, však jde do tuhého. Spojenectví Moskvy s teheránským režimem je totiž velmi zlá zpráva.

Jaké má Rusko důvody pro takové oběti íránskému vládnoucímu režimu? Při bližším pohledu zjistíme, že Írán jako spojenec je pro Rusko klíčový. Dokáže totiž ohrozit energetickou bezpečnost Evropy, pohlídat Rusku dění na Kavkaze, jakož i ohrozit nejdůležitějšího spojence USA na Blízkém Východě - Stát Izrael, s vytouženým přístupem k teplému moři jako třešničkou na dortu.

Energetická bezpečnost Evropy je postavena především na diverzifikaci zdrojů zemního plynu, jehož dodávky Rusko zneužívá jako nástroj pro vydírání zemí, které se nedávno vymanily z jeho impéria. Jediná rozumná možnost pro tyto země je plynovod Nabucco, který má přivést do Evropy plyn mimo ruskou kontrolu. Jako zdroje přicházejí v úvahu Ázerbajdžán (tranzit přes Gruzii a Turecko) a Írán (tranzit přes Turecko). První jmenovaný zdroj je dosti nestabilní, protože Ázerbajdžán i Gruzie jsou v hledáčku Moskvy jako sféra vlivu zvaná "blízké zahraničí" a jejich obrana proti vojenským útokům ze strany Ruska je velmi obtížná. Jako bezpečný zdroj tedy zůstává Írán, jehož možnost jako zdroje plynu pro Evropu stojí a padá s otázkou, zda režim v Íránu nastolený v roce 1979 padne nebo ne. Pokud Írán zůstane pod kontrolou radikálních kleriků, ale bude na to sám, bude to pro Evropu sice problém, ale ne přímé ohrožení, protože izolovaný Írán má velký problém si vytvořit opravdu dobrý arzenál zbraní hromadného ničení. Írán zásobovaný touto technologií z Ruska je pro Evropu, a především pro Izrael, hotová noční můra.

Důkazy o tajném rusko-íránském spojenectví však s sebou nesou další nepříjemnou otázku - jak to je s ruským odporem proti antiraketové obraně USA v Evropě? Dosud jsme se domnívali, že Rusku jde pouze o uchování a pojištění si vlivu ve střední Evropě, nicméně v případě existence rusko-íránské aliance do hry vstupují i další strategické zájmy. Není logické v takovém případě, že Rusko bude protestovat proti výstavbě ochrany před íránskými raketami právě proto, že s Teheránem spolupracuje?

Viditelně prohraný pokus o revoluci v Íránu tak znamená v tomto světle jedno - promrhali jsme možnost snadno si Írán postavit na svou stranu a dovolili jsme zapuštění základů potenciální zdi, která odřezává Evropu po zemi od zemí ve východní Asii. Doufat, že v takovém případě přežije tímto blokem nedotknutá Gruzie nebo Ázerbajdžán, které jako jediné stojí této blokádě geograficky v cestě, je totiž více než iluzorní.

Zobrazit celý článek

SVĚT: Mráz jde od Arctic Sea

pondělí 24. srpna 2009

Izraelský deník Jerusalem Post dnes informoval s odkazem na zdroje z tajné služby Mossad, že posádka lodi Arctic Sea kromě kapitána a tří členů posádky byla odvezena do Ruska včetně jejích únosců, kteří jsou zadržováni ve věznici bývalé KGB Lefortovo. Na tom by nebylo nic divného, kdyby ovšem se neukázalo, že celá akce byla mnohem větší.

Zadržení únosci jsou agenty izraelské tajné služby, kteří unesli loď z jednoduchého důvodu - aby se nedostala do místa určení, kterým nebylo Alžírsko, ale Írán. A proč se neměla loď dostat do místa určení? Nebyla totiž prázdná, jak deklarovali její majitelé, ale plná raket typu Ch-55 Raduga kódového označení NATO AS-15 Kent s doletem 3000 km a se schopností nést jaderné hlavice. Tato zpráva přichází v době, kdy je íránský režim podezřelý z výroby jaderných zbraní a kdy vyhrožuje Izraeli "vymazáním z mapy". Ruská podpora teheránskému režimu je rovněž notoricky známá, ovšem tentokrát to je poprvé, kdy si Rusko trouflo na takhle odvážnou akci. Íránské rakety Šaháb sice mají v současné fázi podobný dolet, ale nejsou tak spolehlivé - ruské střely AS-15 jsou odzkoušené a jejich funkčnost je mnohem vyšší.

Situace se tak dostává do úplně nového světla, a to z několika důvodů. Není jisté, zda se dá pouť lodi Arctic Sea považovat za důsledek pirátského únosu, v tomto případě šlo o neoficiální reakci vojenského charakteru na neoficiální obchod se zbraněmi, jehož důsledek může ohrozit existenci Státu Izrael. Třebaže Írán pravděpodobně pracuje na vyvinutí svých jaderných zbraních, jeho nosiče nejsou tak dobré, aby mohly Izrael opravdu na jistotu zničit. Počiny Ruska v této otázce nás opět staví před otázku, zda se dá Rusku důvěřovat. Odpověď nechám na čtenáři - svůj názor na tuto otázku jsem na našem serveru zmínil již nesčetněkrát.

Zobrazit celý článek

SLOVENSKO: Není "maďarská otázka" spíše "slovenským problémem"?

neděle 23. srpna 2009

U našich sousedů to opět vře. Stručně: V Komárně (Komárom), etnicky takřka čistě maďarském městě, měla být postavena socha svatého Štěpána (Szent István), uherského krále. O problematičnosti takové akce nebylo vidu ani slechu až do doby, kdy Srbsko nedovolilo maďarskému prezidentu Sólyomovi přílet do země a Rumunsko mu nedovolilo přistát. Tehdy nacionálně socialistická vláda na Slovensku přišla s myšlenkou, že si může dovolit na někoho si dupnout a mohla by z toho vyjít i bez trestu.

Když měla být socha odhalena, měl maďarský prezident na její uvedení přijet. Nebylo mu však umožněno přejet přes hranice, čímž Slovensko hrubě porušilo Schengenskou dohodu - a druhý den ráno sochu někdo zasypal vajíčky. Ano, z maďarské strany je také část viny, protože hnutí Jobbik, které rádo provokuje, má znatelnou podporu ze strany obyvatelstva. Problém ovšem je v tom, že kdyby se Slováci, Rumuni a Srbové nechovali jako balkánští tlučhubové, měl by Jobbik mnohem, mnohem těžší práci. Problém totiž nespočívá ani v soše sv. Štěpána, ba ani v datu 21. srpna 1968. Ten je totiž zakopaný mnohem hlouběji.

Jeden z nejhorších exportů, který z Čech na Slovensko přišel, bylo dílo dvou osob - Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého. Na Slovensku tak zakořenil mýtus o vlastní "holubičí povaze" a dodnes mnoho Slováků ani nenapadne co vlastně Trianon znamenal. Jezdím na Slovensko relativně často a mám tam dost známých, čtu slovenské blogy (zajímavý prostor pro studium názorů v populaci) a zaznamenal jsem jednu stále se opakující lež a z ní vyplývající "řešení", a sice že Maďaři se "cpou na Slovensko", "roztahují se" a měli by se poslat "tam, odkud přišli". Předně je třeba říct, že na území, které na Slovensku obývají lidé maďarské národnosti, žijí tito už více než tisíc let. Jak dlouho má být území obýváno, aby někdo uznal, že jeho obyvateli patří? Slováci se často odvolávají na to, že dotyčné území patřilo před příchodem Maďarů pod Nitrianské knížectví a knížete Pribinu, jenže Nitrianské knížectví má se Slovenskem a Slováky asi tolik společného, kolik mají společného dnešní Norové s Normandií ve Francii - prakticky nic. Šlo o stát vzniknuvší na území obývaném slovanskými kmeny, nic jako slovenská identita tehdy neexistovala. A navíc - hranice stanovená v roce 1918 je naprosto umělá, nerespektující ani etnicitu, ani historické hranice (obojí se uznává jako legitimní důvody pro uznání státu nebo jeho hranic). Maďaři se tak na Slovensku vůbec neroztahují, jediné, k čemu došlo je to, že (Čecho-)Slováci si přivlastnili kus cizího území s obyvateli jiné národnosti a pak se osmdesát let tvářili užasle, jak je možné, že tam ti Maďaři jsou. Je totiž velmi snadné někomu zabrat obývací pokoj a pak se tvářit rozhořčeně, že v něm v křesle sedí jeho původní majitel a dožaduje se toho, aby se mohl alespoň dívat na svůj oblíbený kanál. Co se posílání, odkud Maďaři přišli týče, tak bych rád slovenské nacionalisty upozornil, že ti Maďaři jsou na území dnešního jihu Slovenska doma - navzdory systematické "slovakizaci" regionu, kde vlastně většina Slováků v těch oblastech, které byly dříve čistě maďarské, je jednoduše cizích.

Nesouhlasím s názory a činností strany Jobbik v otázce Romů, Židů či maďarského nacionalismu, ale stejně jako Adolf Hitler, jinak řečený zrůda měl dobrou myšlenku v podobě odporu ke kouření, má i Jobbik dobrou myšlenku, že současný stav výkladu dějin je nepravdivý, neúnosný a že maďarské menšiny mimo Maďarsko opravdu nedostávají všechna svá práva, na která mají nárok. Stala se tak situace, která je velmi nemilá - kdy se extremisté chopí tématu, v němž jednoduše mají pravdu a tím si hodlají legitimizovat své ostatní aktivity, které jsou násilné a špatné, stejně jako si Hitler stavbami dálnic a sociálním systémem vytvářel sympatie i pro všechny jeho zločiny - což zároveň nevylučuje, že jeho nápad postavit v Německu dálnice nebyl dobrý. V případě Maďarska je dobré se podívat pravdě do očí - Maďaři byli okradeni o své území, miliony Maďarů zůstaly za hranicí svého státu (hranicí, která není jen značkou u silnice jako dnes, ale po dlouhou dobu jen těžko překročitelnou bariérou) a při tom všem se měli tvářit, že je vše OK.

Slováci se bohužel často řídí stejným sentimentem jako Češi, pokud jde o posuzování vlastního extremismu - a sice tím, který říká "jejich extremismus je nebezpečný, kdežto náš extremismus je jen takové neškodné škádlení". Pravda je ovšem neúprosná:

- extremistické strany a jejich zastoupení v parlamentech (v obou zemích volby v roce 2006):
- Slovensko: SNS dostala 11,6%
- Maďarsko: Jobbik dostal 2,2%
- Ján Slota za SNS hovořil o tom, že by Slovensko mělo vojensky zničit Budapešť už v roce 1999 (že byl opilý ho neomlouvá, prohlašoval to jako předseda parlamentní strany), zatímco Jobbik, nejagresivnější výhonek maďarského nacionalismu po roce 1989, si na takto ostré prohlášení zatím netroufl.
- až do letošních eurovoleb měli extremisté na Slovensku mnohem výraznější postavení a byli mnohem lépe etablovaní na politické scéně než extremisté maďarští. Tristní výsledek maďarských eurovoleb se dává za vinu těžké ekonomické krizi, během níž mají voliči tendenci se uchylovat k extrémům.

Sečteno a podtrženo, křičí-li někdo na Slovensku, že je ohrožován Maďarskem, měl by si především zamést před vlastním prahem. Většinovému slovenskému voliči (SNS, ĽS-HZDS a Smer dostaly 85 mandátů ve 150 členném parlamentu) to ovšem nedochází a nemůže se tedy divit, když volí představitele, kteří urážejí sousedy kde mohou, růstu radikalismu i na druhé straně.

Zobrazit celý článek

ÚHEL POHLEDU: Kontroverzní kniha a past (nejen) na novináře

čtvrtek 20. srpna 2009

Před časem jsem se zařekl, že nenapíšu ani písmenko, které by se mohlo vztahovat ke "kontroverzní" (jak zní nejčastější mediální nálepka) knize Petra Hájka Smrt ve středu, dokud si ji sám nepřečtu. Nebylo totiž mým záměrem ani touhou dělat ze sebe pitomce jako někteří známí novináři (Milana Šímu například nevyjímaje), kteří se do "prezidentova muže" pustili, aniž by z této knihy viděli byť jen obálku. Což je mimochodem u nás běžná praxe, jedná-li se o (ne)vyvolené. Nicméně, ten čas nadešel.

Ale přiznám se, že mě svrběly prsty! A to v době, kdy se na webových serverech, které samy sebe proklamují jakožto "pravicové" náhle bylo lze nalézat teze, které jako by byly zkopírovány přímo z ultralevých dštiček síry typu Blisty či Zvědavec. Proč se tak stalo? Jakožto "vějička", která tak rozpálila do ruda hlídací psy české demokracie, jim byla předhozena jedna z předpokládaných myšlenek knihy - a sice že se jedenácté září nestalo tak, jak je nám předkládáno, že si Dvojčata Američané shodili sami, něco o řízené demolici a kdesi cosi.

Český novinář, tedy z principu levicový intelektuál, který má ve svém revolučním zápalu vždy spíš blíže k intuitivnímu antiamerikanismu, zareagoval sice z tohoto úhlu pohledu paradoxně, ovšem nikoliv překvapivě, a Hájka se chystal upálit na hranici, aniž by se předtím na vlastní oči přesvědčil, je-li to pravda. Což o to, to se dalo čekat. Je to přece muž z blízkého okolí prezidenta Klause a jako takový by byl u českých médií v nemilosti, i kdyby byl napsal knihu o tom, že tráva je zelená. Do pasti nastražené Hájkem se ovšem chytli i lidé na opačné straně - tedy suita prezidentových přívrženců, mnohdy neschopných jakéhokoliv kritického pohledu.

Proto jsme mohli náhle mohli na serverech, které byly vždy silně proamerické, nalézat odkazy na nejrůznější (a nejšílenější) konspirační teorie, co se jedenáctého září týče. Proto jsme třeba na Eurabii.cz mohli číst tento článek, který se v mých očích rovnal téměř rituální sebevraždě zmíněného serveru. Opravdu nevím, zda za touto úpornou snahou stát "za Hradem" v dobrém i zlém mohla jen a jen přílišná servilita provozovatelů těchto webů - viděno zjednodušenýma očima, patrně bych si řekl, že se všichni zbláznili.

Zajímalo by mě však (stejně jako u inkriminovaných novinářů, kteří ze sebe ve snaze nasadit Hájkovi psí hlavu udělali osly), jestli zmínění pánové skutečně Hájkovu knihu četli, když plamenně dokazovali, že za útoky na Manhattan skutečně nemohli islámští teroristé, ale spíš Bushova administrativa. Já si knihu Smrt ve středu přečetl a mám pro ně pár dobrých zpráv - ta kniha doopravdy není o tom, že by si Američané shodili Dvojčata sami.

Je to nicméně jedna z myšlenek knihy, která má dokázat, že žijeme ve věku obrovské mediální manipulace. S tím se dá souhlasit. Pro milovníky konspiračních teorií mám zde také jeden pěkný příklad: Věříte-li tomu, že si americká administrativa shodila Světové obchodní centrum v zájmu nastolení jakéhosi univerzálního Dobra, mohli byste zároveň věřit tomu, že žhářský útok na romskou rodinu ve Vítkově byl dílem tajných služeb! Vše tomu přece nasvědčovalo; rostoucí popularita neonacistů mezi běžnými obyvateli, eskalovaná konflikty v Janově a Litvínově, mohla přerůst v reálný výsledek těchto extremistů ve volbách. Bylo tedy potřeba udělat něco, co by obrátilo veřejné mínění zase zpět proti "národovcům". Na obrázky trpícího malého dítěte přece slyší každý, a když potom ukážeme v televizi pár anonymních holohlavců "pachatelů" a knihovnu s Turnerovými deníky (přičemž vše propojíme s politickou stranou, která se stala domovskou platformou těchto bojůvek), máme veřejné mínění tam, kde má být, a univerzální Dobro opět zvítězilo!

Poznámka pro ty, kdo by mě teď za tuto velmi nekorektní pasáž chtěli zavřít a usmažit na elektrickém křesle: Této "konspirační teorii" nevěřím, stejně jako nevěřím tomu, že za 11. září mohly tajné služby. Ovšem zatímco s mou teorií bych (možná právem) sklidil posměch a opovržení, tak ta druhá má prý podle všeho na světě víc zastánců, než ta oficiální. Proto je na místě se ptát, kdo kým vlastně manipuluje?

Knihu Smrt ve středu rozhodně stojí za to si přečíst už proto, že obsahuje několik velmi zajímavých myšlenek. Po formální stránce je to horší - autor píše poněkud nekoherentně, skáče z jednoho tématu na druhý tak, že čtenář nestíhá sledovat, amerického senátora McCarthyho si plete (zřejmě s Paulem) McCartneym a kdykoliv napíše anglický výraz, je jisté, že měl před tím použít spell check. Mluvím-li o zajímavých myšlenkách, je ovšem třeba říci, že s mnohými je nutné polemizovat; Hájek například píše o oblíbenosti George Bushe mladšího u českých novinářů, já jsem si jist, že to je zcela naopak. Co se týče oněch "konspiračních" pasáží, kdy Hájek náhle začíná psát jako Michael Moore, jen o poznání méně svižně, tady by se toho k odborné polemice našlo jistě dost a dost, na tento led se raději pouštět nebudu.

S radostí to ovšem přenechám povolanějším.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Ideologie a tolerance

středa 19. srpna 2009

Na světě existuje mnoho ideologií, náboženství, resp. souhrnně světonázorů, které mají toleranci jako jednu ze svých zásadních hodnot. Přesto většina lidí, s nimiž jsem se setkal, nebo o nichž jsem četl, kteří svým jednáním byli opravdu tolerantní, se žádným takovým světonázorem nezaštiťovala; respektive přinejmenším ne pokud šlo o to, proč tolerují jiné.

Tolerovat jiné je jednak umění a jednak určitým způsobem "nastavení mysli". Tolerance totiž neznamená pouze to, že nebudu zastánce jiných názorů bít, zavírat nebo popravovat, ale to, že pokud tito osobně někomu neubližují, nebudu jim jejich názory ani vyvracet, resp. budu je mít v úctě jako své vlastní. Problém je, že například všichni hlasatelé tzv. politické korektnosti do jednoho které jsem kdy poznal byli tak "tolerantní", že zapomněli na toleranci k těm, kteří nesdílejí jejich pohled na svět. V tu chvíli byla rázem veškerá tolerance za sedmero horami a oni se proměnili v bojovníky s plamennými meči za Lepší svět, co by své oponenty nejradši naházeli do lví jámy.

Tolerance znamená především odhodit universalismus a nejen se smířit s tím, že všichni lidé nebudou nikdy sdílet mé hodnoty, ale především tento stav považovat za normální. S universalismem souvisí ještě jeden fenomén, který je třeba odhodit, a sice kolektivismus. Nenechme se plést - tento má tužší kořínek, než by se mohlo na první pohled zdát. V jedné internetové diskusi pod některým z mých článků o Sudetech jsem se dočetl (parafrázuji): "To by vám nevadilo jezdit do Reichenbergu, Aussig nebo Egeru za hranice?" - odpověď zní - nevadilo. A proč? Ne proto, že bych z toho měl nějaký osobní profit, nebo poťouchlou radost z toho, že Češi "přišli o území", ale proto, že moje představa toho, co je "moje" končí na hranici mého pozemku. Ano, byl bych velmi nerad, kdyby mi někdo proti mé vůli zabral můj pozemek nebo zavedl pravidla, která se mi nelíbí na mém pozemku. Ale v případě, kdyby (čistě hypoteticky) v dnešním Reichenbergu mluvil takřka každý německy a byla by tam standardní demokracie jako je jinde v BRD, jak se mě tohle dotýká, když v dotyčném městě nic nevlastním?

Kolektivismus zavádí kategorie "my" a "oni", kde obojí je svým objemem vysoce nadhodnocené. "Oni" jsou nadhodnocení proto, aby bylo proti komu se vymezovat, "my" jsme vysoce nadhodnocení, abychom měli pocit, že když nás bude víc sdílet stejné hodnoty, tak že máme vlastně pravdu. Čím mi je bližší Franta Novák z Liberce, kterého jsem v životě neviděl proti mému kamarádovi Hyung-Junovi z Jižní Koreje? Hádám, že ničím - a přesto mnoho mých spoluobčanů je pohoršeno představou, že se Franta Novák dostal do situace, se kterou tito lidé nesouhlasí (přičemž se často vůbec neptají, zda se Frantu Novákovi nová situace líbí či nikoliv). Franta Novák je pro ně v tu chvíli součástí kolektivního "my", třebaže ho vůbec neznají a ani nevědí, zda existuje.

Vrátím-li se k otázce, co je to tolerance a zda vůbec lze být tolerantní - odpověď není tak problematická, jak může vypadat. Tolerance je stav, kdy akceptuji jako normální odlišnost, která nikomu neubližuje - a tolerantní být lze. Ironií osudu jsou takřka všichni hlasitě se zaklínající tolerancí, které jsem kdy potkal - netolerantní, protože si rozdělili lidstvo na "my tolerantní" a "ti hnusní šovinisté, kterým je třeba udělat XY". Doopravdy tolerantní člověk o své toleranci zpravidla nemluví, ale je pragmatik - na co potřebuji, aby můj zelinář uměl perfektně česky, když od něj stejně potřebuji vědět pouze kolik stojí rajčata a u kterého bych byl rád, kdyby mi rozuměl "dobrý den"? Proč má ministr zahraničních věcí mluvit skvěle česky, když je v jeho pracovní náplni mít na co nejvyšší úrovni angličtinu (globální jazyk), francouzštinu (diplomatický jazyk) a němčinu (středoevropský jazyk)? Proč bych se měl rozčilovat nad tím, udělá-li někdo na své vývěsní ceduli pravopisnou chybu? Rozuměl jsem tomu, co mi chtěl říct, nebo ne? Pokud ano, nač ten vztek? Tolerance znamená racionalismus, odhodit zbytečné emoce a stát se realistou. Bouhžel v lidské přirozenosti realismu příliš není - a proto je tolerantních lidí tak málo.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Internetová globalizace v krizi

pátek 14. srpna 2009

Jedna z myšlenek, která stála u zrodu internetu a která z něj udělala fenomén, byla v jeho globálnosti. Tatáž stránka byla přístupná ve stejné podobě z USA jako z Evropy, z Japonska i z Nového Zélandu. Není to tak dlouho, co se západní média rozhořčovala nad "nehorázností" v podobě Velkého čínského firewallu a tím, že google.cn neukazuje totéž, co google.com. Uplynulo pár let a naprosto v tichosti jsme se dostali do situace, kdy se problém netýká pouze totalitních zemí typu Číny, ale i nás.

Byrokraté dohonili internet - tak by se dal označit problém, který nám tu nastal. Trávíte-li nějaký čas na YouTube, už jste pravděpodobně dostali hlášku "Toto video není ve vaší zemi přístupné". Pokud bych takové sdělení dostal v Číně nebo v Íránu, tak bych se nedivil, ale pokud ho dostanu v České republice, Norsku nebo Polsku, tak je něco špatně. Proč má YouTube potřebu zpřístupňovat v rámci svobodného světa data jen někam? Netýká se to jen YouTube, stejných podrazů se člověk dočká od iTunes (proč mám s norskou platební kartou platit mnohem více za stejnou písničku, než kdybych měl americkou kartu - a vůbec, proč nemám přístup na americkou databázi?) či leteckých společností (nákup letenky přes Atlantik je mnohem levnější s americkou platební kartou, než s evropskou). Dostali jsme se tak do situace, kdy u nejpoužívanějších internetových služeb nejsou uživatelé posuzováni stejně - podle hesla je mi jedno, kdo mi za službu, kterou poskytuji zaplatí, hlavně že dostanu peníze - ale jsou kádrováni podle IP adresy, země, v níž byla vydaná platební karta, atp. To první se řeší proxy servery, kterých je na internetu ještě naštěstí stále dost k nelibě všech možných cenzorů, to druhé se řeší mnohem hůř (jde to obejít částečně přes služby jako je PayPal, Click&Buy a podobně, ale na rozdíl od proxy serverů to není moc legální) - nicméně sám fakt, že se uživatel musí skrývat a vytvářet si falešné identity, je alarmující.

Jistě, jde o soukromé společnosti, které mají na podobné chování právo, nelze jim to zakazovat a já si rozhodně nechci dělat nárok na to, aby svoje služby tímto způsobem nabízet přestaly - pouze konstatuji, že se mi to nelíbí a internet je dnes značně nesvobodnějším prostředím pro běžné uživatele, než byl před pár lety. Podobné tendence jsou reziduem XX. století, tedy doby hraničních závor, víz, cestovních pasů, kádrování, byrokracie a buzerace na základě národního (rozuměj občanského) původu - do XXI. století, které jsme se rozhodli udělat globalizované jako století devatenácté, něco takového podle mě nepatří. Internet přinesl velkou naději pro svobodu na této planetě právě proto, že hranice států překračoval - a Web 2.0, jak se označuje současná interaktivní podoba internetu, kde uživatel je do značné míry tvůrcem obsahu, měl svobodu prosazovat ještě silněji. K čemu ale budou blogy a služby jako Twitter či Facebook, které pomáhají bořit, nebo alespoň nahlodávat totalitní a autoritářské režimy, když jejich čtenáři budou důsledně prokádrováni, zda-li se ve virtuálním prostoru nestýkají s uživateli z "nesprávných" zemí? K čemu bude například upload videa s nějakou nepravostí, která se stala dejme tomu v Německu, když si video nebude moci prohlédnout uživatel z Dánska, ale pouze bude-li na německém území?

Nemyslím si, že za tímto fenoménem stojí nějaká konspirace, jako spíš zastydlé myšlení právě v době globálního omylu "národního státu" a především lenost, strach z vyvolání konfliktu se zlem - je přeci mnohem pohodlnější čínského draka neprovokovat reportážemi z Tchien-an-men, Ujgurska nebo Tibetu, resp. neumožnit čínskému uživateli ji shlédnout, než to umožnit a pak se s Čínou hádat a potenciálně mít "potíže". Problém je, že tento fenomén dovede internet k opatrné sterilitě, v níž se bude vyskytovat pouze to, co "nepopudí". A tím bude svoboda ta tam.

Zobrazit celý článek

NORSKO: Mýty a legendy kolem lovu velryb

středa 12. srpna 2009

Lov velryb, neboli hvalfangst je jednou z nejkontroverznějších činností v Norsku, ovšem kontroverze (sdílená především ne-Nory) je způsobená především neznalostí místních poměrů. Takřka kdykoliv připomenu někomu ekologicky uvědomělému, že mám něco společného s Norskem, tento na mě vytáhne cosi o "hnusných zabijácích velryb" a takřka není možné logicky vysvětlit, oč vlastně jde.

Hvalkjøtt, neboli velrybí maso, je tradiční norské jídlo už po stovky, ne-li tisíce let. Je k dostání prakticky v každém supermarketu, jakož i na slavném Fisketorget v Bergenu. Na území Evropské unie je jeho prodej zakázán, především proto, že většina Evropanů zná velryby pouze z filmu Zachraňte Willyho a na cokoliv co se týká racionality v rozhodování o této problematice, tak si s ní nezadá ani racionalita Rakušanů ve věci jaderné energie. Jistě, jsou státy, jejichž velrybářský průmysl drancuje moře bez ohledu na cokoliv a loví velryby, které rozhodně nenarušují ekosystém (typicky Japonsko nebo Chile), ale protože se laická veřejnost ve věci lovu velryb příliš nevyzná, nedělá rozdíly mezi Japonskem a Chile na jedné straně a Norskem či Islandem na straně druhé. A rozdíl je to značný.

V Norsku se loví velryby následujících druhů: vågehval, knølhval, hvithval, narhval, kvitnos, kvitskjeving a nise, tedy česky plejtvák malý, keporkak, běluha severní, narval, plískavice bělonosá, plískavice běloboká a sviňucha obecná. Všechny tyto druhy kytovců se živí výhradně rybami (resp. některé rybami a korýši) a nespadají mezi ně kytovci živící se planktonem. Jeden ze zásadních argumentů pro lov kytovců v okolí Norska a Islandu je rybolov. Realita je taková, že norské a islandské ryby jako laks, ørret nebo torsk jsou považovány ne za spotřební zboží, ale za luxusní zboží. Jejich kvalita, daná výjimečnou čistotou Norského a Barentsova moře, z nich činí lahůdku, za níž jsou lidé ochotni platit až šestinásobnou cenu proti rybám téhož druhu z jiných oblastí. Logicky vzato je pak lov velryb důsledkem toho, že se Norsko jednoduše snaží obohatit své zásoby kvalitního rybolovu.

Lososi a tresky, nejcennější exportní ryby v Norsku, jsou ryby dravé, živí se menšími rybami. Po celém pobřeží existuje sice nespočet farem, kde se lososi a tresky chovají, ale maso z nich není považované za tak kvalitní a chutné, jako maso z ryb z volného moře. Proto rybářské firmy přišly na způsob, jak populaci těchto luxusních ryb zvětšovat - v sádkách pěstují malé krmné ryby, které házejí do otevřeného moře, kde slouží jako potrava rybám, o něž je zájem. Bohužel lososi a tresky nejsou jedinými živočišnými druhy, které se těmito rybičkami živí - nepohrdnou jimi právě ani výše zmíněné druhy kytovců. Proto jejich počet narůstá nad přirozené množství a rybářské firmy se tak dostávají do pozice, kdy v podstatě nekrmí ryby na výlov, ale velryby, které podle některých lovit nesmějí. Pokud by byl uvalen zákaz na lov velryb, rybáři by tak vlastně pouze lili do moře peníze bez jakékoliv návratnosti. Otázkou ovšem je, jaké by pak byly jejich výnosy, protože zmínění kytovci nemají problém se živit i oněmi drahými treskami a lososy.

Kudy z toho ven? Norsko má celkem rozumnou velrybářskou politiku, která neničí ekosystém (kvóta se stanovuje jako 1% z celkového počtu kusů, který se průběžně monitoruje) a přitom zásobuje trh masem a pomáhá rybářskému průmyslu. V důsledku této politiky je v Norském a Barentsově moři zachován počet velryb v přirozeném stavu a v konečném důsledku příroda jako celek netrpí. Přesto však kde kdo - zejména evropští suchozemci, kteří velrybu viděli maximálně na obrázku - Norsko kritizuje za "barbarství" v podobě lovu velryb. Vzhledem k tomu mají aktivisté velmi jednoduchou práci - a je smutné vidět své spoluobčany jedním dechem kritizující Rakušany za iracionální přístup k jaderné energii kritizovat Norsko podobným způsobem za hvalfangst.

Zobrazit celý článek