pondělí, 13. února 2012
Vypadá to, že páni senátoři nakonec podlehli tlaku svých stranických šéfů a poslali zákon o přímé volbě prezidenta do finále. Ačkoliv jsem ještě v roce 2008 byl všemi prsty pro přímou volbu (poté, co jsem na vlastní oči viděl ten cirkus), postupem času ve mě začalo sílit přesvědčení, že nepřímá volba je sice horor, ale plebiscit může být ve skutečnosti ještě mnohem horší. A toho se obávám už teď. Nicméně, vyrojilo se nám mnoho uchazečů o nejvyšší ústavní funkci, tak si je teď pojďme projít jednoho po druhém.
Jan Fischer
Šedá úřednická myš s nulovým charismatem. Génius průměrnosti, tedy má ve všelidovém hlasování asi největší šanci. Lidé tyto typy totiž milují. Člen KSČ, což mu v důsledku může přinést body (byť budou tímto argumentem mávat PR týmy jeho rivalů): rudou knížku totiž na srdci nosila drtivá většina občanů ČR dnes starších čtyřiceti pěti let. Jeho vláda nic nedělala, tedy nic nezkazila. Rád šermuje svým údajným židovským původem a při sebemenším pokusu o kritiku jeho osoby hned brečí v médiích o novém holocaustu. Jako prezident bude dobrý kladeč věnců, který vždy přihodí nějakou nic neříkající frázi, třeba o globální odpovědnosti, a lid jej za to bude milovat.
Karel Schwarzenberg
Obstarožní šlechtic, který navzdory pokročilému věku dokázal přesvědčit zejména mladé lidi, aby jeho "nové straně se starým obsahem" dali hlas ve volbách. A to i ultralevicové studenty humanitních a humanistických fakult. Miláček médií, doslova živoucí důkaz platnosti starého latinského přísloví Quod licet Iovi non licet bovi. Prochází mu totiž věci, za které by novináři jiné politiky už dávno ukřižovali a jejich zohavené mrtvoly pro jistotu upálili na hranici. Dobrý ministr zahraničí, přesto doufám, že z Černínského paláce na Hradčany nepřesídlí. Zmíněný pokročilý věk a chatrné zdraví začíná v poslední době povážlivě ovlivňovat i jeho psýché. Rozumět mu je každé třetí až čtvrté slovo, takže by se jeho novoroční projevy musely nechat titulkovat. Navíc by s největší pravděpodobností usínal i při udělování státních vyznamenání ke 28. říjnu.
Jan Švejnar
Levicový ekonom z USA, který už jednou splnil roli užitečného králíka v klobouku. Shořel jako papírový čert, což muselo tehdy být zdatnému stratégovi Jiřímu Paroubkovi jasné. Švejnarovi to však evidentně tak zcela jasné nebylo. Oportunistický chlapík bez názorů, který by na všechno nejraději sestavil expertní skupinu, měnil své postoje takříkajíc ze dne na den podle toho, z jaké části politického spektra měl zrovna největší podporu. Jeho vystoupení před senátory ČSSD rovnalo se rituální sebevraždě před kamerami. Hlasy levicových stran (ČSSD, KSČM, SZ) mu nakonec ke zvolení nepomohly a před odletem do USA se uražený profesor ekonomie zmohl pouze na pár ublížených článečků, ve kterých okopával kotníky vítězi. Nyní "pomáhá" České republice tak, že se stal hlavním poradcem místopředsedy socialistů Michala Haška. Jímá mě hrůza z pomyšlení, že by se tenhle úhořovitý, kluzký chlapík s vizáží E.T. mimozemšťana kdy stal prezidentem tohoto státu.
Miloš Zeman
Jezevec z Vysočiny, kterého to objímání stromů zas až tak nebaví. Mnohokrát už oznámil definitivní rezignaci na politiku jako takovou, mnohokrát se pokoušel vrátit a mnohokrát neuspěl. Navzdory svému proklamovanému levičáctví je to muž spíše pravicových postojů a musím se přiznat, že bych jej na Hradě skousl. I tak si ale myslím, že jeho éra už definitivně skončila a tak by to mělo i zůstat. Navíc z představy, že za nitky jeho prezidentské kandidatury tahá bývalý estébák a bezskrupulózní lobbista, se mi dělá poněkud šlouf.
Jana Bobošíková
Soudruzi Vojtěch Filip a Miroslav Grebeníček si mohou oddychnout, svého kandidáta už mají. Anebo ne? Soudružka s image pouťové vyvolávačky křížené s dominou prostě na Hrad chce. Už v posledním klání se neštítila napochodovat do Španělského sálu v rudém kostýmku a dresu KSČM. I v přímé volbě dostane tahle dáma s kachním žaludkem, která dodnes nechodí kanály, jen hlasy kovaných komunistů a bezmozků z příhraničních oblastí, kteří uvěří tomu, že se Bobo vypořádá s cigánama i Sudeťákama, vole.
Tomio Okamura
Asijský bůžek populismu. Miláček internetových anket, který pro své zviditelnění udělá všechno, možná by i před kamerami snědl psí výkal. To by mělo asi stejnou hodnotu, jako jeho hraběcí rady ohledně vládnutí a vůbec. Postava, u které je velmi těžké rozlišit, jedná-li se vůbec o reálného člověka a není-li jeho existence čistě virtuální. Instantní moudra, která trousí na počkání, by odpovídaly druhé variantě. Možná je to ale typický představitel politického stylu příštích generací: mluvící kyberhlava stvořená mediálním polosvětem.
Miroslava Němcová
Přiznám se, že bude-li kandidovat v přímé volbě, zřejmě bych jí svůj hlas dal. Se skřípěním zubů a z nedostatku lepších kandidátů. Je mi sympatické, že se tahle původně drobná podnikatelka z Vysočiny doslova od píky vypracovala až na předsedkyni Poslanecké sněmovny. Méně sympatická mi však je její image matky představené z kláštera a také její dost časté uchylování se k politicky korektním frázím.
Přemysl Sobotka
Nemastný, neslaný, bez chuti, neuchopitelný. Asi to bude slušný člověk, ale to samo o sobě nestačí. Vehemence, s jakou se pustil do popravy bývalého lídra své strany Mirka Topolánka, mu v mých očích hezkých pár bodů ubrala. Jinak jsem u něj nikdy v životě nezaznamenal pevný postoj. Jen samé "měkké ano" a "rozhodné možná". Což ho jako prezidentského kandidáta dost diskvalifikuje.
Na další kandidáty si (tedy kromě té figury na obrázku, a tady si už fakt neodvažuji nic napsat) momentálně nemohu vzpomenout - prosím čtenáře, aby další favority neváhali napsat do komentářů. I tak je myslím jasné, že se máme na co těšit a že po dvou výrazných osobnostech (byť k nim můžeme mít tisíce výhrad, což mám) si budeme muset zvyknout na okresní přebor.
Když jsme začínali psát Nekorektně.com, bylo hodně věcí jinak. Politická korektnost zabraňovala otevřeně se v masových médiích vyjadřovat k problematickým otázkám například ohledně přistěhovalectví či sexuálních menšin jinak než zcela pochvalně. Tehdy jsme s kolegou Templatem pocítili silnou potřebu psát to, co se otevřeně říkat jen tak nemohlo. Za tu dobu se svět výrazně změnil, zejména s finanční krizí, kdy lidé si zvykli na poslouchání špatných zpráv (ano, málokomu to tak dnes přijde, ale před rokem 2008 byly špatné zprávy zejména charakteru ‘okradl stařenku a kousl jejího psa’). Změny ale byly hlubší.
Jak se tak probírám denním tiskem a komentáři, tak jsem poslední dobou zaznamenal několik zajímavých témat, které spolu na první pohled nesouvisí, ovšem přesto mají něco společného – mají vážné společenské důsledky proto, že příliš mnoho lidí nedokáže pochopit, že živá bytost není stroj a že tělo není to jediné, co se počítá.
Takřka kdykoliv, když se stane něco významného, u čeho se očekává české vyjádření k věci, se věci odehrají podle následujícího scénáře: společenské elity země s výjimkou “lidového” prezidenta zaujmou stanovisko typické pro západoevropské země nebo USA, a “lid prostý” spolu s prezidentem stanovisko přesně opačné. Proč?
Médii cloumá další kauza – nabídnutí nejprve funkce náměstka ministra školství, později, po kritice, jen poradce ministra školství Dobeše Ladislavu Bátorovi, jednomu z iniciátorů manifestu D.O.S.T. Stejně jako kolega template se podivuji, proč se do této věci tolik míchá prezident, ovšem navíc se i divím, proč takového šíleného člověka prezident vůbec z titulu svého úřadu brání.
Revoluce, která začala v Tunisku a která se odtud přelila do Egypta, Alžírska, Maroka, Jordánska či Jemenu, je důležitá a dobrá věc. Ano, jsem si vědom toho, že existují hrozby jako je Muslimské bratrstvo, ale považuji zdůrazňování těchto hrozeb jako motiv odmítnutí arabské revoluce za nestoudné, protože podobnou situaci jsme už zažili – v roce 1989, a tam byl tehdejší Západ jasně na straně nově se rodících demokracií.
Doufám, že se to smí říct – Adolf Hitler napsal ve své knize Mein Kampf jednu velmi důležitou myšlenku: “řekněte lidem, že to, co děláte, děláte pro bezpečnost jejich dětí a oni se vzdají jakékoliv své svobody”. Kdo jiný, než strůjce šoa a původce jedné z nejhrůznějších totalit všech dob, byl natolik kvalifikovaný, aby mohl ze své praxe něco takového potvrdit? Co hůř – je to pravda pravdoucí a kdo si to neuvědomuje, může o svobodu nechat připravit sám sebe i své děti a to zcela dobrovolně.
Na téma přistěhovalců ze všech možných koutů světa bylo již řečeno mnoho, přesto se podle mého názoru často používají pro popisy problémů špatné názvy, které porozumění celé problematiky jen deformují.
Skutečnost, že je současný model prodeje hudby a celého řešení autorských práv nevyhovující, se ví už dlouho. Jako problém v celospolečenské diskusi ale vidím především to, že se otázka staví jako konflikt mezi kupováním CD v kamenných obchodech na straně jedné a pirátstvím na straně druhé. Tím se odvádí pozornost od možných způsobů inovace tohoto trhu tak, aby byli spokojeni autoři i jejich posluchači – a o právě tyto dvě skupiny by mělo v hudebním průmyslu jít především.