SPOLEČNOST: Opravdu zdravý selský rozum?

čtvrtek 30. září 2010

Společnost na východní straně bývalé železné opony řídí často principem, který označuje za zdravý selský rozum. Podíváme-li se důkladně na to, jakým způsobem se ve společnosti používá, zjišťujeme, že se jedná o jakou si berličku nahrazující zákonnost a právní stát – zdravý selský rozum se dává do protikladu s (opovrhovaným) americkým souděním se o cokoliv, s předpisy z Bruselu či v podstatě s jakýmikoliv zákony. Je ovšem selský rozum opravdu to nejlepší, co naši společnost mohlo potkat?

Jedním z největších zločinů, které komunismus napáchal v zemích, kde vládl – a šlo skutečně o komunimsus, ne o fakt, že ho vedli Rusové – je rozostření, respektive smazání hranice mezi soukromým a veřejným. Nejde nutně o majetek, jako spíš o společenskou funkci jedince; přitom odstranění následků takové degenerace není jednoduché a nezůstává nutně propojené s komunistickou ideologií.

Příklad první – jedu vlakem z Bohumína do Prahy, v kupé sedí velmi solidně vypadající Rom, dáme se do řeči. Mluvíme o problémech romské komunity, přičemž mi ten pán předal důležitou zkušenost: sám pracuje na administrativní pozici u ČD, dříve pracoval jako průvodčí. Práce průvodčího ho bavila, ale musel ji zanechat – kvůli romským cestujícím. Jakmile se totiž takoví vyskytli, viděli v něm příslušníka romské komunity, u něhož si chtěli “osobně” zařídit cestu bez jízdenky s tím, že přece on musí “našim” pomoct. Naprosto ignorovali jeho drážní uniformu a fakt, že on tam byl ne za sebe, ale za úřad.

Příklad druhý – Polsko, debata o funkci kříže ve veřejné škole. Horliví katolíci diskutují následujícím způsobem: “A proč se bojíte kříže? Copak vám na něm vadí? To chcete zakázat kříže i v kostelech nebo u mě doma?” – naprosto nechápaje, že doma jim ho nikdo zakazovat nechce, ale na veřejné instituci ten symbol znamená, “kdo tomu tam velí”, což není fér vůči nekatolickým studentům, kteří mají právo se necítit vyloučeni. V téže kauze se objevoval i jiný argument - “Jak to může být církevní diktatura, když církev tam ten kříž nedala, ale já osobně” (ozvala se učitelka). Nechápala, že je špatně, když ona, coby zaměstnanec, tam umístí soukromě sehnaný kříž čistě na základě své soukromé pohnutky – jednala tehdy jako soukromá osoba, ovšem odmítala pochopit, co může existence kříže ve škole znamenat jako symbol institucionální.

Příklad třetí – kdekoliv v ČSSR a kdykoliv za dobu existence tohoto zřízení: Petr řekl: “Jdu za Karlem pro maso, stavím se u Pepy aby mi spravil auto, za což mu dám od Franty, mého kamaráda, přímlvu u Honzy ohledně devizového příslibu pro chystanou dovolenou v Rakousku”.

Jaká je souvislost mezi těmito třemi případy? Všechny totiž poukazují na společný civilizační nedostatek – neschopnost, nebo neochotu odlišit funkci soukromou od funkce veřejné. Myšlení, které jsem v těchto třech případech nastínil, vede k obrovskému bujení šedé ekonomiky, korupce, případně porušování občanských svobod. Mají shodný základ v nepochopení principu právního státu a konceptu pozitivismu, na němž stojí celá civilizace, protože jedině ten je schopen zajistit rovný přístup stát ke všem občanům a demokracii. Jaký je to tedy princip? Velmi prostý – na vše existuje smluvní základ; kde je smlouva dodržena, je to v pořádku, kde není smlouva dodržena, nastupuje sankce, co smlouva neřeší, je na každém aby dělal, jak uzná za vhodné. Člověk je vázán různými druhy smluv, Ústavou a platnými zákony počínaje, přes smlouvy dobrovolně uzavřené s jinými soukromými subjekty, ústními dohodami konče. Důvěra v naplnění toho, co je smluvně ujednáno (princip pacta sunt servanda), je základem otevřené a transparentní civilizace, která je spravedlivá. Nepochopení funkce člověka ve společnosti, respektive rozlišení jeho rolí (člověk jako soukromá osoba, člověk jako zaměstnanec/reprezentant firmy, člověk jako občan, člověk jako úředník, člověk jako politik, atd.), pak vede k podkopávání pozitivistického právního řádu, protože vytváří prostor pro alternativní cesty, které však už nezaručují všem občanům spravedlivost. Do obludných rozměrů může tento problém narůst u státních zakázek, kdy úředník Franta dá zakázku nikoliv v nejlepším zájmu svého zaměstnavatele (státu) firmě XY, ale Karlovi, majiteli firmy, s nímž chodí už posledních dvacet let na pivo.

Hranici mezi soukromým a veřejným v tomto ohledu intenzivně ničí především to, čemu se říká zdravý selský rozum. Onen selský rozum totiž káže ignorovat nějaká nařízení (v našem posledním příkladě bránící nepotismu) ve prospěch vlastní osobní prvoplánové výhody (Frantova myšlenka na to, že když Karel dostane státní zakázku, Frantovi taky něco odsype), ovšem naprosto ignoruje destruktivní vliv takového chování na celospolečenskou důvěru v princip pacta sunt servanda, které sociologové říkají sociální kapitál (míra důvěry ve společnosti, která se dá kvantifikovat jako rozdíl ceny – vyjádřené v penězích - nutné k zaplacení ve společnostech s nižší důvěrou v systém proti společnostem s vyšší důvěrou v systém pro zajištění stejné míry zabezpečení). On ten selský rozum je možná lidský, ale vůbec není zdravý z hlediska spravedlnosti (rovnosti občanů před zákonem). Osoby, které se na něj většinou odvolávají, ať už v jakékoliv otázce, tak činí proto, že obhajují působení škody někomu jinému, většinou neznámému, pod logikou, že “kde se neublíží mně nebo mým blízkým, tak moje chování nevadí”. Problém je v tom, že tento selský rozum může fungovat mezi jednotlivými klany spolu soupeřícími na život a na smrt, ovšem ne ve společnosti, kde každý na každém závisí. Další příklad: jedu v noci autem, svítí mi červená. Nikde ani noha, zdravý selský rozum  říká: “jeď dál, je to v pohodě”. Devětkrát to vyjde, po desáté dotyčný řidič srazí a zabije cyklistu jedoucího na zelenou zpoza rohu domu. Proč tedy na červené stavíme, i proti selskému rozumu? Protože věříme, že budeme-li to dělat my, příště to udělá někdo také. Dodrží smlouvu, zastaví, my budeme moct bezpečně jet, budeme-li mít zelenou. Společnost, ve které taková důvěra existuje, má sociální kapitál vyšší, než společnost, v níž je potřeba se i na zelenou rozhlížet.

Právě selský rozum je to, co vedlo Romy ke zneužití situace, v níž byl jiný Rom průvodčím ve vlaku, stejně tak vedl učitelku k pověšení kříže ve třídě, aniž by se kohokoliv ptala, jakož i to, co vedlo účastníky v našem třetím případě k krádeži u svých zaměstnavatelů či nepotismu. Komunistický režim povýšil selský rozum na nejvyšší princip – to podle selského rozumu měli lidé jednat, ne jako “nějací inteligenti”. Problém je v tom, že selský rozum aplikovaný v takové míře přímo vylučuje spravedlivou a demokratickou společnost, navíc jeho používání vyvolává ztráty z veřejných zdrojů (způsobené korupcí, klientelismem či nepotismem). Je tedy rozumné ním argumentovat, když přijde na otázky spojené s budoucností našeho státu?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: O všeobecném dobru

pondělí 27. září 2010

Ačkoliv se tomuto pojmu mnoho lidí pravidelně vysmívá a označuje jej za komunistický, opak je pravdou. Všeobecné dobro je ekonomickou veličinou, kterou se každý člověk svým jednáním (pokud je racionální) snaží dosáhnout – jde o v tu chvíli maximální dosažitelnou hodnotu peněz, štěstí či jiných měřitelných veličin. Dá se říci, že všeobecné dobro je situace, v níž je tok hodnot ve společnosti efektivní.

Všeobecné dobro je v absolutní podobě nedosažitelné, ovšem cílem každého racionálního jedince je jeho hodnotu zvyšovat. Existují dva typy situací, v nichž ke zvýšení všeobecného dobra dochází – předpokládejme kontrakt nebo spor minimálně dvou stran, kde jsou následující možné výsledky jednání – vyhrají strany A i B (obě mají na konci kontraktu/sporu více než na počátku), strana A vyhraje a strana B prohraje, strana B vyhraje a strana A prohraje a obě prohrají. Situace, kdy vyhraje jen jedna strana, se dají rozdělit podle toho kolik kdo vyhrál nebo prohrál – pokud vyhrála jedna strana více než druhá prohrála, všeobecné dobro roste. Pokud jedna strana vyhrála právě o tolik, o kolik druhá prohrála, všeobecné dobro zůstává stejné, a pokud jedna strana vyhrála, ovšem za takovou cenu, že sama ztratila proti původní hodnotě, ale oponent ztratil významně víc, jde o Pyrrhovo vítězství. Efektivní jednání je tedy pouze takové, v němž všeobecné dobro roste, a takové případy jsou jen dva – první je ten, kdy obě strany skončí s tím, že mají více než na začátku a druhý je ten, kdy jedna strana získá více než ta druhá ztratí. Důsledek zvýšené hodnoty všeobecného dobra je jasný – společnost (nikoliv pouze ekonomika) má více hodnoty jako celek a tak může lépe investovat do budoucnosti, jednoduše řečeno, může se snáze rozvíjet.

Pokud se zamyslíme nad tím, proč vůbec nějaký stát máme, zjistíme, že to má hodně společného právě s efektivitou. Pokud bychom neměli stát, museli bychom – každý zvlášť – vydávat zdroje na obranu a zabezpečení případných kontraktů (není-li společný arbitr, nemůžeme se spolehnout na spravedlnost, v takové situaci bude-li nás náš obchodní partner chtít okrást, protože to pro něj bude výhodné, udělá to). Tyto zdroje (a opět, nejen finanční, ale i v podobě nákladů obětované příležitosti, emocionální – typu “musím-li se bránit, nemám čas na to trávit příjemné chvíle s manželkou” a podobně) vydané každým člověkem zvlášť, pokud se sečtou, tvoří mnohem větší sumu, než zdroje vynaložené k dosažení téhož výsledku státem. Proto tady stát máme, žádné jiné racionální odůvodnění existence státu není. Skončili jsme tedy tak, že jsme svěřili státu zodpovědnost za naši bezpečnost, abychom se sami mohli věnovat jiným věcem – rodinou počínaje přes obchod až po třeba vývoj nových technologií (člověk, jemuž neustále hrozí smrt útokem jiného těžko má čas a chuť na to vynalézat nové věci a i kdyby ano, bude to dělat mnohem pomaleji, než kdyby mu ta smrt nehrozila). Od státu tedy chceme, aby jednal efektivně, tedy aby (jak jsme si ukázali v předchozím odstavci) zvětšoval všeobecné dobro – pokud to nedělá, tak nás de facto okrádá o peníze, které jsme do něj vložili.

Stát jako takový tedy není (nebo by aspoň neměl být) žádnou posvátnou kravou. Měl by být institucí, k níž máme asi podobný vztah, jako k firmě, která nám pojistí auto – tedy pokud jsme s jeho službami spokojeni, v pořádku, pokud ne, buď na něj zatlačíme, aby se choval efektivněji, nebo si najdeme substitut – jiný stát, z gruntu jiné územní uspořádání, apod. Stát by totiž, aby byl efektivní, měl být zároveň nejen sekulární (tedy nenáboženský), ale i nekulturní. Nikoliv multikulturní, jak je dnes moderní tvrdit, ale měl by být kulturně neutrální. Rozdíl je evidentní – zatímco multikulturní stát se snaží vyvažovat proporcionální podíl na moci všech možných skupin obyvatelstva, nekulturnímu státu je to jedno a řídí se jedním pravidlem – maximální efektivitou. Multikulturní stát je právě proto špatný, že je silně neefektivní; vynakládá enormní zdroje na to, aby 1) zjistil, jaké skupiny na jeho území žijí, 2) zjistil, jak mezi ně spravedlivě proporcionálně rozdělit moc, 3) uplatnil to v praxi. Protože se identity jeho občanů, stejně jako jejich proporce neustále mění, není to práce na jeden výzkum a vytvoření jednoho neustále funkčního pravidla, nýbrž neustálá potřeba monitorovat a podle toho nastavovat systém. Jestli to čtenáři něco připomíná, pak má pravdu – multikulturní stát se řídí přesně tímtéž, čím se řídí centrálně plánovaná ekonomika. A jak víme z praxe – nefunguje to. V dnešní době bohužel mnoho nekulturních států není, ovšem známe případy z historie. Typickým takovým příkladem byla habsburská monarchie, pozdější Rakousko-Uhersko. Císař František Josef I. se řídil železnou zásadou – žádné propojování kulturní identity se státem. Kulturu třeba i podporovat (finančně), ale nechat ji od státu oddělenou. Kdykoliv se někdo pokusil o to, dát státu kulturní obsah, byl tvrdě potrestán – ať už se jednalo o nacionalisty české, maďarské či německé (málo Čechů ví, že krátce poté, co generál Windischgrätz pacifikoval v roce 1848 české nacionalisty v Praze, pacifikoval i německé nacionalisty ve Vídni). Není přitom náhoda, že rakousko-uherský byrokratický systém, i když zejména komunisté naučili lidi se mu posmívat, byl ve své době mimořádně efektivní (z hlediska zvětšování všeobecného dobra). Jeho konec byl způsobem tím, že se většina jeho občanů na efektivitu zvysoka vykašlala – a místo tvoření všeobecného dobra se rozhodli všeobecné dobro ničit (dalo by se říci, že ti lidé vyměnili materiální kapitál, stejně jako i kapitál v podobě efektivního státu za pocit národní emancipace – je zde ovšem otázka, zda ten pocit stál za všechny negativní důsledky plynoucí ze ztráty efektivity, to je ovšem na každém aby to posoudil sám za sebe).

Hodnotově neutrální stát (sekulární, nekulturní) by se měl řídit především třemi principy:

1) Zákony by měly být souborem pravidel, která znemožní jednomu subjektu poškozovat jiný (poškozením se rozumí připravení jiného o něco, čehož hodnota je finančně vyčíslitelná)

2) Měla by panovat absolutní rovnost před zákonem

3) Stát by měl (v zájmu svého zachování) vychovávat své občany (například ve veřejných školách) k tomu, aby neviděli stát jako nositele hodnot, ale čistě jako funkcionalistickou jednotku.

Stát takto chápaný by samozřejmě neměl problémy se separatismem či integrací do větších celků – občané by se totiž mohli rozhodovat čistě a jen podle toho, co jim přijde výhodné (tedy co je více uspokojí – ať už finančně či jinak), tedy ne jako dnes, kdy pokud někdo svou státní příslušnost odvíjí od výhodnosti, je označován ostatními za “prospěcháře”, ne-li rovnou “zrádce národa”. Historie prokázala, že není pro stát ani jeho občany nic horšího, než vkládání emocionálního obsahu do smlouvy mezi státem a občanem – právě to je totiž zdroj většiny válek a nepohodlí na této planetě. Chceme-li předejít nějaké další, oprosťme stát od kultury, nesvědčí mu.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Mantra bezmozků přímo z úst populárního zpěváka

sobota 25. září 2010

Všichni politici jsou zloději a patří je zavřít, soudci jsou mafiáni a měli by taky být za mřížemi, všichni katolíci jsou děti zneužívající pedofilové a Klause zvolili komouši. Tuhle mantru můžeme pravidelně slyšet v hospodách čtvrté cenové skupiny, ale často ji také lze číst na internetu, většinou od neregistrovaných uživatelů libovolných diskuzních fór. Anebo také v posledním Reflexu, v rozhovoru s populárním zpěvákem Davidem Kollerem, kterého magazín před časem vyhlásil za Osobnost roku.

Aby bylo jasno, nesnáším komunisty. Můj názor je, že jsme se k nim začátkem devadesátých let měli zachovat daleko tvrději, nechci si ovšem hrát na generála po bitvě, jako to v současnosti dělá mnoho lidí. Sám jsem byl v té době ve školním věku, na rozdíl od Davida Kollera, který se tehdy už sem tam objevoval v televizi po boku svých spoluhráčů - dítek to z líhně komunistického mafiána Františka Janečka. To jen tak pro pořádek. Co mě však vytáčí ještě více než existence komunistů v českém parlamentu, jsou s prominutím kecy, jaké v inkriminovaném rozhovoru najdeme, když se stočí na politické téma.

"Fujtajxl komouši, nechci, aby mi nějaká kráva z KSČM říkala, co mám dělat," rozhořčuje se Koller. V pořádku, to já také ne. Pojďme se ovšem bavit o tom, co se reálně dá dělat. Pan umělec žádné konstruktivní řešení nenabízí. Mluví o "knedlíkovské republice chalupářského ražení," ovšem sám mantrou, kterou hlásá, nepřekročil mantinely typického českého bezmozka v oné čtvrté cenové.

Co se tedy dělat dá? Já bych věděl - místo pořádání akcí typu S komunisty se nemluví a Zrušme komunisty!, které k ničemu nejsou, by pomohlo prostě a jednoduše nehlasovat pro bolševiky ve volbách. David Koller (kterého coby muzikanta do jisté míry respektuji) ve svém svatém rozhořčení přehlíží jednu smutnou skutečnost. V médiích si samozřejmě může říkat co chce, ale jeho názorům bohužel naslouchá velká spousta lidí. Tím, že je de facto opinion leader, poskytuje komunistům velkou službu. Zamyslel se někdo například nad tím, proč KSČM sbírá tolik "protestních" hlasů od prvovoličů? Není to čirou náhodou tím, že tihle lidé moc dobře slyší na zjednodušující řeči typu "všichni politici kradou"? Nabízí opinion leadeři typu Davida Kollera, kteří se touto mantrou ohánějí, této skupině nějakou přijatelnou alternativu? Nehází vlastně, aniž by to snad chtěl, takové lidi přímo do bolševické náruče? News flash pro Davida Kollera - všichni politici opravdu nejsou zloději, ani na pražském "magoši", ani jinde. Ví-li o nějakém případu krádeže, měl by podat trestní oznámení.

"Chvíli nato přišly volby současného pana prezidenta poprvé, pamatuje si dnes už vůbec někdo, že se tam nechal dovolit komoušema? Tehdy je znovu vlastně zlegalizoval..." říká dále Koller a já se snažím rozpomenout se na prezidentskou volbu v roce 2003. Možná si to pamatuju přece jen o něco lépe než David, který se na jiném místě rozhovoru chlubí, jak se to v devadesátých letech krásně fetovalo. Pokud si tedy dobře vzpomínám, volba byla tajná. Nevíme tedy vlastně, kteří politici tehdy Klause volili, můžeme jen spekulovat. Nebo snad Koller, na rozdíl od většiny národa, ví přesně, jak ten který zákonodárce hlasoval? Můj osobní odhad je ten, že ho někteří poslanci za KSČM tehdy opravdu zvolili - například Miroslav Grebeníček - ale rozhodně to nebyli všichni, stejně jako pro něj v tajné volbě nejspíš nehlasovali někteří poslanci a senátoři za ODS. Klaus se tehdy stal prezidentem díky hlasům ČSSD, kteří jej použili jako vražedného nástroje k podříznutí vlastního kandidáta Miloše Zemana. Opět ale říkám, že toto je můj osobní odhad, který na rozdíl od Davida Kollera nikomu necpu jako nezpochybnitelnou pravdu. Ono to nakonec třeba bylo úplně jinak, to se však těžko někdy dozvíme. Osobně mám Klausovi za zlé, že šel před volbou lízat na poslanecký klub KSČM jejich rudé zadky, stejně jako že si vzal jejich tehdejšího předsedu do Lán. To nebylo ovšem nic proti tomu, jakou rektoskopii vykonával u Leninových pohrobků o pět let později jeho rival. Zajímavé je, že o tom se taktně mlčí.

A když už jsme u těch prezidentských voleb. Ta v roce 2003 byla tajná, já si ale ještě pamatuji minimálně na dvě, které tajné nebyly. Například na tu v roce 1989, kde celý komunistický parlament zvedl ruku pro Václava Havla. To jen k tomu, kdo vlastně "komunisty zlegalizoval". Pak také tu v roce 2008, kde poslanecký klub KSČM nezvedal ruku pro Václava Klause, nýbrž pro jeho protivníka Jana Švejnara, stejně jako největší komunistobijec senátor Mejstřík, jenž ve svém památném projevu ve Španělském sále vzal rudochy na milost. Viděl jsem to na vlastní oči. To jen pro pořádek, nediskutujme teď o dojmech a motivech, důležitá jsou fakta.

S Davidem Kollerem bych si nicméně velmi rád přečetl úplně jiný rozhovor. A to takový, kde by se otevřeně a upřímně rozhovořil o tom, kterak v roce 2006 s jeho kumpánem Davidem "Podvod_S_Entropou_Byla_Přece_Nadsázka_A_Mystifikace" Černým otvírali ono proslulé multikulturní centrum Meet Factory, které tehdy spolklo nemalé peníze poskytnuté Evropskou unií - a ještě o rok později se tam nedaly pořádat hudební akce z toho důvodu, že se v oněch čtyřech holých stěnách netopilo. Osobní zkušenost.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Média by měla opustit tradiční schémata

pondělí 20. září 2010

Evropská média, včetně těch českých, v reakci na výsledek švédských parlamentních voleb opět perlí. Po včerejších parlamentních volbách ve Švédsku je totiž zaplavila hysterie div nepřipravující Evropany na novou válku mezi nacionalisty jednotlivých členských zemí, mluví se o destrukci evropských hodnot a podobně – jenže, jak to tak bývá, nic nemůže být dále od pravdy.

V sobotních švédských volbách se poprvé dostala do Riksdagu (švédského parlamentu) strana Sverigedemokraterna (SD), která otevřeně kritizuje multikulturalismus a imigraci z problémových zemí. V souvislosti s tím se mluví o “nebezpečí” stran typu nizozemské Partij Voor de Vrijheid (PVV) Geerta Wilderse, vlámské strany Vlaams Belang (VB) či padánské strany Lega Nord (LN). Média však zapomínají na jeden důležitý detail – ani jedna z těchto stran není nacionalisticky nesnášenlivá, ba ani vyloženě antievropská. Velmi silně pochybuji o tom, že když SD mluví o nutnosti revidovat multikulturalismus a imigraci, tak že jí vadí imigrace jiných lidí západního typu (čímž se myslí definice podle S. Huntingtona). SD nevadí imigrace Američanů, Poláků ani Australanů, vadí jí především imigranti ze zaostalých a se západní společností naprosto nekompatibilních zemí, kteří by rádi přinesli do Švédska a potažmo do celé Evropy své zvyklosti. Naprosto totéž platí o PVV, VB, LN i dalších evropských (údajně xenofobních) antiimigrantských stranách, o čemž svědčí i to, že mezi voliči těchto stran se nacházejí celkem hojně i “imigranti” z jiných zemí západního světa, Židé a podobně. Pokud by byly tyto strany xenofobní tím způsobem, o jakém média mluví, měly by židovské voliče? Dost o tom pochybuji. Ostatně – četl někdo někdy v novinách o tom, že francouzská židovská komunita z velké části podporuje údajně rasistickou Front National Jeana-Marie Le Pena?

Podobně je to s postojem zmíněných stran k Evropské unii. Ani jedna z jmenovaných není přímo proti evropské integraci, jediná z nich (SD) chce pouze revidovat přístupovou smlouvu kvůli obdržení výjimky podobné té dánské či britské na zavedení evropské společné měny. Nic víc. Ba co víc – otevřeně se mluví na fórech těchto stran o “ochraně evropských hodnot”, “evropského stylu života” a podobně – zajímalo by mě, která nacionalistická (nepočítáme-li euronacionalismus) strana by podobnou rétorikou chtěla lákat takto orientované voliče. Za nacionalistické strany je možné považovat takové jako je SSO nebo Suverenita, a to ani jedna ze stran, kterými se straší, není.

Co těmto stranám vadí, je ovšem věc jiná – vadí jí nepřizpůsobiví imigranti, nepřizpůsobiví občané a konsensus na tom, že je třeba jejich nepřizpůsobivost tolerovat jako folklor, na který mají právo. Pravda, některé věci vidí zjednodušeně a černobíle, já bych ze všech výše uvedených za předpokladu, že bych měl volební právo, volil pravděpodobně jen Vlaams Belang nebo PVV – tyto strany jasně říkají, že zákony by měly platit pro všechny stejně. PVV (a SD) navíc přidává silnou kritiku islámu, především kvůli vztahu muslimských přistěhovalců k právu, k ženám, homosexuálům či Židům. Ukažte mi “neonacistu”, který by se aktivně zastával homosexuálů (PVV) nebo Židů, popřípadě Státu Izrael(všechny výše uvedené strany). Pokud je v Evropě nějaká strana, která skutečně inklinuje k nacistickým myšlenkám a má nějakým způsobem úspěch, pak se jedná pouze o maďarský Jobbik a britskou British National Party (BNP). Dokonce i euroskeptická United Kingdom Independence Party (UKIP) je velmi daleka toho, co jí média přičítají – upozorňuji, že zde obhajuji stranu, kterou bych za žádných okolností nevolil, ale která by z principu měla mít právo na to, aby ji média posuzovala podle toho, čím je, a ne čím není.

Média by se měla celkově zamyslet nad používanými schématy, která platila možná před šedesáti lety, nad tím, kdo je (extrémní) pravice či levice, kdo je neonacista, případně která agenda je “kontroverzní”, jinak nemohou podávat pravdivý obraz skutečnosti. Uvedu příklad – jeden můj známý, politolog (známe se skrze společný zájem o politické systémy střední Evropy), byl nedávno zvolen poslancem norského Stortingu za stranu Fremskrittspartiet (FrP), která dostává od médií pravidelně podobné nálepky, jaké dostávají strany výše uvedené. To všechno navzdory tomu, že jde o stranu proevropskou (sám ten politolog je velmi aktivním účastníkem hnutí “Ja til EU”), velmi silně proamerickou a proizraelskou, velmi liberální co se týče hodnotových otázek (legalizace lehkých drog, eutanázie, potraty apod.) a prosazující všeobecně malý stát a co nejvolnější trh. Dokonce mezi vysokými politiky FrP je íránský exulant a aktivní odpůrce vládnoucího íránského režimu Mazyar Kešvárí, který se zasadil o prosazování podpory otištění karikatur Mohameda mezi muslimskou komunitou. Stačí ale jedna jediná vlastnost, a sice odmítání multikulturalismu a prosazování principu “jedno právo pro všechny” bez uznávání výjimek pro muslimské imigranty, aby byla strana odsouzena coby “populistická” či “xenofobní” či rovnou “rasistická”.

Co je výsledek? Evropané jsou strašeni “nárůstem pravicového extremismu”, pod kterým si představí většinou pochodující členy SA či vražedná komanda SS, což se zásadně neslučuje s realitou. Zároveň to v opravdových euroskepticích posiluje přesvědčení o tom, že “všude posilují euroskeptické síly”, což také není pravda, protože tyto pro údajný euroskepticismus kritizované strany jsou často evropanštější, než členové Evropské Komise – na rozdíl od nich by totiž evropanství a evropské hodnoty šli bránit klidně i silou.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Zákaz zákazů v míře větší než malé

sobota 11. září 2010

Měl jsem tu možnost dnes shlédnout podle mého názoru suverénně nejhorší díl mého oblíbeného pořadu “Ta naše povaha česká” nazvaný “Posedlá generace”. Třebaže už dlouho jsem uvažoval o článku na toto téma, až shlédnutí tohoto dokumentu, jehož autoři i účastníci naprosto nechápou realitu, mě přimělo k tomu říci své stanovisko zde na nekorektně.com.

Poslední tři roky jsem prožil v Polsku, kde je přístup k “neřestem” všeho druhu silně restriktivní. Zákaz pití alkoholu na veřejnosti, “monopolové” obchody s alkoholem, držení jakéhokoliv množství drogy je klasifikováno jako trestný čin a skutečně se stává dost často, že chytí-li policie jinak bezproblémového člověka s pár gramy marihuany pro osobní spotřebu, jde do vězení až na dva roky. V současné době žiji v Nizozemí, v limburském Maastrichtu, kde je, jak známo, přístup naprosto odlišný. Stát ani společnost se nesnaží lidi vychovávat; stát trestá (a to zatraceně tvrdě) teprve skutky, které opravdu poškozují druhé. Výsledek je znát na první pohled – v ultraliberálním Nizozemí je větší pořádek a mnohem menší kriminalita, než v ultrakonzervativním Polsku. Jak je to možné?

Patřím mezi lidi, kteří v životě nezkusili cigarety ani jakékoliv drogy (nepočítám samozřejmě kávu, čokoládu apod., třebaže ani těm moc neholduji – nechutnají mi). Z alkoholu piju jen pivo a to jako Feinschmecker – cestuji po světě, ochutnávám místní druhy piv, snažím si zapamatovat jejich chutě, věnuji se pití piva spíše jako someliér. Přesto tvrdím jasně – drogy legalizovat, za užívání nikoho nepostihovat, prodej za tvrdých podmínek, ale oficiálně a s garantovanou “čistostí”. Jaká je logika věci? Ze svého okolí vím, že kdo si chtěl tu marihuanu dát, a to klidně i v ultrakonzervativním Polsku, byla mu hrozba vězení a zničeného života naprosto jedno a tu “trávu” si někde s kamarády zapálil. Lidé, jako třeba autor těchto řádku, kteří zase nemají potřebu drogy brát, je brát nebudou ani kdyby byly legálně nabízené na každém rohu. Jaký je tedy výsledek restriktivního přístupu? Obrovské sumy peněz plynoucí (samozřejmě načerno) do kapes velmi mocných drogových mafií, které kromě obchodu s drogami často obchodují s bílým masem nebo podporují terorismus. Jak obchod s lidmi, tak i terorismus, což jsou věci, které na rozdíl od drog ubližují i nezúčastněným, by dostaly velmi silnou ránu, kdyby přišly o ilegálně nabyté peníze, které se právě získávají z prodeje narkotik.

Restrikce je nevýhodná i finančně – člověk, který spadne do drogové závislosti, si dokáže zničit zdraví mnohem efektivněji drogami s různými příměsemi (které jim do nich dealeři přimíchávají za účelem šetření), než kdyby byl jejich prodej “oficiální”. V Nizozemí léčba závislosti na drogách probíhá mnohem úspěšněji, než v jiných zemích právě proto, že stát může drogy legálně držet – člověk v odvykací kúře je vystavován postupně se zmenšujícím dávkám, v důsledku čehož mají výrazně menší počet “vyléčených” opětovně spadnuvších do drogové závislosti, než v zemích, kde se léčí “načisto”. Důsledek? Vyléčený člověk v Nizozemí po droze znovu nesáhne, kdežto vyléčený člověk v ČR nebo v Polsku třeba po třech, čtyřech letech neodolá nabídce “vzít si jednu”, která ho okamžitě do závislosti znovu potopí. Nemusím ani připomínat, jak důsledek dlouhodobé psychické lability z toho plynoucí, stejně jako veřejná stigmatizace takového člověka působí negativně na státní rozpočet – od takového člověka se stát příliš velkých daňových odvodů nedočká.

Pořad citovaný v úvodu se však nevěnoval klasickým drogám, nýbrž závislosti na počítačových hrách. Za nejhorší díl tohoto – jinak dobrého – pořadu jej považuji proto, že od začátku do konce zaznívaly pouze hlasy typu toho od slavné důchodkyně Věry Pohlové, která napsala do deníku Metro dnes již nesmrtelný komentář “Každého už tyto aféry otravují. Já bych všechny ty počítače a internety zakázala”. Psychologové, sociální pracovníci i rodiče vystupující v dokumentu se totiž jako jeden muž vyjadřovali v tom duchu, že hry (konkrétně mluvili o Counter Strike, Assassin’s Creed II a World of Warcraft) by bylo potřebné pokud možno co nejdřív zakázat, jejich distributory div trestně nestíhat a zakázat i internetové kavárny, kam dospívající ratolseti chodí s kamarády na LAN party, mají-li zakázáno hrát doma. Musím říci, že s ohledem jak na výše uvedenou analogii s přístupem ke klasickým drogám, tak i na osobní zkušenosti, jde o naprosto špatný přístup a nepochopení celé problematiky. Stejně jako není problém, když jinak úspěšný vysokoškolský student si dá s pěti dalšími kamarády jednoho “jointa” marihuany a je naprosto nehorázné, chce-li je nějaký stát za to trestně stíhat, není problém ani to, když si parta kluků zajde na LAN party v Counter Striku. Problém totiž není v tom, že hrají CS, UT, Quake a podobné střílečky, problém je v tom, když to berou jinak než jako dobrou srandu s kamarády, s nimiž jinak podnikají i jiné věci. Problém je to tehdy, když si neuvědomují specifika počítačových her oproti běžnému životu – ale to není, při vší úctě nic, za co by mohli ať už herní vývojáři, nebo provozovatelé internetových kaváren, v dokumentu tak mohutně kritizovaní. Za všechny tyto problémy mohou rodiče, kteří problému nerozumějí, nikdy žádnou hru nehráli a vyznávají pouze restrikci pod heslem “čemu nerozumím, to zakážu”. Kdyby si místo toho, aby byli “zhrozeni” dokázali se svými dětmi sednout a popovídat o tom, co hrají, proč to hrají jako kdyby byli “nepoučení kamarádi” spíš než “vyslýchající policisté”, udělali by mnohem lépe.

Za ty roky, co sleduji světové dění, nemohu si odpustit jeden důležitý poznatek – kdykoliv jsem viděl, že se někde ukázala skupina typu “Concerned Parents Against Something” (Znepokojení rodiče proti něčemu), šlo o skupinu, která chtěla především restrikci, více státní kontroly nad občany, více cenzury a méně svobody. Žádné skupině tohoto typu, jakou jsem kdy viděl, nešlo o diskusi, šlo vždy o zakazování, zakazování a ještě jednou zakazování – a to především věcí, kterým sami tito rodiče nerozuměli. Všimněme si jedné velmi důležité věci – v každé zemi existuje “neřest”, která je nějakým způsobem tak populární, že je tolerovaná a nepanuje vůči ní příliš mnoho restrikce. V Nizozemí jde o marihuanu v ČR o pivo, v Německu o rychlou jízdu na dálnici. A zeptejme se – jak se k dané věci staví místní a cizinci? V Nizozemí mají největší problémy – světe, div se – ne se svou vlastní mládeží, ale především s Angličany, Němci a dalšími, kteří se chodí do Amsterdamu takřka “zkouřit do bezvědomí”. Kdo dělá v České republice největší nepořádek po alkoholovém opojení? Zpravidla Poláci nebo Angličané, kteří mají doma k alkoholu horší dostupnost (vysoká cena/nutnost kupovat ve zvláštních obchodech/zákaz pití na veřejnosti apod.) a kteří jednoduše nedokáží unést nebývalou míru svobody v dané otázce. Kdo jel kdy v Německu po dálnici musí uznat, že Němci v Porsche, jedoucí po dálnici 250 km/h jedou zpravidla tak, že nikoho neohrožují – ačkoliv jezdí rychle, jezdí ohleduplně. Zato mezi největší piráty a nebojím se říci - agresivní zločince - na německých dálnicích zpravidla patří cizinci, kteří mají hlavu plnou opojení z toho, že na to mohou “dupnout”.

Z výše uvedeného vyplývá především jedna důležitá věc – řídí-li se stát pravidlem Deus iudicat, cum nemo accusat, tedy volně přeloženo “kde není žalobce, není soudce” důsledně, je to to nejlepší, co může pro snížení kriminality a zvýšení efektivity společnosti udělat. V praxi to znamená, že postihované je jen takové chování, které škodí jiným, tedy které působí škodu vyjádřitelnou finančně (trestání škody například na náboženském cítění může vyústit v cenzuru; náboženské cítění samo však není finančně vyjádřitelné, takže nemůže pod tuto definici spadat). Pokud tedy stát bude vymáhat a tvrdě trestat jakékoliv poškození druhých, ale co si bude člověk dělat v soukromí, aniž by jiným škodil, či jiné ohrožoval, bude ignorovat, je na nejlepší cestě k tomu vychovat své občany k osobní zodpovědnosti a všeobecně slušnému chování a nízké kriminalitě. Represivní politika na druhé straně vede k tomu, že každý jeden občan je vinen nějakým přestupkem nebo trestným činem, takže není nikdo právně bezúhonný – proto drasticky padá motivace se chovat slušně a zodpovědně. V takové společnosti se běžně krade, ničí a uplácí – pokud to nikdo nevidí. Ve společnostech, které jsou z principu liberální (ne však anarchické), se naopak lidé mají tendenci chovat slušně i tehdy, když to nikdo nevidí. Teď je jen otázka, co je nám bližší – jestli situace, ve které bude muset jistá skupina lidí potlačit své rozhořčení nad tím, že někdo může kouřit marihuanu, hrát střílečky nebo koukat na porno, ale společnost bude jako celek zdravější a zodpovědnější, nebo situace, ve které moralisté budou moci zakazovat ostatním všechny “neřesti”, ale zato se bude kromě těchto pravidel porušovat i to, co by se porušovat nemělo (jako třeba zákaz krádeží či korupce) pod heslem “když už porušuji zákon, je jedno, jestli to bude o zákon více nebo o zákon méně”.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Fuj, fuj, jste nemorální, píší pravdoláskaři Vondráčkové

čtvrtek 9. září 2010

Bulvární tisk (a nejen ten) má novou megakauzu, do které se poněkud nešťastně dostal i náš bývalý prezident a vrchní guru "bratrstva Pravdy a lásky". Podrobnosti naleznete například zde.

Nemusím Helenu Vondráčkovou. Bytostně nesympatický je mi její manžel Martin Michal, který se ustavičně kvůli něčemu soudí. Zcela volná je mi ovšem i Marta Kubišová, byť jsem schopen jakžtakž uznat pěvecké kvality obou dam. V podstatě nevím, o co v jejich sporu jde a upřímně řečeno, je mi to úplně jedno, podrobnosti ať si řeší Blesk a Aha! Vím jen, že věc je zcela v kompetenci soudu a to mi stačí.

Co mi ale není zase tak úplně jedno není, je vměšování se do soudních sporů ze strany "osobností" a to ještě takovýmhle emotivně nátlakovým způsobem. Jako by nestačilo, že názor českého bezmozka například na kauzu Jiřího Kajínka formuje nějaký film, a proto máme u nás náhle milion expertů na české soudnictví a kriminalistiku, kteří se k věci vyjadřují na internetových diskuzních fórech stylem "všici policajti jsou hajzlové a všici soudci zkorumpovaný, to přece každej dobře ví pičo". Od teď každý čtenář Blesku ví, na čí straně je pravda a kdo je "hajzl", a to díky Havlovi, Fischerovi, Adamovské a spol.

Vlastně by nás to ani nemělo tolik překvapit, neboť víme, že pravdoláskové bratrstvo má všelijaké výzvy a podobné (pseudo)morální apely v oblibě. Bohužel díky ustavičnému brainwashingu jsou u nás lidé, kteří inkriminovaný dopis podepsali, dodnes bráni jako nositelé jediné pravdy, nejvyšší morální autority a jsou opinion-leadery, což dobře ilustrují výsledky internetových anket, kde se většina lidí vyslovuje, že by dopis podepsala. Zkrátka co říká Havel a herci z Ordinace v růžové zahradě, je u nás automaticky přijímáno za svaté. Proto také bulvární deník píše článek o tom, že "česká elita" podepsala jakýsi dopis. Omlouvám se, ale za "českou elitu" nepovažuji komedianty, kteří se živí tím, že představují životy jiných lidí. Jistě, některých herců a dalších umělců si vážím - ovšem za jejich práci. Nepotřebuji po nich slyšet názory na věci, do kterých jim nic není, tím méně agresivní vměšování se do nich. Respektive proč ne, ale v tomto ohledu jsou jejich názory pro mě stejně relevantní, jako názory prodavaček z Tesca a těch se nikdo neptá.

Abych Havlovi nekřivdil. Média opět udělala "zkratku" a z dopisu, který podepsalo xx signatářů, udělala spor "Havel versus Vondráčková", což k bývalému prezidentovi není příliš spravedlivé. Nemyslím si rovněž, že by byl autorem onoho textu, samozřejmě se můžu mýlit. To ale na mých předchozích slovech nic nemění.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Nastává krize internetu?

úterý 7. září 2010

Titulek článku možná čtenáře překvapí, ale rád mu osvětlím, že taková otázka je na místě. Třebaže je internet všude okolo nás, mluví se o “facebookové generaci” a internet pomalu poráží papír v mnoha dalších oblastech, mizí to, čím internet přispěl společnosti nejvíc – jeho globalizovanost.

Pokoutné stavění státních hranic ve virtuálních vodách začíná být velkým nebezpečím pro sílu, kterou internet dosud měl, kdy dokázal bourat režimy nebo kdy umožnil, aby spontánní sdružení lidí přinutilo libovolný stát nebo nadnárodní firmu minimálně se zamyslet nad svým chováním. V současné době je čím dál častější, že se pod pláštíkem “ochrany autorských práv” či “marketingových strategií” brání šíření informací, a to i zcela legální cestou. Je čím dál častější, že dostupnost nebo cena různých informačních produktů se odvíjí od toho, z jaké země (myšleno klasického státu) je uživatel připojen – pomáhá tomu služba zvaná Geolocation, která je schopná podle IP adresy vysledovat pozici uživatele kdekoliv na této planetě.
Důsledky jsou zarážející: zatímco je možné sednout do auta a bez jakékoliv hraniční kontroly dojet do Německa, koupit si tam v kamenném obchodě CD s hudbou a vrátit se zpět, po internetu něco takového je často velký problém. Koupit si legálně hudbu z německých iTunes může pouze někdo, kdo má německou platebení kartu. Zaplatit si přístup do internetového archivu norské televize NRK může pouze někdo, kdo je připojen z Norska. Koupit si písničku z i-legalne.cz jde opět jen tehdy, pokud je uživatel připojen v České republice. Ano, je možné říci, že je v pravomoci každé firmy určit si, komu chce své zboží prodávat a komu ne – jenže tím se popírá jádro ducha internetu, které spočívá v tom, že koupit online lze vše, pokud má uživatel dost pěněz na to si věc zaplatit.
Nejmarkantnější je to v rámci Evropské unie, kde firmy naprosto vydřidušsky (nejvíc v tom excelují mobilní operátoři) vytvářejí cenovou politiku tak, že do ní zahrnují částky za “zahraniční” dostupnost, což je samozřejmě v době volných hranic a jednotného trhu anachronismus. Zatímco potřeby běžného Američana či Rusa nakupovat či získávat informace zpoza území Spojených států nebo Ruské federace jsou v zásadě minimální (lokální trh je dost velký aby dokázal nasytit potřeby i těch největších gurmánů a když občas ne, je to tak málokdy, že není problém sem tam nějaké ty částky navíc dát, tím spíš, když mají opodstatnění – firma z jejich výběru platí poplatky nutné k poskytování služeb v zahraničí), pro Evropany se jedná o naprosto zásadní bariéru, která brání ve fungování volného jednotného trhu. Tím, že vybírat podobné poplatky a dělat “rozdílnou cenovou politiku” pro různé členské země se firmám vyplatí (mají příjmy bez nutnosti poskytnout protislužbu), žádná nechce opustit státní hranice, protože je to pro ni výhodné. Spotřebiteli se tím ale bere volba využívat výhod společného trhu, na které má právo z titulu členství své země v EU, což v konečném důsledku vede buď k tomu, že si danou věc opatří podvodem (ať už ilegálním stažením v podobě hudby či softwaru, nebo nějakou neoficiální koupí; ať už s pomocí anonymizéru, nebo obyčejné pošty – mnozí si jistě pamatují na podobné pašování iPhonu a jeho crackování “doma”, proti čemuž samozřejmě Apple, který na papírových hranicích chtěl vydělat, protestoval, ale nebylo mu to nic platné).
Problém je v tom, že ne každý uživatel internetu je dostatečně počítačově gramotný, aby chce-li si přečíst zprávy nebo dostat se k nějakému obsahu, který je z jeho země nepřístupný, uměl používat proxy servery nebo anonymizéry – ba ani aby si nastavil Google na globální vyhledávání místo preferování lokálního. Výsledek je ten, že mnoho lidí získává pokřivenou představu o světě, znovu uzavřenou do dávno zaniklých státních hranic – a izoluje se tak od vpravdě globálního dění. Právě toto systematické lpění na existenci státních hranic z hlediska toku informací a businessu, které čím dál více sešněrovává internet, je jasným popřením fantasmagorií konspiračních teoretiků, kteří hovoří o věcech jako “nový světový řád” či různých antiglobalistů. Globalizace totiž je právě výhodná především pro spotřebitele a soukromníky (jak by dodal jistý sociálnědemokratický politik – pro “obyčejné lidi”), pokud v ní umějí chodit. Domnívám se, že její oklešťování tímto způsobem je i velkým varováním pro existenci informační svobody, na kterou jsme si za těch patnáct až dvacet let popularity internetu zvykli.
PS:
Rada pro čtenáře: pokud se chcete dostat k jakýmkoliv informacím na světě a eliminovat tak vliv různých nástrojů, kontrolujících Vaši pozici na planetě, nastavte si Google, YouTube a další služby na “Worldwide” a používejte webové proxy servery. Najděte si například pod hesly “proxy norway”, “proxy italy” nebo “proxy america” apod. webové proxy servery, které jsou umístěny v těchto zemích a skrze ně jděte na stránku, kterou chcete vidět. Princip proxy serverů je následující – Vy se připojíte na proxy server, který se připojí na stránku, kterou chcete zobrazit, takže ta stránka nevidí informace o Vás, ale o proxy serveru. Důležité upozornění: nezadávejte nikdy do proxy serveru žádná osobní data, čísla karet, e-maily, apod., protože vše, co tam zadáte, může vlastník proxy serveru zneužít (vše mu je k dispozici). Postupně vznikají placené služby, které mají vlastní servery v různých zemích a které by měly být bezpečné – a měly by umožnit vstup na kteroukoliv zemi na světě skrze jejich server tam umístěný, nicméně opět: velmi důrazně varuji před podvodníky, kteří touhy uživatelů po ukrytí jejich identity mohou zneužít.

Zobrazit celý článek

POLITIKA: ČSSD získává dlouhodobě dobrého spojence – zapšklost ODS

neděle 5. září 2010

Česká politická scéna se po letošních parlamentních volbách dost zásadně proměnila. Do jaké míry je ta proměna trvalá, ukážou volby do místních zastupitelstev a senátní volby, které jsou plánovány na podzim. Problém číslo 1 není ani síla sociální demokracie nebo komunistů, ale paradoxně neschopnost ODS vyrovnat se se ztrátou dominance na pravici. Pokud si Petr Nečas svou reálnou pozici dostatečně neuvědomí, hrozí české politické scéně podobně zablokovaná situace jako v Norsku.

Nekonečný příběh norské politiky se dostal do pasti, ve které po každých volbách utvoří vládu sociálně-demokratická Arbeiderpartiet navzdory tomu, že pravicových voličů odevzdá hlasy ve volbách více, než těch levicových. V čem tkví problém? Historicky byla dominantní pravicovou silou v Norsku strana Høyre. Høyre však v 70. letech kvůli naprosté programové i kádrové krizi zaznamenala silný pokles své popularity, čehož si od začátku nebyla příliš vědoma. Mnoho voličů volilo Høyre jako “menší zlo” a mnoho pravicových voličů situaci řešilo jednoduše tak, že k volbám nechodilo vůbec. V roce 1973 byla založená nová pravicová strana s názvem Fremskrittspartiet (Strana pokroku), která slibovala radikální snížení daní a sociálních podpor, privatizace, minimální stát a všeobecné šetření. Tehdy ji považovalo vedení Høyre za dočasný marketingový produkt, za sdružení, které se “musí” rozpadnout, protože přeci není tradiční stranou s pevně uspořádanou členskou základnou. Fremskrittspartiet se nicméně v roce 1977 dostala do parlamentu a od té doby každé další volby na sebe nabaluje nové pravicové voliče z řad těch, kdo k volbám nechodili, plus navíc bývalé voliče Høyre. V současné době je Fremskrittspartiet mnohem silnější než Høyre – dostala 22,1 % hlasů, zatímco Høyre jen 14,1 %. Pokud by se obě strany byly schopny dohodnout na sestavení vládní koalice, bez problémů by předběhly sociální demokracii (zisk 35,4 %) – problém je ovšem v tom, že pro Høyre není hlavním soupeřem sociální demokracie, ale Fremskrittspartiet, vůči které se vymezuje a jíž neumí odpustit dominanci na pravém křídle norské politiky. Høyre se dlouhodobě chová k Fremskrittspartiet tak, jakoby sama měla mít okolo třiceti procent hlasů a Fremskrittspartiet byla jen politickým trpaslíkem o jednociferném volebním zisku. Že se takové chování neslučuje s realitou však nikoho u Høyre zrovna netrápí.

Teď se vraťme do českých luhů a hájů. Myslím, že čtenáři výše uvedený příklad přišel více než povědomý; ODS se totiž momentálně chová dost podobně, jako Høyre když Fremskrittspartiet poprvé uspěla ve volbách – a příběh Fremskrittspartiet nápadně připomíná nastoupená cesta TOP09. Na rozdíl od tandemu Høyre/Fremskrittspartiet tandem ODS/TOP09 dostal možnost vládnout v jedné koalici, takže by si mohl svůj potenciál uvědomit. Pokud budou obě strany spolupracovat a ODS se smíří s tím, že časy, kdy pravice se rovnala ODS jsou navěky pryč, dostanou sociální demokracii do pozice, kdy se strana buď zmodernizuje, nebo bude odsouzena k podobné roli, jakou má v české politice KSČM – tedy strana s nulovým koaličním potenciálem, která si může říkat, co chce, ale kterou nikdo neposlouchá. Pokud však ovšem ODS bude i po podzimních volbách pokračovat v arogantní rétorice vůči TOP09 a hrotit situaci dál, může se opakovat norský scénář – TOP09 bude mít pravidelně okolo 25 procent voličů, ODS okolo 15 procent, dohromady by měly na dobrý základ pro vládu ještě s třetím menším partnerem, ale vládu neposkládají, protože ODS se nebude chtít smířit s druhořadou pozicí. V takovém případě by Česká republika byla odouzená k prakticky neomezenému vládnutí sociální demokracie. Výše uvedené řádky nepíšu z pozice sympatizanta TOP09, jako spíš z pozice pravicového voliče, kterému jde o to, aby myšlenky minimálního státu a soukromého hospodaření dostaly co nejvíce sluchu. Jde teď jen o to, aby ty myšlenky nebyly slyšet naprázdno – pravice by se pak až velmi snadno mohla dostat do pozice, v níž jsou momentálně sociálnědemokratičtí a komunističtí poslanci.

Ilustrační foto: TV Nova

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Uhelné prokletí

středa 1. září 2010

Tak jako oheň, který je stravuje, je i uhlí dobrý sluha, ale zlý pán. Mnoho se mluví v dnešních dnech v souvislosti s tím, jak ropné státy žijí nad poměry a nedbají často toho, co bude až ropa dojde. Takový Damoklův meč ovšem není nic proti tomu, co umí s lidskou společností udělat těžba uhlí.

Známe ten scénář z mnoha míst Evropy – od severní Francie přes Valonsko, Porýní a Porúří, Sasko, Podkrušnohoří, Lužice až po Slezsko – a všude je stejný. S úbytkem poptávky po uhlí kvůli propadu těžkého průmyslu a změnou orientace z těžby a prvotního zpracování surovin na pokročilé technologie a služby se regiony, dříve známé svým uhelným bohatstvím, propadly do jen těžko napravitelného kolotoče nezaměstnanosti, recese, zničeného životního prostředí a kriminality. Po dlouhá léta těžené uhlí si tak začalo vybírat svou daň za snadný výdělek v podobě “vytěžit, prodat a spálit” – drží se nad oblastmi, kde se těžilo, jako těžké stigma, na které existují jen více či méně úspěšné recepty, ale žádná zázračná léčba. Porýní a Porúří, jediné dvě oblasti z výše jmenovaných, které se podařilo jakž-takž revitalizovat, spolkly obrovské množství peněz od spolkové vlády, které si například Česká republika, Polsko nebo Valonsko nemohou dovolit dát.

Největší kámen úrazu spočívá ve způsobu těžby a transportu, který byl po dlouhá desetiletí nejefektivnější za pomocí obrovského počtu málo kvalifikovaných lidí. Na rozdíl od ropy, která díky svému charakteru nevyžaduje příliš velký počet pracovníků, aby se dostala z vrtu (zejména, pokud je na pevnině) ropovodem k odběrateli nebo do přístavu k tankerům, uhlí, především černé, potřebovalo od počátků své těžby obrovské množství lidí ho kutajících, stavějících šachty, důlní vybavení, tedy i velký počet dozorců chránících doly před neštěštím – závaly pro takovou těžbu ropy příliš mnoho neznamenají, zatímco v případě uhlí mohou být smrtelné. Do toho i za předpokladu používání pásových dopravníků či jiné automatizace je nutné zaměstnat nemalý počet lidí zabývající se nakládkou uhlí na železniční vagony/lodě, jeho překládání na jiné dopravní prostředky a podobně. Tyto potřeby značně deformují poptávku po pracovních silách tím, že vytvářejí potřebu po masách lidí o stejné kvalifikaci, kteří se po útlumu nejsou schopni snadno rekvalifikovat.

Skutečnost, že ve všech jmenovaných oblastech se těžilo uhlí již od druhé poloviny 19. století způsobuje, že se z hornického povolání stala v mnoha případech dědičná profese – navíc okořeněná pocitem důležitosti a výlučnosti, neboť taková byla opravdu jeho role v počátcích i největším rozvoji industriálního světa. Dnešní padesátníci a šedesátníci (v postkomunistických zemích i čtyřicátníci) si ještě velmi dobře pamatují váženost a lesk svého povolání a nejsou (kvůli nízké kvalifikaci a nedostatku ekonomického vzdělání) často schopni pochopit, proč k útlumu a ztrátě prestiže hornického povolání dochází. Toto vytváří pro ekonomiku daného regionu smrtící koktejl vlivů, který právě ústí v dlouhodobé problémy v podobě nezaměstnanosti a ztráty motivace k jakékoliv změně. Voliči z takových regionů pak velmi často volí populistické strany, protože ty jim (bez ohledu na ekonomickou realitu) slibují návrat zašlých časů, nicméně politická praxe těchto subjektů splňováním aspoň některých bodů programu pravidelně odhání investory nebo potenciální podnikatele od rozjezdu nových živností.

Česká republika má velké štěstí, že uhelné problémy se týkají jen malé části populace v Ústeckém a Moravskoslezském kraji a že zbytek není tímto syndromem stigmatizován. V zemích jako Valonsko, Sasko nebo Polsko (především polské Slezsko) však dochází k obrovskému vlivu uhelných odborů na chod státu ve prospěch zachování těžby za každou cenu, tedy i za cenu subvencí a “těžby pro těžbu”. To je důvod, proč ve Valonsku je nezaměstnanost dlouhodobě dvouciferná a HDP na hlavu cca 27 000 USD, zatímco sousední Flandry mají cca 35 000 USD, Nizozemí 39 000 USD či Lucembursko dokonce 78 000 USD. Ze stejného důvodu v Polsku dosud nestojí žádná jaderná elektrárna – ne kvůli obavám o bezpečnost provozu jako v případě Rakouska, ale kvůli silnému tlaku uhelných odborů.

Na všechny tyto aspekty bychom měli pamatovat, až budeme příště hovořit o prolomení těžebních limitů či otvírání nových dolů s uhlím, které jsme dosud ještě nevytěžili. Měli bychom skoncovat s uhelnou těžbou jednou provždy, přeorientovat se na jiná paliva (jádro, ropa, plyn) – neboť násilným udržováním současného stavu jen oddalujeme nevyhnutelné – investice do obnovy přirozené skladby povolání a kvalifikace v regionech, které jsou na těžbě uhlí dnes závislé. Šlo by sice o velkou investici bez okamžitého finančního návratu, nicméně s velkou návratností za nějakých 15-20 let, a to nejen finanční, ale i v podobě sociálního kapitálu, životního prostředí, vzdělanosti a snížené podpory populistických politických stran a řešení.

Zobrazit celý článek