ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Proč se vlastně bát nácků?

úterý 22. ledna 2008

Tak nám v sobotu zase demonstrovali neonacisté. A tentokrát, poprvé v životě, jsem byl u toho.
Abych pravdu řekl, po té zkušenosti nějak lídrům tuzemského "odporu proti Systému", jak sami svou činnost na webových stránkách k tomu určených, málo závidím - a to říkám se škodolibým úšklebkem na tváři.

Ono by se při četbě neonacistických webů totiž mohlo zdát, bůhvíkolik nejušlechtilejších ideálů ti hoši nereprezentují. Svoboda slova, projevu, demokracie, národovectví...
Jenže pak člověk zajde mezi ně.

Internetovým prostorem už několik dní koluje video dvou na mol ožralých imbecilů, z nichž jeden přišel "protestovat proti slovu" a druhý zjevně díky snížené hladině krve v alkoholu nevěděl už ani jak se jmenuje. Tak tohle má bojovat za přežití bílé rasy? Na diskuzích jsem si už všiml, jak se od těchto dvou čeští Kameraden distancují. Ale omyl, přátelé. Viděli jsme spíš reprezentativní vzorek.

Ostatně na pražské demonstraci na Palackého náměstí bylo jasně vidět, kdo tuto "národní elitu" vlastně zastupuje: Stádo bezmozků, kteří umí maximálně tak zařvat a dát někomu po fotbale do držky. Ale ono se to asi krásně poslouchá, že člověk přitom bojuje za nějakou ušlechtilou myšlenku... tedy pokud ji mohou jejich vyholené duté hlavinky vůbec vstřebat a pochopit.

A řečníci? Pravda, souvislý projev se jim, na rozdíl od jejich posluchačů, jaksi upřít nedal. Ale byly to stále ty samé kecy, které v různých obměnách slyšíme na manifestacích mladých komunistů, starých komunistů, odborářů, anarchistů, antiradaristů... s těmi všemi si čeští neonacisté mohou vlastně podat ruce. Všem vadí jakýsi útlak ze strany "neviditelných", i tihle mají pocit, že jejich "svoboda" je v ohrožení. Překvapilo mě, že z asi čtyřech řečníků mluvila u pomníku dvě děvčata. Ale aniž bych chtěl slečny nějak podceňovat... mám dojem, že jejich světonázor obecně se odvíjí vždy od toho, s kým zrovna chodí. Navíc, pokud třeba před rokem ještě zapáleně hovořily na anarchistické demonstraci, nemusely svůj projev ani zvlášť upravovat.

No a teď se dostávám k druhé části příspěvku, ve které přináším zcela zásadní sdělení.

A to sice, že neonacisté nepředstavují pro českou společnost žádné nebezpečí.
Opakuji: Neonacisté nepředstavují pro českou společnosti ŽÁDNÉ NEBEZPEČÍ.

Přesto se nám média neustále snaží vnutit, že tomu tak je. Proč? Proč tím dávají pocit jakési virtuální veledůležitosti hrstce negramotných pitomců? Pravda, jejich opinion leadeři, jako jsou třeba "mladý národní demokrat" Sedláček, nyní zanícený ekolog Vávra nebo svolavatel plzeňského pochodu kolem synagogy Bureš, jsou zřejmě inteligentní pánové, ale není třeba se obávat, že by i například vstupem do praktické politiky něco změnili. Vždyť se podívejme na materiál, s kterým pracují. Strašák údajného "pravicového extremismu" (byť u nás nic takového neexistuje a člověku znalému věci musí být jasné, že příznivci nacionálního socialismu jsou levičáci jak vyšití) by mě sice rozesmíval, kdybych se občas sám sebe tak trochu znepokojivě neptal, komu to slouží... a proč, když policie přiznává, že v Praze je nějakých pět stovek neonacistů, se na každou jejich slezinu šikují policejní sbory, zatímco komunistické akce nechávají všechny v klidu. A komunisté skutečně nebezpeční jsou, na to vezměte jed.

Bohužel, neustálým sledováním a perzekucí jde česká společnost vlastně náckům "na ruku". Ani já netleskám radostí z toho, že primátor Rödl jejich plzeňský marš zrušil a přitom porušil zákon a zneužil pravomoce veřejného činitele. Může být něco větší voda na jejich mlýn? Chytrému napověz, hloupého trkni...

Ano, neonacisté mohou být nebezpečím pro jednotlivce. Všichni známe případy, kdy agresivní vyholená hovada v přesile zmlátila bezbranné lidi, jen proto, že měli dlouhé vlasy či nevyhovující nápis na tričku. To je ovšem zhruba to jediné, na co se imbecilové zmůžou. Jejich souputníci z opačné části levicového spektra, tedy "anarchisté", nebo, jak je dnes módní říkat, "antifašisté" (přičemž zhola nechápu, proč si frustrované zdrogované trosky berou do huby válečné hrdiny, co skutečně bojovali proti fašismu), jsou zase nebezpečím pro soukromý majetek. Ve své svaté válce totiž rádi převrací auta na střechu a vytloukají dlažebními kostkami výlohy. Tedy prašť jako udeř.

Nicméně jedni jsou pro český mediální svět jakoby "zlí" a druzí jakoby "hodní". Je načase ptát se, proč tomu tak je a není-li to vlastně špatně.

Zobrazit celý článek

SUDETY: Omluvit se, nebo se neomluvit?

pondělí 14. ledna 2008

Po čtyřiceti letech bolševické diktatury se začínali ozývat lidé, kteří cítili, že byla jejich práva poškozena a požadovali omluvu. Vzhledem k tomu, že komunistický režim měl k dobrému charakteru daleko, bylo zbytečné jej o nějakou shovívavost žádat – takže si dotyční rozhodně „nemohli vzpomenout dřív“. Řeč je, přirozeně, o sudetských Němcích. V českých médiích se již dlouho vede diskuse o tom, jak se k této otázce postavit, občas přerušená událostmi jako „Beneš se zasloužil o stát“ či otevřením sudetoněmecké kanceláře v Praze. Podle mého mínění však diskuse nezahrnuje několik důležitých aspektů, které bych rád zmínil v tomto článku.

Mnoho obyvatel České republiky ví, že před druhou světovou válkou patřilo Československo na špici ekonomicky vyspělých zemí. Méně jejích obyvatel už ví, jak byl tento aktivní kapitál (záměrně nepoužívám slovo majetek) rozdělen uvnitř společnosti. Před rokem 1938 vypadala situace v českých zemích následovně: společnost se sestávala zejména z Čechů, Němců a Židů, přičemž ekonomicky velmi aktivní byly všechny tři skupiny obyvatelstva. Velké závody byly často české (Škodovy závody, Laurin & Klement, uhelné společnosti, zbrojovky, …), středně velké firmy patřily nejčastěji Němcům (typické byly drobné továrny rozeseté po celých Sudetech, jen zřídkakdy s českým majitelem) a finanční instituce byly velmi často židovské, stejně jako Židé byli aktivní obecně v terciálním sektoru ekonomiky. Tato kombinace, doplněná velmi flexibilním obyvatelstvem střední třídy a řemeslníků z řad českého a německého obyvatelstva stála právě za tím obrovským úspěchem českých zemí, započatým ve druhé polovině devatenáctého století a utnutého právě druhou světovou válkou. Třebaže v té době byli Češi skutečně úspěšní, podnikaví a pracovití, stále drželi pouze část obchodovaného kapitálu a velikost jeho podílu soupeřila s podílem německým a židovským. Co se ale stalo s příchodem druhé světové války?

Katastrofa první: holocaust

Ve většině případů to totiž nebyli sudetští Němci, kteří způsobili holocaust, nýbrž Němci „z Říše“, kteří se k těm sudetským po anexi čs. pohraničí nechovali právě jako rovní k rovným – a během druhé světové války tak došlo k likvidaci první ze tří skupin obyvatel, kteří tvořili hospodářský zázrak – Židů. Vzhledem k tomu, že Hitler nebyl jen fanatik, ale především neskutečný hlupák (jinak by nevyhlazoval ty, kteří mohli jeho říši učinit ještě silnější), došlo k likvidaci židovského know-how na českém finančním trhu. Vzhledem k tomu, že zejména bankovnictví bylo tvrdou doménou Židů, nechávalo se tato společenská funkce na nich. Proč? Protože to uměli, měli dobré schopnosti vést takové instituce. Najednou ale zmizeli a české bankovnictví se ocitlo přibližně tamtéž, kde zimbabwské farmářství po vyhnání bílých osadníků. Pravda, farmy přešly do rukou majoritních černochů, ale byly jim k ničemu, když nevěděli, jak je efektivně využívat k jejich funkci – produkci potravin. Holocaust tak nebyla rána pouze „humanitární“, ale pro nás, Evropany, z velké části ekonomická. Zmizení tradičně elitářských Židů, kteří tak pozvedávali kulturní i ekonomickou úroveň obyvatelstva svým důrazem na vzdělávání poškodilo do značné míry i nás samé, neboť než se „naši“ naučili tomu, co Židé dlouho praktikovali, mohla být ekonomická i kulturní úroveň Evropy a potažmo Čech někde docela jinde.

Katastrofa druhá: odsun sudetských Němců

Když Berndt Posselt tvrdil, že odsun sudetských Němců bylo podobné bezpráví jako holocaust, neměl pravdu. Bezpráví, kterého se dostalo Židům, bylo mnohem horší – nicméně v jeho tvrzení je velká část pravdy, podíváme-li se na něj jinak, než jak bylo zamýšleno. Odsun Němců samozřejmě byl příkořím, protože se tak kolektivní vinou poškodila práva nevinných lidí, kteří nikomu neubližovali (byť byli i ti, kteří ubližovali). Nicméně byl také katastrofou srovnatelnou s holocaustem? Pro Němce ne, ale pro Čechy ano. Odhlédneme-li od způsobu, vidíme jasný výsledek: jak Židé (vyvražděni, resp. ti, co zbyli, často emigrovali do Izraele), tak Němci (odsunuti) najednou zmizeli z českého území. Tato katastrofa měla několik podob – zaprvé Češi se tak museli naučit dělat dobře kromě činností, které pro ně byly „tradiční“, tedy správy velkého průmyslu a drobného živnostnictví, resp. řemesel, i činnosti, které dříve ležely na Němcích i Židech. Což samozřejmě bylo složité a ještě v kombinaci s komunistickým režimem to je příčinou současných sociálních problémů v severních Čechách a na severní Moravě. Když zmizeli z pohraničí Němci, bylo potřeba jej osídlit a tedy i vytvořit nové ekonomické struktury (jako například pracovní trh). Jenže vzhledem k tomu, že se Češi neuměli chopit výroby v malých továrničkách tak, jak to dělali Němci (neměli ani trhy, kde by měli odbyt, opět zejména kvůli odsunu), tak továrničky velmi často pustly a zanikaly a jejich místo nahradil velký těžký průmysl o mnoha zaměstnancích (tedy takový druh průmyslu, který Češi uměli a kterým se podíleli na hospodářském zázraku). Tím se český trh práce stal závislým na masové zaměstnanosti a vzniklo v něm riziko obrovského propouštění v případě problémů – které svou politikou „zaměstnání pro každého“ komunisté odsunuli do budoucna, ale neeliminovali. A problémy vidíme jak v Ostravě, tak v Ústí nad Labem.

Katastrofa třetí: znovuosídlení Sudet

Pomineme-li bezpráví, které provázelo odsun Němců a stěhování nových obyvatel do ještě obydlených německých domů úplně stranou, najdeme další aspekt sudetské otázky, tak bolestný právě pro Čechy, že jej lze nazvat katastrofou. Kým byly Sudety často zabydlovány? Bezzemky, „zlatokopy“ všeho druhu a kočovnými Cikány romské větve, nejčastěji z Rumunska. Region, o který tak do té doby pečovali pracovití Němci, byl tak dán do rukou lidem, kteří neměli k nově nabytému majetku sebemenší vztah, často lidem, jejichž kultura nebyla ani přizpůsobena bydlení ve stálých bydlištích (Romové) či později různým komunistickým kolaborantům a podobným zločincům. Samozřejmě do Sudet přišli i poctiví a slušní lidé, kteří tak mohli dostat šanci na lepší živobytí a kteří se uměli i slušně chovat k Němcům, kteří později museli odejít, nicméně těch, kteří takoví nebyli, bylo tolik, že dříve vzkvétající města a vesnice se často proměnila v cosi, zač se stydím, kdykoliv tudy projíždím – když si představím, jak je mohou vnímat zahraniční turisté, kteří se jedou podívat na dovolenou do České republiky. Myslím, že nikomu, kdo viděl fotografie starého Ústí nad Labem a byl v jeho dnešní podobě, není potřeba vysvětlovat, co mám přesně na mysli.

Sečteno a podtrženo – co způsobil odsun sudetských Němců kromě individuálního bezpráví? Dříve spíše venkovské a zaostalé Bavorsko, kam nejčastěji odešli, rázem rychle zbohatlo a Čechy zchudly – a české pohraničí se změnilo ve smutný region plný ruin někdejších vesnic, hraničních pásem, ostnatých drátů, vykořeněných lidí „bez minulosti“, problémů s mnoha Romy a komunistů. Prosím vážené čtenáře, aby si zkusili uvědomit, že ten, kdo odsunem sudetských Němců nejvíce utrpěl, nebyl ani Henlein ani jeho pohlaváři, ale my všichni, kteří máme dnes zodpovědnost za to, aby tato země vypadala jednou tak hezky, jako dříve. My všichni, kteří jsme se narodili do totalitního režimu, neboť lze s úspěchem pochybovat o tom, že by sudetští Němci volili v roce 1946 KSČ, kdyby jim bylo ponecháno volební právo. Ten, koho revoluční gardisté a president Beneš nejvíce poškodili, nebyli sudetští Němci, ale většina obyvatel této země. Tentokrát to opravdu nebylo „o nás bez nás“, do tohoto bahna jsme se dostali sami. Co by nám udělalo říct vyhnaným Němcům „prosíme, promiňte nám“?

Zobrazit celý článek