GLOBÁLNÍ VESNICE: Díl druhý: Jak se svět zploštil

pondělí 29. října 2007

V prvním díle tohoto ekonomicko-politologického cyklu jsem váženému čtenáři představil myšlenku Thomase Friedmana o tom, že „The World Is Flat“. Tato skutečnost je mnohem významnější, než jak se jeví při jejím pouhém konstatování, neboť uvědomíme-li si, v čem se svět za posledních dvacet let zásadně změnil, můžeme většinu těchto jevů označit právě jako „zploštění“.



První jev, o němž bych chtěl v dnešním článku pojednat, je zploštění hierarchického uspořádání ve společnosti. Trh s nástupem postindustriální (informační) éry přišel na to, že klasický způsob administrace firem, které se zpravidla orientovaly na výrobní sektor, nikoliv sektor služeb, a sice vertikální hierarchie, nefunguje, jak by měl a nepodává dostatečné výkony. Bylo to právě koncem 80. let, kdy Microsoft se svým MS-DOSem a Windows porazil ve vývoji operačních systémů IBM se systémem OS/2 – tento jev zdánlivě nevýznamný, neboť takových porážek a výher je historie ekonomie plná, ovšem znamenal do značné míry revoluci. Šlo totiž přesně o střet starého s novým, porážku Goliáše Davidem, velké, desítky let se vývojem počítačů zabývající firmy relativně nedávno založenou a ještě nepříliš velkou firmou, která začínala zhruba patnáct let zpět ve dvou lidech. Podobných situací se od té doby odehrálo více, například zázrak firem Google či Skype, které začínaly stejně jako Microsoft a podařilo se jim porazit své konkurenty z řad velkých firem jako AT&T, France Télécom, Deutsche Telekom, Telefónica, Telenor, Vodafone a podobně, které prakticky všechny začínaly na globálním trhu v moderních technologiích podnikat právě s backgroundem velkých molochů, původně často státních, ve svých zemích monopolních poskytovatelích telekomunikačních služeb. Jak se to všechno stalo? Tyto jmenované – a mnohé další – příklady mají jeden společný základ. Nové malé firmičky přetvořivší se v globální ekonomické giganty si totiž osvojily nový způsob řízení, který spočívá v onom „zploštění“ a takové uspořádání jim umožnilo být natolik flexibilní, že komparativní výhoda flexibility se ukázala jako cennější, nežli komparativní výhoda silného backgroundu a dostatku zdrojů z dřívější doby. Hovoří-li Friedman o tom, že se způsob řízení ve firmách zploštil, má na mysli situaci donedávna naprosto nemyslitelnou, ve které student university, který je ve firmě na brigádě – a dostane geniální nápad – dostane zároveň všechnu myslitelnou podporu navzdory tomu, že nemá formální vzdělání, není u firmy dostatečně dlouho či nemá dostatek zkušeností. V poslední době rovněž došlo k poměrně zásadní redukci počtu úrovní řízení ve firmách – dnes je zcela běžné, že firma má: vlastníka (představenstvo akcionářů), top management, který řídí a koordinuje ředitele jednotlivých projektů, kteří mají pod sebou tým zaměstnanců na přibližně stejné úrovni. Tento model oproti staršímu, kdy byly přísně oddělené pravomoci jednotlivých stupňů řízení a podřízené neměla pomalu jen pomocná pracovní síla a noví zaměstnanci, mnohem snadněji umožňuje nejen outsourcing, o němž jsem pojednával minule, ale především vyšší dynamiku. Toto zploštění hierarchie úrovní řízení firmy doprovází ruku v ruce zploštění vnímání formálního vzdělání. Pomineme-li obory jako je medicína, kde nelze nevyžadovat všechny atestace a skutečně striktní splnění formálních požadavků na vzdělání, došlo k tomu, že personalisty ve firmách více než počet (druh) akademických titulů zajímá dřívější účast zaměstnance na různých projektech, zkušenosti s řízením, absolvování firemních školení či schopnost flexibilně reagovat na potřeby trhu na jakékoliv pozici či počet aktivně ovládaných cizích jazyků. Toto jde zároveň opět ruku v ruce se zploštěním vnímání akademických titulů i eliminace prakticky jakýchkoliv atributů formální autority pouze „z titulu“ – a nemyslím zdaleka jen tituly akademické. Není to tak dávno, kdy značné autority an sich požíval každý učitel proto, že byl učitelem, každý dlouholetý zaměstnanec, protože byl dlouholetým zaměstnancem, každý docent proto, že byl docentem či každý lékař proto, že byl lékařem. Současný úzus směřuje k tomu, že si nikdo – lidově řečeno – „nesedne na zadek“ před tím, že je někdo nositelem nějaké funkce či že je „starší“, ale před vlastnostmi popsanými výše, což jsou často atributy, které v současné době starší lidé na pracovním trhu postrádají, neboť je nikdy nepotřebovali. Dnes tedy ten, kdo se adaptoval potřebám současné globální vesnice a zploštělého světa, nevzhlíží s nábožnou úctou k učiteli svých dětí, přičemž je k tomu ani nijak nevede, a naopak nemá problém reagovat naprosto odlišně proti zkušenostem svých rodičů. Tento princip vysvětlím na následujícím případě: student gymnázia dostává špatné známky z matematiky. Třebaže mu psycholog zjistil vysoké IQ a doma ze zábavy vymýšlí nové metody výpočtů, známky má neustále špatné. Co udělá „rodič minulé generace“? Řekne „koukej mít dobré známky, přestaň být lempl, ode dneška máš zakázané to počítání pro zábavu, koukej se chovat tak, jak po tobě chce pan učitel, protože co řekne pan učitel je skoro jako slovo Boží“. Dotyčné dítě je takovým bičem doslova „ubito“, ztratí veškerou touhu po vlastní iniciativě, v lepším případě si z toho odnese klinickou depresi, se kterou dožije přirozeně, v horším skončí sebevraždou. Každý se bude ptát, kdo je viníkem, ale nikoho nenapadne, že viníkem je lpění na autoritě z titulu. Současný model je naprosto odlišný – rodič požaduje pro své dítě pokud možno nejlepší vzdělání, nedělá si iluze o amatérismu ve školství a špatných učitelích, a tak bude postupovat zcela jinak. Zeptá se dítěte, jak probíhají ve škole hodiny matematiky a vyjde najevo, že učitel chce po dětech papouškování zaběhlých postupů, použití alternativního řešení považuje za špatné řešení, iniciativu trestá šikanou a ponižováním dítěte před celou třídou. Takový rodič klidně řekne, že učitel je k ničemu a začne věci řešit s vedením školy, a pokud se situace nezmění, dá dítě tam, kde bude spokojenější a kde bude jeho talent plně rozvinut a uplatní se později ve společnosti mnohem lépe, než ponížením ubité dítě „klasických“ autoritativních rodičů. Proč? Protože pro něj učitel není nedotknutelná modla, ale služba, kterou si platí ze svých daní. Totéž platí i o lékařích – před padesáti lety když lékař udělal chybu třeba s léčbou nepříliš silné popáleniny na špičce prstu, tak dotyčný pacient k němu vzhlížel s úctou za to, že skončil s amputovaným prstem a ne celou rukou. Dnes je takový lékař terčem kritiky za špatně odvedenou práci a je na něm vymáháno odškodné, zjistí-li se, že prst amputovat vůbec nemusel. Je tato změna dobrá, nebo špatná? Záleží na tom, z jakého úhlu se na ni díváme. Sledujeme-li ji z pozice onoho „zasloužilého“, už budeme mít v psacím stroji (počítače nevedeme, neboť jsou ztělesněním té dnešní zkaženosti a úpadku) rozepsaný pamflet vyzývající k obraně tradičních autorit, který hrozí s varovně vztyčeným prstem, že nestane-li se změna, společnost pohltí oheň a síra pekelná. Sledujeme-li ji z pozice člověka, který nemá nikde tzv. známé, je schopný, inteligentní, flexibilní, ale zkrátka je mladý, nový ve firmě či kdekoliv jinde, je tato změna vnímání jednoznačně ku prospěchu. Co se mě osobně týče, považuji skutečnost, že „the World has been flattened“ za jeden z nejvýznačnějších objevů lidské společnosti od objevu parního stroje, neboť zploštění světa coby průvodce přechodu k postindustriální společnosti je přibližně podobně rozsáhlou změnou.
Jak se s ní ale vyrovnat? I dnes, stejně jako v době rozšíření parního stroje, se najde stále ještě hodně těch, kteří by „rozbíjeli stroje“, aby jim „stroje nebraly práci“ (slovo stroje nechť laskavý čtenář nahradí například termínem „rozpad řečené autority“). Že je tento přístup špatný dokládá právě historická epocha „rozbíjení strojů“ a pak také exaktní údaje: příjem lidí, kteří se s touto změnou vyrovnali a těch, kteří „rozbíjejí stroje“, případně jejich růst/pokles životní úrovně. Tato společenská revoluce tedy vede k tomu, že milovníci starých pořádků nadávají na pořádky nové, mají se stále hůř a hůř, ztrácejí reálnou politickou, ekonomickou i společenskou moc a na internetových diskusních fórech se navážejí do mladých ministrů, protože jim přijde nespravedlivé, že někdo tak mladý může být ministrem. Skutečnost, že dotyčný má třeba Harvard nebo Oxford, spolupracoval na velkých projektech či jen uměl popadnout příležitost za pačesy a zúročit své schopnosti, tito lidé většinou nevidí, a radši se užírají ve společnosti jim podobných, globální společenskou změnou ublížených, kterým „ujel vlak“. Nicméně kudy z toho ven? Učit takové lidi žít způsobem, kterým opovrhují, je ztráta času a potažmo peněz – jediné, co s tím lze opravdu udělat, je místo mnoha nesmyslů, které se v dnešním školství učí, učit každého základům ekonomie a toho, jak v globalizované, informační společnosti přežít a prosadit se. Pokud tohle společnost nepochopí, mladým géniům nepomůže ani IQ 170, ani studium s vyznamenáním.

Zobrazit celý článek

GLOBÁLNÍ VESNICE: Díl první: Ve znamení outsourcingu

neděle 28. října 2007

Představme si amerického manažera, který nechce trčet v odpolední zácpě na Manhattanu a tak zavolá na asistenta svého mobilního operátora přihlásivšího se jménem Jerry Brown, který mu s přízvukem jeho newyorského souseda ochotně poradí kudy se dát, aby nezabloudil, aby se vyhnul zácpě, informuje ho o všech dopravních nehodách či jiných událostech, které po cestě jsou a navíc prohodí několik vtipných slov pro povzbuzení komentujících drby z místní čtvrti.


Potud zcela v pořádku a v mezích představivosti každého obyvatele soudobé západní civilizace. Jenže ouha, chceme-li nahlédnout pod pokličku, zjistíme, že realita je jako rádio Jerevan – operátor se ve skutečnosti nejmenuje Jerry Brown, ale Djalal Vishnamurthy, který není ani z New Yorku, ba dokonce ani z New Jersey, ale ze státu Karnataka v Indii, a jeho zaměstnavatelem není mobilní operátor onoho amerického manažera, ale jakási neznámá firma z indického Bangalore poskytující služby zákaznické podpory s operátory imitujícími všechny možné přízvuky angličtiny pro všechny myslitelné firmy z angloamerického světa, klidně si i navzájem konkurující. Šokující? Možná, nicméně dnes zcela běžné.


Skvělý americký politolog Thomas Friedman globální outsourcing brilantně popsal ve své knize „The World Is Flat“ (Svět je plochý), kde jej označuje jako jeden z mnoha projevů toho, že se svět „zploštil“. Je pravda, že díky vysokorychlostnímu připojení k internetu prakticky odkudkoliv na světě, satelitním technologiím a optickým kabelům se svět zmenšil tak, jak by jej nikdy nedokázala zmenšit ani letadla užívaná cestujícími s frekvencí MHD, ani kdyby létala všechna nadzvukovou rychlostí. Co je však původcem čeho? Je existence takových bleskurychlých spojení přímým, logickým a nevyhnutelným důsledkem existence této „globální vesnice“, která si položila základy dávno před vynálezem levných letenek či internetu, než nebo je to ona globální vesnice, která vznikla důsledkem rozšíření internetu, potažmo levných letenek? A co outsourcing? Co zapříčinilo jeho vznik a vývoj? Dovolím si tvrdit, že i kdyby nebylo globalizace a informační společnosti, outsourcing by se v masové míře projevil tak či tak. Je totiž logickým důsledkem konkurence dané volným trhem a zejména projevem jednoho úžasně funkčního tržního mechanismu. Pokud není trh příliš deformován regulacemi, dochází k tomu, že vyvine-li jedna firma produkt, který do té doby nebyl k mání, zpravidla tak učiní po inovativním nápadu, který dostane někdo z firmy. Tento nápad bývá zpravidla nenadálý a velmi často není vázán dosavadním vývojem. Ještě v 80. letech bylo lidstvo a s ním i vývojáři telekomunikační techniky přesvědčeno, že nevyhnutným vývojem v oblasti telekomunikací je upgrade z klasických telefonů na videotelefony, neboť lidstvu, které zažilo posloupnost noviny-rádio-televize přišlo logické, když telekomunikace projde obdobným vývojem: dopisy-telefon-videotelefon. Ale pozor, někdo dostal Nápad s velkým N – není to videotelefon, co zásadně změní budoucnost telekomunikací, ale mobil. S vývojem prvního mobilního telefonu se situace zásadně obrátila – ostatní výrobci vzali za svou samu myšlenku výroby mobilu a od té doby se spustila spirála dílčích nápadů v mobilní komunikaci a výrobci se začali předhánět, kdo ten MOBIL udělá menší, rychlejší, nabitější funkcemi, s lepší baterií… nicméně tento vývoj by bez prvního nápadu nikdy nepřišel. Potud v pořádku i bez outsourcingu. Jenže ouha – vývoj mobilních telefonů se nám víceméně zarazil, neboť spotřebitel už nechce více funkcí, menší telefon ani nic jiného – jak tedy pokračovat ve vývoji? Telefony by měly být levnější a měly by dostat společného jmenovatele – a tak se začaly standardizovat jejich operační systémy. Jenže jak to udělat nejlevněji, nejefektivněji? Horizontální komunikace mezi jednotlivými výrobci při vývoji takové věci nefunguje úplně dobře, protože se objevuje mnoho názorů na tutéž věc, koordinace několika vývojových center se těžko udržuje. Jak tedy zareaguje trh? Dá vzniknout firmě nové (nebo se nápadu chytne firma stávající dělající něco jiného, třeba operační systémy do počítačů) a tato firma začne s vývojem. Sama si určí standard, který její systém potřebuje a nabídne to výrobcům přístrojů. Přirozený vývoj potom funguje tak, že koexistuje několik standardů, z nichž se postupem času vyprofiluje jeden jako dominantní a užívaný všemi. Potud pohled spotřebitele, který se dívá na vývoj zvenčí. Ani jeho outsourcing nemusí zajímat, i když ho třeba tuší. Nicméně na firemní úrovni dojde k outsourcingu přímo ukázkovému – každý z výrobců telefonů má své programátory vyvíjející software svých mobilů. S přechodem na pokud možno jednotný standard zruší (resp. výrazně omezí) své oddělení vývoje softwaru a nahradí jej partnerem – externí firmou vývojem softwaru se přímo zabývající, kterému zároveň svěří i zákaznickou podporu. Klienti se tak v případě nefunkčnosti systému nebudou obracet na výrobce mobilu, ale na výrobce softwaru. Podobný vývoj přispěje k tomu, že se vytvoří standardní platforma, která časem poskytne prostor pro alternativní software, open source a podobně, neboť každý bude vědět, jak má to, co naprogramuje, komunikovat s hardwarem – a vývoj tak půjde dopředu i navzdory tomu, že technicky již neměl kam pokračovat (menší, odolnější, více funkcemi nabitý telefon než je k dispozici skoro nikdo nepotřebuje). Tento princip, který jsem popsal u výrobců mobilů, funguje takřka u všech myslitelných odvětví výroby i služeb – podobně se standardizují a na jednom standardu zase diverzifikují auta, vlaky, letadla, zbraně a vlastně cokoliv, co jde nějakým způsobem „tunit“ proto, že současná technika již v mnohých těchto odvětvích (zejména co se výroby týče) narazila na limity zájmu o ně u spotřebitelů.


Proč je podobný princip podle mě nevyhnutelný? Protože trh inovaci potřebuje, aby nezkolaboval, inovace ad hoc a schopnost plodit inovativní myšlenky určuje flexibilitu firmy, která zase zásadně ovlivňuje schopnost firmy na stále měnícím se trhu přežít. A to všechno navzdory internetu, levným letenkám, satelitům či optickým kabelům. V určité primitivní formě outsourcing fungoval již v preindustriální době – vždyť co jiného je existence služebnictva? Nešlo sice o dokonalý outsourcing, tedy případ, v němž by trh nabízel firmy přímo se služebnictvím zabývající, které by měly za své klienty různé zámožné domácnosti. Jev, při kterém si najímaly zámožné rodiny služebnictvo, tak bylo možné označit za určitou „pokročilou formu dělby práce“. Nicméně co je tedy outsourcing? Princip, který dělbu práce rozvinul ve zcela autonomní sektor ekonomiky, který se snaží uspokojit potřeby trhu a jeho účastníků. Internet, levné letenky, satelity a optické kabely se tak pouze staly nástroji pro vytvoření globálního a globalizovaného outsourcingu, jaký známe z případů typu toho z úvodu článku. Když si uvědomíme tuto souvislost, tak nás nemůže překvapit, že outsourcovat lze potom v podstatě úplně všechno – snad jen kromě základních biologických potřeb (žádná firma nebude spát za nás, abychom my mohli být na nohou déle, i když nepochybuji o tom, že by zaměstnanecké pozice v takové firmě byly nesmírně atraktivní).


Setkal jsem se nezřídka s názorem – i u mladých lidí (!), že outsourcing je něco děsivého, co virtualizuje vztahy mezi lidmi ve společnosti, něco, co boří „jistotu celoživotního zaměstnání“ a zažitý způsob uvažování a života vůbec. Ano, do značné míry je to pravda, nicméně těm, kteří se umějí globálně outsourcovanému životnímu stylu přizpůsobit, to přinese mnohem více výhod, nežli nevýhod, a to především mladým lidem. Není to tak dávno, co si mladí absolventi vysokých, potažmo středních škol ve velkém stěžovali, že je takřka nemožné proniknout do firem, dostat zaměstnání a nebýt „podrž-podej“, protože tyto byly plné „zasloužilých zaměstnanců“, kteří měli „teplá místečka“. Tento systém byl do značné míry neefektivní – kromě oněch zasloužilých – pro všechny zúčastněné. Firmy byly ochuzovány o inovativní nápady mladých lidí a mladí lidé měli problém rozvinout své schopnosti k dokonalosti, protože je nikdo neposlouchal, dokud neměli „pozici“. Tento neblahý stav se pokusila změnit v 90. letech například švédská socialistická vláda tak, že spolu s odbory uskutečnila předčasný odchod do důchodu 50 tisícům zaměstnancům, aby „nepřekáželi mladým“. Co se stalo? Bylo propuštěno mnoho dobrých zaměstnanců (jistě i mnoho neproduktivních) a zároveň bylo přijato mnoho mladých lemplů (ale ovšem i talentovaných lidí). Přesto se situace nijak zásadně nezměnila, protože počet lemplů zůstal, pouze „omládli“ a výhoda zkušeností starších zaměstnanců byla fakticky vypárována výhodou mladších zaměstnanců inovovat. Druhá možnost, jak to řešit, přišla záhy sama a to v důsledku poptávky trhu – přišel outsourcing. Vzniklo plno malých firmiček nabízejících se jako služby nebo subdodavatelé velkým firmám, kterým se tak přestalo vyplatit vyrábět vše. Co se stalo? Velcí výrobci se změnili ve velké poskytovatele komplexních řešení (IT, personalistika, doprava …) – kteroužto transformaci zpravidla vedli a provedli starší zaměstnanci – a mladí lidé dostali šanci, neboť malé nové firmičky neobsahovaly tolik „teplých místeček“. Výsledek? Staří-schopní své bohaté zkušenosti napřeli do vymýšlení komplexních řešení, mladí-schopní dostali možnost pracovat pro atraktivní projekty, aniž by byli na „úžasných postech ve velkých firmách“, zároveň vzniklo zcela nové odvětví – outsourcingové poradenství, tedy celý sektor čítající firmy, které radí poskytovatelům řešení, jak efektivně outsourcovat, a staří-neschopní i mladí-neschopní skončili tam, kam patří, tedy na pozicích, kde nemají tolik zodpovědnosti, či na úřadu práce. Outsourcing tedy, coby sám o sobě důsledek nezdeformovaného trhu, tak vlastně zajistil všem schopným lidem bez ohledu na věk, rasu, pohlaví, či cokoliv jiného možnost se uplatnit bez použití jediné regulace či jediné antidiskriminační represe. A pak, že je neviditelná ruka trhu neschopná…

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Nacimarš, páni politici a ti druzí

Tak se nám chystá v Praze pochod nácků a už teď je z toho divadlo.

Rozhodnutí Židů nevpustit do své staré čtvrti bandu hajlujících primitivů, aby se jim ve výročí největšího pogromu cynicky vysmívali do obličeje, je podle mého názoru naprosto v pořádku.
Blokáda by se ovšem měla vztahovat i na další jedince, co přijdou do Starého města spíš škodit, než cokoliv jiného. Teď mám na mysli hlavně politickou reprezentaci.

Musel jsem dlouho rozdýchávat, když jsem si přečetl, že proti neonacistickému pochodu se postaví "živý řetěz z politiků". Při čtení jmen jako Tlustý, Rath, Škromach a podobně mě mrazilo v zádech. Co tam sakra jdou tihle chlapi dělat? Myslíte, že jim jde o židovské město?

Samozřejmě že ne. Hodlají se tam pouze zviditelnit před kamerou.

Pokud vím, politiky si volíme proto, aby tvořili dobré zákony. Třeba takové, které by nějakým způsobem ošetřily podobné akce. Aby se prostě nemohlo stát, že na výročí Křišťálové noci si v židovské čtvrti udělají mejdan Adolfa Hitlera milující ultralevičáci. (Nepřepsal jsem se ani náhodou. Nacionální socialismus je extrémně levicová ideologie, k čemuž se soudruzi z Národního odporu hrdě hlásí. S pravičáky nechtějí mít nic společného! Pojem "ultrapravice" a "pravicový extremismus" zavedla kdysi dávno naše socialisticko-pravdolásková média, dle mého názoru za účelem diskreditace pravice.) To ovšem ani nemluvím o úřednících na pražském magistrátu, jejichž blbostí dal soud za pravdu dvakrát svolavatelům akce - ne snad že by stranil náckům, ale kvůli "procesním chybám" - řekne mi někdo, co tam sedí za idioty, když nejsou dvakrát po sobě schopni dobře napsat jedno pitomé lejstro?

Politiky si ovšem nevolíme proto, aby populisticky exhibovali a šaškovali tam, kde to vůbec není potřeba. Hodně mi to připomíná období kolem tzv. "televizní krize", kdy jsem se za naše politiky se spacákem ve velínu ČT styděl doposud nejvíc ve svém životě. Je také dost dobře možné, že si pánové berou příklad ze zelené hysterky Kačky AuAu, které její herecká etuda na demonstraci podobného charakteru vyšlapala cestičku do Sněmovny.

Další partičkou, co si 10. listopadu udělá výlet do židovské čtvrti a nemá tam vůbec co dělat, jsou anarchisté. Antifa a ČSAF jsou přinejmenším stejně extremistické organizace, jako je třeba Národní odpor. Ani jim nejde o Židy ani omylem. Stejně jako vyholeným absolventům pomocných škol v bomberech jde anarchistům pouze o to, dát někomu v přesile (a pod záminkou nějakých ideálů) přes držku. Oblíbenou kratochvílí většinou zdrogovaných frustrátů je ale při jejich svaté válce proti fašismu (posvěcené médii i veřejností) vytloukat okna kolemstojících domů či převracet auta na střechu. Kdyby si oba tábory, které spolu žijí v jakési zvláštní symbióze a jeden potřebuje ten druhý k ospravedlnění své těžko ospravedlnitelné existence, domlouvaly bitevní pole na nějakých odlehlých místech a tam se mlátily do aleluja, bylo by to v pořádku. Proč musí ale jejich půtky odnášet veřejnost, nota bene historická část Prahy? A proč se politici pasují do role aktivistů, proboha?

Desátého listopadu by měli Židé uzavřít starou čtvrť elektrickým plotem a nevpustit tam prostě nikoho. Pak se v klidu pomodlit za své zemřelé předky. Ti by se ostatně museli ve svých hrobech obracet, kdyby se na jejich památce měli arogantně přiživovat Rath a spol. Účast těchto kreatur na této akci je, jak ironicky poznamenal můj židovský kamarád, "nejlepším argumentem pro vstup do Národního odporu".

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Raketový nástup zeleného superexota

úterý 9. října 2007

I nepozorný čtenář denního tisku si musel všimnout, kolik mediálního prostoru ten mladý a nadějný chlapec dostává.

Mluvím samozřejmě o panu Matěji Stropnickém. Není dne, kdy by na mě tento ještě bezmála uhrovitý ksicht synka herce a bývalého ministra kultury nevybafl z nějakých novin či zpravodajského serveru. Ve svém minulém článku jsem nadával na přemoudřelé mentorování dvaceti-a něco-letých salónních bolševiků. Tehdy jsem měl na mysli aktivistku v obskurní iniciativě, nad kterou soudný člověk mávne rukou. Jenže tenhle ocas se s prominutím sere už do vrcholové politiky, a to je zcela jiné kafe.

Když ještě píše články, které spíš připomínají nejvtipnější parodie na žvásty zelenorudého magora, jako je tento Úhel pohledu v Lidových novinách, může se tomu ještě člověk smát a divit se, že mu jeho spolustraníci nedají rovnou pár facek a nepošlou ho raději balit holky a hulit jointy někam do parku. Horší je to tam, kde nám tenhle mladý hejsek předkládá své politické vize.

Mladý Matýsek s oblibou kritizuje svého předsedu, že ze Strany zelených udělal jakousi "Unii svobody". Připomíná, že všude na světě stojí zelení hned po boku rudých a on sám by je na tom samém místě rád viděl i u nás.
Vlastně s Matějem souhlasím a v tomhle ho podporuji. Politický pragmatik Bursík, který už vymetl kdejakou stranu, udeřil přesně na ty mladší, liberální voliče, kteří sice nesnáší Paroubka, ale zároveň si myslí, že Klaus je zlý a trápí zvířátka. Proto by nikdy (ani dnes) nevolili ODS, hlas dali vždy té nové, mladé, dynamické, očištěné straně složené ze samých liberálních rychlošípáků. Pamatujete si na ODA? Na křišťálově čistou Unii svobody? Nebo na Čtyř-tři-dva-jedna-koalici?
Matěj ovšem zapomíná na jednu věc. Tento miláček médií a "největší Bursíkův kritik" je patrně ještě příliš mladý na to, aby zažil svou milovanou stranu pod vedením psychopatů Patočky s Beránkem. Staré dobré časy by se mu jistě líbily více. Je ale dobré si pro úplnost připomenout, kolik tehdy dostávali Zelení ve volbách procent. V souvislosti s některými "zelenými" zákony, kterými se v současné době snaží Bursík&co. otravovat lidem život, by se mi celkem líbilo, kdyby v příští vládě tito exoti už neseděli. Svržením předsedy a jeho nahrazením nějakým Stropnického koněm by se toho jistě dosáhlo. Jenže, prosím, až po skončení tohoto volebního období. Jestli totiž do té doby rozbijí zelení magoři naší obskurní vládní koalici, jak se o to právě Stropnického guerillové jednotky snaží, zbývá nám jen jedno řešení - Paroubek. Soudný čtenář si jistě odpoví, které zlo z těch dvou je menší.

Velmi mě také pobavilo, s jakou vervou se mladý Stropnický pustil do ministra zahraničí. Osobně jsem měl dříve proti knížeti Schwarzenbergovi moře výhrad. Za dobu jeho působení v Černínském paláci mi, pravda, některé zůstaly, ale musím říct, že některými svými nekompromisními postoji, které se odráží ve výhradním hájení ČESKÝCH (!!!) zájmů, si mě získal. Možná usíná na vládě a nemluví úplně srozumitelně česky, ale rozhodně si nezaslouží, aby si na něj otvíral hubu kdejaký postpubertální cucák s emopatkou, a ještě mu to procházelo.

Ale možná jen houšť. Po zcela nekompetentní jihočeské aktivistce Kuchtové, po Džamile s přehršlí bláznivých nápadů a hysterce Jacques se do popředí dere další zelený superexot. Oni to lidi do příštích voleb pochopí. Snad.

Zobrazit celý článek