GLOBÁLNÍ VESNICE: Díl první: Ve znamení outsourcingu

neděle 28. října 2007

Představme si amerického manažera, který nechce trčet v odpolední zácpě na Manhattanu a tak zavolá na asistenta svého mobilního operátora přihlásivšího se jménem Jerry Brown, který mu s přízvukem jeho newyorského souseda ochotně poradí kudy se dát, aby nezabloudil, aby se vyhnul zácpě, informuje ho o všech dopravních nehodách či jiných událostech, které po cestě jsou a navíc prohodí několik vtipných slov pro povzbuzení komentujících drby z místní čtvrti.


Potud zcela v pořádku a v mezích představivosti každého obyvatele soudobé západní civilizace. Jenže ouha, chceme-li nahlédnout pod pokličku, zjistíme, že realita je jako rádio Jerevan – operátor se ve skutečnosti nejmenuje Jerry Brown, ale Djalal Vishnamurthy, který není ani z New Yorku, ba dokonce ani z New Jersey, ale ze státu Karnataka v Indii, a jeho zaměstnavatelem není mobilní operátor onoho amerického manažera, ale jakási neznámá firma z indického Bangalore poskytující služby zákaznické podpory s operátory imitujícími všechny možné přízvuky angličtiny pro všechny myslitelné firmy z angloamerického světa, klidně si i navzájem konkurující. Šokující? Možná, nicméně dnes zcela běžné.


Skvělý americký politolog Thomas Friedman globální outsourcing brilantně popsal ve své knize „The World Is Flat“ (Svět je plochý), kde jej označuje jako jeden z mnoha projevů toho, že se svět „zploštil“. Je pravda, že díky vysokorychlostnímu připojení k internetu prakticky odkudkoliv na světě, satelitním technologiím a optickým kabelům se svět zmenšil tak, jak by jej nikdy nedokázala zmenšit ani letadla užívaná cestujícími s frekvencí MHD, ani kdyby létala všechna nadzvukovou rychlostí. Co je však původcem čeho? Je existence takových bleskurychlých spojení přímým, logickým a nevyhnutelným důsledkem existence této „globální vesnice“, která si položila základy dávno před vynálezem levných letenek či internetu, než nebo je to ona globální vesnice, která vznikla důsledkem rozšíření internetu, potažmo levných letenek? A co outsourcing? Co zapříčinilo jeho vznik a vývoj? Dovolím si tvrdit, že i kdyby nebylo globalizace a informační společnosti, outsourcing by se v masové míře projevil tak či tak. Je totiž logickým důsledkem konkurence dané volným trhem a zejména projevem jednoho úžasně funkčního tržního mechanismu. Pokud není trh příliš deformován regulacemi, dochází k tomu, že vyvine-li jedna firma produkt, který do té doby nebyl k mání, zpravidla tak učiní po inovativním nápadu, který dostane někdo z firmy. Tento nápad bývá zpravidla nenadálý a velmi často není vázán dosavadním vývojem. Ještě v 80. letech bylo lidstvo a s ním i vývojáři telekomunikační techniky přesvědčeno, že nevyhnutným vývojem v oblasti telekomunikací je upgrade z klasických telefonů na videotelefony, neboť lidstvu, které zažilo posloupnost noviny-rádio-televize přišlo logické, když telekomunikace projde obdobným vývojem: dopisy-telefon-videotelefon. Ale pozor, někdo dostal Nápad s velkým N – není to videotelefon, co zásadně změní budoucnost telekomunikací, ale mobil. S vývojem prvního mobilního telefonu se situace zásadně obrátila – ostatní výrobci vzali za svou samu myšlenku výroby mobilu a od té doby se spustila spirála dílčích nápadů v mobilní komunikaci a výrobci se začali předhánět, kdo ten MOBIL udělá menší, rychlejší, nabitější funkcemi, s lepší baterií… nicméně tento vývoj by bez prvního nápadu nikdy nepřišel. Potud v pořádku i bez outsourcingu. Jenže ouha – vývoj mobilních telefonů se nám víceméně zarazil, neboť spotřebitel už nechce více funkcí, menší telefon ani nic jiného – jak tedy pokračovat ve vývoji? Telefony by měly být levnější a měly by dostat společného jmenovatele – a tak se začaly standardizovat jejich operační systémy. Jenže jak to udělat nejlevněji, nejefektivněji? Horizontální komunikace mezi jednotlivými výrobci při vývoji takové věci nefunguje úplně dobře, protože se objevuje mnoho názorů na tutéž věc, koordinace několika vývojových center se těžko udržuje. Jak tedy zareaguje trh? Dá vzniknout firmě nové (nebo se nápadu chytne firma stávající dělající něco jiného, třeba operační systémy do počítačů) a tato firma začne s vývojem. Sama si určí standard, který její systém potřebuje a nabídne to výrobcům přístrojů. Přirozený vývoj potom funguje tak, že koexistuje několik standardů, z nichž se postupem času vyprofiluje jeden jako dominantní a užívaný všemi. Potud pohled spotřebitele, který se dívá na vývoj zvenčí. Ani jeho outsourcing nemusí zajímat, i když ho třeba tuší. Nicméně na firemní úrovni dojde k outsourcingu přímo ukázkovému – každý z výrobců telefonů má své programátory vyvíjející software svých mobilů. S přechodem na pokud možno jednotný standard zruší (resp. výrazně omezí) své oddělení vývoje softwaru a nahradí jej partnerem – externí firmou vývojem softwaru se přímo zabývající, kterému zároveň svěří i zákaznickou podporu. Klienti se tak v případě nefunkčnosti systému nebudou obracet na výrobce mobilu, ale na výrobce softwaru. Podobný vývoj přispěje k tomu, že se vytvoří standardní platforma, která časem poskytne prostor pro alternativní software, open source a podobně, neboť každý bude vědět, jak má to, co naprogramuje, komunikovat s hardwarem – a vývoj tak půjde dopředu i navzdory tomu, že technicky již neměl kam pokračovat (menší, odolnější, více funkcemi nabitý telefon než je k dispozici skoro nikdo nepotřebuje). Tento princip, který jsem popsal u výrobců mobilů, funguje takřka u všech myslitelných odvětví výroby i služeb – podobně se standardizují a na jednom standardu zase diverzifikují auta, vlaky, letadla, zbraně a vlastně cokoliv, co jde nějakým způsobem „tunit“ proto, že současná technika již v mnohých těchto odvětvích (zejména co se výroby týče) narazila na limity zájmu o ně u spotřebitelů.


Proč je podobný princip podle mě nevyhnutelný? Protože trh inovaci potřebuje, aby nezkolaboval, inovace ad hoc a schopnost plodit inovativní myšlenky určuje flexibilitu firmy, která zase zásadně ovlivňuje schopnost firmy na stále měnícím se trhu přežít. A to všechno navzdory internetu, levným letenkám, satelitům či optickým kabelům. V určité primitivní formě outsourcing fungoval již v preindustriální době – vždyť co jiného je existence služebnictva? Nešlo sice o dokonalý outsourcing, tedy případ, v němž by trh nabízel firmy přímo se služebnictvím zabývající, které by měly za své klienty různé zámožné domácnosti. Jev, při kterém si najímaly zámožné rodiny služebnictvo, tak bylo možné označit za určitou „pokročilou formu dělby práce“. Nicméně co je tedy outsourcing? Princip, který dělbu práce rozvinul ve zcela autonomní sektor ekonomiky, který se snaží uspokojit potřeby trhu a jeho účastníků. Internet, levné letenky, satelity a optické kabely se tak pouze staly nástroji pro vytvoření globálního a globalizovaného outsourcingu, jaký známe z případů typu toho z úvodu článku. Když si uvědomíme tuto souvislost, tak nás nemůže překvapit, že outsourcovat lze potom v podstatě úplně všechno – snad jen kromě základních biologických potřeb (žádná firma nebude spát za nás, abychom my mohli být na nohou déle, i když nepochybuji o tom, že by zaměstnanecké pozice v takové firmě byly nesmírně atraktivní).


Setkal jsem se nezřídka s názorem – i u mladých lidí (!), že outsourcing je něco děsivého, co virtualizuje vztahy mezi lidmi ve společnosti, něco, co boří „jistotu celoživotního zaměstnání“ a zažitý způsob uvažování a života vůbec. Ano, do značné míry je to pravda, nicméně těm, kteří se umějí globálně outsourcovanému životnímu stylu přizpůsobit, to přinese mnohem více výhod, nežli nevýhod, a to především mladým lidem. Není to tak dávno, co si mladí absolventi vysokých, potažmo středních škol ve velkém stěžovali, že je takřka nemožné proniknout do firem, dostat zaměstnání a nebýt „podrž-podej“, protože tyto byly plné „zasloužilých zaměstnanců“, kteří měli „teplá místečka“. Tento systém byl do značné míry neefektivní – kromě oněch zasloužilých – pro všechny zúčastněné. Firmy byly ochuzovány o inovativní nápady mladých lidí a mladí lidé měli problém rozvinout své schopnosti k dokonalosti, protože je nikdo neposlouchal, dokud neměli „pozici“. Tento neblahý stav se pokusila změnit v 90. letech například švédská socialistická vláda tak, že spolu s odbory uskutečnila předčasný odchod do důchodu 50 tisícům zaměstnancům, aby „nepřekáželi mladým“. Co se stalo? Bylo propuštěno mnoho dobrých zaměstnanců (jistě i mnoho neproduktivních) a zároveň bylo přijato mnoho mladých lemplů (ale ovšem i talentovaných lidí). Přesto se situace nijak zásadně nezměnila, protože počet lemplů zůstal, pouze „omládli“ a výhoda zkušeností starších zaměstnanců byla fakticky vypárována výhodou mladších zaměstnanců inovovat. Druhá možnost, jak to řešit, přišla záhy sama a to v důsledku poptávky trhu – přišel outsourcing. Vzniklo plno malých firmiček nabízejících se jako služby nebo subdodavatelé velkým firmám, kterým se tak přestalo vyplatit vyrábět vše. Co se stalo? Velcí výrobci se změnili ve velké poskytovatele komplexních řešení (IT, personalistika, doprava …) – kteroužto transformaci zpravidla vedli a provedli starší zaměstnanci – a mladí lidé dostali šanci, neboť malé nové firmičky neobsahovaly tolik „teplých místeček“. Výsledek? Staří-schopní své bohaté zkušenosti napřeli do vymýšlení komplexních řešení, mladí-schopní dostali možnost pracovat pro atraktivní projekty, aniž by byli na „úžasných postech ve velkých firmách“, zároveň vzniklo zcela nové odvětví – outsourcingové poradenství, tedy celý sektor čítající firmy, které radí poskytovatelům řešení, jak efektivně outsourcovat, a staří-neschopní i mladí-neschopní skončili tam, kam patří, tedy na pozicích, kde nemají tolik zodpovědnosti, či na úřadu práce. Outsourcing tedy, coby sám o sobě důsledek nezdeformovaného trhu, tak vlastně zajistil všem schopným lidem bez ohledu na věk, rasu, pohlaví, či cokoliv jiného možnost se uplatnit bez použití jediné regulace či jediné antidiskriminační represe. A pak, že je neviditelná ruka trhu neschopná…

0 Comments: