GEOPOLITIKA: Kdo je vaše nejoblíbenější postava a proč právě Lenin?

pátek 30. listopadu 2007

Ve svém minulém článku jsem se zabýval tím, zda střet civilizací nastal či nenastal, co pod ním vidím a jaké jsou patrně jeho příčiny. V tom dnešním bych se rád věnoval dvěma civilizacím, které ohrožují Západ nejvíce, a sice ruské a arabské. Pro začátek bych rád vymezil pojmy „ruská civilizace“ a „arabská civilizace“, protože se neshodují úplně s myšlenkou profesora Huntingtona o bloku „pravoslavném“ a „islámském“.



Rusko a arabské země mají jedno důležité specifikum, které je, byť jsou ve zcela odlišných kulturních celcích, sdílené oběma národy, a tím je společná zkušenost mongolského vpádu. Pokud se podíváme na historii Abbásovského chalífátu (s centrem v Bagdádu) a Rusi před vpádem Mongolů, vidíme fakticky standardní společenský vývoj, ne odlišný od toho, který probíhá jinde. Obě země víceméně tolerují cizince, jinověrce, jak už mají jednou ustálené hranice, neprojevují se příliš agresivně. Vpád Mongolů v roce 1240 do Kyjeva a v roce 1258 do Bagdádu však znamenal naprostý šok, zejména pro chalífát, neboť poslední chalífa z Abbásovské dynastie Al-Musta’sim byl Mongoly zavražděn tak, že byl zaživa zapřáhnut za koně a usmýkán k smrti. Na Rusi se Mongolové nechovali o mnoho lépe. Jistě, dalo by se říci, takových vpádů bylo hodně, vždyť i Mongolové přišli a odešli, ale stejně jako atomový výbuch nad Hirošimou má mnohem větší psychologický efekt, než poprava kulkou do týla ekvivalentního počtu obětí dotyčné pumy i zde šlo zejména o psychologický efekt, který se ukázal být u obou národů značně podobný. Bylo to právě od té doby, kdy Rusové začali být extrémně paranoidní a nedůvěřiví k čemukoliv „venku“ a kdy začali používat taktiku „nejbezpečnější ruská hranice je ta, kde jsou ruští vojáci z obou stran“, a kdy se Arabové uzavřeli do sebe a kdy vtiskli islámu podobu, jakou má dnes wahhábismus v Saúdské Arábii.

Významný ruský básník a carský diplomat Fedor Ivanovič Ťutčev řekl o Rusku jednu – myslím, že celkem vystihující větu – „Hlavou Rusku neporozumíš a jedním metrem Rusko nezměříš. Je jiné – musíš v něj prostě věřit.“ Tato věta velmi dobře popisuje charakter ruské duše – a včetně jejího charakteru ve věci interakce se svým okolím – a nejen ruské duše, ale i arabské. Laskavý čtenář by si mohl právem položit otázku, proč jsem použil nadpis tohoto článku takový, jaký jsem použil, ale odpověď je navýsost logická. Právě z té iracionality příznačné pro ruský i arabský národ vyplývá jeden aspekt, se kterým se Západ ještě nedokázal tak úplně naučit počítat, a sice nekritická úcta a zbožnost těchto národů k symbolům. Když dánský deník Jyllands-Posten otiskl karikatury Mohameda, případně Estonci přesunuli pomník rudoarmějce v Tallinnu, měli seveřané z obou zemí oprávněný pocit, že reakce protistrany je naprosto přehnaná. Ano, to, co dělali Arabové na Západním břehu Jordánu, v Gaze, Sýrii, Libanonu či dalších arabských zemích bylo naprosto přehnané. Pálení ambasád Dánského království stejně jako napadání paní velvyslankyně Estonské republiky v Moskvě a útočení na všechno estonské v Rusku není rozhodně ani uměřená, ani rozumná reakce. Problém je ovšem v tom, že se to dalo čekat – přičemž nechci rozhodně obvinit ani redaktory Jyllands-Posten ani estonskou vládu podezírat z touhy po provokaci. Možná trochu, ale domnívám se, že tohle, co se stalo, nechtěl – a hlavně nečekal – nikdo. Symboly jsou v obou národech naprosto nedotknutelné a problém nastává tehdy, když je porušeno tabu. Dovolit si v Rusku říct, že druhou světovou válku začal spolu s Hitlerem Stalin, že během „Velké vlastenecké války“ dělalo velení Rudé armády takové sprostoty vůči svým vojákům, že velká část těch vojáků zemřela naprosto zbytečně či že celá ta slavná Rudá armáda neosvobozovala, ale znovu zotročila už Hitlerem porobené země a často loupila, kradla a znásilňovala, vyvolá takřka na 100% reakci stejnou, jako dovolit si říct v centru Bagdádu, že Mohamed byl pedofil, co spal s devítiletou Ajšou, pročež je ještě ke všemu prasetem. Možná se v tomto okamžiku laskavý čtenář zasměje, ale bohužel tohle je jeden z aspektů myšlení obou národů. Proč nebyl Lenin odnikud v Rusku, kromě z názvu města Leningrad, odstraněn? Protože Lenin je SYMBOL a i kdyby ho náhodou někdo nepovažoval za největší osobnost ruských dějin, tak ho za ni považuje, jen o tom ještě neví.

Dalším sdíleným aspektem ruské i arabské mentality, který se promítá do zahraniční politiky je permanentní až paranoidní pocit bytostného ohrožení, často velmi silně iracionální. Jde dokonce až tak daleko, že se nelze ani Rusku, ani Arabům příliš zavděčit – přesně podle modelu „Útočím-li na ně, budou mít pravdu, že je ohrožuji. Budu-li k nim slušný a otevřený, budou mě podezírat z přípravy na útok.“ Ono se ani není moc čemu divit, protože jak Rusové, tak Arabové mají to, co bych nazval „dlouhodobou historickou pamětí“. Stejně jako sunnitští Arabové nezapomínají šíitským a vice versa, co proti sobě mají, i když je to historie mnoho set let stará, Rusové mají pořád v kolektivní historické paměti, že byli přátelé s Francií – zaútočil Napoleon. Byli přátelé s Německem – zaútočil Hitler. Proto Západu z principu nedůvěřují a staví se proti němu a priori do útočné pozice, i kdyby se Západ stokrát změnil, respektive ho reprezentoval jiný stát, než Německo a Francie. Tato paranoia jde tak daleko, že jakýkoliv projev, byť sebemenší a sebeméně významný od země, která leží na západ od ruských hranic, je považován za útok. Když se počátkem tohoto roku běžní Rusové rozhořčovali nad tím, že si Estonci dovolili přesunout pomník rudoarmějce, brali to nesmírně osobně. Racionální úvahy typu „Ale vždyť jsou stopadesátkrát menší, než my“, případně „my máme jednu z nejsilnějších armád světa, co nám mohou udělat?“ opravdu šly stranou. Úvaha, která předcházela tomuto „frontálnímu“ útoku na Estonsko, dá-li se úvahou vůbec nazývat, vypadala totiž právě takto: „Estonsko, ten zlý západ, co nás už několikrát napadl a zradil, na nás útočí, chce zničit matičku Rus a pokud nebudeme dostatečně tvrdí, určitě to udělá.“ Matička Rus je totiž jedním ze symbolů (podobně jako Lenin), na které se v Rusku absolutně nesahá – ostatně už samo úsloví „Matička Rus“ říká mnohé, protože role matky je v ruské společnosti nesmírně silná. To, jak se Rusové chovají se tak podobá situaci, v níž čtrnáctileté děvče dští síru a bouchá pěstmi okolo sebe a křičí: „Vy mě vůbec nechápete!!! A já vás mám tak ráda a vy mě pořád napadáte!!!“, přičemž jediný, kdo tu útočí, je ona sama. Bohužel pro Západ je tato situace poněkud zapeklitá, protože téměř neexistuje způsob, jak s Ruskem vyjednávat, aby se toto nezačalo cítit uraženo, případně jako terč nějakého útoku.

Přes veškerý realismus zahraniční politiky západních zemí není Západ realismu ve vztahu k Rusku příliš schopen – protože zaujímá k Rusku od základu špatný postoj. Téměř každý dospělý člověk zažil chování pubertálního dítka, a tak podvědomě aplikuje přístup, který používá ke svému dítku v obtížném věku na Rusko, u nějž vidí podobný archetyp chování. Což je jedna z největších chyb, jakých je možno se dopustit. I když se Rusko chová jako puberťák, tak není „naše“, jako je „naše“ dítě, co máme doma. Proto přístup rodičovsko-učitelský, který Západ praktikuje, vede pouze k další eskalaci konfliktu, protože Rusko (jako správný puberťák) na takový přístup samozřejmě reaguje podrážděně a začne útočit na nás s vervou čtrnáctiletého synka, který říká, jak „naši jsou blbí a jak je nesnáším.“ Jediná rozumná pozice, kterou podle mého názoru může Západ k Rusku zaujmout, je držet se dál, než v blízkosti jeho pěstiček a snažit se přehlížet jeho pubertální výstřelky, paranoie a urážení se. Pokud bude Západ brát Rusko takové, jaké je, sice ho nepředělá, ale zůstane v bezpečí. A je na každém odpovědném člověku, aby si uvědomil, co je pro jeho zemi důležitější. Zda vlastní bezpečí, nebo touha vychovávat a misionářsky napravovat Rusko.

I když mají Rusové i Arabové ve svém myšlení mnoho společných prvků, nejsou stejní, a proto nelze na Araby aplikovat týž postup, jaký jsem výše zmínil v případě Ruska. První podstatný rozdíl je v tom, že zatímco Rusko má svou reprezentaci, která víceméně vyjadřuje touhy a myšlení obyvatelstva (dnešní období je značně atypické, protože je to snad poprvé v ruské historii, co jej vede naprostý pragmatik podobný více než pubertálnímu dítku Machiavellimu), v případě Arabů je tomu jinak. Vládnoucí režimy mívají zpravidla racionální a „dospělé“ postoje, zatímco jejich obyvatelé jsou podobně iracionální, nevyzpytatelní a symboličtí jako Rusové. Další důležitý rozdíl je ten, že zatímco v Rusku elita vládne a je schopna prosadit na úkor obyvatelstva prakticky cokoliv, mezi arabskými národy hrozí kdykoliv nebezpečí ozbrojeného „převratu ulice“ a milion rozvášněných Arabů v ulicích města s kalašnikovy nad hlavou je třeba brát na vědomí více, než vládu dané arabské země. Tato dichotomie je daná do značné míry právě tím, že neexistuje panarabský stát a mají-li jednotlivé arabské (a zároveň většinou sunnitské) země ospravedlnit svou legitimitu, nemohou se chovat podle chování svých poddaných a občanů, protože tím by existence mnoha arabských států ztratila smysl a vlády těch zemí by přišly o legitimitu. Což je ostatně další problém, v němž dělá Západ velkou chybu – zatímco v euroatlantické společnosti může demonstrovat fakticky, kdo chce – co chce a neznamená to nic pro zahraniční politiku dané země, v arabských zemích sejde-li se taková demonstrace, může to být klidně předznamenání státního převratu. Západ tak bere tyhle demonstrace na hodně lehkou váhu s tím, že „tohle přeci nemůže být jejich reálný postoj“, lež on bohužel často pak je.

Jaká by tedy měla být strategie Západu vůči Rusku a arabským zemím? Měli bychom na ně pohlížet s úctou jako k partnerovi, neměli bychom se snažit je vychovávat či „civilizovat“, omezit veškerý společný kontakt na ekonomickou spolupráci a turistiku, neslibovat žádné „věčné přátelství“, protože oba národy jsou schopné nám to, pokud něco selže, připomenout i po mnoha stech letech, ale hlavně bychom měli být vůči Rusku a arabským zemím maximálně obezřetní a na všechno, co odtud pochází, se (byť se slušností a s úsměvem) koukat jako na potenciálně nebezpečné a ohrožující a pro jistotu zbrojit co možná nejvíce. Obě civilizace jsou vůči nám totiž nezáměrně nebezpečné – v jejich očích jsme my ten arogantní agresor, který se je snaží poučovat, což nenesou dobře. Proč je ve vztahu s Araby i Rusy tak úspěšná Čína? Protože pouze obchoduje. Nepředělává, nepomáhá, na nic si nehraje. Mezi ruskou (arabskou) a západní civilizací totiž obrazně řečeno nikdy nebude láskyplné nerozborné manželství, ale společnou firmu pojištěnou smlouvou slibující sankce v případě porušení založit můžeme.

0 Comments: