ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Jsou víc retardovaní Američané, nebo Češi?

úterý, 23. dubna 2013

Když se po bombových útocích v Bostonu ukázalo, že atentátníci pocházeli z Čečny, objevilo se zejména na sociálních sítích mnoho Američanů, kteří zaměnili Čečnu (Cechnya) za Českou republiku (The Czech Republic). Některé příspěvky byly opravdu nechtěně vtipné a Češi se pohoršovali, v lepším případě jen pošklebovali, jak jsou ti Američani blbí a pitomí, když si pletou Česko s Čečnou. Jenže... Dnes ráno jsem si všiml, že ohromné množství lidí sdílelo na svém facebooku tento článek o Sarah Pallinové, která chce údajně bombardovat Českou republiku. Článek je poměrně vtipný a od prvního odstavce je jasné, že jde o satiru. Dokonce do očí bijící. 

S hrůzou jsem ale zjistil, že přibližně 75% mých přátel na FB, co tento odkaz sdílelo, nepochopilo, že se o satiru jedná. BEROU TO VÁŽNĚ. 
Stejně tak další diskutující pod oním odkazem. Korunu tomu nasadil poslanec srandastrany Věci veřejné Otto Chaloupka, který zmíněný text rovněž sdílel na svém facebookovém profilu s komentářem: "Americka politicka chce atakovat muslimskou Ceskou republiku. Co ta zenska pije??!!!" 

No, mě by zase zajímalo, co a jak často pije tenhle chlapík. Pije totiž z mých daní, a já mám najednou pocit, že prostě příliš blbý na to, aby mě v parlamentu zastupoval. Diskuze pod odkazem, do kterého se zapojili všichni tři voliči Věcí veřejných, stojí taky za to. Mimochodem, Chaloupka je člověk, který podstatnou část svého života prožil v USA coby emigrant. Nemůže se tedy vymlouvat na to, že třeba textu úplně neporozuměl. 

Lidi, kteří se nechali "nachytat" a šíří paniku o amerických retardovaných fašistech, co nás chtějí vybombardovat, orientačně dělím na tři skupiny. 
Jedna z nich neumí anglicky. Fajn, pak ale nechápu, proč komentují text, kterému nerozumí. Já nevím, ale mně se ještě nikdy nestalo, že bych někam vyvěsil článek v maďarštině a vyjadřoval se k jeho obsahu.
 Další skupina si přečetla jen titulek a dál se neobtěžovala. To dnes mimochodem dělá podle mého skromného odhadu 90% konzumentů médií a pak to v těch diskuzích na webu, na sociálních sítích a v hospodách podle toho vypadá. 
 Třetí skupina jsou prostě bezmozci a dementi. To se vážně nedá jinak říct. 

K napsání tohoto textu mě vedla čirá frustrace. Já jsem vážně blbostí a tupostí svých spoluobčanů frustrován. Pak má ta politika tady nějak vypadat. 

Mimochodem, na tom samém webu je taky článek o tom, že Barack Obama rezignoval.

Zobrazit celý článek

MÉDIA: Dokument o kapitalistických Šmejdech

pondělí, 22. dubna 2013

Dokument Šmejdi, který momentálně sklízí úspěchy v kinech i médiích, odhaluje leckdy brutální praktiky takzvaných "předváděcích akcí" pro seniory. Nicméně pracuje s podobnou manipulací, jakou odsuzuje u těch bezskrupulózních prodejců.

Vydal jsem se po nějaké době do kina, abych pořád jen nestahoval nekvalitní videosoubory ze serverů tomu určených a přispěl nějakou tou korunou na naše mladé, nezávislé a talentované umělce. Na dokument Šmejdi, který natočila právě taková dokumentaristka Sylvie Dymáková, jsem byl upřímně zvědavý. Pravdou ale je, že ačkoliv se mi dokument docela líbil a myslím, že je přínosné odhalovat praktiky oněch "šmejdů" o kterých film je, přestože bych ho svým čtenářům (a jejich prarodičům) doporučil, tak jsem několikrát během filmu měl chuť z kina odejít, a nebylo to proto, že bych nesnesl na vlastní oči vidět, jak se ti sráči s jihomoravským přízvukem chovají k těm milým babičkám a dědečkům. 

Dokument je totiž zároveň obžalobou "kapitalismu", demokracie a polistopadového systému vůbec. Předváděcí akce a týrání seniorů jsou, jak nám autoři sugerují, jeho průvodní znaky. A léčba tohoto neduhu je jaká? Samozřejmě utahování šroubů. 

Uvědomíme si to už při první sekvenci filmu, kde kamera zabírá detail vrásek a roztřesené brady seniorky, která říká něco v tom smyslu "dřív bylo všechno tak nějak lepší, měli jsme se rádi, ale pak přišla ta sametová revoluce a všechno začalo bejt už jen o penězích..." 

Jistě. Zlatý komunisti, za nich nikomu nikdo nic nezáviděl, protože všichni měli kulové a nikdo nám nevnucoval čínské haraburdí za statisíce.

Do expozice filmu nás dále uvádí vemlouvavý hlas Ondřeje Vetchého, zapáleného to bojovníka proti komunismu za socialismus s lidskou tváří. Několikrát nám zopakuje, že "toto je daň za demokracii" a že "bohužel žijeme v kapitalismu, takže se takovéhle věci zkrátka dějí a dít budou". 
Odbočka pro Ondřeje Vetchého a autory scénáře: v kapitalismu nežijeme ani náhodou. Sám nevím, jak tenhle přeregulovaný, socialistický český hybrid nazývat, ale "kapitalismem" rozhodně ne.
Dále v dokumentu vystupuje hezká mladá psycholožka, která mluví poměrně rozumně, a pak právník, jehož jméno jsem v životě neslyšel, ale "pobavil" mě snad nejvíc.
A to ve chvíli, kdy upře svůj pohled do kamery a rozhodným hlasem, který je podbarven dramatickou hudbou, zaburácí: "Při sledování tohoto dokumentu jsem si uvědomil, jak je nutné REGULOVAT TUTO SPOLEČNOST ZÁKONY!"
Ještě že řekl to poslední slovo, jinak bych si myslel, že chce půlku lidí vyvraždit, aby se z nich náhodou nestali šmejdi, co týrají důchodce. Dikce toho pána by takovému záměru i odpovídala.
Odbočka pro pana právníka: další regulace, příkazy, zákazy a zákony jsou k ničemu. Slušné lidi buzerují a "šmejdi" je vždy budou umět obejít. 

Manipulace už nese své ovoce: stačí si přečíst příspěvky těch retardovanějších hodnotitelů na serveru ČSFD.cz, viz: "Až zase budete házet volební lístky s fašistama z ODS, tak si vzpomeňte jakou zkurvenou zlodějskou lůzu podporujete," píše jeden retard, který se v naprostém souladu s všeobecným veřejným míněním domnívá, že za okrádání seniorů může samozřejmě pravice, fašisti a ODS. "Proč společnost nechává ty největší zmrdy vydělávat těžký prachy takovýmto způsobem? asi je někde chybka a v důchodcích to nebude..." filozofuje další retard, aniž by řekl, jak by tomu "společnost", případně "pracující lid" měl zabránit. A vůbec, když někdo vydělává těžký prachy, tak je samosebou zmrd a společnost by mu v tom měla zabránit...


Nemohu se nicméně na autorku zlobit. Ona možná ani nechce manipulovat. Ona to takhle cítí. Devadesát devět procent lidí nějak existujících ve filmovém průmyslu, studentů FAMU a dalších uměleckých fakult, jsou přesvědčenými levičáky. Ani to jinak nejde: od útlého mládí jim jejich středo- a vysokoškolstí politruci vymývají jejich dredaté hlavy marxistickými tezemi, před kterými není úniku. Za všechny naše i globální světové  problémy může kapitalismus, trh, liberální demokracie, kupónová privatizace, opoziční smlouva, Klaus a McDonaldy. O jiné dokumentaristce, Erice Hníkové, jsem už dřív psal jako o zapálené bojovnici proti americkému radaru, která si v Novém prostoru skvěle notovala se soudruhem Vojtěchem Filipem. Dokumentaristka Linda Jablonská, která točila film Kupředu levá, kupředu pravá, se zase v rozhovorech svěřovala s tím, že jí mladí komunisté přišli "tak nějak sympatičtější" než mladí konzervativci. Co na tom, že uctívali masové vrahy.

Nechutnosti, kterých se tihle "předváděči" dopouštějí na seniorech, rozhodně nejsou symptomem liberální demokracie a tržního prostředí. Neslyšel jsem o tom, že by tento fenomén bujel v okolních zemích, mám dokonce dojem, že specifická česká vyčůranost je pro tyto praktiky dokonalým podhoubím. Tihle chlápci jsou přímými potomky veksláků, socialistických pinglů a taxikářů, kterým se před listopadem 1989 žilo velmi dobře.

A teď to hlavní: nejvíce na vině je krize hodnot a zpřetrhání rodinných vazeb, které zapříčinili nejvíc ti, kdo tu od roku 1948 budovali nové a lepší zítřky. Socialističtí plánovači vyhnali dvacetileté děti z venkovských stavení do městských králíkáren, kde jim za příslib státního příspěvku přikázali vyrábět další budovatele socialismu. Rodinná pospolitost, tak klíčová v tomto případě, přestala existovat. Dospělí se dnes nepostarají o své staré a nemohoucí rodiče - nemůžou, platí nehorázné daně, které jim mimochodem zvyšují i nominálně "pravicové" vlády. A o destrukci rodiny jako takové se nejvíce pokoušejí současní neomarxisté a příslušníci New Left, ke kterým se lidé typu slečen dokumentaristek alespoň myšlenkově hlásí.
Není tedy vůbec divu, že se samotou trpící senioři stávají závislými na pochybných akcích tohoto typu. Na nich totiž nejsou sami.

Krásně to bylo vidět v tom dokumentu, kde si plačící důchodci stěžují, jak na ně ti předváděči byli hnusní, sprostě jim nadávali, někdy je i bili, nutili jim šunty za statisíce - a na příští "zájezd" pak jedou znovu. Dokonce se na něj těší.

Místo žalování na demokracii bychom měli všichni dělat něco právě s tímhle.


 

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: K volebním urnám radostně a za zpěvu budovatelských písní

pondělí, 14. ledna 2013

Statistiky jsou neúprosné a já koukám, že jsem svůj poslední příspěvek na Nekorektně napsal někdy před půl rokem. Stydím se, do krve se rdím, ale je to bohužel taky způsobené tím, že jsem stále ještě nepronikl do tajů nového editoru tady na blogger.com, který má být sice lepší a úžasnější, ale při psaní posledního blogu mi neustále házel klacky pod nohy tak, že jsem měl chuť všechno smazat, rozbít počítač a odstěhovat se do lesů. Nicméně, právě probíhající volbu prezidenta bych přece okomentovat měl.  

Předně, jsem rád, že se do druhého kola nakonec nedostal komunistický vyčůránek, uměle stvořený panák bez špetky vlastního názoru. Přiznám se, že už jsem se smiřoval s tím, že prezidentem bude. Leč média nakonec rozhodla jinak a při (možná zkušebním) otestováním své síly uspěla na výbornou. Karel Schwarzenberg je jistě lepší varianta, než Jan Fischer, a do druhého kola se nakonec dostaly ne dvě největší osobnosti, ale dvě jediné osobnosti, které na výběr vůbec byly - když nepočítám "neviditelného" Přemysla Sobotku, kterého nakonec předstihla i ultralevicová Táňa Fischerová. Pro ODS je to mimochodem jasný vzkaz, že by měl urychleně proběhnout mimořádný volební kongres, který by převolil celé vedení, včetně předsedy Nečase. Nechtějí-li dostat dvě procenta i ve sněmovních volbách, kam se svou sebevražednou strategií směřují. Ale to jsem odbočil.

 Měl bych se z výsledku radovat, jak činí, až na výjimky, všichni moji přátelé a celý virtuální svět? Nevím. Upřímně řečeno, není lepší ukázka stádnosti české společnosti, než (ne)čekaný úspěch Karla Schwarzenberga v prvním kole. Mediální masáž v posledních řekněme deseti dnech byla až neuvěřitelná, tiskoviny připomínaly své předchůdce v padesátých letech a době normalizace a sociální sítě pěly (a pějí) budovatelské písně jednotným hlasem "Kdo nevolíš Karla, nechoď mezi nás". Frontální útok, před kterým se nešlo ubránit, smetl i užitečného idiota Vladimíra Franze, který byl do té doby oním "protestním hlasem" a volbou fejsbůkových frikulínů. Bůhvíproč zafungovala i "punková" kampaň, která byla naprosto mimo mísu - co má konzervativní starý pán společného se Sidem Viciousem, proboha? Navíc se ukázalo, že český volič trpí selektivním vnímáním - na jednu stranu nadává na "asociální" vládu Petra Nečase a (především!) Miroslava Kalouska, na straně druhé takřka manifestačně a za radostného hlaholení (a blábolení) háže svůj hlas do urny jednomu z největších exponentů téhle vlády. Kdyby se někomu podařilo vysvětlit mi tyhle paradoxy, budu jedině rád.

 A teď to hlavní: v reálpolitice a v kontextu toho, co prezident symbolizuje, není mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem žádný rozdíl. Žádný. Přesvědčil jsem se o tom při masochistickém sledování nedělních Otázek Václava Moravce, kde mi oba přišli jako jednovaječná dvojčata. Až na kosmetické rozdíly ve věcech, které prezident z titulu své funkce nemá šanci ovlivnit, ani změnit, jako rozdílný pohled na daňovou polititku a podobně. Voliči ale nevybírali nového premiéra ani ministra financí. 

Oba jsou přesvědčení levičáci (Schwarzenberg možná o něco větší), zapřísáhlí etatisté, pro které jsou pojmy jako svoboda jednotlivce a volný trh sprostým slovem. Oba jsou to křupani (nenechme se zmást plebejským mindrákem většiny Čechů, kteří na současném ministrovi zahraničí velebí imaginární knížecí titul a údajně noblesní chování - stačí ho chvilku sledovat) se sklony k alkoholismu a oba mají dost let na to, abychom zažili už v prvním volebním období státní pohřeb. 

Když jsem viděl, jak při vyhlašování výsledků prvního kola začali novináři ve volebním studiu Karla Schwarzenberga se servilním patosem zpívat českou hymnu - a ministr se po chvíli přidal, jenže neznal slova - bylo mi stydno a když jsem si pak na facebooku přečetl dojemný post jednoho zkušeného novináře (kterého si jinak celkem vážím), že v té chvíli dojetím brečel, chtělo se mi zříci se českého občanství a uprchnout někam, kde snad takoví volové nejsou. 

Jenže, podívejme se na druhou alternativu. Miloš Zeman by byl prezidentem komunistů - kteří mu možná svou hlasitou podporou do druhého kola udělili polibek smrti, o čemž by měl neúspěšný kandidát na pražského senátora Jiří Dolejš vědět svoje. I když si odmyslím kovaného soudruha Miroslava Šloufa, tak vím, že i další lidé, kterými se Zeman v kampani obklopil, jsou podivní a téměř všichni do jednoho jsou nějak napojeni na byznys v Ruské federaci. Jasně, Schwarzenberga zase podporuje neofašista Karel Janeček. Ono je to vážně prašť, jako uhoď. 

Nerad to říkám, ale zatím to vidím tak, že druhé kolo prezidentské volby tentokrát poprvé záměrně vynechám. 

Vám ostatím přeju šťastnou ruku.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Nejteplejší den v roce

neděle, 19. srpna 2012

Průvod s mávátky máme zdárně za sebou, dostali jsme lekci z "tolerance", média zas chvilku nebudou mít o čem informovat a stejně jsme fašouni. Tedy aspoň ti, kdo netleskáme. Já to věděl...

Včerejší pochod gayů centrem Prahy pro mě jako by nebyl. Nepobýval jsem totiž přes den v hlavním městě, a ke zprávám na internetu jsem se dostal až večer. Pochodující exhibicionisté (byť těch křiklavých případů oproti loňsku ubylo, alespoň jsem získal takový dojem ze zpráv) mě tedy nijak nerušili, neomezovali, vlastně mi byli úplně jedno. Stejně tak jsem ani včera, ani nikdy v životě nediskriminoval či neomezoval já je.

Tedy fajn stav, chtělo by se napsat. Přesto bych se rád alespoň okrajově vyjádřil k tomu, co mě na celé akci štvalo, štve a do příštích let zřejmě štvát bude. Ta plíživá, všudypřítomná mediální masáž, že kdo hlasitě nesouhlasí s těmi úžasnými lidičkami, je vlastně fašista a nácek, v lepším případě nějaký ultrakonzervativní katolík. Že vlastně nic mezi tím neexistuje.

Například server Lidovky.cz linkuje tento článek na Facebooku větou: Prahou prošel duhový průvod. Měl ale i své odpůrce. Na které straně jste vy?" Na oné facebookové zdi je velmi zajímavá diskuze, ale jde o to, že jeden z nejčtenějších zpravodajských serverů mi naznačuje (nebo spíše vnucuje) že existují jen dva tábory lidí. Ti, kteří Prague Pride podporují a odpůrci. A kde jsem já, ptám se, když je mi celá akce... nemůžu napsat "u zadku", protože je to zavádějící?

Mám dojem, že právě tento postoj i přes zmíněnou mediální masáž odráží přístup většiny národa. Navíc to znamená, že ti, kdo neprojevují nadšení, jsou automaticky házeni do jednoho pytle s náboženskými fanatiky, kteří tam včera protestovali a v jejichž řadách se podle všeho nachází velký počet aspirantů na lůžko v bohnické léčebně.

Podívejme se však ještě na ten článek. Několikrát nám je vnucováno slovo "tolerance". Jistě, protože tolerance je in, tolerance kicks ass a být netolerantní znamená být fašista. "Jsem tu kvůli toleranci a abych se pobavila," řekla Lidovkám Pražačka Petra, která očividně neví, co slovo tolerance vlastně znamená. Jinak by takhle blbou větu z úst nevypustila. "Tolerance" znamená snášení něčeho a priori negativního. Jsem si jistý, že takto to profesionální gayaktivisté a jejich P.R. guruové (jejichž je Prague Pride výtvorem) nemysleli.

Mám z celé akce vůbec dojem, že se gayové s hysterií sobě vlastní vlamují růžovým beranidlem do otevřených dveří. Právo "dýchat stejný vzduch", jak stálo na jednom z transparentů, jim tady vážně nikdo neupírá - ani Klaus s Hájkem ne. Pořád mi nejde do hlavy, proč se "průvody hrdosti" nepořádají v zemích, kde to homosexuálové mají opravdu těžké. Nemusíme přitom chodit na Blízký Východ, stačí se podívat jen o něco málo přes hranice...

Tím se dostávám k tématu, který si zaslouží speciální odstavec, a tím jsou lovci politických hlasů na této akci. Měl jsem, jako už poněkolikáté, žaludeční kontrakce, když jsem viděl fotku prezidentského kandidáta Jiřího Dienstbiera, jak mává v průvodu duhovou vlajkou. Že se v pochodu exhibovali i extremisté Jiří Paroubek a Ondřej Liška, to jsem tak nějak čekal. Dienstbiera jsem dřív pokládal za relativně rozumný hlas mezi socany (zejména po té magistrátní krizi), ale jeho další kroky a vyjádření mě postupně utvrzovaly v tom, že je to duší bolševik, stejně jako jeho otec. Dienstbier si evidentně vybral homosexuální menšinu jako ústřední téma své kampaně - viz jeho výkřiky, že chce uzákonit adopci dětí páry stejného pohlaví a podobně. Jestli si myslí, že ho za to budou gayové automaticky volit, je na omylu - osobně doufám, že tenhle slizký politický marketing prohlédnou.

A ještě jedna věc. To, že se kvůli pochodu na dvě hodiny omezila doprava v centru Prahy, mi jednoduše vadí. Nevím, proč by měl soukromý podnik několika PR iniciativ omezovat veřejnou dopravu. Jak jsem už napsal na začátku, nebyl jsem po dobu průvodu vůbec v Praze, ale rozhodně si umím představit lidi, kteří někam z dobrého důvodu strašně pospíchali, o manifestaci teplých třeba vůbec nevěděli, nebo jim byla volná stejně jako mně, a přesto museli trpět. To, co píšu, nemá žádnou souvislost s jakoukoliv sexuální menšinou. Stejně tak mi vadí, když dopravu ochromí například pražský maraton. Pár lidí si chce zaběhat a ostatní se nemají jak dostat z místa na místo, když potřebují.

Právě na tomto místě by se měl ke slovu dostat skutečný význam termínu "tolerance".

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Otazníky nad břeclavskou ledvinou

čtvrtek, 24. května 2012

Neskutečné mediální haló ohledně údajného incidentu v Břeclavi, kde nejprve údajní Romové údajnému Petrovi údajně ukopli ledvinu a byla to taková sláva, že na ni parazitovali i Vandasovci a mistr kolotočářských popěvků Vladimír Štancl, nabralo zajímavý obrat. Kdo však kauzu sledoval pozorně od jejího samého vypuknutí, nemohl si nevšimnout mnoha sporných bodů, které se od začátku na jejím povrchu rojily jak mušky octomilky.
Osobně jsem od začátku měl pocit, že se nejspíš celá kauza vůbec neudála tak, jak ji média agilně popisovala. Nebylo by se čemu divit, v dnešní době se novináři dopouštějí faktických nepřesností ponejvíce z toho důvodu, že zkrátka chtějí (a musí) být první. Podrobnosti a fakta stranou, je potřeba článek vydat ještě než s ním přijde konkurence. Proto si například David Rath (ke kterému se vrátím) jednou nesl pět milionů v batohu, potom osm v krabici od bot, pak sedm v krabici od vína a v pytli samopal a teleskopický obušek. V případu hocha, co přišel o ledvinu (ať už jakýmkoliv způsobem), šlo především o emoce. Proto jsem měl při sledování reportáže v Krimi zprávách na Primě pocit, že se dívám na hollywoodský psychohoror a nikoliv na reportáž ve zprávách. Jak to vlastně všechno bylo, to ví jen onen hoch a zřejmě i pár lidí kolem, jenže turbulence, které případem hýbaly, jsou tak neuvěřitelné, že nemůžu než vypsat pár postřehů a teorií. Já nevím, co se vlastně stalo. Pokusím se jen nastínit několik variant, k čemu asi tak mohlo dojít.

1. Teorie pro konspirační teoretiky

Břeclavská událost se ve skutečnosti vůbec neudála. Médiím ji naočkovaly elity (ilumináti, zednáři, Židé, no prostě ti, co tahají za drátky...), které měly za cíl jednak eskalovat sociální napětí v zemi, jednak odvést pozornost ovčanů od jiných, důležitějších kauz. Možná byl také plán elit udělat blbce z Michala Davida, což se povedlo dokonale. Následně z obav, aby nedošlo k fyzickým lynčům (které se ještě nehodí do krámu), se vymyslel tenhle elegantní závěr, který potěší zejména všechny humanisty a trošku uspokojí Amnesty International, jejíž experti dělají už léta z ČR největší baštu rasismu a extremismu na zemi. Petrovi je to jedno, protože žádný Petro nikdy neexistoval. (Relevance 2,5/10)

2. Teorie pro fantomy internetových diskuzí a "spořádané občany"

Chlapec byl skutečně "multikulturně obohacen". Útočníci to ale přepískli a v nepochopitelném rozporu se svou kmenovou etikou mu neodebrali veškeré propriety jako mobilní telefon a peníze. Městským pohlavárům to celé přišlo první dny vhod, protože se samospustil mechanismus, na který oni sami léta neměli koule. Potom se ale stále víc a víc potili na svých židlích, když viděli, jak se jim všechno vymyká z rukou. Z nikoliv neopodstatněných obav z výbuchu sopky, proti které byl celý Šluknov jen neškodnou hospodskou rvačkou, byla instruována policie, jak má celý případ vyřešit. Instruován, a pozitivně či negativně motivován byl rovněž Petro, který policejní verzi potvrdil. Romští předáci pak seřvali své bojůvky, že tomu Rusákovi měli jen dát do držky a ne ho kopat do ledvin. (Relevance 6/10)

3. Teorie pro konzumenty médií, Amnesty International, Romea, Bílý kruh bezpečí a všechny ostatní

Celá událost se stala tak, jak ji popisují poslední zprávy. Chlapec při předvádění blíže neurčeného prostocviku spadl z osmého patra do sedmého. Zde si utrhl ledvinu a přestože se už díval do tváře smrti, ze samého strachu před matkou se musel nějak zřejmě vyšplhat do osmého patra, domluvit se se svými kamarády na "verzi o cikánech", přičemž nikoho z nich nenapadlo volat záchranku, a potom se doplazit bůhvíkam k obchoďáku, kde teprve zavolal svoji matku. Za blbce jsou především lékaři, kteří měsíc nerozporovali verzi o napadení. Jsem naprostý laik, co se medicíny týče, a rád bych znal odborné vysvětlení, jestli se skutečně zranění způsobená špičkou boty dají zaměnit za zranění způsobená pádem z výšky, zvlášť když jde o ostře sledovaný případ. (Relevance 5/10)

4.Teorie pro odpůrce smažek

Petro skutečně prodával drogy a za to mu nabančili nespokojení zákazníci. Nejednalo se však zřejmě o konzumenty marihuany, o těch se říká že jsou neagresivní a kdyby si ubalili do jointa sušenou petržel, tak by to stejně nepoznali. Proto muselo jít o něco silnějšího. Umím si představit, že jestli se pokoušel prodat seškrábanou omítku za cenu heráku, je odkopnutá ledvina to nejmenší, co ho mohlo potkat. No a věřím tomu, že takový způsob navyšování kapesného by se ten slušňáček opravdu bál mamince přiznat. Předložil tedy policistům historku, podle které vypadá sice jako úplný blbec, ale která by mu oddálila reálný výhled na převoz z nemocnice do diagnostického ústavu. (Relevance 6,5/10)

A čemu věříte vy?

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Česko hledá Superprezidenta

pondělí, 13. února 2012

Vypadá to, že páni senátoři nakonec podlehli tlaku svých stranických šéfů a poslali zákon o přímé volbě prezidenta do finále. Ačkoliv jsem ještě v roce 2008 byl všemi prsty pro přímou volbu (poté, co jsem na vlastní oči viděl ten cirkus), postupem času ve mě začalo sílit přesvědčení, že nepřímá volba je sice horor, ale plebiscit může být ve skutečnosti ještě mnohem horší. A toho se obávám už teď. Nicméně, vyrojilo se nám mnoho uchazečů o nejvyšší ústavní funkci, tak si je teď pojďme projít jednoho po druhém.

Jan Fischer
Šedá úřednická myš s nulovým charismatem. Génius průměrnosti, tedy má ve všelidovém hlasování asi největší šanci. Lidé tyto typy totiž milují. Člen KSČ, což mu v důsledku může přinést body (byť budou tímto argumentem mávat PR týmy jeho rivalů): rudou knížku totiž na srdci nosila drtivá většina občanů ČR dnes starších čtyřiceti pěti let. Jeho vláda nic nedělala, tedy nic nezkazila. Rád šermuje svým údajným židovským původem a při sebemenším pokusu o kritiku jeho osoby hned brečí v médiích o novém holocaustu. Jako prezident bude dobrý kladeč věnců, který vždy přihodí nějakou nic neříkající frázi, třeba o globální odpovědnosti, a lid jej za to bude milovat.

Karel Schwarzenberg
Obstarožní šlechtic, který navzdory pokročilému věku dokázal přesvědčit zejména mladé lidi, aby jeho "nové straně se starým obsahem" dali hlas ve volbách. A to i ultralevicové studenty humanitních a humanistických fakult. Miláček médií, doslova živoucí důkaz platnosti starého latinského přísloví Quod licet Iovi non licet bovi. Prochází mu totiž věci, za které by novináři jiné politiky už dávno ukřižovali a jejich zohavené mrtvoly pro jistotu upálili na hranici. Dobrý ministr zahraničí, přesto doufám, že z Černínského paláce na Hradčany nepřesídlí. Zmíněný pokročilý věk a chatrné zdraví začíná v poslední době povážlivě ovlivňovat i jeho psýché. Rozumět mu je každé třetí až čtvrté slovo, takže by se jeho novoroční projevy musely nechat titulkovat. Navíc by s největší pravděpodobností usínal i při udělování státních vyznamenání ke 28. říjnu.

Jan Švejnar
Levicový ekonom z USA, který už jednou splnil roli užitečného králíka v klobouku. Shořel jako papírový čert, což muselo tehdy být zdatnému stratégovi Jiřímu Paroubkovi jasné. Švejnarovi to však evidentně tak zcela jasné nebylo. Oportunistický chlapík bez názorů, který by na všechno nejraději sestavil expertní skupinu, měnil své postoje takříkajíc ze dne na den podle toho, z jaké části politického spektra měl zrovna největší podporu. Jeho vystoupení před senátory ČSSD rovnalo se rituální sebevraždě před kamerami. Hlasy levicových stran (ČSSD, KSČM, SZ) mu nakonec ke zvolení nepomohly a před odletem do USA se uražený profesor ekonomie zmohl pouze na pár ublížených článečků, ve kterých okopával kotníky vítězi. Nyní "pomáhá" České republice tak, že se stal hlavním poradcem místopředsedy socialistů Michala Haška. Jímá mě hrůza z pomyšlení, že by se tenhle úhořovitý, kluzký chlapík s vizáží E.T. mimozemšťana kdy stal prezidentem tohoto státu.

Miloš Zeman
Jezevec z Vysočiny, kterého to objímání stromů zas až tak nebaví. Mnohokrát už oznámil definitivní rezignaci na politiku jako takovou, mnohokrát se pokoušel vrátit a mnohokrát neuspěl. Navzdory svému proklamovanému levičáctví je to muž spíše pravicových postojů a musím se přiznat, že bych jej na Hradě skousl. I tak si ale myslím, že jeho éra už definitivně skončila a tak by to mělo i zůstat. Navíc z představy, že za nitky jeho prezidentské kandidatury tahá bývalý estébák a bezskrupulózní lobbista, se mi dělá poněkud šlouf.

Jana Bobošíková
Soudruzi Vojtěch Filip a Miroslav Grebeníček si mohou oddychnout, svého kandidáta už mají. Anebo ne? Soudružka s image pouťové vyvolávačky křížené s dominou prostě na Hrad chce. Už v posledním klání se neštítila napochodovat do Španělského sálu v rudém kostýmku a dresu KSČM. I v přímé volbě dostane tahle dáma s kachním žaludkem, která dodnes nechodí kanály, jen hlasy kovaných komunistů a bezmozků z příhraničních oblastí, kteří uvěří tomu, že se Bobo vypořádá s cigánama i Sudeťákama, vole.

Tomio Okamura
Asijský bůžek populismu. Miláček internetových anket, který pro své zviditelnění udělá všechno, možná by i před kamerami snědl psí výkal. To by mělo asi stejnou hodnotu, jako jeho hraběcí rady ohledně vládnutí a vůbec. Postava, u které je velmi těžké rozlišit, jedná-li se vůbec o reálného člověka a není-li jeho existence čistě virtuální. Instantní moudra, která trousí na počkání, by odpovídaly druhé variantě. Možná je to ale typický představitel politického stylu příštích generací: mluvící kyberhlava stvořená mediálním polosvětem.

Miroslava Němcová
Přiznám se, že bude-li kandidovat v přímé volbě, zřejmě bych jí svůj hlas dal. Se skřípěním zubů a z nedostatku lepších kandidátů. Je mi sympatické, že se tahle původně drobná podnikatelka z Vysočiny doslova od píky vypracovala až na předsedkyni Poslanecké sněmovny. Méně sympatická mi však je její image matky představené z kláštera a také její dost časté uchylování se k politicky korektním frázím.

Přemysl Sobotka
Nemastný, neslaný, bez chuti, neuchopitelný. Asi to bude slušný člověk, ale to samo o sobě nestačí. Vehemence, s jakou se pustil do popravy bývalého lídra své strany Mirka Topolánka, mu v mých očích hezkých pár bodů ubrala. Jinak jsem u něj nikdy v životě nezaznamenal pevný postoj. Jen samé "měkké ano" a "rozhodné možná". Což ho jako prezidentského kandidáta dost diskvalifikuje.

Na další kandidáty si (tedy kromě té figury na obrázku, a tady si už fakt neodvažuji nic napsat) momentálně nemohu vzpomenout - prosím čtenáře, aby další favority neváhali napsat do komentářů. I tak je myslím jasné, že se máme na co těšit a že po dvou výrazných osobnostech (byť k nim můžeme mít tisíce výhrad, což mám) si budeme muset zvyknout na okresní přebor.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: ProceSS s nácíčky

čtvrtek, 26. ledna 2012

Jednoho sychravého dne jsem takhle přijel do Mostu, abych se zúčastnil soudního líčení s mimořádně nebezpečnými elementy pro naši demokratickou společnost. Věřte mi, zažil jsem toho už dost, dokonce i z tiskovky toho tatrmana exministra Kocourka jsem odešel po svých (ač značně otřesen), ale mostecké pastorálie snad překonaly mé veškeré životní zážitky.

Čtenáři tohoto webu zřejmě mé dlouhodobé postoje k tzv. "neonacistům" znají: ačkoliv je považuji za ultralevicovou verbež a v podstatě lidský odpad, nepokládám jejich aktivity za nic společensky nebezpečného. Je mi úplně jedno, jestli na svých setkáních, často méně početných než jsou třídní srazy, mávají nějakými vlajkami s ozubenými koly a doposud jsem nepochopil, proč to státní moc má takovou potřebu řešit, když ji vlajky s kladivy a srpy očividně nechávají chladnou. Ale o tom jsem už psal mnohokrát. Každopádně právě o tom byl onen aktuální proces se třemi vyvrheli - měli prý někde nést vlajku s ozubeným kolem, kterou kdosi vyhodnotil coby závadnou.

Obviněnými byli tentokrát slečna Lucie Šlégrová, která se už stala ve svém ranku bezmála celebritou a soudní líčení za své hnusné činy, jako je nošení nějakých fanglí a podobně, má už obšlapané. Spolu s ní byli souzeni ještě dva výtečníci, z nichž jednoho z nich, být filmovým režisérem, bych milerád obsadil do role SS vojáka ve válečném filmu. Takový árijský obličej a blonďatá ulízaná patka, to se jen tak nevidí. Postavou celkem hromotluk, jak se později ukázalo, jeho "inteligenční" kvocient mu nejspíš nedovolovalo více než ono pověstné "reagovat na světlo".

Líčení byli přítomni nejen obligátní holohlavci v černých bomberech, ale taky jeden chlápek, který vypadal jako bezdomovec, a také aktivisté Jan Šinágl a Tomáš Pecina. Aktivity obou převážně ve webovém prostoru jsou mi celkem sympatické, ačkoliv nechápu, jak to prvně jmenovaný myslí s tou deklarovanou podporou současného bezmozčího guru Andreje Babiše, o kterém jsem už psal v některém ze svých předchozích příspěvků. Doufejme že je to u pana Šinágla, který se jinak projevuje celkem rozumně, pouze přechodné zatmění mysli.

Divadlo začalo výslechem prvního, blonďatého nácíčka. Brzy se ukázalo, že se všichni tři našprtali jednu jedinou větu od pana advokáta, totiž že vycházeli z argumentu soudce Nejvyššího správního soudu Vojtěcha Šimíčka, který kdysi v médiích řekl něco na ten způsob, že symboly Dělnické strany (ozubené kolo) nejsou zakázané. Podle pokynů advokáta, který si byl jistě vědom duševním gigantem svých klientů, měli odpapouškovat pouze toto a pak v zájmu svém zavřít ústa. Árijský chlapec, však těžce zklamal. Nejenže si onu větu nedokázal ani zapamatovat, neboť evidentně nechápal její obsah (což s pravděpodobným IQ dřevěného houpacího koně ani nemohl chápat) bohužel pro něj se nechal soudcem vyprovokovat k dalším otázkám a až poté, co reálně hrozilo, že si pomočí kalhoty i podlahu soudní síně, se konečně rozpomněl na advokátův pokyn a oznámil potřebu se dále nevyjadřovat. Zbylí dva, co šli po něm, na tom byli duševně zřejmě podobně, ale pud sebezáchovy jim velel držet se advokátových instrukcí bezezbytku.

Jejich výslechem ale divadlo neskončilo: naopak. Pořádná legrace totiž začala až v momentě, kdy soudce povolal dva svědky. A sice mostecké odborníky na extremismus z řad policejních. Dva mladí muži, kteří si na inkriminovaném mítinku měli všimnout závadné vlajky a vyzvat delikventy k podání vysvětlení, působili jak z nějakého špatného filmu a pokud jsem se pohrdlivě vyjádřil o inteligenci sympatizantů DSSS, potom jsem s nástupem dvou policistů musel vše přehodnotit. Příznivci obviněných se tuposti dvou bezmozků v policejních uniformách právem smáli a protože jejich svědecké výpovědi nejdou dost dobře popsat slovy, mohou si čtenáři vychutnat audionahrávky ZDE a ZDE, snad se pan Pecina nebude příliš zlobit. Každopádně jsem byl projevem těch, kdo mají pomáhat a chránit, šokován - a nebyl jsem sám.

Pánům svědkům se totiž svou tupostí podařilo párkrát vyvést z míry i soudce - jak lze na zvukovém záznamu slyšet. Muž v taláru se vůbec projevoval jako rozumný chlap, na kterém bylo vidět, že by celou partičku nejraději profackoval a ze síně vykázal. Což by bylo nejlépe udělat i dle názoru mého. Takovéhle frašky soudy jen zdržují od skutečné práce a bohužel je platíme i z našich daní, což je na celé té věci to vůbec nejhorší.

P.S. Jen se na tu slečnu na obrázku podívejte. No není to Židovka doslova par excellance? :-))

Zobrazit celý článek

ZAMYŠLENÍ: Střízlivý pohled na osobu Václava Havla

středa, 21. prosince 2011

Přiznám se, že jsem se k odchodu bývalého prezidenta České a Československé republiky zprvu vůbec vyjadřovat nechtěl. Především mě k tomu vede současné mediální a jiné třeštění, ale mám také pocit, že na tomto blogu by pár slov o něm nemělo chybět.

Zprvu je třeba si připomenout, že skon Václava Havla nebyl nečekanou a překvapivou záležitostí, neměl by tím pádem být ani tolik zdrcující. Zemřel starý, těžce nemocný a životem těžce zkoušený člověk, smrt ve spánku pro něj byla vysvobozením a důstojným završením jeho života. Pro blízké zemřelého člověka je smrt vždy strašlivá, protože má v sobě cosi nezvratného: teď však mluvím o lidech skutečně jemu blízkých. Ne o profesionálních plačkách, ve které se proměnila snad půlka republiky.

Mediální kanonizace jeho osoby, která ovšem započala už za jeho života, mě poněkud děsí. Zejména novináři (byť od těch nejvíc aktivistických jsem to čekal), kteří by si už z titulu svého povolání měli za každou cenu zachovat kritický odstup, se chovají tím nejstádnějším způsobem, prolévají krokodýlí slzy a teskní tak okázale, že by si jeden mohl myslet, že zemřel nikoliv demokratický prezident, ale nějaký diktátor, po kterém média pláčou jen z povinnosti. Vrchol pokrytectví předvedl server Babišovapozice.cz, který se v neuvěřitelně devótním článku pohoršoval nad úrovní internetových diskuzí a příspěvků o Havlově smrti. Nechce se mi věřit, že by si nevšimli, že se internetoví frustráti ukájeli už dávno před Havlem a že ve svých výblitkách měří spíš stylem padni komu padni.

Ačkoliv tato myšlenka v hlavním proudu patrně nezazní, Václav Havel jako politik i jako člověk rozhodně nebyl bez chyb. Osobně hodnotím jeho roli ve fungování tohoto státu jako velmi kontroverzní až spornou. Na jedné straně nemůže být pochyb, že prvních porevolučních měsících až letech se zasadil o to, že jsme vykročili v podstatě správným směrem - rétoricky byl Havel vždy prozápadní antikomunista, na straně druhé už tehdy zaručil na tajných jednáních komunistům beztrestnost a do funkce prezidenta jej všemi hlasy zvolil komunistický parlament. Na to bychom neměli zapomínat. Tehdy se Havel také zavázal, že dovede národ k prvním svobodným volbám, a tam jeho role skončí. Tento slib nesplnil. Bohužel, protože tehdy se mohl ukázat jako skutečný velikán.

Do praktické politiky se filosof Havel na první pohled příliš nehodil. Někomu mohl připadat jako utopistický snílek a brepta, je však nasnadě, že v zákulisí se mnohem rychle naučil technologii moci, který uměl briskně zlikvidovat své politické odpůrce. Alexandr Dubček či Josef Bartončík by mohli vyprávět, stejně jako někteří disidenti. Ke konci jeho třetího a čtvrtého mandátu jsem se za prezidenta, který se místy choval jako absolutistický monarcha, místy jako pletichář a mistr zákulisních intrik (pád vlády v roce 1997 podle všeho sám umně zrežíroval), který na Hradě stvořil jakési paralelní, opoziční mocenské centrum, už nepokrytě styděl. Třeba říci, že tyto vlastnosti po něm do jisté míry zdědil jeho nástupce, byť se proti nim před nástupem na trůn aktivně vymezoval. Patrně je to nakažlivé...

V seznamu jeho "hříchů" by se dalo pokračovat, ale neudělám to, protože jsem přesvědčen, že jeho skutečný přínos české společnosti by měli soudit historici. Ale skutečně nezávislí, tedy nejdříve za padesát let. I z těchto důvodů nechápu dnešní dvaceti až třicetileté, kteří na sociálních sítích typu Facebook dávají okázale najevo svůj neuvěřitelný zármutek a brečí, že to tady teď bez Havla nezvládeme. Sociální sítě jsou v tomto směru úžasná věc pro sociální deprivanty, kterým chybí vlastní život: tím, že se přidám do skupiny "zapal svíčku pro Václava Havla", ukážu, že někam patřím. Rozbrečet se v hospodě plné lidí, to jen tak někdo neumí, virtuální slzy se roní daleko snadněji.

Naprosto pomýlené jsou i názory, které jsem už také někde četl: bez Václava Havla bychom prý neměli internet, nemohli bychom cestovat, neměli bychom svobodu. To je naprostá zhůvěřilost. Václav Havel nás totality nezbavil. Sovětský blok se vlastní vahou zhroutil ve všech zemích, přičemž Česká republika prodělala tuto změnu jako poslední. Václav Havel byl narychlo vybrán jako symbol. Mýtus. A Češi symboly i mýty milují. Proto ten okázalý pohřeb na lafetě děla s vraníky...

Zbytečný prostor dostali v souvislosti s Havlem i mladí komunisté, kteří prý spustili "nenávistnou kampaň". Toto marginální sdružení intelektem nepříliš zatížených puberťáků tak dostalo přesně to, co chtělo. Jejich jednání sice moc nechápu - sami by se Havlově památce měli klanět, protože jestli něco skutečně ovlivnil a zařídil, pak patrně to, že se jejich starší soudruzi v revolučním kvasu nehoupali na lucernách - ale co, vždyť jsou to pitomci. Osobně bych otevíral šampaňské při zprávě o skonu každého jednoho z nich, kdybych se něco takového měl šanci dozvědět.

Symbolické poslední pomazání poskytl Havlovi dalajlama, nejblíž měl tedy patrně k buddhismu. Proto mu nezbývá než popřát, ať je ve svém dalším životě, ať už v jakékoli formě, šťastný. Čest jeho památce.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Až příliš černobílá pražská radnice

čtvrtek, 1. prosince 2011

Bývalý premiér ČR Mirek Topolánek na své včerejší přednášce v Občanském institutu, které jsem se zúčastnil, vyřkl tato slova na adresu nejnovějšího kuropění na pražské radnici, tato slova: "Když čtu v novinách, jak dobro zvítězilo, zlo prohrálo a kmotři dostali na frak, musím se smát."

Nechci však v tomto textu mluvit o Topolánkovi, byť se mi jeho přednáška velmi líbila a během ní jsem několikrát zalitoval, že tenhle svérázný chlapík už nestojí v čele ODS, potažmo vlády ČR.
Text by měl sice primárně pojednávat o tom, co se vlastně na magistrátu (a hlavně v pražské buňce Občanské demokratické strany) dělo, ale ani nějaký sled událostí či jejich komentování není mou hlavní myšlenkou. Když dovolíte, vezmu to oklikou. V některém ze svých starších textů jsem se už zmínil, že média mají rády co jednoduché příběhy a úplně nejraději pracují s dichotomií dobro versus zlo. Tuto archetypální symboliku známe z pohádek či mýtů a je na ní postavená vlastně naše celá kulturní tradice. Jak ale mnozí z nás vědí, skutečný život na těchto postulátech nelze stavět. Není jen černá a bílá, dobro a zlo. Jak jsem už kdysi někde četl, zmrzlina je dobrá věc, ale dejte si ji, když máte hnisavou angínu. Navíc já třeba nemusím některé její příchutě, po kterých se jiní mohou utlouct a tak dále.

U našich hlavních médií to funguje jinak. Klasické případy jsem už demonstroval. Klaus je zlo, kdežto Havel dobro, George W. Bush = zlo, Obama = dobro, podobných případů naleznete jistě více. Nakonec i v tomto novém příběhu překotně se měnící situace na pražské radnici. "Dobro" představuje tentokrát primátor Bohuslav Svoboda, kdežto "zlo" jsou předseda pražské ODS Boris Šťastný plus takzvaní "kmotři", jako jsou Tomáš Hrdlička a jakýsi mýtický Roman Janoušek, jehož drtivá většina českých novinářů nikdy neviděla, nikdy s ním nemluvila a neví, kdo to je a co dělá. Ví se jen to, že je "kmotr", přičemž ohledně definice tohoto termínu existují značné dohady a spory a ještě jsem vlastně neviděl dva lidi, kteří by se na jeho deskripci společně shodli.

Na tenhle prostý příběh vážně odmítám naskakovat. Aby bylo jasno, jsem docela rád za tu změnu, která na radnici proběhla. Koalice ODS a ČSSD mi vadila nejvíc z principu. Na účelovém spojení dvou protichůdných stran nevidím nic dobrého, nic co by se té či oné straně dlouhodobě vyplatilo. Spojení ODS a TOP 09 s levicí v opozici mi přijde z programového hlediska logičtější a efektivnější. Bude-li to pozitivní pro Prahu jako takovou, to teprve uvidíme.

Každopádně onen partyzánský způsob, jakým nakonec pan Svoboda převezl své spolustraníky, kteří mu - nezapomínejme na to - nasadili na krk zlatý řetěz, je nehorázná prasárna. Ano, možná tím předběhl nějaké větší prasárny. Možná že nebýt jeho kroku, hádali by se hoši na magistrátu ještě do Vánoc. Možná že účel světí prostředky. Ale pokud tady máme nějaké zavedené demokratické mechanismy, tak si jimi pan primátor Bohuslav Svoboda exportně vytřel pozadí, a to v přímém přenosu a za hlasitého potlesku médií i veřejnosti. Protože model autoritářského vůdce, který něco rozhodne a jeho poskoci mohou akorát kývat, jsme tu už měli, nemýlím-li se, za vlády jedné strany.

Byl to navíc Svoboda a nikdo jiný, kdo se nejdříve zaklínal jednotou ODS, aby vzápětí posílal do novin prohlášení o tom, jak se ho vlastně chtěli zbavit. Tomu nevěřím už vůbec, protože staří pragmatici dobře vědí, že jiného primátora prostě nemají. Vystřídat jej kontroverzním Rudolfem Blažkem? To by si pánové Šťastný a spol. mohli rovnou podávat přihlášky do jiných stran. Předseda Nečas, který Svobodu od začátku podporoval, už několikrát prokázal, že se se svými spolustraníky nepáře, pokud něco zvorají. Takový Petr Tluchoř, který svým hujerstvím parádně zpackal operaci "koalice bez VV", by mohl vyprávět.

Jsem přesvědčen, že tohle novináři všechno vědí. Ale oni stvořili hodného, čistého a neúplatného Svobodu, který zatočil s kmotry. Proto o něm budou tak psát, stejně jako se bude donekonečna mluvit o tom, že zpěvačku Tonyu Graves napadli "pravicoví radikálové". Tuto story mimochodem médiím rozeslal management kapely. Jistě ne proto, aby zviditelnili jméno hudebního tělesa, na které už lidi pomalu začali zapomínat/kašlat. Ale to už je jiný příběh.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Andrej Babiš. Nový guru českých bezmozků.

středa, 16. listopadu 2011

Z vystoupení nejnovějšího a nejhlasitějšího bojovníka s korupcí v Česku Andreje Babiše v nedělních Otázkách Václava Moravce se mi udělalo špatně. Kde jsem už tuhle ukřičenou, na primitivní pudy jasně cílenou rétoriku už viděl, přemítal jsem. Vladimír Mečiar? Jörg Haider? Posléze mi došlo, že příchod podobné "osobnosti" byl bohužel nevyhnutelný. Andreje Babiše jsme si vypěstovali sami.

Pohleďme třeba na diskuze v internetových médiích, které jsou doslova smetištěm, ve kterých se rochní ta největší myšlenková lůza. Z hlasité chvály, která tato odpadní stoka veřejné sféry na Babiše pěje, je zřejmé, že nový spasitel bezmozků právě přišel. Ale kolikátý už? V podstatě podobnou rétorikou zaujmul v roce 2005 intelektuální (ho)spodinu Jiří Paroubek, o pět let později přebrali část věčně nespokojených voličů Vít Bárta s Radkem Johnem. Jejich bubnování proti korupci a rozkrádání veřejných financí bylo od začátku směšné, ale velká část levicového elektorátu na ně bohužel slyšela.

Dopadlo to jak to dopadlo: jejich svéráznou představu boje s korupcí už pochopili i ti nejpomalejší, za dva roky se za Věcmi veřejnými navěky zavře voda a bude to jen dobře. Ladem ležící procenta ale sebere někdo jiný, a teď to vypadá, že to nebudou vyčpělí komunisté (zaplať Pánbůh), ani zprofanovaný Paroubek a jeho nová strana (ditto), ale právě Andrej Babiš.

Ten přitom neříká nic jiného, než co by se už léta nepovídalo v hospodách. Jeho genialita ovšem spočívá právě v tom, že on tím hospodským jazykem skutečně mluví. I v novinách i v televizi! Paroubek i John se k tomu, pravda, přibližovali, ale postupem času i oni dva nahradili plamennou rétoriku floskulemi a politickým pdytepe, kterému bezmozek nerozumí. On nechce slyšet termíny jako akcie na doručitele či sporný tendr. Vyhovují mu jasná pojmenování jako krádež, zlodějna. Na představě, kterou vykreslil Andrej Babiš ((či další bojovník, spisovatel Michal Viewegh ve své nejnovější knize) o Česku jako druhém Palermu, kde si jacísi "kmotři" předávají v cukrárně pytle s ukradenými miliardami a Prahou pobíhají nájemní vrazi s brokovnicemi s upilovanou hlavní, aby na zakázku politických špiček likvidovali jejich oponenty, je totiž něco romanticky vzrušujícího. Pozor, teď neříkám, že se to neděje. Důkazy k tomu ale nemám žádné a doposud také nikdo žádné neukázal.

Psát o Babišovi, že on sám nosí na hlavě kýbl s máslem, že on sám byl největší "hvězdou" těch nejvíce podezřelých privatizací, že zkorumpoval prakticky celou sněmovnu, aby hlasovala pro škodlivý zákon o biopalivech, by bylo spuštění se na jeho rétorickou úroveň a navíc to už vědí všichni. Musím se však vrátit k tomu, co jsem už nastínil v perexu: Nedivím se nástupu Babiše ani za mák a vlastně jsem ho čekal. Posledních pár měsíců se opět utvrzuji v tom, že vládní garnitura nám kálí do úst stylem doslova neuvěřitelným. Jeden příklad za všechny z poslední doby: Kdo sledoval tiskovou konferenci pana exministra Kocourka za ODS, dost pravděpodobně ví, o čem mluvím. Nedivím se proto, že lidé v Česku jsou nasraní. V takovéhle atmosféře většinou přichází diktátor. Možná má ten příští podobu Andreje Babiše.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Až příliš komediální vyústění kauzy neonacisty L.B.

středa, 31. srpna 2011

"Kauza Bátora" skončila tím nejhorším - ovšem zřejmě jediným možným - způsobem. Dalo by se říci, že knížecí vlk se nažral a véčkařské kozy zůstaly (zatím) celé, jenže to by zde enormně nesměla být cítit pachuť skutečnosti, že někdo je tady za blbce. A jsou to občané České republiky.

Zrekapitulujme si události. Již dlouho v době, kdy se první stránky médií doslova prohýbaly články o nejnebezpečnějším extremistovi, jehož nástup na ministerstvo školství nemůže v dohledné době nevyústit v druhý holocaust, strana TOP 09 dávala najevo, že ani neví, že někdo takový jako Bátora existuje. Potom proběhla nějaká přestřelka v médiích, Karel Schwarzenberg prohlásil něco o osině v prdeli, Bátora napsal svým kámošům na facebook že kníže je chudáček starej a TOP 09 kvůli tomu málem shodila vládu.

Jejich postoj, byť podle mého zbytečně vyhrocený, jsem v zásadě chápal. Žijeme v době, kdy za pomlouvání svého šéfa na facebooku můžete být vyhozeni z práce. Na straně druhé, ten samý postih vás ale může potkat, když budete mít v zaměstnání neomluvené absence. Rád bych viděl vrcholového manažera, který by přestal chodit na zasedání představenstva firmy jen proto, že vrátný říká v hospodě kamarádům, že jeho šéf je kokot. Jakousi povinnou porci loajality k zaměstnavateli by však člověk měl ctít a těžko si představit vládního úředníka, který byť ve svém volném čase pobíhá po Praze s transparenty, denuncujícími vládní politiku nebo její kroky.

No a teď ke grandióznímu finále. Ministr Bátoru neodvolal, ale přesunul ho na jiné místo. Prý ho tím vlastně povýšil. TOP 09 jeho odvážnému kroku zatleskala, její šéfové zabrblali do médií, že teď je už vše v nejlepším pořádku, nebezpečí koncentračních táborů v České republice zažehnáno (ne vážně, tady trochu nadsazuji, ale neslyšeli jste snad knížecí poznámku o protektorátu?!) a nejstátotvornější strana se může milostivě vrátit k vládním jednání.

Vypůjčím si citát Ondřeje Neffa z dnešních LN: "Těžko si představit větší výsměch jejich ultimativním požadavkům. Psanec Bátora prostě přešel z jednoho kanclu do druhého a nic víc se nestalo. Ono se ani stát nemohlo". Marné jsou řeči spokojených topkařů o tom, že nová pozice obávaného extremisty (vicekancléř - proboha, odkdy mají ministři své vicekancléře? To jen tak na okraj) je vlastně taková sekretářka v mužském podání a že už nebude mít ten potřebný vliv udělat z ČR ráj neonacistů, jak jistě ve své funkci ředitele personálního odboru zamýšlel. Co je to probůh za komedii? Alespoň že kníže Schwarzenberg včera před novináři přiznal, že o onu "urážku na facebooku" vlastně vůbec nešlo a že to byla z jejich strany spíše záminka k tomu, aby mohli kontroverzního úředníka konečně sestřelit. V zásadě nic proti, jen by mohl ještě přiznat, že daleko spíš než o Bátoru šlo o demonstraci síly směrem k premiérovi, která se Topce poněkud vymkla z ruky, až nevěděla, jak z ní ven - takže nakonec s ulehčením přijala jakékoliv rozuzlení, byť by bylo sebepitomější, což bylo.

Ale co. Celá tahle kauza byla šaškárnou od samého začátku, takže snad byste nečekali nějaký závažný konec.

Zobrazit celý článek

KOMENTÁŘ: Časy se mění

úterý, 16. srpna 2011

Když jsme začínali psát Nekorektně.com, bylo hodně věcí jinak. Politická korektnost zabraňovala otevřeně se v masových médiích vyjadřovat k problematickým otázkám například ohledně přistěhovalectví či sexuálních menšin jinak než zcela pochvalně. Tehdy jsme s kolegou Templatem pocítili silnou potřebu psát to, co se otevřeně říkat jen tak nemohlo. Za tu dobu se svět výrazně změnil, zejména s finanční krizí, kdy lidé si zvykli na poslouchání špatných zpráv (ano, málokomu to tak dnes přijde, ale před rokem 2008 byly špatné zprávy zejména charakteru ‘okradl stařenku a kousl jejího psa’). Změny ale byly hlubší.

Na jednu stranu se dá říct, že jsme uspěli s misí, s jakou jsme zakládali tento server. Věci, které jsme poměrně odvážně tehdy psali, ke kterým se nikdo moc nevyjadřoval, jsou dnes součástí mediálního mainstreamu. I když se stalo něco, co jsme si přáli, osobně nevím, jestli z toho mít velkou radost. Čím více opravdová politická korektnost slábla, tím více se objevovalo bojovníků proti ní, až jsme dnes dospěli do stavu, kdy ‘bojovat proti politické korektnosti’ jde prakticky každý bloger nebo novinář, ale už není moc proti čemu bojovat. Stará politická korektnost, která zakazovala se jakkoliv kriticky zmiňovat například o přistěhovalectví, je už minimálně od vydání Sarrazinovy knihy mrtvá. Evropská unie, mimo jiné díky Lisabonské smlouvě, získala větší demokratickou legitimitu, reálná moc v EU se přenesla od dříve nikým přímo nevolené Komise k lidem – voličům EP, který musí schválit každého komisaře a může Komisi rozpustit, jakož i k voličům národních parlamentů, které s Lisabonskou smlouvou získaly pravomoci vstupovat už do procesu vytváření evropské legislativy. Zapomeňte na to, co říká prezident a přečtěte si Smlouvu o fungování EU a Smlouvu o EU ve verzi Lisabonské smlouvy a porovnejte to se Smlouvou o Evropském společenství a Smlouvou o EU ve verzi z Nice a sami poznáte pravdu.

Co se změnilo poměrně zásadně je to, že z dřívější politické nekorektnosti se stala nová politická korektnost. Změnil se slovník, změnily se názory, ale samotná touha cenzurovat a zesměšňovat menšinové rýpavé názory zůstala. Tak, jako před pěti lety přijít s čímkoliv konstruktivním na téma imigrace je dnes těžké přijít z čímkoliv konstruktivním na téma Evropské unie nebo odporu vůči ultrakonzervativním fanatikům, kteří, k mému zděšení, v jinak liberální ČR, infiltrují nejvyšší posty aniž by je do nich kdokoliv volil. Kdykoliv totiž někdo přišel s ryze euroskeptickou nebo ultrakonzervativní agendou do voleb, byl to, včetně roku 2010, naprostý propadák. Proto se ptám – kdo jsou ti nikým nevolení úředníci, kteří nám tady říkají DOST? Jakým právem, jakou demokratickou legitimitou za nás mluví? Jak se to vůbec stalo, že se tak obrátily nálady ve společnosti?

Padaly zde v diskusi dotazy na redakci, jak si představujeme, s kým vlastně jsme. Za sebe odpovídám, že jsem za racionální a kritickou diskusi a za pragmatismus a racionalismus, jehož cílem by měla být situace, v níž je pro jednotlivce, občana, co největší prostor pro jeho osobní svobodu. Ne pro stát, ne pro ‘antiimigranty’ ani pro ‘imigranty’. Státní suverenita je mi naprosto ukradená, stejně tak suverenita každého, kdo se rozhodl jednat v mém jménu, protože já, stejně jako všichni další obyvatelé tohoto světa, sám za sebe, jsme suverénní a není mi lhostejné, že mi někdo mou osobní suverenitu chce zneužít pro své cíle.

Je mi smutno, když vidím, jak lidé, kteří údajně ve jménu svobody bojovali proti politické korektnosti pod taktovkou levice, dnes stojí na barikádě proti svobodě slova pod taktovkou nacionálních konzervativců. Nešlo jim o svobodu jako takovou, šlo jim o to, aby jejich ‘pravda’ byla tou hlavní.

Od založení tohoto serveru uplynula dlouhá doba, ale stejně jako na začátku říkám, že hlavním účelem tohoto serveru je nalézat pravdu. Ne stranit jedněm či druhým, ne tahat se po nicneznamenajících sporech typu bitek mezi Spartou a Baníkem, ale vrtat do dominantní ideologie, podvracet ji a klást nepříjemné otázky – to je cíl, s jakým jsem psal a s jakým chci psát nadále.

Doba se mění, ale cíl je stále stejný. Přinášet racionální, chladnou úvahu tam, kde planou pochodně ideologů.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Prvomájový průvod 2011

středa, 10. srpna 2011

Dlouho jsem nevěděl, jak začít tenhle příspěvek. Ale před chvílí mi na Facebooku v jedné diskuzi mně neznámý politicko-korektní aparátčík vyrazil dech: Buď prý podporuji pochod homosexuálů Prahou, známý jako Prague Pride, nebo jsem "fašista" stejně jako Roman Joch, Václav Klaus a Petr Hájek, v tomto pořadí.
Takže tímto mu děkuji za úvod a popojedem.

Prahou občas pochoduje kde kdo. Nedávno to byli odboráři, občas náckové, krojovaní hudebníci, teď to budou homosexuálové, pardon, LGBT komunita (takhle se dnes politicky korektním jazykem ve zkratce) označují. Nebyla by to záležitost hodná většího povšimnutí, ostatně podobný průvod se už před pár lety konal v Brně a velká sláva z toho nebyla. Tentokrát to ale vypadá, jako kdyby si snad organizátoři nenajali jistý "zpravodajský" server jako součást své public relations a ten spustil sérii kontroverzních článků, založených na výrocích Petra Hájka. Kterému mimochodem často novináři i ze seriózních médií sami volají, aby mohli z jeho slov uvařit "skandál". Vím, o čem mluvím.

A náhle je to záležitost celospolečenského významu, ke které se dvakrát (!!!) vyjadřuje i prezident. Ale copak prezident! Zburcovali se i velvyslanci ze třinácti zemí, kteří si (poté, co byly výroky dvou státních úředníků značně mediálně přežvýkány a zveličeny) nejspíš mysleli, že v ČR dochází k vraždění homosexuálů, nebo k něčemu podobného. Nad jejich dopisem se mimochodem pozastavil i šéf české diplomacie Karel Schwarzenberg, jehož kritiku média nechala bez povšimnutí. Na rozdíl od té prezidentovy, ale my už víme, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Vřískot politicky korektních blbů ze všech koutů zeměkoule na sebe nenechal dlouho čekat. Z akce lokálního charakteru, na kterou by si přijelo "nablýskat prdelky" asi jen několik exhibicionistů (a tato slova volím záměrně, mám dojem že většina "normálních" homosexuálů nemá zapotřebí okázale demonstrovat svou "jinakost" v ulicích. Také proč, když je to podle nich normální?) se stal něco jako prvomájový průvod, kam se už chystají lovit hlasy politici napříč spektrem (včetně Jiřího Paroubka i s jeho ženou, jak se nechal slyšet), přičemž za normální situace by si tuhle parádu nenechali ujít asi jen Ondřej Liška s Džamilou. A právě tohle obludné zpolitizování celé akce musí podle mě nejvíc štvát především všechny gaye, které povykování v ulicích nezajímá a chtějí jen normálně žít a mít klid.

A aby bylo jasno: Nikdo u nás homosexuály nediskriminuje, nikdo jim neupírá právo šaškovat v pražských ulicích. Ani Joch, ani Klaus, ani Hájek, ani já. Jediné v čem jsou u nás a všude na světě diskriminováni je nemožnost plodit svými intimními kratochvílemi děti, a to si asi nevyřvou, ani kdyby profesionální aktivista Jiří Hromada stokrát křičel do světa, že Klaus je buzerant.

Zobrazit celý článek

NORSKÁ TRAGÉDIE: Vraždící "pravičák" a česká média

neděle, 24. července 2011

Předem se omlouváme těm čtenářům, kteří nám ještě zbyli a kteří s námi po několika dlouhých měsících jarně-letního spánku měli trpělivost.
Naše pauza v psaní měla několik důvodů. Jednak jsme čím dál tím více časově zaneprázdněni, jednak jsme se já i Finrod shodli na tom, že jsme v poslední době trpěli akutním záchvatem tzv. "writers-blocku", který nám jaksi znemožňoval psaní, no a já...jsem už nechtěl psát o Věcech veřejných :-)

Norská tragédie (se vší svou závažností a obludností) je snad něco, co by nám mělo pomoci onen zákeřný spisovatelský blok, který občas dosedne i na ty nejlepší z nejlepších, prolomit. I proto, že se jedná o Finrodovu téměř domovinu, doufám, že bude na mé následující řádky alespoň polemicky reagovat.

S přihlédnutím k výše uvedenému se nebudu pouštět na tenký led, protože neznám norské poměry tak dobře jako kolega - v podstatě je neznám vůbec. Neznám ani skandinávská média a netuším, jak o události informují a jak se v tomto směru liší od těch českých. Ta tuzemská totiž mají jasno. Vraždil pravičák. Krajní pravičák. Ultrapravičák. Extrémní pravičák. Pravice je fuj. Pravice je zlo.

Například v tomto náhodně vybraném článku je pětkrát včetně titulku použito slovo "pravice", vždy v negativní konotaci a souvislosti s osobou šíleného střelce. Jedná se samozřejmě o mediální zkratky, ale toho si přece musí být jejich tvůrci vědomi. Na Facebooku mě kdosi odkázal na zeď předsedy ČSSD Sobotky a úplně jsem se zděsil z toho, kolik příznivců přítele předsedy dává přímé rovnítko mezi toho střelce a například Petra Nečase! Oba přece jsou podle médií "pravičáci"...

Právě takto dostává celá tragédie naprosto šílený rozměr - ta stovka obětí bude doslova katastrofálně politicky zneužita. Levice po celém světě má své mučedníky a vykládejte jim něco o tom, že žádný z jimi oslavovaných hrdinů se s lidskými životy nemazlil. Jejich duševně omezení příznivci budou ještě hlasitěji řvát o tom, že všichni pravicově smýšlející jsou vrazi (jen se koukněte na diskuzní fóra!) a "intelektuální elity" v podobě soudruha profesora Kellera jim k tomu budou blahosklonně přikyvovat. Konspirační weby spouští svou pohádku o tom, že celá akce se dohodla na Bilderbergu (nebo kde) s úmyslem jednou provždy zdiskreditovat konzervativní, euroskeptické kruhy. Jiří Pehe ještě dnes napíše, že za to vlastně může Václav Klaus, vždyť ho ten magor ve svém soukromém meinkampfu přece citoval.

Nikdo mi ovšem uspokojivě nevysvětlil, jak moc a proč vlastně byl Anders Breivik pravicový. Snažil jsem se dokonce i přelouskat i stránky jeho blábolu, ani tam jsem žádné pravicové myšlenky ani elementy nenašel. Postřílel snad ty děti na ostrově proto, že se dožadoval větší svobody jednotlivce, volného trhu? Bojoval tím za snížení daní a menší přerozdělování? Vyhazování vládních sídel do vzduchu, typická to kratochvíle "levicových" anarchistů rovněž nepatří do arzenálu konzervativců. Ovšem aby bylo jasno - já za "pravičáky" nepovažuji, na rozdíl od pana prezidenta, ani Janu Bobošíkovou a Ladislava Bátoru.

Ano, ten člověk byl s největší pravděpodobností podle všeho náboženským fanatikem, fundamentalistou, rasistou a militantním xenofobem - což jsou zhruba ty přívlastky, kterými se česká (a možná nejen ta) média rozhodla bůhvíkdy a bůhvíproč nálepkovat pravici. Co však už média a jejich konzumenti jaksi nedomýšlejí, jsou skutečné pohnutky toho střelce - jak by "pomohl" norské a jakékoliv pravici tím, že vystřílí tábor mladých levičáků? Breivik byl možná přesvědčený, že právě koná hrdinský čin, ale bottom line je, že pokud něco takového - jako je vystřílení tábora plného mladých lidí - zorganizujete a učiníte, pak jste v první řadě blázen a až potom pravičák nebo levičák. Něco takového neuděláte, pokud k tomu nemáte dispozice, ať už si je oddůvodníte jakkoli, třeba jako zvláštní úkol daný samotným Bohem, jak si to pravděpodobně Breivik myslel.

Na vraždě totiž nic "pravicového" ani "levicového" není. Škoda, že si to novináři neuvědomují.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Stručná rekapitulace vládní "dohody"

úterý, 19. dubna 2011

Radujme se, vládní krize je prý po včerejším nočním jednání alespoň dočasně zažehnána! A co z toho vlastně plyne? Samá pozitiva a sociální jistoty!


Ministrem vnitra je Jan Kubice.
To snad může mít jediný "pozitivní", byť spíše komický efekt - sociální demokraté v čele s poslancem za Ústecký kraj Jiřím Paroubkem musí teď doslova prasknout. Paroubek svého času, jestli si čtenáři ještě pamatují, vytvořil z bývalého šéfa ÚOOZ jakéhosi démona v lidské podobě, který mohl v podstatě za všechno: Za to, že Jiří nevyhrál volby v roce 2006, za to, že Jiří nesestavil vládu v roce 2010, za to, že se od Jirky odvrátila vlastně celá ČSSD, a za to, že před čtrnácti dni byla kosa a pršelo. Však už se Paroubek nechal slyšet, že příště by mohl Petr Nečas do funkce jmenovat Jiřího Kajínka. Vítr může mít z Kubiceho ale i Ivan Langer, který přinejmenším přijde o část dodnes trvajícího vlivu na vnitru. I když některé kuloární zprávy prý hovoří o tom, že Langer měl Kubiceho Nečasovi sám doporučit.

Jinak si myslím, že je to změna spíše kosmetická a velká pozitiva ve jmenování tohoto bývalého elitního vyšetřovatele, který už z titulu své funkce může vědět všechno na všechny, nevidím. Připomeňme si, že i Kubice se už pár let živí soukromou bezpečnostní agenturou, tedy špiclováním lidí, tím pádem mezi jím a Bártou není technicky rozdíl. Samozřejmě, Kubice zřejmě není megaloman a psychopat, ale buďme si jisti, že opozice této munice ráda a náležitě využije.

Radek John se stane jakýmsi vicepremiérem pro boj s korupcí.
Bingo. Měl by mi někdo vysvětlit, jak souvisí "rozpočtová odpovědnost", kterou se tato vláda ráda zaklíná, s vytvářením zbytečných postů, které samozřejmě potřebují nějaký úřad, nějaké zaměstnance, nějakou agendu...tedy další a další prachy daňových poplatníků. Také budu rád za podrobné vysvětlení, jak tenhle nový úřad vlastně chce zatočit s korupcí a jak je to vůbec z pohledu úřadu možné. Že by se tam jenom tiskly další protikorupční manuály (z veřejných peněz), které jsou každému pro smích?

Josef Dobeš zůstává na ministerstvu školství.
To bylo řečí! Jak asi reaguje ODS na to, že se premiér Nečas, jako už ostatně poněkolikáté, opět před nátlakem Věcí veřejných nadělal do gatí a návrh na odvolání největšího průseráře téhle vlády, které už před týdnem slavnostně přinesl na Hrad prezidentovi, zase stáhne, ještě s výmluvou na "politický kompromis"? Josef Dobeš, ve skutečnosti na rozdíl od Radka Johna, byl členem představenstva firmy oné tolik démonizované (ať už právem či neprávem) společnosti ABL. Napadá mě, že kdyby tehdy skutečně prezident okamžitě konal, dneska už se asi by nebylo o čem bavit.

Ministrem dopravy bude Radek Šmerda.
Bártův náměstek. To nepotřebuje žádný další komentář.

Chápu, že tyhle ústupky musel Nečas udělat v první řadě proto, aby si zachránil vlastní zadek a pokusil se táhnout tuhle značně rozklíženou káru trojkoaličního kabinetu dál. Směrem ke slibovaným "reformám", kterých jsme se zatím nedočkali a mám-li se pokusit být věštcem, nejspíš ani nedočkáme. Ale viníka nelze hledat primárně v Nečasovi (tyhle problémy měl i Topolánek, Špidla, Klaus...). Zkrátka dokud tuzemský volební systém dovolí vítězům voleb sestavovat plichtoidní koalice s malými vyděrači, tak se v zásadě nic nezmění a co čtyři (případně dva, tři) roky si tu můžeme říkat, že teď už k volbám fakt nepřijdeme, nebo budeme volit extremisty. Jednou jsou těmi vyděrači Unie svobody, podruhé Zelení, dnes Věci veřejné. Další problém je volič sám, který neustále skáče na vějičku mladých, neokoukaných, nezatížených...zatím nám tahle strategie přinesla Grosse, Němce, Kočí a Babáka. Just perfect.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Vítejte na palubě Titaniku

neděle, 10. dubna 2011

Ministr financí Kalousek objevil v uplynulém týdnu Ameriku a přišel se zásadním prohlášením, že "existuje tady vážné podezření, že celá politická síla, která je naším koaličním partnerem, vznikla jako podnikatelský projekt s relativně úzkými podnikatelskými zájmy" (více zde). Kristýna Kočí prozřela a vytrubuje do světa, že Věci veřejné jsou sekta. Kateřina Klasnová prohlašuje, že vlastně spolu nikdy nebyly kamarádky. A já marně přemýšlím o tom, kdo se tady vlastně zbláznil.

Když se před tři čtvrtě rokem s velkou slávou sestavovala "pravicová" vláda s mandátem sto osmnácti hlasů, mnoho mých přátel jásalo. Aniž bych chtěl být po bitvě generálem, je třeba říct, že už tehdy jsem byl skeptický a jak se záhy ukázalo, měl jsem důvod.

Nesčetněkrát jsem měl potřebu zchladit jejich nadšení a upozorňoval jsem na to, že jestliže se do vládní koalice dostala bezpečnostní agentura maskovaná za politickou stranu, navíc vedená (pomiňme loutkového "předsedu") člověkem, který typově a charakteristicky jako by vypadl ze seriálů o sicilské mafii, nemůže to věstit nic dobrého. Přičtěme naprostou ideovou flexibilitu, populistická hesla, rétoriku (a voliče) z ultralevé části politického prostoru a mohlo být všem jasné, že na Stranu zelených v Topolánkově vládě a Luxovu KDU-ČSL ve vládě Klausově budeme ještě se slzou v oku vzpomínat (stejně jako na Jiřího Paroubka, v případě, že se Vít Bárta jednoho dne stane premiérem - v Kocourkově je nakonec možné všechno, i tohle).

Je mi zkrátka jen divné, že Kalousek, ten nejobratnější stratég ze stratégů (a s ním i ostatní další), tohle všechno nevěděl už dříve. Také Petru Nečasovi jeho dnešní bouchání pěstičkou do stolu těžko pomůže - navždy bude vnímán jako premiér, který přepustil ministerstvo vnitra soukromé bezpečnostní agentuře, která byla navíc už v té době v hledáčku protikorupční policie.

Z dnešního pohledu je už vlastě jedno, kdo uplácel, kdo komu dal půl milionu v deskách, kdo si koho nahrával a kolik trestních oznámení ještě padne. To je všechno jen taková hra. Hloupé je, že na to opět doplatíme my všichni rozumní občané Kocourkova. Nejpesimističtější (ale dnes asi také nejreálnější) varianta je taková, že už brzy budeme nuceni jít k předčasným volbám. A mám obavu, že donutit se nechají vážně už jen voliči komunistů a všech těch dělnických stran.

Opozice je sice bezzubá (a s šedou úřednickou myší bez jakéhokoliv charisma v čele ještě bezzubější), ale v téhle situaci se můžou socialisté jen smát. Šance na utvoření normální pravicové vlády byla trestuhodně promarněna. Protože všechno, co tento "reformní" a "protikorupční" kabinet zatím vykonal, bylo neustále řešení skandálů toho či kterého ministra - a i kdyby to nakrásně nebyla pravda a vlastně by nám noviny lhaly, důležité je, jak to vnímá volič. Krásně to nakonec shrnul nespokojený bývalý příznivce strany ABL, pardon VV, Jaromír Bartoň na rádiu Impuls, kde se emotivně vyžvejkl, že "tomu Jónovi fakt věřil" a že teď "bude volit bolševiky", protože nikdo jiný nezbývá.

S lehkou škodolibostí se ovšem těším na to, až si Radek John po svém odvolání vzpomene na své bývalé novinářské zaměstnání a s pomocí kolegů bude na denní světlo vytahovat různé kostlivce ze skříní ministerstva vnitra. Třeba to, že Otakar T. vlastně žádnou Aničku nezabil a že je o tom policie (stejně jako já) z velké části přesvědčena, nehledě na její mediální proklamace.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: O duši a o těle

úterý, 5. dubna 2011

Jak se tak probírám denním tiskem a komentáři, tak jsem poslední dobou zaznamenal několik zajímavých témat, které spolu na první pohled nesouvisí, ovšem přesto mají něco společného – mají vážné společenské důsledky proto, že příliš mnoho lidí nedokáže pochopit, že živá bytost není stroj a že tělo není to jediné, co se počítá.

Začalo to sérií článků na téma “nevychovaných spratků”, myšleno tím dětí. U dětí, které jsou asociální (= nevychované) a dovolují si v pozdějším věku různé krutosti, vůči jiným dětem, zvířatům i učitelům. Tak si říkám, kde se stala chyba a proč například zde v Nizozemí to není takový problém? Že by to bylo tím, že se tady dětem naslouchá, a zejména udržuje se vůči nim zodpovědný, ale spravedlivý přístup? Dítě má velmi jasno o tom, co je to spravedlnost, nemyslete si. Dodnes si pamatuji, jak jsem byl dítě a jak jsem prožíval, když se nějaká nespravedlnost, třeba ve škole, stala (někdo byl nespravedlivě potrestán, nad něčím se mávlo rukou, atd.) Tady v Nizozemí když jedno dítě udělá něco jinému a pak se rozjede spor, tak se to neřeší tak, že se potrestají všechny a buďte ticho, vy smradi, jak je zvykem v českých školách a bohužel kolikrát i u českých rodičů, zejména z nižších vrstev. To, co může vypadat jako trapný spor, ono klasické “on mně, já jemu”, děti vidí jako věc zásadního významu. Kde v tomto momentu dospělý zasahuje “hlava nehlava”, hlavně aby už byl klid, vychovává tak další generaci lidí, kteří dodržují zákon jen proto, že se bojí trestu, ale pojetí o spravedlnosti moc nemají. Takové ignorování dětské duše je trestuhodné a vrací se pak v agresivitě dětí, z níž se vyklube agresivita dospělých. Neříkám netrestat – říkám trestat spravedlivě. Zajímat se, co se doopravdy stalo, trestat viníky, dát si práci s tím, zjistit, kdo to ti viníci jsou, trestat adekvátně. Jak přístup “ať si děti dělají, co chtějí”, tak přístup “seřežte je na jednu hromadu” pomíjí fakt, že dítě je živá bytost s vlastním úsudkem a vlastním “softwarem” (duší, chcete-li), a budete-li to ignorovat, zaděláte si na větší problémy v budoucnu.

Druhá věc – na iDnes vyšel rozhovor s transsexuálem (z ženy na muže) o tom, jak procedura proběhla, jak se mu žije, atd. Nic zvláštního, až na ty komentáře. Naprostá většina z nich se nesla téměř v duchu “zabijte tu zrůdu” – absolutně jsem nechápal proč. Většina lidí argumentovala tak, že je to “nepřirozené”, že rozdíl v pohlaví psyché (duše, chcete-li) a těla je kravina, že o pohlaví rozhoduje vždy a jen primární pohlavní znaky. Zkrátka jaké je tělo, takový je člověk. Něco jako že ten člověk se cítí lépe, může díky operaci normálně fungovat ve společnosti, necpe se antidepresivy a je naprosto vyrovnaný, takže se může soustředit na práci a místo aby byl na nemocenské, tak tvoří hodnoty a platí daně – to lidi absolutně nezajímá. To, že se ten člověk cítí lépe a že prostě se přišlo na způsob, jak jednomu konkrétnímu člověku pomoct od něčeho, co ho trápilo, je jim taky ukradené. Hlavně, že to není “normální”. Všem obhajovatelům normality navrhuji, ať se odstěhují do jeskyně, žerou syrové maso a nepoužívají ani oheň, natož elektřinu.

Třetí věc – médii se začala šířit hysterie na téma psů, jak jsou psi zlí, koušou, některá plemena by bylo třeba zakázat, ne-li rovnou zlikvidovat. Přitom podle mé zkušenosti problémoví psi jsou prakticky výhradně důsledkem nezvládnuté výchovy, často “výchovy”, kterou si majitel představuje tak, že psa periodicky bije bez ohledu na to, co pes dělá (tento zvyk je běžný zejména na venkově), případně kterou si majitel představuje jako to, že ho nechá růst jako dříví v lese a chová se k němu jako k plyšákovi (tento zvyk je běžný zejména ve městě). Ani jeden typ lidí by radši psa neměl mít vůbec. První by si měli pořídit na komandování počítač a druzí plyšáky, bylo by to bezpečnější. Opět, když čtu diskusi k tématu, je to samé “Rottweiler, ten vždycky kouše, zakázat!!!” – tak si říkám, jak jen málo lidí napadne, že i pes má nějakou osobnost, a že pokud se zničí, tak se holt zničí a následky nese okolí.

Připadá mi, že výše uvedené příklady mají společné zejména to, že mnoho lidí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku odmítá pochopit, že jakákoliv živá bytost má svoji integritu, psychickou i fyzickou, která by měla být respektována. Že má, mluvíme-li o vyspělejších organismech, zahrnující prakticky všechny savce, osobnost. Stejně tak mi přijde, že se jedná o pozůstatek takového toho komunistického “poručíme větru dešti” a “člověk je pánem světa, a co si z přírody zamane vzít, to mu patří”. Je to pozůstatek takového toho myšlení typu “já jsem tady pán, já mám moc a i kdybych vydával naprosto hloupé rozkazy, musí se plnit”. Není na čase se trochu civilizovat a začít mít respekt vůči živým bytostem, ale konec konců i věcem kolem sebe?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: ČR jako most mezi Západem a Východem? Zbourat!

čtvrtek, 24. března 2011

Takřka kdykoliv, když se stane něco významného, u čeho se očekává české vyjádření k věci, se věci odehrají podle následujícího scénáře: společenské elity země s výjimkou “lidového” prezidenta zaujmou stanovisko typické pro západoevropské země nebo USA, a “lid prostý” spolu s prezidentem stanovisko přesně opačné. Proč?

Je to jako s politickou korektností – nikdo to neřídí, ale každý podvědomě tuší, co politicky korektní je a co není, byť jde o úplně novou bezprecedentní událost. Česká veřejnost se tak ve valných počtech, často zaštítěna prezidentem, staví na stranu “pevné ruky” a “suverenity”, i když je člověku s elementárním etickým cítěním jasné, že podporují zločince. Když Rusko zasáhlo v roce 2008 v Gruzii, český internet se hemžil (s podporou prezidenta republiky) hlasy podporujícími Rusko. Týž český internet (opět s podporou prezidenta republiky) si prožívá svou orwellovskou minutu nenávisti, pokud jde o útok na síly diktátora Muammara Kaddáfího. Hovořilo se o “humanitárním bombardování nevinných civilistů” ještě před tím, než vůbec nějaká akce začala. Samozřejmě to, že Kaddáfí povraždil tisíce lidí během několika dní s pomocí žoldáků, které si najal v Africe, je jen “vnitřní libyjská záležitost, do níž bychom neměli zasahovat”. Co je za postoji tohoto druhu? Touha po opačnictví za každou cenu, kterou tak vytrvale prezentuje Václav Klaus, nebo pokřivená normalizační mentalita, která říká “nehas, co tě nepálí”, ale zároveň si pamatuje cosi o “agresivních imperialistických Američanech”?

Je to jako velmi jasný vzorec. Dá se očekávat, že během měsíce až dvou se začne situace vyhrocovat v Sýrii. Je možné, že se tam bude opakovat libyjský scénář, jakož i západní účast podobného charakteru. V Sýrii se nevyskytuje žádné významné ložisko ropy (ve srovnání s jinými blízkovýchodními zeměmi), ale přesto už vidím ty rozzuřené tváře českých zápecníků ječící “Ropa! Agrese! Imperialisti útočí na posvátnou syrskou suverenitu!”. Úplně stejně, jako se přízni těší/těšil Putin, Chávez, Mubarak, Ben Alí, Kaddáfí, Lukašenko, Janukovyč, bude se těšit hradní a lidové přízni i Assad. Naprosto stejně, jako když se rozhodovalo o umístění amerického radaru na území ČR – sedmdesát procent obyvatelstva vyskočilo a začali jak najatí (opět za tiché podpory Hradu) křičet něco o americkém pokusu o agresi vůči Rusku. Kde se tohle všechno bere?

Podle mého názoru je zakopaný pes v Edvardem Benešem (a dnes Václavem Klausem) podporované tezi o Českých zemích jako o mostě mezi Východem a Západem. Proti této tezi stojí teze, za níž stojí Václav Havel, kníže Karel ze Schwarzenbergu a za níž stával Mirek Topolánek nebo i svého času Tomáš Garrigue Masaryk či Karel Havlíček Borovský, totiž že osud Českých zemí je jednoznačně spjat se Západem a jedině a pouze se Západem; Východ představuje sice ekonomický potenciál, ale je nám myšlenkově, kulturně i historicky cizí. Osobně se přikláním k druhé ze zmíněných teorií, leč bohužel, většina národa odchovaná bolševikem, včetně prezidenta, má stále ještě do hlavy nalito, že Západ jsou vlastně ti “imperialisti” a že ti, kteří proti němu stojí, reprezentují “lid”. Na tom totiž teorie “mostu” stojí. Postoj je to o to falešnější, že tím Východem tito lidé často opovrhují – sami by nechtěli být přímo jeho součástí. Spíš se cítí jeho mluvčím, či ještě lépe tím, kdo jedná se Západem suverénně jako rovný s rovným, s Východem v zádech, s Východem, který může český lev ovládat jako hordu barbarů, jimiž se vyhrožuje Západu v případě neuposlechnutí českých požadavků. Benešova touha takhle manipulovat Západem se Stalinem v zádech, jakož i Klausova touha takhle manipulovat se Západem s Putinem (a n dalšími diktátory) v zádech, logicky nemůže vést k ničemu dobrému.

Mnozí namítnou – “Proč Západ nezasahuje jinde? Proč se stará o to, kde má své zájmy? Neměl by to dělat!” – a zapomínají přitom na to, že 1) i my jsme Západ a i v našem zájmu je to dělat. 2) Není nic špatného jít za svým zájmem a není v silách nikoho pomoci všem. Stačí pomoci někomu. Komu, to je na pomáhajícím, aby si vybral, třeba podle svých zájmů. Proč byl Kaddáfí donedávna “kamarád” a dnes je z něj nepřítel? Je to jednoduché – protože se předtím choval jako kamarád a když pak začal masově vraždit vlastní lidi, stal se z něj nepřítel. Dělat politiku tak, že si vyberu osobnosti světového dění, národy či státy a rozdělím je do skupin “věční přátelé” a “věční nepřátelé” je možná romantické, ale především je to naprosto hloupé. Není nic pokryteckého na tom bombardovat někoho, s kým jsme se nedávno objímali – pokud se mezitím staly okolnosti, které tuto změnu ospravedlňují. A to, co dělal Kaddáfí svým lidem, to ospravedlňuje dostatečně.

Česká republika jako stát má vcelku rozumné vedení (kromě prezidenta), ovšem názory většinové populace jsou naprosto nedůstojné občanů civilizovaného světa. Měli bychom se v roce 2011 ptát, jestli pořád ještě potřebujeme být vyvažovacím elementem mezi Východem a Západem, mostem, který realisticky řečeno jen riskuje, že poslouží jako cesta pro Východ, aby zaútočil na Západ. Není už čas skončit s tou falešnou třicetikorunovou lidovostí, s obdivem vládců - zastánců “tvrdé ruky” a s neustálým se vymezováním vůči Západu? Vážení, my jsme Západ, ať se vám to líbí, nebo ne. Už byste si na to konečně mohli taky zvyknout. Proto říkám – český most mezi Východem a Západem konečně zbourat! Ať klidně stojí, ale někde jinde, alespoň pár tisíc kilometrů východním směrem od nás.

Zobrazit celý článek

REPORTÁŽ: Nekorektně.com mezi socialisty

sobota, 19. března 2011

Že se předsedou sociální demokracie stal ten horší z obou kandidátů (více spjatý s bývalým vedením, více levicový, mnohem větší etatista, jen to nulové charisma mají oba stejné) už zřejmě čtenáři z médií vědí. Serveru Nekorektně.com se nicméně podařilo zákeřně infiltrovat tábor socialistů, provizorně rozbitý v prostorách brněnského Výstaviště, a tak můžeme přinést poměrně aktuální postřehy.

Na místo jsem dorazil v momentu, kdy se budoucí vítěz chystal k úvodnímu projevu. Pohledy vyhladovělých novinářů mě ujišťují, že rozhodně nemám čekat žádný opulentní raut. Pár oschlých chlebíčků, jeden skoro za dvacet korun, mi ovšem ke sjezdu socialistů pasují tak nějak lépe. Holt třistamilionový dluh, nesaturovaný po ne-vyhraných volbách, když nebylo dobře možné dosadit své lidi na klíčová místa v dozorčích radách polostátních podniků typu ČEZ a Lesy ČR, udělal své.

Ač to přiznávám nerad, v úvodním Sobotkově projevu (a v dalších projevech kandidátů)nacházím místa, se kterými musím souhlasit. Korupční kauzy současného kabinetu, které jeden ministr vytahává na druhého, už musí úplně všem lézt krkem. Je jasné, že socani by si především měli zamést před vlastním prahem, jenže je to momentálně munice, s kterou mohou velmi úspěšně nabíjet. Navíc, socialisté se během celého sjezdu zaklínala progresivním zdaněním, které chtějí okamžitě po svém znovuovládnutí státu zavést. V pořádku, je to transparentní a zejména proto bych je nikdy nevolil. Bohužel ale jak se zdá, daně mi zvýší i současná vláda, která se deklaruje jako "pravicová".

Projevy delegátů jsou velkou většinou strašně nudné. Soudruzi a soudružky, pardon, přátelé a přítelkyně, které všichni vypadají jak z kulis seriálu Žena za pultem, hořekují nad asociální vládou a zaklínají se, jak bude všem lépe, až oni začnou konečně opět budovat "reformní" socialismus. Zaznívají hesla jako jednotná, sebevědomá a silná sociální demokracie. Jak jednotná strana opravdu je, se později ukáže.

Legrace začíná být v momentě, kdy se konečně pár delegátů osmělí a řeknou plénu, že vlastně za všechno může Paroubek. Bývalý předseda, který přesně v intencích svého zhrzeného, velikášského mindsetu vzkázal straně, že když tedy před ním nehodlá rozvinout červený koberec, tak ať si celý sjezd a celou ČSSD strčí někam, na mecheche chyběl. Zřejmě proto nachází delegáti odvahu veřejně mu vzkázat, že za nevýhru ve volbách může téměř výhradně on. To je jistě z větší části pravda, nelze se ale nezamyslet nad tím, proč Paroubkův styl nikdo nikdy nekritizoval, když on byl předsedou. Všichni poslušně drželi ústa, protože z něj byli podělaní až za ušima, leč teď do politické mrtvoly kopou. A to včetně Bohuslava Sobotky.

Konečně se začíná volit předseda a na pódiu hřímá Walter Komárek jako starozákonní prorok. Jeho hromový řev probouzí i ty delegáty, kteří při předchozích projevech usnuli. Nikdo nemůže rozumět tomu, co chce vlastně básník říci (včetně mé maličkosti), o sociální demokracii to nebylo ani omylem, možná si spletl čas a místo, těžko říct. Ale protože tak trochu připomíná Lawrence Oliviera v hlavní roli Dia v Souboji titánů, tak je to aspoň nějaké oživení.

Nevíš, kolik stojí hlas?
Volební lístky jsou spočítány a nastává problém. Ani jeden z kandidátů nepřesáhl potřebných padesát procent a Sobotkovi volba unikla doslova o jeden hlas. V sále nastává menší panika. "Budeme tu do rána," zní mezi sociálními demokraty. Lobbisté začnou pobíhat v sále, mobilní telefony jako přibité k tvářím. "Teď se kupují hlasy. Nevíš, kolik stojí jeden?" glosuje situaci s poťouchlým úsměvem redaktor České televize. Od ostatních novinářů se dozvídám, že Sobotkovi lidé případnou výhru Haška prý stejně neuznají. V hektické atmosféře potkávám poslance Jandáka a nedá mi, abych se ho nezeptal, jak se těší na slavnostní premiéru Havlova filmu Odcházení. "Já už to viděl, nashledanou," odbývá mě bývalý herec, který si udělal kariéru rolemi zasloužilých soudruhů a ve svém životním partu autentického socana se tak zabydlel, že mu už zůstal. Předsedající schůze žádá delegáty, aby nekreslili na hlasovací lístky "nějaké malůvky". Nemusím být velkým prorokem, stejně si dokážu představit, co tam asi tak kreslili.

Nebyli by to ale sociální demokraté, aby ve volbě předsedy nebyl nějaký čert. V momentě, kdy je ohlášena pauza na večeři, to najednou v tiskovém centru zašumí. Zvolili Sobotku, nese se sálem. A skutečně, ve chvíli, kdy je naprostá většina sociálních demokratů na večeři a téměř nikdo si tak nemůže vychutnat slavnostní okamžik, už nový předseda kyne médiím. K velké nelibosti nejen ostatních delegátů. Bulvární novináři si vychutnávají naprosto zdrcený obličej Michala Haška. Ksichty, které vysílá ke svému soupeři, jenž ho nakonec porazil o několik hlasů, při jeho vítězném projevu, jsou všeříkající. Přesto se však dokáže ovládnout a jeho následující projev je plný upřímného blahopřání, optimismu a jednoty.

Tu však záhy naruší Zdeněk Škromach, jehož nepokrytě "antisobotkovský" projev mě přesvědčí, že ten chlap vážně má koule. Legrace nekončí. Nastupuje Richard Falber, kdysi táta odborářů, dnes profesionální spáč v Europarlamentu. "Po dnešku už Zdeňku Škromachovi nepodám ruku. Chová se jako dobytek," křičí Falber a síla, spojenectví, jednota a solidarita dostávají na zadek. V sále je znatelné, jak rády by se tábory haškovců a sobotkovců v této chvíli vzájemně povraždily. A hle, v další pauze na druhou, půlnoční večeři se po sociálnědemokraticku zvolí druhý Hašek jako statutární místopředseda. Na dohodě lobbistů Tvrdíka a Pokorného, o které před časem referovala média, bylo zřejmě něco pravdy...

"Ještě že nezvolili obecního blba Zaorálka. Vždyť ten tam žvanil jak ponocnej. Tyhle kecy ať si nechá do sněmovny," glosuje volbu statutárního místopředsedy delegát Ústeckého kraje Rudolf Kozák. Samozřejmě tak, aby to slyšelo minimálně dvacet lidí kolem. A první den sjezdu silné, sebevědomé a jednotné strany se pomalu chýlí ke konci. Dnes možná přijede Jiří Paroubek, aby oznámil odchod ze strany. Nechme se překvapit.

Zobrazit celý článek

Z ČESKÉ KOTLINKY: Prezident se už asi definitivně zbláznil

pondělí, 28. února 2011

Médii cloumá další kauza – nabídnutí nejprve funkce náměstka ministra školství, později, po kritice, jen poradce ministra školství Dobeše Ladislavu Bátorovi, jednomu z iniciátorů manifestu D.O.S.T. Stejně jako kolega template se podivuji, proč se do této věci tolik míchá prezident, ovšem navíc se i divím, proč takového šíleného člověka prezident vůbec z titulu svého úřadu brání.

Můj první kontakt s panem Bátorou byl asi před rokem, kdy jsem s ním měl tu čest diskutovat na facebooku pod profilem jednoho mého kamaráda. Bavili jsme se, tuším, o konzervatismu a o tom, jak to dopadá, zmocní-li se ho široké masy. Na moje argumenty reagoval v diskusi jen tak dlouho, dokud si nevšiml, že mi je pětadvacet – tehdy mi totiž napsal, že diskusi končí, protože má zásadu, že se s lidmi pod třicet nebaví. Dobrá zásada pro člověka, který by měl být náměstkem ministra školství, mládeže a tělovýchovy, že?

Co se týče jeho agažmá a názorů – jsou naprosto mimo. Z diskuse, kterou jsem s ním vedl, jsem si odnesl, kromě výše uvedeného poznání, i to, že tento člověk vůbec neumí diskutovat – neustále pouze opakuje ideologická hesla jako dogma a odmítá reagovat na konkrétní argumenty jinými logickými konkrétními argumenty. Tímhle mi velice připomněl prakticky každého komunistu, s nímž jsem měl tu čest hovořit. K jeho názorům samotným – pan Bátora není neonacista, je “jen” rasista, nacionalista, šovinista (sexistický i nacionalistický), opakovač jiráskovských báchorek a politický turista. Nejprve byl u ČSS (čili u téže strany jako mladý Jiří Paroubek), kam vstoupil v roce 1983. O této straně se vyjadřoval jako o spolku opravdových vlastenců a antikomunistů, zatímco o Chartě 77 se vyjadřoval jako o spolku bývalých komunistů. Nu, udělejte si obrázek sami. Dále pak byl u ODA, u České strany národně sociální, u Národní strany Petry Edelmannové, u Machovy Strany svobodných občanů a u strany Suverenita Jany Bobošíkové. Jak takový antikomunista a – podle prezidenta “správný pravicový konzervativec” mohl vejít do strany, jejíž předsedkyně kandidovala za KSČM na prezidentku, je mi záhadou, ale budiž.

Z výše uvedeného vyplývá, že takový člověk by správně neměl ve vládě, natož na ministerstvu školství, kde jde (nebo by aspoň mělo jít) o vzdělávání mladých lidí, vůbec cokoliv dělat. Považuji proto způsob boje, který proti němu vede MF Dnes, za naprosto správný a legitimní. Jak se ale mohl někdo takový k tak vysokému postu dostat? Měl bych nápad – prezidentovi oblíbenci z SSO dostali parádní volební výprask. Ukázalo se, že jejich eurofobie nedokáže oslovit prakticky vůbec nikoho, a to navzdory velké internetové kampani či podpoře Nejvyššího z Hradu. Nešlo to skrze volby, holt to půjde jinak – skrze jmenování svých lidí do bankovní rady ČNB, či dosazování na různá ministerstva (Drobil, Chalupa), nebo jiné významné posty (Bátora). Zajímalo by mě, kam umístí prezident úpadce a zakládajícího člena SSO Františka Matějku. Když koukám na to, jakým způsobem se projevuje Klausův vliv, nějak mi to nesedí k tomu, co prezident říkal o demokracii před svým prezidentským mandátem – že v demokracii se myšlenky prosazují skrze volby a politické strany na základě vítězství v čestné soutěži jednou za čtyři roky. Není takhle náhodou to, co poslední dobou předvádí, jen jinak nazvaná nepolitická politika, za kterou tolik kritizoval svého předchůdce?

Když sleduji současnou kauzu Bátora, říkám si, co ještě všechno budeme muset do roku 2013, kdy se Klause konečně zbavíme, sledovat. S jeho snahou být a priori proti proudu, ať proud říká cokoliv, by mohl dřív nebo později třeba popírat holocaust (divím se, že se toho ještě nedotkl, bylo by to přesně v jeho stylu popírání všeho, na čem souhlasí většina lidí). Na jednu stranu by to byla velká světová ostuda, ale na druhou stranu by se za to dal konečně odvolat a my bychom od něj mohli mít dřív pokoj. Tak či tak, dva roky jsou velmi, velmi dlouhá doba a člověk aby jen trnul, co z Hradu přijde příště.

Zobrazit celý článek