SUDETY: Příčiny a následky vyhnání Sudetských Němců

středa 30. července 2008

"Chtěli Heim ins Reich, dostali Heim ins Reich"; "Podporovali Henleina, tak bylo správné je odsunout" - tak všelijak zastánci Benešových dekretů ospravedlňují vyhnání 3,5 milionu lidí z československého území, ze Sudet, kde již po dlouhá staletí žili. Otázka je - jak je to s tou sudetskou podporou Konrada Henleina doopravdy?

V roce 1935 se v Československu konaly parlamentní volby. Sudetští Němci měli vyhrazených 66 mandátů, které mohli obsadit svými kandidáty. Uvážíme-li, že občanů Československa bylo podle sčítání lidu z roku 1930 14,5 milionu, z čehož bylo 3,5 milionů Němců a Poslanecká sněmovna čítala podle Ústavy z roku 1920 300 poslanců, podle striktně proporčních pravidel by měli sudetští Němci mít k dispozici nikoliv 66, ale 72 mandátů, nepočítaje v to osoby německé národnosti žijící mimo země Čechy a Morava (karpatské Němce). S těmito 66 mandáty naložili tak, že 44 mandátů připadlo Sudetoněmecké straně, jedenáct německé sociální demokracii, šest mandátů Německé křesťansko-sociální straně lidové a pět Německému svazu zemědělců. Uvážíme-li, že Konrad Henlein byl v roce 1935 otevřeně pročeskoslovenský a protinacistický (onen slogan Ein Volk, ein Reich, ein Führer! vytasil až v roce 1937 poté, co mu Adolf Hitler slíbil zaručit práva Němců, která první republika svým občanům německé národnosti upírala), pak oněch 66% lidí, kteří volili SdP, nevolili nacisty, ale čistě demokratickou prosystémovou stranu národní menšiny, asi takovou, jakou je dnešní slovenská SMK-MKP. Pro připojení Sudet k Říši pak bylo v roce 1938 přibližně 80% sudetských Němců, což ještě stále neznamená, že ti, co byli pro, museli být nutně nacisty - to číslo udává počet Němců, kteří se chtěli připojit k německému státu. Pronacističtí občané z tohoto čísla mohli tvořit většinu, ale jsem přesvědčen o tom, že nebyli do jednoho všichni. Přesto ale bylo 20% sudetských Němců v roce 1938 proti anexi - čili přibližně 700 tisíc lidí. Přesto musel být v roce 1945 vyhnán takřka každý Němec - zůstat jich v Československu smělo necelých sto tisíc.

Přenesme se přibližně o jedenáct let po posledních svobodných československých prvorepublikových volbách do budoucnosti. Je rok 1946, chystají se volby. Všechny pravicové strany jsou přímo zakázány (z vůle prezidenta Beneše), kandidovat smějí jen čtyři strany sdružené do tzv. Národní fronty. Jedná se o KSČ, která byla favoritem voleb, Československou stranu lidovou, Československou stranu národně sociální a Československou stranu sociálně demokratickou. Třebaže z omezeného výběru, měl občan možnost KSČ nebo ČSSD nevolit. Přesto získala komunistická strana 40,2%, čímž volby vyhrála a týž rok se v průzkumu veřejného mínění 80% obyvatelstva vyjádřilo pro "některou formu socialismu" namísto demokracie. Nepřipomíná vám to něco? Ve svobodných volbách si Češi zvolili jako vítěznou otevřeně totalitní bolševickou antisystémovou stranu (ne jako SdP v roce 1935, která byla plně loajální a antinacistická) a 80% jejího obyvatelstva se vyjádřilo proti demokracii a pro socialismus s nějakou (neznámo jakou) podobou. Ve stejný rok na Slovensku vyhrála volby Demokratická strana (62%) a komunistická strana tam volby prohrála (30%). Podle Benešova scénáře tak měli Slováci po roce 1989 plné právo vyhnat Čechy ze Slovenska, protože podporovali vytvoření totalitního režimu na Slovensku, který si Slováci nepřáli a de facto rozbili slovenskou demokracii. Zní to nepřístojně? Jistěže - ale se sudetskými Němci to téměř nebylo jinak, a to téměř znamená, že vztah Němců k totalitarismu byl v roce 1935 rozhodně slabší, než vztah Čechů k totalitarismu v roce 1946. Kam se tedy podělo právo vyhnat 3,5 milionu svých spoluobčanů, ukrást a posléze zdevastovat jim majetek? Kam se podělo právo na zabíjení německých žen a dětí, které sotva kdy mohly někoho terorizovat?

Co se týče dalšího otřepaného argumentu pro tzv. odsun, a sice odplata za cca 100 tisíc vyhnaných, přesídlených, či jak chcete, Čechů ze Sudet v roce 1938, situace také nebyla tak jasná, jak se často prezentuje. Můj dědeček pochází ze Sudet a je Čech z české rodiny, která v Sudetech má hluboké kořeny rozhodně sahající daleko za rok 1918. Nejenže směli bez problémů po roce 1938 zůstat třebaže neměli s nacisty nic společného, ale navíc dostávali potravinové příděly větší než v Protektorátu a navíc narozdíl od svých německých sousedů nemuseli narukovat do Wehrmachtu. Nebyli sami - stejný osud potkal každého Čecha, který v Sudetech žil před rokem 1918, respektive jejich potomky. Kdo jsou tedy ti, kteří byli vysídleni v roce 1938? Většinou úředníci, četníci, vojáci, železniční a další státní zaměstnanci, kteří tam přišli po roce 1918 za prací, nebo jako "čechizátoři pohraničí". Jistě, donucení těchto lidí opustit domovy po dvaceti letech je velmi špatné a odsouzeníhodné. Ale vidíte ten rozdíl, na jedné straně vyhnaných 100 tisíc těch, kteří byli do oblasti dosídleni jako kolonizátoři a na straně druhé vyhnaných 3,5 milionu, kteří v té oblasti žili po dlouhé generace? Mimochodem stejně jako Němci se zachovali o nějaký ten rok později i Alžířané vyhánějící Francouze - problém je ten, že to se považuje za "správný" dekolonizační boj, zatímco z Němců se dělají a priori barbarští agresoři.

Jak se zachovali k Sudetům, neboli politicky korektně k "pohraničí" jeho noví majitelé, se může přesvědčit naprosto každý. Doporučuji sednout do auta, vyjet do libovolné sudetské vesnice a dívat se okolo sebe. Není to moc příjemný pohled na krajinu, která před rokem 1945 byla úhledná a prosperující.

Zobrazit celý článek

ŘECKO: Záškodník v řadách Západu

Proč tak ostrý titulek vůči zemi tak milých lidí, kolébce Antiky a zemi, kam tak rádi mnozí jezdí na dovolenou, možná se bude ptát nejeden čtenář. Avšak nenechme se mýlit - dnešní Řekové už toho s Antikou příliš společného nemají, rozhodně méně, než třeba dnešní Islanďané s Vikingy či dnešní Irové s Kelty na českém území. Jejich země se v posledních šedesáti letech na Západu dopustila tolika podrazů, podvodů a naschválů, že pokud by Západ měl reagovat tak, jak se to dělalo s neposlušnými středověkými státy, tak by bylo Řecko už aspoň třikrát smeteno do moře. Ať už za kolaboraci s nepřítelem ve válce, výrazné napomáhání ne úplně přátelské velmoci proti vlastním řadám, dělání jen těžko uvěřitelných naschválů, vojenské výpravy na vlastní pěst destabilizující celý region (pokus o anexi Kypru k Řecku), vojenskou aktivitu proti formálním spojencům či podvody při uzavírání mezinárodních dohod. Říkáte si, že toho všechno se to sympatické prázdninové Řecko nemohlo dopustit? Dopustilo, a v době, kdy Rusko nebezpečně sílí, je pošetilé mít tak zrádný stát ve svých řadách.

Historie řeckých podrazů ve 20. století začíná po druhé světové válce. V Řecku se rozpoutala občanská válka, v níž většina obyvatelstva stála na straně komunistů - demokratické prozápadní síly musely být masivně podporovány Velkou Británií a USA aby byla prozápadní orientace v Řecku vůbec zachována. Přesto po celou dobu mezi obdobím občanské války a vojenským převratem v roce 1967 byla i přes masivní dotace z prostředků Marshallova plánu západní orientace Řecka na kahánku, mnoho Řeků kolaborovalo s KGB a bylo horlivějšími komunisty, nežli mnozí ideologové samotného SSSR. Největší problémy s Řeckem, takové, které by bylo možné nazývat bez uzardění podrazy, přišly až se členstvím v NATO, respektive v EU. Když se Řecko rozhodlo, že připojí celý Kypr ke svému státu (povšimněme si, kde až Kypr leží a jaké národnosti jsou mnozí jeho obyvatelé), Turecko intervenovalo a za pomoci svých vojsk vyhlásilo Severokyperskou tureckou republiku. Na protest proti tomu Řecko vystoupilo z NATO. Otázkou je za prvé, kde vzalo Řecko tu drzost anektovat stát, na němž žijí etničtí příslušníci svého formálního spojence v NATO k vlastní zemi a pak - když Turecko zcela oprávněně zasáhlo, kde bralo Řecko drzost ostentativně vystupovat z NATO a hrát si na oběť celé kauzy, když ji přitom samo začalo.

Další řecký exces na sebe nenechal dlouho čekat. Když v roce 1991 vypukla válka v Jugoslávii, resp. v Bosně, navzdory skutečnosti, že NATO podporovalo Chorvatsko (protože Srbsko se zaštiťovalo Ruskem), Řecko proti svým spojencům vyzbrojovalo a masivně podporovalo Srbsko. Stejně Řecko vojensky podporovalo Srbsko v roce 1999, když NATO zakračovalo proti Srbsku kvůli Kosovu. Jistě, Řecko má právo na svůj postoj, ale svým jednáním porušuje smluvní podmínky (konkrétně článek 5 Severoatlantické smlouvy) a pokud s podmínkami nesouhlasí, je korektní postup tyto vypovědět a poté jednat na vlastní pěst. Pokud Řecko nesouhlasilo s akcemi NATO na Balkáně, mělo se buď zdržet své iniciativy (nikdo je k podpoře Chorvatska nenutil), nebo vystoupit z NATO a pak podporovat Srbsko. To, co Řecko místo toho udělalo, je normální podraz.

Mezitím v roce 1996 nad Egejským mořem sestřelilo Řecko tureckou stíhačku F-16, která podle práva NATO měla mít oprávnění k přeletu nad územím jakékoliv členské země, tedy Řecko nevyjímaje. Útok byl opět zcela jednostranný, nepředcházela mu jakákoliv akce z turecké strany a zahynul při něm turecký pilot Nail Erdoğan. Přestože by za takový čin mělo být Řecko z NATO dávno vyloučeno, hřeší na to, že jeho strategická poloha je pro USA a NATO obecně natolik důležitá, že mu jsou podobné excesy prominuty.

Když Řecko vstupovalo do eurozóny a zavádělo k prvnímu lednu 2001 společnou měnu, nikdo nevěděl, co později vyjde najevo - že si Řecko k zavedení eura vypomohlo podvodem. Řecko totiž zveřejnilo v roce 2000 ekonomické údaje o deficitu státního rozpočtu, které byly falešné. Aby Řecko mohlo vstoupit do eurozóny, muselo mít deficit státního rozpočtu pod 3% HDP. Přestože jeho deficit činil podle pozdějšího zjištění Eurostatu 4,6% HDP, zveřejnilo za rok 2000 deficit pouze 1,7%, čímž si pojistilo, že formálně maastrichtská kritéria splní, třebaže tyto údaje nebyly pravdivé. Poté, co Eurostat zjistil nesrovnalosti v makroekonomických údajích, byla to nejspíš opět jakási strategická důležitost Řecka, která zabránila tomu, aby bylo za takový podvod potrestáno.

Navzdory svým závazkům, že Řecko nebude bránit přijetí Makedonie na Bukurešťském summitu NATO do severoatlantických struktur, Řecko vstup Makedonie vetovalo s odůvodněním, že nesouhlasí se snahou Makedonie označovat se svým jménem. Lze očekávat, že podobným způsobem se Řecko bude chovat, až bude Makedonie chtít vstoupit do EU. Mimochodem - Makedonie je mnohem loajálnějším spojencem Západu, nežli Řecko, proto je na pováženou otázka, o koho bychom měli stát více.

V současné době Řecko dělá vše pro to, aby zabránilo možnosti postavit ropovod, popřípadě plynovod obcházející ruské území přes Turecko do Evropy. Na této věci spolupracuje s Bulharskem, jehož postkomunistická vláda rovněž možnost vedení těchto potrubí znemožnila. V současné době tak existuje pouze jedna možnost, jak dostat ropu a plyn z Turecka do Evropy, a sice přes Rumunsko pod dnem Černého moře, ovšem zatím není veřejně známo, že by takový projekt byl otevřen.

Sečteno a podtrženo, Řecko přináší Evropské unii i NATO více hrozeb, než užitku a do budoucna je velmi problematickým spojencem. Nejsem dalek názoru, že by bylo bezpečnější Řecku dát na výběr - buď bude loajálním spojencem, nebo nechť euroatlantické struktury opustí. Protože je Západ velkodušný, nemusel by po Řecku chtít ani peníze, které Řecko z EU či NATO získalo. Obávám se ale, že pokud Řecko na loajalitu nepřistoupí, bude bezpečnější s ním radši nepočítat.

Zobrazit celý článek

AMERIKA: Kde se George W. Bush dopustil chyb?

úterý 29. července 2008

Vyslovíte-li takřka kdekoliv v Evropě jméno současného amerického prezidenta, není nepravděpodobné, že vedle stojící Evropané vyřknou něco jako Fuj! doprovázené čímsi o válečných štváčích a polointeligentních Američanech. Kritika George W. Bushe formulovaná tímto způsobem samozřejmě vypovídá více o tom, kdo se jí dopusít, nežli o americkém prezidentovi. Jenže jak je to s jeho chybami opravdu? Třebaže je mi osobnost George W. Bushe vcelku sympatická a občas názorově koreluji s "neokony", vidím na Bushovi narozdíl od některých mých kolegů poměrně zásadní chyby, které však rozhodně nemají nic společného s tím, jak si z dosluhujícího prezidenta utahují mnozí Evropané.

Chceme-li spravedlivě hodnotit Bushovu administrativu, nesmíme se na tehdejší události dívat z dnešního pohledu. Musíme vycházet z toho, co bylo tehdy známo a jak tehdejší společnost smýšlela. Přenesme se tedy do začátku roku 2001, kdy už se George W. Bush v Oválné pracovně pevněji "usadil". Po osmi letech vlády Clintonovy administrativy přišel do Bílého domu Bush, který měl vcelku obstojné geopolitické znalosti o situaci Blízkého východu - ovšem z roku 1992. Nejen jeho prvním problémem v této administrativě bylo, že nepostřehl vývoj posledních osmi let. Koncem roku 2000 tak nastupoval do úřadu vybaven detailními znalostmi, jenže bohužel, dost zastaralými. Jistě, Saddámův Irák představoval v roce 1992 klíčovou hrozbu pro bezpečnost a stabilitu regionu. Byl to Irák, který před nedávnem expandoval, bylo nutné proti němu podniknout vojenskou operaci, byl to Irák, který vyvíjel chemické, jaderné a další zbraně. Stejně jako v roce 1992 to bylo jen krátce poté, co zemřel vůdce islámské revoluce v Íránu ajatolláh Chomejní a Írán tehdy jel do značné míry v jeho kolejích. Jenže za oněch osm let se svět změnil - a změnil i úlohu zemí na Blízkém východě.

Když potřebovaly Spojené státy provést invazi do Irákem obsazeného Kuvajtu, musely umístit základny svých vojáků do Saúdské Arábie. Když se o tomto umístění rozhodovalo, vše záviselo na tom, jak velký vliv měl hlavní odpůrce takových základen, princ Turkí bin Faisal Al-Saúd, toho času šéf saúdských tajných služeb. Neměl ho však tak velký, aby věci zabránil, ale přesto jeho argument, že nelze do země, která reguluje přístup nevěřícím, pozvat celou nevěřící armádu, se dostal mezi mnohé Araby v různých zemích - a podnítil proto vůči Spojeným státům jistou zášť. Hlavní problém s princem Turkím je ale jinde - je to člověk, který několikrát osobně jednal s Usámou bin Ládinem a který je podezřelý z toho, že je hlavním sponzorem al-Káidy a že on al-Káidu vlastně vytvořil. Od mocného a bohatého wahhábity, který je protiamericky založen, by to ostatně ani nijak nepřekvapovalo.

Za oněch osm let se změnil Irák i Írán - i jejich úloha na Blízkém východě. Iráku byl reálný vliv sražen de facto na nulu. V roce 2000 měl Irák co dělat, aby uživil sám sebe, neměl ani zdroje na to, aby vyvíjel nějaké ohrožující zbraně. Tou dobou byl, pravda, krutý vůči svým (zejména kurdským a šíitským) občanům, ale navenek nebezpečný nebyl. V Íránu toho času panovalo značné oteplení vztahů se Západem, prezidentem byl prozápadní Muhammad Chátámí, klerici i Revoluční gardy o sobě nenechávali tolik vědět, jak to známe z dnešních dnů. Írán těch dnů byla země, která byla ochotná se opatrně přibližovat Západu i na vládní úrovni. Během 90. let však vzrostl vliv al-Káidy, která o sobě dala poprvé významně vědět už v prvním roce Clintonovy vlády, atentátem na budovy Světového obchodního centra v roce 1993 a následným plánem na vraždu Billa Clintona a papeže Jana Pavla II. Během 90. let se ozvala několikrát: fatwou proti Západu, simultánním zničením amerických ambasád v Dar es Salaamu a Nairobi v roce 1998 a útokem na loď U.S.S. Cole v roce 2000. Není bez zajímavosti, že Alexander Litviněnko, ruský špion později zavražděný, uvedl, že ruská FSB několik měsíců před fatwou proti Západu vycvičila k boji Ajmána al-Zawahírího, islamistického učence, "Goebbelse" al-Káidy.

Když Bush nastoupil do úřadu, hodlal pokračovat v tom, co Clinton "přerušil", když se přestal starat o "zlotřilý" Irák a ještě "zlotřilejší" Írán a al-Káidu až do 11. září vcelku ignoroval. Tajné služby, které pracovaly pro Billa Clintona (který al-Káidě přikládal mnohem vyšší prioritu než Bush) hodlaly pokračovat v práci proti al-Káidě, ale Bush jim ještě v létě roku 2001 snížil rozpočet. Když došlo k útokům 11. září, Bush chtěl po tajných službách, aby zjistily možná spojení mezi al-Káidou a Irákem, protože byl hluboce přesvědčen o tom, že se jedná o útok koordinovaný a placený některým "zlotřilým státem". Bohužel GWB nejspíš nečetl knihu Thomase Friedmana The World is Flat, aby pochopil, že společnosti všeho druhu (od obchodních po teroristické) mohou ve 21. století disponovat v globalizovaném světě většího vlivu a síly, nežli celé státy. Nedokázal akceptovat myšlenku, že by mohla nestátní organizace postavená na jiném principu dosáhnout takových příjmů a takové organizovanosti, aby mohla provést útoky na WTC a Pentagon. Jeho hluboké přesvědčení, že jde o Irák, který je v pozadí útoků (a klidně i al-Káidy) vedlo k tomu, že hrubě podcenil invazi do Afghánistánu. Když v roce 2001 Spojené státy spolu s koalicí dalších států zaútočily na Tálibánem ovládaný Afghánistán, Usáma bin Ládin se nacházel na hranicích s Pákistánem a al-Káida byla zakopaná v podzemním systému Tora Bora. Bohužel Bush, který věřil v poslání zavádět demokracii a osvobozovat národy od tyranií (jistě chvályhodná myšlenka), přistoupil na to, že hlavní nápor směroval na svržení Tálibánu a obsazení Kábulu a nikoliv na útok vším co bylo k dispozici na al-Káidu zakopanou na afghánsko-pákistánském pomezí. Druhou Bushovou velkou chybou po nevšimnutí si změny geopolitické situace je podle mého názoru to, že misi v Afghánistánu podcenil, nedával jí prioritu, neútočil dostatečně silně a útočil na nesprávné místo.

Co se týče nešťastného Iráku, chaos v podobě sektářského násilí a občanské války, který tam po zahájení Operace Irácká svoboda, nebyl podle mého názoru zapříčiněn primárně invazí, ale odstraněním Saddáma Husajna a jeho represivního režimu. Jsem přesvědčen o tom, že by se to, čeho jsme v Iráku dnes svědky, nijak nelišilo od situace, která by nastala po Saddámově pádu například z důvodu jeho přirozeného úmrtí. Takhle se ale Spojené státy do Iráku "namočily" natolik, že se oslabily pro možnosti jiných, užitečnějších kampaní.

Logické důvody, které vedly Bushe k invazi do Iráku, byly poměrně jasné. Předně si Bush byl vědom toho, že Saddáma kromě syrské strany Baas nikdo v okolí Iráku příliš v lásce nemá. Zároveň by přesunem vojsk ze Saúdské Arábie do Iráku zmizel problém pobouřených muslimů kvůli setrvání nevěřících na jejich posvátné půdě a nakonec by bylo možné kupovat ropu odjinud, než ze Saúdské Arábie, o níž se ve vojensko-diplomatických kruzích šeptá, že sponzoruje al-Káidu přesně z těchto peněz za prodanou ropu. Kam však vedlo podcenění mnoha dalších aspektů, zejména etnicko-sektářského rozdělení Iráku, můžeme vidět každý večer na CNN, třebaže taková logika nebyla úplně špatná. Přesto byla ještě jiná cesta, ovšem za cenu "politické korupce", k níž by bohužel Bush nikdy nepřistoupil, protože si dal záležet na politice vedenou ctností. Bohužel si nebyl vědom moudrých Machiavelliho slov, kdy slavný Niccolò tvrdí, že v mezinárodních vztazích se ctnostmi jednoduše řídit nelze. Jaké to bylo řešení?

Pokud by Bush v roce 2001 využil silné pozice Muhammada Chátámího a momentálně oslabených Revolučních gard v Íránu, mohl nabídnout Íránu zajímavý politický obchod: Spojené státy by udělaly vůči Íránu tlustou čáru za minulostí, uvolnily by hospodářské sankce, nakupovaly by od něj ropu a podporovaly by například regionální rozvoj v zemi výměnou za to, že by Írán uznal Stát Izrael a umožnil by Spojeným státům přesunout ty jednotky, které byly svého času v Saúdské Arábii, do Íránu. Je nutné zdůraznit, že tehdy - a i když to tak nevypadá - i dnes je mezi běžnými Peršany Západ, včetně USA i Izraele, poměrně oblíbený, a tehdy navíc byly íránské špičky Západu i mírně nakloněny (vzpomeňme například Íránské pomoci USA v době útoku proti Tálibánu). Celá současná krize s íránským raketovým a jaderným programem, navíc spolu s Mahmúdem Ahmadínežádem, slibujícím Izraeli vyhlazení, tak vůbec nemusela nastat. Spojenectví s Íránem by navíc pomohlo oslabit arabské státy díky tradiční rivalitě mezi Peršany a Araby (nutno poznamenat, že ani jeden terorista útočící na západní cíle po roce 1990 nebyl Peršan, zatímco Arabů bylo bezpočet) a v případě existence "hodného" Íránu by podle mého názoru nebyl zdaleka takový problém ani s Hizballáhem. Ostatně - kdo by v roce 2000 byl řekl, že se Kaddáfí polepší a bude rozumně spolupracovat? Bushova irácká, íránská a saúdská politika je tak do značné míry produktem nepochopení odkazu vývoje 90. let a zejména nepochopení sunnitského charakteru al-Káidy. Bohužel dnes, v době posílených Revolučních gard a vládnutí prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, je takové spojenectví nemožné a znamenalo by de facto kapitulaci před režimem, který nám vyhrožuje. Obávám se, že za ztracenou příležitost být zadobře s Íránem budeme ještě hodně krvácet, a budou to právě Arabové, kterým Bush dal před Íránem v regionu přednost, kdo nám bude podrážet nohy.

Takže mé celkové hodnocení prezidenta Bushe: Ideově mi v mnohém blízký člověk, který měl možnost zlikvidovat al-Káidu, měl sílu, kterou použil jinde a jinak, než bylo efektivní. Člověk, který měl správné přesvědčení, že islamismus je špatný a je třeba chránit a prosazovat demokracii a svobodu, ale který neuměl jednat chladně pragmaticky a který Blízký východ do značné míry destabilizoval. Přesto je to prezident, kterému budiž ke cti, že měl odvahu s tíživou situací něco dělat a - i když často nefunkčně - jednat.

Zobrazit celý článek

HISTORIE: České kořeny politické korektnosti

Odkud politická korektnost pochází? Často slyšíme, že se zrodila v USA. Ta, která má za cíl zvýhodňovat menšiny nejspíš ano, ale politická korektnost jako taková vznikala jinde. Povětšinou v totalitních zemích, nicméně je tu i jedna výjimka: československá první republika. Už za první republiky se dávala některým věcem "korektní" označení. První obětí prvorepublikové politické korektnosti byli Slováci. Jednou totiž TGM prohlásil, že národ Republiky československé tvoří národ československý, který má dvě větve - českou a slovenskou (přičemž o té slovenské se uvažovalo jako o té, která se v té české zcela ztratí) a tak v souladu s politickou korektností Slováci přestali existovat. Kdo tehdy používal termín "Slováci" s významem etnickým, nikoliv s významem zemské příslušnosti, dopustil se div ne ľudáctví. Naši pamětníci si na politickou korektnost první republiky příliš vzpomínat nemohou, protože byli-li Čechy, netýkala se jich; respektive neohrožovala je. Pokud bychom se už poptali mezi sudetskými Němci, těšínskými Poláky, Slováky či Rusíny, slyšeli bychom něco jiného.

Přešla druhá světová válka a s benešovským diktátem (co jiného je systém společné kandidátky a vyškrtnutí všech stran, které se mu nelíbily + jeho protiústavní jednání, kdy nevolený prezident rozhodoval o chodu státu na základě dekretů, které neschvaloval parlament) se politická korektnost rozhořela jasným plamenem. Sudetům se už nemohlo říkat Sudety, nýbrž pohraničí. Jakousi shodou okolností tak došlo k tomu, že zatímco o Čadci by sotva někdo řekl, že je pohraničím (vzdálenost vzdušnou čarou k nejbližší čsl. hranici je 9,6 kilometrů), takové Nečtiny (Netschetin) v dnešním Plzeňském kraji jsou od nejbližší státní hranice ČSR 45,6 kilometrů vzdušnou čarou. Ostatně i Jaroměř, která se za pohraničí rozhodně nepovažuje, je od státní hranice pouze 22,3 kilometrů vzdušnou čarou. Toto ukazuje, že pojem pohraničí je navýsost politickým a nemá s geografií nic společného, stejně jako například otřepané zahrnování ČR do východní Evropy (takové Finsko by do východní Evropy jen tak někdo nezařadil a přesto je mnohem východněji než ČR). Benešovsko-gottwaldovská klika se totiž rozhodla, že název Sudety bude navždy vymazán a všichni se budou tvářit, jako kdyby nikdy neexistoval. Mimochodem proto i došlo k přejmenování Německého Brodu na Havlíčkův Brod (od svého založení byl Německý, i za první republiky) a proto se dodnes ani jedna ulice v ČR nejmenuje Německá (Sudetská samozřejmě také ne). Tato politická korektnost vtrhla i ke geologům, jimž zakázala označovat pojmem Sudety horské pásmo na severu ČR, namísto čehož byl utvořen název Krkonošsko-jesenická subprovincie. A to navzdory tomu, že celý svět té oblasti dodnes říká Sudety, i včetně Poláků, kteří si toho od Němců za druhé světové války vytrpěli podstatně víc, než Češi. Za Benešovy doby rovněž vzniklo pro vyhnání Němců označení odsun (asi zní lidštěji), pro nacisty se začal používat termín fašisté (protože nacismus moc poukazoval na svou socialistickou podstatu). Přihlášení se k pravici - a mluvím o pravici, ne o straně národně-socialistické v NF - znamenalo v očích tehdejší politické korektnosti přihlášení se k reakci, ne-li rovnou k nacismu (zde vzniklo označení "pravice" pro nacismus). Z Rudé armády se udělala Armáda osvoboditelka navzdory čerstvým šíleným zkušenostem s mnoha barbary v ní přišedších (byla to tou dobou politicky korektní autocenzura médií, nikoliv nucená cenzura, co bránilo ve zveřejňování zvěrstev, která tato horda napáchala), z Ameriky se udělali váleční štváči. A to, co přišlo po roce 1948, už byl newspeak par excellence. Kam se na něj dnešní politická korektnost hrabe.

Přesto je pozoruhodné, jak se dodnes v ČR drží politicky korektní termíny z doby benešovského diktátu - pokud někdo napíše větu "V roce 1945 byli vyhnáni Němci nejen ze Sudet, ale i z vnitrozemských měst jako například Německý Brod", bude rovnou v podezření, že ho platí Sudetendeutsche Landsmannschaft, nicméně pokud napíše tutéž větu politicky korektně, tedy "V roce 1945 byli odsunuti Němci nejen z pohraničí, ale i z vnitrozemských měst jako například Havlíčkův Brod", budete ji moct v klidu otisknout a ještě se najde plno čtenářů, kteří si řeknou "hele mámo, jak tady píšou, to sme jim to nandali, co?" Myslím, že každý horlivý bojovník proti politické korektnosti (což je po mém soudu zcela správné a v pořádku) by se měl zamyslet nad tím, zdali nepoužívá jinou politickou korektnost. Zdali opravdu nazývá věci pravými jmény nejen ohledně islámu, antidiskriminačních regulací a podobně, ale zdali se stejně kriticky dívá na politickou korektnost "domácí".

Zobrazit celý článek

EVROPA: Festung Europa je naprostou nevyhnutelností

čtvrtek 24. července 2008

Okolo Evropy se stahují mračna; zatímco na obzoru už je vidět první bouřící černoty, nad Evropou panuje teplý, dusný klid, který sem tam pročísne divoký větřík co tu a tam zvíří usedlý prach. Každý, kdo kdy zažil nějakou bouřku ví, o čem mluvím – a ta analogie je bohužel až moc přesná. Třebaže jsou tací, kteří se v takovém počasí ještě chodí koupat a spokojeně relaxují, stojí občas za to se podívat, jak daleko bouří.

Ve světových médiích jako plody takové bouře probleskly dvě zprávy: Izrael vyměnil na dvě stě těl palestinských teroristů včetně několika živých, mezi nimiž byl brutální vrah Sámir Kuntar za těla dvou unesených a zavražděných vojáků IDF. Druhá zpráva se týká Ruska – v zemi, kde včera je již zítra, volí prostřednictvím soutěže osobu největšího Rusa. S trochou štěstí by mohl vyhrát zavražděný car Mikuláš II., v horším, a mnohem pravděpodobnějším případě vyhraje Stalin. Krvavý paranoidní vrah, proti kterému byl Hitler v zabíjení nevinných jen málo schopným učněm. My v souvislosti s ním hovoříme o osobě, která má na svědomí minimálně dvacet milionů mrtvých, další desítky milionů násilně přestěhovaných a vykořeněných, další miliony vězněných v nesnesitelných podmínkách, kteří jen shodou náhod přežili. Mluvíme o člověku, který se nerozpakoval nařídit svému vojsku znásilňovat civilní ženy, aby demoralizoval nepřítele, o člověku, který se podobně choval i k vlastní rodině – manželku ukopal, když byla v pokročilém stupni těhotenství. Mluvíme o člověku, který nechal zavraždit na svůj osobní příkaz deset tisíc polských důstojníků v katyňském lese, o někom, kdo jen tak z rozmaru nechal vyhladit na devět milionů Ukrajinců. Rusové asi znají jiného Stalina – znají člověka, který se sice dopustil jistých chyb, ale v zásadě byl národní hrdina, který pomohl Rusku ekonomicky vyrůst a vyhrát „velkou vlasteneckou válku“. Petrohradští komunisté dokonce tlačí na ruskou pravoslavnou církev, aby byl Stalin svatořečen. Pro Rusy je Stalin hodný báťuška, ochránce dětí a vůbec sympatický strejda i přes jeho „občasná klopýtnutí“. Aby bylo jasno – hovoříme o masách, milionech Rusů, kteří ho takhle vidí. Ne o několika pomatencích či radikálech, ale o naprosto běžných lidech, dozajista o takových, kteří jsou slušní, pracují, platí daně a možná ani nemlátí svou manželku. Ale dost již Ruska, podívejme se na Blízký východ.

Sámir Kuntar, propuštěný terorista, který se provinil tak, že v roce 1979 připlul spolu s několika svými soudruhy z Libanonu do izraelské Naharije. Tam vpadl do domu, z něhož vytáhl na blízkou pláž zcela nevinného člověka a jeho dceru. Dani Haran, jak se onen nešťastník jmenoval, byl Kuntarem zastřelen před očima čtyřleté dcery a poté vržen do moře. Poté Kuntar dívenku ubil pažbou. Izrael, podle mnoha lidí na Blízkém východě i v Evropě teroristický stát, takovému člověku nedal ani trest smrti, protože má úctu k životu i svých nepřátel. Místo toho byl odsouzen k doživotí. Jistě, můžete namítnout, že vrahů je v celé lidské společnosti plno a nemají nic společného se svým původem. Máte pravdu, nemají. Protože to, co je nám opravdu nebezpečné, není ani tak jeho skutek, jakkoliv ohavný, ale skutečnost, že Kuntara vláda státu Libanon, mnozí Libanonci, masy Palestinců, Syřanů a dalších považují za hrdinu. Opět, stejně jako v případě Rusů hlasujících pro Stalina, nemluvíme o několika poblouzněných pomatencích. Mluvíme o masách, o masách lidí, kteří mají nutkavou potřebu vyjádřit sympatie bestiálnímu vrahovi jen proto, že zabil „nějaké Židy“. Ztotožňuji se s názorem, že fakt, že existuje al-Káida či Muslimské bratrstvo nikterak nedokazuje, že Mohamed prodávající zeleninu na rohu v Grønlandu či můj perský kamarád Mahmúd jsou teroristé. To by byla nepřípustná generalizace. Ale to, že masy oslavují vraha, už nebezpečné opravdu je. Měli bychom si dávat pozor, bouřka nás začíná obepínat a připravit se, než bude pozdě.

Zobrazit celý článek

ROMOVÉ: Jádro problému? Výchova k nárokům

středa 23. července 2008

Scéna 1. Nedávno jsem letěl se společností EasyJet do Newcastlu, bylo to poprvé, co jsem využil služeb této společnosti. Proto mě trochu překvapil podivný způsob, jak organizují nástup do letadla. Proti všem zvyklostem je výběr sedadel volný a řídí se pořadí nástupu - nejprve lidé se zvláštní službou pro rychlé odbavení (stojí nějaké ty libry navíc), poté rodiče s dětmi do dvou let, pak ti, co se dostavili na check-in v pořadí 1-30 a nakonec ti ostatní. Jak už (podle toho, co jsem slyšel) to u této společnosti bývá, zpoždění nabíralo obrátky a nakonec místo okolo deváté večer byl nástup do letadla před půlnocí. Jistě věc, která každého motivuje k tomu, aby se dostal do letadla co nejdříve, ale pořád je tu to nešťastné pořadí. Když už hlásili nástup, nejprve měli přednostní právo cestující, co si přednostní nástup zaplatili. Mezi ně se dostala jedna romská rodina (která na palubní vstupence měla pořadí větší než 30 a nezaplatila si přednostní nástup), která byla samozřejmě odmítnuta a byla vyzvána pracovnicí společnosti, aby počkala, až nastoupí ti, co si to zaplatili, resp. ti, co přišli na check-in mezi prvními. Jaká byla jejich reakce? Že je to dýskrymynááce a že "bílý pustíte tak co ne nás".

Scéna 2. Vzrušený hlas reportérky CNN oznamuje, že Itálie je krajně rasistická země, protože zatímco v moři utonuly dvě Romky (v době rozbouřeného moře silnými vlnami) navzdory snahám pohotových záchranářů, lidem to bylo údajně jedno a seděli dál na pláži vedle mrtvých těl zakrytých ručníkem a odvážili se obědvat, když po pláži nesli zřízenci pohřebního ústavu obě dívky v rakvi. Taková opovážlivost! Podívejme se ale na to, co tomu utonutí předcházelo. Dívky na pláži žebraly o peníze a když jim bylo horko, tak navzdory tomu, že neuměly plavat, šly do rozbouřeného moře údajně proto, že bílí Italové se také koupali. Tedy v jejich pojetí informace, že neumějí plavat, byla naprosto vedlejší, hlavní roli hrálo to, že vidí-li někde něco dělat bělocha, ony na to mají nárok, čtete dobře, nárok, bez ohledu na to, zda "na to mají", ať už jde o peníze (viz letadlo do Newcastlu), nebo o určitou dovednost (Itálie).

Dovolím si vyvodit podle mého soudu vcelku logický závěr, že podobné schématické uvažování je důsledkem systematického multikulturního vymývání mozků "antidiskriminátory" všeho druhu. Ono je asi těžké neuvěřit něčemu, co do omrzení posloucháte - tedy máte tohle právo, tamto právo, když něco nemáte a jiný to má, jste diskriminovaný - v takové atmosféře se vůbec nedivím, že někoho napadlo vlézt do rozbouřeného moře i když tam neměl co dělat jen proto, že tam vidí bílé. Dokonce bych šel tak daleko, že budu tvrdit, že ti konkrétní antidiskriminátoři, kteří těm dívkám vymyli mozek právy na všechno bez ohledu na souvislosti, je mají na svědomí. Svědčí to i o jiné věci, a sice že (možná v tomto důsledku) Romové často uvažují rasisticky, tedy rozdělují svět na Romy a ty ostatní, neberou osobu jako osobu, ale dívají se na její barvu pleti. Pokud by se drželi onoho zlatého tržního pravidla, že člověk je osoba, která může vlastnit (ať jde o majetek či dovednosti) a jedině majetek či dovednosti mohou poměřovat kvalitu lidí, nikdy by se nestala ani ta italská tragédie, ani to nepochopení na ruzyňském terminálu 1. Jak tedy Romy skutečně integrovat, aby nás opravdu chápali a věděli, že nemají-li koupenou první třídu, nemají ve voze 1. třídy co dělat a mají-li ji, mohou si tam sednout, bez ohledu na to, že jsou Romy? Podle mého názoru je třeba udělat zejména dva kroky: první - okamžitě přestat s mediální masáží typu "jste Romové, musíte dostat i to do bílí bez ohledu na okolnosti" a naučit je kapitalisticky, tedy tržně, myslet. Naučit je myslet v tom, že kdo má čistší dům v lepší čtvrti, lepší auto a samozřejmě lepší vzdělání, je lepší člověk bez ohledu na barvu pleti. Pak nebudeme muset obviňovat nebohé Italy z rasismu a tahat neplavkyně z rozbouřeného moře. Jak mimochodem píše mnoho lidí v této diskusi, podobně se chovají lidé i když jde o Čechy, Němce, Chorvaty či kohokoliv jiného - ostatně, co je dostatečně pietní chování? Zrušit dovolenou a s nářkem jít za rakví?

Zobrazit celý článek

HISTORIE: Osvoboditelé, nebo zvrhlí barbaři?

úterý 22. července 2008

V Polsku se, narozdíl od ČR, neslaví 8. květen 1945 jako státní svátek. Proč, když Polsko rozhodně nebylo součástí hitlerovské koalice? Protože polští historikové tvrdí, že pro ně druhá světová válka neskončila osmým květnem 1945, ale 4. června 1989. Mají k tomu pádný důvod, tvrdí totiž, že v roce 1945 došlo pouze k drobné změně, při které jedna okupace nahradila druhou, jedna totalita jinou. Má smysl slavit příchod Rudé armády jako osvobození? Má smysl i v ČR mluvit o Rudé armádě jako o osvobozující síle? Podle mého názoru nikoliv. Předně je třeba si uvědomit, že když Poláci bojovali s německou přesilou v roce 1939, Rudá armáda byla Hitlerovým spojencem, dělala s Wehrmachtem společná cvičení, SSSR si s Třetí říší navzájem dodávali zbraně a ve stranických plátcích NSDAP i KSSS se psalo o nerozlučném společném boji německých a ruských soudruhů (genossen) v boji proti reakčním buržoazním angloamerickým silám kapitalismu. Rudá armáda se, stejně jako Třetí říše, podílela na útoku na Polsko v roce 1939 a tedy má stejnou vinu na rozpoutání války jako Wehrmacht.

Během druhé světové války to byla právě Rudá armáda, kdo organizoval transporty Litevců, Lotyšů a Estonců do koncentračních táborů na Sibiři, nebyl to nikdo jiný, než Rudá armáda, kdo vykonával Stalinův rozkaz shromáždit a povraždit polské důstojníky v katyńském lese v roce 1940. Nicméně zločinný charakter Rudé armády se ani po rozkmotření s Německem v roce 1941 a navázání spojenectví se západními mocnostmi nijak nezměnil. Když se tato "armáda osvoboditelka" dostala na území pobaltských zemí, obnovila přerušené transporty místních obyvatel na Sibiř, zabíjela nevinné Ukrajince kvůli často domnělému "pomáhání Banderovcům" a po cestě na Berlín, tedy na území Polska, Slovenska, Maďarska, Moravy, Slezska, Čech, Rakouska i samotného Německa se dopouštěla jednoho ohavného zločinu za druhým.

Jen v bývalé NDR se narodilo okolo dvou milionů dětí, které byly počaty tak, že byla německá žena znásilněna ruským "osvoboditelem". Navíc takové znásilnění bylo často prováděno kolektivně a na rozkaz nadřízených důstojníků (oba slavní maršálové, Žukov i Koněv, takové chování svým vojákům často přímo nařizovali, prý kvůli tomu, aby podlomili bojovou morálku Wehrmachtu - nicméně když přišli v březnu roku 1945 na to, že v důsledku takového rozkazu Němci bojují ještě horlivěji, rozkaz byl zrušen, což ovšem nebránilo tomu, aby se takto vojáci-osvoboditelé chovali o vlastní vůli). Podobná zvěrstva se děla i v Československu, a často i tak, že voják znásilnil ženu, její manžel ji chtěl bránit a byl zabit. Znásilnění se nevyhýbalo ani devítiletým, ani osmdesátiletým. Znásilňované byly často nuceny se podvolit pod hrozbou smrti (byly i takové, které byly rovnou zavražděny, protože znásilnění odmítaly, například šestnáctiletá Anka Kolesárová, která byla navržena na blahořečení, zavražděná ruským "osvoboditelem" v roce 1944 za to, že mu odepřela sex) a poté, co byly znásilněny, byly často i okradeny. Nutno podotknout, že "ukrývání živé ženy v domácnosti před sovětskými vojáky" bylo, pokud se na to přišlo, těmito trestáno často kulkou do hlavy.

Pamětníci oněch dnů určitě znají následující vtip: "Potká Čech v právě osvobozeném městě ruského vojáka a zeptá se ho rusky, kolik je hodin (skoľko u vas časov). Rus vyhrne rukáv, kde se náhle zaskví dvanáctero hodinek a řekne "dvinácať!"" - bohužel takový vtip byl často až děsivě realistický. Rudá armáda se totiž na údajně osvobozených územích vůbec nechovala jako osvoboditelka, ale jako panovačný okupant, navíc takový okupant, který neuměl pochopit cenu lidského života. Jiná pamětnice, která v roce 1945 pracovala jako zdravotní sestra v jedné pražské nemocnici vzpomíná, že první věc, kterou ruští vojáci udělali, když "osvobodili" tuto nemocnici byla, že vtrhli dovnitř a kulkou do hlavy povraždili všechny vlasovce, které našli (kteří Prahu mimochodem osvobodili - Prahu Rudá armáda neosvobodila). V čemž měli ostatně dost zkušeností - podobného zločinu se dopustili už v roce 1941, když ustupovali z Litvy, kterou zabíralo Německo, a aby to Litevcům nepřišlo líto, vtrhli do nemocnice v Kaunasu, všechny ženy znásilnili a posléze osazenstvo celé nemocnice vyvraždili. A to šlo o dobu, kdy se rozhodně nemohli vymlouvat na to, že něco akorát chtěli oplácet nacistům.

Samozřejmě existovali i slušní vojáci Rudé armády, kteří bojovali z touhy osvobodit okupovaná území od nacismu, ale jejich existence nikterak neomlouvá zrůdnosti, které tato armáda napáchala. Ostatně i Wehrmacht byl, stejně jako Rudá armáda, dozajista plný slušných lidí, kteří museli povinně narukovat pod hrozbou koncentračního tábora, což ovšem neomlouvá zločiny Wehrmachtu, stejně jako zločiny Rudé armády. Problém je ten, že zatímco o zločinech Wehrmachtu se otevřeně mluví, Rudé armádě stavíme pomníky i se srpy a kladivy, symboly nikoliv armádními, ale stranickými (jako ten v Brně).

Zobrazit celý článek

SPOLEČNOST: Je libo tričko s Pinochetem?

pondělí 21. července 2008

Všichni to asi známe. Rudé tričko s obličejem, který zasněně kouká do dálek socialismu a komunismu, čepice s hvězdou na čele, zkrátka revolucionář, dobrá obchodní značka. Seznamte se s Ernestem Che Guevarou, člověkem, který má osobně na svědomí přes dva tisíce naprosto nevinných lidí včetně dětí ve věznici La Cabaña. Člověkem, který nadevše miloval pocit, který měl, když někomu vystřelil zblízka mozek z hlavy. Člověkem, nad jehož portrétem dodnes onanují levičáci celého světa. A teď si představte jinou věc - jdete po ulici, na tričku máte jinou osobnost, generála Augusto Pinocheta. Podle vládní zprávy chilského prezidenta Patricia Aylwina (který rozhodně nepatřil k Pinochetovým příznivcům) má na svědomí Augusto Pinochet Ugarte 2279 mrtvých či zmizelých. Z dostupných pramenů víme, že se většinou nejednalo o běžné civilisty (tak jako v případě obětí romantika Che Guevary), ale o agenty KGB, kubánské milicionáře a další osoby, které měly pomoci Salvadoru Allende nastolit v Chile stejný komunistický režim, jaký tou dobou vládl na Kubě. Ale i kdybychom se oprostili od toho, kým byly oběti Che Guevary a kým oběti Pinochetovy, přišli bychom na to, že jejich počet je takřka totožný. Přesto je Augusto Pinochet všeobecně vnímán jako lidská zrůda, vrah, krvelačný diktátor a vůbec ztělesnění všeho zlého, co může existovat, zatímco Che Guevara je vnímán jako symbol lepších zítřků a dobrák od kosti, který holt během svého působení musel (chudák malý) některé své nepřátele zabít. Vidíte ten nepoměr? Nicméně pokračujme dále v historickém exkurzu. Augusto Pinochet nechal vypsat v souladu s ústavou z roku 1980 v roce 1988 referendum o tom, zda má setrvat v úřadu či nikoliv. Podotýkám, že šlo o ústavu, kterou de facto sám napsal a o tom, že chce odstoupit rozhodoval sám - a nutno poznamenat, že byl tou dobou v plné síle a mohl vládnout klidně dalších dvacet let. Přesto po prohraném referendu odstoupil a přenechal Chile plné demokracii. Když Pinochet do úřadu nastupoval, v Chile hrozil hladomor a země byla naprosto rozvrácena, ekonomicky i humanitárně. Když z něj odcházel, Chile bylo nejbohatší zemí Latinské Ameriky a zároveň jedinou zemí Latinské Ameriky, kde byla bezpečně etablovaná střední třída, tedy opora demokracie. A teď se podívejme na to, co zbylo po Che Guevarovi - Režim na Kubě, který pomáhal nastolovat, dodnes vraždí své občany, když chtějí z "ostrova svobody" uprchnout. Za velký úspěch v demokratizaci se pokládá skutečnost, že mohou mít místní lidé v omezené míře mobilní telefony. Zbyla po něm země, která dodnes patří mezi nejhorší světové diktatury a v níž vládne bída. Nemluvě o tom, že v každé funkci, kterou mu Fidel Castro nabídl za jeho života, Che Guevara naprosto selhal - kromě jeho působení ve věznici La Cabaña, kde působil jako pravověrný komunista - vrah. Naskýtá se otázka - ti lidé, co nosí jeho podobiznu na tričku, jsou jen nevzdělaní, hloupí, anebo jim imponují vrahové?

Zobrazit celý článek

EVROPA: Unie pro Středomoří? Možná dobrý nápad.

čtvrtek 17. července 2008

Francouzský prezident před nedávnou dobou spustil projekt tzv. Unie pro Středomoří, který se rozšířil na dohodu mezi EU na jedné straně a ostatními zeměmi při pobřeží Středozemního moře na straně druhé. Dohoda počítá s těsnějšími ekonomickými kontakty, částečnou otevřeností trhu, možností účasti na projektech Socrates/Erasmus či s jinými propojeními Evropy se severní Afrikou a Blízkým východem. Zatímco evropští multikulturalisté chrochtají blahem a mnozí, kteří se bojí o západní identitu Evropy Sarkozyho odsuzují, se však hraje partie, v níž Sarkozy myslí na mnohem více tahů dopředu, než první i druzí jmenovaní.

Pozoruji Sarkozyho politiku už z dob, kdy nebyl evropské veřejnosti tolik známý a toto pozorování mi ukázalo jednu věc - Nicolas Sarkozy arabské imigranty opravdu rád nemá, považuje je za nejen francouzský, ale i evropský problém a je poslední kdo by je v Evropě hodlal podporovat. Ptáte se, proč tedy evidentně země (vesměs arabské a muslimské) okolo Středozemního moře podporuje? Dobrá otázka, nicméně existuje na ni možná na první pohled překvapivá odpověď: aby omezil imigraci do Evropy. Podíváme-li se na to s chladnou hlavou, zjistíme několik zásadních faktů. Za prvé, kdo z Maroka či Egypta chtěl do EU, ten už tu dávno je. Za druhé, dostat se nelegálně z Maroka do Španělska nevyžaduje nic náročnějšího, než úplatek ve výši cca 5 EUR pro marocké pohraničníky či celníky a trochu štěstí. Za třetí, máme-li strach z Maroka či Egypta, měli bychom se strachy rozklepat k infarktu z toho, co číhá za nimi. Jižně od dotyčných států existuje mnoho zemí, jejichž obyvatelé mají dost dobrých důvodů k tomu, aby se hromadně sebrali a šli hledat štěstí (a často především v podobě štědrého sociálního systému) do Evropské unie. Jejich počty jsou obrovské; tak obrovské, že není v silách nikoho hlídat celé Středozemní moře, každé podpalubí lodi, každý návěs kamionu. Oni nepřijdou po milionech najednou, budou po dvou v každém desátém kamionu. Ale za rok jich přijde takové obrovské množství, že si s nimi neporadíme. Jak tomu zabránit? Přesně tuto otázku si zjevně kladl i Sarkozy.

Přijedete-li do Káhiry či Casablancy, udeří vás na první pohled všudypřítomný chaos, shon, věci bez ladu a skladu a na druhý pohled mraky mrtvého kapitálu, který někdo vlastní, ale nemůže použít, protože nikde není nic evidováno, do toho korupce na každém úřadě kam se podíváte. Není to úplně růžová představa. Cílem Sarkozyho myšlenky je podle mého názoru velmi logická premisa: každý, i běžný muslim, v zásadě netouží po ničem jiném, než aby měl čistou vilku v čisté čtvrti, před domem dobré auto, dobrou práci a tím pádem i aby byl atraktivní pro ženy v okolí (většina sebevražedných atentátníků a obecně těch, kteří poslouchají islamisty a dávají se k nim tak činí z důvodu, že nezakopnou o ženskou, o kterou nezakopnou proto, že nejsou atraktivní - často proto, že nemají práci, bydlí ve slumu a jsou tisíce takových jako oni). Současný "nepořádek v ulicích", lidově řečeno bordel, který v těchto zemích vládne, je příčinou toho, proč tyto země jako bariéra vůči imigrantům selhávají, třebaže dostávají poměrně dost peněz. Myšlenka je prostá: budou-li mít vilku s číslem popisným, mercedes a kam posílat bezpečně děti do školy, zpohodlní. Zpohodlní-li, budou se bránit těm, co by z jejich země rádi ten bordel opět dělali. Pokud přijdou masy nelegálních přistěhovalců z Nigérie, Ghany či jiných středoafrických zemí do Maroka či Egypta, chaos tam panující se o mnoho nezhorší. Rozhodně ne o tolik, aby stálo za to s ním něco dělat. Přijde-li masa týchž imigrantů do Egypta či Maroka, které vypadají jako severní Manhattan po zásahu Rudyho Giulianiho, budou jim tam vadit a budou se sami i bez motivací snažit je do země nepouštět. Protože sami budou v pozici těch, co si budou stěžovat na "ty co tu dělají bordel". S čímž souvisí další výhoda - silně pochybuji o tom, že bude Maroko, Libye či Egypt nějak významně dbát na práva ilegálních přistěhovalců tak, jak to činí například Španělsko; kdepak - vypořádají se s nimi po svém, to znamená tak, že to ostatním nažene strach, případně zreguluje počty odvážných vydávajících se na sever.

Unie pro Středomoří má ale i další dvě poměrně jasné výhody - první se týká Izraele a druhá Turecka. Unie pro Středomoří, tedy něco jako "předpokoj EU", může být důvod, proč nevzít do EU Turecko (které tento záměr okamžitě pochopilo a proto silně kriticky zvažovalo, zda se účastnit či nikoliv) a jak prohloubit spolupráci s Izraelem, na kterou většina zemí EU, tolik solidárních s Palestinci, často zapomíná. Uvažujme logicky - účastnili-by se Izraelci projektu, o němž by měli zrnko podezření, že posílí jeho problémové sousedy? Vedl by Sarkozy, velký přítel Izraele, takový projekt, kdyby měl Izraeli uškodit? (Nutno si uvědomit, že každý projekt nadmíru posilující islamismus Izraeli škodí). Myslím, že nikoliv, a proto je třeba se na věc nekoukat tak prvoplánově, jak činí jak multikulturalisté radující se z výhod pro jimi milované Araby, tak konzervativní kruhy, které by už Sarkozyho přestaly považovat za duševně zdravého.

Sarkozy totiž ví, že stavět zeď na pobřeží nejde, moře neuhlídá, přistěhovalce co jsou už v EU nevyžene a tak se aspoň snaží, aby nepřišli další. Podle mého názoru na to jde velmi dobře - pokud by dělal otevřeně nepřátelskou politiku, dotyčné země z Unie pro Středomoří by imigrantům z Afriky do Evropy ještě natruc rády pomáhaly. On se Sarkozy nezdá, ale osobně mu věřím, že jako šachový velmistr má plán, jaký většina novinářů není s to vidět.

Zobrazit celý článek

REPORTÁŽ: Jak jsem byl narušitelem

středa 9. července 2008


Já a mí přátelé jsme se rozhodli také trochu aktivně zapojit, místo pouhého očumování a blogování, a víceméně spontánně jsme šli pozlobit demonstraci levicových extremistů na Václavském náměstí. A zadařilo se více než dobře.
Těsně před osmnáctou hodinou jsme s přítelkyní dorazili na Václavské náměstí, kde se už sešla slušná řádka demonstrantů. Zůstali jsme na protějším chodníku a chvíli monitorovali dav. Největší procento protestujících proti návštěvě americké ministryně zahraničí a podpisu smlouvy o radaru tvořili, jak se dalo předpokládat, důchodci. Davu vyzbrojenému transparenty, z nichž některé chtěly mír a některé zase vyhrožovaly Condoleezze Riceové násilím, hrály "do pochodu" písně Karla Kryla, který se musel nejspíš v hrobě obracet, a Johna Lennona, který by se možná ani neobracel. O kousek dál na chodínku akci pozoruje skupinka typů "řeznický učeň" v black-blocku. Soudruhům (angl. comrades) z Národního odporu radar taky vadí, ale mezi "anarchisty" se jim zřejmě nechtělo.

Cca v 18:15 máme v KFC (náhodou, ne symbolicky) sraz s kamarádem - svolavatelem našeho spontánního protestu. Přinesl "transparenty" formátu A4 s nápisy "Konec s českou předposraností", "Chceme radary i rakety" a "Riceová for president". Takto vyzbrojeni jsme vešli přímo do jámy lvové. Při příchodu k pomníku Svatého Václava jsme si nemohli nevšimnout stánku, kde se distribuovaly (nevím jestli za peníze či nikoliv) pokrokové Haló noviny. Přímo pod pomníkem se usmívali aktivisté Jan Tamáš a Ivona Novomestská ve společnosti předsedy KSČM Vojtěcha Filipa. Osobně se divím Václavovi, že si nepozvracel koně, ale aspoň bylo jasně vidět, kdo se vlastně v protestech nejvíce angažuje. Ostatně v jakém médiu se většina přítomných důchodců o akci dozvěděla? Na internetu asi těžko. U pomníku se k nám přidal ještě další příznivec radaru, který byl zřejmě do té doby osamocený (viz ilustrační foto).

Brzy začaly první potíže. Bylo vidět, že naše přítomnost zajímá především novináře a fotografy, kteří naší miniaturní skupinku lačně začali fotit. Nemohli jsme ovšem nepřilákat pozornost "mírových aktivistů". Bylo vidět, že naše přítomnost (pouze jsme stáli, drželi hesla v rukou a nijak neprovokovali) tyto mírumilovné lidičky dráždí víc než pověstný červený hadr španělské býky. Nejdříve zaslechnu z davu cosi o dobře placených sviních. To se zřejmě nemělo vztahovat na organizátory akce, na které by takové označení jistě sedělo, ale na naši útlou skupinku s potištěnými áčtyřkami v rukou. Vzápětí mě obtloustlé zarostlé individuum, na první pohled ne zcela střízlivé, v ruce s transparentem, na kterém se skvěla podobizna George Bushe jr. a hákový kříž, vyzvalo, ať si strčím radar do zadku. Protože jsem se na něj jen usmál a dále nijak nereagoval, vědom si toho, že debata s mírně agresivním jedincem rozumu zjevně mdlého by mě ani nikoho jiného patrně příliš neobohatila, pokračoval ten mírotvůrce doporučením, ať si strčím do zadku ještě také americké vojáky. Nejspíš ho představa strkání si čehokoliv do análu vzrušovala, že o tom musel mluvit. Na tom bychom se sice neshodli, ale každému, co jeho jest. To už jsme byli v našem "koridoru" středem pozornosti a usoudili jsme, že je třeba přisunout se ještě blíže k samotnému centru dění. Obešli jsme svatého Václava, pod jehož "ocasem" pořádala svůj pravidelný sraz emo mládež s patkami a žiletkami ostře nabroušenými, a rozhodli se infiltrovat demonstranty z druhé strany.

Tam jsme přilákali pozornost poněkud hysterického chlapíka středního věku, jehož obličej mi doposud nebyl znám. Ten nás vyzval, ať "odejdeme z Václaváku". Taková lekce osvícené demokracie překvapila i mě. Vzhledem k tomu, že jsme stáli těsně za ohrazeným koridorem, musel jsem se toho pána zeptat, odkdy že se nemůžu svobodně pohybovat na Václavském náměstí. Jeho odpověď byla taková, že na nás zavolá policii. A skutečně, brzy se objevil v doprovodu dvou příslušníků Policie ČR. Těm jsme se ještě snažili vysvětlit, že zasáhnout by spíš měli proti levicovým extremistům, kteří pod pomníkem národní ikony plíživě oslavují ideologie směřující k potlačování lidských práv a svobod. Policisté nicméně nechtěli žádný konflikt (nic takového jsme ostatně v plánu neměli ani my) a vysvětlili nám, že bude v našem zájmu lépe, když se raději ztratíme - předtím, než dojde k násilí páchanému mírovými aktivisty na našich osobách. Což jsme pochopili. Když jsme společně s policisty odcházeli od pomníku, nemohl jsem si nevšimnout blaženého úsměvu soudruha Vojtěcha "Falmera" Filipa, dívajícího se naším směrem...

Na některých zpravodajských portálech (např. na Idnes.cz) vyšel krátký odstaveček o "narušitelích demonstrace". Proto bych považoval akci za relativně úspěšnou, na to jak byla malá a spontánní. Někteří lidé mohou samozřejmě namítnout, že protestovat "pro radar" je logický nesmysl a kontraproduktivní věc. S tím částečně souhlasím, v mém okolí nakonec vidím, že většina inteligentních lidí, co přes den vydělává a nemá čas někde exhibovat, radarovou základnu v ČR podporuje. Právě z nepoměru na "demonstracích" se podle mě bere vylhané číslo 70%. Nicméně mnohokrát jsem také poukazoval na to, že jakýsi radar je pouze zástupným problémem a ve skutečnosti jde demonstrujícím proti jeho výstavbě o něco jiného - proto je dobré dát aspoň minimálně najevo, že z nich nemáme strach. Ukázalo se, že i ve čtyřech lidech můžeme bolševiky a jejich užitečné idioty minimálně znejistit natolik, že se obracejí k policejním orgánům, což je dobře.

Zobrazit celý článek