REDAKCE: Sváteční přání

pondělí 24. prosince 2007

Redakce Nekorektně přeje svým čtenářům klidné, pohodové, ničím (ani Paroubkem) nerušené vánoční svátky.

Do Nového roku potom hlavně zdraví, štěstí, svobodu a spokojenost duševní i materiální. V neposlední řadě ovšem také otevřenou mysl a co nejméně socialistických, komunistických, rovnostářských, ekoteroristických i jiných parazitů ve Vaší cestě životem.

Této zemi pak hlavně skutečně "reprezentativní" politickou reprezentaci, stabilní vládu bez levicových experimentů a prezidenta, který je osobností a ne jen loutkou kladoucí věnce.

Hlavně buďte svoji a nenechte se zlomit.

Zobrazit celý článek

POSTMODERNISM: Subcultures as a Substitute to Nations?

pátek 14. prosince 2007

The Modern self-identification was based on the national model. However, the world has changed, the world has been flattened and we face some attempts of re-establishing of the social order, but still we don’t actually know, through which key we might consider, that’s really happening. We’ve observed, that especially during the 60s, or better to say, from the very beginning of the 60s, we face a situation, in which young people are trying to self-identify with a completely different kind of groups than ever before.



Why completely different? Because their very identity is based not on the origin, but on their opinion, and it doesn’t even matter what opinion it is. They started to create these so-called “subcultures”, in which they absolutely globally from America through Europe and Russia to China and Japan cooperate and with which they self-identify often much more than with the country or region of their origin. However it could sound silly, a goth from London suburb would be more friendly to the other goth from Korea, than to his neighbor, who is punk or who is “just the boring nothing”. I’ve been often angry about some of these “subcultures”, because I saw their values incompatible with the Darwinism. According to Darwin, it’s the strongest one who gains most, but many of these “subcultures” simply started to celebrate some sort of weakness – and it doesn’t matter if we are talking about the social or the individual one. Thus the punks came, whose opinion was in strict opposite to the neoclassical liberal model of “young perspective modern capitalist businessman” as an ideal character of those, who were born to the contemporary generation. They even denied the value of money, and – as like as e.g. the communists – started to search the ideal in being poor and excluded from the “good society”. Well, we had also that period of the “cursed poets” in France, but that was strictly just a fashion of few individuals – so far from the nowadays’ model of massive denying of the “good society” and “traditional values”. Then the EMO came to fashion among the young people, a subculture, which was really the group of “The Weak Ones”, whose goal was really in being a weak victim of the society. Both previous massive subcultures, the punks and the “gangsters” listening to hip-hop, were the fighters against the system, so they created some new values, even values that simply can’t work as a society model. But the new wave was something completely different. They just resigned on doing anything, like... Well, like the whole Western civilization did in the late 90’s. I would like to prove this parallel, and that’s one of the reasons, why I am writing such article.

The elites in the 18th and 19th Century made one mistake, while discussing the creation of nation states. They often based their arguments about necessity of nationalizing the world on some historical basis, but, unfortunately, they completely misunderstood what was the entire middle-ages world about. Who was for instance Charles the Fourth, the Holy Roman Empire emperor and the Czech king by nationality? He was counted to the dynasty of the Luxembourg, grew in France, managed the Empire from the Czech Kingdom, where he felt as in his home – and a lot of his time he has spared on the territories of nowadays’ Germany. So who was he, a Luxembourgian, French, Czech or German? He was everything and nothing of that choice. Probably we would better say that we can’t prove his nationality at all; but why is he considered as the greatest Czech in the Czech Republic? Because of the same mistake, that is taken among many considerations of the contemporary subcultures. In the middle-ages the world had been divided by belonging to some feudal lords. From the 18th to the 19th Century, the national model was dominating and now we simply face a different point of view of classifying the people, which is new, unique, global and flat. As the American journalist Thomas Friedman wrote in his famous book “The World is Flat”, the traditional borders of nation states are being overthrown by the international superpowers, which are more interest-based, than origin-based. We can see that the world is globalizing and regionalizing at the same moment- it’s not so far to the history, when there was a need of a highway from Mulhouse to Strasbourg, connecting these two cities via French territory, no matter if there was the another one just few kilometers farther to the east in Germany, which was totally parallel to the French one. Today the motorists would choose the German highway, because it’s free of charge, even they’d go from one French city to another. There is even no role of the national borders to the global economy and international business – due to many existing free market zones and single rules created and managed by the WTO the business spreads over almost any kind of border – and rule of the old nation states structures is being diminished only to some kind of “authority”, which allows the global economy players setting their businesses in their country – and which, of course, play largely important competition role with the other governments, while the goal is to have as much foreign investments to the country as possible. Well, but what about our “subcultures”? That’s nearly the same form of globalization, but it isn’t providing the business, but just organization of people, who want to be “part of something powerful”. That concept is developing a Marxist thesis about so-called “international socialism”, because it’s creating very massive movements, mostly against the system supporting its off-scouring over the borders and over the nations – as the Marxists did in the 19th and 20th Century. The other, and I think most important, thesis of all these subcultures is a fact that they offer a membership to anyone who wants to belong to it – no matter of their sex, origin, sexual orientation, religion or whatever else. That’s really new on this concept comparing it to its ancestors, because though the feudal system was international in the way how we understand that word now, it wasn’t so voluntary. On the opposite, the national model was more voluntary (even not so much, you can rarely see an Italian of Norwegian origin, than an EMO, who was punk before). That’s another interesting aspect really proving, that this new structure is post-modern – if all values are equal to each other, there can be nothing like “treason by leaving the community”, so nothing is really compulsory and everything can be changed very easily to everything else. If we want to understand that “new world”, introduced by the so-called “Generation-68”, we have to think mostly about the reasons leading to this kind of thinking.

It started with the massive deny of human inequality in the 60s, as a reaction to the Nazism and Fascism – but, however, it was very extreme, so these movements, that started with their activities, postulated some sort of “eternal equality of everyone and everything”, where the word “everything” means primarily matters of ideology, religion, philosophy or any other kind of structured values. We could say, that this model isn’t really the only one, who bases its thesis on equality, because what about e.g. the liberals – they also predict, that all the mankind is equal in rights. But there is still one difference. As for example, take a case of fictive Tony, 28, a software engineer. He’s passed the MIT, has got several certificates proving his knowledge of JavaScript, ASP.NET and Windows Server 2003 platform. On the other hand, there is another guy, Peter, 30, also a software engineer working for the same company as Tony, but he’s passed some regional polytechnics in France, knows somehow the JavaScript, ASP.NET and has got few certificates for Windows Server 2003 platform. Both Tony and Peter want to take a position of the project manager, but alas for Peter, Tony is chosen. Why? Because he’s got more certificates and passed more prestigious school. Both Tony and Peter, together with the CEO of the company, who was choosing a new project manager, all of them are neoclassical liberals, so they believe in fact that all people are equal in their rights. But still that’s something, which is totally against the new subcultures’ philosophy. Why? Neither an existence of some hierarchy, which is even much more flattened comparing to the Rhenish model used mostly in the past time in Europe, is for those people something bad; but still, that’s not the only thing, that they mind, they mind also the fact, that Tony was found better than Peter. In these communities, really everyone should be as much similar in capabilities and in that, what’s demanded on them, as anyone else. So Jimmy the punker, who’s passed Harvard, having the IQ 165, wouldn’t be better in the punk community, than Marty the punker, having the IQ 70, who couldn’t pass even a high school. That model of absolute equality needed to create some standard level, which would be reachable by everyone, so that level needed to be very low. The rest is just their internal ideology and propaganda, by which they have to define in society.

So if we ask, who are those crazy people cutting their veins, because they’re EMO, or begging on the street – just because being punks, and why they are so attractive to some sort of young people, we observe, that their personal profile looks like that: our young fan of the punks is a student, who hears in the school, that to be proud on his nation is bad and only the Nazis do such things, that to be proud on his family origin may be offensive to his less lucky schoolmates, to be proud on some religious values can be offensive to the believers of other religions, so which who they would identify? Well, they might identify with those America-dream winners, the guys like Bill Gates, who got rich just from the very nothing, but that predicts, that there are some people more smart than the others, because there can be logically no more multibillionaires than only a few, and they hear in schools, media, or everywhere else, that everyone is equal, apart from the fact, that they might be teenagers, who simply deny everything what their parents do or believe in. And now, our teenager comes and can see a group of nice people that expect really nothing of him, no successes, proves or anything like that, just to “get dressed, listen to some music and take some opinions” and that’s it! Just at the very moment he becomes a member of a wide, neither world-wide society that respects him as a full member, asking nothing of him and identifying him with some really non-demanding values. And that is a really dangerous thing, because those people, after they grow up, would think in the same mind frame, even they would wear suits instead of some clothes from the trash. While their movements are so massive, it’s potentially possible that they would become truly a strong force of the socialists. The leftists in 19th and 20th Century have crashed with their ideologies, because they tried to adopt them on nationalism; what really can’t work at all, but with the Internet, diminishing role of the borders and globalization, they can work much better in their cooperation. We know from the economical theory that the socialism really can’t work in a long-term scale. But fortunately it was broken before full economical collapse because of its malfunction of adaptation to the national model. Now it can destroy the capitalist, market-orientated world really completely.

Zobrazit celý článek

DOPRAVA: Pověstná efektivita Českých drah

pondělí 10. prosince 2007

V neděli 9. prosince byl uveden v platnost nový jízdní řád, který zároveň sliboval mnoho významných změn, jako například S-Bahn v Praze, zavedení kategorie EuroNight či zrychlení mezinárodní přepravy kvůli zapojení ČR do schengenského prostoru. Propagační letáky ČD už notnou dobu ukazují své úspěchy v modernizaci železniční dopravy jako ve výstavbě koridorů, nákupu nových souprav (Pendolino, City Elephant) či v rekonstrukci starých souprav – na první pohled by se mohlo zdát, že hospodaření ČD je doslova prosperita sama.
Jenže hned první den nového jízdního řádu přinesl pouze plno hořkosti a nadávek na adresu drah od rozmrzelých cestujících.

V tento den jsem jel (jako ostatně poměrně pravidelně) vlakem EC 109 Comenius z Prahy do Krakowa – a musím podotknout, že navzdory všem proklamovaným prvkům modernity na kolejích ČD jsem měl pocit, že jsem se vrátil do doby, kdy byl člověk rád, že vůbec dojel a nemohl si stěžovat vůbec nijak. Podle mluvčího ČD Ondřeje Kubaly šlo o největší výpadek proudu a zabezpečovacího zařízení v historii ČD v důsledku zkratu na Vítkově.
Budiž, nehoda se stane. Čemu ale naprosto nerozumím, je způsob komunikace pracovníků ČD s cestujícími – tedy s klienty. Když jsem přišel na hlavní nádraží, nějaké EC do Žiliny mělo na odjezdové tabuli 110 minut zpoždění a bylo tam tak pět dalších vlaků s vypsaným zpožděním od 40 do 80 minut – a tak i mně, laickému cestujícímu, bylo jasné, že musí jít o nějaký masivní výpadek. Jenže jediné, co se cestující dozvěděli, bylo, že zpoždění je „z důvodu provozu“.

Při čekání na můj vlak jsem si však připadal ani ne tak jako vážený cestující, jako spíše vařená žába. Je obecně známou skutečností, že pokud se voda, v níž sedí žába, ohřívá postupně, tato se nakonec nechá uvařit – a podobně to bylo v tomto případě. Už v době, kdy na odjezdové tabuli svítila obrovská zpoždění předchozích vlaků a do odjezdu EC Comenius zbývalo zhruba čtvrt hodiny, objevilo se na tomto „výpisu tragédií“, že můj vlak má zpoždění 10 minut. Budiž, řekl jsem si, že to beztak trochu stoupne, sotva to zůstane na deseti minutách. Mezitím ale (i přes deklarovaný výpadek proudu a zabezpečovacího zařízení) z nádraží odjížděly vlaky, dokonce i tažené elektrickou lokomotivou.
No, nebudu laskavého čtenáře napínat, zpoždění mého vlaku se nakonec vyšplhalo na úchvatných 180 minut, přičemž zhruba po hodině zpoždění vypsali nástupiště, takže lidé místo v hale mrzli na nástupišti – v očekávání na vlak, který měl už-už přijet. Poslední hodnota na tabuli stejně ukazovala „jenom“ 140 minut, více už bylo ČD asi stydno ukazovat. Během tohoto zdlouhavého čekání jsem se snažil se dozvědět cosi o svých právech coby klienta a zjistil jsem, že si nemám na co stěžovat a mám být rád, že budu do Krakowa jednoho dne vůbec přepraven, přičemž mi byla milostivě nabídnuta možnost vrátit lístky a jet třeba další den. Na můj argument, že třeba potřebuji být ještě v neděli večer v Krakowě, mi bylo řečeno, že mám s nějakou nehodou počítat a nemám jezdit vlakem, když to nedělám.
No dobře, řekl jsem si – jak má ale nebohý laický cestující počítat s nehodou, s jakou neumějí počítat ani samy dráhy? Pominu-li fakt, že podle přepravního řádu neexistuje žádná finanční kompenzace cestujícímu za tříhodinové zpoždění, je přeci jen věcí určité úcty k zákazníkovi alespoň říct cestujícímu „podívejte se, máme poruchu, jejíž odstranění bude trvat 3-4 hodiny, zaručujeme vám, že dříve než za tři hodiny to opraveno nebude a pokud nebudete chtít jít pryč z nádraží, můžeme vám v našich prostorách nabídnout občerstvení a možnost promítání filmu (libovolné jméno díla)“ – nepřijde mi, že by pro dráhy, coby instituci s rozpočtem v řádu miliard korun, mělo být cosi takového nepřekonatelným finančním problémem. Tím spíš, jedná-li se pouze o mimořádnou událost.

Nemohu se tak zbavit dojmu, že na českých kolejích je potřeba konkurence doslova jako sůl a že by se měly ČD privatizovat. To nejlépe mezi několik vzájemně si konkurujících provozovatelů, sjednocených podobným systémem, jako je pražský Regionální organizátor Pražské integrované dopravy (ROPID). Není totiž možné, aby braly dráhy své klienty podobně, jako kuchařky děti v socialistické školní jídelně: Jako „zaručený příjem“ od lidí, kteří „tak jako tak vždycky přijdou“ a které lze libovolně šidit.
Myslím, že by nebylo od věci, kdyby se příště železničním odborářům, až budou mít chuť si znovu brát cestující za své rukojmí neplněním pracovních povinností (lidově řečeno stávkou), tohle připomnělo.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Stávka učitelů, nebo konflikt levice a pravice?

úterý 4. prosince 2007

4.12.2007, 14 hodin, Sněmovní ulice. Dva lidé, zřejmě mimopražští turisté, otec s malým synkem, jsou na procházce historickým centrem Prahy a při cestě na Pražský hrad zabloudí do jedné z postranních ulic. Odehraje se mezi nimi následující dialog:
Syn: "Tati, proč je tady tolik lidí a co tak strašně hlasitě křičí a pískají?"
Otec: "No, víš, to jsou učitelé. Protestují proti vládě za vyšší platy a tak."
Syn: "A proč nejsou normálně ve škole a neučí děti, když je úterý?"
Otec (bezradně krčí rameny)

Tak tohle se sice nestalo, ale klidně by se stát mohlo.

Tak jsem se byl podívat na protestu českých učitelů a to co jsem viděl, mi definitivně vzalo špetku pochopení, které jsem pro ně do té doby měl.
Problémy českého školství se snažím pochopit. Rozumím tomu, že by mělo být víc peněz na vzdělání, že by se měly nacházet konstruktivní řešení problémů. Že by to měli dělat ti nejkvalitnější lidé. Přece jen jde o vzdělání, tříbení ducha našich budoucích.

Bohužel, včera se učitelé v centru Prahy proměnili ve řvoucí lůzu.
To všechno samozřejmě pod diktátem odborářů. Můj smysl pro realitu mi beze špetky paranoie říká, že za každým odborářem je třeba vidět socana. No vida, tady jsem se nemýlil. Můj oblíbený sociálnědemokratický senátor a šéf odborářů Milan Štěch přišel demonstrující učitele před budovou ministerstva školství pozdravit. Plamenně hovoří ne o školství, ale zlé koaliční vládě, nadnárodních korporacích a reformě, která okrádá učitele o DESÍTKY MILIARD!
"Soudružky" učitelky ve středních letech, většinou s řádně tupým výrazem v tváři, nadšeně tleskají. Mě jímá hrůza. "Má pravdu," říká jedna druhé. I mně je rázem jasné, že za všechno může ODS a vůbec pravicová, buržoazní vláda.
A jde se na sněmovnu! Při cestě si vybírám dvě hodně mladé slečny. Již od pohledu spíše ducha mdlého. Oslovím je a začnu se ptát, proč tady jsou, co si myslí o novém ministru školství, jaké jsou jejich požadavky a tak podobně. Ani nejsem překvapen, když na moje dotazy odpovídají pouze slovem "nevím". Je na nich vidět, že jsem je skutečně intelektuálně zaskočil. Ptám se, zda jsou učitelky. Dozvím se, že ne, že jsou pouze asistentky na speciální škole.

Teprve ve Sněmovní ulici dostává dav ty správné grády. Křik, pískot, bučení... jakási demonstrantka přede mnou se dokonce dožaduje "střílení z Aurory". Ujišťuji se, že dobře slyším. Navíc si uvědomuji, že toto jsou UČITELÉ. Vychovatelé budoucích generací. Představitelé nejvyšší intelektuální elity. Ideoví potomci J.A. Komenského.
Nebo ne?

Již v úvodu jsem se zmínil, že rozhodně nechci bagatelizovat problémy českého školství. Dnes ale bohužel vím, že učit na základní a střední škole může s prominutím téměř každý ocas s ukončeným středoškolským vzděláním. Platy učitelů mi vzhledem k pracovní době a všem prázdninám přes rok rovněž nepřijdou zas tak malé. S čím mám ale největší problém? V souvislosti s tím, co už jsem napsal, by podle mého názoru měli především UČIT. Neberu nikomu právo na shromažďování, ale vadí mi, když kantoři, kdysi velevážené bytosti, které právem požívaly úctu nejvyšší, blokují dopravu v centru Prahy a vidí "konstruktivní" řešení svého problému v tupém pořvávání na budovu parlamentu.

A Jiří Paroubek společně s Vojtěchem Filipem si ve svých sídlech tak mnuli ruce, že to bylo slyšet až na Malou stranu.

Zobrazit celý článek

SKANDINÁVIE: Konec sociálního státu?

Nebylo to tak dávno, kdy tehdy ještě premiér Vladimír Špidla hřímal, že socialistické Švédsko je náš vzor a jak zdroje jsou na vybudování čehosi podobného i v České republice. Od té doby se ale hodně změnilo. Ve Švédsku byla Socialdemokraterna (švédská sociálně-demokratická strana, SD) poražena pravicovou koalicí Allians för Sverige (složenou z liberálně-konzervativní strany Moderaterna, sociálně-liberální lidové strany, křesťanských demokratů a centristů), která intenzivně kritizovala neefektivitu švédského sociálního státu, vysoké daně, nekontrolovanou imigraci, protijadernou politiku sociální demokracie a švédský multikulturalismus.



Švédsko je zemí, která se z pozice nejbohatší země Skandinávie v roce 1950 dostala do pozice země, kam jezdí všichni z okolí na levný nákup. V důsledku neúměrně vysokých daní a povinné „solidarity s chudými“ odchází každoročně mnoho talentovaných Švédů pracovat do USA, Británie, Norska či Finska. Švédská „solidarita s třetím světem“ způsobila, že podle sčítání lidu v roce 2004 je ve Švédsku 12,5% občanů narozených mimo Švédsko, přičemž většina těchto přistěhovalců pochází z arabských zemí Blízkého východu, severní Afriky a Somálska. Vzhledem k oficiální politice multikulturalismu stát zajišťoval každému přistěhovalci výuku v jeho domovském jazyce bez nutnosti učit se švédsky, kriminalita byla často označována za projev „kulturní odlišnosti“ těchto lidí. Současné Malmö už není většinově švédské město a po většině jeho území není bezpečné pro typickou Švédku (blondýnku) se procházet ani ve dne. Přistěhovalci, kteří se do Švédska dostávají, tam zpravidla jdou vykonávat méně kvalifikované práce, přičemž jejich děti většinou končí na velmi štědré podpoře. Kterou, vzhledem k odlivu talentovaných, nemá kdo platit. Švédsko je na tom rovněž velmi bídně na skandinávské poměry i s infrastrukturou – mimo jih země jsou silnice často prašné v takové zeměpisné šířce, v jaké si Norové či Finové dovolí kvalitní asfalt. Kultura cestování vlakem je naprosto otřesná, vagony vlaků IC jsou srovnatelné s velkoprostorovými vagony, jaké jezdí na rychlících z Prahy do Hradce Králové, regionální vlaky jsou mnohem špinavější a starší, než ty v České republice. Politická korektnost je ve Švédsku tak zakořeněná, že šéfredaktor redakce zpravodajství veřejnoprávní televize s hrdostí prohlašuje, že nic z toho, co by neodpovídalo politické korektnosti, v televizi odvysíláno nebude. Někteří lidé mě občas nařknou ze zaujatosti proti Švédsku, ale tito lidé se povětšinou mýlí, protože já mám Švédsko nesmírně rád, nicméně mě mrzí, když vidím, jak země, která mohla být dnes mnohem úspěšnější, zůstala tak pozadu za svými – původně výrazně chudšími – sousedy. Na vině přitom nejsou Švédi, ale socialismus, kterým se opili, a představa, že by si měli být všichni rovni ve výsledku. Na rozdíl od jiných nejmenovaných evropských národů však Švédové poznali, kam rovnostářství a socialismus směřuje a došli sebereflexi. V roce 2006 tak zvítězila Allians för Sverige, jejíž ministryně pro integraci v současné vládě, Nyamko Sabuni, sama přistěhovaleckého původu, prosadila nutnost znalosti švédského jazyka pro přistěhovalce a zpřísnění pravidel pro udělení občanství. Zároveň došlo ke snížení daní a navzdory silnému tlaku státních odborů (LO) se nové vládní koalici daří švédskou ekonomiku liberalizovat. Změna ovšem nepřišla jen do Švédska – v Dánsku nedávno vyhrála opět volby koalice pravicového premiéra Rasmussena opřená o Dansk Folkeparti (Dánskou lidovou stranu), která je označována v politicky korektních médiích jako strana xenofobní, homofobní, krajně pravicovou a kdo ví, co ještě, ale přitom prosazující pouze opravdu rovný přístup pro všechny bez výhod pro různé menšiny a dávající důraz na dánskou národní identitu. V Norsku koalice Fremskrittspartiet (liberálně-konzervativní proamerická protiimigrační strana) – Høyre (konzervativní strana) porazila v komunálních volbách sociální demokracii, které povážlivě hrozí přechod do opozice v roce 2009, kdy se v Norsku budou konat další volby do Stortingu, norského parlamentu. Když se podíváme na zkušenosti se sociálním státem, jaké mají severské země, a odhlédneme od propagandy mnoha českých médií, která tyto systémy prezentují jako téměř ráj na zemi, zjistíme, že opravdu není dvakrát o co stát. Švédský experiment se sociálním státem by měl být České republice varovným příkladem, kudy nejít, protože – ruku na srdce – kdo z vážených čtenářů by chtěl platit extrémně vysoké daně na to, aby mu stát, až nějaký přistěhovalec znásilní jeho dceru, protože „provokovala svou nezahaleností“, pouze laskavě vysvětlil, že by měl respektovat kulturní odlišnosti a doporučil té znásilněné, aby se příště zahalila, nebo aby tam vůbec nechodila?

Zobrazit celý článek

GEOPOLITIKA: Kdo je vaše nejoblíbenější postava a proč právě Lenin?

pátek 30. listopadu 2007

Ve svém minulém článku jsem se zabýval tím, zda střet civilizací nastal či nenastal, co pod ním vidím a jaké jsou patrně jeho příčiny. V tom dnešním bych se rád věnoval dvěma civilizacím, které ohrožují Západ nejvíce, a sice ruské a arabské. Pro začátek bych rád vymezil pojmy „ruská civilizace“ a „arabská civilizace“, protože se neshodují úplně s myšlenkou profesora Huntingtona o bloku „pravoslavném“ a „islámském“.



Rusko a arabské země mají jedno důležité specifikum, které je, byť jsou ve zcela odlišných kulturních celcích, sdílené oběma národy, a tím je společná zkušenost mongolského vpádu. Pokud se podíváme na historii Abbásovského chalífátu (s centrem v Bagdádu) a Rusi před vpádem Mongolů, vidíme fakticky standardní společenský vývoj, ne odlišný od toho, který probíhá jinde. Obě země víceméně tolerují cizince, jinověrce, jak už mají jednou ustálené hranice, neprojevují se příliš agresivně. Vpád Mongolů v roce 1240 do Kyjeva a v roce 1258 do Bagdádu však znamenal naprostý šok, zejména pro chalífát, neboť poslední chalífa z Abbásovské dynastie Al-Musta’sim byl Mongoly zavražděn tak, že byl zaživa zapřáhnut za koně a usmýkán k smrti. Na Rusi se Mongolové nechovali o mnoho lépe. Jistě, dalo by se říci, takových vpádů bylo hodně, vždyť i Mongolové přišli a odešli, ale stejně jako atomový výbuch nad Hirošimou má mnohem větší psychologický efekt, než poprava kulkou do týla ekvivalentního počtu obětí dotyčné pumy i zde šlo zejména o psychologický efekt, který se ukázal být u obou národů značně podobný. Bylo to právě od té doby, kdy Rusové začali být extrémně paranoidní a nedůvěřiví k čemukoliv „venku“ a kdy začali používat taktiku „nejbezpečnější ruská hranice je ta, kde jsou ruští vojáci z obou stran“, a kdy se Arabové uzavřeli do sebe a kdy vtiskli islámu podobu, jakou má dnes wahhábismus v Saúdské Arábii.

Významný ruský básník a carský diplomat Fedor Ivanovič Ťutčev řekl o Rusku jednu – myslím, že celkem vystihující větu – „Hlavou Rusku neporozumíš a jedním metrem Rusko nezměříš. Je jiné – musíš v něj prostě věřit.“ Tato věta velmi dobře popisuje charakter ruské duše – a včetně jejího charakteru ve věci interakce se svým okolím – a nejen ruské duše, ale i arabské. Laskavý čtenář by si mohl právem položit otázku, proč jsem použil nadpis tohoto článku takový, jaký jsem použil, ale odpověď je navýsost logická. Právě z té iracionality příznačné pro ruský i arabský národ vyplývá jeden aspekt, se kterým se Západ ještě nedokázal tak úplně naučit počítat, a sice nekritická úcta a zbožnost těchto národů k symbolům. Když dánský deník Jyllands-Posten otiskl karikatury Mohameda, případně Estonci přesunuli pomník rudoarmějce v Tallinnu, měli seveřané z obou zemí oprávněný pocit, že reakce protistrany je naprosto přehnaná. Ano, to, co dělali Arabové na Západním břehu Jordánu, v Gaze, Sýrii, Libanonu či dalších arabských zemích bylo naprosto přehnané. Pálení ambasád Dánského království stejně jako napadání paní velvyslankyně Estonské republiky v Moskvě a útočení na všechno estonské v Rusku není rozhodně ani uměřená, ani rozumná reakce. Problém je ovšem v tom, že se to dalo čekat – přičemž nechci rozhodně obvinit ani redaktory Jyllands-Posten ani estonskou vládu podezírat z touhy po provokaci. Možná trochu, ale domnívám se, že tohle, co se stalo, nechtěl – a hlavně nečekal – nikdo. Symboly jsou v obou národech naprosto nedotknutelné a problém nastává tehdy, když je porušeno tabu. Dovolit si v Rusku říct, že druhou světovou válku začal spolu s Hitlerem Stalin, že během „Velké vlastenecké války“ dělalo velení Rudé armády takové sprostoty vůči svým vojákům, že velká část těch vojáků zemřela naprosto zbytečně či že celá ta slavná Rudá armáda neosvobozovala, ale znovu zotročila už Hitlerem porobené země a často loupila, kradla a znásilňovala, vyvolá takřka na 100% reakci stejnou, jako dovolit si říct v centru Bagdádu, že Mohamed byl pedofil, co spal s devítiletou Ajšou, pročež je ještě ke všemu prasetem. Možná se v tomto okamžiku laskavý čtenář zasměje, ale bohužel tohle je jeden z aspektů myšlení obou národů. Proč nebyl Lenin odnikud v Rusku, kromě z názvu města Leningrad, odstraněn? Protože Lenin je SYMBOL a i kdyby ho náhodou někdo nepovažoval za největší osobnost ruských dějin, tak ho za ni považuje, jen o tom ještě neví.

Dalším sdíleným aspektem ruské i arabské mentality, který se promítá do zahraniční politiky je permanentní až paranoidní pocit bytostného ohrožení, často velmi silně iracionální. Jde dokonce až tak daleko, že se nelze ani Rusku, ani Arabům příliš zavděčit – přesně podle modelu „Útočím-li na ně, budou mít pravdu, že je ohrožuji. Budu-li k nim slušný a otevřený, budou mě podezírat z přípravy na útok.“ Ono se ani není moc čemu divit, protože jak Rusové, tak Arabové mají to, co bych nazval „dlouhodobou historickou pamětí“. Stejně jako sunnitští Arabové nezapomínají šíitským a vice versa, co proti sobě mají, i když je to historie mnoho set let stará, Rusové mají pořád v kolektivní historické paměti, že byli přátelé s Francií – zaútočil Napoleon. Byli přátelé s Německem – zaútočil Hitler. Proto Západu z principu nedůvěřují a staví se proti němu a priori do útočné pozice, i kdyby se Západ stokrát změnil, respektive ho reprezentoval jiný stát, než Německo a Francie. Tato paranoia jde tak daleko, že jakýkoliv projev, byť sebemenší a sebeméně významný od země, která leží na západ od ruských hranic, je považován za útok. Když se počátkem tohoto roku běžní Rusové rozhořčovali nad tím, že si Estonci dovolili přesunout pomník rudoarmějce, brali to nesmírně osobně. Racionální úvahy typu „Ale vždyť jsou stopadesátkrát menší, než my“, případně „my máme jednu z nejsilnějších armád světa, co nám mohou udělat?“ opravdu šly stranou. Úvaha, která předcházela tomuto „frontálnímu“ útoku na Estonsko, dá-li se úvahou vůbec nazývat, vypadala totiž právě takto: „Estonsko, ten zlý západ, co nás už několikrát napadl a zradil, na nás útočí, chce zničit matičku Rus a pokud nebudeme dostatečně tvrdí, určitě to udělá.“ Matička Rus je totiž jedním ze symbolů (podobně jako Lenin), na které se v Rusku absolutně nesahá – ostatně už samo úsloví „Matička Rus“ říká mnohé, protože role matky je v ruské společnosti nesmírně silná. To, jak se Rusové chovají se tak podobá situaci, v níž čtrnáctileté děvče dští síru a bouchá pěstmi okolo sebe a křičí: „Vy mě vůbec nechápete!!! A já vás mám tak ráda a vy mě pořád napadáte!!!“, přičemž jediný, kdo tu útočí, je ona sama. Bohužel pro Západ je tato situace poněkud zapeklitá, protože téměř neexistuje způsob, jak s Ruskem vyjednávat, aby se toto nezačalo cítit uraženo, případně jako terč nějakého útoku.

Přes veškerý realismus zahraniční politiky západních zemí není Západ realismu ve vztahu k Rusku příliš schopen – protože zaujímá k Rusku od základu špatný postoj. Téměř každý dospělý člověk zažil chování pubertálního dítka, a tak podvědomě aplikuje přístup, který používá ke svému dítku v obtížném věku na Rusko, u nějž vidí podobný archetyp chování. Což je jedna z největších chyb, jakých je možno se dopustit. I když se Rusko chová jako puberťák, tak není „naše“, jako je „naše“ dítě, co máme doma. Proto přístup rodičovsko-učitelský, který Západ praktikuje, vede pouze k další eskalaci konfliktu, protože Rusko (jako správný puberťák) na takový přístup samozřejmě reaguje podrážděně a začne útočit na nás s vervou čtrnáctiletého synka, který říká, jak „naši jsou blbí a jak je nesnáším.“ Jediná rozumná pozice, kterou podle mého názoru může Západ k Rusku zaujmout, je držet se dál, než v blízkosti jeho pěstiček a snažit se přehlížet jeho pubertální výstřelky, paranoie a urážení se. Pokud bude Západ brát Rusko takové, jaké je, sice ho nepředělá, ale zůstane v bezpečí. A je na každém odpovědném člověku, aby si uvědomil, co je pro jeho zemi důležitější. Zda vlastní bezpečí, nebo touha vychovávat a misionářsky napravovat Rusko.

I když mají Rusové i Arabové ve svém myšlení mnoho společných prvků, nejsou stejní, a proto nelze na Araby aplikovat týž postup, jaký jsem výše zmínil v případě Ruska. První podstatný rozdíl je v tom, že zatímco Rusko má svou reprezentaci, která víceméně vyjadřuje touhy a myšlení obyvatelstva (dnešní období je značně atypické, protože je to snad poprvé v ruské historii, co jej vede naprostý pragmatik podobný více než pubertálnímu dítku Machiavellimu), v případě Arabů je tomu jinak. Vládnoucí režimy mívají zpravidla racionální a „dospělé“ postoje, zatímco jejich obyvatelé jsou podobně iracionální, nevyzpytatelní a symboličtí jako Rusové. Další důležitý rozdíl je ten, že zatímco v Rusku elita vládne a je schopna prosadit na úkor obyvatelstva prakticky cokoliv, mezi arabskými národy hrozí kdykoliv nebezpečí ozbrojeného „převratu ulice“ a milion rozvášněných Arabů v ulicích města s kalašnikovy nad hlavou je třeba brát na vědomí více, než vládu dané arabské země. Tato dichotomie je daná do značné míry právě tím, že neexistuje panarabský stát a mají-li jednotlivé arabské (a zároveň většinou sunnitské) země ospravedlnit svou legitimitu, nemohou se chovat podle chování svých poddaných a občanů, protože tím by existence mnoha arabských států ztratila smysl a vlády těch zemí by přišly o legitimitu. Což je ostatně další problém, v němž dělá Západ velkou chybu – zatímco v euroatlantické společnosti může demonstrovat fakticky, kdo chce – co chce a neznamená to nic pro zahraniční politiku dané země, v arabských zemích sejde-li se taková demonstrace, může to být klidně předznamenání státního převratu. Západ tak bere tyhle demonstrace na hodně lehkou váhu s tím, že „tohle přeci nemůže být jejich reálný postoj“, lež on bohužel často pak je.

Jaká by tedy měla být strategie Západu vůči Rusku a arabským zemím? Měli bychom na ně pohlížet s úctou jako k partnerovi, neměli bychom se snažit je vychovávat či „civilizovat“, omezit veškerý společný kontakt na ekonomickou spolupráci a turistiku, neslibovat žádné „věčné přátelství“, protože oba národy jsou schopné nám to, pokud něco selže, připomenout i po mnoha stech letech, ale hlavně bychom měli být vůči Rusku a arabským zemím maximálně obezřetní a na všechno, co odtud pochází, se (byť se slušností a s úsměvem) koukat jako na potenciálně nebezpečné a ohrožující a pro jistotu zbrojit co možná nejvíce. Obě civilizace jsou vůči nám totiž nezáměrně nebezpečné – v jejich očích jsme my ten arogantní agresor, který se je snaží poučovat, což nenesou dobře. Proč je ve vztahu s Araby i Rusy tak úspěšná Čína? Protože pouze obchoduje. Nepředělává, nepomáhá, na nic si nehraje. Mezi ruskou (arabskou) a západní civilizací totiž obrazně řečeno nikdy nebude láskyplné nerozborné manželství, ale společnou firmu pojištěnou smlouvou slibující sankce v případě porušení založit můžeme.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: O Udavači z Těšína a těch ostatních

středa 21. listopadu 2007

Líbí se mi píseň "Udavač z Těšína" od Jaroslava Hutky a z hysterického křiku v médiích a na internetových diskuzních fórech mám dojem, že jsem asi jediný v tomto státě.

Ale ta písnička je vážně dobrá! Když pominu hudební stránku, minimálně text (který podle mě byl u folkových písničkářů vždy zásadnější, než harmonický doprovod) je řemeslně dobře zvládnutý a vtipný. Tak proč ta šílená dehonestační kampaň, ptám se?

Protože Jaroslav Hutka si dovolil něco, co se alespoň v této zemi neodpouští. Sáhl nám na "našeho Jarka", hrdinu, kterého náš národ bezmezně uctívá a miluje, aniž by pořádně věděl proč vlastně. Jak jinak si mám vysvětlit, že například šéfredaktorka pravicového a politicky nekorektního serveru Virtually.cz Jana Dědečková, používá ve svém článku termíny jako "Hutkovy zvratky"? Měl jsem dojem, že vyznavači pravicové platformy by měli hájit svobodu slova za všech okolností. Ale jak je vidno, i ta svoboda slova platí jen pro někoho a otírat se o posvátné krávy je zakázáno.

Proti Jarkovi Nohavicovi nic nemám. Upřímně řečeno, ani mě nějak nezajímá to, jak moc byl v kontaktu se Státní bezpečností. Pokud skutečně práskal své kamarády komunistickým fízlům, tak je to hlavně věc jeho svědomí. Z jeho ubrečené reakce/nereakce na jeho webu mám nicméně dojem, že Hutka svou písní o udavači z Těšína udeřil příslovečný hřebík na hlavičku.

On složil písničku, nic víc. Kdyby byl Jarek Nohavica frajer, odpoví mu také písní. Snad ještě umí napsat i lepší kousky, než byla jeho tendenční demence Už zase bijou naše děti, kvůli které na něj autor těchto řádků (který mimochodem vždy odsuzoval Paroubkovy a Bublanovy policejní manévry na Czechfettu) jakožto na písničkáře tak trochu zanevřel.

Zobrazit celý článek

GEOPOLITIKA: Konec dějin nebo Střet civilizací?

úterý 6. listopadu 2007

Počátkem 90. let 20. století se po zhroucení bipolarity v politických, akademických i vojenských kruzích přemýšlelo, kudy vývoj půjde dál. Kdo bude čí nepřítel? Na koho si dát pozor a s kým se spojit? Má vůbec cenu zbrojit, nebo je všem válkám konec? Přestože zrovna tuto myšlenku válka v Perském zálivu popřela, nikdo moc nevěděl, jaký bude nový světový řád. Dva vynikající američtí politologové, Samuel Huntington a Francis Fukuyama formulovali své – na první pohled – diametrálně odlišné pohledy na budoucnost světového uspořádání.



V době, kdy byly knihy Střet civilizací a Konec dějin publikovány vzbudil Fukuyama spíše nadšení a Huntington spíše kritické ohlasy že maluje čerta na zeď a dovoluje si bořit idylku všeobjímající lásky všech se všemi. O patnáct let později zase kritici vytýkali Fukuyamovi, že byl naivní a veleben byl Huntington, kterak dokázal předpovědět problémy navzdory idealistické náladě. Musím přiznat, že osobně jsem byl nejprve velkým zastáncem teorie Fukuyamovy a později Huntingtonovy – aniž by mě mohlo napadnout, že logika čím víc A tím méně B et vice versa zde nemusí platit. Poslední dobou trávím poměrně dost času na cestách a dlouhé cesty jsou mi dobrým námětem k přemýšlení o světě, jeho pořádku a lidském uvažování. Myšlenka, kterou chci prezentovat v tomto článku, se zrodila, když jsem viděl reakce některých lidí v diskusích o globalizaci. Sám jsem poměrně dost globalizací nadšen a její od pohledu nekonečné možnosti mě, stejně jako třeba nekonečnost vesmíru neděsí, ale fascinují, a považuji je za velkou výzvu. Globální ekonomika a geopolitika postavené na dominanci kapitalismu mi přijdou jako prostředí naprosto přirozená a logická a v tomto duchu jsem vedl několik zajímavých diskusí, jejichž závěry mě někdy poměrně dost šokovaly. Zjistil jsem totiž, že i lidé, kteří jsou vzdělaní, podle mnohých kritérií moderní, bezpochyby západní a více či méně liberální, se globalizace a jejích projevů děsí natolik, že jsou ochotni proti ní aktivně vystupovat a nabízet za jeho náhradu model, o jehož funkčnosti vůbec nejsou přesvědčeni, navzdory tomu, že vědí, že globální kapitalismus opravdu funguje – a používat tak prakticky zrcadlově opačné stanovisko k extrémnímu utilitarismu. Francis Fukuyama ve svém Konci dějin formuloval myšlenku, že studená válka se nesla ve znamení soupeření mezi kapitalismem a socialismem s tím, že pád socialismu znamenal potvrzení jeho neschopnosti a jedinečné funkčnosti kapitalismu, potažmo liberální demokracie západního typu. Nepochybuji o tom, že je toto tvrzení pravdivé, nicméně pokulhává na jedné věci, o níž si povíme později. Oproti tomu Huntington tvrdil, že existují přirozené kulturně-civilizační rozdíly, které byly zastíněny pouze dočasně ideologiemi, feudálními zájmy a podobně – a udává příklady, kdy na těchto „zlomových liniích“ docházelo právě ke kulturním střetům. Čili navzdory jakékoliv formální geopolitické situaci šli Řekové spolu se Srby a Rusy proti Turkům, třebaže Turci byli spojenci Západu a Rusové jeho nepřátelé – navzdory tomu, že Řekové byli formálně spojenci Západu. Tento příklad je velmi typický a potvrzuje Huntingtonovu teorii. Huntington vychází z toho, že rivalita/potenciální nepřátelství mezi civilizacemi je věcí zcela přirozenou a tak po pádu ideologických bloků to bude právě ona kulturně-civilizačně-hodnotová odlišnost, která způsobí formování nových bloků, paktů a aliancí. Nicméně i tato teorie má svou trhlinu.

Fukuyama postuloval myšlenku, jejímž důkazem byl fakticky kolaps východního bloku a neúspěšnost socialistické ekonomiky kdekoliv se vyskytla – a za pravdu mu v jeho obhajobě tržního systému jako jediného funkčního i současné problémy evropských „sociálních států“ jako je Francie či Švédsko – nicméně třebaže teorii formuloval správně a jeho hodnotový soud byl potvrzen jako pravdivý, v praxi se ne a ne prosadit. Lidé totiž mají ve své identitě zakořeněno cosi, co preferuje „špatné naše před dobrým cizím“ a jen ti osvícenější umějí reagovat tak, že do toho „našeho“ importují tolik toho „cizího“ kolik je třeba na to, aby to „naše“ bylo nejen „naše“, ale i funkční. Ti méně osvícení, kterých je podle mého názoru v každé společnosti většina bez ohledu na národnost, kulturu, rasu či náboženství se při konfrontaci s lepším (funkčnějším) modelem „z ciziny“ zavřou do sebe a odmítají funkční model zcela iracionálně a lze říci, že jej odmítají z principu. A to se také stalo. Třebaže vztahy Západu a Číny nejsou bezchybné, rozhodně nelze říci, že by Čína proti Západu vystupovala v ostré konfrontaci, přesněji řečeno – že by konfrontovala jeho hodnoty. Čínští komunisté, dalo by se říci, tak dlouho bojovali proti „prohnilým kapitalistům“ neúspěšně, až pochopili, že mohou vážně ohrozit jejich pozici teprve tehdy, stanou-li se „prohnilými kapitalisty“ sami. Když Teng Siao-pching říkal, že Být bohatým je nádherné a poukazoval na to, že chce-li Čína předehnat Západ, musí převzít jeho politické a ekonomické hodnoty, nikterak tím neohrozil ani čínskou národní identitu, ani kulturní dědictví, ba naopak jej posílil natolik, jak by se to nikdy nemohlo podařit nebýt přijmutí západního – zatím jen ekonomického – systému. Společenské změny v Číně směrem k demokracii jsou podle mého názoru jen otázkou času, ale o tom tento článek nepojednává. Čína je tak připravena k tomu, že její kultura bude jednou dominovat světu a považuje ji za nejlepší možnou. Přesto se Číňané učí velmi ochotně nejen kapitalismu, angličtině (a pomaličku také demokracii), ale i japonštině, jazyku nezapomenutelných okupantů, jejichž nadvláda vyvolává mezi Číňany dodnes mnoho vášní. Oproti tomu Arabové nebo Rusové třebaže zakusili něčeho podobného, zachovali se diametrálně odlišně. Každá civilizace, která na tomto světě je, má své chyby. Ta západní se za ně permanentně omlouvá, východoasijské civilizace si jich byly (jsou) dobře vědomé a místo zbytečných omluv se je snaží napravovat klidně i importem cizích hodnot, které však fungují (v konečném důsledku pro větší slávu těchto kultur), africká o nich ani nepřemýšlí a arabská a ruská si z nich dělají národní pomník. To, že Arabové a Rusové si postaví své vlastní chyby na piedestal a považují je za rodinné stříbro, za které se budou bít, jistě způsobuje konfrontaci s ostatními civilizacemi, ovšem ne vždy se stejným výsledkem. Je nutné se podívat, proč si obě civilizace své chyby na piedestal staví – je to nechuť přiznat si své vlastní chyby, komplexy a nízké sebevědomí. Budete-li kritizovat Číňana, tento vám bude pozorně naslouchat a vaši kritiku použije k záplatování vlastního systému; chová se tak podobně, jako firmy platící hackerům za útok na vlastní systém výměnou za to, že jim hacker řekne, kde mají díru. Budete-li ovšem kritizovat Araba či Rusa, přebere si to jako osobní útok, bezprostřední ohrožení a dotyčný začne stavět cordons sanitaires, obranná impéria, klidně dobude celý svět, ale pořád se nebude cítit dost v bezpečí. Výsledkem tak je faktické ustrnutí těchto civilizací na bodu technologicky relativně vyspělého středověku, které je důsledkem nechuti akceptovat sám fakt, že jejich civilizace není bezchybná. Samuel Huntington ve Střetu civilizací označuje vztah Západu a Ruska, respektive Západu a arabského světa za potenciálně nesmírně výbušný kvůli odlišným hodnotám a kulturním základům. Svým způsobem to je tvrzení pravdivé, nicméně potřebuje Fukuyamu, aby bylo kompletní. Západ je úspěšný zejména v důsledku permanentní konkurence a „závodů ve zbrojení, kultuře a okázalosti“, které posledních tisíc let až dodnes provázejí jednotlivé západní státy a národy mezi sebou navzájem. Tím, že proti sobě západní státy bojovaly a předháněly se v tom, kdo bude lepší, došlo k tomu, že až do příchodu generace 68 Západ prakticky používal čínský model, tedy využití jakékoliv znalosti o svých chybách ke svému sebezdokonalení. S příchodem a upevněním generace 68 došlo k tomu, že si Západ začal sypat popel na hlavu a začal se všem omlouvat za své (i domnělé) chyby a ztratil tak nejen svůj lesk, ale i schopnost bránit se „invazi barbarů“, tedy zejména ruské a arabské paranoii. Tak došlo k tomu, že i když západní ekonomické a společenské hodnoty jako jediné opravdu fungují (viz Fukuyamovo tvrzení v úvodu článku), Západ se za ně stydí (což jej oslabuje) a Rusové a Arabové je považují za nejčernější zlo, které ohrožuje jejich suverenitu a kulturu. Rusové a Arabové tak v zápalu paranoidního strachu o vlastní kulturu a identitu útočí na západní hodnoty a Západ nereaguje přirozeně – tedy obranou – ale omlouváním se a ustupováním. Hrdí Rusové a Arabové tak dostávají další trumf do rukou, protože mohou tvrdit, že bránit se západním vlivům znamená bránit se zbabělství, což je tvrzení, které má v ruské i arabské civilizaci velkou váhu, neboť v obou civilizacích se zbabělství vůči svému státu (národu) považuje div ne za zradu, tedy čin hodný nejhlubšího opovržení. Právě kvůli tomuto principu se domnívám, že jednotlivé vztahy mezi civilizacemi mají různou intenzitu, a především se všechny vztahují k těm západním, respektive k těm, které přijaly západní sociální (liberální demokracie) a ekonomické (volný trh, kapitalismus) hodnoty. Proto bez ohledu na kulturu či náboženství vidíme Araby proti Židům, Araby proti Západu, Araby proti zemím jihovýchodní Asie, Rusy proti Západu, Rusy proti zemím jihovýchodní Asie, národy Latinské Ameriky často podléhající „rudnutí“ proti Západu (a tradičně zemím Jihovýchodní Asie a Židům) a situaci, v níž je Afrika každému fakticky ukradená a proto proti ní nikdo nic nemá. Problém západní civilizace tedy nespočívá v tom, že „ti oškliví Rusové a Arabové nás nemají rádi“, ale v tom, že hodnoty naší civilizace jsou úspěšnější, než hodnoty civilizace ruské a arabské, což ovšem tito neradi vidí a místo toho, aby je pro posílení vlastní kultury (a moci) adaptovali, tak proti nim bojují. Zcela iracionálně a naprosto ignorujíce očividný fakt popsaný Francisem Fukuyamou, že jedině liberální demokracie a jedině volný trh pospolu z dlouhodobého hlediska opravdu fungují. Čili střet civilizací, nebo Konec dějin? Spojka nebo je použitá zcela bezúčelně. Lépe by totiž bylo říci Konec dějin, a proto Střet civilizací.

Zobrazit celý článek

GLOBÁLNÍ VESNICE: Díl druhý: Jak se svět zploštil

pondělí 29. října 2007

V prvním díle tohoto ekonomicko-politologického cyklu jsem váženému čtenáři představil myšlenku Thomase Friedmana o tom, že „The World Is Flat“. Tato skutečnost je mnohem významnější, než jak se jeví při jejím pouhém konstatování, neboť uvědomíme-li si, v čem se svět za posledních dvacet let zásadně změnil, můžeme většinu těchto jevů označit právě jako „zploštění“.



První jev, o němž bych chtěl v dnešním článku pojednat, je zploštění hierarchického uspořádání ve společnosti. Trh s nástupem postindustriální (informační) éry přišel na to, že klasický způsob administrace firem, které se zpravidla orientovaly na výrobní sektor, nikoliv sektor služeb, a sice vertikální hierarchie, nefunguje, jak by měl a nepodává dostatečné výkony. Bylo to právě koncem 80. let, kdy Microsoft se svým MS-DOSem a Windows porazil ve vývoji operačních systémů IBM se systémem OS/2 – tento jev zdánlivě nevýznamný, neboť takových porážek a výher je historie ekonomie plná, ovšem znamenal do značné míry revoluci. Šlo totiž přesně o střet starého s novým, porážku Goliáše Davidem, velké, desítky let se vývojem počítačů zabývající firmy relativně nedávno založenou a ještě nepříliš velkou firmou, která začínala zhruba patnáct let zpět ve dvou lidech. Podobných situací se od té doby odehrálo více, například zázrak firem Google či Skype, které začínaly stejně jako Microsoft a podařilo se jim porazit své konkurenty z řad velkých firem jako AT&T, France Télécom, Deutsche Telekom, Telefónica, Telenor, Vodafone a podobně, které prakticky všechny začínaly na globálním trhu v moderních technologiích podnikat právě s backgroundem velkých molochů, původně často státních, ve svých zemích monopolních poskytovatelích telekomunikačních služeb. Jak se to všechno stalo? Tyto jmenované – a mnohé další – příklady mají jeden společný základ. Nové malé firmičky přetvořivší se v globální ekonomické giganty si totiž osvojily nový způsob řízení, který spočívá v onom „zploštění“ a takové uspořádání jim umožnilo být natolik flexibilní, že komparativní výhoda flexibility se ukázala jako cennější, nežli komparativní výhoda silného backgroundu a dostatku zdrojů z dřívější doby. Hovoří-li Friedman o tom, že se způsob řízení ve firmách zploštil, má na mysli situaci donedávna naprosto nemyslitelnou, ve které student university, který je ve firmě na brigádě – a dostane geniální nápad – dostane zároveň všechnu myslitelnou podporu navzdory tomu, že nemá formální vzdělání, není u firmy dostatečně dlouho či nemá dostatek zkušeností. V poslední době rovněž došlo k poměrně zásadní redukci počtu úrovní řízení ve firmách – dnes je zcela běžné, že firma má: vlastníka (představenstvo akcionářů), top management, který řídí a koordinuje ředitele jednotlivých projektů, kteří mají pod sebou tým zaměstnanců na přibližně stejné úrovni. Tento model oproti staršímu, kdy byly přísně oddělené pravomoci jednotlivých stupňů řízení a podřízené neměla pomalu jen pomocná pracovní síla a noví zaměstnanci, mnohem snadněji umožňuje nejen outsourcing, o němž jsem pojednával minule, ale především vyšší dynamiku. Toto zploštění hierarchie úrovní řízení firmy doprovází ruku v ruce zploštění vnímání formálního vzdělání. Pomineme-li obory jako je medicína, kde nelze nevyžadovat všechny atestace a skutečně striktní splnění formálních požadavků na vzdělání, došlo k tomu, že personalisty ve firmách více než počet (druh) akademických titulů zajímá dřívější účast zaměstnance na různých projektech, zkušenosti s řízením, absolvování firemních školení či schopnost flexibilně reagovat na potřeby trhu na jakékoliv pozici či počet aktivně ovládaných cizích jazyků. Toto jde zároveň opět ruku v ruce se zploštěním vnímání akademických titulů i eliminace prakticky jakýchkoliv atributů formální autority pouze „z titulu“ – a nemyslím zdaleka jen tituly akademické. Není to tak dávno, kdy značné autority an sich požíval každý učitel proto, že byl učitelem, každý dlouholetý zaměstnanec, protože byl dlouholetým zaměstnancem, každý docent proto, že byl docentem či každý lékař proto, že byl lékařem. Současný úzus směřuje k tomu, že si nikdo – lidově řečeno – „nesedne na zadek“ před tím, že je někdo nositelem nějaké funkce či že je „starší“, ale před vlastnostmi popsanými výše, což jsou často atributy, které v současné době starší lidé na pracovním trhu postrádají, neboť je nikdy nepotřebovali. Dnes tedy ten, kdo se adaptoval potřebám současné globální vesnice a zploštělého světa, nevzhlíží s nábožnou úctou k učiteli svých dětí, přičemž je k tomu ani nijak nevede, a naopak nemá problém reagovat naprosto odlišně proti zkušenostem svých rodičů. Tento princip vysvětlím na následujícím případě: student gymnázia dostává špatné známky z matematiky. Třebaže mu psycholog zjistil vysoké IQ a doma ze zábavy vymýšlí nové metody výpočtů, známky má neustále špatné. Co udělá „rodič minulé generace“? Řekne „koukej mít dobré známky, přestaň být lempl, ode dneška máš zakázané to počítání pro zábavu, koukej se chovat tak, jak po tobě chce pan učitel, protože co řekne pan učitel je skoro jako slovo Boží“. Dotyčné dítě je takovým bičem doslova „ubito“, ztratí veškerou touhu po vlastní iniciativě, v lepším případě si z toho odnese klinickou depresi, se kterou dožije přirozeně, v horším skončí sebevraždou. Každý se bude ptát, kdo je viníkem, ale nikoho nenapadne, že viníkem je lpění na autoritě z titulu. Současný model je naprosto odlišný – rodič požaduje pro své dítě pokud možno nejlepší vzdělání, nedělá si iluze o amatérismu ve školství a špatných učitelích, a tak bude postupovat zcela jinak. Zeptá se dítěte, jak probíhají ve škole hodiny matematiky a vyjde najevo, že učitel chce po dětech papouškování zaběhlých postupů, použití alternativního řešení považuje za špatné řešení, iniciativu trestá šikanou a ponižováním dítěte před celou třídou. Takový rodič klidně řekne, že učitel je k ničemu a začne věci řešit s vedením školy, a pokud se situace nezmění, dá dítě tam, kde bude spokojenější a kde bude jeho talent plně rozvinut a uplatní se později ve společnosti mnohem lépe, než ponížením ubité dítě „klasických“ autoritativních rodičů. Proč? Protože pro něj učitel není nedotknutelná modla, ale služba, kterou si platí ze svých daní. Totéž platí i o lékařích – před padesáti lety když lékař udělal chybu třeba s léčbou nepříliš silné popáleniny na špičce prstu, tak dotyčný pacient k němu vzhlížel s úctou za to, že skončil s amputovaným prstem a ne celou rukou. Dnes je takový lékař terčem kritiky za špatně odvedenou práci a je na něm vymáháno odškodné, zjistí-li se, že prst amputovat vůbec nemusel. Je tato změna dobrá, nebo špatná? Záleží na tom, z jakého úhlu se na ni díváme. Sledujeme-li ji z pozice onoho „zasloužilého“, už budeme mít v psacím stroji (počítače nevedeme, neboť jsou ztělesněním té dnešní zkaženosti a úpadku) rozepsaný pamflet vyzývající k obraně tradičních autorit, který hrozí s varovně vztyčeným prstem, že nestane-li se změna, společnost pohltí oheň a síra pekelná. Sledujeme-li ji z pozice člověka, který nemá nikde tzv. známé, je schopný, inteligentní, flexibilní, ale zkrátka je mladý, nový ve firmě či kdekoliv jinde, je tato změna vnímání jednoznačně ku prospěchu. Co se mě osobně týče, považuji skutečnost, že „the World has been flattened“ za jeden z nejvýznačnějších objevů lidské společnosti od objevu parního stroje, neboť zploštění světa coby průvodce přechodu k postindustriální společnosti je přibližně podobně rozsáhlou změnou.
Jak se s ní ale vyrovnat? I dnes, stejně jako v době rozšíření parního stroje, se najde stále ještě hodně těch, kteří by „rozbíjeli stroje“, aby jim „stroje nebraly práci“ (slovo stroje nechť laskavý čtenář nahradí například termínem „rozpad řečené autority“). Že je tento přístup špatný dokládá právě historická epocha „rozbíjení strojů“ a pak také exaktní údaje: příjem lidí, kteří se s touto změnou vyrovnali a těch, kteří „rozbíjejí stroje“, případně jejich růst/pokles životní úrovně. Tato společenská revoluce tedy vede k tomu, že milovníci starých pořádků nadávají na pořádky nové, mají se stále hůř a hůř, ztrácejí reálnou politickou, ekonomickou i společenskou moc a na internetových diskusních fórech se navážejí do mladých ministrů, protože jim přijde nespravedlivé, že někdo tak mladý může být ministrem. Skutečnost, že dotyčný má třeba Harvard nebo Oxford, spolupracoval na velkých projektech či jen uměl popadnout příležitost za pačesy a zúročit své schopnosti, tito lidé většinou nevidí, a radši se užírají ve společnosti jim podobných, globální společenskou změnou ublížených, kterým „ujel vlak“. Nicméně kudy z toho ven? Učit takové lidi žít způsobem, kterým opovrhují, je ztráta času a potažmo peněz – jediné, co s tím lze opravdu udělat, je místo mnoha nesmyslů, které se v dnešním školství učí, učit každého základům ekonomie a toho, jak v globalizované, informační společnosti přežít a prosadit se. Pokud tohle společnost nepochopí, mladým géniům nepomůže ani IQ 170, ani studium s vyznamenáním.

Zobrazit celý článek

GLOBÁLNÍ VESNICE: Díl první: Ve znamení outsourcingu

neděle 28. října 2007

Představme si amerického manažera, který nechce trčet v odpolední zácpě na Manhattanu a tak zavolá na asistenta svého mobilního operátora přihlásivšího se jménem Jerry Brown, který mu s přízvukem jeho newyorského souseda ochotně poradí kudy se dát, aby nezabloudil, aby se vyhnul zácpě, informuje ho o všech dopravních nehodách či jiných událostech, které po cestě jsou a navíc prohodí několik vtipných slov pro povzbuzení komentujících drby z místní čtvrti.


Potud zcela v pořádku a v mezích představivosti každého obyvatele soudobé západní civilizace. Jenže ouha, chceme-li nahlédnout pod pokličku, zjistíme, že realita je jako rádio Jerevan – operátor se ve skutečnosti nejmenuje Jerry Brown, ale Djalal Vishnamurthy, který není ani z New Yorku, ba dokonce ani z New Jersey, ale ze státu Karnataka v Indii, a jeho zaměstnavatelem není mobilní operátor onoho amerického manažera, ale jakási neznámá firma z indického Bangalore poskytující služby zákaznické podpory s operátory imitujícími všechny možné přízvuky angličtiny pro všechny myslitelné firmy z angloamerického světa, klidně si i navzájem konkurující. Šokující? Možná, nicméně dnes zcela běžné.


Skvělý americký politolog Thomas Friedman globální outsourcing brilantně popsal ve své knize „The World Is Flat“ (Svět je plochý), kde jej označuje jako jeden z mnoha projevů toho, že se svět „zploštil“. Je pravda, že díky vysokorychlostnímu připojení k internetu prakticky odkudkoliv na světě, satelitním technologiím a optickým kabelům se svět zmenšil tak, jak by jej nikdy nedokázala zmenšit ani letadla užívaná cestujícími s frekvencí MHD, ani kdyby létala všechna nadzvukovou rychlostí. Co je však původcem čeho? Je existence takových bleskurychlých spojení přímým, logickým a nevyhnutelným důsledkem existence této „globální vesnice“, která si položila základy dávno před vynálezem levných letenek či internetu, než nebo je to ona globální vesnice, která vznikla důsledkem rozšíření internetu, potažmo levných letenek? A co outsourcing? Co zapříčinilo jeho vznik a vývoj? Dovolím si tvrdit, že i kdyby nebylo globalizace a informační společnosti, outsourcing by se v masové míře projevil tak či tak. Je totiž logickým důsledkem konkurence dané volným trhem a zejména projevem jednoho úžasně funkčního tržního mechanismu. Pokud není trh příliš deformován regulacemi, dochází k tomu, že vyvine-li jedna firma produkt, který do té doby nebyl k mání, zpravidla tak učiní po inovativním nápadu, který dostane někdo z firmy. Tento nápad bývá zpravidla nenadálý a velmi často není vázán dosavadním vývojem. Ještě v 80. letech bylo lidstvo a s ním i vývojáři telekomunikační techniky přesvědčeno, že nevyhnutným vývojem v oblasti telekomunikací je upgrade z klasických telefonů na videotelefony, neboť lidstvu, které zažilo posloupnost noviny-rádio-televize přišlo logické, když telekomunikace projde obdobným vývojem: dopisy-telefon-videotelefon. Ale pozor, někdo dostal Nápad s velkým N – není to videotelefon, co zásadně změní budoucnost telekomunikací, ale mobil. S vývojem prvního mobilního telefonu se situace zásadně obrátila – ostatní výrobci vzali za svou samu myšlenku výroby mobilu a od té doby se spustila spirála dílčích nápadů v mobilní komunikaci a výrobci se začali předhánět, kdo ten MOBIL udělá menší, rychlejší, nabitější funkcemi, s lepší baterií… nicméně tento vývoj by bez prvního nápadu nikdy nepřišel. Potud v pořádku i bez outsourcingu. Jenže ouha – vývoj mobilních telefonů se nám víceméně zarazil, neboť spotřebitel už nechce více funkcí, menší telefon ani nic jiného – jak tedy pokračovat ve vývoji? Telefony by měly být levnější a měly by dostat společného jmenovatele – a tak se začaly standardizovat jejich operační systémy. Jenže jak to udělat nejlevněji, nejefektivněji? Horizontální komunikace mezi jednotlivými výrobci při vývoji takové věci nefunguje úplně dobře, protože se objevuje mnoho názorů na tutéž věc, koordinace několika vývojových center se těžko udržuje. Jak tedy zareaguje trh? Dá vzniknout firmě nové (nebo se nápadu chytne firma stávající dělající něco jiného, třeba operační systémy do počítačů) a tato firma začne s vývojem. Sama si určí standard, který její systém potřebuje a nabídne to výrobcům přístrojů. Přirozený vývoj potom funguje tak, že koexistuje několik standardů, z nichž se postupem času vyprofiluje jeden jako dominantní a užívaný všemi. Potud pohled spotřebitele, který se dívá na vývoj zvenčí. Ani jeho outsourcing nemusí zajímat, i když ho třeba tuší. Nicméně na firemní úrovni dojde k outsourcingu přímo ukázkovému – každý z výrobců telefonů má své programátory vyvíjející software svých mobilů. S přechodem na pokud možno jednotný standard zruší (resp. výrazně omezí) své oddělení vývoje softwaru a nahradí jej partnerem – externí firmou vývojem softwaru se přímo zabývající, kterému zároveň svěří i zákaznickou podporu. Klienti se tak v případě nefunkčnosti systému nebudou obracet na výrobce mobilu, ale na výrobce softwaru. Podobný vývoj přispěje k tomu, že se vytvoří standardní platforma, která časem poskytne prostor pro alternativní software, open source a podobně, neboť každý bude vědět, jak má to, co naprogramuje, komunikovat s hardwarem – a vývoj tak půjde dopředu i navzdory tomu, že technicky již neměl kam pokračovat (menší, odolnější, více funkcemi nabitý telefon než je k dispozici skoro nikdo nepotřebuje). Tento princip, který jsem popsal u výrobců mobilů, funguje takřka u všech myslitelných odvětví výroby i služeb – podobně se standardizují a na jednom standardu zase diverzifikují auta, vlaky, letadla, zbraně a vlastně cokoliv, co jde nějakým způsobem „tunit“ proto, že současná technika již v mnohých těchto odvětvích (zejména co se výroby týče) narazila na limity zájmu o ně u spotřebitelů.


Proč je podobný princip podle mě nevyhnutelný? Protože trh inovaci potřebuje, aby nezkolaboval, inovace ad hoc a schopnost plodit inovativní myšlenky určuje flexibilitu firmy, která zase zásadně ovlivňuje schopnost firmy na stále měnícím se trhu přežít. A to všechno navzdory internetu, levným letenkám, satelitům či optickým kabelům. V určité primitivní formě outsourcing fungoval již v preindustriální době – vždyť co jiného je existence služebnictva? Nešlo sice o dokonalý outsourcing, tedy případ, v němž by trh nabízel firmy přímo se služebnictvím zabývající, které by měly za své klienty různé zámožné domácnosti. Jev, při kterém si najímaly zámožné rodiny služebnictvo, tak bylo možné označit za určitou „pokročilou formu dělby práce“. Nicméně co je tedy outsourcing? Princip, který dělbu práce rozvinul ve zcela autonomní sektor ekonomiky, který se snaží uspokojit potřeby trhu a jeho účastníků. Internet, levné letenky, satelity a optické kabely se tak pouze staly nástroji pro vytvoření globálního a globalizovaného outsourcingu, jaký známe z případů typu toho z úvodu článku. Když si uvědomíme tuto souvislost, tak nás nemůže překvapit, že outsourcovat lze potom v podstatě úplně všechno – snad jen kromě základních biologických potřeb (žádná firma nebude spát za nás, abychom my mohli být na nohou déle, i když nepochybuji o tom, že by zaměstnanecké pozice v takové firmě byly nesmírně atraktivní).


Setkal jsem se nezřídka s názorem – i u mladých lidí (!), že outsourcing je něco děsivého, co virtualizuje vztahy mezi lidmi ve společnosti, něco, co boří „jistotu celoživotního zaměstnání“ a zažitý způsob uvažování a života vůbec. Ano, do značné míry je to pravda, nicméně těm, kteří se umějí globálně outsourcovanému životnímu stylu přizpůsobit, to přinese mnohem více výhod, nežli nevýhod, a to především mladým lidem. Není to tak dávno, co si mladí absolventi vysokých, potažmo středních škol ve velkém stěžovali, že je takřka nemožné proniknout do firem, dostat zaměstnání a nebýt „podrž-podej“, protože tyto byly plné „zasloužilých zaměstnanců“, kteří měli „teplá místečka“. Tento systém byl do značné míry neefektivní – kromě oněch zasloužilých – pro všechny zúčastněné. Firmy byly ochuzovány o inovativní nápady mladých lidí a mladí lidé měli problém rozvinout své schopnosti k dokonalosti, protože je nikdo neposlouchal, dokud neměli „pozici“. Tento neblahý stav se pokusila změnit v 90. letech například švédská socialistická vláda tak, že spolu s odbory uskutečnila předčasný odchod do důchodu 50 tisícům zaměstnancům, aby „nepřekáželi mladým“. Co se stalo? Bylo propuštěno mnoho dobrých zaměstnanců (jistě i mnoho neproduktivních) a zároveň bylo přijato mnoho mladých lemplů (ale ovšem i talentovaných lidí). Přesto se situace nijak zásadně nezměnila, protože počet lemplů zůstal, pouze „omládli“ a výhoda zkušeností starších zaměstnanců byla fakticky vypárována výhodou mladších zaměstnanců inovovat. Druhá možnost, jak to řešit, přišla záhy sama a to v důsledku poptávky trhu – přišel outsourcing. Vzniklo plno malých firmiček nabízejících se jako služby nebo subdodavatelé velkým firmám, kterým se tak přestalo vyplatit vyrábět vše. Co se stalo? Velcí výrobci se změnili ve velké poskytovatele komplexních řešení (IT, personalistika, doprava …) – kteroužto transformaci zpravidla vedli a provedli starší zaměstnanci – a mladí lidé dostali šanci, neboť malé nové firmičky neobsahovaly tolik „teplých místeček“. Výsledek? Staří-schopní své bohaté zkušenosti napřeli do vymýšlení komplexních řešení, mladí-schopní dostali možnost pracovat pro atraktivní projekty, aniž by byli na „úžasných postech ve velkých firmách“, zároveň vzniklo zcela nové odvětví – outsourcingové poradenství, tedy celý sektor čítající firmy, které radí poskytovatelům řešení, jak efektivně outsourcovat, a staří-neschopní i mladí-neschopní skončili tam, kam patří, tedy na pozicích, kde nemají tolik zodpovědnosti, či na úřadu práce. Outsourcing tedy, coby sám o sobě důsledek nezdeformovaného trhu, tak vlastně zajistil všem schopným lidem bez ohledu na věk, rasu, pohlaví, či cokoliv jiného možnost se uplatnit bez použití jediné regulace či jediné antidiskriminační represe. A pak, že je neviditelná ruka trhu neschopná…

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Nacimarš, páni politici a ti druzí

Tak se nám chystá v Praze pochod nácků a už teď je z toho divadlo.

Rozhodnutí Židů nevpustit do své staré čtvrti bandu hajlujících primitivů, aby se jim ve výročí největšího pogromu cynicky vysmívali do obličeje, je podle mého názoru naprosto v pořádku.
Blokáda by se ovšem měla vztahovat i na další jedince, co přijdou do Starého města spíš škodit, než cokoliv jiného. Teď mám na mysli hlavně politickou reprezentaci.

Musel jsem dlouho rozdýchávat, když jsem si přečetl, že proti neonacistickému pochodu se postaví "živý řetěz z politiků". Při čtení jmen jako Tlustý, Rath, Škromach a podobně mě mrazilo v zádech. Co tam sakra jdou tihle chlapi dělat? Myslíte, že jim jde o židovské město?

Samozřejmě že ne. Hodlají se tam pouze zviditelnit před kamerou.

Pokud vím, politiky si volíme proto, aby tvořili dobré zákony. Třeba takové, které by nějakým způsobem ošetřily podobné akce. Aby se prostě nemohlo stát, že na výročí Křišťálové noci si v židovské čtvrti udělají mejdan Adolfa Hitlera milující ultralevičáci. (Nepřepsal jsem se ani náhodou. Nacionální socialismus je extrémně levicová ideologie, k čemuž se soudruzi z Národního odporu hrdě hlásí. S pravičáky nechtějí mít nic společného! Pojem "ultrapravice" a "pravicový extremismus" zavedla kdysi dávno naše socialisticko-pravdolásková média, dle mého názoru za účelem diskreditace pravice.) To ovšem ani nemluvím o úřednících na pražském magistrátu, jejichž blbostí dal soud za pravdu dvakrát svolavatelům akce - ne snad že by stranil náckům, ale kvůli "procesním chybám" - řekne mi někdo, co tam sedí za idioty, když nejsou dvakrát po sobě schopni dobře napsat jedno pitomé lejstro?

Politiky si ovšem nevolíme proto, aby populisticky exhibovali a šaškovali tam, kde to vůbec není potřeba. Hodně mi to připomíná období kolem tzv. "televizní krize", kdy jsem se za naše politiky se spacákem ve velínu ČT styděl doposud nejvíc ve svém životě. Je také dost dobře možné, že si pánové berou příklad ze zelené hysterky Kačky AuAu, které její herecká etuda na demonstraci podobného charakteru vyšlapala cestičku do Sněmovny.

Další partičkou, co si 10. listopadu udělá výlet do židovské čtvrti a nemá tam vůbec co dělat, jsou anarchisté. Antifa a ČSAF jsou přinejmenším stejně extremistické organizace, jako je třeba Národní odpor. Ani jim nejde o Židy ani omylem. Stejně jako vyholeným absolventům pomocných škol v bomberech jde anarchistům pouze o to, dát někomu v přesile (a pod záminkou nějakých ideálů) přes držku. Oblíbenou kratochvílí většinou zdrogovaných frustrátů je ale při jejich svaté válce proti fašismu (posvěcené médii i veřejností) vytloukat okna kolemstojících domů či převracet auta na střechu. Kdyby si oba tábory, které spolu žijí v jakési zvláštní symbióze a jeden potřebuje ten druhý k ospravedlnění své těžko ospravedlnitelné existence, domlouvaly bitevní pole na nějakých odlehlých místech a tam se mlátily do aleluja, bylo by to v pořádku. Proč musí ale jejich půtky odnášet veřejnost, nota bene historická část Prahy? A proč se politici pasují do role aktivistů, proboha?

Desátého listopadu by měli Židé uzavřít starou čtvrť elektrickým plotem a nevpustit tam prostě nikoho. Pak se v klidu pomodlit za své zemřelé předky. Ti by se ostatně museli ve svých hrobech obracet, kdyby se na jejich památce měli arogantně přiživovat Rath a spol. Účast těchto kreatur na této akci je, jak ironicky poznamenal můj židovský kamarád, "nejlepším argumentem pro vstup do Národního odporu".

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Raketový nástup zeleného superexota

úterý 9. října 2007

I nepozorný čtenář denního tisku si musel všimnout, kolik mediálního prostoru ten mladý a nadějný chlapec dostává.

Mluvím samozřejmě o panu Matěji Stropnickém. Není dne, kdy by na mě tento ještě bezmála uhrovitý ksicht synka herce a bývalého ministra kultury nevybafl z nějakých novin či zpravodajského serveru. Ve svém minulém článku jsem nadával na přemoudřelé mentorování dvaceti-a něco-letých salónních bolševiků. Tehdy jsem měl na mysli aktivistku v obskurní iniciativě, nad kterou soudný člověk mávne rukou. Jenže tenhle ocas se s prominutím sere už do vrcholové politiky, a to je zcela jiné kafe.

Když ještě píše články, které spíš připomínají nejvtipnější parodie na žvásty zelenorudého magora, jako je tento Úhel pohledu v Lidových novinách, může se tomu ještě člověk smát a divit se, že mu jeho spolustraníci nedají rovnou pár facek a nepošlou ho raději balit holky a hulit jointy někam do parku. Horší je to tam, kde nám tenhle mladý hejsek předkládá své politické vize.

Mladý Matýsek s oblibou kritizuje svého předsedu, že ze Strany zelených udělal jakousi "Unii svobody". Připomíná, že všude na světě stojí zelení hned po boku rudých a on sám by je na tom samém místě rád viděl i u nás.
Vlastně s Matějem souhlasím a v tomhle ho podporuji. Politický pragmatik Bursík, který už vymetl kdejakou stranu, udeřil přesně na ty mladší, liberální voliče, kteří sice nesnáší Paroubka, ale zároveň si myslí, že Klaus je zlý a trápí zvířátka. Proto by nikdy (ani dnes) nevolili ODS, hlas dali vždy té nové, mladé, dynamické, očištěné straně složené ze samých liberálních rychlošípáků. Pamatujete si na ODA? Na křišťálově čistou Unii svobody? Nebo na Čtyř-tři-dva-jedna-koalici?
Matěj ovšem zapomíná na jednu věc. Tento miláček médií a "největší Bursíkův kritik" je patrně ještě příliš mladý na to, aby zažil svou milovanou stranu pod vedením psychopatů Patočky s Beránkem. Staré dobré časy by se mu jistě líbily více. Je ale dobré si pro úplnost připomenout, kolik tehdy dostávali Zelení ve volbách procent. V souvislosti s některými "zelenými" zákony, kterými se v současné době snaží Bursík&co. otravovat lidem život, by se mi celkem líbilo, kdyby v příští vládě tito exoti už neseděli. Svržením předsedy a jeho nahrazením nějakým Stropnického koněm by se toho jistě dosáhlo. Jenže, prosím, až po skončení tohoto volebního období. Jestli totiž do té doby rozbijí zelení magoři naší obskurní vládní koalici, jak se o to právě Stropnického guerillové jednotky snaží, zbývá nám jen jedno řešení - Paroubek. Soudný čtenář si jistě odpoví, které zlo z těch dvou je menší.

Velmi mě také pobavilo, s jakou vervou se mladý Stropnický pustil do ministra zahraničí. Osobně jsem měl dříve proti knížeti Schwarzenbergovi moře výhrad. Za dobu jeho působení v Černínském paláci mi, pravda, některé zůstaly, ale musím říct, že některými svými nekompromisními postoji, které se odráží ve výhradním hájení ČESKÝCH (!!!) zájmů, si mě získal. Možná usíná na vládě a nemluví úplně srozumitelně česky, ale rozhodně si nezaslouží, aby si na něj otvíral hubu kdejaký postpubertální cucák s emopatkou, a ještě mu to procházelo.

Ale možná jen houšť. Po zcela nekompetentní jihočeské aktivistce Kuchtové, po Džamile s přehršlí bláznivých nápadů a hysterce Jacques se do popředí dere další zelený superexot. Oni to lidi do příštích voleb pochopí. Snad.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: "Diskuze" zapálených bojovníků a džihád proti radaru

neděle 23. září 2007

Rád bych reagoval na jeden článek, který je už staršího data, respektive ze srpna tohoto roku.
On to hlavně ani není článek, jako spíš online diskuze.
Jenže to není ani online diskuze, jako spíš FAQ zapáleného bojovníka proti americké radarové základně.
Řeč je o online chatu se studentkou politologie slečnou Ivonou Novomestskou, které uveřejnil server hnutí Ne základnám. Celý chat najdete tady.

Proč to není "diskuze"? Absence jakéhokoliv jiného názoru, než je oficiální doktrína bojovníků, vedoucích džihád proti radaru, je do očí bijící, to za prvé (tedy abych byl úplně přesný. JEDEN protinázor tam je, ale soudě podle jeho formy bych si spíš tipnul, že byl vytvořen samotnými bojovníky jako "ukázka"). Za druhé, všimněme si, že se v drtivé většině vůbec nejedná o otázky a odpovědi, ale o jakési konstatování a přitakávání. Vysvětlit se to dá tím, že stránky hnutí Ne základnám navštěvují pouze jejich členové a o chatu se slečnou Novomestskou tak nikdo jiný nevěděl. Dost možné je ale i to, že případné protiargumenty, kde si nebyla bojovnice jistá v kramflecích, byly z "diskuze" cenzurovány. A to píšu s plným vědomím presumpce neviny.

Nenapsal bych to, kdybych nevěděl, že slečna Ivona na mnoha místech překrucuje skutečnost, manipuluje a - lže. Když například píše o "bývalých členech KSČ v ODS", měla by vědět, že v politické reprezentaci ODS žádní bývalí komunisté nejsou. A to ani Vlastimil Tlustý, který byl v roce 1989 pouze kandidátem strany a nikoliv členem - to jen tak pro pořádek.
Dále si bere na paškál prezidenta USA George W.Bushe a ironicky svým čtenářům sděluje, jak Bush "rozšířil mír a svobodu do Afghánistánu". Nevím nic o tom, jestli už byla zapálená bojovnice v Afghánistánu, či nikoliv. Měla by si ale přečíst rozhovor s Markem Štysem, humanitárcem z organizace Člověk v tísni na této adrese, kde zpovídaný říká mimo jiné tohle:
Americká invaze na krátkou chvíli eskalovala dlouhotrvající občanskou válku, ale pak zavládl mír, který na většině území trvá dodnes. Z tohoto pohledu je evidentní, že zákrok byl pro zemi prospěšný. Někteří Afghánci nesou přítomnost cizích vojsk ve své zemi dost nelibě, ať už kvůli osobní hrdosti, nebo z důvodů kulturních a náboženských. Nikdo ovšem nemůže popřít, že navzdory zhoršující se situaci na jihu je na většině území od roku 2001 mír a celkově země udělala obrovský skok kupředu.
Nemám ten dojem, že by humanitárce z Člověka v tísni byl přesvědčený pravičák a příznivce George W.Bushe ve svém úřadu, ale rozhodně je evidentní, že v Afghánistánu byl a používal zdravý rozum, vlastní oči a uši. Může toto o sobě říct Ivona Novomestská?

Well. To, že slečna překrucuje realitu, jak se jí a jejím spolubojovníkům hodí, mě zas až tak nepálí. Za tu dobu už jsem si na to od těchto lidí zvykl. S čím se ale nesmířím, je do očí bijící bagatelizace nebezpečí komunistů a komunismu (o viditelné favorizaci Jiřího Paroubka ani nemluvím). Zdvihla mě ze židle tato odpověď na jednu "otázku":

Bohužel tím nebezpečím je dnes mohutná militarizace světa, kumulace majetku v rukou několika málo korporací a jednotlivců a hlad miliónů lidí na druhé straně… to komunisté nezpůsobili.

Nevím v jakých poměrech Ivona Novomestská vyrostla a nic mi do toho není, ale měla by si uvědomit, že díky prohnilému kapitalismu a korporacím může dnes svobodně hlásat svoje názory a účastnit se online diskuzí na internetu. Nic z toho by jí patrně nebylo umožněno, kdyby odjela žít život do některých zemí, které jsou od zla kapitalismu a korporací zcela osvobozeny. Žvásty dvaceti-a něco-letých salónních bolševiků v prosperující zemi v roce 2007 mě vůbec nepřestanou fascinovat. Ivona Novomestská je podle všeho vzdělaná žena, studentka vysoké školy - přesto však na svém online chatu blahosklonně přikyvuje několika paranoidním šílencům a jejich blábolům o židovském spiknutí (jejím nepřítelem, jak vidno, je i stát Izrael), pomáhá šířit iracionální spiklenecké teorie ohledně 11.září... účel světí prostředky?

Pomozme tedy zapálené bojovnici, složme se jí na zájezd na Kubu či do Severní Koreje, ať si odpočine od korporací, a zamysleme se ještě chvilku nad radarem. Ne že by už o něm na těchto či na jiných stránkách nebylo napsáno dost. V zimě, když se tento problém začal medializovat, jsem o tom nevěděl absolutně nic a překvapilo mě, jak mé okolí v mžiku zaujalo názor, většinou podle své názorově-politické "příslušnosti". Byl jsem dlouho neutrální a sbíral informace, jak jen jsem mohl. Byl jsem dokonce na obou prvních manifestacích (pro i proti, na té druhé jsem myslím viděl slečnu Novomestskou plamenně hovořit) a zjistil jsem, že zatímco jedna strana používá víceméně hysterickou a zastrašovací rétoriku, ta druhá se zajišťuje hlavně zdravým rozumem.

O vojenské technologii nevím, přiznám se, zhola nic. Stejně tak o ní nic neví valná většina národa. Pokud bude v otázce radaru na území ČR vyhlášeno referendum, budu volit, stejně jako většina mých spoluobčanů, ne na základě relevantních informací, ale čistě emotivně. Právě proto referendum nechci, ale s odvoláním na výše napsaný odstavec budu já hlasovat ne pro hysterii, iracionálno a paranoiu, ale pro zdravý rozum.
Tedy pro radar.

Poznámka pod čarou: Těsně po publikování tohoto článku jsem objevil online diskuzi s Ivonou Novomestskou na serveru iDNES.cz http://zpravy.idnes.cz/odpovedi.asp?t=NOVOMESTSK. Byť je staršího data, dotazy čtenářů jsou zcela jiné kafe, než na stránkách Ivoniných soukmenovců. Stejně tak je vidět, že slečna aktivistka skutečně není pod tíhou některých racionálních argumentů na zrovna nejpevnější půdě.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Plav, komunisto, plav

pátek 24. srpna 2007

Po dlouhé době jsem ve zpravodajském portálu našel něco, co mě opravdu rozesmálo, a sice tento článek.

Zapálení, které mladého komunistu žene dopředu, je až dojemné. Autor těchto řádků se coby rekreační plavec amatér samozřejmě sklání před jeho schopnostmi. To, že svůj vrcholově sportovní výkon automaticky dedikuje zničení amerických imperialistů, ovšem zapáchá dvěma možnostmi:
a) chlapec se chce zviditelnit a možná shání na svůj výkon sponzora. Může jím být třeba iniciativa Ne základnám? Ta spíš nějakého řádně se otřásajícího oslíka sama ždíme. Nebo rovnou KSČM?
b) chlapec je naivní blb.

Leccos by nasvědčovalo variantě b. Mladý soudruh od frézy (jeho nástroj byl ostatně nedílnou součástí budovatelské poezie 50.let. Nadšení básníci tenkrát, řečeno s Miloslavem Švandrlíkem, nejčastěji rýmovali soudruhy se soustruhy, zatímco na frézy měli připraveny modré kombinézy) nechce americký radar, protože v tom vidí "ohrožení české suverenity". Tento hrdý patriot ale chce svůj triumf ve vlnách kanálu LaManche věnovat Rusku, protože "oni přemožitele kanálu ještě nemají".

To je, panečku, vlastenectví!

Stejně jako blaho naší země leží soudruhovi od Bečvy tak moc na jeho rudém srdci, mám já i zájem na tom, aby byl šťasten do konce svého života, a aby patrně udělal šťastnými i své spoluobčany. Proto bych ho vyzval k tomu, aby netroškařil. Místo na Britské ostrovy by chlapec mohl přeplavat rovnou na Ostrov svobody. Svoji milou by tak mohl požádat o ruku přímo před palácem Fidela Castra.

Plav, komunisto, plav! A to co nejdál.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Výroky rapujícího Roma, double standard a náckové

pátek 10. srpna 2007

"Chcípni, když nechceš nic dělat," vzkázal romský rapper Gipsy ostatním příslušníkům své etnické komunity tady. Že to říká on jakožto uznávaný opinion leader, na jehož slova jistě mnozí mladí lidé dají, je nepochybně zajímavé. Ovšem mnohem zajímavější by bylo, kdyby jeho slova do médií vyřkl člověk neromského, "gadžovského" původu.

Gipsymu teď, zřejmě právem, sdělovací prostředky a všichni ostatní tleskají za jeho odvahu a otevřenost. Kdyby ale absolutně totožný citát řekl někdo například z českých politiků, nepochybně by se strhla obrovská mediální štvanice, která by mohla skončit odstoupením daného politika, možná jeho lynčem a uvězněním. Nemusíme ale chodit tak daleko - něco takového by například mohl vyslovit i někdo z kolegů Gipsyho umělecké branže. Zde by si na své přišel především bulvár a dotyčný by se nakonec musel v slzách Romům omluvit. Nejlépe na kolenou a popel a prach by si posléze z vlasů smýval ještě týden.

Double standard, na který jsem právě poukázal, známe i z jiných odvětví. V černošském slangu je "nigger" poměrně běžným oslovením, které dnes víceméně postrádá negativní konotace. Kontroverzní americký rapper Ice-T, nejpopulárnější na přelomu osmdesátých a devadesátých let, tak nazýval ve svých písních sám sebe a své kamarády zcela běžně. Kdyby ovšem běloch použil slovo "nigger" může mít na svých bedrech i trestní stíhání. Slyšel jsem také, že homosexuálové běžně oslovují jeden druhého "ty buzno". Zkuste ale prohlásit veřejně o takovém Jiřím Hromadovi, že je "buzna"!

Gipsyho výrok by však mohl zavdat k řadě absurdních situací. Příkladem budiž můj poněkud radikálněji pravicově orientovaný kamarád, který mi dnes sdělil, že hodlá citát romského rappera napsat na obrovský transparent, kterým chce mávat pod pomníkem sv. Václava na největším pražském náměstí. Doufám, že mi dá včas vědět, abych si ho stihl vyfotografovat, ještě než na něj nějaký bdělý občanský aktivista upozorní policii a on bude zatčen. Kamarád by se ovšem teoreticky mohl hájit tím, že výrok pronesl v současnosti nejpopulárnější romský opinion leader, se kterým se on, plný upřímné lásky k romské komunitě, plně ztotožňuje.

Ještě lepší by ovšem bylo, kdyby se Gipsyho moudra chytili čeští ultrapravičáci. Národní stranou počínaje a Národním odporem konče. Kouzlem nechtěného by se tak mohl nejznámější český Rom stát "kápem" neonacistů.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Bývalý bolševik útočí na Hrad

úterý 24. července 2007

Jiří Dienstbier by rád byl českým prezidentem. Ačkoliv mu zatím nikdo kandidátství oficiálně nenabídl, už ve velkém stylu a za značné pomoci tradičně klausofobních médií rozjíždí svou prezidentskou kampaň. Ta je podle některých ruce si mnoucích politologů (jako je například estébák Zdeněk Zbořil a směšně nekritický obdivovatel všech klausobijců Jiří Pehe) "v plném proudu".

Nehodlám komentovat Dienstbierovy ubohé výpadky na současného prezidenta. Naprosto trefně to za mě udělal Klausův mluvčí Petr Hájek. Osobně mi ten člověk není sympatický, ale jeho výrok, cituji "Prezident se nebude vyjadřovat k urážlivým výrokům bývalých politiků, kteří doufají, že se na jeho účet v okurkové sezóně zviditelní" byl příslovečným hřebíčkem zatlučeným do hlaviček pana Dienstbiera a jemu podobným.

Nechci se ani vyjadřovat k osobě Jiřího Dienstbiera jako takového. Já ho za prezidenta nechci. Nelíbí se mi jeho více či méně skrytá sociálně demokratická, antiamerická a proruská orientace. Nelíbí se mi na něm, že by byl s největší pravděpodobností loutkou havlovské pravdoláskové kliky, ovšem za vedlejší nitky by úspěšně tahali Jiří Paroubek s Vojtěchem Filipem. Vadí mi na něm i to, že v padesátých letech patřil k předvoji dělnické třídy. A je mi zcela jedno, že byl později "disidentem" a topičem v kotelně. To ho pro prezidentskou funkci nekvalifikuje, právě naopak, i kdyby ho tam stokrát strčili jeho bývalí soudruzi. Zvěsti o jeho notorickém alkoholismu nemůžu potvrdit, neznám ho osobně, byť věřím pořekadlu že na každém šprochu...

Co bych ale chtěl hlavně rozebrat? Nedávno jsme toto téma diskutovali s kolegou Thorsteinem Bjørnssonem. Ten je, co se týče Dienstbierovy prezidentské kandidatury, optimistický - podle jeho názoru nemá takový kandidát proti Klausovi šanci.
Bohužel úplně nesdílím jeho optimismus, a to zejména z jednoho důvodu. Všichni si dobře pamatujeme, že prezidentská volba v roce 2003 byla (zaplaťpámbůh pro nás) fatální prohrou tehdejší křehké vládní koalice. Tato situace se může opakovat i v příštím roce. O tom, že Topolánkova koalice je snad ještě křehčí, než ta Špidlova, nemůžeme pochybovat. Pravda, Klaus má jednu nespornou výhodu. Může snad doufat, že vládní strana s ním neprovede žádnou "operaci Důchodce" - v roce 2003 ČSSD schválně a bůhvíproč potopila všechny své kandidáty, včetně toho nejhlavnějšího, Miloše Zemana. Díky tomu byl zvolen opoziční kandidát, o kterém média do té doby vytrvale psala, že nemá šanci a je neprůchodný a nepřijatelný.
Tehdy se zpackaná situace hodila na komunisty. Ano, samozřejmě, Klause zvolili komunisté a nikdo jiní. Socani (například Špidla a Gross) ani náhodou, že...

Může ODS v roce 2008 udělat to samé? Takřka určitě ne. Ale i "postupová matematika" nám říká, že Klaus nemá vyhráno. Ostatní strany vládní koalice, na křehkém vítězství ODS parazitující a vyděračskou politiku praktikující, dávají už teď jasně najevo, na jakou stranu barikády se postaví. Bursíkovci, kteří pionýrské šátky schovali za zelené vesty těsně před volbami, mu jasně ukazují vztyčený prostředník. Lidovci už zahajují jednání s nimi a - světe div se - s Paroubkem. Stačí několik pomýlených nezávislých kandidátů a médii zmasírovaných lidovců a budeme se ještě všichni divit.

Co se komunistů týče, ano, určitě někteří z nich dali tehdy Klausovi své hlasy. Bylo to způsobené faktickou válkou mezi ČSSD a KSČM. Špidla s Grebeníčkem se nesnášeli a pokud Grebeníček volil Klause, tak určitě Špidlovi natruc. Dnes je však úplně jiná situace. Levice je soudržná a Paroubek s Filipem jsou téměř před slučovacím sjezdem. Z toho důvodu budou příští rok komunisté s největší pravděpodobností volit kandidáta ČSSD. Bude-li to Dienstbier, určitě jim, už jako bývalý komunista a zaměřením spíše východně než západně, bude vadit méně než Klaus.

Stane-li se katastrofický scénář a Dienstbier (který bude nakonec s největší pravděpodobností Paroubkem jmenovaný, i když se teď Roko kroutí) porazí Klause v prezidentské volbě, bude na Hradě kandidát ČSSD, zelených a komunistů. Jsem zvědavý na mediální stereotypy, se kterými naši novináři přijdou. Bude se psát "komunistickými hlasy zvolený Dienstbier"?

Vsadil bych se, že ne.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Prostor pro nové (a staré) komunisty

pátek 29. června 2007

Je tomu už několik let, co jsem se zařekl, že časopis Nový prostor si už nikdy nekoupím. Sice si myslím, že vydělávat prachy na bezdomovcích a ještě se tvářit jako bůhvíjaká charita je celkem hezká myšlenka, ale k popsanému rozhodnutí mě dovedla zvláště osobní zkušenost s redakcí tohoto časopisu.

Nový prostor, alespoň pokud jsem zaznamenal, procházel několika mutacemi, kdy neschopné šéfredaktory střídali většinou ještě neschopnější a prodejnost časopisu šla tím pádem do kopru. Zhruba v době největšího úpadku jsem časopis přestal sledovat úplně. Nicméně zhruba před dvěma dni jsem se nechal v metru ukecat jedním vcelku sympatickým bezdomovcem. Měl jsem v tu chvíli dobrou náladu a hodně času, tak jsem své předsevzetí porušil.

Jako první věc jsem zjistil, kdo že v redakci NP zakotvil na seslích nejvyšších. Při čtení jména pana Ondřeje Slačálka, známého to levicového anarchisty, sympatizujícího s KSČM, mnou otřásla hrůza. Podle svých slov "něco jako šéfredaktorku" činí teď dokumentaristka Erika Hníková.
Protože o šílenci Slačálkovi nehodlám dále ztrácet slovo (čtenář může případně vygooglovat jeho jméno, chce-li zjistit, co je zač), zaměřil bych se na slečnu Hníkovou. Po zhlédnutí dokumentu Ženy pro měny si jí jako filmařky vážím, o tom žádná. Po několika rozhovorech, které jsem s touto dámou četl, jsem však zjistil, že trpí podobným stigmatem jako většina "mladých nezávislých umělkyň" - tedy že se jedná o zastydle postpubertální ekoanarchohippízačku a bojovnici proti konzumu, globalizaci, McDonaldům, kariéristům, konzervativcům... další proměnné si už dosaďte sami. Něco podobného si myslím i o slečně Lindě Jablonské, autorce to dokumentu Kupředu levá, kupředu pravá, která se při jeho natáčení skamarádila s mladými komunisty, protože to byli strašně milí a otevření lidičkové a takoví zapálení a... no, děvčata, vaše ideály vám neberu, to je krásná věc. Nicméně back to reality.

V Novém prostoru jsem si ještě v metru přečetl jediný článek, a sice dvoustránkovou reportáž o návštěvě George W. Bushe v Praze. Poté jsem tiskovinu okamžitě zahodil. Nemůžu tedy přesně citovat, což mě teď docela mrzí, a nevybavím si ani jméno dívčiny, která byla pod článkem označena coby "nezávislá novinářka". Zdali je zméněná dáma novinářka, to opravdu nevím, její jméno jsem do té doby nikde nezaznamenal, "nezávislá" není ani trochu - tolik špíny, kydané na prezidenta USA, jsem nečetl ani v Haló novinách a na Blistech. Vybavily se mi vzpomínky na anarchistický samizdat A-kontra, který jsem cca před deseti lety měl možnost si přečíst.
Mé hrůzné zjištění, že Nový prostor, stejně jako před časem Literární noviny, vzali do svých rukou ideologičtí pomatenci, však mělo ještě pokračování. Ve snaze najít inkriminovaný článek jsem zabrousil na jejich internetové stránky. V seznamu autorů jsem onu "nezávislou novinářku" bohužel nenašel, objevil jsem tam však například předsedu KSČM Vojtěcha Filipa. Poslední hřebík do rakve byl ovšem editorial Eriky Hníkové v jednom ze starších čísel - z toho si teď dovolím ocitovat:

Milí naši čtenáři,
Další číslo Nového Prostoru.
Jeho hlavním tématem jsou americké protiraketové základny na našem území. Leckoho možná překvapí, že jsme se v této problematice obrátili na KSČM.


Ne Eriko, nepřekvapí.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Přeskočilo Paroubkovi ze sluníčka nebo z Bushe?

čtvrtek 7. června 2007

Přiznám se, že při každodenním monitoringu tisku mnou už dlouho nic neotřáslo tak, jako rozhovor s Jiřím Paroubkem, otištěný předevčírem v Hospodářských novinách, který najdete tady. Předseda ČSSD, zřejmě omámen náhlým záchvatem sebedůležitosti (měl zrovna před schůzkou s George W. Bushem) odhodil svou dočasnou masku bodrého státníka, který chce jen spravedlnost pro všechny, a ukázal se v pravém světle: Tedy jako zpupný, arogantní a sebestředný pitomec. Přesně takový, jako jsme ho znali před posledními volbami do Poslanecké sněmovny a co si budeme vyprávět, hlavně den po nich. K tomu ještě později.

Mistr logiky Paroubek (viz "Nemáme Grónsko, z toho vyplývá, že nemůžeme mít ani radar) našel své velké téma. Totiž radarovou základnu v Čechách. Být dnes ve vládě, byl by s největší pravděpodobností všemi deseti pro její umístění. Ostatně není žádným tajemstvím, že jednání s americkou stranou zahájili právě tehdy vládní sociální demokraté, byť to dnes Paroubek vehementně popírá, protože se mu to nehodí do jeho opozičního krámu. Dnes mu ale blaho občanů leží na srdci tolik, že dští proti vládní iniciativě síru kde může. Rozdmýchává iracionální vášně, krmené neuvěřitelnými fámami, vedle kterých všechny příšery z jezera Loch Ness tiše blednou závistí. Je to voda na mlýn bezmozků, kteří, vystrašeni k podělání, zanechali zdravý rozum kdesi hluboko ve svých zahradních hromadách hnoje a naslouchají komunistům a užitečným idiotům, placeným nejspíš íránskými penězi, typu pana Tamáše, mluvčího to iniciativy Ne základnám. Paroubek i přes to, že by se jakožto vůdce normální středoevropské demokratické strany (ano, vím že to na českou sociální demokracii nejde plně aplikovat) měl zdravým rozumem řídit, se přesto staví na jejich stranu.
Paroubkovi se evidentně zatočila hlava z toho, že se americký prezident rozhodl s ním promluvit. Těžko říct, co k tomu Bushe II. vlastně vedlo. Třeba chtěl toho exota vidět na vlastní oči. Na následující tiskové konferenci byl ostatně Quimby plný dojmů. Jak si vysvětlit jeho výroky, že "Bush byl na setkání se mnou dobře připraven" a že "pochválil i minulé vlády, samozřejmě hlavně tu, kterou jsem vedl já" jinak, než že Paroubkovi definitivně hráblo?

Pokud ano, přiblížil se zřejmě svému elektorátu až na pomyslnou dřeň. Myslím že ani průměrný volič socanů nemůže být TAK blbý (a nedělám si o inteligenci většiny jejich voličů věru žádné iluze), že by mu onehdy v červnu 2006 nezatrnulo, když se Paroubek těsně po oznámení výsledku voleb rozhodl v přímém přenosu vyvolat ducha Klementa Gottwalda. Který je zjevně, alespoň co do rétoriky, jeho největším vzorem.
Ale možná se mýlím. Možná mu tehdy většina jeho věrných tleskala. Jako když nechal zmlátit tisíce vysmažených mániček na CzechFetu. To byl, panečku, státnický zásah, to to těm feťákům Jirka hezky nandal! Třeba se lidi už alespoň podvědomě těšili na dobu, kdy stát bude rozhodovat za ně, a to i v tom smyslu, jaký jogurt si můžou ke svačině koupit (na pultech bude, jako kdysi, jen jeden druh) a kam mají jet na dovolenou (půjde to jen do spřátelených zemí Východní Evropy). Možná zdejší obyvatelé sní o době, ve které zase nebudeme mít nikdo nic a budeme si všichni rovni. Nebude pak třeba závidět sousedům, kteří si na to lepší auto, než máme my, "určitě nakradli, to je jasný".

Jinak si věru nedokážu představit reálné vysvětlení toho, že ČSSD má i přes evidentně nebezpečného psychopata ve svém čele vůbec nějaké preference - a to číslo, obávám se, není zrovna malé. A jsme zase u toho - příčinu musíme hledat sami v sobě. Je docela dobře možné, že po příštích volbách nás opět tento "pedofilní organizátor vražd" (jak Paroubek sám sebe několikrát v nadsázce nazval) povede. Budeme mít, co jsme chtěli - já například sbalená zavazadla.

Zobrazit celý článek