SPOLEČNOST: Kořeny českého kverulantství

pátek 30. října 2009

Proč je česká společnost tak náchylná k tomu odmítat cokoliv, co by zavánělo nějakou inovací? Proč zatímco v jiných zemích je běžné určité nadšení z nových věcí a směřování některým směrem, Češi zpravidla stojí stranou a šklebí se na ty „naivní“ optimisty? Proč legendární postava Hujera vznikla právě v Čechách jako ztělesnění toho, čím nejvíce opovrhujeme?

Zkusme si pro začátek provést takovou drobnou komparativní studii a najít společný jmenovatel tohoto jevu, který sdílíme i s někým jiným. Často se kverulantství svádí na komunismus – proč ale stejní kverulanti nejsou třeba Poláci, Maďaři či dokonce Slováci, kteří s námi byli za komunismu dokonce v jednom státě? To poukazuje (spolu například s nevybraným chováním první republiky na mezinárodní scéně) na skutečnost, že je české kverulantství starší, než rok 1948. Může za to snad Rakousko-Uhersko? Součástí Rakouska-Uherska byli i Slováci, kteří si mimochodem opravdu mohli na nějaký útlak stěžovat, na rozdíl od Čechů, a ti kverulantství v krvi zapuštěné nemají. Podobný osud jako my sdíleli v monarchii Slovinci – a kdež, i oni se projevují jako zodpovědní lidé, kteří neodmítají vše jen proto, aby byli slyšet. Je to totiž něčím jiným.

Nechci, aby to, co teď napíšu, vyznělo příliš pateticky (na to jsem jako držitel českého pasu příliš velký kverulant), ale podle mého názoru za to může český antiklerikalismus a ateismus povýšený na piedestal. Nic proti ateismu, ba dokonce ani proti odporu vůči extrémnímu klerikalismu (sám proti něčemu takovému leckdy melu pantem), ale jsem toho dojmu, že je to nedostatek schopnosti vnímat něco nás přesahující, co naše kverulantství způsobuje. Ať už v národech věřících nebo nevěřících, soudě podle mého osobního pozorování je zhruba všude stejný počet inteligentních, hloubavých a přemýšlivých lidí a na druhé straně lidí povrchních a primitivních. Háček je ovšem v tom, že v národech, kde je náboženská tradice, mají i primitivní lidé (kteří často svou víru vidí velmi jednoduchým způsobem) vědomí něčeho, co je přesahuje, jakož i vědomí vlastního významu a nekonečnosti své vlastní duše. Ve společnostech takových, jako je ta česká, mají pocit zdravého sebevědomí jen lidé inteligentnější, hloubavější či otevřenější vůči svému okolí (prosím nesměšovat inteligenci se vzděláním, znám mnoho inteligentních lidí bez formálního vzdělání stejně jako mnoho hlupáků s vysokoškolským titulem – a ten nemusí být ani nutně z Plzně). Ti ostatní – aniž by o věci přemýšleli – často mají nutkání zanechat po sobě na tomto světě nějakou stopu, něco, co by jim zajistilo „život věčný“ v paměti ostatních, třebaže sami v nesmrtelnost duše nevěří. Protože hovoříme o lidech primitivnějších, tedy lidech nezpůsobilých zanechání po sobě památky v podobě hrdinství či nějakého velkého díla, zbývá prakticky jen jediný způsob, jak se zapsat do dějin: obstrukce.

Recept na to máme už osvědčený – v době, kdy se s námi upřímně jedná a chce se po nás, abychom sebevědomě vyjádřili své stanovisko, mlčíme jako žáček v koutě na hanbě, ale jakmile se jednání uzavírá a „dospělí“, s nimiž jsme měli jednat, se dohodnou na nějakém kýženém kompromisu, začneme někomu okopávat palce u nohou. Když se na nás potom oprávněně okolí kouká nejprve s údivem a později s nechutí jako na drzé nedospělé spratky, toho si už – na rozdíl od svého dřívějšího jednání – všimneme, a uděláme z toho národní bolístku, kterou postavíme na piedestal, pod nímž se napíše, jak na nás jsou všichni zlí. Přesně takový je příběh české účasti na mírových konferencích mezi první a druhou světovou válkou, takový je i příběh Mnichova, Benešova odletu do Moskvy v roce 1943, odmítnutí Marshallova plánu a nakonec i amerického radaru, evropského předsednictví či Lisabonské smlouvy. Všechno podle jedné šablony.

V České republice, stejně jako všude jinde je inteligentních, otevřených a zodpovědných lidí méně, než těch druhých. Náboženství hraje tak ve většině zemí roli něčeho, co i lidi jednodušší, kteří jsou zvyklí na život ze dne na den, myslet dopředu a brát zodpovědnost za své činy. Stejně tak dává i jednoduchým lidem pocit sebevědomí a vlastní důležitosti – což je něco, co každý člověk potřebuje; stejně jako naději do budoucna, že i kdyby na tomto světě člověk po sobě nic nezanechal, tak se nerozplyne v prachu a nicotě. To mu dává do jednání s jinými jistý pocit vlastní trvalosti, který způsobuje, že nemusí nikomu okopávat palce u nohou, aby něco na tomto světě zanechal.

Kudy z toho ven? Zamyšlení nad touto otázkou mě naplňuje pesimismem. Podíl inteligentních lidí ve společnosti nejspíš nevzroste a šance, že se uchytí v zemi pro většinovou společnost nějaké slušné náboženství, které nepovede zároveň k touze fanaticky pronásledovat nevěřící, je rovněž mizivá. Že by mělo cenu alespoň lidi učit mít zdravé sebevědomí a vštěpovat už dětem, že budou-li s ostatními jednat na rovinu, budou žít v jejich dobrých vzpomínkách?

Zobrazit celý článek

EVROPA: Co mění Lisabonská smlouva?

čtvrtek 29. října 2009

V poslední době se ve velkém diskutuje o Lisabonské smlouvě, přesto většina jejích odpůrců i obhájců neví, o čem mluví, protože jednak smlouvu nečetli a jednak nemají potřebné vzdělání na její zodpovědnou analýzu. Protože se evropským právem nějakou dobu zabývám profesionálně a Lisabonskou smlouvu jsem nejen přečetl, ale i analyzoval, rád bych zde napsal naprosto neutrální srozumitelný výpis toho, co mění - ať se k tomu laskavý čtenář pak postaví jakkoliv. Článek je dost dlouhý, ale troufám si tvrdit, že je v něm vše, co jste kdy mohli chtít o fungování EU vědět víceméně srozumitelným jazykem.

Nejprve na úvod stručný výpis důležitých aspektů LS, které v současném systému EU, danému smlouvou z Nice, mají být změněny:

1. Reforma institucionální architektury
2. Nové možnosti a pravomoci pro CFSP/ESDP
3. Listina základních práv EU


1. Reforma institucionální architektury

V současné době funguje EU v takzvaném pilířovém systému - přirovnává se ke stavbě řeckého chrámu. Schodiště představuje způsob, jak se do evropských struktur dostat a pevné základy EU, tedy veškerá legislativa, kterou musí nově přistoupivší členský stát adoptovat. Této legislativě se říká acquis communautaire a je rozdělena v současné době do 35 kapitol (v době vstupu ČR do EU jich bylo 31). Samotná Evropská unie je reprezentována střechou (představující Radu EU), která stojí na třech pilířích. V zakládající smlouvě Evrospké unie, tedy v Maastrichtské smlouvě z roku 1992, bylo jako první pilíř označeno vše, co do té doby fungovalo coby Evropská společenství, tedy instituce, která historicky vznikla z Evropského společenství uhlí a oceli, Evropského hospodářského společenství a z EURATOMu. Tento první pilíř je podřízen komunitárnímu právu, tedy právu vycházejícího z nadnárodní, nadstátní instituce zvané Evropská komise. Komise vytváří legislativu v oblastech, v nichž jí to dovolí Rada EU (skládá se ze dvou úrovní - první tvoří Evropská Rada, tedy orgán sestávající z premiérů členských zemí s jedinou výjimkou - za Francii není premiér, ale prezident; druhou úroveň tvoří Rady ministrů EU, což jsou setkání ministrů sedmadvacítky vždy pro konkrétní odvětví).

V rámci prvního pilíře může buď Komise nebo Rada vydávat nařízení, směrnice nebo rozhodnutí. Nařízení je taková legislativa, která se vypracuje takovým způsobem, jako zákon - a musí být přeložena a implementována v národních legislativách přesně v tom znění, v jakém byla Komisí, nebo Radou vydána (a Evropským parlamentem schválena). Má tedy takzvaný přímý efekt. Proti tomu směrnice je takový druh legislativy, kde Komise nebo Rada vydá (a Parlament schválí) cíl, kterého je žádoucí dosáhnout (členské země mají povinnost ho dosáhnout) a je na nich, jakou legislativu vypracují, aby bylo cíle dosaženo. V některých případech je ve směrnici obsažen i časový limit, dokdy je třeba cíle dosáhnout (zpravidla dva roky). Pokud ani po této době není směrnice implementována, má členský stát povinnost zavést tuto legislativu ve formě předepsané Komisí; pokud to neudělá, hrozí mu finanční sankce. Rozhodnutí mají, stejně jako nařízení, přímý efekt, ale týkají se pouze jednorázově konkrétních případů, neslouží jako univerzální legislativní akt. Vzhledem k tomu, že jsou tyto legislativní akty pro členské země závazné, existuje i soudní autorita zvaná Evropský soudní dvůr (sídlí v Luxemburku). Tento má právo přezkoumávat spory o pravidla vydaná v rámci Evropských společenství, tedy prvního pilíře Unie. Coby nadnárodní instituce má ESD právo vyjadřovat se pouze ke komunitárnímu právu vydaného v rámci prvního pilíře. První pilíř je zároveň jedinou součástí EU, která má právní subjektivitu.

Druhý pilíř Evropské unie tvoří Společná bezpečnostní a zahraniční politika (Common Foreign and Security Policy - CFSP), třetí pak Policejní a soudní spolupráce (Police and Judicial Cooperatioon in Criminal Matters PJCC). V Maastrichtské smlouvě (1992) byly tyto pilíře schváleny v jiné podobě, než v jaké fungují dnes, protože prošly oba reformou fungování přijetím Amsterdamské smlouvy (1997). Druhý pilíř k sobě dostal agendu do té doby separátní instituce zvané Západoevropská unie, který koordinoval vojenskou spolupráci západoevropských zemí, přičemž od Amsterdamské smlouvy se tato agenda označuje jako Evropská bezpečnostní a obranná politika (European Security and Defence Policy - ESDP). Třetímu pilíři naopak s Amsterdamskou smlouvou pravomoce ubyly na úkor pilíře prvního - šlo především o implementaci schengenského systému do komunitárního práva - a to komunitární právo představuje právě pilíř první. Zároveň byl druhý pilíř, původně označený jako Justice a vnitro (Justice and Home Affairs - JHA) přejmenovaný na Policejní a soudní spolupráci. Od svého založení jsou druhý a třetí pilíř EU výlučnou doménou mezivládních jednání, tedy spadají pod přímou a výlučnou kontrolu Rady, v níž se o těchto otázkách rozhoduje jednomyslně.

Současná setkání Rady Evropské unie probíhají následovně - materiály, technické a politické detaily připravuje COREPER - Výbor stálých zástupců, kteréžto vysílají vlády členských zemí. Jednání probíhají na dvou úrovních, na úrovni Evropské rady i na úrovni Rady ministrů. Na jednání Evropské rady zasedají premiéři (za Francii prezident) a předseda Komise. Jednání moderuje a nové podněty nabízí zástupce té členské země, která zrovna drží půlroční předsednictví. Na úrovni Rady ministrů analogicky zasedají ministři členských zemí a tomu odpovědný komisař - tedy například zasedá-li ECOFIN, což je Rada ministrů financí, přítomni jsou ministři financí členských zemí a jedním nebo více komisařů podle toho, o čem konkrétně ECOFIN jedná. Zasedá-li GAERC, tedy Rada ministrů zahraničí, je kromě nich přítomen za Komisi i Vysoký představitel EU pro zahraniční politiku a bezpečnost (v současné době Javier Solana). V současné době rozhoduje Rada buď jednomyslně, nebo v politicky méně ožehavých otázkách kvalifikovanou většinou. Pokud rozhoduje kvalifikovanou většinou o věci, jíž sama navrhla, aby byl návrh přijat, musí být pro 67% zemí zastupujících 62% populace a musejí mít podporu 74% hlasů v Evropském parlamentu. Pokud jde o návrh vycházející z Komise, který Rada pouze schvaluje, pro přijetí návrhu stačí 50% hlasů zástupců v Radě zastupujících 62% populace.

Institucionální změny, které Lisabonská smlouva zavádí jsou tedy následující:

- Opuštění pilířové struktury, celá Evropská unie bude fungovat podle pravidel, podle nichž v současné době funguje první pilíř. To bude znamenat posílení Komise - tentokrát bude moci jednat i o otázkách týkajících se Společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Policejní a soudní spolupráce. Zároveň to znamená, že Evropský soudní dvůr bude moci rozhodovat i o právních sporech týkajících se legislativy z toho, čím je dnes druhý a třetí pilíř. Sjednocením současných pilířů dojde rovněž k tomu, že EU získá právní subjektivitu jako celek.
- Změna hlasování v Radě - nově namísto jednomyslného hlasování bude od roku 2014 zavedeno hlasování tzv. dvojitou většinou, a to ve všech oblastech rozhodování automaticky kromě iniciativ týkajících se zahraniční a bezpečnostní politiky, kde o možnosti hlasování dvojí většinou je třeba nejprve jednomyslně rozhodnout. Dvojí většina znamená, že aby byla legislativa přijata, musí být pro 55% členů Rady v případě, že iniciativu začala Komise, 72% v případě, že ji začala sama Rada, a to zároveň za podmínky, že ti, kdo byli pro, zastupují 65% populace.
- Evropské Radě nebude předsedat zástupce země, která drží rotující předsednictví, ale stálý Předseda (Prezident) Evropské rady, který bude volen na období dvou a půl roku členy Evropské rady - a může být toutéž cestou odvolán. V Radě ministrů zahraničních věcí EU (GAERC) předsednictví dostává Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, což je nová funkce spojující pravomoci současného Vysokého představitele pro společnou zahraniční politiku a bezpečnost a Komisaře pro zahraniční vztahy a Evropskou sousedskou politiku (European Neighborhood Policy - ENP). Bude zároveň viceprezidentem Rady EU a správcem Evropské bezpečnostní agentury.
- Dochází ke snížení maximálního počtu poslanců Evropského parlamentu pro jednu zemi na 96 (ze současných 99 - ztratí Německo) a k celkovému navýšení poslanců na 751.
- Je upravena zákonodárná iniciativa; v případě přijetí LS bude touto inciativou disponovat především Komise která navrhuje - a aby byl legislativní akt přijat, bude muset být schválen současně Evropským parlamentem a Radou, a to ve všech oblastech rozhodování (nejen v prvním pilíři). Evropský parlament zároveň získá hlavní slovo při schvalování rozpočtu navrženého Komisí.
- Národní parlamenty získají možnost vetovat všechny legislativní akty v Policejní a soudní spolupráci (dosud veto v této oblasti měla Rada, která ho s LS ztrácí), zároveň mají právo dostat návrhy veškeré unijní legislativy a tím pádem i právo se k ní vyjádřit; národní parlamenty zároveň budou hlavními arbitry principu subsidiarity, tedy budou hlídat, zda je dodržován princip, že se rozhodovací proces v EU musí vést na co nejnižší úrovni, tedy co nejblíže k občanovi; získají pravomoce kontrolovat instituce Europol a Eurojust (instituce koordinující činnost policie a státních zástupců) a získají možnost oficiálně spolupracovat mezi sebou navzájem a spolu s Evropským parlamentem.


2. Nové možnosti a pravomoci pro CFSP/ESDP

Jak jsem již uvedl výše, agenda označená jako CFSP/ESDP je v současné době druhým pilířem Evropské unie a má na starosti zahraniční politiku. Je to zároveň jediná agenda, jejíž rozhodování je i v Lisabonské smlouvě podmíněno jednomyslným hlasováním. Lisabonská smlouva v této oblasti mění následující:
- CFSP/ESDP se bude moci zabývat nově i Komise a Evropský parlament.
- CFSP/ESDP dostane k dispozici Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (definice a pravomoci viz výše).
- Vznik Služby vnějších věcí, tedy de facto diplomatického sboru EU, který bude jednat za EU jako celek (která dostane s Lisabonskou smlouvou právní subjektivitu v mezinárodním právu).
- Vzájemná solidarita v případě napadení nepřátelskou mocí, teroristického útoku nebo živelné katastrofy - klauzule postavená na stejném principu jako je článek 5 Washingtonské smlouvy (zakládající smlouvy NATO), tedy o povinnosti vzájemné pomoci v těchto otázkách.


3. Listina základních práv EU

Součástí Smlouvy o Evropské unii v podobě Lisabonské smlouvy se stává i Listina základních práv EU, která je k nalezení zde. Většina ustanovení, která se v Listině nacházejí je již v současné době implementována v národních ústavách, nicméně jejich implementace do Smlouvy o Evropské unii v podobě Lisabonské smlouvy znamená, že je bude moci v případě fyzických, právnických osob i států posuzovat Evropský soudní dvůr, který má nad členskými zeměmi přímou jurisdikci i dnes, byť pouze v otázkách týkajících se prvního pilíře (tedy zejména ekonomických otázkách). Tato Listina nefunguje retroaktivně a vztahuje se na všechny skutky, které byly učiněny po ratifikaci Lisabonské smlouvy a tím pádem jejím přijetí v platnost. Výjimka, kterou v těchto hodinách Rada diskutuje a kterou již dostalo Spojené království a Polsko - a kterou chce i Česká republika - se týká toho, aby Listina základních práv EU nemohla být Evropským soudním dvorem v těchto zemích vymáhána. Doporučuji našim čtenářům si Listinu přečíst a nastudovat, neboť v kontroverzních otázkách sociálních práv práva vznikem této listiny nevznikají, pouze EU tímto uznává možnost jejich existence (tedy nezakazuje je), ale sama se k nim nevyjadřuje. Naopak je v ní vypsáno množství práv, například namátkou týkající se práva dítěte na výchovu oběma rodiči či právo na efektivní státní správu, které Česká republika vůči svým občanům systematicky porušuje.

V současné době mají občané České republiky mimo ČR možnost odvolání k Evropskému soudu pro lidská práva (EHRC) ve Štrasburku, který však není součástí struktur Evropské unie. EHRC je zřízen Radou Evropy, mezivládní institucí sdružující evropské země, jejíž členy jsou všechny země na evropském kontinentě s výjimkou Běloruska a výnosy EHRC nemají žádnou právní subjektivitu; je možné je používat na svou podporu spíše jako expertní nález v soudním řízení v rámci domácí jurisdikce. Členské státy Rady Evropy tyto rozsudky EHRC většinou akceptují nikoliv z donucení, ale kvůli své vlastní prestiži. Nejsou totiž legálně závazné. Oproti tomu rozhodnutí Evropského soudního dvora závazné jsou a mají přímou platnost v rámci národních jurisdikcí, tedy rozhodne-li například Evropský soudní dvůr o střídavé péči o dítě v případě rozvedených rodičů, coby nově nejvyšší instance, k níž se dá odvolat, orgány členské země mají povinnost se podle toho zařídit (nemusejí to udělat jen z důvodu mezinárodní prestiže). K tomu všemu ještě je součástí LS nově tzv. "výstupní klauzule", tedy proces jak opustit EU. Vystoupení z EU je podle této klauzule čistě v moci členské země a nepodléhá hlasování v Radě.

Závěr a shrnutí výše uvedeného, stejně jako posouzení, nechávám na čtenáři a na - jistě zajímavé - diskusi pod tímto článkem.

Zobrazit celý článek

VÝROČÍ: Republikánský experiment ještě drží

středa 28. října 2009

Dnes je to přesně 91 let od vzniku kontroverzního projektu zvaného Československo. Projektu, který vznikl proti vůli, nebo přinejmenším bez souhlasu většiny obyvatel českých zemí a který od svého založení periodicky okrádal, vyháněl, nebo v nejhorším případě vraždil své občany. Je na místě otázka - je vůbec co oslavovat?

Českým národním svátkem, potřebujeme-li takový, rozumím 28. září, den svatého Václava. Svatý Václav a především svatováclavská legenda měla velký význam ve formování středověkého českého státu a jeho osoba zůstává dodnes symbolem, k němuž Češi vzhlížejí, pokud jim není nejlépe. Nebyl to Masaryk, Beneš ani nikdo z mužů 28. října - ba dokonce ani legionáři - ke komu vzhlíželi Češi, když jim bylo v různých momentech dvacátého století špatně. Byl to svatý Václav - symbol spravedlnosti, kontinuity a vznešenosti, která byla násilně rozbita spolu s mariánským sloupem na Staroměstském náměstí v roce 1918.

S první republikou se - u kdysi hrdého, silného a světového českého národa - začalo projevovat zlo v podobě tolik oblíbené "zaprděnosti", které spočívalo v závisti, touze legálně, tedy na základě zákona, okrádat své spoluobčany o majetek a především v pojetí dějin jako síně slávy, v nichž si někteří zaslouží být a někteří ne, místo jednoznačného popisu událostí. Z Jeho císařského veličenstva Františka Josefa I. se stal "degenerovaný stařec", maršál Radecký byl odstraněn z paměti společnosti, stejně skončily i statisíce našich vojáků, kteří bojovali v první světové válce - ti, kteří padli i ti, kteří přežili. Najednou byli všude jen legionáři, z nich se stali jediní čeští hrdinové první světové války, o nichž se smělo hovořit s respektem. Zapomnělo se na to, že více než polovinou nákladů na Národní divadlo přispěl z osobních peněz císař František Josef, bylo systematicky mazáno z paměti, že česky i německy mluvící Češi byli často patrioty, kteří spolupracovali jako jedna skupina. Vždyť i onen diskriminační Kutnohorský dekret, který poslal Karlovu universitu mezi provinční školy německy mluvící Čechy považoval automaticky za plnohodnotné Čechy - i mezi českými stavy, kteří se vzbouřili v roce 1618, bylo mnoho německy mluvící aristokracie (která se mimochodem vybouřila druhou defenestrací na pánech Slavatovi a Martinicovi, kteří oba byli česky mluvící).

První republika nedlouho po svém založení začala velkolepě krást. Pozemková reforma hned v roce 1919 zabavila půdu všem, kteří vlastnili nad 150 ha orné půdy nebo 250 ha jiných pozemků. Mnohým byla vyplacena náhrada, ale té se nedočkali mnozí aristokraté a žádní občané Německa, Rakouska a Maďarska. Rovněž byla o mnohý majetek okradena katolická církev. Samotná první republika byla založená jako národní stát "Čechoslováků", kategorie zcela uměle vytvořené proto, aby se mohlo vytvořit schéma "dominantního národa" a "menšin", které měly být umlčeny, respektive asimilovány. Toto opatření se týkalo zejména menšiny německé a maďarské. Během trvání první republiky nebyla po celou dobu národnostní otázka řešena - ačkoliv se při svém vzniku republika v čele s T. G. Masarykem odvolávala na národní sebeurčení, byli za tytéž snahy - sebeurčit se - němečtí, maďarští a polští spoluobčané trestáni. Československý stát tak měřil různým občanům různým metrem.

Stát se rovněž podílel na zrůdné Trianonské smlouvě, která na rozdíl od Mnichovské dohody byla opravdovým "o nás bez nás" - Maďarů se nikdo neptal ani koutkem úst co si myslí o tom, že přes tři miliony etnických Maďarů zůstanou mimo samotné Maďarsko. Maďaři přitom nebyli o nic více vinni válkou, nežli Češi, posuzovaní jako "vítězná mocnost". První republika se podílela rovněž na sedmidenní válce o Těšínsko, kterou vyprovokovala - Těšínsko mělo neutrální status, nebylo součástí ani Českých zemí ani Polska a bylo národnostně velmi smíšené. Oficiální záminkou pro útok bylo umožnění místním Polákům volit do nově ustaveného Sejmu. V době velké finanční krize ve 30. letech ČSR ignorovala obrovskou nezaměstnanost a sociální problémy v Sudetech a dále pokračovala v kolonizační politice - zatímco místní lidé neměli šanci dostat práci, byli mnozí Češi z vnitrozemí podporováni státem aby do Sudet za prací jezdili - kterou u státních podniků automaticky, na rozdíl od místních, dostávali. Pokud jde o Mnichov, je znám dokument vlastnoručně psaný Edvardem Benešem s instrukcemi pro svého tajemníka sociálního demokrata Jaromíra Nečase, který Nečase v srpnu 1938 posílá za Hitlerem s nabídkou odstoupení Sudet výměnou za to, že to bude ústupek poslední a výměnou za uznání celistvosti zbytku Československa. Nečas byl instruován, aby dokumenty zničil, leč z obavy že by mohl později být nařčený z vlastizrady tak neučinil, čímž nám zanechal stopu o tom, jakým způsobem se Beneš o stát zasloužil. Ve stejnou dobu, kdy Beneš vedl tajná separátní jednání, vedla jednání s Hitlerem i čs. vláda, která ústy premiéra Hodži souhlasila s odstoupením Sudet v září 1938, tedy ještě před Mnichovskou dohodou. Ono slavné "o nás bez nás" tak bylo "bez nás" proto, že všichni zúčastnění už oficiální cestou stanovisko Prahy obdrželi.

Československý stát se posléze po druhé světové válce - aniž by ho zajímala nepřípustnost retroaktivity či to, že politická reprezentace neměla žádnou kontinuitu ani legitimitu vzešlou z voleb - vyhnala 3,5 milionu našich spoluobčanů (kteří, mluvíme-li o kontinuitě práva ze září 1938, o občanství nikdy nepřišli) a omilostnila vrahy asi osmdesáti tisíců z nich. Jen proto, že pojem genocida a zákaz tohoto konání přišel v roce 1948 se toto jednání z let 1945-1946 za genocidní neoznačilo, jinak by si to plně zasluhovalo. Tento stát rovněž vydal NKVD desítky tisíc ruských antikomunistů, kteří žili v ČSR po bolševické revoluci a kde dostali politický azyl a později státní občanství. Stejným způsobem československá moc znásilnila touhu Slováků po žití v demokratickém státě - výsledky voleb na Slovensku, kde v roce 1946 komunistická strana naprosto propadla, stát jednoduše ignoroval. O zločinech komunistického Československa snad ani nemá cenu mluvit, o nich nejen z našeho serveru ví čtenář dost. V posledních dvou letech své existence československý stát, ač "svobodný" odmítl vrátit majetek ukradený emigrantům, velkostatkářům a průmyslníkům (u posledních dvou skupin jde o majetek zabavený na základě znárodňovacích dekretů prezidenta Beneše z let 1945-1948) a v mnohých případech jej odmítá vrátit dodnes.

Otázka na závěr je jasná - proč bychom měli slavit počátek devastace a degradace do té doby slavného a respektovaného českého národa?

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Biologie - inspirace pro společnost

středa 21. října 2009

Biologie je věda, která rozumí vývoji živých organismů - odlišnostem druhů, schopností jejich přežití, postupnému vývoji a změnám. Je s podivem, ale možná i logické, že mnohé její principy lze aplikovat i na vývoj lidské společnosti.


Podívejme se tedy na některé souvislosti, které by nás mohly inspirovat:

1. Jednotlivé druhy zvířat či živých organismů obecně lze připodobnit k jednotlivým národům či kulturám. Všechny se vyvinuly postupným vývojem z jednoho primitivního a identického organismu.

2. Vývoj druhů byl založen na postupné specializaci dle životních podmínek - zvířata se snažila osídlit nové oblasti (přechod z moře na pevninu, z teplých oblastí do studených atd.). Národy se vyvíjely podobně - jejich uspořádání, schopnosti a kultura se přizpůsobily místním podmínkám.
Samotný vývj druhů byl podmíněn potřebou přežít - najít si svou enklávu, kde budou moci v klidu přežívat. U národů obdobně - najít si své místo na zemi, o které nebudou muset bojovat s ostatními.

3. Každý druh musel o svou oblast působení bojovat - nemohl si dovolit příchod jiného druhu, který by měl zcela identické potřeby. Symbióza je zcela výjimečným jevem. Obdobně národy - své místo musely uhájit proti ostatním, které by potřebovaly stejný kus země.

4. U vyšších forem druhu se vyvinuly určité způsoby chování v rámci daného druhu (vůdčí samec, stádní chování atd.). Stejně tak národy - kultura, organizace společnosti, hierarchie, pravidla chování.

5. Na to, aby byl daný druh úspěšný, musel splňovat dvě kritéria - musel se postupně vyvíjet, aby dokázal reagovat na měnící se podmínky, ale nesměl se vyvíjet příliš rychle, aby nesklouzl někam mimo osvědčené způsoby přežití. Příroda pro to zajistila sofistikovanou metodu - pohlavní rozmnožování. V rámci tohoto rozmnožování je zajištěno, že každý narozený tvor se mírně liší od ostatních, ale zase není zcela odlišný. Míchání mezi druhy je nemožné. Způsob, jakým je tohoto dosaženo, je poměrně sofistikovaný - DNA organismu je rozdělena na větší celky (chromozómy) a dále na menší samostatné úseky (geny), z nichž některé jsou fixní a jiné je možno mezi sebou zaměňovat. Lze tak míchat některé jednotlivé vlastnosti, ale základ (určující daný druh) ponechávat stejný. Obecně nelze zavádět libovolné změny do genetickévýbavy (mutace), protože ty jsou v naprosté většině letální - neživotaschopné.
Druhy, které se nerozmnožují pohlavně (nižší organismy) zůstaly na nízkém stupni vývoje. Změna životních podmínek je dokázala snadno zlikvidovat. Výjimkou jsou zcela primitivní organismy (např. bakterie, jednobuněčné), které mají tak skromné životní potřeby, že je změna podmínek příliš neohrozí.
Stejně tak mezi národy - každý rozvíjí svoji vlastní kulturu a způsob organizace uvnitř sebe, ale nemůže přijmout zcela jinou kulturu, protože jsou velice často nekompatibilní. Obdobně zcela primitivní národy bez zvláštních nároků se dokázaly přizpůsobit příchodu jiné kultury, ale jen tak, že přijaly její hodnoty a splynuly s ní.

6. U každého živočišného druhu je zajištěn vnitřní přirozený výběr - úspěšní jedinci mají větší šanci na rozmnožování a ti neúspěšní mají šanci nižší, či přímo zahynou. Stejně tak u národů - úspěšnější se rozšiřuji, slabší ustupují. Příkladem může být např. kolonizace Ameriky či Austrálie - příchozí byli schopnější než místní domorodci a dokázali je prakticky zcela vytlačit.

7. Rozvoj druhu byl u živočichů vždy aktivnější, pokud žily v drsnějších či měnících se podmínkách. Organismy, které nic nenutí k rozvoji, se ani dále nerozvíjejí. Obdobně národy - ty, které žily v prostředí bohatém na zdroje a kde je nic neohrožovalo ve svém vývoji zakrněly (např. indiáni v Amazonii). Naopak národy žijící v nehostinném prostředí, byly podmínkami silně tlačeny k vývoji (např. severské národy).

Podobných souvislostí by se dalo nalézt i více, ale ty výše uvedené nyní postačují.

Co z toho všeho plyne pro nás?

K úspěšnému rozvoji národa či dané kultury je nutno zajistit rozumný poměr mezi dynamikou změny a konzervativností.
1. Dá se říct, že zcela konzervativní společnost zakrní na určitém stupni vývoje a je jen otázkou času, kdy podlehne společnosti lépe rozvinuté. Velkou konzervativnost obvykle zajišťuje náboženství - jeho morální kodexy jsou neměnné a neumožňují změnu.
2. Hodně dynamicky se měnící společnost zase snadno podlehne vnitřnímu rozkladu - nestabilní hierarchie a rychle se měnící morální hodnoty neumožní synchronizovaný postup celého národa za určitým zájmem. Velkou dynamiku způsobuje obvykle absolutistický způsob vlády - každý panovník může zavést zcela jiná pravidla.

Z analogie s biologií by se dalo říci, že změny ve společnosti by měly být prováděny obdobným způsobem, jako u DNA v biologii - měl by existovat jistý stabilní základ a vývoj by měl probíhat především přimícháváním menších segmentů, které jsou kompatibilní s tímto základem a přitom již byly někde jinde ověřeny jako životaschopné. Zcela nezávislé dílčí zásahy se mohou často ukázat jako fatální, protože obvykle nejsou zcela domyšleny všechny jejich souvislosti a vzájemné vazby k celku.

Z výše uvedených závěrů vyplývá, že úspěšná společnost by měla mít zajištěny:
- konzervativní a málo měněné základy - obvykle ústava se základními a jen jednoduchými principy. Striktně a nekompromisně tedy odmítat vše, co je v rozporu s ústavou a se základními hodnotami. Odmítejme příchod nekompatibilních kultur v rozporu s ústavou.
- dynamiku reagující na změnu podmínek - obvykle zákonodárný sbor vycházející z demokratických základů. Musí být akceschopný, ne konzervativní a reagující pružně na potřeby společnosti. Změny by však měly vycházet nejlépe již z principů ověřených jinde a ve stejné kultuře.
- přirozený výběr - obvykle státní podporu vhodných rozvojových směrů. Mít tedy zajištěnu selekci vhodných rozvojových směrů (např. podpora vědy, kultury a podnikání, tlumení hazardu, korupce, kartelů...). Podporujme to, co nám dává větší šance oproti ostatním.
- tlak na rozvoj - obvykle konkurenční prostředí v ekonomice či nepřátelské podmínky okolí. Uvědomujme si a propagujme důvody, které nás tlačí k vývoji - nemysleme si, že jsme dosáhli vrcholu vývoje a nic nás již nemůže ohrozit - pojmenujme existující rizika.
- ne fašismus, ne rasismus – vše, co z výše uvedeného plyne, nedávává ani nejmenší záminku k fašistickému (absolutistickému) či rasistickému (dělení na základě rasy) přístupu. Jde pouze o odlišnost kultur a společenských hodnot – právě s těmito hodnotami je zapotřebí zacházet opatrně.


Mojmír Adamec

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Proč nejsem salonním konzervativcem

úterý 20. října 2009

Mnohokrát jsme na našem serveru kritizovali s kolegou templatem salonní komunisty v západní Evropě, nebo ještě lépe v USA. Ano, tito lidé mi lezou krkem dnes a denně - v místě mého působiště jich je přesně o tolik, kolik jich tam je víc, než by jich bylo potřeba. Salonní bolševici však nejsou v naivním obdivu některé ideologie sami. V České republice nemají moc smysl, protože většina země ví, co byl komunismus zač, zato se poslední dobou rozšířili tzv. salonní konzervativci, kteří ve své naivitě nejsou o moc lepší.

Jistě, nepodporují ideologii, která vraždí kudy chodí, ale ve svých ódách na konzervativní společnosti, Prawo i Sprawiedliwość, Pata Buchanana a další zapomínají rovněž na jeden podstatný fakt: po konzervativní společnosti se hezky touží, když někdo žije ve společnosti liberální. Tím, že píšu tento článek, si svým způsobem sypu popel na hlavu, protože jsem ve své době tomuto romantickému salonnímu konzervatismu podlehl rovněž; ano, nelíbila se mi, a dosud se mi nelíbí relativizace takových hodnot jako je rodina či partnerská věrnost - ale mezitím jsem získal zkušenost s tím, co takový život v opravdu konzervativní společnosti obnáší. Upřímně řečeno, není moc o co stát.

Poslední dobou pobývám v Polsku (Kraków), jedné z nejkonzervativnějších zemí v Evropě, kterou mimo jiné redakce týdeníku Der Spiegel překřtila na "Írán Evropy". Dlouho jsem měl z Polska velmi pozitivní dojem, konkrétně do doby, než jsem tu přestal žít jen "na povrchu" jako expat a bylo mi umožněno nahlédnout do nitra polské společnosti. Tehdy se ten dojem poněkud zakalil. Nevím, zda mají velikáni současného českého salonního konzervatismu přítelkyně, ostatně nic mi po tom není, ale myslím, že si neumějí představit takové situace jako například - chcete bydlet s přítelkyní v jednom bytě a nejste sezdáni? Zapomeňte na to. I kdyby byli majitelé bytu kdo ví jak osvícení a moderní (jako že často nejsou), mezi jejich sousedy, příbuznými a známými se na 100% vyskytuje dost takových, kteří osvícení nejsou a kterým tenhle fakt bude tak bytostně vadit, že to dají svým moderním blízkým doslova "sežrat". Jak? Fakticky vyčleněním z lokální komunity a pomluvami. Chcete chodit s osobou z katolické rodiny (takové tu jsou prakticky všechny) a nejste katolík? Připravte se na tuhý boj - ne proti vám, ale proti vašemu protějšku, užije si svoje. I kdyby váš protějšek byl sebemodernější, vždy se najde dost lidí v jeho okolí, kteří jej budou kvůli tomu psychicky terorizovat.

Konzervativní společnost - a není to jen otázka Polska, stejné zkušenosti zaznívají ze všech zemí s podobnou pověstí - je pro svobodomyslné lidi jako klec. Nikdo se vás neptá na to, jak jste to mysleli, když jste měli sex před svatbou, zkrátka nesmíte a hotovo - jinak vám společnost ukáže. Může okolo vás být mnoho lidí podobně svobodomyslných, jako jste vy sami, ale oni vám nepomohou, protože se sami bojí - nikdy nevystoupí proti pokrytectví tohoto systému tolik lidí najednou, aby je ten zbytek nezačal šikanovat, proto k šikaně mnoho lidí buď mlčí, nebo se na ní aktivně podílejí - aby na ně samotné nepadl stín podezření, že dělají totéž, zač kritizují druhé (a že je to běžný jev). Jistě, ve velkých městech je situace jiná než na venkově, liší se i regionálně, ale i ve městech otevřených, svobodných a v zásadě tolerantních můžete poměrně snadno narazit. Máte-li něco společného s venkovem, pak - nejste-li katolíci - radši neříkejte, co jste zač; pokud můžete, radši desinformujte. Nebudete-li, zažijete nejprve to, jak vypadá u vašeho okolí šok a odmítnutí a později snahy o vaši evangelizaci. Pokud si myslíte, že přeci nemusíte o svém vyznání mluvit veřejně, jste na omylu - dříve nebo později se vás někdo zeptá.

Abyste se dostali v konzervativní společnosti do konfliktu s okolím, nemusíte být ani podvodník, ani narkoman, ani promiskuitní člověk. Bohatě stačí, když porušíte tím či oním způsobem místní puritánství. Jste protestant? Pak jste duševně chorý. Nechodíte v neděli do kostela? Pak se vzdalujete od Boha, což vám bude vmeteno do tváře kdykoliv byste nechtěli souhlasit s tou či onou puritánskou zásadou, což volně přeloženo do češtiny znamená "jste egoista a neslušný člověk". Jste Žid? Pak jste určitě zloděj. Jste ateista? Pak jste komunista. Používáte deodorant a neholíte si vlasy na tři milimetry? Pak budete asi homosexuál. Skutečnost, že je pro konzervativní společnost sex naprosté tabu, se promítá i do rovin, kde byste to nečekali - mnoho mladých mužů volí image skinheada ne proto, že by sympatizovali se skinheadským hnutím, byli fotbalovými hooligany či neonacisty, ale jednoduše proto, že nechtějí být obviněni či podezříváni z homosexuality. Ze stejného důvodu se často chovají ke svému okolí hrubě - je-li někdo mírumilovný vůči lidem kolem sebe, může být homosexuál. A tak dále.

Vzhledem k tomu, jak obtížné je najít společné bydlení se svou přítelkyní (zpravidla je pro mladé lidi situace taková, že rodiče obou partnerů nesmějí o něčem takovém vědět - jinak hrozí velký konflikt), pokud spolu mladí lidé chtějí bydlet, nezbývá jim, než se vzít; proto ostatně mají lidé svatby nejčastěji ve věku kolem 23-24 let, tedy o nějaké tři až čtyři roky dříve, než je tomu v ČR. Protože v tomto věku zpravidla nemohou být, zejména studují-li, naprosto soběstační, musí jim svatbu i společné bydlení často platit jejich rodiče - čímž se dostávají do závislosti na někom, kdo po nich vyžaduje konzervativní způsob života. "Nechceš? Fajn, nebudou peníze a končíš." Se sňatkem nemůžete rovněž otálet příliš dlouho, protože je-li vám víc než takových 24 let a nejste ženatí nebo zrovna nemáte partnerku/partnera, tak vás začne okolí podezírat z toho, zda nejste náhodou gay či lesba. Jste-li žena a hledáte-li v tomto věku zaměstnání, budete zcela jistě dotazována, zda máte přítele a zda plánujete svatbu. Řeknete-li, že ne, potenciální zaměstnavatel si bude myslet, že lžete, případně, že jste lesba (nevím, co pro vás může být, coby pro uchazeče, horší).

Tímto způsobem by se dalo pokračovat ještě dlouho - ano, v Polsku je mnoho lidí, kteří jsou svobodomyslní, slušní, nejsou pokrytečtí - ale musejí být sami dostatečně soběstační a zajištění, aby si mohli dovolit se odstřihnout od svého okolí. To je vzhledem k ekonomické situaci země, kde se finanční krize projevila především obrovskou nezaměstnaností absolventů univerzit, velmi problematické. Proto, jste-li svobodomyslný člověk, musíte být ticho a poslouchat - nebo emigrovat. Známý novinář Gazety Wyborczej Mariusz Szczygieł, který se často zabývá otázkami Polska a České republiky, v jednom svém článku přirovnal současnou situaci konformismu polské společnosti s konzervativními principy k české normalizaci. Kdybych to nezjistil na vlastní kůži, nevěřil bych mu - stejně jako byli ze salonního komunismu vyléčeni téměř všichni, kteří se na ten "zázrak" do SSSR jeli podívat, byl jsem vyléčen i já. I když to vypadá nehrdinsky, nerytířsky a vůbec dost konformisticky - díky svým zkušenostem jsem přišel na to, že liberalismus, jakkoliv v lecčems nedokonalý, je pořád pro člověka jako jednotlivce tím nejlepším systémem k životu.

Zobrazit celý článek

ZE ŽIVOTA KOCOURKOVA: Předseda Korouhvička Paroubek

pondělí 19. října 2009

Poslednímu názorovému veletoči předsedy ČSSD Jiřího Paroubka by se mohl leckdo divit; ještě dejme tomu před rokem se zdálo, že na české politické scéně není horlivějšího zastánce co nejrychlejší ratifikace Lisabonské smlouvy. Tak jak to, že najednou stojí za prezidentem? Kdo však sleduje jeho politické kroky, nemohl být jeho nejnovějším obratem tak moc překvapen.

Je totiž třeba si uvědomit, kam Paroubkova ČSSD patřila a patří. Současný předseda sociálních demokratů nejvíc přispěl k polarizaci české politické scény a je, alespoň mediálně, antitezí svého protějšku, Mirka Topolánka. Zde bych ale zdůraznil onu vsuvku "alespoň mediálně". Pod drobnohledem je totiž vidět, že co se skutků týče, mezi oběma stranami takový rozdíl - co si budeme povídat - není. Tedy v době, kdy Mirek Topolánek nazýval Evropskou ústavu "shitem", Jiří Paroubek nutně potřeboval stát na opačné straně barikády. A to i přes to, že Paroubkův hlavní politický partner - tedy Falmerova KSČM - se nikdy odporem k jakékoliv formě evropské ústavní smlouvy, zcela z logiky věci, netajil. Ale protože před časem Topolánek spojil úspěšnou ratifikaci Lisabonské smlouvy se svoji politickou kariérou (a to, jak víme, k nevoli velké části členské základny své strany, ale také několika poslanců a nezanedbatelné části senátorského klubu), museli soudruzi v Lidovém domě zastříhat ušima.

To je ovšem první - a marginálnější - důvod. Hlavní motiv Paroubkovy změny názoru je třeba hledat jinde. Nelze si nevšimnout (a to hlavně poslední dobou), že téměř vše, co předseda ČSSD říká a deklaruje, se řídí nikoliv stranickými principy a programem, ale jen a pouze výsledky průzkumů veřejného mínění. Paroubek totiž velice rád mluví za onen imaginární LID. Slavné vítězství lidu například vyhlásil, když se americká administrativa rozhodla u nás neumístit protiraketový štít - ten Paroubek, kterého mnohokrát novináři nachytali na švestkách a donutili ho k opatrnému prohlášení, že "jemu osobně by radar vlastně nevadil, ale musí se řídit většinovým názorem české veřejnosti" - jak se takové názory formují a konstruují, o tom se můžeme přesvědčovat dnes a denně. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že některé "výsledky průzkumů" si soudruh předseda sám předplácí, zejména ty u agentury STEM, a osobně tomu nemám důvod nevěřit. Takže je zřejmé, že magické číslo 91 procent respondentů, co vyjádřili na TV Nova Klausovým požadavkům podporu, muselo na Jiřího Paroubka zapůsobit opravdu citelně. To by bylo, aby pod vlivem těchto okolností nezměnil názor!

Ono v současnosti velmi přetřásané téma - Benešovy dekrety - si nejspíš Klaus vybral pouze coby další obstrukci. Je ovšem až zarážející najednou vidět, jaký dopad má obava na jejich možné prolomení na českou společnost. Osobně mohu mít tisíce výhrad k prohlubující se evropské integraci, nejsem nadšený z vidiny ekonomicky centrálně plánovaného superstátu a mám husí kůži s post-demokratických postupů některých eurofanatiků. Benešovy dekrety, toto ostudné uplatnění kolektivní viny (byť v poněkud specifické atmosféře poválečné doby) bych "prolomil" klidně. Hlavně jsem si doposud myslel, že se jedná o mrtvé téma, kterým pouze ultralevicoví populisté typu kandidátky KSČM Jany Bobošíkové straší své voličské jádro, které tvoří skutečný hardcore bezmozků.

Jak je vidět, tak jsem se mýlil a Klausova podmínka mi tak posloužila jako lakmusový papírek vnímání české veřejnosti. Kterou jsem zřejmě opět poněkud přecenil. Na straně druhé úplně chápu prezidentovo rozhořčení z toho, že na rozdíl od Irů, Poláků a Britů se naše loutkové vlády, ovládané socialistickými a postsocialistickými stranami ani trošku nesnažily vyjednat si v textu smlouvy alespoň nějaké záruky - ovšem strašení sudetskými Němci bych od něj, na rozdíl od Paroubka, nečekal.

Zobrazit celý článek

OMYLY 20. STOLETÍ: Feminismus

neděle 18. října 2009

Jedním z největších omylů 20. století, který zároveň patří mezi ty, o nichž je ve společnosti nejvíce mýtů, je feminismus. Ideologie vytvořená v 60. letech 20. století, která si ukradla historii ženského hnutí konce 19. a první poloviny 20. století aby nastolila "nový řád", který s rovnoprávností fakticky nic společného nemá.

Zejména v první polovině 20. století byly tzv. sufražetky hlavním hlasem, který volal po volebním právu pro ženy a po tom, aby ženy mohly svobodně studovat/pracovat v oborech, o něž mají zájem, pokud splní kvalifikaci jako muži. Boj to byl nanejvýš chvályhodný, neboť se opíral o ideu státu jako společenské smlouvy, jako firmy, jejíž akcionáři jsou občané-daňoví poplatníci. Nebylo úplně fér, když existovaly ženy, které pracovaly - a tedy odávděly daně - a nemohly přitom rozhodovat o tom, nač se jejich peníze použijí. Tehdy bylo heslo opravdu "rovnoprávnost" - a protože s ohledem na logiku měly jejich argumenty převahu a oponovat jim mohli jejich odpůrci v podstatě jen nábožensko-tradicionalistickými dogmaty, nakonec tyto sufražetky svého dosáhly.

Jak to ale chodí, ideologům všeho druhu nejvíce vadí spokojená společnost, která mezi sebou nepozoruje větších problémů. Přesně v tomto duchu se zrodil v 60. letech 20. století v USA feminismus, hnutí hlásající ne rovnoprávnost, ale nadřazenost žen, hnutí, jehož ideologickým základem se stalo odvržení termínu "pohlaví" a jeho nahrazení pojmem "gender", který neměl nic do činění s biologickou podstatou člověka, ale byl pouhým sociálním konstruktem. Aby toho nebylo málo, zatímco pohlaví jsou dvě, "genderů" je hned několik - muži, ženy, homosexuálové, lesbičky a transsexuálové. Feminismus během dalších čtyřiceti let rozvinul celou velkou teorii o tom, jak se všechny hodnoty, zájmy a veškeré chování dělí podle oněch pěti "genderů", opírajíce se o marxistickou teorii dějinnosti - dějiny lidstva podle feminismu jsou dějinami neúprosného boje žen, homosexuálů, lesbiček a transsexuálů proti mužské nadvládě a tyranii, kde nepřítel (muž) je viděn stejnýma očima, jakýma byl viděn kapitalista v podání komunistů; ne pouze jako někdo, jehož práva by mohla být dána i těm druhým, ale jako nepřítel na život a na smrt, kterého je třeba likvidovat, přičemž tento "hřích" bytí třídním nepřítelem se u obou ideologií dědí. Z pohledu feminismu je úplně jedno, že jsem nikdy žádnou ženu nediskriminoval, že se k ženám chovám slušně a že respektuji jejich integritu i životní prostor - jednou jsem muž-heterosexuál, jsem tedy vinen vším, co kdy udělali zlého muži na ženách v celé historii - a za to musím pykat.

Feminismus je nebezpečný nejen proto, že krade historii úspěšného hnutí, ale protože nutí společnost, aby věřila, že feminismus = ochrana práv žen. Zcela demagogicky tak ukončují každou kritiku svého hnutí - s poukazem na to, že kdo kritizuje feminismus, tak vlastně kritizuje práva žen a nejradši by ženy viděl "u plotny". Necítím se zrovna jako někdo, kdo by měl vidět ženy u plotny - moje přítelkyně je úspěšná žena a nemám s tím absolutně žádný problém - naopak se jí snažím být oporou a přesto považuji feminismus za zlo, které, ovládlo-li by společnost, vedlo by akorát ke zbytečné perzekuci a vraždění. V čem je tedy v té ideologii chyba? Feminismus je - a to všechny jeho proudy (to bývá další argument, že nelze kritizovat feminismus, neboť není jen jeden feminismus) - je kolektivistický a nevidí člověka jako individuální entitu. Muž má mužské společenské hodnoty, tedy ctí hierarchie a konkurenci, žena má ženské hodnoty, tedy horizontální kooperaci - které byly označeny za lepší a morálně nadřazené těm prvním. Stejné hodnoty byly přisouzeny i homosexuálům, lesbičkám a transsexuálům. Proč - nevím, natolik jsem feministickou teorii nepochopil (to bývá třetí argument proti těm, kteří by feminismus rádi kritizovali). Asi jsem jen hloupý muž.

Sečteno a podtrženo, feminismus se stal výnosným kšeftem, protože řeší neexistující problémy. Jistě, je na světě mnoho míst, kde je vůči ženám praktikováno nemístné násilí, ale ještě jsem v životě neviděl feministku, která by jela do Íránu, Saúdské Arábie nebo Somálska místním ženám na pomoc. Znám odvážné bojovnice za práva žen v muslimském světě, jmenovitě Ayaan Hirsi Ali nebo Wafu Sultan, které na sobě nesou fatew víc než svých vlasů a každý den riskují život proto, aby někde na světě nebyly ženy mrzačeny či ponižovány. Nevím, jak v případě Wafy Sultan, ale Ayaan Hirsi Ali je feministickým hnutím kritizována a ponižována jako "islamofobka" a kolaborantka se zločinným západním společenským řádem bílého heterosexuálního muže - což je zvláštní přinejmenším proto, že je sama ženou a muslimkou. Na závěr článku bych rád vyslovil jedno přání - aby všechny feministky na světě napřely své síly tam, kde jich je třeba, a to především do islámského světa. Obávám se ale, že to dříve feministky vymřou.

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Nekorektně o Nekorektně.com

středa 14. října 2009

Když jsme s kolegou zakládali tento server, chtěli jsme, aby poskytoval svým čtenářům neotřelý pohled na svět, v němž žijeme. Svět, který je spoutaný politickou korektností a všemi možnými tabu, o nichž se obyčejně nemluví. Nevím, jak bych posoudil změnu stylu Nekorektně.com, ale rozhodně se změnil okolní svět.

Když jsme Nekorektně.com zakládali, byla například úplně jiná situace okolo evropské integrace, než je dnes. Většina lidí ji slepě podporovala, bez provokujících otázek o její funkčnosti. Zároveň šlo o dobu, kdy evropské politické instituce byly obsazeny většinou osobami levicového přesvědčení - které mají politickou korektnost doslova v krvi. Přešla skoro tři léta a téměř vše se změnilo. Je moderní nadávat na EU, jakož i na celý integrační proces, když dnes někdo vystoupí s kritikou EU, rozhodně není sám jako před dvěma lety, ale zdatně mu sekunduje dav veřejnosti. Co se změnilo? Tupé stádo, které dříve EU podporovalo, protože to bylo moderní, na ni teď z téhož důvodu nadává. Bez argumentů, aniž by něco četli nebo znali. Aktivisticky, na základě pocitů a dojmů. S sebou si přineslo i svou politickou korektnost, třebaže jí tak neříká - stejně jako rasismus můžeme zažít od černocha, můžeme zažít politickou korektnost od těch, kteří se zaklínají pravicovostí (i když ještě mi nikdo nevysvětlil, co je na nacionalismu či apriorní nedůvěře k Západu pravicového). Pokud sami sebe v redakci označujeme za "politicky nekorektní", rozumím tomu tak, že chceme být za každou cenu racionální a hledat argumenty tam, kde kterýkoliv dav cokoliv křičí.

Doba se změnila i v jiných aspektech. V době, kdy jsme s Nekorektně.com začínali, se Václav Klaus projevoval jako - třebaže arogantní - ale zdatný glosátor a kritik bezbřehého aktivismu; když usiloval o to, stát se znovu prezidentem, byl pro pravicově smýšlející občany snesitelnou volbou, protože jeho protikandidát Jan Švejnar neuměl formulovat žádné konkrétní myšlenky a navíc byl podporován Jiřím Paroubkem. Nikdo si tehdy neuměl představit, soudě podle výroků Jiřího Paroubka, že by mohl první muž sociální demokracie s Václavem Klausem spolupracovat proti ODS za podpory Ruska - jsem si jist, že kdyby někdo před volbou prezidenta toto řekl, byl by označen za fantasmagorického šílence. Přesto se to stalo a Klausův fanklub zároveň doznal velkých změn. Nakolik během jeho prvního období jeho fanklub tvořili zejména pravicoví liberálové a konzervativci, zatímco voliči ČSSD, KSČM a blíže stranicky neurčení nacionalisté jej upřímně nesnášeli, dnes je situace jiná. Podíváme-li se na komentáře levicově orientovaných čtenářů a diskutérů na serverech jako je idnes.cz, lidovky.cz, novinky.cz a podobně, zjistíme, že až podezřele často se opakuje názor: "No já jsem ho dřív neměl rád, ale teď je z něj konečně lidový prezident, který stojí za námi, obyčejnými lidmi". Kdykoliv se někdo zaklíná lidem, nebo obyčejnými lidmi, dostávám z toho, nevím proč, kopřivku. Kdo jiný, než člověk závistivý a zakomplexovaný o sobě řekne, že je obyčejný? A pokud někomu takovému imponuje jistý typ politika, něco o tom rovněž svědčí.

Mnoho hlasů z liberální, libertariánské, zkrátka pravicově prozápadně orientované části české veřejnosti, se naopak od Klause odvrátilo a stala se další dříve nemyslitelná věc - členové a voliči ODS jdou proti Klausovi z jedné strany spolu se Zelenýmim a tzv. "táborem pravdy a lásky". Klausovci tento jev připisují dekadenci ODS, aniž by byli sami schopni sebereflexe - ODS se nezměnila, stále hlásá, že chce být stranou, která usiluje o co nejtěsnější vazby se Západem, zatímco okolo Klause se začínají ukazovat myšlenky o tom, jak CIA a Bush může za 11. září, což jsou myšlenky, kterým se před dvěma lety jeho fanklub vysmíval.

Naše současná situace je opět složitá - stejně jako když jsme před dvěma lety stáli nekorektně proti socialistům, dnes stojíme nekorektně proti socialistům a nacionalistům, kteří si navíc podezřele dobře rozumějí a dokázali svými paranoidními představami o "zradě všech" a "druhém Mnichově" zblbnout velkou část českých občanů. Pevně věřím, že hlas rozumu z tohoto serveru bude znít ještě velmi dlouhou dobu.

Zobrazit celý článek

RUSKO: Rehabilitace Stalina a nepohodlní novináři

pondělí 12. října 2009

Od externího přispěvovatele L.H.
Neuběhlo ještě ani dvacet let od vzniku Ruska, demokratického nástupce Sovětského svazu, a už se nad ním zase pomalu stahuje opona. Nebo se ani nikdy nerozevřela? V Rusku se hlavně v posledních letech zintenzivnily diskuse a rozpory o interpretaci ruské historie 20. století a Moskva oprášila mnoho symbolů bývalého Sovětského svazu, včetně sovětské hymny a rudých hvězd. Nedávno byl například na jedné z hlavních stanic moskevského metra obnoven pozlacený slogan vychvalující Josifa Vissarionoviče Stalina. Vrací se snad v Rusku éra "kultu osobnosti"?

Některé věci tomu bohužel nasvědčují.Na to, že svoboda projevu vždy nefunguje tak jak by měla, přišel i osmašedesátiletý aktivista za lidská práva Lev Ponomarjov, kterého přepadlo v noci na 1. dubna několik útočníků přímo na prahu jeho domova. Když po úderu do tváře padl na zem, násilníci ho ještě zkopali. Útočníci během přepadení prý nepronesli ani slovo.
Aktivista, který se údajně nacházel ve vážném stavu, byl převezen do nemocnice. Podle agentury Reuters, která citovala Ponomarjovovu dceru a advokátku Jelenu Lipcerovou, však muže hned druhý den z nemocničního ošetřování propustili domů.
Přepadení potvrdila také policie, podle které se útočníky bohužel zatím nepodařilo odhalit. "Vše se odehrálo pozdě večer, když se vracel domů. Zaparkoval vůz a v tu chvíli se na něj vrhlo několik lidí a surově ho zmlátili," řekla agentuře Interfax Lipcerová.
Dále vypovídá, že až na mobil mu útočníci nic nevzali. Podle advokátky je zjevné, že cílem nebyla loupež, má ale dojem, že útok má politické pozadí. Její otec, bývalý člen ruského parlamentu, patří totiž k nejhlasitějším kritikům státního establishmentu.
"Ruský stát vypracoval znepokojivý model využívání mladých kariérních Rusů z organizace Naši, kterou kontroluje Jednotné Rusko, k útokům na své nepřátele," řekl napadený a dodal: "Plíživá rehabilitace Stalina má připravovat cestu pro návrat Putina jako autokratického předáka." Mluvčí premiéra Dmitrij Peskov označil obvinění za neopodstatněná.
Téměř současně s útokem na Ponomarjova se objevila zpráva, že novinář opozičního listu z moskevského předměstí Chimki Sergej Protazanov zemřel po přepadení neznámými útočníky v noci ze soboty na neděli.
Ruské úřady nicméně tuto podivnou smrt smetly ze stolu; žurnalista podle nich zemřel na otravu alkoholem a prášky. "Žádné údaje nenasvědčují tomu, že šlo o úkladnou smrt. Muž byl 28. března převezen v podnapilém stavu do nemocnice, kde nebyla zjištěna žádná vážná zranění," uvedli vyšetřovatelé.

Studentka: Novinařina je "nebezpečná profese"
Záhadná úmrtí a mizení novinářů nicméně reflektuje i ruská veřejnost; i mezi mladými se však o tom mluví spíše šeptem. „Moc se tady o tom nemluví,“ říká Taťána (20) studentka z Jekatěrinburgu. „Vlastně jsem o ničem takovém zatím neslyšela. Asi to bude tím, že novinařina je opravdu nebezpečná profese, zvlášť když píší třeba o nějakých zločincích nebo ne úplně čistých obchodech. Podle mě je klidně možné, že za tím stojí i vláda, nikdo tu nezná její pravé úmysly.“
Podle nevládní organizace Fond na obranu glasnosti zahynulo loni v Rusku pět novinářů, dva jsou nezvěstní a 69 žurnalistů se stalo terčem přepadení. Počátkem roku vrah zastřelil spolu s advokátem čečenských obětí Markelovem i novinářku opozičního listu Novaja gazeta Anastasia Baburovou. Tento zločin se úřadům dosud nepodařilo objasnit a Anastasia se stala již čtvrtým redaktorem tohoto listu, který byl od roku zavražděn. Celkem zemřelo za posledních dvacet let v Rusku násilnou smrtí skoro 200 novinářů, nejvíce v roce 2002, kdy jejich počet dosáhl devatenácti. Pouze pět úmrtí se podařilo uspokojivě vyšetřit. Tato čísla jsou, nebo by alespoň měla být, pro demokratický zbytek světa alarmující.
L.H.

Zobrazit celý článek

EVROPA: Lisabonská smlouva konečně schválena v Irsku

pondělí 5. října 2009

V sobotu byla v Irsku referendem schválena Lisabonská smlouva. Množí se komentáře o dvojím hlasování, "hlasování tak dlouho, dokud se neřekne ano" a podobně - ale není snad právo občanů změnit názor? Irská anabáze s Lisabonskou smlouvou ukázala v celé své nahotě jeden problém, o němž na tomto serveru píšeme už roky: lid ulice nemá co rozhodovat o strategických otázkách, bezpečnosti státu a mezinárodních smlouvách, od toho má, stejně jako v případě umístění amerického protiraketového štítu ve Střední Evropě své zástupce.

První hlasování o Lisabonské smouvě v Irsku velice silně připomínalo rakouské referendum o JE Zwentendorf, které vlastně o jaderné elektrárně vůbec nebylo, jenom si občané vyřizovali účty s neoblíbenou vládou za jiné problémy. Myslel-li by si čtenář, že jsme o něco lepší, nejsme. Kdyby cokoliv vláda předložila k referendu v době po zavedení zdravotních poplatků, z čeho by neplynul jasný a přímý zisk do kapes lidí, vsadil bych klidně tisíc korun na to, že by to referendum neprošlo. První irské referendum tak nebylo o Lisabonské smlouvě, ale jako reakce na celkovou nespokojenost ve společnosti z útlumu ekonomického boomu, za nějž smlouva samozřejmě vůbec nemohla a pak samozřejmě jako důsledek strašení opozice naprosto podpásovým a nepravdivým způsobem, jako že se bude Irsko muset vzdát zákazu potratů, což je v tak silně katolické zemi ožehavé téma.

Mám v Irsku několik známých, většina z nich jsou politologové, jedna z nich je dokonce pravá Irka, která mluví irsky jako svým prvním jazykem, a s odvoláním na ně jako zdroj říkám, že místní lidé tentokrát hlasovali jinak především proto, že si po prvním hlasování vůbec neuvědomili, jaké důsledky jejich NE pro Evropu bude mít - místní lidé o tom vůbec nepřemýšleli a takové problémy dělat ani nezamýšleli. Byli prakticky pouze zneužiti k účelům, které nejsou vůbec jisté, zejména vezmeme-li v úvahu to, že by pád Lisabonské smlouvy znamenal posílení role Ruska a vznik novodobého koncertu velmocí na evropském kontinentě a to, že Declan Ganley (a nikoliv jen on) má až nadstandardně dobré vztahy s východním medvěděm.

Referendum, které se konalo o víkendu, bylo tím, kde si voliči opravdu uvědomovali, o čem hlasují, na rozdíl od toho předchozího. Bohužel k tomu potřebovali tvrdou zkušenost z předchozí volby - ale scénář má happy end, tedy že Irové se ze své chyby poučili. Češi, jak to tak vypadá, se poučit nechtějí; z tolika vpravdě benešovských geopolitických výroků ať už jde o náš vztah k Západu či k Rusku, kterých kolem je plno, se mi dělá poslední dobou hodně špatně. Nikdo není neomylný, ale jenom naprostý idiot dělá tutéž chybu dvakrát.

Zobrazit celý článek

POLSKO: Kultura života a kultura smrti

čtvrtek 1. října 2009

Mezi radikálnějšími členy polského katolického kléru se v debatě ohledně interrupcí (respektive v boji proti nim) používá argument nadřazenosti "kultury života" nad "kulturou smrti". Protože často pobývám v Polsku a protože mě polská kultura, mentalita i způsob života zajímají, podíval jsem se věci více na zoubek.

Mariusz Szczygieł, redaktor listu Gazeta Wyborcza a autor bestselleru o České republice jménem "Gottland" jednou napsal, že má rád Čechy, protože Češi si jako nejvyšší hodnotu cení život. Lepší být živý, než mrtvý hrdina, nemá smysl stavět vzdušné zámky, když život tady a teď nestojí za nic - radši je lepší pracovat na tom, aby náš život tady a teď byl lepší. Podle radikální části polské katolické církve je však Česká republika typickou zemí, kde vládne "kultura smrti" - protože v ČR jsou legální interrupce. Tento aspekt mě přivedl k zamyšlení, jak to s tou "kulturou smrti" vlastně je - kdo to prosazuje a proč.

Nejslavnějšími propagátory těchto termínů jsou překvapivě ultrakatoličtí polští politici, jmenovitě například Roman Giertych za Ligu polských rodin, případně jiné osoby veřejného života, jako například vlastník ultrakatolické a ultranacionalistické rozhlasové stanice Radio Maryja kněz Tadeusz Rydzik. Míra dogmatičnosti katolicismu v Polsku je přitom přímo úměrná míře nacionalismu u té osoby; polský klasický katolicismus (respektive ideologie neurčitého typu, která se pod hlavičku katolicismu často pouze schovává, aniž by s ní měla moc společného) totiž vyznává zásadu, že Polák = katolík a kdo není katolík, nemůže být Polák. Toto svázání nacionalismu s ultraortodoxní religiozitou je příznačné především pro střední a starší generaci Poláků - kteří žijí v systému, jež je pouhým produktem jejich vlastního kolektivního vědomí. Protože jsem osoba zvědavá a často s místními diskutuji na různá témata, přijde na přetřes právě i náboženství. Kdybych katolickou víru a oficiální "politiku" katolické církve po II. vatikánském koncilu neznal, tak bych po tom, co slýchávám, sbalil nohy na ramena a zděšeně utekl - protože ono kolektivní vědomí, které bych si možná ani netroufl nazvat náboženstvím, nemá s tím, co vyznává katolická církev moc společného.

Stručně řečeno - postoje typu "správné a od Boha jsou i jiné hodnoty jiných náboženství, které souzní s křesťanskými", celá myšlenka ekumenismu - o tom všem mnoho Poláků v životě neslyšelo, proto bych byl opatrný nazývat polskou společnost "katolickou". Polský tradiční katolicismus se tak v zásadě omezuje na: odpor proti interrupcím, homosexuálům, Židům, jinověrcům, komunistům, atheistům, pravidelné chození do kostela, puritánství v oblasti vztahů a sexuálního života a vzývání Panny Marie. Zároveň, protože tento "katolicismus" se důsledně pojí s národním uvědoměním, tentýž sentiment často vybízí k odporu vůči Čechům (jsou prý zbabělci), Rusům (důvody netřeba uvádět), Ukrajincům (zabrali Lvov) a Němcům (přijdou si pro své domy); požaduje Polsko polské (ve smyslu žádní Češi, Němci, Židé, ...) a odmítá vidět situaci Polska očima mladé polské generace, tedy lepší být bohatý a vykašlat se na národní a náboženský sentiment než být chudý a být hrdý na vzdušné zámky (ostatně proto mladí Poláci jsou tak fascinovaní Českou republikou).

Pokud vezmu v úvahu výše uvedené, nevím co si o "kultuře života" a "kultuře smrti" myslet. S ohledem na heslo, které si často střední a starší generace Poláků bere za vlastní, tedy lepší být mrtvým hrdinou než živým nehrdinou, respektive radši udělat z Polska měsíční krajinu, ale hlavně aby bylo polské, objevují se mi v mysli dvě otázky. První - je Polsko příkladem "kultury života"? Pokud by bylo, nač tolik glorifikace smrti a nač tak absolutní stanoviska? Druhá - mluví-li se o "kultuře smrti", co proti ní mohou pánové Rydzik a Giertych mít?

Zobrazit celý článek